Boj o duše – neobracet se zády

Když jsem se v předchozích zamyšleních zmínil, že boj je Hospodinův, myslel jsem to obecně. Bůh je ten, který nás posílá, který nám dává zbraně, cvičí nás, dává sílu, je s námi, když bojujeme, činí divy a zázraky… Jako vojáci Ježíše Krista však musíme bojovat my sami. Musíme jít do bitvy, vítězit nad nepřítelem, zabírat jeho území, používat duchovní zbraně, které jsme dostali. Jsme v duchovní válce a bojujeme. Je to tedy i  náš boj. Nemůžeme si říct, to je boj Boží, tak složím ruce do klína a budu se jen dívat nebo se otočím zády a nebude mne to zajímat. Jsme v armádě, která je vítězná. I když to tak v některerých situacích není vidět, je to armáda, která je předem určená k vítězství. Jako jednotlivec však mohu prohrát, být sražen a dokonce poražený. Myslím tím duchovně. I když píšu o duchovním boji, musím si uvědomit, že výsledek boje se odráží v mém fyzickém světě. Zasahuje do mého běžného života. Některé prohry nebo aspoň situace, které mohou vypadat v životě jako prohry jsou přípravou k velkému vítězstvi. Pod tlakem, pod složitostí situací, nedostatkem času, všechny tyto věci tlačí na náš charakter a vychází z něj naše sobecké motivy, s kterými můžeme s Pánem jednat a to vede k vítězství. Proto je napsané, že se máme radovat, když procházíme rozločnými zkouškami. Neznám situaci, s kterou si Ježíš nedokázal poradit. Navíc vždy to pomohlo mému charakteru. Posunulo mne to blíže k tomu se více podobat jemu. Jde jen o čas, kdy to v takových zkouškách pochopíme.

Největší chybou pro nás bývá se otáčet k nepříteli zády. Dokonce utíkat před ním. Pokud se otočím zády, pak nemohu vidět co dělá, co připravuje. Pokud se mu nebudu dívat do očí, nebudu vědět kdy  chce zaútočit. Duchovní boj je boj, ze kterého se neutíká, jinak člověk dostane pár ran přes záda. Aspoň v tom lepším případě. Když jsem k nepříteli otočen zády jsem zranitelný i proto že má fantazie dokáže ze strachu pěkně nepřítele zvětšit a zesílit. Obráceně je to pak s pýchou, která podceňuje nepřítele. Dává mu prostor k tomu, aby za našimi zády upletl pěkně velkou síť, do které nás pak lehce chytí.

  1. Potřebujeme k nepříteli stát stále čelem. Dívat se na  něj skrze Boží slovo,  skrze moc Ducha svatého v nás. Pak se nepřítel začne zmenšovat včetně jeho moci, až dojde k jeho porážce. Často nás chce unavit čekáním. V jedné bitvě každý den proti sobě nastupovala vojska, ale neútočila. Bylo to těžké, protože vojáci po třech dnech přestali být obezřetní a unavilo je stále oblékání těžké zbroje. Nakonec vojsko, které nedokázalo být dostatečně trpělivé, prohrálo.

Potřebujeme uvidět, že tím nepřítelem nejsou lidé, ale ten zlý, který je používá. Náš boj je za nás a za ně. Každý, kdo není spasený patří zlému a on ho může používat a používá. Přesto náš boj není proti lidem. Proč? Vždyť máme právě bojovat o jejich duše. Bojujeme tedy pro jejich záchranu. Tedy proti tomu, kdo je drží v zajetí.

Musíme se dívat skrze člověka na skutečného nepřítele. Potřebujeme však předtím vědět, že jsme v Boží armádě, potřebujeme z každé časti bitvy vidět na vrchního velitele našeho vojska, Ježíše, což by nemělo být těžké, protože na něj ukazuje Duch svatý v nás. Proto můžeme i v tomto boji vyznávat společně s Pavlem, že s upřeným pohledem na Ježíše běžíme kupředu.

Modlitba: Bože odpust mi, že jsem často utíkal z boje. Že jsem se stáhl, když jsem se měl postavit čelem. Že mi přestalo jít o záchranu duší, ale o můj čas, o moje věci. Odpust mi, že mi začalo být lhostejné, jestli lidé kolem mne jdou do pekla. Odpust mi, že jsem se soustředil jen na sebe a svou rodinu. Odpust mi, prosím. Dej ať mohu být plný ohně, posilni mne a dej mi statečné srdce. Srdce tvého bojovníka. Dej mi vášeň záchranáře duší pro tvé království. Dej mi soucit, který mi nedá pokoj, když bych chtěl být lhostejný. Děkuji.