(Pokračování)
Dostal jsem otázku, co vlastně znamená být větlem a být solí. Bylo to ze slov, které učedníkům říká Ježís.
“Vy jste sůl země. Jestliže sůl ztratí chuť, čím bude osolena? Nehodí se již k ničemu, než aby ji vyhodili a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže být ukryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nekladou ji pod nádobu, ale na stojan; a svítí všem, kteří jsou v domě. Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích.”
Matouš 5:13-16 CSP
Nechal jsem tazatele nejdříve řict, co on si o tom myslí. V jeho myšlení to znamenalo evangelizovat. Být vidět a být slyšet. Ježíš to však tady sám vysvětluje. Začnu od zadu. Co má naše světlo ozářit? Ježíš odpovídá, že naše dobré skutky. Proč, aby lidé vzdali slávu Otci, který je v nebesích. Dobré skutky je mnohem více, než hlásání evangelia, konání dobrých skutků vyžaduje, abychom my sami byli dobří. Ježíš zde ve svých slovech pokračuje a hovoří o tom, jací máme být, aby zakončil tím, že máme být dokonalí jako je dokonalý náš nebeský Otec. Být solí a světlem je být dokonalý jako je dokonalý náš nebeský Otec.
Pokud chce sportovec dosáhnout dokonalosti ve svém sportu, potřebuje trénovat a mít trenéra. Trenér vidí jaké dělám chyby, vidí, kde bych se mohl zlepšit, možná v nějakém pohybu, možná potřebuji posilnit nějaké svaly, možná potřebuji více vůle, možná potřebuji odpočinout nebo změnit stravu. Trenér to vidí a mluví o tom s námi. Pokud ho posloucháme, pak se jako sportovci zdokonalujeme. I my, když chceme jít za Boží dokonalostí, nám Bůh posílá trenéry. Na prvním místě je to Duch svatý. Pokud jsme mu povolní a posloucháme jeho tiché rady, napomínání a poučení roste v nás jeho ovoce – ovoce Ducha svatého. Rosteme k dokonalosti. On sám pak pracuje v nás. Někdy nám pošle trenéra i skrze své děti. Jindy, když pro naše starosti a způsob života nejsme schopni slyšet hlas Ducha svatého, posílá lidi, aby nás napomenuli, aby nám pomohli si mnoho věcí uvědomit a vést po cestách Pána. Jindy potřebujeme vzor, na kterém můžeme vidět jaké praktické kroky máme dělat a jak.
Vše je však marné, pokud to nechceme, pokud trenéra odmítáme. Nemůžeme dojít k dokonalosti. Nedojdeme k dokonalosti ani tehdy, pokud nebude vytrénovaná naše vůle. Pokud se naše vůle nespojí a nepůjde s vůlí Boží v jednotě. Měl jsem vždy problém spojit dvě tvrzení. Že se máme vzdát své vůle a mít vůli Boží. To může platit o víře, ale ne o vůli. Vždyť všude je napsané, že my máme dělat to a to a my máme přestat dělat to a to. To znamená, že jde o naši vůli. Jen ta naše vůle a ta se musí napojit na tu Boží. Musí chtít jít s ní po stejných cestách. Musíme uznat, že Boží vůle je to nejlepší, s čím se můžeme spojit. Boží vůle je Boží a naše je naše. Jen se my s tou svou musíme stotožnit s tou Boží. To je o neustálém rozhodování a neustálém uznávání, že Boži je to nejlepši pro nás.
Je pravda, že Bůh je láska, že jeho laskavá náruč je pro nás vždy otevřená, že nás přijímá takové, jací jsme. Je však také pravda, že touží, abychom se stali jeho světlem a solí pro svět a to vyžaduje pracovat ne své změně. Nechat pracovat Ducha svatého na naši změně. Od nás se vyžaduje pouze poslušnost tomu, co nám radí, v čem nás napomíná, kam nás posílá, co máme a nemáme dělat. Určitě by každý z nás nejraději byl v Boží náruči a užíval si toho, že jsme přijati tací, jací jsme. Pokud by to tak zůstalo stále, nemohli bychom se změnit, nemohli bychom se stát světlem ani solí. Bůh nás ve své lásce přijímá jací jsme, se všemi chybami s veškerou naší nedokonalostí, ale nechce, abychom v ní dál zůstávali. On je dobrý otec. Který rodič by chtěl, aby jeho dítě zůstalo stále na úrovni prvňáka, nebo zastydlo v pubertě na celý život. Proto nás přisně vychovává a k tomu patří i napomínání. Radujme se, že to dělá, radujme se, když to dělá i skrze jiné sourozence, protože je to důkaz jeho lásky, je to důkaz, že s námi neskončil, ale trpělivě nás vede k dokonalosti, k podobě Ježíše Krista.