Už dost, Hospodine! Vezmi si můj život. (1.Královská 19:4)

„Pane vem si mne už.“ Neznáme tu větu? Není to pro některé z nás důvěrně známé volání? Asi je. I Eliáš tak volal. Už dost, Hospodine! Měl k tomu důvod?
Je naspané, že dostal strach a utekl do pouště, kde tak volal.
Odkud se vzal ten strach? Byl skutečně jen vyvolaný vyhrožováním královny Jezabel? Myslím, že zde bylo něco mnohem hlubšího. Vyhrožování královny smrtí, bylo jen vrcholem jednání lidí, které kolem sebe viděl.
Ještě před chvílí stál proti všem baalovým prorokům na Krmelu, viděl jak Bůh jednal, viděl mocný Boží zásah. Mohli bychom dokonce říct, že viděl, jak se ho Bůh zastal proti všem.
Bůh se přiznal k jeho oběti zázračným způsobem, pak Eliáš pobil všechny baalovy proroky a nakonec na jeho slovo začalo po třech letech opět pršet a skončilo dlouhé období sucha a hladu. Velké a neslýchané vítězství. Pak přichází jedna věta od královny a Eliáši se všechno hroutí? Myslím, že ne.
Z vlastní zkušenosti vím, že taková volání „Pane vem si mne“  přichází ne v duchovním boji, ne z vyhrožování, ale spíše, když vidíme marnost. Když začneme mít pocit, že to všechno bylo marné, že to nic nezmění. Bojovali jsme, dokonce jsme viděli i vítězství a zázraky, ale stejně se nic nezměnilo. S nikým to nepohlo. V takových chvílích si říkáme: „Má to všechno cenu“? Ten boj, ty tlaky a nepříjemnosti? Najednou vidíme jenom ta negativa, kterými jsme prošli a říkáme si: „nebylo by lépe, kdybych byl už u Pána?“ Pak začneme volat: „Pane, vem si mne!“  A pod tímto voláním je nevyslovené volání: „To nemá smysl takle žít“.

Co asi viděl Eliáš, po velkém vítězství na Karmelu. Lidé se vrátili domů a snažili se využít toho, že začalo opět pršet. Byl konec trápení, přišla radost, radovánky, práce a s ní i zapomenutí na to jak se Hospodin přiznal k Eliášovi. Král byl dál závislý na své královně Jezábel. Místo pokání přišla ještě větší nenávist. V Eliášovém pohledu se nic v lidech nezměnilo. Brzy zapomněli. Ztráta smyslu naší služby vede k ochabnutí víry, opouští nás síla a to je dobrá půda pro zasetí strachu. Není nic horšího pro člověka, než zjistit, že to, co dělá a dělal, je marnost. Sám Eliáš popisuje tento svůj stav, když o něm hovoří Hospodinu: „Vellmi jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, ale synové Izraele opustili tvou smlouvu, zbořili tvé oltáře a tvé proroky popravili. Zústal jsem jen já, ale i mne teď chtějí připravit o život“ Necítíme v tom to :“Tolik jsem Ti sloužil a vše je nakonec marné.“

Bůh Eliáše z tohto stavu dostal tím, že mu dal další úkoly a poslal ho zpět do služby. Eliáš mohl opět jít, protože se nechal posilnit a obnovit samotným Bohem. Každému z nás se může stát, že začneme volat po tom, aby si nás Pán vzal, ale také každý z nás může být opět obnovem. Může opět najít smysl své služby Pánu. Smysl toho, proč ho zde Pán ještě nechává a nebere ho k sobě. Ještě jsme nenaplnili to, co pro nás připravil. Pokud plníme Boží vůli, pak nikdy naše služba není marná, i když na první pohled nevidíme výsledky nebo smysl. Abychom měli jistotu, že jsme v Boží vůli, potřebujeme co nejčastěji přebývat v jeho přítomnosti a naslouchat jeho hlasu. To je to, co nám dodává sílu i smysl.

Nakonec moje osobní zkušenost. I když vidíš, že všechno se boří, nic nefunguje, i když jsi dělal a dělala vše celým srdcem pro Boha. Když lidé boří místo aby stavěli, když začneš vidět jen negativní obrazy, je tu něco více, co ti nemůže žádná situace, žádná „Jezábel“, žádná nepřízeň ani nepochopení vzít. A to je být u Kristových nohou, radovat se v přítomnosti Ducha svatého a svědčit o tom druhým. To jde vždy. To je to nejlepší pro návrat smyslu tvé – mé služby a života.

Napsat komentář