Proč církev 2

(Pokračování)

„…a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Raději se napomínejme, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží ten den.“ Židům 10:25 B21

Ad 2) Jsou zklamaní křesťany a nevěří jim.

„Železo se brousí železem, tak přítel brousí svého přítele.“ Přísloví 27:17 B21 Ve studijním překladu to zní: „Jako se železo ostří železem, tak člověk ostří tvář svého bližního. Přísloví 27:17 CSP
Jedna z důležitých funkcí církve je vyučit nás lásce. Železo o železo to někdy až jiskří. Tak podobně to často jiskří mezi námi v církvi. Ne všichni máme stejné vyjádření víry, ne všichni jsme stejně daleko v duchovní oblasti, v charakteru, ne všichni pocházíme  ze stejného prostředí, ne všichni jsou chyřejší než my a ne všichni jsou méně chytří než my. Jedno však máme společné – DNA Ježíše Krista. Krev, která byla za nás prolita. Stali jsme se Božími dětmi a tedy i mladšími sourozenci Ježíše. Jsme rodina. Pokrevní rodina!!! Broušení – tedy vyučování lásce často bolí. Prochází zraněními, zklamáními a odpouštěním a podřizováním se jedni druhým. Tím nikde jinde nejsme schopni projít tak, aby výsledkem byla láska Kristova v nás, aby vyrostl Boží charakter. To je možné jen v církvi.
Všichni někdy byli zklamaní od svých bratří nebo sester v církvi. Mnozí prožili pády a chyby vedoucích v církvi. To však stále není důvod utíkat z církve. Naopak. Potřebujeme si uvědomit, že všichni jsme hříšní a potřebujeme denně se z milosti Boží oblékat do pláště spravedlnosti našeho Boha. Jen bázlivý, jen slaboch, jen člověk bez lásky utíká. Jen ten, kdo chce, aby se věci děly podle jeho představ, podle jeho vůle – tedy svévolník – utíká, i když ho nikdo nehoní.

Mimo církev nemusím řešit vztahy se svými bratry. Je snadnější vše pozorovat z dálky na iternetu a pak to zkritizovat. Má to však jednu velkou nevýhodu. Nenaučím se lásce Kristově. Nenaučím se odpouštět a bránit hořkosti, aby zakořenila v mém srdci. Pak roky dokáži hovořit o tom, jak mne někdo ponížil, nechápal, ubližoval a zůstanu stát. Nejen stát, ale možná i začnu kráčet dozadu a vzdalovat se Božímu království.

Pokud jsem duchovně rostl, vždy to bylo a je úzce spojené s „konfliktem“ v církvi. Musím v takovém připadě hledat Boží řešení, pokořovat se, odpouštět, dívat se sám na sebe a často dělat pokání z myšlení, které jsem měl ohledně situací a lidí. To mne posunuje krok za krokem dopředu. Z každého takového střetu mohu utéct mimo církev nebo ho použít pro svůj růst. Z každého takového střetu mohu vyjít znechucený lidmi v církvi nebo posilněný o větší a hlubší poznáni Kistovy lásky, Božího milosrdenství a spravedlnosti a hlasu Ducha svatého. Je to na nás.

(Pokračování příště)

 

 

 

Napsat komentář