Několikrát jsem se setkal s městskou branou, pod kterou nevedla žádná cesta do města ani z města, protože cesta byla dávno zrušená a zůstala jeno brána. Připomělo mi to večerníčky s loupežníkem Rumcajsem, který posunul bránu města Jíčína a tak do města nemohl nikdo přijet, ani z něho vyjet.

Jsou však brány, které jsou i nebezpečné. Pokud vás do ní někdo pošle, pak vás určitě nemá rád a snaží se vás zbavit. Tak jako je jedna z bran na Bratislavském hradě (viz. obrázky).

I Kristu je takovou branou. Ovšem do Božího království. Často je zmiňovaný v pohádkách Petr, který stojí u nebeské brány s klíči a rozhoduje o tom, koho vpustí a koho ne. Tak zkreslený a lživý obraz je díky pohádkám poslán do lidské představivosti. Je to však Kristus, který sám je tou branou. Petr nerozhoduje koho pustit a koho ne. O tom rozhoduje sám člověk. Buď uvěří evangeliu – Ježíši Kristu a přijme ho jako svého Spasitele – Zachránce (z moci hříchu), nebo ne.
„Já jsem dveře ovcí“ (Jan 10:7), to říká o sobě Ježíš. A jeho ovčinec je Boží království, on je tím Pastýřem. Tuto bránu nikdo nezavře a nikdo neposune. Je otevřená nostop. Ve dne, v noci. Zatím je čas do ní vejít, ale přijde doba, kdy se doba Boží milosti v Kristu Ježíši skončí a přijde doba soudu. Využij čas a přiveď k té bráně co nejvíce lidí, pokud jsi ještě neprošel, neváhej vejít. Dokud je čas. Jednoho dne se brány zavřou a cesta se stane slepou. Tak jako se to stalo družičkám, o kterých vypráví Ježíš:
…Když potom přišly ty zbylé družičky a říkaly: „Pane, pane, otevři nám!“ odpověděl jim: „Amen, říkám vám, že vás neznám“. (Matouš 25:11-12)

Již jsem se jednou zmínil o tom, že s přibývajími lety, čím dál tím méně rozsuzuji co je bílé a co černé. Ještě před deseti lety jsem s tím neměl žádný problém a velmi rychle jsem to dokázal rozhodnout: toto je bíle a toto černé.
Není to tím, že bych za tu dobu začal dělat kompromisy, ale zkušeností, že to, co se nám může zdát bílé, může zčernat a co je napovrchu vidět jako černé, může uvnitř schovávat bílé. Podobně jako ředkvičku vidíme nejdřívě červenou, když se do ní zakousneme, vidíme, že je ve skutečnoti bílá. Tyto moje zkušenosti mi pomáhají posuzovat lidi méně a méně. Více se spoléhám na evangelium, než na svůj úsudek:… Nestydím se za evengelium, neboť…. V něm se zjevuje Boží spravedlnost z víry k víře, jak je napsáno: „Spravedlivý z víry bude živ“ (Římanům 1:16-17 CSP)
Kdo žije z víry, žije ve spravedlnosti. Je spravedlivý. Jednoduché poznání. Pokud přestáváš žít z víry, odcházíš z Boží spravedlnosti a Boží sláva přestává být na tobě. Naopak na těch, kteří žijí z víry, spočívá Boží sláva.
Víc nepotřebuji vědět. Mám klid od posuzování. „Není spravedlivého, ani jednoho… Všichni (tedy i já) se odchýlili, společně se stali nepotřebnými, není kdo by činil dobro, není ani jeden.“
Bůh se nám dal poznat ve stvoření kolem nás. Dal nám poznat skrze Zákon (Židům), skrze svědomí (pohanům), co je dobré a co špatné, přesto nejsme schopni to pro svou špatnost uchopit a jednat dobře. Samotné poznání nás nezmění, je dobré jen k tomu, aby nás usvědčilo z hříchu. Přesto je dobré, pro naše usvědčení, abychom došli k tomu, že nejsme schopni se sami vymanit z jeho moci. Poznat, že potřebujeme osvobodit z moci a prokletí hříchu. Potřebujeme zachránce – Spasitele.
Bůh ho dal a evangelium je dobrá zpráva o tomto Spasiteli Ježíši Kristu. Je to zpráva o poražení hříchu a jak mohu toto vítězství nad hříchem přijmout pro svůj další život. Tím získat to, co mi od počátku jako člověku náleží, pokoj, věčný život, království Boží, Boží synovství, Boží slávu ve svém životě a spravedlnost. Proto se již nemusím dívat okem soudce, kterí ví, co je bílé aco je černé, ale nachat to na evangeliu, které samo ukáže.
Nenechme se vyprovokovat tím zlým k tomu, abychom se stali soudci, vždyť i my bychom byli bez moci evangelia ztraceni ve své špatnosti a nikdy bychom se nedostali z moci a prokletí hříchu.
Ježíš porazil jednou pro vždy moc hříchu nad námi. Dej šanci jiným, aby se i jim dostala tato informace, aby se mohli rozhodnout zda se stanou vítězi nad hříchem, nebo zůstanou dál v jeho otroctví. Je to lepší než soudit a posuzovat. Pamatuj, že někomu ho stačí slyšet jednou, jiný ho potřebuje slyšet „víckrát“.

Před několika dny jsem zkusil dát dohromady všechna zamyšlení, která jsem zatím napsal. Píši je přímo na stránky a neměl jsem je nikde uložené. Tak jsem si je všechna uložil. K mému překvapení to bylo na více než šest stovek tiskových stran.
Rozhodl jsem se je vytisknout ve formě tří cca sto stránkových knížek. Než to mohu udělat, musím je k tomu připravit. Dát jim nějakou grafickou úpravu a především opravit chyby, které tam jsou a také překlepy, zdvojená slova a podobně.
Zatím jsem je přečetl třikrát a pokaždé ještě nacházím chyby. Teď naposledy jsem se zaměřel na interpunkci. K mému zděšení jsem zjistil, že existuje tolik různých možností a pravidel, o kterých jsem vůbec nevěděl. Tolik, že si to běžný člověk nemůže zapamatovat. Rozhodl jsem se tedy číst znovu, se zřetelem na tato pravidla. Téměř  každou větu jsem začal zkoumat a posuzovat podle těchto prvavidel. Místo, abych našel chyby a opravil je, jsem se do toho ještě více zamotával. Čím více jsem se snažil věty správně opravit, tím méně jsem těm pravidlům v praxi rozumněl. Místo abych chyby opravoval, chyby jsem přidával tím, že jsem je opravoval i tam, kde nebyly. Máme velmi složitý jazyk.
Myslím, že je to i někdy v našich životech. Ve snaze být dokonalí, bezchybní se zapleteme sami do sebe, do vlastních představ o sobě a stále vše ve svém životě pitváme. Proč to a proč tamto?
Takový postoj nás zastaví a vezme nám i radost ze života. Máme sice usilovat o naši dokonalost, ale především o svatost. Každý z nás máme své limity. Bůh ví o našich chybách a nedokonalosti. To, o co nás žádá je, abychom byli dokonalí v lásce.
Když bych porovnával Petra a Pavla, bude mi vycházet, že Pavel se snažil být a možná byl svým životem, dokonalejší než Petr. Není to však pravda. Bůh nás stvořil jako originály. Používá naše nedostatky i naše obdarování. Bůh použil Petra i Pavla. Každého úplně jinak, právě proto, že byli rozdílní. Bůh je ten, který nás dokáže dokonale použít. V tom je naše dokonalost.  Nepitvej se, ale naslouchej Duchu svatému, jak tě chce použít, co máš pro to udělat a udělej to, nech se použít.
Jedině tak dorostůme v dokonalosti. Božím dokonalým použítím nás samotných.

Nestydím se za evangelium – vždyť je to Boží moc ke spasení každého, kdo věří, předně Žida, ale i Řeka. V něm se totiž zjevuje Boží spravedlnost z víry k víře, jak je psáno: „Spravedlivý pak bude žít z víry“ (Římanům 16-17 B21)

Stydíš se za evangelium? Víš, jak to poznáš? Je to jednoduché. Když v práci, ve škole, v rodině, někde ve společnosti lidí, kde tě znají, ale i kde tě vidí poprvé, se ti nechce mluvit o tom, že věříš v Ježíše Krista a mluvíš vyhýbavě. Místo o Ježíši, mluvíš všeobecně o Bohu, všeobecně o víře, nebo vůbec nepřiznáš, že jsi věřící.
(Možná že jen dnes se ti nechce hovořit, chceš zůstat v anonymitě, ale právě dnes jsou tu lidé kolem tebe, kteří potřebují slyšet naši zprávu)
Chci tě povzbudit. Nemáš se za co stydět. Naopak. Máš něco, co je velmi vzácné a drahé. Nepřinášíš žádnou zprávu druhé nebo třetí jakosti v okurkové sezóně, ale tu nejlepší, nejmocnější, nejradostnější a nejdůležitější zvěst na světě. Máš top zprávu pro lidi na světě. Máš něco, co by mělo být na prvních stránkách všech novin a časopisů. Hlavní zprávou ve všech médiích. Dobrou zprávu o Ježíši Kristu ! (Všimni si, není to dobrá zpráva o Bohu, ale o Ježíši. Mnoho náboženství má svého boha, ale Ježíš je tím úhelným kamenem.)
Tak směle pozvedni hlavu, otevři pusu a mluv. Nemáš se za co stydět. Pokud půjdeš ve smělosti víry zprávy, kterou neseš, Ježíš se k ní přizná a bude potvrzovat tvoje slovo. Ať zázraky při modlitbách za lidi, nebo zázrakem obrácení srdcí k němu.
Nenech se odradit těmi, kdo tvou zvěst nepřijmou a budou se ti vysmívat. Nevysmívají se tobě, ale Pánu.
Hlavně si pamatujme, že nejsme prodejci, kteří zastavují lidi a nabízjí levné voňavky, ale vyslanci Boha, Stvořitele nebe a země, toho, kdo má moc život dát i vzít, toho kdo má moc zachránit duši.
Chci nás dnes povzbudit ke smělému vyznání před lidmi. Přiznání se k Božímu království, k Ježíš Kristu.
Máme v sobě, v našich ústech Boží moc ke spasení.

Všimli jste si, že my lidé většinou toužíme po tom, co vidíme u druhých. Například já jsem vždycky toužil po tom, abych uměl hrát dobře na piáno. Ne tak, že se to musím nadřít, ale obdivoval jsem své kolegy, kteří si k němu sedli a hned se připojili ke kapele, aniž potřebovali noty. Nebo dokáží hrát podle akordů apod. Já musím všechno tvrdě nadřít z not a ještě nejsem schopen hrát s kapelou.
Říkal jsem si:“Jo, ten se má, To se mu to hraje, když dostal takový úžasný dar.“ Nebo něco podobného.
Na druhou stranu zase o mě mohl někdo říkat (a také říkali): Jo, ten se má. To se mu to káže, když se podívá do Písma a je schopem ihned mluvit. To já si ho musím připravovat několik dní nebo hodin“ A možná si to říkal i ten, komu jsem já záviděl jeho hraní na piáno.
Vždy nějak toužíme po daru, který vidíme u jiných a přitom si nevšímáme a neděkujeme za ten, který jsme od Boha dostali.
Pavel píše Timoteovi, aby nezanedbával dar, který je v něm (1. Tim.4:14) a na jiném místě píše o duchovních darech: „To vše ale působí jeden a tentýž Duch, který obdarovává každého jednotlivě, jak sám chce.“ (1. Korintským 12:11)  Věřím, že to platí nejen na duchoví dary, ale na dary obecně. Když se podívate kolem sebe, zjistíte, jak různě jsme obdarovaní. Ten zvládne toto a jiný zase toto. Ten má šikovné ruce a další dokáže vynalézat, malovat… Každý něco máme.
Pavel píše, abychom nezanedbávali to, co jsme dostali. Lidé, kteří si uvědomili svůj dar a  žačali ho používat se díky tomu stali známými. Zpěváci, hudebníci, malíři, spisovatelé, herci, ale také lékaři, vědci, podnikatelé, řemeslníci, sportovci. Mohl bych vyjmenovat všechny profese. Je mnoho lidí, kteří dostali skvělý hlas. Je mnoho lidí, kteří dostali zručnost, schopnost logického uvažování…, ale je málo těch, kteří toho daru využili, pracovali na něm a používají ho. Každý jsme dostali nějaký dar. Jak v duchovní oblasti, když jsme přijali Ducha svatého, tak v pozemském světě, při svém narození.
Nedívej se kolem sebe a  nestěžuj si na to, že jiní mají něco, co ty nemáš. TY TAKÉ MÁŠ !!! Ty také máš svůj dar od Boha. Bůh ví, proč ti dal právě ten konkrétní dar a nedal ti ten, co má tvůj bratr. Objev ho v sobě, začni na něm pracovat. Nezanedbávej ho, ale naopak ho začni používat a rozšiřovat ke slávě Ježíše. I když je to něco, co si myslíš, že jsi zdědil po rodičích, nebo ses s ním narodil, možná si myslíš, že sis ho vypěstoval sám, ale stále je to dar od Hospodina. Začni ho používat pro jeho slávu.

Zažili jste změnu emocí člověka. Ten, který o vás mluvil jen dobře najednou obrátí a začne vám zlořečit?
Byl jsem v kanceláři sociálních pracovníků, seděl na židli a poslouchal jejich trápení. Jedna žena z místní osady, které se snažili pomáhat a dlohodobě ji pomáhali nad rámec svých povinností, odešla nedávno z této kanceláře po tom, co všem a hlavně vedoucí zlořečila a stahovala na ni veškeré zlo. Jen proto, že ji nevyhověli.
Vím, že i mě mnoho z nich dokáže zlořečit, když není po jejich. Přitom se dokáží chovat naprosto přetelsky. Je to nahoru a dolů.
Tak jsem nad tím začal přemýšlet.
1 Jan3:15 Kdo nenávidí bratra (sestru) je vrah…
Matouš 5: 22 … každý, kdo se hněvá na svého bratra (sestru) bude vydán soudu …..  kdokoli by mu řekl „Tupče|“ bude vydýn pekelnému ohni. 
Říkal jsem si, jak je možné, aby u lidí, kteří navštěvují sbor, chválí Ježíše, mluví o své víře, docházelo k takovým věcem. Ve většině případů to vidíme u Romů, ale je to mnohem rozšířenější zjev. Duchovní projev. Je všude, jen jinde skrytý.  Mnoho sester se dokáže „do krve“ pohádat, nenávidět se.
Možná nezlořečíme ústy, ale co se odehrává v naší mysli? Co přejeme druhým, když nás zklamou, nebo nedodrží něco, na co jsme se spoléhali a je to pro nás životně důležité? Nezlořečíme jim také? Jen to nikdo neslyší.
Kde se to v nás bere?
Jeden z důvodů najdeme v těchto verších: Tak praví Hospodin: Zlořečený, kdo spoléhá na člověka, kdo se od smrtelníka opírá a v srdci se odvrací od Hospodina. (Jeremiáš 17:5)
Kdykoli prožíváme zklamání od lidí, myslíme si, že nás zradili, že na nás zapomněli, nedodrželi to, co slíbili, i když je to tak pro nás důležité, nebo jen nenaplnili naše představy, dostáváme se do situace, kdy se postavíme uvnitř nás proti nim. Tady to v nás začne vřít a jsme vůči nim zlí, nahněvaní, nedokážem odpustit a máme sklon k zlořečení. Rómové to jen pustí ven ústy, na rozdíl od jiných. Důvodem je většinou strach, beznaděj, protože: „Co si teď počnu? Spoléhal jsem se na něho, na i, na organizaci…!“
Když se spoléháme a opíráme o tělo, o člověka, o organizaci, dříve nebo později dôjdeme ke zklamání. Žádný člověk ani organizace, společenství nemůže dlouhodbě naplnit naše představy a hlavně potřeby. Pak se dostáváme pod tlak. Hospodin o takových lidech mluví jako o těch, co jsou zlořečení. Od zlořečeného člověka pak také zlořečení vychází. Ať již v myšlení, nebo ústy.
Jediná obrana proti tomu je spoléhat se na Hospodina. To, že říkám, že ho miluji, uctívám ho v písních nebo modlitbách, ještě neznamená, že se na něj spoléhám. Možná si dokonce říkám, že očekávám pomoc od něho, od Hospodina, ale mám problém, že jsem si udělal představu o tom, skrze kterého člověka mi ji pošle a na toho se pak spoléhám a obracím.
Verše v Jeremiáši nám jasně říkají a dávájí návod nato, jak se máme zbavit zlořečení, jak ho promněnit v požehnání. Z požehnaného vychází požehnání.
Požehnaný, kdo spoléhá na Hospodina a jehož nadějí je Hospodin. (verš 7) 

Podali jsme žádost o povolení stavby  komunitního centra. Jednim z problémů bylo zařazení stavby. Nikdo nevěděl, jestli patří mezi školké, společenské, administrativní, nebo nějaké jiné budovy.
Každá budova musí být zařazená do některé ze skupin. Podle ní se určují konkrétní pravidla pro tu, či onu stavbu. Jaké musí být osvětlení místností, kolik toalet, jaká výška stropu … Nikdo tady na Slovensku něvěděl, kam zařadit komunitní centrum. Nakonec museli ze stavebního úřadu věc konzultovat až na ministerstvu.
Podobně musíme u dvou rodinných domů, které používame na službu dětem a pro sborovou práci, změnit jejich účel. Doposud to byly rodinné domy. My musíme změnit jejich použítí z rodinných domů na společenské a administrativní prostory. Určitě se nevyhneme provádění úprav tak, aby splnily pro tento účel všechny požadavky. Obecně platí, že čím více lidí budovu bude navštěvovat, nebo v ní mít nějaké aktivity, tím náročnější požadky na ni jsou. Pokud se jedná o děti, pak se opět nároky na stavbu o něco navyšují.
Nesnažte se mnozí stát učiteli, bratři moji – vězte, že budeme souzeni přísněji. (Jakub 3:1, B21)
Tak jako nároky na stavbu, která slouží více lidem, jsou vyšší a náročnější, tak i na člověka, kterému Bůh svěřil určitou službu, bude mít vyšší nároky na jeho život.
Člověk, kterému Bůh svěřil autoritu – pověřil ho například k vyučování, nebo vedení, je Bohem k tomu i obdarován. Přesto toto samotné obdarování a autorita nestačí. Ten, kdo stojí v autoritě, má obrovský vliv na ostatní lidi kolem sebe. Stává se jeho život pro mnohé příkladem. V podstatě nemá svůj soukromý život, protože je stále sledovaný. To, jak žije, pak ovlivńuje mnoho jiných, kteří předpokládají u člověka, kterému Bůh svěřil autoritu a dal mu obdarování, že žije také i dobrý život. Co u něho vidí, pak mohou považovat za Boží normu. Pokud žije v hříchu, pak si  lidé na které má vliv mohou říci: „Tak to zase není asi hřích, když tak žije i náš učitel  (vedoucí)“. A to je jenom osobní život. Další kapitolou je, co říká, co vyučuje. Není člověka, který by vždy na sto procent dokázal vyložit slova Písma. Vždy můžeme pochopit něco špatně, přidat si ze svého, nebo zamlčet něco důležitého.
Dalším z mnoha nebezpečí je upadnutí do pýchy. Vědění nadýmá. Je mnoho nebezpečí, do kterých takový člověk může upadnout a svést svým pádem ostatní ze správné cesty. Proto na takového člověka klade Bůh mnohem vyšší nároky a očekává od něho mnohem vce než od ostatních. Počítáš i s tím, když se hrneš do vyučování, toužíš po vedení, myslíš si, že máš na to stát se autoritou? Počítáš s tím, že Bůh tě bude soudit přísněji. Máš bázeň ve svém srdci?
Bůh nás postavil na konkrétní místo, pro které nás vybavil.
Jsme jako ta stavba, která byla postavena pro konkrétní účel a splňuje všechna kritéria té stavby.  On ví proč. Nesnažme se za každou cenu změnit účel té naší stavby, protože pak nebudeme moci naplnit všechna kritéria. Nemusíme unést to, do čeho se hrneme. Můžeme padnout.
Spíše se snažme, abychom naplnili ten účel, pro který jsme určeni, abychom ho naplnili na sto procent. Bůh pak sám změní učel stavby zároveň s tím i doplní vše, co taková změna vyžaduje. Navíc v tom předchozím postavení nás naučí stát pevně, abychom mohli zvládnout i náročnější požadavky v budoucnosti.

Probíral jsem se staršími zamyšleními, abych je začal urovnávat pro tisk. Došel jsem k jednomu, ve kterém jsem se zmínil o moři. Psal jsem o vlnách, o velkých vlnách všech moří a oceánů mimo Jadranu.
O Jadranu jsem napsal poznámku, že je to moře klidné a téměř bez vln. Byl jsem u něho nejméně desekrát a měl jsem vždy tuto zkušenost. Z této zkušenosti vyplynula moje poznámka.
Tento rok jsme však u něho zažili vlny téměř dvoumetrové, které strhávaly neopatrné lidi z  mola do moře. Žádná loď pro velké vlny nesměla vyplout. Trvalo to týden. V dalším týdnu bylo moře skutečně bez vln. Jak zavádějící byla moje předchozí zkušenost.
Naše zkušenosti, naše vidění věcí, i když jsou momentálně správně popsané nás, nebo jiné mohou zavést do omylu. Jak mohou být nepravdivé. Ten, kdo by četl mé zamyšlení a pak by přijel k Jadranu ve stejnou dobu, by mohl říci, že vůbec nevím, o čem píši. V tom horším případě, že jsem lhář.
To je jen moře. A co duchovní svět. Boží království. Hloubka Kristovy lásky…
Lidská moudrost je postavena na lidské zkušenosti, na poznávání světa naším rozumem. Proto se nemůžeme shodnout na pravdě.
Nejsme schopni obsáhnout všechno. Vždy to může být i jinak.
Pro ty, kteří spoléhají na vlastní rozumnost, založenou na zkušenostech a lidském rozumu, to je zdrcující poznání. Vše může být i jinak. Sokratovo zjištění: „vím, že nic nevím“, je deprimující.
Pro ty, kteří však hledají pravdu u Boha, jejichž inspirací je  jeho Slovo, ti, kteří se ptají Ducha svatého, nejsou zaskočeni. Naopak.
Mohou se radovat, že chodí v pravdě. Mohou mít jistotu, že jeho slovo  je stejné. I kdyby všechno selhalo, vše pominulo, jeho slovo
zůstane na věky (Matouš 24:35). Je pevným bodem, o který se můžeme s důvěrou opřít. A nejen opřít:

Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku. (2.Timoteus 3:16-17)

Věříte v modlitbu? Věříte ve víru? Již jsem se tohoto tématu lehce dotkl. Na co klademe důraz?
Potom jim řekl: „Kdo z vás má přítele, za kterým přijde o půlnoci s prosbou: ‚Příteli, půjč mi tři chleby –  navštívil mě přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu nabídl,‘  a on mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj, dveře už jsou zamčené a děti jsou se mnou v posteli; nemohu vstát a něco ti dávat‘?  Říkám vám: I kdyby nevstal a nedal mu to kvůli jejich přátelství, zvedne se a dá mu, co potřebuje, kvůli jeho neodbytnosti.  A tak vám říkám: Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.  Každý, kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.
(Lukáš 11:5-10 [CzeB21])
Který z vás otců podá svému synu hada, když tě poprosí o rybu?  A když poprosí o vejce, podáš mu snad štíra?  Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kteří ho prosí?“
(Lukáš 11:11-13 [CzeB21])

Často tyto verše používáme, když chceme zdůraznit vytrvalost a naléhavost v modlitbách. Nejen tento, ale podobně i příběh vdovy a nespravedlivého soudce. Snažíme se zdůraznit modlitbu, vytrvalou modlitbu, která nám má zajistit, že dostaneme to, co chceme, nebo potřebujeme. Podobně tak mluvíme i o víře. Ale nějak nám z toho vypadl Otec, Ježíš, Duch svatý. Tím, abychom zdůraznili vytrvalost a neodbytnost, jsme vlastně nevědomě Otce přirovnali k člověku, který nám nechce pomoc, který není ochotný nám pomoc a my ho musíme modlitbou a neodbytností donutit. Tak to ale, přátelé, není. Náš nebeský Otec není ten, který by otálel s pomocí. On není člověk. Jemu na nás záleží.
Je to Ježíš, je to Duch svatý a nebeský Otec, který odpovídá na modlitby (rozhovor). Není to samotná modlitba, která činí, ale Bůh. Není to víra, která dělá zázraky, ale Bůh. Někdy se dostaneme do situace, kdy věříme v modlitbu a ne v Ježíše, kdy se spoléháme na víru a ne na Boha. Začneme se spoléhat na nástroje místo na Stvořitele. Pak se nám stane, že si z nástrojů uděláme modly. Modlu modlitby, modlu víry….
Modlitba a víra jsou důležité, ale je to jen cesta k Otci. Důležitý je samotný vztah s Otcem. Pokud jsi s ním, můžeš mu říct, co potřebuješ. Pokud jsi s ním, můžeš mu odhalit touhy svého srdce. Pokud jsi s ním, on odhaluje touhy svého srdce tobě… Důvěrný vztah je důležitější a mocnější než se spoléhat na délku a množství modliteb, než se tlačit do víry. Modlitba a „víra“ bez vztahu tě může často dostat pod prokletí zákona.
Modlitba a víra je důležitá, má tě ale dostat a udržovat v osobním a důvěrném vztahu s Duchem svatým, Ježíšem, Otcem.

  Ode všech jsem svobodný, ale všem jsem se vydal jako otrok, abych jich co nejvíce získal.  Pro Židy jsem jako Žid, abych získal Židy; pro lidi pod Zákonem jsem jako pod Zákonem, abych získal ty, kdo jsou pod Zákonem (sám ovšem pod Zákonem nejsem).  Pro lidi bez Zákona jsem jako bez Zákona, abych získal ty, kdo jsou bez Zákona (sám ovšem nejsem bez Božího Zákona – podléhám zákonu Kristovu). Pro slabé jsem slabý, abych získal slabé. Pro všechny jsem vším, abych jakýmkoli způsobem aspoň některé zachránil. (1. Korintským 19:22 [CzeB21])

Ježíš řekl, že učedník není nad mistra. Pokud pronásledovali jeho, o co více budou pronásledováni jeho učedníci, když se snažili zabít jeho, o co více jeho učedníky,… Bude líp?
Sníme a vyhlížíme velké probuzení.
Je a bude to podobné jako v době, kdy Ježíš chodil po zemi. Když kázal na hoře, byly tam tisíce lidí, kázal mnohatisícovým davům. Následovalo ho mnoho učedníků. Když v době Velikonoc vcházel do Jeruzaléma, vítaly ho davy lidí.
Kolik lidí se ho zastalo před Pilátem? Kolik jich bylo u křižování?
Pokud mluvil to, co se lidem líbilo měl hodně následovníků, jakmile začal říkat pravdy, které se lidem nelíbily, protože je zasáhly do živého, nebo jim nemohli rozumět, opouštěli ho. Pokud by je to stálo něco, čeho si cenili, nepřiznali se k němu.
Ježíš je stále stejný. Včera, dnes a bude stejný i zítra. Lidé jsou také stále stejní, i když dnes jezdíme v autech a ne na mezcích, lítáme letadly, vaříme v konvektomatech a mikrovlnkách. Povaha člověka a jeho hříšnost je stále stejná. Je stejná od Adama až po dnešek. Stejná, pokud se nenecháme změnit Kristem. Pokud pro něj neztratíme všechno, abychom získali jeho.
Když někdy slyším věřící mluvit o tom, jak očekávají probuzení, jak o něm hovoří, musím si klást otázku: „Proč po něm tak touží?“ Kdyby tak očekávali příchod Pána, kdyby tak toužili po Ježíšově přítomnosti v jejich životech jako po probuzení.  Je to podobné jako věřit v to, že věříme v Ježíše. Někdy naše víra ve VÍRU v Ježíše, nám brání mít s ním vztah. Protože jde více o NAŠI víru než o Ježíše. Jde více o to zažít probuzení než milovat. Jde více o to vidět víru v akci než Ježíše samotného. Pak, když přijde na to pro něj vše opustit, vzdát se i té své víry, je problém.
Pokud jsme se rozhodli jít a následovat Ježíše, neočekávejme, že na tom budeme lépe než on.
Přesto budeme na tom lépe, než když jsme žili bez něho. Každým dalším dnem bude lépe, protože budeme blíže dni, kdy se setkáme tváří v tvář.
Jsou dvě cesty, cesta široká a cesta úzká. Ježíš říká, že většina jde tou širokou. Tu úzkou málokdo nalézá. Je to o jednotlivcích. Spasení je o vztahu mne a Ježíše, ne o vztahu mas a Ježíše.
Nebude spasený sbor, ale jednotlivci v něm. Nebude spasený národ, ale jednotliví lidé  národa. Pavel byl poslaný k pohanským národům. Udělal vše, aby získal „aspoň některé“.

Další mu řekl: „Pane, půjdu za tebou, ale dovol, ať se napřed rozloučím se všemi doma.“  Ježíš mu odpověděl: „Kdo se chopí pluhu a ohlíží se zpátky, nehodí se pro Boží království.“
(Lukáš 9:61-62 [CzeB21])

Během služby jsem pochopil jednu důležitou věc. Lidé si sebou stále nesou svoji minulost. Zvláště pokud si myslí, že jim někdo ubližoval, nebo když si myslí, že jim bylo v minulosti lépe. Setkávám se s tím, jak lidé (křesťané) obviňují někoho z toho, že o nich mluvil špatně, nebo jim někdo nesplnil, co slíbil, prostě nějak ublížil. Mluví o tom tak, že vám připadá, že ten člověk jim to dělá stále. Naučil jsem se tedy ptát konkrétně: „Kdy to bylo? Kdy přesně se to stalo?“ Pak zjistím, že se to stalo před několika lety.
Kdy může znovuzrozený člověk mluvit o tom, že před jeho obrácením ke Kristu mu bylo lépe? Jak může na to vzpomínat, jako by něco cenného ztratil? Stále o tom hovořit. Copak není tím nejcennějším v našich životech právě spasení? Získání věčného života s Bohem. Získání přístupu do Božího království. Možná máš krásné zážitky, možná vzpomínáš na někoho, možná na své postavení, ale pořád je to přece nic, proti tomu, co jsme získali.

Nemohu jet autem rovně, když se dívám dozadu. Dokonce většinou ani když se dívám dlouho do boku. Taková jízda by skončila tragicky. Potřebuji mít cestu před očima. Potřebuji vidět směr, kam jedu a být zaměřený na cíl. Když se budu stále nebo často dívat do zpětného zrcátka, uvidím sice co, kolik a jak jsem projel a kdo je za mnou, ale nejspíš do někoho před sebou narazím, nebo vjedu do příkopy.

Někteří z nás prožili zázračné obrácení (které obrácení není zázračné?), mají velké svědectví ze svého života. Mnohá taková svědectví od nich slyším pokaždé, když s nimi mluvím. Je to stále stejné svědectví. Za několik let nemají jiná. Nějak se zahleděli do zpětného zrcátka a žijí z minulosti. Je správné vydávat svědectví o tom, co pro nás Ježíš udělal, je dobré si ty věci připomínat, ale je lepší zažívat nová a nová svědectví. Ježíš je živý. Pro pohled dozadu nejsme schopni vidět, co pro nás Bůh připravil dneska nebo pro zítřek. Nějak to mineme.
Nezakládejme si na minulosti, ale vyhlížejme náš cíl Boží království, abychom ho pro zastavení se v minulosti neminuli nebo nezmeškali.

Ježíš mu odpověděl: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé; ty pojď rozhlašovat Boží království!“ (Lukáš 9:60 [CzeB21])

Ty pojď rozhlašovat….  Nějak nám utkvěla v hlavách představa, že jít za Ježíšem, nebo ho následovat znamená odejít a pracovat na plný úvazek pro církev – pro Ježíše. Opustit dosavadní práci, opustit své město a vyjít. Kázat a kázat, vyučovat a vyučovat, prorokovat a prorokovat… Někdy to tak může skutečně být, ale ne ve všech případech.

Měl jsem rozhovor s podnikatelem, který se zároveň v jiném městě snaží založit sbor. Moc se mu nedaří ani jedno ani druhé. Pokud skutečně chceme něčeho dosáhnout, musíme se tomu věnovat na sto procent. Musíme tomu podřídit vše. Nejhorší je dělat mnoho věcí najednou. Ke škodě církve musím říci, že se to často od vedoucích církví vyžaduje. Být skvělým duchovním vůdcem, manažerem, účetním, personalistou, ekonomem, stavbyvedoucím…
Buď budu podnikat a zaměstnávat lidi nebo povedu církev. Obojí nejde. Dříve nebo později se to obrátí proti službě, nebo proti podnikání.
To je ale povídání na někdy jindy. Dnes chci jen upozornit na to, že Ježíše můžeme následovat, aniž bychom museli měnit zaměstnání, aniž bychom museli cestovat po republice a dělat evangelizační tažení. Ježíš nám říká, že ho máme následovat a také nám říká, abychom  dělali učedníky. Obojí mohu dělat i ve svém zaměstnání, v podnikání, v domácnosti. Jak? Na začátek stačí, že budu dělat to, co nám říká, že máme dělat. Když jsem podnikatel, budu za své zaměstnance řádně odváděl sociální a zdravotní pojištění, budu řádně a poctivě platit daně. Nebudu si hrát na něco, na co jako podnikatel nemám a budu vůči zaměstnancům pravdivý a jasný. Kde dneska najdete takové podnikatele? Není toto ten nejlepší vzor pro ostatní. Nezazáří takový podnikatel mezi ostatními? Pak může mluvit o Ježíši a bude v tom moc. Lidé to budou brát vážně. Takový může svým vzorem vychovat mnoho učedníků. Nejen jako pracovníky, ale také přivést k Pánu a udělat z nich skvělé a pravdivé následovníky.
Podnikatel, který zaměstnává pracovníky na černo, neplatí daně, dělá ze sebe milionáře a přitom je zadlužený, takový podnikatel, i když je věřící, nemůže zářit mezi ostatními. I kdyby od rána do večera mluvil o Ježíš, nebude to mít moc a váhu. Teď nemyslím, že by chtěl dělat ty věci úmyslně pro zisk, ale třeba ze strachu, že „podnikatelsky“ nepřežije, když bude dělat věci správně. Nebude mít na výplaty, nebude mít na materiál…
A tady se projeví skutečná víra v akci. Buď jen mluvím a vyžaduji po druhých něco, co sám nedělám, nebo uplatňuji slova víry v praktickém životě. (praktikující křesťan)
Stejné to je, když je někdo v domácnosti. Je v tvé domácnosti Boží pokoj? Jsi opravdový, opravdová? Jsou lidé rádi u tebe doma, cítí se tam v bezpečí? Nebo naopak utíkají a je jim nepříjemně?
Možná učíš ve škole. Máš autoritu? Skutečnou autoritu od Boha, nebo si prosazuješ vlastní a vlastní silou? …
Všude  a vždy můžeme následovat Ježíše, rozhlašovat Boží království a dělat učedníky. Nemusíme proto čekat až budeme pro Pána pracovat na plný úvazek, nebo mít nějakou službu v církvi. Nemusíme se nikam stěhovat a cestovat. Stačí svou víru praktikovat ve svém životě, doma, v práci, ve své ulici, ve svém vchodě. To je velké svědectví, které nezůstane bez odezvy. Lidé potřebují viděl obyčejné lidi, kteří žijí Božím způsobem, kteří skutečně žijí a září jako Boží děti.
Pojďme k Pánu a řekněme mu pravdu o tom, jak žijeme a požádejme ho, aby převzal vládu nad našimi životy. Skutečně mu je odevzdejme. Bez něho nebudeme moci žít život, který bude světlem na kopci, který bude solí, protože on je světlo a on je sůl.
Přenechme mu vládu nad životem a postavme se v jeho jménu proti strachu z toho, že budeme skutečně dělat každý den, v každé situaci to, co nám Pán říká.
Nejen, že pak náš život bude samotným svědectví, ale i naše zvěst o Ježíš, o Božím království se tane pravdivou v srdcích lidí kolem nás, protože v nás bude pravda.

Jiného vyzval: „Pojď za mnou!“ On ale řekl: „Pane, dovol, ať nejdřív odejdu a pochovám svého otce.“  Ježíš mu odpověděl: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé; ty pojď rozhlašovat Boží království!“
(Lukáš 9:59-60 [CzeB21])

V pondělí jsem byl na pohřbu. Byl to romský pohřeb. Znal jsem bratra, kterého pohřbívali. Vím o něm, že našeli on i jeho žena svého Spasitele. Pohřeb však nebyl v režii jeho ženy, ale v organizovala ho rodina našeho bratra. Asi by nechtěl takový pohřeb, který neoslavil našeho Pána, kde nad jeho hrobem znělo zdrávas… .
Jeho žena zná pravdu a věděla, že je mu již dobře. Že je doma. Ostatní to však asi nevěděli. Tesknili nad hrobem, zněly tóny houslí a harmoniky. Připomnělo mi to Pánova slova:  „Dcery jeruzalémské, neplačte nade mnou, ale nad sebou a nad svými dětmi.“ (Lukáš 23:28 [CzeB21])
Také se mi chtělo volat: „Neplačte nad bratrem, protože on je doma, ale plačte nad sebou a svými dětmi, protože nevíte kam jdete.“
Mrtvému tělu je vše již jedno. Tělo se obrátí opět v prach a nic neznamená. Duše je nesmrtelná. Tak mnoho lidí spíše pláče nad sebou, protože oni zůstali. Je to teprve čeká. Je správné uctít památku toho, kdo zemřel, zavzpomínat, ale nesmí se to stát pro nás naší smrtí, zvláště, když nám byl velmi blízký. Naopak pro nás, kteří známe pravdu nemusí být smrt sourozenců v Kristu bolestivou, protože naši blízcí byli povýšeni do slávy Boží, která čeká i na nás.  Čeká nás náruč Ježíšova. Věčná sláva, místo kde nebude pláč a nic špatného, jen neustála přítomnost Boží. To je ta naděje, pro kterou žijeme. To je ta naděje, o kterou se chceme podělit s ostatními.
Možná můžeš být smutný z toho, že nevíš kam člověk odešel, možná proto, že si nejsi jistý zda jsi udělal vše pro to, aby uslyšel jasné evangelium a mohl se rozhodnout. Možná si kladeš za vinu, že jsi mu neřekl o našem Pánu. Vždy můžeme předstoupit s vyznáním před Pána. On je natolik věrný, že nám odpouští, ale pokud nechceš příště zažívat znovu tento pocit, mám pro tebe radu:  „nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé; ty běž rozhlašovat Boží království!“ Náš domov. Naši radost a naději.

Můj dědeček bydlel v malém domku u rozcestí na Vysočině. Jejich dvě místnosti byly stejně velké jako chlév v levé části domu. Nevzpomínám si jestli chlév obýval dobytek, ale chlév ještě cítím. Ani si nevzpomínám kolikrát jsem byl u nich. Mám jen několik málo vzpomínek. Dědeček i babička zemřeli, když jsem byl malý.
Jeden obraz, který mi z té doby zůstal, byla velká, aspoň v očích malého chlapce velká postel s pruhovanou peřinou. Stála v kuchyni u okna. Spal v ní dědeček. Vklouzl jsem k němu pod peřinu a on mi vyprávěl příběhy. Vyprávěl je tak dobře, že jsem dlouhá léta myslel, že je sám prožil. Později jsem zjistil, že mi vyprávěl příběhy barona Prášila.
V jednom příběhu se baron dostane do nesnází, když i s koněm skončí v bažině. Bahno ho pomalu stahuje ke dnu. Baron to vyřešil velmi jednoduchým způsobem. Chytil se za své dlouhé vlasy, které měl spletené v cop a vytáhl se z bažiny.
Několik dní jsem se také snažil sám sebe zvednout. Nešlo to. Do dnes jsem nedokázal sám sebe zvednout nad zem ani o centimetr.
Stejné to je s pouty hříchu. Pouta a okovy fungují tak, aby člověk nemohl utéct. Neměl svobodu pohybu. Člověka obtáčí a spoutává mnoho věcí, ze kterých nemůže ven. Chce, snaží se, ale nejde nám to. Stejně jako já jsem nemohl zvednout sám sebe.  Nikdo nemůže sebe a ni druhého zbavit hříchů. Změnit jeho hříšnost ve spravedlivost.
Ježíš vzal na sebe všechna pouta a okovy, veškerou moc hříchu i se všemi důsledky, tedy se smrtí, … . Bůh sám přišel z nebe, vzal na sebe naše pouta, trpěl, zemřel. A hle je živý, smrt na něj neměla právo. Dnes před námi opět stojí. Živý čistý, spravedlivý a bez hříchů, které před smrtí na sebe vzal. On jediný to mohl udělat. Ježíš Kristus.
Nesnažme se tahat za vlasy z vlastního bahna. Nesnažme se dostat z okovů, které nejsme schopni rozbít, ale důvěřujme tomu, který to již dokázal a nechme ho, aby nás jich zbavil.
Důvěřujme mu. Proto přišel z nebe na zem a na sobě prokázal, že je toho mocen.

Cestou mu někdo řekl: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“  Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“  Jiného vyzval: „Pojď za mnou!“ On ale řekl: „Pane, dovol, ať nejdřív odejdu a pochovám svého otce.“  Ježíš mu odpověděl: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé; ty pojď rozhlašovat Boží království!“  Další mu řekl: „Pane, půjdu za tebou, ale dovol, ať se napřed rozloučím se všemi doma.“  Ježíš mu odpověděl: „Kdo se chopí pluhu a ohlíží se zpátky, nehodí se pro Boží království.“  (Lukáš 9:57-62 [CzeB21])

„Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Řekl jsi to Ježíši? Možná ne tak přesně, ale nějak podobně, například: „Chci ti sloužit“,nebo „Už budu stále s tebou“ apod. Věděl jsi, co všechno to znamená? Ježíš muži, který ho ujišťuje říká: „Připrav se na to, že nebudeš mít kam složit hlavu. Budeš jako já tady, budeš bez domova.“ Říká to i nám.
Kam se rád vracíš? Máš své zázemí? Kde si říkáš „konečně doma“? Co je pro tebe domovem? Místnost, kde máš soukromí? Vana plná teplé vody a dobrá hudba? Ticho a bezpečí stěn za zavřenými dveřmi? Vůně jídla z kuchyně a maminčin koláč? Manželka nebo manžel a děti? Zahrádka s květinami a zeleninou?
Ježíš se ptá: „Chceš mne následovat?“

Je skvělé mít místo, kde se cítím bezpečně. Místo, kam se mohu po celodenní práci nebo službě vrátit a vědět, že tady budu mít klid a zázemí. Místo, o kterém mohu říct, že je to můj domov. Není nic špatného na tom mít místo, kam se rád vracím a kde mohu načerpat a odpočinout si, aniž bych potřeboval být stále ve střehu, stále v nějakém boji nebo vypětí. Místo, které je mi příjemné a kde se cítím dobře. Ovšem i takové místo se nám může stát pastí.
1. Past – pohodlný život. Služba není o pohodlí, ale o obětech, které se právě často dotýkají toho, že se svého pohodlí potřebujeme vzdát. Vstát a vyjít.
Na pohodlí se rychle zvyká a těžko se opouští. Mnoho služebníků a služebnic svoji službu opustilo, místo aby předalo to, co jim Bůh dal a svěřil, protože zakusilo pohodlný život a nechtělo se ho již vzdát. (Paradoxem je, že služba některým „toto pohodlné místo“ dala.) Je to podobné jako závislost na alkoholu, nebo drogách. Vždy si najdeš výmluvu, proč nechceš opustit pohodlný domov. Dokonce svoji pohodlnost někteří povyšují na službu. Tak jako alkoholici vždy najdou výmluvu proč pijí a nikdy nepřiznají, že jsou závislí. „Když Pán po mne bude chtít opustit tento způsob života, tak to udělám, ale teď to po mne nechce. Nic to pro mne neznamená.“ „Když to bude nutné, přestanu pít, ale teď to nutné není. Nejsem alkoholik“
2. Past – strach. Bezpečí pohodlného domova nás může dovést až ke strachu z toho, co se děje venku. Uzavřeme se doma, protože venku na mne číhá jen nebezpečí, stres a napětí, zklamání z lidí. Tam mne ďábel pronásleduje. Tady jsem v bezpečí. Nejen, že se uzavřeme doma, ale místo abychom lidem sloužili, začnou nám lézt na nervy.
3. Past – budování pohodlí. Pohodlné prostředí nás může natolik zotročit, že pak začneme jemu sloužit a vylepšovat svůj domov a vylepšovat… Přestaneme dávat finance na Boží věci, protože je potřebujeme na zkvalitnění svého života. Pak přestaneme chodit do sboru a sloužit, protože nemáme čas. Vylepšujeme si a vylepšujeme si domov. Nakonec nám lidé a církev začnou být lhostejní.

Ve všech případech míjíme cíl. A to je hřích. Možná si připadáme jako skvělí křesťané, ale míjíme se cílem. Jako křesťané zde nejsme proto, abychom prožili pohodlný a bezpečný život, ale abychom následovali Ježíše.
Udělal jsi si domov tady na zemi? Kde se cítíš bezpečný? Hledáš pohodlí v tom, jak se ti bydlí? Není to o tom, že musíš hned vše opustit, ale o tom zjistit jak na tom jsi. Co ti brání se vydat plně Ježíši. Uvidět to, že ukazuješ na závislé, ale sám potřebuješ vysvobodit ze závislosti na pohodlnosti.
Ježíš říká, že nemá domov. Nemá ho tady na zemi, ale ve svém království. A my? Kde ho máme ty a já?

Jediný domov tady na zemi, který Ježíš může přijmout, je jeho domov v nás skrze Ducha svatého. Ale abychom mu to mohli plně dopřát a aby se cítil u nás skutečně domu, musíme také vzdát své závislosti na pohodlí.

Také když mu bylo dvanáct let, putovali se účastnit slavnosti jako obvykle.  Když svátky skončily a oni se vraceli domů, chlapec Ježíš zůstal bez vědomí rodičů v Jeruzalémě.  V domnění, že je v karavaně, ušli den cesty, než ho začali hledat mezi příbuznými a známými.  Když ho však nenašli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě.  Po třech dnech ho našli v chrámu, jak sedí mezi učiteli, naslouchá jim a klade jim otázky.  Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho rozumností a odpověďmi,  ale když ho uviděli rodiče, zhrozili se. „Cos nám to udělal, synu?“ řekla mu jeho matka. „Pohleď, tvůj otec a já jsme tě zoufale hledali!“  „Proč jste mě hledali?“ odpověděl. „Nevěděli jste, že musím být v domě svého Otce?“  Oni však nechápali, o čem mluví.  Potom se s nimi vrátil do Nazaretu a byl jim poslušný. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci.  Ježíš zatím rostl a byl čím dál moudřejší a milejší Bohu i lidem.  (Lukáš 2:42-52 [CzeB21])

Josef s Marií se setkali s Boží slávou, mocí, zaopatřením i ochranou při narození Ježíše. Po návratu z Egypta následovalo období klidu. Z této doby je příběh první návštěvy chlapce Ježíše v chrámě.
„Cos nám to udělal, synu?“ řekla mu jeho matka. „Pohleď, tvůj otec a já jsme tě zoufale hledali!“ Marie i Josef zapomněli po letech klidu na to, kdo je Ježíš a čí syn je. Zapomněli na zaslíbení a slova proroka a prorokyně. Zapomněli na ochranu Otcovu při jeho narození.  Proto jim to malý Ježíš připomíná. „Proč jste mě hledali?“ odpověděl. „Nevěděli jste, že musím být v domě svého Otce?“ (Jinými slovy, proč máte o mě strach, copak se o mě můj Otec nedokáže postarat? Vždyť zde jsem doma. Tady je můj Otec.) Po tolika letech klidu a „normálního“ chodu rodiny to musela být chvilka jako z jiného světa, protože pak se vše opět vrací do předchozího normálu: „Potom se s nimi vrátil do Nazaretu a byl jim poslušný….Ježíš zatím rostl a byl čím dál moudřejší a milejší Bohu i lidem“.
I nám se stává, že zapomínáme na Boží zaslíbení, zvláště pokud dlouho nepřichází jejich naplnění. Když se nám dobře vede. Nic nepotřebujeme. Vše jde jak má. Někdy zase zapomínáme pro starosti. Zapomínáme na to, že sem nepatříme, že jsme pouze návštěvníky tady na zemi, že náš domov je u Otce. On je naším stvořitelem a i Otcem.
Pak musí přijít chvíle, které nám to připomenou. Potřebujeme se „ztratit“ tomuto světu a najít se u „Božích nohou“, připomenout si čí jsme a komu a kam patříme.
Možná cítíš, že jsi ztracený. Možná pro strach, starost, pro přemíru služby, pro bolest nebo nechápání Božích cest. Usedni k Ježíši. Obrať se na něho. Řekni to, že jsi se ztratil. On tě k sobě přitáhne. U něho budeš opět na pevné půdě a i když nebudeš mnoho věcí chápat, budeš vědět, že jsi doma. Že jsi správně. že nejsi ztracený, protože máš Otce, který se dokáže postarat i ochránit. Potřebujeme být v jeho domě.

Viděl jsem včera film o Josefovi. Nevím, nakolik v něm byly věci pravdivé, nakolik domněnky, ale film se mi líbil. Rozšířil mi pohled na tu dobu a také na situace, kterými Josef s Marií museli  procházet.  Například jsem si uvědomil, že Marie odešla od rodiny z Nazaretu jen na krátkou dobu, kdy se Josef zapíše do seznamu v Betlémě, při sčítání lidu. Měli přijít do Betléma a hned se vrátit i po případném porodu. Oni však prošli odmítnutím, Marie porodila, setkali se s mocnými cizinci, kteří dali Ježíši drahocenné dary, viděli vzdávat slávu svému synu a nakonec utíkali před pronásledováním. Pro někoho by toto vystačilo na několik let, nebo možná na celý život. Oni to prožili během několika dnů.
Oni museli odejít do Egypta a přitom jejich rodina v Nazaretu čekala, kdy se vrátí. Vzdali se svých rodičů, přátel, postavení a odešli. Pro Ježíše. Doslova pro Ježíše.
„Jsem služebnicí Páně“, to jsou slova Marie.
Pokud se rozhodneme sloužit Pánu, pokud mu řekneme: „Tady jsem Pane, použij mne“, musíme počítat i s tím, že se budeme muset někdy rozloučit nebo opustit to, co máme rádi. Možná i celou rodinu. Své rodiče, příbuzné, sestry a bratry ve sboru, možná i své děti, vnoučata, svou práci a kariéru, svá oblíbená místa a jít tam, kam mne Bůh posílá. Jsi to ochotný, ochotná podstoupit?  Marie a Josef  na rozdíl od nás neměli telefon, neměli internet a nelítali letadlem a neměli auto. Byli úplně odříznuti od svého dosavadního života.

Josefovi a Marii svěřil Bůh dítě – Ježíše. I nám Bůh svěřuje své věci a vlastně i svého Syna, abychom ho nesli dál. Ne jako dítě v náručí, ale v nás, v tom jak se mu podobáme, jak na nás a skrze nás slouží lidem tohoto světa, tím jak přinášíme zvěst o něm světu. I my musíme počítat s tím, že budeme procházet odmítnutím, mnoho Božích věcí se skrze nás bude rodit, budeme Bohem zázračně zaopatřeni, uvidíme slávu Ježíše a budeme také pronásledováni. Možná budeme muset vše opustit a najednou změnit celý náš život. Jsme přece služebníci Páně.
Nebo ne?

„My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě.“ 2 Korintským 3:18 B21

Nedávno jsme byli u syna a jeho rodiny. Dlouhé měsíce měli v rohu místnosti stromek – tedy spíše ficus Benjamin. Stál si tam a téměř ho nebylo vidět, protože neměl ani jeden list. Byl to pouze kmen, ze kterého vyrůstalo velké množství větví a větviček. Pokud se těch větviček člověk dotkl, ulomily se jako suché. Pěstovat tento druh stromků je obtížné. Stačí jim změnit prostředí, zálivku apod. a můžete o ně přijít. Osobně mám nejednu takovou zkušenost. Při poslední návštěvě však benjamín již na sebe poutal pozornost, měl na sobě mnoho nových listů a je vidět, že zanedlouho přibude i mnoho dalších. Ten několik let suchý benjamín vytáhli ze staré půdy, omyli kořeny a zasadili do nové hlíny a čekali. Zdánlivě suchý a mrtvý strom ožil. Znovu se skrze kořeny dere k větvím život a vytváří nové a nové listy. I suchý strom, může ožít. Natož člověk.
I „uschlý“ člověk potřebuje zasadit do nové půdy. Ta nová půda je Kristus. Pak skrze něho začne znovu proudit nový život. Život Kristův. To je práce Ducha svatého. Obživit a dostat z nové půdy všechno, co uschlý strom potřebuje k novému životu. Pak se začne uvnitř nás rodit nový člověk, který se postupně začíná podobat svému zachránci.
Dnes má benjamín listy, ale stále si nezasvěcený člověk může myslet, že uvadá nebo usychá, protože jich má na sobě zatím jen polovičku. Podobně je to i s lidmi. Musíme si dát pozor, abychom něco, co se teprve obnovuje nenazývali usycháním jen proto, že neznáme celou situaci.

„My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě.“ 2 Korintským 3:18 B21

… odrážíme Pánovu slávu…

Psal jsem, že jsme to nakonec my, kdo jsme tím zrcadlem. Pokud se postavím před Ježíše, bude se na mne odrážet on sám, jeho sláva. Jak? Již víme, že zrcadlo nesmí nic zakrývat, aby se v něm mohl odrážet něčí obraz.

Jeho sláva se na nás odráží skrze proměňujíci obraz nás samotných. Proměňující do jeho podoby. Stojí před ním hříšný a slabý člověk, hliněná nádoba, která se v jeho přítomnosti začíná podobat jemu. Je to Duch Boží, který to s námi dělá. Od slávy k slávě. Od podoby k ještě věrohodnější podobě. Každým setkáním je naše „zrcadlo“ jasnější a jasnější a odráží jasnější a přesnejší obraz Ježíše. Otec, který se na nás dívá, vidí tuto slávu svého syna v našich srdcích. Od slávy k slávě. Od proměny k proměně. Od vítězstvi k vítězství.

Odrážet může také znamenat něčeho se zbavovat, posílat to pryč od nás. Toho se dopouštíme většinou tím, že chceme být obrazem sebe samotných. Své vlastní slávy. V takových případech stojí Ježíš před našimi zavřenými dveřmi, před zrcadlem, které je natolik zahleděné do sebe, že se stalo slepým. Slepé zrcadlo je takové, které ztratilo schopnost odrážet obraz. Přesto i takové zrcadlo má šanci v přítomnosti Boží opět tuto schopnost získat. U Boha není nic nemožné.

„My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě“. (2. Korintským 3:18 [CzeB21])

My všichni s odkrytou tváří…
Téměř všichni lidé (určitě všechny ženy) před odchodem z domu  se zastaví u zrcadla. Zjistí jak vypadají a opraví některý z nedostatků, které zrcadlo ukáže. Tu upadnutý pramen vlasů na účesu, onde smítko na rameni, nebo upraví make up. Muži si povytáhnou a uvolní triko nebo košili, aby jim nebylo vidět tolik rostoucí bříško, nebo naopak zkoumají, zda jsou vidět bicepsy,…
Ať se sami sobě líbíme nebo ne, všichni se aspoň jednou za čas podíváme na sebe do zrcadla.
Pokud se na sebe nedíváme v bludišti na Petříně (jak jsem včera psal), pak nám zrcadlo odhalí pravdu o tom jak vypadáme. Ovšem jen za jednoho předpokladu a to, že mezi sebe a zrcadlo nedáme něco, co by bránilo proniknout našemu obrazu na zrcadlo. Pokud mezi námi a zrcadlem bude překážka, nic neuvidíme. Pokud si přes hlavu dáme černý pytel, také neuvidíme, jak vypadáme, i když zrcadlo věrně zobrazí náš obraz. To, že si zahalíme tvář, abychom se v zrcadle neviděli, nezmění náš vzhled.

Postavím-li se před našeho Pána, před Ježíše (přijdu k němu s modlitbou, začnu s ním mluvit a čekat na odpovědi, uznám ho za Pána…), začne se na nás odrážet jeho sláva. I zde je jeden předpoklad, jedna podmínka a to, že před něj předstoupíme s odhalenou tváří. Tedy takoví, jací jsme. S každým nedostatkem, hříchem, zlobou, smutkem, problémem, vítězstvím a radostí. S celým a otevřeným srdcem. Prostě naprosto odhalení.
Co vidíme, co se odráží? Naše nedostatky? Naše chyby? Ne. Vidíme slávu Ježíše Krista. Najednou jsme my sami zrcadlem, ve kterém se odráží jeho sláva. To jsou chvíle naší proměny. Čím častěji nastavujeme svoji pravdivou – odhalenou tvář před Pána, tím více a rychleji nás Duch svatý proměňuje k jeho obrazu.
To se však děje jen těm s odkrytou tváří. Sundejme si tedy roušku a nechme na nás zrcadlit Boží slávu.

Byli jste někdy v Praze na Petříně? Je tam zrcadlové bludiště a v něm sál, kde se díváte na sebe v různých zrcadlech, které vás  dokáží změnit k nepoznání. U jednoho jste dokonale hubení u druhého tlustí u dalšího štíhlí v pase s obrovskou hlavou a také různě pokřivení. Prostě tam vidíme náš obraz dokonale zkreslený.

Bůh nás stvořil také k obrazu. K obrazu svému. Měli bychom my, jeho následovníci, odrážet Boží obraz jako v zrcadle. Ne však obraz pokřivený hříchem, ale jako ti, kteří jsou ospravedlněni z víry v Ježíše Krista:  „My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě“. (2. Korintským 3:18 [CzeB21])

Pokud však více hledáme pomoc u lidí, než u Boha, pak se snažíme zapadnout a to i názorově do skupiny lidí, u kterých si myslíme, že se budeme cítit bezpečně. Je nám příjemné být obklopeni, schováni takovou skupinou. To nás vede také k tomu, že přijmeme její názor, její myšlení. Vyhlašujeme a propagujeme názor této skupiny. Může a bývá to také tak, že hledáme bezpečí u lidí, kteří sdílí stejný názor jako my. V obou případech je vynechán Bůh, přestože se může jednat o názory potvrzované ze Slova.
Nebezpečné je to proto, že zde chybí vztah s Bohem, ale vypadá to často velmi biblicky. Stačí nám shoda názorů na místo vztahu s Bohem a důležitosti toho, co po nás chce on sám a co nám říká on osobně. Zajímají nás lidé. Přejímáme názory jiných, aniž bychom je měly potvrzeny z Ducha svatého. Tak nesloužíme Bohu, ale lidem.
Důležité je také říct, že záměrem lidí, kteří se s námi sdílí o své názory, o to, co sami prožili s Bohem, co pochopili z Písma, není nás stahovat ke své osobě a k jejich názorům (aspoň většinou ne), ale je to naše osoba, která to dělá. Často pro své bezpečí. Cítíme se lépe v davu, který je někým veden. Tak ale jsme lehce ovladatelní, můžeme být lehce svedeni z Boží cesty. Pokud se nacházíte uprostřed davu, vlastně nevidíte, kam dav směřuje, kdo ho vede. Nevidíte na cestu před sebou. Proto je bezpečí úkrytu v davu jen zdánlivé. Naopak mohu říci, že je velmi nebezpečné.
Jediné bezpečí je v Boží přítomnosti, uprostřed jeho vůle. Nejde o názory, vyučování, způsoby a techniky evangelizačních tažení a pod., ale vždy jde o vztah s Ním. Jedině s ním nikdy nesejdeme z cesty a dojdeme do cíle.
Můžeme slyšet Boží slovo skrze lidi, ale pokud budeme vyhledávat lidi, abychom slyšeli Boha a ne přímo jeho samotného, pak skončíme na závislosti na lidech místo ve vztahu s Bohem. Pak budeme hledat ochranu u lidí místo u Boha.

Zaměřeni na Ducha svatého buďme těmi, kteří vnímají jeho hlas přímo v sobě, a také skrze slova jiných.

Být „duchovní“, mít duchovní poznání, sloužit v Duchu,… všechno to máme spojené především s životem v církvi. V nedělním shromáždění, skupinkách, občas s nějakou evangelizací. S projevy Ducha podle toho, do jaké denominace patříme, nebo v jaké jsme byli vychovaní. Snažíme se o službě v Duchu čít knihy, hodíme na konference, necháme se vyučovat, nebo sami vyučujeme. Mnoho slov. Snažíme se získat a vyprodukovat něco, co nemůžeme získat z vlastních sil, speciálním vzděláváním a  z vlastní spravedlnosti.
Život v Duchu je však mnohem jednodušší. Vše stojí a padá s láskou. Jak jsem již psal, je důležité se nechat přemáhat Boží láskou. Pokud jsme toho schopni, pak co nejčastěji.
S přibývajícími lety s Pánem bychom měli být přemoženi každý den.
Pokud to tak mohu nazvat, pak „produktem“ Boží lásky je Boží milost. Žijeme-li uprostřed lásky, pak také žijeme z její milosti.
Pokud býváme přemoženi touto láskou, pak i do našich životů se otiskne tato láska. Výsledkem – produktem by měla být i naše milost a milosrdenství.
V posledních letech se hodně mluvilo o kompromisech v manželství. A to i křesťanů. Nesouhlasím s kompromisy. Boží milost a Boží milostivé jednání není postaveno na tom, že Bůh dělá s námi kompromis, ale je postaveno na jeho lásce k nám, která produkuje slitování a milost. Bůh nedělá kompromisy z několika důvodů. Například proto, že s námi neobchoduje. Kompromis je jiný způsob obchodu: já se vzdám toho, aby mi aspoň něco zůstalo a ty uděláš totéž. Tak nám oběma něco zůstane z naší představy a věcí a my dokáže spolu vyjít. Kdyby Bůh dělal kompromisy, říkal by o svém slově, že není zas tak důležité a nemusí se na něm tak úplně stát. Křesťané, kteří uvažují často v rozměrech kompromisů, pak dělají i kompromisy s Písmem – zase to tak nesmíme brát v Písmu doslovně, ono to může být i jinak, možná něco si vzít a něco nechat….  Bůh není Bohem kompromisů!!!!! Bůh nezruší své slovo, ale jeho láska nám odpustí, pozvedne. Jeho láska nám dala Krista a jeho smrt za naše „kompromisy/hříchy/neposlušnost“ žít v jeho vůli.
Křesťanské vztahy by tedy neměly být založené na kompromisech, ale na lásce. Písmo neříká mužům, abychom s manželkami vyjednali ten nejlepší kompromis, ale abychom je milovali, protože jsou slabší. Také říká, že je máme milovat tak, jako miluje Ježíš církev. Ježíš nedělá kompromisy, ale z lásky se obětoval.
Láska a kompromis je velký rozdíl. Láska se obětuje a dává vše.
Kompromis se snaží něco pro sebe získat. Láska myslí na druhé. Kompromis na sebe. Láska je oběť. Kompromis obchod.
Kompromis je člověčina.
Láska je Bůh.

Jsou dny, kdy vás množství věcí doslova dokáže převálcovat a pak, jak se říká, „nevím, kde mi hlava stojí“. To je čas, kdy mohu udělat mnoho chyb, na mnoho důležitých věcí zapomenout a především se s někým pohádat, nebo říct něco, co bolí a co nejde vzít zpět. A to jenom proto, že jsem pod tlakem.

Pokud jsme předchozí dny prožívali v Boží přítomnosti, v jeho lásce, pokoji a radosti, měla by pod tlakem z nás tato radost a pokoj vytéct. Prožívám a v posledních několika dnech jsem zažíval intezivněji lásku, radost a pokoj od Pána, v jeho přítomnosti. Vždy, když jsem si „užíval“ přišly velmi nečekaně špatné zprávy a situace. O co více radosti, o to těžší situace na rozhodování. Přiznávám, že první myšlenky byly skončit s určitou sloužbou, vyhodit firmu, co pro nás dělá a dodělat si věci sami, pěkně od plic někomu vynadat. Někteří to asi znáte. To však rtrvalo jen několik vteřin, několik málo minut uvnitř mne samotného. Pak přišel pokoj a já si mohl sednout a v klidu si situaci probrat, jako by mimo ní. Jako by se mne netýkala. Mohl jsem si říct: „Tatínku, ty jsi o tom věděl a připravoval jsi mne na to. Co s tím mám dělat, co říct….“  Vždy přijde odpověď, správná myšlenka, nápad, slova, ale i mlčení – nic neříkat. Vím, že to přichází z Ducha svatého. V klidu mohu situaci řešit, místo nadávání se modlit, žehnat a předkládat vše před Pána. Žehnáním a pokojem se věci i vztahy budují. Zloba a netrpělivost boří.

Nejde si pár dní užívat v Boží lásky a pak se domnívat, že z nás bude vytékat po celý život. Že vždy pod tlakem z nás bude stříkat kolem. Potřebujeme se z bojů vracet do Božího pokoje, do jeho radosti, do jeho lásky.

Představ si to, ďábel ti bude chtít zničit vztahy, bude tě chtít rozhádat, bude chtít z tebe dostat slova soudu a zlořečení, bude chtít, abys na lidi zahořkl, udělal špatná rozhodnutí. Abys utekl. Udělá pro to všechno. Vyvine na tebe obrovský tlak, dostane tě pod svůj lis a z tebe místo toho všeho začne stříkat Boží láska, pokoj a radost. To je vítėzství. To je chodit s Bohem. To je se nechat formovat do Ježíšovy podoby.

Čím intenzivnější čas v Boží přítomnosti, tím větší tlak zvládneme a obráceně. Větší tlak nás vede k tesnějšímu a intimnějšímu vztahu s ním.

Nevzpomínám si, že bych získal někdy nějakou cenu ve sportu. Jen jednou, asi v druhé třídě, mi pověsili  zlato na krk za výhru ve vybíjené. To bylo ovšem kolektivní a především čokoládové zlato.
Viděl jsem však jak to potěšilo tátu, který na těch sportovních dnech byl, zvláště, když mne soupeř nemohl vybít ze hry. Ne, že bych byl mrštný a rychlý, naopak byl jsem více než při těle a nebyl problém se do mne trefit, ale každý míč se mi podařilo chytit a ustát. Snad pro mou váhu. Každopádně jsem měl radost, že měl radost táta. Asi proto si na to ještě vzpomínám.

V jedné z další písní (Triatlon) na CD  je refrén :
„Oči upřené jen na tebe.
Jen tak běžet mohu cílem vítězně.“
a v následující sloce se zpívá:
„Zlatem dnes tu je,
zvítězit jen u Tebe.“

Pavel v deváté kapitole 1.listu Korintským píše: „Každý závodník má přísnou sebekázeň – oni to dělají pro věnec, který zvadne, my ale pro ten, který nezvadne.“ (1. Korintským 9:25 [CzeB21])
Pro koho chceme vítězit? Pro koho běžíme závod?
Občas za mnou přichází lidé, kteří si stěžují na to, jak se jim nedaří v tom a v tom. Nebo si stěžují na útoky od ďábla v různých oblastech života. Když je poslouchám, z velké části zjišťuji, že si stěžují na situace, ve kterých bojují za sebe. Chtějí vybojovat vítězství pro sebe. Ať se jedná o finance, rodinu, církev, je v tom jejich osobní prospěch. Od pohodlí, finančního zajištění, lidského uznání v církvi i mimo ni, nebo dožadování se autority ve sboru. Běží svůj běh, proto aby získali věnec, který dává svět.

Dnes chci svým vítězství dělat radost Ježíši, Otci. Radovat se  společně s Duchem svatým. Je skvělé, že nemusím být skvělým a dokonalým sportovcem (odborníkem, studentem, žákem, …), který vyhrává první ceny. Jsou to mé vítězství pro Pána, před ním a především s ním a díky němu.

Přidej se. Cena pro vítěze za to stojí:

Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru jsem zachoval.  Nakonec je pro mne připraven věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž i všem, kteří milují jeho zjevení. 
(2. Timoteovi 4:7-8 [CzeCSP])
A když se ukáže nejvyšší pastýř, dostanete nevadnoucí věnec slávy. (1. Petrova 5:4 [CzeCSP])
⌈Přijdu brzy⌉. Drž pevně, co máš, aby ti nikdo nevzal věnec vítěze. (Zjevení 3:11 [CzeCSP])

Lepší je jedna dlaň plná klidu než dvě hrsti plné námahy a honby za větrem. (Kazatel 4:6 [CzeCSP])

Když jsem včera začal jedním z textů písní, budu dnes pokračovat refrénem z jiné písně. Dnes z písně V dlaních tvých:

Ve dlani tvé jen tvé
umlkly války zlé,
ty dlaně léčí též
rány mé.
Ticho tam krásně zní,
to jsou ty tóny ráje
ve dlaních tvých jen tvých
jen tvých

Co jsou naše války a boje? Ty největší probíhají v nás. Při našem rozhodování. Podle sebe, podle poslušnosti svému egu, nebo v podřízenosti Duchu svatému? Ty největší boje jsou v nás samotných. Tam je veškerá bolest, zranění, tam cítíme útoky. Je to nepřítel uvnitř, ne zvenčí. Situace a lidé kolem nás jsou jen nástrojem k tomu, aby uvnitř nás začal boj s naším egem, naší duší, naší myslí. Nebojujeme proti tělu a krvi, ale o to, jestli odpustíme, nebo ne. Jestli se budeme hádat a obhajovat, nebo budeme mlčet a přenecháme obhajobu Hospodinu. Jestli se zastaneme utlačovaného, nebo se budeme bát. Jestli necháme nad sebou vítězit strach, nebo budeme směle mluvit. Jestli budeme vítězit víra, nebo pochybnost… Jestli Ježíše zapřeme, nebo se k němu přiznáme.
I když to vypadá, že bojujeme s celým světem, tak je to boj jen uvnitř nás samotných.

David píše:  „Ty víš, kdy si sedám a kdy vstávám — už dávno znáš mé úmysly.  Rozebrals mé putování i mé uléhání a dobře znáš všechny mé cesty.  Ještě nemám slovo na jazyku — hle, Hospodine, ty už všechno víš.  Oblehls mě zezadu i zepředu a položils na mě svou dlaň.  Úžasné poznání! Úplně mě přesahuje! To nezvládám!  (Žalmy 139:2-6 [CzeCSP])

Kde mohu najít pokoj? Jen v Bohu. Tam přichází poznání i síla, smělost. V dlani, která nás přikrývá svou láskou a milostí. Tam utichá náš boj, protože přichází vysvobození naší duši, našemu srdci. Tam jsme ochotni se vzdát pod jeho autoritu, aniž bychom to jako autoritu vnímali, protože jsme přikryti jeho láskou. To přináší pokoj a uzdravení, správná rozhodnutí a změnu směru v našich životech. Nebudeme to chápat a ani nemusíme, tak jako to nechápal David, ale jen to přijímat, nechat se tím zaplavit.
To je ta dlaň plná pokoje, o které píše Kazatel.
Nežijme z toho, co je v naší dlani, ale žijme z Boží dlaně.

Včera jsem si v autě pustil CD s písněmi, které jsme s Igorem Mamojkou napsali před několika málo lety. Bylo to CD Příběh. I když tam není ani jednou slovo  Bůh, je 80% písní o Bohu.
Věříme a toužíme, aby jak hudba, texty i zpěv byly inspirovány Duchem svatým. Když pak někdy člověk zaslechne některé kritiky, zapochybuje. Včera mne Bůh při poslouchání potěšil. Ve chvíli, kdy jsem pustil přehrávač, začala píseň Tady jsi. O dvou mladých lidech, kteří jsou zamilovaní a prožívají první chvíle dotýkání a poznávání se. Při tom všem však mohou zůstat v čistotě. Část textu zni:
„Když vplétáš mi svoje prsty do vlasů   a srdce tlačí slzy štěstí do očí. Tady jsi, tady jsi.
Když první dotek naše srdce rozbuší, a dívat si jen do očí, to nestačí. Tady jsi, tady jsi.
To ty jsi ta láska, co nás provází, co nás i s nevinností zachrání. Zachrání, zachrání.“

Bůh včera ke mě skrze tento text promluvil. Bylo to:
„Lidé mohou ve všech situací zůstat čistí, pokud se nechají zahrnout mou láskou. Má láska se stane jejich ochranou.“
Jako Otec miloval mě, tak jsem i já miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. (Jan 15:9 [CzeB21])
David volá k Bohu:  Obživ mě, Hospodine, pro jméno své, ve své spravedlnosti z trápení vyveď mě.  Kvůli své lásce kéž mé soky umlčíš, všechny mé protivníky prosím znič – vždyť jsem tvůj služebník!  (Žalmy 143:11-12 [CzeB21])

Bůh pro lásku svou, umlčuje všechny naše soky a nepřátele – satana a jeho přisluhovače. Již je porazil. Je to jeho láska k nám, která to dělá. Pokud zůstáváme v jeho lásce, jsme pod ochranou před pokušením. Čím více si budeme užívat Boží lásky na nás, v nás, lásky, kterou nás zahrnuje, tím menší vliv bude mít na nás pokušení, dokonce ho často ani nezpozorujeme, protože budeme skrze tuto lásku čistí a plní radosti z toho, co v ní prožíváme. Budeme vidět lidi a věc v čistotě Boží lásky.

Tvou lásku stále před sebou vidím, tvá věrnost mě všude provází. (Žalmy 26:3 [CzeB21])

Hospodinův zrak patří těm, kdo ho ctí, on hledí na ty, kdo v jeho lásku doufají,…(Žalmy 33:18 [CzeB21])

Na čas jsem přestal se psaním, ale včera jsem dostal novou inspiraci a povzbuzení i skrze jeho potvrzení, že co jsme psali, bylo z něho.
Také mi řekl : „Neboj se psát proto, že by to nebylo ze mne. Já jsem s tebou a povedu tvoji mysli, fantazii i ruku“
Tak se těším. Věřím, že to není jen pro mne, ale i pro mnohé další, které někdo zastavil ve psaní veršů, písní, knih, malování, vyprávění …
Neboj se, Bůh je s tebou a v tobě a chce dělat věci skrze tebe.

„Nenechte se formovat tímto světem – raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle – co je dobré, náležité a dokonalé.“ (Římanům 12:2 [CzeB21])

Čím je ovlivněna moje mysl? Přemýšlejme na chvíli o tom, co vlastně provokuje naši mysl k přemýšlení. Co ji ovlivňuje, že přemýšlí tak, jak přemýšlí….
Někdy si myslíme, že jsou to informace. Množství kladných, nebo záporných informací. Ať již z Bible, nebo jiných knih, ze zkušeností, které jsme zažili, z toho co vidíme kolem sebe….
Je to ovšem více než to, co vidíme, slyšíme, čteme. Obnova naší mysli, znamená, ne co vidíme a slyšíme, prožíváme, ale postoj k tomu, co slyšíme, vidíme a prožíváme. Jakým způsobem to vidíme. Změna postoje k věcem. Můžeme mít mnoho informací, ale pokud náš pohled na ně bude stále stejnýma očima, pak budeme i stejně o nich přemýšlet. Přestože bude informací více a více, budeme stejní v přemýšlení o nich.
Musíme věci vidět a slyšet Božíma očima a ušima. Pak se na ně budeme dívat Božím způsobem a i jinak o nich přemýšlet. Naše mysl bude obnovena ne tím, CO vidí oči a slyší uši, ale JAKÝMA očima a ušima je vnímáme. Boží oko a ucho vnímá věci Božím způsobem. Lidské oči a uši se zaměřují a chápou pouze lidským způsobem. To pak také ovlivňuje naši mysl.
Lidský pohled na věci je jako zastřený, často klamný, odvádí od podstaty, je ovlivněn naším egem.
Boží pohled je jakoby nám spadla škraboška z očí a my prozřeli a uviděli pravdu. Pak naše mysl žije v pravdě a v pravdě přemýšlí.

Potřebuje Boží oko a Boží ucho. Mám pro nás dobrou zprávu: „Pokud jsi znovuzrozený člověk, pak v tobě je Duch svatý – tvé Boží oko a tvé Boží ucho. Jen si to musíme uvědomovat a nechat ho dívat se a nechat ho naslouchat. Jednak vidět a naslouchat našemu nitru a pak si jím nechat říct pravdu o nás samých. Jednat ho nechat se dívat našima očima a slyšet našima ušima. Jen malé příklady: naše oči a uši slyší: potrestání, oči a uši Ducha svatého slyší: Boží vyučování. Naše oko a ucho slyší: problém, nemohu, nejde to, odcházím. Duch svatý vidí a slyší: jsem s tebou, neboj se, se mnou to zvládneš, je dokonáno… Lidské oko vidí lidi jako problémové a odsuzuje je, když dáme prostor Duchu svatému, on vidí milost, naději, proměnu, Otcovu lásku k nim a kříž Ježíše, který jim dává svobodu.
Pokud se budeme dívat Božím okem a Božím uchem, do našeho myšlení budou přicházet informace z jiné strany. Z té Boží. A ty budou i formovat naši myls, která pak projde obnovou. Postupně dojde do sjednocení s Božím pohledem a vůlí.

Co hledáme? Na tom co hledáme, záleží to, co najdeme. Pokud hledáme dokonalou církev, hledáme nějaký obal, formu. Hledáme dokonalost. Ovšem pokud budeme hledat Pána, pak nezáleží jak dokonalý je obal, v kterým se Pán nachází. Jsme chrámem Božím. Jsme ti, ve kterých přebývá Duch svatý. Církev je ta, kde uprostřed nich je přítomnost Boží. Pak nezáleží na dokonalosti obalu, ale obsahu. A ten je dokonalý, když je přítomný Bůh. Pokud Bohu nevadí, aby byl přítomen v „nedokonalém“ sboru, společenství, církvi. Kdo jsme, že jsme schopni takovou církev odmítat?
Nehledejme církev, hledejme Pána.
Pokud v našem životě je živý Bůh, Duch svatý jedná skrze nás a v nás, není důležité to, co si o nás a našem jednání myslí lidé. Není důležité ani to, co si myslíme my sami. Ani to jak vypadáme, ale jen a jen na tom, co si o nás myslí  Duch svatý.

Často nepřítomnost Ducha svatého vede k tomu, abychom ho nahrazovali dokonalým vnějším obalem. Vypadá to jako dokonalé, ale dokonale jen z venčí. Pokud je v hrnku dobrá káva, nemusí mi nikdo na hrnek psát, že tam je káva, protože ji již z dálky ucítím. Pokud ovšem budu chtít lidi přesvědčit, že doma kávu piji (přestože ji doma nemám a ani ji nekupuji), pak vystavím hrnek s nápisem „Na kafe“ tak, aby byl všem hned na očích, i když v tom hrnku nikdy káva nebyla.

Nepíši to proto, aby jsme hned přemýšleli, ve kterém společenství je Pán, a které to jen předstírá ve své formě, ale proto, abychom my sami si dokázali přiznat kde je náš krásně zdobený obal bez obsahu. V jaké oblasti života jsme pokrytci.
Vždy tvrdím, že nezáleží na  „teologickém vzdělání“, ale na upřímnosti před Pánem. Na tom, jak ho toužíme hledat a více poznávat. Hledáním děláme dvě věci:
1. přiznáváme, že něco nemáme (Pane, ty víš, že to je jen zvenčí, ale uvnitř mi to…. chybí. Je tam prázdno. Odpusť mi mé pokrytectví.)
2. vyznáváme, že po tom toužíme (Pane, chybí mi tvá přítomnost, tvá proměňující a uzdravující přítomnost právě v této oblasti…… a toužím ji mít)

„… Budeš-li jej hledat celým svým srdcem a celou svou duší, najdeš ho.! (Deuteronomium 4:29 [CzeB21])

Vidíme kolem sebe zrod nových říší. Obnovení carského Ruska, kde se Putin postavil do role báťušky cara a nyní se nám také začíná v Turecku rýsovat sultanát. Je to tak viditelné a Erdogan se ani netají tím, že se chce stát novodobým sultánem – absolutním vládcem Turecka.
Samotný takzvaný „pokus o převrat“, spíše bych ho nazval „tragikomedie o jednom dějství“, kterou sám napsal a režíroval, je jasným signálem toho, co připravuje. Není možné za jeden, dva dny odhalit a pozatýkat tolik tisíc spiklenců z nejrůznějších vrstev, pokud nebyly předem sestaveny seznamy těch, kteří mají být zatčeni. Opačně není možné, aby byl tak rychle potlačený puč, do něhož by bylo zapojeno tolik tisíc vlivných lidí, a kteří byli ihned zatčeni. Druhou z mnoha věcí, které odhalují pravdu je obrovské množství žalobců a soudců mezi zatčenými. To je výsledek touhy po zrušení právního státu a nastolení vlastní spravedlnosti. Je to nutné pro ty, kteří chtějí nastolit absolutistickou vládu jedince.

U Daniele i ve Zjevení čteme o tom, že se vlády ujmou králové (deset, pak další…) . Když jsem to před patnácti lety četl, nenapadlo mne, že by to mohli být v dnešní době skuteční „králové“, spíše jsem přemýšlel jako většina, že se jedná o představitel vlád některých velkých a mocných zemí. Že se jedná spíše o sílu té země, než o konkrétní osoby.  Teď jasně vidět, že se jedná doslova o osoby – králové. A není důležitý stát nebo národ.

Dlouhodobě se připravuje obnovení „Svaté říše římské“ – pokračování římského impéria. EU je jen předskokanem pro její obnovení. Tedy Evropy pod vedením jednoho absolutního vládce. Anglie nikdy nebyla její součástí. Proto to překvapivé oddělení. Anglie byla vlastní říší.

Nechci teď rozebírat proroctví Daniele ani Zjevení, jen mne napadlo to, že se bude jednat o krále o osobnosti, kteří způsobem vládnutí budou králové, i když si budou říkat prezidenti. (Možná se však dočkáme i oslovení car, sultán, císař.)

Jeden z přátel mi hovořil historii Brooklynského mostu. Ve své době to byl zázrak, který přirovnávali k divům světa. Pilíře mostu byly v době stavby nejvyššími stavbami tehdejšího světa. Technologie byla úplně nová a většina lidí nevěřila, že je možné něco takového postavit. Při jeho stavbě zemřelo 27 lidí. Dokonce autor stavby, který mnoho let bojoval za to, aby se most postavil, zemřel v době, kdy došlo k rozhodnutí most postavit a práce dostaly zelenou. Zemřel po úrazu nohy, kterou mu amputovali a stavbu převzal jeho syn. I ten utrpěl úraz, který ho znehybnil po celém těle. Nemohl mluvit, mohl jenom ležet a jediné čím pohyboval, byl jeden prst na ruce. Tímto prstem se naučili se ženou komunikovat a ta vydávala jeho příkazy inženýrům, dělníkům…. Díky této komunikaci stavba pokračovala. Později převzala sama stavbu mostu. Po třinácti letech byl most dostavěný.

Je to obrovský důkaz toho, co je člověk schopen udělat, když se dokáže sjednotit. Pán nám říká: „Říkám vám také, že pokud se dva z vás na zemi shodnou ohledně čehokoli, za co by prosili, stane se jim to od mého nebeského Otce.“ (Matouš 18:19 [CzeB21])

Přemýšlel jsem o tom, že by nebylo nic nemožné pro manželské páry, které by se dokázaly sjednotit a komunikovat jako tito dva stavitelé mostu. Zvláště, když uprostřed nich je Kristus a vede je Duch svatý.

Přesto tomu tak není.

Jakou moc by měla církev, kdy se něco podobného v jednotě odehrávalo uprostřed ní.
Nebylo by potřeba se zabývat principy, nebylo by potřeba biblických škol a vymýšlet různé způsoby evangelizace…

Nejsou všechny věci, které nás rozdělují malichernostmi, které nestojí za to, abychom se jimi nechali rozdělovat? V porovnání s tím, co bychom mohli dokázat, kdybychom je opustili? Nestojí to za to?

Věřím, že celé nebe se bude radovat a tancovat vždy, když se to někomu podaří.

Nestojí to za to, to zkusit, jít za tím?

Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ Naklonil hlavu a odevzdal ducha. (Jan 19:30 [CzeCSP])

Včera večer jsme byli na návštěvě u přátel. Při společné modlitbě mi přišlo slovo: „Kdybyste prožili moje -dokonáno jest-, neměli byste již nikdy strach“.

Když vám nějaký stavitel staví dům, nakonec za vámi přijde s klíči od domu a řekne: “ Je hotovo, tady je dům. Můžete se nastěhovat.“ Možná budete po nějakém týdnu něco reklamovat, protože vždy se u lidí najde nějaká chybička.
U Boha, ale chybu nenajdeme. On již téměř před dvěma tisíci lety svoji stavbu dokončil a předal lidem od ní klíče. U této stavby nemusíme nic reklamovat. Vše je dokonalé a dokončené. Jediné musíme udělat, vzít si od něho klíček (víru) a začít bydlet (žít v tom) v tom, co pro nás postavil (udělal).
Dokonáno jest znamená, že již není nepřítel, který by nás porazil.
Je poražena smrt (budeme vzkříšeni), je poražen hřích, který smrt přináší, je poražena nemoc, prokletí,… On je totiž již poražený. Tak i vše, čím nás může ohrozit. Každý problém, kterým se nás snaží trápit a strašit nepřítel, je již poražený. „Dokonáno jest“ znamená, že již je vyřešena každá krizová situace. Dokonáno jest znamená: „Požádáte–li [mne] o něco v mém jménu, já to učiním.“ (Jan 14:14 [CzeCSP])
Máme i návod jak začít žít v domě zaslíbení, které Ježíš připravil svým „dokonáno jest“: Ježíš jim na to řekl: „Mějte víru Boží. (Marek 11:22 [CzeCSP]) To znamená mít vloženou víru Bohem do našeho nitra v „dokonáno jest“ a ve všechno, co to znamená. Ne to jen vědět, mít to v hlavě a někdy, kdy nám teče do bot to vyznávat naší pusou a naším mozkem, ale mít to někde uvnitř nás, jako součást nás samotných. To musí udělat pouze Bůh v nás. Duch svatý. Prosme o to, žádejme o to, tlučme o to.

To je to, o čem ježíš mluví: „Zůstanete–li ve mně a zůstanou–li mé výroky ve vás, požádejte, oč chcete, a stane se vám.“ (Jan 15:7 [CzeCSP]) Pokud zůstane v nás Ježíšovo „dokonáno jest“, pak tam zůstane se vším, co to znamená. S dokonalým vítězstvím a úplnou porážkou našeho nepřítele.

Moudrá žena buduje svůj dům -dvě cesty docx

Samuel řekl: Má Hospodin zalíbení v zápalech a obětech jako v poslouchání Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než oběť, dávat pozor je víc než tuk beranů. (1. Samuelova 15:22 [CzeCSP])

Často mluvíme o oběti chval a uctívání. O finančních obětech. (sbírkách a obecně dávní) Asi bych našel v současném církevním životě více slovních spojení se slovy oběť, oběti. Co je oběť. Co znamená. Někde se ještě rozlišují starozákonním způsobem.
Jen kolik setkání za měsíc se v naší zemi koná, které se nazývají obětí chval.
Ano, určitě se Bohu líbí, když ho jeho lid uctívá a chválí. Musí to být však nejen ústy. Je jednoduché dojet někam, kde je setkání k uctívání a kde zní chvály Bohu. Slyšel jsem některé mluvit o jejich oběti, kterou přinesli. Obětí mysleli peníze na benzín, čas, který strávili cestou i samotným setkáním apod. Co je to za oběť, když zpíváme, když se modlíme? Nakonec to není obětí pro Boha, ale pro nás. My tím něco získáváme. Ne Bůh.
Chvála a úcta, to by mělo být samozřejmostí, součástí našeho života, že naše srdce ctí a chválí Boha.  My to nazýváme obětí.
Jsou dvě věci, které jsou nad naše oběti a chválu a uctívání, které jsou důkazem pro Boha i lidi kolem nás, že ho skutečně milujeme a ctíme.
Tou první je již zmíněná poslušnost. Je jednodušší zpívat, modlit se než poslechnout a udělat to, co Bůh nám říká, že máme dělat.
Tou druhou je milosrdenství, i když i to vlastně souvisí s poslušností: Jděte a naučte se, co znamená: Milosrdenství chci, a ne oběť. … (Matouš 9:13 [CzeCSP])

Jsou k ničemu naše modlitby, naše uctívání a chvála z našich úst, když nejsme poslušni tomu, co nám říká Bůh. Když děláme, že neslyšíme hlas Ducha svatého. Když se rozhodujeme, že si budeme dělat věci podle sebe. Když nemáme v životě milosrdenství s lidmi.
Verše v Samuelovi pokračují takto:
Protože vzpoura je jako hřích věštby a vzdor je jako zlo domácích bůžků….. (1. Samuelova 15:23 [CzeCSP])

Můžeme být ve vzpouře a ve vzdoru, i když Bohu obětujeme ty naše oběti. Můžeme být jako Saul, i když budeme tancovat a zpívat jako David. Je o to naší poslušnosti a milosrdenství.

(Oběť je skutečně to, co nás něco stojí. Vzdáváme se toho dobrovolně, i když je to pro nás někdy těžké se toho vzdát a dát to Bohu, ale pro něho to uděláme. Z lásky. Aspoň podle mne.)

Jsem v jednom z našich center a čekám na stavební firmu. Její pracovníci stojí pravděpodobně někde v koloně. Nechci také stát a tak se rozhodnu využít čas a začít psát. Ale mám problém. Připojení k internetu kolísá. Občas se spojení i přeruší. Snažím se i přesto psát přímo na stránky.Stále se to seká a musím několikrát opakovat připojení. Chodím po středisku a hledám lepší signál. Zkouším to i mimo budovu. Začínám být netrpělivý, zvláště, když již po několikáté začínám znovu.
Napadlo mne, jak je to s připojením k Pánu. Jsem taky tak netrpělivý a nervózní, když zjistím, že nemám spojení s Pánem?
A za jak dlouho to jsem vůbec schopen zjistit? Za hodinu? Za dvě? Za den? Za měsíc? Za rok….
Dokáže mne to také naštvat, že jsem o něj přišel? Dokáži se také tak snažit, abych opět navázal spojení. Aspoň tak rychle a důsledně jako připojení k internetu?
A co ty? Jak je to s tebou a s tvým připojením?

Stále se to seká. Tak raději nebudu ztrácet čas a skončím.
Vím, kde se mohu připojit bez problémů.  K našemu Pánu. S Duchem svatým. Tam je vždy vše OK. Tam spojení nekolísá. Tam není nikdy závada a pokud ano, pak vím, že ji musím hledat sto procentně na své straně.

Hospodin řekl Abramovi: Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ⌈z domu svého otce⌉ do země, kterou ti ukážu. (Genesis12:1CzeCSP]) …. A Abram šel tak, jak mu Hospodin řekl, a s ním šel Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když vyšel z Cháranu. (Genesis 12:4 [CzeCSP])

Bůh řekl a Abraham šel. Jakou měl Abrahám jistotu, že sebral vše, co měl a vyšel do neznáma. Kde se vzala jeho víra, že k němu mluví Hospodin, Stvořitel nebe a země? Kde se v něm vzala jistota, že Hospodin naplní svá zaslíbení. Jistota, že mu může věřit? Měl k tomu nějaký důvod? Podle Bible ne. Neměl dřívější zkušenost, že Bůh je věrný. Přesto ve víře šel.

Víra je ten nejlehčí způsob, jak můžeme žít. Stačí něčemu věřit. …Bůh dal svého jediného Syna, aby každý kdo v něho uvěří, měl život věčný. Zdá se to jednoduché. Stačí uvěřit. Přesto to tak není. Jsou lidé, kteří rozumem dokáží zdůvodnit spasení. Jsou lidé, kteří přijali skrze historická fakta to, že Ježíš žil, že vstal z mrtvých, ale nejsou schopni věřit. Jsou lidé, kteří všechno chápou, dokonce věřícím závidí jejich víru. Sami však nejsou schopni uvěřit. Nebo jsou schopni věřit všemu, jen ne v Boha a v Ježíše Krista. Mnozí křesťané nad takovými lidmi kroutí hlavou, jako by jejich vlastní víra byla jejich osobní zásluha. Neuvědomují si, že bez Božího zásahu, bez doteku Ducha svatého nejsme schopni uvěřit. Je to dar od Boha.
Potom dodal: „Proto jsem vám řekl, že ke mně nikdo nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ (Jan 6:65 [CzeB21]) Jako Boží děti žijeme z milosti Boží.
Podobně je to i se životem víry. Pokud ti Bůh, Duch svatý řekne jdi, pak s jeho slovem přichází i jeho víra, která ti dá sílu to uskutečnit, sílu vytrvat i v době, kdy vše křičí, že vyjití bylo tím největším omylem a bláznovstvím.
Pokud však vyjdeš jen proto, že si myslíš, že to Bůh (církev, lidé…) od tebe očekávají, že je to důkaz tvé víry, pak nemáš kde brát sílu. Protože jdeš ve vlastním přesvědčení – ve vlastní víře, která brzy selhává. Proto Ježíš učedníkům říká: „Mějte víru Boží.“ (Marek 11:22 [CzeCSP])
Potřebujeme víru, která je Boží která je od samotného Boha.
Kde ji vzít? Žádat o ni. Vyprošovat chození v jeho víře. Bůh tě nenechá mu sloužit bez toho, aby tě nevybavil vírou od něho. Pokud však chceš o tom, jak a kde budeš Bohu sloužit , rozhodovat sám, budeš sloužit ve vlastní síle a víře. To se dlouho vydržet nedá. Nakonec buď budeš muset kapitulovat, nebo Boží víru a moc nahrazovat zásluhami – zákonictvím, svou dřinou a vlastní frustrací. Budeš udřený, zatrpklý a lidem budeš stále jen přikazovat a upozorňovat je na to, co smí a co nesmí.
Pokud přijmeš víru z Ducha svatého a budeš sloužit pod jeho vedením, pak věř, že i v běžném životě tě bude provázet, nebudeš mít strach ze svých selháním, protože žiješ z milosti. Budeš mít sílu jít dál i ve chvílích, kdy všichni půjdou proti tobě. Budeš se divit, kde se to vše v tobě bere a jak to zvládáš. Budeš vděčný Bohu, budeš ho znát čím dál tím více a prohlubovat s ním svůj vztah. Budeš mít jistotu, že je vždy s tebou a nikdy tě neopustí.
Začneš žít vírou, protože tě bude v tobě provázet jeho víra.

Chodit vírou.
Když mluvíme o chození vírou, napadnou nás velké skutky víry. Obětování Izáka Abrahámem, Mojžíšova hůl, Eliáš …
Bez víry však není možné se mu zalíbit, protože ten, kdo přichází k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a že odplácí těm, kdo ho usilovně hledají. (Židům 11:6 [CzeCSP])
Je to však jen o těchto velkých skutcích víry? Včera jsme četli, že všechno, VŠECHNO, co není z víry je hřích. Jak se dá žít všechno vírou. Vlastně každodenní život. Abraham uvěřil Bohu, že má vyjít s celou rodinou. Pobral vše, co měl, celou rodinu a vyšel do neznáma. Ano, to je obrovský skutek víry. Pak ale Boha dlouho neslyšel. Prožíval pochod se všemi jeho strastmi, ale držel si to, co mu Bůh řekl.  Nevrátil se při prvních potížích. Držel si to, že když ho Bůh poslal, pak je i sním i ví o jeho cestě vše. Držel se toho, že ho Bůh vede, vždyť nevěděl kam má jít. Nedíval se dozadu, ale šel a žil každý den. Žil život víry. Nejednou na této cestě selhal v jednotlivostech. Chtěl lidsky pomoc Bohu a Boží zaslíbení naplnit lidským způsobem – Hagar a Izmael. Přestože věřil Bohu, měl strach o svůj život a byl ochoten obětovat svoji ženu, aby si ho zachránil (Sára u faraona). Měl obavy z toho, že jeho majetek bude muset přebrat cizí člověk. Přesto dorostl postupně až k tomu, že byl ochoten obětovat svého syna Izáka Bohu.

Vidíme tyto velké skutky víry našich předchůdců. Možná vidíme velké skutky víry u našich současných bratří a sester. Někdy si říkáme, že na toto nemáme. Jindy se je snažíme napodobit a dělat stejné skutky víry jako oni. Ani jedno ani druhé není správné. Ty i já jsme originál. Dostali jsme určitou míru víry, která postupně musí růst tak, jak rostla víra Abrahámova a bratří kolem nás. Mít ihned víru, že bychom fyzické hory přenášeli, pak bychom přestali potřebovat Ducha svatého. Jsme na cestě jako Abrahám a Bůh s námi a na nás pracuje. Někdo jde rychleji, jiný pomaleji. To není důležité a neporovnávejme to. Občas na ní přijdou naše selhání. Občas – často. Bůh Abrahámovi nikdy nevyčetl jeho selhání (Bible ani o tom, jako o selhání nepíše, jen to popisuje jako fakt), ani mu je nikdy nepřipomíná, i když je opakuje. Stejně Bůh jedná na té cestě s námi. Nemusíš se bát, že tě Bůh odvrhne, nebo vezme zpět svá zaslíbení, tvou službu, pro tvé selhání. To dělají lidé, Bůh ne. On nebere to, co ti dal zpět. Neboj se. Naopak tě ještě více skrze to přitahuje k sobě. Dovádí tě k tomu, že najednou zjistíš (ne, že to víš a máš jako informaci, ale prožiješ to ve svém životě), jak moc Boha, Ježíše, Ducha svatého potřebuješ, jak si závislý na jejich vedení každého dne. Nakonec vyroste tvá víra a důvěra natolik, že budeš neustále opřený o ně samotné. Každého dne v každé situaci. To je růst. To je poznávání Boží lásky. To je prohlubování vztahu s Bohem.
To je chození vírou.

Všecko, co není z víry, je hřích. (14. kapitola Římanům)  Silné slovo. Skutečně úplně všechno, co není z víry je hřích? Přemýšlel, přemýšlela jsi o tom? Projdi svůj den a řekni si, co jsi včera (dnes) dělal, dělala z víry a co ne. Co bylo vedeno tvou vírou a co jinými pohnutkami.
No, nakolik jsme byli tedy přes den hříšní?
Každý, kdo činí hřích, činí také svévoli. Hřích je svévole. (1. Janova 3:4 [CzeCSP]) Kolik jsme si za den prosadili vlastní vůle?

Jde to vůbec vše dělat z vírou? Pokud to po nás Pán požaduje, pak ano, jde to. Ne však naší silou. Tak jako nejde z ničeho nic někoho milovat, byť Ježíše, tak potřebujeme dostat a přijmout milost žit vírou. Dělat věci na základě víry v Ježíše.
Jsou věřící, kteří si soucit a lítost zaměnili za lásku. Litují Ježíše, mají s ním soucit, protože trpěl, ale nakonec si dělají prosazují svůj život. Život podle sebe. Jindy vědomí našeho hříchu nás vede k tomu, abychom pracovali a sloužili Bohu mnohem více než jiní, dokonce tak moc, jak to po nás Bůh ani nechce. Zapomněli jsme ale na to, že spasení je z milosti, skrze Boží odpuštění a nedá se odpracovat. Neděláme věci z víry, ale chceme si tím něco zasloužit.  Je i mnoho jiných důvodů, proč věci děláme.

Zkusme začít jen tím, že vše budeme dělat tak, jako bychom to dělali pro Ježíše. Prosme o milost, abychom toto mohli v sobě nést, aby se to stalo naší přirozeností a za milost připomenutí Duchem vždy, když na to začneme zapomínat.
Pokud věříme a i milujeme, určitě nebudeme chtít dělat věci, které by se mu nelíbily nebo by mu dokonce ubližovaly.
Na začátek to úplně stačí.
Víra je dar od Boha. Nedá se koupit, nedá vytvořit, nemůžeme si ji zasloužit. Můžeme ji jenom z milosti přijmout od Boha, můžeme o ni žádat.

Cítíte se někdy nedoceněni? Chtěli byste mít více odpovědnosti? Lidé touží mít hodně odpovědnosti ( i s pravomocemi), ale neuvědomují si, co to znamená ani naši skutečnou odpovědnost. V dobrých firmách každý ví, jaká je jeho odpovědnost, za co a jakou má pravomoc. V duchovním životě to mnohokrát nevíme. Můžeme se obviňovat a trápit se pro to, za co nejsme odpovědni a naopak nenaplnit to, za co odpovědnost neseme.
Apoštol Pavel píše: „Skrze milost, která mi byla dána, pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak, abyste jednali rozumně, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh.“ (Římanům 12:3 [CzeCSP])
Podle míry víry. Nějak za každou cenu se chceme dostat výše, mít odpovědnost za něco, na co nemáme dostatek víry.
Každý duchovní dar, vše, co děláme, musíme dělat z víry. Vše, co dostáváme, máme z milosti. Máš nějaký duchovní dar? Máš ho z Boží milosti. Máš víru na to a na to…. Děkuj Bohu, je to jeho milost, že ji máš. Nemáš takovou míru víry, máš ji menší? Děkuj Bohu za to jakou víru máš, je to dar milosti od něho pro tebe.
Petr píše: „Rosťte v milosti a poznání našeho Pána a Zachránce Ježíše Krista. Jemu buď sláva i nyní a až do dne věčnosti. [Amen].“     (2. Petrova 3:18 [CzeCSP])
I v milosti se musí růst. Jak jsem již psal, jsme na cestě a každý z nás je na ni jinak daleko. Nenech se trápit tím, na co ještě nemáš, na co jsi nedostal dostatek milosti a víry. Pokud se necháš vtáhnout do odpovědnosti za službu, do které jsi nebyl Bohem povolaný, budeš se trápit, protože ji nebudeš dělat z milosti Boží, ale z vlastních sil, i když se budeš modlit a modlit, sloužit a sloužit…. Můžeš být pomocníkem ve službě a skrze ni růst v milosti a poznání, ale nemůžeš mít za ni odpovědnost, pokud jsi nedostal milost, takovou odpovědnost unést. Neznamená to, že do služby musíš vstoupit dokonale připravený, čekat na to až budeš lepší apod. Znamená to, že do ní máš vstoupit, když tě do ní Bůh z milosti uvádí. Pak je to jeho služba skrze tebe.
Často se trápíme pro nespasené kolem nás a bereme to za osobní selhání. Selhání naší služby, selhání naší víry, že se lidé neobrací k Ježíši.  Není naší odpovědností obrácení. My nedáváme milost. My nejsme schopni dát znovuzrození. My nejsme Kristus a nezamřeli jsme za hříchy světa. My nejsme schopni odpustit hříchy. To je Boží věc. To patří Ježíši. To dělá Duch svatý. Nejsme odpovědni za to, jestli se někdo obrátí, uvěří nebo ne. Ano, má nás bolet, když vidíme jít lidi do pekla, prosit za ně, ale neneseme za to odpovědnost. Pokud bychom tuto odpovědnost měli, měli bychom i pravomoc k tomu, spasení dát. Pak bychom byli jako Bůh a měli právo odpouštět hřích, udělovat milost. To nemáme. A díky za to, že nemáme.
To, že takovou odpovědnost na sebe bereme, jeď buď naše nevědomost a jsme obelhaní, abychom byli skrze to trápeni, nebo je to ten nejvyšší stupeň pýchy, který říká, že jsem jako Bůh. (Evě had nalhává: „Jistě nezemřete,  neboť Bůh ví, že v den, kdy z něho budete jíst, se vaše oči otevřou a budete jako Bůh, budete znát dobré a zlé.“(Genesis 3:4-5 [CzeCSP])
Naše odpovědnost je, aby se lidé kolem nás dověděli o tom, že je Bůh volá k sobě, že Ježíš za ně zemřel, že je odpuštění a milost nad nimi.  Že Bůh se chce s nimi usmířit. Jsme odpovědni udělat vše, co po nás Pán chce, abychom udělali. Jsme odpovědni za to, abychom byli světlem a solí v tomto světě, ale nejsme odpovědni za samotné spasení lidí.

Věci pomíjí. I dovolená. Když se vrátíte, do týdne je všechno pryč a jste opět v koloběhu práce.  Vše pomíjí a má svůj konec. Krásně postavené domy, sebelepší služby apod. Vše pomíjí. Kolik krásných budov a děl bylo během několika měsíců zničeno na blízkém východě. Ty, co stavěli objekty oděvního závodu v Prostějově, nenapadlo, že za pár desítek let budou tyto budovy zbořeny a nic z nich nezůstane.
Někdo po vás převezme projekt, který jste roky budovali a do roka ho předělá tak, že to nepoznáte.
Můžete napsat mnoho knih a namalovat mnoho obrazů a stejně jednou vše pomine, nebo zajde do zapomenutí.
To, co zůstává je Boží. Co je světa, to jednou úplně pomine.
Co je vlastně Boží. O co Bohu jde?

O co Bohu jde, pro to připravil své království. Do jeho království nebude vzatý žádný projekt, na kterém jsi dělal, žádná budova, kterou jsi stavěl, žádná služba, ve které sloužíš.  Boží království je pro lidi. Oni jsou do něho zváni. O ně Bohu jde. Nejde mu o to, co vytváříš, ale o tebe samotného. Tebe chce dovést do svého království. A tak jako mu jde o tebe, jde mu i o ty kolem tebe. Rodinu, spolupracovníky, podřízené, nadřízené, o tvé bratry a sestry v církvi, ve službě, o tvé klienty, žáky, pacienty….
Vše ostatní je prostředkem a vytvářením cesty k tomu, aby jsme mohli dojít. Vše. I dovolená, i kolony, i alergie….
Bůh ví o všem a pro vše má svůj čas. Nemůžeš ze stanu, chatky pro déšť? Možná právě s tebou skrze to chce Bůh jednat. S tvým srdce. V takové situaci vychází mnoho věcí na povrch. Můžeš to vidět a jednat s tím. Možná potřebuješ utvrdit vztahy a teď ti Bůh dal šanci, protože nemáš kam utéct. Možná jsi sám/sama na hotelovém pokoji pro nemoc, alergii. Ostatní se sluní, baví u vody, ale ty máš samotu. Bůh chce s tebou mluvit, naučit tě, jak je příjemné být sním, že je to lepší než zábava u vody. Možná stojíš v koloně. Máš čas se stát dětem vzorem a začít žehnat a děkovat Bohu i v tom horku na dálnici.
Pro Boha je i dovolená a cesta na ni a z ní nástrojem k tomu, aby tě připravil na cestu a dovedl tě po ní do jeho království. A nejen dovolená.
Vše a všechny okolnosti používá k tomu, aby tě i mě proměnil do podoby Ježíše Krista. Protože nás miluje. Díky mu za to.

Začalo léto a s ním i pravidelné opravy cest. V několika poledních letech je jich čím dál tím více. A všechny, jakoby byly naplánované na termín našich dovolených.
Vyjedete první den na svoji čtrnáctidenní dovolenou a hned z těchto čtrnácti dnů strávíte tři a možná i více hodin čekáním na uzávěrkách, objížďkách apod. Stojíte v koloně a po třiceti minutách popojíždění ztrácíte nervy a začnete vyčítat silničářů, firmám, vládě jejich práci,  sobě, že jste vůbec vyjeli,   že  čas odpočinku pročekáte někde na silnici. Pak se konečně rozjedete, abyste po dalších padesáti kilometrech znovu stáli v další koleně. Pak ještě na hranicích …. . Asi víte o čem píši.
„Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas:“ (Kazatel 3:1 [CzeB21])
„On (Bůh) sám vše dělá včas a krásně ….“ (Kazatel 3:11[CzeB21])
Bývám netrpělivý. Vidím věci, které by se měly udělat, které jsou Boží a říkám si: „Teď by to bylo ono!“ Teď bychom měli
začít s tím a s tím.“ A nic. Stojím. Nemohu často vůbec nic udělat. Nic ovlivnit. Jsem jako řidič v koloně na dálnici. Nemohu ani dopředu ani dozadu, doprava ani doleva. Mohu jen čekat, až se kolona rozjede. Až přijde Boží čas. Přichází v době, když si již myslím, že je pozdě, že teď není ten správný čas. V době, kdy okolnosti jsou spíše již proti, kdy se to již nedá stihnout apod. Právě v takovou chvíli Bůh přichází. Přichází ve svém čase a oslavuje se. A já jenom zírám.

Mám představu o tom, co vše budu dělat na důchodu. Je toho hodně. Někdy přichází myšlenka, začít s těmi věcmi teď. Co když pak nebudu mít dostatek sil a energie, zdraví, kolik mi Pán dá času apod. Bůh má svůj čas i pro věci v mém důchodu a věci, které v něm mám udělat. On se nezpozdí ani je nepředběhne. Často nás musí zastavit, abychom věci nepředběhli. Boží věci, aby se skutečně naplnili jako Boží, musí se stát v jeho čase. Jinak jeho vize se stane jen lidskou kopií, která bude bez Boží slávy a jeho moci. Stane se dílem člověka.
Bůh nám často nachystá kolonu, ve které se pak nemůžeme ani pohnout a musíme čekat.
„Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě.“ (Žalmy 139:5 [CzeCEP])

Život vytváří mnoho různých situací, o kterých říkáme, že by je nikdo nevymyslel. Poslouchal jsem pořad, ve kterém mluvila herečka Jiřina Bohdalová. Naslouchal jsem a byl jsem překvapený její moudrostí. Moudrostí, kterou vytvářely události v jejím osobním životě. Většinou nepříjemné události. Zaujala mne jedna věta z toho rozhovoru. Řekla přibližně toto (nejsem schopen to přesně citovat): „Člověk, který propluje životem bez potíží, nemá z čeho brát. Já jsem při vytváření roli „vykrádala“ sama sebe.“
„Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky.  Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti.  A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků.“
(Jakub 1:2-4 [CzeCEP])
Mnoho, většina lidí prochází nějakým utrpením svým nebo jejich blízkých. Není mnoho rodin, kterým by se toto vyhnulo. Je jedno jestli jsou věřící a v co, nebo ne. Tak stejně všichni procházíme pokušením. Rozdíl je v tom, jak a jací z těchto okolností vycházíme. Tyto okolnosti nás mohou posunout blíže k Bohu, nebo nás od něho oddálit. Mohou nás posunout k tomu, abychom se stali lepšími, silnějšími ve víře, v duchu, nebo nás mohou dovést k reptání, souzení, vzpouře vůči Bohu a všemu kolem. K rezignaci a vlažnému křesťanství, nebo nás rozhoří ještě větším ohněm Ducha. Musíme si vybrat. Musíme chtít hořet.
Znám takové situace, kdy se již člověku nechce ani dýchat a nejraději by se vším praštil. Říká si : „Dál nemohu, na to již nemám.“ Pak záleží právě na tom, co udělám. I přesto, jak se cítím, mohu začít vzpomínat na Boží skutky v mém životě, mám za co ho chválit. Otevřít pusu a začít děkovat, to mohu vždy, když nemohu mluvit, můj duch a mysl může. Přinuť se k tomu. Rozhodni se, že i přesto vše, co zrovna prožíváš, budeš chválit Boha a začni. Přijde pokoj, pomalu se rozjasní a ty uvidíš východisko. Bůh má vždy východisko. Nakonec přijde radost a napětí z očekávání vítězství.

„…vzpomeň si na veliké zkoušky, které jsi viděl na vlastní oči, na znamení a zázraky, na pevnou ruku a vztaženou paži, jimiž tě vyvedl Hospodin, tvůj Bůh. Tak naloží Hospodin, tvůj Bůh, s každým lidem (problémem, překážkou, ďáblovou nástrahou,) kterého se bojíš. (Deuteronomium 7:19 [CzeCEP])

„Jak vidíte, nezmocnilo se vás pokušení, které by pro lidi nebylo běžné. Ale Bůh je věrný! Nedovolí, abyste byli pokoušeni nad své možnosti; uprostřed zkoušky vám poskytne východisko, abyste mohli obstát.“ (1. Korintským 10:13 [CzeB21])

„Neujímá se přece andělů, ale ‚ujímá se potomků Abrahamových‘.  Proto musil být ve všem jako jeho bratří, aby se stal veleknězem milosrdným a věrným v Boží službě a mohl tak smířit hříchy lidu.  Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky.“ (Židům 2:16-18 [CzeCEP])

Proto se máme radovat z toho, když přicházejí zkoušky utrpení, protože nám přinášejí milosrdenství k druhým, věrnost Bohu a v Boží službě. Díky nim jsme schopni a ochotni pomáhat a nést ty, kteří prochází zkouškami a utrpením.

 „Dva lidé vystoupili do chrámu, aby se pomodlili: jeden byl farizeus, druhý celník.  Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil:  Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, lupiči, nespravedliví, cizoložníci, nebo i jako tento celník.  Postím se dvakrát týdně a dávám desátky ze všeho, co získávám.  Avšak celník, který stál opodál, nechtěl ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal:  Bože, projev milost mně hříšnému.
(Lukáš 18:10-13 [CzeCSP])

Jak se cítíš? Jako ten hříšník, nebo jako ten farizej? Nechci teď útočit na farizee. Jen se někdy můžeme dostat do situace, že nevíme, kam patříme. Víme, že jsme na tom lépe, než ti, kteří ještě nepožádali o odpuštění, modlíme se, chodíme do shromáždění, sloužíme ve sboru, pomáháme někde v charitě nebo financujeme misii. Cítíme, že jsme na tom dobře a nevnímáme, že bychom byli hříšníky, neuvědomujeme si žádný hřích. A pokud se stane, že mluvíme o sobě jako hříšnících, je to spíše chápáno, že nikdo nemůže být jako Bůh. Nemáme tím na mysli nějaký náš konkrétní hřích.
Najednou se setkáme s člověkem, který říká, že věří, chodí do sboru, mluví o tom, co Bůh pro něho udělal a každý den dělá. My přitom vidíme, že žije stále v hříchu a někdy ne jen v jednom. V takové chvíli se nám může stát, že se budeme modlit podobně jako ten farizeus. Když ne modlit, tak uvažovat.

Vztah s Duchem svatým mne naučil, že pokud se více posunuji do jeho nitra, pokud mu více dovolím, aby On jednal skrze mne, pak to vždy znamenalo pro mne změnu mého smyšlení, postoje a chování k Bohu, k sobě a k lidem kolem mne. Tato změna je vlastně pokání. Růst v Bohu, je jedno pokání za druhým. Možná proto lidé na začátku vztahu s Ježíšem tak, rychle rostou a jsou vidět velké změny. Později nějak začneme o sobě smýšlet „lépe“ než o jiných a naše cesta růstu se zpomalí, někdy téměř zastaví.

Všichni jsme stále na cestě. Na cestě prohlubovaní vztahu s Bohem. Někdo je za námi a někdo před námi. I my bychom mohli s našimi postoji a smyšlením k hříšníku vypadat jako neustálí hříšníci těm, kteří již jsou před námi. Těm, kteří vidí naše postoje a smyšlení. Ti jsou však dál a již něčím podobným prošli, proto nás mohou (měli by) vidět jen jako ty, kteří putují stejným směrem na stejné cestě.

Pomáhejme si, aby mohl dojít každý, který je kolem nás. Soud, i když jen v naší mysli, je opakem pomoci. Potřebujeme naději nejen pro sebe, ale i pro druhé.

Opět se po delší odmlce hlásím. Byli jsme na dovolené. A skutečně jsem si na odpočinul od práce a dokonce i od psaní. Ne, že bych nechtěl psát, ale Tatínek mne zná a odřízl mne i od psaní.
Věděl jsem od něho, že se mám úplně odříznout na celou dobu dovolené.
Poprvé po mnoha letech jsem si nevzal sebou na dovolenou mobil. Telefony jsem přesměroval na kolegu a mobil zůstal doma.
Ovšem doma nezůstal tablet i s jeho SMS kartou. I když jsem byl rozhodnutý nepracovat, měl jsem díky kartě přístup na internet a možnost v nutném případě i volat. Ovšem, jak jsem již napsal, Tatínek mne zná. Po příjezdu na místo jsem si vypnul  úplně tablet, (přitom to nebylo potřeba) a hned jak jsem to udělal, uvědomil jsem si, že si nepamatuji PIN. Tak telefon a internet byly vyřízený najednou. A skutečně několik dní jsem tablet nepoužil. Pak jsem se k němu vrátil s tím, že mohu po ránu psát. Velice brzo jsem zjistil, že program, který v tabletu mám, mi to neumožňuje ukládat (jen do určitého množství uložení dokumentů, které jsem vyčerpal prvním ukládáním na dovolené).
Od té doby jsem skutečně úplně vypnul a tablet používal pouze k rannímu čtení Písma.
Za celou dovolenou jsem neřešil žádný telefonní hovor ani mail a ani webové stránky. Protože nemám potřebu fotit, byl jsem úplně volný.

Doporučuji každému si to na pár dní vyzkoušet. Nemusíš čtrnáct dní jako já. Možná bude stačit den, dva,… odtrhnout zrak od mobilů, přetrhat kontakt s facebookem, maily a internetem vůbec. Možná si říkáš, že s tím nemáš problém, ale zkus si nevzít do ruky jeden, dva dny mobil a nezvedat ho, když bude zvonit. (Je skutečně  vše tak důležité?)

Jak by byl úžasný náš vztah s Duchem svatým, kdybychom stejně očekávali jeho zavolání, jeho „cinknutí, oznámení“, že má pro nás zprávu. Byli tak na něj napojeni, jako jsme na všechny ty známe i neznámé kontakty na facebooku a stejně často vyhledávali jeho zprávy. Jak bychom ho začali poznávat kdybychom se s ním stejně dlouho sdíleli, jako se sdílíme s lidmi přes náš mobil.
Nemyslím si, že Bůh začne používat mobil k tomu, aby se s námi domluvil, ale spíše naopak. My potřebujeme odložit ten svůj, abychom zaslechli jeho volání a poznali jeho touhu po společenství s námi a uslyšeli jeho sms, kterou nám tak často posílá skrze své Slovo.

Tak co? Zkusíš to? A vydržíš?

Kdo není ochoten nést svůj kříž a jít za mnou, nemůže být mým učedníkem. Tak tedy žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem. Lukáš 14:27‭, ‬33 B21

Je o nás napsané:  Amen, amen, říkám vám: Kdo věří ve mne, bude dělat skutky, které dělám já. A bude dělat ještě větší skutky, neboť odcházím k Otci. Jan 14:12 B21. Nemůžeme dělat větší skutky než Ježíš, co se týká kvality. Nemůžeme být více než Bůh. To nejde. Tady je myšleno vetší do množství skutků. Ježíš sloužil tři roky. Služebníci slouží mnohdy i padesát let. Ježíš neměl k dispozici kvalitní cesty, auta, letadla, mobily…. . Dnes můžeme  navštívit mnohem více nemocných a chromých než on. Dnes se za námi mohou dopravit lidé z celé země. V tom můžeme dělat větší skutky než on.

Není učedník nad mistra ani služebník nad svého pána. Pro učedníka je dost na tom, když bude jako jeho mistr a služebník jako jeho pán. Jestliže hospodáře nazvali Belzebubem, čím spíše jeho domácí? Matouš 10:24‭-‬25 B21.

Ježíš obětoval pro Otce vše. Nemůžeme si myslet, že my můžeme být a chodit v jeho moci a přitom nic neobětovat. To by znamenalo, že  bychom byli nad svého mistra. To bychom byli více než Ježíš.

Když někdo z vás bude chtít postavit věž, nesedne si nejdříve, aby spočítal náklad, zda má na její dokončení? Jinak, kdyby položil základy, ale nemohl stavbu dokončit, všichni okolo by se mu posmívali: ‚Tenhle člověk začal stavět a nemohl to dokončit!‘ Lukáš 14:28‭-‬30 B21

Než se rozhodneš pro službu v Boží moci, sedni si a spočítej náklad. Jsi ochotný, ochotná obětovat vše? Svoji rodinu. Děti. Rodiče. Pověst. Majetek a postavení. Budoucnost. Svobodu v rozhodování. Jsi ochotný, ochotná dát vše?

Mnozí služebníci začali sloužit a děli se skrze  ně mocné skutky. Pak najednou odešli ze služby, vytratili se. Protože si  nespočítali náklady. Když přišla do života jejich rodiny  nemoc, smrt, dluhy, posměch pro špatný život jejich dětí, soudy, opovržení, samota, vzdali to. Buď odešli ze služby, nebo začali Bohu vyčítat.

Z jedné strany chceme mít v životě Boží moc, z druhé chceme mít pohodlný život a Bohu obětovat jen to, co sami chceme. Mít Boží moc, znamená dát vše.

Ještě toužíš po Boží moci? Běž a spočítej si náklad a pak předstup před Pána.

Před několika málo dny jsme se Stáňou hovořili o tom, že jak v Čechách tak i na Slovensku roste touha po tom vidět uzdravení, slepých, uzdravení chromých, aby lidé na vozíčku na shromáždeních vstávali a  mrtví byli vzkříšeni. Aby to  bylo tak, jak to Písmo zaslibuje. Zatím všude je jen rozčarování  nad tím, že se to neděje a vše ne spíše jen v oblasti  vyznávání než skutků. Je plno otázek a dohadů proč se to neděje.  Služebníci, kteří mluví a modlí se za uzdravení vidí jen uzdravení několika neduživých, lidí v depresích a velké zázraky jsou jen po skromnu. Často se pak tito služebníci stávají terčem posměchu – kde je ten váš Bůh?

Přemýšlel jsem o Petrovi. Viděl velké zázraky. Chodil po vodě, platil daň mincí, kterou mu přinesla ryba v tlamě,  byl u mnoha vzkříšení a uzdravení. Byl mezi těmi, kteří sami byli nástrojem k uzdravení a vysvobození od démonů. Zažil, jak se mu démoni poddávají. Přesto to  nestačilo k tomu, aby  nezapřel Ježíše.

Nejde ani tak o zázraky, jako o to jestli jsme ochotni i  bez nich sloužit, věřit…. Budu dál ti sloužit a chválit tě Ježíši, i když má rodina  není sapsená, otec se dál opíjí,  manžel je mi  nevěrný a exekuce chodí jedna za druhou.  Přesto dál ti zůstanu věrný,  věrná, protože tě miluji jen tak, protože jsi a zemřel jsi pro mne. Protože není nic lepšího na světě a  ve  vesmíru, než být s tebou v tvé přítomnosti.

Měl jsem několik zvláštních chvil v životě, kdy jsem musel umřít sám sobě. Vzdát se sám sebe. Jedna  byla ve vazbě (vězeni), kdy jsem  najednou volal, že raději budu s ním celý život ve vězení,  než na svobodě bez něho. Další pak, když se mne ptal, zda ho přestanu milovat, když  ne neuzdraví. Tehdy jsem si uvědomil, jak je pro mne důležitý vztah sním. Víc než má svoboda, víc než mé zdraví. Pak přicházely další výzvy. Ohledně služby, zesměšnění … . O co nám jde více? O Ježíše a vztah s ním, nebo své děti, o svou matku, otce, manželku, mažela, o majetek, o službu, o pověst… o sebe?

„Kdo chce přijít ke mně, ale nepřestane lpět na svém otci a matce, ženě a dětech, bratrech a sestrách, a dokonce na vlastním životě, nemůže být mým učedníkem. Lukáš 14:26 B21.

Možná právě o dobdobí bez zázraků, bez moci nás má přivést k poznání proč a jak milujeme Ježíše. Jestli jsme ochotni se   šeho vzdát i vlastního života. Jestli jsme ochotni sášet i posměch : „Jestli jsi Boží Syn, tak sestup z kříže“….

Kdo není ochoten nést svůj kříž a jít za mnou, nemůže být mým učedníkem. Lukáš 14:27 B21.

Až přijde toto zlomení, pak přijde i „ta velká Boží moc“ do našich źivotů.

Ve svém životě jsem položil lidem mnoho otázek. Možná jich byly tisíce. Nevím. Přesto mnohé odpovědi mi nepřinesly očekávaný výsledek. Když se  někoho v cizím městě zeptáte: „Víte, prosím, kde je tady  nádraží?“, můžete dostat jasnou a pravdivou odpověď, která vám však nepomůže : „Ano, vím.“, a dotázaný jde dál.  Stalo se mi to. Když se zeptám, zda můžu zatáhnou za záchranou brzdu ve vlaku, nebo zda můžu přejít přes staveniště, může někdo odpovědět, že můžu. Ano je to pravda, můžu, ale tato odpověď mne neinformuje o následcích, které přijdou, když to udělám. Stejné je to s otázkou: „Mohu sníst tyto houby?“  Odpověď: „Ano, mohu“ . Ale nemusím se dovědět, že jen jednou v životě. Kdybych otázku položil jinak : „Jsou ty houby jedovaté?“, zachránilo by mi to život, nebo ušetřilo pobyt v nemocnici. V Písmu je jeden verš v první Korintským, který říká, že mohu všechno. Pokud se zeptám, jestli mohu všechno, dostanu odpověď ano, ale již se nedovím, že to pokračuje tím, že ne všechno mi prospívá.

I když se při modlitbách ptáme na néjaké věci, měli bychom být hodně konkrétní, abychom dostali hodně konkrétní odpověď, popřípadě hodně konkrétni návod  na řešení situace, věci, vztahu…, na kterou se ptáme. Nebo, abychom dostali vyčerpávajíci odpověď na dotaz ohledně konkrétního verše. Nejlepší je však se modlit, abychom položili Boží otázky, tedy abychom se ptali na to a tak, jak Bůch to sám chce. Pokud se budeme ptát tímto způsobem, pak nám to ušetří mnoho oklik, zklamání, tápání a mnoho nedoruzumění. Především si můžeme být jisti, že dostaneme odpověď, kterou nejvíce pro svů život v dané chvíli potřebujeme.

Požádejme Ducha svatého, aby on sám nám vložil do úst/srdce ty správné otázky. (To se vztahuje k na modlitby).

Pak nám naše otázky budou skrze Boží odpovědi otvírat a ukazovat cestu, po které máme jít, bez zbytečných oklik a  bez toho, abychom se museli vracet a hledat znovu správný směr.

Když Ježíši dávali otázky, jeho odpovědi byly většinou o něčem jiném, než na co se člověk ptal.                                                                 Otázky pokládáme z mnoha důvodů. Tak to  bylo i s otázkami, které dostával Ježíš. Dostával je , aby ho nachytali na něčem, za co by ho mohli odsoudit. Ptali se ho ze zvědavosti, ale jen z lidské zvědavosti, bez skutečného zájmu, také se ho ptali proto, aby zakryli, nebo omluvili vlastní jednání, ptali se ho, aby mu nepřímo vyčetli jeho jednání. Ptali se ho, aby mohli odsoudit druhé. Ptali se ho, aby ukázali jiným, jak jsou chytří. Ptali se ho proto, aby od  něho dostali potvrzení  pro své záměry a myšlenky. To jak a jakou otázku pokládáme je takovým ukazatelem toho, co se odehrává uvnitř nás. Ježíš to viděl. Z toho důvodu jeho odpovědi zdánlivě neodpovídaly na otázky lidí. Jeho odpovědi mířily přímo na pohnutky, na skutečný důvod, pro který byla otázka položena. To bylo také často důvodem pohoršení, protože Ježíš tak zjevil, co je uvnitř lidí.

Zaposlouchejme se  někdy do otázek a odpovědí lidí. Někdy to vypadá tak, jako by ten, kdo pokládá otázku vůbec neslyšel odpověď. Přestože odpověď dostal a jasnou, stále se ptá na to samé. Proč? Protože chce slyšet jinou odpověď. Má o tom, jak by měla odpověď vypadat, jinou představu.   Neptá se proto, aby se něco dověděl, ale aby slyšel člověka říct to, co sám chce slyšet. Pokud to tak není, pak ho odpovědi vlastně ani nezajímají.

Toto je jeden z velkých důvodů, proč lidé neslyší, co jim Pán říká. Ať již skrze Písmo, nebo skrze Ducha svatého, nebo jeho služebníky.

Když jdeme za Pánem s otázkou, zkoumejme proč se ho chceme na to, či ono ptát. Jaký je náš skutečný motiv. Chceme znát odpověď, abychom se skutečně podle  ní zařídili? Je  naše otázka pokládaná někomu, komu skutečně věříme, že pro  nás má jen to nejlepší, je v tom láska k němu? Pokud jdeme s otázkou k Pánu upřímně, dostaneme upřímnou a přímou odpověď. Pokud jdeme z jiného důvodu, pak nikdy  nedostaneme odpověď.  Ne proto, že nám ji Pán nechce dát, ale z důvodu, že ji neslyšíme, protože jsme chtěli slyšet něco jiného.

Asi před rokem a půl, když jsem kázal v jednom z našich sborů, jsem zmínil 29.verš z třetí kapitoly Markova evangelia. Verš, ve které Ježíš mluví o rouhání se proti Duchu svatému. Mluví o tom, že těm, co to dělají, nebude nikdy odpuštěno. Po shromáždění se jedna sestra ptala, jestli má tedy smysl dále chodit do sboru, když jí nebude nikdy odpuštěno. Neptala se mne, ale jiného kazatele, který tam také ten den byl. Dostala odpověď, že je to trochu jinak, že jedině, kdyby vědomě se zřekla Ježíše. Jedině tím  by se rouhala Duchu svatému. Sestra spokojeně odešla. Krátce na to se dostala do velkých sporů se svými sousedy a do sboru přestala chodit.

Jako pastoři a služebníci máme velký soucit s lidmi. Jindy je tento soucit spojený s obavou, aby nám ovečka neodešla ze sboru. Bůh však tento problém nemá. Má soucit mnohem vetší než my, ale není příjemcem lidí.  Pro něho A je A a nemusí z něho dělat něco jiného nebo barvit A do růžova.

Přečteme si to, co tomuto výroku předcházelo a ještě verš následující:  Přišli do domu a opět se shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst. Když to uslyšeli jeho příbuzní, vyšli, aby se ho zmocnili, neboť říkali: “Pomátl se.” Učitelé Zákona, kteří sestoupili z Jeruzaléma, říkali: “Má Belzebula. V moci vládce démonů vyhání démony!” Zavolal je k sobě a mluvil k nim v podobenstvích: “Jak může Satan vyhánět Satana? Jeli království proti sobě rozděleno, takové království nemůže obstát. Budeli dům proti sobě rozdělen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže Satan povstal sám proti sobě a rozdělil se, nemůže obstát, ale je s ním konec. Avšak nikdo nemůže vejít do domu siláka a uloupit jeho majetek, jestliže siláka nejdříve nespoutá, a teprve pak vyloupí jeho dům. Amen, pravím vám, že všechno bude lidským synům odpuštěno, prohřešení i rouhání, jakkoliv by se rouhali.  Kdo by však vědomě promluvil zle proti Duchu Svatému, nemá odpuštění v tomto věku, ale je vinen věčným prohřešením. ” Říkali totiž: “Má nečistého ducha. (Marek 3:20-30 CSP)

Byli to příbuzní, kteří se ho chtěli zmocnit, protože si mysleli, že to, co dělá a říká,  je z pomatené mysli.                                                         Jsou to učitelé zákona, kteří říkají o něm, že má Belzebuba.               Poslední verš tohoto oddílu mluví o tom, že o něm říkají “ Má nečistého ducha“.

Na to Ježíš mluví o rouhání se Duchu svatému. Rouhat se znamená vědomě mluvit zle. Ježíš uzdravoval, vymítal, mluvil jinak než učitelé zákona – „mluvil jako ten, kdo má moc“.  To vše se neobešlo jistě bez různých hlasitých a divných projevů. Jeho rodina, učitelé zákona, ale i jiní to, co dělal (Ježíš, Duch svatý a Otec jsou jedno), považovali za dílo satana ne Ducha svatého. Když Ježíš odpovídá poslům Jana Křtitele říká: „Jděte a vyprávějte Janovi, co tu slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou čistí, hluší slyší, mrtví se křísí a chudým se káže evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou nepohoršuje.“ Matouš                 Proč by se měl někdo pohoršovat nad Ježíšem? Protože ho uzdravil? Protože ho vysvobodil z démomonské moci? Proč? Proto, co mluvil a co se kolem dělo. Protože o sobě mluvil jako o Božím Synu. Nejen mluvil, ale prokazoval to Boží mocí. Byli mezi nimi i ti, kteří místo toho, aby se radovali z toho, že jejich bratr byl uzdraven z ochrnutí, se pohoršovali nad tím, že to Ježíš udělal v sobotu.

Když píšu toto zamyšlení, jde kolem  našeho bytu  skupinka lidí, kteří byli někde v hospodě a těď posilněni alkoholem jsou slyšel hodně daleko. Když na učedníky  sestoupil Duch svatý, Petr upozorňuje ty, kteří se nad nimi pohoršovali, že nejsou opilí, ale jen plní Ducha svatého. Jak se tedy asi naplnění Duchem projevovalo? Nepohoršilo by tě něco takového dnes v církvi?

I dnes jsou lidé, kteří se pohorušují nad tím, jak se který služebník projevuje pod mocí Ducha svatého, místo aby sledovali spíše, co Bůh skrze to dělá. Mají více strach z toho, že shromáždění není spořádané a tak „správně“ vedené, aby se nikdo nepohoršil. Aby nebyla ostuda, aby to bylo přesně podle toho, jak oni to vidí. Pokud to tak není, pak jsou schopni ve všem vidě démonické projevy. Nepřipomíná nám to něco? Dejme si pozor, abychom nebyli jako učitelé zákona z příběhu Ježíše a práci Ducha svatého nenazývali: Má nečistého ducha. Asi bychom zle mluvili o Duchu svatém.

Mnohokrát lidé odchází od Boha právě proto , že Bůh nedělá věci podle jejich představ. Neuzdravil mne teď,  nedal mi teď ženu, nezrušil mi exekuci, nepřestala mne bolet hlava, nezačali si mne lidé vážit, nedovolil mi v  neděli kázat, neuděli mne pastorem… Odchází protože ve svém srdci a mysli, začali zle myslet, cítit a pak i mluvit o tom, co Bůh dělá a jak to dělá.

Duch svatý však pracuje i skrze mé sourozence. Pokud začnu zle mluvit o jejich projevech, jenich způsobu služby, mohu se dostat do situace, že též začnu zle mluvit proti Duchu svatému. Co já vím, jak chce mé sourozence Bůh používat. Možná právě tak, aby to pohoršilo mojí mysl a vyšlo najevo, co je v mém srdci. Jestli je tam jen zákon nebo jeho láska.

Pokud se ti stalo, že jsi kritizoval, zle mluvil o službě, o projevech někoho jiného (mne se to stalo), pak se  nechovej jako ta sestra, která chtěla přestat chodit do sboru, ale přestaň s tím, změň své myšlení v této věci (to je skutečné pokání), požádej o odpuštění. Když ale své hříchy vyznáváme, Bůh je věrný a spravedlivý – odpustí nám naše hříchy a očistí nás od každé nepravosti. 1 Jan 1:9 B21. Pokud ovšem zústáváme v kritice, ve zlém mluvení proti projevům a způsobu služby bratří a sester, pak nám nemůže být odpuštěno, tak jak říká Ježíš. Dostaneme se do situace jako ti, kteří odešli od Boha proto, že nejednal tak,  jak si oni představovali.

“Poslouchejte! Hle, rozsévač vyšel zasít. A když rozséval, stalo se, že některé zrno padlo podél cesty; i přiletěli ptáci a sezobali je. A jiné padlo na skalnaté místo, kde nemělo mnoho země, a hned vzešlo, protože nemělo hlubokou zem…. (Marek 4:3‭-‬5 CSP)

Určitě všichni známe toto podobenství a víme jak pokračuje.  Dnes, když jsem se ve čtení k němu opět dostal, přemýšlel jsem nad ním trochu jinak. Pro koho to Ježíš říká a proč? Na první pohled to vypadá jakoby  informace pro apoštoly, s jakými lidmi se budou setkávat, když budou hlásat, že se přiblížilo Boží království. A tak to také mnozí z nás berou a  toto podobenství vztahují na svoji službu druhým. Zvláště tehdy, kdy naše služba nepřináší viditelný výsledek. Nemluví tím Ježíš s námi? Nechce nám na tom ukázat náš stav? Kde se dnes nacházíš? Na cestě? V trní?  Na skále? Jak je dnes úrodná naše půda? To je jen jedna otázka. Druhou je, jestli jsem v trní, nebo na cestě, na skále, mohu z cesty, trní a skály udělat úrodnou půdu?

Jezdil jsem z Havířova do Frýdku-Místku přes Sedliště. Před Frýdkem-Místkem vedla cesta lesem a byla nepřehledná. Často tam byly havárie. Z toho důvodu tam o pár desítek metrů dál začali stavět jinou cestu. Byla dlouhá asi tak dva kilometry. Nedávno jsem po pár letech opět jel touto cestou. Nemohl jsem poznat, kde byla stará cesta. Asfalt tam nebyl. Rostla tam tráva, byly ta vysázené stromy a nic nepřipomínalo, že tam ještě před nedávnem tuty vedla frekventokvaná cesta. Místo cesty tam byla úrodná půda.

V jiném podobenství Ježíš dává návod na to, jak ze skály a trní udělat úrodnou půdu: “Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl: „Synu, jdi dnes pracovat na [mou] vinici.“ On odpověděl: „Nechci.“ Ale potom toho litoval a šel.(Matouš 21:28‭-‬29 CSP)

Jsi ten, kdo má předpoklad být tou nejúrodnější půdou, i když to možná  není vidět, možná se vidíš jako ten, kterého starosti stále stahují, nebo se hned pohoršuješ, když Bůh nejdná tak, jak si představuješ. Možná si říkáš, že  nejsi dostatečně věrným… Nevadí, i to Bůh změní. Je to jen o „ale potom toho litoval a šel“. Je to o tvém rozhodnutí a  vyjití. Bůh udělá další, udělá z asfaltové cesty úrodnou půdu plnou života a hojnosti.

Tomáš, jinak Didymos, řekl ostatním učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ (Jan 11:16 [CzeCEP])

Toto byla reakce Tomáše na to, když se dověděl, že Lazar, přítel Ježíše, zemřel. Zvláštní reakce.
Kolikrát i my chceme v nějakých chvílích zemřít – naše „Pane vezmi si mne“ apod. Vždyť i takový „borec“ jako byl Eliáš volá k Bohu: Sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ (1. Královská 19:4 [CzeCEP]) Tak Eliáš volá k Bohu krátce po tom, co Bůh potvrdil naprosto zjevně modlitbu a na Eliášovo zvolání sestoupil z nebe oheň, který pohltil jeho oběť. Takto volá Eliáš krátce po tom, co pobil všechny Baalovy proroky. Takto volal po tom, co na jeho modlitbu po třech letech opět začalo pršet.
Chce zemřít proto, že královna Jezabel mu vyhrožuje smrtí.
Někdy nám připadá jednodušší zemřít, než bojovat. Utéct k Pánu. Říct raději nejsem lepší než ostatní, vezmi si můj život. Nechce se mi už. Nemám na to. Chci být již s tebou. A přitom to vypadá i velmi pokorně a svatě. Ale jen vypadá!
Co je lepší?  Pavel  procházel stejnou situací:  „…táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší;  ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás.  Proto pevně spoléhám, že zůstanu a budu se všemi vámi k vašemu prospěchu a k radosti vaší víry,…“ (Filipenským 1:23-25 [CzeCEP])
Ďábel udělá všechno pro to, aby jsi nenaplnil  Boží vůli a neviděl velká Boží vítězství v tvém životě. Dokáže tě utahat, zastrašit, zdeptat natolik, že už, už bys chtěl být s Pánem. Pokud něco takového prožíváš, chci tě povzbudit. Máš toho ještě mnoho a mnoho s Pánem udělat. Vyhrát mnoho bitev. Povstaň! Mrtvý tělem budeš sice již s Pánem, ale nedokončíš to, co máš. Nezažiješ vítězství, ke kterým jsi byl předem určený. Možná si myslíš, že nemůžeš dál, ale podívej na Pána, zavolej Duchu svatý postav mne, posilni. Nebyl jsi určen pro to, aby jsi byl hromádkou neštěstí, nebo smutným unaveným křesťanem. Byl jsi vyvolený pro to, aby jsi chodil plný Božího ohně, moci, moudrosti, síly, pokoje a lásky. Plný naděje. Povstaň a místo volání, aby si tě Pán vzal zvolej: „Tvůj oheň, moc tvého Ducha, Pane! Já si beru zpět tu naději i s radostí a pokojem. Já se teď stavím opět na nohy, protože ďábel je poražen a ty vítěz. Protože ty, který jsi ve mne jsi silnější než cokoli. Jsi vítěz dnes i v zítra a i dalších dnech.“
Nedívej se na to co dělá ďábel, nekomentuj to, protože pak ztrácíš čas, který jsi mohl věnovat tomu, co dělá Pán. Nevěnuj čas ďáblu, ale věnuj ho Bohu. Pokud správně zaměříš svůj pohled a hlas, nebudeš volat : „Pane vezmi si mne už“, ale naopak, „Pane, co pro mne ještě tady máš, co dalšího pro tebe mám udělat“.