Zamyšlení na každý den. Pod Boží kontrolou.

Co je smrtelný člověk, že si ho ceníš a že si ho všímáš?  Navštěvuješ ho každé ráno, neustále jej budeš zkoušet.
(Job 7:17-18 [CzeCSP])

V dětství máme několik vývojových etap. Jedné z nich říkám „maminčina sukně“. Je to čas, kdy jsme nedali bez maminky ani krok. Pokud šlo do tuhého, schovali jsme se za její sukně. To bylo určitě bezpečné období pro nás a krásné pro maminku, ale když to u člověka trvá až do třicítky, je nejspíše někde chyba 🙂 . Dalším silným obdobím je čas, kdy nechceme být vůbec s rodiči a především pod jejich kontrolou. I tento čas, pokud trvá příliš dlouho, není úplně v pořádku. Ale něco v nás z tohoto období zůstává stále. Kdo z nás je rád pod nějakou trvalou kontrolou? Komu nevadí, že je v každém v rozhodování omezen na schválení, nucen k poslušnosti i ve svých třiceti, čtyřiceti a více letech? Komu nevadí, že stále musí nějak a někomu vykazovat vše, co udělal. Možná některým v některých oblastech to nevadí, ale neustále a ve všem?

Pro věřící to platí také. Osobně si myslím, že některé nové sbory a služby vznikají právě proto, že se někdo chce dostat z pod kontroly a začít si věci dělat „po svém“. Dostat se z podřízenosti někoho jiného, nebo jiných. Přitom si neuvědomujeme, že Bůh je neustále s námi. Navštěvuje nás každé ráno. Možná, tedy určitě se nechová jako naše pozemská autorita, ale ví o všem, co děláme a má nás pod kontrolou. Jen si to my sami neuvědomujeme, nebo nechceme uvědomovat. Přesto to tak je.
Lidská autorita nemá tu moc jako Bůh nás ochránit a vést nás tak, aby všechny věci prospívaly pro nás, ale naopak má o nás strach (rodiče, pastoři…), strach o firmu, společenství (vedoucí). Má odpovědnost, které ji nutí vykonávat nad námi přímou nebo nepřímou kontrolu, vést nás, nechat se o všem informovat, ponechat si schvalovací pravomoc apod. Někdo více, někdo méně. To je pro nás často věc, o které si myslíme, že nás brzdí, že díky tomu se nemůže rozvinout náš talent, naše schopnosti…, často nás to jenom štve, necítíme se v tom dobře a budí to v nás pocit, že nám nedůvěřují.

Přesto Bůh nás má pod kontrolou každý den, každou chvíli.  David o tom píše:  Ty mě, Hospodine, zkoumáš, ty mě znáš.  Ty víš, jak sedám a jak vstávám zas, už zdálky rozumíš mým myšlenkám!  Sleduješ, jak chodím i jak uléhám, všemi mými cestami se zabýváš.  Ještě než mi přijde slovo na jazyk, ty už to, Hospodine, všechno víš!  Zezadu i zpředu jsi mě obklopil, svou dlaň jsi na mě položil.  Takové poznání je nad mé chápání – je příliš hluboké, na to nestačím!  Kam bych byl unikl před duchem tvým? Před tvojí tváří kam bych se skryl?  Kdybych do nebe vystoupil, tam jsi ty, kdybych si ustlal v podsvětí – i tam jsi!  Kdybych si oblékl křídla jitřenky, kdybych se usadil za mořem dalekým,  i tam by mě vedla ruka tvá, tvá pravice by mě držela!  Kdybych si řekl – Snad pohltí mě tma, až světlo kolem mě noc vystřídá –  tobě nebude temná ani tma, noc jako den ti záři dá, tma bude pro tebe světlu podobná!  Mé nitro zformovals ty sám, v lůně mé matky jsi mě tkal.  Chválím tě za tvá díla ohromná, za to, jak podivuhodně jsem udělán a že mou duši tak dobře znáš!  Jediná z mých kostí ti nebyla ukryta, když jsem byl vskrytu formován, když jsem byl hněten v zemských hlubinách!  Můj zárodek tvé oči viděly, všechno jsi zapsal do knihy – dny, jež mi byly určeny, než začal první z nich. 
(Žalmy 139:1-16 [CzeB21])
Bůh na rozdíl od člověka má moc, která vše, co podnikneme, obrací v náš prospěch. Proto někdy nevnímáme jeho neustálou přítomnost, i když má Bůh neustálou a plnou kontrolu nad naším životem, od jeho početí až po smrt. Má ho pod kontrolou ještě před stvořením světa.
Jsou to však jeho zkoušky, které nás formují a které nás přivádí k tomu, abychom se jako Davit radovali z jeho výchovy, jeho neustálé přítomnosti a vedení (byť si to neuvědomujeme). Jak jsou mi drahé, Bože, tvé myšlenky, je jich tak mnoho, že nejdou vypočíst!  Kdybych je počítal, než písku je jich víc; budu zas s tebou, až se probudím!
(Žalmy 139:17-18 [CzeB21])

Asi si teď říkáš, že lidé (rodiče, tví vedoucí, pastoři) nejsou Bůh a nechovají se jako on, že jejich kontrola a výchova není dokonalá, jako ta Boží.
Máš pravdu, ale o to více se radujme z neustálé Boží výchovy a přítomnosti, vždyť i právě skrze tuto lidskou kontrolu a výkon lidské autority nás vychovává. Samozřejmě pokud věřím tomu, že: Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru. (Římanům 8:28 [CzeB21])

Zamyšlení na každý den. Boží pokora.

Dal jsi mi ⌈štít své záchrany,⌉ ⌈tvá pokora mě činí⌉ velkým. (2. Samuelova 22:36 [CzeCSP])
Kolikrát byl Ježíš obviněn z toho, že se povyšuje, že je pyšný. Mnohokrát stál před touto kritikou. I my, pokud se dostáváme, do podobné situace, když chceme žít podle slov Písma. Podle slov tak, jak jsou napsaná. Ne podle toho, jak je chápe tento svět, nebo různé filozofie či způsoby myšlení (řecký, evropský, americký, východní …) Většinou s pokorou je spojováno “ stát někde v koutku a mlčet“, „být nemocný a přijmout to a mlčet“, „být utlačovaný nepřítelem a mlčet“, „být chudobný a mlčet“… . Ale to není biblická pokora. Když čtu Davidovy žalmy, tak tam neslyším mlčení, ale volání, křik k Bohu. Pokud bych se modlil stejně jako David v žalmech, určitě budu obviněn z pýchy (minimálně té duchovní) ,nebo aspoň z nepochopení Božích principů apod. Zaposlouchejme se do toho, co říká a jak volá David k Bohu ve svých žalmech.

Pokora je o něčem jiném. Je to to přiznání se k tomu, že bez Boha nejsem nic a nic nemohu.
Bůh sám je nazýván Davidem pokorným. „Tvá pokora mne činí velkým“. David vidí Boží pokoru. Boží pokora spočívá v tom, že on, všemocný Bůh, se sklonil k člověku. Nejen sklonil, ale ještě o něj pečuje a trpělivě očekává a připravuje nás k tomu, abychom i my se stali pokornými.

Pokud se sejde naše pokora – naše uznání, že bez Boha nejsme a nemůžeme dělat nic – s jeho pokorou – tedy s tím, že se k nám sklání a pečuje o nás, pak spojením těchto pokor dochází k uvolnění obrovské Boží moci v našem životě.
Bůh pokorný je. Teď je na nás se k té naší, nechat dovést jeho láskou a péčí. Jeho pokorou.

Zamyšlení na každý den. Chceš znát Boží tajemství?

Hospodine, pomoz! Se zbožným je konec, berou za své věrní mezi lidmi.  Jeden druhého svou řečí šálí, mluví úlisnými rty a obojakým srdcem.  Kéž Hospodin zcela vymýtí ty úlisné rty, jazyk, co se velikášsky chvástá,  ty, kdo říkají: „Náš jazyk převahu nám zaručuje, máme přece ústa. Kdo je naším Pánem?“
(Žalmy 12:2-5 [CzeCEP])

Zaručeně vím, že ty víš o kom jsou tyto verše. Dokonce si dokáži představit, že před sebou vidíš konkrétní obličeje. A dokonce ti budu i věřit, kdybys mi řekl, že ty obličeje vídáš ve svém sboru, církvi. Věřím ti. Mám ale otázku: a co v zrcadle? Tam ten obličej nevidíš?
Se zbožným je konec, berou za své věrní… Proč? Protože jiní mají obojaké srdce? Nebo proto, že z nás se stávají postupně ti, kteří mluví lži, zastírají pravdu, mluví, ale v srdci mají vlastní zájem. Podívejme se do zrcadla a buďme upřímní. Kolikrát lidem a to i svým bratřím a sestrám neříkáme pravdu. Nějak tu pravdu pokroutíme, “ abychom“ nemuseli přiznat, že nám není zrovna moc dobře, že nejsme zrovna šťastní, že jsme něco ve svém životě a vztazích „podělali“. Raději to „nějak hezky“ zabalíme, abychom na otázku odpověděli, ale abychom nemuseli mluvit o pravém stavu věcí. Kolikrát mluvíme s někým jen proto, abychom od něho něco získali, ale jinak bychom o něj neprojevili zájem. Kolikrát mluvíme pěkné věci o někom, nebo někomu, ale v srdci máme něco jiného. A úsměvy, které rozdáváme? Nakolik jsou upřímné?
Když takto jednáme s lidmi, jak potom jednáme s Bohem? Jako by byl daleko, jako by nevěděl, co je skutečně v našem srdci a pro co věci děláme a proč říkáme krásná slova.
Nepatříme mezi ty, kteří si myslí, „že to ukecají“? Lidi možná ukecáme, ale Boha nikdy. Směje se nám. Nejen se směje, ale zlobí se na to, jak nakládáme se svým srdcem.
Denně zůstávali svorně v chrámu a ve svých domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. (Skutky 2:46 [CzeB21]) Co se pak stalo? „Pán k nim pak denně přidával další zachráněné. (verš 47)
Jak myslíme o lidech a jak o nich v srdci přemýšlíme? Bůh miluje přímé a nemá v lásce obojaká srdce.
Vždyť Hospodin Bůh je slunce i štít! Milost i slávu dává Hospodin, neupře žádné dobro upřímným. Hospodine zástupů, blaze člověku, jenž v tobě skládá důvěru! (Žalmy 84:12 [CzeB21])
Poctivým lidem světlo vychází, radost je dána upřímným. (Žalmy 97:11 [CzeB21])
Když mi není příliš do radosti, začnu přemýšlet  o sobě, jestli jsem byl vůči sobě, lidem a především Bohu zcela upřímný. Pokud to změním, vrátí se i radost do mého života. Je to zvláštní, protože si myslíme, že když budeme upřímní, že  z toho vzejde opak. Tak raději mluvíme vyhýbavě, mlžíme (lžeme) před přáteli a sourozenci v Kristu a později se do toho dostaneme tak, že začneme být neupřímní i před Bohem. Zastavme to a vraťme si radost. Mluvme, jednejme a mějme k sobě navzájem upřímný a radostný postoj, ať již spolu sloužíme, jíme, nebo se jen občas potkáváme.
Jen tak na konec: „Chceš znát Boží tajemství?“ Hospodin s upřímnými totiž sdílí svá tajemství. (CzeB21 Přísloví 3:32)

Zamyšlení na každý den. Rajče.

Co si pomyslíš, když ti někdo řekne slovo rajče. Možná na něho dostaneš chuť, možná se zašklebíš, protože ti nechutná, možná, že nebudeš chápat, proč ti to někdo říká. Možná, že to v tobě něco vyvolá nějaký pocit, ale nezmění tě to. Neusvědčí tě to.
Četl jsem o jedné Boží služebnici, že Bůh skrze ní jednal a byl přítomen takovou mocí, že by jí stačilo říct cokoli, například rajče a lidé kolem ní byli usvědčováni z hříšnosti před Bohem. Začali dělat pokání ve svých životech. Nevím, zda to byla pravda, ale vím, že obrácení, usvědčení, proměna našeho srdce a mysli není z našich slov, ani ze sebelépe předneseného a připraveného kázání, ani z profesionálně provedené pastorace nebo poradenství, ale je z Boží moci. Je to práce Ducha svatého. Nemusíš být skvělý řečník, nemusíš mít poznání o tom, jak si máš připravit kázání, nemusíš umět řecky a hebrejsky, nemusíš se cítit dokonalým služebníkem, aby Bůh skrze tebe měnil lidi, přiváděl je k sobě. Stačí, že budeš chodit s Bohem v sobě. Stejně nemusíš být skvělý hudebník nebo zpěvák, aby jsi zasahoval lidi a „přiváděl je do Boží přítomnosti“. Stačí, když skrze tebe bude zpívat sám Bůh. Můžeš být dokonalý muzikant, nebo zpěvák, kazatel, který umí kázat, pastorační pracovník, který přesně ví, co má dělat a kdy co říct a přesto se s člověkem nic nestane. Možná budeme cítit pomazání z některé chvály, protože na ní spočívá pomazání Ducha svatého, ale při další už ne. Pak opět ano a pak zase několikrát ne. Proč? Protože ČLOVĚK zpívá pomazanou píseň. Pokud pak zpívá chválu, která nebyla napsaná pod mocí Ducha, není cítit pomazání. Změní se to jenom tehdy, když každou chválu, bude z tebe ZPÍVAT BŮH v tobě. To je ta moc. Pak stačí si jen vyprávět s lidmi kolem tebe a Bůh bude jednat. Pak slova, která budeš říkat, i když to bude například jen rajče, nebo citron bude doprovázet Boží moc, která bude jednat. Proč? Protože to neříkáš ty, ale Bůh. To slovo není již lidské, ale Boží. A to má moc měnit, bořit, sázet, budovat, povzbudit, vysvobodit…
Je dobré být dobrým hudebníkem a zpěvákem, být skvělým řečníkem/kazatelem, je dobré mít vzdělání k pastoraci, ale bez Boží moci je to k ničemu. Je slovo bez života a nevede to k věčnému životu, ani ke skutečné oslavě Boha.
Přichází chvíle, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a v pravdě. Takové totiž Otec hledá, aby ho uctívali.  Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, ho musí uctívat v duchu a v pravdě.“
(Jan 4:23-24 [CzeB21])
Ve většině překladů je napsané „musí“ ho uctívat/klanět se… . Musí. Ne můžou apod,., ale musí. No, nemusí, ale pak se to stane pouze náboženstvím, něčím v čem není moc a život.
Nejde jen o uctívání, ale o vše, co děláme a žijeme. Usilujme o Boží přítomnost v nás a pak třeba řekneme „rajče“ a …

Zamyšlení na každý den. Beze mne nemůžete dělat nic.

Dnes bych chtěl jen citovat jednoho Božího muže. D.L.Moody napsal:“…. V tom je rozdíl mezi Kristem a všemi náboženstvími tohoto světa. Každé lidské náboženství je v podstatě nauka o lidské svépomoci zdola nahoru. Řek praví: „Člověče, poznej sám sebe!“ Říman praví: „Člověče, vládni sám v sobě!“ Číňan praví: „Člověče, polepšuj sám sebe!“ Budhista praví: „Člověče, umrtvuj sám sebe, soustřeďuj v myšlení sám sebe, přerozuj sám sebe!“ Mohamedán praví: „Člověče, pokoř sám sebe!“ Žid praví: „Člověče, posvěcuj sám sebe!“ Katolík praví: „Člověče, zachraň dobrými skutky sám sebe!“
Naproti tomu Kristus učí, že člověk je tak slepý, mrtvý, malomocný, zkažený a zruinovaný, že si nemůže sám pomoci a že se musí s plnou důvěrou svěřit Boží pomoci, která přichází shůry dolů. Říká: „Beze mne nic nemůžete učinit!“

Když jsem tato slova četl, připomněla mi, kolikrát já sám jsem byl v různých situacích a obdobích mohamedánem, budhistou, židem, katolíkem, Římanem nebo Řekem a přitom jsem o sobě mluvil jako o křesťanovi. Divíš se? Kolikrát jsem se snažil změnit sám sebe, sám sebe posvětit, sám sebe poznat a zvládnout vlastní vůli, sám se stát pokorným, sám své tělo umrtvit, sám se polepšit. A jak to dopadlo? Nikdy jsem ničeho nedosáhl, jen zklamání ze sebe samého.
Bez Ježíše nemůžeme dělat nic.

A jak jsi na tom dnes ty? Kým jsi dnes? Kým dnes budeš? Jaké náboženství si v srdci pro dnešek vybereš?
Nebo to necháš na Ježíši?

Zamyšlení na každý den. Projdu, neprojdu?

Nejvíce energie při vytvoření nových věcí odčerpá přesvědčování druhých o správnosti a možnosti tyto nové věci udělat. Vždy mne dokáže rozčílit člověk, který aniž by přemýšlel o prospěchu té či oné nové věci, toho, co je potřeba udělat, začne mluvit a hledat vše, proč to udělat nemůžu nebo nemůžeme. Je rozdíl mezi tím, předkládat problémy, které to může přinést a tím, že to nejde udělat. Problém nám možná stíží život, ale je řešitelný a pro mnohé výzvou, ale „nejde to udělat“, je odsouzení, sebrání víry.
Proto je to vždy velký boj. Písmo nám říká:  Tvé přesvědčení ať zůstane mezi tebou a Bohem. Blaze tomu, kdo sám sebe neodsuzuje, když se pro něco rozhodl.  Ten však, kdo pochybuje, byl by odsouzen, kdyby jedl, neboť by to nebylo z víry. A cokoli není z víry, je hřích.
(Římanům 14:22-23 [CzeCEP])
Pokud pro něco ztratíme víru, nejsme to schopni dokončit. A když v tom však bez víry pokračujeme, Písmo to dokonce nazývá navíc i hříchem. Proto jde u nových věcí vždy o tak velký boj. Zlý se snaží zabránit jejich prosazení tím, že nám chce vzít víru. Navíc se snaží o to, abychom sami sebe pak odsuzovali. Ztráta víry vede k sebe odsouzení z toho, co děláme.  Používá k tomu ty nejbližší, lidi kolem nás, podřízené, vedoucí. Pokud v této fázi zvítězí tvá víra, pak máš 50% vítězné cesty za sebou. Stojí to ovšem nejvíce energie a síly z celé věci. Odměnou za to je však, že tvá víra v onu věc se upevní a posílí.
Při hledání nových cest děláme jednu velkou chybu. Zaměřujeme se na to, kudy jít nemůžeme. Kudy se nedá projít, proplout pro proletět, kde jsou peřeje, které nás můžou strhnout do propasti nevíry, mělčiny, ve kterých bychom uvízli se svou malomyslností, kde jsou položeny přes cestu kmeny problémů, které nejsme schopni zvednout apod. Hledáme všechny tyto nástrahy, ale nehledáme cestu. Někdy se zaměříme více na tyto nástrahy a překážky, že naše srdce a myšlení se pak zabývá jen vyhledáváním dalších překážek a nástrah, místo vyjití na cestu. Není důležité vědět kudy nedá projít, ale vědět, kudy vede skutečná a průchozí cesta. To, že budu vědět a všech místech, kterými nemůžu projít, mne do cíle ještě nedovede. Do cíle se dostanu jen tehdy, když budu znát kudy se jít dá.
Náš křesťanský život se může stejně stát stálým hledání a uvažováním nad tím, kudy nejít, kde na nás kdo a co číhá, stálým strachem z nástrah. Můžeme více času strávit hledáním toho, co chystá  dělá ďábel, než cestou za naším Pánem.
Ježíš je ta cesta. On ví kudy jít aniž bychom někde uvázli. Když ho následujeme, nemusíme se bát, že uvízneme, že padneme do pasti, do nástrah. Uvízneme jen tehdy, když budeme hledat kudy se jít nedá, protože ztratíme svého Pána- svou Cestu ze svého pohledu.
Nehledej vždy jen proč ne, nehledejme to, co dělá ten zlý, ale buďme zaměřeni na to, co dělá a čím je Ježíš a čím jsme my v něm.

Zamyšlení na každý den. Den bouří a den vln.

Včera jsem hodně cestoval. Od brzkého rány do večera. Během té doby jsem mohl mluvit s několika lidmi. Měli jedno společné. Prožívali v posledních několika dnech, nebo týdnech velké tlaky jak ze svého okolí, tak uvnitř sebe samotných. Všiml jsem si za roky služby Pánu, že existují téměř pravidelně tyto vlny tlaků a útoků na Boží děti. Jde to napříč církvemi a denominacemi. Také jsme si všiml, že tento tlak vždy předchází duchovní změně mezi Božím lidem. Vždy před dalším krokem církve blíže k Bohu, k jeho moci.
To, co mne povzbudilo bylo, že Boží děti si to uvědomují a nepanikaří a nestěžují si na to, jak v předchozí dobách. Jsou více vyzbrojeni, více vnímaví na to, co Pán chce dělat.
Všude vidím, jak Duch boží jedná se svým lidem. I tam, kde člověk nepředpokládal, že se může stát změna vidím, že lidé jsou formovaní Bohem k větší závislosti na něm, na jeho Duchu. Někdy hodně tvrdým způsobem, ale jsou. I sebetvrdší formování je lepší než žádné, protože vede k pokání a pokání k věčnému životu a zjevení Boží slávy a je důkazem jeho lásky k nám. On nad svými dětmi neláme hůl, ale vždy je z lásky vychovává. Je věrný tomu, co nám zaslíbil ve svém Slovu:  A sám Bůh pokoje kéž vás celé posvětí a celého vašeho ducha i duši i tělo kéž zachová bez poskvrny až k příchodu našeho Pána Ježíše Krista.  Věrný je ten, kdo vás povolává; on to také učiní.
(1. Tessalonicenským 5:23-24 [CzeCSP])
Tím, že Bůh začal jednat v poslední době i s vlažnými, tvrdými, probouzet spící a třepat s církevními hradbami předsudků, zaslepeností, zahleděním se do sebe a ořezávat naše srdce, mě dává naději na příští dny. Vidím, jak se mnohé kameny v nás a kolem nás proměňují na život.
To, jak to dělá, začínají více zářit Boží děti. Čím více září, tím jsou více terči pro toho zlého, který útočí. Čím více útočí, přichází více moci a svatosti. Haleluja.
Nemusíme se sami obhajovat a bojovat z vlastních sil. Bůh to dělá sám. Věřím, že Boží děti budou čím dál více svítit a zjevovat se skrze ně Boží sláva a moc. Vidím, jak Bůh dává moudrost těm, kteří jsou pohrdání lidmi pro nevzdělanost. Jak se oslavuje na těch, kteří jsou odmítáni a jak pracuje s těmi, kteří si přisvojili právo jako jediní všechno vědět a rozhodovat. Jak potírá pýchu a ješitnost, jak jedná se závistivými a nepřejícími srdci. Píši ne o lidech ve světě, ale o idech v církvi.
Nevím, jak je to jinde ve světě, ale vnímám , že se u nás (ČR a SR) začíná pozvedávat vlna Boží moci. Vlna, která bude pozvedávat jeho lid. Někdy jen tak, jindy to bude tvrdé, ale Bůh chce, aby jsme všichni na té vlně byli a nechali se jí nést. Neboj se naskočit na tuto vlnu. Nevzpírej se Duchu svatému, když s tebou začne jednat. Raduj se, vyhlížej, očekávej. Bůh s tebou neskončil, naopak. Začíná přicházet s novými věcmi pro svou církev, s obživením toho, co umíralo, posilněním toho, co ochablo, rozhořením toho, co jen doutnalo, potěšit všechny truchlící;  zajistit pro truchlící na Sijónu, aby jim byla dána čelenka místo popela, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha malomyslnosti. Budou nazváni: Duby spravedlnosti, setba Hospodinova, aby byl oslaven. 
(Izaiáš 61:2-3 [CzeCSP])

Zamyšlení na každý den. Je to možné ?

Dělal si z vás někdo legraci proto, že jste nebyli schopni něco udělat? Nikdy mi nešel šplh. Možná ještě vylézt na strom (horší to pak bylo dolů), ale šplhat po tyči nebo po laně, to ne! To byl pro mne nesplnitelný úkol. Ani metr. Dostal jsem se jen tam, kam jsem vyskočil. Dost jsem si vytrpěl připomínkammi od učitelů, ale především smíchu a posměšků od spolužáků, kterým to šlo. Vlastně všem ostatním z třídy to šlo. Jim to šlo, mně ne. Oni se smáli, já trpěl.

On jim řekl: „Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete–li mít víru jako zrno hořčice, řeknete této hoře: Přejdi odtud tam, a přejde; a nic vám nebude nemožné. (Matouš 17:20 [CzeCSP])
Ježíš jim ⌈na to⌉ řekl: „Amen, pravím vám, budete–li mít víru a nezapochybujete–li, učiníte nejen to, co jsem učinil s fíkovníkem, ale kdybyste i této hoře řekli: Zvedni se a vrhni se do moře, stane se to.
(Matouš 21:21 [CzeCSP])
Apoštolové řekli Pánu: „Přidej nám víry!“  Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako zrno hořčice, řekli byste této moruši: Vykořeň se a přesaď se do moře, a poslechla by vás.“
(Lukáš 17:5-6 [CzeCSP])
Slyšel někdo z vás, že někdo něco podobného u vás v církvi udělal? Myslím, že ne. Ježíš však toho schopný je. Je to podobné jako s mým šplháním. On to umí – má víru, já ne. Rozdíl je v tom, že Ježíš se mi nesměje a nedělá si z nás legraci tak, jak si ji dělali moji spolužáci. Ani tato slova o víře neříkal proto, aby ukázal na naši neschopnost, ale abychom si uvědomili, že to možné je.

Když moje veškerá snaha vyšplhat se po tyči (a to jsem měl kolem sebe plno rádců) vyšla na prázdno, přestal jsem se snažit. Od té doby jsem se spíše tyčím a lanům vyhýbal. Bral jsem za úspěch, že jsem vylezl někde na strom. Prostě jsem se snažil na to zapomenout, řekl jsem si nejde to, tak se již nebudu snažit, ani se nebudu proto trápit. Výsledkem je, že jsem do dnešních dnů nikdy na žádnou tyč nevyšplhal.
Není to podobné s naší horou? S naší moruší? S naším fíkovníkem? Nikdy jsem nepochopil, proč mi šplh nešel, to však neznamená, že již nikdy nevyšplhám po tyči, nebo po laně. Naopak, když o tom teď píši, dostávám chuť to znovu začít zkoušet. Těším se na ten pocit, až se vyšplhám v tělocvičně až ke stropu. A co s naší horou a naší moruší. Také se těšíte? Začínáte se těšit? Já ano.

Zamyšlení na každý den. Radost ze dne soudu?

V tom ⌈dosáhla láska při nás cíle⌉, že máme naprostou důvěru pro den soudu, neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. (1. Janova 4:17 [CzeCSP])
Jak je to s naší důvěrou pro den soudu. Pochybuješ, zda budeš spasen? Máš strach? Někteří křesťané by odložili příchod Ježíše pro svou církev co nejdál. Proč? Protože nemají jistotu, že obstojí v den soudu. Nejde však o vytržení církve.  Kdo z nás ví, co bude zítra, pozítří, za týden, za rok. Dnes jsme tu, ale zítra?
Důležitý je dnešní den. jak jsem na tom nyní, právě teď. Zítra již být nemusí. Pokud bude zítra, bude právě důležité to zítra, ne  pozítří. Protože pozítří nemusí být….
Dávejte pozor, bratři, aby někdo z vás neměl zlé a nevěrné srdce, které by se odvracelo od živého Boha.  Raději se navzájem denně povzbuzujte, dokud ještě platí ono „Dnes“, aby se někdo z vás nedal oklamat hříchem a zatvrdit.  Jsme přece Kristovými společníky – pokud si tu počáteční jistotu neochvějně udržíme až do konce.  Jak říká: „Dnes, když ho uslyšíte mluvit, nebuďte zatvrzelí jako tehdy při vzpouře.“
(Židům 3:12-15 [CzeB21])
Nečekejme na další den. Právě pro tuto chvíli je ono „Dnes“. Dnes, právě teď víš, jak na tom jsi? Možná si říkáš, včera jsem na tom byl dobře, včera jsem si byl jistý svým spasením. Dnes nevím. Není ani důležité včera. Jen dnes.

 V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání; vždyť strach ⌈působí muka⌉, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.  My milujeme, neboť on první miloval nás.
(1. Janova 4:18-19 [CzeCSP])
Někdy si myslíme, že se mluví o naší lásce k Bohu, nebo naší lásce k druhým. Jde zde především o Boží lásku k nám. Jen tato láska dokáže z našich životů vytěsnit strach. Jen ta je dokonalá. Když se bojíme, nejsme dokonale naplněni – nejsme plně otevřeni  pro Boží lásku (přemoženi jeho láskou). Teprve po svém naplnění jeho láskou můžeme mi milovat jeho a skrze něho i jiné.
Pokud si to neuvědomíme pak sebe, lidi kolem sebe, ale i Ježíše milujeme svoji nedokonalou láskou. Protože je to láska nedokonalá, nejsme schopni plně odpouštět, nejsme dostatečně trpěliví, nejsme schopni lidi přijímat bez předsudků, nemáme pro lidi naději do budoucna, jsme často zklamáni lidmi a přichází i hořkost. A také strach, který přináší muka. Strach z lidí, strach ze sebe, strach z budoucnosti, strach z Boha, strach ze dne soudu.
Pros Boha o plnost jeho lásky ve svém životě. Pros a otevři se pro jeho lásku. Čím budeš jeho lásky plnější, čím více budeš jeho láskou přemožený/á, pak všechno to zmizí a budeš moc se ve všem a ohledně všech spolehnout na něho. Nebudeš se muset ve věcech spoléhat na lidi, nebudeš od nich očekávat oplácení dobrého nebo zlého, nebudeš se bát budoucnosti, protože budeš s důvěrou vyhlížet Boží jednání a jeho přítomnost tě bude potěšovat. Budeš s radostí očekávat onen den soudu.
Začni touhou po naplnění láskou, kterou tě miluje Bůh.

Zamyšlení na každý den. Jedno slovo. Toto.

Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se toto všechno stane.

Stalo se vám, že jste dlouho něco nechápali a nechápali ( i několik let) a pak najednou vám svitlo a zjistili jste, jak to je. Přitom to bylo po celou dobu naprosto jasné, jen vy jste to neviděli, nebo neporozuměli. Znáte to?
Já jsem to měl u tohoto verše. Pro pochopení přidám celou pasáž:   Když seděl na Olivové hoře a byli sami, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku!“  Ježíš jim odpověděl: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl.  Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ‚já jsem Mesiáš‘ a svedou mnohé.  Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách; hleďte, abyste se nelekali. Musí to být, ale to ještě není konec.  Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech.  Ale to vše bude teprve začátek bolestí.  Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno.  A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět;  povstanou lživí proroci a mnohé svedou  a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých.  Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.  A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec.  Když pak uvidíte ‚znesvěcující ohavnost‘, o níž je řeč u proroka Daniele, jak stojí na místě svatém – kdo čteš, rozuměj –  tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor;  kdo je na střeše, ať nesestupuje, aby si vzal něco z domu;  a kdo je na poli, ať se nevrací, aby si vzal plášť.  Běda těhotným a kojícím v oněch dnech!  Modlete se, abyste se nemuseli dát na útěk v zimě nebo v sobotu.  Neboť tehdy nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy již nebude.  A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by spasen žádný člověk; ale kvůli vyvoleným budou tyto dny zkráceny.  Tehdy, řekne-li vám někdo: ‚Hle, tu je Mesiáš nebo tam‘, nevěřte!  Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné.  Hle, řekl jsem vám to už předem.  Když vám řeknou: ‚Hle, je na poušti‘, nevycházejte! ‚Hle, v tajných úkrytech‘, nevěřte tomu!  Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka.  Kde je mrtvola, slétnou se i supi.  Hned po soužení těch dnů se zatmí slunce, měsíc ztratí svou zář, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti nebeské se zachvějí.  Tehdy se ukáže znamení Syna člověka na nebi; a tu budou lomit rukama všechny čeledi země a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou.  On vyšle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené do čtyř úhlů světa, od jedněch konců nebe ke druhým.  Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že je léto blízko.  Tak i vy, až toto všecko uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi.  Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všechno stane.
(Matouš 24:3-34 [CzeCEP])

Dlouho jsem si myslel, že se jedná o pokolení, které vidělo chodit Ježíše po zemi. Vzal jsem to tak, že Ježíš mluví k lidem kolem sebe. Pak mi ale nedával smysl konec této části: Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení,než se toto všechno stane. Proč?
Protože zde Ježíš mluví o konci časů. Najednou to ale vypadá, jako by se to mělo vztahovat na pokolení, které v té době žilo. Pak by to nebyla pravda. Nechápal jsem to, ale nechal jsem to tak.
Po mnoha letech jsem se k tomu vrátil a najednou  jsem jasně viděl, o čem to je.
Tak i vy (budoucí pokolení), až toto všecko uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi . Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení (to pokolení, které to vše uvidí), než se to všechno stane.
Najednou to dává všechno smysl. Že?
Navíc, když o tom přemýšlím nyní, nejsme tím pokolením, ke kterému Ježíš těmito verši mluví, právě my? Není to o našem pokolení, že nepomine, než se to všechno stane? Co myslíš?

Zamyšlení na každý den. Splihlý balón.

Vše co děláme, bychom nejen měli umět, ale také mít kapacitu na to, to pokrýt duchovně. Co to znamená. Například pokud jsem sám a zaseji si velký lán mrkve a přitom dojíždím daleko do práce, pravděpodobně se mi stane, že mi mrkev nevyroste, nebo vyroste jen na malém kousku a vše ostatní zajde pod plevelem nebo zakrní, protože jsem neměl dost času na její roztřídění, okopání, odplevelení. Setba i má práce vyjde na zmar. Proč? Protože jsem si nespočítal náklad.  Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby?  Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí.  ‚To je ten člověk‘, řeknou, ‚který začal stavět, ale nemohl dokončit.‘
(Lukáš 14:28-30 [CzeCEP])
Co je naší věží a co nákladem na ni? Naší věží je sklizená mrkev a naším nákladem na ni je náš čas na protrhávání, okopávání, sklízení. Pokud si špatně spočítám čas, pak nebudu mít dostatek času na veškerou práci a pak jsou pouze dvě možnosti:
1. každou práci „odflinknu“, jinak bych nestačil vše obhospodařit a výsledkem je velmi nízká úroda (kvalita práce a kvalita výsledku), nízký výtěžek apod., nebo
2. pokud nebudu chtít pracovat povrchně, pak se zaměřím na mnohem menší část pole než jsem původně zasel, ostatní nechám na zmar (postavím jen první patro věže …).

Stejné je to se službou v církvi nebo v křesťanské organizaci. Aby naše služba měla smysl, musí být plná Ducha, i když se jedná o sociální, nebo jinou pomoc (Diakoni v prvotní církvi, na které se mnoho křesťanské sociální práce odvolává, byli lidé svatí a plní Ducha svatého). Někdy tomu říkáme „duchovní pokrytí“. Já to přirovnávám k balónu. Ideální stav je když balón-látka a ostatní materiál, ze kterého je balón sestrojen (služba) je plně nafoukaný vzduchem (Duchem svatým). Pak plní svoji funkci. Problém nastane, když balón, který je téměř plný vzduchu a začíná se zvedat, někdo náhle rozšíří, zvětší jeho kapacitu – přišije další díl, aby ho zvětšil (přidá další službu, další aktivitu…). V takové chvíli balón opět zplihle klesne k zemi, protože nemá na tak velký objem najednou dostatek vzduchu a dál neplní svou funkci. Pokud se to stále opakuje, nebo neustále se přidává různá sociální služba a aktivity bez přidání služby plné Ducha svatého, pak se nikdy balón nevznese k nebi, tam kam patří a pro co byl určen. Bude neustále na zemi. Stane se světskou službou, která církvi bere čas, energii a peníze. Stane se pouze prací za peníze, nebo suchou, i když velmi odbornou službou bez života.
Navíc, jak se píše v Písmu, se stane mnohým pro smích a jiné pohorší, zvláště, když o ni budeme hovoříme, že ji děláme ve jménu Ježíše a přitom nebude plná Ducha svatého.
Spočítat si náklad platí i pro naší osobní službu. Pokud si toho nabereme hodně, tolik, že nám služba a starosti seberou čas být v přítomnosti Ducha svatého a udržovat tento vztah, nespočítali jsme si náklad a naše služba bude nakonec nemastná neslaná – bez moci, bez radosti, bez života, nebo ji nedokončíme.
Budeme jako zplihlý balón. Balón však patří na nebe, jako my, Boží děti.

 

Zamyšlení na každý den. Neporozumění.

Všimli jste si, jak často si lidé nerozumí? Zvláště pak tehdy, jedná-li se o budoucnost.  Stává se mi, že mluvím s lidmi o konkrétních věcech, které nás čekají, které musíme udělat, o jistotě a zabezpečení budoucích věcí. Ujišťuji se, že si rozumíme. Dokonce nejen, že si rozumíme, ale souhlasíme a sjednotíme se. Často lidé přinesou vlastní příklad nebo nápad. To je dopoledne. Pak se rozejdeme a večer zjistím, že jsou úplně mimo porozumění věci, plní obav z budoucnosti, strachu z toho, že neví, co je čeká apod. Jako by hned po tom, co jsem se s nimi rozešel, přišel někdo, kdo všechno převrátí, zastíní mysl a sebere všechny argumenty. Někdy se to stává během týdne, jindy se to stane během jednoho dne nebo hodiny. Je to zvláštní. Říkám si, kde dělám chybu. Hledám ji i v rychlosti dnešní doby, roztržitosti dnešní doby, ale zjistil jsem, že to bylo i za doby, kdy ježíš chodil po této zemi.
Když seděl na Olivové hoře, v soukromí k němu přistoupili učedníci a říkali: „Řekni nám, kdy to bude a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku?“ (Matouš 24:3 [CzeCSP]) Učedníci věděli, že Ježíš musí odejít. To vyplývá z jejich otázky … jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku? Přesto za několik málo dní na vše zapomněli.
To mne uklidnilo v tom, že s tím stejně nemohu moc dělat. Musím čekat, až lidé věci sami prožijí z Ducha svatého. Až dostanou potvrzení z Ducha svatého. Jinak přichází ten zlý se svým strachem, který hned zastíní a odstrčí do pozadí všechno, o čem jsme mluvili. Na místo pak dosadí pochybnosti, které člověka přivedou na úplně jinou „kolej“. Člověk se začne chovat a přemýšlet úplně jinak, než jsme spolu mluvili. Naše myls a fantazie je tím, kde se začnou odehrávat katastrofické scénáře, obrazy pochybností  a je vytvořený úplně jiný obraz, který vůbec neodpovídá tomu, o čem jsme spolu předtím mluvili. Zasetý strach vytvoří svůj lživý obraz. Ďábel vždycky použije všechny naše špatné zkušenosti a připomene všechna zastrašující slova a zprávy.
Snad jedinou obranou proti tomu je stále ubezpečovat, znovu vysvětlovat. Za hodinu, den, týden si ověřit, jestli stále je člověk v obraze, nebo mu ho zlý nějak pokřivil. Pokud ano, znovu ubezpečovat, vysvětlovat a modlit se za svobodu mysli a její podřízenosti pod mysl Kristovu.
V duchovní skutečnosti je to o tom, že v takových chvílích přestaneme důvěřovat Bohu. Zaměříme se na člověka. Lidé nás často zklamou a ubližují, lžou, a proto má ďábel z čeho vybírat, když  nám vkládá pochybnosti a strach. Když však vše v důvěře odevzdáme Bohu, protože známe velikost jeho lásky k nám, pak strach a pochybnost nemá místo. V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání; vždyť strach ⌈působí muka⌉, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. (1. Janova 4:18 [CzeCSP])

 

 

Zamyšlení na každý den. Svědectví posledního slova.

Možná očekáváš, že uslyšíš něco o posledních slovech Ježíšových nebo některého ze služebníků. Ne, neuslyšíš.
Já mám dnes na mysli a na srdci naše poslední slova. Slova, která musíme za každou cenu říct. Slova, která jsou tečkou za rozhovorem, za poradou, za „výměnou názorů“, za manželským soupeřením. Říkáme tomu „mít poslední slovo“. Chtěl jsem napsat: „prosadit za každou cenu svoje“, ale nebylo by to úplně ono. Ne vždy si prosadíme to, o čem mluvíme, ale přesto musíme k tomu, či onomu říct poslední slovo – chceme to být my, kdo to ukončíme, uzavřeme.
Představme si, že se sejdou dva lidé, kteří chtějí mít vždy poslední slovo. Pak je to nejen nekonečný rozhovor, ale postupně nabírá na síle a často končí v hádkou. Když to posloucháte, musíte si říkat : „O co tu vlastně jde?“
Nebo když skončí nějaká porada, vše je dohodnuté a lidé se začnou rozcházet, vždy jeden a ten samý člověk  nakonec ještě řekne slovo, které vše shodí. Slovo, které bylo zbytečné a mnohým to zkazí náladu. Říkáte si: „Co to bylo?“ Možná znáte někoho takového, nebo se v tom sami poznáváte.
Mnoho z těch, kteří to dělají, se odvolávají na obhajobu pravdy. Vždyť přece mám pravdu. To však dělá i druhá strana. Nebo se hájí tím, že přece oni nejlépe ví… , nejčastěji pak slovy typu „přece jsme jim to musel říct“, nebo „někdo mu to musel říct“.
Chci ti tedy i já říct, že zde nejde ani o pravdu, ani o to něco udělat nejlépe, ani o pomoc, ale jen a jen prosazení sebe. Pravda nepotřebuje mít poslední slovo, ona  vždy dříve nebo později vyjde najevo. Lidské ego však poslední slovo potřebuje. Lidská duše potřebuje nakonec přidat nějakou poznámku, která popudí druhé (a just). Tělesnost si tím přidává na důležitosti (To jsem mu /jí/ to zase nandal /nandala/.)
Míra známosti Boží, přítomnosti Ducha svatého v nás a proměna do podoby Ježíše, se dá měřit podle naší tichosti.
Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže dobrým způsobem života své skutky v moudré tichosti. (Jakub 3:13 [CzeCSP])
Pánův otrok se nemá hádat, nýbrž má být přívětivý ke všem, schopný učit, má být trpělivý  a v tichosti kárat odpůrce. Snad jim dá Bůh pokání k poznání pravdy,
(2. Timoteovi 2:24-25 [CzeCSP])
Možná je to tím, že musíš mít vždy poslední slovo, že se kolem tebe lidé neobrací ke Kristu, možná právě proto, se v tvém domě neusídlil pokoj, nebo ztrácíš přátele. Možná proto se cítíš sám, sama. Možná proto se cítíš pořád unavený a unavená. Ježíš ti říká: Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším. (Matouš 11:29 [CzeCSP])
Vzdej se svého posledního slova. Nauč se v tichosti mlčet a uvidíš a zažiješ požehnání, která jsi doposud nezažil, nezažila. Staneš se svědectvím a požehnáním pro druhé.
Stačí se jen vzdát posledního slova a tiše mlčet.

Zamyšlení na každý den. Do proudu řeky tvé…

Včera jsem byl na bazénu, na který nejsem zvyklý. Většinou chodím plavat do klasického bazénu, kde také probíhají závody. Tady však byla vířivka s teplou vodou přímo v bazénu, a další různě kolem bazénu a tobogán. Bylo tam také místo, které napodobovalo proud řeky. Byl to tak desetimetrový kruh široký cca dva metry. Když jsem vešel (doplaval) do tohoto prostoru, měl jsem dvě možnosti: nechat se unášet proudem, nebo plavat proti proudu. Plout proti proudu bylo velmi náročné. udržet se  aspoň na místě a nebýt stržen proudem, vyžadovalo velmi velké úsilí. Stejně to však člověk po nějaké době již nevydržel a nechal se unášet. Pak jsem znovu začal plavat proti a opět jsem to vydržel jen několik minut. Tak dokola jsem plaval a vzdával to, plaval a vzdával to. Bylo to náročnější než si klasicky plavat v bazénu tam a na zpět.

V jedné písni Jiřího Zmožka, se zpívá: „Do proudu řeky tvé, Duchu svatý, chtěl bych vstoupit. V proudu řeky tvé, Duchu svatý, chtěl bych být.“ Když jsem se snažil plavat proti proudu, vzpomněl jsem si na tuto píseň a musel jsem se smát. Najednou jsem viděl, jak náročné je „plavat“ proti proudu Ducha svatého. Kolik to stojí sil a jak to vyčerpává. Stejně jako mne zmáhalo plavání proti proudu. A stejně to dlouho člověk nevydrží. Stejně je pak stržen proudem.

Vždyť Boží království není pokrm a nápoj, nýbrž spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém.
(Římanům 14:17 [CzeCSP]) Jsou chvíle, kdy si my křesťané uvědomujeme, že být spravedlivým, mít pokoj a radovat se, nejde samo o sobě. Bez přítomnosti a vedení Ducha svatého to vlastně nejde. Pak máme opět chvíle, kdy si začneme myslet, že jsme si vše, co máme od Boha, něčím zasloužili, nějakou svou spravedlností, prací, službou jsem si zasloužili pokoj a radost a požehnání. Často to poznáme podle toho, že se snažíme druhé přinutit, aby byli spravedliví, dosáhli pokoje a za každou cenu se radovali, sami však to v takovém případě začínáme ztrácet. Začneme se pomalu otáčet proti proudu a snažit se ze všech sil plavat proti proudu. Na maximum vlastních sil. Problém se násobí, že to pak vyžadujeme i od jiných. Zůstaneme však stát na místě a jsme vyčerpaní. Odejde radost a usmějeme se jen, když se nás někdo zeptá na to, jak se máme. Užívat si pokoje? Na pokoj nemáme ani pomyšlení a o spravedlnost jsme přišli hned ve chvíli, kdy jsme tu Kristovu nahradili naší. A tak se dřeme a dřeme. Dobrou zprávou je, že to stejně nejde dlouho vydržet. Jednou nám dojdou síly a my se budeme muset podvolit proudu Ducha svatého. Je lepší se nechat unášet.
Když člověka unáší proud řeky, má často strach z toho, kam ho ten proud strhne, zda nebude po proudu jez nebo nějaký prudký spád na kameny apod. V proudu Ducha svatého se nemusíme ničeho takového bát. Vstupme do jeho proudu – neboť Jan křtil vodou, vy však po nemnohých těchto dnech budete pokřtěni v Duchu Svatém.“ (Skutky 1:5 [CzeCSP]) – a nechme se jím unášet. Neučme se v něm plavat a sloužit.
Přestaňme plavat proti proudu vždyť …všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové. (Římanům 8:14 [CzeCSP])

Zamyšlení na každý den. Jsme na tom lépe nebo hůře?

Když se zamyslím nad tím, jak vypadaly první církve a jaké měly možnosti, musím se radovat z toho, že žiji dnes. Máme na rozdíl od nich vše. Máme ucelené Písmo, máme svědectví o prvotní historii církve a mocných skutcích prvních křesťanů, máme techniku, která umožňuje rychlý přenos informací do celého světa, máme dopravní prostředky a komunikace, které nám umožňují se rychle přepravovat, máme techniku, díky které můžeme oslovit mnohatisícový dav lidí a přitom nepřijít o hlasivky. Máme hlučné chvály. Máme všechno, co potřebujeme. Jedno nám však chybí (aspoň u nás ve střední Evropě) – mocné skutky víry.
Dnešní křesťan zná téměř všechny příběhy z Bible, ví jak jsou v ní řazeny jednotlivé knihy, má přečtenou spoustu knih a rozborů Písma. Zná techniky evangelizace, techniku pastorace, ví jak nejlépe vyučovat, má vše rozdělené podle cílových skupin, má dobrou strukturu církve, jsou mu dostupné všechny informace o tom, kde a jakou aktivitu církve dělají. Může navštívit stovky konferencí ročně. Má nejrůznější týmy pro nejrůznější aktivity. Má mnoho vedoucích. Má vše. Jen Boží moc ne. Boží moc k uzdravení, osvobození… Není mnoho svědectví vzkříšení z mrtvých (v Česku a na Slovensku jsem o žádném zatím neslyšel). Nějak to vypadá, že tlačíme káru vlastní silou.
Církev je plná přikrytého hříchu, plná nemocných, svázaných a posedlých, kteří znají Písmo, jsou na každé aktivitě, touží po uzdravení a vysvobození, ale …
Co takhle všechny ty aktivity opustit, přestat vést lidi k „technické“ znalosti Písma, principů a technik. Začít je vést do osobního vztahu s Pánem, vkládat na ně ruce, křtít je Duchem svatým, předávat oheň. Sedět u Ježíšových nohou, být plní touhy splnit každé jeho slovo a přání z lásky k němu. Někdy nabývám dojmu, že veškerá ta aktivita je takovým zastřeným a osobně nepřiznaným alibismem a náhražkou za chybějící Boží moc a lásku mezi námi. Alibismus typu: „Pane, vždyť mi ti přece tak moc sloužíme.“

Právě tebe a mne chce Bůh použít ke zjevení své slávy. Použít k záchraně těch, kteří jsou svázáni a nemocní, kteří trpí pod mocí hříchu. Věřím, že tě Bůh volá před svůj trůn, aby tě pak poslal jako svého zmocněnce tady na zemi. Neboj se mu říct: „Ano Tatínku. Půjdu.“ A vyjít. On ti přidá vše, co budeš potřebovat.

Zamyšlení na každý den. Být k zastižení.

Potřeboval jsem opravit boty. Nedaleko paneláku, kde jsme bydleli byla soukromá opravna bot. Chodil jsem kolem ní téměř každý den. Přesto jsem své boty jel nechat opravit do centra města. Proč? Vždy, když jsem šel kolem opravny byla na ní cedulka s omluvou, že je švec někde mimo krámek. Že přijde za hodinu, nebo bude otevřeno až další den apod. Když jsem pak potřeboval opravit boty, jel jsem raději rovnou jinam. Předpokládal jsem, že tam opět nebude, nebo nebude až budu potřebovat si je vyzvednout.
Často toužíme sloužit Bohu. Chtěli bychom, aby nás Bůh mocně používal, prožívat zázraky ve službě, chodit v moci. Jsme však vždycky k zastižení, když nás Bůh potřebuje. Nejsme zrovna s rodinou, s dětmi, nebo nemáme zrovna poradu apod. Žijeme v době, kdy se upřednostňuje, že služebník by měl mít jeden den  v týdnu na svou rodinu, na odpočinek. Ale co když mne Bůh chce použít zrovna v ten den? Copak ten den mám „dovolenou“ od Boha? Když po mně Bůh chce, abych mluvil o něm na poradě, kterou vedu, tak ho odkáži na to, že jsem měl pro něj vyhrazený čas jen na začátku porady při úvodní modlitbě a teď musí počkat na konec, až mu dám prostor pro požehnání toho, na čem se na poradě usneseme? Když chce, abych změnil něco, pro co jsem se rozhodl, tak ho odkáži na to, že mi to měl říct dříve? Že teď to již neudělám?
Kolikrát nejsme k zastižení pro odpočinek nebo pro jídlo, nebo jen proto, že se nám teď nechce. Kolikrát nechceme být k zastižení.
Prožívat Boží moc a chodit v Duchu svatém znamená  být také pro něj  VŽDY k zastižení. Pokud nejsme ochotni pro tuto oběť, nemůžeme si stěžovat na to, že neprožíváme Boží přítomnost a moc ve svém životě a při službě. Jsme-li k zastižení, jistě nás Bůh použije a bude používat.
Jak jsi na tom ty? Jsi pro Boha vždy k zastižení?

 

Zamyšlení na každý den. Udržení duchovní aktivity.

V posledních dvou dnech jsem měl tu milost, že jsem mohl dělat několik oficiálních rozhovorů s našimi mladšími kolegy. Tyto rozhovory měly zhodnotit jejich duchovní vývoj za poslední rok. Pro takový rozhovor jsme dostali vypracované otázky, na které jsme společně s nimi odpovídali. Jedna z nich se zabývala nácviky a disciplínami, které mají pomoci k prohloubení vztahu s Bohem.
Když jsem si tuto formulaci několikrát přečetl, uviděl jsem problém církve. Zabýváme se disciplínami a nácviky, principy a technikami místo, abychom byli s jednoduše s Bohem.
To je to , o čem mluví Ježíš, když říká, že nepřišel zrušit Zákon, ale naplnit. O co jde Bohu? O naši spásu, o vztah s námi a naši oddanost jemu a důvěru v něj. Co může více toto naplnit, než neustálý vztah s ním samotným. Spojení našeho ducha s Duchem svatým. Jeho živé slovo (Ducha svatého v nás) v našich ústech. Jeho přítomnost v nás samotných. Co může být více intimnější?
Snad deset minut, nebo hodina modliteb podle připraveného seznamu, stále se opakující slova proseb? Pravidelná „duchovní“ cvičení  a duchovní výjezdy? Co je bližší, volat někomu třikrát denně telefonem, nebo s ním trávit společně celé dny, celý život. Pak se  nemusím příliš zabývat tím, kolikrát  je správné se denně modlit, zda ráno nebo v poledne. Ve jménu koho se modlím, nebo zda jsem přečetl dnes dostatek veršů z Písma. Je lepší Písmo číst s ním a nechat si vyprávět proč zrovna toto lidem diktoval skrze svého Ducha, nebo se si svým Tátou sednout v pokoji ke kávě (piji ji však jen já) a rozebrat to, co pro mne na celý den nachystal. Nebo jen mlčet. Zdá se to neskutečné? Ale toto je osobní vztah.
Duch svatý má vždy čas být s námi. To my si odskakujeme jednou do práce, jednou do hospody na pokec, ke kamarádkám, do „fitka“, nebo na některou z církevních aktivit. Pak se k němu vracíme v určený čas, abychom byli „duchovně aktivní“.
On však může být všude s námi. Nejen může být, ale je. Jen my na něj nemáme čas.
Když jsem nekuřák, nestarám se o zákony, které mi zakazují nebo povolují  někde kouřit. Nepotřebuji je. Jsem nad nimi. Podobně je to ve vztahem s Bohem. Pokud žiji s Bohem v intimním neustálém vztahu, žiji v neustálé modlitbě, žiji v neustálém uctívání, nebo spíše jsem nad tím vším. Proč? Protože jsem s Bohem. Nemusím nad tím přemýšlet, ale spíše si užívat jeho přítomnosti a odpočinutí u jeho nohou.
Snažím se rozhořet v tobě touhu po takovém životě. Touhu k němu volat, jak po něčem takovém toužíš. Bůh taková hořící srdce miluje.

 

Zamyšlení na každý den. Jakou řečí mluví Bůh?

I řekl Bůh: Budiž světlo! A bylo světlo. (Genesis 1:3 [CzeCSP])
Bůh řekl a stalo se. A bylo to (světlo). Není napsáno Bůh myslel a bylo. Je napsané Bůh řekl a bylo. Bůh tvoří slovem. Tvoří tím, že vysloví to, co se má stát nebo stvořit. Jakou řečí byly vysloveny tyto tvořivé věty?
Bůh mluví k duchu (někdo říká k srdci) člověka, nebo k němu mluví jazykem, kterým člověk mluví. Dobře. Ale jaký je jazyk Boha? Jak mluví, když nemluví k lidem, ale do situací, když tvoří nové lidské orgány, když stvořil světlo, zvířata, vodu….  Několikrát jsem slyšel služebníky, jak se v legraci přou o to, jakým jazykem se v Božím království bude mluvit. Jasně, oni to věděli. Jejich.  Ale skutečně – jakým jazykem tam budeme chválit, mluvit mezi sebou apod. Asi si říkáš, o čem to píši, že to teď není vůbec důležité, ale přemýšlel jsem o tom ve vztahu k tomu, jakým jazykem mluví Duch svatý v nás, když tvoří, mění náš charakter apod.
Mnoho z nás věřících se bojí mluvit Božím jazykem, jazykem Ducha svatého, který je v něm. Proč? Je to něco, co nemohu pochopit? Je to něco, co pak nemají pod kontrolou – tedy obsah toho, co Duch skrze by mohl říkat? Nevěří tomu?
Bůh mluví, to víme a věříme tomu. Také určitě chápeme, že když tvořil svět, nemluvil některým ze světových jazyků. Má svůj. Boží, andělský. Každopádně je to jazyk, kterým pronáší slova a věty, které mění, budují, tvoří. Věty, kterými je spravovaný chod země i celého vesmíru. To, že je Ježíš nazvaný Slovem, není samo sebou. Toto vyslovené Boží slovo se v Ježíši stalo tělem a přebývalo mezi lidmi.
Když bychom mohli být u toho, když Bůh tvořil svým slovem svět, asi bychom tomu, co říká vůbec nerozuměli, ale viděli bychom moc toho, co říká na tom, co by se dělo.
Duch svatý je Bůh. Každý, kdo uvěřil v Ježíše Krista, má právo přijmout jeho moc a přítomnost do svého života. On také mluví v nás a skrze nás, mluví k našemu duchu, mluví tak, abychom mu rozuměli, ale mluví také svým jazykem, svým slovem, kterému, pokud nám to nezjeví, nerozumíme. Nerozumíme, ale můžeme vidět a zažívat jeho moc. Jím nás proměňuje k obrazu Ježíše Krista, přináší pokoj, mění situace kolem nás, ale i někde na druhém konci země, vytrhává z moci pekla, uzdravuje, dělá zázraky…,  a když nám zjeví, co vlastně říká (výklad toho, co skrze naše ústa říká), dostáváme živé slovo přímo do Boha. On mluví. není to myšlenka. On potřebuje k mluvení naše ústa. Naše hlasivky a především naši ochotu mu v důvěře vydat sami sebe, aby nás použil i k mluvení jeho slova jeho jazykem.
Nebraň Duchu skrze tebe takto mluvit, ale naopak dej mu co nejvíce prostoru ve svém životě. Modlí se tak za tebe, buduje tě, mění situace, vybojovává boje, které ty nikdy nemůžeš vybojovat. Dovol mu, aby skrze tvá ústa mohl tvořit, i když ty jeho slovům a větám nebudeš rozumět. Neboj se a důvěřuj mu. Pak uvidíš jakou stvořitelskou moc má Boží slovo.

Zamyšlení na každý den. Biblická/nebiblická chvála…

Včera večer jsme měli oslavu k Mezinárodnímu dni Romů. Tedy spíš jsme měli večer chval, kterým jsme Bohu děkovali za tento národ a za to, že na něho nezapomněl a začal ho obracet k sobě.
Zaznělo tam několik chval, které vnikly tím, že autor vzal hudbu nějaké známí romské písně (nejspíše lidové) a změnil text tak, aby chválil Boha, Ježíše Krista.
Většina z dvou set lidí to nezaregistrovala, ale našli se i ti, kteří to poznali a měli k tomu připomínky typu: „Něco takového není biblické.“ apod. Poněkud mne to udivilo. Ze dvou důvodů:
1. Na to, abych mohl rozsuzovat co je biblické a co ne, musím skutečně dobře znát Písmo, protože pak se mi může stát, že o něčem říkám, že toto není biblické a přitom to Bůh může lidem v Písmu přikazovat.
2. Ten druhý důvod se přímo týká písní. Mnozí považují za duchovní písně pouze ty, které mají v některých modrých, červených, hnědých nebo černých zpěvnících. Musí to být písně aspoň osmdesát let staré. No tak moc zase ne, ale aspoň padesát. Ty nové, moderní již za tak duchovní nepovažují, protože neodráží jejich pojetí duchovní hudby.
Mnoho z těch „zaručeně“ duchovních písní vznikalo tím, že se vzaly známé nápěvy a naspaly se na ně nové texty. Mnohdy to byly nápěvy hospodských písní té doby. Dnes však tyto písně neznáme v původním verzi, tak nás to „nepohoršuje“, ale naopak měříme podle nich „dnešní“ duchovnost.
Je to jako bych napsal nový text k některé písni Michala Davida, například k Poupata, nebo Já chci žít nonstop. Za dalších padesát let již tu píseň asi v originále lidé neuslyší, ale církev si novou verzi bude zpívat ještě sto let. A možná, právě o ni by pak říkala, že to je duchovní píseň a ty, které se v té době budou psát a zpívat odsoudí jako neduchovní.
(To je jen příklad, protože tak dlouho tady Pán církev nenechá.)

Důležitý je obsah písně a to, kdo ji zpívá a z jakého důvodu. Bůh vidí do srdcí lidí a dokáže si chvály sám přebrat. nemusíme  mu v tom pomáhat. Ty Boží přijme, ty, které nejsou zpívané pro něho ( i když mají skvěle duchovní texty) ty přehlíží. Ještě že není tím, kdo rozebírá co je biblické a co ne. On se raduje, když pro něho někdo něco udělá. jen tak, z lásky k němu. Tak, jako se raduje máma, když ji její malé dítě z lásky vyrobí kostrbaté a moc nepodařené srdíčko. Nevadí ji to, protože je pro ní důležité, že ten její synek nebo dcerka udělali z lásky k ní. O to víc se raduje Bůh, když jako jeho děti jednáme stejně.

 

Zamyšlení na každý den. Co tě stravuje?

Mou duši stále stravuje touha po tvých pokynech. (Žalmy 119:20 [CzeB21])
A na jiném místě David píše: Neboť mě strávila horlivost pro tvůj dům, ….  (Žalmy 69:10 [CzeCSP])

Po čem horlíme tak, že nás to stravuje. Mnohdy říkáme v srdci horlím pro Boha, pro Ježíše, ale okolnosti mi v tom často brání, aby šel naplno.
Musím na to odpovědět, že okolnosti nám v tom budou vždycky bránit, ale právě stravující horlivost dokáže tyto okolnosti odstranit nebo spíše nevnímat, jako by tady nebyly.
Dnes ráno mne Pán vzal kolem ramen a šel jsem s ním na procházku. Stalo se mi víckrát, že jsem cítil jeho objetí na svých ramenou, ale tentokrát ke mne nemluvil, ale vedl mne. Když jsem se podíval na zem zjistil jsem, že jdu bosý. najednou jsem viděl pod sebou škleb démonů, kteří chtěli na nás vyskočit, ale my jsme šli přes ně, jako by byli pod nějakým sklem pod našima nohama. Sklo tam ale nebylo. Pak jsme bosýma nohama začali šlapat po syčících hadech, kteří na nás otvírali hubu se svými jedovatými zuby, šlapali jsme po nich a oni jen syčeli. Byl to pro ne nepříjemný pocit, obával jsem se, že mne některý kousne, byl jsem velmi opatrný. Nic se však nedělo a šli jsme dál. Měl jsem větší jistotu a v tu chvíli jsme začali chodit po štírech s jejich jedovatými ocasy, nebylo to příjemné, ale již jsem se nebál. Věděl jsem, že mi nic nemohou udělat. nakonec jsem se s Pánem ocitl na moři. Dál to nepokračovalo. Najednou jsem si uvědomil, že skutečně neexistují okolnosti, které by nás mohly zastavit nebo nám ublížit, když důvěřujeme Bohu a jeho Slovu. Pokud se o něj opřeme (necháme se jím obejmout), pak můžeme dělat všechno to, co dělal Ježíš. Jde o to jak horlím pro Ježíše, jak horlím pro jeho Dům a království. Poznám to podle toho, co mne stravuje. Zda to jsou Boží věci, nebo je to svět, strach o sebe, o svou pověst, o své zajištění, o svůj dům a svou rodinu ….
Co tě stravuje? A co chceš, aby tě stravovalo? Řekni to Pánu.

Zamyšlení na každý den. Meč nebo pokoj?

Nemyslete si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč. (Matouš 10:34 [CzeB21])

Meč je nástroj, kterým něco oddělujeme jedno od druhého. Duchovní obraz takového rozdělení mečem najdeme v těchto verších:  Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.  Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.
(Židům 4:12-13 [CzeCEP])
O tomto meči Pán mluví. Co zde rozděluje Boží slovo (meč): Rozděluje nebo odděluje od sebe pravdu a lež. Odděluje od sebe Boží a lidské (ďábelské), odděluje od sebe Boží království a peklo.
Tou největší lží, kterou v posledních desetiletích ďábel roznáší není to, že Bůh není, ale to, že není peklo a jeho nekončící utrpení. Lež je v tom, že tedy všichni jednou nějakým způsobem skončíme  u Boha v jeho království. Ano to je v posledních letech tou největší lží ďábla, kterou se snaží klamat lidi.

Boží slovo přináší do našich životů krizovou situaci. Musíme ale vědět, že krize není jenom nějaký sešup směrem dolů, ale je to stav, kdy si uvědomíme, že musíme se sebou nebo se situací něco dělat. Že musíme učinit nějaké rozhodnutí. Tomu se říká krizová situace. Krize je jako dojít na křižovatku a muset se rozhodnout pro nějaký další směr. Z krize se můžeme posunout dopředu, ale také dozadu. Krize se vyznačuje tím, že po jejím skončení nejsme nikdy již na stejném místě, jako v době, kdy začala. Buď jdeme dál dobrým směrem, nebo špatným. Buď jsme kus ve předu, nebo kus vzadu. Buď nás posune, nebo vrátí. To záleží na to,m jaké rozhodnutí v době krize uděláme.
Tak je to i s mečem našeho Pána. Tento meč nám jasně ukazuje, že se musíme rozhodnout. Staví nás před rozhodnutí: buď půjdeme za pravdou – Kristem, nebo za lží (lidské, ďábelské myšlení), buď půjdeme dopředu ke svobodě v Duchu svatém, nebo zpět pod zákon, tradice, pověry, nevíru, náboženského ducha. Buď budeme naslouchat Ježíši a dělat to, co říká, že máme dělat, nebo budeme svévolníky, kteří si myslí, že oni sami nejlépe ví, co je dobré a co zlé. Buď budeme žít a sloužit v moci a síle Ducha svatého, nebo vše budeme tlačit lidskou silou. Buď budeme směřovat k Božímu království nebo směřovat do pekla.
Vnímáme v tom to napětí? Ten boj? Uvnitř nás samotných, v církvi, ve společnosti, státě, ve světě. Je to stálý boj o lidské duše.
Proto Ježíš říká, že nepřišel přinést pokoj, ale meč. A neříká to pohanům, ale Božímu lidu, ale přenáší se to na celý svět. Já nejsem výjimkou.
Pokoj tohoto světa přináší smrt, ale Kristův meč mi odhaluje pravdu. Oddělujeme mne od lži a vede k rozhodnutí. Pak mohu směřovat k životu s Bohem, v Duchu svatém a přebývat v pokoji Ježíše Krista.
Díky Pane  za tvůj meč.

Zamyšlení na každý den. Co si vybereš?

Nyní tedy není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši [a nechodí podle těla, ale podle Ducha]. (Římanům 8:1 [CzeCSP])

Ti, kdo jsou živi podle těla, mají na mysli věci těla; ale ti, kdo jsou živi podle Ducha, myslí na věci Ducha.  Myšlení těla znamená smrt, myšlení Ducha život a pokoj.
(Římanům 8:5-6 [CzeCSP])

Nejsme odsouzeni, ale je tady jedna podmínka: pokud nechodíme/nemyslíme podle těla, ale podle Ducha. Nebo ještě jinak pokud žijeme a myslíme skrze Ducha svatého v nás.
Jak víme, že žijeme podle Ducha svatého? Můžeme to snadno zjistit. Nad čím během dne přemýšlíš? Máš strach? Nepokoj? Stresy? Depky? To, jak přemýšlíš a o čem přemýšlíš, ukazuje na to, jestli chodíš Duchem nebo podle těla. Teď mi můžeš namítnou, já jsem pokřtěný Duchem, modlím se  duchovními jazyky …
Ano, ale důležité je však ovoce a to je to, jak a o čem přemýšlíš.
V neděli jsem dostal otázku: „Jak se máš?“ Odpověděl jsem: „Nestěžuji si.“ Tato odpověď se tazatelce moc nezamlouvala. Brala ji tak, že se mi moc dobře nedaří. Skutečnost je však jiná. Není to skvělé, že si nestěžují? Kolikrát za den, za hodinu si na něco stěžujeme, na něco reptáme? Je skvělé si nestěžovat.
K čemu nám je radostné shromáždění, když lidé za branou církve stáhnou tvář a jsou znovu v depresi, ve strachu, ve stěžování si…. Přitom bylo ve sboru tak skvěle, tak jsme chválili a modlili se (i v jazycích)….
Je to proto, že nejsem schopen stále žít v přítomnosti Ducha svatého, kterého jsme přijali.
Jak to můžeme změnit? Je to v našich silách? Ano i ne. Vše je z milosti Boží.
1. Modli se za touhu být neustále veden Duchem svatým. Prostě to dej i se sebou samým do jeho rukou. Modli se tak dlouho, až budeš mít jistotu, že Duch je s tebou tak, jako když jsi byl na shromáždění, když se za tebe modlil jiný služebník. Řekni o své touze a o touhu samotnou Duchu svatému.
2. Jak udržet stálou přítomnost? Nebýt jen někdy v Duchu a pak celý den nic? Není to složité, ale něco to od nás vyžaduje.  Jestli po tom toužíš, mám pro tebe radu. Máš mobil nebo hodinky? Nastav si tam upozornění na každou hodinu (nebo půl hodiny, nebo dvě hodiny-je to na tobě). Když zapípne toto upozornění, zamysli se nad tím, co jsi v uplynulém čase dělal/a nad tím, jestli se jsi se modlil/a v duchu (v jazycích) o Boží vedení, rozhodnutí, informace, které byly potřeba, nebo jsme byli vedeni vlnou rychlých rozhodnutí bez Boha, odvedl naši pozornost svět a světské myšlení o světských věcech a světské zábavě. Pokud zjistíš toto, učiň z toho pokání a vyprošuj vedení do další hodiny, půlhodiny, do dalších dvou hodin apod. Modli se tak dlouho, dokud nepřijde opět Boží přítomnost. Potřebujeme vědět a být ujištěni o přítomnosti Ducha svatého v nás. Pokud jsme plni Ducha, víme to! Je to poznat! A poznají to i lidé kolem nás.
3. Snaž se volnou chvíli (ve vlaku, v tramvaji, v metru, doma) věnovat Božímu slovo. Nemusíš číst všechny reklamní letáky, je lepší ten čas dát Božímu slovu. I to si při pípnutí zhodnoť – jak jsi využil/a volnou chvíli. Promarnil jsem ji, nebo využil být s Pánem  skrze jeho Slovo nebo Ducha svatého? I k tomu si musíš vymodlit touhu.

Takže je to nejen na Duchu, ale i na našich rozhodnutích. Zkus se řídit touto malou radou a časem zjistíš, že je možné chodit celý den v Duchu svatém. Nenech se odradit, když zapomeneš. Jde to krok za krokem, ale do týdne do dvou budeš schopen chodit podle Ducha a za měsíc za dva zjistíš, že tvé myšlení již není světské, není podle těla, ale myslíš v souladu s Duchem svatým. Není to o tom, jak dlouho jsi křesťanem, ani o tom kolik jsi přečetl knih, kolik roků jsi studoval biblickou školu, ale o touze chodit s Duchem svatým, o to obětovat a podřídit tomu vše. Můžeš ihned zažívat Boží přítomnost v sobě a jeho moc a následně to předávat, nebo si dál stěžovat, čekat, čekat a stěžovat si a čekat a stěžovat …
Co si vybereš?

Zamyšlení na každý den. Přikazuji ti: …

Dnes mi přišly mailem tyto verše:
Přikazuji ti:
Buď silný a statečný,
neboj se a nestrachuj,
neboť Hospodin, tvůj Bůh,
je s tebou, kamkoli půjdeš.
  Jozue 1,9

Určitě jste je tak jako já často četli a slyšeli. Dnes jsem si v nich však hlavně všiml věty „Přikazuji ti.“ Je to rozkaz se nebát. Být statečný a silný. Když je Hospodin, tvůj Bůh s tebou, tak se nesmíš bát. Tvůj strach vyznívá jako slabost Boží. Jako by s tebou byl Bůh, který tě nemůže ochránit, podepřít, zvítězit… .Náš strach je snížením a urážkou Boží moci. Jaké je pak naše svědectví? Mnohdy se snažíme zakrýt náš strach tím, že ho vložíme mezi strach ostatních (každý máme někdy strach, každému se někdy nedaří, každý máme svůj černý pátek…) Bůh však přikazuje „NEBOJ SE!“ Proč? Protože „JÁ JSEM S TEBOU“.

Strach přichází ve chvíli, kdy si myslíme nebo si necháme namluvit, že Bůh není s námi, že je daleko, že je proti nám…
Jde především o chvíle, kdy jsme se my od něho vzdálili (ne on od nás) tím, že jsme dělali vlastní rozhodnutí, spoléhali jsme více na sebe, svůj rozum, schopnosti, sílu a nehledali jeho vůli. Nebo ji hledali, ale neposlechli. Kdy jsme se více zahleděli do světa než do Božího království. Přestali jsme vyhledávat jeho přítomnost v nás. Tehdy přichází do našeho vědomí myšlenky, že jsme opět hříšní a nehodní a s nimi i strach.

Strach odchází s vírou v to, že jsme Božími dětmi. Když víme, že Hospodin je skutečně náš Otec, že jsme naplněni jeho Duchem svatým, který nám stále dokazuje, že jsme jím přijati. Že on, Hospodin je náš Bůh, který nás neopouští. V takové chvíli strach odchází. Pak jsme schopni dělat Boží skutky, protože skutečně vnímáme Boží přítomnost, Boží moc, Boží lásku, Boží vedení a chodíme v bázni před naším nebeským Otcem.
Potřebujeme být stále ve spojení s Duchem svatým, kterého nám poslal Ježíš, a který přebývá v nás. Neuhašovat jeho oheň, ale naopak ho rozdmýchávat modlitbou, čtením Písma, děkováním a chválou. Poslušností, když nás o něco požádá. Každý den. Po celý den. Ve všem. Vždy.
Pak pochopíme, jak velká moc je skryta ve jménu Ježíš, ve jménu, které přebývá skrze Ducha svatého v Božím chrámu – v nás samotných. Pak nebude pro nás nic nemožné, protože Bůh je s námi. Je s námi tak blízko, jak je to jen možné. Je v nás. Takové poznání nezná strach. Nebude již platit starozákonní „Přikazuji ti“,
protože strach nebude. Bude smělá důvěra v moc jména Ježíš, které v nás přebývá.

Zamyšlení na každý den. 50. dobrá zpráva – Můžeš mít osobní Velikonoce

Na místě, které Hospodin vyvolí, aby tam přebývalo jeho jméno, obětuj jako velikonoční oběť Hospodinu, svému Bohu, brav a skot. (Deuteronomium 16:2 [CzeCSP])

Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. (Římanům 12:1 [CzeCEP])

Nyní jsem vyvolil a posvětil tento dům, aby tam navěky přebývalo mé jméno. Mé oči a mé srdce tam budou obráceny po všechny dny. (2. Paralipomenon 7:16 [CzeCSP])

Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! (1. Korintským 6:19 [CzeCEP])

Když čteme o obětování velikonočního beránka, zjistíme, že nic z něho nemohlo zůstat. Co zbylo museli Izraelité zakopat. Když se podíváme na oběti, které přinášeli, bylo to stejné. Nic nezbylo, protože vše bylo buď spotřebované, nebo spálené.
Pavel nás vybízí, abychom se stali  živou obětí, svatou a Bohu milou.  O tom mluví jako o pravé bohoslužbě. Položme tedy sebe na Boží oltář. Se vším všudy. Nic si nebere z něho zpět. Dejme tam skutečně vše, aby na něm zemřelo naše já, bylo spáleno všechno, co neoslavuje Boha, co není obrácené cele k Bohu a to, co Bohu voní, aby mohl On sám skrze nás použít skrze přítomnost Ducha svatého v nás. Nemůžeme být vůní, pokud obětujeme pouze to, co se nám chce, pokud se na oltář položíme a pak zase rychle z něho skočíme do světa, protože nechceme nechat spálit některé věci. Pokud nechceme nechat zakopat to, čemu jsme otročili před svým položením se na Boží oltář.
Tou vůní je vlastně naše rozhodnutí a jeho uskutečnění. To je ta vůně, kterou Bůh začne používat. To je vůně Kristova, kterou začneme vonět.

Bůh obětoval svého Syna, aby i životech každého z nás se mohly  uskutečnit naše osobní velikonoce. Umrtvení našeho já, vzkříšení nového člověka uvnitř našeho těla Duchem svatým. Abychom měli Boží srdce a viděli lidi kolem sebe Božíma očima.

Bůh si vyvolil člověka (tebe) , aby v něm přebývalo jeho jméno. Musíš však prožít své osobní velikonoce.

Pre kázeň máš vášeň
Z desatora bázeň
Bez Biblie, kde by si bol ,
Božie slovo to štýl tvoj.
Žiješ len na princípoch
Kde však som v tom ja, tvoj Boh

Otvor svoje srdce.
Volaj teraz ku mne.
Dám ti Ducha svojho.
Buď syn Otca môjho.
Všetko bude OK.
Budeš v ruke mojej.
Láska je tvoja reč.
Svätosť to tvoj je meč.

Zrazu je tu prvý spor.
Hriešny, keď tvoj našiel zbor.
Všetko sám si len súdiš.
Kde však som v tom ja, tvoj Ježiš.

Otvor svoje srdce.
Volaj teraz ku mne.
Dám ti Ducha svojho.
Buď syn Otca môjho.
Všetko bude OK.
Budeš v ruke mojej.

A teraz vyznaj so mnou!

Tu som Duchu Svätý.
Teba chcem byť plný.
Tebe všetko dávam.
Chcem byť tvoje dieta.
Dávám srdce ruky.
Teba chcem byť plný.

Tu som Duchu svätý.
Teba chcem byť plný.
Tebe všetko dávam.
Chcem byť tvoje dieta.
Dávám srdce ruky.
Teba chcem byť plný.

V ďaka, som Ťa plný.

 

Zamyšlení na každý den. I když je Bílá sobota, Ježíš není mrtvý.

Dnes je sobota po  Velkém pátku, kdy si křesťanský svět připomíná ukřižování Ježíše Krista. Co mne na celých Velikonočních svátcích zaráží je sobota.  Je to téměř dva tisíce let, co Kristus vstal z mrtvých, byl vzkříšen Duchem svatým, který vzkřísí k životu i nás. Je po pravici Otce, přimlouvá se za nás. Tedy je stále živý a stále s námi. On sám to říkal svým učedníkům, než vystoupal do nebe. Skrze Písmo i nám zanechal tento vzkaz:
„A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku“  Ježíš nám říká, že bude s námi po všechny dny, ne jen po některé, nebo po některé ne. Skutečně po všechny dny, tedy i dnes na Bílou sobotu. Nevím, proč se chováme tak, jako by dnes s námi nebyl. Když jsem dnes v televizi viděl záběry, jak se lidé sklánějí k „umělým“ hrobům, líbají sochy Ježíše přibitého na kříž, jak slyším o mrtvém Ježíši… Co to děláme? Jako by skutečně dnes s námi nebyl. Opak je pravdou. On, Ježíš je dnes s námi živý tak, jako je s námi celou dobu od z mrtvých vstání, nejen od této doby, ale od stvoření světa. Proč klekáme a líbáme dřevo a kámen? Copak ono má srdce? Proč líbáme a klaníme se před mrtvým kamenem, místo, abychom naslouchali živému. O tom mluví i tato píseň:

Ako za závojom vidím Tvoju tvár.
Len Ty, Pane náš, si Boh môj a môj Pán.
Pred Tebou pripadám si ako chladný,
keď bozkávam tu tvojej soche nohy.

Kameň nemá srdca, nemá žiadny hlas
Nezavolá: Milujem ťa, prídi zas.
Chcem len počuť tlkot tvojho srdca,
keď privína ma k tebe ruka tvoja.

Volám Ťa dnes, Duchu Svätý,
Kriste, zmývaj moje hriechy.
Milosť i tiež Teba daj mi.
Potom budem s Tebou na veky
a navždy.

Je tu počuť mnoho duchov hlasných,
obrazy vôkol – vidieť mnoho svätých.
Však Ty si jediný ten mocný, pravý.
Kristus,  Boh náš, Pán môj jediný a svätý.

Kameň nemá srdca, nemá žiadny hlas
Nezavolá: Milujem ťa, prídi zas.
Chcem len počuť tlkot tvojho srdca,
keď privína ma k tebe ruka tvoja.

Volám Ťa dnes, Duchu Svätý,
Kriste, zmývaj moje hriechy.
Milosť i tiež Teba daj mi.
Potom budem s Tebou na veky
a navždy.
(Text písně Kameň nemá srdca)

Zamyšlení na každý den. Velikonoce 365x v roce

 „O čem?“ zeptal se jich. „O Ježíši Nazaretském,“ odvětili. „Byl to prorok mocný ve skutcích i slovech před Bohem i přede vším lidem.  Vrchní kněží a naši vůdcové ho vydali, aby byl odsouzen k smrti, a nechali ho ukřižovat.  My jsme ale doufali, že to je on, kdo má vykoupit Izrael. Navíc je to už třetí den, co se to všechno stalo. (Lukáš 24:19-21 [CzeB21])

Když čtu příběh ukřižování Krista, kladu si několik otázek:
Jak bych se choval já, na místě učedníků. Také bych pochyboval? Nerozuměl tomu, co se stalo? Byl bych zklamaný? Ztratil bych naději? Utekl bych? Čekal bych, že se může ještě něco zásadního změnit? Jinými slovy, jednal bych jako učedníci, nebo bych očekával na z mrtvých vstání  Ježíše? My máme Bibli, která nám vše oznámila, dnes víme, že Ježíš vstal za tři dny z hrobu, ukázal se učedníkům, byl vzat do nebe, je po pravici Otce a poslal nám Ducha svatého. Víme to. Jsme na tom lépe , než tehdejší učedníci. Máme informace, které oni neměli.
Neměli? Skutečně neměli?
Od té doby začal Ježíš oznamovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma, mnoho vytrpět od starších, vrchních kněží a znalců Písma, být zabit a třetího dne vstát z mrtvých. (Matouš 16:21 [CzeB21]) Neoznámil jim to jednou, dvakrát, ale oznamoval jim to. Mnohokrát. Tak tedy přesně věděli, co se má stát. Když však přišla realita, nějak s ní přišel i výpadek jejich paměti. Nic si z toho nezapamatovali.
Ježíš o nás říká: … „Blaze těm, kteří neviděli, a uvěřili.“ (Jan 20:29 [CzeB21])
Skutečně je tento verš o nás? I když, se vrátíme z nedělní Bohoslužby domů do reality běžného dne? přijde Copak nejsme někdy těmi, kteří, když najednou nejsme uzdraveni, když děti se nechovají podle našich představ, když nás vyhodili mne z práce, když nás v církvi nikdo nechápe a když Bůh mlčí, nejsme tedy těmi, kteří jednají stejně jako ti dva učedníci? Neříkáme si stejně s nimi: My jsme doufali, ale… Nemáme i my v takových chvílích výpadek paměti a nemůžeme si vzpomenout a nevzpomínáme si na všechna ta zaslíbení, která máme. Na to, co pro nás Ježíš již udělal,… Na to, že ježíš žije.
Není pro nás najednou ukřižovaný a mrtvý jako pro ty učedníky?
Vidíte, a to máme také všechny informace.
Nestačí jen mít informace, ale potřebujeme si připomínat, co pro nás již Ježíš udělal, být stále plni vděku a chvály. Jinak i my se budeme cítit, že Ježíš zemřel a je stále mrtvý. Potřebujeme mít stále kontakt s živým Ježíšem.
Ano zemřel. Ale také vstal z mrtvých. Ano, jsou a budou situace, kdy se možná budeme cítit tak, jako by Ježíš zemřel a byl stále mrtvý. My ale víme, že vstal z mrtvých. Potřebujeme to zažívat. každého dne. Zažívat Velikonoce 365x do roka.

Zamyšlení na každý den. 49. dobrá zpráva – Bůh není liberál ani demokrat. Haleluja!

liberalismus IIPředstavme si, že by Bůh byl demokrat a nechal by rozhodnout ve volbách nebo referendem o tom, co hřích je a co není. Nebo liberál, který by řekl, dělejte si co chcete, jak si myslíte, jen nesahejte na mou osobní svobodu. Dovedete si představit, co by se dělo?
Částečně se to vlastně již na zemi a hlavně v Evropě děje. Ne proto, že by to Bůh chtěl a on byl liberál, ale proto, že lidé si chtějí rozhodovat sami o sobě nezávisle na tom, co jim říká Bůh.
Protože se demokraticky dostává k moci a na rozhodující místa mnoho homosexuálů, prosazují se pravidla, která oni navrhují a která jsou v rozporu s pravidly a hodnotami, které Bůh dal člověku.
Co považuji mnohem nebezpečnější je, že liberální křesťanství se nad takou věcí ani nepohorší, ale raduje se, že i homosexuální jedinci dosahují svých práv… Pro něj je to znak toho, že demokracie prosazuje svobodu. Svým přesvědčením o svobodě vlastně toto podporuje a dokonce to svádí na to, že Ježíš to chce, že si to přeje. Ano, Ježíš přišel vysvobodit lidi a dát jim svobodu, ale z moci hříchu. A ne je lidským pojetím svobody dostat znovu pod jeho moc (hříchu).
(Když se podívám do slovníku, zjistím, že liberalismus se příliš neliší od anarchie. Rozdíl je pouze v tom, že liberalismu uznává stát jako prostředek k udržení lidských svobod. Liberalismus má základ v osvícenectví a bere si za úkol osvobodit lidi od ideologické nesvobody. Za takovou například považuje poslušnost Bibli a výroky typu „Vše je z Boží milosti apod.“ /tolik slovník/)
Jsem vděčný, že Bůh takový není. Ježíš jasně říká: „Já jsem ta cesta, pravda a život,“ … „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14:6 [CzeB21]) Nedává jinou možnost. Křesťanský liberalismus říká: „Já tomu věřím, ale ať si každý hledá cestu k Bohu jak chce, jak to cítí, je přece svobodný.“ (Ale sám přišel k Bohu skrze víru v Ježíše – nějak na to již zapomněl.)
Ježíš říká: „Vyjdi na cesty a mezi ploty a přinuť lidi přijít, ať je můj dům plný. (Lukáš 14:23 [CzeB21])
To je v rozporu s filozofií křesťanského liberalismu. Natož pak Ježíšův výrok: „Nemyslete si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč.“ (Matouš 10:34 [CzeB21]) Toto je již v úplném rozporu s liberálními myšlenkami a jejich pohledu na svobodu a spravedlnost. Mohl bych pokračovat Ježíšovými výroky o soudu apod.
Nemyslím si, že osobně by liberální křesťan zradil přímo Ježíše, naopak, mnozí by možná položili za něj život. Avšak křesťanský liberalismus svým pohledem na svobodu často svede z cesty mnohé ovce a především, spíše nahrává ďáblu v odvádění lidí z cesty za Bohem, které vede přes podřízenost a pokoru, ne přes svobodomyšlenkářství – volnomyšlenkářství. Takový způsob myšlení je z lidí a ne z Boha. Vlastně je protikladem teokracie, proti které vlastně bojuje. Ta však je základem Božího království. Nemyslím si, že vůbec jde spojit liberalismus s křesťanstvím jako takovým. Buď budu křesťanem nebo liberálem.
Jeden člověk s touto filosofií dokáže svést z Božích cest i celá společenství, protože lidé rádi slyší řeči o svobodě myšlení a svobodě slova. Neradi slyší o podřízenosti Bohu, poslušnosti jeho Slovu a činění toho, co po nich Ježíš chce.

Byl jsem nejednou svědkem toho, jak právě tento druh křesťanské filosofie, skrze své příznivce, bránil v šíření evangelia z důvodů, že lidé mají právo se rozhodnout neslyšet. Místo, aby hájili právo člověka slyšet evangelium, jako moci k jejich svobodě od hříchu. Jako by nestačilo, že o to, aby neslyšeli se již o sto šest stará ďábel. Místo, aby mu v tom bránili, sami ve jménu Boha a jejich pohledu na svobodu a spravedlnost mu v tom ještě pomáhají.

Osobně liberalismu v křesťanství beru jako filosofii, která zpochybňuje Boží slovo, odvádí od živé víry, uháší oheň Ducha svatého v lidech i církvi a utláčí vše, co by mohlo zjevovat Boží moc v církvi a především velmi často brání lidem přicházet k Bohu. Nebezpečí je v tom, že křesťanský liberalismus na první pohled nevypadá vůbec nebezpečně a tváří se velmi přátelsky!
Ale pozor, je to nebezpečná infekce. Je to  duch , který čeká v krásném obleku s příjemným vystupováním na kořist, aby ji nelítostně ulovil.

Zamyšlení na každý den. 48.dobrá zpráva – Když říká Ježíš, udělej to, ví, že to můžu udělat.

dejte jim najíst-foto„Nemusejí odcházet,“ odpověděl jim Ježíš. „Vy jim dejte najíst.“ (Matouš 14:16 [CzeB21])

Jsou lidé, kteří odchází z církevních shromáždění zklamaní nebo „nijací“ – nic z toho nemají, nic se s nimi nestalo, nic nedostali, nic, nic, nic… Naučí se chodit v neděli do shromáždění, protože je to dobrý zvyk, protože se to od nich očekává, protože se tam setkají se známými… Proč to tak je?
Pak jsou lidé, kteří jdou do církve, aby dostali najíst (nejen fyzicky, ale některým jde i o duchovní pokrm), aby se naplnily jejich potřeby. Nejméně jde na tato shromáždění lidí, kteří chtějí dát najíst jiným.

Mnoho lidí odchází z církve protože není naplněno očekávání, které do ní vkládají. Jaké očekávání? Můžeme najít výmluvu a říct, že mají asi špatné očekávání. Ježíš však tak neuvažoval. Uzdravil každou nemoc a každý neduh. Na kříž přibil všechna prokletí a naše nemoci vzal na sebe. To lidé slyší kázat při evangelizaci, to lidé čtou v evangeliích a tak čekávají, že to uvidí a zažijí i v církvi.
Pak jsou zklamaní, že to v církvi není. Někteří si nechají namluvit, že to bylo jen na počátku církve a dnes již zázraky nejsou a je potřeba se soustředit na vyučování a „duchovní“ růst. Vtom lepším případě na sociální pomoc lidem. NE!. Nesouhlasím, lidé stále potřebují být uzdraveni, stále potřebují vidět, že je mezi námi Boží moc. Stále mají touhu po nebeském království, i když to nedokáží pojmenovat. I když o tom nemluví, nechtějí skončit v pekle. Potřebují aby jim dal někdo skutečně najíst ať se jedná o uzdravení, vysvobození, dovolání spravedlnosti…, aby je někdo přivedl k živému Spasiteli, ne k frázím o něm. To, že je živý se nedá jinak poznat, než tak, že to – život – s ním prožijeme a osobně zažijeme v našem životě, že je živý. Setkáme se s tím, co v našich životě dělá. Mrtvý přece nemůže nic udělat.
Neboj se jít a dát jim najíst. Ježíš by učedníky neposílal, kdyby věděl, že to nemohou udělat. Naopak je napomínal: „Stále ještě nechápete?“ „Stále jste nechápaví?“ Tak se ptá i nás:“Stále nechápeš, že můžeš to, co jsem řekl že můžeš?“

Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude odsouzen.  Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vymítat démony, budou mluvit v nových jazycích,  budou brát hady, a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží; budou vkládat ruce na nemocné a ti se uzdraví.“ (Marek 16:16-18 [CzeB21])
Přijmi to, nebuď jako ti o kterých je napsané: A když ho spatřili, klaněli se mu, i když někteří pochybovali. (Matouš 28:17 [CzeB21])Je mnoho těch, kteří vidí, káží, slouží, tady klaní se mu, ale nakonec pochybují.
Byl jsem zděšený tím, jak může myšlení světa ovlivnit i zkušené a moudré křesťany. Slyšel jsem jednoho z nich povídat o tom, že pokud je někdo muslim nebo budhista a umírá, zavolá mu jeho kněze (muslimského nebo budhistického), aby mohl důstojně a spokojeně umřít. Zní to moc pěkně a láskyplně, ale je v tom hadí jed! Takové myšlení je od ďábla a ne z Boha. Copak někdo může důstojně a pokojně odejít do pekla? Do zatracení?

Vidíme, slyšíme, ale pochybujeme. Postavme se proti tomu. Vyznejme to jako hřích, vyznejme před Pánem, že nebudeme pochybovat o tom, že můžeme udělat a žít všechno, co Ježíš řekl, že můžeme dělat a můžeme žít.

Pojďme a dejme jim najíst.

 

 

 

 

Zamyšlení na každý den. 47. dobrá zpráva – Poklekne každé koleno a vyzná, že Ježíš je Pán

modlitby za lidiJsou dva způsoby, jak mohu chodit jako křesťan na návštěvy do domů, bytů známých i neznámých.
První je popsaný ve Skutcích 5 a také  Skutcích 20 : Každého dne pak nepřestávali v chrámu a po domech učit a prohlašovat Ježíše za Mesiáše. (Skutky 5:42 [CzeB21])

pomluvyTen druhý způsob je pak popsán v 1.Timoteovi: Také by se učily marnit čas chozením po domech; a nejen marnit čas, ale klevetit, plést se do cizích věcí a říkat, co se nepatří. (1. Timoteovi 5:13 [CzeB21])

Momentálně se nacházíme v jedné obci v situaci, že nemůžeme sehnat prostory k tomu, kde se scházet. Důvod je jednoduchý. Protože se jedná o scházení se romského společenství a také proto, že nejspíš v obci nechtějí, aby tam přišla další církve.
Není to na Slovensku výjimečná situace. Co s tím?
Myslím si, že první křesťané měli podobný problém. Pokud to bylo možné, tak kázali v synagogách. Když jim to pak zakázali (většinou ze žárlivosti a strachu, že jim někdo přebere lidi, nebo, že nemají stejnou moc, jindy v tom byl skutečně jiný pohled na Boha a Krista), se scházeli po domech, nebo na veřejně přístupným místech, kde se mohli společně setkat a odkud je nikdo nevyhazoval. Později se musela shromáždění konat tajně někde v katakombách, lesích nebo odlehlých místech. Takže nic nového pod sluncem. Ještě jsme na tom dobře, protože nás nikdo nepronásleduje.(Zatím.)
Vraťme se však k otázce, co s tím. Odpověď je jednoduchá. Dělejme to tak, jak to dělali ve skutcích. Když není jiná možnost, soustřeďme se na domy. Možná proto není jiná možnost, abychom dělali to, co dělal Ježíš a jeho učedníci. Oni měli velmi účinnou evangelizaci. Tato evangelizace se soustředila na dvě věci:
1. Přiblížilo se nebeské království.
2. Prohlašování Ježíše za Mesiáše.
Jak se obě tvrzení mohly prokázat. Jedině tím, že se k nim Bůh přiznával divy a zázraky ve všech oblastech života. (zdraví, zaopatření, ochrana, porušením fyzikálních a přírodních zákonů…)

Kázání a vyučování bez prokázání moci jména Ježíš není příliš účinné. Mohu vyučovat a kázat bez této moci, možná několik málo lidí oslovím, ale ti stejně dříve nebo později odejdou. V tom lepším případě zůstanou, pokud jim to přinese nějakou východu. Kázání a vyučování v moci jména Ježíš- prokázání tohoto jména – je potvrzováno mocí jen skrze moc toho jména. Ať již především hlubokým pokáním posluchačů, tak také zázraky a divy.
Proto jej Bůh povýšil nade všechno, jméno nad každé jméno mu daroval,  aby před jménem Ježíš kleklo každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí  a každý jazyk aby ke slávě Boha Otce vyznal, že Ježíš Kristus je Pán.
(Filipenským 2:9-11 [CzeB21])
Pokud zvěstujeme toto mocné jméno Ježíš, pak Bůh se ke své slávě k němu přiznává tak, jak se přiznával v době prvních křesťanů.
Vztahuj svou ruku k uzdravování a dej, ať se ve jménu tvého svatého služebníka Ježíše dějí divy a zázraky!“  Místo, na kterém se shromáždili, se po jejich modlitbě zatřáslo. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali směle mluvit Boží slovo.
(Skutky 4:30-31 [CzeB21])
Každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, však bude zachráněn.‘  Slyšte má slova, Izraelité: Bůh vám dokázal, kdo je Ježíš Nazaretský, když skrze něj mezi vámi konal divy, zázraky a znamení, jak sami dobře víte.
(Skutky 2:21-22 [CzeB21])
Věří, že dnes Bůh chce dokazovat mezi lidmi, kdo je Ježíš. Nepotřebujeme velká shromáždění, ale možná stačí jen jít po domech a zeptat se na potřeby lidí, jestli je někdo nemocný, jsou bez práce,…. pak se za ně modlit v mocném jménu Ježíš.  (Možná i na ulici, v práci  apod.) On se ke svému jménu přizná. Věř. To je ta nejúčinnější evangelizace, jaká existuje. Pak nám dá znát další kroky..

 

Zamyšlení na každý den. 46. dobrá zpráva – Bůh nám dal svědomí.

Pokojný spánekMD4RV4HUAž půjdeš spát, nic nebude tě strašit, až usneš, tvůj sen bude příjemný.  Nebudeš se bát náhlého děsu ani zkázy, jež čeká ničemy.  Hospodin bude stát po tvém boku, on sám tvé nohy před pastí ochrání!  (Přísloví 3:24-26)
Již včera jsem psal o tom, jak jsem spal v lese pokojným spánkem a s důvěrou v Boží ochranu. Věřím, že Bohu není jedno jestli se v noci budíme ze strachu, nemůžeme pro stres usnout, vstáváme ráno unavení, protože jsme celou noc ve své mysli pracovali.
Určitě mu to není jedno. Je to náš Otec a touží, aby jeho děti měly klidný spánek. Aby jsme skutečně mohli spát spánkem spravedlivých.
V pokračování veršů se dovídáme o některých našich rozhodnutích, které nám tento spánek mohou odcizit:
„Neodpírej dobrodiní těm, kdo je potřebují, když je v tvé moci něco učinit.  Neříkej bližnímu: „Přijď jindy,“ když právě teď mu můžeš pomoci.  Nechystej proti bližnímu nic zlého, když k tobě chová důvěru.  Nežaluj nikoho pro nic za nic, když ti neprovedl žádné zlo.  Nezáviď člověku, jenž páchá násilí, nesdílej žádnou z jeho cest.“ (Přísloví 3:27-31 [CzeB21])
Jednoduchá rada. Nejen jednoduchá, ale jsou v ní obsaženy věci, které můžeme skutečně naplnit, aniž bychom potřebovali nějaké zvláštní zmocnění, zvláštní uschopnění a hluboký duchovní prožitek. Postupně se budu zamýšlet nad každou z těchto rad, ale i bez toho je jasné, že je v moci každého člověka jednat podle těchto slov.
Boží slovo platí pro všechny, jak pro jeho děti, tak i pro ty, kteří v něho nevěří. I když člověk  nevěří, nebo nevěří jen něčemu z Božího slova, nic to nezmění na tom, že to slovo je Pravdou a má moc měnit, bourat, stavět a budovat. Že se naplní podle toho, jak je napsané. Znám ze svého života lidi, kteří se sice zatím nestali křesťany, ale přijali Boží slovo – jeho moudrost a rady z jeho veršů pro svůj život. A ono změnilo jejich život k lepšímu. Věřím, že také časem způsobí jejich obrácení se k němu samotnému.
Jestli chceme spát spánkem spravedlivých, potřebujeme, aby se mnoho věcí, stalo běžnou součástí našeho života. Většinou jde o věci, které mohu udělat sám, stojí jen na mém rozhodnutí, na tom, že je začnu uplatňovat v životě tak, jak mi radí Bůh. Je z nich mnoho těch, které je schopen udělat každý člověk na zemi.
Tyto čtyři věci obsažené v dnešních verších spojuje svědomí, které nám nedá spát, pokud je porušujeme. Bůh dal svědomí každému z nás. proto nemá nikdo omluvu. Ono nás usvědčuje, ať jsme věřící nebo ne. Ono nás pak probouzí ze spánku, nedá nám spát, protože nás vrací k tomu, co jsme udělali jinak, než jsme měli, nebo neudělali, když jsme měli. I když se snažíme ho často potlačit, ono si najde dříve nebo později cestu, byť by to mělo trvat i desítky let.
Za mnohé proměny v životech můžeme děkovat tomu, že Bůh dal člověku svědomí a skrze něho může k nám promlouvat. Děkujme Bohu za tento dar, o kterém se příliš v církvi nemluví.
Hospodina, svého Rádce, velebím, i v noci mě učí mé svědomí. (Žalmy 16:7 [CzeB21])
Pohané nemají Zákon, ale když sami přirozeně dělají, co Zákon žádá, pak jsou Zákonem sami sobě. Nemají sice Zákon,  ale prokazují působení Zákona zapsaného v jejich srdcích. Dosvědčuje to i jejich svědomí: jejich vlastní myšlenky je někdy obviňují a jindy obhajují.
(Římanům 2:14-15 [CzeB21])

Zamyšlení na každý den. 45.dobrá zpráva – Nepřítel nespí, Bůh ale také ne

Chvilku si pospíš, chvilku zdřímneš, na chvilku složíš ruce a poležíš;  najednou tě jak tulák navštíví nouze, bída tě přepadne jako loupežník!  (Přísloví 24:33-34 [CzeB21])

nepřítel posloucháVěřím, že nepatříš mezi ty, kteří nechtějí pracovat. Dokonce si myslím,  že jsi pracovitý(á). Přesto se ti může stát přesně to, o čem mluví verše v Přísloví. Nepřítel nejen neustále slyší, ale také nespí. Na rozdíl od nás. Často v době, kdy se nic zvláštního neděje, nejsme pod žádným tlakem a v celku se nám daří, říkáme, jak nám Bůh žehná, právě v té době můžeme být jako ti, kteří si na chvilku zdřímli, na chvilku složili ruce. A ejhle, co se nám to najednou v životě vylíhlo za problém. Nepřítel nespí a čeká na to, až přestaneme být ostražití. Pak se vloudí do našeho života, pomalu a nenápadně. Nejednou zjistíme, že jsme zamotáni do jeho pavučin, nebo odloudil někoho z rodiny, zavařil nám to ve vztazích v práci i doma, podvedl nás a proklouzl mezi prsty.
Najednou zjistíme, že nám někdo převrátil hodnoty, protože jsme byli unavení, rezignovaní, potřebovali jsme si odpočinout, „vyspat se“.  Potřebujeme být stále ve střehu. Bezelstní jako holubice a ostražití jako hadi. To jsou slova našeho Pána. Je to možné? Je  možné být stále obezřetný? Duchovně nezaspat? Ano i ne.
My na to sami nemáme. Nedocílíme toho svoji snahou, horlivostí ani mučednictvím…. . Člověk svým tělem v tom neobstojí. Aspoň většina z nás. Ti, kteří si myslí opak, padají do pastí.
Bůh se však oslavuje v našich slabostech. Tam, kde jsme ochotni přiznat svoji slabost a dát ji jemu, tam Bůh sám doplní, co je potřeba. On také nespí:
„Má pomoc od Hospodina přichází, jenž nebe i zemi učinil!  On nedá klopýtnout noze mé, můj ochránce jistě nedříme.  Jistěže nedříme ani nespí ten, který ochraňuje Izrael!  Hospodin je můj ochránce, Hospodin po mé pravici dá mi stín.  Neublíží mi slunce během dne, ani měsíc za nocí.  Hospodin mě ochrání před vším zlým, mou duši ochrání.  Hospodin ochrání mé vycházení i vcházení jak nyní, tak i navěky!“
(Žalmy 121:2-8 [CzeB21])
Potom, co jsem uvěřil, jsem stále ještě žil venku, nebo na ubytovnách. Několikrát se mi stalo, že jsem musel přespat venku v lese. Byl jsem unavený, ale strašila mne představa, že po mě lezou různí brouci, pavouci … . Nemohl jsem usnout. Pak jsem se začal modlit, dal jsem se pod Otcovu ochranu a v naprostém klidu jsem usnul. Ráno jsem neměl na sobě jediný štípanec, ani na sobě nejmenšího mravence. Zažil jsem to podobně s komáry. Bůh mne učil důvěře v jeho ochranu. Jak to bylo fyzicky, tak to bylo i v duchovní ochraně. Tak to bylo dříve, ale je to i dnes. Mohu vejít do odpočinutí a přitom se nemusím bát toho, co nepřítel mezi tím chystá. Bůh nespí a ochraňuje moji duši, boří nástrahy ďábla,. provází nás přes jeho pasti.
Mohu být v odpočinutí a přitom být stále ve střehu, protože je to Bůh sám, kdo mne střeží. Potřebuješ s ním o tom mluvit, říct mu, že se dáváš pod jeho ochranu. Zažít to v praxi. Prožít. Ne si to jen myslet. Potřebujeme o tom mluvit s naším Pánem. A také být mu poslušní.
Přeji ti odpočinutí pod jeho ochranou.

Zamyšlení na každý den. Bůh dává sny (vize) Zakončení

nasloucháníKdyž jsem přijeli sloužit do Prahy, dostal jsem z Ducha svatého obraz o tom, co všechno chce udělat během následujících tří let. Napsal jsem to na papír a snažil jsem se to časově krok za krokem nějak propojit, aby to dávalo smysl mně i mým nadřízeným. Pak jsem ten papír odložil. Po třech letech jsem z Prahy odcházeli. Když jsem se podíval na to, co po  nás zůstávalo, bylo to přesně to, co mi Duch svatý ukázal tři roky před tím. Mělo to však jeden háček. Vše se uskutečnilo, ale přišlo to a stalo se to úplně jinak, než jak jsem to na papíře propojoval.
Bůh nám mnohdy dává sny, ve kterých uvidíme vizi – konečný cíl. Je pak na něm, jak nás během doby vede, abychom do tohoto cíle došli.
Je pošetilé pokoušet se přinutit Ducha svatého k tomu, aby k nám začal mluvit tak, jak mi chceme, v jakém čase mi chceme a co mi chceme. Duch svatý je naprosto svobodný a nezávislý na nás a naších představách. Někdy se tak snažíme přinutit Ducha svatého k nám mluvit, že přeslechneme jeho hlas. Je to proto, že ho nutíme, aby k nám mluvil podle toho, jak jsme si to vysnili, nebo jak si myslíme, že by to správně mělo být. Pak se nám taky může stát, že když chceme za každou cenu slyšet Ducha svatého, zaměníme náš hlas a hlas našich představ za jeho.
Byl jsem rád, že jsem ten papír s vizí na tři roky založil, protože jsem nemusel kontrolovat, jestli je to přesně tak, jak jsem si to napsal. Dokonce jsem na to zapomněl. Duch svatý byl u mne svobodný v tom, co chtěl a jak to chtěl dělat. On je vlastně vždycky svobodný, ale mi se někdy sami svážeme naplánovanými postupy a kroky, které nám nedají šanci naslouchat tomu, co Duch chce dělat.
Jsou jen tři věci, které ti pomůžou slyšet Boží hlas a vidět jeho sny. Touho ho slyšet a poslechnout. Naslouchat a očekávat, že začne mluvit. Žádat o konkrétní věci. Bůh určitě naplní tuto tvoji touhu. Musíš však být připravený, že bude k tobě mluvit tak, jak on sám uzná za vhodné:
– skrze Písmo
–  Duchem svatým skrze hlas tvého ducha
–  pokojem
–  nedostatkem pokoje
–  skrze výklad jazyků (můžeš vnímat, za co se v jazycích modlíš,
nebo při modlitbách uvidět obraz toho, co se modlíš)
–   skrze sny
–   vnitřní jistotou (zjevením-svědectvím v sobě samých)
–  nadpřirozenými událostmi
Neodmítej nic z toho. Nevíš, co Bůh použije. Jen mu řekni o své touze ho slyšet, dělat to, co ti oznámí, jít tam, kam tě pošle …
Řekni mu, jak toužíš slyšet jeho hlas a toužíš po tom, aby tě ochránil od cizích hlasů. Věř, že On to uslyší a dříve nebo později začneš slyšet a vnímat jeho hlas.

 

Zamyšlení na každý den. Bůh dává sny (vize) VII

Pyšná princezna - Alena Vránová, Vladimír Ráž
Pyšná princezna – Alena Vránová, Vladimír Ráž

Když píšete divadelní hru, muzikál, scénář k nějakému inscenaci nebo filmu, téměř vždy musíte vytvořit nějakou malou roli. Nebo několik takových rolí. Jsou to role, bez kterých se nedá upřesnit děj, místo, kde se hra odehrává nebo doba v níž se odehrává a pod. Nebo se tam ta postava prostě jen hodí, protože celý děj oživí. Jsou to vedlejší, nebo taká malé role. Někdo z herců řekl, že nejsou malé a velké role, ale jen malí a velcí herci. Je to pravda. I když je role malá – krátký výstup, často se bez ní v divadelním představení neobejdete. Mám před očima herce, který hrál ve filmech většinou komorníky. Mnoho toho nenamluvil, sem tam nějakou větu, ale bez něho by to nebylo ono. Byl přitom velkým hercem Národního divadla. Byl skvělý a skromný herec, který byl ochoten zahrát i „malou“ roli a dělal to skvěle a nedělal ze sebe někoho důležitého, kdo má dostat vždy jen hlavní roli (takových důležitých herců se vždy najde dost)
Tak nejsou velké nebo malé sny/vize, ale jen sny od Boha nebo moje sny a přání.  Přesto existují Boží sny, na které člověk čeká celý život, nebo mnoho let, než se naplní a pak ty, které nás k tomuto snu provází. Ježíš se narodil, aby mohl zemřít za naše hříchy, vstát z mrtvých, abychom i my mohli vejít do věčného života v jeho království. Než však šel umřít na kříž a tak naplnit vizi určenou pro něj, musel projít mnoha věcmi. Naplnit vizi o učednících, kteří byli sním, musel vejít do mnoha skutků, které Otec připravil a ukázal mu je při modlitbách, aby bylo zjeveno, že on, Ježíš, je nejen člověkem, ale také Bohem. Musel projít křtem, slávou i pronásledováním.
Pro nás, věřící, je tou „velkou“ Boží vizí obraz věčného života s Kristem v jeho království. (Ona nám dává směr i naději.) Než se však tento obraz na nás naplní musíme vejít i do jiných Boží snů, velmi důležitých, které nás vychovávají pro konečný obraz.

Někdy jsme v očekávání, že to, co nám Bůh ukáže ve snu nebo vidění se ihned uskuteční. Většinou je to naopak. Musíme projít obdobím čekání, než se to začne uskutečňovat. Doba čekání je čas našeho dozrávání pro naplnění snu, který nám Bůh vložil do srdce. Musíme mezitím projít mnoha zkušenostmi, které nás vyučí,  díky kterým dorůstáme do velikosti toho snu. Někdy musí dorůst naše víra v Boží slovo, jindy rozhodování se podle Ducha svatého, mnohdy zkušenosti, které nás zbaví naivního křesťanství … .  je to čas našeho růstu, jehož odměnou je naplnění Božího snu v našem životě. To, jak jsem ochotný se nechat proměňovat, často ovlivňuje délku čekání. Jsou však situace, kdy musíme čekat na naplnění mnoha dalších okolností.
Bývá také důležité, jak a s kým se o snech, které mi Bůh vložil do srdce, mluvím. Některé sny potřebuji sdílet, abych povzbudil ostatní kolem mne, jindy je lepší mlčet a jen čekat. Někdo napsal, že s Božími sny mám chodit ne za sourozenci, ale za rodiči(myšleno duchovními). Někteří sourozenci mohou začít žárli, ale rodiče si to uloží a přemýšlí o tom (Josef a jeho bratři).

Bůh mne čas od času posílá s nějaký slovem nebo obrazem za lidmi, abych jim to slovo sdělil, nebo ten obraz představil. Pak člověku musím mnohdy říct, že Bůh mu to oznamuje proto, aby až se to stane věděl, že je to od něho. Proč by to měli lidé vědět?
Těch důvodů je několik. Tady jsou dva z nich. Aby lidé věděli, až se ty věci budou naplňovat, že Bůh je s nimi a nemuseli mít strach, ale radost a neději. Ten hlavní je však, aby si člověk nemyslel, že se ty věci staly jeho zásluhou, ale aby museli uznat, ano Bůh jednal a naplnil, co řekl, ne já.  Aby přiznali slávu bohu, ne sobě.
VII. Bůh dává sny(vize) proto, aby nás uchránil od pýchy a povyšování se. Chrání nás od myšlenek naší důležitosti a povýšenosti nad ostatními.
“ Ve snu, v nočním vidění, když hluboký spánek padne na lidi, v dřímotách na posteli.  Tehdy to lidem dá na vědomí a zapečetí je v tom, o čem byli poučeni, aby odvrátil člověka od jeho špatného díla a vzdálil pýchu od muže.“
(Job 33:15-17 [CzeCSP])

Zamyšlení na každý den. Bůh dává sny (vize) VI

cesta vizeByl jsem před několika lety ve Filipech v Makedonii (v Řecku). Údajně jsem se díval do díry (jeskyňky?) kde byli vězněni Pavel a Silas.
Bůh Pavlovi jasně ukázal kam má jít:
Tam měl Pavel v noci vidění. Stál před ním nějaký Makedonec a prosil ho: „Přijď do Makedonie a pomoz nám!“ (Skutky 16:9 [CzeB21]) Díky tomuto vidění a tomu, že Pavel poslech, uvěřil první Evropan. Obchodnice Lydie. Uvěřila ona a celý její dům.
Následně Pavel odchází do Soluně a dále do Beroji. Během několika měsíců je rozšířeno evangelium po celé Makedonii a víra věřících ze Soluně (Tesalonika) a Filip po celém Řecku.
6. Bůh dává zjevení, aby nám ukázal směr. Cestu, po které jít.
V tomto případě to byl konkrétní směr kam jít kázat evangelium, ale může to být i směr duchovní – pochopení Božího myšlení. To vidíme na vidění, které dostal Petr ohledně obrácení se pohanů. (Skutky 9.kap.) Nejen mu Bůh ve zjevení ukázal, že evangelium je i pro pohany, ale také mu sdělil, že se nemá bát odejít s posly, kteří pro něj přišli.
Jinde můžeme vidět, jak Bůh ukazuje ve snu mudrcům z východu, aby se nevraceli zpět přes Jeruzalém, ale aby odešli jinudy, ukazuje ve snu Josefovi, aby s Ježíšem a Marií odešel do Egypta, pak opět ve snu mu zjevuje, že je čas se vrátit…. .
Bůh dává sny proto, aby nás nasměroval Božím směrem, po jím připravených cestách, ať je to již konkrétní země, město, ulice, dům, nebo duchovní směr, jeho myšlení a jeho pohled na věci a život.

Ne vždy je jednoduché se vydat tím směrem, který ukazuje Bůh a není ani jednoduché dojít na místa, kam nás posílá. Je tu velká opozice, Satan. Nemusíme se však bát. I v takových chvílích tlaků a protivenství chvalme a děkujme Bohu tak, jak to dělal Pavel a Sillal ve vězení a očekávejme na to, co Bůh udělá se situací, jak ji promění, jak uvidíme průlom a požehnání. Není to naše cesta. Je to Boží cesta, na kterou nás vyslal sám Hospodin zástupů. On ji pro nás i uvolní a učiní ji průchozí. Na nás je jen poslechnout, jít, chválit a děkovat a být trpělivý v očekávání Božího jednání.

Zamyšlení na každý den. Bůh dává sny (vize) V

loď na kopciJsou dvě postavy, v dějinách starozákonního Izraele, které na mne měly obrovský vliv, zvláště v počátcích mého chození s Kristem.
Král David a Josef. Obě tyto postavy a jejich životní příběhy mi pomáhaly v dobách, kdy jsem byl  na dně, v krizi, nebo když vše okolo vypadalo na zhroucení. Zvláště pak jsem si oblíbil příběh Josefa, který ačkoliv byl prodán svými bratry do otroctví a stal se otrokem Putifara v Egyptě a později byl uvržen do vězní, přesto mohl v tom všem uvidět Boží ruku, která vedla jeho život k tomu, aby se stal nejen druhou osobou po faraonu, jak mocí tak majetkem, ale také aby skrze něho zachránil svůj lid před hladem a dal mu místo, kde se nesmírně rozrostl. Je zvláštní, že ani skrze jednoho z nich Bůh neučinil žádný zázrak, přitom jejich život a jejich jednání a Boží jednání s nimi a skrze něm bylo samotným Božím zázrakem. Přesto byli naplniteli Boží vůle, Božích vizí. (Na rozdíl od Mojžíše, Eliáše a dalších, skrze které Bůh to činil skrze velké a mocné zázraky). Díky těmto mužům jsem mohl i ve svém životě v nepříjemných dnech vidět Boží vedení a mít naději v tom, co mi ukázal.
V. Bůh ti dává sen (vizi), aby ti dal naději pro zlé dny.
Několikrát jsme přišli do situací, kde ve sboru bylo jen pár lidí. Nebo žádný sbor nebyl. V tom nejhorším případě, kdy sbor „zametl hříchy pod koberec“ a navenek to vypadalo jako skvělé harmonické společenství. Když jsme začali vymetat věci z pod koberce, bylo to pak hrozné. V takových chvílích bychom se  bez Božího snu/vize neobešli. Rovnou bychom to mohli zabalit a odejít.  Sen, který nám Bůh dal, pak mohl povzbuzovat ty zbylé ve sboru a nastartovat jejich naději, sílu od Pána a touhu měnit situaci. Podobně to bylo i s financemi. Vždy, když jsme přišli do nového sboru, nebyli tam finance. Přesto Bůh nám dával vize, které stály mnoho peněz. Vždy je dodal a vždy to udělal přes jiné lidi, kteří je sehnali. (Díky Bohu za ně.)

Vždy, když můžeš pak svědčit o tom, jak Bůh naplnil tento jeho sen, pak povzbuzuješ mnoho těch, kteří jsou momentálně v údolí, připomínáš jim tím, že i jim dal Bůh nějakou vizi a dáváš jim naději, že ji jistě naplní i s nimi.
Musíš počítat i s tím, že se najdou ti, kteří místo, aby přijali nadšení a povzbuzení, začnou žárlit a závidět. To je však na jiné zamyšlení. Nenech se tím odradit. je mnohem více těch, kteří potřebují povzbudit a připomenout si vize, které jim Bůh dal.

Boží sen nebo vize, může být pro tebe takovou lodí na kopci, která tě převeze v době, kdy moře je rozbouřené a jeho vlny začnou zaplavovat vše kolem tebe. Je to taková loď naděje, která tě má přes to rozbouřené moře převézt.
Na druhé straně musíš zůstat realistou, který si uvědomuje, že to je Boží věc a Boží sen, který se naplní ne skrze tvou dokonalost, ale proto, že Bůh plní to, co slíbil. To, že k tomu používá jako spolupracovníka tebe, je jen z jeho milosti.

 

 

Zamyšlení na každý den. Bůh dává sny (vize) IV

afi spolupráceIV.Bůh ti dává sny (vize), aby jsi s ním mohl spolupracovat na jeho díle.
Jsou chvíle v našich křesťanských životech, kdy bychom chtěli pro Boha udělat všechno možné i nemožné. Král David toužil postavit Hospodinu chrám. Bůh však měl jiný záměr. Bůh chtěl, aby mu chrám postavil  jeho syn Šalamoun.
David vnímal, že má být postavený chrám, ale ve své touze sloužit Hospodinu si neuvědomoval mnoho věcí, které ale Bůh viděl jinak. Proto nám dává sny a vize velmi konkrétní, abychom se mohli stát jeho skutečnými spolupracovníky  a ne těmi, kteří spíše boří nebo ohrožují to, co Bůh chce dělat. ( Hospodin mu ale řekl: ‚Je dobře, že chceš mému jménu postavit chrám.  Nepostavíš ho však ty, ale tvůj syn, který vzejde ze tvých beder. Ten vystaví chrám mému jménu.‘ 1. Královská 8:18-19 [CzeB21]) David však měl podíl na této stavbě. Podle toho, jak mu Bůh ukázal, připravil plány a nashromáždil vše, co jeho syn Šalamoun pak potřeboval ke stavbě. Bůh dal Davidovi sen o chrámu a zároveň z něho udělal svého spolupracovníka na tomto díle. David se stal Božím spolupracovníkem, protože přijal vizi o stavbě chrámu, poslechl Boha a nezačal ho stavět, ale změnil  svůj postoj podle Božího plánu a jen připravil plány a materiál. David musel změnit své plány a své představy, aby se mohl stát Božím spolupracovníkem na tomto díle.
Apoštol Pavel byl velmi horlivý pro Boha. (Tak jako David.) Když pronásledoval křesťany myslel si, že dělá to nejlepší pro Hospodina. Myslel si, že tak to vidí Bůh. Když mu Bůh ukázal, co s ním zamýšlí, změnilo to celý jeho život. Musel opustit své představy a začít spolupracovat s Bohem na skutečných Božích vizích. To ho stálo to, že musel změnit svůj pohled a způsob života. (Samozřejmě, se mnoho změnilo, když uvěřil, ale o tom teď nepíši.)  Pavel neodmítl Ježíšovu výzvu pro sebe. Pavel neodmítl, obraz, který mu Ježíš ukázal. Naopak začal spolupracovat, aby se stal ten obraz tady na zemi skutečností.
Bůh mi dával a dává mnoho dílčích snů, které se postupně uskutečňují. Pokud chci, uskutečnit Boží sny, musím se s nimi sjednotit a podřídit se jim a potřebě (potřeby podle Boha a ne podle těch, o kterých si já myslím, že „jsou ty správné“), která vede k jejich uskutečnění. Nosím si však stále jeden obraz od Boha, který mi vždy dá sílu překonat období, kdy jsem v údolí, nebo opustit své představy o tom, jak naplnit dílčí sny, které mi Bůh dal. Je to vize o tom, že nás připravuje na dobu krize. To mi vždy připomene a ukáže mi jak nás tím, co se děje připravuje pro naplnění této jeho vize o nás.
Bůh ti dává sny tedy také proto, aby jsi se mohl stát jeho spolupracovníkem na jeho díle. Stojí to však vždy změnu v našich životech.

Zamyšlení na každý den. Bůh dává sny (vize) III

imagesVCFLHKZ9Zlobím se, když vjedu autem do nějaké velké díry. Zvláště v plné rychlosti. Zlobím se na sebe ve chvíli, kdy je u silnice značka, která mne na to upozorňuje a přesto si nedám pozor.  Jsou různé značky, které nás upozorňují na možné nebo blížící se nebezpečí. Na trase, kterou jezdím z Pezinku do Malacek, občas přebíhá přes cestu lesní zvěř. Především srny. Nebyl jsem zvyklý na to, aby to bylo někde tak často. Proto nyní, když vidím u silnice značku, která mne na to upozorňuje, zaručeně zpomalím a dávám si větší pozor. Je i skvělé vědět, že na dálnici přede mnou  se něco děje. Je dobré mít přesné informace o havárii o opravě vozovky, abych se nedostal do kolony a pak několik desítek minut nebo hodin nestál na jednom místě. Čím dřív se to dovím, tím spíše se mohu na to připravit. Uhnout na nějakou boční cestu, nebo si zvolit od začátku jinou trasu, nebo si vzít něco na čtení :-).
Podobně i Bůh nás varuje předem.

3. Bůh dává sny (vize), aby nás varoval. Byl čas, kdy jsem hodně cestoval a to především po české dálnici D1. Na to množství kilometrů, které jsem po ní najel, jsem se jen zřídka kdy dostal do velké kolony (teď nemyslím velká města na dálnici). Většinou jsem byl puzen Duchem, abych vyje dříve, nebo nezastavoval na místě, kde jsem běžně dělal přestávku a to, i když jsem měl dost času. V takových případech jsem se později dověděl, že hned po tom, co jsem přejel nějaké místo, se na něm stala havárie a dálnice byla uzavřená.
Nejsem ten, komu se zdají prorocké sny, spíše mi Duch dává obrazy, které vidím při modlitbách, svých nebo jiných bratrů a sester, při chvále apod. Někdy jsou to jasné obrazy, které nepotřebují výklad, někdy mi Duch dá i výklad, co ten obraz znamená.
Můžeme mít obraz zavřených dveří, uzavřených Božích průduchů apod. Potřebujeme znát přesně význam toho, co to to  znamená. Ne vždy to musí být negativní, jen odklad něčeho, nebo výzva k něčemu, co máme udělat, aby se vše otevřelo … .
Jsou však varování, která Bůh dává církvi a celým společenstvím. Byla společenství která přijala taková varování a například opustila vesnici. Lidé z církve  se odstěhovali z vesnice i ze státu a zachránili si tím život. Ti, kteří nebyli schopni poslechnout, nevěřili snu, který dostal služebník v církvi, byli všichni povražděni muslimy, kteří obsadili vesnici a později celou oblast.
Pak je tu však varování ohledně hříšného života. Bůh včas nám dává do cesty „značky“, které nás usvědčují z hříchu, ukazují nám na naše odchýlení se z jeho cest a ukazují jak se máme vrátit. Bůh to dělá skrze své služebníky, ale také skrze sny, které nás mají varovat, že se řítíme do propasti.
Hospodin varoval Izrael i Judu skrze všechny své proroky a vidoucí: „Odvraťte se od svých zlých cest a dodržujte má přikázání a ustanovení! …“ (2. Královská 17:13 [CzeB21])
Tato varování však nesvěřuje běžně každému věřícímu a neděje se to každý den. Ten koho takto posílá, nese velkou odpovědnost za to, že vyřídí vše tak, jak mu to Duch svatý zjevil (přesně, ve správném čase a správným lidem) a nebude do toho zatahovat své emoce a své myšlení (svůj výklad podle toho, jak se cítí).

Bůh tě nechce nechat bez varování, pokud vidí nebezpečí, které ty ještě nevidíš, nebo ho přehlížíš. Dělá to skrze to, že ti dá sen, zjevení, vizi nebo ji dá jiným, aby ti o tom řekli.
Nezahazuj ihned věci, které slyšíš, nebo jsi viděl ty nebo jiní ve snu nebo zjevení,  ale modli se, zda je to od Boha, zda je to pro tebe a co s tím máš dělat. Pak poslechni a udělej to, co ti Duch ukáže, že máš udělat.

 

 

Zamyšlení na každý den. Bůh dává sny (vize) II

vize IIIZkoušeli jste někdy jet na kole, motorce nebo autem a dívat se těsně před kola? Nebo jít po chodníku  a dívat se pod nohy? Co se vám nejspíše stane? Pokud jdete po chodníku, nejspíše někoho srazíte, nebo narazíte na zeď. Pokud jedete na kole nebo autem, skončíte někde v příkopu. Proč? Sice vidíte dobře těsně před sebe, ale nevidíte nic kolem a hlavně nevidíte jaké překážky, zatáčky a dopravní značky máte před sebou. Když to pak přijde  a vy je zaregistrujete (všimnete si jich) nejste připraveni rychle reagovat. Jednoduše nejsme připraveni na to, co má přijít.

2. Boží sny a vize nás mají připravit na to, co má přijít.
Bůh chce, abychom byli připraveni. Pokud by to nechtěl, nedal by nám Písma, kde mnohými proroctvími připravoval svůj lid na to, co má přijít, co bude dělat. Tak připravuje dnes i nás.
Mít sny od Boha, vykládat je a v přijímat jeho vize, je jen jiný projev prorockého ducha.
To, že je nám oznámené, co bude Bůh dělat, nebo co se bude dít a my se podle toho nezařídíme, je jen důkazem, že nevěříme vizi, snu, slovům, které Bůh posílá přes své služebníky. Je to jeden velký nedostatek mnohých církví a společenstvích. Často připravujeme strategie, plánujeme finance, vymýšlíme techniky, ale kdybychom uvěřili vizi od Boha, ušetřili bychom si často peníze, čas i nervy. Chodíme krok za krokem s hlavou upřenou na zem, místo abychom  hleděli před sebe na Krista a na to, co připravuje.
Nejde jen o církev, ale jde i osobní život. Pokud chceš koupit nějakou nemovitost nebo ji prodat a dostaneš sen o tom, že za rok budou ceny vyšší. Co uděláš? Když ti Bůh zjeví ve snu, že budeš v Africe lékařem, pak půjdeš studovat techniku? Pokud ti Bůh vloží do ducha vizi o práci mezi dětmi, začneš hledat práci v domově důchodců?….
Faraon dostal sen, skrze který byl zachráněný Egypt od hladomoru. Proč? Protože poslechl a uvěřil tomu, co o tom snu vyložil Josef. Skrze sen Faraona, jeho víru v Josefův výklad, Josefovu schopnost vykládat sny a moudrost od Boha, byl Egypt připravený, když přišly roky hladu.
Mnohdy „nekřesťané“ mají více víry než ti, kteří mluví o sobě, že jsou věřící.

Bůh ti sesílá sen, nebo ti v duchu ukazuje obrazy proto, aby tě připravil na budoucí věci. Je to klíč k tomu, aby jsi mohl vstoupit do dveří, které mají název: „zítřek“.

Příště: Bůh dává sny, aby tě varoval.

 

 

Zamyšlení na každý den. 44. dobrá zpráva – Bůh dává sny (vize)

„Tito lidé vůbec nejsou opilí, jak si myslíte – vždyť je teprve devět hodin!  Děje se ale, co bylo předpověděno ústy proroka Joele:  ‚V posledních dnech, praví Bůh, vyliji svého Ducha na všechny lidi. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši mladíci uvidí vidění, vaši starci budou mít sny.  Jistěže na své služebníky a služebnice v těch dnech vyliji svého Ducha a budou prorokovat.“
(Skutky 2:15-18 [CzeB21])

vize IIV následujících sedmi možná osmi dnech, bych se chtěl zamýšlet nad slovem sen/vize. Myslím si, že mnozí v této oblasti tápají a neví, co si mají myslet a jak jednat se sny a vizemi.

Musíme rozlišovat, co se nám zdá ve spánku a co nám Bůh zjevuje jako jeho sen a vizi. Hodně lidí se často zabývá tím, co se jim v noci zdálo za sen a hledají v něm nějaké odkazy. Mnohdy se spoléhají na „babské pověry“ a jiné okultní praktiky (snáře apod.), nebo si dělají lidské výklady, podle toho, co zrovna prožívají. Mnoho snů, které se nám v noci zdají mají sice souvislost s naším životem, ale nesouvisí s Boží vizí. Jsou jen důsledkem toho, co zrovna prožíváme a v jakém psychickém stavu se zrovna nacházíme. Například: Z množství práce jsou těžké sny, množstvím slov mluví hlupáci. (Kazatel 5:2 [CzeB21]).
Pokud se dívám na televizi, pak mohu předpokládat, že se mi budou zdát podobné věci, které jsem viděl (horor, akční film, erotika…). Nebo jimi budu svírán, pronásledován. Pokud jsem pod dlouhodobým tlakem ohledně dluhů, života v hříchu, stresu, pak se to odráží na mých snech. Mohu se probouzet se zděšením, zpocený apod. Příčinou však je většinou nějaký hřích v podobě neposlušnosti vůči Božímu slovu, hřích starostí, hřích ve vzdalování se od Boha a hledání svých cest… Tyto sny by měly být pro nás varováním, abychom se zamysleli, zda je vše  v pořádku s naším životem a našim jednáním.
Naopak:  „Moudrostí založil Hospodin zemi, prozřetelností nebe upevnil.  Jeho věděním tryskají z hlubin proudy, oblaka rosu skýtají.  Soudnost a prozíravost ať nesejdou ti z očí, jak vzácný poklad je, synu, opatruj.  To ony darují tvé duši život, právě ony tvé hrdlo okrášlí.  Bezpečně pak půjdeš svojí cestou, tvé nohy nebudou klopýtat.  Až půjdeš spát, nic nebude tě strašit, až usneš, tvůj sen bude příjemný.  Nebudeš se bát náhlého děsu ani zkázy, jež čeká ničemy.  Hospodin bude stát po tvém boku, on sám tvé nohy před pastí ochrání! “ (Přísloví 3:19-26 [CzeB21])
Ve snech se tedy často odráží náš momentální stav a vztah k Pánu. Platí to i pro ty, kteří nevěří v Ježíše. Můžeme číst o snech faraona, babylonských králů, Pilátově ženě a dalších lidí. Tyto sny je měly varovat, ale zdály se jim hlavně proto, aby skrze ně byla zjevena Boží sláva.
Jinou kapitolou jsou sny a vize, obrazy, které můžeme uvidět, i když nespíme a které nás mají vést. Abychom lépe pochopili jak vše funguje, zkusme se zamyslet nad tím, proč nám Bůh tyto sny a vize dává. Budeme jim pak lépe rozumět a používat je.

1. Bůh dává vize, aby zjevil svoji vůli.
Jistě! Panovník Hospodin nepůsobí nic, aniž sdílí své tajemství se svými služebníky, proroky. (Amos 3:7 [CzeB21])
Bůh chce, abychom znali jeho vůli. Říká: „Slyšte má slova: Je-li mezi vámi Hospodinův prorok, dám se mu poznat skrze vidění, promluvím k němu skrze sen. (Numeri 12:6 [CzeB21])
Ne každý musí mít sny a vize. Někdy je získáváme skrze jiného člověka, vedoucího, který se s tím, co mu Bůh ukázal s námi sdílí a my pak může ty věci uvidět a představit si je, nebo se jen s nimi ztotožnit (sjednotit). Někdo potřebuje takový prvotní dotek skrze jiného, aby sám pak přijímal další a podrobnější vizi. Někdy se nám poskládá celkový obraz z několika menších, který přijali různí lidé. Nemusíme spát, může nám to přicházet do  obrazu našeho vnitřního člověka (ducha) při modlitbách, při kázání jiných apod. Bůh chce se s námi podělit o to, co je jeho snem, jeho vizí a záměrem.  Několik rad pro tuto oblast:
1. Pokud si nejsi jistý/á, že je to od Boha, modli se vírou, aby to odešlo z tvého života, pokud to není Boží. Pokud to zůstane, pak je to Boží. (Toto funguje jen v případě, že toužíš po Boží vůli a nechceš si prosazovat svoje představy a za předpokladu, že věříš tomu, že když o něco prosíš Otce podle jeho vůle, pak se to stane. Jeho vůlí je, aby jsi hledal jeho cesty.)
2. Pokud ti Bůh dává sny o druhých nebo o společenství, pak se modli za to, aby jsi věděl/a, jestli to máš říct a kdy, nebo se máš jenom za věci modlit. Pokud to máš říct, pak zajdi za tím člověkem a neříkej to jiným. Pokud se jedná o společenství, zajdi za vedoucím. Je to jeho odpovědnost.
3. Pokud se ti zdá sen, nebo máš vizi, kterou nechápeš, pros o výklad od Boha. Pokud nepřijde, zahoď to, nebo odlož.
4. Pokud je to pro tebe a máš jistotu, že je to Boží, uchop to vírou a běž za tou vizí. Ptej se však na podrobnosti(načasování, postupné kroky apod.)

Příště: Bůh dává vize, abychom moli být připraveni.

Zamyšlení na každý den. 43.dobrá zpráva – Nadšení od Hospodina

Abychom mohli žít každodenní život s Duchem svatým, potřebujeme tři věci:
a) Touhu. Bez touhy není možné slyšet hlas Ducha svatého. Pokud po něčem netoužím, ani to neočekávám a nevyhlížím.
Boží děti, slyší hlas svého Pastýře. Pokud však v mém srdci není touha, pak nevnímám ani to, že mne vede. Některé skutečnosti v mém životě pak pokládám za štěstí, svou spravedlnost a dokonalost, nebo prostě si toho nevšímám a jen žiji.
Potřebuji toužit po přítomnosti Ducha svatého a jeho hlasu. Touhu do srdce mohu získat od Otce a jeho Slova. Když čtu o tom, jak mluvil ke svým služebníkům, když čtu o tom, jak Ježíš chodil po zemi a tom, co všechno dělal, když čtu co Duch svatý dělal skrze první křesťany v knize skutků a jak jasně k nim promlouval Bůh. Mé srdce se roztouží po tomto hlasu a jeho vedení. Řekni Duchu svatému: otvírám své srdce pro tebe, přijď do mého života, toužím po tvé přítomnosti. Můžeš si požádat i o samotnou touhu. (I když žádat a modlit se za touhu, znamená, že již nějakou touhu máme)

b) Potřebujeme slyšet. Písmo mluví o lidech, kteří mají uši a přesto neslyší. Občas se mi stane, že na mne někdo mluví, já slyším, že mluví, ale nevnímám, co mi říká. Pak se musím zeptat: „Co jsi mi to říkal?“ Podobně je to i s duchovním sluchem. Stejně je to s tím jak slyšíme hlas Ducha svatého, který promlouvá k našemu duchu.
Protože se soustředíme jiným směrem, jsme zaměřeni jinam, než k Duchu, neslyšíme co nám chce říct. Potřebujeme se zastavit a začít naslouchat svému nitru. Zeptat se Duchu svatý, to teď ty ke mne promlouváš? Jsem tady. Poslouchám. Pokud se soustředíme směrem k němu, začneme vnímat to, co nám chce říct. Musíme se vědomě rozhodnout, že začneme naslouchat a soustředit se tím směrem.
Můžeme se i ujistit. „Je to toto, co slyším? Slyším tě správně?“…

c) Žádejme o konkrétní věci.
Chybou, kterou děláme jsou naše otevřená zadní vrátka pro případ, kdyby Bůh nic neudělal, nic mi nedal, nijak nejednal… Jak mohu říkat, že věřím, když vzápětí začnu dělat opatření pro případ, že Bůh nic neudělá.  Schází-li někomu z vás moudrost, ať žádá Boha, a ten mu ji dá – je přece štědrý ke všem a bez výhrad!  Ať ale žádá ve víře a bez pochybností. Kdo pochybuje, podobá se totiž mořské vlně, větrem bičované a hnané sem a tam.  Ať nikdo takový nečeká, že od Pána něco dostane
(Jakub 1:5-7 [CzeB21])
Proto vám říkám: Věřte, že všechno, o co při modlitbě prosíte, jste dostali, a budete to mít. (Marek 11:24 [CzeB21])
V souladu s touhou vloženou to tvého srdce Bohem, buď při modlitbách a žádostech konkrétní. Tvoje víra je založena na Božím slově – modli se Božím slovem, tedy verši z Písma, které zaslibují, nebo tvoří, boří, vyvracejí nebo budují…
Toto je smělá důvěra, kterou k němu máme: Kdykoli o něco prosíme podle jeho vůle, slyší nás.  A když víme, že nás slyší, kdykoli o něco prosíme, pak víme, že to, oč jsme jej prosili, dostáváme.  (1. Janova 5:14-15 [CzeB21])

Můžeš důvěřovat Bohu, že pokud ho požádáš o Ducha svatého, sešle ho do tvého života. Můžeš důvěřovat Duchu svatému, že když mu řekneš jak toužíš po jeho slově k tobě, bude k tobě promlouvat. Když budeš toužit po duchovních darech a řekneš mu to, objevíš v sobě jeho dary, které ti dá tak, jak sám chce. Když budeš toužit chodit v jeho přítomnosti a budeš s ním o tom mluvit, začneš v ní chodit, protože on slyší a dává svým dětem dobré věci.
Který z vás otců podá svému synu hada, když tě poprosí o rybu?  A když poprosí o vejce, podáš mu snad štíra?  Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kteří ho prosí?
(Lukáš 11:11-13 [CzeB21])

Zamyšlení na každý den. 42. dobrá zpráva – Můžeš vědět kdy jít a kdy zůstat stát.

Psal jsem o tom, že můžeme skrze chození v Duchu svatém znát konkrétní věci. Detaily, maličkosti pro všední den. Ať to je již v obchodování, nakupování, při práce a pod. Duch svatý nám nechce oznamovat jen velká a důležitá rozhodnutí, ale každodenní maličkosti. Také   jsem se zmínil o tom, že skrze tyto malé denní věci, se učíme poznávat, jak k nám mluví, učíme se znát jakým hlasem mluví k našemu duchu, abychom si byli jistí jeho hlasem při velkých a důležitých rozhodnutích.
Nechat se vést Duchem svatým, také znamená vědět, kdy mám věci dělat, kdy je nezačínat a kde je dělat nebo nedělat. Velké množství věřících, udělá chybu právě ve špatném načasování. Potřebujeme vědět, co máme dělat, kde máme být a v jakém čase a důležité je také s kým. Pokud neznáme čas a jsme na správném místě, můžeme minou lidi, kteří nějak souvisí s naší službou, nebo události, které se tam měly nebo mají odehrát. Pak z těchto důvodů naše služba, práce, obchod a pod. nemusí být efektivní. Přinese spíše zklamání, že to není tak, jak jsem slyšel z Ducha svatého. Když se to stane víckrát, přestáváš věřit, že tě Duch svatý chce vést. Možná slyšíš dobře, ale neptal jsi se na čas, nebo místo. Na překážku je zde naše netrpělivost a naše city k různým místům (například se na to místo váží naše dobré nebo špatné vzpomínky a to ovlivní, zda slyšíme správně). Jsou místa, kde jsem neprožil příjemné věci. Když vnímám, že mne tam Duch svatý posílá, pak se má duše bude bouřit proti tomu. Moje mysl bude hledat všechna proti a bude je vydávat za hlas Ducha svatého. (to by mi Bůh  neudělal, vždyť ví, že by mne to tam zabilo…, to nemůže být a není z Boha… to je od ďábla…)
U času jde spíše o naši netrpělivost. Nejsme mnohdy schopni vyčkat Božích zaslíbení a chceme je ihned. Potřebujeme vědět, že nás Bůh posílá hned, nebo se máme připravovat, nebo jen čekat až otevře dveře. Mnoho z Božích věcí, do kterých jsme vstoupili a viděli Boha dělat obrovské věci, jsme zažili právě proto, že jsme byli na správném místě ve správné době a proto jsme měli kolem sebe i správné lidi a jednali jsme se se správnými lidmi, které Bůh předem připravil. Asi jsme i mnoho věcí prošvihli, pro moji netrpělivost. Není to jenom o netrpělivosti, je to také o tom, že můžeme přijít pozdě. Tedy o neochotě jít hned, o zdlouhavém rozhodování se … . Můžeme věci promeškat. Nikdy již nebudeme mít šanci to zopakovat. prostě to již šlo. Ten správný čas jsme promeškali, lidi minuli. Zažil jsem případy, kdy lidé se rozhodli pozdě, pak zjistili, že jsou mimo, ale přesto zůstali na tom místě a mysleli si, že dostanou ještě jednu úplně stejnou šanci. Tak tam čekají do dnes. Ano šanci dostaneme, ale již v jiném čase, při něčem jiném. Nevstoupíme dvakrát do stejné řeky. Voda, co v ní byla včera, již odtekla a dnes tam teče jiná. Jsou různé důvody pro netrpělivost. Nedaří se ti na tom místě kde jsi, chceš již být ve službě samostatný a ne stále pod autoritou, vidíš sen a už, už ho chceš naplnit, myslíš, že to nějak pomůže tvým vztahům v rodině… Pokud tomu podlehneš a nepůjdeš v Božím čase, pak se to pro tebe a tvou rodinu může stát katastrofou. Zažili jsme případy, kdy služebníci takto odešli i s celou rodinou, ale nakonec se tam, kam šli neuživili, měli stálé problémy, natož aby ještě sloužili a nakonec se jejich rodina rozpadla a rozvedli se. Je skutečně nutné znát čas a místo, kde tě Bůh chce mít.
V knize  Skutků můžeme vidět jak byl Pavel veden na konkrétní místa v konkrétním čase. Jak Petr slyšel, že přišli ti správní lidé. U krále Davida také vidíme, jak Duch k němu hovoří a kde a kdy se má postavit nepříteli, jak má vyčkat a ž On půjde před ním. Jak to zjistí, že je před ním (2.Samuelova 5:23-25, Skutky10., Skutky16:6).
Stejně jedná i s námi. Možná si teď říkáš, že o tom kam a kdy půjdeš rozhodují jiní. I o nás rozhodují a všude, kde jsme byli, jsme byli z Boží vůle a ve správném čase, i když to někdy z našeho pohledu vypadalo jinak. Pokud bychom na ta místa, kam jsme byli posláni přišli v jiném čase, mnoho z těch věcí, které jsme udělali (dělal Bůh skrze nás), bychom vůbec nemohli udělat. Ani zažívat dnešní požehnání na Slovensku.
Musíš věřit, že Bůh mluví i k nim. Svěř se pod jeho křídla. Pros za ty a žehnej těm, kteří o tom rozhodují. Vyžádej si od Boha ujištění, že tě povede i skrze jiné ve správném čase na správné místo. Potřebuješ ujištění pro zlé časy, kdy bude přicházet nepřítel a našeptávat, aby jsi odešel, protože tě někdo poslal tam, kde nemáš být.
A vše začíná u malých věcí, o kterých můžeš každý den mluvit s Duchem svatým.

Zamyšlení na každý den. 41.dobrá zpráva – Duch svatý zjevuje konkrétní věci

Naučit se chodit, žít v Duchu svatém, znamená se s ním sdílet a naslouchat mu v maličkostech. Jsou situace, kdy jde o velmi důležitá rozhodnutí v našich životech a tehdy se snažíme volat k Bohu o jeho vedení. Chceme slyšet jeho hlas a radu. Přitom naslouchání jeho hlasu v maličkostech všedního dne, nám dává jistotu, že slyšíme správně i při velkých a zásadních rozhodnutích.
NEnaučíme se slyšet a rozeznávat hlas Ducha svatého, když se na něho budeme obracet jen při těch velmi, velmi důležitých věcech. I když jeho hlas uslyšíme, budeme pochybovat, zda slyšíme správně. Nepřítel nás dokáže zpochybnit.
Mluv s ním i o běžných věcech. Nakupuješ, on ti dokáže konkrétně poradit. Duch svatý ví, jak byl ten, či ten výrobek vyrobený. Zda je uvnitř kaz, zda je to skutečně čerstvé apod. Kde nakoupit, kde prodat. A ty se při tom naučíš rozeznávat, co je od něho a co z tebe. Přitom, když uděláš chybu, nic se nestane, ale ty se posuneš, Budeš vědět, jak to není. Naučí tě to chodit v Duchu a v důležitých věcech budeš mít jistotu, protože poznáš jeho hlas.
Duch svatý mne vedl při prodeji mých obrázků a obrazů naprosto na konkrétní místa a ke konkrétním lidem, učil mne vnímat, kdy mluví on a kdy má duše, při jednoduchých rozhodnutích, jako kterou cestou jít a kudy ne, kde vystoupit z vlaku, do kterého města jet, do jaké ulice a obchodu zajít. Učil mne, kdy a za koho se mám modlit. Vzpomínám si, že na začátku, kdy jsem ještě pro mnohé byl problémovým křesťanem a nemohl jsem v církvi sloužit, mne Duch svatý vedl, abych každý večer chodil kolem nemocnice a modlil se za to, aby tam mohli sloužit křesťané. V té době to nebylo možné. Ředitel byl jehovista a křesťané tam oficiálně nesměli sloužit. Byla pro ně nemocnice zavřená (pro duchovní službu nemocným). Když jsem po několika letech již sloužil v Armádě spásy, měl jsem milost být u toho, kdy v nemocnici vzniklo komunitní centrum a nemocnice se otevřela pro duchovní službu všem církvím.
Bůh tě chce použít konkrétním způsobem a mluvit s tebou o konkrétních věcech. Dokáže být velmi konkrétní. On ví vše. S králem Davidem, s Mojžíšem mluvil o naprosto konkrétních věcech (Exodus 26. kap., I.Paralipomenon 28:11-19), ale i dalšími jeho služebníky od Abrahama přes soudce  Gedeona, proroka Samuele a krále až po novozákonního Filipa, kterému v jeho největší službě evangeliem přikázal, aby vyšel z této služby na poušť. Tam pak, aby se připojil ke konkrétnímu vozu a konkrétnímu člověku. Bůh je velmi konkrétní a neznáme hranici, o čem by s tebou nemohl hovořil. Často nás Duch svatý vede velmi neobvykle. Často se to vymyká „zdravému“ rozumu a lidskému myšlení. (Neznamená to však, že všechno, co je mimo mé chápání, je z Ducha svatého. Tak to není, i když to někteří tak chápou a dokazují tím, že mluví z Ducha svatého.) K Izajáši mluvil tak konkrétně včetně jmen lidí, kteří v budoucnu budou hrát roli v návratu Židů do Jeruzaléma, že mnozí dnešní bibličtí učitelé začali věřit, že knihu Izajáš napsali dva různí autoři. Samozřejmě, že ji napsal („diktoval“) jeden a to Duch svatý, proto mohla být tak konkrétně napsaná jedním člověkem.
Stejně tak, jako mluvil Duch svatý se svými služebníky v Písmu, chce hovořit i s námi. Ptej se a buď konkrétní v otázkách. A především naslouchej svému duchu, ke kterému Duch svatý mluví a dosvědčuje svoji přítomnost v tvém životě. Začni u obyčejný věcí všedního dne. U maličkostí a nauč se rozeznávat, jak s tebou mluví. Rozeznávat jeho hlas. Nečekej až na velké věci, na to, že se jednou stane, že uslyšíš ušima jeho hlas z venku. Kéž by se ti to stalo, ale nečekej až na to. Začni dnes u malých a možná pro tebe u bezvýznamných rozhodnutí. Začni tam, kde jsi. Uvidíš, jak poroste tvé poznání v chození Duchem svatým. Tvá jistota v Bohu.

Zamyšlení na každý den. Máš nejlepší učebnici všech dob – pokračování II

Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. (Galatským 5:17 [CzeCEP])
Psal jsem o tom, že skrze naše smysly přichází do našeho nitra touha. Pohledem na věci (lidi), to co slyším ve mne může vyprodukovat nějakou touhu, to co cítím také. To, jak mluvím, mne může rozohnit nebo zchladit. To, čeho se dotýkám (kovu, lidské kůže), ve mne něco vyvolává. Je důležité  ne to, co vidím, slyším, mluvím, cítím, čeho se dotýkám, ale to jaké touhy to ve mne vyvolává. Podle toho buď žiji, život světa nebo život Boží.
Právě světský život je tou třetí pastí.
Vidíme to na příkladu marnotratného syna, který se nemohl dočkat dědictví, proto si ho vybral předčasně, aby ho mohl utratit ve světě s ženami, alkoholem. Prostě v zábavě, kterou nabízí svět. Jako křesťan závidíš lidem jak žijí? Jak se dokáží bavit? Závidíš jim to, co ty dělat nemůžeš? Jestli ano, je někde chyba. Pak se někde uvnitř sžíráš, i když navenek říkáš, že jsi šťastný. I skrze to přichází do křesťanského života mnoho depresí. Není jednota mezi tím, co žiji a po čem toužím. Po tom, co bych chtěl dělat.
Čtěme v Písmu. Najdeme tam mnoho takových příkladů. Bůh nechce, aby jsi žil neustálý život v depresi z toho, že toužíš po světě a musíš žít „svatý“ život. Ježíš říká, že to, co nás svádí máme odhodit, vzdát se toho (svádí-li tě tvé oko, ruka…, je lepší přijít do Božího království jednooký než tam vůbec nepřijít), pro mnohé je to jediná možnost jak zabránit životu v hříchu.  Na druhou stranu se dovídáme, že můžeme žít šťastný život, když mé smysly, můj rozum a touhy budou v jednotě a podřízeny Duchu svatému. Mohu se dívat na hezkou ženu nebo muže a myslet si (jak říká Pavel, teď mluvím po lidsku) ta nebo ten by stál za hřích, nebo ten nebo ta je k nakousnutí. Pak mám jako křesťan vnitřní rozpor. Mohu se však na ně dívat a říkat: „Díky Bože, že jsi je stvořil, dej ať tě mohou poznat, ať mohou mít i vnitřní krásu Ducha svatého….“ Sám jsem byl překvapený, že po tom, co jsem uvěřil, se mi pohled na lidi změnil. Jel jsem autobusem nebo vlakem a místo abych koukal po ženách, tak jsem se za lidi ve vlaku modlil. Přicházelo to jako samozřejmost.
Můžeme vidět peníze a myslet na světský způsob života, jak bych je utratil a užíval si, nebo uvidět, jak jimi mohu podpořit misii, nakrmit hladové apod. Mohu v církvi tancovat, abych přilákal/a na sebe pozornost očí, nebo tancuji pro radost před Pánem a tancuji pro něho. Mohu se pěkně oblékat a upravovat proto, abych se zalíbila mužům, aby se za mnou lidé ohlíželi, nebo proto, že to dělám pro Pána. Mohu cvičit, abych se ukázal jak mám zdatné tělo, nebo proto, abych mohl lépe a déle sloužit Pánu. Jsou to různé pohledy. Opět nám mnohé příklady v Písmu ukazují, že je možné žít svatý život i přes některá uklouznutí, která přišla právě proto, že se lidé nechali svést na falešnou cestu skrze lidské myšlení, skrze touhy smyslů a světskému životu. Ano můžeme žít svatý život.
Modli se a vyprošuj u Pána milost, aby jsi životě mohl přemýšlet Božím způsobem, aby jsi se doptával na jeho cesty a naučil se je rozeznávat a také je pak poslechnout. David se modlil : „…hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“ (Žalmy 139:24 [CzeCEP]). Modli se za své touhy v srdci, aby té touhy byly v souladu s Božími. Opět David volal k Bohu: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid,..“ (Žalmy 139:23 [CzeCEP]).  Modli se, aby tě Bůh ochránil od nástrah, aby tvé víra mohla obstát a ty dojít do konce.
„Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása, každodenně skládám svou naději v tebe.“ (Žalmy 25:5 [CzeCEP])
Rada na konec: Toto není napsané proto, aby jsi to pozoroval na lidech kolem tebe, ale aby jsi před sebou a Pánem rozbalil své srdce, vyklepal z něho prach, nebo spíše nechal Pána ten prach vyklepat a opět ho čisté vrátil. Čistému vše čisté.

Zamyšlení na každý den. Máš nejlepší učebnici všech dob -pokračování

Bible je plná příběhů. Včera jsem pro ilustraci vybral jen příběh Saula, Petra, zmínil jsem se o Davidovi. Mohl bych však vybrat mnohem více příběhů. Všechny tam jsou pro naše poučení. U některých je jasně řečeno, co bylo dobře a co bylo zle. V Písmu je však mnoho příběhů, které Bůh nechává bez komentáře. Jakoby nám tím říkal, hledej v nich moji vůli. Dal jsem ti Ducha, tak s ním přemýšlej o tom, jak bych jednal. Nauč se v nich mým postojům, tím, že budeš nad těmi příběhy přemýšlet a dotazovat se.  Poznávej mne skrze toto hledání… . Ano Písmo je tou nejúžasnější učebnicí. Bůh nám dal rozum k tomu, abychom ho hledali a přemýšleli o jeho díle a především o jeho vůli pro náš život. Abychom ho dali k dispozici Duchu svatému pro Boží dílo skrze nás. K jeho oslavě.
Podobně nám dal naše smysly. Dal nám je k našemu praktickému životu, ale také proto, abychom jimi dokázali vnímat krásu toho, co vytvořil. Abychom se mohli radovat z jeho díla. Přesto nás těchto pět smyslů může odvést z Boží vůle na falešnou cestu.
Ten nejviditelnější příklad je při výběru partnera. Vidíme někoho, kdo se nám líbí a chceme si ho vzít právě proto, že se nám líbí „očima“. Nehledáme Boží vedení, ale podlehneme našemu zraku.  (Bůh se nedívá na vzhled, ale do srdce)
Tak je to ale i u mnoha praktických věcí, například při nákupech. Toto auto, tato pračka, televize, tento telefon… se mi líbí, to musím mít.  Přitom Duch svatý ví, co skutečně potřebujeme a také ví jaký výrobek je kazový a který je dobře vyrobený. Který je jen na oko, a který skutečně dobře funguje, i když nemá ten nejlepší vzhled. Nakupujete podle vlastních smyslů, nebo se ptáte Ducha svatého. Podobně je to s nákupy do církve, vybavení organizací.
Co s námi může udělat vůně parfému, nebo vůně pečeného kuřete, vyslechnutí chvály na to, či ono od naší sousedky… Jak musíme mít za každou cenu to, co nám bylo příjemné na dotek… .

Davidovi oči uviděly Batšebu. Jeho pohled ho dovedl ke smilstvu a později i k úkladné vraždě. Jeho syn Šalamoun pro krásné věci, život v přepychu a jeho zálibu v ženách, sdíral lid daněmi (1. Královská 12:4) Nemusíme chodit daleko, ale hned v třetí kapitole Bible čteme o Evě: „Když tedy žena viděla, že onen strom je dobrý k jídlu a lákavý na pohled, strom žádoucí k nabytí rozumu, vzala z jeho ovoce a jedla. Dala i svému muži, který byl s ní, a také on jedl. (Genesis 3:6 [CzeB21])
Pokud naše smysly nebudou pod kontrolou Ducha svatého, pokud je nedokážeme zvládnout a používat pro Boží království, pak nás svedou na falešnou cestu. Podlehneme díky nim „něčemu lákavému“, co nás svede z Božích cest.
Přesto nám Bůh tyto smysly dal a chce, abychom je používali a radovali se z jejich používání. Musíme je však podřídit pod Ducha svatého a ne se nechat jimi vláčet životem.
Skrze smysly přichází do našich životů, do našich srdcí, touha.

Čtěme příběhy lidí z Bible a nechme se vést k tomu, abychom pochopili jak naše smysly i rozum používat. Abychom pochopili i všechna nebezpečí, když jim necháme volnost.

Zítra se podíváme na třetí past, která nás svádí na falešnou cestu. Je jí světský život.

Zamyšlení na každý den. 40. dobrá zpráva – Máš nejlepší učebnici všech dob

Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. (Židům 4:12 [CzeCEP])

Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, (2. Timoteovi 3:16 [CzeCEP])

Boží slovo nám pomůže rozpoznat jestli se necháváme vést Duchem, nebo naším sobectvím, tělesností. Toto poznání je pro nás životně důležité. Vždyť:  „Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní.  Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj.“  (Římanům 8:5-6 [CzeCEP])
Proto potřebujeme rozpoznat, kdy nás vede naše tělesnost a kdy Duch. Odpověď najdeme v Písmu, které je pro nás tou nejlepší a živou učebnicí.
Pro dnešek a zítřek se podívejme na to, co nás svádí na falešnou cestu.
1. Mysl. Často se člověk rozhoduje podle toho, co dokáže vymyslet. Pokud by nás Bůh chtěl vést přes naši mysl, pak by nám stačila naše rozumnost, ale Bůh říká, abychom se na ni nespoléhali. Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. (Přísloví 3:5 [CzeCEP]) Pokud Písmo hovoří o rozumnosti, mluví a rozumnosti získané od Boha a o tu máme usilovat, tedy Boží rozumnost a ne naší.
Když se rozhodujeme například o nějakém projektu, naše myšlení nás omezí na to, co se dovídáme ohledně našich možností (stavební, technické, finanční, personální, vzdělání, výběr místa, výběr zaměstnání apod.) Nejsme pak schopni dělat Boží věci. Naše rozumnost, byť získaná dobrým vzděláním, nás odvede na falešnou cestu. Boží „projekty“ vždy přesahují toto lidské myšlení, protože Bůh ví to, co nevíme my. Bůh má veškeré zdroje a moc věci a lidi proměnit.
Pokud se necháme vést myslí, pak budeme dělat pouze lidské dílo. Pokud Duchem uvidíme zázraky a Boží moc. Uvidíme, jak se Bůh oslavuje.
Praktický příklad: Rozjíždíme doučování dětí v osadách a doučování a kluby pro dětí z romských rodin ve městě. Dělalo mi velké starosti, kde vzít odborníky – učitele, nebo spíše kde vzít na jejich mzdu. Lidské myšlení mi ukazovalo, že potřebujeme odborníky, kteří budou učit děti. Bůh však měl jiný názor. Řekl mi: „Nehledej odborníky, ale budou se o ně starat lidé z jejich řad. Já jim budu pomáhat věci uvidět, budu je vést v tom, jak mají jednat a učit děti. Dám jim svou rozumnost a poznání.Všichni kolem uvidí velké Boží věci.“  Je nelogické, aby děti se učili od těch, kteří sami potřebují se spíše učit. Tak přemýšlí naše mysl. Poslechl jsem. Začali jsme s doučování i přesto, že jsme neměli nikoho na učení. Dnes skutečně vidím zázraky v tom, jak Duch jedná jak s těmi, kteří je učí a jak jim dává svou moudrost, jak jim dává svoji rozumnost a na druhé straně, jak jedná s dětmi, otvírá jejich mysl na přijímání nových věcí, na učení a jak jim vkládá do srdce touhu po vzdělání. Samy děti se chtějí učit, těší se na doučování a posunují se dopředu. Sláva Bohu.
Dalším příkladem je příprava stavby komunitního centra v jedné z osad. Pokud na tím budu lidsky přemýšlet, pak je to nemožné: nejsou peníze, lidé ve městě, kteří rozhodují nechtějí již nic investovat do Romů, nálada ve městě není nakloněná pro pomoc, sami Romové jsou nespolehliví. Mysl říká ne, to je nesmysl.
Bůh však řekl ano. Tak jsem poslech a nechal vypracovat studii a následně stavební dokumentaci. (i bez peněz) Udělal jsem v důvěře první krok, navzdory mé mysli. Bůh potvrdil svou vůli ohledně stavby. Naklonil úředníky i politiky ve městě, připravil a připravuje finance, nadchl Romy a dnes se bude podepisovat smlouva o spolupráci mezi městem námi a Romy, kteří žijí v osadě. Další smlouva o pronájmu městského pozemku pro komunitní centrum za jedno Euro. Pokud bych se nechal vést svou rozumností, nic z toho by dnes nebylo.
Biblicky můžeme vidět Petra, jak není schopen pochopit, že Ježíš musí zemřít, když má kralovat nad Izraelem. Jak může mrtvý kralovat. Mrtvý je mrtvý. A proč by měl být vzkříšen. Není to zbytečnost. Prostě neumře, bude tady na věky a je to. Bude kralovat a my s ním. Viděl situaci svou myslí, která není schopna pojmout Boží myšlení, které nás převyšuje.
Nechat se vést Duchem, je nespoléhat se na naši mysl a naše porozumění okolnostem. Odvedou nás od Božího díla.
Dalším příkladem z Písma je král Saul. Řešil situace skutečně pouze skrze svou mysl. Viděl vojsko v rozkladu, viděl nepřátele a to ho dovedlo k tomu, že musel něco udělat. Místo aby se spoléhal na Boha, začal obětovat, přestože nebyl knězem. I obětování viděl pouze svojí myslí jako nějaký obřad a nepochopil, že je to postoj srdce, víry a poslušnosti. Král David naopak vždy vyhledával vedení Duchem svatým. Doptával se na Boží vůli a na to, jak má věci provést, jak bojovat. Poslechl hlas Ducha svatého, i když by to vypadalo nesmyslně.

Další oblastí, která nás může odvést  na falešnou cestu, jsou naše smysly. O tom zítra.

A co jsi ode mě slyšel před mnoha svědky, to svěřuj věrným lidem, kteří budou schopní učit zase další. (2. Timoteova 2:2)