Před několika dny jeden z bratislavských pastorů rozeslal dopis, ve kterém žádá ostatní o slova a věty, která jako křesťané bychom měli odpovídat lidem, kteří na nás útočí pro naši víru. Jeho dopis byl reakcí na útoky mířené proti ministru zdravotnictví SR bratru Markovi a na jeho odvolání. Vnímal, že v této věci církev selhala.

Člověk, který se stále uzavírá sám do sebe a zajímá ho jen jeho stav, jeho postavení, jeho myšlení a stále řeší jen sám sebe, se musí zákonitě vzdalovat od ostatních a od reality okolního světa. Přestává chápat druhé a ti zase jeho. Podobně je to i s církví. Církev, která hledí jen na sebe přestane znát potřeby lidí ve světě. Přestane chápat okolí a okolí nechápe ji. Pokud se ke světu obrátí, pak jen jako ta, která má recept na jeho záchranu. Jako ta, která zná, co je spráné a co ne, jak to má být a jak ne. I když to vypadá na první pohled jako správné, lidem světa to přijde velmi arogantní a vyvolává to v nich negativní reakci vůči církvi. Ví takové společenství, jak ho v jejich městě vidí lidé z venčí? Nemyslím tím, že se musíme vnucovat nebo se snažit zalíbit. Myslím jen, abychom se zamysleli, za co by měli lidé v našem městě děkovat za nás a za naše společenství a vzdát proto Bohu slávu. Pro jaké dobré skutky? Co vidí? Co slyší? S čím se setkávají?

Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích.”
Matouš 5:16 CSP

Za jaké moje (tvoje a našeho společenství) dobré skutky mohou lidé v mém městě vzdát slávu mému Otci?

Útoky ze světa na nás mají několik důvodů. První a hlavní je neustálý duchovní boj. Panstva a mocnosti knížete tohoto světa – satana bojují proti všemu, co přichází z Ducha svatého. Útočí na vše a na každého, kdo je poslušný Duchu svatému. Dělají to různými způsoby, ale především používají lidi. Nejen lidi ze světa, ale i samotné členy církve, kteří se jimi nechají zneužít, protože neumřeli vastnímu já a jejich ego je stale silnější než jejich duch. Dále je to stálý konflikt mezi Duchem a tělem. Věci Ducha nemohou být přijaté a srozumitelné tělesnému smyšlení. Lidé světa nemohou porozumět tomu, co dělá a hovoří Duch. Mohou však vidět naše dobré skutky. Často chceme měnit města, organizaci, stát, ale k tomu nás Kristus nepovolal. Máme lidem kázat evangelim o vzkříšeném Ježíši. Máme činit učedníky. Ne měnit vlády firem, měst a států. Jak bychom to udělali? Tím, že kdybychom vyhráli volby uzákonili bychom desatero? Uzákonili bychom všechna Boží nařízení? To už tady bylo a nefungovalo to. Nezměnilo to lidi ani národ ani stát. Proto nás Kristus posílá k jednotlivcům. Člověka mění setkání s živým Kristem, s Duchem svatým, ne setkání s pravidly. Jde o lidi ne o státy. Do Božího království nevejdou státy a organizace, ale znovuzrození lidé. Pokud lidé poznají Krista a budou světlem jiným, budou mít vliv. Čím víc znovuzrozených, tím více světla a vlivu. Když jsme u toho světla, musíme si uvědomit, že světlo odhaluje hřích. Mnozí mohou být usvědčovaní z hříchu, i když nic neříkáme. Je to díky přítomnosti Ducha svatého v nás. Reakce mohou být různé. Někdo začne s pokáním, někdo uteče do tmy a jný zaútočí, aby nás od sebe odehnal.

Když se vrátím na začátek, naše odpověď bude vždy závislá na tom, z jakého důvodu byla otázka položená. Nemůžeme vše svádět na ďábla, když se jedná o odezvu na naše arogantní chování a na to, že nejsme světlem světu. Tady je nejlepší odpovědí naše pokání a změna našeho života, aby lidé mohli uvidět naše dobré skutky, které Bůh pro nás předem připravil a vzdat tak slávu Bohu. Pokud se jedná o útočné otázky, které jsou skutečným duchovním bojem a jejich důvodem je poškození, vyhnání a oslabení církve a křesťana a je zde napadáno samotné Boží království, pak máme zaslíbení od samotného Krista:

Když by vás vedli do synagog a před vlády a vrchnosti, nestarejte se, jak [a čím] byste se obhájili nebo co byste řekli. Neboť Svatý Duch vás v té hodině naučí, co je třeba říci.”
Lukáš 12:11‭-‬12 CSP

(pokračování zítra)

Na delší dobu jsem se odmlčel. Nejde stále psát a psát. Musí být o čem. A to něco by mělo mít smysl. To něco by mělo lidem pomáhat v jejich životě. Ten, kdo píše, by to vše měl mít prožité dříve, než začne psát. Je to pak poznat a je v tom něco více než jen slova. Pisatelé dopisů (pastoračních listů) v bibli nenapsali nic, co neprožili sami. Jejich život byl velmi bohatý a přesto těch listů není mnoho, ale o to více nás zasahují.

Procházel jsem obdobím, kdy jsem si musel urovnat všechny zážitky posledního roku. Pochopit situace a vyznat se v tom, co se děje. Jinými slovy věci vstřebat a pochopit a přijmout, co mám dál dělat a jak, co je to důležité, co po mne Bůh chce. Věřím, že znám svůj úkol pro nejbližší dva roky. Možná budu muset během té doby udělat a začít mnoho různých věcí, ale jen o dvou z nich vím, že je musím během té doby dokončit. Obě souvisí i se psaním. Tak z Boží milosti „jedeme dál“.

„Kolemjdoucí ho uráželi, potřásali hlavou a říkali: “Ty, který boříš svatyni a ve třech dnech ji stavíš, zachraň se, jsi-li Syn Boží, [a] sestup s kříže!” Podobně se posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími. Říkali: “Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je králem Izraele, ať nyní sestoupí s kříže, a my v něho uvěříme. Složil naději v Bohu, ať [ho] nyní vysvobodí, stojí-li o něho. Vždyť řekl: „Jsem Boží Syn!“” Stejně ho tupili i lupiči, kteří byli ukřižováni spolu s ním.“

Matouš 27:39-44 CSP

Ježíš nereagoval na jejich urážky. Nenaštval se, necítil se uražený, nevracel útok ani se nebránil. Přitom mohl. Stačilo slovo. Mohl mocí dokázat, že měl pravdu a sestoupit z kříže. Boží vůlí však nyní nebylo, aby prokazoval své Božství, ale aby zemřel a vstal z mrtvých. Ježíšovou touhou bylo naplňovat Otcovu vůli. Ve všem. I tady na kříži. Pokud by takový nebyl, neměli bychom spasení, milost odpuštění a volný přístup k Otci do jeho nebeského království.

Jak se chováme my, když se cítíme urážení. Máme snahu se bránit? Dokazovat, že jsme křesťané, obhajovat Boha nebo dokonce vracet útoky. Jde nám více o “křesťanskou” prestiž nebo o naplnění Boží vůle. Právě teď na nás budou více a více tlačit, více nadávat na Boha a křesťany, obviňovat, vysmívat se. Jak budeme reagovat? Nebo jak už reagujeme? Přemýšlíme, zda naše reakce je Boží vůlí nebo naopak se dostáváme mimo ni? Nejde nám jen o prestiž a zraněnou křesťanskou důstojnost, ješitnost? 

Je čas mluvit (evangelium) a čas mlčet (nechat se obhájit Bohem). Bůh nepotřebuje obhájce. Všemi těmi posměšky a urážkami je spíše zraněné naše já, které pak reaguje. My však máme hledat Boží vůli. 

„Ježíš mu řekl: “Příteli, proč jsi přišel?” Tu přistoupili, vztáhli na Ježíše ruce a zmocnili se ho. A hle, jeden z těch, kteří byli s Ježíšem, natáhl ruku, vytasil meč, udeřil veleknězova otroka a uťal mu ucho. Tehdy mu Ježíš řekl: “Vrať svůj meč na místo. Neboť všichni, kdo se chápou meče, mečem zahynou. Či myslíš, že nemohu poprosit svého Otce, a on mi hned pošle víc než dvanáct legií andělů? Jak by se však naplnila Písma, že se tak musí stát?”“

Matouš 26:50-54 CSP

Boží vůlí je, aby každý mohl dojít spasení. Naše reakce však tomu může bránit. Tou správnou reakcí je: 

“Ale vám, kteří slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří….Jak chcete, aby lidé činili vám, [i vy] stejně čiňte jim…. Ale milujte své nepřátele a čiňte dobře, půjčujte a neočekávejte něco na oplátku. A vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, protože on je dobrotivý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.”“

Lukáš 6:27-29, 31, 35-36 CSP

„Přilnul ke mně, a tak ho zachráním, poznal mé jméno a já ho vyvýším. Bude mě volat a já mu odpovím, v dobách soužení budu s ním, vysvobodím jej a oslavím. Dlouhým životem ho nasytím – ukážu mu své spasení!“
Žalmy 91:14‭-‬16 B21
V CSP je místo zachráním “ uvedu do bezpečí“. Být v bezpečí je příjemný pocit, nejen pocit, ale příjemná skutečnost. Jste v horách, venku mrzne a je vánice. Ještě před několika hodinami jste v ní mrzli a bořili se do sněhových závějí. Pak jste objevili chatu. Jste zachráněni, jste v bezpečí. Slyšíte, jak vítr naráží do chaty, hučí a z okna není vidět ani na krok. Vy však sedíte u krbu, ze kterého vás objímá teplo a vesele praská dřevo. Máte na stolku teplý čaj a jste v pohodě, protože nemusíte být venku. Jste v bezpečí vytopené chaty. I to může být pocit bezpečí. Přitom mnoho jiných v té vánici bloudí a nemůže najít chatu.

Poznal mé jméno. Často se spokojíme se jménem Ježíš, Kristus a myslíme si, že známe Boží jméno. Poznat jméno znamená poznat toho člověka, který je nosí. Poznat, tedy znát jeho vlastnosti, charakter, to, co mu udělá radost, co ho rozčílí. Nejen toto všechno znát, ale být s ním ve velmi blízkém kontaktu, velmi blízkém obecenství. Dříve jména měla svůj význam a vystihovala člověka. Boha nejde vystihnout jedním jménem, proto jich má mnoho. Zachránce (Spasitel), Otec, Vykupitel, Utěšitel, Nejvyšší, Bůh bojuje za nás, Hospodin, Zaopatřovatel, Kníže pokoje…. Jaké má jméno pro nás? „Poznal mé jméno a já ho vyvýším“.

Celý žalm je o mé záchraně, o mém bezpečí, o zaslíbeních Božích pro mne. O mém hrnku teplého čaje u krbu. Žalm byl psán v době starozákonní. Nová smlouva nese pro nás ještě něco vyššího než jen naší ochranu a náš teplýl čaj. Již o tom mluví i Izajáš v 32.kapitole.

Hle – přichází spravedlivý král, jehož knížata budou poctivá! Každý z nich bude jak skrýše před větrem a úkryt před deštěm, jako potoky vody v pustině a stín mocné skály v zemi vyprahlé.
Izaiáš 32:1‭-‬2 B21
Ano je to zaslíbení Krista, ale také se tam hovoří o nás. Kdo jsou ta knížata? Přece novozákonní věřící naplnění Duchem svatým. Tak, jako potřebujeme poznávat Boha, potřebujeme poznat, kým jsme v Kristu. Kým jsme se stali, když jsme uvěřili. Tato poznání z nás dělají lidi, kteří se nebojí když přijde doba soužení, kteří si netěžují, protože ZNAJÍ jeho Jméno, ale také se sami stávají pro druhé úkrytem, vodou, která přináší život, odpočinutím v příjemné, chládku. Jsou chatou s krbem a hrnkem teplého čaje v době vánice. Pak přestanou žít ve strachu o svůj život, protože ví, že jsou v rukou Nejvššího.

(Konec)

…

(Pokračování)

Včera jsem psal vlastně o prvních čtyřech verších. Dnes bych nás chtěl zavést dál. Důvod, proč jsem si vybral tento žalm je, že mnozí se ho v této době modlí, přesto oni i jejich rodiny bojují s coronou, prožívají těžké průběhy nemoci a některým dokonce umírají příbuzní. Pak začneme pochybovat o Bohu a jeho zaslíbeních. Nebo začneme pochybovat o sobě a svojí víře.

Každému z nás byla dána určitá míra víry. A i ta je silná v jiných oblastech u mne a v jiných u tebe. Ale je ! To, v čem se všichni posunujeme, je náš vztah s Bohem. Vztah důvěry, naděje, víry a lásky. Tím procházíme všichni. Právě takové situace jako je tato, nás dokáží přimknout k němu nebo naopak nás od něho vzdálit. V dnešní době se potřebujeme modlit, aby naše víra a vztah s Bohem obstál. To, co prožíváme je jenom začátek. Budou přicházet další a další, těžší a těžší věci a my potřebujeme obstát. Důležité je dojít do Božího království než to, jak dopadne naše zdraví, náš majetek….. tady na zemi. (Svádí-li tě tedy tvá ruka nebo noha, usekni ji a zahoď od sebe. Je pro tebe lepší, abys chromý nebo zmrzačený vstoupil do života, než mít obě ruce nebo obě nohy a být uvržen do věčného ohně.Matouš 18:8 B21 Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Raději se bojte Toho, který může duši i tělo zahubit v pekle. Matouš 10:28 B21) Možná náš strach přichází z obavy o naše těla, o naše tělesné potřeby. Jednou to všechno půjde stejnak do hnoje. Nebojme se a o to více se přimkněme k Bohu.
Na prvních verších jsme si ukázali, že nestačí jen verše číst nahlas a proklamovat (vyhlašovat), když nemáme vztah s Nejvyšším. Musíme mít skutečně domov, příbytek u něho, abychom se mohli dožadovat zaslíbení. Ale, i když tento vztah a příbytek máme, neznamená to, že se těžkým věcem vyhneme. Máme někdy představu, že se pomodlíme a Bůh nás přenese někam na klidný ostrov, kde si to budeme užívat. Tak to však není. A je to dobře, i když bychom si to přáli. Jistě tě vysvobodí z lovcovy pasti, z morové rány nejprudší…. Nezalekneš se noční hrůzy ani střel, jež ve dne létají, morové nákazy, jež tmou se plíží, ani zhoubné rány v čase poledním. Po tvém boku jich padne tisíc a deset tisíců po tvé pravici, tebe to ale nechá být. Žalmy 91:3‭, ‬5‭-‬7 B21
Pokud mne má Bůh vysvobodit, musí to být z něčeho. Z pasti, útoku na tebe a tvoji rodinu, z války, od nenávistit lidí…. to znamená, že v tom jsem a prožívám to. Také nás Bůh nevytrhne z tohoto světa jen proto, že se nám to nelíbí, že je nám to nepříjemné nebo že se bojíme. Vytržení přijde v jeho čase. Do té doby budeme tady i přesto, že prochází zemí pandemie (mor) i přesto, že nás budou očkovat, že jsou války, pronásledování, zemětřesení a tsunami. Zaslibuje nám, když budeme mít příbytek u něho, že budeme mít v tom všem jeho pokoj. Nebudeme mít strach a budeme v tom všem plní nepochopitelného pokoje. Když jsem se v nemoci nemohl nadechnout a již se mi točila hlava a čekal jsem, že ztratím vědomí, bylo to nepříjemné a mé tělo se bránilo, ale měl jsem přitom nepochopitelný klid. Žádný strach o život. Ujištění o tom, že jsem Boží dítě a jdu do Božího království, domů. Bylo to pro mne důležité, protože jsem si často kladl otázku, zda obstojím, pokud mi půjde o život. Dnes vím, že Bůh je v tom se mnou a dá mi svůj pokoj a ujistění. Že jsem ještě tady jsem přijal s tím, že jsem ještě nenaplnil vše, co Bůh chce, abych pro něj udělal. Ale On prokázal jsvou moc a dal mi ujištění, že mne ani v takových chvílích neopustí. I kdybych měl jít údolím stínu smrti, ničeho zlého se nebojím, neboť ty se mnou jsi: tvůj prut a tvá hůl mě konejší. Žalmy 23:4 B21 Dnes vím, co tento verš znamená. Haleluja. Bůh se oslavuje právě v našich těžkých chvílích, když to vypadá, že prohrajeme, že to vzdáme… Ne, nebojme se on nás dovede až do konce. On to s námi začal, On to i dokončí. Ty i já jsme vykoupení drahou krví jeho Syna Ježíše Krista. Tak moc jsme drazí jeho Božímu srdci.

(Pokračování zítra)

Ve skrýši Nejvyššího kdo přebývá, ve stínu Všemohoucího bude spočívat. Hospodinu řeknu: „Jsi mé útočiště, můj hrad, můj Bůh, na něhož spoléhám!“ Jistě tě vysvobodí z lovcovy pasti, z morové rány nejprudší. Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly najdeš bezpečí, štít jeho věrnosti tě obklopí! Nezalekneš se noční hrůzy ani střel, jež ve dne létají, morové nákazy, jež tmou se plíží, ani zhoubné rány v čase poledním. Po tvém boku jich padne tisíc a deset tisíců po tvé pravici, tebe to ale nechá být. Pouze to spatříš na vlastní oči, uvidíš odplatu ničemných! Když Hospodinu řekneš: „Jsi mé útočiště,“ Nejvyššího když zvolíš za svůj příbytek, žádné neštěstí se ti nepřihodí, rána se vyhne tvému obydlí. Vždyť kvůli tobě pověřil anděly, na všech tvých cestách aby tě chránili, na rukou aby tě nosili, nohu o kámen aby sis nezranil. Přes lvici i zmiji půjdeš dál, lva i baziliška pošlapáš! „Přilnul ke mně, a tak ho zachráním, poznal mé jméno a já ho vyvýším. Bude mě volat a já mu odpovím, v dobách soužení budu s ním, vysvobodím jej a oslavím. Dlouhým životem ho nasytím – ukážu mu své spasení!“
Žalmy 91:1‭-‬16 B21
Hned první verš nám dává podmínku nebo určuje komu jsou určena následující zaslíbení : „Tomu, kdo přebývá ve skrýši Nejvyššího.“ Přebývat ve skrýši, v úkrytu nebo v bezpečí. Skrýš si mohu připravit pro zlé časy, skrýš mohu objevit a zapamatovat si ji, může mi ji někdo ukázat, doprovodit mne tam. Je mnoho způsobů jak objevit nebo si jinak zajistit skrýš, bezpečí ve zlých časech. Lidé to také dělají. Jedni si myslí, že je to v uložených penězích, jiní říkají můj dům, můj hrad, další si kupují nemovitosti v ústranní a plní je zásobami… a také jsou ti, kdo se snaží žít zdravě a mít dostatek vitamínů. Je to podle toho, před čím se snažíme ukrýtm a ochránit. Dnes vidíme, že ty naše skrýše moc nefungují. Lidé jsou nemocní, umírají ať jsou silní nebo slabí, bohatí nebo chudí, mladí nebo staří, nacpaní vitamíny nebo bez nich, ať žijí na venkově nebo ve městě. Žádná lidská skrýš neobstojí. Jediná, která obstojí je ta v Bohu. Být skrytý nebo přikrytý samotným Bohem. Je zde ještě jedno důležité slovo „přebývat“. Nebo také bydlet. Kdo ve skrýši Nejvyššího bydlí. Pro mne to zní i takto: „Kdo má svůj domov u Nejvyššího“. Pro malé děti je největším zastáncem táta s mámou. Když je zle, utíkají se skrýt domů. Cestou křičí: „Tati (mami) POMÓÓÓC, chtějí mi ublížit…“. Vždy, když je zle, doma hledáme a najdeme oporu. Děti, když jim někdo chce ublížit, si neotevřou knihu, aby tam četly o tom, že je táta ochrání. Ony běží domů k tátovi se schovat. Tak bychom to měli dělat i my. Naše srdce by mělo volat: „Vím, kde je můj domov, přece u tebe Nejvysší.(U tebe je má skrýš ) Pomoc, už běžím pod tvá křídla, protože ty jsi můj Táta, ke kterému se s důvěrou obracím. Vím, že u tebe jsem doma (Hospodinu řeknu: jsi mé útočiště, můj hrad).“ Nepotřebuji číst, ale prožít. Mít živý vztah s Otcem. Pak vlastně z mého srdce i úst budou vycházet slova žalmu. Mohu si v takové chvíli s Duchem svatým číst a vyznávat slova žalmu. Těď budou pravdivá, živá a mocná. Možná budou vycházet trochu jinak, ale bude to mít stejnou váhu. Bude to o tom, že znáš Otce, jeho srdce a spoléháš se na něj.

Jak mohu vědět, že mám u něj svůj domov? Všichni, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou totiž Božími syny. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče! Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.
Římanům 8:14‭-‬16 B21
Potřebujeme přijmout (přijali jste Ducha synovství) Ducha svatého, aby nás mohl vést a dosvědčovat nám, že jsme dětmi Božími. Abych mohl přijmou Ducha svatého musím uvěřit v Krista a tak si otevřít cestu do Božího domova, do úkrytu a pevného hradu… (Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy pak vede ke spáse. Vždyť Písmo říká: „Kdokoli v něj věří, se jistě nezklame.“
Římanům 10:9‭-‬10:11) Když uvěřím a vyznám mám právo se stát Božím dítětem. Bůh nás přijímá za své děti a stvrzuje to tím, že nám dává svého Ducha.

Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kteří ho prosí?“
Lukáš 11:13 B21
Stačí pak požádat o jeho Ducha svatého.

(Pokračování zítra)

Zjistil jsem, že s největší pravděpodobností jsou všechny příspěvky nenávratně pryč. Pokud se mi podařilo nějaké vrátit, pak to bylo jen několik prvních vět. Ještě, že jednotlivé stránky a jejich obsah zůstal.

To mne přivedlo na myšlenku o tom, co tu po nás zůstane. Vždy jsem rád cestoval. Procházel starými městy, vnímal jsem krajinu, navštěvoval galerie, zajímavá místa a vše jsem si ukládal do paměti. Tedy většinou se mi to ukládalo samo, aniž bych se snažil. Jsou statisíce a miliony lidí, kteří podobně hledají nové a nové zážitky a ukládají je do paměti. Když umřeme, umřou s námi. Přestanou existovat. Pokud jsme je nezachytili pro druhé jako fotku nebo video, v písemné podobě nebo jako vyprávění, jako obraz…, pak nenávratně zmizí spolu s námi. Vše, co žijeme nenávratně zmizí spolu s námi, pokud jsme si to nechávali pro sebe.

Sobecký život zaměřený sám na sebe a pro sebe si sebou skutečně vezme všechno. Tady po něm zůstane prázdno. Knihy se mohou ztratit, shořet, videa a fotky zmizí jako příspěvky z mých stránek. Nic nemusí zůstat. Ale abych nekončil tak smutně, je něco, co zůstává. Zůstává to, co jsme zanechali v jiných lidech, kteří nás přežijí. Nemyslím tím to, co jsme jim zanechali fyzicky, protože i to se může a nakonec se ztratí. Myslím, co jsme jim vložili do jejich ducha, duše, mysli. Tak jako jiní do nás. Možná si ani neuvědomí od koho to mají, ale důležité je, aby to i oni zanechali v dalších lidech. Možná zanechali mnohem více, než my v nich. Pokud chceme zanechat něco skutečně věčného, pak zanechejme Boží slovo, jeho lásku prokazující se našimi životy, lásku ke Kristu a jeho Slovu. Pokud to budou předávat dál, naše životy nesou ovoce a ponesou ho tady na zemi, i když už nebudeme. Nenechme si Boží království jen pro sebe.

Muž, který vyzkoušel v životě všechno a měl moudrost od Boha, král Šalamoun řekl: „Pamatuj na svého Stvořitele, dřív než se přetrhne stříbrná šňůra a zlatá mísa než se rozbije, dřív než se roztříští džbán nad pramenem a kolo u studny se rozláme, než se prach vrátí do země, kde býval, a duch se vrátí k Bohu, jenž ho daroval. Marnost nad marnost, řekl Kazatel, všechno je marnost.“
Kazatel 12:6‭-‬8 B21

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. A to světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila.
Jan 1:1‭-‬5 B21

Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.
Matouš 24:35 B21
(Slova Ježíše Krista)

A tak přinášejme lidem to nepomíjivé, to věčné.

Každá žena má ve své moci svůj dům budovat nebo bořit. Jejím důležitým úkolem je pečovat o domov tak, aby se do něj s radostí všichni vraceli a těšili, protože je přivítá vlídnost, pokoj a jistota zázemí, otevřená náruč. Tam, kde je neustále hašteření, hádky, sváry, tam se nikdo rád nevrací a dlouho tam nesetrvává.
Žena bude svůj domov srdce, ústy i svou myslí.

Část první : SRDCE

Srdce je nejdůležitějším orgánem v těle. Srdce, o kterém často mluví Písmo, není fyzický orgán. Je to něco (ale něco konkrétního), co nás charakterizuje, co nás určuje, jako člověka samého (ne tělesně) Pokud je srdce Boží, vychází z něj Boží věci do celého našeho těla. Je to centrum našeho bytí. Tak jako tělesné srdce je nejdůležitějším orgánem těla, toto nehmatatelné srdce je pak nejdůležitější věcí našeho života. Z něho vychází život nebo smrt:
Přísloví 4:23  Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život.

5. Mojžíšova 6:4-6 Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci.

5.Mojžíšova 30:1-20 (vyber si život …)
Bůh zaslibuje, že pokud mu otevřeme srdce, přijmeme jeho slova,
pak nám obřeže naše srdce a učiní je milujícími jeho. udělá to nám, ale i našim potomkům.

Zdá se ti toto spojení zvláštní? Nedivím se ti. Vystihuje však jednu skupinu lidí, která chodí každou neděli do církve.
Pokud píši o starozákonních křesťanech, pak píši o těch, kteří ví o Ježíši, o vzkříšení, milosti, Duchu svatém… Nemyslím tím lidi, kteří se spoléhají  na dodržování Zákona.
O čem chci tedy dnes psát? O akčních hrdinech pro Ježíše.
Lidé Starého zákona měli jedno společné – duchovní věci nechávali až na výjimky výhradně kněžím (saducejům, farizejům) a prorokům (pokud je ovšem nestačili dříve zabít). Jejich duchovním centrem byl chrám a oltář. Odpovědnost byla právě na kněžích.
Lidé, aby naplnil zákon, museli několikrát za rok navštívit chrám.

Novozákonní věřící však jsou (měli by být) všichni naplněni Duchem svatým: „Jistě, já vás křtím vodou k pokání, ale ten, který přichází po mně, je silnější než já. Jemu nejsem hoden ani zout sandály. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ (Matouš 3:11 [CzeB21])
Místo, kde se setkávají s Bohem není chrám, ale oni samotní: „Jaká je jednota Božího chrámu s modlami? My jsme přece chrám živého Boha, jak řekl sám Bůh: „Budu v nich přebývat a chodit mezi nimi. Budu jejich Bohem a oni budou můj lid.“ (2. Korintským 6:16 [CzeB21])
Místo obětí na oltář přináší Bohu jako oběť sami sebe : „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ (Římanům 12:1 [CzeCEP])
Novozákonní věřící nenechává odpovědnost na kněžích, ale sám je knězem s jeho odpovědností: „…sami se stáváte živými kameny ve stavbě duchovního chrámu a svatým kněžstvem přinášejícím duchovní oběti přijatelné před Bohem díky Ježíši Kristu.“(1. Petrova 2:5 [CzeB21])
Novozákonní věřící jsou novým národem bez hranic a ze všech národů a etnik, národ svatých: Vy jste však vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid získaný do vlastnictví, abyste hlásali ctnosti Toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1. Petrova 2:9 [CzeB21])

Ježíš dává prostor pro své akční hrdiny:  „…takže zbytek svého života v těle už nevěnuje lidským tužbám, ale Boží vůli.  Už máme dost toho marnění času, v jakém si libují pohané: života v nestydatých vášních, v opilství, obžerství, v pitkách a v nechutné modloslužbě.  Když už se s nimi nevrháte do bezbřehé prostopášnosti, je jim to divné a pomlouvají vás.“
(1. Petrova 4:2-4 [CzeB21])

Žádný duch, který Ježíše nevyznává, ovšem není z Boha, ale je to ten duch Antikrista, o němž jste slyšeli, že má přijít. Už teď je na světě!  Vy jste však z Boha, drazí, a zvítězili jste nad nimi. Ten, který je ve vás, je totiž větší než ten, který je ve světě. (1. Janova 4:3-4 [CzeB21]

„Probuďte se, mějte se na pozoru! Váš protivník ďábel chodí kolem jako řvoucí lev a hledá kořist.“ (1. Petrova 5:8 [CzeB21])

„… Před tím vším ale vztáhnou ruce na vás a budou vás pronásledovat. Budou vás vydávat do shromáždění a vězení a kvůli mému jménu vás povedou před krále a vládce.  To bude vaše příležitost ke svědectví.  Vezměte si k srdci, že si nemáte předem rozmýšlet, jak se hájit.  Já sám vám dám výřečnost a moudrost, proti níž neodolá a neobstojí žádný z vašich protivníků.  Budou vás zrazovat i vlastní rodiče a bratři, příbuzní i přátelé a některé z vás vydají na smrt.  Kvůli mému jménu vás budou všichni nenávidět,  ale ani vlásek z vaší hlavy se neztratí.  Vydržte, a získáte život!“  (Lukáš 21:12-19 [CzeB21])

Kým chceš být? Tím, kdo chodí sice věrně každou neděli do kostela, do společenství, ale nechává vše na pastoru, na několika služebnících. Být pouhým přijímatelem, který nic neobětuje, nic neriskuje, kterému stačí sedět v zákrytu v bezpečí uprostřed ostatních ve sboru? Nechat to na jiných? Nebo být součástí velké vítězné bitvy. Být jedním z „akčních hrdinů“, kteří zabírají území pro Krista? Nejdříve v sobě samých a pak všude kolem nich. Být Dav

Pokud zjistíme jaký úkol nám pro náš život Bůh dal, najednou náš život dostane smysl. Pokud máme cíl, máme i důvod vstát a jít. Dojít do cíle. Máme smysl života. Minule jsem psal, že každý člověk má na zemi nějaký úkol, tedy i jeho život má nějaký smysl.
(Můžeš se například ptát jaký smysl měl život dítě, které po několika dnech po narození nebo pár letech po narození zemřelo. Možná ten, že lidi kolem donutilo přemýšlet o jejich životech. I ti, kdo stratili své děti, mají možnost výběru. Někteří se přimknout k Bohu,  začnou pomáhat jiným dětem a rodičům, další jsou naštvaní na Boha a svět….)
Vždy máme na výběr, zda náš život bude mít význam nebo ne. Pokud náš život ztratil význam, ztratili jsme i samotný život.

Důležité je, abychom tento úkol zjistili. Je mnoho konkrétních úkolů, které pro nás Bůh má, ale jsou dva, ze kterých všechny ostatní vychází. Je to nejen úkol. ale Ježíšův příkaz pro nás:
Budeš milovat Pána, svého Boha, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí, a svého bližního jako sebe samého.“  To jsou dva úkoly. To je smysl našeho života. Pokud přijmeme tyto úkoly,  náš život na této zemi bude mít smysl a stane se významným.
Oba příkazy mají něco společného. A to je láska. Budeš milovat.
Abych skutečně mohl milovat, musím mít volbu rozhodnutí. Musím mít také volbu nemilovat. Rozhodnutí pro lásku je pak skutečnou láskou. Proto Bůh stvořil člověka se svobodným rozhodnutím.

Před časem jsem měl zvláštní zážitek. Nevím, jestli jsem spal a byl to tak živý sen nebo jsem nebyl ve snu, ale byly to velmi živé obrazy, které jsem viděl. Nevím, jak dlouho to trvalo. Možná jen pár vteřin, možná část noci. Nevím. Dokonce se nedá popsat ani to, co se přesně odenrávalo. Vnímal jsem, že mi Bůh dal pohlédnout do nitra člověka, několika různých lidí. Tak jak to může jen on. Nevím ani o jaké lidi se jednalo a ani nešlo o to, co konkrétního jsem viděl, ale o to pochopit Boží záměr s člověkem a jeho jednáni s člověkem. Jeho obrovské milosrdenství, spravedlnost, lásku a moudrost. Najednou jsem pochopil slova: „Jako je vysoko nebe nad zemí, tak jsou mé cesty nad vašimi cestami, tak je mé smýšlení nad vaším smýšlením.“ Izaiáš 55:9 B21
Viděl jsem nitro člověka  jako nekonečný vesmír, na jehož konec nejsme schopni dohlédnout, ani pochopit. Jak málo o sobě víme, a jaké minimum víme o druhých. Každé  nitro člověka, do kterého jsem mohl nahlédnout  bylo samostatným nekonečným vesmírem, odlišným od těch ostatních. Vesmírem s vlastním pohybem, událostmi, barvami a časem a nekončeným prostorem. Čím hlouběji jsem se do něj nořil a viděl, tím více jsem viděl nových nepoznaných míst, tím větší se mi zdál, jako by se stále roztahoval a já se v něm ztrácel. Přesto tak jako vesmír fyzický i tyto byly v neustálém pohybu. Vše naprosto přesně fungovalo a zapadlo do sebe. Jednu chvíli jsem vnímal, že zde není čas. Tento vnitřní  vesmír člověka jako by existoval stále. Bez času, ale s událostmi, které se v něm sice děly v časových úsecích. Na konkrétní události si již nepamatuji, jen vím, že se pohybovaly v prostoru a někdy se stalo, že se z určitých pohledů překrývaly. Teď, když nad tím přemýšlím si kladu otázku:  od kdy se počítá čas? Od stvoření světa? Od kdy se počítá čas našeho života?
Pak mi to mé vidění dává smysl:
„On „On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce, ke chvále slávy jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu.“
Efeským‬ ‭1‬:‭4‬, ‭6‬ ‭CSP‬‬

Nemohu si pomoc, ale minulé zamyšlení o výchově nemohu ukončit aniž bych se nevyjádřil k tématu liberálního (svobodomyslného) křesťanství a křesťanství. Podle mne nemůže existovat liberální křesťanství, protože v tomto spojení křesťanství přestává být křesťanstvím.  Pokud bych nějak jednoduše definoval rozdíl pak nějak takto:

Liberální křesťanstvi říká: „Bože věřím, že existuješ, věřím že existuje Kristus, ale mnoho věci vidím jinak než ty. Prosím, respektuj můj názor.“

Křesťanství říká: Bože věřím všemu, co říkáš. Ježíši sjednocuji se stvým slovem a budu ho žít. Odpusť mi, že jsem dříve nevěřil.

Můžeme mít různý výklad Písma, ale pokud chceme být skutečně Kristovci, nemůže chtít po Bohu, aby respektoval naše názory, i když jsou jiné než jeho.

Ježíš nám nedává jinou možnost::“

Protože připravujeme registraci soukroumé školky (Armády spásy), se častěji setkávám s různými názory na výchovu dětí. Nejen ve školce, škole, ale především doma. Možná právě proto jsem teď vnímavější i v této oblasti.Bývám svědkem velmi liberálního (svobodomyšlenkového) způsobu výchovy. A tento způsob výchovy se protlačuje i do církve. Liberální výchova dovoluje dětem téměř vše. Slovník o tom hovoří takto:  Liberální výchova se vyznačuje benevolentností rodičů, kteří kladou malé požadavky na své potomky, děti mají bezstarostný život, chybí jim kontrola a sociální zodpovědnost. Myslím, že zde se to opisuje ještě velmi „jemně“. Spíše je to bezstarostná nevýchova schovaná za “ nějaký způsob výchovy“.  Nebudu se zabývat rozborem výchovných způsobů. Jen mi přišlo něco velmi jednoduchého pro výchovu v křesťanských rodinách. A věřím, že tyto věty jsou z Ducha svatého.

„I vy jste mé děti a já vás vychovávám. Tak jako vychovávám já vás, vychovávejte i vy své děti.“

Zkusme se nad tím zamyslet::

Miluje nás Bůh? „Bůh však projevuje svou lásku k nám tím , že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Římanům 5:8 CSP  Myslím, že nemůžeme popřít jeho lásku.

I přes tuto lásku k nám nebo právě pro ni nás vychovává. Jak? „A zapomněli jste na napomenutí, které vám praví jako synům: „Můj synu, nepodceňuj Pánovu výchovu, ani neochabuj, když jsi od něho kárán; neboť koho Pán miluje, toho vychovává, a švihá každého, koho přijímá za syna.“ Židům 12:5‭-‬6 CSP  Láska  nespočívá v tom, že vše dovolím naopak, ale naopak v přisnosti: „Kdo zadržuje svou hůl, nenávidí svého syna, kdo ho však miluje, usilovně ho kázní.“ Přísloví 13:24  Usilovně káznit je náročné. Není možné káznit v hněvu, ale s rozvahou. Provinění, trest.. Hůl mohu nahradit vařečkou apod. Prostě se to někdy bez fyzického káznění neobejde. I to je však pouze jen dočasné, dokud se dá proutek ohýbat.. Proto je usilovné káznění důležité, protože mohu mít vliv jen po určitou dobu.

Důležitý je postoj milosrdenství. Bůh nám odpouští a nikdy nám nepřipomíná špatnosti, které nám již odpustil. V tom chybujeme. Vysvětlíme dětem v čem dělali zle, dokonce se nám omluví, my jim to odpustíme, ale při prvním dalším provinění všechno z minula opět připomínáme. Co jsme odpustili, to nemůžeme stále připomínat..

Otcové, nepřivádějte své děti svým hněvem k zoufalství. Koloským 3:21 B21 Neustálým hněvem nikoho nevychovám.

Nejlepší výchovou je být vzorem: „Korunou starců jsou vnuci, okrasou synů jejich otcové.“ Přísloví 17:6 CSP

Dovolil jsem si jen pár myšlenek. Sami si napišme, jak nás Bůh vychovává a vychovával. Přenesme to do naší výchovy. Bůh je dokonalý v tom, že ví jak na nás. Ví kdy šlehnout proutkem, kdy být laskavým otcem a kdy přítelem.

Varujme se však tomu, aby děti vládli nám a ne my jim. Pak vychováme osobnosti, které nebudou schopni přijímat žádnou autoritu mimo sebe. Tedy ani Boha. Žijeme ve světě, kde dospělým začínají čim dál tím více vládnout nedospělé děti. Nejen skrze technologie, ale také skrze neposlušnost, neuznávání autorit, rozmazlenost a dokonce již i skrze zákony. Proto potřebujeme Boží moudrost, Boží vzor při výchově dětí.

Byl jsem na tréninku fotbalové přípravky. Tedy kluků, kteří ještě nechodí do školy. Bylo jich jedenáct. Každý jiný tělem, fyzičkou a také povahou. Nemusíte je znát, ale při tréninku a hře se to všechno ukázalo. Všichni měli touhu být nejlepšími, všichni měli touhu dávat góly, všichni chtěli vyhrát.
Přesto to mohlo vypadat jinak. Jeden  běhal a běhal. Moc nepřemýšlel, ale běhal za balónem, všude tam, kam balón zrovna letěl. Když nešlo běhat za balónem, tak běhal jen tak. nedokázal se soustředit na hru, aby viděl spoluhráče, kterým by mohl nahrát. Když dostal míč, snažil se s ním dostat až k brance a dát gól. Několik jich dal, ale více se trefoval vedel. Právě proto, že se nedokázal soustředit, zamířit. Prostě tak, jak běhal sem a tam, stejně i střílel. Naběhal toho více, několikrát více než ostatní.
Jiný vypadal, že se mu nechce běhat. spíše chodil a běhat začal, až když se míč přiblížil nebo viděl, že by ho mohl dostihnout a kopnout na branku. Někdy se zapomněl a dokonce se vrátil ke své brance, aby pomohl v obraně. Nebylo to tím, že by nechtěl hrát, nebo něchtěl dávat góly, jen jeho fyzička a tělesná konstrukce mu neumožňovaly, aby běhal stejně jako jeho spoluhráč. Byl však připravený přihrávat a nakonce  také nějaké ty góly sám dal.
Na dalším hráči bylo vidět, že má fotbalové myšlení. Viděl, kde jsou jeho spoluhráči, aby jim nahrával, sám byl vždy tam, kam nakonec míč přiletěl a on mohl dát gól. Přestože moc neběhal, byl vždy tam, kde bylo potřeba. Byl tam i hoch, který byl synem trenéra. Bylo na něm vidět, že z nich umí nejlépe běhat s míčem, kličkovat apod.
Nebudu vyjmenovávat všech jedenáct, jen jsem si uvědomil, jak jsou rozdílní, jak různě každý z nich dává góly, jak každý má „problém“ s něčím jiným a přesto tvořili jeden tým, ve kterém všichni chtěli vyhrát.
Tak trochu jsem si v té chvíli představil církev, sbor. Také někteří stále běháme za něčím. Chceme dávat „góly“ , zasazovat rány ďáblu, ale moc nám to nejde. Často se trefíme vedle, protože jsme stříleli za letu bez přípravy. Tak proběháme a promrháme mnoho střel a času. Nakonec unaveni padneme na palubovku, abychom se za chvíli opět zvedli a běhali a běhali.
Mohl bych tak převést všechny ty povahy, které jsem u těch malých chlapců viděl na nás, kteří jsme v církvi. Nebudu to však protahovat. Prostě jsme jim podobní. Přesto jsme jeden tým, jedno tělo a máme společný cíl. Možná máme různé povahy, máme jiný způsob, jak dávat góly, máme však také něco velmi důležitého, co nás spojuje. Jednoho trénera. Jednoho stratéga. Jednoho sjednotitele. Ducha svatého. Občas se nám stává, že někteří z nás máme trochu jiný cíl, než ostatní, trochu méně energie než ostatní, trochu méně techniky, trochu více aktivit než ostatní, trochu více radosti a ohně než ostatní. Ono to nevadí, hlavně to nevadí Duchu svatému, On nás přivádí k jednotě, k týmu, který jde k vítězství a který získá vítězství.
On se usmívá jako se usmívá trenér těch předškoláků, když po tréninku se předháněli v tom, jak který dal gól, jak se mu dařilo, nebo když si vyčítáme, proč jsme si nepřihráli. Nakonec, ale hrdě s trenérem a před zraky svých otců a dědů odchází do šatny.
I v tom jsme jim podobni.
Možná nejsme v křesťanské přípravce, přesto máme, na rozdíl od těch hochů, stále stejného a nejlepšího trénera.

(Pokračování)

Poučný žalm Davidův. Blaze tomu, komu jsou odpuštěny viny a jehož hříchy jsou přikryty. Blaze člověku, jemuž Hospodin nepočítá provinění a jehož duch je beze lsti!
Žalmy 32:1‭-‬2 B21
Toto je vrchol Božího požehnání, které Bůh pro člověka má. Je to největší Boží dobro, které máme v Kristu. Žalm 32 je poučným žalmem, tak se jím nechme poučit. David mluví o dvou věcech. O nepočítání provinění (odpuštění vin Bohem) a o duchu, který je beze lsti. Jaký je to duch? Co je to být beze lsti? David vysvětluje rozdíl mezi duchem, ve kterém je lest a duchem beze lsti na vlastním jednání. A to hned v následujících verších.

Dokud jsem mlčel, mé kosti chřadly, když celé dny jsem naříkal. Tvá ruka tížila mě ve dne v noci, z mé mízy stal se letní suchopár. séla Svůj hřích jsem však potom doznal tobě, své provinění jsem odhalil. Řekl jsem: „Vyznám Hospodinu své zločiny!“ a tys mi odpustil mou vinu a hřích. séla
Žalmy 32:3‭-‬5 B21
Lstivý duch je ten, který chce obejít Boha. Lže často sám sobě a Bohu. Omlouvá své provinění, nechce je vidět a především nechce přijít k Bohu a říct: Bože udělal jsem špatnou věc (mluvil, konal, myslel, nevěřil…). Odpusť mi, prosím. Dělá jako by Bůh byl slepý nebo jako by hřích nebyl hříchem. Říká si: … ale já to vidím jinak. Lstivý duch chce vždy najít skulinku, jak se dostat do Božího království bez pokání a bez změny. Postoj lstivého ducha bývá: pokání je pro druhé, já nejsem hříšník. Takový duch člověka nemůže nikdy dovést mezi požehnané.

David mluví o tom, jak na něj doléhala Boží ruka a jak chřadnul a naříkal. To je známkou ducha, ve kterém není lest. Ví o své vině, trápí ho jeho vina. Bůh jedná s jeho duchem a ukazuje mu jeho přestoupení. A pak přijde čas, kdy duch, ve kterém není lest, začne volat k Bohu. Volá beze lsti, volá ze ztrápeného ducha. Trápí ho totiž jeho provinění. Volá Bože pomož mi, jsem hříšník, provinil jsem se a trápí mne to. Odpust mi…

Hospodin je blízko ztrápeným srdcím, sklíčené v duchu zachrání!
Žalmy 34:19 B21
V Žalmu 25 se hovoří o tom, že Bůh hříšníkům ukazuje cestu. Abych viděl Boží cestu, musím uvidět a přiznávat své hříhy. Musí být můj duch sklíčený vždy, když nesu nějakou vinu. Bezelstný duch mne přivádí k pokání před Bohem a Boží odpuštění mých vin. Pak se můj duch opět raduje, protože ví a vnímá, že jeho vina byla smyta a vrací se mezi požehnané do Boží přítomnosti a jeho požehnání, do jeho přízně. Na bezelstném duchu musíme stále pracovat. Modlit se za ochranu před lstí, modlit se o to, aby nám Duch svatý odkrýval pohnutky našeho srdce a našeho jedání. Pokud nám ukáže zlé věci v našem srdci, postojích, myšlenkách, musíme s nimi hned jednat a přicházet s nimi před Boha.

Bezelstný duch je jeden z nejdůležitějších postojů požehnaných.

(Pokračování)

Pojďme se podívat na první kapitoly bible. „Bůh viděl všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré. A byl večer a bylo ráno, den šestý.“ Genesis‬ ‭1:31‬ ‭CSP‬‬ všechno, co Bůh učinil, nebe, zemi, rostliny, zvířata i člověka, prohlásil za dobré. Bylo to dobré od Boha. Jinými slovy Bůh vytvořil něco, co jím bylo požehnané a co samo osobě bylo požehnaním. Tedy i Eden, kde žil Adam s Evou a i oni byli prvními, kteří patřili mezi požehnané. Podívejme se o kapitolu dál. „Hospodin Bůh vzal člověka a umístil ho v zahradě v Edenu, aby ji obdělával a střežil.“ Genesis‬ ‭2:15‬ ‭CSP‬‬ Adam a Eva byli požehnaní lidé a žili v požehnané zemi. To ovšem nebránilo tomu, že měli za tuto zemi odpovědnost. Měli obdělávat/pečovat o zahradu Eden a střežit ji. Boží požehnání od počátku stvoření sebou nese dva důležité úkoly. Odpovědnost a pracovitost. Je důležité si to uvědomit. Protože často jeden z těchto dvou úkolů nechceme přijmout a přicházíme o to patřit mezi požehnané a sbíráme jen drobky z cizího požehnání. Skrze tyto dva ůkoly nás Bůh vychovává k tomu, abychom se sami stali požehnáním světu. Pokud tyto ůkoly nepřijmeme, nezačne naše výchova. Někdy se během křesťanského života sami vzdáme těchto úkolů a tím zastavíte celý proces naší výchovy. A postupně se vytrácí z našeho života požehnání, které jsme předtím měli. Boží výchova a Boží úkoly trvaji po celý náš život.

Josefův celý život byl o práci a o odpovědnosti. Jako mladík se u svého otce Jákoba učil přijímat odpovědnost, i když si tím poškodil vztahy se svými bratry. Když mu Bůh ve snech zjevil, co po něm bude chtít, přijal to. Jinak by o svých snech nevyprávěl. Od té doby začala pro něho Boží škola, která vyvrcholila přijetím a odpuštěním jeho bratrům. Pak se skutečně mohlo stát to, co mu Bůh ukázal ve snu. Byl zároveň pracovitý, jinak by jako otrok a později vězeň na sebe neupozornil. Boží přízeň, požehnání jde vruku v ruce s tím, že Bohu řekneme ANO a zároveň uděláme první kroky. Někdy čekáme na požehnání se založenými rukama a říkáme si: “No, tak se Bože ukaž.” Už i Pavel ve svých listech nás však napomíná: “Komu se nechce pracovat, ať nejí.” (2.Tesalonským 3) Naslouchal jsem mnoha svědectvím o tom, jak Bůh požehnal práci bratří a sester. Jak je v práci posunul na odpovědnější místo, jak jim naklonil zaměstnavatele a on jim zvedl plat. Jak našli novou a lepší práci, která jim zajistila dostatečný příjem a také čas na službu. Nic z toho by se nestalo, kdyby nepracovali nebo byli líní a pracovat by se jim nechtělo. Podívejme se na mnoho Božích mužů a žen v minulosti a v bibli. Mnohé Bůh zastihl při práci, když jim zděloval, co pro ně má. Naším největším příkladem je Ježíš. „Ježíš jim však odpověděl: “Můj Otec až dosud pracuje, i já pracuji.”“
‭‭Jan‬ ‭5:17‬ ‭CSP‬‬
Tak, jak jsme ochotni pracovat, tak jsme pak ochotni sloužit Bohu na plný úvaze.
Pro dnešek si zapatujme: Základem nebo počátkem pro Boží požehnání v našich životech je z naší strany:
1. Přijetí odpovědnosti, kterou nám Bůh dává.
2. Naše ochota pracovat – naše pracovitost.

(Pokračování příště)

Četl jsem možná dvě nebo tři desítky knih, kde autoři psali o požehnání.  Škoda jen, že mnozí z věřících některé jejich autory odmítli jen proto, že nepochopili, co Boží požehnání znamená a jak se projevuje a na kom. Prostě viděli za požehnáním v těchto knihách  jen peníze a majetek. Tak knihy i s jejich autory odsoudili jako vyučování o prosperitě. Přitom zmínky o penězích a majetku byly jen okrajové a nebyly hlavním tématem knih.  Myslím, že ani neznali skutečný význam slova prosperita. Toto slovo ve skutečnosti znamená prospívat, dařit se. Také označuje stav, po kterém lidé většinou touží. Stav kdy se věci daří, rozvíjejí a dávají dobrou naději do budoucnosti. Samozřejmě pro ekonomy, kteří hodnotí stav firmy nebo organizace mohou být ukazatelem zisky, peníze a majetek. Není to však to hlavní ani pro ekonomy.

Příklad. Ptali se majitele firmy, jejíž pracovníci právě dláždili chodník před rodiným domem, jaký je jeho podnikatelský cíl. Odpověď byla celkem jednoduchá. Poskytnout dobrou službu zákazníkům a svým zaměstnancům možnost práce a tím i výdělku. Pro zákazníka to znamenalo naději na dobře odvedenou práci, pro zaměstnance naději na dobrou výplatu a pro majitele naději, že na základě spokojenosti zákazníka bude mít další zakázky. Taková firma má potenciál do budoucnosti. Má našlápnuto k prosperitě. Nemluví se zde o penězích, ale i ony zde hrají roli. Zákazník jimi platí službu a podnikatel také mzdu svým  zaměstnanců, materiál, daně. Firma se může pomalu rozšiřovat.
Jiný podnikatel může mít za cíl zbohatnout. Předraží zakázku, dá minimální mzdu a hledá, jak se vyhnout daním. Výsledkem je tučné konto. Kdo však z těch dvou je skutečně prosperujícím podnikatelem nebo firmou? Ta, která přináší naději zákazníkům, zaměstnancům i státu nebo ta, která přináší zisk pouze majiteli?

S prosperitou je to stejné jako se slovem peníze. Není to sprosté slovo ani slovo, kterého bychom se měli bát. Ani neurčuje něco ďábelského. To z něho dělá postoj našeho srdce. Milujeme více peníze nebo Boha? Spoléháme se více na majetek nebo na Krista? Hodnotíme člověka podle jeho majetku nebo jeho života s Bohem…?

Hovořit o někom, že prosperuje jen proto, že má velký majetek je zcestné. I takového člověka může provázet nezdar, nemusí se jeho život rozvíjet a může být bez naděje. Znamením není majetek, ale je to zdar, rozvíjení a dobrá naděje.

To jen na okraj pro ty, kteří mají problém se slovy prosperita a prosperovat. Nakonec i Bůh má zájem na tom, aby se jeho dětem dařilo, rozvíjely se a měly dobrou naději. Nebo ne?

Požehnaní.
Kdo jsou ti požehnání? Jak se mohu stát poženaným? Jak si požehnání udržet?

Slovo požehnat znamená svolávat dobré věci. Natolik dobré, že nejsou v naši moci. Je to svolávání dobrých věcí od Boha na člověka, skupinu lidí na  situace apod. Požehnaný je tedy ten, na kom spočinuly nebo ho provází dobré věci a situace od Boha.

(pokračování příště)

Pro některé bude překvapením, že o sjednocenou Evropu usiloval již náš král Jiří z Poděbrat. Jeho konkurentem na „předsednictví“ ve sjednocené Evropě byl tehdejší Ludvík XI král Francie. Jiří z Poděbrat usiloval o sjednocení Evropy hlavně pro ochranu před Turky. Sjednocená Evropa by byla něco jiného než Svatá říše římská. (Ta byla volným svazkem království ve střední Evropě.) To, co se nepodařilo Jiřímu z Poděbrat, se dnes stává skutečností.

Evropská unie je také zatím svobodným svazkem evropských zemí, které se dohodly na společných postupech v různých oblastech obchodu, investic, dotačních programů, společné měny… . Tak, jak ji dnes známe, je složená z velmi bohatých a mocných států – Německo, Francie, Nizozemí, Luxembursko, Švédsko… (severské státy), dále ne tak bohatých jako je Rakousko…, chudších ale celkově s mnoha miliony obyvatel jižní Evropy – Španělsko,  Itálie, Portugalsko, Řecko… a pak ze zemí bývalého východního bloku – Polsko, Česko, Slovensko a pobaltské země, ale také země na jihovýchodu Moldavsko, Rumunsko.. Protože zde jsou státy bohaté a chudé mocné a slabé bylo potřeba zajistit, že bude slyšet i hlas těch chudých, malých a slabých. To bylo danné právem veta. Země EU se musely společně na věcech shodnout a každá země má právo na vetování (zastavení, zablokování jednání) toho, na čem se ostatní dohodli. To umožňuje malým a slabým státům prosadit i své zájmy a být slyšet. Všechny státy unie jsou svrchované a mají vlastní armádu a žádná armáda ostatních zemí nemůže působit v druhé zemi, bez souhlasu té země. To je ještě současný stav.

Během pandemie vnímáme, že se něco děje v zákulisí, dobře přikryté právě pandemickou histerií, nouzovými stavy, urychleně a tak trochu tajně odhlasovanými zákony… Mnoho z nás to vnímá, ale nevíme proč a co se vlastně děje. Jen někde uvnitř cítime, že až to skončí, Evropa bude jiná. Jaká bude Evropa?

1. Evropská unie se transformuje v jeden stát. S prezidentem Evropy, vládou Evropy, armádou Evropy, policií Evropy, jednotnou měnou ve všech státech, zahraniční politikou Evropy, obranou Evropy… Ostatní národní státy se stanou jen nějakými „guberniemi“ s velmi omezenými pravomocemi. Budou mít sice své vlády a předsedy vlád nebo gubernátory, ale myslím, že funkce prezidentů nakonec skončí. Bude zbytečná. Dokonce si myslím, že budou zrušené i evropské monarchie. Evropský stát bude dokonalý v kontrole svých občanů a dokonalý v technokracii. Vznikne nový člověk Evropan.

2. Počet obyvatel EU se pohybuje někde kolem pěti sty milióny. Z toho 128 miliónu mají jižní země. Po vystoupení Anglie z EU (která vystoupila právě z důvodů plánování jednotného státu Evropy) se hlavní silou a tím, kdo udává směr stalo Německo a Francie jako nejmocnější státy. Právě Německo prosazuje stát Evropa, ve kterém bude mít vúdčí roli. Naopak zemím jižní Evropy, zemím Vyšegratstké čtyřky vyhovuje současný stav. Aby se Evropa mohla stát suverénním státem potřebuje změnit současnou smlouvu a především právo veta. To se podaří, pokud se tyto země stanou plně závislé na financích z EU. Pak bude moci EU nařizovat a uplatňovat diktát vůči ostatním zemím tak, jak se na tom dohodnou ty silné a mocné země. Pandemie tomu skvěle napomáhá. Jednak likviduje nezávislost střední třídy, jednak posiluje vliv, moc a kapitál velkých nadnárodních korporací a celkově ničí ekonomiky států a to především těch chudších a slabších, jejichž rovnoprávné postavení v EU právě zajišťuje právo veta a další body současné smlouvy. Státy jižní Evropy jsou na tom nejhůře, protože byly nejvíce postižené pandemií a potřebují finanční pomoc z EU okamžitě. Když bylo vše připravené včetně zadlužení všech těch chudších a slabších států, vystoupilo Maďarsko s právem veta a zablokovalo tuto pomoc a rozpočet na další léta.  (V takovém případě platí rozpočet EU z předcházejícího období.) Může to vypadat jako boj Maďarska o nezávislost a rovnoprávnost v EU, ale jen na první pohled. Kdyby Maďarsko nevetevalo, pak by rozpočet a zadlužení zemí prošlo, ale nejednalo by se o zrusení veta a potřebě nové smlouvy. Nyní i země jihu, které se bránili vůči Německu a Francii budou souhlasit s odstraněním práva veta a změnami v EU, které oslabí jejich pozici a udělají z nich do budoucna jen nějaké části jednoho velkého státu Evropa. To by nikdy za jiných okolností nedovolili. Nyní, protože potřebují akutní finanční pomoc budou souhlasit se vším, co Brusel vymyslí. Tak Bruselu, ale především Berlínu, odkud pochází skutečné vedení, podaří udělat obrovský skok k vytvoření svrchovaného státu Evropa.

3. Stát Evropa bude mít větší počet obyvatel než USA. Bude mít větší vliv na světovém trhu a větší HDP než USA.  Bude mít druhou největší armádu světa, po té čínské. Armáda Evropy  je velmi důležité téma. Proč armáda Evropy, když je tu NATO. Jsou tři oblasti, bez kterých se neobejdeme, abychom si udrželi moc a vliv. Jsou to peníze, média a armáda. Finanční útok právě proběhl společně s pandemií a zajistil závislost zemí na EU – dlouhodobé zadlužení apod.. Média jsou také již z větší části pod kotrolou a nastartovala se cenzura. Zbývá armáda. Ta je potřeba jak k obraně Evropy, tak k prosazování zájmů Evropy ve světě a především k prosazování politických rozhodnutí uvnitř Evropy. O to jde nejdříve. Je snadné si představit, že mnoho set tisíc (v součtu možná milióny) lidí nebude s takovou Evropou souhlasit. Budou se stavět proti. Pak je potřeba sílu, která se s takovými lidmi vypořádá a srovná vše tak, jak si Brusel představuje. Již dnes se v parlamentech zemí schvalují zákony, které umožní přesun nebo zásah takových jednotek EU na jejich území. Již minimálně dva roky se připravuje vznik armády EU, jejíž základ bude tvořit část armády německa a velení bude v Bruselu. Jedině Brusel bude rozhodovat o jejím nasazení a národní vlády do toho nebudou moc mluvit. Příklad: naše země dlouhodobě podporuje Izrael. Brusel se však rozhodne vyslat vojenské jednotky proti Izraeli a přidá se na stranu Palestinců nebo jiných arabských států. Češi však do toho nebudou moc mluvit, přestože jejich postoj byl vždy jiný. Jiný příklad: místní národní vláda nebude chtít prosazovat zákony Evropy ve své zemi, protože s nimi nesouhlasí. Pak armáda nebo její speciální složky zatknou vládu, dosadí pro evropskou… média to budou schvalovat a odůvodňovat obranou demokracie.

Tedy žijeme v době, kdy se mění nejen postavení evropských států, ale podobně se to děje i jinde na světě. Jen ne tak rychle jako v Evropě. Mění se svět a jeho struktura. K tomu je vždy potřeba změn i v duchovních oblastech.

(Pokračování příště)

Minule jsem psal o rozdělení 24.kapitoly Evangelia Matouše do tří částí. Zjednodušeně na svět – porodní bolesti, Izraele a antikrist – soužení, církev – vytržení. Chronologicky by to mělo být svět, církev, Izrael. V době, kdy Ježíš tato slova promlouval k učedníků, církev neexistovala. Proto si myslím, že o vytržení mluvil až na poslednim místě.

Podle mne se nacházíme v době porodních bolestí a první vlny mesiášů a jejich proroků, kteří mají moc manipulovat davy, utlačovat a trestat ty, kteří budou projevovat svůj názor odlišný od jejich. Budou vést k udávání se navzájem a odměňovat udavače. Protože budou vyvstávat ve všech místech světa, jejich úkolem bude změna řádu v celosvětovém měřítku, která povede k potlačení práv jedince. Protože tam, kde je Duch Páně je i svoboda a absence strachu, právě lidé chodící Duchem budou předmětem restrikcí. Na mnohým místech to povede k rozdělení společnosti, nepokojům a občanským válkám. To však je jen počátek. Také důvod k většímu omezení lidských práv a štvaní lidí proti těm, kteří chodí s Bohem.

Přejdu teď k třetímu úseku, který pojednává o církvi a vytržení. Myslím, že k této události dojde někde mezi prvním a druhým úsekem. Je to pouze můj osobní úsudek. Nevím. A asi to nikdo s jistotou neví. Pan říká důležitou věc: „Stejně jako ve dnech před potopou jedli a pili, ženili se a vdávaly se až do dne, kdy Noe vešel do archy, a ničeho si nevšimli až do chvíle, kdy přišla potopa a všechny smetla, tak to bude i při příchodu Syna člověka. Tehdy budou dva na poli; jeden bude vzat a druhý zanechán. Dvě budou mlít mlýnským kamenem; jedna bude vzata a druhá zanechána.“ Matouš 24:38‭-‬41 B21 Náš Pán nám těmito slovy říká dvě věci. 1. Ještě nebudou soužovat svět katastrofy spojené s Božími tresty ze Zjevení. Lidé budou pracovat, ženit se, vdávat rodit děti, pracovat jako by se nic nedělo. Když to například přirovnám k dnešním děním, pak pandemie pomine „díky“ zásahům oněch lidských mesiášů, budou potlačeny protesty těch, kteří budou bojovat za omezování lidských práv… a ostatní budou dál „žít“ , oslavovat aniž by si uvědomili, co se stalo. Pak tam bude skupina těch, kteří ví, co se stalo a zůstali věrní Kristu. Ti budou najednou vzati, ale před tím se nevyhnou  velkému protivenství od těchto mesiášů a z manipulovaného davu.  2. Ze slov víme, že na zemi zůstanou lidé. Že to není konec. Tito pak zažijí…

(Pokračování příště)

„“Ježíš jim odpověděl: „Dávejte pozor, aby vás někdo nesvedl. Mnozí přijdou pod mým jménem se slovy: ‚Já jsem Mesiáš‘ a svedou mnohé.““ Matouš 24:4‭-‬5 B21

Ježíš v této kapitole upozorňuje dvakrát na falešné mesiáše. Podruhé jsou spojeni se zázraky a mocí. Jako by se jednalo o dvě různé situace.

Verše, které jsem použil jsou z první části. Zde nemluví Ježíš o moci a zázracích  ale o tom, že se budou prohlašovat, že jimi jsou a budou svádět mnohé. Také zde mluví o počátku porodních bolestí kdy má přijít konec času milosti. „To všechno jsou jen počátky porodních bolestí.“ Matouš 24:8 B21 To není ještě ten čas, ten porod, ale něco, co označuje POZOR POROD SE BLÍŽÍ. Potřebujeme si uvědomit o jaké mesiáše asi půjde. Možná máme milnou představu, že budou přicházet lidé v bílém rouchu a mluvit o Bohu, … ne. Přečtěme si něco málo o lidech, kteří si myslí, že jsou mesiáši:  spasitelský (mesiášský) komplex či syndrom (soubor příznaků) projevující se např. narcistickými (Opěvováním a vzhlížením  se v sebe sama. Poz.autor.) a supermanskými pocity, nepřiměřenou sebedůvěrou a nezvratným přesvědčením o své mohoucnosti, schopnosti a dovednostmi vyřešit extrémní a mimořádné situace nebo dokonce někdy i o vyvolenosti spasit celý svět. Bývá součástí některých vážných duševních poruch a nemocí. Tolik ze slovníku cizích slov.
Čím dál více můžeme vidět tento syndrom u politiků, kteří se pak díky tomuto komplexu stávají loutkami v rukou mocných šedých eminencí, které se chtějí stát ještě mocnějšími a ještě bohatšími. Dokáži si představit, jak tyto šedé eminemce šeptají do uošek budoucích mesiášů: „Nikdo jiný, než ty, to není schopný nebo:  jen na tobě to stojí nebo: to bude v zapsané v historii lidsta…“ Jak tento komplex živí v myslích a duších budoucích pozemských mesiášů. Vnímám, že v této době takových mesiášů rychle přibývá. Což nám ukazuje na začátek porodních bolestí. Vypadá to, jako by se pomalu drali k moci v každé zemi. Dokonce i v těch, kde si lidé myslí, že u nich to není možné. Už jsou přichystaní vystoupit. Bude jich mnoho. Malí, velcí, tak akorát, oškliví i krasavci, amíci i ivanové, černí i bílí, hnědí i žlutí, nevěřící i věřící.  Budou zachraňovat zdraví, ekonomiku, národ před národem a lidi před lidmi. Vždy si něco najdou. To, co bude a už i je,  bude mít tato znamení: lidé jim budou věřit, a to i kdyby hovořili úplně z cesty, veřejně lhali, porušovali zákony, mluvili nelogicky. Budou schopni svádět. Dalším znamením bude jejich jistota, že je  nikdo nemůže odvolat. Dokonce se k nim přidají i křesťané a křesťanští proroci, kteří se nechají svést. Místo, aby oslavili Krista, budou ukazovat na pozemské zachránce a proroci budou strašit dalšími pohromami a epidemiemi, aby se vytvářel neustále prostor pro tyto mesiáše. Protože jejich stupínky ke slávě a moci je trach a zase strach lidí. Budou navádět lidi k udávání se navzájem, budou rozdělovat společnost na dobré, to budou ti, kteří se jimi nechávají svést a na zlé, které je třeba trestat. I v tom však můzeme žít bez strachu a obstát s čistým srdce.

Celá 24. kapitola je podle mne rozdělena do tří úseků. První, kterým jsem se dnes krátce zabýval. A to je popis začátků posledních časů. Druhá je o soužení a antikristu a je především zaměřena na Izrael. Třetí je pro církev a pojednává a o vytržení. O těch dalších a jak obstát s čistým srdcem až příště.

(Pokračování příště)

„Hospodin je vznešený – bydlí v nebesích, právem a spravedlností Sion naplní. Bude ti jistotou po všechny tvé dny, pokladem spásy, moudrosti a vědění – úcta k Hospodinu je jeho bohatstvím!“ Izaiáš 33:5‭-‬6 B21

Nejistota nás dokáže přivádět až k šílenství. Nejistota ohledně zdraví a života,  nejistota ohledně budoucnosti dětí, nejistota ohledně zajištění rodiny, nejistota ohledně práce, nejistota…. nejistota…  Nejistota nám bere pevnou půdu pod nohama a otvírá dveře panice a strachu. Dokonce některé přivádí k myšlenkám na sebevraždu, jiné zase do lhostejnosti a rezignaci na hledání smyslu života.

Izajáš mluví o Hospodinu jako jediné jistotě, které trvá po všechny  dny. Jistota přináší uklidnění, jistota přináší naději do budoucna, jistota přináší radost. Jistota shrbené a schromlé staví na nohy a rovná a zpevňuje jim záda, aby chodili vzpřímeně bez bázně a hany. Aby chodili bezpečně životem. Jistota dává pevnou půdu pod nohama. Jistota zná smysl života.

Jistota je Kristus. Jistota je v uctívání Hospodina. Jistota je v jeho poznání. Jistota je v poznání a poslušnosti jeho Slovu. Jistota je být v jeho vůli, na jeho cestách, v jeho přítomnosti. Jistota je sedět u jeho nohou i když mlčí a my nic neslyšíme. Jistota je mít a žít jeho Duchem.

Občas si večer sednu na balkón a pozoruji oblohu. Zvláště když jsou krásně rozeznat hvězdy. Je vidět letadla, která odlétají z Bratislavy do Londýna. Družice, které působí jako malé pohybující se hvězdy. Černá noční obloha, která je posetá stovkami světýlek. Dokonce jde rozeznat i pohyb, jak se naše země otáčí. Fascinuje mne to. Jsou však dny, kdy sedím na balkónu a nic nevidím. Ani měsíc. Obloha není ani černá, ale spíše šedočerná, protože nad mou hlavou je mnoho mraků.

„Ti rozumní však budou zářit jasem oblohy, a kdo ke spravedlnosti dopomáhají mnohým, jako hvězdy navěky a navždy.“ Daniel 12:3 CSP  Když jsem četl tyto verše uvědomil jsem si jeden fakt. I když pro mraky nad mou hlavou nevidím na obloze žádnou hvězdu, neznamená to, že tam nejsou nebo ze přestaly zářit. Jsou tam stále i se svou září. Dokonce i měsíc září stále odrazem té naší hvězdy- našeho slunce. Jen to vše pro mraky momentálně nevidím. Tak je to i s námi, Božími syny a dcerami. Mraky zahalují Kristovu záři, kterou odrážíme tomuto světu. Mraky pohrdání, výsměchu, odstrčení a do budoucna i pronásledování. Jsme často v mlze našich pochybností, úzkostí a strachu. Když se však pozdvihneme nad tuto mlhu a mraky, opět je na nás vidět odraz Boží slávy.

Dopomáhat spravedlnosti mnohým je jednak:  „…. Přestaňte jednat zle – jednat dobře se naučte! Prosazujte spravedlnost, podpořte utlačovaného, zjednejte sirotkovi právo a zastaňte se vdov!“ Izaiáš 1:16‭-‬17 B21, ale především přivádět druhé ke Kristu, aby skrze víru v něho mohli vejít do Boží milosti a být ospravedlněni – tedy být přiřazeni ke spravedlivým. Vždyť: „Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy pak vede ke spáse. Vždyť Písmo říká: „Kdokoli v něj věří, se jistě nezklame.“ Římanům 10:9‭-‬11 B21

Dnes zažíváme mnoho temných chvil a často si můžeme připadat jako pod těžkými a černými mraky. Avšak, i když nad tím naším stromem nebo deštníkem pokoje, o kterém jsem psal minule, je zamračeno a není vidět na oblohu, přesto můžeme mít pokoj, protože víme, že nad těmi mraky „záříme jasem oblohy jako hvězdy navěky a navždy.“ Buďme světlem, vždyť to o nás řiká sám Kristus – „Vy jste světlo světa. Město ležící na hoře nemůže být skryto.“ Matouš 5:14 B21  Ano Boží synové a dcery jsou světlem světa.

A ještě modlitba Pavla a jeho týmu za nás:

„…Ode dne, kdy jsme o vás uslyšeli, proto nepřestáváme v modlitbách prosit, abyste byli ve vší moudrosti a duchovním porozumění naplněni poznáním jeho vůle a abyste svým životem vždy dělali Pánu čest a radost: abyste stále nesli ovoce dobrých skutků, rostli v poznání Boha, byli všemožně posilováni mocí jeho slávy, abyste mohli všechno trpělivě překonat a abyste s radostí děkovali Otci, který vám umožnil podíl na dědictví svatých ve světle. On nás vysvobodil z nadvlády temnoty a přenesl do království svého milovaného Syna, v němž se nám dostalo vykoupení, totiž odpuštění hříchů.“ Koloským 1:9‭-‬14 B21

Už nevím kdy a od koho jsem slyšel příběh mladého člověka nasazeného za druhé světové války na práce v Německu. Bylo to v době, kdy na průmyslová města padaly spojenecké bomby a pustošily celé oblasti. Při jednom z náletů, za obroského zmatku, hukotu sirén, výbuchů, kouře, křiku zraněných a umírajících tento mladý člověk utíkal pryč od továrny, kde pracoval. Nevěděl kam utíkal a ani kde se schovat, protože všude byl chaos a vlastně nebylo kde se schovat. Při svém běhu si všiml muže sedícího pod stromem. Byl klidný, jako by se nic nedělo. Přistpoupil k němu a on mu pokynul, aby si přisedl. Přisedl do pokoje, který může dát jen Kristus. Nevzpomínám si jak to dopadlo, ale protože jsem to zaslechl někde v církvi, předpokládám, že to bylo svědectví o obrácení.

Dnes sice u nás nepadají bomby a nejsme nasazení na nucené práce, ale chaos a zmatek je všude. Mnohým křesťanům se hroutí jejich dosavadní křesťanský svět. Vidím, jak jsou věřící zmateni a zaskočeni. Vidím, jak se snaží hledat u proroků slova k situaci. Jednou slyšíme ono a za chvíli zase tohle. Není slovo pochopení… Rozdělení však je vidět všude.

Rád bych tady připomenul slova pisatele listu Židům: „Jeho hlas tehdy otřásal zemí, nyní však slibuje: „Ještě jednou otřesu nejenom zemí, ale i nebem.“ A to, že řekl „ještě jednou…,“ ukazuje na odstranění všeho, co je otřesitelné (to jest udělané), aby tak zůstalo to, co je neotřesitelné. My však přijímáme království, jež je neotřesitelné, a proto buďme vděční a služme Bohu tak, jak se mu líbí, s úctou a posvátnou bázní. Vždyť náš Bůh je stravující oheň. Židům 12:26‭-‬29 B21 Myslím, že právě věřící dnes prožívají toto zatřesení. Všechno, co není z Boha padá a je usvědčené a obnažené. Spoléhání na člověka, na známé, na peníze, na poznání… Na nic se dnes nedá spoléhat. Když se nad tím, co se děje zamyslím, nic nedává logiku a věci, které jsou viditelné a jasné, lidé nevidí a nebo je považují za lež… naopak lži, zastrašování, manipulaci, kariérismu se tleská a vychvaluje se. Ale ani to není schopné dnes obstát. Bůh třese. Proč? Protože chce, aby jeho děti mohly stát na tom, co je neotřesitelné. Na skále, která má jméno Ježíš Kristus. Na Božím království, jehož jsme občany. Teď se ukazuje, na čem jsme ve skutečnosti stavěli, jestli na písku (Matouš 7:26) nebo na skále. Teď se ukazuje při tomto třesení z čeho stavíme. Zda nám to shoří nebo obstojí. Díky Otče, že to můžeme zjišťovat ještě dnes, kdy máme ještě čas se rozhodnout věci ve svých životech skutečně měnit a začít stavět na skále a z drahého kamení.  (1.Korintským 3.kapitola)

Jak se v této době zachovat? Bůh třese, abychom nestáli na ničem jiném, než na Kristu. Abychom nikde jinde a u nikoho jiného nehledali než u Krista. Abychom se skutečně stali JEHO.

Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Božími syny. Matouš 5:9 CSP Nemusíme dění kolem rozumět, nemusíme vždy šlyšet proroky a jejich výklady, nemusíme vědět, co zrovna přichází, ale pokud stojíme na Kristu, jsme plní Ducha svatého, můžeme být Kristovým pokojem lidem kolem nás. Takovým deštníkem pokoje pod který se mohou schovat a poznat Kristovu přítomnost. Tak jako ten muž pod stromem. Myslím, že podle Kristova pokoje v našich životech bude možné rozeznat křesťany. „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a není bázlivé. Jan 14:27 CSP

Pokoj nám, buďme Jeho pokojem, vzdyť on je Kníže pokoje.

(Pokračování)

• A protože vzroste bezzákonnost, ochladne láska mnohých. Matouš 24:12 CSP Pohled na bezpráví, které se rozrůstá vede k ochladnutí naší víry. Dlouhodobý pobyt v prostředí, kde se nedodržují zákony, od těch nahoře až po ty dole, vede k lhostejnosti. „…Až ale přijde Syn člověka, najde na zemi víru?“ Lukáš 18:8 B21

Asi bych mohl pokračovat ve výčtu věcí, pro které věřící může ochabnou ve  víře a upnout se k té lidské naději a touze. Vzdálit se od Krista. Jde mi však spíše o to, jak se navrátit a o to, jak si Boží víru udržet.

Několikrát ve svém křesťanském životě jsem musel bojovat o víru. I když jsem se snažil, vypadalo to katastrofálně. Čím více jsem se snažil a kladl si sám sobě podmínky na čtení Písma, modlitby… bylo to spíše horší než lepší. Nakonce mi Duch otevřel oči. Začít být Bohu vděčný za každou minutu, za vše co mne potkává. Za vše mu děkovat. Vzdávat mu chválu, srdcem v mysli a i ústy zpívat jemu chvály. To bylo to, co mne navracelo do vztahu s ním. Nikdy jsem od Otce neslyšel výčitku a to ani náznakem, že jsem se vzdálil. Naopak jsem najednou zjistil, ze jsem opět na cestě s ním, že opět mohu vnímat jeho lásku, která zahání strach a dává jistotu a radost.

Láska přemáhá strach. Ne ta naše láska, ale poznání Boží lásky, kterou má Otec k nám. Ta nejen přemáhá strach v nás, ale také nás přitahuje nazpět k němu. Často na Boží věci hledáme nějaký recept, návod, princip apod. a přitom Bohu stačí, když mu dovolíme, aby nás zahrnoval svou láskou ve všech svých podobách. Po přívalu jeho lásky jsme jí sraženi na kolena a s Petrem vyznáváme: „Pane, ke komu bychom šli?“ odpověděl mu Šimon Petr. „Ty máš slova věčného života Jan 6:68 B21 No, a to již jsme nazpět.

Pokračování

1. Viděl jsem za sedmadvacet let svého křesťanství pár rodin, mužů i žen, jejichž srdce zahořkla právě proto, že někdo od nich vyžadoval chození ve víře, kterou neměli. Dnes o církvi nechtějí ani slyšet. Nadšení není ještě Boží víra a především můj bratr, má sestra nemusí mít tolik víry od Boha jako já. Nebo obráceně nemusím mít já tolik víry jako oni. Pak je nemám kopírovat a v cizí -jejich víře dělat to, co dělají jiní. Neobstojím v tom a uvádím se do zklamání. Již jsem napsal, že Boží víra v nás, není z nás. Je to z Boží milosti. Pokud se vzdalujeme od Boha, vzdalujeme se i z jeho víry a Boží víru začne nahrazovat naše pojetí založené na světské moudrosti, poznání, zkušenostech. Boží přítomnost je nahrazovaná náboženským duchem, který přivádí nás i lidi kolem do zákonictví, které prosazuje jen vnější formu zbožnosti a i víry.

Jak člověk plný Boží víry se může dostat do tohoto stavu? Není to nic složitého.

• Přestavá postupně číst Boží slovo. Možná zjistil, že již ho zná lépe než ostatní a spoléhá se na svou pamět. Nejdnou ustane na tom, co zná, nepokračuje v poznávání hloubky, šířky, výšky… Božího Syna, jeho lásky, milosti… . Prostě začne přešlapovat na místě a Duch jde dál. Najednou zjistí, že jeho víra postrádá Boží přítomnost, vytrácí se radost a člověk zjišťuje, že se mu čím dál tím více ztrácí ze zřetele cesta, po které má jít. Je potřeba se navrátit ke čtení s modlitbami o výklad Písma Duchem svatým. Modlit se za obnovení touhy po Božím slovu a to ve formě čtení Písma. Vždy tam objevujeme nové poznání Božího charakteru a vidíme věci, které jsme předtím nikdy nepostřehli. Začneme opět vnímat přítomnost Ducha svatého, když se ponoříme do Písma.
• Dostat se tam můžeme také tím, že se necháváme dotlačit ke konání skutků a věcí, kterým nevěříme. Do církve za posledních dvacet pět let proudilo mnoho „ověřených“ programů, aktivit, způsobů evangelizace… ano fungují, když mi je Pán vloží do srdce a já v ně věřím jeho vírou. Jinak nefungují a já jsem opět zklamaný, proinvestoval jsem čas, lidé v církvi peníze. To nejhorší je, když hned začnu hledat jiný zaručeně „fungující“ program, pak se to opakuje…. výsledkem je únava ztráta důvěry v církev a následně i víry. Potřebuji se ujistit, že to, do čeho se pouštím ať skrze vedení jiných lidí nebo přímo já, je skutečně to, co je od Boha pro mne. Jinde to fungovalo proto, že jim to vložil do srdce a mysli Bůh. Vložil to i nám, nebo je to jen nadšení, že to někde fungovalo, nebo nadšení těch, kteří ti o tom vypráví nebo se toho chytáme, protože nám nic nefunguje. Modleme se, aby nám dal Bůh poznání do naší situace, pro nás, náš sbor. Možná dostaneme něco úplně nového, možná nás povede cestou něčeho, co již někde proběhlo. Nejde o to dělat věci, které fungují, ale věci z Boha. To platí předevší i pro náš osobní život. Co fungovalo u bratra, nemusí fungovat u mne, protože v to nemám Boží víru.
• Špatný vliv. Špatný vliv není jen to, na co se divám, ale především ským se stýkám a komu naslouchám. Stokrát opakovaná lež, se stává lidem často pravdou. Zakoření v mysli a její kořeny se rozrostou až k srdci a my se najednou divíme, jak ten bratr nebo setra mohli tomu a to u uvěřit a opustit zdravé učení. Špatný vliv může mít i „úspěch“ našich bratří, kteří dosáhli nějakého veřejného úspěchu.  Je rozdíl chodit Boží vírou nebo někoho slepě následovat. Když se vrátím k Babylonské říši. Čtyří židovští mladíci, získali obrovský vliv na pohanského krále. Král skrze ně poznával, že Hospodin je skutečně Bůh, ale to mu nezabránilo, aby se následně nepovýšil až na Boha. Opět byl konfrontován Bohem skrze tyto Židy, opět vzdal chválu a to i veřejně Hospodinu, ale to mu nebránilo se znovu a znovu vyvyšovat a jednat proti Bohu. To, že má král kolem sebe několik Božím mužů, neznamená, že se bude chovat i on jako Boží muž. Píšu to proto, abychom neměli falešná očekávání, která nás mohou dovést ke zklamání a ztrátě víry. Takové jednání vidím právě v této době kolem sebe.  Potřebujeme se modlit za otevřené oči a pohled na situce skrze Ducha svatého. Modlit se za to, aby naše víra nebyla postavena na úspěchu a postavení několik Božích lidí, ale opě na tom, co nám vkládá do srdce Bůh. Tito lidé kopem „krále“ jsou v Božím záměru, který mi dnes nemusíme vůbec chápat.

(Pokračování příště)

Během dnešního slova mi jeden bratr napsal, že vakcína a vakcinace je od Boha a stavět se proti ní, je jako pokoušet Boha tím, že budu skákat z chrámu. Nevím, zda to byla jen připomínka nebo jsem to nějak vyvolal , že jsem o testování a vakcinaci hovořil jako o tréninku naší víry.  Každopádně jsem si uvědomil, že musím ten trénink rozebrat a také na praktických věcech ukázat.

Začnu vírou. Je pouze jedna víra, která je myšlená v Písmu ve vztahu k Bohu a ke Kristu. Tou je víra Boží. Ona sama je skutečnou a dokonalou vírou. I sám Ježíš nás nabádá: „“Ježíš jim na to řekl: “Mějte víru Boží.““Marek 11:22 CSP  A jinde čteme: Zde je vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a Ježíšovu víru. Zjevení 14:12 CSP. Ověřoval jsem si to a skutečně se nejdná o víru v Ježíše, ale Jeho, Kristovu, tedy Boží víru. A aby nebylo pochyb, že jde o víru Boží ( je mnoho dalších veršů, na kterých bych mohl dosvědčit, že jde o Boží víru): „Skrze milost, která mi byla dána, pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak , abyste jednali rozumně, podle toho , jakou míru víry udělil každému Bůh. Římanům 12:3 CSP  A zde Ježíš řiíká: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mne poslal; a já ho vzkřísím v poslední den.“ Jan 6:44 CSP Víra v Ježíše není z nás, je to Boží dar z jeho milosti a lásky k nám. Nemáme se čím chlubit a už vůbec ne naší vírou.  „Mé slovo a má zvěst nespočívaly v přesvědčivých slovech [lidské] moudrosti, ale v ukázání Ducha a moci, aby vaše víra nebyla založena na lidské moudrosti, ale na Boží moci.“ 1 Korintským 2:4‭-‬5 CSP Pokud  Bůh od nás odstoupí, nebo spíše mi od něho víra Boží v nás začne ustupovat a začne vládnou naše nedokonalá víra.

Přešel jsem teď již na druhý způsob víry. Tím je víra postavená na lidské moudrosti, emocích, zkušenostech, internetových článcích. Tato víra však kolísá podle toho, co zrovna prožíváne, jaké máme pocity, kdo a jak nám podává informace. V podstatě to není víra, protože se neustále mění. Jejím poznávacím znameními jsou: nejistota, strach, přelétavost, odsuzování se, deprese, odklon od Písma a naslouchání světu a světské  moudrosti.

Boží víra je poznaná podle toho že: přináší jistotu, radost, trpělivost, naději, vyhání strach a pochybnosti. Boží víru nic nezlomí ani nezastraší a demonstruje slávu a moc Boží a oslavuje jméno Ježíš. Takovou víru můžeme v sobě oběvovat a trénovat pouze skrze zkoušky. Potřebujeme se naučit rozlišit Boží víru od té naší. Až půjde do „tuhého“, pak se osvedčí pouze ta Boží víra v nás. Naše selže. Z tohoto pohledu mluvím a píšu o testování a vakcinaci jako o zkoušce a tréninku Božím.

Teď praktický příklady z konkrétní dnešní doby:

1. Věřím, že se nemám testovat. Je to jen moje víra nebo je od Boha?

• Musím si odpovědět na otázky: přinášími tato víra nejistotu nebo jistotu, přináší strach nebo radost, cítím se pod odsouzením nebo svobodně, …
• Oslavuje to Ježíše a zjevuje Boží moc? To se většinou ukáže až po našem rozhodnutí. Například se rozhodneme, že netestovat se je Boží víra v nás. Tak se tedy netestujeme. Jsme doma jako Boží hrdinové víry, ale pak přijde poloviční výplata, možná vyhazov z práce… a najednou se přikrade do srdce hořkost z toho rozhodnutí, protože se zadlužíme a najednou, pokud jsme k sobě upřimní začneme pochybovat o tom, že to bylo z Boha.
• Víme, že Boží víra nepochybuje a nevyrůstá z ní kořen hořkosti. Také víme, že mne neodsuzuje. Z toho mohu poznat, že jsem se nerozhodl Boží vírou, ale svojí.
• Začnu se ptát, na základě čeho jsem tomu věřil. Možná zjistím, že jsem více sledoval internet a pořady v televizi než jsem byl s Pánem, možná jsem se tak rozhodl, abych jednal stejně jako jiný bratr, možná to byl strach z…, možná ješitnost..  to je pak ta výsledná zkušenost s kterou mohu pracovat pod vedením a mocí Ducha svatého.

Věci Boží víry se nedají naučit teoreticky, nefunguje zde teorie. Je to otázka zkušeností. Mnohých omylů a naopak vítězství, které nás posunují a ukazují, jak se nenechat nachytat vlastní duší, vlastní chytrostí a různými tahy toho zlého. To je ten trénink, který vede k růstu Boží víry. Boží víra v nás poroste jen tehdy, pokud Bohu dovolíme aby nás nechával procházet nejrůznějšími zkouškami, které nás učí rozeznávat, co je Boží a co ne.

2. Opačný příklad. Věřim, že se mám otestovat. Opět si musím klást otázky. Nakonec se rozhodnu, že je to víra Boží. Tak se nechám otestovat. Pak zjistím, že jsem pozitiví nebo časem, že jsem se tam nalazil ( nemusí to být pravda, ale myslím si to) a přinese mi to mnoho problémů mně a mé rodině a spolupracovníkům. Opět přichází pochybnost, hořkost…  je to stejné jako v prvním případě.

3. Jeden z nás se rozhodne testovat a jeden netestovat. Oba nemají pochybnost o tom, že je to z Boží víry. Srdce a duch obou se radují a děkují za to, že mohli projít vírou a chválí Krista (bez ohledu na to, jak to dopadlo). Jejich víra zůstává bez pochybností a pokud neví proč se měli takto rozhodnout, věří, že se to jednou doví.

Vše, co není z víry je hřích. Nesnažme se jeden druhému vnutit něco, čemu věřime sami. Pokud to děláme, můžeme někoho přivést k tomu, že bude dělat věci proti víře (zvláště u křesťanských miminek). Víra je z Boha a také od Boha (Ducha svatého, Písma) musí přijít. Ne od jiného člověka.

Pokračování příště

Pokračuji ohledně současné situace. Mnoho z věřících neví, jak jednat. Mají strach a jsou pod tlakem, zda testováním neskončí v pekle apod.
Rád bych všechny, kteří mi věří a myslí si, že aspoň  nějaké malé duchovní poznání mám, upokojil. Testováním do pekla nepřijdeš!!!
Toto není ještě ten čas!!! Je to testování nejen na covid, ale i naší víry a našeho poznání Pána. Pokud dojde k tomu, aby nás chtěli očíslovat (nevím jakým způsbem-čipem?, nevím), pak to budeme vědět, protože to důležité v tom bude naše osobní rozhodnutí. Pán nás miluje a dá nám vědět. Pokud by dělali něco tajně, pak by to nebylo o našem osobním rozhodnutí. Dnes si z toho můžeme vzít ponaučení, jak těžké je, se rozhodnout pro Pána. Dnes prožíváme tlak, který nám má nahnat strach. Strach z nemoci, strach z toho, že přijdeme o peníze nebo o práci, strach z toho, že zklameme Ježíše. NEBOJ SE! KDYŽ VĚŘÍŠ, ON JE S TEBOU! POKUD TÁPEŠ, ON TI DÁ POZNAT A DODÁ JISTOTY! DŮVĚŘUJ MU!!!
Možná za pár měsíců bude přicházet strach z očkování. Opět to bude test, naší víry. Protože to opět bude podobně dobrovolné jako nyní. Těď můžeme přijít o týdenní nebo čtrnáctidenní výplatu, někteří o práci, ale při očkování možná o budoucí zdravotní péči, ale ještě to nebude ono. Ještě nepůjde o věčný život.
Nakonec (a nevím kdy to bude) dojde k očíslování na ruku nebo na čelo. To bude podle mne podobně dobrovolně povinné jako nyní. Buď se necháš dobrovolně a budeš vlastně dál normálně pokračovat, ale už nebudeš potřebovat občanku ani řidičák ani průkaz pojištěnce…, ani peníze. Nebo se nenecháš a nebudeš moc nakupovat, nikde nic nezařídíš, neprodáš, nebudeš moc podnikat ani pracovat… V podstatě nebudeš existovat, protože vše bude přes čip. Tak jako dnes, ti kteří nejdou na testy, jsou trestáni a je na ně ukazováno jako na buřiče a nespolehlivé, tak to bude i v budoucnu, ale ještě v silnější míře. Bude to podané tak, aby je lidi začali nenávidět a odtahovat se od nich.
Bude to stejný princip jako je dnes při testování. Proto s testováním sám za sebe nesouhlasím. Nahněval mne způsob jakým se to poadalo a vynucuje.  Ale neznamená to, že když se nechám otestovat, že mne Bůh zatratí nebo mne přestane mít rád. Nebojme se. Vyhlížejme Pána, posvěcujme se čím dál tím více (tím myslím více a více vyhledávejme jeho přítomnost v našich životech) a důvěřujme mu.
„Jsem si jist, že Ten, který ve vás začal dobré dílo, je dovede až do konce v den Krista Ježíše.“  Filipským 1:6 B21

Teď  ještě k tomu testování/netestování. Dělej jak myslíš. Ani jedno ani druhé není zlé pro tebe. Ať se rozhodneš tak nebo tak, rozhodneš se dobře. Neboj se.
Já, sám za sebe, se na to dívám i z jiné stránky.
Premiér sám řekl, že odborníci radili zastavit celou zemi. Úspěch Česka i Slovenska v první vlně byl, že měli milost okamžitě zastavit život v zemi.(ostatní země to udělaly mnohem později, kdy už to bylo u nich rozjeté) Proto bylo tak málo mrtvých v našich zemích. Místo aby vzdali díky za tuto milost a moudrost z hůry, vzali chválu sobě.
Dnes sice všichni tvrdí, že jde hlavně o lidské životy, ale pokud by tomu tak bylo, pak by zastavili celou zemi na tři týdny. To je nejistější a nejlepší způsob řešení. Není to můj názor, ale opět doporučení odborníků k premiérovi. Protože však jde o peníze, ekonomiku, prestiž apod. je tady nějaká rybarak.
Lidé, kteří se rozhodnou nejít, vlastně dělají podle odborníků to tnejlepší pro sebe i okolí. Prostě nikoho nekazí, pokud by byli pozitivní a pokud jsou negativní, od nikoho se nenakazí. A za to, že použijí to nejlepší řešení doporučené specialisty, jsou trestání a není jim věřeno. Dokonce sami obětují mzdu apod.
Ti, kteří se jdou otestovat (test není lék a nic nevyléčí) jen zjistí, jestli jsou pozitivní nebo negativní. Když jsou pozitivní, pak musí stejně do karantény jako ti, kteří si ji vybrali dobrovolně. Jen ti testovaní to budou mít placené. ( a možná někoho nakazili během testování) Ti, kteří budou negativní (zdraví) stejně nemají jistotu, že jsou zdraví. Pokud se nakazili těsně před testováním, tak  se to nezjistí. Dostanou potvrzení o negativním testu a budou s covidem chodit do práce… Bude to na ně působit dojmem, jsem zdravý, tak teď mohu.. Teprve další test objeví, že jsou pozitivní, ale kolik nakazí mezi tím lidí? Pak zůstanou doma jako ti, kteří šli do karantény dobrovolně bez testů, ale opět to budou mít narozdíl od nich placené. A kdo ví, zda ti, kteří šli bez testu dobrovolně do karantény, nakonec karenténu nebudou mít prodlouženou. To je jeden z důvodů, proč mě plošné „dobrovolné“ testování naštvalo. Druhý s tím souvisí a to zastrašování na začátku, že ti, kteří nepřijdou na test, přijdou o odbornou zdravotní péči. To bylo na začátku, jako první reakce. Dnes mohu řešit a vidět věci z vrchu a nenechat se do nich příliš zaplétat. Nic to nevyřeší. Potřebujeme se dívat na věci z větší výšky a odstupu.

V historii Izraele se setkáváme s jedním pro Izrael zvláštním obdobím. Bylo to sedmdesát let v zajetí. Může to vypadat velmi zle, ale i v zajetí Bůh byl se svým lidem a vzbuzoval mezi nimi vůdce. Po celou dobu byl vždy někdo z Izraelitů u samého vrcholu vlády tehdejších říší a jejich králů. Jmenujme Daniele, trojci Šadrak, Méšak a Abednego, Mordokaje a Ester, Nehemiáše, Ezdráše, Zerubábela a další. Byly to říše, které nesloužili Hospodinu, naopak sloužilo se v nich všem možným božstvům a bůžkům. Duchovně Izralité žili mezi svými nepřáteli. Přesto mnoho z nich zastávalo vysoké funkce ve státní správě. Tak jako Šadrak, Méšak a Abednego. Říkejme jim ministři nebo župani. (V dnešní době.) Jak se na ně dívali ostatní Židé? Nevím, ale určitě je někteří  brali za kolaboranty, jiní za kariéristy, možná naopak se většina radovala, že někdo z nich může mít vliv u dvora. Především si myslím, že to neměli nijak lehké. Byli pod několika tlaky. První byl v jejich víře v Hospodina. Sloužili králům, kteří neznali a neuctívali Hospodina, spíše naopak a přitom se od nich očekávala věrnost králům a také věrnost Hospodinu. Další tlak byl ze strany bratří, kteří předpokládali, že jsou jen jejich ministry. Že mají sloužit jen pro ně. Ministr však musí sloužit všem. I oni museli myslet na celek a ne jen na svůj národ. Asi to mnozí z Židů nechápali. Bůh i král od nich očekávali spravedlnost.  Pak přišel ten největší tlak, kdy museli přiznat nejen slovem, ale rozhodnutím, že jsou především služebníky Hospodina, kdy se museli veřejně přiznat ke své víře a k Hospodinu, jemuž jedinému se budou klanět a ne lidem nebo sochám. Tito ministři museli učinit takové rozhodnutí a to i za cenu, že nejen přijdou o své postavení, ale dokoce i o život. V té době to znamenalo, že přijdou o život i jejich rodiny. Přesto nezaváhali ani před rozpálenou pecí, do které je král nechat vhodit, protože se neklaněli soše, kterou dal postavit. Nevěděli, co se stane. Zda je Bůh zachrání nebo shoří. Rozhodli se a zažili zázrak. Nakonec i král se sklonil před Hospodinem a vydal příkaz, aby tak činili všichni v jeho říši. Neznal Boha a nevěděl, že se víra nedá získat rozkazem.

I dnes na Slovensku máme takové tři ministry. I dnes se na ně jejich bratři a sestry dívají různými pohledy. I oni čelí denně stejným tlakům, jako ti tři v Babylóně. I oni jsou ministry všech a nejsou jimi jen pro křesťany. I od nich Bůh očekává spravedlnost i oni slouží duchovně v nepřátelském území (Slovensko se jen tváří jako křesťanská země, ale je plná okultní praktik, náboženského ducha, modlářství… ). Těch, kteří ZNAJÍ Krista a následují ho, je málo. I tito naši ministři dojdou do bodu, kdy budou muset učinit rozhodnutí podobné tomu  jaké udělali jejich kolegové v Babylóně. Asi nepůjde o rozpálenou pec, ale bude to pálit. Modleme se, aby až ten čas nastane mohli obstát. Možná pak i náš král vyzná, že Kristus je Pán a pokoří se. A Bůh pak…

Když jsem včera ráno jel do kanceláře, měl jsem několik krátkých rozhovorů s Otcem. Bylo to tak jasné a čerstvé. Dlouho jsem takový čistý rozhovor s Tatínkem neměl. V prvním jsem se ptal, zda může nebo chce to, co se děje, zastavit. Odpověď byla krátká. „Nemohu to zastavit. Naplňuje se mé slovo.“ O něco později opět hovořil: „Nikdo z mých dětí, které jsou mezi politiky a vůdci se veřejně nepostavil a nevyzvali své národy k pokání. Někteří dokonce ve jménu „dobra“ se zaprodávají a napomáhají zlému, protože zapomněli.  Zapomněli a dostali strach. „Ty však přepásej svá bedra, vstaň a mluv proti nim všechno, co ti já přikáži. Netřes se před nimi, jinak tě roztřesu strachem z nich. Jeremiáš 1:17 CSP Otočili se a já je třesu strachem.“ Ještě než jsem dojel do kanceláře mi řekl nebo spíše přikázal: „Piš!“ To byl ten druhý, nejkratší rozhovor. Já jsem odpověděl úsměvem. V kanceláři ke mně opět mluvil: “ Nedělejte si dlouhodobé plány. Nepřemýšlejte o budoucnosti. Není čas. Zaměřte se na dnešek a na mě, abyste byli živi.“ Později mi přišla myšlenka, že soud začíná od církve a toto otřesení přinese probuzení, o kterém tak mnozí sní, ale je to probuzení církve, která zaspala a zapomněla na svého Pána.

Myslím, že je  toho dost na přemýšlení.

Jeden ze slovenských evangelických biskupů v dopise několika ostatním vedoucím církví o dnešní situci napsal: „Ja neviem, este pred par mesiacmi som si myslel, ze mam k tomu co povedat, teraz cumim ako jelen na dialnici. Mozno nieco zbadam :)“  Neodolal jsem a musel jsem se o jeho slova podělit. Představil jsem si, že jsem jelen, který se dostal večer na  D1 a čumím jak to kolem mne sviští. Jedno světlo za druhým. Hluk aut. Nechápavě hledím a přemýšlím o tom, jak jsem se sem dostal. Šel jsem přece na pastvu. Myslel jsem si, že jdu tou úzkou cestou a najednou jsem na dálnici.  Je mnoho z nás, kteří dnes čumíme jako ten jelen. Aspoň tady na Slovensku. Jak jsme se tam mohli ocitnout? Protože jsme se nemuseli rozhodovat jestli Kristus nebo… Měli jsme se dobře, nikdo nás nepronásledoval. Mohli jsme si budovat své domy, kupovat byty a auta, pracovat na své kariéře a budoucnosti. Ejhle, najednou je tu realita a začínáme si uvědomovat, že se blíží doba, kdy se budeme muset skutečně rozhodnout, obětovat hodně možná všechno a prokázat svou víru v rozhodnutích. Najednou to už není o nedělním kázání, středečním vyučování, o přečtených prorockých knihách, o mocných pocitech při chvalách, konferencích a velkých slovech, přenicích o slovíčka a verše… jde o věčný život. Uvědomujeme si závažnost rozhodnutí, která nás čekají a to nás paralizuje stejně jako jelena světla aut.  Možná bychom měli děkovat za tuto situaci, díky níž si můžeme uvědomit, že jsme na dálnici. Osobně dnešní situaci beru jako Boží trénink své víry a svého rozhodování. Dnes jde o zdraví, o karanténu, o nezaplacenou nemocenskou. Zítra o čipy nebo kódy,  znemožnění nakupování a placení, ztrátu obživy…o poslušnost Kristu.  Potřebujeme se vrátit na pastvu, na úzkou cestu, kde nejsou světla, která nás paralizují. I když to bude znamenat lidsky těžká rozhodnutí. Duch svatý nám tam dá odhodlání, posilní víru a dá to správné rozhodnutí – Kristus. Nebojme se, Duch je ten, který nám dá ta správná slova ve správnou chvíli. Opřeme se o něj.

Teď tě poučím, ukážu ti cestu, po níž jít; radu ti poskytnu, zrak k tobě obrátím: „Nebuďte nerozumní jako kůň a mezek, co musí být zkroceni uzdou a ohlávkou, než tě poslechnou.“ Mnoha bolestmi trpí ničemní, doufajícího v Hospodina však láska obklopí. Radujte se v Hospodinu, jásejte, spravedliví, vesele prozpěvujte, všichni upřímní! Žalmy 32:8‭-‬11 B21

Opět jsou zakázané Bohoslužby… opět se přesunujeme na facebooky. Je kolem opět chaos a lidé mají opět strach. Nově bojujeme s tím, jestli se nechat testovat popřípadě očkovat, pokud bude vakcína. Není to třeba něco proti Bohu, proti jeho slovu?Pochybujeme, hledáme odpovědi. Možná se dokonce dokážeme přít o tom, kde je pravda. Vidím jen přehnaný strach na jedné straně nebo naopak přehnanou opovážlivost na druhé. Ani jedno ani druhé  by nemělo mít místo v našem životě. To nepatří k důvěře v Boha ani k bázni a pokoře před ním. Myslím, že i v minulosti křesťané procházeli stejnými situacemi jako dnešní církev a prožívali podobné pochybnosti, vnitřní boje a roztržky při vysvětlování situace.

Podíval jsem se o sto let dozadu. V roce 1920  byla tehdejší pandemie Španělské chřipky na ústupu. Ale předtím, po dva roky kosila lidi ve velkém. Zabila jich více, než jich bylo zabito v první světové válce. Odhady se pohybují od 50 do 100 miliónů. Tedy až 5% tehdejší celosvětové populace. V tehdejším Československu až 75 tisíc. Když pandemie  přicházela během léta 1918 měla trvat válka už jen pár měsíců. Do Evropy se dostala s americkými a anglickými vojáky. Ti se infikovali od čínských dělníků, kteří přijížděli masově do USA. Přišla z Číny. Španělská se jí říká jen proto, že Španělsko bylo v té době neutrální zemí a neprobíhala v něm cenzura. Proto přicházeli ze Španělska informace o nakažených a umírajících. Ostatní země ještě válčící tajili, co se u nich děje. I tehdy začali lidé nosit roušky. Dokonce i tehdy si dělali z roušek legraci a navrhovali roušky pro kuřáky… , na druhou stranu panoval z chřipky obrovský strach. Nepřipomíná nám to něco z dneška?

Předpokládám, že i církev v té době procházela podobnou situací jako ta dnešní. Podobnými pochybnostmi a tápáním, bez jasných odpovědí na otázku: “ Co se to děje Pane? Už je to ono? Máme očekávat vytržení? Je to trest? Přichází soužení a antikrist?…“ Uvědomme si, že právě končí nebo skončil do té doby největší vojenský konflikt. Mnoho miliónů mužů se z války nevrátilo domů.  Možná by bylo zajímavé pročítat některé dopisy věřících, které si psali mezi sebou nebo některá kázání, novinové články křesťanských autorů. Jsem přesvědčený, že by se obsahem moc nelišily od těch dnešních, které dáváme na internet. Ovšem dnes je něco, co odlišuje tehdejší situaci od dnešní. Jednak technologie a také jsme o sto let blíže k vytržení církve. A to jsou dvě velmi důležité věci.

Myslím si, že zde nejde o testy a očkování vakcínou. Vždyť mnohým z nás zachránilo život povinné očkování na TBC, nebo proti tetanu apod. Jde o něco jiného. O podmínky za jakých se testuje a popřípadě se bude očkovat. Dnes jsem slyšel možnost, že sice testování bude dobrovolné, ale ti kteří se nenechají testovat, nebudou v budoucnu mít zadarmo  přístup k odborné zdravotní péči. Jen k nějaké základní. (Nápad a vyjádření premiera SR v televizi.) Pokud by něco podobného skutečně prošlo, pak by to jednak nebylo dobrovolné, ale manipulační a nátlakové a hlavně nezákonné. Navíc by se to mohlo stát precedentem (příkladem, který by ospravedlňoval další taková řešení v budoucnosti). Třeba při zavádění čipů lidem na těla. Bylo by to dobrovolné, ale ten kdo by se nenechal čipovat, by nemohl nakupovat, obchodovat, nedostal by lékařské ošetření,  jezdit vlakem, autem…nebo by mu vzali děti… . Tady je to nebezpečí.  Věřím, že zatím něco takového neprojde, ale už dnešní myšlení politiků ukazuje, jak by se jednoduše dal využit – zneužít takový způsob k ovládaní národů. Abiciózní plán otestovat během dvou víkendů  celý slovenský národ. Pokud se to podaří, jaký by byl problém během dvou víkendů očipovat celé Slovensko?

Mnoho lékařů, virologů a politiků má jistě upřimný zájem o zdraví nás všech, ale nepřímo svým tzv. „dobrým skutkem“ připravují a testují chování lidí, ochotu se podřídit a to,  jak daleko jsou lidé ve strachu ochotni zajít a vzdát se osobní svobody a svých názorů, přesvědčení a víry. Také se tím testují techniké možnosti spojené se zaváděním podobných opatření. Zvláštní je, že se nějak zapomělo během pandemie na zavádění 5G (a 6G) sítě, která je jednou z podmínek pro technické zvládnutí podobných situací v budoucnu.

5G a plošné testování má jedno společné. Přestože si myslíme, že se ještě někde dá diskutovat o tom  zda ano nebo ne, bylo však již rozhodnuto předem, že ano. A to někde úplně jinde.

Všem malým i velkým, bohatým i chudým, svobodným i otrokům nechá dát znamení na pravou ruku nebo na čelo, takže nikdo nebude moci kupovat ani prodávat, nebude-li mít to znamení – jméno šelmy nebo číslo jejího jména. Zjevení 13:16‭-‬17 B21

… nikdo nedostane zdarma zdravotní péči, pokud nebude mít potvrzení o testování (očkování) ?

Osobně tyto dny beru jako test své víry a důvěry v Krista. Pokud mi tato situace bude nahánět strach, měl bych dovolit Bohu, aby mne přemohl svou láskou, která strach přemáhá. Poduk místo pokory chci na obdiv vystavovat svojí (ne Boží) víru, měl bych jít na kolena a činit pokání.(Ježíš mu řekl: „Také je psáno: ‚Nepokoušej Hospodina, svého Boha.‘“ Matouš 4:7 B21)

Jak se chovat v těchto dnech? Důvěřovat Kristu, odevzdat své dny do Božích rukou a věřit, že mne jimi provede. Ještě nejde o život, ale mám příležitost přemýšlet o své víře. Prosit o to, abych obstál ve víře v Krista až přijde čas, abych mohl skutečně svými ústy i rozhodnutím vyznat, že Ježíš je můj Pán.

Žádal jsem Hospodina o jediné, po tom jsem toužit nikdy nepřestal: Abych směl zůstávat v jeho domě po všechny dny svého života, abych se kochal v Hospodinově kráse a v jeho chrámě jej hledal. Neboť mě skryje ve svém příbytku, když nastane zlý den, schová mě ve skrýši svého stanu a na skálu mě vyzdvihne. Žalmy 27:4‭-‬5 B21

Při přečtení názvu minulého zamyšlení většina z vás měla pravděpodobně jinou představu o obsahu, který bude číst. “Bojuj za mne” spíše vyvolává představu Božího boje za nás. I když to v zamyšlení nebylo, Bůh neustále “bojuje” za své děti. Jestli někdo z nás dokáže vyjít ze své zóny pohodlnosti, je to jen z jeho milosti. Tak jako obdarování, kterých se nám dostalo.
Dnes bych rád zůstal u toho Bojuj za mne (Bože!).
Věřím tomu a mám mnoho osobních svědectví o tom, že Bůh má neustále můj život pod kontrolou. (A měl ho od mého narození! Ne jen od doby, kdy jsem uvěřil.) Přestože mu to často stěžujeme, má s námi dostatek trpělivosti, aby nás chránil. Přes naše chyby, kotrmelce, mnohdy i hříchy, nás vede k cíli, který nachystal. Nedokážeme si ani představit jaké množství zásahů během dne musí kolikrát provést, pro naši ochranu a zabezpečení naší budoucnosti. Mohli bychom to nazvat bojem za nás. Protože si to neuvědomujeme, často ho obviňujeme z toho, že na nás zapomněl, ale on bojuje, zaopatřuje, pečuje a vysvobozuje. Jen to nevíme a nevidíme pro své starosti a své vlastní boje. Veďte nezištný život a buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť on řekl: „Nikdy tě neopustím a nikdy nenechám,“ takže můžeme vyznat s důvěrou: „Hospodin je můj zastánce, nebudu se bát. Co by mi mohl člověk udělat?“ Židům 13:5‭-‬6 B21

Chlapec, který rozbil kamenem drahé okno, očekával, že ho otec přísně potrestá a nevyhne se ani fyzickému trestu. Protože znal strýce, který byl k němu hodný, hledal u něj zastání. Chtěl aby za něj u otce orodoval, zastal se ho. Jak často hledáme zastání jinde než bychom měli. U přátel, známých, příbuzných… . Aby se za nás u někoho přimluvili, napravili nějakou naši chybu. Aby za nás vybojovali  naše boje. Místo abychom šli k tomu, kdo má o nás největší zájem, kdo nás dokonale zná a kdo nás miluje bezpodmínečnou láskou. K tomu kdo má moc odpustit i vybojovat. K Otci. Je to neznalost Boží lásky, která nás vede do strachu z Boha, k myšlenkám, že nejsme hodni k němu osobně přistupovat s prosbami a žádostmi. Pokud vím, že mne otec miluje, že jeho láska je vůči mne bez podmínek, nemám strach před něj přímo předstoupit s prosbami a žádostmi. Je jen jeden přímluvce za nás, Ježíš Kristus, ale on sám říká: V ten den budete prosit v mém jménu a neříkám, že budu prosit Otce za vás. Sám Otec vás totiž miluje, protože jste milovali mě a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha. Jan 16:26‭-‬27 B21 Pokud věříme, že Ježíš je Syn Boží, jeho smrt a prolitá krev na kříži je pro nás dostatečnou přímluvou za nás. Když předstupujeme před Otce, on na nás vidí tuto přímluvu Ježíše. Sám Ježíš přece říká jinými slovy, že se nemáme spoléhat na jeho přímluvy, ale sami máme předkládat žádosti a prosby přímo k Otci s odvoláním se na jeno jméno. Kristus tím také říká: připravil a otevřel jsem vám přístup k Otci, tak k němu s odvoláním na mne přistupujte. Pokud je to tak, proč stále hledáme nějaké přímluce, orodovníky, místo abychom si užívali přístupu k samotnému Otci. K jeho otevřené náruči a jeho srdci, které říká: „…Miluji tě láskou, jež trvá navěky, vztahuji se k tobě v milosrdenství. Jeremiáš 31:3 B21

My lidé jsme velmi pohodlní. Hlavně pokud se to týká nás samotných. Je jen málo těch, kteří chtějí na sobě soustavně a tvrdě pracovat. Ti pak mají šanci se posunout ve své práci, v postavení, v zdokonalování se…  Často je nazýváme kariéristy, přestože to nemusí být pravda. Kariérismus je věc charakteru. Lidé, kteří pracují na sobě, to nemusí zákonitě dělat pro kariéru, ale proto, aby mohli lidem lépe sloužit, aby svou prací mohli posunovat věci kupředu, aby byli více použitelnî pro Boží dílo. Takových lidí si vedoucí všimnou a začnou je používat více než ostatní.
Vrátím se však k většině z nás. K těm pohodlným. Pohodlnost a neochota se posunovat – zdokonalovat se nás často svádí na zlou cestu. Protože najednou vidíme úspěch u jiných, začneme závidět.  Nechceme vidět, jak moc na sobě pracovali, protože by nám to připomnělo naši pohodlnost a lenost. Je proto jednodušší začít hledat příčinu jejich úspěchu v jiných věcech. V podlézavosti, korupci, touze po kariéře apod. A to je ta špatná cesta, na kterou se necháváme svést. Bezdůvodně začneme soudit a hledat špatnost tam, kde nemusí být.
„Horlete po těch nejlepších darech. Ukážu vám však ještě mnohem vyšší cestu:“ 1 Korintským‬ ‭12:31‬ ‭B21‬‬ Po těchto slovech následuje kapitola o lásce. Když si ji pozorně přečtu, zjistím, že projevování lásky vyžaduje vyjít z pohodlnosti, lenosti a strachu. Že projevování lásky k druhým nás vede ke zdokonalování nás samotných.
Pohodlnost naopak vede k přenášení odpovědnosti za naše životy na jiné. A to včetně našeho duchovního života. Znám bratry a sestry, které Bůh obdaroval nad jiné, ale oni zůstali stát a své obdarování přestali používat. Většinou proto, že zjistili, že samotné obdarování (včetně duchovních darů) nestačí, ale je potřeba je zdokonalovat a také pracovat na svém charakteru, na změně v myšlení, v pokoře se podřizovat …. Tady narazili na svou pohodlnost. “Radši zůstanu tak, jak jsem. Stačí mi, že lidé o mne mluví jako o obdarovaném, jen po mně nechtějte, abych vyšel ze své zóny pohodlnosti nebo lenosti.” Pak se diví, že nejsou používání na Božímu díle nebo nejsou používání tak moc, jak sami po tom touží. Mnozí pak zahořknou protože se cítí nedocenění a stahují se do sebe.

To nejhorší je však ve vztahu k Bohu. Izraelité nad sebou neměli žádného krále. Bůh sám byl každému Králem. Bůh jim dal privilégium mít s ním osobní vztah. Oni ho však pro své pohodlí odmítli: “Ať jsme jako všechny národy; ať nám vládne vlastní král, ať nás vede, ať za nás bojuje!“ 1 Samuel‬ ‭8:20‬ ‭B21‬‬ Ať nás vede, ať za nás bojuje” Jinými slovy ať on zodpovídá před Bohem za naše špatné cesty a za naše prohry (o vítězství se rádi s ním podělíme). Podobně tomu je i dnes. Také bychom nejraději přenesli odpovědnost za svůj vztah/nevztah s Bohem na pastora, vedoucího skupinky nebo bratra či sestru. Nikdo nemůže za nás nést odpovědnost, která je naše. To platí především o našem vztahu s Bohem. Tady musí jít naše pohodlnost a lenost stranou. To jsou často naše vnitřní boje s naší duší a tělem. Nemohu na nikoho přenášet odpovědnost za něco, co sám nechci změnit nebo pro změnu nechci obětovat své pohodlí. Vzdáním se zóny pohodlí je měřena touha po Božích věcech v mém životě, po Bohu samotném. Lenost nám často brání jít Bohu vstříc a nechat se jím více a více přitahovat k němu. „Lenost ukolébá člověka k spánku; kdo je váhavý, zůstane o hladu.“ Přísloví‬ ‭19:15‬ ‭B21‬‬ My se však potřebujeme neustále udržovat v bdělém stavu, aby nám zářil Kristus. Jinak budeme hladní a budeme závidět našim bratrům a sestrám.
Mnohdy oslovujeme druhé, aby nám “stahovali” Boží slovo pro nás, místo osobních setkání s ním. Jeden z důvodů proč to děláme je ten, že máme strachu z toho, co bychom mohli od Boha slyšet. Že by po nás chtěl něco, čeho se nechceme vzdát. Nechceme slyšet, že e to, co děláme, je hřích apod. Je pak jednodušší to přenést na druhé. Pokud to bude něco, co nechci slyšet, pak to mohu svést na bratra, pastora,… že špatně slyšeli a hledat u dalších odpověď, která mi vyhovuje a která mne nebude nevyhánět z mé zóny pohodlnosti a lenosti.

“Nebeský Otče přicházím k tobě ve jménu Ježíše Krista. Vyznávám se z lásky k pohodlí, z lenosti, která mně často brání následovat tě tam, kam mne chceš dovést. Vyznávám to jako svůj hřích vůči tobě i sobě a prosím tě o tvůj zásah do mého života, abych toto opustil. Od tebe je chtění i činění, zbuduj ve mně skrze Ducha svatého trpělivost, věrnost, vytrvalost a především zapal ve mně tvůj oheň, který mi nedovolí dál zůstávat v zóně mého pohodlí. Oheň, skrze který budu dychtivě očekávat na tvoji přítomnost a tvá slova. Děkuji.”

Odejít nebo zůstat? Pro některé z nás je to velká neznámá. Je mezi námi mnoho těch, kteří roky váhají zda odejít ze zaměstnání. Nakonec desítky let zůstávají na jednom místě. Jiní mění práci každý rok. Další se rozhodují zda změnit byt za dům, město za město… Odejít nebo zůstat?
Mnohem těžší rozhodování to mají křesťané v církvi, ale i zde platí, že někteří jen o odchodu mluví, ale neodejdu a další mění sbory každý rok.
Nedávno jsem dostal dopis od přítele, který také uvažuje o změně a odchodu. Několikrát jsem to prožíval ve službě sám. Přemýšlel jsem o odchodu. Na co jsem přišel?
Na první pohled je to jednoduché, jako všechno. Poznej Boží vůli v této věci a poslechni. V životě to je složitější. Mnoho našich postojů, myšlenek, emocí se začnou vydávat za Boží vůli, začnou ovlivňovat naše rozhodování a my se v tom ztrácíme a říkáme si, co je tedy Boží vůle. Čím déle to trvá, tím je větší nebezpečí, že sejdeme z cesty. Čím jsem starší, tím více chápu ty, kteří potřebují ujištění jako Gedeon.
Doporučuji si klást několik otázek a je dobré si odpovědi napsat:
1. Věřil jsem, že na místo, kde se nyní nacházím (služba, sbor, práce, město), mne poslal Bůh? Dnes mohu pro některé situace pochybovat, ale na začátku jsem věděl, že je to místo od Boha?
2. Proč mne Bůh na toto místo poslal?  Co bylo mým posláním na tomto místě, v této službě? Jaké sliby jsem dal Bohu?
3. Naplnil jsem toto poslání nebo je nedokončené?
4. Volal mne během té doby někdy Bůh jinam a já jsem neposlechl?
5. Svěřil mi Bůh “ovce” nebo jsem si je do péče vzal sám? (vynutil jsem si službu, kterou mám?)
6. Popišme si emoce, které v nás vzbuzuje myšlenka na odchod nebo na pokračování (vedle sebe do dvou sloupců)
7. Jak přemýšlíme o situaci, ve které nyní jsme: proč ano a proč ne.
Někdy nás Bůh vede na nová místa a do nové služby. Jindy chce, abychom zůstali. Potřebujeme si být jisti tím, že naše kroky vede Duch svatý. Věřit, že ať je naše rozhodnutí ano nebo ne, je s námi. Častěji nemusíme mít jasný obraz toho, kam nás Bůh vede, ale musíme mít jistotu, že nás vede. Odpovědi na otázky, které jsem napsal, nemusí ukázat odpověď, spíše mají odhalit to, co nás ovlivňuje v rozhodování a zkresluje naše poznání Boží vůle. Poznat jak přemýšlíme. Naše srdce je zrádné a může dávat odpovědi podle toho, po čem touží. Proto musíme požádat Ducha svatého, aby při odpovědích nám dal vidět stav našeho srdce. Nemůžeme se rozhodovat podle našich emocí ani podle lidského rozumu. Mnohokrát moje odpovědi na otázky, které jsem si kladl ukazovali na jiný směr, než pro který jsem se nakonec a v “poslední” chvíli v modlibách rozhodl.
Otázky mi mají pomoc poznat pravdu o sobě a stavu v jakém se nacházím. Co je to za provazy, které drží moji loď u břehu a jaké jsou to pohnutky, které mne pudí od břehu odrazit. Rozhodnutí je na Duchu svatém. Svěř své rozhodování Duchu svatému a důvěřuj mu, že tě tím provede a vyvede správným směrem, i kdyby to vypadalo katastrofálně.
Věř Bohu, že tě provede a projdeš i tímto rozhodnutí.

(Pokračování)

Asi všichni nebudeme evangelisty a misionáři. Více z nás bude pracovat mnoho let na jednom místě a žít v jednom městě a v jedné ulici. Přesto můžeme být součástí velkého poslání křesťanů: „Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“ Matouš 28:19‭-‬20 B21 Možná jsme již řekli evangelium všem v našem domě a ulici. Ale o ulici dál ještě neslyšeli. Možná naše církevní starosti se více točí kolem interních věcí, služebností, koberců, budov, konferencí, sociální práce… než abychom měli srdce pro ztracené (duchovně) tohoto světa. Možná místo abychom se snažili zachraňovat, jen ustupujeme a vymýšlíme obrany a principy. Nemusím být kazatel, abych se s někým sdílel, dokonce se nemusím ani sdílet, ale mohu podporovat, povzbuzovat a modlit se za ty, kteří toto v církvi dělají. Jsem přesvědčen, že touha po záchraně ztracených by měla být v naší křesťanské DNA. Pokud tam není, měli bychom jít před Boha a prosit o to, protože pak míjíme poslání. Toto poslání není prosba Ježíše Krista, ale jeho příkaz.

Zhruba před deseti lety se mnoho společenství snažilo nadefinovat svoje poslání. Přitom již ho všichni dávno máme. Každé křesťanské společenství, církev, denominace by ho měla mít na jednom z předním míst „svých“ vizí a „svých“ poslání. Vedoucí by měli být těmi, kteří udžují a rozněcují oheň touhy po záchraně těch, kteří jdou do zatracení. Nemusíme všechno vědět, mít veškerou moudrost, znát všechny principy. Potřebujeme Kristovu lásku ke ztraceným. Lásku, která vzbuzuje touhu po jejich záchraně. Pavel nám jasně vysvětluje: „“…neboť „každý, kdo by vzýval Pánovo jméno, bude zachráněn.“ Ale jak mohou vzývat toho , v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho , o kom neslyšeli? A jak mohou slyšet bez toho, kdo hlásá? A jak mohou hlásat, nebylili posláni? … Římanům 10:13‭-‬15 CSP  Nás však Kristus poslal. Neposlal nás budovat státy, ani zabírat fyzicky části zemí, ale hlásat, činit učedníky a učit je všemu, čemu on, skrze Ducha svatého, naučil nás.

Je jeden Bůh, Ježíš Kristus a Duch svatý. Je však více poslání. V naší zemi se vyrábí mnoho aut. Díly, ze kterých se auta vyrábí, pocházejí často z mnoha zemí. Jedni pracovníci neví o těch v jiných zemích. Dokonce mnozí ani neví kam bude součástka, kterou oni vyrábí v autě namontovaná. Nakonec auto přesto vyjede.  Pokud by si ovšem pracovník řekl, že bude vyrábět jinou součástku, auto by se nakonec nerozjelo. Chyběla by tam jedna součástka a jedna by přebývala. Navíc by takový pracovník neměl vybaveni na to, aby jinou součástku vyrábě. Musel by ji „dělat doma na koleně“.

Porozumíme mnoha věcem až budeme před Bohem tváří v tvář. Teď potřebujem přijmout a plnit to, čím nás Kristus pověřil. On nás i pro to vybavil vším, co k jeho plnění potřebujeme. Pokud budeme utíkat k jiným posláním, nebudeme pro ně vybaveni, protože k nim nemáme Kristovo pověření.  Potřebujeme pochopit, co je naším posláním.

Komec

(Pokračování)

Velmi často se nám stává, že k Izraeli starozákonní doby přirovnáváme církev Ježíše Krista. Tato přirovnávání nás však mohou odvést od poslání, které církev dostala. Udělejme si malé a jednoduché srovnání. Stará smlouva je plná příběhů, které ukazují Boží charakter, spojení milosrdenství, pravdy a spravedlnosti, které můžeme vidět jen u Boha. Pavel v listě Timoteovi píše: „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je nanejvýš užitečné. Vyučuje nás a usvědčuje, napravuje a vychovává ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonale připraven a vybaven ke každému dobrému dílu.“ 2 Timoteus 3:16‭-‬17 B21 Nejen to, ale dokonce o verš dříve píše: „Od dětství přece znáš svatá Písma, která ti dokáží dát moudrost ke spasení skrze víru v Krista Ježíše. 2 Timoteus 3:15 B21 V té době existovala jen Stará smlouva. Pro mne osobně je Stará smlouva nejen průvodcem historií Izraele, Božího vyvoleného lidu, ale také poznáváním Boží lásky k lidem, je to průvodce po cestě ke kříži a poznání Ježíše Krista, jako Syna Božího. Je cestou k milosti skrze víru v Ježíše Krista. Církev a Izrael jsou však dvě různé věci a dvě různá poslání. Vidíme to i na tom, že Ježíš, když hovoří o posledních dnech, mluví zvlášť o církvi a zvlášť o Izraeli.

Svatost, poslušnost, víra, zjevování Boží moci… to je stejné jak v SZ tak v NZ. Izrael je však „statický“. Izraelité měli zabrat zaslíbenou zemi (od do) a pak být světlem a znamením ostatním národům. Na tomto národě Bůh často zjevoval soud národů.  „Z národu do národu když bloudili, od jednoho k jinému království, nikoho nenechal jim ublížit. I krále kvůli nim varoval: „Mé pomazané nechte být! Mým prorokům nepůsobte žal!“ 1 Letopisů 16:20‭-‬22 B21 Jedno ze zaslíbení, které dostali, je, že je Bůh  opět přivede ze všech míst opět do zaslíbené země, ze které byli vyhnáni nebo nuceni utéct. „Neboj se, já jsem s tebou. Od východu přivedu tvé potomky, od západu tě shromáždím. Severu řeknu: „Propusť je!“ a jihu: „Nedrž je!“ Přiveď mé syny zdaleka, mé dcery ze světových stran – všechny, kdo nesou jméno mé, ty, jež jsem stvořil k slávě své, ty, jež jsem udělal a zformoval.“ Izaiáš 43:5‭-‬7 B21 To se také stalo. To, co čeká Izraelity a Jeruzalém: „Ortel slova Hospodinova nad Izraelem. Hospodin, který prostírá nebesa, zakladatel země a tvůrce ducha v lidském nitru, praví: Hle – učiním Jeruzalém číší, po níž se zapotácejí všechny národy v okolí. Jeruzalém totiž bude obléhán a stejně tak i Juda. V onen den učiním Jeruzalém přetěžkým balvanem pro všechny národy. Všichni, kdo se jej budou snažit vzepřít, se těžce poraní. Proti Jeruzalému se totiž shromáždí všechny světové národy. V onen den, praví Hospodin, raním každého koně tak, že se splaší, a jezdce na něm tak, že zešílí. S otevřenýma očima budu bdít nad domem Judy, ale všechny koně národů oslepím. Vůdcové Judy si tehdy v srdci pomyslí: „Obyvatelé Jeruzaléma mají sílu v Hospodinu zástupů, svém Bohu!“ V onen den učiním vůdce Judy pánví s uhlíky mezi dřívím a hořící pochodní mezi snopy. Budou hltat vpravo vlevo všechny národy v okolí, ale Jeruzalém zůstane na svém místě netknutý. Hospodin ovšem zachrání nejprve judské příbytky, aby sláva domu Davidova a sláva obyvatel Jeruzaléma nepřevýšila slávu Judy. V onen den Hospodin zaštítí obyvatele Jeruzaléma, takže nejslabší mezi nimi bude v onen den jako David a dům Davidův bude jako Bůh, jako anděl Hospodinův jdoucí před nimi. Zachariáš 12:1‭-‬8 B21

Křesťané však dostali příkaz jít do celého světa. Křesťané jsou nebo by měli být v pohybu. Nestát na jednom místě. První křesťané naopak z Jeruzaléma měli vycházet a ne se tam navracet. „Přijmete ale moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa.“ Skutky 1:8 B21 Izrael se stal královstvím, státním útvarem. Izraelité se stali národem z lidského semene. Byť  zažívali a zažívají jako národ mnoho Božích zázraků, Boží přízně a požehnání jsou „symbolem“ Božího národa z těla. Z obřízky těla. Křesťané se narodili ze semene Božího slova a Ducha svatého. Jejich království nemá konce. Je všude mezi námi. Nejsou vázáni na místo. Jejich občanství i Jeruzalém je to nebeské. Jejich obřízkou je obřízka srdce. Proto jsou různá poslání pro Izrael a pro církev Ježíše. Je však jeden Bůh.

Nepřísluší se mi zabývat posláním Izraele, tohoto Bohem milovaného lidu. Proto se zaměřím na poslání církve. Pokud církev naplňuje poslání je v neustálém pohybu. Je mezi lidmi, zvěstuje evangelium a činí učedníky. To vyžaduje neustálý pohyb. Pokud tento pohyb ustane, je to znak toho, že církev se uzavřela do sebe. Převzala si jiné poslání. Stala se „místním národem“ zajistila si vé území „odsud  potud“ a začala se stavět do role „soudce místního světa, který všechno ví a je ten jediný spravedlivý“ Církev nemůže převzít jiné poslání, než to, které dostala od Krista. Všechna ostatní poslání ji budou svazovat. Místo aby byla místem, kde je zjevena Boží moudrost a sláva, stane se místem, kde se začne projevovat tělesnost a zákonictví.

(Pokračování příště)

(Pokračování)

Na zemi dnes žije cca 7,7 miliardy lidí. Zeměkoule určitě dokáže uživit ještě  několik miliard lidí  bez toho, aby někde někdo musel zažívat hladomory. To není otázka kapacity země, ale charakteru lidí. I přesto si však dovolím tvrdit, že poslání: “ Ploďte a množte se a naplňte zemi,“ je naplněno a není již tak aktuální jako v době Adama a Evy nebo Noeho a jeho synů. Na druhou stranu si uvědomuji kolik lidí se muselo na světě  narodit, než přišel na svět Abrahám. Kolik milionů obyvatel země se muselo narodit, než nastala situace, aby se mohl narodit Mojžíš, David… Eliáš… desítky, stovky miliónů? Než mohl přijít na svět Kristus?

Než mohl Bůh Abrahámovi zaslíbit, že bude otcem velikého národa, musely národy vzniknout. Do zmatení jazyků bylo jedno lidstvo, teprve po zmatení jazyků při stavbě babylonské věže začaly vznikat jednotlivé národy. Než mohl Mojžíš vyvést Izrael z otroctví v Egyptě, musel tam vyrůst ze sedmdesáti mužů na šestset tisíc  bojeschopných mužů nad dvacet let. Nejen že se rodili Izraelští muži, ale také se rozrůstaly všechny ostatní národy.

Než mohli Izraelité vstoupit do zaslíbené země, musel se dovršit před Bohem hřích, který místní národy páchaly. „A Hospodin Abramovi řekl: S jistotou věz, že tvé potomstvo bude cizincem v zemi, která nebude jejich, a budou tam otročit a budou pokořováni čtyři sta let. Avšak národ, kterému budou otročit, budu soudit a potom vyjdou s velikým majetkem. A ty vejdeš ke svým otcům v pokoji; budeš pohřben v dobrém stáří. Až čtvrtá generace se sem navrátí, protože až potud nebude dovršena vina Emorejců.“ Genesis 15:13‭-‬16 CSP

Tak je to i v dnešní době. Pavel nám říká: „Nechci, bratři, abyste nevěděli o tomto tajemství (abyste nespoléhali na vlastní moudrost): Část Izraele se zatvrdila, ale jen dokud se nenaplní počet pohanů.“ Římanům 11:25 B21 Kdo zná jak velký je ten počet pohanů? Jen Bůh sám. Možná se někteří ještě nenarodili. Možná se ještě  někteří vozí v kočárku. Další roly tady hraje Boží trpělivost s lidmi: „Pán neotálí splnit svůj slib, jak si někteří myslí, ale prokazuje vám svou trpělivost. Nechce totiž, aby někdo zahynul, ale aby všichni došli k pokání“. 2 Petr 3:9 B21 Tak stále přibývá nás lidí na této planetě, ale ne již jako poslání pro lidi: „naplňte zemi“.

Proč o tom píšu? Mnoho z nás si neví rady s posláním, které máme. Mnozí jsou zlým obviňovaní, když nemohou mít děti (ten to dělá skrze lidi i myšlenky)  a přitom naše poslání je jiné než zaplnit zemi. I Pavel o tom hovoří: „“Pokud jde o to, jak jste psali: „Pro muže je lepší obejít se bez ženy“ – budiž, ale abyste se vyvarovali smilstva, ať má každý muž manželku a každá žena manžela.““ 1 Korintským 7:1‭-‬2 B21 Pavel tady ukazuje jasně na to, že již v jeho době o to nešlo. O co více dnes. Naše (křesťanské) poslání je jiné a je i jiné než poslání, které dostali Izraelité. Potřebujeme pochopit, k čemu jsme povoláni. O tom však zase příště.

(Pokračování příště)

I.

Bůh je požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nad vším živým, co se na zemi hýbe. Genesis 1:28 CSP

První poslání prvních lidí: plodit a množit se a také panovat nad zemí. Obojí je nám jasné, když si uvědomíme, že to Bůh říká Adamovi a Evě. Prvním dvěma lidem na zemi, kterou učinil dříve než je. Adam s Evou byli vyvrcholením Boží stvořitelské činosti při tvoření světa. Postavil je do zahrady Eden a pověřil je její správou.

To platilo, i když člověk neposlušností vůči Bohu pozval hřích do života lidstva. Jen si vše stížil a přišel o Eden. A Adamovi řekl: Protože jsi uposlechl svou ženu a jedl jsi ze stromu, o kterém jsem ti přikázal: Z toho nejez, budiž kvůli tobě prokleta země: S námahou z ní budeš jíst po všechny dny svého života. Bude ti vydávat trní a bodláčí a budeš jíst polní rostliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, neboť jsi z ní vzat. Prach jsi a do prachu se navrátíš. Genesis 3:17‭-‬19 CSP

Toto poslání pokračuje i po potopě, kdy ho Bůh předává Noemu: I promluvil Bůh k Noemu: Vyjdi z archy ty a s tebou tvá žena i tvoji synové a ženy tvých synů. Vyveď s sebou všechno živé, co je s tebou ze všeho tvorstva: ptactvo, dobytek a všechny plazy pohybující se na zemi; ať se na zemi hemží, rozplodí se a rozmnoží se na zemi. Genesis 8:15‭-‬17 CSP O kapitolu dál  pak hovoří:“Pak Bůh požehnal Noeho a jeho syny a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi. “ Genesis 9:1 CSP

Prvním posláním člověka bylo zamnožit zemi. Vznik lidstva. Bůh toto poslání člověku ponechal, i když věděl, že srdce člověka je od mládí zlé. „“Když Hospodin ucítil příjemnou vůni, řekl si v srdci: „Už nikdy kvůli člověku neprokleji zem, i když jsou myšlenky lidského srdce už od mládí zlé. Nikdy už nepobiji vše živé, jako jsem to učinil““. Genesis 8:21 B21

II.

Druhé poslání již není posláním člověka obecně, ale poslání konkrétního národa. Bez plnění toho prvního by nemohlo přijít to druhé. Začíná povoláním Abraháma. „Hospodin řekl Abramovi: Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. A učiním tě velkým národem, požehnám tě a tvé jméno učiním velkým, a buď požehnáním!“ Genesis 12:1‭-‬2 CSP  Je to poslání Božího národa. Být Božím národem uprostřed ostatních národů.   „Vždyť ty jsi svatým lidem Hospodinu, svému Bohu; tebe Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech národů, které jsou na povrchu země, abys byl jeho lidem, jeho vlastnictvím.“ Deuteronomium 7:6  Druhé Boží poslání je určeno Izraeli. Být jeho svatým lidem a obsadit zami, kterou zaslíbil již Jejich otcům (verš 1).

III.

Třetí poslání je určené těm, kteří uvěřili v Ježíše Krista. „Jděte [tedy] a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. [Amen.]” Matouš 28:19‭-‬20 CSP

Jak se naplňují tato poslaní, které Bůh dal různým skupinám. Jsou propojené? Platí všechny pro nás? O tom budu psát zase příště.

(Pokračování příště)

Jan 6:5-15  Když Ježíš pozdvihl oči a uviděl, že k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se tito lidé najedli?“ To říkal, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce dělat.
Filip mu odpověděl: „Ani chleby za dvě stě denárů nestačí, aby si každý trochu vzal.“ Jeden z jeho učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra, mu řekl: „Tady je chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro takové množství!“ Ježíš řekl: „Postarejte se, ať se lidé posadí.“ Na tom místě bylo mnoho trávy. I posadili se muži v počtu asi pěti tisíc. Ježíš vzal ty chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i z ryb dostali, kolik chtěli. Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Seberte zbylé úlomky, aby nic nepřišlo nazmar.“ Sebrali je tedy a úlomky z těch pěti ječných chlebů, které přebyly těm, kteří se najedli, naplnili dvanáct nůší. Když ti lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „To je skutečně ten Prorok, který má přijít na svět.“ Když Ježíš poznal, že se chystají přijít a zmocnit se ho, aby ho učinili králem, odešel opět na horu, zcela sám.“
Velmi známý příběh. Mnoho křesťanů by chtělo být na místě učedníků a vidět takový zázrak. I dnes se takové věci dějí a jsou známé případy, kdy při vydávání jídla bylo jídlo zázračně rozmnožené, aby se mohli najíst všichni hladoví, kteří čekali na jídlo. Sám jsem to jednou zažil. Zde se však jednalo o 5000 mužů + ženy a děti. Obrovské množství lidí a všichni se dosyta najedli. Dokonce ještě zbylo několik nůší zbytků. Nejen samotný zázrak, ale také dokonalá logistika při tak velkém množství lidí.

Lidé, kteří jedli, mu předtím naslouchali, ale na základě jeho slov – Božích slov- ho neuznali za proroka. Jen na základě toho, že jim dal najíst. Dokonce se ho snažili zmocnit, aby ho prohlásili za krále. Líbil by se jim král, který by je neustále zázračně živil. Bez práce, bez námahy…
I dnes ve volbách vítězí politici, kteří něco takového lidem slibují. Určitě je volí více lidí, než ty, kteří slibují dobré věci, ale také mluví o potřebě něco pro to udělat a obětovat. Nejméně jsou voleni ti, kteří slibují a přináší místo hmotných věcí morální nápravu a mluví o potřebě jednat se svým osobním sobectvím. Bylo to i za doby Ježíše a vlastně od počátku, kdy přišel hřích do života lidí a prostoupil všechno a všechny. Hřích lidi svádí skrze touhu očí, těla, duše. Skrze tělesné věci. Proto vítězí ve volbách lidé, kteří slibují, že naplní tělesné potřeby lidí.
Ježíš však nepřišel naplňovat tyto potřeby lidí.  Proto odešel na horu, daleko od lidí.
Pro Boha není problém nakrmit celou zemi. Nakonec i dnes země vydává ze sebe dost potravin, aby nasytila všechny na ni. Přesto jsou země, kde děti umírají hlady. Není problém učinit hory ze zlata… Přesto to nědělá. Zná lidi a ví, že by se dál zabíjeli. Dál by bylo mnoho hladových a chudých… Je to otázka vlády hříchu nad lidmi.
Samotný Ježíš by v dnešních volbách propadnul. Stejně jako dříve, když jim mluvil pravdu do očí a Boží slovo. Jejich reakce byla:“Židé tedy znovu vzali kamení, aby ho ukamenovali.“ Jan 10:31 B21

Jak je to s námi, kteří si říkáme křesťané. Kteři tvrdíme, že věříme v Krista. Posaďme se na chvíli a nechme k sobě promlouvat Ducha svatého. Možná se dovíme pravdu o tom, proč následdujeme Krista. Pro hmotné požehnání a „šťastný“ život? Pro „pravdu“, kterou stále hledáme a pro kterou jsme ochotni i ubližovat druhým? Pro něho – Krista- samotného? Když se dovíme pravdu, neutíkejme ji skrýt do tmy, ale přinesme ji na světlo Boží, abychom mohli naše sobectví složit u Kristových nohou, požádat o odpuštění a naplnění jeho Duchem. Opět a znovu až do úplného vítězství nad svým egem. Byla nám dána Boží milost v Kristu a tak ať nakonec v našich životech nevyjde naprázdno.

V těchto dnech jsem se snažil najít by k pronajmutí pro naše kolegy. Je to romská rodina. Ve chvíli, kdy dojde řeč na jejich etknikum, mohu slyšet větu: „Sice nemám předsudky, ale rád bych je viděl a mluvil s nimi“. Nakonec ještě než se majitel s nimi setká pošle sms s tím, že se rozhodli jim byt nepronajmout. Na to mají plné právo, je to jejich majetek. Já se chci jen zastavit u toho „nemám předsudek“, protože se to často dotýká i našeho myšlení a infikuje naši víru.

Co znamená nemít předsudky? Samo slovo to vyjadřuje – předem nesoudit. Předsudek je předem vynešený soud. Vynešený před čím? Před poznáním faktů a  skutečností, znalosti konkrétních osob a situací. Předsudek je soud vynešený na základě dřívějších špatných zkušeností, zkušeností jiných, nálad a názorů ve společnosti, domýšlení se apod. Vlastně je to vynešení soudu- rozsudku dříve, než jsem se seznámil s konkrétními důkazy. Chybí zde konkrétní poznání. Pokud chci spravedlivě a v pravdě soudit, pak musím pravdu osobně znát a pak mohu vynést soud, rozhodnutí…
Kde je však dokonalé poznání? U koho?

I naše víra je často infikovaná-nakažená skrze naše předsudky. Předem soudíme kázání,jiné denominace, způsob projevu víry jiných, hlavně, když se neshoduje s tím naším projevem.
Naše víra upadá na základě jedné nebo dvou špatných zkušeností, které však mohou být jen Božím vyučováním nás samotných. Naše víra se opírá o zkušnosti jiných a také s nimi padá. Kolik dáváme na informace od jiných místo na sobní zkušenost s Bohem? Kde hledáme pravdu? Kde se dotazujeme na skutečnosti situací. Dotazujeme se vlastních emocí? Emocí jiných? Hledáme u lidí nebo u Boha?
Pokud nehledáme odpovědi, poznání a pravdu u Krista, pak vždy budeme mít předsudky vůči lidem, situacím, sobě samým a nakonec i vůči Bohu. Jinými slovy skončíme nakonec u toho, že budeme Boha soudit.

David nehledal pravdu a spravedlnost u lidí,ale obracel se vždy k Bohu. Chtěl soud i trest od Boha ne lidí. Dožadoval se Boží spravedlnosti i vůči sobě, protože věděl, že spravedlnost, skutečnou spravedlnost může zajistit jen Bůh. Věděl, že Boží spravedlnost předchází i Boží milosrdenství. Znal Boha natolik, že znal Boží myšlenky o člověku, že je to jen hliněná a křehká nádoba.

Varujme se předsudků. Varujme se vůbec vynášet jakýkoli soud. Vždyť jakým soudem soudíme, takovým budeme i souzeni.
Soud patří jen Bohu, jen on ví a má poznání všeho v našich životech.

(Pokračování)

Používáním metod předchozích bodů se vlastně učíme poznávat jak „zní“ hlas Ducha svatého. Pokud se snažíme dlouhodbě chodit po Božích cestách, hledáme je a poznáváme ho čtením Písma začneme natolik znát Boha, že rozenáme jeho hlas tím, že:

a) budeme vědět jak k nám mluví. Co by nám nikdy neřekl a co by po nás nikdy nechtěl. Tak můžeme odlišit jeho hlas od jiných hlasů. „Tak by můj nebeský Tatínek nemluvil“.

b) Když jsme byli pokřtěni, naplněni Duchem svatým, nějak se to v nás projevilo. Když při modlitbách nebo vkládání rukou služebníků plných Ducha se přítomnost Ducha svatého na nás nějak projevuje, potřebujeme si to pamatovat a používat při hledání jeho vůle, při zkoumání hlasů apod. Potřebujeme se modlit za naplnění Duchem každý den, nebo jinak- abychom byli vnímavější na jeho přítomnost v nás. A také poslechli, když k nám mluví a o něco nás žádá. Když se to děje, pak prožíváme stejné věci, jako při křtu nebo když na nás služebníci vkládali ruce. Každý přítomnost Ducha prožíváme jinak, máme jinou zkušenost, ale máme ji. To znamená, že mohu poznat přítomnost Ducha svatého ve svém životě. Pak toto poznání mohu používat v rozlišení, kdy ke mně mluví Duch a kdy ne. Protože opravdově toužím poznat Boží vůli, mohu se Duchem svatým dohodnout na tom, že se ho budu ptát tak, aby mi odpověděl ano nebo ne. Ano je znovu prožití pocitu, kdy jsem byl pokřtěn Duchem nebo, když na mne vkládali ruce. Ne je ticho. Nic. Tak jsem to dělal několik let já, než jsme pokročil dál. Někdy jsem nedostal odpověď, protože jsem se zeptal špatně a Duch nemohl odpovědět ano nebo ne. Prostě jsem tak dostával odpovědi na otázky. Byla to první praktická komunikace s Duchem svatým. Už to nezůstalo jen u neurčitého pocitu, ale proměnilo se to do praktického vedení. Postupně se to promění v rozhovor. To chce ale čas. Vše je položené na důvěře, která roste použiváním – kladením otázek a poslušností. Časem a někdy hodně brzo se k pocitu připojí i hlas Ducha svatého uvnitř nás. Možná první otázky při každém rozhovoru jsou: Jsi to ty, Duchu svatý? Vše vychází z důvěry, že nám nedá hada, když prosíme o rybu a kámen, když prosíme o chleba. Tak když prosíme o to, abychom mohli dělat jeho vůli a trávit čas v rozhovoru s ním, tak nám nepošle démona nebo nenchá mluvit nás samotné. Otázky můžeme klást v mysli a v mysli také dostáváme odpovědi. Je však lepší je klást nahlas. Vyslovovat je. Vždyť vedem rozhovor s osobou, osobou Ducha svatého. Někde uvnitř nás Duch potvrzuje své ano. Je to spojení našeho obživlého ducha s Duchem svatým. Vše ostatní roste s tím jak často a na co všechno se ptáme a jak jsme poslušní. Postupně přejdem k rozhovoru i bez otázek ano nebo ne. Ovšem i pak se k nim musíme vracet, pokud ztratíme jistotu.

6. Je ještě další biblický způsob jak poznat, co je z Boha a co ne. Nebo rozpoznat jeho vůli. V NZ byl použit pouze jednou, ale ve SZ se používal často. Je to los. Osobně jsme ho použili pouze dvakrát za dvacet dva let. Los dokáže ukončit sváry, i mocné dovede rozsoudit. Přísloví 18:18 B21 Přísloví říká, kdy a kde ho používat. Je zde důležité se modlit, aby to byl los od Boha a pak, i když se nám výsledek nebude líbit, přijmout, že je to Boží vůle. Většinou ho lze použít při dvou rozdílných názorech, možnostech, které rozdělují sbor, partnerství, bratry, sestry, kdy se potřebujeme rozhodnou mezi dvěma lidmi apod. V NZ byl použit pouze jednou, proto bychom i my ho měli použivat, jen když není jiná možnost k urovnání sporů. Musí to přijmou všichni účastníci.

To vše je jednodužší, kdy jsme sami. Pokud se rozhodujeme ve skupině, máme rodinu, vedeme jiné lidi, je to mnohem složitější, ale to je na další povídání.

Asi jsem již na toto téma psal, ale včera po vysílání jsem od sestry Juliány dostal tuto otázku. Protože není sama, kdo si tuto otázku klade, tak jsem se rozhodl opět o tom psát. Tak pro tebe sestro a všechny ostatní – jak rozeznám, zda ke mně mluví Duch svatý nebo je to jen ze mne. (Možná ta odpověď vyjde na dva příspěvky)

Abych se mohl naučit rozeznávat chlas Ducha svatého, potřebuji učinit určitá rozhodnutí a určité kroky.

1. Potřebuji se rozhodnu věřit tomu, že mne Bůh slyší a chce pro mne dobré věci. To neříkám já, ale Ježíš:  Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává; kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno. Kdo z vás je takový člověk, že podá svému synu kámen, když tě prosí o chléb? Nebo když prosí o rybu, dáš mu snad hada? Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré věci těm, kdo ho prosí? Matouš 7:7‭-‬11 B21  Takže víme, že pokud se chceme naučit rozeznávat jeho hlas, On nám to dá-naučí nás to. Stačí tedy a to v modlitbě požádat a důvěřovat, že už se to děje. Bez této důvěry se nepohneme dál. Pak je to o praxi.

2. Při rozlišování vnitřního (ale i vnějšího, který fyzicky slyšíme) hlasu se nejdříve zaměříme na fakta, která jsou nám naprosto zřejmá (za předpokladu, že čteme pravidelně Písmo). Chce po nás ten hlas něco, co odporuje slovům z Písma? Nutí mne přímo nebo nepřímo lhát? Manipulovat s lidmi? Vede mne do smilstva? Do vzpoury? … To jsou zřejmé věci. Pokud nás tímto směrem hlas vede, pak to určitě není hlas Ducha svatého, ale hlas od zlého, který působí skrze touhy našeho těla a duše. Jinými slovy je to hlas naší duše a tělesné touhy. Stejně je to i s tím, když ve mně tento hlas vzbuzuje nenávistné emoce vůči jiným lidem, vede ke zlořečení a k nežehnání.  Naopak : Moudrost, která je shůry, je ale především čistá, dále pokojná, vlídná, povolná, plná milosrdenství a dobrého ovoce, nestranná a nepokrytecká. Jakub 3:17 B21 Tak je to se vším, co přichází od Boha. Vede mne ten hlas k pokoji? Boží ano. Vedem mne k oslavě Krista? Boží ano, hlas od ďábla nikdy. Vede k dobrému ovoci?  „Čistá a ryzí zbožnost před Bohem a Otcem je toto: pomáhat sirotkům a vdovám v jejich nouzi a chránit se před špínou světa.“Jakub 1:27 B21  Chrání mne ten hlas před špínou světa, nebo mne do ní chce dostat? Vede mne k nezištné pomoci potřebným? To jsou všechno otázky, na které si dokážu sám odppvědět, pokud nad nimi upřimně přemýšlím.

3. Samozřejmě se může stát, že zlý se převléká za anděla světla aby nás odvedl z Boží cesty. Také se rozhoduji v situacích, které nenacházím v Písmu nebo je nemohu najít a potřebuji se rozhodnout. Pak se mohu modlit (tady je potřeba důvěry, o které jsem psal v bodě 1) například takto: „ve jménu Ježíše, pokud hlas, který ke mne mluví není z Ducha svatého, ať v tuto chvíli odejde a nevrací se“. Nemůžeme to používat jako nějaké zaklínadlo. To, co nás vede k takové modlitbě je touha činit Boží vůli a důvěra v Krista. Je důležité mít vždy tento postoj. Hlas, který není z Ducha svatého, musí odejít.

4. Pokud máme čas na zkoumání, můžeme se modlit, aby Bůh nám to potvrdil, pokud je to jeho vůle a pak čekáme. Můžeme Boha požádat o čas – den, týden, měsíc… podle důležitosti. Pokud se nic neděje, není nám to potvrzené například skrze nějaké slovo při kázání, nebo prockým slovem od nezávislého člověka, pak to zahoďme a nestarejme se o to. Tady je důležité s nikým o tom nemluvit, abychom lidsky neovlivňovali výsledek.

5. Pak je další způsob, ale ten vyžaduje hlubší poznání Boha, práci Ducha svatého a obrovskou milost Ježíše Krista. Tady se učíme slyšet a rozpoznat jeho hlas.

(O tom však až zítra, dnes toho více nestihnu)

Pokud máte nějaké otázky, můžete napsat do komentáře nebo mail z kontaktu.

(Zakončení)

I když se věci pomalu posouvají k běžnému životu a někdy to vypadá tak, že bychom mohli již konečně žít jako před chřipkou, přesto je cítit chaos, který se  neustále vrací s každým rozhodnutím vlád a krizových štábů. Nebo před jejich rozhodnutími. Chaos vzniká tím, že není známost a vědění, jak dál. Stále se hledá cesta. Je to jako vést v noci velkou skupinu lidí a ztratit cestu. Sice se snažíte ji najít, ale lidé, které vedete to vnímají jako nebezpečí a chaos. Není to jenom ve světě, ale někde se to projevuje i v církvi. Zvláště když se církev nemůže scházet a brouzdá na internetu z jednoho kázání k druhému od jednoho vyučování k dalším dvaceti. Teď po dvou měsicich jsme mohli být v církvi společně. Zjistil jsem, že pro  několik bratří a sester to bylo velmi těžkým obdobím, ve kterém se nikam neposunuli, ale naopak jak sami tvrdí, se vrátili o několik kroků zpět. Lidé, kteří se vrací postupně do změstnání zjistili, jak zlenivěli a jak si zvykli na 60 nebo 80% platu bez práce. I někteří z věřících si zvykli na předkládání Božíno slova, bez toho, že musí prokazovat  bratskou (sesterskou) lásku, protože se nemohou scházet. Navíc zpohodlněli.  Nemuset ráno vstávat, abych došel do církve, poslouchat kázání z postele… Věřím však, že většině společenství chybělo a chybí.

„Přijde totiž doba, kdy lidé nestrpí zdravé učení, ale budou se podle vlastních chutí obklopovat učiteli, kteří jim budou lechtat sluch.“ 2 Timoteus 4:3 B21 V době, kdy Pavel psal tato slova, to bylo těžko uskutečnitelné. Ne proto, že by byl nedostatek pokryteckých učitelů, kteří učili jen to, co se lidem líbilo. Takových se v každé době našlo dost. Jen dnes je k nim snadný přístup. Každý se může nazývat učitelem a učit a kázat přes internet. Posluchač si pak může vybírat podle toho, co se mu líbí a co ne. Co mu „lechtá“ sluch. Do církve nemůže přijít každý, kdo by chtěl učit nebo kázat. Musí být pozvaný a vedoucí církve nepozve nikoho, kterého nezná a především nikoho o kom neví, co vyučuje. Díky internetu dnes vzešlo mnoho samozvaných kazatelů a učitelů. ( Tak můžeme slyšet učit i věci, které odporují Písmu a přitom se vydávají za Boží, za Kristovo. Uvádí věřící pod prokletí zákona nebo je stahují do okultních věcí. Kupodivu mají mnoho a mnoho posluchačů.) Naplňuje se Pavlovo slovo.

Dnes je to více než kdy před tím o mém osobním rozhodnutí. Čemu budu naslouchat, podle čeho se budu rozhodovat. Jestli si nechám lechtat sluch nebo snesu a budu se těšit z Božího slova. Je doba, kdy se neobejdeme bez Písma, bez jeho čtení, pochopení a plnění. Písmo a Duch svatý budou těmi, kdo nás povedou více než lidé, pokud budeme chtít v době, která přichází, obstát. I dříve tomu tak mělo být, ale mnozí věřící se spoléhali na své pastory, kazatele, učitele. Celý týden žili z nedělního kázání. Teď budeme muset plně hledat přímo u zdroje. U Boha samotného. Ne zprostředkovaně, ale sami osobně. Zažívat „vyučování a kázání“ přímo z Ducha svatého ve mně a pro mě. Navraťme se ke čtení Písma a ke vztahu s Duchem svatým na prvním místě a nezanedbávejme společná shromáždění.

„Nuže, toto je smlouva, kterou po těch dnech uzavřu s domem Izraele, praví Hospodin: Své zákony vložím do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Pak budu jejich Bohem a oni mým lidem. Jeden už nebude druhého poučovat, každý už nebude bratra nabádat: ‚Poznej Hospodina!‘ Všichni, od nejmenšího až po největšího z nich, mne totiž budou znát. Tehdy se slituji nad jejich vinami a na jejich hříchy nevzpomenu nikdy víc.“ Židům 8:10‭-‬12 B21 Dnes a v dalších dnech bude rozpoznatelné, kdo zná Hospodina a kdo si nechává vepsat Boží slovo do svého srdce, komu je učitelem Duch svatý a kdo ho zná jen z doslechu nedělních kázání.

(Pokračování)

Když si vezmu, kolik lidí na světě a v samotné Evropě onemocní ročně chřipkou, tedy  nemocí, která se přenáší kontaktem lidí, děsím se toho, že nikdo neprotestuje proti zavádění chytrých karantén. To, co se nepodařilo komunistickým vládám, to, co si vždy přály všechny tajné služby a nebyly to schopny prosadit, se podařilo chřipce. Mít kontrolu nad pohybem lidí, moci jim omezit tento pohyb apod. Je to jasný útok na svobobbu lidí. Neslyším však žádné protesty. Dokonce naopak. Existují náramky, které dostávají odsouzení k domácímu výkonu trestu. Chytrá karanténa je to samé, ale bez náramku. (Zatím bez náramku)  Kdo bude určovat, že jste skutečně nemocní, jak si ověříte test a především jak to bude, když už karanténa nebude potřeba. Aplikace zůstane? Pokud se tato karanténa uzákoní, pak nebude problém ji rozšiřovat i na jiné nemoce. Na obyčejnou chřipku, která postihuje až 22 milionů lidí v Evropě, pak se to rozšíří na kontrolu nemocenské, jiných infekčních nemocí, pak někdo přijde  že se to dá využít při kontrole výkonu jiných věcí  až každý bude pod chytrou kontrolou. Pak nebude problém rozpoznat fanoušky na fotbale a demonstranty v ulicích, křesťany  a schromážděních,…

Myslím, že každý praktikujici křesťan a ten, který čte bibli, vnímá, že tady něco není v pořádku. Že sprintujeme k posledním časům.  Přesto se v současném chaosu mnoho z nás nedokáže orientovat. Včera jsem měl krátké vidění. Vidělm jsem tabulku- jako nějaké veřejné oznámení, na které bylo napsané: „Od teď je to jen na osobním rozhodování každého člověka“. Nevěděl jsem si s tím rady. Co to znamená. Je to pro nás věřící, je to pro svět…?  Pak mne upoutal slogan, který se tak často používá v celé Evropě: „spolu to zvládnem“. Co spolu zvládneme? Kam nás tento slogan zavádí? „Potřebujeme karanténu, vydržte, spolu to zvládneme“. Místo karantény jde dosadit i jiné věci. Spolu to zvládneme již v bibli bylo. „“Celá země byla jedné řeči a jedněch slov. Jak táhli od východu, nalezli v šineárské zemi pláň a tam se usadili. Řekli jeden druhému: Nuže, udělejme cihly a důkladně je vypalme. A měli cihlu místo kamene a asfalt měli místo malty. A řekli: Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi, a uděláme si jméno, abychom se nerozptýlili po celém povrchu země. Hospodin sestoupil, aby viděl to město a věž, které lidští synové stavěli. Hospodin řekl: Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč, a toto je začátek jejich činnosti. Tak pro ně nebude nemožné nic, co si usmyslí udělat. „“ Genesis 11:1‭-‬6 CSP I dnešní heslo Evropy „Spolu to zvládneme“ volá do nebe protože také vyjadřuje postoj, že to zvládneme my lidé sami bez Boha.

(Pokračování příště)

Jen pro zajímavost a k zamyšlení.

K roku 2018 bylo na zemi 7,59 miliardy lidí. Podle světové zdravotnické organizace a jejím statistikám můžeme zjistit, že:

• ročně nakaženo chřipkou 33% obyvatel ve dvou ročních vyvrcholeních (jižní a severní polokoule), to je  2,277 miliardy lidí na světě ročně
• z toho skutečně onemocní 26 %, to je 592 miliónů lidí na světě ročně
• z toho je 1% hospitalizováno, to je 5,2 miliónů lidí ročně
• z toho 8 % zemře, to je 416 tisíc lidí ročně

To je běžný stav. Pak jsou období, kdy chřipka je silnější a čísla se zvěšují. Tak období se opakují zhruba po třech až pěti letech. Je to v návaznosti na to, že po této době se objevují nové druhy chřipky, vůči které lidé nejsou tak odolní (různé mutace především chřipky A – spojení lidských a zvířecích virů) Zvětšují se především čísla onemocnění, hospitalizace a úmrtí. (Informace podle Světové zdravotnické organizace.)

Česká republika: 2018/2019 podzim/jaro

• nakaženo 996 000 tisíc osob
• úmrtí na chřipku nebo na následné komplikace 2000 osob
• virové onemocnění typu SARI  vyžadujících hospitalizaci 625 osob – není ověřeno kolik nemocných se nepřihlásilo
• z toho úmrtí na virové onemocnění typu SARI 195 osob.

Slovenská republika : 2018/2019 podzim/ jaro

• nahlášeno 1.470.680 onemocnění ARO
• z toho prokazatelně virového původu (chřipka) 157.644 osob
• celkově zemře na chřipkové onemocnění  nebo na následné komplikace 800 osob
• virové onemocnění typu SARI vyžadující hospitalizaci 123 osob
• z toho úmrtí na  virové onemocnění typu SARI 57 osob.

Data jsem vybral ze správ státního zdravotního ústavu ČR a hydieny SR

Evropa v datech uvádí tato čísla:

• těžký průběh chřipkového onemocnění postihne 22 miliónů Evropanů ročně
• z toho zemře 70.000 osob ročně
• 500 000 osob na světě zemře na chřipku ročně
• v ČR onemocní chřipkou 1,2 miliónú osob ročně.

Ještě mne zaujala jedna statistika a porovnání proočkování populace na chřipku a úmrtí s na covid 19

Nejvíce proočkováné jsou

1. Nizozemí

2. -3. Anglie

2.-3. Německo

4. Francie

5. Itálie

6. Španělsko

Mezi málo proočkované země na druhém konci statistik patří i ČR a SR

8x menší má Slovensko

10x menší má ČR

Když to porovnám s úmrtími seniorů na 100.000 obyvaltel, pak z toho kupodivu lépe vychází země, které mají menší proočkovanost. To však může být systémem a ne očkováním.

• Kladu si otázku, zda vždy při dalších chřipkových epidemiích budeme zavírat hranice, fabriky, dělat opatření, která stojí miliardy. Omezovat lidská práva, hlídkovat lidi a zavírat je do karantén…. další otázkou je proč jsme nikdy předtím podobná opetření nepotřebovali při výše uvedených číslech.

Tím nepopírám, že covid 19 je agresivnější a nebezpečnější než SARI, je dokonalejší.

(Zitra pokračování)

(Pokračování)

Odpověď na to jak dál jednat v dnešní situaci s covid19 a všemi těmi zásahy kolem, není složitá. Možná se dá říci že je jednoduchá. Připomínám verše z Listu Židům, které jsem uváděl v první části: „Věnujme se jedni druhým, povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Raději se napomínejme, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží ten den.“ Židům 10:24‭-‬25 B21 I v té době očekávali, že se blíží ten den. O co je blíž dnes než tehdy! Máme tady návod na to, co dělat: věnovat se sobě navzájem, povzbuzovat se vlásce, povzbuzovat se ke konání dobrých skutků, neopouštět společná shromáždění a napomínat se. Na tom není nic nemožného, záhadného a nepochopitelného. Dělat z toho to, co můžeme a za to statní se modlit, abychom to dělat mohli (shromáždení apod.). Pokud nás Bůh nepovolal nyní jinak, dělejme to, co nám Duch svatý ukázal nebo přikázal dělat před pandemií. Stůj tam, kam tě ve službě postavil a služ tam. Bůh neuváďí své děti do zmatku. On je Bohem řádu a pokoje. Kristus, který je hlavou církve, je Knížetem pokoje. Asi se setkáme s lidmi, které tato doba přivádí do chudoby nebo aspoň snižuje jejch předchozí standard, také budeme potkávat lidi plné strachu z budoucnosti, z nemoci. Budou ti, kteří o někoho přišli a všichni ti budou potřebovat povzbuzení, potěšení, pomoc, řešení situace. Ty i já máme někoho, kdo jim to může vše poskytnou lépe než my. KRISTA. O to více se s lidmi modleme za jejich potřeby, zvěstujme jim Krista a nechme se používat Duchem svatým, aby lidé kolem nás mohli zakoušet Boží dobroru a začali ho opravdově hledat.

Modleme se:

– za sílu opustit zahleděnost na sebe a na své problémy a o upřimný zájem o druhé. Aby Bůh to vypůsobil v našich životech. Kristovu lítost a millosrdenství v našich srdcích. Bůh sám totiž ve vás působí, abyste nejen chtěli, ale i dělali, co se mu líbí! Filipským 2:13 B21

– Abychom místo hledání viníků za naši situaci, dokázali být Bohu vděční a to i když ztrácime jistoty, které jsme do této doby měli. Abychom skrze vděčnost a chválu našemu Pánu mohli stát na skále víry Ježiše Krista.

– Abychom se dokázali v lásce napomínat, přijímat rady a těšit se z toho, že má o nás náš bratr, sestra zájem.

V této třetí části bych se rád zastavil nad celkovou situací, která je, kam směřuje. Budu se to snažit popsat velmi jednoduše. Představme si, že končí jeden věk. Věk milosti a začne doba soudu. Věk milosti skončí vytržením křesťanú, kteří ještě prožijí začátek soužení (?) Po něm přijde vylití Božího hněvu na lidi i zem. Bůh pošle anděla, aby zvěstoval evangelium (křesťané tam již nebudou, aby ho hlásali). V té době bude ovládat svět antikrist, který se prohlásí za Boha a usedne do chrámu. Z počátku bude budit zdání spasitele světa ( A není divu, vždyť sám satan se vydává za anděla světla! 2 Korintským 11:14 B21), ale později se projeví a začne pronásledovat Boží lid (Izraelity) a postaví celý svět proti Izraeli. Když bude nejhůř přijde Kristus a porazí ho…. ( tomu a dalšímu se budeme věnovat samostatně při vyučováni z knihy Zjevení).

Aby to mohlo nastat musí se stát jedna důležitá věc. Svět musí odevzdat moc do jeho rukou. Skutečnou vládnoucí moc ne jen v duchovní oblasti, ale fyzicky na zemi. Musí být vytvořena nějaká společná světová říše nebo  organizace, kde se bude centralizovat výkonná moc nad světem. Antikrist se dostane k moci tím, že přesvědčí svět o tom, že má řešení světového míru (ekonomiky, zdraví, krizí způsobených katastrofami v době počátku soužení….) a lidé a státy, světové organizace mu předají moc. (I když on dal moc některým lidem se dostat do vedení)

U proroka Daniele a i ve Zjevení tyto státy a mocnosti jsou popsané jako šelmy podobné lvu, medvědu a levhartovi (pardálovi). Pak ještě jedna, která je drak (na jednom místě je označena jako satan) a má deset rohů, kterými jsou králové – lidé reprezentující vlády a mocnosti, světové organizace, které mu předají v jednu chvíli svou vládu a tím i vládu nad světem. Na začátku vystupují šelmy – mocnosti samostatně, ale před začátkem soužení je vidíme jako jednu šelmu, která má postavu levharta (pardála), hlavu lva a nohy medvěda a má deset rohů (králové). Tady vidíme, že ke konci jsou tyto mocnosti sjednoceny v jedno tělo, kterému dal drak moc. Pak tam bude ještě jedna šelma, která bude dělat a vynucovat to, co ta první přikáže. Jednim z přikazů je ono znamení na ruku nebo na čelo, bez kterého lidé nebudou moc nakupovat ani prodávat a ty, kteří ho nepřijmou rozkáže zabít. Pak těch desek králů předá v jednu chvíli moc antikristu. Šelmy nejsou konkrétní lidé, ale buď světové mocnosti jako státy, státní uskupení, světové organizace, mohou být také mocnosti ovládajíci ekonomiku, apod. Je jich dost. Králové mohou být jejich lidští představitelé.

To, že jsou v Písmu popisované jako šelmy pak vytváři v našich představách obrazy, které ovšem kolem sebe neuvidíme ( jen v duchovnim světě). Pro svět to bude úplně normální stát, velmoc, organizace a smrtelní lidé jako jejich představitelé a bude probíhat normální život, jen bude více sužovaný katastrofami a lidé budou více a více ochotni se vzdát svých svobod. Proto Ježíš o té době hovoří: „Jak ale bylo za dnů Noemových, tak bude i při příchodu Syna člověka. Stejně jako ve dnech před potopou jedli a pili, ženili se a vdávaly se až do dne, kdy Noe vešel do archy, a ničeho si nevšimli až do chvíle, kdy přišla potopa a všechny smetla, tak to bude i při příchodu Syna člověka. Matouš 24:37‭-‬39 B21

Kde se v tomto popisu nejspíše nacházíme? Od dob prvotní církve jsou snahy a o sjednocení světa a centralizování moci do jednoho mista. Římská říše, Svatá říše řimská, Napoleon, Hitler (a mnoho jiných). Zpočátku se jednalo jen Evropu a Malou Ásii a Středomoři, ale již Hitler pomýšlel na celý svět. Je to prosté, protože na rozdíl od svých předchůdců měl již technické vybavení, aby se po celém světě mohl pohybovat a komunikovat, ale ne ještě na tak vysoké úrovni, aby svět mohl kontrolovat a řidit. Navíc neměl jednotu s ostatními velmocemi. Světové organizace byly teprve v plenkách. Dnes je jiná doba. Technika a technologie je již na takovou dobu připravená a stále se vyvíjí a to rychleji a rychleji. Jsou zde mocnosti, které by odpovídaly i šelmám z Daniele. Jsou dokonce schopny spolupracovat a jsou propojeny mnoha světovými organizacemi, které prosazují centralizaci světa – globalizaci. Nejsou však ještě tak daleko, aby se staly jednou sjednocenou šelmou. Jsme tedy v situaci, kdy se připravuje nenápadné sjednocení těchto tří šelem v jednu a které bude vládnout deset mocných lidí. Tam však ještě nejsme.

Co svět čeká. Pandemie ukázala, jak na tom svět je. Evropa z této vyvolaného cvičení vyjde více sjednocená a evropské instituce budou mít více pravomocí, které jim odevzdají jednotlivé státy. I když to tak nevypadá, ale stane se skutečně státem s centrálním vedením. Bude to z ekonomických důvodú, protože po evropských finančních injekcích do jednotlivých států, ji budou všechny zavázany a uvidí v tom jistoty. Celkově se ukázalo, kde jsou lidé schopni se vzdát svých svobod zaručených ústavami a za jakých okolností, zjistilo se jak rychle jde omezit pohyb lidí, uzavřít je do malých obastí, najít lidi na útěku a dokonce je legálně sledovat. To vše se určitě monitoruje a bude to analyzované. I když státy mimo Evropu se budou snažit více posílit svou samostatnost bude to připrava na budoucí centralizaci moci v jednom místě a v jedné skupině lidí. Posilnění jednotlivých velmocí bude možné jen díky větší informovanosti o lidech, jejich pohybu, jejich ekonomocké situaci, o jejich názorech apod. Díky většímu vlivu a kontrole hospodářství…. prostě vytvoření rúzně propojených informačních sítí, bankovního systému a zdravotnictví. Kdo chce vládnout, musí mít vliv na bankovní systém a tím na finance celého státu a především lidí, jak ukázala pandemie také na zdravotnictví a vše s tím spojené a na kontrolu pohybu….
Evropa je jen malá část světa. Většina evropanů neví, jak žije zbytek světa. Na změny i v něm je potřeba ještě čas. I když nám pandemie ukázala, jak rychle lze změnit chod světa. I když to bude chvíli vypadat, že globalisté prohráli a vrací posiliování jednotlivých států, unií, mocností, přesto za tím vším se bude připravovat globalizace. Bude potřeba dokončit to, co by nešlo ve velkém, až to bude dokončené v jednotlivých státech a oblastech, pak se to spojí. I když organizace typu OSN budou vypadat, že ztrácí vliv, nakonec opět povstanou a a budou opět řídit globalizaci světa. Nikdo neví a nezná čas, kdy ty podmínky pro sjednocení světa (a pozdějí sjednocen proti Izraeli) nastanou.

Co my s tím?
Musíme si rozmyslet co chceme. Chceme, aby již Pán přišel nebo ne? Pokud ano, pak  volejme Pane přijď, hlasme evangelium co možná nejvíce lidem, tak uspíšíme příchod Krista. Pokud máš strach z budoucnosti a nechceš, aby Kristus přišel co nejdříve, pamatuj, že strach není z Boha. Může se stát, že pak  oči tvého srdce budou natolik slepé a uši tvého srdce natolik hluché, že neuslyšíš hlas polnice, který svolává Boží děti domů a budeš mezi těmi, kteří zůstanou.

Proto volejme PANE PIIJĎ, hlasme evangelium a konejme dobro.
„Ano drazí, zůstávejme v něm, abychom očekávali jeho zjevení se smělou důvěrou a nemuseli se stydět, až přijde.“  1.Jan 2:28

Vytržení ano ne?

Jak jsem již psal, je mnoho výkladů Janova Zjevení. Jen pro zajímavost uvedu tři, které nám ukazují na zásadní rozdíly. První dva se liší především v chápání času vytržení církve. První hovoří o tom, že církev bude vytržena před velkým soužením, které přichází se šelmou a antikristem. Druhý, že církev zažije část velkého soužení a bude vytržena během něho. Třetí teorií je, že šelma o které se mluví ve Zjevení, již přišla v době pronásledování první církve a vytržení není.

Každý, kdo se chce zabývat vytržením, si potřebuje uvědomit, že jak Ježíš, když mluví o posledních časech, tak Jan ve Zjevení popisují dvě odlišné situace. V jednom případě mluví o církvi Ježíše Krista a v druhém o svatých z Židů. Jde zde i o dva rozdílné časové úseky. Ve Zjevení nejsou události popsány úplně tak, jak jdou nebo půjdou za sebou. Je to jako ve filmu, kdy najednou jde střih a my se v tom filmu ocitneme v minulosti nebo v budoucnosti nebo také v souběžné situaci někde jinde. Podobně hovoří i Ježíš, když mluví o obležení a zničení Jeruzaléma v roce 70 n.l. a pak o antikristu v Jeruzalémě , o druhém svém příchodu a konečném vítězství. No a také o vytržení. Stejně tak je tomu i u proroků u Pavlových listů apod.

Rád bych se držel pouze toho, co mohu jednoduše uchopit z Písma a nezabývat se časem. Bude vytržení církve? Ano bude. Potvrzují to slova nejen apoštolů, ale samotného Ježíše Krista.

„“Prozradím vám teď tajemství: Všichni nezemřeme, ale všichni budeme proměněni – naráz, v okamžiku, za zvuku polnice ohlašující konec. Až zatroubí, mrtví budou vzkříšeni k nesmrtelnosti a my budeme proměněni. Toto pomíjivé musí obléci nepomíjivost, toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost. A až toto pomíjivé oblékne nepomíjivost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost, tehdy se naplní, co je psáno: „Smrt je pohlcena, přišlo vítězství!“ „Kde je teď, smrti, to tvé vítězství? Kde je teď, peklo, ta tvá zbraň?“ Onou zbraní smrti je hřích a silou hříchu je Zákon. Ale díky Bohu, který nám dává vítězství v našem Pánu Ježíši Kristu! „„1 Korintským 15:51‭-‬57 B21 Pavel mluví i poslední polnici. Tedy o době, kdy bude země a lidé procházet prvními souženími, budou divná znamení na slunci, měsíci i na nebi. Budou velká krupobití, zemětřesení, ohně, bude zničena třetina moří… To vše a více se popisuje při troubení šesti polnic. Při sedmé – poslední se ujme vlády Kristus a začne soud nad zemí. Pavel píše, že při této polnici budou Boží děti vzaty ze země do Božího království společně s mrtvými v Kristu a dostanou nová nesmrtelná těla. Na zemi zůstanou jen ti, kteří neuvěřili v Krista, nečinili pokání, … Ti budou společně se zemí čelit Božímu soudu a…. O dalších událostech ze Zjevení můžeme mluvit při jiné příležitosti. (Druhý výklad je že se nejedná o poslední ze sedmi polnic a církev bude vytržená ještě před začátkem těchto soužení.) Ježíš tuto událost popisuje takto: „Hned po soužení oněch dnů ‚slunce se zatmí a měsíc nevydá světlo, hvězdy budou padat z nebe a nebeské mocnosti se zachvějí.‘ Tehdy se na nebi objeví znamení Syna člověka a tehdy budou všechna pokolení země kvílet a spatří Syna člověka přicházet na nebeských oblacích s velikou slávou a mocí. A on pošle své anděly s hlasitou polnicí a ti shromáždí jeho vyvolené ze čtyř světových stran, od jednoho konce nebe až po druhý. Ten den a hodinu však nikdo nezná – ani nebeští andělé, ani Syn – jedině sám můj Otec. Jak ale bylo za dnů Noemových, tak bude i při příchodu Syna člověka. Stejně jako ve dnech před potopou jedli a pili, ženili se a vdávaly se až do dne, kdy Noe vešel do archy, a ničeho si nevšimli až do chvíle, kdy přišla potopa a všechny smetla, tak to bude i při příchodu Syna člověka. Tehdy budou dva na poli; jeden bude vzat a druhý zanechán. Dvě budou mlít mlýnským kamenem; jedna bude vzata a druhá zanechána. Proto bděte, neboť nevíte, ve které chvíli přijde váš Pán.Matouš 24:29‭-‬31‭, ‬36‭-‬42 B21 I tady to odpovídá, že církev zažije část soužení. Někdo bude vzat a někdo zůstane. To je vytržení. A ještě jedny verše o vytržení: Máme pro vás slovo od Pána: My, kdo se dožijeme Pánova příchodu, nepředejdeme ty, kdo zesnuli. Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu. My živí budeme spolu s nimi uchváceni do oblak vstříc Pánu; potom už budeme s Pánem navždycky. Povzbuzujte se navzájem těmito slovy. 1 Tesalonickým 4:15‭-‬18 B21 Vytržení určitě bude.

Kdy a jak dlouho bude muset církev ještě zůstat na zemi, nikdo neví. Když jsem chtěl vědět více, Pán se mne zeptal, proč to chci vědět. To mne umlčelo, protože jsem nenašel mimo zvědavosti jediný důvod, proč bych se měl na to ptát. Pak se mi otevřely oči a pochopil jsem, proč je to tak komplikované. Některé události musel Jan i Daniel dokonce zamlčet, nesměli napsat, co viděli nebo slyšeli. Také způsob jímž jsou jednotlivé události na přeskáčku popisované znemožňuje lidem odhadovat nebo najít nějaké datum. Pokud se o to pokusí dostanou se do slepé uličky a jejich odhady a jasná zjevení jsou brzy odhalena jako lidské myšlení a nápady. Proč nemůžeme znát čas? Ježíš pokračuje: Kdo je tedy věrný a moudrý služebník, kterého pán ustanovil nad svým služebnictvem, aby jim dával pokrm v patřičný čas? Blaze služebníku, kterého pán při příchodu zastihne, že tak jedná. Amen, říkám vám, že ho ustanoví nade vším svým majetkem. Zlý služebník by si v srdci řekl: ‚Můj pán je pryč nadlouho,‘ Jeho pán ale přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou nezná, odhalí ho a vykáže ven mezi pokrytce. Tam bude pláč a skřípění zubů.“ Matouš 24:45‭-‬48‭, ‬50‭-‬51 B21

Mezi posledními verši ze Zjevení je tento verš: Duch a Nevěsta říkají: „Přijď!“ Kdo slyší, ať také řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přijde, a kdo chce, ať zdarma nabere vodu života.Zjevení 22:17 B21Nevěsta – Církev říká: „Přijď“. Komu to říká? Komu to má říkat ten, kdo slyší? Odpověď je hned tři verše dále: Ten, který vydává svědectví o těchto věcech, říká: „Přijdu brzy.“ Amen, přijď, Pane Ježíši! Zjevení 22:20 B21

Volám k Ježíši, přijď? Voláme celou dobu, přijď Ježíši? Patříme k Nevěstě, která s netrpělivostí vyhlíží Ženicha. Kdy říká, přijď už, přijď. Nemůžu se tě dočkat.. Voláme tak? Jsou naše srdce takto nastavená nebo bychom dopadli jako služebník, který si říká můj pán je pryč na dlouho, mám čas. Kdyby tento den přišel před epidemií, byl bys schopný uslyšet hlas polnice nebo bys měl uši a srdce plné světa. Voláš přijď Pane Ježíši, nebo si myslíš v srdci: ještě ne Pane, ještě ne, ještě musím zažít, udělat, dokončit to a to…, ještě ne Pane, teď jsem dostal úžasnou službu pro tebe…. Ještě ne, prosím. Jak na tom jsme?

Slova našeho Pána pro nás:

Slyším prosby, slyším stěžování si, slyším chválu, slyším písně, slyším kázání, ale jen málo slyším volání abych přišel. Přijdu brzy, přijdu ve chvíli, kdy bude naplněný počet bratří z pohanů. Teď si připravuji svoji Nevěstu v očistné koupeli svého slova, abych si ji postavil před sebe bez poskvrny a vrásky. Připravuji ji skrze zkoušky, aby se stala ryzí, aby byla prostá špatnosti a nevěry. Aby zahořela láskou k Ženichovi. Zanech starostí o to, co budeš jíst, co budeš pít, co si budeš oblékat, neotáčej se za každým hlasem ze světa, který slyšíš, ale raději přijď ke mně k mým vodám živým a naber si z vody života. Nabírej z mého Slova a Ducha. Nabírej a zahoříš láskou ke svému Ženichu, zahoříš láskou po domově v nebi a budeš volat: Přijď Pane Ježíši, přijď. Ta láska a touha tě zbaví strachu, budeš opět mým svědectvím, aby se naplnil počet z pohanů a já si mohl přijít pro svou Nevěstu. Pro tebe. I já se nemohu dočkat svatby, kdy bude má Nevěsta přede mnou stát v zářivě čistém kmentu, kterým jsou skutky svatých. Tou nevěstou jsi ty má církev, ty můj bratr, ty má sestra. Volej mne z lásky. Přijdu brzy.

Náměty na společné modlitby:

1. Osobně každý z nás, abychom hořeli láskou ke Kristu. Abychom měli odvahu být svědky našeho Pána a jít a sloužit tam a tak jak nás On sám pošle. Za rozpoznání místa a způsobu jak máme sloužit.

2. Modleme se za sebe navzájem. ( prosím, pošlete každý jména lidí ze společenství, abychom se mohli navzájem za sebe modlit) Také abychom mohli všichni obstát ve zkouškách.

3. Modleme abychom byli vytrvalí a věrní ve slovu a modlitbách i službě až do konce.

4. Volejme Pane přijď.

(Pokračování příště)

Co se děje a kde se nacházíme.

1. NEBOJ SE

2. VYTRŽENÍ ANO NE?

3. CO NÁS ČEKÁ

AD 1. Neboj se.

Je důležité vědět, co se děje a kde se nacházíme? Nestačí jen dělat to, co po nás Pán chce? Ohledně osobního života s Duchem svatým vždy říkám, že pokud dnes udělám vše, k čemu mne Duch svatý vede, pak se nemusím strachovat o příští den. Ohledně církve je to však jiné. Potřebujeme vědět, co Bůh dnes na světě dělá, co připravuje a jak jednat. Církev je společenství, kterému musíme vysvětlit, na základě čeho se rozhodujeme a také jakým směrem se zaměřit při společných modlitbách. Jednotlivec je jedna část „puzzle“, většího obrazu církve a ta je zase součástí celkového obrazu toho, co Bůh dělá na zemi a co chce dělat. Je dobré vidět tento obraz. „Jistě! Panovník Hospodin nepůsobí nic, aniž sdílí své tajemství se svými služebníky, proroky.“Amos 3:7 B21 Věřím, že Bůh chce, aby jeho děti znaly jeho plány. Co se děje? Vždy, když se dějí zlé věci mezi lidmi, ať jsou to války, mory, zemětřesení a tsunami, teroristické útoky (2001) se začínají křesťané zajímat o Janovo Zjevení a hledají v něm odpovědi na situaci. Někdy spíše na to, čemu ve Zjevení ta situace odpovídá. Osobně jsem to zažil v roce 2001 při útoku na Světové obchodní centrum. Ale i nedávno se křesťanské Slovenska a Česka zabývalo vyučováním jednoho bratra o věcech Zjevení. Docela to i rozhádalo některé pastory. Dnes ve spojení s covid 19 se opět začíná otvírat kniha Zjevení a vykládat její obsah. Potřebujeme si uvědomit, že z této knihy může vzejít mnoho rozdílných výkladů a všechny budou jejich autoři potvrzovat verši z Písma. Autoři jiných výkladů jsou však zase schopni na základě jiných veršů tyto výklady zpochybnit a nahrazovat je svými. Má to však jednu dobrou věc. My věřící si začneme uvědomovat, že Pán je blízko a začneme se více starat o věci Božího království než o věci světa.

Ve Zjevení se píše: „“Tehdy mi anděl řekl: „Tato slova jsou věrná a pravdivá.“ Pán Bůh, který dává Ducha prorokům, poslal svého anděla, aby ukázal svým služebníkům, co se musí brzy stát. „Hle, přijdu brzy! Blaze tomu, kdo zachovává slova proroctví této knihy.““ Zjevení 22:6‭-‬7 B21 Přijdu brzy, jsou slova našeho Pána Ježíše Krista. Všichni v prvotní církvi očekávali příchod Pána. Pisatel listu Židům píše: „Věnujme se jedni druhým, povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Raději se napomínejme, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží ten den.“ Židům 10:24‭-‬25 B21 Pronásledování církve bylo tak veliké, že to vedlo k přesvědčení, že Pán má již každým dnem přijít.. To se opakovalo v dějinách církve mnohokrát.. A vždy se přitom našel někdo, kdo představoval šelmu ze Zjevení. Může se zdát, že Pánova slova: „Hle, přijdu brzy.“ nejsou pravdivá, ale není to tak. Jednak sám Ježíš říká, že den ani hodinu nezná nikdo ani on. A Petr to vysvětluje: „Především vězte, že v posledních dnech přijdou nehorázní posměvači vedení svými vlastními choutkami a budou říkat: „Co je s tím slibem o jeho příchodu? Otcové už zemřeli a všechno zůstává, jak to bylo od počátku stvoření!“ Takoví si nechtějí uvědomit, že nebe a země kdysi dávno vznikly Božím slovem z vody a skrze vodu; a tou vodou byl tehdejší svět zatopen a zničen. Totéž slovo udržuje a uchovává nynější nebe a zemi pro oheň, který je čeká v den soudu a záhuby bezbožných lidí. Jednu věc si uvědomte, milovaní: u Pána je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Pán neotálí splnit svůj slib, jak si někteří myslí, ale prokazuje vám svou trpělivost. Nechce totiž, aby někdo zahynul, ale aby všichni došli k pokání. Pánův den ovšem přijde jako zloděj. Toho dne se nebesa s rachotem zřítí, živly se rozpustí žárem a země se všemi svými skutky bude odhalena.“ 2 Petr 3:3‭-‬10 B21

Je tato situace s covid 19 od Boha? Ne není. Bůh je trpělivý. Myslím si že slova „nebesa se s rachotem zřítí, živly se rozpustí žárem“ znamená pád mocností v ponebeských oblastech, pak bude moc být zjevená celá hříšnost země – lidí i s jejich skutky. To, co prožíváme, je jeden z mnoha útoků na lidi, které jsou vedeny od Zlého. On je lhář, vrah, udavač a žalobník, od něho poházejí nemoci, mory, války… Používá k tomu lidskou touhu po moci, lásku penězům, závist, pýchu. Prostě lidskou hříšnost.. (vysvětlení v 2.části) U Boha však máme vždy řešení. Bůh chce, abychom viděli jak Zlý chce ochromit církev.

1. Církev se nemůže scházet. Již jsme četli, že Pavel píše, že čím více se blíží onen den, o to více nemáme zanedbávat společná setkání. Ďábel nás chce oddělit jednoho od druhého. Důvod: ovce, které nejsou semknuté k sobě, se stávají snadnější kořistí vlků.

2. Jsme sice na internetu, ale i tam můžeme sledovat co chceme a co se nám líbí. Sami si rozhodujeme, co je správné a co ne. Najednou je církev „bez autorit „a snadno se k lidem dostanou bludy , posílají se různé zprávy a konspirace apod. a skrze ně přichází do životů chaos, panika, strach. Důvod: v chaosu a strachu duše nejsem schopný rozeznat hlas Ducha svatého a dopouštím se chyb a dostávám se beznaděje a odevzdanosti.

3. Zastavit aktivity církve. Nejen skrze zákaz shromažďování, ale i následný a přetrvávající strach. Pro nedostatek financí, pro ztrátu zaměstnání mnohých sourozenců v církvi a ukončení některých firem, které podporovaly církevní aktivity. Důvod: finanční oslabení církve

Slovo od Boha Otce jeho dětem do této situace: „Nebojte se, já jsem dobrý otec. Dobrý otec neubližuje svým dětem. Naopak přináší pokoj a radost, ochranu a bezpečí, povzbuzení a posilnění, jeho milost a milosrdenství předchází právo a spravedlnost.. Jeho slovo podpírá a vysvobozuje, ukazuje cestu a světlo. A já jsem váš Otec. Já znám své úmysly s vámi, jsou o pokoji a ne o zlu. Ten, který přináší chaos do vašich srdcí, myšlení a životů, jehož slova vyvolávají strach, zlobu, beznaděj není a nemůže přicházet ode mne. Tak poznáte, zda slova jsou moje nebo od Zlého. Nebojte se, naopak ještě více přicházejte ke mě. Duši lačnou nasytím a duši hladovou naplním dobrými věcmi. Nebojte se. Já jsem váš dobrý Otec.“

Dnešní situace přináší i dobré věci. Jednou z nich je, že se evangelium začalo šířit internetem všude po světě. Další, že si uvědomíme jestli nám společenství bratří a sester chybí a budeme si více vážit jeden druhého. Začínáme více volat a přibližovat se Bohu

Náměty na modlitby:

1. Za moudrost pro krizový štáb ohledně zákazu shromažďování. Aby se církev mohla opět scházet ke společnému uctívání Ježíše, modlitbám a společné službě. Aby zákaz nebyl zbytečně a bezdůvodně prodlužovaný.

2. Za ochranu nás všech od manipulace skrze internet a jiná média. Abychom dokázali rozpoznat, co je od Boha a co ne. Za vylití pokoje a radosti do našich životů z Ducha svatého, víru Ježíše, abychom mohli obstát v důvěře a věrnosti v den zlý. Za ochranu nejen před nemocí, ale následně před ztrátou práce a zajištění během krize.

3. Za vládu, aby měla rádce od Hospodina, aby svá rozhodnutí rozhodovala v bázni před ním, pamatovala na ty, kteří pro pandemii přišli o práci nebo jim zanikla živnost., aby pamatovala na ty nejchudší. Za moudrost jak rozjet a rychle postavit opět ekonomiku země. Aby nebyla vládou slibů, ale skutků. Za ochranu tvých věrných ve vládě a v Národní radě, aby měli smělost prosazovat tvou vůli a především, aby je Duch svatý uschopnil Boží vůli poznávat.

4. Za všechny kteří v této době díky kázání na internetu uvěřili, aby Bůh dával vzrůst zasetému semenu v jejich srdcích, aby mohli se smělostí přicházet do církve a církev je přijala. Aby nezůstal nikdo z nich bez toho, že by je někdo nenavštívil nebo mu nepomohl s prvními kroky.

5. Za to, abychom mohli pochopit věci, které v budoucnu budou přicházet a měli jsme moudrost v tom jak šířit evangelium.

6. Za osvobození od strachu a vytržení z chaosu pro ty, kteří jsou jimi trýzněni.

7. Za prvotní a vášnivou lásku k Ježíši Kristu

(Pokračování příště)

Křesťané by se měli vlastně radovat z této situace, ve které se svět v této době nachází. Ne pro množství nemocných a mrtvých. To určitě ne. To jsou velké osobní tragédie rodin nemocných a umírajících. Potřebujeme se stát právě jim oporou.

Každá krize mne může srazit na kolena a zničit nebo mne posunout dál. Tedy nás věřící blíže k Bohu, do náruče Kristovy. Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru. Římanům 8:28 B21 To radovat se myslím ve smyslu slov z Jakuba: „Mějte z toho jen radost, bratři moji, kdykoli upadáte do různých zkoušek. Víte přece, že zkoušení vaší víry přináší vytrvalost. Nechte však vytrvalost dozrát, abyste byli dokonalí a úplní a nic vám nescházelo. Jakub 1:2‭-‬4 B21 Jsme v době, kdy procházíme zkouškou. Nebude to období jen několika týdnů, ale dlouhé období o jehož konci dnes nikdo neví. Nejde jen o virus, ale o celosvětovou ekonomiku. Přibude lidí bez práce, bez domova, mnoho lidí bude přicházet o domy a auta, které měli na půjčky, ekonomika se bude velmi těžko zvedat. Jinými slovy přijde změna ve stylu života, s kterým se mnoho lidí nedokáže vyrovnat,  mnozí ztratí naději, přijde ztráta jistot, které přinášela doba před coronavirem. Zní to příliš katastrofálně? Možná. Je tu ještě jedna důležitá věc. Poprvé se dovolily zásahy do lidských práv. Vlády si vyzkoušely jak je snadné lidem zabránit vycházet, scházet se, dostat svolení k odposlechům…. Co se jednou prolomí, není pak problém zopakovat.  Je to zkouška i pro křesťany. Kdo je tou naší nadějí? Proč jí je?…

Přesto se mohu radovat z věcí, které přicházejí v duchovní oblasti;

1. Zjistíme, že Bůh je s námi i bez obřadů. Že nám odpouští, když vyznáváme a odvracíme se od svých hříchů, i když nemáme zpovědníky. Že Kristus je živý Bůh, který se za nás přimlouvá. Zjistíme, že přítomnost Ducha svatého je příjemnější a mocnější než přítomnost soch a křížů, křížků na krku a obrázků na zdech, které jsme uctívali.

2. Evangelium je hlásané po celém světě skrze sociální sítě. Všude tam, kde coronavirus zavírá dveře domovů a zakazuje vycházení a shromážďování, se hlásá Boží slovo každý den pro milióny a milióny lidí. Není možné ho zastavit. Slyší ho mnohem více lidí, než před tím chodilo do kostelů a církevních shromáždění. Především ale musí být všem národům kázáno evangelium. Marek 13:10 B21 Díky sociálním sítím se evangelium dostává tam, kde bychom ho nemohli sami šířit. A to se děje díky pandemii – epidemii, která zasahuje celý svět.

3. Je to podobné jako když Ježíš zemřel na kříži. Učedníci si mysleli, že je konec, ale bylo to vítězství a začátek Kristovy církve. I toto je nové – možná to poslední – vzepětí církve.

4. Brobouzí spící křesťany, navrací je k prvotní lásce ke Kristu. Mnozí žili už jen ze vzpomínek z prvních dnů a roků po obrácení, ale pak zvlažněli a dobré dny plné „požehnání“ je uspaly. Často právě zkoušky a těžké chvíle jsou pro křesťany opravdovým požehnáním.

Proto nám všem mohu přát pokojné a radostné svátky, vždyť když jsme na Boží straně…

Byl zdrcen, ale pokořil se a neotevřel ústa: jako beránek vedený na porážku a jako ovce před střihači byl němý, ústa neotevřel. Izaiáš 53:7 CSP

Tyto verše patří k dnešnímu dni. Ovšem měly by patřit ke každému dni. Dnes budu na facebooku vyučovat o tichosti, mírnosti. Obětování se našeho Pána Ježíše Krista na kříži považuji za vrchol pokory a tichosti. Jako beránek vedený na porážku… byl němý, ústa neotevřel. Věděl jak budeme nevděční vůči jeho oběti, jak se lidé k němu budou otáčet zády, jak se budou vysmívat, jak budou v jeho jménu zabíjet, vést války, upalovat, manipulovat… a přesto bez jediné stížnosti, výčitky, slov sebelítosti nesl mučení a smrt ukřižováním. On je ten, kdo první skutečně umřel sám sobě. Teď nemyslím jen fyzickou smrt, ale smrt vlastního já. Ne má vůle , ale tvá Otče. To je skutečná tichost a pokora.

Nepatřím mezi ty, kdo si užívají křesťanských svátků. Naopak, necítím se dobře v tomto období. Nemohu se s těmito slavnostmi stotožnit. Připomínáme smrt Ježíše, vzkříšení Ježíše, narození Ježíše a stále dokola. I staří pohané slavili smrt svých božstev a jejich nové zrození a museli to dělat stále dokola, aby jejich božstva se každý rok obnovovala a tak i jejich naděje života na zemi. Skutečně mi některé způsoby křesťanských svátků  připadají podobně . Aspoň jsem to nikde nevyčetl v nové smlouvě, že by to Bůh vyžadoval, že by to Ježíš přikazoval. Naopak si myslím, že mnoho z těchto „slavnostních“ obřadů se mu příčí. Raději by je trávil ve spojení se svým lidem, v živém obecenství s ním, než skrze nějaké symboly. Raději by si povídal a radoval se uprostřed svých dětí, než aby musel pozorovat své uctívání, ve kterém není a do kterého není ani zvaný.

Změnilo by se něco, kdyby nebyly Vánoce, Velikonoce… jako svátky? Bůh by přestal být Otcem? Ježíš Spasitelem a Duch svatý by nebyl v našich životech? Ne. Vždyť prvotní církev se obešla bez těchto svátků a jaká v ní byla Boží přítomnost. Myslím, že to je ono. Čím méně Boží přítomnosti, tím více potřebujeme symbolů, obřadů a svátků. Někdy máme tendenci to omlouvat evangelizací, ukazováním Ježíše těm mimo církev, ale pravdou je, že pokud je v nás a mezi námi věřícími Boží moc, nepotřebujeme ani tyto výmluvy.

Již ve staré smlouvě, kde Bůh nařídil konkrétní obřady, hovoří tato slova: “ K čemu je mi množství vašich obětí? praví Hospodin. Jsem syt zápalných obětí beranů a tuku krmného dobytka. V krvi býčků, beránků a kozlů nemám zalíbení. Když přicházíte, abyste se přede mnou ukazovali, kdo to od vás žádal, abyste šlapali po mých nádvořích? Nepřinášejte už falešné obětní dary; kadidlo je mi ohavností. Novoluní a soboty, svolávání shromáždění; nesnáším shromáždění, kde je zlo. Vaše novoluní a svátky má duše nenávidí; jsou mi břemenem, jsem vyčerpán jejich snášením. Když rozprostíráte své dlaně, zavírám před vámi oči. I když rozmnožíte své modlitby, neposlouchám: Vaše ruce jsou plné krve. Umyjte se , pročistěte se, odstraňte mi zkaženost svých činů pryč z očí; přestaňte páchat zlo. Naučte se konat dobro. Hledejte právo, kárejte násilníka, zjednejte právo sirotkovi, zastaňte se vdovy. Jen pojďte a proberme to , praví Hospodin; jsouli vaše hříchy jako šarlat, zbělejí jako sníh, jsouli rudé jako purpur, budou jako vlna. Podvolíteli se a budete poslouchat, budete jíst dobré věci země. Izaiáš 1:11‭-‬19 CSP

Ano k čemu jsou nám všechny ty svátky a slavnosti, když se nechceme podvolit Bohu, když se stále v srdci bouříme, zlořečíme, vyčítáme a stále se jen litujeme, místo abychom činili pokání a začali v poslušnosti chodit po jeho cestách.

„Ty, které předem znal, totiž předurčil, aby přijali podobu jeho Syna, aby se tak stal prvorozeným mezi mnoha sourozenci.“ Římanům 8:29 B21 Máme přijímat podobu Ježíše. Tak pro mne je oběť Ježíše nejen mou výhrou, ale když prožívám v srdci tuto jeho pokoru, která ho přivedla až na smrt za hříchy nás všech, pak je mi jeho tichost s jakou ji přijal přikladem. A i v tom chci přijímat jeho podobu do svého života.