Co myslíte, existuje Bůh? To byla otázka jedné ankety mezi lidmi na ulici.
A co si myslíte vy, jaká byla nejčastější odpověď?Nebudu vás napínat. Tou nejčastější odpovědí byla věta: „ V Boha nevěřím, ale něco nad námi určitě je“.
Vnímáme, že musí být něco více.
Vnímáme, že svět nevznikl jen tak samovolným vývojem.Vnímáme, že nejsme na zemi jen tak pro nic, za nic.
Vnímáme, že bez vyššího cíle, než být jen součástí potravinového řetězce, vlastně nemá život smysl.
Vnímáme, že jsme puzeni k tomu, abychom ten smysl hledali. Tak ho hledáme. Hledáme ho v něčem. Nebo spíše v lecčems.Jsme schopni ho hledat ve stromech, v přírodě. Jsme schopni ho hledat v nějaké energii, jsme schopni ho hledat v dobru a zlu, jsme schopni ho hledat ve vesmíru, jsme schopni ho hledat sami v sobě. Jen jednomu se vyhýbáme. Hledat ho v Bohu.

Pokud najdeme smysl života člověka, zjistíme také, jak a proč vznikl život a celý vesmír se vším, co v něm je. Někdo hledá to „něco“, co je nad námi, v přírodě. Říká si: „To příroda se vší flórou a faunou panuje, je příčinou veškerého vývoje na zemi a jednou vše člověku vrátí, co proti ní dělá, protože je její součástí a pochází z ní“. Co je však ta příroda, která panuje a je původcem života? Je to mravenec v lese, který organizuje a přemýšlí o tom, jak se má dál vyvíjet svět, člověk, mé já? Jsou to stromy, které se rozhodnout, že se musí rozmnožit do nejrůznějších druhů? Je to buňka, která začne přemýšlet o tom co je dobré a co zlé. Když to pak zjistí, tak se nakonec rozhodne stát tou zlou buňkou?  Nakonec zjistíme, ať přikládáme přírodě větší či menší vliv, že i ona se neobejde bez onoho „něčeho“, co je nad ní a řídí ji. Co ji dalo prvotní impuls k životu a vývoji. Pokud se něco stane, říkáme: „To matka příroda“. Ani si při tom neuvědomujeme, že mluvíme o osobě, o někom, kdo má vlastní vůli, city, tvořivou moc. Mluvíme tím o osobě, která to vše řídí a o všem rozhoduje. Copak životadárný déšť a vítr přemýšlí, kde vytvoří poušť a kde prales? Kde zavlaží půdu a přinesou čerstvý vzduch? Jiní říkají, to je energie, která dává život. Je ve všem a ona rozhoduje. Pokud je v rovnováze, pak je vše v pořádku, pokud není, je zle. Podobně mluvíme o různých proudech života jako o tom, to je to „něco“ nad námi. Ale opět platí, že pokud energie tvoří a rozhoduje o tom, co je dobré a zlé, pak má také vlastnosti bytosti. Byť bytosti duchovní, ale bytosti, tak jako „matka“ příroda.
Ti, kteří se zbývají energetickými proudy (vlnami, čakry…), budou namítat, že to jsou oni, kdo směřují a uvolňují tuto energii správným směrem v životě lidí, zvířat a přírody. Pak se tedy oni sami stávají tím „něčím“ nad námi. Jen škoda, že i oni jsou smrtelní a tak jejich“údajná“ moc uvolňovat zdroj dobra a zla je omezená. Protože jak by chtěli „být tím něčím“ nad námi, když jím nejsou ani nad sebou? Nakonec tak či onak musíme přijít (a to i bez víry) k tomu, že to něco musí být bytostí, nebo aspoň někým, kdo má tyto vlastnosti, vlastní vůli, tvořivost, cit a také absolutní moc.
Myslím, že právě toto poznání vede některé k tomu, aby se zabývali tím, že tím „něčím“ je mimozemská civilizace, která nám údajně vládne z vesmíru.

Je úžasné, jaké kombinace dokáže člověk vytvořit a uvěřit jim, jen aby nepřipustil tu nejlogičtější a nejjednodušší možnost. Existenci Boha. Je to možná tím, že Bůh není někdo, ale konkrétní osoba. Byť je Duch, má nejen svou vůli, cit, myšlení, ale především ve svých rukách konečné právo a spravedlnost a soud. Vědomí Boží existence nás vede pod jeho autoritu a poslušnost, protože Bůh určuje to, co je správné a co ne.

Pokud hovořím jen o “něčem“ nad námi, mám stále svobodu a mohu si sám rozhodovat o tom, co je pro mne dobré a co zlé. Pokud přiznám Boží existenci a jeho stvořitelskou moc, pak jsem o toto právo určení přišel. Bůh to již rozhodl a rozhoduje. Pak by vyšlo najevo, že možná mé „dobře“ je v očích Boha zlo a musel bych s tím jednat. Proto je pro mnohé lepší „něco“ a „někdo“, než otevřeně přiznat Boží existenci. To vše probíhá uvnitř nás, v našem podvědomí, v srdci. Je to ta odvěká vzpoura proti Bohu. Na venek se dostane již jen jako to „NĚCO“ nad námi. Něco, nebo někdo je vlastně nic, protože je to neuchopitelné. Pokud něco nepojmenuji, nemohu to ani uchopit. A to nám vyhovuje. Tak jsme bohy sami sobě.
Pokud se však rozhodnu přijmout a pojmenovat to“něco“ Bohem – Hospodinem, pak zjistím, že Bůh je skutečnou osobností, která má nejen všechny vlastnosti osoby, ale především ve svém milosrdenství a milosti nás chce přijmout zpět za své děti. Zjistíme, že nás volá do osobního vztahu Boha Otce a jeho milovaných dětí. Pak začneme chápat smysl našeho života, proč tu jsme a kam směřujeme – k věčnému a živému vztahu s Bohem Otcem.