Poslední budou prvními

Dokážu si představit jaké reakce by vyvolalo mezi od rána čekajícími pacienty, kdyby mne sestra pozvala do ordinace hned, jak bych přišel. Kdyby se zeptala, tak kdo přišel jako poslední? Dnes to vezmem od zadu. Tak pojďte dovnitř. Jak bychom reagovali, kdybychom v čekárně seděli již dvě nebo tři hodiny.

Když čteme, že poslední budou první a obráceně, někdy máme takovou představu. Nemyslím si, že to Pán dělá tak, jak jsem to před chvílí popsal. Spíše si při těch slovech vzpomenu na syna Jonatána. ( Mefibošet – 2. Samuelova) Pocházel z královského rodu, ale od mládích zchroml na obě nohy. Byl poslední z Jonatánova domu. Někde schovaný. Zastrčený. Sám se nazýval mrtvým psem. Celý svůj život. Přesto jednoho rána se David rozpomenul na své přátelství s Jonatánem a chtěl se postarat o lidi z jeho domu. Mefibošet se ze dne  a den ocitl opět tam  kde měl původně být. U královského stolu, vedle krále.

Bůh nezapomíná. Mnozí si mohou připadat jak Mefibošet a to i v církvi. Zvláště když  vidí dokonalé bratry a sestry kolem sebe, kteří slouží „ve dne v noci“, hovoří o svatosti a Božích požehnáních, která jim Bůh dává…  Mohou si říkat, Bůh na mne zapomněl, nebo nejsem hoden, asi nejsem dost svatý nebo jen tak se stáhnou někam do kouta církve.
Bůh však vidí do všech koutů. Jeho láska není závislá na našich schopnostech, obdarování nebo službě. On nás miluje takové, jací jsme. I s naší  nedokonalostí. Mu stačí naše srdce. Nastav mu ho. Ať si ho vezme, ať se ho dotýká svou přítomností. Pak ihned poznáš, že nejsi poslední, ale staneš se prvním. Prvním tak, jako všechny jeho děti.

Zkoušky nám přináší radost

Jezdím autem již více než 25 let. Za tu dobu jsem najel více než jeden a půl milionů kilometrů. Měl jsem pár drobných nehod, které se ani neřešily přes policii. Spíše to byly většinou strkance. Jen jednou jsem dostal smyk na náledí a skončil jsem ve svodidlech, ale i to odnesl jen přední blatník u spolujezdce a světlomet.
Poslední léta jsem převážně jezdil po dálnicích a to především na Slovensku. Pokud jsem měl někam jet, jel jsem raději po dálnici, i když to bylo dál. Cesta byla pohodlnější. Také jsem měl milost, že jsem mohl posledních několik let jezdit kvalitním autem, které mělo mnoho různých asistentů, které pomáhají při řízení. Zvykl jsem si na ně a skutečně mi pomáhaly. O co více mi pomáhaly, o to méně jsem se soustředil na řízení. Teď jsem se vrátil ke staršímu autu bez těchto asistentů a také na cesty první třídy nebo „okresky“. Najednou jsem zjistil, jak díky dálnici a asistentům ochabla moje pozornost a jak se znovu potřebuji soustředit na řízení. Pomohlo mi, že jsem měl mnoho zkušeností v minulosti a tak jsem se rychle adaptoval na novou situaci. Během těch let jsem na cestách zažil mnoho nepříjemných situací, kdy jsem po nich někdy musel zastavit, vystoupit a uklidnit se, abych mohl jet dále. Každá taková situace, každý nepředvídaný zvrat na silnici mi přidával zkušenosti, jak se zachovat, jak řídit, naučil mne předvídat situace a sledovat dění v předu, vzadu i vedle auta. Stalo se to součástí mého života na silnici. Dnes nad tím nepřemýšlím, ale jednám samozřejmě, je to ve mně. A přináší mi to radost z řízení. Již po nepříjemných situacích nemusím zastavovat a dávat se do pořádku, ale pokračuji v klidu dál.
Jsou to právě zkušenosti, které nás posunují, vyučují a pomáhají nám zdolávat nové a těžší.
V našem křesťanském životě je to stejné. Možná si myslíme, že nám vše spadne z nebe. Ano, dostáváme dary z nebe, přichází k nám Boží požehnání, ale to také přichází skrze zkušenosti, když procházíme rozličnými zkouškami. Zkouškami se prohlubuje naše poznání Krista, náš vztah s Ním, poznávání jeho lásky, spravedlnosti a milosrdenství.
Skrze zkoušky se učíme používat duchovní dary, které nám byly dány Duchem svatým. Skrze zkoušky jsme vychováváni a vedeni k obrazu Krista a upevňuje se v nás jeho charakter. Skrze zkoušky se to, co víme teoreticky z Písma, kázání a vyučování, stává přirozenou součástí našich křesťanských životů.
Jsme milováni Bohem. Jak to poznáváme?
Vždyť koho miluje Hospodin, toho vychovává a trestá každého, koho přijímá za syna.“ Židům 12:6
Hospodin kárá, koho miluje, jak otec syna, jehož má v oblibě.
Přísloví 3:12
Obojí Bůh dělá tak, že nás staví před rozličné zkoušky, které nás vychovávají, ale také si v nich uvědomujeme své chyby. Jakub nás povzbuzuje slovy: Mějte z toho jen radost, bratři moji, kdykoli upadáte do různých zkoušek.
Jakub 1:2 (A podobně také 1Petrova 1:6-7)
Tak se radujme!



Smrt služebníků

Minulý týden jsem byl s několika kolegy na pohřbu bratra, kterého jsme si velmi vážili, který pro nás byl vzorem lásky Kristovy, kterou máme mít v sobě jako samozřejmost. Nebyli jsme sami, kdo ho tak vnímal. Na pohřbu bylo několik set lidí a vydávala se tam svědectví o tom, jaký byl jeho život.
Zemřel na nádor v mozku. Mnoho křesťanů-služebníků umírá v mladém věku na nejrůznější onemocnění. Nejčastější za poslední léta jsou právě nádorová onemocnění. Můžeme se ptát proč? Proč tak brzo, když mohl/a ještě dlouho sloužit Pánu tady na zemi. Některé to dokonce vede k pochybnostem. Tak proč.
Opět použiji jeden verš ze včerejška: ‚Vzácná je v očích Hospodinových smrt jeho věrných. ‚ Žalmy 116:15
Apoštol Pavel umřel (byl sťat) ve svých 57 letech. Apoštolu Petrovi v době jeho ukřižování mohlo být o deset let více. Oba umřeli v celkem mladém věku. Mohli bychom se ptát, proč tak brzo. Pokud by žili ještě o deset dvacet let déle, mohli přinést evangelium i do ještě vzdálenějších zemí na severu Evropy apod. To ovšem Bohu neříkáme. U těchto apoštolů jejich smrt bereme jako samozřejmost. Pokud však zemře dnes mladý nebo ne moc starý služebník, takové otázky klademe. Navíc se ptáme, co udělal špatného, že tak brzo zemřel. Nebo hovoříme o tom, že jeho smrt je nesmyslná apod. Chci tady jasně říct, že není rozdíl mezi tím, jak na služebníka zaútočí ďábel. Zda skrze meč, oheň nebo nádor a jinou nemoc. Jde-li o věrného služebníka, jde vždy o oběť pro Krista!!!
Pavel o své smrti říká: ‚Já už totiž začínám být obětován; přišel čas mého odchodu. Bojoval jsem dobrý boj, svůj běh jsem dokončil, víru jsem zachoval. Teď na mne čeká koruna spravedlnosti, kterou mi v onen den udělí Pán, ten spravedlivý soudce – a nejen mně, ale všem těm, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod. ‚ 2 Timoteus 4:6-8
Pavel prošel mnoha situacemi, kdy byl již téměř mrtvý, ale vždy ho Bůh z těchto situací vysvobodil, zachránil. Teď ví, že tady záchrana nebude. Nebude sice záchrana, ale Bůh se oslaví na jeho smrti. Jeho tělo se stane konečnou obětí jeho života pro Krista. Pak přijde jen spoluúčast na slávě Kristově.
Pavel také píše: ‚Pro Boží milosrdenství vás vyzývám, bratři, abyste vydávali své životy Bohu jako živou, svatou a příjemnou oběť; to bude vaše pravá bohoslužba. ‚Římanům 12:1
Pokud to služebník dělá, pak je na Bohu jak a kdy tuto oběť použije naposled. V muslimských zemích to může být upálení, ukamenování, ukřižování, podřezání. Jiných malárie, v Evropě nádor nebo jiná nemoc. Nikdy to není od Boha, je to útok na život od ďábla. Je to jeho snaha, aby služebník zapochyboval o Boží lásce a záchraně, aby ztratil víru nebo zahořkl. Bůh však své věrné provede i tímto a jejich víra vydrží až do konce. Porazí tak ďábla a oslaví Krista a vejdou do jeho slávy.

Musím také dodat, že to neznamená, že se nemáme modlit za uzdravení nebo vymítat démony apod. Měli bychom však vědět kdy ano a kdy ne. Také je potřeba znát názor umírajícího. Tak jak Pavel i Petr věděli, že je jejich čas, kdy budou obětovaní. Je to jako u spasení. Bůh má mnoho svých dětí, které čekají jen na zavolání (na to aby slyšeli evangelium), my však musíme kázat všem, protože nevíme kdo jsou tyto Boží děti. A Boží děti reagují na slovo od Boha, které slyší z našich úst a přichází k Otci. A někdy ho potřebují slyšet víckrát od více věřících. Protože neznáme Boží vůli pro lidi musíme se za uzdravení služebníků a obecně lidí modlit. Nemáme však cítit hořkost nebo prohru, nebo dokonce začít pochybovat o Písmu, když Bůh rozhodne jinak.






Křesťan a politika

3. Autorita Božího dítěte není od lidí

Dlouhodobě politici hovoří o demokracii. Dělí svět na demokratický nebo nedemokratický. Hlavně toto rozdělení slyšíme od politiků na západ od nás. Přesněji na severní části polokoule. Naše mozky jsou masírované názory, že pouze ony ( ty státy) mohou zajistit demokratický chod zemí ve světě. Dnes jsme se dostali do stavu, kdy demokratičtí politici jsou tak demokratičtí, že zakazují lidem mít jiný názor než mají oni. Můžeme slyšet o odsouzení lidí, kteří si toto dovolili. Když je nelze soudit, pak jsou pronásledováni v médiích a označovaní za zrádce apod. Když jdete stále po zeměkouli na západ, dostanete se nakonec na východ. A to i přesto, že západ se nedá spojit s východem. Je to možné jen proto, že země je kulatá a naše cesta po ní směrem na západ se stává zakřivenou. Podobně ti, kteří nejvíce bojují za toleranci, začleňování jiných, za demokracii, se podobně dostanou na stranu netolerance, vytěsňování těch, kteří mají jiný názor a začínají používat nedemokratické prostředky a metody. Ve své urputnosti prosadit vlastní zájem a v nenávisti vůči těm, kteří s nimi nesouhlasí, se stávají sami tím, proti čemu bojují. Prostě vyrazili na pokřivenou cestu.
Dnes je svět ve válce. A není to válka o demokracii. Jde o něco jiného. Viditelně jde o boj mezi takzvanými progresivním pojetím světa a tradičním. Progresivní pojetí je cestou ke globálnímu řízení světa z jednoho centra, kde vládne jeden názor, jeden systém pro všechny. Vše řízené umělou inteligencí, která je bez soucitu a milosrdenství a spravovanou malým týmem lidí. (Oficiální strategie OSN pro umělou inteligenci do roku 2030). Jedná se o světovládu, kterou v určité chvíli převezme antikrist. Na druhé straně stojí svatí, kteří jsou nazýváni konzervativci. Stojí na hodnotách Písma. Ovšem je těžké na první fyzický pohled rozeznat kdo je kdo. O tom jsem však psal včera.
Těžko se můžeme pohybovat v takovém světě bez autority Božích dětí. Co je vlastně autorita Božích dětí a jak nás ochraňuje nebo jaké pravomoci nám dává? Autorita Božích dětí, je autorita Království Ježíše Krista. Není závislá na lidech a lidé ji neudělují. Je to autorita získaná z podílu na dědictví, které máme v Kristu. (Jsme li však děti, jsme i dědicové — dědicové Boží a spoludědicové Kristovi, pokud vskutku spolu s ním trpíme, abychom spolu s ním byli také oslaveni.‘ Římanům 8:17) Jsme vyslanci Jeho království tady na zemi. Toto postavení nám dává pravomoc jednat v určitých případech v moci tohoto království. („Stahovat toto království na zem“)Tím myslím v duchovní moci, která se projevuje zázraky, změnami duchovní atmosféry a především zvěstováním tohoto království lidem.
Ježíš, přestože křísil mrtvé, uzdravoval a vymítal démony, se nesnažil změnit společenský řád, nebojoval proti světským autoritám. Nepřišel svrhnout systémy, ale zachránit lidi. přišel porazit Satana a ne lidi.
Všimněme si několika výroků z Písma. Ježíš je říká Pilátovi:
‚Ježíš odpověděl: “Mé království není z tohoto světa; kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji strážci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; ale mé království není odtud.” ‚ Jan 18:36 Ježíš sám říká, že jeho království není z tohoto světa a pak ještě dodává:
‚Pilát mu řekl: “Jsi tedy král?” Ježíš odpověděl: “Ty říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.” ‚ Jan 18:37
Tady nám jasně Ježíš říká jeden z důvodů, proč přišel na svět. Aby vydal svědectví pravdě. Ne svrhnout Římany, nastolit nějaký nový řád apod. Ustanovování vlád a autorit je na Otci – to říká Pilátovi o několik veršů dál: ‚Ježíš [mu] odpověděl: “Neměl bys nade mnou žádnou pravomoc, kdyby ti to nebylo dáno shůry. Proto ten, kdo mě tobě vydal, má větší hřích.” ‚ Jan 19:11 Neměl bys žádnou moc, kdyby ti to nebylo dáno shůry. Je to Otec, který ustanovuje a zmocňuje vlády. A také zde vidíme, že pokud Otec nedovolí, nemůže se nám nic stát ani od „vladařů“ tohoto světa. Pokud to dovolí, pak ví proč a znamená to i naše konečné vítězství: ‚Vzácná je v očích Hospodinových smrt jeho věrných. ‚Žalmy 116:15
Apoštol Pavel je tím dalším, jehož slova chci dnes použít, a která nám více ukazují na naši autoritu: ‚Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám, neboť není autority, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti autoritě, odporuje Božímu nařízení. Ti, kdo mu odporují, přivolávají na sebe soud. ‚Římanům 13:1-2
A jinde píše: Neboť vám je z milosti pro Krista dáno, abyste nejen v něj věřili, ale i pro něho trpěli; vedete týž zápas, jaký jste při mně viděli a o jakém nyní slyšíte. Filipenským 1:29-30 Apoštol Petr nám to více vysvětluje: Ale i kdybyste měli trpět pro spravedlnost, jste blahoslavení. Nebojte se jich a nerozrušujte se, ale Pána, Krista, posvěťte ve svých srdcích. Buďte stále připraveni k obhajobě před každým, kdo by od vás žádal, abyste vydali počet z naděje, kterou máte, avšak s tichostí a s bázní, majíce dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni v tom , v čem vás pomlouvají [jako zločince]. Neboť je lépe trpět, BUDELI TO CHTÍT BOŽÍ VŮLE , když jednáte dobře, než když jednáte zle. Vždyť i Kristus jednou provždy trpěl za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby vás přivedl k Bohu. V těle byl sice usmrcen, ale v Duchu obživen. ‚ 1 Petr 3:14-18
Naše autorita Božích dětí nám dává i autoritu trpět nebo zemřít (budeli to chtít Boží vůle), ale také být obživeni Duchem.

Nedostali jsme autoritu proto, abychom se snažili nějakým způsobem uchopit moc nebo ji měnit – to patří výlučně Otci. Máme autoritu proto, abychom mohli oslavit jméno Ježíš. Naše autorita pochází od něho a díky jeho oběti za nás. Abychom mohli zvěstovat Boží království a přinášet pravdu o Bohu, Ježíši, Duchu svatém a Božím království o spasení.
Pokud už máme potřebu někoho volit, pak jsem včera radil jak se na věci podívat shora, ale podle mne je to věc výlučně našeho Otce, který autority ustanovuje bez ohledu na lidský názor, volební preference apod. On je ten, který naklání srdce lidí. Pokud vás Bůh však vede k volebním urnám nebo do politiky, ujistěte se, že je to skutečně z Ducha, protože je to často smíchané s touhou po lidském uspokojení z lidské služby, touho po autoritě, kterou nedává Bůh, ale je od lidí apod. Pak je člověk zklamaný a zahořklý. Pokud tě však volá do této služby Bůh, pak mohu říct jen amen, udělej to, k čemu tě vede.







Intermezzo mezi 2.a 3. kapitolou

Prezidentské volby v SR

Mezi druhou a třetí kapitolou se uskutečnily volby prezidenta SR. Dovolte, abych se k nim na chvíli vrátil a možná právě na nich jsme se něčemu naučili a také to souvisí i s tématem, který probírám.

Rád používám selský rozum a odvěká rčení, která ve většině případů mají kořen v biblických příslovích jako: „Kdo druhému jámu kope, sám do ní padá“ nebo „Zloděj křičí chyťte zloděje“ také „Kdo mečem zachází také jím schází“ a „Není všechno zlato, co se třpytí“ a „Vrána k vráně sedá druh druha si hledá“… .
Možná by se sem hodila i tato vyzkoušená pravda: „Bůh pohoršuje mysl člověka, aby vyšlo najevo, co je v jeho srdci.“ A právě tím bych chtěl začít.
1. Když si sundají masku aneb poznáme je po ovoci.
Po prvním kole prezidentských voleb vedl Korčok, který nebyl nezávislým, ale jasným kandidátem progresivců a celé spojené opozice proti Ficovi. To ještě silněji podpořilo sebevědomí jeho a celé opozice a odráželo se to i v kampani a siláckých řečech. Když se čekalo na sčítání hlasů, pak se progresivci pasovali předem na vítěze. Pellegrini ještě před sčítáním vystoupil s velmi pokorným projevem a postojem. Ve chvíli, kdy bylo jasné, že vyhrál Pellegrini padaly masky a ukázalo se srdce. Korčok začal vyhrožovat a to i přes jeho vyjádření, že bude respektovat výsledek voleb. Tak mi to připomnělo slova vlka z kresleného seriálu: „Jen počkej zajíci!“ Jinými slovy počkám a při první příležitosti se pomstím. Jak by jako „vladař“ jednal s těmi, kteří by s ním nesouhlasili? Unesl by kritiku a tlak, který „vladařství“ sebou přináší? (Nemstěte se sami, milovaní, nýbrž dejte místo Božímu hněvu, neboť je napsáno: „Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.“ Ale: „Jestliže má tvůj nepřítel hlad, dávej mu jíst, a máli žízeň, dávej mu pít; když to budeš činit, nasypeš žhavé uhlí na jeho hlavu.“ Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem. Římanům 12:19-21)
2. Kdo druhému jámu kope, sám do ní padá aneb pokud neodpustíš ani tobě nebude odpuštěno.
Verše o žhavém uhlí na hlavě mne naučily jedné pravdě. Zjistil jsem, že Bůh ve své spravedlnosti se zastane i mých nepřátel, pokud jim neodpustím nebo je budu nenávistně pronásledovat, utlačovat, pomlouvat, pokud budu vůči nim jednat nespravedlivě a pod. Pak to žhavé uhlí skončí na mé hlavě. Slovenské volby nebyly o Korčokovi a Pellegrinim, ale o s Ficem nebo bez něho. Tak jako parlamentní volby byly plné nenávisti opozice vůči Ficovi a tomu, co představuje a proti těm, kteří za ním stojí.
Mohli se opoziční vedoucí poučit z jednání Matoviče, když byl premiérem. Místo, aby se zaměřil na řešení problémů, zaměřil se na nenávistnou kampaň vůči Ficovi a na jeho likvidaci a na likvidaci těch, kteří stáli kolem něho nebo mu pomáhali. Bylo zvykem, že nový král při své korunovaci uděloval milost. Tady čišelo nemilosrdenství a až ďábelská nenávist. Matovič dělal hned od začátku věci, které se Bohu nejen nelíbí, ale mnohé které přímo nenávidí. Uvedu jen čtyři, protože by to byl dlouhý seznam:
– zavedl a legalizoval institut anonymního udávání
– nechal zavírat své protivníky, aniž by měl důkazy
– hledal neustále viníky, místo aby hledal řešení
– místo pokoje přinášel nepokoj
Také jeho vláda skončila fiaskem. Co považuji za slepotu je, že po jeho pravici i levici stáli křesťané a nedokázali to vidět. Spíše naopak to podporovali.
Podobně se chová i současná slovenská opozice. Neponaučila se a proto spadla do jámy, kterou kopala Ficovi. Podobně a ze stejného důvodu Bůh naklání srdce lidí pro Babiše v ČR.
3. Vrána k vráně sedá, druh druha si hledá, zloděj křičí, chyťte zloděje aneb ‚Blahoslavený je muž, který nežije podle rady ničemů, na cestě hříšníků se nezastaví a v zasedání posměvačů neusedne,… .
Z Globálního institutu v Davosu vyšlo již mnoho a mnoho vyškolených „agentů“, kteří mají za úkol pomáhat při globalizaci světa a při změně světového řádu. Jsou cíleně začleňováni i do politických stran a to jak do těch, které podporují globalizaci, tak do těch, kteří ve svých prohlášení se staví proti ní. Tak májí zastánci globalizace vliv všude. A je jedno kdo bude v té či oné zemi u moci. Samozřejmě se snaží tyto své lidi protlačit do vlivných funkcí. V případě stran, které odmítají globalizaci to dělají tajně a čekají až na vhodnou chvíli, kdy může jejich „agent“ ovlivnit některá jednání nebo stranu samotnou. Voly prezidenta jsou jednou z takových situací, stejně jako sestavování vládní koalice.
Protože jsou na všech stranách, je těžké určit, jak která strana se bude chovat a co se z různých poslanců a politiků vyklube.
Jak to poznat. Jedno z pravidel je, že vrána k vráně sedá. Na Slovensku se Progresivní Slovensko veřejně hlásí ke globalizaci. Podívejme se, kdo si k němu, jako nesilnější opoziční straně ve volbách přisedl. Dokonce i Křesťanské demokratické hnutí. V samotné této straně se nyní odehrává rozkol (podobně jako v ČR.) Liberální křesťané jsou nyní ve vedení a vedou prakticky své strany do tábora, který stojí proti křesťanským hodnotám a Písmu. Jako věřící mám tedy jasno. Podívám se, kteří politikové se semkli a vidím koho volit a koho ne. Příklad z ČR. Dnes KDU vedou liberálové. Pokud se někdo staví za tradiční hodnoty křesťanství volají o jeho vyloučení ze strany. Pan Svoboda patří k těm, kteří nesouhlasí liberalizmem v křesťanství. Opět se podívám a vidím koho volit a koho ne.
Dalším znakem je posměvačství. Nesedět s posměvači. Posměvač je určitý druh štváče, který svým posměchem vyvolává štvanice proti někomu. Mezi velké posměvače patří Matovič, kterému opozice dovolila si přisednout do jejich týmu. Dále jimi je celá řada novinářů mnoha medií, která byla jednostranně zaměřená pouze za Korčoka. Také umělců, kteří pro tato média dávali svá vyjádření, která stavěli jako jedinou možnou „pravdu světa“.
Nejen volby prezidenta jasně ukázaly, kdo je kdo, ale také jak se do nich zasahovalo a ovlivňovalo z venčí. Především z ČR. Vrána k vráně sedá. Ti největší křiklouni, kteří volají po demokracii a straší ohrožením demokracie druhé, vláčeli po mediích ty, kteří měli jiný názor a snažili se vytahovat na takové osoby špinavé prádlo. Když nic nenašli, dali nálepku dnešní doby: „pro Ruský“. Prostě zloděj křičí chyťte zloděje.

Nemám iluze o situaci na Slovensku a v Česku a…, ale vím, že Bůh je spravedlivý. I když se nevyznáme v politice, můžeme rozpoznávat věci podle Božího slova. Hledejme tam a ne v mediích. Máme autoritu Božích dětí a můžeme stát nad situacemi a vidět je očima našeho Otce.

Křesťan a politika

2. Politika

„Politika (z řeckého polis– město, politiké techné – správa obce) je mnohoznačný pojem obvykle označující proces a metodu rozhodování určité skupiny lidí s většinovými zájmy a názory. Politika je oblastí, v níž je přítomné neustálé větší či menší napětí mezi „vládnoucí“ (politika shora) a „emancipační“ (politika zdola) politikou.[1] Politiku lze chápat také jako boj o společenské uspořádání.V rámci rozhodovacích procesů je politika správou věcí veřejných, uměním řídit stát, hájením zájmů jednoho státu vůči druhému, vytvářením a udržováním vztahů mezi těmito státy. Prostředkem politiky je politická moc, kterou lze získat buď demokratickými prostředky, nebo násilím. V demokracií vstupují do politiky politické ubjekty přesvědčováním (argumentací zúčastněných stran) a vyjednáváním (často kompromisní dohodou) a tak vytvářejí či spoluvytvářejí politická rozhodnutí. Mezi takové subjekty mohou patřit jednotlivci (občané), stejně jako organizace (politické strany a hnutí spolky a jiné zájmové skupiny). Vynutitelnost politického rozhodnutí je zajištěna autoritou (která vykonává politickou moc).
V přeneseném smyslu znamená politika chování a jednání jednotlivce nebo skupiny nebo nasazení prostředků (ať legitimních, nebo ne) k dosažení určitého cíle.
Politika jako správa věcí veřejných byla chápána již v antickém Řecku Ve středověku se pak do jisté míry stala dědičnou záležitostí feudálů, o něco později výlučnou záležitostí politiků. V novější době přechází tato tradice do pojetí politiky jako věci občanů.“

Tolik o politice říká slovník (Wikipedie). Silně jsem vyznačil text, který se nás dotýká:
skupina lidí s většinovými zájmy – většinový zájem lidí není nikdy v souladu s Božím záměrem. Samotná skupina křesťanů (myslím znovuzrozených křesťanů) nikdy nebude většinová.
Neboj se, malé stádečko, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. Lukáš 12:32
“Vejděte těsnou branou, protože široká je [brána] a prostorná cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kteří jí vcházejí. Jak těsná je brána a zúžená cesta, která vede do života, a málo je těch, kdo ji nalézají!”
Matouš 7:13-14

Boj o společenské uspořádání – Bůh nás neposílá měnit společenské uspořádání, ale hlásat evangelium a činit jeho učedníky. Tento svět není jeho královstvím. (Ježíš odpověděl: “Mé království není z tohoto světa; kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji strážci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; ale mé království není odtud.” Jan 18:36) Náš boj není proti tělu a krvi, ale proti mocnostem v ponebeských oblastech. Nejde o boj za změnu zřízení, ale za lidské duše. Změna společenského uspořádání nezmění srdce člověka. Zkušenost je často opačná.
Jenom ať každý žije tak, jak mu Pán udělil, každý, jak ho Bůh povolal. Tak to také přikazuji ve všech sborech. Byl někdo povolán jako obřezaný? Ať to nezakrývá. Byl někdo povolán jako neobřezaný? Ať se nedává obřezat. Obřízka nic neznamená ani neobřízka nic neznamená, ale zachovávání Božích přikázání. Každý ať zůstává v tom postavení, ve kterém byl povolán. Byl jsi povolán jako otrok? Nedělej si s tím starosti. Jestliže se však můžeš stát svobodným, raději toho využij.  Neboť kdo byl v Pánu povolán jako otrok, je Pánův propuštěnec; podobně kdo byl povolán jako svobodný, je otrok Kristův. Byli jste koupeni za velikou cenu. Nebuďte otroky lidí. Bratři, každý ať zůstává před Bohem v tom postavení, v jakém byl povolán.
1.Korintským 7:17-23
Apoštol Pavel stál před králi, místodržiteli, před různými hodnostáři a i před císařem, ale nikdy nemluvil o změně režimu, ale vždy jen o Ježíši Kristu. Možná nás situace přivede na místa, kde budeme mít vliv, možná i výkonnou moc, ale to neznamená, že máme dělat revoluce. Máme zvěstovat Krista právě v té společnosti, do které nás Bůh přivede. Ostatní práci máme dělat tak, jako bychom ji dělali Kristu. Být poctiví, pracovití, věrní, spravedliví…
Vždyť tento svět, tak jak ho známe jde do záhuby a my máme, co nejvíce lidem ukázat na cestu do věčného Kristova království. Nejsme schopni a ani se to od nás nežádá, abychom svět měnili. (Chceme měnit Boží slovo, které řekl o tomto světě? Marek 13, Matouš 24…)

Často jsou nutné kompromisní dohody – Křesťané nemohou dělat kompromisy. Vidíme však, že v politice strany, které údajně zastupují křesťany je dělají. Musí je dělat, pokud se chtějí podílet na moci. Nikdy nemají tolik voličů, aby se staly vůdčí politickou silou, ale pouze se naklánějí na tu či onu stranu, která jim umožní nějaký malý podíl na moci. Aby to bylo možné, musí dělat kompromisy. To vede k jejich odklonu od toho, co původně měli hájit a ke ztrátě voličů.

Politická moc – problémem je, že si věřící v politice myslí, že by svět změnili, kdyby měli moc. Politickou a tím i výkonnou. V posledním desetiletí vznikalo mnoho zbytečných zákonů a nařízení v domění, že tyto zákony zabrání rozkrádaní, korupci, vraždám, dopravním přestupkům apod. Žádný zákon nezmění srdce člověka a jeho charakter. Proto těchto činů neubývá, ale naopak. A také úměrně s tím jak přibývají, přibývá i zákonů, které tomu mají zabránit. Marně. Člověka může změnit jen Boží dotek, osobní vztah s Kristem. Většina znovuzrozených křesťanů, kteří vstoupí do politiky, po krátkém čase odchází se zklamáním a znechucením. Ti, kteří zůstávají se často zapletou do bojů o zákony, o postavení strany, za kterou kandidují a do žabomyších válek v parlamentech, že ztrácejí kontakt s realitou, ve které žijí ostatní občané.

Politickou moc, lze získat buď demokratickými prostředky, nebo násilím – politická moc je spojena s tou výkonnou. Představitelé menšiny jí mohou těžko získat v demokratických volbách. Mohou ji mít jen díky kompromisům nebo ji získat nějakým druhem násilí nebo manipulace a podvodem na voliče (zastrašováním z něčeho nebo z někoho, odstraněním politických protivníků ve vládě nebo násilným převratem…). Každopádně pokud moc již získá neuvědomuje si, že stejně dělá jen to, co musí dělat. Královo srdce je v Hospodinově ruce jako proudy vody, nakloní ho, kamkoli se mu zalíbí. Přísloví 21:1
Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám, neboť není autority, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, Římanům 13:1

Pokud shrnu všechny body, zjistím, že křesťan a politika, tak jak ji dnes známe, nejde dohromady. Apoštol Pavel nám dává návod jak měnit situace a svět: Především tedy prosím, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy a děkování za všechny lidi, za krále a za všechny ty, kdo jsou ve vysokém postavení, abychom mohli vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti.  To je dobré a milé před Bohem, naším Zachráncem, který chce, aby byli všichni lidé zachráněni a přišli k poznání pravdy. 1 Timoteus 1-4



Zakončení příště (3. Autorita Božího dítěte není od lidí)


Křesťan a „politika“

  1. Křesťanský stát?

Vždy se začnu usmívat, když slyším hovořit o možnosti vytvoření křesťanského státu. Jak by to bylo skvělé, kdyby stát vedli znovuzrození křesťané. Podle mého úsudku, by to byla katastrofa. (A taky jsem jednu takovou zažil.) Stát není církev. A nikdy z něj církev nemůže vzniknout. Ani nemůže vzniknout další „Izrael“. Nehledě na to, že Izrael a křesťanství jsou dva rozdílné pojmy, i když mají společné jmenovatele. (Hospodin, Kristus) O tom však později v dalších kapitolách.

Ti, kteří stojí ve vedení musí sloužit všem ve státě. Ne jenom „církvi“.
1. Pokud začnou prosazovat křesťanství a pro církevní pravidla a zákony, pak se proti nim postaví zbylá většina obyvatel. Ta se tím postaví proti církvi jako takové. Proti hlásání evangelia, které automaticky odmítá.
2. Bývá to i opačně. Aby sekulární svět nemohl poukazovat na to, že se nespravedlivě nadržuje křesťanství, se vláda stává více a více světskou. (To se může stát a stává se i s vedením církve.)
3. Vláda musí velmi často dělat i nepopulární věci, kterým věřící nerozumí a po takových opatřeních ztrácí vláda důvěru i u věřících.

Je tedy více důvodů, proč není možné, aby existoval „křesťanský stát“, ale tím hlavním je, že křesťanským státem se stát nestane jen tím, že ho vedou křesťané, ale tím, že lidé v tom státě znají osobně Ježíše Krista a odevzdali mu své životy a žijí plni Ducha svatého. A to nejde zařídit příkazy a zákony od vlády.

Kristus nás neposlal zřizovat státní instituce, ale kázat evangelium a vyhlašovat, že se přiblížilo Boží království. Poslal nás činit jeho učedníky. A to do celého světa, ve všech národech a státech (Matouš 28:18-20, Skutky 1:8). Boží království mezi námi nemá hranice a nedá se uchopit žádnými světskými zákony a nařízeními (Lukáš 17:20-21). Křesťané mají své občanství v nebi a zde na zemi jsme jenom jeho vyslanci (Filipským 3:20, 2.Korintským 5:20). Nemáme vytvářet rádoby „spravedlivé“ státy, ale přivádět lidi do Božího království.

My již máme vlastní křesťanský stát – své království a v něm je naším Králem Kristus.







Chceme se nechat vyučit?

Dnes uzavřu 14 kapitolu Jana. Na závěr použiji dva verše 26 a 27. Ale Zastánce, Duch Svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a není bázlivé.
Naučí nás všemu. Připomene nám vše. Čemu nás naučí? Na prvním místě nás bude učit být jako Ježíš. To znamená myslet jako on, cítit jako on, mluvit jako on, modlit se jako on, porozumět všemu jako on. Vzpomeňme si na to, že pro Ježíše a skrze Ježíše všechno bylo a jest.
Tedy Duch svatý nás naučí rozumět tomu, co Bůh dělá. Vždyť kdo z lidí ví, co je v člověku, než duch člověka, který jev něm? Tak ani Boží věci nezná nikdo, jen Duch Boží. 1.Korintským 2:11 My jsme dostali zaslíbení Ducha svatého a máme ho. Tedy je to on, kdo nás vyučuje o Božích věcech!!! Ale chceme se nechat vyučit? A všemu? Na vyučování musí být vždy dva. Ten kdo učí a ten, kdo se chce nechat vyučit.
Také nám připomíná, co nám Ježíš řekl. Pokud čteme Písma, pak čteme o tom, co nám Ježíš říká. Já přicházím do věku, kdy si již tolik nepamatuji, kde přesně se co v Písmu praví, ale je Duch svatý, který mi to připomíná, protože jsem to již mnohokrát četl. Pokud nečteme Písmo (neposloucháme), nemá nám co připomínat. Jindy nám do našeho srdce zasévá slova zaslíbení od Ježíše. I na ně často zapomínáme, tak nám je připomíná, abychom očekávali a měli naději.
Poznávání Božích věcí a připomínání zaslíbení a Ježíšových slov nás uvádí do Kristova pokoje. (On je také Knížetem pokoje Izajáš 9:5) Protože on sám je tím Pokojem (tak jako Cestou, Pravdou, Životem), přináší do našich životů pokoj. Čím více poznáváme Boží věci, tím více pokoje, víry a neděje máme a roste naše láska k němu. Kristus nám dává jen to, kým je on sám. Nedává nám nic, co sám nemá. Dává sám sebe.
Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a není bázlivé.


ČTĚME VŠECHNO

Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; neli, věřte aspoň pro ty skutky. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které činím já, a bude činit ještě větší skutky než tyto, neboť já jdu k Otci. A oč byste požádali v mém jménu, to učiním, aby byl Otec oslaven v Synu. Požádáteli [mne] o něco v mém jménu, já to učiním.” Jan 14:11-14
Mnohé listy nebo kapitoly Bible jsou psané tak, že na začátku nám Duch svatý skrze pisatele ukazuje výsledek a v další části pak to, jak se k tomu výsledku dostaneme nebo jak věci fungují. Popřípadě jak se to, či ono stalo.
Pokud si přečtěme jen tu prví část, pak se pro něco nadchneme a vyznáváme to, nebo se to snažíme praktikovat. No, často to moc nefunguje. Například to, že „Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které činím já, a bude činit ještě větší skutky než tyto, neboť já jdu k Otci. A oč byste požádali v mém jménu, to učiním….“
Funguje nám to, jak je to napsané? Jedna z mnoha věcí, proč nám to funguje jen někdy je popsaná v druhé části této kapitoly.
“Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (verš 23) Osobně si myslím, že proto aby se stalo všechno to, oč požádáme, potřebujeme, aby si Otec s Ježíšem u mě (ve mně) udělali příbytek.
Ten důvod je jasný. Potřebujeme žádat o věci Boží. O to, o co by žádal Ježíš svého Otce. Na to musíme být jako on. Začíná to veršem 15: Jestliže mne milujete, zachovávejte (zachováváte) má přikázání.
Další krok je, že Ježíš požádá Otce, aby nám poslal za něj rovnocennou náhradu – Ducha svatého, který s námi bude už na věky. (Mimochodem je to ten, kterým byl vzkříšený Ježíš, a kterým budeme vzkříšeni i my.) Ježíš říká Filipovi ve verši 9 “Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty jsi mne nepoznal? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říkat: „Ukaž nám Otce“. Podobně to může říci o rovnocenné náhradě za Ježíše Krista, kterou nám posílá Otec. O Duchu svatém.
Oni jsou jedno. Proto můžeme mít jistotu, že přichází Bůh, aby si u mě (ve mně) udělal příbytek. Tak se mohu začít podobat Kristu a žádat za to, za co by žádal i on. Je to vývoj a není to hned. U každého je vývoj jiný a v podstatě proměna v charakter Krista probíha u nás stále.
Pokud se dostáváme do jednoty s Duchem svatým, pak slyšíme za co se máme modlit a modlíme se, žádáme. Pokud nejsme s ním sjednoceni (a to se stává i když v nás přebývá), pak se modlíme z těla ne z Ducha. Pak se věci nedějí.

mnoho příbytků

V domě mého Otce jsou mnohé příbytky. Kdyby nebyly, řekl bych vám to. [Neboť] vám jdu připravit místo.“ Jan 14:2
Pro některé z lidí myšlenky na smrt nepřináší strach, ale pro většinu ano. Rozechvění z toho, že budou muset umřít. A co potom? Bude to bolet? Jak se to stane?
Ježíš říká těm, kteří v něho uvěřili :““Ať se vaše srdce nechvěje. Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ (verš 1) Ať se naše srdce nechvěje, když přijde ta chvíle. Důvěřujme Bohu, důvěřujme Kristu v kterého jsme uvěřili. Zklamal nás někdy? Opustil nás někdy? Nedodržel své slovo?
On připravil pro své ovečky místo u svého Otce. Nejen že je připravil, ale také zaslíbil, že se pro nás vrátí a vezme nás sebou, abychom byli s ním. (verš 3). Když Ježíš hovořil v Jeruzalémě ke všem, řekl, že nemohou jít tam, kam jde on. Tady svým učedníkům (tedy i nám) říká, že víme kam jde a i cestu známe. Přesto se mnoho z nás nevěřícně ptá stejně jako Tomáš: “Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?” (verš 5) Možná se spíše ptáme: Je to i pro mne? Jsem na té cestě? Včera jsme četli o tom, co znamená Já jsem ta Cesta.
Učedníci byli často usvědčovaní z toho, že Kristus je Spasitel, že je Bůh. Přesto stále nechápali. I my se můžeme dostat do podobné situace. Ježíš pak svým učedníkům znovu vše vysvětluje. Jako mladý křesťan (ne mladý věkem) jsem mnohým věcem nerozuměl, ale bylo několik bodů, které mne zasáhly a kterých jsem se držel vírou, i když jsem mnoho z toho nechápal. Jedním z nich bylo, že Bůh má pro mě příbytek v jeho království. To mi dávalo naději i v době, kdy mi šlo o život. A také, že to bude Kristus, kdo se pro mne vrátí a přivedeme do tohoto příbytku, který pro mne odešel připravovat.
Těšíš se na to, co pro tebe Ježíš u svého Otce připravil? Jsi zvědavý, zvědavá? Těšíš se tak, že se tvé srdce již nechvěje, když slyšíš o smrti?

Já jsem ta Cesta, Pravda i Život.

Tato Ježíšova slova můžeme číst ve čtrnácté kapitole Jana. Je to jedna z důležitých kapitol Janova evangelia. Dnes se zastavme u slov v nadpise tohoto zamyšlení. Já jsem Cesta. Ano Ježíš je jedinou Cestou, po které se můžeme navrátit k Bohu Otci. Není jiné Cesty, i když si to mnoho lidí myslí. Je jednodušší si cestu k Bohu něčím zasloužit než přiznat, že Ježíš je můj Pán a Král a vyznat to svými ústy.
Jen skrze víru v z mrtvých vstalého Ježíše, můžeme kráčet směrem k Otci do jeho království. Proto Ježíš jasně říká, že on je ta Cesta. Slova bible to potvrzují tím, že ve slově Cesta, Pravda i Život používají velká písmena jako u jmen. Ježíš má i jiná jména jako například Spasitel, Král… , tak má i jméno Cesta, Pravda, Život. Tato jména naprosto vystihují kým pro nás lidi je.
Dále hovoří, že on je ta Pravda. „Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic , co je. V něm byl život a ten život byl světlo lidí. A to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ Jan 1:3-5 a na jiném místě: „Vždyť z něho a skrze něho a pro něho jsou všechny věci. Jemu buď sláva na věky. Amen.“ List Římanům 11:36 Tady můžeme najít vysvětlení k „jsem Pravda i Život“. Nejen pro Ježíše jsou všechny věci, ale také skrze něho a z něho. To znamenám, že zná vše. Jeho poznání je dokonalé a proto i pravdivé. U něho je pravda. On pro nás je Pravdou.
Včera jsem psal o hledání pravdy. Ano, ON, Ježíš nám může poskytnou pravdivé odpovědi, pravdivé vhledy do situací, pravdu, kterou hledáme. Je v něm samotném. Pokud hledáme pravdu, musíme přijít k němu a on nám ji dá. Pravdu, která vysvobozuje, pravdu která přináší život. Aby se to mohlo stát, musíme se zříct svých sobeckých pravd a předvádění se při hledání pravdy, svého já a v pokoře ji hledat u něj a v něm. Věřte mi, že ji pak získáme, poznáme a budeme v ní i žít.
A jsme u Života. Z větší části jsme si již odpověděli. On sám je život a skrze něho je život. Pokud jsem se vírou v něj dal na cestu do jeho království, poznávám v něm a skrze něj skutečnou podstatu pravdy, tak osvobozený tou pravdou začínám žít jiný život. Nový život skrze Ducha svatého, kterého jsem na této cestě dostal od Ježíše. Je to věčný život v Kristu. „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak ten, který vzkřísil [Ježíše] Krista z mrtvých, oživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha, který ve vás přebývá.“ List Římanům 8:11

hledání pravdy

Zůstaňme ještě na chvíli u příběhu uzdraveného slepce z Jana 9. Když byl slepý uzdravený, byl to obrovský zázrak, který se rozkřikl do širokého okolí. Zpráva o něm se dostala v Jeruzalémě k farizeům. Ti se snažili zjistit kdo byl, ten který uzdravil slepého od narození.
Proč? Chtěli ho poznat? Chtěli mu poděkovat? Chtěli získat stejnou moc k uzdravení? Chtěli vidět i další zázraky? Ne.
Chtěli zjisti totožnost, aby mohli toho, kdo to učinil potrestat, protože uzdravil slepého v sobotu. Byl by to dobrý důvod, zatknout Ježíše.
Zkoumali (hledali pravdu) zda to nebyl podvod a pak by Ježíše mohli nazvat podvodníkem. Když se potvrdilo, že muž byl slepý od narození, zkoumali osobu, která zázrak udělala – je to hříšník nebo ne ne.
Tady jasně řekli, že oni ví, že je hříšník.(v.24) A celé hledání pravdy se obrací na potvrzení jejich verze, „že ví, že ten člověk je hříšník“.
Jak my hledáme pravdu. Podle naší představy pravdy? Občas se mi stávalo, že když jsme v rozhovorech hledali pravdu v nějakém problému, lidé, kterým došly argumenty, aby potvrdili, že mají pravdu se odvolávali na to, že Ježí je ta pravda a pak odešli, aniž by pravdu skutečně poznali.
Hledání pravdy je jako mít čistý papír, na kterém se při hledání krok za krokem zjevuje pravda, kterou hledáme v různých situacích. Naším problémem je to, že si na ten papír prvně namalujeme pravdu, kterou si o tom, či onom představujeme a celé hledání pak zaměřujeme na potvrzení toho obrazu, který jsme si udělali. Ono se to pak často neshoduje a my utíkáme k tomu: Ježíš je pravda a utečeme.
Pokud hledám skutečnou pravdu, pak potřebuji mít čistý papír a toužit znát skutečnou pravdu. Ježíš nám pak postupně na teto papír zjevuje kroky, které nám pravdu ukáží.
Než ji začneme hledat požádejme Ducha svatého, aby nám zjevil naše skutečné motivy, proč pravdu hledáme. Jinak nebudeme hledat pravdu, ale jen potvrzení pro svoji verzi pravdy a skutečná pravda nám uteče.



Rabbi, kdo zhřešil….

Jak často podobně hledáme viníka. Chceme vědět, kdo stojí za naší špatnou situací, za tím, do čeho jsme se dostali, viníka naší nemoci, katastrof v rodině … .
Máme potřebu vědět, obvinit a odsoudit. Někdy i sami sebe. KDO ZHŘEŠIL ? ON? NĚKDO JINÝ? JÁ? Až velmi často jsem se setkával a ještě někdy setkávám, že nemocní lidé jsou obviňovaní z hříchu nebo aspoň z nedostatku víry. Druhými i sami sebou. Podobně i ti, kteří se za ně modlí a stále se nic neděje.
V případě příběhu slepého, ze kterého jsem si vzal název dnešního zamyšlení, se učedníci Ježíše ptají kdo zhřešil, on nebo jeho rodiče.
Ježíš jim odpovídá: “Nezhřešil ani on ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky.  (Jan 9:3) Podobně na tom byl Job. Přišel o majetek, všechny děti, žena ho odsoudila, přátelé ho obviňovali z hříchu, ale důvod byl někde jinde. Bůh se oslavil v jeho životě.
Pokud člověk trpí pro svůj hřích, nepravost apod., ví to. Duch svatý ho usvědčuje a vede k pokání. Může se stát, že nejsme usvědčovaní Duchem svatým, ale jen obviňovaní lidmi kolem nás. Obviňovaní lidmi v církvi tak intenzivně, že tomu začneme věřit i my, i když Bůh nás neusvědčuje.
Žít čistým životem neznamená, že mne nemůže potkat některá ze zkoušek: nemoc, katastrofa, finanční těžkosti, nepřátelství od vlastních, … . Pokud jsem v takových situacích, po prvním překvapení očekávám, že se Bůh chce oslavit a zjevit na mně své skutky. Pak se ptám, co mne chce Duch svatý naučit, v čem posunout nebo se oslavit.
Lidské odsuzování a neustálé hledání viníka našich problémů nás zastavuje na cestě po Boží cestě. Děkování, vděčnost a očekávání, že Bůh se oslaví je mnohem lepší cesta.

Bouře ve sklenici vody

Občas se mi stane, že musím umýt sklenici nebo hrnek, ve kterém jsem nechal zaschnout kal. Ať již z kávy s mlékem nebo jiného nápoje. Pokud je sklenice úzká a vysoká, pak jde velmi špatně umýt a na jejím dně se stále drží zaschlé zbytky. Pokud však dostatečně dlouho nechám proudit vodu do sklenice, voda tuto usazeninu postupně odplaví a sklenice je úplně čistá.

Někdy se můžeme cítit jako ta sklenice, ve které je na dně zaschlá usazenina nebo kal. A přestože se snažíme něco s tím udělat, stále v ní zůstávají zbytečky starého života, nějakých našich zvyků, kousky světa a podobně. Upřímný křesťan to ví a trápí se tím. Rád by sloužil, ale tyto usazeniny na něho stále žalují a on se pak cítí nehodný, špinavý a především se vnímá jako ten, který nemůže sloužit svému Pánu. Čeká a říká si: až se toho zbavím, začnu sloužit. Čeká, čeká a čeká a trápí se. Když je mu nabídnutá služba odmítá, protože si myslí, že tak nemůže sloužit.

Ježíš říká svým učedníkům:
Ježíš mu řekl: “Kdo je vykoupán, nepotřebuje než umýt nohy, neboť je celý čistý. I vy jste čistí
Jan 13:10 ČSP
A na jiném místě toto:
V poslední, velký den svátku Ježíš vstal a zvolal: “Žízníli kdo, ať přijde ke mně a pije. Kdo věří ve mne, jak praví Písmo, řeky živé vody poplynou z jeho nitra!” To řekl o Duchu, kterého měli přijmout ti, kteří v něho uvěřili; dosud totiž Duch [svatý] nebyl dán, protože Ježíš ještě nebyl oslaven. 
Jan 15 37-39

Ježíš zde říká dvě věci. Za prvé, že ten, kdo v něho věří má pít – to znamená má přijmout Ducha svatého, kterého zde Ježíš zobrazuje jako živou vodu. Prvně Ho musím pít, aby pak ze mne vycházel jako živá voda, která zavlažuje ostatní kolem mne.
Vraťme se k té sklenici, ve které je usazenina. Je to proud Ducha svatého, který stejně jako proudící voda postupně ze sklenice odstraňuje usazeninu a někdy kousky kameniny usazené hluboko v našem srdci, myšlení a v životě a pak ze sklenice přetéká ven. Pokud jen sklenici naplním a nechám v ní vodu stát, většinou se nic ze dna neodstraní. Musí to být proud. Čím silnější, tím lépe. Podobně je to s proudem Ducha svatého. Musí skrze nás neustále proudit, být v pohybu. Toto proudění nejlépe zajistí služba Pánu. Během této služby nás Duch svatý formuje, pročišťuje a odplavuje z nás nečistotu. Po nějakém čase zjistíme, že to, pro co jsme nechtěli dříve sloužit, již v nás není a my se cítíme čistí. Proč?
Protože jsem čistí pro Slovo, kterému jsme uvěřili a potřebujeme jen omývat nohy, protože na nich ulpí prach a nečistota světa, ve kterém se pohybujeme. Někdy jde jen o tento prach, který je potřeba smýt.

Pokud jsem začal sloužit Pánu, Duch svatý začal jednat se vším, s čím jsem nemohl ve svém srdci pohnout. Neboj se vstoupit do služby, když je ti nabídnutá. Neříkej Pánu, že nejsi ještě hodem mu sloužit, když tě povolává do služby. Nedívej se na své nedostatky, ale důvěřuj mu a nech proudit skrze sebe živou vodu, Ducha svatého.

Stabilita

Asi před deseti dny jsem dostal otázku, jak lze stabilizovat nebo udržet stabilitu církevního sboru. Neměl jsem moc prostoru, abych se rozpovídal na toto téma. Tak to teď napravím. Ta základní a jediná možnost jak stabilizovat sbor, církev, společenství je neustále dávat prostor pro vedení Duchem svatým. Pokud vje společenství vedeno Duchem svatým a jeho centrem je Ježíš Kristus, pak je a bude vždy společenství stabilizované. To byla také moje odpověď. Dnes bych to o trochu rozšířil.
Jde o to, co si pod slovem stabilizovat představujeme. Jak podle nás má vypadat stabilizovaný sbor? Pod slovem stabilizace si můžeme představovat dobré uspořádání služeb, skvělou strukturu, která umožňuje mít vše pod kontrolou a dostatek financí a ustálený počet oveček ve sboru, které se více více formují do naší představy. Prostě vše funguje tak, jak jsme si to naplánovali.
Stabilizace neboli ustálení a upevnění je často spojované také se slovy jako zastavení rozvoje, získání kontroly, stanovení pravidel a vytvoření nějakého rámce, zajištění rezerv.
Pro mne osobně stabilizace v církvi (ale také v křesťanském podnikání a…) znamená zajištění životaschopnosti pro další léta. Životaschopnost nikdy nezajistí „konzerva“. Zakonzervování toho, co v této chvíli máme je opak životaschopnosti. V konzervě je sice sůl a hodně soli, ale není v ní život!!! Zakonzervování spíše vede k postupnému zániku. Většinou nastartuje sestup dolů.
Je to naopak rozvoj a cesta v před, která zajišťuje životaschopnost církve a církevních organizací.
Vysvětlím. Je několik oblastí, pro které se vedoucí církve zamýšlejí nad tak zvanou stabilizací sboru. První je oblast finanční. Další je oblast členství ve sboru-úbytku členů církve a pak je tu oblast organizační a ta souvisí s kontrolou a bezproblémovým chodem církve. To jsou hlavní tři oblasti, které bychom chtěli stabilizovat. Mít finance, nemít úbytek členů a neřešit stále nějaké problémy.
Kristus nám dal jasný pokyn:

“Ježíš k nim přistoupil a řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“„
‭‭Matouš‬ ‭28‬:‭18‬-‭20‬ ‭B21‬‬

Získávat učedníky znamená hlásat evangelium dobrou zprávu o Ježíši Kristu a těm, kteří v něj uvěří se věnovat a vyučovat je. Samo toto hlásání evangelia a vyučování přináší stabilitu co do členství v církvi, ale také do financí a později i řešení problémů, protože vyučení lidé mají větší duchovní poznání a Duch svatý jedná s jejich charakterem. Přirozeným způsobem se doplňuje úbytek členů a dokonce církev i roste. A toto je rozvoj církve, který přináší stabilitu. Pokud se zastavuje tento rozvoj dochází k úbytku členů. Někteří časem umírají, jiní odchází, protože jsou nespokojeni s tím, že nikdo nový nepřichází a někteří odpadávají. Celkově pak je méně a méně členů a tím ubývá také financí ze sbírek a desátků. Místo rozvoje se hledají chyby a tvoří se nové struktury, zvyšuje se kontrola a tlačí se na dávání větších sbírek a to přináší do církve nespokojenost, nestabilitu a rozpad. Církev je zaměřená sama na sebe, už ne tak na Krista, Ducha svatého a na lidi, kteří kolem nich jdou do pekla.

Apoštol Pavel píše:

“Vždyť „Každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, bude zachráněn.“ Jak ale mohou vzývat Toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v Toho, o němž neslyšeli? A jak uslyší bez kazatele? A jak jim může někdo kázat, aniž by byl poslán? Jak je psáno: „Jaká nádherná podívaná je příchod poslů dobrých zpráv!“„
‭‭Římanům‬ ‭10‬:‭13‬-‭15‬ ‭B21‬‬

Společenství, které vysílá kazatele, které podporuje evangelizace a činění učedníků, se stane přirozeně stabilní a tou, v jejímž středu je Kristu a je vedena skrze moc Ducha svatého.


UŽ JE TO TADY

Dnes jsem třetí den v penzi. V těch dvou předchozích dnech jsem dostával často otázky na to, jak se cítím v důchodu. Má odpověď byla:
ještě nevím. Ano, nevím. Je to jako vyjít z města a mít před sebou křižovatku, ze které můžete jít mnoha směry. Služba nebo práce člověku určuje sama o sobě nějaký směr, ale dnes mám naprosto volnou volbu. Zkušenost a věk mi však ukazuje, abych počkal na vedení Ducha svatého. Volnost může svádět špatným směrem a dnes již mám mnohem méně času před sebou než před léty. Proto se nechci pro špatná rozhodnutí vracet nebo je opravovat. Takové smyšlení bychom měli mít sice stále, ale s přibývajícím věkem si to člověk více uvědomuje.
Jedno ale vím již dnes. Vrátím se k pravidelnému psaní na webové stránky. Patnáctého března to bude čtrnáct let od doby, kdy jsem je začal psát. Za tu dobu je v průměru denně navštívilo stodvacet z vás, co je sledujete. Děkuji za vaši přízeň a to i v době, kdy jsem neměl čas psát a na stránkách se po několik týdnů i měsíců nic nového neobjevilo. Celkem se na nich objevilo 955 příspěvků ve formě zamyšlení, nebo vyučování nebo jiné tvorby. Dalším krokem pro mne bude jejich uspořádání do formy ucelených sešitků nebo knih.

Velmi jsem se těšil, že v důchodu budu mít na psaní dost času a volnosti. No a UŽ JE TO TADY. Tak věřím, že mne v následujících dnech, týdnech, měsících a letech bude na této cestě provázet svou moudrostí Duch svatý a naopak ze mne toho tady bude méně a méně.

Pokojný den
Josef




I KDYŽ NECHÁPEME, JSME

I KDYŽ NECHÁPEME, JSME

Na webových stránkách jsem k dnešnímu dni uveřejnil 949 zamyšlení, vyučování, pohádek,…  Některé z nich na sebe navazovaly, ale ne vždy jsem je mohl psát hned za sebou. Nyní se je snažím seřadit podle témat, aby se lépe četli. Udělat z nich malé sešitky. Od těch nejmladších k nejstarším. Určitě to chvíli potrvá, protože při jejich čtení se snažím příspěvky ještě revidovat. Psal jsem je vždy bez přípravy.
Prvních pět sešitků postupně vyjde pod společným názvem:
I KDYŽ NECHÁPEME, JSME (I.-V.)

DNES JSOU KE STAŽENÍ PRVNÍ DVA:

Klikněte zde:
I KDYŽ NECHÁPEME, JSME I

Klikněnte zde:
I KDYŽ NECHÁPEME,JSME II

JEN TAK

Když jsem znovu JEN TAK pročítal dvanáctou kapitolu 1.Listu Korintským přišla mi trochu legrační představa jak se v krevním oběhu setkávají bílá krvinka s červenou. Červená pospíchá pro další molekulu kyslíku tak potřebného pro tělo a vidí bílou krvinku jak trénuje bojové umění na imaginárním nepříteli. Ta červená nechápe, jak ta bílá může ztrácet tolik drahocenného času hloupým cvičením, když je tady tolik práce s roznášením kyslíku do celého těla. Viděl jsem její tvář s pohrdavým úšklebkem, který se jen lehce minul a rychle zmizel, protože se musela soustředit a pokračovat v cestě. Ve tváři té bílé krvinky bylo vidět soustředění na svůj trénink. V případě proniknutí nějakého nepřítele do těla a především do krve, ho musela umět zneškodnit. Proto se tak soustředěně připravovala, že ani nepostřehla úšklebek červené krvinky. Nikdy se vlastně nesnažila nějak komunikovat s někým z červených krvinek, vždyť to byly jen upracované dělnice, které stále pospíchaly tam a zpět a opět tam a zpět a stále dokola. O čem by si s nimi měla povídat. O boji, o obraně a válce? Co by z toho pochopily? Dokonce ani to, že je vlastně ona, bílá krvinka, chrání. Ona je přece o třídu výše než všechny ty uspěchané červené krvinky. Nevím, jak by ten příběh pokračoval, kdyby mne nevyrušili a já jsem musel přemýšlet nad jinými věcmi. Ale připomnělo mi to další verše. Tentokrát z Římanům.

„Pro milost, jíž se mi dostalo, říkám každému z vás, ať si o sobě nemyslí více, než by měl. Každý ať smýšlí střízlivě, v souladu s mírou víry, kterou mu Bůh udělil. Jako máme v jednom těle mnoho údů, ale všechny údy nemají stejný úkol, tak i nás je mnoho, ale v Kristu jsme jedno tělo a jako jednotlivé údy patříme k sobě navzájem.“
‭‭Římanům‬ ‭12‬:‭3‬-‭5‬ ‭B21‬‬

„Berte na sebe navzájem ohled, nebuďte domýšliví, ale mějte sounáležitost s obyčejnými. Nespoléhejte na vlastní moudrost.“
‭‭Římanům‬ ‭12‬:‭16‬ ‭B21‬‬



Globalizace a církev IV

(Pokračování)

Miluji církev. Stále přemýšlím jak nejlépe vyjádřit, co je církev a jak funguje, ale asi mne nenapadne nic jiného, než to, co říká Pavel ve svých listech, kdy několikrát píše, že Kristus je hlavou a církev tělem. Když popisuje to tělo, pak my jsme jednotlivými údy a orgány tohoto těla. Tělo, které je plností Krista, tělo, které je plné jeho slávy, tělo, které povolal k naději slavného dědictví, tělo plné jeho nesmírné moci, která působí svým vlivem v tom těle. On je hlavou, která má dosah na každou část těla a ovlivňuje funkci každé buňky v těle. Kdy pravá ruka nemusí vědět, co dělá levá a přesto jsou jedno, protože jsou obě spojené hlavou, stejnou krví a DNA. Kdy naopak je celé tělo koordinované ke společnému dílu. Tělo zranitelné, ale nesmrtelné, které díky Hlavě uzdravuje svá zranění. Tak rozdílné v jednotlivostech a tak dokonalé v celkovém působení. Je to více než fascinující.
Tělo, které nemuselo a nemá nikdy fungovat jako pozemská instituce, protože jeho hlava je v nebi, jeho jednotliví vyslanci jsou zástupci Nebeského království, zvěstující, že se toto království přiblížilo, zvěstující dobrou zprávu o Ježíši Kristu a činící jeho učedníky, kteří se stávají dalšími vyslanci lásky Kristovy tady na zemi. Přestože působí odděleně po celém světě a neznají se, dokáží sloužit v jednotě a společně a věrně na Božím díle a to díky své hlavě, díky Kristu, který je plností všech skrze Ducha svatého. Je to tak přirozené, bez kontroly, bez nátlaku, v lásce, v moci a jednotě. To vše je církev Boží, která ke svému působení nepotřebuje sjednocený svět, která je již jednotná v Duchu, skrze víru v Krista jako svého osobního zachránce, jako v Hlavu sebe samé. Ten ji připravuje, aby v určený den mohla před ním stanout jako nevěsta před ženichem očištěná a zářící.

Samotné slovo “globalizace” se začalo používat koncem sedmdesátých let, minulého století, kdy zastánci sjednoceného světa začali veřejně vystupovat. Do té doby globalizace byla vždy nějak v utajení nebo používala jiné výrazy, i když působila skrze mnohá hnutí a také v určitých dobách se lidé proti ní bouřlivě stavěli a demonstrovali, když vnímali, že jim ubírá svobody a dostává je pod kontrolu. Rozvojem technologií, které umožňují uplatnit především kontrolu nad lidmi, se zvýšila aktivita těchto přívrženců globalizace i jejich snahu dostat vše pod kontrolu již neskrývají, ale veřejně o ní mluví. Vzpomínám si jak nás přesvědčovali, že díky výpočetní technologiím bude všechno jednodušší a ubyde byrokracie. To se říká také o digitalizaci státní správy. Přitom neustále přibývá formulářů a kontrolních dotazníků, že úředníci pro jejich vyplňování mají mnohem méně času na lidi, přestože ji na úřadech přibývá. Lidé nemají čas na osobní hluboké vztahy, protože jsou neustále v zajetí různých médií a vše funguje jen povrchně, protože je vytvořená závislost na získávání stále nových informací, které nakonec hned opouštíme pro nové informace. Vytvářením a zapojováním umělé inteligence do nejrůznější lidské činnosti a to dokonce do rozhodování o lidských životech sice mohou zastánci této technologie operovat tím, že tato umělá inteligence rozhoduje spravedlivě na základě informací, nedá se uplatit a měří každému stejně ať chudému nebo bohatému.Nakonec nahradí lidskou spravedlnost a lidem nabídne ideální neúplatnou spravedlnost a také spravování nového společenského řádu. Její tvůrci ji budou chtít postavit na roveň Boží spravedlnosti a Božímu království. Tato umělá spravedlnost bude však bez milosrdenství, soucitu a lásky. (Boží spravedlnost předchází milosrdenství a milost) V knize Zjevení čteme o tom, že moc převezme šelma. Šelmou je nazývaný v Písmu ďábel. Při přečtení třinácté kapitoly si někteří čtenáři v minulosti (ale i dnes) představují nějakou příšeru, která bude požírat lidi. Je to přitom mnohem jednodušší a žádná příšera to nebude. (O tom jindy) Aby mohla vzniknout jednotná správa světa a mohla nastat situace, kdy nikdo (ani bohatí ani chudí) nebudou moc obchodovat, nakupovat, prodávat, platit daně … pokud nebudou mít znamení šelmy, aby mohla tato situace skutečně nastat po celém světě, jsou potřeba dvě důležité věci. První je zrušení peněz jako takových a následně změna společnosti a jejího fungování. K tomu je potřeba světového ekonomického kolapsu a ten lze vyvolat skrze války, pandemie a strach. Celá globalizace je o těchto věcech. Když vše bude připravené, může být moc předána antikristu jako fyzické osobě, pod správou šelmy-ďábla.

V několika málo letech se církve budou muset rozhodovat, zda se budou sjednocovat nebo ne. Bude na ně vytvářený nátlak skrze média a tím následně skrze veřejnost ohledně homosexuálních sňatků. Bude vytvořený tlak na oficiální změny v Písmu apod. (Snaha postavit církev proti Bohu, dostat ji pod moc hříchu) Nehledě na to, že dnes většina křesťanů používá elektronickou verzi Písma, kterou umělé inteligence dokáží velmi rychle a nenápadně upravit. Budou se muset rozhodnout, jinak budou rušeny, bude jim zabavený majetek a vedoucí církví budou internováni do speciálních táborů. Na chvíli od devadesátých let do roku 2010 byl trend malých nezávislých společenství. Později pod tlakem zákonů se začala tato společenství sdružovat v církve. Donutil je k tomu zákon. A další zákony je budou tlačit k tomu, aby se ještě více slučovaly nebo zanikly. Pokud se budou více a více slučovat budou sice mít více síly k tomu, aby vydržely tlak, ale také budou náchylné k tomu, aby se podvolily a ustoupily tlaku médií, veřejnosti a novým zákonům. Nakonec to dá vznik nové univerzální celosvětové církvi, která sice bude světovou institucí, ale bude to církev bez Krista a Ducha svatého.

V době nastolování nového celosvětového řádu bude mnoho protestů, které budou pocházet nejen od věřících. Vznikne mnoho občanských válek, demonstrací a vyhlašování občanské neposlušnosti, ale protože bude již v té době zajištěná kontrola nad světem a lidmi nebude možné zvítězit nad uchvatiteli celosvětové moci. Mnozí lidé budou zabiti a ti, kteří se nebudou chtít nechat označit půjdou do speciálních internačních táborů. Přesně tak, jak je to v 13. kapitole Zjevení. ( a také ve 14.kapitole)

„Bylo jí dáno, aby svedla boj se svatými a přemohla je. Dostala moc nad každým kmenem, lidem, jazykem i národem: Budou se jí klanět všichni obyvatelé země, každý, jehož jméno není od stvoření světa zapsáno v knize života zabitého Beránka. Má-li někdo uši, slyš: Kdo má jít do zajetí, do zajetí půjde. Kdo má být zabit mečem, ten mečem padne. Zde je zapotřebí vytrvalosti a věrnosti svatých.“
‭‭Zjevení‬ ‭13‬:‭7‬-‭10‬ ‭B21‬‬

Osobně věřím, že církev Kristova (ne ta institucionální, oficiální) bude mít zastání u svého Pána. Osobní zkušenost a zkušenost těch, kteří byli pronásledováni pro víru v Krista, nám dává naději, že pokud se dožijeme této doby budeme vidět a zažívat velké Boží divy a zázraky mezi jeho lidem. Bůh své děti neopouští :

… A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.““
‭‭Matouš‬ ‭28‬:‭20‬ ‭B21‬‬


Globalizace a církev III

(Pokračování)

„Ty tedy, můj synu, posiluj se v milosti, která je v Kristu Ježíši. Co jsi ode mne slyšel před mnohými svědky, to svěř věrným lidem, kteří budou schopni vyučit také jiné. Snášej spolu se mnou útrapy jako dobrý voják Krista Ježíše. Žádný voják ve službě se nezaplétá do záležitostí každodenního života, aby se zalíbil tomu, kdo ho na vojnu najal. A stejně i ten, kdo závodí, nebývá ověnčen, nezávodíli podle pravidel.“
‭‭2 Timoteus‬ ‭2‬:‭1‬-‭5‬ ‭CSP‬‬

Jakou roli v tom hraje církev. Církev je tu od letnic. Ukřižováním a zmrtvýchvstáním Ježíše byla dovršena porážka ďábla a vylitím (sestoupením, sesláním) Ducha svatého do životů těch, kteří ve jméno Ježíš uvěřili, došlo ke vzniku církve, která se velmi rychle rozšířila do v té době známého světa. Chodila v moci Ducha svatého a jména Ježíš. Nemusela se prosazovat skrze násilí, nepotřebovala prosazovat svůj vliv do vedení království, států, nemusela usilovat o to, aby se stala státním náboženstvím.
První velkou chybou bylo, že se nechala uznat jako státní náboženství. Tím se místo skutečných lidí vydaných Ježíšovi, dostávali do čela přátelé a rodinní příslušníci vládců. Stačilo se nechat pokřtít a mluvit o tom, že věří v Krista. Tak začala církev zasahovat do dění tohoto světa. Začala dělat politiku, vyhlašovat války a hledat zisky. Většinou nàsledovala vojska, která zabírala nová území. Následovala vojska, která zabíjela a utlačovala. Nebyla to jen jedna církev. Mnohé reformované církve mezi sebou soupeřily a uchvacovaly moc v určitých městech i státech a navzájem se zabíjely a popravovaly představitele těch druhých církví. Mohl bych vyjmenovávat stovky dalších věcí, které církev trpěla, využívala nebo sama prováděla. Tím, že to vše omlouvala šířením křesťanství, hlásáním pravdy (zaručeně boží) se stávala pomocnicí ducha globalizace, který víc a víc rozprostíral svůj vliv nad lidi. Vždy, když křesťané nedělají to, co je jejich úkolem, ujme se toho ďábel a začne to používat pro svou potřebu. Bylo to stejné u církve na východě, západu, severu i jihu. Nechci tady rozebírat a ukazovat na prohřešky církve, ale jen vysvětlit obecně, co se vlastně stalo a děje. Bůh dal církev, aby skrze ní byla zjevená Boží moudrost, Boží láska, Boží spravedlnost, kterou předchází Boží milosrdenství. Místo toho se církev často dostávala a dostává do role soudce a vládce světa. Pokud církev nepřinášela Boží lásku a spravedlnost, kterou předchází Boží milosrdenství, ďábel skrze někoho jiného toto nabídl lidem ve změně režimu a změnách společenských řádů. A přitom mohl snadno podkopávat důvěryhodnost církve, přestože milióny věřících se chovali jinak, měli a mají lásku Kristovu, měli a mají mají moudrost od Boha a snažili se jednat a jednají spravedlivě v poslušnosti Kristu.

Během staletí se církev v mnoha případech stávala součástí celosvětové globalizace, bylo to vždy, když se začala zaplétala do věcí běžného života. V lepších obdobích své existence, využívala a využívá výhod, které globalizace přináší v cestování, v mediálních možnostech, v bourání jazykových bariér k šíření evangelia. Čím méně bariér, tím více možností přinášet evangelium lidem celého světa. Již její zrod byl v době římské nadvlády, v době jedné z velkých říší, která se snažila ovládnou celý svět a mít jeden jazyk i myšlení. Mohlo by se zdát, že pro samotnou církev je globalizace výhrou, ale to je jen zdání. Stejně jako pro miliardy lidí na světě jde o získání nějakých výhod, které nám umožní pohodlnější život (včetně služby evangelia), za cenu ztráty části naší svobody a za cenu závislosti na těchto výhodách. Tak to jde krok za krokem. Krok za krokem lidstvo ztrácí stále více svobody, což také znamená, že se dostává více a více pod kontrolu. Ani v době komunismu nebyli lidé pod takovou kontrolou, pod jakou se dostali během posledních pěti let. To, o čem snil Hitler byla celosvětová vláda. Nemohlo se mu to podařit, protože v jeho době nebyla technika na takové úrovni jako teď. Kdyby měl Hitler možnost dnešních technologií, svět by již byl pod jednou světovládou. To, co nezmohl silou a válkami, to jeho nástupci systematicky krok za krokem uskutečňují skrze ekonomiku, informatiku, kontrolu nad životy lidí a především falešnými sliby, že díky moderním technologiím a propojováním světa se nám povede lépe, budeme žít ve spravedlné společnosti se zajištěnými sociálními jistotami. A stačí se proto jen vzdávat pomalu své svobody, protože na tom budeme tak dobře, že žádnou svobodu nebudeme potřebovat. A jak Písmo ukazuje, dotáhnou to do konce. Přes všechnu modernizaci a technologie se člověk charakterově nemění a jeho srdce je veskrze zlé. S tím ďábel počítá a používá to. Čím více bude ve světě nespravedlnosti, tím více bude sílit tlak na jednotu a vedení, které zajistí spravedlnost. Čím bude více válečných konfliktů, epidemií, čím více bude hrozit chudoba nebo hladomor, tím více budou mí lidé strach a budou ochotni se pro pocit bezpečí vzdávat svých svobod. Zvláště, když v tom uvidí naději a jistotu. Jaká bude církev? Také se bude dobrovolně vzdávat svobody? A co to vzdávání svobody bude znamenat?

(Pokračování příště)

Globalizace a církev II

(pokračování)

Již jsem se zmínil o duchu globalizace. Za snahami sjednocování lidí a jejich činností pod jednu střechu stojí duch. Jaký duch? Je to duch antikristův, postupně se dostaneme i k tomuto tématu. Koho tento duch používá jako nástroj. Na to dostaneme odpověď, když se zeptáme, komu globalizace pomáhá k ziskům a kdo ji více a více potřebuje. Na prvním místě se jedná o obchod a podnikání ve velkém. Pokud chci rozšířit svůj obchod, potřebuji zvětšit území, kde mohu prodávat a zvětšit počet lidí, kterým mohu prodávat nebo pro které mohu vyrábět. Příkladem je například Baťa, který si dal za cíl aby všude na světě chodili lidé v jeho botách. Byl to velmi dobrý cíl, který chtěl obout i chudé v Africe nebo v Asii či Jižní Americe. Ovšem i za tímto záměrem byl zisk, touha po vlivu po celém světě. Pokud by zůstávalo u bot, ještě by to šlo, ale také je potřeba mít odbyt pro zbraně. A jsme najednou u válek. Většina válek se vedla z důvodů rozšíření vlivu ať již ekonomického nebo mocenského. Většinou tu oba vlivy šly ruku v ruce.

Pokud se podíváme do biblické historie, potřebujeme si uvědomit, že nemůžeme míchat dohromady Izrael jako stát a království s církví. Často si pro církev bereme vzor ve státu Izrael. Což je zásadní chybou. Církev není a nebude nikdy státem. Má jiné poslání. Přesto, co se týká Božího pohledu na globalizaci, se musíme mimo jiné vrátit k tomu, jak Bůh jednal s Izraelem. Bůh vytýčil jeho hranice, jemu i každému kmeni. Nehovoří o tom, že se má rozšířit na celý svět. Naopak říká, že jestli se někdo chce stát jeho součástí musí přijít k němu a přijmout všechna pravidla a zákony, které Bůh dal Izraeli. Když se podíváme na církev je tu jistá podoba, ale vše je postavené na víře a osobním vztahu s Kristem. Není zde žádná podmínka ze zákona a pravidel a také není žádné hraniční ohraničení. Boží království se stává a roste z osobních vztahů s Kristem, který je centrem a Pánem všeho. Je to dobrovolné rozhodnutí nezávislé na společenském postavení, státní příslušnosti, vzdělání. U Krista se setkávají věřící ze všech koutů světa a jsou to za ta staletí miliardy miliard Božích dětí. To je Boží, nebeská “globalizace”. Ďábel chce také podobně jako Kristus přitáhnout k sobě lidi celého světa, aby se mu klanění a poslouchali ho. Nemá však prostor podobný Božímu království ( pro něj je nachystané ohnivé jezero), ale je knížetem tohoto světa. Tak zemi po celou její historii využívá k tomu, aby si zde budoval své království, ve kterém bude veřejně uctíván a oslavován miliardami lidí. Protože nemá Boží moc a nemůže s lidmi pracovat skrze lásku k lidem, protože ji nemá, dělá to tak, aby člověka udělal závislého, obelháváním, nátlakem a vydíráním. Tak jako je Kristus Pánem a Králem uprostřed svého lidu, tvořeného všemi rasami a jazyky, tak i on chce být jako Kristus uprostřed všech ras a jazyků, ale tady na zemi. Aby se mu to podařilo musí se zrušit hranice a bariéry a vytvořit jeden světový stát nebo společenství, nad kterým pak převezme vládu a donutí lidi, aby se klaněli a uctíváni ho jako Boha. To je vlastně cíl globalizace, které mnoho lidí po staletí pomáhá ať již vědomě nebo se nevědomě nechává zneužívat.

(pokračování příště)

Globalizace a církev I

Ke kořenům

Duch globalizace ovládá tento svět. A jeho vliv se nevyhýbá ani církvi. Když bychom to řekli česky, tak by to znělo asi duch celosvětovosti. Za slovo celosvětovost si můžeme dodávat podle potřeby: v oblasti ekonomiky a hospodářství, ve společenské a sociální oblasti, armádní a policejní, právní, kulturní a také v oblasti duchovní. Tento duch je živený lidskou touhou po moci, penězích, soupeřivostí, závistí a vždy se schovává za ideí pomoci lidstvu k lepšímu a snadnějšímu životu ( jak to bude skvělé pro lidi, když….). A uvádí do závislosti na touze po takovém životě a to způsobem, že lidé pro to hlasují aniž by si uvědomili, že tím čím dál více přicházejí o svobodu. Horší je, když si to uvědomují, ale závislost je již tak silná, že se pro ni svobody vzdávají.

V dějinách lidstva se počátek globalizace zařazuje k době renesance, ale můžeme vidět jeho vliv již na počátcích lidský dějin. S jedním zřejmým projevem se můžeme již setkat v Písmu v 11.kapitole Genesis.

„Tehdy si spolu řekli: „Pojďme, udělejme cihly a vypalme je v ohni.“ A tak měli cihly místo kamene a asfalt místo malty. Řekli si totiž: „Pojďme, postavme si město a věž, jejíž vrchol dosáhne až k nebi. (Propojíme nebe se zemí) Tak si uděláme jméno (proslavíme se), abychom nebyli rozptýleni po celé zemi!““
‭‭Genesis‬ ‭11‬:‭3‬-‭4‬ ‭B21‬‬
Toto je první místo, kde můžeme vidět globalizaci v akci –

„Celá země byla jedné řeči (rtů) a jedněch slov ( jednoho úmyslu) Jak táhli od východu, nalezli v šineárské zemi pláň a tam se usadili.“
‭‭Genesis‬ ‭11‬:‭1‬-‭2‬ ‭CSP‬‬
Celá tehdejší země, všichni lidé měli jeden úmysl a jednu řeč. Tím úmyslem bylo propojit nebe se zemí a udělat si jméno. Proč a před kým si udělat jméno (snad nad každé jiné jméno?), před kým se proslavit, když byli jen oni? Když nad tímto příběhem přemýšlím, vidím zde, že chtějí říct my jsme bůh a je na nás abychom vlastní chytrostí, umem, vytrvalostí a prací se spojili s nebem a dostali se do něho. A možná i rozhodovali o tom, kdo do něj půjde a kdo ne. Vidíme zde i motiv pro spojení celé země. Svým způsobem je motiv stejný i dnes. Udělat se rovný s bohem a jméno člověk postavit nad každé jméno a to i nad jméno Ježíš. Osobně si myslím, že tady je kořen veškeré touhy po globalizaci. Líbilo se to Bohu“? Ne. Měl na to jednoduchý recept. Zmátl jim jazyky. Již nebyli jedněch rtů a jedněch úmyslů. Na několik tisíc let to stačilo k tomu, aby se lidé nedokázali sjednotit jako při stavbě Babylonské věže. Otázkou je proč se to Bohu nelíbilo. Bůh učinil člověka k obrazu svému. Dal mu schopnost tvořit. Také mu dal svobodu v rozhodování, dal mu svobodnou vůli. Ve chvíli, kdy do života člověka přišel hřích, jeho srdce začalo být veskrze špatné (Genesis 8:21, Kazatel 9:3). Zmatením jazyků a rozptýlením lidí po celé zemi se doba konce oddálila o několik tisíc let. Proč? Bůh naplánoval naše životy, naše spasení a spasení miliónů dalších, naplánoval zaplnění Jeho království… . Přesto v Písmu, když se hovoří o konci věků, můžeme vidět, jak v té době globalizace prostoupí vším kolem lidí. Prostoupí i církví.

(pokračování příště)

Nic nemusíš (3)

(dokončení)

Včera jsme zjistili, že i když některé verše Písma, hovoří o tom, že nic nemusíme, je to myšlené tak, že máme veškerou kontrolu nad svým životem přenechat Duchu svatému a nechat se jím používat ke konání Božích skutků. Že nic nemusíš je myšleno tak, že nemůžeme nic sami udělat pro to, aby nám bylo odpuštěno a my mohli získat věčný život s Bohem v Božím království. Také jsme zjistili jak funguje v této oblasti vedení, služba a rozhodování (aspoň základ).
Druhým pohledem je vedení, které není vedením Ducha, ale je tělesné a pokud se používá v křesťanském prostředí, se někdy těžko dá odlišit od vedení duchovního, protože může používat modlitby, slova Bůh, Kristus, Duch svatý…. Tak jak říká v Písmu Ježíš, strom poznáme po ovoci. To platí také o tomto vedení a službě. Poznáme to na skutcích. Čím více se křesťané skrze pomoc druhým lidem ze světa dostávají k světským způsobům vedení, tím více se do církve dostává tento styl vedení, který není postavený na víře, ale na jistotách, které poskytuje svět a lidská rozumnost. Je to hodně o financích pro tyto služby, ale nejen o nich. Zde selháváme ve své štědrosti. Většina křesťanů přestává být skutečně štědrá a do církví přichází méně a méně financí. Lidé si ukládají poklad tady na zemi, místo v nebi. Základní rozdíl mezi světským vedením a vedením z Ducha je v tom, že světské vedení říká: “Modlíme se a věříme, že Bůh se postará, ale potřebujeme mít jistotu, proto musíme mít plán B, proto musíme mít připravený katastrofických scénář, proto… . Vše, co následuje po slovech modlíme se a věříme jsou vlastně skutky nevíry a pochybností. Tímto způsobem je vedeno mnoho křesťanských organizací celonárodního nebo nadnárodního charakteru. Je to, odečtu-li modlitby a biblické výrazy, běžné vedení úspěšných světských firem. Funguje to a firmy jsou většinou úspěšné. Lidé, kteří je vedou, tomuto stylu věří, spoléhají se na něj a nejsou schopni je vést jinak. Je potřeba dodat, že pro svoji úspěšnost se tento styl hodně rychle šíří i do služby velkých denominací a lidé nebo týmy, které je tímto způsobem vedou, se stávají uznávanými vedoucími. Styl přichází ze západních zemí, kde podnikatelé a firmy po desetiletí pracují na efektivnosti vedení firem a jejich udržitelnosti. Je to však způsobem, který se opírá o schopnosti, lidské poznání a způsoby, místo opírání se o Boha a důvěře v jeho vedení. Je to základní rozdíl v tom, kdo je ve firmě “velkým šéfem”, zda člověk nebo Bůh. Pokud to funguje a pokud to umožňuje hlásat evangelium, pak bychom se mohli ptát, proč to nepoužívat? Ano pokud tento styl umožňuje evangelizovat, modlit se za lidi a pomáhat přitom potřebným, pak ano, ale praxe ukazuje, že to tak ve skutečnosti nefunguje a po čase naopak přináší konflikty a dlouhodobé problémy. Proč? Protože se nadá sedět na dvou židlích. Pokud jde o křesťanskou organizaci, vedení věří, že tímto způsobem vede Bůh a že to je Boží vedení. Proto to osobně takovému vedení nevyvracím, vždyť co není z víry je hřích a nechci je uvádět do hříchu. Navíc, víru nevyvrátíte, to musí udělat Duch svatý. Tito lidé tímto způsobem slouží Bohu.V čem je tedy problém? Křesťané, kteří slouží nebo vedou v plné důvěře v Boha jsou postaveni před volbu: buď budu projevovat novým stylem nedůvěru Bohu nebo odejdou z vedení, popřípadě z organizace, aby mohli sloužit v plné důvěře v Krista. Tak organizace přichází o věrné lidi plné Ducha svatého a místo nich přichází lidé, kteří jsou buď jen nominálních křesťany nebo jsou ze sekulárního prostředí. Jim tento styl umožňuje naplnit jejich představy o pomoci lidstvu. Bohužel se jedná o pomoc bez Krista. Časem pak v organizaci převládají pracovníci, kteří nemají žádný osobní vztah s Bohem a organizace se více a více posouvá do světa. I když je zde ještě možnost hlásání evangelia, je to bez podpory většiny pracovníků a ti, “duchovní” lidé, kteří zůstali, si často připadají jako by chodili na nepřátelské území. U velkých nadnárodních organizací je to země od země jiné a může se to lišit i u jednotlivých místních jednotek v zemi. Jde vždy o postoj toho konkrétního vedení. S postupující globalizací, která dnes zasahuje i církve a křesťanské organizace, se však tento styl více a více rozrůstá a zabírá místo za místem.

(příště Globalizace a církev)


NIC NEMUSÍŠ 3

„Nezáleží tedy na tom, kdo chce, nebo na tom, kdo se snaží, ale na Bohu, který se smilovává.“
‭‭Římanům‬ ‭9‬:‭16‬ ‭B21‬‬

Další z veršů Písma, který by nás mohl dovést k tomu, že nic nemusím, protože nezáleží na nás, ale na Bohu, který se smilovává. Můžeme se na tyto verše podívat z několika úhlů. Jsou lidé, kteří by chtěli uvěřit v Krista a závidí těm, kteří věří. Víra je dar a milost od Boha.

„„Nikdo ke mně nemůže přijít, pokud ho nepřitáhne můj Otec, který mě poslal; já ho pak vzkřísím v poslední den.“
‭‭Jan‬ ‭6‬:‭44‬ ‭B21‬‬

Další chtějí dojít odpuštění a vstoupit do nebe tím, že se snaží konat dobré skutky nebo žít “poctivě”. Bez toho, aby se spoléhali na Boží milost, vyznávali své hříchy a dali svůj život ve víře Kristu.

„všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva. Jsou však zdarma ospravedlňováni jeho milostí, skrze vykoupení v Kristu Ježíši. Jeho určil Bůh za oběť smíření pro ty, kdo věří v jeho krev, aby tak prokázal svou vlastní spravedlnost. Bůh totiž ve své shovívavosti prominul předešlé hříchy, aby nyní prokázal svou spravedlnost, aby se ukázalo, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo věří v Ježíše.“
‭‭Římanům‬ ‭3‬:‭23‬-‭26‬ ‭B21‬‬

Je tu ještě další pohled a to je pohled služebníka nebo jinak řečeno, na službu Bohu. Obecně jsou používány lidmi dva Boží způsoby jak dojít do cíle. První je ten, kdy se předem modlíme o to, aby nás Duch svatý vedl při rozhodování a plánování, zavřel dveře do kterých nemáme vstoupit a otevřel naopak, ty kterými chce, abychom prošli. Znamená to, že to co plánujeme, přijímáme od Ducha svatého. Následně to začínáme dělat v důvěře, že Bůh se bude přiznávat ke svému dílu. Obdobně to může být tak, že vydáváme vše, co je před námi do Božích rukou a spoléháme se na to, že to, co budeme dělat nebo plánovat bude pod vedením Ducha svatého. Obojí je možné a je si podobné nebo dokonce stejné. Stojí na absolutní důvěře v Boží vedení, Boží milost a na zkušenosti s Boží věrností. Toto vedení vychází z víry v Boží zaslíbení. Jde o velmi osobní vedení ve vztahu s Bohem a v kolektivním vedení je potřeba mít stejnou víru, zkušenost týmu nebo důvěru ve vedoucího, který tímto způsobem vede. Jedním ze znaků tohoto vedení je, že neplánuje katastrofické scénáře. Neplánuje další možnosti. Je to dáno tím, že Bůh a jeho vedení nepotřebuje plán B pro případ, že selže plán A. Pokud uvažujeme o plánu B, pak buď nevěříme, že jsme vedení Duchem svatým nebo nedůvěřujeme Bohu. Nemáme jistotu v naší víře a v Bohu a hledáme ji v lidské chytrosti. Věřte mi. Bůh mi nikdy neřekl: “Tak a teď naplánuj plán B pro případ, že by ten můj Boží selhal”.

„Ať ale žádá ve víře (důvěře);a bez pochybností. Kdo pochybuje, podobá se totiž mořské vlně, větrem bičované a hnané sem a tam. Ať nikdo takový nečeká, že od Pána něco dostane – člověk s dvojakou myslí (dvojí duše) je totiž ve všem nestálý.“
‭‭Jakub‬ ‭1‬:‭6‬-‭8‬ ‭B21‬‬
Nic nemusím, dělat podle těla (duševně), pokud důvěřuji Božímu vedení v mém životě. Pokud věřím, že když o něco prosím v souladu s Boží vůlí, tak to dostanu. Pokud věřím, pak ale také svou víru prokazují skutky, které však nedělám já, ale skrze mne Boží milost. O apoštolu Pavlovi můžeme s jistotou říci, že chodil plný Ducha svatého a on o sobě píše:

„Boží milostí jsem ale to, co jsem, a jeho milost ke mně nevyšla naprázdno. Pracoval jsem více než oni všichni, avšak ne já, ale Boží milost, která je se mnou. Toto kážeme – jak já, tak oni – a tomuto jste uvěřili.“
‭‭1 Korintským‬ ‭15‬:‭10‬-‭11‬ ‭B21‬‬
(pokračování zítra)


‭‭

Nic nemusíš 2

„Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda.“
‭‭2 Korintským‬ ‭3‬:‭17‬ ‭B21‬‬
Když je svoboda, tak si můžeme říci: “ jsem v Duchu, tak nic nemusím, mám přece svobodu.” Ano, říci si to mohu, ale pak se velmi brzo vytratím z přítomnosti Ducha svatého. Je to z několika důvodů. Jedním je to, že Bůh je Stvořitel a Tvořitel, on neustále pracuje a tvoří, udržuje vše v chodu. Ježíš hovoří, že proto i on pracuje (dělá to, co vidí dělat Otce – Jan:5:17). Duch svatý taky neustále pracuje, protože Boží podstatou je tvoření a udržování věcí v chodu. Duch svatý je proto v neustálém pohybu. Pokud chci jednat v jeho Duchu, pak ho musím následovat a udržovat s ním směr i tempo. Když si řeknu, že nemusím, pak zůstanu stát, přestože Duch jde dále. Mnohým křesťanům se to již stalo. Dalším důvodem je to, že jsme byli v Kristu stvořeni k tomu, abychom konaly dobré skutky, které Bůh pro nás předem připravil. Pokud to nebudeme činit, mineme Boží vůli pro nás. A minout Boží vůli je hřích.
Jak je to tedy s tou svobodou. Mám ji nebo ne? Je to podobné jako s pitím alkoholu. Někdo říká, že může pít, protože má svobodu pít, ale skutečnost je taková, že ji vlastně nemá. Svoboda je v tom, že nepotřebuji pít alkohol. A nikdo mi ji nemůže vzít posmíváním, sváděním k pití nebo zvaním na oslavy. Všude mám svobodu alkohol nepít. Proto nepiju, nemám potřebu. Tak to je také se svobodnou vůlí. Všimněte si, co o tom píše Pavel v Listě Římanům:

„Víme, že Zákon je duchovní, ale já jsem tělesný, zaprodaný hříchu. Sám nerozumím tomu, co dělám; vždyť nedělám to, co chci, ale to, co nenávidím. Jelikož dělám to, co nechci, souhlasím s tím, že Zákon je dobrý. Nedělám to tedy už já, ale spíše hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně (to jest v mé tělesnosti) není nic dobrého. Chtít dobro, to umím, ale konat je už ne. Nekonám totiž dobro, které chci, ale zlo, které nechci. Jelikož tedy dělám to, co nechci, nedělám to už já, ale hřích, který je ve mně.“
‭‭Římanům‬ ‭7‬:‭14‬-‭20‬ ‭B21‬‬


Tam, kde je Pánův Duch však toto mizí. Jsem osvobozený od toho dělat zlo, když chci dělat dobro. Jsem svobodný od hříchu, který skrze mé tělo dělal zlo. To platí na mnoho věcí. Teď, jednak skrze Ducha svatého poznávám, co je dobro a které to jsou ty dobré skutky, které pro mne Bůh připravil, ale také mám v Duchu svatém svobodu a moc je uskutečnit, protože jsem svobodný od hříchu, který společně s mou tělesností dělal zlo. Hřích mne může svádět, vysmívat se mi skrze lidi, zvát mne do věcí, které vedou ke špatnostem a hříchu, ale já mám svobodu odmítnout, protože nemám potřebu. (Být osvobozený od hříchu neznamená, že hřích nebude přicházet a pokoušet nás.) Já i ty však z toho všeho, čím nás pokouší nic nemusíme! Jsme svobodní v Kristu!!!!

NIC NEMUSÍŠ

Dostal jsem od Stáni dáreček. Destičku k pověšení na stěnu, kde je napsané: “ NIC NEMUSÍŠ”. Dostal jsem ji v době, kdy jsem byl zavalený prací a musel jsem dělat spousty věcí. Tak jsem to vzal jako humor a moc jsem nad tím nepřemýšlel. Dál jsem však dělal mnoho věcí, protože jsem musel udělat. Je to podobné jako s opačný vyjádřením, které říká Pavel:

“Všechno mohu, ale ne všechno je užitečné; všechno mohu, ale ničím se nedám ovládnout.“
‭‭1 Korintským‬ ‭6‬:‭12‬ ‭CSP‬‬


Mohl bych tedy také napsat:

“Nic nemusím, ale ne vždy to prospívá, nic nemusím, ale nenechám se ovládnou, znechucením, leností, slabostí, strachem, které mne chtějí zastavit.

Několik příkladů. Nic nemusím, ale pokud přestanu dýchat, umřu. Nic nemusím, ale pokud nebudu pracovat, nedostanu výplatu a nebudu mít na živobytí. No a to nejdůležitější je, že nemusím být poslušný Bohu, ale pak se stávám svévolníkem, který nevejde do Božího královstvím.
Jsou chvíle, kdy se mi nic nechce a to i co se týká služby v církvi. Někdy přijde pocit marnosti, zbytečnosti, jindy jde o tlak, který nedokážeme ani popsat. Před chvílí mi připomněla Stáňa vtip, který koluje v církvích. Manželka budí manžela: “Vstávej, je neděle.” Manžel něco zabručí a otočí se na druhou stranu. Manželka s ním znovu zatřepe: “Vstávej, musíme jít do sboru”. Manžel: “Nikam nejdu, dnes zůstávám doma”. Manželka se nenechává snadno odbýt a znovu s ním třese: “Vstávej, již musíme jít”. Manžel již naštvaně odpovídá: “Nemusím, nikam nejdu.” Manželka rezignovaně: “Musíš, jsi přece PASTOR.” Ten vtip může popisovat osobní zkušenosti mnohých pastorů a kazatelů. Jak rádi by nic nemuseli, ale musí se postavit před lidi a kázat, i když si myslí, že nemají lidem co dát, že jsou unavení, že nejsou o nic lepší, než jejich ovečky. Je to jejich povolání od Boha. Co s tím?
Podívejme se do Písma.

„Petr se postavil spolu s jedenácti, pozvedl svůj hlas a přímo k nim promluvil: “Muži judští a všichni obyvatelé Jeruzaléma, toto ať je vám známo, vyslechněte pozorně má slova.“
‭‭Skutky‬ ‭2‬:‭14‬ ‭CSP‬‬
Pak následuje Petrovo letniční kázání. Pozorně si to přečtěme, abychom zjistili jak dlouho si ho Petr chystal, psal nebo jak dlouho čekal na to, až uslyší Boží hlas. Nebo se podívejme dál:

„I vztáhli na apoštoly ruce a vsadili je do veřejného vězení. Pánův anděl však v noci otevřel dveře vězení, vyvedl je ven a řekl: “Jděte, postavte se v chrámě a mluvte k lidu všechna slova tohoto života.”“
‭‭Skutky‬ ‭5‬:‭18‬-‭20‬ ‭CSP‬‬

A mluvte k lidu všechna slova tohoto Života. Anděl jim nediktuje konkrétní kázání, ale posílá je k lidem, aby před nimi začali mluvit o Ježíši. Nemluví to Petr nebo Jan, Jakub, ale Duch svatý, který je v nich. Podobně Štěpán. Jak dlouho si připravoval svou řeč, než vystoupil se svou řečí před radou? Jak dlouho navštěvoval biblické vzdělávání?…. Co nám zaslibuje Ježíš:

„Kdo věří ve mne, jak praví Písmo, řeky živé vody poplynou z jeho nitra!”“
‭‭Jan‬ ‭7‬:‭38‬ ‭CSP‬‬

„Ale Zastánce, Duch Svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.“
‭‭Jan‬ ‭14‬:‭26‬ ‭CSP‬‬

Nedělní kázání, evangelizace, vyučování… není o našich schopnostech, ani o naší dokonalosti, ani o našem lidském vzdělávání se, ale o Duchu svatém. Není o tom, že musím slyšet hlas z nebe, že musím prožívat nepopsatelné nebeské doteky, není to o délce přípravy. Možná se cítím jako pastor v tom vtipu. Nevadí. Postav se před lidi a otevřít ústa, možná začni číst některý ze Žalmů, ale dej prostor k tomu, aby Duch svatý mohl mluvit skrze tebe. Na to musíš začít mluvit. Pokud odevzdáme v modlitbě svá ústa pod autoritu Ducha svatého a také je otevřeme a začneme mluvit, pak důvěřujme tomu, že je použije. Použije a připomene všechno, co jsi doposud přečetl a nastudoval v Písmu, dá zjevení a jeho slovo vyřčené tvými ústy bude v moci jednat v životech posluchačů, ale i v tvém. On není odkázaný na naše pocity a stavy. Naopak uvidíme, že to, co říkáme a co se děje skrze to v lidech a v nás během toho, co mluvíme, je Boží dílo a ne naše.

Na závěr chci říci, nemusíš nic, ale ne vždy to prospívá. Potřebujeme rozlišit, co udělat musíme a co je na Duchu svatém a jeho odpovědnosti. Na něm je toho mnohem a mnohem více než na nás.

Pro tuto chvíli

Jsem teď sevřen úzkostí a co mám říci? ‚Otče, vysvoboď mě z této chvíle‘? Ale proto jsem přišel, pro tuto chvíli. Otče, oslav své jméno!“ Tehdy z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Jan 12:27‭-‬28 B21

I my jsme často sevřeni úzkostí jako náš Pán Ježíš Kristus. Avšak nám nejde o náš fyzický život.. Kristus za života na zemi prošel neskutečným množstvím situací, kdy dokazoval svou Božskou moc, své Synovství, oslavoval Boží království. Uzdravoval, vymítal, vyučoval v moci, konal zázraky, křísil mrtvé. Konal dobré skutky… bylo toho tolik, že by se to nevešlo na tento svět:: Ježíš ovšem udělal i mnoho jiných věcí. Kdyby měly být všechny jednotlivě vypsány, mám za to, že by bylo napsáno tolik knih, že by se ani nevešly na svět. Jan 21:25 B21

Přesto to vše nebylo to nejdůležitější. Na konci ho čekalo to, proč přišel na tuto zem. Kříž. Bylo to to nejtěžší a musel se pro kříž rozhodnout dobrovolně. Bylo to vědomé rozhodnutí.

Podobně je to i s námi. Sloužíme, modlíme se, evangelizujeme, pomáháme jiným, … . Je tu však ještě něco víc, pro co jsme zde.
Je to vztah s Ježíšem, je to vztah, který nelze zrušit, nahradit a ani zapřít. Především zapřít. Všechno se stane marností i celý náš křesťanský život, pokud bychom na jeho konci zapřeli náš vztah s ním.
V tom, co má přijít a co popisuje Písmo, bude obrovský tlak na to, abychom zapřeli Krista. Zapření znamená vědomé rozhodnutí.
Ještě před rokem dvěma lety se silně díky covidu přetřásly čipy a znamení na ruku nebo na čelo. Ve třinácté kapitole Zjevení o tom čteme:

Všem malým i velkým, bohatým i chudým, svobodným i otrokům nechá dát znamení na pravou ruku nebo na čelo, takže nikdo nebude moci kupovat ani prodávat, nebude-li mít to znamení – jméno šelmy nebo číslo jejího jména.
Zde je zapotřebí moudrosti. Kdo tomu rozumí, ať spočte číslo té šelmy, neboť je to číslo člověka. To číslo je 666.
Bible, Zjevení Jana 13:16-18
A ve stejné kapitole se dočítáme:

Kdo má jít do zajetí,
do zajetí půjde.
Kdo má být zabit mečem,
ten mečem padne.

Bible, Zjevení Jana 13:10

Proč by měli jít lidé, kteří se nepoddají do zajetí. Proč nebudou rovnou zabiti. Proč musí procházet tlakem, aby si nechali dát znamení na ruku nebo čelo. Tady můžeme uvidět jednu velmi důležitou věc pro nás, pro náš osobní duchovní boj. Ďábel nemá zájem zabíjet lidi, kteří jsou vydaní Kristu. Tedy ani tebe. Proč? Protože by je poslal rovnou do Božího království, do Ježíšovy náruče. Jeho cílem je, abychom zapřeli Krista.To musíme udělat vědomě. Jenom to má pro ďábla skutečnou cenu. A nemusí to být až v době „dávání znamení“.
To je ta naše chvíle, to naše rozhodnutí, pro které jsme se narodili.
Dávejte si pozor, aby vaše srdce nebyla obtěžkána hodováním a opilstvím a staráním se o tento život. Ten den by vás pak náhle překvapil jako past, neboť zastihne všechny, kdo žijí na zemi. Proto vždy bděte a modlete se, abyste byli hodni uniknout všemu, co přijde, a mohli stanout před Synem člověka.“ 
Bible, Lukáš 21:34-36

Vše jednou odejde

Mnohokrát jsem přemýšlel, co je vlastně umění. Rozebíral jsem to ze všech stran, ale nikdy jsem nebyl s definicí spokojený. Přemýšlel Jsem nad slovem umět. Je mnoho lidí, kteří něco umí. A umí to dobře. Přesto mi to nesedí se slovem umění. Ani řecký původ slova, který se dá přeložit jako “tvořit”, mne neuspokojil. Stále někdo něco tvoří. Jen proto, že něco tvořím nebo umím, dělám umění? Asi ne. Stále mi k vyjádření toho, co je umění něco chybí.
Když jsem jel před několika dny přes Slovensko a radoval jsem se z krajiny, kterou jsem jel, přišla mi myšlenka o pomíjivosti našich zážitků. Uvědomil jsem si, že všechno, co prožívám, nad čím přemýšlím, vidím, slyším a co z toho se uložilo v mé hlavě nebo v “srdci” nenávratně zmizí s mou smrtí. Prostě to přestane existovat tak, jako přestane existovat toto mé pozemské tělo. Nic se z toho se nezachová, pokud si to nechám pro sebe. Nevím, jestli budu ještě v Božím královstvím přemýšlet o těchto zážitcích nebo prostě to tam bude nepodstatné, protože budeme uprostřed dokonalosti a nekonečnosti a minulé-pozemské věci pominou a vše bude nové. Nevím, ale tady na zemi po mých myšlenkách, představách, pocitech nic nezůstane. Jsou uloženy ve mne a se mnou odejdou, ovšem pokud je nějak veřejně nevyjádřím nebo neztvárním. A tady se vracím ke slovu umění. Umění, tak jak jej chápu dnes, je ztvárnění našich vnitřních prožitků a předání je lidem kolem nás. Je to více než umět vyrobit dobrý stůl nebo postavit dobrý dům. Je to něco z našeho nitra, co vkládáme do toho dobrého stolu nebo dobrého domu, obrazu, soše, dekoraci, látce, oblečení, písně, hudby…

Podobně je to s naší vírou a vztahem s Ježíšem. Denně máme krásné, lásky plné zážitky, vybojované duchovní boje, mnoho Božích myšlenek nám prochází hlavou a srdcem. Vidíme díky tomuto vztahu věci kolem nás jinak, přemýšlíte o Ježíši, hovoříme s Duchem svatým ….. a to vše odejde s námi, pokud se to nebudeme snažit vyjádřit nebo ztvárnit a zprostředkovat lidem kolem nás. Až budeme jednou tváří v tvář Ježíši, nebudeme potřebovat nosit v paměti naše současné zážitky s ním. Dnes vidíme jen jako v mlze, pak ho uvidíme ostře a jasně. Měli bychom se my všichni, kteří jsme vydali své životy Kristu stát umělci, kteří do všeho co dělají a žijí přináší něco z tohoto vztahu s Ním. Kteří tento vztah ztvárňují pro veřejnost kolem nás. Jako umělci Božího královstvím máme obrovskou výhodu před světem protože v nás je ten největší umělec a tvořitel, který kdy byl, je a bude. Duch svatý.

Není úniku

„Dříve, nežli jsem tě utvořil v nitru, znal jsem tě a dříve, nežli jsi vyšel z lůna matky, posvětil jsem tě a dal jsem tě za proroka národům.“
‭‭Jeremiáš‬ ‭1‬:‭5‬ ‭CSP‬‬

Utvořil, znal, posvětil, dal. To jsou slovesa, která popisují jednání Boha se svými dětmi. Bůh se rozhodl, že tě dá jako: proroka nebo kazatele nebo učitele nebo toho kdo povzbuzuje nebo financuje nebo se modlí nebo misionáře nebo … . Když se Bůh rozhodne, není před jeho rozhodnutím úniku. Bůh nemá nepřátele, kteří by dokázali zastavit jeho rozhodnutí. Všimněte si, že hovoří k Jeremiášovi v minulém čase. Dal. Není to dám nebo dávám. Je to minulý čas. Již se to stalo. Již rozhodl, že dá a dal. Není to o diskuzi není to o nějaké jiné možnosti. Dal nedává možnost pochybovat, protože se to již stalo. Nelíbí se nám to? Jeremiáši se to taky moc nelíbilo. Měl strach, hledal výmluvu:

Řekl jsem: Ach, Panovníku Hospodine, podívej, neumím mluvit, vždyť jsem jen mládenec.“
‭‭Jeremiáš‬ ‭1‬:‭6‬ ‭CSP‬‬
Podobná výmluva jakou měl Mojžíš. Jakou výmluvu máme my? Máme strach, že o něco přijdeme? o majetek?, o své představy?, o způsob života, který žijeme? Bůh nás znal, když nás tvořil v lůně matky a věděl, pro co nás stvořil, kam nás jednou posadí a dal nám vše, co potřebujeme. Především nás posvětil. Oddělil nás pro sebe, pro záměr který máme společně sním naplnit – to je to dal. Je neuvěřitelné a mimo naše chápání jak jedná. Přesto, že nás již “dal”, máme stále slobodnou vůli vzdorovat jeho rozhodnutí. On nekonečnou trpělivost na nás čekat a skrze tuto dobu nás vyučovať a proměňovat naše srdce, mysl, ducha i duši.
Můžeme namítnout, že v tomto případě se jedná o Jeremiáše, velkého proroka své doby.
Platí to však i pro nás:

On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce,“
‭‭Efeským‬ ‭1‬:‭4‬ ‭CSP‬‬

„on nás zachránil a povolal svatým povoláním ne podle našich skutků, nýbrž podle vlastního předsevzetí a podle milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy“
‭‭2 Timoteus‬ ‭1‬:‭9‬ ‭CSP‬‬

OD ABRAHÁMA K JOSEFOVI (JÁKOB 2)

Úmyslně jsem se zmínil o tom, že matka Jákoba znala Boží zaslíbení pro svého mladšího syna. Tady přicházíme k prvnímu poučení. Protože znala toto zaslíbení a vše vypadalo tak, že Izák poslechne hlasu svého žaludku a tradici prvorozených :

Izák měl rád Ezaua, protože rád jídal zvěřinu, zatímco Rebeka milovala Jákoba.“
‭‭Genesis‬ ‭25‬:‭28‬ ‭CSP‬‬
Vzala Rebeka naplnění tohoto Božího zaslíbení do svých rukou. To vyvolalo následnou reakci a útěk Jákoba z domu. Především však Jákobovi zajistila toto naplnění lží a podvodem:

„Když Izák zestárl a zeslábl mu zrak, takže neviděl, stalo se, že zavolal svého staršího syna Ezaua a řekl mu: Můj synu. Odpověděl mu: Zde jsem. Nuže nyní vezmi svou výstroj, toulec a luk, vyjdi na pole a ulov mi nějakou zvěřinu. Pak mi připrav lahůdku, jakou miluji, a přines mi ji k jídlu, abych ti požehnal, dříve než zemřu. Rebeka však poslouchala, když Izák mluvil se svým synem Ezauem. Ezau odešel na pole, aby ulovil zvěřinu, kterou by přinesl, a Rebeka řekla svému synu Jákobovi: Zrovna jsem poslouchala tvého otce, když mluvil s tvým bratrem Ezauem a říkal: Přines mi zvěřinu a připrav mi k jídlu lahůdku, abych ti před Hospodinem požehnal, dříve než zemřu. Nyní synu, uposlechni mne v tom, co ti přikazuji. Běž teď ke stádu, přines mi odtamtud dvě pěkná kůzlata a já z nich tvému otci připravím lahůdku, jakou miluje. Pak ji odneseš otci k jídlu, aby ti požehnal, dříve než zemře. Jákob své matce Rebece odpověděl: Jenže můj bratr Ezau je chlupatý člověk a já hladký. Třeba si na mne otec sáhne a budu mu připadat jako posměvač; pak na sebe uvedu prokletí, a ne požehnání. Matka mu řekla: Tvé prokletí ať padne na mě, synu. Jen mne poslechni a jdi mi je přinést. Tak šel, vzal je a přinesl své matce. Matka připravila lahůdku, jakou jeho otec miloval. Rebeka pak vzala šaty svého staršího syna Ezaua, nejdražší, jaké měla doma, a oblékla je svému mladšímu synu Jákobovi a kůže z kůzlat mu připevnila na ruce a na hladký krk. Pak dala připravenou lahůdku a chléb do rukou svého syna Jákoba. On vstoupil ke svému otci a řekl: Otče. Odpověděl: Zde jsem. Který jsi, můj synu? A Jákob řekl svému otci: Já jsem Ezau, tvůj prvorozený. Udělal jsem, jak jsi mi řekl. Teď vstaň, posaď se a pojez z mé zvěřiny, abys mi požehnal. Izák však svému synu řekl: Co to, žes tak rychle něco našel, synu? Jákob odpověděl: Protože mi to dopřál Hospodin, tvůj Bůh. Izák řekl Jákobovi: Pojď přece blíž, ať na tebe synu sáhnu, jsili ty můj syn Ezau nebo ne. Tedy Jákob přistoupil ke svému otci Izákovi, ten na něho sáhl a řekl: Ten hlas je hlas Jákobův, ale ruce jsou ruce Ezauovy. Nepoznal ho, protože jeho ruce byly chlupaté jako ruce jeho bratra Ezaua, a požehnal mu. Ještě se zeptal: Ty jsi skutečně můj syn Ezau? Odpověděl: Jsem. I řekl: Předlož mi to, ať pojím z úlovku svého syna, abych ti požehnal. Předložil mu to a on jedl a přinesl mu víno a on pil. Potom mu jeho otec Izák řekl: Nuže přistup, synu, a polib mě. I přistoupil a políbil ho. Izák ucítil vůni jeho šatů a požehnal mu slovy: Hle, vůně mého syna je jako vůně pole, které požehnal Hospodin. Bůh ti dá z rosy nebes i ze žírnosti země, také hojnost obilí a nového vína. Národy ti budou sloužit a lidé se ti budou klanět, staň se pánem svým bratrům a budou se ti klanět synové tvé matky. Ti, kteří tě proklínají, jsou prokletí a ti, kteří ti žehnají, jsou požehnaní.“
‭‭Genesis‬ ‭27‬:‭1‬, ‭3‬-‭29‬ ‭CSP‬‬
Byla to jeden velký podvod. Myslím si, že když Jákob přistoupil na tento podvod, připravil si cestu mnoha trápení a podvodů spáchaných na něm samotném. Nastoupil Boží školu, která ho měla naučit být přímým, jednat čestně a především se spoléhat na Hospodina. Věci, které stojí za povšimnutí jsou jednak to, že požehnání, které dal Izák Jákobovi již nemohl Izák vzít zpět a platilo, přestože bylo získané podvodem. Další pak, že Boží zaslíbení šlo jinými cestami než to lidské požehnání. Do třetice, pokud budeme pozorně číst zjistíme, že Izák stejně ještě žil několik desítek let. Pojďme ale k tomu prvnímu poučení pro nás. Nepomáhejme Bohu s jeho zaslíbeními. On ví a má moc je naplnit sám. Často pro svou netrpělivost a touhu potom, aby se to již již stalo, si naplnění oddálíme. A nejen to, ale musíme projít školou trpělivosti, musí se napravit věci, které jsme tím zničili apod. Nedělejme to ani pro své děti, ani pro sestry a bratry v církvi. A to ani vidíme-li, že místo zaslíbení se děje pravý opak:

Neboť každý záměr má svůj čas i správný způsob, přestože na něm lpí velké lidské zlo.“
‭‭Kazatel‬ ‭8‬:‭6‬ ‭CSP‬‬

„Nyní tomu, kdo je mocen vás zachovat bez klopýtnutí a postavit bezúhonné s veselím před svou slávu, jedinému [moudrému] Bohu, našemu Zachránci skrze Ježíše Krista, našeho Pána, jemu buď sláva, velebnost, vláda i pravomoc před veškerým časem, i nyní, i po všechny věky [věků]. Amen.“
‭‭Juda‬ ‭1‬:‭24‬-‭25‬ ‭CSP‬‬



OD ABRAHÁMA K JOSEFOVI (Jákob 1)

Život Jákoba je plný Božího jednání s hříšných člověkem. Je to cesta přes manipulaci, lhaní, Boží výchovy, spravedlnosti, odpuštění až do podoby, která se Bohu líbí a pro kterou s Jákobem jednal. Je to příběh o věrnosti Božích zaslíbení, která nepotřebují lidskou pomoc, aby byla naplněná. Výsledkem na konci je Boží muž.
Při jeho narození se stalo toto:

„Izák naléhavě prosil Hospodina za svou ženu, protože byla neplodná. Hospodin se dal pohnout jeho prosbami a jeho žena Rebeka otěhotněla. Ale děti se v jejím nitru kopaly. Řekla si tedy: Jeli tomu tak, k čemu mi to je? A šla se dotázat Hospodina. Hospodin jí řekl: Dva národy jsou ve tvém nitru, dvojí lid z tvého lůna se navzájem oddělí. Jeden lid bude silnější než lid druhý a starší bude sloužit mladšímu. Když se jí naplnily dny ku porodu, hle, v jejím lůnu byla dvojčata. První vyšel celý ryšavý, chlupatý jako kožich. Dali mu jméno Ezau. Potom vyšel jeho bratr a rukou držel Ezaua za patu. Dali mu jméno Jákob. Když se narodili, bylo Izákovi šedesát let.“
‭‭Genesis‬ ‭25‬:‭21‬-‭26‬ ‭CSP‬‬
Jeho matka si velmi dobře pamatovala, co Hospodin o Jákobovi prohlásil. Bude to on, kdo převezme prvorozenectví, bude to jeho rodová linie, která dál ponese požehnání Abrahámovo a Izákovo, přestože podle tradice, to měl být starší Ezau. Oba se narodili již s Božím předurčením. Vždyť to Bůh opět potvrzuje slovy:

„Zamiloval jsem si vás, praví Hospodin. Ptáte se: Jak jsi nám prokázal lásku? Což nebyl Ezau Jákobův bratr, je Hospodinův výrok, a přece jsem si Jákoba zamiloval, ale Ezaua jsem nenáviděl. Proměnil jsem jeho hory v pustinu a jeho dědictví jsem dal stepním šakalům.“
‭‭Malachiáš‬ ‭1‬:‭2‬-‭3‬ ‭CSP‬‬
a v Římanech to znovu Pavel připomíná:

„Jak je napsáno: „Jákoba jsem miloval, ale Ezaua jsem nenáviděl.““
‭‭Římanům‬ ‭9‬:‭13‬ ‭CSP‬‬

Proč to Pavel opakuje i pro nás? I my, podobně jako Jákob, máme stejné zaslíbení :

„On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce,“
‭‭Efeským‬ ‭1‬:‭4‬ ‭CSP‬‬

“…on nás zachránil a povolal svatým povoláním ne podle našich skutků, nýbrž podle vlastního předsevzetí a podle milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy“
‭‭2 Timoteus‬ ‭1‬:‭9‬ ‭CSP‬‬
Jsme na tom stejně jako Jákob. To mne dávalo a dává velkou naději, že stejně jako byl věrný u Jákobova zaslíbení, bude věrný i u zaslíbení, které je pro nás. Že stejně jako s Jákobem, bude i nás vychovávat a dovede nás do podoby Božích mužů a žen. Jákobův život je pro nás zdrojem mnohých ponaučení. Podíváme se na některá z nich.

(pokračování příště)

Papír je papír

Na chvíli odskočím od patriarchů k dnešku. Naslouchal jsem informacím o umělé inteligenci. Je alarmující, jak tato umělá inteligence dokáže změnit skutečnost a své vlastní podvrhy vydat za pravdu. Dokáže dnes pracovat s textem, obrazovým materiálem, zvukem – naprostou napodobeninou řečí kohokoli na světě a dokáže mnoho dalších věcí, které by nám ani na mysl nepřišly. Dokáže pracovat, zpracovat a přepracovat vše, co je na internetu nebo v digitální podobě. Dokáže podle těchto informací vytvořit vymyšlené situace a vydávat je za realitu. Již dnes dokáže napodobit a diskreditovat každého člověka vymyšlenými událostmi, texty v jeho jménu, uměle vytvořenými fotografiemi nebo videí. Musíme si uvědomit, že má o nás téměř veškerá data včetně našich otisku prstů, tváří a informací, které předáváme přes média nebo jsou v evidenci úřadů v digitální podobě.. Dnes ještě a to ne vždy lze rozpoznat, co je z ní a co ne. Blíží se však doba, kdy to bude těžší a těžší. Týká se to i bible. Myslím, že pro tuto inteligenci nebude těžké bibli přepsat a vsunout do všech vyhledávačů zcela přepracovanou tak dokonale, že si lidé ( možná i křesťané, kteří tak často bibli nečtou ) neuvědomí, že jde o její výtvor a budou věřit tomu, co v ní bude napsané.
Tak se možná budeme muset vrátit k té na papíře, vydané před érou umělé inteligence. Prostě papír je papír. Možná i dopisy si opět začneme psát ručně a doručovat do schránek, protože nebudeme mít jistotu, zda cestou přes mail náš dopis nezměnil obsah. I když i díky elektronickým tužkám, kterými podepisujeme a děláme si poznámky, získává i náš rukopis. Co tedy? Je zde možnost nějaké ochrany? Do budoucna nám zůstane jen ta jedna, která nás chrání stále. Velmi úzký vztah s Kristem, Duchem svatým, který nás uvede do veškeré pravdy. Tedy i rozeznání co je od něho a co ne.

OD ABRAHÁMA K JOSEFOVI (IZÁK závěr)

„Kdyby Bůh mého otce, Bůh Abrahámův a Strach Izákův, nebyl se mnou, určitě bys mě teď propustil s prázdnou! Bůh ale viděl mé trápení a dřinu mých rukou a minulou noc vyřkl svůj soud.““
‭‭Genesis‬ ‭31‬:‭42‬ ‭B21‬‬
Je to první místo, kdy je Hospodin pojmenovaný Strach. Další a poslední je o pár veršů dále, kdy Jákob při něm (Strachu Izáka) přísahá. Verš 53.
Strach o život provázel Izáka i Abraháma. Vidíme to v situacích, kdy vydávají své manželky za své sestry. Vždy potom, co jim Bůh připomíná zaslíbení o jejich potomcích. Byli to muži víry, přesto jednali v těchto situacích ve strachu. Když čtu tyto příběhy, vidím jak tento strach nakonec obrací Bůh v požehnání. Oba skrze tento strach získávají značné jmění a také respekt okolí jako muži Boží přízně. Několikrát jsem se dostal do situací, kdy jsem musel dlouho čekat na naplnění zaslíbení a ještě na některá čekám. V takových chvílích přichází různé myšlenky, které chtějí zpochybnit to, co jste od Boha slyšeli. Pokud se do nich necháme zamotal, přichází pochybnosti a s nimi i strach. Možná o tom nemluvíme, ale je uvnitř a bojujeme. Pak se někdy projeví navenek tím, že uděláme nějaká svá obranná opatření. Stalo se to i mě, ale také jsem viděl, že Bůh to obrátil v dobré, podobně jako při těchto mužích. Bylo to pro mne obrovskou zkušeností, Božím vyučováním o Boží věrnosti.

„Jestli jsme nevěrní, on zůstává věrný – nemůže přece popřít sám sebe!“
‭‭2 Timoteus‬ ‭2‬:‭13‬ ‭B21‬‬


A také jsem prožil a ne jednou:

Sám Bůh pokoje kéž vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo zcela bez úhony až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Ten, který vás volá, je věrný; on to udělá.“
‭‭1 Tesalonickým‬ ‭5‬:‭23‬-‭24‬ ‭B21‬‬

Čím jsem starší rozumím méně mnoha věcem a o to více vidím tu nekonečnost a hloubku Boží lásky. A stále je to pro mne něco uchvacujícího a nepochopitelného, co však s radostí přijímám. Častokrát to nechápu, ale dnes mi to nevadí, protože mne Bůh učí se na tuto neuchopitelnou jeho lásku spoléhat a opírat se o ní. Nemusím všemu rozumět, mohu se však ve všem spolehnout. Spoléhání se na něho mi přitom dává aspoň částečně zahlédnout v té hloubce jeho moudrost, spravedlnost v jednotě s láskou a milosrdenstvím.

Prošel jsem několik překladů a pouze v jednom je tento strach s malým s. V ostatních je Strach psán s velkým S, tedy označením, že se jedná o Boha. Je to pouze u Izáka. Proto mohu předpokládat, že po jeho zkušenosti s tím, že on sám se měl stát obětí Hospodinu, přišla do jeho života obrovská bázeň z Hospodina. Pak Jákob mohl od něho slyšet, že Hospodin je někdo, před kým máme mít bázeň, strach. Možná to slyšel tolikrát, že se to stalo v jejich rodině důležité. Přitom Jákob také hovoří “kdyby Bůh mého otce, Bůh Abrahámův a Strach Izákův nebyl se mnou”. Jako by Strach tady ukazoval ještě na něco jiného. Možná chtěl Jákob připomenout Lábanovi, že on Jákob je pod ochranou Boha jeho otce a Boha Abrahám, ze kterého by měl mít Lában strach. Lában totiž věřil v mnoho bohů. Nevíme a určitě do dnes o tom diskutuje ve světě mnoho lidí. Asi to však není důležité.

Později zjistíme, jak strach jednal i s Jákobem. Tito praotcové neměli Písmo, aby se poučili o Božím jednání. Jejich víra pocházela ze zkušeností otce a děda. Z osobní zkušenosti ze vztahu s Bohem, když k nim promlouval (u všech tří), šel po jejich boku (Abrahám) nebo s nimi bojoval (Jákob). Poznáváli ho krok za krokem a On posiloval jejich víru a dokazoval jim svou věrnost. A to i přesto, že podléhali strachu z lidí. Nikomu z nich to nevyčítal, ale naopak obracel tyto situace k jejich prospěchu a ke své slávě. Bůh je stále stejný. Nevyčítá nám naše selhání, ale pozvedá nás, posiluje víru a obrací situace v náš prospěch a k jeho slávě. Jedno z poznávacích znamení lásky je trpělivost. Nekonečná Boží trpělivost s jeho dětmi. Opří se o ni.

OD ABRAHÁMA K JOSEFOVI (IZÁK)

Pokračování

Při Izákově vydávání své ženy Rebeky za vlastní sestru se opět setkáváme s filištínským králem Geraru Abimelechem. Mohu se jenom domnívat, že je to stejný král jako za doby Sáry nebo jeho syn, kterému otec sdělil příběh Abraháma a Sáry. Přikláním se k otci. Ne vždy jdou situace v Písmu chronologicky za sebou. Na začátku se popíše větší časový úsek a pak jednotlivé příběhy, které chtěl Bůh zachovat pro naše poučení. Mé vidění situace je, že v době, kdy se tento příběh odehrává žil ještě Abrahám. (Izák měl 75 let, když Abrahám zemřel ) Tedy někdy v těch dvaceti letech bezdětného manželství mezi čtyřicátých rokem a šedesátým rokem Izáka. Pokud by měli již s Rebekou Ezaua a Jákoba, určitě by se to doneslo k lidem z Geraru a Izák by nemohl Rebeku vydávat za svoji sestru.

„Jednou, když už tam byli dlouho, vyhlížel filištínský král Abimelech z okna a uviděl, jak se Izák mazlí se svou ženou Rebekou. Abimelech si tedy Izáka zavolal a řekl: „Vida, přece je to tvá žena! Proč jsi tedy říkal: ‚Je to má sestra‘?“ „Myslel jsem si, že bych kvůli ní mohl zemřít,“ odpověděl mu Izák. Abimelech zvolal: „Cos nám to udělal? Někdo z lidu mohl snadno s tvou ženou spát, a tak bys na nás uvedl vinu!“ Potom Abimelech přikázal všemu lidu: „Kdokoli se dotkne tohoto muže nebo jeho manželky, musí zemřít!““
‭‭Genesis‬ ‭26‬:‭8‬-‭11‬ ‭B21‬‬

Můžeme vidět u Izáka opět strach jako u jeho otce. U Abímeleka naopak vidíme, že byl poučený – “a tak bys na nás uvedl vinu”. Nakonec jedná s Izákem stejně jako se jednalo s jeho otcem u Sáry. Abmílechovo rozhodnutí o nedotknutelnosti Izáka a Rebeky nakonec Izáka natolik upokojí, že v této zemi zaseje obilí. Vidíme, že více spoléhal na slovo člověka a to i přes zaslíbení, které dostal od Hospodina.

Ukázal se mu totiž Hospodin a řekl: „Nesestupuj do Egypta! Usaď se v zemi, kterou ti určím. Pobývej v této zemi a já budu s tebou a požehnám ti, neboť tobě a tvému semeni dám všechny tyto země. Tak splním přísahu, kterou jsem složil tvému otci Abrahamovi: ‚Tvé símě rozmnožím jako hvězdy na nebi. Tvému semeni dám všechny tyto země a ve tvém semeni dojdou požehnání všechny národy na zemi.‘ To proto, že Abraham uposlechl můj hlas a zachoval, co jsem mu svěřil – má přikázání, má ustanovení a má ponaučení.“ A tak se Izák usadil v Geraru.“
‭‭Genesis‬ ‭26‬:‭2‬-‭6‬ ‭B21‬‬
Bůh mu to nevyčítá, naopak mu žehná a z Izáka se stává velmi bohatý muž. Bohatší než ostatní v Gereru. Proto je vyhnán z jejich blízkosti. Postupně hledá místo, kde se se svými lidmi může usídlit, kope studny, o které přichází až nakonec tento prostor najde. Mohl by si to místo vynutit silou, měl dost lidu a měl zaslíbení o této zemi. Rozhodl se pro pokoj. Nakonec mu Hospodin zjednává bázeň u tohoto národu a oni chtějí s ním uzavřít dohodu.

„Tehdy k němu přišel z Geraru Abimelech se svým pobočníkem Achuzatem a s velitelem svého vojska Píkolem. Izák se jich zeptal: „Proč ke mně přicházíte? Vždyť mě nenávidíte a vyhnali jste mě od vás.“ Odpověděli: „Jasně jsme poznali, že Hospodin je s tebou, a tak jsme si řekli: Ať je teď mezi námi a tebou přísaha. Chceme s tebou vstoupit do smlouvy, že nám neuděláš nic zlého, tak jako jsme se my nedotkli tebe a prokazovali ti pouze dobrodiní a propustili tě v pokoji. Jsi přece Hospodinův požehnaný!“ Vystrojil jim tedy hostinu a jedli a pili. Časně ráno pak vstali a vzájemně si přísahali. Potom je Izák propustil, a tak od něj odešli v pokoji. A téhož dne se stalo, že přišli Izákovi služebníci a pověděli mu o studni, kterou kopali: „Našli jsme vodu!“ Nazval ji tedy Šibea, Přísaha, a proto se to město až dodnes jmenuje Beer-šeba, Studna přísahy.“
‭‭Genesis‬ ‭26‬:‭26‬-‭33‬ ‭B21‬‬

Když mám zaslíbení od Hospodina, nemusím Bohu pomáhat a prosazovat si zaslíbení sám, vlastní silou, vlastní chytrostí… Je lepší čekat a ve víře se připravovat. Napomáhání Bohu často vede k oddálení jeho naplnění. Praktická rada je jít a pracovat dál tak, jako jsme to dělali do chvíle, než jsme zaslíbení dostali. V případě křivdy čekejme až nás Hospodin obhájí. Je to lepší než naše volání, že jsme neviní nebo boj o prokázání spravedlností pro nás. Kristus je nejlepším obhájcem a přichází v pravý čas, i když se nám může zdát, že na nás zapomněl. Že kopeme studnu za studní a stále jsme bez vody, protože nám ji někdo sebere. Pak ale přijde den, kdy nepřítel přijde a řekne: Jasně jsme poznali, že Hospodin je s tebou.

Rád bych se zastavil také u Izákova strachu nebo Strachu, jak se o něm zmiňuje Písmo v u smlouvy Jákoba s Labánem (Genesis 31: 42 a 31:53)

pokračování příště

OD ABRAHÁMA K JOSEFOVI (Izák)

Izák se narodil jako druhý syn, ale jako první a jediný syn Sáry, Abrahámovy ženy. Bylo mu zaslíbeno, že Bůh na něho přenese své požehnání jako pokračovatele rodu a také Božího povolání, které dostal Abrahám. Již od svého dětství měl nepřátele, i když to nemusel tak vnímat. Jeho starší bratr Izmael, narozený z otrokyně Hagar i se svou matkou žárlili na jeho postavení. Nepřátelství vzrostlo po vyhnání Hagar s Izmaelem. (Dodnes muslimské národy, berou za pokračovatele Božího zaslíbení prvorozeného Izmaela a nikdy nepřijali Izáka). U Boha neplatí lidské prvorozenectví. Bůh vybírá podle sebe a ne podle přání lidí. Nakonec Izmael byl lidský plán a lidské dílo, Izák Boží plán a Boží zázrak. Mnohé situace se sním nebo kolem něho udály, které nemohl ovlivnit, ale které ovlivňovaly jeho. Jednou z takových událostí bylo, že se stal středem zkoušky víry a věrnosti jeho otce Abraháma. Viděl, že když zůstane věrný i v takové chvíli, Bůh má připravené řešení. Jsou chvíle a zážitky Božích doteků, zázraků a Božího jednání, které si neseme po celý život. Je často jen na nás, co se rozhodneme po zbytek života nosit. Izák si mohl odnést to, že Bůh po jeho otci chtěl, aby mu obětoval jeho. Mohl se vymlouvat na celoživotní trauma z této události. Nebo si mohl odnést vědomí, že Bůh plní své slovo, i když situace vypadá opačně. Vlastně i nám Ježíš říká:

Kdo má rád otce nebo matku více než mě, není mě hoden. Kdo má rád syna nebo dceru více než mě, není mě hoden.“
‭‭Matouš‬ ‭10‬:‭37‬ ‭B21‬‬ a v Lukášově evangeliu jde Ježíš ještě dál:

„Tak tedy žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“
‭‭Lukáš‬ ‭14‬:‭33‬ ‭B21‬‬

Jak je pro mnohé těžké dát přednost Bohu před vlastními dětmi. Poznal jsem několik křesťanů, kteří právě ve vztahu k dětem a Bohu si vybrali službu svým dětem než Bohu. Měli a mají své děti za přednější než Boha. Mnozí mezi námi se trápí proto, že nemají děti, ale díky tomu jsou ochráněni od takových rozhodnutí.
O Izákovi toho moc nevíme. Pokračoval v putování po zemi, kterou Bůh zaslíbil za dědictví jeho otci. Nejen, že kopíroval jeho cesty, kterými se svým lidem chodil, ale také i otcovo jednání s manželkou, kterou vydával za svou sestru.
(pokračování příště)


OD ABRAHÁMA K JOSEFOVI (1)

„Bůh Abrahamovi řekl: „Své manželce Saraj už nebudeš říkat Saraj, Bojovnice, ale bude se jmenovat Sára, Kněžna. Požehnám ji a dám ti z ní syna. Požehnám ji a budou z ní národy, vzejdou z ní králové národů.“ Abraham padl na tvář, zasmál se a pomyslel si: „Copak se stoletému narodí syn? Copak Sára v devadesáti letech porodí?“ Odpověděl tedy Bohu: „Kéž je před tebou živ aspoň Izmael!“ Bůh však řekl: „Nikoli! Tvá manželka Sára ti vskutku porodí syna a dáš mu jméno Izák, Smíšek. Jemu potvrdím svou smlouvu, aby byla věčnou smlouvou pro jeho budoucí símě. Vyslyšel jsem tě i ohledně Izmaele. Hle, požehnám mu a způsobím, aby se nesmírně rozplodil a rozmnožil; zplodí dvanáctero knížat a učiním z něj veliký národ. Svou smlouvu však potvrdím Izákovi, jehož ti Sára porodí příští rok touto dobou.“ A když s ním domluvil, vznesl se Bůh od Abrahama.“
‭‭Genesis‬ ‭17‬:‭15‬-‭22‬ ‭B21‬‬

Izák se narodil devadesátileté Sáře a stoletému Abrahámovi. On byl tím zaslíbeným synem a nositelem Božího požehnání. Oba věděli, že Izák je velkým Božím zázrakem. Izák měl ještě sedm bratrů. Jednoho staršího z otrokyně Hagar (Izmaela) a šest pravděpodobně mladších z Ketury. Abrahám měl ještě další děti se svými družkami. Všechny zaopatřil a poslal je na východ daleko od Izáka.
Izákovi bylo třicet sedm let, když zemřela jeho matka Sára (127 let). Ve čtyřiceti se oženil s Rebekou a teprve po dvaceti letech manželství mu porodila dva syny Ezaua a Jákoba. Tak jako Sára, byla Rebeka neplodná a až po mnoha modlitbách otěhotněla. Na rozdíl od svého Otce a synů, byl Izákův život pokojný, mnoho důležitých věcí se stalo sice k vůli němu, ale šly mimo něj a nemohl je ovlivnit. Stojí za povšimnutí několik dat. Izák se narodil 392 roků po potopě. Ezau a Jákob Abraháma znali. Když Abrahám umřel, bylo jim patnáct. Všichni žili ve zvláštní době, kdy vymírali lidé dlouhého věku. Například Sem, syn Noema ještě žil padesát let po narození Ezaua a Jákoba. Byl již jediný, kdo poznal dobu před potopou. Za jejich životů a života Izáka umírali Arpakšad a Šelah (vnuk a pravnuk Noema) a Heber. Byla to doba, kdy lidé obecně věděli o Hospodinu a mnozí mu sloužili a zároveň to byla doba, kdy právě oni vymírali a nové generace hledali již jinde. Naslouchaly a vytvářely si mnoho různých božstev. Byla to doba bez zákona. Zapomínalo se na to, jak a proč Hospodin smetl ze země lidstvo potopou. Lidé brzo zapomínají. I my rychle zapomínáme na Boží požehnání a milost, kterého se nám dostalo v Kristu Ježíši. Rychle zapomínáme na jeho zázraky v našich životech a stále se poddáváme strachu z budoucnosti apd.
I my žijeme v podobné době, kdy dochází ke změně a ve světě se bude uctívat všechno možné, jen ne Kristus. Možná právě proto příběhy těchto mužů a žen mohou pro nás být velkým poučením.



OD NOEMA K ABRAHÁMOVI (10)

„Po nějaké době se Bůh rozhodl Abrahama vyzkoušet. Zavolal: „Abrahame!“ „Zde jsem,“ odpověděl. Bůh řekl: „Vezmi svého syna, svého jediného, svého milovaného Izáka, a jdi do země Moria. Tam ho obětuj jako zápalnou oběť na hoře, kterou ti určím.“ Druhý den brzy ráno Abraham vstal, osedlal svého osla, vzal s sebou dva služebníky a svého syna Izáka. Nasekal dříví pro zápalnou oběť a vypravil se k místu, jež mu Bůh určil. Třetího dne Abraham pozvedl oči a spatřil to místo v dálce. Tehdy řekl svým služebníkům: „Zůstaňte tu s oslem. Já a chlapec půjdeme až tam, pokloníme se Bohu a vrátíme se k vám.“ Abraham vzal dříví pro zápalnou oběť a naložil je na svého syna Izáka. Sám nesl v ruce oheň a nůž. A tak šli oba spolu. „Otče,“ oslovil Izák svého otce Abrahama. „Ano, můj synu?“ odpověděl mu. „Vidím oheň a dřevo,“ řekl Izák. „Kde je ale beránek k zápalné oběti?“ „Bůh si opatří beránka k zápalné oběti, můj synu,“ odpověděl Abraham. A tak šli oba spolu. Když přišli na místo, jež mu Bůh určil, Abraham tam postavil oltář a narovnal dřevo. Pak svázal svého syna Izáka a položil ho na dřevo na oltáři. Abraham vztáhl ruku a vzal nůž, aby svého syna podřízl. Vtom na něj z nebe zavolal Hospodinův anděl: „Abrahame! Abrahame!“ „Zde jsem,“ odpověděl. „Nevztahuj ruku na chlapce!“ řekl on. „Nic mu nedělej! Už jsem poznal, že jsi bohabojný – vždyť jsi kvůli mně neušetřil svého syna, svého jediného.“ Abraham tedy vzhlédl a hle, uviděl za sebou berana uvízlého za rohy v křoví. Abraham tedy šel, vzal toho berana a obětoval ho jako zápalnou oběť místo svého syna. To místo pak Abraham nazval „Hospodin opatří,“ takže se dodnes říká: „Na Hospodinově hoře se opatří.“ Hospodinův anděl pak na Abrahama zavolal z nebe podruhé: „Přísahám při sobě samém, praví Hospodin, protože jsi učinil tuto věc a neušetřil jsi svého syna, svého jediného: Nesmírně ti požehnám a nesmírně rozmnožím tvé símě – jako hvězdy na nebi a jako písek na břehu moře. Tvé símě ovládne brány svých nepřátel a ve tvém semeni dojdou požehnání všechny národy země, protože jsi uposlechl můj hlas.““
‭‭Genesis‬ ‭22‬:‭1‬-‭18‬ ‭B21‬‬
Po mnoha letech poznávání Hospodina, byl Abrahám připravený na nejtěžší zkoušku. Obětování Bohem zaslíbeného syna. Určitě byl zmatený, vždyť Bůh chce po něm, aby obětoval syna, o kterém tentýž Bůh zaslíbil, že z něho vzejdou mnohé národy. Jedno vylučuje druhé. Přesto šel. Věřil Bohu jak v jednom, tak v druhém. Pisatel Listu Židům o tom píše: “

Vírou Abraham ve své zkoušce obětoval Izáka. Ten, který přijal zaslíbení, obětoval svého jediného syna, o němž bylo řečeno: „Tvé símě bude povoláno v Izákovi.“ Počítal totiž s tím, že Bůh je schopen i křísit z mrtvých; a odtud ho také (obrazně řečeno) přijal.“
‭‭Židům‬ ‭11‬:‭17‬-‭19‬ ‭B21‬‬


Jak bychom se dnes zachovali my v této situaci. Řekli bychom si: “to nemůže být z Boha” nebo “ to ke mne nemluvil Bůh”, pochybovali bychom o zaslíbení? Víra, kterou zde Abrahám prokázal vyžaduje osobní poznání Boha. Abrahám nepochybuje, že k němu mluví Hospodin. Víra, kterou za ty roky od Hospodina získal ho vede k ujištění, že Bůh ví, co dělá a má řešení: “Bůh si najde beránka k zápalné oběti”.
I my se můžeme dostat do podobné situace, kdy máme zaslíbení a Bůh nás vede úplně jinudy. Kdy jsme zaskočeni Božím vedením, které si může odporovat, kdy nejsme schopni pochopit Boží příkazy pro nás osobně. I nás Bůh provádí zkouškami, ve kterých ho dokážeme více a více poznávat a důvěřovat mu, “že je schopen i křísit z mrtvých” a má vždy řešení.
Abrahám neměl Bibli, ze které mohl čerpat a učit se poznávat Boha. Přesto nepochyboval, že k němu mluví Bůh. I pro nás je vyvrcholením, víry Boží v nás, chození v takové jistotě. Dokonce jsme na tom mnohem lépe než on, protože již máme Písmo, které nám Bůh dal k našemu ponaučení. Včetně životního příběhu Abraháma.
Abrahám je představitelem doby před zákonem. Nemůžeme jeho život ( a životy praotců víry) posuzovat z hlediska zákona a dokonce ani ne z hlediska novozákonního, i když oni žili vírou a milostí Boží. Žili v naprosto jiné době s jinými pravidly a společenskými zvyklostmi a etikou. To, co však máme společné je charakter a boj o jeho proměnu. Boj o čistotu srdce, ve kterém tak často selháváme a potřebujeme Boží milost a milosrdenství k tomu, abychom došli do cíle, aby Boží víra v nás mohla dorůst tak jako v Abrahámovi.




OD NOEMA K ABRAHÁMOVI (9)

„Po nějaké době měl Abram vidění, ve kterém dostal Hospodinovo slovo: „Neboj se, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá nesmírná odměna.“ Abram odpověděl: „Hospodine, Pane můj, co mi chceš dát? Chodím životem bezdětný a svůj dům zanechám Eliezerovi z Damašku. Pohleď, nedal jsi mi potomka,“ pokračoval Abram, „a tak mým dědicem bude můj čeledín!“ Vtom dostal Hospodinovo slovo: „Ten tvým dědicem nebude; tvůj dědic vyjde z tvých vlastních beder!“ Vyvedl jej ven a řekl: „Pohlédni k nebi a spočítej hvězdy, budeš-li je moci spočítat.“ Pak dodal: „Tolik bude tvého semene. Abram tehdy uvěřil Hospodinu a ten mu to počítal za spravedlnost.“
‭‭Genesis‬ ‭15‬:‭6‬ ‭B21‬‬
Vrátíme se zpět o několik kapitol. Zde Bůh s Abrahámem uzavírá smlouvu. Hned na začátku Bůh ujišťuje Abraháma, že se nemusí bát, že on sám je jeho štítem. On sám Bůh ho bude chránit. Pak dodává něco velmi důležitého. Já Bůh jsem tvá nesmírná odměna. Častokrát se cítíme neoceněni za to, že jsme uvěřili. Myslíme si, že by Bůh měl s námi více počítat ve službě, v modlitbách, v obdarováních, v církvi. Tolik pro tebe Bože dělám a přesto ….. Bůh nám říká: Já to vím, ale máš to nejcennější, máš totiž mne. To je to nejvíc, co člověk může mít. Abraháma však trápí bezdětnost. Ve svém trápení nechápe to, co mu Bůh říká. Syn je pro něj v této chvíli více než to, že má Boha. Syn by byl pro Abraháma tou nesmírnou odměnou. Co by bylo v této chvíli pro nás větší odměnou, pro kterou zapomenete, že Boží přítomnost je nadevše? Zdraví? Kariéra? Dobrá dovolená? Láska ženy nebo muže?
Nebo také dítě? Bůh slyší naše trápení, tak jako slyšel Abrahámovo. Hospodin Abrahámovi zaslibuje dědice a hojné potomstvo. Abrahám uvěřil. Nic jiného než uvěřil. Výsledkem jeho víry bylo, že sám Bůh mu to počítal za spravedlnost. Jinými slovy Abraháma započetl mezi spravedlivé. (Spravedlivý bude žít z víry Židům 10:38)

Pro Abraháma je těžké pochopit, jak může mít dědice, když Sára je neplodná. Proto nápad jeho ženy se mu zdá jako naplnění zaslíbení. Sára dá Abrahámovi svou otrokyni, aby s ní spal. Ona mu pak porodí syna a Sára ho přijme za svého. Obvyklá věc té doby. Bůh však nedělá zkratky. Znovu zaslibuje Abrahámovi dědice, ale ze Sáry. To však musí uplynout ještě mnoho let a Abrahám se Sárou musí projít mnohými zkouškami a proměnami.
I my si často děláme zkratky, které vydáváme za naplnění Božích zaslíbení. Přitom si je jen vykládáme po lidskou. Bůh nepotřebuje naší pomoc k tomu, aby naplnil to, co nám zaslíbil. Naopak naše pomoc často oddaluje jejich naplnění. Je lepší čekat a pak zažívat Boží zázraky, než se snažit Bohu pomoc a pak celý život nést následky.


‭‭

OD NOEMA K ABRAHÁMOVI (8/2) Pokračování

Jak Bůh zasahuje v tomto druhém pobytu Sáry u cizího muže? Na rozdíl od egyptského faraóna, zde Bůh ve snu promlouvá přímo ke králi a zjevuje mu pravdu o Sáře. Varuje ho před tím, aby s ní spal.
Král Abimelech se bál Hospodina a poslechl. Proč zde čteme, že Hospodin promluvil ke králi, ale v případě faraóna ne. Tato událost se stala nejspíše krátce po té, co Bůh zaslíbil Sáře a Abrahámovi syna. (Za rok v tuto dobu…) Do té doby byla Sára neplodná, biblickým slovníkem měla zavřené lůno. Tak tomu bylo i v době, kdy byla na faraónově dvoře. Zde Bůh však říká “do roka”, to znamená, že její lůno otevřel. Buď již odcházela ke králi těhotná nebo brzo po návratu otěhotněla. Bůh plní své sliby. Slíbil syna z Abraháma. Proto musel zasáhnout. Kdyby otěhotněla s králem, stal by se Bůh lhářem a nesplnila by se jeho zaslíbení. Bůh to, jak zasáhl nechal zapsat do Bible, aby nebyla žádná pochybnost o původu Izáka.
Rozdíl je také v tom, jak obě situace končí. V Egyptě je Abrahám vyhnaný ze země. Zde je mu nabídnuto, aby si vybral místo, kde v ní chce bydlet, získává další bohatství a především se zde rodí Izák, zaslíbený syn. Zde poprvé je Abrahám označený Bohem za proroka a modlí se za krále a jeho rodinu. Uzavírá zde smlouvu s Abimelechem a dál žije v této zemi.
Později i Izák vydává svou ženu Rebeku za sestru. A to ze stejného důvodu jako jeho otec Abrahám. Je to však králem odhaleno dříve, než mohla být odvedena do domu krále nebo jiného velmože. I Izák končí pod ochranou krále a dál žije na stejném území jako jeho otec Abrahám.

Je pozoruhodné a především nepředvídatelné jak Bůh vede naše cesty nejrůznějšími situacemi, ve kterých se ukazují naše slabosti, aby pak situace obrátil v naše požehnání a oslavil své jméno v našich životech. Bible je plná těchto příběhů.

I na příbězích těchto Božích služebníků můžeme vidět, že sami nejsme schopni dojít do cíle, do Božího královstvím. A to ani když jsme prožili Boží přítomnost, uvěřili a přijali jeho zaslíbení. Je to jen a jen z Jeho milosti, že jednou dojdeme. Potřebujeme v ní a z ní žít každého dne.

konec

OD NOEMA K ABRAHÁMOVI (8/2)

Přesuneme se o pár kapitol dále abychom si přečetli podobnou situací do které se Abrahám dostal. Ale s jiným výsledkem.

Abraham se pak odtud vydal na cestu do negevského kraje, aby se usadil mezi Kádešem a Šurem. A když pobýval v Geraru, říkal Abraham o své manželce Sáře: „Je to má sestra.“ Gerarský král Abimelech tedy pro Sáru poslal a vzal si ji. V noci ale k Abimelechovi ve snu přišel Bůh a řekl mu: „Kvůli ženě, kterou sis vzal, teď zemřeš. Vždyť je vdaná za jiného muže!“ Abimelech s ní ale ještě nic neměl, a tak řekl: „Pane, cožpak zabíjíš i spravedlivé lidi? Cožpak mi sám neřekl: ‚Je to má sestra‘? I ona sama přece říkala: ‚Je to můj bratr.‘ Udělal jsem to s poctivým úmyslem. Mám čisté ruce!“ Bůh mu ve snu odpověděl: „Jistě, vím, že jsi to udělal s poctivým úmyslem. Proto jsem tě také zadržel, abys proti mně nezhřešil, a nedovolil jsem ti dotknout se jí. Nyní tu ženu vrať jejímu muži, neboť je to prorok. Bude se za tebe modlit a zůstaneš naživu. Jestliže ji však nevrátíš, věz, že jistě zemřeš – ty i všichni, kdo k tobě patří.“ Abimelech tedy časně ráno vstal a svolal všechny své služebníky. Když jim celou věc vylíčil, dostali ti muži veliký strach. Abimelech si potom zavolal Abrahama a řekl mu: „Cos nám to udělal? Čím jsem se proti tobě provinil, že jsi na mě a na mé království přivedl tak veliký hřích? To, cos mi udělal, se nedělá!“ Abimelech se Abrahama zeptal: „Co tě to napadlo, udělat takovou věc?“ Abraham odpověděl: „Pomyslel jsem si: ‚Na tomto místě určitě chybí Boží bázeň; třeba mě kvůli mé ženě zabijí!‘ Kromě toho, je to opravdu má sestra. Je dcerou mého otce, ale ne mé matky, a tak se stala mou ženou. A když mne Bůh poslal, abych putoval daleko od domu mého otce, řekl jsem jí: Prokaž mi tuto laskavost. Všude, kam přijdeme, o mně říkej ‚To je můj bratr.‘“ Abimelech tedy vzal brav, skot, otroky a otrokyně, dal je Abrahamovi a vrátil mu jeho manželku Sáru. Řekl: „Hle, má země je před tebou; bydli, kde se ti zlíbí.“ Sáře pak řekl: „Hle, dal jsem tvému bratru tisíc šekelů stříbra; to ti bude zadostiučiněním přede všemi, kdo jsou s tebou. Tím vším budeš ospravedlněna.“ Abraham se pak modlil k Bohu a Bůh uzdravil Abimelecha i jeho ženu a jeho děvečky, aby mohly rodit děti. Hospodin totiž kvůli Abrahamově manželce Sáře pevně zavřel každé lůno v Abimelechově domě.“
‭‭Genesis‬ ‭20‬:‭1‬-‭18‬ ‭B21‬‬

Mezi oběma událostmi se událo mnoho věci. Abrahám se rozešel s Lotem, aby ho později vysvobodil ze zajetí včetně obyvatel toho kraje. Bůh s Abrahámem uzavírá smlouvu, Abrahámovi se narodí Izmael z egyptské otrokyně. Bůh znovu potvrzuje smlouvu s Abrahámem. Abraháma navštíví Bůh, aby ho informoval o zkáze Sodomy a Gomory. Abrahám s ním smlouvá o počtu spravedlivých, aby je zachránil. Sára dostává zaslíbení, že do roka porodí Abrahámovi syna. Dochází ke zkáze Sodomy a Gomory. Lot je Božími posly vyvedený i s rodinou z této zkázy.
Během této dlouhé doby se Abrahám několikrát přesvědčil o Boží moci, o Boží lásce a věrnosti svému slovu, zažil Boha jako ochránce, který vytrhuje a zachraňuje své vyvolené, a přesto se opět v obavě o svůj život uchyluje ke lsti a lži. Opět svou ženu Sáru vydává jen za svou sestru a nechává ji odvést do domu jednoho z filištýnských králů.
I my máme mnohá svědectví o Boží lásce, jeho ochraně, nadpřirozeném jednání v mnoha situacích. I my jako Abrahám však často selháváme, když přichází zkouška, ve které jde o náš život, o náš majetek, kariéru, rodinu. Nebo jen o strach, který nedokážeme definovat. Jak často se v takových situacích obracíme ke svému rozumu a schopnostem, vyhledávání známých kteří by nám mohli pomoc? Jak často se uchýlíme k polopravdám? Necháme se zastrašit a nebýt Božího zásahu nechali bychom iniciativu na ďáblu a nechali si ukrást požehnání a účast na Božím díle a jeho zázracích.
I v tomto Abrahámově jednání zasahuje Bůh a obrací vše k dobrému.

(pokračování zítra)

OD NOEMA K ABRAHÁMOVI (8/1)

Odejdi ze své země
1Hospodin Bůh řekl Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. 2Učiním z tebe veliký národ a požehnám ti. Zjednám ti veliké jméno a budeš požehnáním. 3Požehnám těm, kdo ti žehnají, a toho, kdo ti zlořečí, prokleji. Všechny rodiny země dojdou požehnání v tobě.“ 4Abram tedy šel, jak mu řekl Hospodin, a šel s ním i Lot. Když odešel z Cháranu, bylo Abramovi sedmdesát pět let. 5Abram s sebou vzal svou ženu Saraj, svého synovce Lota a všechen majetek, jehož nabyli, i čeleď, kterou získali v Cháranu. Vydali se na cestu do kanaánské země a přišli do ní. 6Abram procházel tou zemí až k místu zvanému Šechem, až k dubu More. (V zemi tenkrát žili Kananejci.) 7Tehdy se Abramovi ukázal Hospodin a řekl: „Tuto zem dám tvému semeni.“ Abram tam proto postavil oltář Hospodinu, jenž se mu ukázal. 8Odtud se přesunul k horám na východ od Bet-elu. Vztyčil svůj stan mezi Bet-elem na západě a Ajem na východě, postavil tam oltář Hospodinu a vzýval Hospodinovo jméno. 9Potom Abram pokračoval v cestě a putoval na jih, k Negevu. 
Abraham v Egyptě
10V zemi pak nastal hlad, a tak se Abram vydal dolů do Egypta. Chtěl tam nějakou dobu pobýt, neboť v zemi panoval krutý hlad. 11Cestou, když se blížil k Egyptu, řekl své ženě Saraj: „Pohleď, vím, jak překrásná jsi žena. 12Až tě Egypťané uvidí, řeknou: ‚To je jeho žena!‘ a zabijí mě, ale tebe nechají naživu. 13 Říkej prosím, že jsi má sestra, aby se mi díky tobě vedlo dobře a abych díky tobě zůstal naživu.“ 14Abram tedy přišel do Egypta a Egypťané viděli, jak je ta žena velmi krásná. 15A když ji uviděli faraonovi hodnostáři, vychválili ji před faraonem tak, že byla vzata do faraonova domu. 16Abramovi se díky ní vedlo velmi dobře – měl brav, skot i osly, otroky, otrokyně, oslice a velbloudy. 17Hospodin však kvůli Abramově manželce Saraj bil faraona a jeho dům velikými ranami. 18Farao si proto Abrama zavolal. „Cos mi to udělal?“ řekl mu. „Proč jsi mi zatajil, že je to tvá manželka? 19Proč jsi říkal: ‚Je to má sestra‘? Vždyť jsem si ji vzal za ženu! Zde máš svou manželku, vezmi si ji a jdi!“ 20 Farao pak o něm svým mužům přikázal, aby ho vyhostili i s manželkou a se vším, co měl.

Genesis 12:1-20

Dlouhý text, ale potřebujeme se na něj podívat z dálky. Co z té dálky uvidíme. Jednak velké požehnání: „Učiním z tebe veliký národ a požehnám ti. Zjednám ti veliké jméno a budeš požehnáním. Požehnám těm, kdo ti žehnají, a toho, kdo ti zlořečí, prokleji. Všechny rodiny země dojdou požehnání v tobě.“  V tomto velkém zaslíbení vychází Abrahám z otcova domu do země, kterou nezná, ale může v ní očekávat velké věci. Abrahám jde.
Po příchodu do země, do které ho přivedl Hospodin přichází asi zklamání, protože místo požehnání zaslíbené země na něj čeká hlad. Vidí jediné řešení – jít do Egypta. Přestože má tak obrovské zaslíbení
(Učiním z tebe veliký národ a požehnám ti. Zjednám ti veliké jméno a budeš požehnáním.) se děje v jeho životě opak. Dostává strach (nedůvěřuje tomu, který ho poslal a vedl) nechává svou ženu faraonovi a dokonce i spekuluje s její krásou „Říkej prosím, že jsi má sestra, aby se mi díky tobě vedlo dobře a abych díky tobě zůstal naživu“
(bere osud do svých rukou a řeší věc lstí, polopravdou – tedy lží)
Získal velké bohatství za cenu, že jeho žena se stala ženou faraona (Vždyť jsem si ji vzal za ženu!). Místo aby byl Abrahám požehnáním, stala se jeho přítomnost prokletím a byl nakonec z Egypta vyhnaný.
(Hospodin však kvůli Abramově manželce Saraj bil faraona a jeho dům velikými ranami. ; Farao pak o něm svým mužům přikázal, aby ho vyhostili i s manželkou a se vším, co měl.)

To nám nemusí připadat jako začátek velké služby Bohu. Spíše naopak, jak jedno velké selhání. Nestalo se něco podobného i nám?Dostali jsme na začátku velké zaslíbení a vzápětí jsme prožívali naprostý opak? Jak to otřáslo naší vírou? Co to v nás vyvolalo. A stalo se to jen jednou?
Hospodin však k Abrahámovi přichází bez výčitek. Naopak přichází k němu a dělá s ním smlouvu. Přestože je Sára neplodná, dává zaslíbení o jeho potomstvu.
Po těch všech úžasných zážitcích s Bohem se Abrahám znovu dostává do podobné situace a opět nastrkuje svoji ženu a opět se jeho žena dostává do k cizímu muži. Zde však Hospodin již přímo zasahuje a obrací situaci ke své slávě a sjednává Abrahámovi velké jméno. I přesto, že znovu projevil strach, nedůvěru Bohu, lstivost. Situace je zde však úplně jiná. Zde se Abrahám stává Božím prorokem, dostává bohatství a možnost se v zemi usadit kde chce.
V čem je rozdíl a proč ta situace dopadla úplně jinak než u faraona budeme rozebírat příště.

OD NOEMA K ABRAHÁMOVI (7)

Odejdi ze své země Hospodin Bůh řekl Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Učiním z tebe veliký národ a požehnám ti. Zjednám ti veliké jméno a budeš požehnáním. Požehnám těm, kdo ti žehnají, a toho, kdo ti zlořečí, prokleji. Všechny rodiny země dojdou požehnání v tobě.“ Abram tedy šel, jak mu řekl Hospodin, a šel s ním i Lot. Když odešel z Cháranu, bylo Abramovi sedmdesát pět let. Abram s sebou vzal svou ženu Saraj, svého synovce Lota a všechen majetek, jehož nabyli, i čeleď, kterou získali v Cháranu. Vydali se na cestu do kanaánské země a přišli do ní. Abram procházel tou zemí až k místu zvanému Šechem, až k dubu More. (V zemi tenkrát žili Kananejci.) Tehdy se Abramovi ukázal Hospodin a řekl: „Tuto zem dám tvému semeni.“ Abram tam proto postavil oltář Hospodinu, jenž se mu ukázal. Odtud se přesunul k horám na východ od Bet-elu. Vztyčil svůj stan mezi Bet-elem na západě a Ajem na východě, postavil tam oltář Hospodinu a vzýval Hospodinovo jméno. Potom Abram pokračoval v cestě a putoval na jih, k Negevu. (Gensis 12:1-9)

Abrahámova púť

Encyklopedický ústav SAV

V jedenácté kapitle Genesis se dovídáme, že otec Abraháma Terach, odešel z Uru do Kanaánu. Tedy měl zamířené do oblasti biblické „zaslíbené země“. Došel však jen do Charánu na severu mezopotánie. Putoval kolem řeky Eufrat, kde byly již usazené mnohé rodiny a rody. Cestoval úrodnou a zavlažovanou zemí. Pokud chtěl do Kanaánu, musel s lidmi jít místy, kde byla voda. Kdyby chtěl jít přímo, pak by je čekala mnoha set kilometrová cesta pouští bez vody a tedy i smrt žízní.
Důvody, pro které Terach nedošel do Kanaánu neznáme. Víme, že zůstal na půl cesty. Usídlil se v Charánu. Víme, že rod v Charánu ještě více zbohatl a rozšířil se. (Možná to byl jeden z důvodů, proč Terach nešel dál, uviděl možnost se usídlit v zemi, kde je čekal blahobyt. Aspoň to nepřímo vyplývá z textu.) Byl to však on, pro kterého byl určeným cílem Kanaán.
Terach se usadil a nešel do předem určeného cíle. Bůh však začal promlouvat k Abrahámovi a začíná ho vést s jeho rodinou do konečného cíle – do země zaslíbené. Abraham neví, co všechno ho ještě čeká, ale pokračuje v cestě, kterou jeho otec opustil. Vzdává se pohodlného a bezpečného života v Charánu uprostřed velkého rodu a vydává se na nejistou cestu.
I když nevím, zda a jak Hospodin jednal s Terachem, že se Terach vydal z Uru do Kanaánu, připomíná mi to další příběh Bible. A to jak Bůh povolal prvního krále nad Izraelem Saula a on selhal – nedošel. Na jeho místo povolal Hospodin Davida, o kterém sám Bůh říká, že je mužem podle Božího srdce.

(Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem. Kazatel 1:9)

I nám se může stát, že nám Bůh vložil do srdce cíl, kam máme dojít. Službu, do které máme vstoupit… My však na té cestě potkáme něco, pro co nejsme schopni dojít. Vyměníme nejistý cíl, za jistotu zajištění, za jistotu života uprostřed rodu, za dobré zaměstnání nebo bydlení apod. Zapomeneme na to, kam jsme měli dojít, naše srdce se obrátí na opačnou stranu. Pak chodíme do církve a modlíme se za požehnání, protože někde uvnitř cítíme, že nejsme tam, kde jsme měli být a tajně závidíme těm, kteří se nezastavili a šli dál. Závidíme těm, kteří se za požehnání nemodlí, protože v něm žijí. Žijí totiž v Boží vůli a to je tím největším požehnáním.
Terach žil po odchodu Abraháme ještě šedesát let. Žil a zemřel v Charánu a ne v zemi, kam měl dojít.
Jak jsme na tom. Chceme dožít v Charánu uprostřed blahobytu nebo uprostřed Božího požehnání na cestě, po které nás vede Kristus. Je to na našem rozhodnutí.





od noema k abrahámovi (6)

Semovo potomstvo
Toto je Semův rod. Dva roky po potopě zplodil Sem ve věku 100 let Arpakšada. Sem žil po zplození Arpakšada ještě 500 let a plodil syny a dcery. Arpakšad ve věku 35 let zplodil Šelacha. Po zplození Šelacha žil Arpakšad ještě 403 let a plodil syny a dcery. Šelach ve věku 30 let zplodil Hebera. Po zplození Hebera žil Šelach ještě 403 let a plodil syny a dcery. Heber ve věku 34 let zplodil Pelega. Po zplození Pelega žil Heber ještě 430 let a plodil syny a dcery. Peleg ve věku 30 let zplodil Reúa. Po zplození Reúa žil Peleg ještě 209 let a plodil syny a dcery. Reú ve věku 32 let zplodil Seruga. Po zplození Seruga žil Reú ještě 207 let a plodil syny a dcery. Serug ve věku 30 let zplodil Náchora. Po zplození Náchora žil Serug ještě 200 let a plodil syny a dcery. Náchor ve věku 29 let zplodil Teracha. Po zplození Teracha žil Náchor ještě 119 let a plodil syny a dcery. Terach ve věku 70 let zplodil Abrama, Náchora a Hárana. 

Terachovo potomstvo
Toto je Terachův rod. Terach zplodil Abrama, Náchora a Hárana; Háran pak zplodil Lota. Háran však zemřel ve své vlasti, v chaldejském Uru, dříve než jeho otec Terach. Abram a Náchor se oženili. Abramova žena se jmenovala Saraj a Náchorova žena Milka, dcera Hárana, otce Milky a Jisky. Saraj však byla neplodná, neměla děti. Terach vzal svého syna Abrama, Háranova syna Lota a svou snachu Saraj, ženu svého syna Abrama, a vydali se spolu na cestu z chaldejského Uru do kanaánské země. Když však přišli do Cháranu, usadili se tam. Terach žil 205 let a zemřel v Cháranu. (Genesis 11:1-32)

Opět tady Bůh na nikoho nezapomíná v rodokmenu Abrahama. Většina z jeho prapředků zažila stavbu Babylonské věže a chaos po zmatení jazyků. Abrahám se narodil 292 roků po potopě. Noe měl před sebou ještě 58 roků života. Jeho prapředek Sem ještě 210 let života a přežil i Abraháma o 35 let. Během dlouhých životů měli Abrahámovi předkové mnoho dětí. Znali se?
Někdy v době Pelega došlo k rozdělení. Můžeme předpokládat, že se jedná o období stavby Babylonské věže a zmatení jazyků. Do té doby lid směřoval na východ (jednotně). Během života Pelega došlo k rozdělení. Od té doby čteme, že jeho potomci byli zakladateli různých národů. Nejen potomci Sema, ale i jeho bratrů. U třetí generace většinou čteme: podle svých rodů, jazyků, zemí a národností. Jak hrozné to muselo být a jaký chaos nastal po celé zemi. Hledali se ti, kteří mluvili stejnou řečí. Jak dlouho trvalo než se někteří naučili řeči, těch dalších, aby se domluvili. Jaký zmatek nastal při stěhování těchto budoucích národů na místa, která jim určil Hospodin. Na rodokmenu Abraháma vidíme, že přes chaos a množství problémů Bůh přesně věděl o každém člověku a národu a vedl je na svá místa.
I nám Bůh často zboří naše věže a v té chvíli se ocitáme ve velkém zmatení. Nechápeme to, co se s námi děje a proč. Často běháme sem a tam.
Chci nás povzbudit. Bůh ví o tobě. On tě dovede na jeho místo, tam, kam patříš. Nemusíš se obávat toho, co se kolem tebe děje. Obrať se cele ke Kristu, on tě povede po svých cestách. Ve svém čase dal život Abrahamovi a jeho předkům. Provedl je nepochopitelnými věcmi. Provede i tebe i mne. Neboj se, i když nic nechápeš, ale raduj se z jeho přítomnosti ve všech situacích.



Od noema k abrahámovi (5)

Celá země mluvila jednou řečí, jedněmi slovy. Když lidé putovali na východ, našli planinu v zemi Šineár a usadili se na ní. Tehdy si spolu řekli: „Pojďme, udělejme cihly a vypalme je v ohni.“ A tak měli cihly místo kamene a asfalt místo malty. Řekli si totiž: „Pojďme, postavme si město a věž, jejíž vrchol dosáhne až k nebi. Tak si uděláme jméno, abychom nebyli rozptýleni po celé zemi!“ Hospodin však sestoupil, aby spatřil to město a tu věž, kterou lidští synové stavěli. Hospodin si řekl: „Hle, lid je zajedno a všichni mají jednu řeč. A toto je jen začátek jejich díla. Nic jim už nezabrání vykonat, cokoli si předsevzali. Nuže, sestoupíme a zmateme tam jejich řeč, aby jeden nerozuměl řeči druhého.“ Hospodin je odtud rozptýlil po celé zemi, a tak to město přestali stavět. Proto se to město jmenuje Bábel, Zmatek, neboť tam Hospodin zmátl řeč všech obyvatel země. Hospodin je odtud rozptýlil po celé zemi. Genesis 11:1-9

Dotýkat se nebe. Dostat se do nebe. Udělat něco, co nás proslaví, co na nás upozorní, u čeho se budeme moci semknout, sjednotit. Tyto touhy provází člověka již od stvoření světa. Od ochutnání ovoce stromu poznání dobrého a zlého.
Někdo si myslí, že do nebe se musí vyšplhat po žebříku dobrých skutků a zjistí, že to není možné. Nebe je výše. Mnohem výše než všechny dobré skutky světa. Někdo se chce stát nesmrtelným tím, že učiní své jméno nesmrtelným. Tak se chce něčím světovým proslavit. Pomníkem, divem světa, sportovními rekordy, uměním a někteří dokonce vraždami. Všechno pomíjí a jen o několika z těch mnoha milionů, kteří pro nesmrtelnost svého jména byli schopni udělat cokoli, je zmíněno v dějinách. Zatím. I jejich jména však jednou pominou.
Pak je tu mnoho jednotlivců, kteří chtějí všechny sjednotit, aby se mohli prohlásit za boha. Po vzoru mnoha římských císařů, králů a diktátorů. Dobývali a podmaňovali si jiné národy a vytvářeli říše jen proto, že si mysleli, že dosáhnou do nebe. Prohlašovali se za Bohy nebo jejich potomky. I dnes je situace stejná. Ti, kteří chtějí vládnou v touze se podobat v mocí Bohu, zotročují lidi strachem, lží, válkami, nemocemi, finančními krizemi apod. Jen aby vše směřovalo k tomu, že budou ovládat celý svět a budou s ním manipulovat a jednou pak předají vládu antikristu. Jaká je to marnost. Jak se to samotné obrátí proti nim.
Opravdu velikým ziskem je ovšem zbožnost, která umí být spokojená s tím, co má. 1.Timoteus 6:6 Ti, kterým to ani na mysl nepřišlo, byli jmenováni v Bibli. Jejich jména se stala nesmrtelnými. Ne vlastní zásluhou, ale z rozhodnutí Boha. Na jiném místě to pisatel listu Židům vysvětluje: Veďte nezištný život a buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť on řekl: „Nikdy tě neopustím a nikdy nenechám,“ Židům 13:5
I dnes si stavíme i my křesťané své věže do nebes. Je jedno z jakého důvodu. Bůh však ve své lásce k nám přichází a boří naše věže. A stejně jako v Babylonu nás uvádí ve zmatek, abychom si uvědomili, že se nemáme ve světě čeho chytit, na co se spolehnout a začali ho opět hledat. Aby On se stal naší cestou, pravdou a životem. Jak v Babylonu, tak i dnes je Bůh k tomu veden svou láskou k člověku. K nám. Udělat si všechno, co si usmyslím je počátek cesty do pekla. Protože myšlení člověka a jeho srdce je veskrze zlé. Spoléhat se a opírat o Boha je cestou do nebe a k věčnému životu v něm. Do nebe, které tak lidi toužebně hledají.

OD NOEMA K ABRAHAMOVI (4)

Toto jsou rody Noemových synů Sema, Chama a Jáfeta. Po potopě se jim narodili synové. Synové Jáfetovi jsou: Gomer, Magog, Madaj, Javan, Tubal, Mešek a Tiras. Synové Gomerovi: Aškenáz, Rifat a Togarma. Synové Javanovi: Eliša a Taršiš, Kitejští a Rodanští.  Z nich se rozdělily přímořské národy podle svých zemí, jazyků, rodů a národností. Synové Chamovi jsou: Habeš, Egypt, Put a Kanaán. Synové Habeše: Seba, Chavíla, Sabta, Raema a Sabteka. Synové Raemovi: Šeba a Dedan. Habeš také zplodil Nimroda, jenž se stal prvním bojovníkem na zemi. Byl to před Hospodinem udatný lovec, a proto se říká: „Jako Nimrod, udatný lovec před Hospodinem.“ Hlavními městy v jeho království byly Bábel, Uruk, Akkad a Kalne v zemi Šineár. Z té země pak šel do Asýrie, kde vystavěl Ninive, Rechobot-ír, Kelach a Resen, jež leží mezi Ninive a Kelachem, oním velikým městem. Egypt zplodil Ludské, Anamské, Lehabské, Naftuchské, Patruské, Kasluchské (z nichž pocházejí Filištíni) a Kaftorské. Kanaán zplodil Sidona, svého prvorozeného, dále Cheta, Jebusejce, Emorejce, Girgašejce, Hivejce, Arkejce, Sinejce, Arvadejce, Semarejce a Chamatejce. Kanaánské rody se později rozšířily, takže hranice Kanaánu vedly od Sidonu směrem přes Gerar až ke Gaze a směrem přes Sodomu, Gomoru, Admu a Cebojim až k Leše. To jsou synové Chamovi podle svých rodů, jazyků, zemí a národností. Semovi, otci všech Heberových synů, bratru staršího Jáfeta, se také rodili potomci. Semovi synové jsou: Elam, Ašur, Arpakšad, Lud a Aram. Synové Aramovi: Úc, Chul, Geter a Mešek. Arpakšad zplodil Šelacha a Šelach zplodil Hebera. Heberovi se narodili dva synové: jeden se jmenoval Peleg, Rozdělení, neboť za jeho dnů byla země rozdělena, a jeho bratr se jmenoval Joktan. Joktan zplodil Almodada, Šelefa, Chasarmaveta, Jeracha, Hadorama, Uzala, Diklu, Obala, Abimaele, Šebu, Ofira, Chavílu a Jobaba; všichni tito jsou synové Joktanovi. Jejich bydliště se prostíralo od Mešy směrem k hoře Sefar na východě. To jsou synové Semovi podle svých rodů, jazyků, zemí a národností. To jsou rody Noemových synů podle svých pokolení a národností; z nich se po potopě rozdělily národy země. Bible 21, Genesis 10:1-32

Je fascinující, jak Bible podrobně popisuje rody (viděli jsme to u rodopisu od Adama k Noemovi, můžeme to vidět i v dalších knihách Bible, kdy zaznamenává jména jednotlivých členů rodin apod.) a zde i národy a země, které z nich vznikaly. Vždy se pak více soustředí na ty, které souvisí nějak s linií pokračovatelů „Božích dětí“ ať jsou to jednotlivci nebo Izrael (Židé) samotný. I zde jsou vyjmenované národy, které měly nějaký vliv na další události, které vedou ke vzniku a dějin Izraele .
Se všemi se nějak setkáme v dalších kapitolách Bible.
Mělo by nás potěšit, že když Bůh nezapomíná na osoby a národy dávné minulosti, o to více se zajímá i o nás a naše rodiny. Že je zná jménem, že tak jak pro ně měl plán, tak i pro nás a náš dům má také plán. Nejsme zapomenuti v těch miliardách lidí, které jsou na světě a zvláště ti, kteří již se mu vydali a jeho Synu Ježíši. O nich říká: Hle, vyryl jsem si tě do dlaní. Kdykoli se podívá na své dlaně, vidí naše jména. On dokonce vidí i jména těch, kteří teprve hledají ho samotného. To je jeden z mnoha důvodů proč se neustále radovat.

OD NOEMA K ABRAHÁMOVI (3)

Noemovi synové, kteří vyšli z archy, byli Sem, Cham a Jáfet (onen Cham byl otcem Kanaána). Tito tři byli Noemovi synové; z nich se zalidnila celá země. Zemědělec Noe byl první, kdo vysadil vinici. Napil se vína, opil se a ležel obnažen ve svém stanu. Cham, otec Kanaána, spatřil nahotu svého otce a pověděl o tom oběma svým bratrům venku. Sem a Jáfet tedy vzali plášť a oba si ho dali na ramena. Pak šli pozpátku a přikryli nahotu svého otce. Byli obráceni čelem nazpátek, a tak nahotu svého otce nespatřili. Když se Noe probral z opilosti a dozvěděl se, co mu jeho nejmladší syn provedl, řekl: „Zlořečený buď Kanaán; ať je pro své bratry otrokem všech otroků!“ Řekl také: „Požehnán buď Hospodin, Bůh Semův, jemuž bude Kanaán otročit! Kéž Bůh rozšíří Jáfeta, ať bydlí ve stanech Semových, jemuž bude Kanaán otročit!“ Po potopě žil Noe ještě 350 let. Noe žil celkem 950 let a potom zemřel. Bible, Genesis 9:18-29

Jak jsme již četli, nový začátek není úplně nový, hříšnost lidí se přenáší i přes potopu. Můžeme si myslet, že se jedná o opilost Noema, ale jde zde spíše o jednání jeho syna Jáfeta. Jak se mu často podobáme v tom, že roznášíme zvěsti o druhých. „Ty, to bys nevěřil, jak se ten člověk opil. Do němoty. Dokonce skončil nahý na podlaze. Hrůza.“ Tak nějak podobně mluvíme o tom, co se lidem v životě přihodí a i to, co by nikdo neviděl zveřejňujeme. Dnes dokonce i s fotkami nebo na filmu.
Jsme jako Jáfet. Možná ještě hůř. Dobře si přečtěme, jak to s ním a jeho potomstvem dopadlo.
Jak měl jednat? Měl on sám otce přikrýt a mlčet o tom. Pokud byl tím pohoršený, mohl druhý den o tom s otcem mluvit. On však vyběhl a sděloval to bratrům možná podobně jak jsem napsal.
Přemýšlejme jak jednáme my.
Možná potřebujeme svá srdce a tím i postoje dát Bohu, aby je proměňoval. On to rád udělá, když mu to dovolíme.

OD NOEMA K Abrahámovi (2)

Toto je Semův rod. Dva roky po potopě zplodil Sem ve věku 100 let Arpakšada. Sem žil po zplození Arpakšada ještě 500 let a plodil syny a dcery. Arpakšad ve věku 35 let zplodil Šelacha. Po zplození Šelacha žil Arpakšad ještě 403 let a plodil syny a dcery. Šelach ve věku 30 let zplodil Hebera. Po zplození Hebera žil Šelach ještě 403 let a plodil syny a dcery. Heber ve věku 34 let zplodil Pelega. Po zplození Pelega žil Heber ještě 430 let a plodil syny a dcery. Peleg ve věku 30 let zplodil Reúa. Po zplození Reúa žil Peleg ještě 209 let a plodil syny a dcery. Reú ve věku 32 let zplodil Seruga. Po zplození Seruga žil Reú ještě 207 let a plodil syny a dcery. Serug ve věku 30 let zplodil Náchora. Po zplození Náchora žil Serug ještě 200 let a plodil syny a dcery. Náchor ve věku 29 let zplodil Teracha. Po zplození Teracha žil Náchor ještě 119 let a plodil syny a dcery. Terach ve věku 70 let zplodil Abrama, Náchora a Hárana. Bible 21 Genesis 11:10-26

Období od Adama do konce potopy to trvalo 1656 roků. Od konce potopy do narození Abraháma pak jen 292 roků. Noe umírá, když Abrahamovi bylo 58 roků. Časy od konce potopy do smrti Noema bychom mohli přirovnat k období minulých 250 let, kdy probíhala průmyslová a probíhá digitální revoluce. I v té době se hrnuly jedna událost za druhou a děly se důležité věci. Nová éra lidstva začala s osmi lidmi. V době Abrahama jsou známe již celé národy a království.
Nevíme jak do nich byl zapojený samotný Noe, protože již o něm není zmíňka, ale viděl je a žil v nich. To vše jen ve dvou a půl kapitolách Bible.

OD NOEMA K ABRAHÁMOVI (1)

Bůh tehdy Noemovi i jeho synům požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se, naplňte zem. Ať z vás má strach a hrůzu všechna polní zvěř, všechno nebeské ptactvo, všechno, co se hýbe po zemi, i všechny mořské ryby: jsou vám vydáni do rukou. Všechno živé, co se hýbe, vám bude za pokrm; to všechno vám dávám tak jako dříve zelené byliny. Nesmíte však jíst maso, dokud je v něm život, totiž krev. Krev vašeho života budu rozhodně mstít. Každé zvíře i člověka za ni budu volat k odpovědnosti. Za lidský život budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra. Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť k obrazu Božímu učinil Bůh člověka. Ploďte se tedy a množte se, ať se vámi jen hemží zem, takto se na ní rozmnožte!“ Potom Bůh k Noemovi a jeho synům promluvil: „Hle, já uzavírám smlouvu s vámi, s vaším budoucím semenem i s každou živou bytostí, jež je s vámi – s ptactvem, dobytkem i se vší polní zvěří – se vším živým, co vyšlo z archy. Uzavírám s vámi tuto smlouvu: Veškeré tvorstvo už nikdy nebude vyhubeno záplavou vody. Už nikdy nenastane potopa, jež by zničila zemi.“ Tehdy Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, kterou uzavírám s vámi i s každou živou bytostí, jež je s vámi, pro všechna příští pokolení: Na oblak pokládám duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí. Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, připomenu si svou smlouvu s vámi i s každou živou bytostí, a už nikdy nepřijde záplava vody, aby vyhubila veškeré tvorstvo. Když bude na oblaku duha, pohlédnu na ni, abych si připomněl věčnou smlouvu mezi Bohem a každou živou bytostí na zemi.“ Bůh Noemovi řekl: „Toto je znamení smlouvy, kterou jsem učinil s veškerým tvorstvem na zemi.“ Bible 21 Gensis 9.kap.

Většinou z církve známe Starou a Novou smlouvu. Bůh však s lidmi uzavírá i jiné smlouvy. Noe se svou rodinou se stává novým zakladatelem lidstva. Jsou jediní na zemi, ale Bůh s nimi a skrze ně uzavírá smlouvu s celým budoucím lidským pokolením. Kromě toho, že se Bůh zavazuje nepřivést na lidstvo další potopu po celou dobu, co bude země, také dává člověku právo nad životem zvířat. I Adamovi dal pravomoc na zvířaty, ale spíše jako správce, nedává mu je za potravu. Když hovořil o potravě, pak se to vztahovalo jen na ovoce a byliny. Nyní tam jsou zahrnuta i zvířata. Adam zvířata pojmenovává. Není jejich nepřítelem. Nyní mají zvířata z člověka strach.
Také ve smlouvě jasně v pojmenovává, trest za smrt člověka, i jeho krev bude prolita (smrt). Kaina, prvního vraha, vyhání a dělá z něj štvance a tuláka. I tady je posun.
Lidstvo bylo zalito vodou pro svůj hřích, který rostl a rostl. Tím, že byl zachráněný Noe začíná sice nové období, ale hříšnost, kterou uvolnila Eva s Adamem v lidech zůstává. Aby tomu tak nebylo, musel by Bůh skončit s Noem a jeho rodinou (Noe byl jako jediný shledaný jako spravedlivý), stvořit nového Adama. Ovšem stejně by se situace opakovala. Bůh má od počátku plán s člověkem. Dlouhý, ale dobrý. A to i přes lidskou hříšnost, pro kterou nyní přichází strach zvířat, ale i jasné upozornění na ohledně zabíjení lidí. (Lidské srdce je ze všeho nejzrádnější, je nenapravitelné – kdo mu rozumí? Bible 21, Jeremiáš 17:9)
Bůh rozumí a vidí lidská srdce a má plán pro člověka. Ten je ukryt v Kristus. V té době ještě jako Boží tajemství.

A co jsi ode mě slyšel před mnoha svědky, to svěřuj věrným lidem, kteří budou schopní učit zase další. (2. Timoteova 2:2)