Hluboko a ve tmě

S vnuky jsme letos navštívili Tatry. Mimo krásné a hrdě se vzpínající štíty hor je v Tatrách i několik jeskyň. Navštívili jsme jednu z nich. Bielanskou jeskyni. Hluboko vprostřed jedné z hor se nacházejí překrásné jeskynní útvary plné krápníků různých barev a tvarů. Je to velká jeskyně s velkým výškovým rozdílem a obrovskými prázdnými prostory, které bych uprostřed hory nečekal. Jak jsme jí procházeli nasvětlovali se její jednolivé části, ale také nám prúvodkyně dopřála nějakou dobu zůstat v úplné tmě. Právě v této tmě jsem si uvědomil, kolik krásy a fascinujíjcích scenérií je tady skryto hluboko v hoře v úplné tmě. Kdyby ji několik jeskyňářů neobjevilo, byla by tato krása schovaná navždy před očima lidí v nekonečné tmě. Jen samotná hora by věděla, co skrývá uvnitř sebe. Hora a Stovřitel.

Slávou Boží je věc tajit, slávou králů je věc prozkoumat.
Přísloví 25:2 B21

Tvá láska, Hospodine, dosahuje k nebi, tvá věrnost sahá k oblakům. Tvá spravedlnost je jak mohutné hory, tvé zákony jsou hloubka nesmírná – lidem i zvěři, Hospodine, pomáháš!
Žalmy 36:6‭-‬7 B21

Kolik skrytého ještě musíme objevit, abychom aspoň částečně poznali a pochopili Boží jednání s lidmi. Je ukryté stejně jako ta jeskyně hluboko v něm. Teprve až se nám podaří nacházet a budovat hluboký vztah s Kristem, začne se před námi objevovat ve světle Boží nádhera, láska, věrnost a spravedlnost. Uvidíme a pochopíme dobrotu jeho zákonů a krásu v odevzdané poslušnosti.

Proč jsou všechny ty Boží nádhery a pravdy skryty tak hluboko v něm? Jsme lidé povrchní. Kolik krás, které Bůh pro nás stvořil a jsou pro nás dostupné a viditelné, přehlížíme. Přijdeme, uvidíme, vyfotíme a pospícháme hledat něco nového. Už jsme to viděli, tak co s tím. Chceme nové zážitky. Možná si i přitom řekneme: „Bůh to nádherně stvořil“, ale to je tak všechno. Kristus touží po stálém a hlubokém vztahu, proto mnohé jeho „krásy“, moudrost, lásku… ukryl hluboko v něm. Zde k objevení nestačí jen přejít kolem a podívat se, ale musíme kopat, postupvat krok za krokem stále do větší hloubky. Být neodbytní jako ti objevitelé jeskyně. Odměnou nám je světlo, pochopení Boží pravdy, cesty, žiota, skryté krásy v Bohu a jeho slovu. Najednou k nám budou slova Písma promlouvat úplně jinak.

Kéž Kristus přebývá skrze víru ve vašich srdcích! Kéž jste zakořeněni a ukotveni v lásce, abyste spolu se všemi svatými mohli postihnout, jaká je šířka, délka, výška i hloubka, a poznat Kristovu lásku přesahující chápání, abyste byli naplněni do veškeré plnosti Boží. Ten, který v nás působí svou mocí, je schopen učinit nesrovnatelně mnohem více než cokoli, oč prosíme nebo si představujeme. Jemu buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši ve všech dobách na věky věků! Amen.
Efeským 3:17‭-‬21 B21

RŮZNÉ DRUHY A STUPNĚ VEDENÍ (10)

(Pokračování)

V každém novém pověření se nám aspoň jednou stalo, že když jsme někam odjeli nebo jsme onemocněli, služba i práce poskočila dál. Nad očekávání. Věřím tomu, že mi tak Bůh ukazoval a připomínal, že je to o Něm a ne o mých schopnostech a mé přítomnosti. Může se stát, že někdy sami brzdíme věci, se kterými bychom chtěli pohnout tím, že stojíme Bohu v cestě, aby mohl jednat. Naše nepřítomnost je jednou z možností, kdy Bohu přestaneme zavazet. Měli bychom být na toto velmi citliví. I to je proces naší výchovy.

Jsou lidé – pracovníci, se kterými Bůh potřebuje jednat. A někdy i v lidských očích dost tvrdě. Tím, že je stále opečováváme a chráníme znemožňujeme Bohu jednat. Musel by tvrdě jednat i s námi. Proto, když to nejsme schopni pochopit nebo nechceme slyšet, potřebuje nás na čas „odstavit z práce“. Někdy nám potřebuje ukázat, jak je na tom tým…. a to jak v dobrém tak v tom horším. Jindy jedná se vztahy mezi pracovníky a nechce, abychom se toho účastnili apod. Je mnoho způsobů, jak a kde Bohu dokážeme překážet. Dalším jsou naše vyježděné koleje. A to jak v praktické činnosti, tak v našem myšlení. Bůh je Tvůrce, Stvořitel a nás stvořil k obrazu svému. I my potřebujeme mít při vedení tvořitelské myšlení. Vedení je svým způsobem tvůrčí práce. Nejen vytvářímé nějaké hodnoty nebo pomáháme je vytvářet jiným, ale především jsme těmi, kteří máme obrovský vliv na ostatní, které vedeme a všechny kolem nás. Aniž bychom si to uvědomovali, měníme jejich myšlení, postoje… spoluutváříme jejich osobnost a vytváříme z nich další tvůrce. Je úžasné, že se nám to vrací a skrze vedení jiných jsme sami obohacovaní a vychovávaní těmi, které nám Bůh přivedl do týmu.

Budování vedoucích

Vzbudované vztahy i maximální výkon jsou určitým způsobem vrcholem, kam můžeme dojít. Je zde však ještě jedna otázka. Co dál?

Pro vedoucího a některé členy týmu jsou zde ještě další stupínky vedení. Jde o budování nových vedoucích. Možná vedoucího, který jednou převezme vedení po nás, abychom mohli jít jinam budovat nový tým a začít od začátku s pozičním vedením, budováním vztahů a zaměřením se na výkon… vždy budeme muset začít od začátku, ale s většími zkušenostmi. I vedoucí, který převezme tým po nás, bude muset začít od prvního stupínku a to i v týmu, který jsme dobře vedli. Nic nejde přeskočit.

Každá organizace a církve a křesťanská společenství by především měly mít ve svých genech zabudovanou touhu po růstu. Růst však není možný bez vedoucích. Proto je důležité vyhledávat a budovat nové vedoucí. Růst některých organizací se zastavil nebo zpomalil právě proto, že nevěnovali dostatek pozornosti, energie a prostředků pro budování nových vedoucích. Budování vedoucích začíná u nás. V našem týmu. Určitě v něm je někdo, kdo nám byl poslaný, abychom z něho vychovali budoucího vedoucího. Potřebujeme ho objevit. Ne vždy jde o toho, na kterém je to zjevně vidět. Potřebujeme zjevení od Boha a čas. Než Ježíš vybral svůj tým dvanácti, celou noc se modlil. Často vybíráme vedoucí podle zjevných věcí jako vzdělání, psychická odolnost, obdarování a podobně. Bůh však vidí do srdce člověka.

Samuel byl poslaný Bohem vybrat a pomazat nového vůdce, krále nad Izraelem. To jsou slova, která říká Samuelovi, když si myslel, že jím je nejstarší bratr Davida:

Hospodin ale Samuelovi řekl: „Nevšímej si jeho zevnějšku ani jeho výšky, protože jsem ho odmítl. Hospodinův pohled je jiný než lidský. Člověk se dívá na zevnějšek, Hospodin se dívá na srdce.“
1 Samuel 16:7 B21


O tom, jak budovat vedoucí (v církvi) píšu Dopisech Petrovi, tak jen několik podle mne důležitých bodů.

  1. Mít ujištění o učedníku, že je to právě on. Mohu mít mnoho učedníků nebo členů týmu, ale nikdo z nich nemusí být ten, který je povolaný k vedení.
  2. Zkoušky ukazují, co je v člověku. Čím težší, tím toho více „vyleze“ na povrch. Formují charakter člověka. David, Petr, Pavel a další museli projít mnohými velmi těžkými situacemi a rozhodnutími, než se nakonec stali vůdci. A to i přesto, že již byli předem vybraní a pomazaní.
  3. Osobní vztah s námi hraje velkou roli. Budoucí vedoucí potřebuje znát nejen naše vítězství, ale také i naše prohry a chyby, které jsme udělali. Když jsem se modlil za budoucí vedoucí, které mi Bůh svěřil, vždy jsem žádal, aby mohli přijmout odemne jen to dobré, Boží a z mých chyb se poučili.
  4. Důvěra je to, co nejvíce posiluje, uvolňuje člověka k růstu. S tím souivisí pověřování samostatnými úkoly včetně rozhodování a odpovědnosti a její postupné navyšování, ale také dovolit dělat chyby.
  5. Seznamování s důležitými lidmi-vzory, kteří na ně mohou mít vliv. Nebát se, že nám odejdou.
  6. Naslouchat jim. I já se učím.
  7. Předat jim poznání o důležitosti předávání svých zkušeností a budouvání nových vedoucích.

Je toho hodně, o čem bychom mohli psát v oblasti vedení a budování vedoucích. Vyšlo by to ještě na mnoho kapitol, ale rád bych tady zakončil jen malým poukázáním na samý vrchol růstu ve vedení a tím je partnerství.

Nebudu vás už nazývat služebníky, neboť služebník neví, co dělá jeho pán. Vás jsem ale nazval přáteli, neboť jsem vám předal všechno, co jsem slyšel od svého Otce.
Jan 15:15 B21


Partnerství/přátelství s Kristem je vrcholem růstu vedouciho. Může nám to být příkladem v našem způsobu vedení. Pokud předáme všechno těm, které vedeme a oni ví, co děláme můžeme přejít k vedení formou partnerství. Je úžasné být partnerem Božím na jeho díle. Kéž bychom mohli takto pracovat a sloužit nejen v našich týmech, ale i mezi jednotlivými organizacemi , církvemi a křesťanskými společenstvími.

Konec

RŮZNÉ DRUHY A STUPNĚ VEDENÍ (9)

(Pokračování)

Pokud chci udržet nadšení a tempo v týmu, potřebuji se zaměřit na udržení pohledu týmu na cíl. Jde to různými způsoby. O tom však později. Udržet pohled na cíl je velmi důležité. Pokud dovolím týmu zaměřit pohled dovnitř, je nebezpečí, že se tým rozpadne. Hrozí posuzování jeden druhého, to vede k závisti, pomluvám a rozdělení týmu na skupiny, které se začnou navzájem obviňovat až se vše rozpadne. Podobně je to s křesťanskými společenstvími. Pokud jsou zaměřeny na misiji, evangizaci a činění učedníků, pak rostou. Pokud se začnou zabývat sami sebou, rozpadnou se nebo zůstanou stát.

V jednom šiku, v jedné řadě dokážeme jít jen kupředu. Zůstaneme-li dlouho stát pak položíme zbraně na zem, nebo je o něco opřeme, sedneme si a začneme kecat…, když jdeme do dozadu, pak většinou dojde ke zmatku a pádům. Zkuste si zapochodovat dozadu. Pokud zavelím čelem vzad, tak nakonec jdu opět dopředu, vidím kam jdu, ale pochodovat dozadu? Není jiné cesty pro jednotný a úspěšný tým než cesta vpřed.

Krize nás potkávají velmi často. Může to být naše osobní krize nebo celého týmu. Pokud se cítíme, že jsme na poušti, že ztrácíme půdu pod nohama, ještě to neznamená, že podobně věci prožívá tým. Naše poušť nemusí být pouští týmovou. Proto ji nesmím přenášet na tým, který mi byl svěřený. Pokud prožíváme krizy v týmu, musí to být vedoucí, který tým podpoří, povznese a bude udržovat nadšení pro vizi. Každý vedoucí potřebuje někoho blízkého mimo tým, mimo rodinu, za kým může v takovém případě jít.

Dokonce moje poušť může pomoc vyniknout darům někoho z týmu.

Zapamatujme si, že krize náš cíl nemění, ale naopak ho ještě více zvýrazní, vybrousí. Je to proto, že díky krizi si více uvědomíme nakolik je cíl důležitý. PROČ se stane zřetelnější a důležitější. Je naše PROČ pro nás skutečně důležité ve své podstatě nebo jsme chtěli dosáhnout cíle, abychom se zviditelnili, pro kariéru, někomu se zavděčili, hladíme si nějaký koplex nebo foukáme zranění. Krize dokáží toto vše z nás vymáčknout, abychom to uviděli, uvědomili si to a začali s pokáním, změnou našeho smyšlení. Měli bychom být vděčni za krize. (List Jakubův 1:3-4)

Proto se radujte, i kdybyste teď museli nakrátko snášet různé zkoušky.
1 Petr 1:6 B21

Zkoušky přicházejí od Boha a mají za úkol nás upevnit, pročistit. Ne nadarmo se říká “ co tě nezabije, to tě posilní“ a Bůh nám zaslibuje, že nám nedá víc než jsme schopni unést.

Nezachvátilo vás jiné pokušení než lidské; věrný je však Bůh, který vás nenechá zkusit více, než snesete, ale se zkouškou dá i východisko, abyste ji mohli snést.
1 Korintským 10:13 CSP
Většina krizí týmu, ale především našich krizí má kořen někde v našem životě. Prostě nemáme vypořádané vztahy a odpuštění, máme tvrdé srdce, soudíme a nejsme schopni být milosrdní, jde nám o kariéru a ne o lidi… To vše a ještě další věci mohou být ukryty hluboko v našem srdci. Krize to odhalují. Odhalují to lidské pokušení a dávají nám šanci s tím jednat – východisko.

Jako vedoucí musíme projít první, abychom mohli chápat a pomoc členům týmu. Všichni procházíme podobnými věcmi. Nic není černobílé. Život je plný barev. To Kristovo „vaše ano ať je ano a vaše ne ne“, není o černobílém vidění světa, ale o čistotě našeho myšlení, čistotě v mezilidských vztazích.. Život je hodně barevný a my to potřebujeme uvidět.

Každá dnešní krize je přípravou na zítřek. Na vyšší cíl a těžší cestu k němu. Osobně pak blíže k našemu Pánu a Stvořiteli.

(Pokračování příště)

RŮZNÉ DRUHY A STUPNĚ VEDENÍ (8)

(Pokračování)

Co je tedy důležité pro dobré výsledky (výkon):

  • Zbudované a stále udržované vztahy v týmu.
  • Dobře komunikovaná vize, která lidem v týmu dává smysl, za kterou jsou ochotni nás následovat.
  • Zajistit si svolení. (Neznamená to, že tým vedoucího diriguje a manipuluje, ale sjednocuje se na vizi, způsobu apod. Násobí se tak síla, aktivita a um)
  • Neuspokojení se s dobrou prací, ale chtít odvést tu nejlepší.
  • Být povzbuzením a oporou týmu, i když se zrovna nedaří. Vedoucí musí věřit vizi i v době, kdy to vypadá, že se vše hroutí. Krize přicházejí, ale musíme je využít k budování.
  • Nebát se rizika. Pokud se modlím a nechávám se inspirovat Duchem svatým, pak to vlastně riziko není. I tak je to vždy velké dobrodružství.

Riziko je součástí vedení. Každodenní život nese riziko. Jen si to neuvědomujeme. Trochu vody na podlaze se může pro nás stát důvodem naší zlomené nohy nebo úrazu hlavy. Spěch při přecházení ulice může mít za následek střet s autem, uvolněná střešní krytina nás může na mnoho měsíců vyřadit z běžného života. Chodíme po venku a přitom riskujem. Nepřemýšlíme o tom. Kdybychom o tom přemýšleli, nikdy bychom nevyšli ven. Není možné vyjít a předem odstranit všechna možná rizika. To prostě nejde. Můžeme některá odstranit tím, že budeme pozorní při přecházení ulice, ale nezabráníme, aby auto řidiče, kterému se udělalo nevolno, vjelo na chodník.

Jsou lidé, kteří nechtějí vyjít sloužit, začít projekt, rozšiřovat firmu dokud nemají stoprocentní jistotu, že odstranili všechna rizika. Taková jistota nikdy není. Potřebujeme snížit možné riziko, ale nikdy ho nemůžeme vyloučit. Nemůžeme proto zůstat přešlapovat na místě. I to u některých lidí vidím. Většinou pak jen udržují to, co jiní vybojovali, získali a rozšířili. Sami se však nikam nepohnou. Ale i oni mají své místo. Ne však jako vůdcové.

S tím také souvisí povolení dělat chyby. Nevyhneme se dělání chyb. My i náš tým. Chybami se učíme. Pokud budeme mít strach, pokud nechceme riskovat chyby, nepředáme práci jiným, protože budeme chtít mít věci ve svých rukou. Tak však nemůžeme posunout tým dopředu. V autoškole přichází chvíle, kdy si žák sedne za volant, nastartuje a vyjede. Instruktor sedí vedle něj, ale má pedál s brzdou. I my potřebujeme nechat jednotlivce řídit a sednout si na sedadlo spolujezdce. Někdy budeme muset použít i brzdu, abychom se nenabourali, ale tým se naučí jezdit.

Vize je velmi důležitá. Je poznáním, které člověk potřebuje, aby mohl jít kupředu. Určuje cíl, cestu (způsob) kterou se k němu dostaneme a především důvod proč zrovna tento cíl.

Kde schází jasný směr, lid upadá, ve množství rádců je však záchrana.
Přísloví 11:14 B21
Pokud členové týmu neznají PROČ, pak nemohou přinést ani dobré rady. Pokud vize není jednoduše zapamatovatelná, pak ji nemohou předat do svých týmů… Bez určeného směru si každý může dělat, co sám uzná za vhodné. To vede k úpadku a rozpadu. Přečtěme si knihu soudců. Bylo období, kdy Izraelité byli bez vedení a každý si dělal, co chtěl. Až na krátká období soudců, kteří je dokázali sjednotit a dát jim jasnou vizi.Pokud nemáme vizi, stojíme na místě nebo chaoticky pobíháme a děláme věci jednou tady, pak zase tam, ale dohromady nic neuděláme.

(Pokračování příště)

RŮZNÉ DRUHY A STUPNĚ VEDENÍ (7)

(Pokračování)

Výkon je ovlivnitelný právě skrze vedení a vztahy v týmu. I Pán Ježíš mluví o nesení úrody. 30ti, 60ti 100 násobné úrodě. I to je o výkonu. Jakou úrodu chceme, aby nesl náš tým. Asi tu nejvyšší. Je úkolem vedoucího posilnit a povzbudit tým k tomu, aby se nespokojil s výkonem menším než sto %. Vždy jde na prvním místě o osobní příklad, ale také o souhlas týmu – jdeme do toho.

Když jsme začínali v Ostravě, tak jsem často začínal sám. Lidé se nechtěli přidat. Pochybovali o výsledku, protože měli špatné zkušenosti nebo prostě takovou službu nikdy nedělali. Tenkrát se jednalo o Kurzy Alfa. Tak jsem začal sám bez týmu. Jak pošetilé. Ale nakonce se přidala jedna sestra, pak další člen sboru a nakonec nás bylo asi pět. Na kurzy přicházelo pravidelně třicet až čtyřicet osob. Někteří uvěřili, zůstali ve sboru a dokonce začali i sloužit. Jiní uvěřili, ale nepřišli do sboru. Potkali jsme se s nimi později, když jsme začali službu v jiné části města. A samozřejmě byli i ti, co neuvěřili. Drtivá většina z nich však zůstala do konce a zůstali s námi ve spojení. Odstartovalo to dvouletou službu evangelia. Byly však i chvíle, kdy jsem skutečně zůstal sám, i když nás bylo několik v týmu. Prostě proto, že pro ostatní to nebyla ta „jejich káva“. Musel jsem tu službu velmi brzy ukončit. V podstatě jsem od nich nedostal svolení.

Snaha o výkon bez svolení vede často k zastavení služby, práce, projektu nebo k vyčerpání vedoucího.

O rok později se naopak podařilo sestavit tým, který měl od začátku společnou vizi pro službu v místní romské komunitě, nadšení a já jejich nepsané svolení k vedení. Vznikla tam skupina 40ti Romů a velkého množství dětí, kteří vydali své životy Kristu. Od té doby jsem spíše vždy nejdříve hledal členy týmu, i když osobího příkladu bylo vždy potřeba. Musel jsem být první v tom, kdo byl ochotný obětovat. Bylo to však něco velmi „lehkého“, na co jsem se vždy těšil.

Lidé jsou rádi součásti něčeho velkého a vítězného. Kdo by chtěl být součástí týmu, který nevítězí? Ty? Myslím, že nikdo. Každý se tlačí tam, kde se vítězí. V našem pojetí jde o tým, který dosahuje cílů a je úspěšný v tom, co dělá. Podle toho je i hodnocený a také podporovaný. Nikdo nechce podporovat neúspěšné týmy. Lidé rádi přispějí svými financemi, svým časem tam, kde vidí smysl. Ostatní je pro ně plýtváním. Mnoho projektů potřebuje startovací kapitál, některé i stálou finanční podporu. To, jak je tým úspěšný v předchozích projektech/službě, přináší nebo zastavuje podporu. To platí jak pro podoprovatele ze sekulárího světa, tak pro členy církve.

Uvedu nedávnou zkušenost z naší služby na Slovensku. Od roku 2016 jsme věděli, že máme sloužit předškolním dětem z místní romské osady. Hovořili jsme o tom s vedením, ale také jsme tuto službu začali tak, jak nám to naše možnosti dovolily. Cílem však pro nás byla mateřská škola s výdejnou jídla registrovaná v síti škol SR. Registrace je důležitá z hlediska financování a také z hlediska postavení takové školky vůči obci a státní správě, obecním školkám a ZŠ. Ovšem registrace vyžaduje dodržení mnohem přísnějších pravidel z hlediska hygieny, inspektorátu práce, ale také ohledně školského vzdělávacího programu dětí. Vyžadovalo to rekonstrukci objektu. Byli lidé v naší organizaci, kteří věřili této vizi. Jednak proto, že vnímali, že je od Boha a jednak proto, že nám důvěřovali z dřívějška. Pak byli lidé, kteří si mysleli opak a považovali investice do rekonstrukce a provozu za plýtvání. Nedůvěřovali nám, že to můžeme zvládnout, ale také byli přesvědčeni, že začít službu na Slovensku byl celkově omyl. To nám stěžovalo práci a u mnohých přispívalo k nejistotě v budoucnost, co bude dál, jestli budeme mít dost financí… Školku jsme se rozhodli otevřít k 1.9. 2019. Ještě několik dní před slavnostním otevřením jsme neměli registraci a lidé nás upzorňovali, že už se to nestihne. Registrace přišla z ministerstva dvě hodiny před slavnostním otevřením. Byl to Boží zásah. Pro ty, kteří nám věřili, to bylo potvrzením o Boží vůli a kritikům to zavřelo pusu. Bylo to vítězství celého týmu, který na tom pracoval. Posilnilo to víru i naši vizi a otevřelo to důvěru ve slovenský tým. Během té doby vydala život Kristu jedna členka týmu a přivedlo to nového člena do týmu, který ho velmi posilnil. I on již vydal svůj život Kristu. Vedení v zahraničí začalo od té doby více důvěřovat tomu, co se na Slovensku děje. Výsledkem je, že v této době pracujeme na registraci druhé mateřské školky pro děti z romské osady v jiném městě.

Výkon a především dobrý výkon je důležitý. Tím nepopírám to, že je potřeba vedení Ducha svatého a modliteb. Jen upozorňuji, že zaměření na výkon je součástí Božího vedení.

Jsou tři druhy vizionářů. První nosí svůj sen jen v hlavě a představují si jeho naplnění. Jako mladík jsem měl nějakou dobu sny na pokračování. Večer jsem pospíchal usnout, aby sen pokračoval. Tak je to i s těmito utajenými vizionáři. Žijí ve snu. Druhý duh vizionářů jsou ti, kteří mají sen a často o něm hovoří, ale to je vše. Nikdy neudělají nic proto, aby se sen stal skutečností. Ten třetí druh jsou ti, kteří sní, mluví a konají.

(Pokračování příště)

RŮZNÉ DRUHY A STUPNĚ VEDENÍ (6)

(Polračování)

Lidé, které vedeme potřebují:

  • Mít jistotu opory. Potřebují vědět, že v těžké době se mohou o vedoucího opřít.
  • Mít jistotu, že vedoucí neuhne, nebude se snažit neúspěch svést na ně.
  • Potřebují vědět, že mohou říct svůj názor aniž by jim to ublížilo.
  • Potřebují vnímat, že jsou součástí týmu a jsou potřební.
  • Potřebují zažívat opakovaný zájem o jejich život ( i osobní, pokud to dovolí), další růst jak v duchovní, tak profesní oblasti, zájem o jejich nápady a pohledy na to, co v týmu mohou dělat a o to, co dělá tým.

Budování vztahů je nejnáročnější částí vedení. Nejde o časově vymezený úsek, ale je to neustálá práce se svěřenými lidi. Stačí, když ji na nějakou dobu zanedbáme a velice rychle se tým může rozpadnout. Je to o rozhodnutí vedoucího, že tyto vztahy bude budovat a pečovat o ně. Musíme počítat s tím, že to od nás bude vyžadovat mnoho obětí.

VÝKON

Proč se sestavují týmy? Protože mají naplnit nějaký úkol, dojít k nějakému cíli apod. Pokud to tak není, není potřeba ani sestavovat tým. I domácí skupika v církvi je stanovená s nějakým záměrem. Například pro povzbuzování a růst věřících, kteří skupinku naštěvují. Na první pohled to může vypadat jako scházení se přátel z církve, pokud se ale naplňuje záměr, pak duchovní růst vypudí členy skupinky sloužit lidem kolem nich a skupinka se rozrůstá až se rozdělí na dvě. Největším nebezpečím při budování vztahů je zapomenout na to, že tým je tady proto, aby byl za ním vidět výkon. Pokud bychom budovali vztahy jenom proto, abychom se cítili dobře nechtěli bychom se rozrůstat, ani něco vytvářet, abychom náhodou neztratili skvělou pohodu a bezpečí, které nám naše vztahy zaručují.

Výkon je něco, co se hodnotí. Nakonec hodnota týmu se oceňuje výkonem, který za týmem je. Můžeme mít skvělé vztahy a mít se rádi, ale pokud pracujeme u prodejce aut, jsme oceněni za jejich prodej. Podobně v každé jiné práci.

I křesťané jsou vedeni k výkonu. Co jiného než výkon znamená:

Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“
Matouš 28:19‭-‬20 B21
I Ježíš nás vede k výkonu. Na prvním místě potřebujeme budovat vztah s Kristem a pak v tomto vztahu jít…

Když přemýšlím, jak nás Duch svatý vede, pak je to stejné. Prvně jde o to poddat se Kristu, učinit ho svým Pánem – tedy o pozici Krista jako Pána našeho života.

Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy pak vede ke spáse. Vždyť Písmo říká: „Kdokoli v něj věří, se jistě nezklame.“
Římanům 10:9‭-‬11 B21

Pak s ním budujeme vztah skrze Ducha svatého a jsme vyučováni.


Všichni, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou totiž Božími syny. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče! Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li jeho děti, pak jsme i dědicové, totiž dědicové Boží a spoludědicové Kristovi.Máme-li tedy podíl na jeho utrpení, budeme mít podíl i na jeho slávě.
Římanům 8:14‭-‬17 B21

Avšak Utěšitel, ten Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.
Jan 14:26 B21

Ježíš se za nás modlí:

Neprosím ale jen za ně. Prosím i za ty, kteří ve mě uvěří skrze jejich slovo. Ať jsou všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě; ať jsou i oni jedno v nás, aby svět věřil, že jsi mě poslal. Dal jsem jim slávu, kterou jsi dal mně, aby byli jedno, jako my jsme jedno. Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonale jedno a aby svět poznal, že jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mě.
Jan 17:20‭-‬23 B21
Toto všehno je o vztazích. Ale i v této modlitbě, tak jako v Matouši 28 Ježíš mluví již o výkonu. … prosím za ty, kteří ve mě uvěří skrze jejich slovo…

Když je budovaný vztah přichází i Boží poslání pro náš život. Tady se dostáváme k výkonu. Ježís si dokonce posteskl nad tím, že je málo těch, kteří by pro jeho království chtěli pracovat. (Vykonávat práci- odvést nějaký výkon)

Tehdy řekl svým učedníkům: „Žeň je obrovská, ale dělníků málo. Proste Pána žně, ať vypudí dělníky na svou žeň.“
Matouš 9:37‭-‬38 B21

Tady nám přikazuje, abychom se dokonce modlili za to, aby Bůh vypudil tyto dělníky, tedy ty za nimiž je vidět nějaký výkon. U slova VÝKON se chci ještě zastavit. Již slyším námitky některých bratří, že toto vyučování není biblické a z Ducha. Že je příliš světské. Nemyslím si to. Když bubu pozorně číst bibli, zjistím, že velmi, velmi často hovoří o výkonu a odměně za výkon. V listě Tesalonickým Pavel hovoří o tom, že kdo nepracue ať nejí. Není tam napsané, ať se modlí, aby mu Bůh seslal manu, aby se najedl. Někdy bychom si chtěli jen užívat Božích benfitů bez toho, abychom něco pro Boží království udělali -obětovali.

(Pokračování příště)


RŮZNÉ DRUHY A STUPNĚ VEDENÍ (5)

(Pokračování)

Samostatnou kapitolou pro „svolení“, je o rodině v týmu, mezi zaměstnanci apod. Je to proto, že pokud chceme mít v týmu člena nebo členy rodiny, musíme mít velmi silně vyvinutý smysl pro spravedlnost. Boží spravedlnost. Přítomnost rodiny tým vystavuje nebezpečí rozdělení na moji a ostatní/ jeho a my. Má zkušenost je ta, že to přineslo problém vždycky, jen mezi věřícími se o tom veřejně nemluví.

Proč to tak je? Pro ty nejbližší máme jiné měřitko než pro ostatní. Omluvíme to, co u jiných neomlouváme. Jsme k nim více chápající než k ostatním… a také to rodina od nás očekává. Pak začneme mít dvojí metr. Ostatní v týmu si to velice rychle všimnou a cítí se ukřivdění. Také to bere naději na jejich postup, růst.

Je pravda, že Písmo učí, že se máme o svou rodinu starat:

Kdo se nestará o své blízké, a zvláště o vlastní rodinu, zapřel víru a je horší než nevěřící.
1 Timoteus 5:8 B21

Podobné verše najdeme i pokud jde o rodinu – církev. Musíme si však uvědomit, že nám v týmu nejde o osobní pomoc rodině. Pokud by to tak mělo být, pak jsou týmy tvořené jen členy rodin, bez ohledu na odbornost. Asi bychom službu, práci nebo projekt mohli hned zabalit. Tady jde o tým, který může být tvořený lidmi z různých denominací a také ze sekulárního světa. Potřebujeme žít a jednat ve spravedlnosti. Bez toho budeme mít v týmu brzo rozbroje a nezbudujeme vztahy a ani nebudeme vedoucími, kteří vedou na základě svolení.

Cokoli děláte, čiňte to celou duší, jako Pánu, a ne lidem. Vězte, že vaší odplatou bude dědictví od Pána; a Pán, jemuž sloužíte, je Kristus. Odplata nespravedlivých však bude odpovídat jejich nespravedlnosti. Bůh nestraní nikomu.
Koloským 3:23‭-‬25 B21

Bůh nikomu nestraní a my bychom měli jednat stejně.

Podobně je to v případě, že část členů týmu je z církve a část ze světa. I tady hrozí rozdělení na naši a oni. V tomto případě tou rodinou je církev. Hrozí to i v případě, že členové týmu jsou z „naší“ denominace a ostatní z jiných. Potřebujeme se modlit za spravedlnost od Boha a také za pravidla, která nastavíme. Musí být zapsaná a především vysvětlená proč vznikla. Tým přijme i na první pohled nepřijatelné věci, když je srozumitelně vysvětlíme.

Biblický příklad. Když uvěříme v Krista a vydáme mu svůj život, pak se stáváme členy Boží rodiny. Jako takoví máme blízký vztah s Bohem a přináší nám to výhody. Na prvním místě spasení, ale také požehnání ve všem, co děláme. Přesto tento vztah Bohu nebrání, aby jednal spravedlivě.

Vy však milujte své nepřátele a buďte k nim dobří; půjčujte a neočekávejte nic zpět. Tehdy bude vaše odplata veliká a budete synové Nejvyššího, neboť on je laskavý i k nevděčným a zlým.
Lukáš 6:35 B21

Blahoslavení jsou ti, kdo zachovávají právo, kdo jednají v každé době spravedlivě.
Žalmy 106:3 CSP

Praxe nás naučila, že pravda o motivech, charakteru… vyjde na povrch až po dlouhé době. Nevazování vztahů neznamená rychlé ustanovování do konkrétních pozic a předávání odpovědnosti v týmu. To jsou dvě odlišné věci. Většinou se charakterové vlastnosti projeví nebo potvrdí až dlouho po zkušební době. Čím větší odpovědnost, tím delší doba potvrzování charakteru.

Nesmí to být nováček, aby nadut pýchou neupadl do ďáblova odsouzení. Ať jsou také nejdříve vyzkoušeni, a když se osvědčí, ať potom slouží.
1 Timoteus 3:6‭, ‬10 B21
Tato slova píše apoštol Pavel Timoteovi, kterého pověřil vedením církve, přestože to byl mladík. I přes své mládí byl přezkoušen. Nebyl nováček. Tady nejde o věk, ale o dobu služby, množství zkušeností a vybojovaných „bojů“. V tom všem se ukazuje charakter člověka.

Svolení týmu neznamená, že ho mohu nebo nemohu vést, ale to, že mne tým chce následovat.

(Pokračování příště)

RŮZNÉ DRUHY A STUPNĚ VEDENÍ (4)

(Pokračování)

Mimo bývalého vedení bývá zde ještě jeden faktor a to je očekávání těch, kteří mne do vedení týmu dosadili. Slyšel jsem vyprávět bratra, kterého firma dosadila jako ředitele pobočky s tím, že musí do určitého termínu propustit třista lidí. Jindy je to očekávání změn ve způsobu vedení nebo jde o výkony a někde jen nastupujete, protože někdo odešel do důchodu, do jiné firmy nebo povýšil. To všechno má vliv na to, s jakými pocity a představami přicházím a s jakými pocity a představami jsem přijímaný druhými.

Je důležité uvidět celkový obraz. Podívat se na tým, církev, skupinku, pracoviště z výšky. Představte si, že jste deset, dvacet metrů nad nimi a pozorujete jak pracují, jak jednají spolu navzájem, vidíte je na poradě… Možná někde ve fabrice takové místo skutečně existuje. Většinou to však musíme zjistit delším pozorováním. Nejlepší ze všeho je, když požádáme Boha, aby nám to ukázal ze svého pohledu. Někdy musíme požádat i o jeho výklad k tomu, co nám ukázal. Dnes je zvykem k získání informací rozdat dotazník, který se pak,vyhodnotí a něco vznikne…. Prosím, nic nenahradí osobní přístup, osobní rozhovory a osobní pohled. Vyvarujme se dotazníkům nebo je spíše použijme jen na některé praktické věci v personalistice apod. Ve velkých organizacích existují vypracované hodnotící dotazníky, postupy jak jednat se zaměstnanci, etické kodexy apod. Všechny tyto nástroje mi mohou pomoc s tím, na co se mám ptát a jako návod na řešení komplikovaných situací. Nenahradí a ani nevzbudují vztahy. Někdy je naopak oddálí, když je použiji hned na začátku.

Pokud mám obraz „z výšky“ měl bych začít s budováním vztahů. Tím není myšlený takzvaný „kamarádčov“ nebo dobrá parta. Je to skutečně projevený zájem o člověka a jeho život. Tento zájem je postavený na úctě k člověku. Na respektu k jeho osobnosti. Zažil jsem vedoucí, kteří se při každém našem setkání ptali na to, jak se máme, ale nikdy si to „jak se máme“ nevyslechli. Pokračovali dál, než jsme stačili odpovědět. Zvláště, když očekávali odpověď, která by nezněla „máme se dobře“. (Později se k tomu ještě vrátím.) Jako vedoucí nemáme mnoho času, ale čas strávený s našimi lidmi se nám později mnohonásobně vrátí. Není to cíl, ale bonus jako mnoho dalších bonusů, které přináší budování vztahů.

Zároveň s budováním vztahů s jednotlivci, potřebuji vytvářet prostor pro budování vztahů navzájem v týmu. Je to cesta k jednotě. Jednota není o tom, že jsou všichni potichu a hned odsouhlasí můj návrh. Jednota je něco hlubšího, co nezničí ani vyjádření a prosazování jiných názorů a nápadů. Je to opět úcta jednoho k druhému. Beru toho druhého jako přednějšího sebe sama.

Nikdy nezačínejme kritikou předchozího vedení.Nikdy nezačínejme tím, že budeme hned rušit nařízení svých předchůdců, i když k tomu můžeme mít dobré důvody. Dá se to řešit jinak a oficiální změnu udělat později až budu mít navázané vztahy.

3. Jsem člen týmu, který byl pověřený jeho vedením. Pro mnohé to může být tou nejtěžší situací. Platí zde všechno, co jsem již napsal. Jen bych zdůraznil, na co dát pozor.

Nespoléhat se na to, že jako bývalý člen týmu znám celkový pohled. Pohled vedoucího je jiný. Jako zaměstnanec nebo člen týmu jsem neviděl všechno a především nenesl odpovědnost, kterou nese vedoucí. Potřebujeme vidět tým i práci jinak.

Musím počítat s tím, že budu hned pod tlakem kolegů, kteří budou chtít z pozice dosavadních vztahů protlačit své zájmy a představy. Být mými „rádci“ a když je nevyslyšíme, hrozí narušení vztahů. Proto je nutné od začátku spíše začít pozičním vedením, které nás na čas ochrání. Po čase budovat vztahy nově. Na jiném podkladu. Ano, jsem jeden z nich, ale nyní nesu jinou odpovědnost. Nesmím mít strach s lidmi v týmu o tom mluvit a vysvětlovat situaci, ve které se nyní nacházíme.

Je to milost, když se v týmu nenajde nikdo, kdo si o sobě myslí, že vedení mělo být svěřeno právě mu. Stává se to i mezi křesťany, kteří pak hovoří o lidském rozhodnutí, o nevedení Duchem svatým apod. Mohou tak poškodit budoucnost týmu. Je potřeba s nimi o tom hovořit. Nenechat zapustit kořen hořkosti. Již jsem se o tom zmínil v úvodu.

Vždy se objeví někdo, kdo nás nepřijme. Pokud jsme udělali pro postavení mostu mezi tímto člověkem všechno, co jsme udělat mohli, netrapme se tím. Není to naše vina. Jen buďme opatrní, aby z této strany nepřišla rána do zad a zbytečné trápení. Pokud by vývoj ukazoval tímto směrem, je lepší se s takovým člověkem rozloučit.

(Pokračování příště)

RŮZNÉ DRUHY A STUPNĚ VEDENÍ (3)

(Pokračování)

Souhlas druhých s tím, že je vedu je velmi důležitý. Je to první předpoklad k tomu, aby mne lidé následovali. Při své službě musím jednat s vedením obcí a měst. Zjistil jsem, že v mnohých je primátor nebo starosta v menšině. A to teď v polovině jejich mandátu. Musí velmi pracně jednat a shánět hlasy poslanců, aby mohli prosadit a odhlasovat i velmi dobré a prospěšné věci pro lidi v obci. Naposledy u jednoho primátora to bylo 80% proti němu. Je to těžké a stresující vedení, které nepřináší radost, kde lidé nejdou s vámi, ale naopak proti vám. Věřím, že na začátku jejich mandátu tito vůdcové měli za sebou většinu. Oni ji však ztratili a lidé od nich odešli.

Před dvěma týdny mne překvapil jeden starosta. Osmnáct let je ve vedení, ale ani jednou pod jeho vedením nemuseli tamnější poslanci hlasovat o tom, kdo je pro a kdo proti a kdo se zdržel hlasování. Tak dlouho s nimi jedná, až se nakonec dohodnou. To znamená, že mají shodu. Dojdou k jednotě.

Pokud nedostanu souhlas od lidí, abych je vedl, tak v tom vlastně jedu dál sám. Lidé sice budou přítomni, ale bez nadšení, budou pracovat, protože potřebují plat, ale nedají ani o minutu více, v jejich srdcích nebude zájem o to, co chci jako vedoucí přinést a kam směřovat. Někteří se začnou poohlížet po jiné práci nebo službě. Proč? Protože se cítí být mimo zájem, cítí se být přehlížení a nepotřební, a to i přestože se služba nebo práce bez nich neobejde. Potřebujeme mít skutečný zájem o jejich životy. Co je trápí, co jim dělá radost, jak jsou na tom jejich děti. Nestačí znát jejich názor na práci a službu, ale je potřeba jít hlouběji. Podle času, ale pravidelně si dělat prostor na to, abychom mohli mluvit jen s nimi a o nich a jejich životě. Tento zájem o ně zvyšuje náš vztahový „kredit“. Nejde jen o jednostrannou záležitost. I z naší strany musí být otevřenost. I my jsme lidé. Aktivita však musí vycházet z naší strany. Mnohdy si můžeme říkat: „Když bude něco potřebovat, tak si přijde…“. Jsme to my, kdo musíme být v budování vztahů aktivní. Lidé mohou mít strach přijít, mouhou cítit silný respekt, než aby se svěřili. Je mnoho příčin, které jim v tom mouhou bránit. Navíc zjednodušeně je to náš tým a naše starost.

Pamatujme, že i my jsme chybující a omylní lidé. Pokud se nějaké chyby dopustíme, je to především vztah, pro který nás tým podrží. Stává se, že musíme udělat nepopulární rozhodnutí a je to právě hloubka vztahu, pro kterou se tým po takovém rozhodnutí nerozpadne. Možná nám to ubere z toho vztahového kreditu, ale ještě nám tam dost zůstane.

K týmu můžeme přijít různými způsoby a každý nás staví do jiné situace. Uvedu tři z nich:

1. Jsem tím, kdo službu, organizaci, firmu zakládal. Tady se předpokládá, že jsem si spolupracovníky do týmu vybral sám. To je velká výhoda. Vztahy se budují lépe na zelené louce. Začínáme s čistým štítem. Můžeme si nastavit pravidla pro týmovou práci a můžeme se lépe shodnout na vizi, protože již při výběru lidí do týmu může hrát roli, nakolik s ní mohou souhlasit(?) je to ono, na čem chci jako zaměstnanec v budoucnu pracovat (?) apod. Ovšem při rozvoji se dostáváme na křižovatky, kdy naše vize dostává konkrejtnější podobu a někteří členové týmu se proto oddělí a odejdou. Jejich představa na začátku byla jiná. Pokud máme vzbudované vztahy, pak rozchod není bolestný. Naopak můžeme se radovat, že tam, kam je život zanese máme někoho, s kým máme dobrý vztah a můžeme v budoucnu dobře spolupracovat. Stává se to běžně a není to žádná tragédie a ani to neznamená, že jsme selhali.

Tady jde o vizi. Pokud mám dobré vztahy a mám strach z toho, že o ně přijdu, pak je nebezpečí, že pro tyto vztahy upravím, posunu nebo změním vizi. Musím mít jasno o cíly služby, projektu, poslání organizace nebo firmy. Nemusím mít strach pustit lidi, kteří vidí svůj cíl jinde než já. Důležité je si s nimi udržet správné vztahy.

2. K týmu jsem byl určený jako nový vedoucí od jinud. Lidé mne neznají a já neznám je. Přicházím do zajetých kolejí, po předchozím vedoucím. Přicházím do týmu, který může mít přehnaná očekávání nebo obráceně přehnané obavy. Hodně to záleží na tom, jak předchozí vedoucí tým vedl. Je tam více úskalí, ale jsou tam i možnosti.

(Pokračování příště)

RŮZNÉ DRUHY A STUPNĚ VEDENÍ (2)

(Pokračování)

Momentálně žiji v zemi, kde většina obyvatelů věří v Boha. Chodí do jednoho z mnoha kostelů, které jsou po celé zemi. Naplňuje mnoho předepsaných obřadů, chodí ke zpovědi, na procesí, snaží se více či méně dodržovat svátosti a někteří se snaží o dobré skutky. Přitom jim to nebrání v nenávisti vůči jednotlivcům nebo celým skupinám, k sousedským hádkám až na krev, ubližování a sdírání druhých, politickým hrám, kde jeden lže druhému a pokrytectví se staví pomníky. Kde se sice možná manželé nerozvádí, ale o to více podvádí jeden druhého. Mohl bych ve výčtu pokračovat. To, co všechno dělají, nějak míjí to nejpodstatnější, co po nás Bůh chce a proč šel Kristus zemřít za naše hříchy. Tím je náš vztah k němu. Náš vztah k lidem. I když jsme uvěřili a poznali Ježíše, může se nám stát, že pro nás jsou výsledky více než vztah. Pak sebe i druhé dostáváme pod zákon místo pod milost. Ježíš říká:

Ježíš mu odpověděl: „Nejdůležitější je: ‚Slyš, Izraeli – Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Žádné přikázání není důležitější než tato dvě.“
Marek 12:29‭-‬31 B21

Milovat bližního je pro Boha druhou nejdůležitější věcí na světě. Pokud pracuji na tom, aby mé vedení bylo skutečně efektivním Božím způsobem, musí být postavané také na vztazích. Potřebuji se od toho svého pozičního vedení posunout dál. K budování vztahů. Jinak řeceno od pozice k souhlasu ostatních s mým vedení.

Souhlas

Je něco více než peníze, proč lidé odcházejí a opouštějí tým. Tím jsou především špatné vztahy a nedostatek vize. Peníze jsou až na třetím místě. Lidé jsou ochotni upustit od svých finančních nároků, když mohou pracovat na něčem, co je motivuje. Muhou být účastni na dobrém díle. Další velkou motivací jsou vztahy. Pokud ty nefungují, pak lidé odchází i přesto, že se jim nabídne vyšší plat. Odchází i přesto, že jim práce nebo služba poskytuje vizi, s kterou se mohou stotožnit.

Vyplatí se nám počkat a zaměřit se na vztahy, protože se nám pak výkon týmu mnohonásobně zvětší. Na druhou stranu nemůžeme zůstat jen u vztahů, pro to tým nedáváme dohromady. Každá práce i služba je zaměřená a měřená podle výsledků. I v církvi jsme zaměřeni na růst Božího království. Na vztahy i na výsledky. Tam, kde se zaměřuje jen na vztahy nakonec vznikne uzavřený tým, jehož členové nebudou chtít přinášet riziko jen proto, aby se jim nenarušili vztahy. Takový tým začne přešlapovat na místě. Proto je potřebné nacházet správný poměr mezi budováním vztahů a zaměřením na výkon.

Je jednoduché budovat vztahy mimo práci. Spojit však výkon, výsledky s budováním vztahů je umění, kterému se musí vedoucí učit. Je to velmi těžké najít rovnováhu. Pro mnohé to je dřina. Proto tak často jako vedoucí přeskalujeme tuto část a chceme se jen zaměřovat na výsledky. Nakonec zjistíme, že se musíme vrátit k budování vztahů.

(Polračování příště)

Různé druhy a stupně vedení

(Pokračování po Povolání)

POZICE

Pozice je základem proto, abychom mohli začít vést. Vytváří prostor pro vedení. Co tvoří tento prostor? Především autorita, která je vymezená určitými právy v rozhodování a také povinnostmi vůči těm, které mám vést a vykazatelností k těm, kteří mne delegovali. Se všemi těmito právy a povinnostmi bychom měli být seznámeni dříve, než přijmeme pověření k vedení. Když je čteme poprvé a nemáme žádné zkušenosti, často si neuvědomujeme, co tato práva a povinnosti pro nás znamenají a jaký skutečný význam a důsledek na náš další život budou mít. Na začátku to zastírá pocit, že konečně nastala ta chvíle, kdy se mé povolání do služby a do vedení stává skutečností. Pokud jsme se nepřipravovali na pozici vedoucího, pak se může stát, že budem tak trochu „opilí slávou“ z toho, že konečně sedíme na tom zaslíbeném trůnu, který je různě vysoko podle pozice, do které jsme byli delegováni. „Je to však trůn. Náš trůn. Dlouho očekávaný trůn, kterým je oceněný náš život, naše práce…“ Časem nám dochází význam toho všeho a můžeme být plní rozporuplných myšlenek a názorů. Nic nikdy není takové, jako si to na začátku představujeme. Pro některé to může znít nebiblicky. Všichni jsme vykazatelní Bohu a také nám Bůh dal odpovědnost i práva. Máme je v Písmu. Stejný postup by měl existovat i ve firmách, organizacích a církvích. Nestačí si myslet, že jsem vykazatelný jen Bohu a nikomu jinému. Svoji službu a práci vykonáváme tady na zemi a i tady jsme vykazatelní. To dělá mnohým vedoucím problém. Zvláště v církvi.

Vraťme se k tomu našemu pomyslnému trůnu, tedy naší pozici. Vždy začínáme s pozičním vedením. To znamená, že vedeme na základě našich práv a povinností, které nám pozice dává. Je to ok? Na začátku asi ano. Musíme si však uvědomit, že pak vše leží na nás. Poziční vedoucí vydává příkazy, vyžaduje plnění jeho představ druhými. Pracovat pod takovým vedoucím nedává přiliš možností pro uplatnění vlastních nápadů, předávání poznání apod. Takový tým jen pracuje na naplnění vize vedoucího nebo jeho nadřízených. Ale ve skutečnosti není týmem, který využívá obdarování a potenciálu členů týmu. Jsou situace, kdy je to nezbytné, ale dlouhodobé poziční vedení vede ke stagnaci, vyčerpání vedoucího a lhostejnosti týmu k vizi. Postupem se stane jen vykonáváním příkazů a pracovních postupů. Charismatičtí vedoucí často poziční vedení používají po celý svůj život. Své charisma někteří z nich začnou používat více k upevnění svého postavení než ke službě a rozvoji firmy nebo organizace. Obdarování, které máme nezaručuje kvalitu charakteru.

Všichni začínáme vést z nějaké pozice, ale potřebujeme se přesunout k budování vztahů s těmi, které vedeme. Skutečných vztahů.

Jsou různé důvody, proč setrváváme stále v pozičním vedení a nechceme se posunout dále:

  1. Neuvědomujeme si to. Často to souvisí s naší výchovou ať již doma, v církvi, ve škole a také s tím jak jsme vedeni v zaměstnání. Jsme nastaveni na toto vedení a tak také sami vedeme podobně. Měl jsem dva ze svých vedoucích, kteří takto vedli. Necítil jsem se v tom moc dobře, ale nevěděl jsem proč. Dokonce jsme měli pod jejich vedením i výsledky, ale pak jsme se setkali s jiným způsobem vedení. Až v té chvíli jsem uviděl rozdíl. Otevřeli se mi oči a já se od té doby snažím vést jinak. Stále něco nového objevuji, co potřebuji do způsobu svého vedení přinášet, aby mé vedení bylo to „ONO“. Potřebuji se modlit za to, aby mi Duch svatý otevřel oči nebo cíleně vyhledávat a zkoušet i jiné způsoby vedení. I mimo církev. V úspěšně se rozvíjejicích firmách…
  2. Nedůvěřuji lidem, které vedu. To je druhý nejčastější důvod pozičního vedení. Jeho znakem je pochybnost o schopnostech ostatních. Raději o tom rozhodnu sám, než budu rozhodovat v kolektivu, raději to udělám sám, protože ti, které vedu by to nedokázali lépe než já. To sebou nese nutkání mít druhé a jejich práci stále pod kontrolou a vědět, co právě dělají. Proto vytvořím systém, který mi to umožní. Proto vytvářím stále nové dotazníky a formuláře, protože zjišťuji, že ty stávající nestačí. Naše modlitba by měla být například: „Otče, ukaž mi mé postoje k lidem. Odpust mi, že jim nedokáži důvěřovat tak, jako důvěřuješ ty mě, když jsi mi svěřil toto postavení. Prosím, změň můj postoj nedůvěry v důvěru v tebe. Prosím, nauč mne používat lásku, kterou jsi do mne vložil skrze Ducha svatého.“
  3. Mám strach. Strach ze selhání. Strach o pozici… Každý skutečný vůdce musí čas od času riskovat při vstupu do nových věcí, při rozvoji firmy nebo organizace, při vedení sboru, při předávání kompetencí na své podřízené… I Mojžíš v očích mnoha Izraelitů riskoval. Přestože jsme vedeni vírou v očích druhých často riskujeme. Pokud však vítězí pochybnosti o mých vlastních schopnostech, o mých rozhodnutích, pak ani nejsem schopený jít novými cestami, rozšiřovat službu apod. Strach mohu mít i z toho, co o mne řeknou mí nadřízení. To vše mne dokáže zastavit natolik, že začnu jednat jen podle instrukcí a alibisticky se kryji směrnicemi a nařízeními. Protože mám strach udělat chybu, která by ohrozila moji kariéru, nedovolím ani ostatním, aby mohli udělat chybu. Proto raději nedělám nic. Nebo aspoň nic, co neznám. Pokud je našim cílem uléhat s pocitem, že jsem během dne neudělal žádnou chybu, asi budu mít brzo žaludeční vředy ze stresu a strachu. Potřebuji svůj strach, ať je z čehokoli složit u Kristových nohou jako těžké břemno, které mne tlačí k zemi a omezuje moje schopnosti a obdarování. Potřebuji si vzít břemeno od Krista, které netíží a netlačí. Vše, co dělám ať v církvi, v organizaci nebo ve firmě dělám ve Jménu Ježíše a pro něho a podle něho. Pokud si to uvědomím a přijmu to, zbavím se strachu. Strach je vedený skrze mé osobní já, které má stále strach o své ambice. „Bože Otče, odpust mi, že stále myslím jen sám na sebe a podle toho vedu jiné. Vyznávám to jako hřích a prosím, abys mne přitáhl více k tobě samotnému. Nauč mne skložit všechna lidská břemena u Kristových nohou a vzít si jeho. Být skutečně jeho služebníkem a ne svým. Děkuji.“
  4. Kariérismus. Nedovoluje nikomu dělat věci, aby se neukázalo, že je někdo lepší než já. Děláme všechno tak, aby bylo vidět, že to děláme mi. Možná je teprve někde v srdci schovaný, ale pokud tam je, pak působí a čím dál více se bude projevovat. Potřebujeme se modlit za naše srdce, aby nám Bůh odhalil motivy našeho srdce a my mohli činit pokání a rozhodnout se jednat Božím způsobem.
  5. Zklamání. Zklamání přináší hořkost, která nás může úplně odstavit a zastavit naše vůdcovství hned v zárodku. Potřebujeme mít odpouštějící srdce, potřebujeme vědět, že to není o mě, ale o Bohu. Pokud jsme přijali roli vedoucího, musíme počítat s tím, že budeme často zraňovaní. Proto musíme mít jistotu od Boha, že nás do vedení povolal on. Protože pak můžeme jít v těžkých chvílích k němu se svými bolestmi a problémy, které nedokážeme řešit. Pokud nás povolal On, pak jsme tu pro něj. To nás staví opět na nohy.

Asi v této první fázi v pozičním vedení někteří postupně procházíme všemi těmi věcmi. Jak rychle s nimi jednáme, jak rychle se nám otevřou oči, tak se dokážeme přesunout o další stupně ve svém způsobu vedení. Někteří, a není jich málo, i po desetiletích zůstali stále u pozičního vedení. Pak jsou ti, kteří si nechali otevřit oči, jednali a posunují se výše a výše.

(Pokračování příště)

 

Povolání 3

(Pokračování)

Někteří se mohou ohradit, když slyší, že nestačí když vás do vedení povolal Bůh. Proč to ještě musí být skrze lidi. Je k tomu několik důvodů. Ten hlavní je, že v pozici vedoucího nějakého týmu vždy vedete lidi. Nevedete budovy, továrny, kostely, ale vždy týmy lidí. Můžete sice ty budovy udržovat, potřebovat pro výrobu, ale opět s nějakým týmem lidí. Bez lidí nejste vedoucí. Pokud nebudete mít svolení vašeho týmu k tomu, abyste ho vedli, vlastně nebudete moc týmově pracovat. Jsou připady, kdy se do vedení zvolíme sami a i to je přitom přirozené i Boží a většinou to vyplyne ze situace. Stává se to, když jsme zakladatelé organizací, církví nebo firem. Ale i tak potřebujeme následně svolení lidí, abychom je vedli. Určitě však samozvané zvolení skrze nějaký „puč“ není požehnáním pro vedoucího. Bůh to může dopustit pro něco do budoucnosti, čemu ještě nejsme schopni porozumět, ale lidé, kteří to dělají nejsou v Božím požehnání a většinou skončí stejně jako ti, které svrhli, odstranili… Ježíš mu ale řekl: „Vrať svůj meč na místo. Všichni, kdo meč berou, mečem padnou. Matouš 26:52 B21 Pamatujme si, jak se choval David k Saulovi.

Je vcelku velký rozdíl mezi tím, jestli jsem povolaný vést církev, skupinku v církvi, dobrovolnickou organizaci nebo vést zaměstnance ve firmě. Ten tozdíl je v tom, že v církvi a u dobrovolníků je mnohem důležitější svolení lidí a to, jak jsou vední, protože mohou kdykoli odejít jinam. Ve firmě lidé zůstávají, i když nemají šanci dát svolení je vést. Je to často proto, že by nemohli sehnat jinou práci nebo nechtějí přijít o plat, odměny a někteří nechtějí přijít o kariéru.

Obě mají však jedno společné. Bez svolení lidí nemohu vytvořit dobrý tým, který bude dlouhodobě fungovat, mít potenciál a využívat tento potenciál k rozšíření služby, firmy…

Praktické rady:

  1. Musíme vědět, že nás povolává Bůh. Potřebuji Boží ujištění. Nestačí, že mi někdo na nějaké konferenci řekne, že povedu to a to nebo že budu mít velkou službu.
  2. Pokud toto ujištění mám potřebuji se modlit za trpělivost. Každá etapa našeho života je vlastně přípravou na tu další. Nevíme, ve které nás Bůh skrze lidi povolá do vedení.
  3. Buďme věrni v tom, co momentálně děláme a loajální k těm, kteří nás momentálně vedou. Modleme se za ně a žehnejme jim Boží moudrostí. Jednou totiž budeme sklízet to, co jsme zaseli.
  4. Připravujme se na vedení. Čtěme dobré knihy, které hovoří o vedení (např. od Johna C. Maxwela, ale i dalších autorů). Pozorujme různé vedoucí a jejich styl vedení a přemýšlejme o tom, co dělají skvěle a co se jim nedaří. Nekritizujme je za chyby, všichni je děláme, ale modleme se, abychom stejné chyby nedělali jednou sami. Ve většině případů kritici chyb jiných, sami pak na jejich místě dělají stejné a mnohy ještě větší chyby.
  5. Nezneužívejme situací, kdy se jiným vedoucím nedaří k tomu, abychom se sami prosadili, ale snažme se jim pomoc. Bůh sám zařídí naše povolání ve správném čase.
  6. Zkoumejme své srdce a motivy, které máme a s těmi, které ukazují na touhu po kariéře ihned jednejme.
  7. Pamatujme, že vždy jde o naše srdce a proto ho chraňme a náš charakter, proto dovolujme Duchu svatému, aby na něm mohl pracovat.

(Pokračování příště)

Povolání 2

(Pokračování)

Není to vyučování o předurčení, ale o povolání do vedení. Potřebujeme si uvědomit, že tím základem pro vedení je naše povolání někým jiným do vedení. Podívejme se na několik vůdců v bibli a jejich povolání. Mojžíš se stal vůdcem v osmdesáti letech. Byl však Bohem povolán ještě před svým narozením. Sestra faraona neměla vlastní děti. Kdyby je měla, asi by se nevěnovala dítěti v košíku plujícímu po řece a nevychovala z něho prince. Přes jeho vzdělání a postavení prince, které trvalo čtyřicet let, musel Mojžíš dalších čtyřicet let pást ovce v horách, kam utekl po zabití Egypťana, aby nakonec vyvedl národ z otroctví a opět čtyřicet let je vodil po poušti. Měl sice tehdejší nejlepší a nejvyšší vzdělání, ale péčí o ovce se naučil mnoha dalším věcem, které potřeboval k tomu, aby mohl vést a vyvést izraelský lid z Egypta. Především pokoře. Bůh ho vyučoval osmdesát let, než ho skutečně povolal jako vůdce. Povolaný však byl ještě před svým narozením.

Jeho předchůdci Jákob a Ezau. Jákoba si Bůh zamiloval ještě před jejich narozením a stejně zavrhl před narozením Ezaua. Čtrnáct let byl Jákob v Boží škole života, než se z něho stal vůdce a praotec Izraele.

Josef, jeho syn, měl zaslíbení od Boha (skrze sen)o tom, že bude vůdcem a i on se musel mnoho let nechat vychovávat Boží školou, která vedla přes zajetí a otroctví a vězení.

Jozue a Káleb, soudcové a Saul, první král. David i Šalamoun a další všichni věděli, že jsou povoláni Bohem. Bůh si je vybral dávno před jejich narozením. Všichni však procházeli tvrdou Boží školou.

Když se podíváme na jejich životy, uvidíme, že vyvolení ještě neznamenalo naprosté naplnění Boží vůle v jejich životech. Někteří selhali úplně, jiní nedošli až tam, kam měli a nezískali úplně všechno, co měli. Mojžíš nedovedl lid do zaslíbené země, ale zůstal těsně před dovršením tohoto jeho úkolu. Jozue, Káleb, soudcové ale také David neobsadili všechnu zemi, kterou jim Bůh zaslíbil a dal. Saul selhal úplně. Šalamounovi i jeho veškerá moudrost od Boha nezabránila padnout a kvůli jeho ženám stavět chrámy jiným bohům a povolit modloslužbu v Izraeli. A tak mnozí další. To píši jen proto, abychom si uvědomili, že i naše vyvolení Bohem neznamená, že jsme dokonalí, nebo že nemůžeme minout náš cíl, ztratit se, padnout, selhat… Bůh si vyvolí, vybaví dary, ale mnoho pak závisisí na nás samotných a lidech vůbec, jak se odvíjí náš život. To platí o našich osobních životech i o životech vedoucích. Rozdíl je v tom, že vedoucí a jeho život ovliňuje více lidí a také bude přísněji posuzován Bohem. To vše platí i pro vedoucí a vůdce mimo církev vždyť: .….Veškerá moc je totiž od Boha, takže současné vlády jsou zřízeny od Boha. Římanům 13:1 B21.

Je to tedy Bůh, který povolává. Přesto samotné ustanovení vedoucího je nejčastěji provedené skrze lidi. Jsou to lidé, kteří povolávají své vedoucí. Děje se to různými způsoby. Ten nejčastější způsob je delegování skrze nadřízené. Ať jím je jedinec nebo nějaký výbor, rada nebo kongres apod. Někde je to o společných modlitbách, jinde to záleží na moudrosti a zkušenostech těch, kteří mají právo rozhodnout. Majitel firmy, vedoucí nezávislého křesťanského společenství apod. (Již tady, podle způsobu jmenování/delegování vedoucího se pozná jakým způsobem je firma/organizace vedená a jaké vedení se od nového vedoucího očekává.) Pokud důvěřujeme Bohu, nemusíme mít obavu o lidské rozhodnutí a to i v případě komerčních firem. Bůh je nad každou autoritou a Bohem všech lidí, i těch, kteří v něho nevěří. Může povolat a povolává tak, jak sám chce. Uvedu dva biblické příklady.

Saul, první Izraelský král, byl povolný Bohem k tomu, aby se stal králem. Sám sobě nevěřil a chtěl se před touto odpovědností schovat. Jeho povolání za krále šlo skrze tyto kroky: pásl ovce, které se mu ztratily, jejich hledání ho dovedlo k proroku Samuelovi, který ho očekával a měl příkaz ho pomazat za krále. To se však odehrálo bez veřejnosti. (Jen pro zajímavost ty ztracené ovce se mezitím samy vrátily domů.) Po cestě na Samuele sestoupil Duch Boží a jednal s jeho srdcem. Samotné ustanovení králem však proběhlo veřejně před celým Izraelem a to losem. Bůh dokázal vést ruce těch, kteří losovali, aby dokázali „NÁHODNĚ?!?“ Vybrat kmen, rod, rodinu a tak postupně až Saula. Tento příběh me učí, že se Bohu nic nevymklo z rukou ani při ustanovení svých vyvolených, ať to jsou lidé z církve, komerce nebo politiky a vlád.

Druhý příklad, kde hraje roli také Saul je o Davidovi. David byl pomazaný za krále nad Izraelem a trvalo mnoho let, než se to stalo. Bůh poslal Samuele, aby pomazal za krále místo Saula konrétního mladíka, kterého si vybral podle jeho a svého srdce. (Neposlal ho najít někoho, kdo by se podle Samuele hodil za krále.) Pak David začal procházet Boží školou. I předtím ho Bůh vyučoval, ale nyní toto vyučování nebylo skrze ovce, které pásl a medvědy nebo lvy apod., ale skrze lidi a zkušenosti s nimi. Nakonec to však byli lidé, kteří ho zvolili prvně za krále nad Judou a o sedm let později nad celým Izraelem. Sice zde chybí losování, ale jsou zde voby jednotlivých kmenů a nebylo to hned, ale postupně. Je zde zachycený úžasný příběh Davida, který ví od Boha, že bude král místo Saula a je už dokonce pomazaný Samuelem za krále. Přes tuto informaci stále respektuje Saula jako pomazaného od Boha a čeká až Bude jednat Bůh.

I v našich životech vnímáme Boží povolaní pro nás. Některým to zjevil sám Bůh skrze Ducha svatého, jiným to bylo oznámené skrze proroky, ale stále musíme čekat, až to udělá Bůh v tom svém čase a svým způsobem a skrze lidi. Lidé jsou zde pro Boha velmi důležití a k nim a pro jejich vedení a výchovu povolává své slžuebníky.

Někdy se můžeme cítit zranění, když na místo, na které nás Bůh povolává je zvolený někdo jiný. Začneme si myslet, že to nebylo Boží rozhodnutí. Omyl. Bůh nad tím neztratil kontrolu, ale my potřebujeme vytrénovat trpělivost, Boží pohled na věci. Pokud začneme přemýšlet ve stylu „toto nemůže být Boží vůle, to je lidské rozhodnutí..“ jednak se stavíme proti Bohu a jednak dokazujeme, že není pro nás ještě ten správný čas. Ještě potřebujeme nějaký brusný kamínek nebo delší čas na poušti, který nás více přivine na Boží hruď, abychom více poznali Boží srdce.

(Pokračování příště)

Povolání

Několik posledních let pozoruji obrovskou absenci skutečných křesťanských vůdců. Tento nedostatek je vidět ve všech oborech lidské činosti a života. Asi by se našlo mnoho těch, kteří by se jimi chtěli stát nebo se již stali. Já mám však na mysli skutečné vůdce, kteří mohou být lidem nejen vzorem v morálce, ale také duchovně a také v tom, jakým způsobem vedou lidi. I Kristus se s tímto setkal.

Tehdy řekl svým učedníkům: “Žeň je velká, dělníků je však málo.
Matouš 9:37 CSP

Každý kdo dnes podniká a má zaměstnance ví, jak je těžké získat kvalitní pracovníky. Nejde vždy o odbornost, ta se dá postupně získat, ale kvalitu charakteru, spolehlivosti a oddanosti firmě. Takových pracovníků je obrovský nedostatek. A právě z těch, se pak mohou stát skvělí vedoucí a vůdcové.

Mnohdy si myslíme, že můžeme z někoho vychovat dobrého člověka. Je to stejně naivní jako když si snoubenka nebo snoubenec myslí, že dokáže změnit manželstvím špatný chrakter partnera. Pak se v manželství trápí mnoho desetiletí. Podobně je to i s pracovníky, členy týmů apod. Osobně věřím, že dobrým člověkem se člověk rodí a nestává se jím výchovou a vyučováním, byť by bylo sebedokonalejší. Samozřejmě to dobré často není vidět a může se projevit až po mnoha letech. Pokud to tam však není, tak to tam nijak nedáme. Ten, kdo to vidí a ví o tom, je jen Bůh. Když je dobré jádro (semeno), pak má výchova, učednictví a vyučovaní smysl.

V noci řekl Pán skrze vidění Pavlovi: “Neboj se, ale mluv a nemlč, protože já jsem s tebou, a nikdo se tě nedotkne, aby ti ublížil. Neboť mám mnoho lidu v tomto městě.”
Skutky 18:9‭-‬10 CSP

Bůh zná, kdo jsou jeho. Ví, kdo z jakého semene vyrostl. Ne všichni v Korintě, byli jeho. Komu patřili ti zbylí?

Předložil jim jiné podobenství: “Království Nebes je podobné člověku, který na svém poli zasel dobré semeno. Zatímco lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozesel mezi pšenici plevel a odešel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, ukázal se i plevel…..
Matouš 13:24‭-‬26 CSP

……….On [jim] odpověděl: “Rozsévač dobrého semena je Syn člověka a pole je svět. Dobré semeno, to jsou synové království, plevel jsou synové toho Zlého; nepřítel, který je zasel, je Ďábel. Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé. Jako se tedy sbírá plevel a pálí se v ohni, tak bude při skonání [tohoto] věku. Syn člověka pošle své anděly, i seberou z jeho království všechna pohoršení a ty, kdo činí nepravost, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy se spravedliví rozzáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši [k slyšení] , ať poslouchá!”
Matouš 13:37‭-‬43 CSP

Proto věřím, že „dobrý člověk“ je z dobrého semene. Život a setkání s Božím slovem a skutky je přitahuje a odhalujej z jakého semene jsou.

Při výběru učedníků, při výběru členů týmu a vedoucích potřebujeme Boží zjevení o lidech. Ne všichni, kteří na první pohled vypadají jako andělé, jsou ze semene Syna člověka. Dokonce někteří budou odhaleni až při konci věků. Čím více budeme naslouchat Duchu svatému a méně hledět na obdarování a vzhled, o to více budeme mile překvapení dobrým jádrem v členech našich týmů, našich zaměstnanců, budoucích vedoucích.

„Dobrý člověk“ nemusí vždy být rozpoznaný podle toho, jestli vydal svůj život Kristu (nemusí být ještě jeho čas), ale může být členství v našem týmu právě cestou k tomu, aby takový člověk zazářil jako Boží dítě. Naopak ten, který neustále hovoří o Bohu a Kristum může ve skutečnosti být plevelem, o kterém se tato pravda zjeví až při sklizni.

Osobně pro mne mimo hlasu Ducha svatého je potvrzením to, jaké ovoce, kdo nese.

Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což se sbírají z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom nese dobré ovoce, ale prohnilý strom nese špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce ani prohnilý strom dobré ovoce. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bývá vyťat a hozen do ohně. Poznáte je tedy po jejich ovoci.”
Matouš 7:15‭-‬20 CSP

Nejde jen o proroky, ale obecně o lidi, kteří chodí v rouše beránka, ale uvnitř jsou vlci. O lidi, kteří nemají v sobě dobré jádro, ale jen skvělou slupku.

Musíme být při výběru velmi opatrní, abychom pak nebyli zbytečně trápeni těmito lidmi.

(Pokračování příště)

Jak reagovat

(Pokračování)

Včera jsme poslouchali záznam online bohoslužby. Na začátku všechny posluchače přivítala a četla více veršů z Písma sestra. Pak tyto verše zopakovala vlastními slovy a s jednoduchou výzvou k jejich uplatnění v našich životech. Teprve pak následovaly chvály a kázání. Vše bylo Boží a v Duchu. Bohoslužba se vysílal pře facebook. Přibyly tam k její službě dva komentáře. Komentář a reakce na komentáŕ. První byl o tom, že žena nemá kázat. Druhý zaútočil na muže, který komentář napsal, ale nakpnec končil tím, že je to opravdu ubohé, když žena káže. Byly to urážlivé a nepravdivé komentáře a především bezohledné a útočné na sestru. Přesto jsem četl komentáře od „křesťanů“, které byly mnohem urážlivější a některé i sprosté. Nebyla v nich jedna zásadní věc a to úcta k člověku, která je jednou ze základní složky lásky. Natož pokud si člověk říká křesťan.

Nejde dnes o rozebírání služby žen, ale o to, co a jak my křesťané dáváme a píšeme na facebook a do jiných moderních medií. Svět nás podle toho často hodnotí a mnoho negativních otázek a útokú vzešlo právě z toho, co „běhá“ v mediích po celém světě. Nemůžeme se divit, že svět nevěří církvi, když si přečte mnohé komentáře a mnohá vyjádření. Není to novodobá záležitost. Apoštol Pavel se s podobnými situacemi také setkával a dělali mu stejné starosti a stejně poškozovali církev v jeho době. A to i bez facebooku.

Jak se někdo z vás odvažuje, když má s někým spor, soudit se před nespravedlivými, a ne před svatými? Copak nevíte, že svatí budou soudit svět? Když máte jednou soudit svět, to nejste schopní rozsoudit takové maličkosti? Nevíte, že budeme soudit anděly? Čím spíše běžné životní záležitosti! Vy ale s takovými věcmi chodíte k soudu a přijímáte za soudce lidi, kteří v církvi nic neznamenají! Říkám to k vaší hanbě. To mezi vámi není ani jeden moudrý, který by své bratry mohl rozsoudit? Ale bratr se soudí s bratrem, a to před nevěřícími! Už vůbec to, že se spolu soudíte, je vaše prohra. Proč raději nesnášíte křivdu? Proč raději netrpíte škodu? Vy ale křivdíte a škodíte, a to vlastním bratrům!
1 Korintským 6:1‭-‬8 B21


Odsuzovat, hanit a hádat se na facebooku, je stejné jako někoho dávat k soudu. Dokonce před veřejností. Můzeme mít jiný názor, můžeme diskutovat o různých výkladech Písma, ale to patří do círlve a ne do světa. A nepatří tam ani soudy o běžné a pozemské statky mezi církvemi. Vzpomínám si, jak poškodil obraz církve soud a soudní tahanice o majetek a značku… – určení nástupnické organizace, když se rozdělovala Jednota bratrská. Byly toho plné noviny a televize. Bratři si odkazovali věci přes veřejná média. Jak pak jsme schopni rozsoudit ty Boží věci, když se nedokážeme dohodnout mezi sebou. Jak nám má veřejnost věřit a brát za morální autoritu?

Další problém je způsob vyjádření naší víry, duchovní obdarování, která jsou často sporem uvnitř církve. Natož pak světské veřejnosti, když se s některými setká. Mnohé prostě patří jen do společenství nebo do našeho soukromí. Problém je, že díky vysílání online se tyto věci dostávají na veřejnost, která je nemůže chápat a přijmout. I v tom potřebujeme moudrost. Chceme přinášet Krista nebo rozbroje?

Co kdyby na společném shromáždění církve všichni mluvili v jazycích? Když tam přijdou nezasvěcení nebo nevěřící, neřeknou snad, že blouzníte?
1 Korintským 14:23 B21

Ano řeknou. Nejde jen o jazyky, ale jsou věci, které patří do naší komůrky, do církve a pak věci, které směřují k veřejnosti. Chápu, že nemohu zabránit jednotlivcům se vyjadřovat, ale i vedoucí církví dělají tyto chyby. Nebo si neuvědomují jak sebe i církev zbytečně vystavují útokům. Pokud se budeme řídit radami apoštola Pavla, určitě nám odpadne hledání odpovědí na mnoho nepříjemných otázek ze světa. Na druhou stranu jich i tak dost zůstane. Možná by stálo za to, se tomuto tématu věnovat jako samostatnému vyučování na biblických školách. Určitě by to pomohlo těm křesťanům, kteří zastávají nějaké postavení ve stání správě, v různých organizacích nebo i v soukromém sektoru. Také by se o tom mělo hovořit v církvi, protože také z jejich řad vychází moho nepřiměřených reakcí, keré nepatří na facebook…

Tuto čast zakončím opě slovy apoštola Pavla:

Usilujte o pokoj se všemi lidmi a o svatost, bez níž nikdo neuvidí Pána.
Židům 12:14 B21


Jak reagovat

Před několika dny jeden z bratislavských pastorů rozeslal dopis, ve kterém žádá ostatní o slova a věty, která jako křesťané bychom měli odpovídat lidem, kteří na nás útočí pro naši víru. Jeho dopis byl reakcí na útoky mířené proti ministru zdravotnictví SR bratru Markovi a na jeho odvolání. Vnímal, že v této věci církev selhala.

Člověk, který se stále uzavírá sám do sebe a zajímá ho jen jeho stav, jeho postavení, jeho myšlení a stále řeší jen sám sebe, se musí zákonitě vzdalovat od ostatních a od reality okolního světa. Přestává chápat druhé a ti zase jeho. Podobně je to i s církví. Církev, která hledí jen na sebe přestane znát potřeby lidí ve světě. Přestane chápat okolí a okolí nechápe ji. Pokud se ke světu obrátí, pak jen jako ta, která má recept na jeho záchranu. Jako ta, která zná, co je spráné a co ne, jak to má být a jak ne. I když to vypadá na první pohled jako správné, lidem světa to přijde velmi arogantní a vyvolává to v nich negativní reakci vůči církvi. Ví takové společenství, jak ho v jejich městě vidí lidé z venčí? Nemyslím tím, že se musíme vnucovat nebo se snažit zalíbit. Myslím jen, abychom se zamysleli, za co by měli lidé v našem městě děkovat za nás a za naše společenství a vzdát proto Bohu slávu. Pro jaké dobré skutky? Co vidí? Co slyší? S čím se setkávají?

Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích.”
Matouš 5:16 CSP

Za jaké moje (tvoje a našeho společenství) dobré skutky mohou lidé v mém městě vzdát slávu mému Otci?

Útoky ze světa na nás mají několik důvodů. První a hlavní je neustálý duchovní boj. Panstva a mocnosti knížete tohoto světa – satana bojují proti všemu, co přichází z Ducha svatého. Útočí na vše a na každého, kdo je poslušný Duchu svatému. Dělají to různými způsoby, ale především používají lidi. Nejen lidi ze světa, ale i samotné členy církve, kteří se jimi nechají zneužít, protože neumřeli vastnímu já a jejich ego je stale silnější než jejich duch. Dále je to stálý konflikt mezi Duchem a tělem. Věci Ducha nemohou být přijaté a srozumitelné tělesnému smyšlení. Lidé světa nemohou porozumět tomu, co dělá a hovoří Duch. Mohou však vidět naše dobré skutky. Často chceme měnit města, organizaci, stát, ale k tomu nás Kristus nepovolal. Máme lidem kázat evangelim o vzkříšeném Ježíši. Máme činit učedníky. Ne měnit vlády firem, měst a států. Jak bychom to udělali? Tím, že kdybychom vyhráli volby uzákonili bychom desatero? Uzákonili bychom všechna Boží nařízení? To už tady bylo a nefungovalo to. Nezměnilo to lidi ani národ ani stát. Proto nás Kristus posílá k jednotlivcům. Člověka mění setkání s živým Kristem, s Duchem svatým, ne setkání s pravidly. Jde o lidi ne o státy. Do Božího království nevejdou státy a organizace, ale znovuzrození lidé. Pokud lidé poznají Krista a budou světlem jiným, budou mít vliv. Čím víc znovuzrozených, tím více světla a vlivu. Když jsme u toho světla, musíme si uvědomit, že světlo odhaluje hřích. Mnozí mohou být usvědčovaní z hříchu, i když nic neříkáme. Je to díky přítomnosti Ducha svatého v nás. Reakce mohou být různé. Někdo začne s pokáním, někdo uteče do tmy a jný zaútočí, aby nás od sebe odehnal.

Když se vrátím na začátek, naše odpověď bude vždy závislá na tom, z jakého důvodu byla otázka položená. Nemůžeme vše svádět na ďábla, když se jedná o odezvu na naše arogantní chování a na to, že nejsme světlem světu. Tady je nejlepší odpovědí naše pokání a změna našeho života, aby lidé mohli uvidět naše dobré skutky, které Bůh pro nás předem připravil a vzdat tak slávu Bohu. Pokud se jedná o útočné otázky, které jsou skutečným duchovním bojem a jejich důvodem je poškození, vyhnání a oslabení církve a křesťana a je zde napadáno samotné Boží království, pak máme zaslíbení od samotného Krista:

Když by vás vedli do synagog a před vlády a vrchnosti, nestarejte se, jak [a čím] byste se obhájili nebo co byste řekli. Neboť Svatý Duch vás v té hodině naučí, co je třeba říci.”
Lukáš 12:11‭-‬12 CSP

(pokračování zítra)

Tak a jedeme dál

Na delší dobu jsem se odmlčel. Nejde stále psát a psát. Musí být o čem. A to něco by mělo mít smysl. To něco by mělo lidem pomáhat v jejich životě. Ten, kdo píše, by to vše měl mít prožité dříve, než začne psát. Je to pak poznat a je v tom něco více než jen slova. Pisatelé dopisů (pastoračních listů) v bibli nenapsali nic, co neprožili sami. Jejich život byl velmi bohatý a přesto těch listů není mnoho, ale o to více nás zasahují.

Procházel jsem obdobím, kdy jsem si musel urovnat všechny zážitky posledního roku. Pochopit situace a vyznat se v tom, co se děje. Jinými slovy věci vstřebat a pochopit a přijmout, co mám dál dělat a jak, co je to důležité, co po mne Bůh chce. Věřím, že znám svůj úkol pro nejbližší dva roky. Možná budu muset během té doby udělat a začít mnoho různých věcí, ale jen o dvou z nich vím, že je musím během té doby dokončit. Obě souvisí i se psaním. Tak z Boží milosti „jedeme dál“.

Boží vůlí – zasuň meč

„Kolemjdoucí ho uráželi, potřásali hlavou a říkali: “Ty, který boříš svatyni a ve třech dnech ji stavíš, zachraň se, jsi-li Syn Boží, [a] sestup s kříže!” Podobně se posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími. Říkali: “Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je králem Izraele, ať nyní sestoupí s kříže, a my v něho uvěříme. Složil naději v Bohu, ať [ho] nyní vysvobodí, stojí-li o něho. Vždyť řekl: „Jsem Boží Syn!“” Stejně ho tupili i lupiči, kteří byli ukřižováni spolu s ním.“

Matouš 27:39-44 CSP

Ježíš nereagoval na jejich urážky. Nenaštval se, necítil se uražený, nevracel útok ani se nebránil. Přitom mohl. Stačilo slovo. Mohl mocí dokázat, že měl pravdu a sestoupit z kříže. Boží vůlí však nyní nebylo, aby prokazoval své Božství, ale aby zemřel a vstal z mrtvých. Ježíšovou touhou bylo naplňovat Otcovu vůli. Ve všem. I tady na kříži. Pokud by takový nebyl, neměli bychom spasení, milost odpuštění a volný přístup k Otci do jeho nebeského království.

Jak se chováme my, když se cítíme urážení. Máme snahu se bránit? Dokazovat, že jsme křesťané, obhajovat Boha nebo dokonce vracet útoky. Jde nám více o “křesťanskou” prestiž nebo o naplnění Boží vůle. Právě teď na nás budou více a více tlačit, více nadávat na Boha a křesťany, obviňovat, vysmívat se. Jak budeme reagovat? Nebo jak už reagujeme? Přemýšlíme, zda naše reakce je Boží vůlí nebo naopak se dostáváme mimo ni? Nejde nám jen o prestiž a zraněnou křesťanskou důstojnost, ješitnost? 

Je čas mluvit (evangelium) a čas mlčet (nechat se obhájit Bohem). Bůh nepotřebuje obhájce. Všemi těmi posměšky a urážkami je spíše zraněné naše já, které pak reaguje. My však máme hledat Boží vůli. 

„Ježíš mu řekl: “Příteli, proč jsi přišel?” Tu přistoupili, vztáhli na Ježíše ruce a zmocnili se ho. A hle, jeden z těch, kteří byli s Ježíšem, natáhl ruku, vytasil meč, udeřil veleknězova otroka a uťal mu ucho. Tehdy mu Ježíš řekl: “Vrať svůj meč na místo. Neboť všichni, kdo se chápou meče, mečem zahynou. Či myslíš, že nemohu poprosit svého Otce, a on mi hned pošle víc než dvanáct legií andělů? Jak by se však naplnila Písma, že se tak musí stát?”“

Matouš 26:50-54 CSP

Boží vůlí je, aby každý mohl dojít spasení. Naše reakce však tomu může bránit. Tou správnou reakcí je: 

“Ale vám, kteří slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří….Jak chcete, aby lidé činili vám, [i vy] stejně čiňte jim…. Ale milujte své nepřátele a čiňte dobře, půjčujte a neočekávejte něco na oplátku. A vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, protože on je dobrotivý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.”“

Lukáš 6:27-29, 31, 35-36 CSP

Žalm 91

Přilnul ke mně, a tak ho zachráním, poznal mé jméno a já ho vyvýším. Bude mě volat a já mu odpovím, v dobách soužení budu s ním, vysvobodím jej a oslavím. Dlouhým životem ho nasytím – ukážu mu své spasení!“
Žalmy 91:14‭-‬16 B21
V CSP je místo zachráním “ uvedu do bezpečí“. Být v bezpečí je příjemný pocit, nejen pocit, ale příjemná skutečnost. Jste v horách, venku mrzne a je vánice. Ještě před několika hodinami jste v ní mrzli a bořili se do sněhových závějí. Pak jste objevili chatu. Jste zachráněni, jste v bezpečí. Slyšíte, jak vítr naráží do chaty, hučí a z okna není vidět ani na krok. Vy však sedíte u krbu, ze kterého vás objímá teplo a vesele praská dřevo. Máte na stolku teplý čaj a jste v pohodě, protože nemusíte být venku. Jste v bezpečí vytopené chaty. I to může být pocit bezpečí. Přitom mnoho jiných v té vánici bloudí a nemůže najít chatu.

Poznal mé jméno. Často se spokojíme se jménem Ježíš, Kristus a myslíme si, že známe Boží jméno. Poznat jméno znamená poznat toho člověka, který je nosí. Poznat, tedy znát jeho vlastnosti, charakter, to, co mu udělá radost, co ho rozčílí. Nejen toto všechno znát, ale být s ním ve velmi blízkém kontaktu, velmi blízkém obecenství. Dříve jména měla svůj význam a vystihovala člověka. Boha nejde vystihnout jedním jménem, proto jich má mnoho. Zachránce (Spasitel), Otec, Vykupitel, Utěšitel, Nejvyšší, Bůh bojuje za nás, Hospodin, Zaopatřovatel, Kníže pokoje…. Jaké má jméno pro nás? „Poznal mé jméno a já ho vyvýším“.

Celý žalm je o mé záchraně, o mém bezpečí, o zaslíbeních Božích pro mne. O mém hrnku teplého čaje u krbu. Žalm byl psán v době starozákonní. Nová smlouva nese pro nás ještě něco vyššího než jen naší ochranu a náš teplýl čaj. Již o tom mluví i Izajáš v 32.kapitole.

Hle – přichází spravedlivý král, jehož knížata budou poctivá! Každý z nich bude jak skrýše před větrem a úkryt před deštěm, jako potoky vody v pustině a stín mocné skály v zemi vyprahlé.
Izaiáš 32:1‭-‬2 B21
Ano je to zaslíbení Krista, ale také se tam hovoří o nás. Kdo jsou ta knížata? Přece novozákonní věřící naplnění Duchem svatým. Tak, jako potřebujeme poznávat Boha, potřebujeme poznat, kým jsme v Kristu. Kým jsme se stali, když jsme uvěřili. Tato poznání z nás dělají lidi, kteří se nebojí když přijde doba soužení, kteří si netěžují, protože ZNAJÍ jeho Jméno, ale také se sami stávají pro druhé úkrytem, vodou, která přináší život, odpočinutím v příjemné, chládku. Jsou chatou s krbem a hrnkem teplého čaje v době vánice. Pak přestanou žít ve strachu o svůj život, protože ví, že jsou v rukou Nejvššího.

(Konec)

Žalm 91

(Pokračování)

Včera jsem psal vlastně o prvních čtyřech verších. Dnes bych nás chtěl zavést dál. Důvod, proč jsem si vybral tento žalm je, že mnozí se ho v této době modlí, přesto oni i jejich rodiny bojují s coronou, prožívají těžké průběhy nemoci a některým dokonce umírají příbuzní. Pak začneme pochybovat o Bohu a jeho zaslíbeních. Nebo začneme pochybovat o sobě a svojí víře.

Každému z nás byla dána určitá míra víry. A i ta je silná v jiných oblastech u mne a v jiných u tebe. Ale je ! To, v čem se všichni posunujeme, je náš vztah s Bohem. Vztah důvěry, naděje, víry a lásky. Tím procházíme všichni. Právě takové situace jako je tato, nás dokáží přimknout k němu nebo naopak nás od něho vzdálit. V dnešní době se potřebujeme modlit, aby naše víra a vztah s Bohem obstál. To, co prožíváme je jenom začátek. Budou přicházet další a další, těžší a těžší věci a my potřebujeme obstát. Důležité je dojít do Božího království než to, jak dopadne naše zdraví, náš majetek….. tady na zemi. (Svádí-li tě tedy tvá ruka nebo noha, usekni ji a zahoď od sebe. Je pro tebe lepší, abys chromý nebo zmrzačený vstoupil do života, než mít obě ruce nebo obě nohy a být uvržen do věčného ohně.Matouš 18:8 B21 Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Raději se bojte Toho, který může duši i tělo zahubit v pekle. Matouš 10:28 B21) Možná náš strach přichází z obavy o naše těla, o naše tělesné potřeby. Jednou to všechno půjde stejnak do hnoje. Nebojme se a o to více se přimkněme k Bohu.
Na prvních verších jsme si ukázali, že nestačí jen verše číst nahlas a proklamovat (vyhlašovat), když nemáme vztah s Nejvyšším. Musíme mít skutečně domov, příbytek u něho, abychom se mohli dožadovat zaslíbení. Ale, i když tento vztah a příbytek máme, neznamená to, že se těžkým věcem vyhneme. Máme někdy představu, že se pomodlíme a Bůh nás přenese někam na klidný ostrov, kde si to budeme užívat. Tak to však není. A je to dobře, i když bychom si to přáli. Jistě tě vysvobodí z lovcovy pasti, z morové rány nejprudší…. Nezalekneš se noční hrůzy ani střel, jež ve dne létají, morové nákazy, jež tmou se plíží, ani zhoubné rány v čase poledním. Po tvém boku jich padne tisíc a deset tisíců po tvé pravici, tebe to ale nechá být. Žalmy 91:3‭, ‬5‭-‬7 B21
Pokud mne má Bůh vysvobodit, musí to být z něčeho. Z pasti, útoku na tebe a tvoji rodinu, z války, od nenávistit lidí…. to znamená, že v tom jsem a prožívám to. Také nás Bůh nevytrhne z tohoto světa jen proto, že se nám to nelíbí, že je nám to nepříjemné nebo že se bojíme. Vytržení přijde v jeho čase. Do té doby budeme tady i přesto, že prochází zemí pandemie (mor) i přesto, že nás budou očkovat, že jsou války, pronásledování, zemětřesení a tsunami. Zaslibuje nám, když budeme mít příbytek u něho, že budeme mít v tom všem jeho pokoj. Nebudeme mít strach a budeme v tom všem plní nepochopitelného pokoje. Když jsem se v nemoci nemohl nadechnout a již se mi točila hlava a čekal jsem, že ztratím vědomí, bylo to nepříjemné a mé tělo se bránilo, ale měl jsem přitom nepochopitelný klid. Žádný strach o život. Ujištění o tom, že jsem Boží dítě a jdu do Božího království, domů. Bylo to pro mne důležité, protože jsem si často kladl otázku, zda obstojím, pokud mi půjde o život. Dnes vím, že Bůh je v tom se mnou a dá mi svůj pokoj a ujistění. Že jsem ještě tady jsem přijal s tím, že jsem ještě nenaplnil vše, co Bůh chce, abych pro něj udělal. Ale On prokázal jsvou moc a dal mi ujištění, že mne ani v takových chvílích neopustí. I kdybych měl jít údolím stínu smrti, ničeho zlého se nebojím, neboť ty se mnou jsi: tvůj prut a tvá hůl mě konejší. Žalmy 23:4 B21 Dnes vím, co tento verš znamená. Haleluja. Bůh se oslavuje právě v našich těžkých chvílích, když to vypadá, že prohrajeme, že to vzdáme… Ne, nebojme se on nás dovede až do konce. On to s námi začal, On to i dokončí. Ty i já jsme vykoupení drahou krví jeho Syna Ježíše Krista. Tak moc jsme drazí jeho Božímu srdci.

(Pokračování zítra)

Žalm 91

Ve skrýši Nejvyššího kdo přebývá, ve stínu Všemohoucího bude spočívat. Hospodinu řeknu: „Jsi mé útočiště, můj hrad, můj Bůh, na něhož spoléhám!“ Jistě tě vysvobodí z lovcovy pasti, z morové rány nejprudší. Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly najdeš bezpečí, štít jeho věrnosti tě obklopí! Nezalekneš se noční hrůzy ani střel, jež ve dne létají, morové nákazy, jež tmou se plíží, ani zhoubné rány v čase poledním. Po tvém boku jich padne tisíc a deset tisíců po tvé pravici, tebe to ale nechá být. Pouze to spatříš na vlastní oči, uvidíš odplatu ničemných! Když Hospodinu řekneš: „Jsi mé útočiště,“ Nejvyššího když zvolíš za svůj příbytek, žádné neštěstí se ti nepřihodí, rána se vyhne tvému obydlí. Vždyť kvůli tobě pověřil anděly, na všech tvých cestách aby tě chránili, na rukou aby tě nosili, nohu o kámen aby sis nezranil. Přes lvici i zmiji půjdeš dál, lva i baziliška pošlapáš! „Přilnul ke mně, a tak ho zachráním, poznal mé jméno a já ho vyvýším. Bude mě volat a já mu odpovím, v dobách soužení budu s ním, vysvobodím jej a oslavím. Dlouhým životem ho nasytím – ukážu mu své spasení!“
Žalmy 91:1‭-‬16 B21
Hned první verš nám dává podmínku nebo určuje komu jsou určena následující zaslíbení : „Tomu, kdo přebývá ve skrýši Nejvyššího.“ Přebývat ve skrýši, v úkrytu nebo v bezpečí. Skrýš si mohu připravit pro zlé časy, skrýš mohu objevit a zapamatovat si ji, může mi ji někdo ukázat, doprovodit mne tam. Je mnoho způsobů jak objevit nebo si jinak zajistit skrýš, bezpečí ve zlých časech. Lidé to také dělají. Jedni si myslí, že je to v uložených penězích, jiní říkají můj dům, můj hrad, další si kupují nemovitosti v ústranní a plní je zásobami… a také jsou ti, kdo se snaží žít zdravě a mít dostatek vitamínů. Je to podle toho, před čím se snažíme ukrýtm a ochránit. Dnes vidíme, že ty naše skrýše moc nefungují. Lidé jsou nemocní, umírají ať jsou silní nebo slabí, bohatí nebo chudí, mladí nebo staří, nacpaní vitamíny nebo bez nich, ať žijí na venkově nebo ve městě. Žádná lidská skrýš neobstojí. Jediná, která obstojí je ta v Bohu. Být skrytý nebo přikrytý samotným Bohem. Je zde ještě jedno důležité slovo „přebývat“. Nebo také bydlet. Kdo ve skrýši Nejvyššího bydlí. Pro mne to zní i takto: „Kdo má svůj domov u Nejvyššího“. Pro malé děti je největším zastáncem táta s mámou. Když je zle, utíkají se skrýt domů. Cestou křičí: „Tati (mami) POMÓÓÓC, chtějí mi ublížit…“. Vždy, když je zle, doma hledáme a najdeme oporu. Děti, když jim někdo chce ublížit, si neotevřou knihu, aby tam četly o tom, že je táta ochrání. Ony běží domů k tátovi se schovat. Tak bychom to měli dělat i my. Naše srdce by mělo volat: „Vím, kde je můj domov, přece u tebe Nejvysší.(U tebe je má skrýš ) Pomoc, už běžím pod tvá křídla, protože ty jsi můj Táta, ke kterému se s důvěrou obracím. Vím, že u tebe jsem doma (Hospodinu řeknu: jsi mé útočiště, můj hrad).“ Nepotřebuji číst, ale prožít. Mít živý vztah s Otcem. Pak vlastně z mého srdce i úst budou vycházet slova žalmu. Mohu si v takové chvíli s Duchem svatým číst a vyznávat slova žalmu. Těď budou pravdivá, živá a mocná. Možná budou vycházet trochu jinak, ale bude to mít stejnou váhu. Bude to o tom, že znáš Otce, jeho srdce a spoléháš se na něj.

Jak mohu vědět, že mám u něj svůj domov? Všichni, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou totiž Božími syny. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče! Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.
Římanům 8:14‭-‬16 B21
Potřebujeme přijmout (přijali jste Ducha synovství) Ducha svatého, aby nás mohl vést a dosvědčovat nám, že jsme dětmi Božími. Abych mohl přijmou Ducha svatého musím uvěřit v Krista a tak si otevřít cestu do Božího domova, do úkrytu a pevného hradu… (Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy pak vede ke spáse. Vždyť Písmo říká: „Kdokoli v něj věří, se jistě nezklame.“
Římanům 10:9‭-‬10:11) Když uvěřím a vyznám mám právo se stát Božím dítětem. Bůh nás přijímá za své děti a stvrzuje to tím, že nám dává svého Ducha.

Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kteří ho prosí?“
Lukáš 11:13 B21
Stačí pak požádat o jeho Ducha svatého.

(Pokračování zítra)

Dobrý první únorový den.

Zjistil jsem, že s největší pravděpodobností jsou všechny příspěvky nenávratně pryč. Pokud se mi podařilo nějaké vrátit, pak to bylo jen několik prvních vět. Ještě, že jednotlivé stránky a jejich obsah zůstal.

To mne přivedlo na myšlenku o tom, co tu po nás zůstane. Vždy jsem rád cestoval. Procházel starými městy, vnímal jsem krajinu, navštěvoval galerie, zajímavá místa a vše jsem si ukládal do paměti. Tedy většinou se mi to ukládalo samo, aniž bych se snažil. Jsou statisíce a miliony lidí, kteří podobně hledají nové a nové zážitky a ukládají je do paměti. Když umřeme, umřou s námi. Přestanou existovat. Pokud jsme je nezachytili pro druhé jako fotku nebo video, v písemné podobě nebo jako vyprávění, jako obraz…, pak nenávratně zmizí spolu s námi. Vše, co žijeme nenávratně zmizí spolu s námi, pokud jsme si to nechávali pro sebe.

Sobecký život zaměřený sám na sebe a pro sebe si sebou skutečně vezme všechno. Tady po něm zůstane prázdno. Knihy se mohou ztratit, shořet, videa a fotky zmizí jako příspěvky z mých stránek. Nic nemusí zůstat. Ale abych nekončil tak smutně, je něco, co zůstává. Zůstává to, co jsme zanechali v jiných lidech, kteří nás přežijí. Nemyslím tím to, co jsme jim zanechali fyzicky, protože i to se může a nakonec se ztratí. Myslím, co jsme jim vložili do jejich ducha, duše, mysli. Tak jako jiní do nás. Možná si ani neuvědomí od koho to mají, ale důležité je, aby to i oni zanechali v dalších lidech. Možná zanechali mnohem více, než my v nich. Pokud chceme zanechat něco skutečně věčného, pak zanechejme Boží slovo, jeho lásku prokazující se našimi životy, lásku ke Kristu a jeho Slovu. Pokud to budou předávat dál, naše životy nesou ovoce a ponesou ho tady na zemi, i když už nebudeme. Nenechme si Boží království jen pro sebe.

Muž, který vyzkoušel v životě všechno a měl moudrost od Boha, král Šalamoun řekl: „Pamatuj na svého Stvořitele, dřív než se přetrhne stříbrná šňůra a zlatá mísa než se rozbije, dřív než se roztříští džbán nad pramenem a kolo u studny se rozláme, než se prach vrátí do země, kde býval, a duch se vrátí k Bohu, jenž ho daroval. Marnost nad marnost, řekl Kazatel, všechno je marnost.“
Kazatel 12:6‭-‬8 B21

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. A to světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila.
Jan 1:1‭-‬5 B21

Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.
Matouš 24:35 B21
(Slova Ježíše Krista)

A tak přinášejme lidem to nepomíjivé, to věčné.

A co jsi ode mě slyšel před mnoha svědky, to svěřuj věrným lidem, kteří budou schopní učit zase další. (2. Timoteova 2:2)