AUTORITA – II SPRAVEDLNOST

Říkám vám, že pokud vaše spravedlnost nebude o mnoho převyšovat spravedlnost znalců Písma a farizeů, nikdy nevstoupíte do nebeského království.
Ježíš. (Matouš 5:20) 

Posledních dvanáct měsíců sloužíme u romských sborů.
Věřím, že charakterové vlastnosti, chyby, klady apod. jsou u všech sociálních, kulturních, národnostních skupin stejné. Rozdíl je pouze v tom, že u konkrétních skupiny lidí jsou některé viditelnější a některé skryté, některé mají silnější vliv na konkrétní skupinu a jiné slabší. Pro romskou kulturu je to vztah k rodině.
Proč o tom mluvím, při vyučování o autoritě a vedení? Náš vztah k rodině může kladně i záporně ovlivnit naše vedení a tím také to, jak budeme uplatňovat svou autoritu. U romských vedoucích to je nejvíce vidět, protože jejich vztah k rodině je silný, je jedním z pilířů jejich kultury. To, že věci zde byly tak zjevné, mne přivedlo k tomu, abych ve vyučování zaměřil jednu lekci i na tuto oblast.

Duchovní autorita je autorita, která má vliv a moc v duchovních – „ponebeských“ oblastech, kde se odehrává boj. Autorita, kterou nám dává Bůh, je podepřena dvěma pilíři a to : Právem a spravedlností. Žalm 89:15 „Právo a spravedlnost jsou tvého trůnu opora, láska a věrnost předchází tvoji tvář“  Ve chvíli, kdy jako autority nespravujeme viditelné věci podle práva a spravedlnosti, pak je omezena i naše autorita v ponebeských oblastech. Každé naše nespravedlivé rozhodnutí má vliv na boj, který bojujeme v duchovní oblasti. Jinými slovy, pokud nejednáme podle práva a spravedlnosti (Boží-Písma) a to nejen ve vztahu k lidem, které nám Bůh dal, abychom o ně pečovali, pak v duchovním světě dáváme prostor mocnostem a nadzemským duchům zla, aby nad námi vítězili. Ubíráme si tím sami z autority, kterou nám Bůh dal.

Rodina a příbuzní je jednou z nejčastějších oblastí, kde jako služebníci nejsme spravedliví, pravdiví a nedodržujeme právo.
Všimněme si, že vždy, když se dopustí přestupku, hříchu někdo v rodině, pak je to přece „úplně jiné situace“, než když to udělá někdo jiný. Nejen jako služebníci, ale obecně. Naše měřítka, přísnost, naše spravedlnost jsou jiné u své rodiny než směrem k druhým. Tlačili bychom stejně na vyloučení z církve nebo potrestání, kdyby se jednalo o našeho syna, nebo dceru. Rodiče?
Asi ne, ale pokud se jedná o jiného bratra, nebo sestru, pak přece…
Kritizujeme stejně vlastní rodinu na veřejnosti za chyby, jako kritizujeme chyby ostatních? Posuzujeme vlastní děti a jejich duchovní život podle stejných měřítek, jako máme na druhé?
Je možná pro nás čas se podívat z jiné strany na Ježíšova slova:
„Kdo má rád otce nebo matku více než mě, není mne hoden. Kdo má rád syna nebo dceru více než mě, není mne hoden.“

Je to i obráceně. Často vlastním dětem upíráme právo na normální dětství, protože to jsou děti služebníků. Klademe na ně větší nároky než na kohokoli jiného. Nejen u dětí, ale i u ostatních  rodinných příslušníků. Jako boží děti, potřebujeme žít ve spravedlnosti. Ta by měla vycházet od nás.
Naše „bližší košile než kabát“ nezasahuje jen do vztahů, ale i správy financí a rozhodování a spravování na místě, kde sloužíme.
První křesťané přepokládali, že spasení je pouze pro Židy. Po Petrově zjevení se jejich obzor rozšířil. Bůh nikomu nestraní. Nestraní našemu národu více než sousednímu, nestraní sousední rodině více než nám. Bůh jedná spravedlivě. Po nás chce, abychom jednali stejně. Zvláště pokud nám svěřil správu nad nějakou oblastí. (rodina, skupinka, sbor, denominace, křesťanské organizace….)

Boží spravedlnost a právo předchází milosrdenství a věrnost. Je lepší sloužit stejným milosrdenstvím všem, než za každou cenu uplatňovat právo. I v tom je Boží spravedlnost. Přesně tak Bůh jedná s námi. Bůh touží po záchraně lidí, ne po jejich odsouzení. Proto dal svého Syna. I naše spravedlnost má vycházet ze stejného postoje. Tak, jako Bůh vidí naši spravedlnost skrze oběť Ježíše, skrze jeho krev, tak bychom měli vidět kolem sebe i my. To je to „o mnoho převyšovat spravedlnost znalců Písma…“

Sloužili jsme a sloužíme pod různými vedoucími. Bylo jich celkem hodně. Měli jsem tu milost, že jsme se setkali s vedoucím, který cíleně hledal spravedlnost. I když se nám to mnohdy nehodilo, nelíbilo, musel jsem nakonec uznat, že je to spravedlivé rozhodnutí. Viděl jsem, že skutečně hledá a chce rozhodnout spravedlivě. Nikdy však o spravedlnosti nemluvil a nevymlouval se při rozhodnutích na ni. Jednal však spravedlivě. Jeho autorita rostla do té míry, že přerostla autoritu, která mu byla oficiálně svěřena.
Naopak existují vedoucí, jejichž rozhodování je podle emocí. Podle toho, jak se zrovna cítí, jak s nimi jiní jednají a jak se na ně lidé usmívají, jak je jejich nadřízení posekali nebo pochválili. Jsou hned tak, hned zase jinak. V jejich jednání nenajdete, že by hledali spravedlnost. Jen ve světlých chvílích, postřehneme milosrdenství.
Znakem takových vedoucích je, že jejich autorita v žádném případě nedosahuje autority, kterou původně dostali. Naopak spíše stále klesá a klesá, i když si ji někteří snaží vynutit.
Jakou autoritou chceš být?
Chceš hledat a jednat v Boží spravedlnosti, kterou předchází milosrdenství a věrnost? Je to ta nejlepší cesta jak podepřít tvou Bohem danou autoritu.

Napsat komentář