Dopisy Petrovi – druhý dopis

DRUHÝ DOPIS

Milý Petře, děkuji za tvůj dopis. Občas se i ke mně donesou zprávy o tvé víře a věrnosti, kterou prokazuješ v životě i službě. O to více mne těší, že se také modlíš za učedníka. Za to, aby ti Bůh nějakého poslal do cesty. Někoho, koho povedeš tak, jak jsi sám veden druhým.  Ano, i to patří k učednictví. Nechat se vyučovat, vést a zároveň vést a učit někoho dalšího. To je to, co je v církvi potřeba. Když si představíš takový řetězec učedníků od shora dolů, od starších v církvi, přes zkušené k těm méně zkušeným až po ty, kteří jsou na začátku své cesty s Kristem. Představ si to, pak zjistíš, že tímto způsobem by bylo postaráno o každého, kdo je ve společenství a každý by měl svého učedníka a byl někomu učitelem. Věřím, že to měl Ježíš na mysli, když říkal, že máme činit učedníky a učit je všemu, co nás naučil (v našem křesťanském životě, skrze své učitele a skrze jeho přímé vedení Duchem svatým). Dovol mi tu smělost, ale představ si, že by každý měl dva učedníky, ať již ve stejnou chvíli, nebo během života. A oni měli také za svůj život dva učedníky. A tak dál. Namaluj si to. Ano, Petře, teď hned.  Namaluj si to tak, jak by to pokračovalo dál a dál.
Vznikne ti z to trojúhelník, nekonečný trojúhelník. Tak jak to máš namalované špičkou nahoru, tak většinou vedou druhé lidé ve světě, jeden je na samém vrcholu, něco naučí několik lidí pod sebou, ti pak další, a další, ale všichni „makají“, nebo slouží na toho jednoho nad sebou. Říká se tomu pyramida. Asi ti to připomnělo takové společnosti, které podobně pracují (hlavně v distribuci zboží – Avon a další společnosti, často tak fungují podvodné společnosti). Ďábel udělal to, co dělá vždycky. Ukradl Boží věc a převrátil ji pro sebe a podle jeho zvráceného myšlení. A tady to platí dvojnásob.
Když si tu pyramidu obrátíš špičkou dolů (prosím, obrať si ten papír, na který sis to namaloval), pak uvidíš Boží způsob. Na samém spodku je Kristus, který slouží všem a všechny nese, ale trojúhelník roste skrze učedníky a další učedníky. Každý z nich nese a podpírá další dva, ale všichni jsme podpírání a je nám slouženo Kristem. On je ten úplně ve spodu. Možná ti to právě připomene jeho slova o to, že ten, který chce být první, musí být posledním. Musí být tím dole, který nese a slouží a ne tím, který si nechá sloužit.
A tam někde v tom trojúhelníků jsi i ty, jako jeden z učedníků, ale také jako ten, který se věnuje jiným dvěma.
Teď si představ, že bychom každý měli ve svém životě více učedníků než dva. Pravdou je, a nebuď z toho překvapený, že je také hodně těch, kteří nikdy neměli žádného učedníka. Ne proto, že by nemohli, ale pro to, že se nikdy nedostali ze svého sobectví. Jejich část v pyramidě končí u nich a nepokračuje dál. Je mi jich líto, protože je to jako s lidským  rodem. Pokud nemáš děti, tvůj rod vymírá. Tak je to i s nimi. Především přichází o odměnu. Ta se zastavila tam, kde se zastavili i oni. Vždyť Boží království je o lidech, o velkém množství lidí, kteří jsou navzájem propojeni, i když se třeba nikdy v životě neviděli. Společně tvoří tento nekonečný trojúhelník, který nese a slouží mu náš Pán. Oni mu pak všichni vzdávají úctu a chválu. Mít učedníky, je rozdělit se o svůj život s druhými. Vydat sebe pro druhé, aby oni mohli růst a přinášet ovoce. A to je to, co tě čeká, když se modlíš, aby ti Pán ukázal tvého učedníka, nebo učedníky. To je tvé ovoce.

Vím, že o tom hovoříš i se svým učitelem a tak si dovolím jen jednu poznámku k tomu, jak si vybrat učedníka, nebo učedníky. Postřeh z mé vlastní služby.

Než si náš Pán vybral svých dvanáct učedníků, trávil noc v modlitbách. Pak se k nim vrátil a povolal je k tomu, aby chodili s ním. Nejen chodili, ale učili se od něho.

Představ si, že by to nebyli ti správní. Tři roky by s nimi chodil, věnoval jim tady svůj čas a pak by z toho nic nebylo. Prostě oni by neposlechli, nepokračovali, nenechali se vést Duchem svatým. Celý ten čas, energie, vše by bylo promarněné. Našemu Pánu se to nemohlo stát, protože on ví všechno. Tobě se to však stát může, pokud si učedníka vybereš sám bez modliteb, bez ujištění od Pána, že on ti ho posílá a svěřuje. Může se ti to stát například z lítosti nad někým, kdo potřebuje pomoc, kdo vypadá tak, že potřebuje, aby se ho někdo ujal. Takovému člověku se věnuješ, trávíš s ním čas, dáváš vše a po roce, dvou ten člověk odejde nejen od tebe, z církve, ale i od Pána a vrátí se do světa. Je to těžké a může to natolik zranit, že se již nechceš někomu dalšímu věnovat. Stává se to tehdy, když si se věnoval někomu, koho ti Bůh neposlal. Měli bychom si z toho vzít ponaučení, požádat o dopuštění a příště čekat na to, koho nám Bůh ukáže. Musíš se naučit rozlišovat, kdy se někdo má stát tvým učedníkem a kdy jen potřebuje člověk pastorační vedení, nebo jen útěchu, společnost druhého, nebo sociální pomoc. Ale vím, že ty toto cítění máš.

Pokud si se za to modlil a věděl si, že ten učedník je poslaný Pánem a přesto odešel, netrap se tím. Ty jsi udělal vše, co ti Bůh řekl, že dělat máš a to je důležité. Bolí to sice za toho člověka, ale není to tvoje odpovědnost. Bůh ví, proč ti ho poslal a jednou se to dovíš.

Ďábel se ti však často bude snažit podstrčit nepravé lidi, kteří tě mají odvést od těch pravých, aby ti ukradl drahocenný čas a především ti vedení a péči o učedníky znechutil. Abys to výběrem nepravých učedníků a zklamáním z nich zabalil a stáhl se z vedení druhých. Proto potřebuješ skutečně věnovat výběru čas, dokud nebudeš vědět z Ducha svatého, že tento je ten pravý. Nejde jen o nebezpečí, že ti bude podstrčen ten nepravý, ale Bůh přesně ví, kdo ke komu „pasuje“. Možná někdo může toužit být učedníkem, ale má jím být u někoho jiného, který mu bude lépe rozumět, ke kterému se bude lépe hodit. On to ještě nemusí umět rozeznat, to je tvoje odpovědnost. Ty jsi ten, který si vybírá učedníka, ne učedník tebe. Konečné rozhodnutí je vždy na tobě. Ty investuješ do druhého. Ty vkládáš a dáváš vše pro druhého. Je to tvoje odpovědnost.

Je těžké na první pohled poznat toho pravého.

Vypros si proto u Pána ujištění, jinak se budeš několik let trápit a možná to pak vzdáš. Je to základ, na kterém bude stát váš další vztah a nejen vztah. Jde o nepromarněný čas. Jde o ovoce, které máš nést a také, které má nést tvůj učedník.

Petře, jednou z velkých chyb, které jsem se dopouštěl, bylo myslet si, že dokážu někoho změnit. Ať již vyučováním, předáváním zkušeností, nebo jinak. Škoda, že teprve později jsem pochopil, že to tak není a nikdy nebude. Člověk se změní, jen když on sám chce. Proto je důležité více učedníka motivovat, než ho „na tvrdo“ stále učit a tlačit na změny. Spíše ho pak odradíš, nebo je ještě něco horšího, místo učedníka Ježíše Krista, vychováš pokrytce, nebo ho dostaneš pod zákon a pod náboženského ducha. Něčeho takového se varuj. Je dost sourozenců v církvi, kteří tak byli vyučeni, tak vyučují druhé a plní sbory náboženským duchem a pokrytectvím. I mně se to stalo a velmi jsem toho litoval. Divil jsem se, co roste z některých lidí, kterým jsem se věnoval, než jsem pochopil, že oni se jen snažili o to se mi zavděčit, nebo dělat to, co si myslí, že od nich očekávám. V jejich srdcích to však nebylo. To není proměna, to je „překabácení“. Změna kabátu, ale uvnitř je to stejné.  Byla to moje vina, protože jsem je nemotivoval, ale snažil se je změnit, když oni po té změně ještě netoužili. Vše má svůj čas a někdy i v učednickém procesu musíme čekat.

Nedělej stejnou chybu jako já. Takové vedení druhých opouštěj.

Zjistil jsem, že nejvíce předám tím, když si jen tak u kávy s lidmi povídám. Oni vidí, že jsem byl tam, kde jsou teď oni, že jsem měl stejné problémy a těžkosti jako oni a také jsem si nevěděl často rady. Ale změnilo se to. Změnilo se mi myšlení, na mnoho věcí a to mne posouvalo dál. Vyprávím jim jak to probíhalo, co se mnou Duch svatý dělal, jak jednal. Pak na nich vidím touhu po změnách. Pokud přichází tato touha, začne přinášet proměnu.

Proto je učednictví o tom, že ti učedník vidí „do talíře“. Nemůžeš předat něco, co sám nemáš, nemůžeš hovořit a především ti nikdo neuvěří, pokud nehovoříš o tom, co jsi sám prožil, čím jsi sám prošel.

Učednictví je jako lezení po skalách. Instruktor může dostat svého žáka pouze tak vysoko, jak sám předem vylezl. Tak vysoko a takovou cestou, kterou sám předtím po té skále lezl. Přitom svého svěřence stále jistí.

Učednictví není o teoriích. Nebudeš svému žáku předávat teorii a teologii, ale život. Tvůj život s Pánem, tvůj život vedený Duchem svatým i s tvými vítězstvími a prohrami, radostmi a slzami.

Měl bys, Petře, také vědět, jak je důležité je si uvědomit, že svého učedníka nebudeš tvárnit do podoby Petra, ale do podoby Ježíše Krista a nebudeš to dělat ty, ale Duch svatý, který bude pracovat jednak přímo v tvém učedníku a jednak skrze tebe.

Někdy si myslíme, že dostáváme poznání jen my a ne naši učedníci. Bůh však pracuje v nás obou.
Proto potřebuješ naslouchat svému učedníku, abys zjistil, jak k němu Bůh mluví. Ne mu jenom předával slova, která řekl Bůh tobě. Bůh má s tvým učedníkem svůj plán. Bůh s ním žije jeho život a ne tvůj. Bůh ho připravuje pro jeho cesty a ne pro tvoje cesty. Petře pokud budeš chtít svého učedníka skutečně posunout, budeš muset v učednickém procesu pochopit důležitost osobního příkladu v životě s Kristem, v životě v Duchu svatém a to ve všech oblastech života s Bohem.  Jednou z těch důležitých oblastí je pomoc učedníku uchopit jeho vizi od Boha a pomoc mu objevit a rozvinout jeho dary, které od Boha dostal, aby tuto vizi mohl naplnit. Vidíš, JEHO vizi a JEHO dary. Ne ty tvé. Jak to můžeš udělat? Je to jednoduché, když máš vizi ty sám. Když ty sám znáš své dary a schopnosti. Když je používáš pro naplnění snu, který jsi dostal od Boha. Máš vizi? Znáš svá obdarování? Jdeš cílevědomě za naplněním té vize? Protože tě znám, věřím, že ano.
Pak to bude lehké. Jednoduše s ním budeš mluvit o tom, jak tys přijal sen od Boha. Jak ses ty sám ujistil o tom, že ta vize je od Boha a že je pro tebe. Diskutovat s ním o tom, jak tys objevil, jaké máš dary a v čem jsi nejlepší. O tom jak jdeš za tím, co ti Bůh dal, abys udělal a kam došel. Prostě jen s ním vyprávěj a diskutuj. Vyprávěj, jak tě Duch svatý vedl a jak jsi rozpoznával jeho vedení. Přitom však měj stále na mysli, že tvůj učedník je originál a bude s ním Bůh jednat také jako s originálem.  To ti nemusí zabránit s ním trénovat naslouchání Duchu svatému a používání darů. Vše pak s ním dělej ve svobodě, aby se mohly skutečně projevit dary jeho specifickým projevem, kterým skrze něho chce Duch svatý sloužit.

Znovu ti připomínám a stále budu (pokud k tomu budu mít příležitost), že tam kde je Duch svatý, je svoboda. Budu ti to připomínat tak, jako ti připomínám, že máš mluvit i o svých selháních. Selhání přichází a budou přicházet. Nikdo se jim nevyhne. Jde o to, čím se pro nás stávají. Mohou nás zastavit, nebo nám pomoci. Pomáhají jen tehdy, pokud si selhání dokážeme rozebrat a pochopit příčinu. To znamená zhodnotit situaci a vyvodit z toho řešení pro příště. Pak platí, že se chybami učíme, ale pokud to neděláme, pak nás chyby vedou k dalším chybám. Když hovoříš o svých selháních, pak vytváříš prostor důvěry mezi tebou a tvým učedníkem. On pak přestane před tebou skrývat ta svá selhání a můžete je společně rozebrat a tak se navzájem posilovat v růstu.

Každý můj učedník se pro mne stal obrovským přínosem a pomohl mi pochopit a naučit se mnoho věcí, které jsem do té doby neznal. Jako učitel budeš vztahem se svým učedníkem  sám vyučován Bohem a veden k hlubšímu poznání Boží lásky.

Americký spisovat dětských knih v jednom z příběhů napsal: „“V botách máš své nohy, v hlavě svůj mozek. Můžeš jít, kam chceš, tak nebuď mezek“. (Seusse)

Tvým úkolem učitele je ukázat svému učedníku, jak se v jeho botách chodí a jak se používá mozek Božím způsobem a k Božím účelům. Pomoc mu a motivovat ho, aby vyšel na cesty, které pro něho připravil Bůh a po kterých ho povede Duch svatý