Pohádka o zlaté rybce.

Pohádka o zlaté rybce.

Pepík si hověl pěkně na dně rybníku. Měl rád tady ten kout, jemně, velmi jemně zbarvený do zelena, ale jen tak, aby jasně viděl přes vodu na sluníčko, které začalo vycházet zpoza mraků. Lehký vánek vytvářel na hladině téměř nepoznatelné vlnky, které mu obraz sluníčka rozpohybovaly. Byl spokojený. Občas pohnul svou ocasní ploutví, aby se podíval na zlatý obraz jeho těla, který odrážela. Byl zlatou rybkou. Jedinou v tomto rybníce. Měl být na co pyšný, byl jedinečný. No, ale hned ho to přešlo, protože měl rád ostatní rybky, které s ním obývaly tento vodní domov. Dokonce mu nevadilo, když si pro jeho zlatou barvu z něho dělali legraci, že ho prodají do zlatnictví a přikoupí si za něj pár hektolitrů z horských pramenů, aby osvěžily tyto stojaté vody.

Měl na hlavě sluchátka, která včera našel na dně. Má okoukané od lidí, kteří sem přicházejí, jak je nosit. Jen teď nic neslyší.. Ale i to je skvělé. To ticho. A pohupování. ÁÁÁ zívá a přitom vypustil jednu velkou a jednu malou bublinku a spokojeně usnul.

Probudilo ho jemné šimrání v jeho tlamičce. Otevřel oči. Nemohl tomu uvěřit. Kolem něho se honily stovky, tisíce, tisíce tisíců malých barvu měnících bublinek. Co to je? Začala se mu z toho točit hlava. Podíval se nahoru, ale místo sluníčka viděl jen bílá oblaka. Nadýchaná bílá oblaka. Rychle se začal pohybovat. Čím více mrskal ploutvemi, tím více bublinek vznikalo. Vystrčil svou hlavu se sluchátky nad hladinu. Kolem byly hory a hory něčeho bílého. Dokonce z toho teď měl na hlavě i čepici. Otřepal se a vyskočil ještě více. Na chvilku zahlédl slunce a pak opět vklouzl do pěny na rybníce. Rychle se snažil schovat ve svém bezpečném koutě. Ze dna pozoroval, jak se postupně bílá tma na hladině zmenšuje a pomalu skrze ni začíná svítit opět sluníčko. Nakonec se všechno rozplynulo a voda byla opět … no… nebyla již tak jemně zelenkavá jako dříve. Nějak se změnila, ale jak? To Pepík nevěděl. Samou únavou z toho zážitku tvrdě usnul.

Zdál se mu hrozný sen. To si tak opět hoví se svými sluchátky na hlavě a raduje se z ticha. Žádné řeči o jiných, žádné pomlouvačné bublinky kolem, žádné hádky o prostor, jen ticho. Z tohoto vodního ráje ho najednou něco vyrušilo. Otočil se, a co nevidí. Všechny ostatní rybky jako by tancovaly uprostřed rybníka. Ne. To netancují. To se jen zmítají a naráží jedna o druhou. Teď si všiml také něčeho žlutého a páchnoucího, co se začalo šířit jeho rybníkem. To je tou příčinou, že ostatní rybky tak zmateně plavou. Teď se to dostalo až k němu. Fuj, to je puch a štípe to. Více a více. Vidí na ostatních, jak se jim vyrážejí na tělech bílé fleky a mají kalné oči. Co to je? Vždyť nás to zabije. Snaží se dostat ze žluté do jemně zelené. Klesá až na dno, ale žlutá pomalu zaplavuje celý rybník. Co to vidí, ještě toto. Jako by toho nebylo už tak dost. Rybníkem se prohání síť a chytá jeho kamarády a kamarádky a vytahuje je z rybníka. To je jistě zloděj a chce si na nás pochutnat nebo nás prodat někomu jinému na talíř. Já nechci skončit na talíři. Začíná se prudce hýbat, aby unikl síti. Úplně zapomněl na žluté smrtelné nebezpečí. Je již rybníce sám. Ale nedám se, nechytí mne, utvrzuje sám sebe a dál kličkuje všemi směry. Ale cítí, že mu ubývá sil, že to co jindy zvládal, dnes v té žluté barvě nejde. Začíná se mu točit hlava a dělá vývrtku ke dnu. Poslední, co mu probíhá hlavou je: „Ne, nechci na talíř“.

Neví, jak dlouho to trvalo, ale teď pomalu otvírá oči. Všude je kolem čistá voda, skrz kterou prosvítá slunce. I kamarádi a kamarádky jsou tady. Že by byl v rybím ráji? Ne, vždyť tam na hladině pluje kačena a tady se mihla loďka. Jak ta voda chutná. To je rozkoš. Co se vlastně stalo? Najednou mu to dojde. Asi někdo otrávil náš rybník. A ta síť, to byla síť našeho pána. Našeho hlavního rybáře. Ten nás zachránil a přenesl do čisté vody. A já se tak bál. Já, hlupák, jsem mu utíkal. Ale už je dobře. U mého pána mi nic zlého nehrozí.

Najednou ho probudí ze snu ženský hlas. : „Samueli, ven z vany. Utři se a ukliď si hračky.“

Samuel vybírá z vany plastové hračky. Loď, stříkací pistoli, síťku na ryby a mnoho rybek. Je mezi nimi i jedna zlatá. Postupně je všechny omývá tekoucí vodou, aby nebyly celé od šamponu a jeho pěny a ukládá je do košíku. Když ukládá zlatou rybku, zašeptá: „Tak zase zítra, Pepíku. Zatím se dobře vyspi.“ Jako by Pepík slyšel, i když má stále na hlavě stará sluchátka. Jeho tvář se usmívá. Asi se také těší na zítřejší koupání.  Ostatně vždyť je to ryba, ne?

„Už mám uklizeno“, volá Samuel a zabalený do osušky utíká do pokojíku, kde čeká tatínek. „Tati, vyprávěj mi pohádku.“ „Dobře Samueli. Dnes bude o králíku, tedy spíše králičí holce, která milovala fotbal a pomoha vyhrát Ronaldu mistrovství světa. Už si připravený poslouchat? Tak ta králičí holka se jmenovala Lilinka a ….“

Drazí čtenáři, to je však již další pohádka a ta je jen a jen pro Samuele. Tak ho nechme poslouchat.