VELKÁ MOZAIKA
Bůh ví. Ano, Bůh zná cestu i její konec. Konec pro nás a nový život, konec toho starého, čas soudu a čas nových věcí. Nového nebe
a země[1]. On vidí obrovskou mozaiku, která je z větší části hotová, ale stále je v ní mnoho bílých míst, ve kterých se rýsují pouze obrysy toho, co je má zaplnit. Některé části pro tuto planetu a lidi na ní jsou již oznámeny v Písmu. Připadá mi, jako bychom to nechtěli akceptovat. Přijímat. Stále se snažíme o jejich změnu. Jsou ale dané a postupně se naplňují. Ježíš k nám hovoří
o posledních časech a jeho příchodu v 24. kapitole Matouše. Nemohu se modlit a údajně mít vizi od Boha, která je proti Písmu a proroctvím Ježíše Krista. Mohu však toužit po tom, abych mohl, než přijde Ježíš, co nejvíce lidem o něm říct a svědčit slovem
i skutky lásky, aby v těch špatných časech má víra mohla obstát
a mé srdce nezahořknout, když se rozmůže nespravedlnost. Abych se nebál a mé srdce bylo statečné, když uslyším o válkách, zemětřeseních a morech. Abych mohl zůstat světlem, i když bude přicházet tma. Abych zůstal bdělý, když mě někdo bude chtít zatáhnout do velikášských vizí, které budou v rozporu s Božím plánem, který Bůh zjevil v Písmu. Tím nemyslím záchranu lidí skrze evangelium a víru v Ježíše, to je Boží a stále bude, ale spíše slova o nastolení míru ve světě, „všeobecné a všeobjímající“ lásce, která zvítězí apod. Sám Kristus hovoří o posledních čase jinak. A my se v posledních časech nacházíme a jsme jeho příchodu blíže než ti, kteří byli před námi.
Přísloví nás v šesté a třicáté kapitole vede k tomu, abychom se podívali na mravence. Když se podívám na mraveniště a okolo něho, vidím neustálý shon a ruch. Mravenci pobíhají sem a tam, často jeden křižuje cestu druhému. Na první pohled to vypadá jako jeden obrovský chaos. Natož, kdybych se díval zespodu, očima někoho malého jako mravenec. Jsou však dobře organizováni. Tak si často připadáme i my. Vidíme kolem sebe ruch a shon a často nechápeme proč se to vše děje. Podobně mohu svět přirovnat k velké stavbě, kde probíhá vše najednou. Auta a stroje projíždí kolem sebe sem a tam, lidé pobíhají z jednoho místa na druhý, je tam plno hluku. Na první pohled to vypadá jako chaos. Avšak ten, který je za tu stavbu odpovědný ví, kam ta auta a stroje jezdí a proč. Kam míří každý člověk na stavbě, protože má svůj speciální úkol. Někdo úkol důležitější jiný méně, ale všichni jsou potřeba. Přesto se mě nebo tobě stavba může zdát velmi chaotická a někdy nám to pobíhání nemusí dávat smysl. Je to proto, že stojíme uvnitř stavby a vidíme jen její nepatrnou část. Pokud bychom viděli ze shora všechny souvislosti, najednou bychom chápali, proč zrovna toto auto musí jet sem a jiné zase tam. Že to nemůže být opačně a podobně. Podobně je to se zaplňování oné Boží mozaiky, ve které i my máme svoje místo i úkol. Někdy nechápeme proč se věci v našich životech a okolo nich dějí, proč musíme někdy tak dlouho čekat, jindy několikrát měnit směr apod. Ten, který nás vede však ví. Dává částečné poznání té mozaiky i našim autoritám a ještě větší autoritám našich autorit a tak podobně. On ví a nic se mu z jeho rukou nevymklo.
I my jsme na různých stupních v tomto Božím díle. Bůh nám dává prostor, abychom byli jeho spolupracovníky. Možná máme jen omezené poznání a vidění oné mozaiky, ale celek nám již ukázal v Písmu. Tam směřuje jeho dílo i my. Krok za krokem získáváme důvěru, otvíráme své srdce a částečně začínáme chápat i jeho srdce. Čím více vidíme z oné mozaiky, tím více se mu přibližujeme a jsme ochotní poslouchat a později se i ztotožňujeme s jeho dílem, až dochází k jednotě s ním. Nakonec je to i přání
a modlitba Ježíše Krista: ‚Neprosím jenom za ně, ale i za ty, kteří budou skrze jejich slovo věřit ve mne; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli [jedno], aby svět věřil, že jsi mne poslal ty. Slávu, kterou jsi mi dal, jsem dal jim, aby byli jedno, jako my [jsme] jedno — já v nich a ty ve mně, aby byli přivedeni k dokonalé jednotě [a] aby svět poznával, že jsi mne poslal ty a že je miluješ tak, jako miluješ mne. ‚ Jan 17:20-23
Je to modlitba za nás a naši jednotu s Kristem a Otcem.
ZÁVĚR
Není velkých a malých vizí ani velkých a malých služebníků. Jde
o Boží vizi, ve které nám Bůh svěřuje nějaký díl, abychom se na ní podíleli. Ani Pavel, Petr nebo další apoštolové nepsali o svých snech a vizích, ale nejprve hledali Boží vůli, naslouchali Ježíši
a Duchu svatému a plnili ji. Teprve pak o tom psali,
o zkušenostech takového života a služby.
Boží vize pro nás, která je tou nejkrásnější, vždy začíná láskou ke Kristu, slyšením jeho slova a jeho naplňováním. Pokud toto budeme v životě činit, naplníme vše, co pro nás Bůh připravil
a tím i doplníme malý kousíček z té velké mozaiky.
[1] Zjevení 21:1