PROPOJENÍ VIZÍ A POSLÁNÍ
Osobní a specifické vize jsou často vyústěním těch vizí rodinných a společných v církvi, které nás mnohému učí a připravují na těžší cestu. Osobní vize – můžeme je také nazvat Božím posláním v nás, nám ve většině případů nebrání být zapojeni do vizí sboru nebo denominace. Naopak mohou být pro tyto vize dalším kořením
a vzácnou ingrediencí, která jim dá tu „správnou chuť“. Mnohdy si je začneme uvědomovat až po několika letech služby v církvi, když se podíváme zpětně na svou cestu. Souvisí s naším pomazáním. S tím, čím nás Bůh vybavil a v čem nás silně provází a v čem je vidět jeho provázející ruka.
Uvedu opět osobní příklady. Po tom, co jsem začal pracovat v Armádě spásy, jsem vedl noclehárnu. Bylo to logické vyústění služby lidem bez domova, kterou mi do srdce vložil Bůh. I když v tu chvíli jsem o tom tak neuvažoval. Bylo to něco, co prostě plynulo. Stejně, i když již složitěji[1], následovalo, že jsme vstoupili do Armády spásy-změnili jsme církev. Proč? Asi proto, že moje vize se mohla připojit k její nebo spíše pod její a mohl jsem ji lépe naplňovat. I to dává logiku, ale ani o tom jsem v té době tak neuvažoval. Po čtyřech letech jsme se rozhodli stát důstojníky
a následně jsme vedli sbory v Ostravě, Opavě, Praze, Brně
a nakonec jsme zakládali Armádu spásy na Slovensku. Vždy to bylo spojené především se službou lidem bez domova a na Slovensku také romským komunitám[2]. Na každém místě, kde jsme byli, jsme měli nějakou vizi pro to místo, která byla odlišná od té předchozí, ale vždy byla propojena se službou potřebným. Když jsme se po několika letech ohlédli za naší službou, viděli jsme, že nás Bůh všude používal ještě k uvolňování lidí do služby. Zůstávali za námi vedoucí, noví důstojníci. Tam, kde nebyli lidé z Armády spásy, pak se z některých zaměstnanců stali vedoucí ve svých sborech nebo v nich zakládali komunitní centra nebo jinou službu potřebným. Viděli jsme to jako červenou niť, která se táhne skrze celou naši službu. Pak nás Bůh vedl k tomu, abychom začali službu na Slovensku a tak vznikla Armáda spásy na Slovensku. Vlastně i o tom by se dalo říci, že to na sebe logicky navazuje, protože to byla služba budování vedoucích.
Vrátím se ještě k těm našim dvěma rodinným vizím. Teď k té druhé. Rodiče si chtěli postavit chatu v horách. Koupili pozemek na Ondřejníku začali stavět. Všichni jsme se na tom podíleli. Protože jsem byl nejmladší, byl jsem tím, kdo se stal poslíčkem mezi ostatními. Přines tomu to a tomu ono apod. Pohyboval jsem se mezi betonováním, stolařinou a dalšími různými profesemi. Nikdy jsem nic nedělal jen jsem to viděl. Když jsme se vzali se Stáňou, bylo potřeba začít opravovat chatu, kterou vlastnila.
I když jsem jako dítě viděl mnoho, nebyl jsem zručný. Nikdy jsem se nenaučil nějakému řemeslu. Spíše jsem se toho obával. Při těch opravách jsem si musel mnohé věci načíst a především se modlit, abych je byl schopný dělat a také, aby mne opustil strach z toho, že zklamu a budu pro smích. Nakonec mne Bůh povzbudil skrze souseda, který po tom, co mne viděl dělat si myslel, že jsem nějaký řemeslník. Proč o tom píši je to, že Bůh nás používal
i k renovacím majetku Armády spásy. Nebyli jsem schopní přijmout, že tento majetek mnohdy chátrá a všude kam jsme přišli jsme věci opravovali. Od jednoduchých a drobných věcí až po velmi náročné a drahé renovace na Slovensku. Krok za krokem jsme mohli postupně vést tyto stavby od malých interiérových až po velké budovy.
Pochopil jsem, že Bůh svůj plán pro náš život realizuje podle připraveného plánu bez jakéhokoli chaosu. Jen my si to neuvědomujeme. Ví přesně, kdy se budeme vzpírat, nesouhlasit, pochybovat, vztekat se a je na to předem připravený. Připravený nám pomoc věci přijmout a zvítězit nad svou vůlí, dodat pokoj
a radost, um, poznání, odvahu, trpělivost… .
(Pokračování příště)
[1] Bylo to těžší, protože jsem již nebyl sám, ale oženil jsem se a chtěli jsme být se Stáňou součástí jedné církve. I Stáňa pracovala v Armádě spásy.
[2] I když jsme všude mimo Prahy sloužili v romské nebo romské komunitě.