Boží vize pro jeho děti především stojí na dvou Ježíšových příkazech:
1. On (Ježíš) mu řekl: “Co je napsáno v Zákoně? Jak to tam čteš?” On (zákoník) odpověděl: “Budeš milovat Pána, svého Boha, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí, a svého bližního jako sebe samého.” Řekl mu (Ježíš): “Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.” ‚ Lukáš 10:26-28
2. Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“ ‚Matouš 28:19-20
Přitom v tom druhém příkazu, který také nazýváme „velkým posláním“ je obsaženo i miluj Boha a bližního svého a to ve slovech „učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“.
Je mnoho způsobů a možností, mnoho míst, mnoho národů jak, kde a na kom tyto Ježíšovy příkazy naplnit. Tento obrovský a nekonečný prostor se stává pro křesťana výzvou pro jeho sny a jejich přetvořením v reálné vize. Každá z nich však musí obsahovat naplnění těchto Ježíšových příkazů. V obou případech máme také zaslíbení. … „a budeš živ“ a v případě druhém „…já jsem s vámi po všechny dny…“ .
Nejde zde jenom o pozemský život a smrt, ale duchovní život na zemi a především o život věčný. Pokud plníme Boží vizi vnímáme pokoj v našich životech, uspokojení a náš život dostává smysl. Také zažíváme neustálou Ježíšovu přítomnost a podporu.
Oba příkazy jsou určeny všem, kteří uvěřili v Ježíše a vydali mu svůj život (rozhodli se ho učinit Pánem nad svým životem, dělat to, co nám říká). Nejsou jen pro některé z nich. Pro proroky, apoštoly, misionáře, pastory… Ne, jsou pro všechny. Pro mne i tebe. Často lidé v církvi nedokáží uvidět nebo uslyšet, jakou cestu pro ně Bůh má. Nebo si nejsou jistí. Je to tím, že se dívají na „velké“ Boží muže a ženy, kteří mají velkou službu, velkou vizi. To neznamená, že když nejsem takovým mužem nebo ženou, že Bůh pro mne nemá svou vizi, cestu. Mohli bychom je rozdělit na osobní/rodinné, společné v církvi a osobní specifické. Jsou rodiče pro které je Boží cestou vychovávat své děti tak, aby děti následovali Ježíše. Není to lehké. Zvláště v dnešní době. Každý z rodičů v tom má svou roli nejen protože jde o muže a ženu, ale také podle jejich obdarování. Pavlovo: „A vy, otcové, nedrážděte své děti k hněvu, ale vychovávejte je v Pánově kázni a napomenutí.“ (Efezským 6:4), není snadné to pochopit a dodržovat. Stejně jako být Boží ženou a matkou. Pokud se o to snažíme, Ježíš je s námi a pomáhá nám, vede nás skrze Ducha svatého. Jsme na jeho cestě v jeho vizi. Podobně je to v mnoha jiných věcech, ve kterých nás Duch svatý a Písmo vyučují a vedou. V tomto smyslu má Bůh vizi pro každého z nás. Pak jsou společné vize v církvi, ve společenství. Každý v něm má svou osobní, o které již víme, ale měl by být zapojený do té společné. Taková společná vize je definovaná posláním církve, které by mělo stát na základě tvořeného těmi dvěma příkazy Ježíše Krista. Pak může být jiná. Někdo se zaměřuje na misii a pomoc mezi chudými a lidmi bez domova, jiní mezi studenty, další na rodiny… . Jiné mohou být i způsoby služby, které mohou být i obsahem onoho poslání. Pak by měli členové společenství být v tomto poslání nějak zapojeni nebo být vedeni k tomu, aby byli zapojení. Je to podobné jako v rodině.
I v rodiny mají nějaké sny, které chtějí realizovat. Ze svého dětství si pamatuji dvě, které jsme realizovali. Jednou z vizí v rodině byly cesty k moři. Bylo to nejen protože jsme rádi cestovali, ale také proto, že mi to lékaři doporučovali. Dohodlo se kam pojedeme (většinou to bylo na několik míst, protože jsme nechtěli trávit dlouhý čas na jednom místě) a pak každý během roku nějak přispěl ke zdárnému naplnění této cesty. Maminčina úloha byla v šetření peněz jejich výměny na jinou měnu a těsně před odjezdem pak zajištění potravin apod. Pomáhala ji starší sestra. Táta se staral o auto, stan a podobné věci a samozřejmě
vydělával peníze. Mu pomáhal starší bratr. Já jako nejmenší jsem byl chvíli tam i tam. Později jsem si našel své místo. Protože to bylo v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy neexistovaly navigace, mobilní telefony, ale jen tištěné mapy, jsem začal připravovat itineráře – plány cest. Od jednoho města k druhému, kolik kam kilometrů a co je tam zajímavého. Byla to papírová navigace, která pak tátovi pomohla při řízení, aby nemusel hledat v mapách.
Podobně Bůh má pro každého v církvi úkol, který vede k naplnění vize té konkrétní církve. Bratr, když o něco zestárnul, začal se střídat s tátou v řízení. I to je podobné. Když duchovně poporosteme, Bůh nás posouvá dál. Je důležité se stát součástí společné vize a to je o nás. Jsme ochotni se připojit? Nebo chceme jen sedět a kritizovat? Měli bychom se modlit, aby nám Duch svatý ukázal naše místo, nespokojit se jen s tím, že budu chodit v neděli a ve středu do společenství a čerpat od druhých. Potřebuji být součástí Božího plánu. Pro někoho je to jezdit evangelizovat, pro jiné se modlit za ty, co jezdí, další pak podporovat akce finančně nebo pečovat o nově obrácené, pomáhat v nedělní škole, pečovat o prostory společenství nebo poskytnout svůj dům pro scházení nebo pečovat o děti těch, kteří vyjíždí na krátkodobé misijní cesty apod. … . Je toho mnoho, jak se mohu zapojit, ale důležité je, abych byl na místě a dělal to, co mi Bůh svěřuje. Vším, kam nás Bůh staví, nás připravuje na další etapu naplňování jeho vůle v našich životech – jeho vize pro nás.
Nejvíce konkrétních vizí má Bůh pro své děti připravené skrze společenství která navštěvují a kam patří. Tedy v jejich duchovním domově-duchovní rodině.
Věřící, kteří stále cestují mezi různými sbory a denominacemi ve většině případů míjí vizi, kterou pro ně Bůh připravil skrze duchovní domov. (Pokračování příště)