Dary církvi

DARY CÍRKVI

SLUŽBA V CÍRKVI – SLUŽEBNOSTI

Bůh nedal svým dětem jen tyto duchovní dary, ale mnoho dalších. V Písmu jich na různých místech můžeme najít neméně 25. Některé jsou součástí skupiny darů, které jsme probírali, některé stojí samostatně.
Je tu však jedna specifická skupina Božích darů pro církev a to služebnosti:

A on dal (dary- B21, ustanovil za – SEP) jedny apoštoly, jiné proroky, některé evangelisty, jiné pastýře a učitele, aby připravili svaté k dílu služby, k vybudování těla Kristova, dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti, abychom již více nebyli jako děti, zmítáni vlnami a hnáni každým větrem učení v lidské nestálosti, v chytráctví k nastražené cestě bludu, nýbrž abychom byli pravdiví v lásce a rostli všemi způsoby v toho, který je hlavou, v Krista.

První, co si zde potřebujeme uvědomit je, že tyto služebnosti nejsou z lidí, ale ustanovuje a dává je jako dar Bůh lidem. Tedy ne lidé lidem, jak si často v církvi myslíme. Ale Bůh skrze lidi – autority ustanovuje služebnosti v církvi.

Co z toho vyplývá? Že si člověk, který se domnívá, že ho Bůh ustanovil do nějaké služebnosti, nemůže dovolit předstoupit před shromáždění a říct: „Mne Bůh ustanovil zde apoštolem, tak jsem od teď váš apoštol (prorok, evangelista, učitel, pastýř) a tak mne i respektujte jako apoštola (proroka, evangelistu, učitele, pastýře).
Ne, tak to nefunguje.

Jak můžeš být apoštolem, když jsi nezaložil žádný sbor, nevychoval žádné služebníky a služebnosti ve sboru, když neotvíráš nová místa pro zakládání sborů a šíření víry v Krista. Když nepřinášíš nová zjevení církvi a nemáš v sobě potvrzení skrze moc Boží.
Když nikdo za tebou nejde a Bůh tě lidem nedal za autoritu.
Když tvůj charakter se nepodobá charakteru Krista.

Všechny dary a především dary služebnosti musí být přezkoušeny.

  1. Musí být dlouhodobě zřejmé, že Bůh skrze tebe používá konkrétní dar:
    a)lidé kolem tebe to vidí,
    b)
    je to zjevené i autoritě nad tebou.

  2. Musí být viditelné, že:
    a) tvůj charakter je proměňovaný do podoby Krista tak, že tvůj dar se stává ryzím a jeho používání je skutečně darem pro budování druhých a církve a ne k boření,
    b) ty sám se neprosazuješ, ale čekáš, až to učiní Bůh – není to tvůj dar, ale Boží,
    c) jsi podřízený své autoritě v církvi,
    d) i když Bůh používá tvůj dar, jsi ochotný ho podřídit pod potřeby a řád církve,
  3. Teprve pak je možné tvůj dar veřejně přijmout církví.

Po křesťanském světě běhá mnoho obdarovaných Božích dětí, kteří své obdarování nechtěly nechat přezkoušet a nechat projít ohněm. Své obdarování používají jako omluvu na to, že se nechtějí podřizovat autoritám v církvi. Proto jejich dary se časem stanou ne k budování církve, ale k boření a působení rozbrojů.

Vše má probíhat v řádu. Pokud se mu nechci podřídit, nemohu sloužit.

 I apoštolové mají osoby, kterým jsou vykazatelní svým životem, tak jako první apoštolové sobě navzájem. (sněmy apod.) Pavel pak byl vykazatelný církvi v Antiochii, ze které vyšel na své první misijní cesty a později apoštolům v Jeruzalémě.
Bez toho, abych byl vykazatelný církvi, se dary dříve, nebo později stanou planým stromem, který nese stále méně a méně dobrého ovoce.
Služebnosti, které Bůh dal jako dar pro církev, mají za cíl budovat společenství.
Neznamená to jenom učit, pokud jde o učitele, ale také rozeznat tento dar u jiných a těm se věnovat, aby bylo více učitelů.
Někdy, když je v církvi dar (služebnost) evangelisty, ostatní lidé si myslí, že evangelizace je jen na něm. To není celá pravda. Všichni máme nést evangelium. Evangelista má nás v tom povzbuzovat, ukázat různé možnosti evangelizace, organizovat je, být vzorem v evangelizaci, ale také má za cíl budovat další evangelisty.
To platí i pro další služebnosti, pro proroky a pastýře.

Někdy jsme v církvi rádi, že jsou tyto služebnosti, protože předpokládáme, že oni všechno budou dělat. I to, co Bůh připravil pro nás. Musíme si uvědomit, že každý z nás může prorokovat a přitom nebýt prorokem, každý z nás se může s viditelným úspěchem modlit za uzdravení …, protože to není z nás, ale z Ducha svatého. Pak Duch svatý někomu dá více milosti v konkrétní oblasti, ALE S POLU S TÍM I VÍCE ODPOVĚDNOSTI.

Apoštol:

1. Jeden z předpokladů apoštolství bylo být po celou dobu
Ježíšova pobytu na zemi v jeho týmu. Tuto podmínku již nikdo nemůže splnit. Neplatí však, že nejsou další apoštolové.

2.
Apoštolství Pavlova typu. Pavel přinesl evangelium pohanům, po téměř celém římském impériu. Založil mnoho sborů, vychoval a ustanovil mnoho služebníků, učedníků a následovníků. Jeho apoštolství (i když nechodil s Ježíšem) bylo potvrzování divy a zázraky, uzdraveními a vysvobozením mnoha lidí z duchovního zajetí, které mělo vliv na jejich zdraví fyzické, či duševní. Pavel je považován za apoštola pohanů. Apoštol Pavlova typu by měl mít všech pět služebností. Pavlovo apoštolství byla tak silné a viditelné, že ho přijímaly za apoštola také sbory, které nezaložil.

3.Apoštolství na základě dobrovolné podřízenosti. To je apoštolství, kdy některému z církevní vedoucích je dána Bohem moudrost a poznání o tom, jak vést církev nejen tam, kde vedoucí slouží, ale církve jako celku v nějaké zemi, oblasti apod. Tato moudrost a poznání je podepřeno navíc mocí a autoritou Ducha svatého a charakter takového služebníka, je všemi vnímám jako charakter, který se nejvíce z nich podobá Kristu. Pokud takový služebník je ochotný umývat nohy jiným vedoucím církví, může se stát, že se na něho budou obracet jako na autoritu a toho, kdo má poznání. Pokud je to trvalé, stane se, že se takový služebník pro ostatní vedoucí (biskupy) stane jejich apoštolem. Dobrovolně se poddají pod jeho autoritu.
Takové apoštolství je naddenominační.

Nejsem si jistý, zda je v ČR, nebo SR taková křesťanská osobnost, která by se mohla stát apoštolem pro ostatní.

 Prorok:

Každý vedoucí církve by měl mít prorocký dar, ale především by měl mít vedle sebe proroka. Porok nebývá dobrým vedoucím. Proto Bůh nepovolával za vedoucí Izraele proroky (až na výjimky), ale vůdce- Mojžíš byl vůdce, i když prorokoval, Jozue. Soudce – až na prorokyni Deboru a Samuela, to byli především vojevůdcové, kteří řešili spory a v  případě napadení svolávali a sjednotili  kmeny k obraně. Krále – vojevůdce Saul, David a lidi, kteří měli moudrost od něho samotného Boha -Šalamoun. Proroci stáli vedle nich, i když každý z nich nějak prorokoval.

Každý vedoucí to má těžké a potřebuje někoho, kdo mu řekne věci od Boha, i když nejsou příjemné, přinese od Pána povzbuzení … a přitom mu bude oporou a nebude se dožadovat, aby vedoucí dělal to, co on řekl.

Takový „druh“ proroků je velmi vzácný.

Prorok není vedoucí, ale přináší poselství od Boha. Nemusí mu rozumět vůbec, nebo jen částečně, ale vedoucí by měl vědět, jak s takovým proroctví naložit.

Proto je důležité, aby prorok ve sboru především vychovával nové proroky, učil jak nakládat s tím, co pán oznámí, jak z proroctví vytěsnit vlastní myšlenky a slova …

Prorok určitě není vědmou pro sbor. Prorok nemá věšteckého ducha, aby za ním lidé chodili s tím, co je čeká. Také je hloupé chodit v domě milosti za prorokem, aby stahoval pro někoho slovo. Bůh ti chce oznamovat věci. Spíše je potřeba po prorocích chtít, aby tě naučili naslouchat Duchu svatému.

Pokud ti chce něco Bůh oznámit skrze proroka, prorok sám za tebou přijde.

 Evangelista:

je darem církvi v tom, že dokáže povzbudit lidi k osobní, ale i pouliční evangelizaci. Sám je obdarován tím, že dokáže sdílet evangelium lidem mimo církev tak, že mu rozumí. Lidé jsou jím přitahování. Často je jeho slovo provázeno zázraky a uzdravením jiných, vymítáním démonů apod.

V církvi organizuje evangelizace, buduje evangelizační týmy a vychovává evangelisty.

 Pastýř:

je ten, který se stará o stádo. Pečuje o ně. Nemusí je evangelizovat, nemusí vyučovat, nemusí jim prorokovat, ale musí je znát a znát jejich potřeby, bolesti a zranění, jejich radosti. Jejich ztráty a jejich vítězství. Musí znát jejich život. Potěšovat je osobním, ale především Božím slovem, plakat s nimi, když pláčou.

Ježíš říká, že ovce zná hlas svého pastýře. Také lidé, kteří jsou pastorovaní, poznají, kdo je jejich a kdo ne.
Péče spočívá v dlouhodobé duchovní podpoře a vedení věřících.
Jedním z omylů je a to především v sociální oblasti, že pastor může pastoračně vést nevěřící lidi. Ten omyl spočívá vtom, že pokud tato pastýřská péče má být úspěšná a má vést k bližšímu a kvalitnějšímu životu s Bohem (což je cíl pastorace), pak člověk, kterému se pastoračně věnuji, musí věřit v Boha a Písmu.
Jinak to není pastorace, ale osobní evangelizace. Pokud se člověk neobrátí, pak je lepší znát a použít některý jiný nástroj duševní podpory.  

Učitel:

je služebnost, která dokáže na rozdíl od mnohých proroků komunikovat Boží pravdy srozumitelně, jednoduše a přímo. Učitelem je pouze tehdy dokáže-li vyučit Boží lid, nestačí předat informaci.
Dokáže nastavit přesné mantinely, ve kterých se má Boží lid pohybovat, a které se v jiných služebnostech můžou často rozšiřovat, nebo úžit. Učitel dbá na to, aby zůstaly nepohnuty a byly všem rozeznatelné tím, že o nich srozumitelně vyučuje.
Dokáže věci pojmenovat a tak dá možnost je uchopit druhým, aby je mohli použít pro svůj život.

Učí Boží lid učit se.
Hledá učitelské obdarování a vychovává nové učitele.

 

Dá se předpokládat, že začínající sbor nebude mít všechny služebnosti, ale dříve nebo později by zdravý sbor měl mít všechny tyto služebnosti. Čím více roste, se služebnosti rozrůstají do vedení jednotlivých služeb.

Příklad:

Pastýř povede pastýřský tým, jehož každý člen se bude duchovně věnovat několika lidem ve sboru.
Učitel povede skupinu učitelů, kteří budou vyučovat děti, jiní dospělé, další mládež, další bezdomovce a opět další studenty…Evangelista bude budovat evangelizační týmy.
Prorok bude mít místní prorockou skupinku.
Vedoucí (apoštolů bychom moc nenašli)bude mít stále u sebe učedníka.

To je ovšem ideální stav.