U každé vize potřebuji mít ujištění, že jdu správným směrem. Že je to ONO. Ta správná cesta. U křesťanů to znamená, že vize, kterou mám v sobě, je od Boha. Na cestě uskutečňování vize se budeme setkávat s překážkami, těžkostmi a protivenstvím. Abychom v tom všem obstáli potřebujeme mít hned od začátku ujištění, že jsme na správné cestě a vizi nám do srdce vložil Duch svatý. Jak to poznám?
Duch svatý k nám hovoří. Ke každému svým originálním způsobem. To je ten první impuls, který potřebujeme a který je velmi individuální. Proto by bylo těžké ho zde nějak popsat. Jsou však zde ještě další znaky toho, že vize je od Boha, které nám mohou pomoci s ujištěním, když si nejsme jisti, zda k nám mluví Bůh nebo jde o naše emoce, nebo když jen potřebujeme další potvrzení.
Ta první se odehrává v našem srdci. Je to neutuchající touha po naplnění toho, co máme v srdci. (Nějaké konkrétní sborové služby, zakládání sborů, pomoc potřebným, misie v konkrétní zemi, služba dětem, ženám, vyučování… ) To podstatné v této touze je ono „neutuchající“. Můžeme mít mnoho různých tužeb. Mnohé z nich velmi rychle vyprchají a nahradí je jiné. Některé neobstojí v čase, nejsou dostatečně trpělivé. Další odchází při první překážce. Touha, kterou do našeho srdce vloží Bůh jde přes toto vše. Je to skutečně neutuchající touha, která nám určuje základní směr. Když jsem uvěřil a začal navštěvovat místní sbor, chtěl jsem se zapojit do služby. Měl jsem touhu sloužit Kristu. Hledal jsem své místo. V té době jednou ze služeb byly návštěvy v nemocnici a modlitby za uzdravení nemocných. Chtěl jsem se stát součástí tohoto týmu. Pastor mi to však zakázal. Přesto mne to neodradilo a začal jsem se po večerech při svých procházkách městem modlit za nemocnici, za personál a nemocné. Přitom jsem vždy zamířil na procházkách směrem k této nemocnici. V té době jsem stále nevěděl, jaké má pro mne Bůh místo, ale věděl jsem, že mu mám sloužit. Po nějakém čase, kdy jsem věrně chodil po večerech k nemocnici a modlil se, jsem z nějakého důvodu (který si již nepamatuji) cestoval tramvají v Ostravě. Nastoupila do ní bezdomovkyně s rozbitou hlavou. Uvolnil jsem ji místo, postavil se vedle ní a shora jsem pozoroval její ránu v mastných vlasech. V té době mi přišlo, že ji mám dát peníze a to zvláštním způsobem. Tak, abych ji před lidmi neponížil. Připravil jsem si do ruky peníze, pak se sehnul a jako bych něco sbíral ze země, jsem ty peníze upustil a pak je opět sebral a řekl jsem té ženě, že jí asi něco vypadlo z kapsy a dal jsem ji peníze do ruky. I když je to již dvacet devět let, dodnes jsem nezapomněl na její výraz a její oči. V té chvíli jsem věděl, že vize pro můj život je spojená s lidmi bez domova. Měl jsem toho plné srdce. V mé hlavě se najednou spojili obrazy, kdy jsem sám žil nějakou dobu na ulici s těmi, kdy jsem byl vedený k tomu, abych lidem na ulici konkrétně pomohl, ale už jsem na to zapomněl nebo jsem si to neuvědomoval. Najednou jako by vše do sebe zapadlo a já měl ve svém srdci neutuchající touhu sloužit těmto lidem, která vytrval mnoho a mnoho let, prošla mnoha zkouškami a pomohla stovkám lidí bez domova a desítkám z nich pomohla najít cestu ke Kristu. Všem však přinášela dobrou zprávu o Ježíši Kristu.
Byl to ten hlavní směr, kterým mne Bůh začal vést a který mne přivedl po několika dalších měsících do služby v Armádě spásy. Tam začaly postupně přicházet další konkrétní vize a jejich naplňování. Ten hlavní směr byl však daný. Neutuchající touha v srdci je nejlepší ochranou před zklamáními a vyhořením. Není to však jediným potvrzením – ujištěním, že vize je od Boha. (O tom však opět příště.)