Povolání 3

(Pokračování)

Někteří se mohou ohradit, když slyší, že nestačí když vás do vedení povolal Bůh. Proč to ještě musí být skrze lidi. Je k tomu několik důvodů. Ten hlavní je, že v pozici vedoucího nějakého týmu vždy vedete lidi. Nevedete budovy, továrny, kostely, ale vždy týmy lidí. Můžete sice ty budovy udržovat, potřebovat pro výrobu, ale opět s nějakým týmem lidí. Bez lidí nejste vedoucí. Pokud nebudete mít svolení vašeho týmu k tomu, abyste ho vedli, vlastně nebudete moc týmově pracovat. Jsou připady, kdy se do vedení zvolíme sami a i to je přitom přirozené i Boží a většinou to vyplyne ze situace. Stává se to, když jsme zakladatelé organizací, církví nebo firem. Ale i tak potřebujeme následně svolení lidí, abychom je vedli. Určitě však samozvané zvolení skrze nějaký „puč“ není požehnáním pro vedoucího. Bůh to může dopustit pro něco do budoucnosti, čemu ještě nejsme schopni porozumět, ale lidé, kteří to dělají nejsou v Božím požehnání a většinou skončí stejně jako ti, které svrhli, odstranili… Ježíš mu ale řekl: „Vrať svůj meč na místo. Všichni, kdo meč berou, mečem padnou. Matouš 26:52 B21 Pamatujme si, jak se choval David k Saulovi.

Je vcelku velký rozdíl mezi tím, jestli jsem povolaný vést církev, skupinku v církvi, dobrovolnickou organizaci nebo vést zaměstnance ve firmě. Ten tozdíl je v tom, že v církvi a u dobrovolníků je mnohem důležitější svolení lidí a to, jak jsou vední, protože mohou kdykoli odejít jinam. Ve firmě lidé zůstávají, i když nemají šanci dát svolení je vést. Je to často proto, že by nemohli sehnat jinou práci nebo nechtějí přijít o plat, odměny a někteří nechtějí přijít o kariéru.

Obě mají však jedno společné. Bez svolení lidí nemohu vytvořit dobrý tým, který bude dlouhodobě fungovat, mít potenciál a využívat tento potenciál k rozšíření služby, firmy…

Praktické rady:

  1. Musíme vědět, že nás povolává Bůh. Potřebuji Boží ujištění. Nestačí, že mi někdo na nějaké konferenci řekne, že povedu to a to nebo že budu mít velkou službu.
  2. Pokud toto ujištění mám potřebuji se modlit za trpělivost. Každá etapa našeho života je vlastně přípravou na tu další. Nevíme, ve které nás Bůh skrze lidi povolá do vedení.
  3. Buďme věrni v tom, co momentálně děláme a loajální k těm, kteří nás momentálně vedou. Modleme se za ně a žehnejme jim Boží moudrostí. Jednou totiž budeme sklízet to, co jsme zaseli.
  4. Připravujme se na vedení. Čtěme dobré knihy, které hovoří o vedení (např. od Johna C. Maxwela, ale i dalších autorů). Pozorujme různé vedoucí a jejich styl vedení a přemýšlejme o tom, co dělají skvěle a co se jim nedaří. Nekritizujme je za chyby, všichni je děláme, ale modleme se, abychom stejné chyby nedělali jednou sami. Ve většině případů kritici chyb jiných, sami pak na jejich místě dělají stejné a mnohy ještě větší chyby.
  5. Nezneužívejme situací, kdy se jiným vedoucím nedaří k tomu, abychom se sami prosadili, ale snažme se jim pomoc. Bůh sám zařídí naše povolání ve správném čase.
  6. Zkoumejme své srdce a motivy, které máme a s těmi, které ukazují na touhu po kariéře ihned jednejme.
  7. Pamatujme, že vždy jde o naše srdce a proto ho chraňme a náš charakter, proto dovolujme Duchu svatému, aby na něm mohl pracovat.

(Pokračování příště)

Povolání 2

(Pokračování)

Není to vyučování o předurčení, ale o povolání do vedení. Potřebujeme si uvědomit, že tím základem pro vedení je naše povolání někým jiným do vedení. Podívejme se na několik vůdců v bibli a jejich povolání. Mojžíš se stal vůdcem v osmdesáti letech. Byl však Bohem povolán ještě před svým narozením. Sestra faraona neměla vlastní děti. Kdyby je měla, asi by se nevěnovala dítěti v košíku plujícímu po řece a nevychovala z něho prince. Přes jeho vzdělání a postavení prince, které trvalo čtyřicet let, musel Mojžíš dalších čtyřicet let pást ovce v horách, kam utekl po zabití Egypťana, aby nakonec vyvedl národ z otroctví a opět čtyřicet let je vodil po poušti. Měl sice tehdejší nejlepší a nejvyšší vzdělání, ale péčí o ovce se naučil mnoha dalším věcem, které potřeboval k tomu, aby mohl vést a vyvést izraelský lid z Egypta. Především pokoře. Bůh ho vyučoval osmdesát let, než ho skutečně povolal jako vůdce. Povolaný však byl ještě před svým narozením.

Jeho předchůdci Jákob a Ezau. Jákoba si Bůh zamiloval ještě před jejich narozením a stejně zavrhl před narozením Ezaua. Čtrnáct let byl Jákob v Boží škole života, než se z něho stal vůdce a praotec Izraele.

Josef, jeho syn, měl zaslíbení od Boha (skrze sen)o tom, že bude vůdcem a i on se musel mnoho let nechat vychovávat Boží školou, která vedla přes zajetí a otroctví a vězení.

Jozue a Káleb, soudcové a Saul, první král. David i Šalamoun a další všichni věděli, že jsou povoláni Bohem. Bůh si je vybral dávno před jejich narozením. Všichni však procházeli tvrdou Boží školou.

Když se podíváme na jejich životy, uvidíme, že vyvolení ještě neznamenalo naprosté naplnění Boží vůle v jejich životech. Někteří selhali úplně, jiní nedošli až tam, kam měli a nezískali úplně všechno, co měli. Mojžíš nedovedl lid do zaslíbené země, ale zůstal těsně před dovršením tohoto jeho úkolu. Jozue, Káleb, soudcové ale také David neobsadili všechnu zemi, kterou jim Bůh zaslíbil a dal. Saul selhal úplně. Šalamounovi i jeho veškerá moudrost od Boha nezabránila padnout a kvůli jeho ženám stavět chrámy jiným bohům a povolit modloslužbu v Izraeli. A tak mnozí další. To píši jen proto, abychom si uvědomili, že i naše vyvolení Bohem neznamená, že jsme dokonalí, nebo že nemůžeme minout náš cíl, ztratit se, padnout, selhat… Bůh si vyvolí, vybaví dary, ale mnoho pak závisisí na nás samotných a lidech vůbec, jak se odvíjí náš život. To platí o našich osobních životech i o životech vedoucích. Rozdíl je v tom, že vedoucí a jeho život ovliňuje více lidí a také bude přísněji posuzován Bohem. To vše platí i pro vedoucí a vůdce mimo církev vždyť: .….Veškerá moc je totiž od Boha, takže současné vlády jsou zřízeny od Boha. Římanům 13:1 B21.

Je to tedy Bůh, který povolává. Přesto samotné ustanovení vedoucího je nejčastěji provedené skrze lidi. Jsou to lidé, kteří povolávají své vedoucí. Děje se to různými způsoby. Ten nejčastější způsob je delegování skrze nadřízené. Ať jím je jedinec nebo nějaký výbor, rada nebo kongres apod. Někde je to o společných modlitbách, jinde to záleží na moudrosti a zkušenostech těch, kteří mají právo rozhodnout. Majitel firmy, vedoucí nezávislého křesťanského společenství apod. (Již tady, podle způsobu jmenování/delegování vedoucího se pozná jakým způsobem je firma/organizace vedená a jaké vedení se od nového vedoucího očekává.) Pokud důvěřujeme Bohu, nemusíme mít obavu o lidské rozhodnutí a to i v případě komerčních firem. Bůh je nad každou autoritou a Bohem všech lidí, i těch, kteří v něho nevěří. Může povolat a povolává tak, jak sám chce. Uvedu dva biblické příklady.

Saul, první Izraelský král, byl povolný Bohem k tomu, aby se stal králem. Sám sobě nevěřil a chtěl se před touto odpovědností schovat. Jeho povolání za krále šlo skrze tyto kroky: pásl ovce, které se mu ztratily, jejich hledání ho dovedlo k proroku Samuelovi, který ho očekával a měl příkaz ho pomazat za krále. To se však odehrálo bez veřejnosti. (Jen pro zajímavost ty ztracené ovce se mezitím samy vrátily domů.) Po cestě na Samuele sestoupil Duch Boží a jednal s jeho srdcem. Samotné ustanovení králem však proběhlo veřejně před celým Izraelem a to losem. Bůh dokázal vést ruce těch, kteří losovali, aby dokázali „NÁHODNĚ?!?“ Vybrat kmen, rod, rodinu a tak postupně až Saula. Tento příběh me učí, že se Bohu nic nevymklo z rukou ani při ustanovení svých vyvolených, ať to jsou lidé z církve, komerce nebo politiky a vlád.

Druhý příklad, kde hraje roli také Saul je o Davidovi. David byl pomazaný za krále nad Izraelem a trvalo mnoho let, než se to stalo. Bůh poslal Samuele, aby pomazal za krále místo Saula konrétního mladíka, kterého si vybral podle jeho a svého srdce. (Neposlal ho najít někoho, kdo by se podle Samuele hodil za krále.) Pak David začal procházet Boží školou. I předtím ho Bůh vyučoval, ale nyní toto vyučování nebylo skrze ovce, které pásl a medvědy nebo lvy apod., ale skrze lidi a zkušenosti s nimi. Nakonec to však byli lidé, kteří ho zvolili prvně za krále nad Judou a o sedm let později nad celým Izraelem. Sice zde chybí losování, ale jsou zde voby jednotlivých kmenů a nebylo to hned, ale postupně. Je zde zachycený úžasný příběh Davida, který ví od Boha, že bude král místo Saula a je už dokonce pomazaný Samuelem za krále. Přes tuto informaci stále respektuje Saula jako pomazaného od Boha a čeká až Bude jednat Bůh.

I v našich životech vnímáme Boží povolaní pro nás. Některým to zjevil sám Bůh skrze Ducha svatého, jiným to bylo oznámené skrze proroky, ale stále musíme čekat, až to udělá Bůh v tom svém čase a svým způsobem a skrze lidi. Lidé jsou zde pro Boha velmi důležití a k nim a pro jejich vedení a výchovu povolává své slžuebníky.

Někdy se můžeme cítit zranění, když na místo, na které nás Bůh povolává je zvolený někdo jiný. Začneme si myslet, že to nebylo Boží rozhodnutí. Omyl. Bůh nad tím neztratil kontrolu, ale my potřebujeme vytrénovat trpělivost, Boží pohled na věci. Pokud začneme přemýšlet ve stylu „toto nemůže být Boží vůle, to je lidské rozhodnutí..“ jednak se stavíme proti Bohu a jednak dokazujeme, že není pro nás ještě ten správný čas. Ještě potřebujeme nějaký brusný kamínek nebo delší čas na poušti, který nás více přivine na Boží hruď, abychom více poznali Boží srdce.

(Pokračování příště)

Povolání

Několik posledních let pozoruji obrovskou absenci skutečných křesťanských vůdců. Tento nedostatek je vidět ve všech oborech lidské činosti a života. Asi by se našlo mnoho těch, kteří by se jimi chtěli stát nebo se již stali. Já mám však na mysli skutečné vůdce, kteří mohou být lidem nejen vzorem v morálce, ale také duchovně a také v tom, jakým způsobem vedou lidi. I Kristus se s tímto setkal.

Tehdy řekl svým učedníkům: “Žeň je velká, dělníků je však málo.
Matouš 9:37 CSP

Každý kdo dnes podniká a má zaměstnance ví, jak je těžké získat kvalitní pracovníky. Nejde vždy o odbornost, ta se dá postupně získat, ale kvalitu charakteru, spolehlivosti a oddanosti firmě. Takových pracovníků je obrovský nedostatek. A právě z těch, se pak mohou stát skvělí vedoucí a vůdcové.

Mnohdy si myslíme, že můžeme z někoho vychovat dobrého člověka. Je to stejně naivní jako když si snoubenka nebo snoubenec myslí, že dokáže změnit manželstvím špatný chrakter partnera. Pak se v manželství trápí mnoho desetiletí. Podobně je to i s pracovníky, členy týmů apod. Osobně věřím, že dobrým člověkem se člověk rodí a nestává se jím výchovou a vyučováním, byť by bylo sebedokonalejší. Samozřejmě to dobré často není vidět a může se projevit až po mnoha letech. Pokud to tam však není, tak to tam nijak nedáme. Ten, kdo to vidí a ví o tom, je jen Bůh. Když je dobré jádro (semeno), pak má výchova, učednictví a vyučovaní smysl.

V noci řekl Pán skrze vidění Pavlovi: “Neboj se, ale mluv a nemlč, protože já jsem s tebou, a nikdo se tě nedotkne, aby ti ublížil. Neboť mám mnoho lidu v tomto městě.”
Skutky 18:9‭-‬10 CSP

Bůh zná, kdo jsou jeho. Ví, kdo z jakého semene vyrostl. Ne všichni v Korintě, byli jeho. Komu patřili ti zbylí?

Předložil jim jiné podobenství: “Království Nebes je podobné člověku, který na svém poli zasel dobré semeno. Zatímco lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozesel mezi pšenici plevel a odešel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, ukázal se i plevel…..
Matouš 13:24‭-‬26 CSP

……….On [jim] odpověděl: “Rozsévač dobrého semena je Syn člověka a pole je svět. Dobré semeno, to jsou synové království, plevel jsou synové toho Zlého; nepřítel, který je zasel, je Ďábel. Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé. Jako se tedy sbírá plevel a pálí se v ohni, tak bude při skonání [tohoto] věku. Syn člověka pošle své anděly, i seberou z jeho království všechna pohoršení a ty, kdo činí nepravost, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy se spravedliví rozzáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši [k slyšení] , ať poslouchá!”
Matouš 13:37‭-‬43 CSP

Proto věřím, že „dobrý člověk“ je z dobrého semene. Život a setkání s Božím slovem a skutky je přitahuje a odhalujej z jakého semene jsou.

Při výběru učedníků, při výběru členů týmu a vedoucích potřebujeme Boží zjevení o lidech. Ne všichni, kteří na první pohled vypadají jako andělé, jsou ze semene Syna člověka. Dokonce někteří budou odhaleni až při konci věků. Čím více budeme naslouchat Duchu svatému a méně hledět na obdarování a vzhled, o to více budeme mile překvapení dobrým jádrem v členech našich týmů, našich zaměstnanců, budoucích vedoucích.

„Dobrý člověk“ nemusí vždy být rozpoznaný podle toho, jestli vydal svůj život Kristu (nemusí být ještě jeho čas), ale může být členství v našem týmu právě cestou k tomu, aby takový člověk zazářil jako Boží dítě. Naopak ten, který neustále hovoří o Bohu a Kristum může ve skutečnosti být plevelem, o kterém se tato pravda zjeví až při sklizni.

Osobně pro mne mimo hlasu Ducha svatého je potvrzením to, jaké ovoce, kdo nese.

Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což se sbírají z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom nese dobré ovoce, ale prohnilý strom nese špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce ani prohnilý strom dobré ovoce. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bývá vyťat a hozen do ohně. Poznáte je tedy po jejich ovoci.”
Matouš 7:15‭-‬20 CSP

Nejde jen o proroky, ale obecně o lidi, kteří chodí v rouše beránka, ale uvnitř jsou vlci. O lidi, kteří nemají v sobě dobré jádro, ale jen skvělou slupku.

Musíme být při výběru velmi opatrní, abychom pak nebyli zbytečně trápeni těmito lidmi.

(Pokračování příště)

Jak reagovat

(Pokračování)

Včera jsme poslouchali záznam online bohoslužby. Na začátku všechny posluchače přivítala a četla více veršů z Písma sestra. Pak tyto verše zopakovala vlastními slovy a s jednoduchou výzvou k jejich uplatnění v našich životech. Teprve pak následovaly chvály a kázání. Vše bylo Boží a v Duchu. Bohoslužba se vysílal pře facebook. Přibyly tam k její službě dva komentáře. Komentář a reakce na komentáŕ. První byl o tom, že žena nemá kázat. Druhý zaútočil na muže, který komentář napsal, ale nakpnec končil tím, že je to opravdu ubohé, když žena káže. Byly to urážlivé a nepravdivé komentáře a především bezohledné a útočné na sestru. Přesto jsem četl komentáře od „křesťanů“, které byly mnohem urážlivější a některé i sprosté. Nebyla v nich jedna zásadní věc a to úcta k člověku, která je jednou ze základní složky lásky. Natož pokud si člověk říká křesťan.

Nejde dnes o rozebírání služby žen, ale o to, co a jak my křesťané dáváme a píšeme na facebook a do jiných moderních medií. Svět nás podle toho často hodnotí a mnoho negativních otázek a útokú vzešlo právě z toho, co „běhá“ v mediích po celém světě. Nemůžeme se divit, že svět nevěří církvi, když si přečte mnohé komentáře a mnohá vyjádření. Není to novodobá záležitost. Apoštol Pavel se s podobnými situacemi také setkával a dělali mu stejné starosti a stejně poškozovali církev v jeho době. A to i bez facebooku.

Jak se někdo z vás odvažuje, když má s někým spor, soudit se před nespravedlivými, a ne před svatými? Copak nevíte, že svatí budou soudit svět? Když máte jednou soudit svět, to nejste schopní rozsoudit takové maličkosti? Nevíte, že budeme soudit anděly? Čím spíše běžné životní záležitosti! Vy ale s takovými věcmi chodíte k soudu a přijímáte za soudce lidi, kteří v církvi nic neznamenají! Říkám to k vaší hanbě. To mezi vámi není ani jeden moudrý, který by své bratry mohl rozsoudit? Ale bratr se soudí s bratrem, a to před nevěřícími! Už vůbec to, že se spolu soudíte, je vaše prohra. Proč raději nesnášíte křivdu? Proč raději netrpíte škodu? Vy ale křivdíte a škodíte, a to vlastním bratrům!
1 Korintským 6:1‭-‬8 B21


Odsuzovat, hanit a hádat se na facebooku, je stejné jako někoho dávat k soudu. Dokonce před veřejností. Můzeme mít jiný názor, můžeme diskutovat o různých výkladech Písma, ale to patří do círlve a ne do světa. A nepatří tam ani soudy o běžné a pozemské statky mezi církvemi. Vzpomínám si, jak poškodil obraz církve soud a soudní tahanice o majetek a značku… – určení nástupnické organizace, když se rozdělovala Jednota bratrská. Byly toho plné noviny a televize. Bratři si odkazovali věci přes veřejná média. Jak pak jsme schopni rozsoudit ty Boží věci, když se nedokážeme dohodnout mezi sebou. Jak nám má veřejnost věřit a brát za morální autoritu?

Další problém je způsob vyjádření naší víry, duchovní obdarování, která jsou často sporem uvnitř církve. Natož pak světské veřejnosti, když se s některými setká. Mnohé prostě patří jen do společenství nebo do našeho soukromí. Problém je, že díky vysílání online se tyto věci dostávají na veřejnost, která je nemůže chápat a přijmout. I v tom potřebujeme moudrost. Chceme přinášet Krista nebo rozbroje?

Co kdyby na společném shromáždění církve všichni mluvili v jazycích? Když tam přijdou nezasvěcení nebo nevěřící, neřeknou snad, že blouzníte?
1 Korintským 14:23 B21

Ano řeknou. Nejde jen o jazyky, ale jsou věci, které patří do naší komůrky, do církve a pak věci, které směřují k veřejnosti. Chápu, že nemohu zabránit jednotlivcům se vyjadřovat, ale i vedoucí církví dělají tyto chyby. Nebo si neuvědomují jak sebe i církev zbytečně vystavují útokům. Pokud se budeme řídit radami apoštola Pavla, určitě nám odpadne hledání odpovědí na mnoho nepříjemných otázek ze světa. Na druhou stranu jich i tak dost zůstane. Možná by stálo za to, se tomuto tématu věnovat jako samostatnému vyučování na biblických školách. Určitě by to pomohlo těm křesťanům, kteří zastávají nějaké postavení ve stání správě, v různých organizacích nebo i v soukromém sektoru. Také by se o tom mělo hovořit v církvi, protože také z jejich řad vychází moho nepřiměřených reakcí, keré nepatří na facebook…

Tuto čast zakončím opě slovy apoštola Pavla:

Usilujte o pokoj se všemi lidmi a o svatost, bez níž nikdo neuvidí Pána.
Židům 12:14 B21


Jak reagovat

Před několika dny jeden z bratislavských pastorů rozeslal dopis, ve kterém žádá ostatní o slova a věty, která jako křesťané bychom měli odpovídat lidem, kteří na nás útočí pro naši víru. Jeho dopis byl reakcí na útoky mířené proti ministru zdravotnictví SR bratru Markovi a na jeho odvolání. Vnímal, že v této věci církev selhala.

Člověk, který se stále uzavírá sám do sebe a zajímá ho jen jeho stav, jeho postavení, jeho myšlení a stále řeší jen sám sebe, se musí zákonitě vzdalovat od ostatních a od reality okolního světa. Přestává chápat druhé a ti zase jeho. Podobně je to i s církví. Církev, která hledí jen na sebe přestane znát potřeby lidí ve světě. Přestane chápat okolí a okolí nechápe ji. Pokud se ke světu obrátí, pak jen jako ta, která má recept na jeho záchranu. Jako ta, která zná, co je spráné a co ne, jak to má být a jak ne. I když to vypadá na první pohled jako správné, lidem světa to přijde velmi arogantní a vyvolává to v nich negativní reakci vůči církvi. Ví takové společenství, jak ho v jejich městě vidí lidé z venčí? Nemyslím tím, že se musíme vnucovat nebo se snažit zalíbit. Myslím jen, abychom se zamysleli, za co by měli lidé v našem městě děkovat za nás a za naše společenství a vzdát proto Bohu slávu. Pro jaké dobré skutky? Co vidí? Co slyší? S čím se setkávají?

Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích.”
Matouš 5:16 CSP

Za jaké moje (tvoje a našeho společenství) dobré skutky mohou lidé v mém městě vzdát slávu mému Otci?

Útoky ze světa na nás mají několik důvodů. První a hlavní je neustálý duchovní boj. Panstva a mocnosti knížete tohoto světa – satana bojují proti všemu, co přichází z Ducha svatého. Útočí na vše a na každého, kdo je poslušný Duchu svatému. Dělají to různými způsoby, ale především používají lidi. Nejen lidi ze světa, ale i samotné členy církve, kteří se jimi nechají zneužít, protože neumřeli vastnímu já a jejich ego je stale silnější než jejich duch. Dále je to stálý konflikt mezi Duchem a tělem. Věci Ducha nemohou být přijaté a srozumitelné tělesnému smyšlení. Lidé světa nemohou porozumět tomu, co dělá a hovoří Duch. Mohou však vidět naše dobré skutky. Často chceme měnit města, organizaci, stát, ale k tomu nás Kristus nepovolal. Máme lidem kázat evangelim o vzkříšeném Ježíši. Máme činit učedníky. Ne měnit vlády firem, měst a států. Jak bychom to udělali? Tím, že kdybychom vyhráli volby uzákonili bychom desatero? Uzákonili bychom všechna Boží nařízení? To už tady bylo a nefungovalo to. Nezměnilo to lidi ani národ ani stát. Proto nás Kristus posílá k jednotlivcům. Člověka mění setkání s živým Kristem, s Duchem svatým, ne setkání s pravidly. Jde o lidi ne o státy. Do Božího království nevejdou státy a organizace, ale znovuzrození lidé. Pokud lidé poznají Krista a budou světlem jiným, budou mít vliv. Čím víc znovuzrozených, tím více světla a vlivu. Když jsme u toho světla, musíme si uvědomit, že světlo odhaluje hřích. Mnozí mohou být usvědčovaní z hříchu, i když nic neříkáme. Je to díky přítomnosti Ducha svatého v nás. Reakce mohou být různé. Někdo začne s pokáním, někdo uteče do tmy a jný zaútočí, aby nás od sebe odehnal.

Když se vrátím na začátek, naše odpověď bude vždy závislá na tom, z jakého důvodu byla otázka položená. Nemůžeme vše svádět na ďábla, když se jedná o odezvu na naše arogantní chování a na to, že nejsme světlem světu. Tady je nejlepší odpovědí naše pokání a změna našeho života, aby lidé mohli uvidět naše dobré skutky, které Bůh pro nás předem připravil a vzdat tak slávu Bohu. Pokud se jedná o útočné otázky, které jsou skutečným duchovním bojem a jejich důvodem je poškození, vyhnání a oslabení církve a křesťana a je zde napadáno samotné Boží království, pak máme zaslíbení od samotného Krista:

Když by vás vedli do synagog a před vlády a vrchnosti, nestarejte se, jak [a čím] byste se obhájili nebo co byste řekli. Neboť Svatý Duch vás v té hodině naučí, co je třeba říci.”
Lukáš 12:11‭-‬12 CSP

(pokračování zítra)

Tak a jedeme dál

Na delší dobu jsem se odmlčel. Nejde stále psát a psát. Musí být o čem. A to něco by mělo mít smysl. To něco by mělo lidem pomáhat v jejich životě. Ten, kdo píše, by to vše měl mít prožité dříve, než začne psát. Je to pak poznat a je v tom něco více než jen slova. Pisatelé dopisů (pastoračních listů) v bibli nenapsali nic, co neprožili sami. Jejich život byl velmi bohatý a přesto těch listů není mnoho, ale o to více nás zasahují.

Procházel jsem obdobím, kdy jsem si musel urovnat všechny zážitky posledního roku. Pochopit situace a vyznat se v tom, co se děje. Jinými slovy věci vstřebat a pochopit a přijmout, co mám dál dělat a jak, co je to důležité, co po mne Bůh chce. Věřím, že znám svůj úkol pro nejbližší dva roky. Možná budu muset během té doby udělat a začít mnoho různých věcí, ale jen o dvou z nich vím, že je musím během té doby dokončit. Obě souvisí i se psaním. Tak z Boží milosti „jedeme dál“.

Boží vůlí – zasuň meč

„Kolemjdoucí ho uráželi, potřásali hlavou a říkali: “Ty, který boříš svatyni a ve třech dnech ji stavíš, zachraň se, jsi-li Syn Boží, [a] sestup s kříže!” Podobně se posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími. Říkali: “Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je králem Izraele, ať nyní sestoupí s kříže, a my v něho uvěříme. Složil naději v Bohu, ať [ho] nyní vysvobodí, stojí-li o něho. Vždyť řekl: „Jsem Boží Syn!“” Stejně ho tupili i lupiči, kteří byli ukřižováni spolu s ním.“

Matouš 27:39-44 CSP

Ježíš nereagoval na jejich urážky. Nenaštval se, necítil se uražený, nevracel útok ani se nebránil. Přitom mohl. Stačilo slovo. Mohl mocí dokázat, že měl pravdu a sestoupit z kříže. Boží vůlí však nyní nebylo, aby prokazoval své Božství, ale aby zemřel a vstal z mrtvých. Ježíšovou touhou bylo naplňovat Otcovu vůli. Ve všem. I tady na kříži. Pokud by takový nebyl, neměli bychom spasení, milost odpuštění a volný přístup k Otci do jeho nebeského království.

Jak se chováme my, když se cítíme urážení. Máme snahu se bránit? Dokazovat, že jsme křesťané, obhajovat Boha nebo dokonce vracet útoky. Jde nám více o “křesťanskou” prestiž nebo o naplnění Boží vůle. Právě teď na nás budou více a více tlačit, více nadávat na Boha a křesťany, obviňovat, vysmívat se. Jak budeme reagovat? Nebo jak už reagujeme? Přemýšlíme, zda naše reakce je Boží vůlí nebo naopak se dostáváme mimo ni? Nejde nám jen o prestiž a zraněnou křesťanskou důstojnost, ješitnost? 

Je čas mluvit (evangelium) a čas mlčet (nechat se obhájit Bohem). Bůh nepotřebuje obhájce. Všemi těmi posměšky a urážkami je spíše zraněné naše já, které pak reaguje. My však máme hledat Boží vůli. 

„Ježíš mu řekl: “Příteli, proč jsi přišel?” Tu přistoupili, vztáhli na Ježíše ruce a zmocnili se ho. A hle, jeden z těch, kteří byli s Ježíšem, natáhl ruku, vytasil meč, udeřil veleknězova otroka a uťal mu ucho. Tehdy mu Ježíš řekl: “Vrať svůj meč na místo. Neboť všichni, kdo se chápou meče, mečem zahynou. Či myslíš, že nemohu poprosit svého Otce, a on mi hned pošle víc než dvanáct legií andělů? Jak by se však naplnila Písma, že se tak musí stát?”“

Matouš 26:50-54 CSP

Boží vůlí je, aby každý mohl dojít spasení. Naše reakce však tomu může bránit. Tou správnou reakcí je: 

“Ale vám, kteří slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří….Jak chcete, aby lidé činili vám, [i vy] stejně čiňte jim…. Ale milujte své nepřátele a čiňte dobře, půjčujte a neočekávejte něco na oplátku. A vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, protože on je dobrotivý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.”“

Lukáš 6:27-29, 31, 35-36 CSP

Žalm 91

Přilnul ke mně, a tak ho zachráním, poznal mé jméno a já ho vyvýším. Bude mě volat a já mu odpovím, v dobách soužení budu s ním, vysvobodím jej a oslavím. Dlouhým životem ho nasytím – ukážu mu své spasení!“
Žalmy 91:14‭-‬16 B21
V CSP je místo zachráním “ uvedu do bezpečí“. Být v bezpečí je příjemný pocit, nejen pocit, ale příjemná skutečnost. Jste v horách, venku mrzne a je vánice. Ještě před několika hodinami jste v ní mrzli a bořili se do sněhových závějí. Pak jste objevili chatu. Jste zachráněni, jste v bezpečí. Slyšíte, jak vítr naráží do chaty, hučí a z okna není vidět ani na krok. Vy však sedíte u krbu, ze kterého vás objímá teplo a vesele praská dřevo. Máte na stolku teplý čaj a jste v pohodě, protože nemusíte být venku. Jste v bezpečí vytopené chaty. I to může být pocit bezpečí. Přitom mnoho jiných v té vánici bloudí a nemůže najít chatu.

Poznal mé jméno. Často se spokojíme se jménem Ježíš, Kristus a myslíme si, že známe Boží jméno. Poznat jméno znamená poznat toho člověka, který je nosí. Poznat, tedy znát jeho vlastnosti, charakter, to, co mu udělá radost, co ho rozčílí. Nejen toto všechno znát, ale být s ním ve velmi blízkém kontaktu, velmi blízkém obecenství. Dříve jména měla svůj význam a vystihovala člověka. Boha nejde vystihnout jedním jménem, proto jich má mnoho. Zachránce (Spasitel), Otec, Vykupitel, Utěšitel, Nejvyšší, Bůh bojuje za nás, Hospodin, Zaopatřovatel, Kníže pokoje…. Jaké má jméno pro nás? „Poznal mé jméno a já ho vyvýším“.

Celý žalm je o mé záchraně, o mém bezpečí, o zaslíbeních Božích pro mne. O mém hrnku teplého čaje u krbu. Žalm byl psán v době starozákonní. Nová smlouva nese pro nás ještě něco vyššího než jen naší ochranu a náš teplýl čaj. Již o tom mluví i Izajáš v 32.kapitole.

Hle – přichází spravedlivý král, jehož knížata budou poctivá! Každý z nich bude jak skrýše před větrem a úkryt před deštěm, jako potoky vody v pustině a stín mocné skály v zemi vyprahlé.
Izaiáš 32:1‭-‬2 B21
Ano je to zaslíbení Krista, ale také se tam hovoří o nás. Kdo jsou ta knížata? Přece novozákonní věřící naplnění Duchem svatým. Tak, jako potřebujeme poznávat Boha, potřebujeme poznat, kým jsme v Kristu. Kým jsme se stali, když jsme uvěřili. Tato poznání z nás dělají lidi, kteří se nebojí když přijde doba soužení, kteří si netěžují, protože ZNAJÍ jeho Jméno, ale také se sami stávají pro druhé úkrytem, vodou, která přináší život, odpočinutím v příjemné, chládku. Jsou chatou s krbem a hrnkem teplého čaje v době vánice. Pak přestanou žít ve strachu o svůj život, protože ví, že jsou v rukou Nejvššího.

(Konec)

Žalm 91

(Pokračování)

Včera jsem psal vlastně o prvních čtyřech verších. Dnes bych nás chtěl zavést dál. Důvod, proč jsem si vybral tento žalm je, že mnozí se ho v této době modlí, přesto oni i jejich rodiny bojují s coronou, prožívají těžké průběhy nemoci a některým dokonce umírají příbuzní. Pak začneme pochybovat o Bohu a jeho zaslíbeních. Nebo začneme pochybovat o sobě a svojí víře.

Každému z nás byla dána určitá míra víry. A i ta je silná v jiných oblastech u mne a v jiných u tebe. Ale je ! To, v čem se všichni posunujeme, je náš vztah s Bohem. Vztah důvěry, naděje, víry a lásky. Tím procházíme všichni. Právě takové situace jako je tato, nás dokáží přimknout k němu nebo naopak nás od něho vzdálit. V dnešní době se potřebujeme modlit, aby naše víra a vztah s Bohem obstál. To, co prožíváme je jenom začátek. Budou přicházet další a další, těžší a těžší věci a my potřebujeme obstát. Důležité je dojít do Božího království než to, jak dopadne naše zdraví, náš majetek….. tady na zemi. (Svádí-li tě tedy tvá ruka nebo noha, usekni ji a zahoď od sebe. Je pro tebe lepší, abys chromý nebo zmrzačený vstoupil do života, než mít obě ruce nebo obě nohy a být uvržen do věčného ohně.Matouš 18:8 B21 Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Raději se bojte Toho, který může duši i tělo zahubit v pekle. Matouš 10:28 B21) Možná náš strach přichází z obavy o naše těla, o naše tělesné potřeby. Jednou to všechno půjde stejnak do hnoje. Nebojme se a o to více se přimkněme k Bohu.
Na prvních verších jsme si ukázali, že nestačí jen verše číst nahlas a proklamovat (vyhlašovat), když nemáme vztah s Nejvyšším. Musíme mít skutečně domov, příbytek u něho, abychom se mohli dožadovat zaslíbení. Ale, i když tento vztah a příbytek máme, neznamená to, že se těžkým věcem vyhneme. Máme někdy představu, že se pomodlíme a Bůh nás přenese někam na klidný ostrov, kde si to budeme užívat. Tak to však není. A je to dobře, i když bychom si to přáli. Jistě tě vysvobodí z lovcovy pasti, z morové rány nejprudší…. Nezalekneš se noční hrůzy ani střel, jež ve dne létají, morové nákazy, jež tmou se plíží, ani zhoubné rány v čase poledním. Po tvém boku jich padne tisíc a deset tisíců po tvé pravici, tebe to ale nechá být. Žalmy 91:3‭, ‬5‭-‬7 B21
Pokud mne má Bůh vysvobodit, musí to být z něčeho. Z pasti, útoku na tebe a tvoji rodinu, z války, od nenávistit lidí…. to znamená, že v tom jsem a prožívám to. Také nás Bůh nevytrhne z tohoto světa jen proto, že se nám to nelíbí, že je nám to nepříjemné nebo že se bojíme. Vytržení přijde v jeho čase. Do té doby budeme tady i přesto, že prochází zemí pandemie (mor) i přesto, že nás budou očkovat, že jsou války, pronásledování, zemětřesení a tsunami. Zaslibuje nám, když budeme mít příbytek u něho, že budeme mít v tom všem jeho pokoj. Nebudeme mít strach a budeme v tom všem plní nepochopitelného pokoje. Když jsem se v nemoci nemohl nadechnout a již se mi točila hlava a čekal jsem, že ztratím vědomí, bylo to nepříjemné a mé tělo se bránilo, ale měl jsem přitom nepochopitelný klid. Žádný strach o život. Ujištění o tom, že jsem Boží dítě a jdu do Božího království, domů. Bylo to pro mne důležité, protože jsem si často kladl otázku, zda obstojím, pokud mi půjde o život. Dnes vím, že Bůh je v tom se mnou a dá mi svůj pokoj a ujistění. Že jsem ještě tady jsem přijal s tím, že jsem ještě nenaplnil vše, co Bůh chce, abych pro něj udělal. Ale On prokázal jsvou moc a dal mi ujištění, že mne ani v takových chvílích neopustí. I kdybych měl jít údolím stínu smrti, ničeho zlého se nebojím, neboť ty se mnou jsi: tvůj prut a tvá hůl mě konejší. Žalmy 23:4 B21 Dnes vím, co tento verš znamená. Haleluja. Bůh se oslavuje právě v našich těžkých chvílích, když to vypadá, že prohrajeme, že to vzdáme… Ne, nebojme se on nás dovede až do konce. On to s námi začal, On to i dokončí. Ty i já jsme vykoupení drahou krví jeho Syna Ježíše Krista. Tak moc jsme drazí jeho Božímu srdci.

(Pokračování zítra)

Žalm 91

Ve skrýši Nejvyššího kdo přebývá, ve stínu Všemohoucího bude spočívat. Hospodinu řeknu: „Jsi mé útočiště, můj hrad, můj Bůh, na něhož spoléhám!“ Jistě tě vysvobodí z lovcovy pasti, z morové rány nejprudší. Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly najdeš bezpečí, štít jeho věrnosti tě obklopí! Nezalekneš se noční hrůzy ani střel, jež ve dne létají, morové nákazy, jež tmou se plíží, ani zhoubné rány v čase poledním. Po tvém boku jich padne tisíc a deset tisíců po tvé pravici, tebe to ale nechá být. Pouze to spatříš na vlastní oči, uvidíš odplatu ničemných! Když Hospodinu řekneš: „Jsi mé útočiště,“ Nejvyššího když zvolíš za svůj příbytek, žádné neštěstí se ti nepřihodí, rána se vyhne tvému obydlí. Vždyť kvůli tobě pověřil anděly, na všech tvých cestách aby tě chránili, na rukou aby tě nosili, nohu o kámen aby sis nezranil. Přes lvici i zmiji půjdeš dál, lva i baziliška pošlapáš! „Přilnul ke mně, a tak ho zachráním, poznal mé jméno a já ho vyvýším. Bude mě volat a já mu odpovím, v dobách soužení budu s ním, vysvobodím jej a oslavím. Dlouhým životem ho nasytím – ukážu mu své spasení!“
Žalmy 91:1‭-‬16 B21
Hned první verš nám dává podmínku nebo určuje komu jsou určena následující zaslíbení : „Tomu, kdo přebývá ve skrýši Nejvyššího.“ Přebývat ve skrýši, v úkrytu nebo v bezpečí. Skrýš si mohu připravit pro zlé časy, skrýš mohu objevit a zapamatovat si ji, může mi ji někdo ukázat, doprovodit mne tam. Je mnoho způsobů jak objevit nebo si jinak zajistit skrýš, bezpečí ve zlých časech. Lidé to také dělají. Jedni si myslí, že je to v uložených penězích, jiní říkají můj dům, můj hrad, další si kupují nemovitosti v ústranní a plní je zásobami… a také jsou ti, kdo se snaží žít zdravě a mít dostatek vitamínů. Je to podle toho, před čím se snažíme ukrýtm a ochránit. Dnes vidíme, že ty naše skrýše moc nefungují. Lidé jsou nemocní, umírají ať jsou silní nebo slabí, bohatí nebo chudí, mladí nebo staří, nacpaní vitamíny nebo bez nich, ať žijí na venkově nebo ve městě. Žádná lidská skrýš neobstojí. Jediná, která obstojí je ta v Bohu. Být skrytý nebo přikrytý samotným Bohem. Je zde ještě jedno důležité slovo „přebývat“. Nebo také bydlet. Kdo ve skrýši Nejvyššího bydlí. Pro mne to zní i takto: „Kdo má svůj domov u Nejvyššího“. Pro malé děti je největším zastáncem táta s mámou. Když je zle, utíkají se skrýt domů. Cestou křičí: „Tati (mami) POMÓÓÓC, chtějí mi ublížit…“. Vždy, když je zle, doma hledáme a najdeme oporu. Děti, když jim někdo chce ublížit, si neotevřou knihu, aby tam četly o tom, že je táta ochrání. Ony běží domů k tátovi se schovat. Tak bychom to měli dělat i my. Naše srdce by mělo volat: „Vím, kde je můj domov, přece u tebe Nejvysší.(U tebe je má skrýš ) Pomoc, už běžím pod tvá křídla, protože ty jsi můj Táta, ke kterému se s důvěrou obracím. Vím, že u tebe jsem doma (Hospodinu řeknu: jsi mé útočiště, můj hrad).“ Nepotřebuji číst, ale prožít. Mít živý vztah s Otcem. Pak vlastně z mého srdce i úst budou vycházet slova žalmu. Mohu si v takové chvíli s Duchem svatým číst a vyznávat slova žalmu. Těď budou pravdivá, živá a mocná. Možná budou vycházet trochu jinak, ale bude to mít stejnou váhu. Bude to o tom, že znáš Otce, jeho srdce a spoléháš se na něj.

Jak mohu vědět, že mám u něj svůj domov? Všichni, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou totiž Božími syny. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče! Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.
Římanům 8:14‭-‬16 B21
Potřebujeme přijmout (přijali jste Ducha synovství) Ducha svatého, aby nás mohl vést a dosvědčovat nám, že jsme dětmi Božími. Abych mohl přijmou Ducha svatého musím uvěřit v Krista a tak si otevřít cestu do Božího domova, do úkrytu a pevného hradu… (Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy pak vede ke spáse. Vždyť Písmo říká: „Kdokoli v něj věří, se jistě nezklame.“
Římanům 10:9‭-‬10:11) Když uvěřím a vyznám mám právo se stát Božím dítětem. Bůh nás přijímá za své děti a stvrzuje to tím, že nám dává svého Ducha.

Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kteří ho prosí?“
Lukáš 11:13 B21
Stačí pak požádat o jeho Ducha svatého.

(Pokračování zítra)

Dobrý první únorový den.

Zjistil jsem, že s největší pravděpodobností jsou všechny příspěvky nenávratně pryč. Pokud se mi podařilo nějaké vrátit, pak to bylo jen několik prvních vět. Ještě, že jednotlivé stránky a jejich obsah zůstal.

To mne přivedlo na myšlenku o tom, co tu po nás zůstane. Vždy jsem rád cestoval. Procházel starými městy, vnímal jsem krajinu, navštěvoval galerie, zajímavá místa a vše jsem si ukládal do paměti. Tedy většinou se mi to ukládalo samo, aniž bych se snažil. Jsou statisíce a miliony lidí, kteří podobně hledají nové a nové zážitky a ukládají je do paměti. Když umřeme, umřou s námi. Přestanou existovat. Pokud jsme je nezachytili pro druhé jako fotku nebo video, v písemné podobě nebo jako vyprávění, jako obraz…, pak nenávratně zmizí spolu s námi. Vše, co žijeme nenávratně zmizí spolu s námi, pokud jsme si to nechávali pro sebe.

Sobecký život zaměřený sám na sebe a pro sebe si sebou skutečně vezme všechno. Tady po něm zůstane prázdno. Knihy se mohou ztratit, shořet, videa a fotky zmizí jako příspěvky z mých stránek. Nic nemusí zůstat. Ale abych nekončil tak smutně, je něco, co zůstává. Zůstává to, co jsme zanechali v jiných lidech, kteří nás přežijí. Nemyslím tím to, co jsme jim zanechali fyzicky, protože i to se může a nakonec se ztratí. Myslím, co jsme jim vložili do jejich ducha, duše, mysli. Tak jako jiní do nás. Možná si ani neuvědomí od koho to mají, ale důležité je, aby to i oni zanechali v dalších lidech. Možná zanechali mnohem více, než my v nich. Pokud chceme zanechat něco skutečně věčného, pak zanechejme Boží slovo, jeho lásku prokazující se našimi životy, lásku ke Kristu a jeho Slovu. Pokud to budou předávat dál, naše životy nesou ovoce a ponesou ho tady na zemi, i když už nebudeme. Nenechme si Boží království jen pro sebe.

Muž, který vyzkoušel v životě všechno a měl moudrost od Boha, král Šalamoun řekl: „Pamatuj na svého Stvořitele, dřív než se přetrhne stříbrná šňůra a zlatá mísa než se rozbije, dřív než se roztříští džbán nad pramenem a kolo u studny se rozláme, než se prach vrátí do země, kde býval, a duch se vrátí k Bohu, jenž ho daroval. Marnost nad marnost, řekl Kazatel, všechno je marnost.“
Kazatel 12:6‭-‬8 B21

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. A to světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila.
Jan 1:1‭-‬5 B21

Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.
Matouš 24:35 B21
(Slova Ježíše Krista)

A tak přinášejme lidem to nepomíjivé, to věčné.

Slovo nejen pro ženy. Moudrá žena buduje svůj dům.

Každá žena má ve své moci svůj dům budovat nebo bořit. Jejím důležitým úkolem je pečovat o domov tak, aby se do něj s radostí všichni vraceli a těšili, protože je přivítá vlídnost, pokoj a jistota zázemí, otevřená náruč. Tam, kde je neustále hašteření, hádky, sváry, tam se nikdo rád nevrací a dlouho tam nesetrvává.
Žena bude svůj domov srdce, ústy i svou myslí.

Část první : SRDCE

Srdce je nejdůležitějším orgánem v těle. Srdce, o kterém často mluví Písmo, není fyzický orgán. Je to něco (ale něco konkrétního), co nás charakterizuje, co nás určuje, jako člověka samého (ne tělesně) Pokud je srdce Boží, vychází z něj Boží věci do celého našeho těla. Je to centrum našeho bytí. Tak jako tělesné srdce je nejdůležitějším orgánem těla, toto nehmatatelné srdce je pak nejdůležitější věcí našeho života. Z něho vychází život nebo smrt:
Přísloví 4:23  Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život.

5. Mojžíšova 6:4-6 Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci.

5.Mojžíšova 30:1-20 (vyber si život …)
Bůh zaslibuje, že pokud mu otevřeme srdce, přijmeme jeho slova,
pak nám obřeže naše srdce a učiní je milujícími jeho. udělá to nám, ale i našim potomkům.

 

 

Zamyšlení na každý den. Starozákonní křesťan a akční hrdina.

Zdá se ti toto spojení zvláštní? Nedivím se ti. Vystihuje však jednu skupinu lidí, která chodí každou neděli do církve.
Pokud píši o starozákonních křesťanech, pak píši o těch, kteří ví o Ježíši, o vzkříšení, milosti, Duchu svatém… Nemyslím tím lidi, kteří se spoléhají  na dodržování Zákona.
O čem chci tedy dnes psát? O akčních hrdinech pro Ježíše.
Lidé Starého zákona měli jedno společné – duchovní věci nechávali až na výjimky výhradně kněžím (saducejům, farizejům) a prorokům (pokud je ovšem nestačili dříve zabít). Jejich duchovním centrem byl chrám a oltář. Odpovědnost byla právě na kněžích.
Lidé, aby naplnil zákon, museli několikrát za rok navštívit chrám.

Novozákonní věřící však jsou (měli by být) všichni naplněni Duchem svatým: „Jistě, já vás křtím vodou k pokání, ale ten, který přichází po mně, je silnější než já. Jemu nejsem hoden ani zout sandály. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ (Matouš 3:11 [CzeB21])
Místo, kde se setkávají s Bohem není chrám, ale oni samotní: „Jaká je jednota Božího chrámu s modlami? My jsme přece chrám živého Boha, jak řekl sám Bůh: „Budu v nich přebývat a chodit mezi nimi. Budu jejich Bohem a oni budou můj lid.“ (2. Korintským 6:16 [CzeB21])
Místo obětí na oltář přináší Bohu jako oběť sami sebe : „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ (Římanům 12:1 [CzeCEP])
Novozákonní věřící nenechává odpovědnost na kněžích, ale sám je knězem s jeho odpovědností: „…sami se stáváte živými kameny ve stavbě duchovního chrámu a svatým kněžstvem přinášejícím duchovní oběti přijatelné před Bohem díky Ježíši Kristu.“(1. Petrova 2:5 [CzeB21])
Novozákonní věřící jsou novým národem bez hranic a ze všech národů a etnik, národ svatých: Vy jste však vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid získaný do vlastnictví, abyste hlásali ctnosti Toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1. Petrova 2:9 [CzeB21])

Ježíš dává prostor pro své akční hrdiny:  „…takže zbytek svého života v těle už nevěnuje lidským tužbám, ale Boží vůli.  Už máme dost toho marnění času, v jakém si libují pohané: života v nestydatých vášních, v opilství, obžerství, v pitkách a v nechutné modloslužbě.  Když už se s nimi nevrháte do bezbřehé prostopášnosti, je jim to divné a pomlouvají vás.“
(1. Petrova 4:2-4 [CzeB21])

Žádný duch, který Ježíše nevyznává, ovšem není z Boha, ale je to ten duch Antikrista, o němž jste slyšeli, že má přijít. Už teď je na světě!  Vy jste však z Boha, drazí, a zvítězili jste nad nimi. Ten, který je ve vás, je totiž větší než ten, který je ve světě.
(1. Janova 4:3-4 [CzeB21]

„Probuďte se, mějte se na pozoru! Váš protivník ďábel chodí kolem jako řvoucí lev a hledá kořist.“ (1. Petrova 5:8 [CzeB21])

„… Před tím vším ale vztáhnou ruce na vás a budou vás pronásledovat. Budou vás vydávat do shromáždění a vězení a kvůli mému jménu vás povedou před krále a vládce.  To bude vaše příležitost ke svědectví.  Vezměte si k srdci, že si nemáte předem rozmýšlet, jak se hájit.  Já sám vám dám výřečnost a moudrost, proti níž neodolá a neobstojí žádný z vašich protivníků.  Budou vás zrazovat i vlastní rodiče a bratři, příbuzní i přátelé a některé z vás vydají na smrt.  Kvůli mému jménu vás budou všichni nenávidět,  ale ani vlásek z vaší hlavy se neztratí.  Vydržte, a získáte život!“
 
(Lukáš 21:12-19 [CzeB21])

Kým chceš být? Tím, kdo chodí sice věrně každou neděli do kostela, do společenství, ale nechává vše na pastoru, na několika služebnících. Být pouhým přijímatelem, který nic neobětuje, nic neriskuje, kterému stačí sedět v zákrytu v bezpečí uprostřed ostatních ve sboru? Nechat to na jiných? Nebo být součástí velké vítězné bitvy. Být jedním z „akčních hrdinů“, kteří zabírají území pro Krista? Nejdříve v sobě samých a pak všude kolem nich. Být Dav

 

 

Zamyšlení na každý den. Úkol

Pokud zjistíme jaký úkol nám pro náš život Bůh dal, najednou náš život dostane smysl. Pokud máme cíl, máme i důvod vstát a jít. Dojít do cíle. Máme smysl života. Minule jsem psal, že každý člověk má na zemi nějaký úkol, tedy i jeho život má nějaký smysl.
(Můžeš se například ptát jaký smysl měl život dítě, které po několika dnech po narození nebo pár letech po narození zemřelo. Možná ten, že lidi kolem donutilo přemýšlet o jejich životech. I ti, kdo stratili své děti, mají možnost výběru. Někteří se přimknout k Bohu,  začnou pomáhat jiným dětem a rodičům, další jsou naštvaní na Boha a svět….)
Vždy máme na výběr, zda náš život bude mít význam nebo ne. Pokud náš život ztratil význam, ztratili jsme i samotný život.

Důležité je, abychom tento úkol zjistili. Je mnoho konkrétních úkolů, které pro nás Bůh má, ale jsou dva, ze kterých všechny ostatní vychází. Je to nejen úkol. ale Ježíšův příkaz pro nás:
Budeš milovat Pána, svého Boha, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí, a svého bližního jako sebe samého.“  To jsou dva úkoly. To je smysl našeho života. Pokud přijmeme tyto úkoly,  náš život na této zemi bude mít smysl a stane se významným.
Oba příkazy mají něco společného. A to je láska. Budeš milovat.
Abych skutečně mohl milovat, musím mít volbu rozhodnutí. Musím mít také volbu nemilovat. Rozhodnutí pro lásku je pak skutečnou láskou. Proto Bůh stvořil člověka se svobodným rozhodnutím.

Liberální křesťanství / křesťanství

Nemohu si pomoc, ale minulé zamyšlení o výchově nemohu ukončit aniž bych se nevyjádřil k tématu liberálního (svobodomyslného) křesťanství a křesťanství. Podle mne nemůže existovat liberální křesťanství, protože v tomto spojení křesťanství přestává být křesťanstvím.  Pokud bych nějak jednoduše definoval rozdíl pak nějak takto:

Liberální křesťanstvi říká: „Bože věřím, že existuješ, věřím že existuje Kristus, ale mnoho věci vidím jinak než ty. Prosím, respektuj můj názor.“

Křesťanství říká: Bože věřím všemu, co říkáš. Ježíši sjednocuji se stvým slovem a budu ho žít. Odpusť mi, že jsem dříve nevěřil.

Můžeme mít různý výklad Písma, ale pokud chceme být skutečně Kristovci, nemůže chtít po Bohu, aby respektoval naše názory, i když jsou jiné než jeho.

Ježíš nám nedává jinou možnost::“

Výchova

Protože připravujeme registraci soukroumé školky (Armády spásy), se častěji setkávám s různými názory na výchovu dětí. Nejen ve školce, škole, ale především doma. Možná právě proto jsem teď vnímavější i v této oblasti.Bývám svědkem velmi liberálního (svobodomyšlenkového) způsobu výchovy. A tento způsob výchovy se protlačuje i do církve. Liberální výchova dovoluje dětem téměř vše. Slovník o tom hovoří takto:  Liberální výchova se vyznačuje benevolentností rodičů, kteří kladou malé požadavky na své potomky, děti mají bezstarostný život, chybí jim kontrola a sociální zodpovědnost. Myslím, že zde se to opisuje ještě velmi „jemně“. Spíše je to bezstarostná nevýchova schovaná za “ nějaký způsob výchovy“.  Nebudu se zabývat rozborem výchovných způsobů. Jen mi přišlo něco velmi jednoduchého pro výchovu v křesťanských rodinách. A věřím, že tyto věty jsou z Ducha svatého.

„I vy jste mé děti a já vás vychovávám. Tak jako vychovávám já vás, vychovávejte i vy své děti.“

Zkusme se nad tím zamyslet::

Miluje nás Bůh? „Bůh však projevuje svou lásku k nám tím , že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Římanům 5:8 CSP  Myslím, že nemůžeme popřít jeho lásku.

I přes tuto lásku k nám nebo právě pro ni nás vychovává. Jak? „A zapomněli jste na napomenutí, které vám praví jako synům: „Můj synu, nepodceňuj Pánovu výchovu, ani neochabuj, když jsi od něho kárán; neboť koho Pán miluje, toho vychovává, a švihá každého, koho přijímá za syna.“ Židům 12:5‭-‬6 CSP  Láska  nespočívá v tom, že vše dovolím naopak, ale naopak v přisnosti: „Kdo zadržuje svou hůl, nenávidí svého syna, kdo ho však miluje, usilovně ho kázní.“ Přísloví 13:24  Usilovně káznit je náročné. Není možné káznit v hněvu, ale s rozvahou. Provinění, trest.. Hůl mohu nahradit vařečkou apod. Prostě se to někdy bez fyzického káznění neobejde. I to je však pouze jen dočasné, dokud se dá proutek ohýbat.. Proto je usilovné káznění důležité, protože mohu mít vliv jen po určitou dobu.

Důležitý je postoj milosrdenství. Bůh nám odpouští a nikdy nám nepřipomíná špatnosti, které nám již odpustil. V tom chybujeme. Vysvětlíme dětem v čem dělali zle, dokonce se nám omluví, my jim to odpustíme, ale při prvním dalším provinění všechno z minula opět připomínáme. Co jsme odpustili, to nemůžeme stále připomínat..

Otcové, nepřivádějte své děti svým hněvem k zoufalství. Koloským 3:21 B21 Neustálým hněvem nikoho nevychovám.

Nejlepší výchovou je být vzorem: „Korunou starců jsou vnuci, okrasou synů jejich otcové.“ Přísloví 17:6 CSP

Dovolil jsem si jen pár myšlenek. Sami si napišme, jak nás Bůh vychovává a vychovával. Přenesme to do naší výchovy. Bůh je dokonalý v tom, že ví jak na nás. Ví kdy šlehnout proutkem, kdy být laskavým otcem a kdy přítelem.

Varujme se však tomu, aby děti vládli nám a ne my jim. Pak vychováme osobnosti, které nebudou schopni přijímat žádnou autoritu mimo sebe. Tedy ani Boha. Žijeme ve světě, kde dospělým začínají čim dál tím více vládnout nedospělé děti. Nejen skrze technologie, ale také skrze neposlušnost, neuznávání autorit, rozmazlenost a dokonce již i skrze zákony. Proto potřebujeme Boží moudrost, Boží vzor při výchově dětí.

Zamyšlení na každý den. Fotbálek.

Byl jsem na tréninku fotbalové přípravky. Tedy kluků, kteří ještě nechodí do školy. Bylo jich jedenáct. Každý jiný tělem, fyzičkou a také povahou. Nemusíte je znát, ale při tréninku a hře se to všechno ukázalo. Všichni měli touhu být nejlepšími, všichni měli touhu dávat góly, všichni chtěli vyhrát.
Přesto to mohlo vypadat jinak. Jeden  běhal a běhal. Moc nepřemýšlel, ale běhal za balónem, všude tam, kam balón zrovna letěl. Když nešlo běhat za balónem, tak běhal jen tak. nedokázal se soustředit na hru, aby viděl spoluhráče, kterým by mohl nahrát. Když dostal míč, snažil se s ním dostat až k brance a dát gól. Několik jich dal, ale více se trefoval vedel. Právě proto, že se nedokázal soustředit, zamířit. Prostě tak, jak běhal sem a tam, stejně i střílel. Naběhal toho více, několikrát více než ostatní.
Jiný vypadal, že se mu nechce běhat. spíše chodil a běhat začal, až když se míč přiblížil nebo viděl, že by ho mohl dostihnout a kopnout na branku. Někdy se zapomněl a dokonce se vrátil ke své brance, aby pomohl v obraně. Nebylo to tím, že by nechtěl hrát, nebo něchtěl dávat góly, jen jeho fyzička a tělesná konstrukce mu neumožňovaly, aby běhal stejně jako jeho spoluhráč. Byl však připravený přihrávat a nakonce  také nějaké ty góly sám dal.
Na dalším hráči bylo vidět, že má fotbalové myšlení. Viděl, kde jsou jeho spoluhráči, aby jim nahrával, sám byl vždy tam, kam nakonec míč přiletěl a on mohl dát gól. Přestože moc neběhal, byl vždy tam, kde bylo potřeba. Byl tam i hoch, který byl synem trenéra. Bylo na něm vidět, že z nich umí nejlépe běhat s míčem, kličkovat apod.
Nebudu vyjmenovávat všech jedenáct, jen jsem si uvědomil, jak jsou rozdílní, jak různě každý z nich dává góly, jak každý má „problém“ s něčím jiným a přesto tvořili jeden tým, ve kterém všichni chtěli vyhrát.
Tak trochu jsem si v té chvíli představil církev, sbor. Také někteří stále běháme za něčím. Chceme dávat „góly“ , zasazovat rány ďáblu, ale moc nám to nejde. Často se trefíme vedle, protože jsme stříleli za letu bez přípravy. Tak proběháme a promrháme mnoho střel a času. Nakonec unaveni padneme na palubovku, abychom se za chvíli opět zvedli a běhali a běhali.
Mohl bych tak převést všechny ty povahy, které jsem u těch malých chlapců viděl na nás, kteří jsme v církvi. Nebudu to však protahovat. Prostě jsme jim podobní. Přesto jsme jeden tým, jedno tělo a máme společný cíl. Možná máme různé povahy, máme jiný způsob, jak dávat góly, máme však také něco velmi důležitého, co nás spojuje. Jednoho trénera. Jednoho stratéga. Jednoho sjednotitele. Ducha svatého. Občas se nám stává, že někteří z nás máme trochu jiný cíl, než ostatní, trochu méně energie než ostatní, trochu méně techniky, trochu více aktivit než ostatní, trochu více radosti a ohně než ostatní. Ono to nevadí, hlavně to nevadí Duchu svatému, On nás přivádí k jednotě, k týmu, který jde k vítězství a který získá vítězství.
On se usmívá jako se usmívá trenér těch předškoláků, když po tréninku se předháněli v tom, jak který dal gól, jak se mu dařilo, nebo když si vyčítáme, proč jsme si nepřihráli. Nakonec, ale hrdě s trenérem a před zraky svých otců a dědů odchází do šatny.
I v tom jsme jim podobni.
Možná nejsme v křesťanské přípravce, přesto máme, na rozdíl od těch hochů, stále stejného a nejlepšího trénera.

A co jsi ode mě slyšel před mnoha svědky, to svěřuj věrným lidem, kteří budou schopní učit zase další. (2. Timoteova 2:2)