„Po nějaké době se Bůh rozhodl Abrahama vyzkoušet. Zavolal: „Abrahame!“ „Zde jsem,“ odpověděl. Bůh řekl: „Vezmi svého syna, svého jediného, svého milovaného Izáka, a jdi do země Moria. Tam ho obětuj jako zápalnou oběť na hoře, kterou ti určím.“ Druhý den brzy ráno Abraham vstal, osedlal svého osla, vzal s sebou dva služebníky a svého syna Izáka. Nasekal dříví pro zápalnou oběť a vypravil se k místu, jež mu Bůh určil. Třetího dne Abraham pozvedl oči a spatřil to místo v dálce. Tehdy řekl svým služebníkům: „Zůstaňte tu s oslem. Já a chlapec půjdeme až tam, pokloníme se Bohu a vrátíme se k vám.“ Abraham vzal dříví pro zápalnou oběť a naložil je na svého syna Izáka. Sám nesl v ruce oheň a nůž. A tak šli oba spolu. „Otče,“ oslovil Izák svého otce Abrahama. „Ano, můj synu?“ odpověděl mu. „Vidím oheň a dřevo,“ řekl Izák. „Kde je ale beránek k zápalné oběti?“ „Bůh si opatří beránka k zápalné oběti, můj synu,“ odpověděl Abraham. A tak šli oba spolu. Když přišli na místo, jež mu Bůh určil, Abraham tam postavil oltář a narovnal dřevo. Pak svázal svého syna Izáka a položil ho na dřevo na oltáři. Abraham vztáhl ruku a vzal nůž, aby svého syna podřízl. Vtom na něj z nebe zavolal Hospodinův anděl: „Abrahame! Abrahame!“ „Zde jsem,“ odpověděl. „Nevztahuj ruku na chlapce!“ řekl on. „Nic mu nedělej! Už jsem poznal, že jsi bohabojný – vždyť jsi kvůli mně neušetřil svého syna, svého jediného.“ Abraham tedy vzhlédl a hle, uviděl za sebou berana uvízlého za rohy v křoví. Abraham tedy šel, vzal toho berana a obětoval ho jako zápalnou oběť místo svého syna. To místo pak Abraham nazval „Hospodin opatří,“ takže se dodnes říká: „Na Hospodinově hoře se opatří.“ Hospodinův anděl pak na Abrahama zavolal z nebe podruhé: „Přísahám při sobě samém, praví Hospodin, protože jsi učinil tuto věc a neušetřil jsi svého syna, svého jediného: Nesmírně ti požehnám a nesmírně rozmnožím tvé símě – jako hvězdy na nebi a jako písek na břehu moře. Tvé símě ovládne brány svých nepřátel a ve tvém semeni dojdou požehnání všechny národy země, protože jsi uposlechl můj hlas.““
Genesis 22:1-18 B21
Po mnoha letech poznávání Hospodina, byl Abrahám připravený na nejtěžší zkoušku. Obětování Bohem zaslíbeného syna. Určitě byl zmatený, vždyť Bůh chce po něm, aby obětoval syna, o kterém tentýž Bůh zaslíbil, že z něho vzejdou mnohé národy. Jedno vylučuje druhé. Přesto šel. Věřil Bohu jak v jednom, tak v druhém. Pisatel Listu Židům o tom píše: “
Vírou Abraham ve své zkoušce obětoval Izáka. Ten, který přijal zaslíbení, obětoval svého jediného syna, o němž bylo řečeno: „Tvé símě bude povoláno v Izákovi.“ Počítal totiž s tím, že Bůh je schopen i křísit z mrtvých; a odtud ho také (obrazně řečeno) přijal.“
Židům 11:17-19 B21
Jak bychom se dnes zachovali my v této situaci. Řekli bychom si: “to nemůže být z Boha” nebo “ to ke mne nemluvil Bůh”, pochybovali bychom o zaslíbení? Víra, kterou zde Abrahám prokázal vyžaduje osobní poznání Boha. Abrahám nepochybuje, že k němu mluví Hospodin. Víra, kterou za ty roky od Hospodina získal ho vede k ujištění, že Bůh ví, co dělá a má řešení: “Bůh si najde beránka k zápalné oběti”.
I my se můžeme dostat do podobné situace, kdy máme zaslíbení a Bůh nás vede úplně jinudy. Kdy jsme zaskočeni Božím vedením, které si může odporovat, kdy nejsme schopni pochopit Boží příkazy pro nás osobně. I nás Bůh provádí zkouškami, ve kterých ho dokážeme více a více poznávat a důvěřovat mu, “že je schopen i křísit z mrtvých” a má vždy řešení.
Abrahám neměl Bibli, ze které mohl čerpat a učit se poznávat Boha. Přesto nepochyboval, že k němu mluví Bůh. I pro nás je vyvrcholením, víry Boží v nás, chození v takové jistotě. Dokonce jsme na tom mnohem lépe než on, protože již máme Písmo, které nám Bůh dal k našemu ponaučení. Včetně životního příběhu Abraháma.
Abrahám je představitelem doby před zákonem. Nemůžeme jeho život ( a životy praotců víry) posuzovat z hlediska zákona a dokonce ani ne z hlediska novozákonního, i když oni žili vírou a milostí Boží. Žili v naprosto jiné době s jinými pravidly a společenskými zvyklostmi a etikou. To, co však máme společné je charakter a boj o jeho proměnu. Boj o čistotu srdce, ve kterém tak často selháváme a potřebujeme Boží milost a milosrdenství k tomu, abychom došli do cíle, aby Boží víra v nás mohla dorůst tak jako v Abrahámovi.