„Bůh Abrahamovi řekl: „Své manželce Saraj už nebudeš říkat Saraj, Bojovnice, ale bude se jmenovat Sára, Kněžna. Požehnám ji a dám ti z ní syna. Požehnám ji a budou z ní národy, vzejdou z ní králové národů.“ Abraham padl na tvář, zasmál se a pomyslel si: „Copak se stoletému narodí syn? Copak Sára v devadesáti letech porodí?“ Odpověděl tedy Bohu: „Kéž je před tebou živ aspoň Izmael!“ Bůh však řekl: „Nikoli! Tvá manželka Sára ti vskutku porodí syna a dáš mu jméno Izák, Smíšek. Jemu potvrdím svou smlouvu, aby byla věčnou smlouvou pro jeho budoucí símě. Vyslyšel jsem tě i ohledně Izmaele. Hle, požehnám mu a způsobím, aby se nesmírně rozplodil a rozmnožil; zplodí dvanáctero knížat a učiním z něj veliký národ. Svou smlouvu však potvrdím Izákovi, jehož ti Sára porodí příští rok touto dobou.“ A když s ním domluvil, vznesl se Bůh od Abrahama.“
Genesis 17:15-22 B21
Izák se narodil devadesátileté Sáře a stoletému Abrahámovi. On byl tím zaslíbeným synem a nositelem Božího požehnání. Oba věděli, že Izák je velkým Božím zázrakem. Izák měl ještě sedm bratrů. Jednoho staršího z otrokyně Hagar (Izmaela) a šest pravděpodobně mladších z Ketury. Abrahám měl ještě další děti se svými družkami. Všechny zaopatřil a poslal je na východ daleko od Izáka.
Izákovi bylo třicet sedm let, když zemřela jeho matka Sára (127 let). Ve čtyřiceti se oženil s Rebekou a teprve po dvaceti letech manželství mu porodila dva syny Ezaua a Jákoba. Tak jako Sára, byla Rebeka neplodná a až po mnoha modlitbách otěhotněla. Na rozdíl od svého Otce a synů, byl Izákův život pokojný, mnoho důležitých věcí se stalo sice k vůli němu, ale šly mimo něj a nemohl je ovlivnit. Stojí za povšimnutí několik dat. Izák se narodil 392 roků po potopě. Ezau a Jákob Abraháma znali. Když Abrahám umřel, bylo jim patnáct. Všichni žili ve zvláštní době, kdy vymírali lidé dlouhého věku. Například Sem, syn Noema ještě žil padesát let po narození Ezaua a Jákoba. Byl již jediný, kdo poznal dobu před potopou. Za jejich životů a života Izáka umírali Arpakšad a Šelah (vnuk a pravnuk Noema) a Heber. Byla to doba, kdy lidé obecně věděli o Hospodinu a mnozí mu sloužili a zároveň to byla doba, kdy právě oni vymírali a nové generace hledali již jinde. Naslouchaly a vytvářely si mnoho různých božstev. Byla to doba bez zákona. Zapomínalo se na to, jak a proč Hospodin smetl ze země lidstvo potopou. Lidé brzo zapomínají. I my rychle zapomínáme na Boží požehnání a milost, kterého se nám dostalo v Kristu Ježíši. Rychle zapomínáme na jeho zázraky v našich životech a stále se poddáváme strachu z budoucnosti apd.
I my žijeme v podobné době, kdy dochází ke změně a ve světě se bude uctívat všechno možné, jen ne Kristus. Možná právě proto příběhy těchto mužů a žen mohou pro nás být velkým poučením.