Odejdi ze své země Hospodin Bůh řekl Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Učiním z tebe veliký národ a požehnám ti. Zjednám ti veliké jméno a budeš požehnáním. Požehnám těm, kdo ti žehnají, a toho, kdo ti zlořečí, prokleji. Všechny rodiny země dojdou požehnání v tobě.“ Abram tedy šel, jak mu řekl Hospodin, a šel s ním i Lot. Když odešel z Cháranu, bylo Abramovi sedmdesát pět let. Abram s sebou vzal svou ženu Saraj, svého synovce Lota a všechen majetek, jehož nabyli, i čeleď, kterou získali v Cháranu. Vydali se na cestu do kanaánské země a přišli do ní. Abram procházel tou zemí až k místu zvanému Šechem, až k dubu More. (V zemi tenkrát žili Kananejci.) Tehdy se Abramovi ukázal Hospodin a řekl: „Tuto zem dám tvému semeni.“ Abram tam proto postavil oltář Hospodinu, jenž se mu ukázal. Odtud se přesunul k horám na východ od Bet-elu. Vztyčil svůj stan mezi Bet-elem na západě a Ajem na východě, postavil tam oltář Hospodinu a vzýval Hospodinovo jméno. Potom Abram pokračoval v cestě a putoval na jih, k Negevu. (Gensis 12:1-9)

Encyklopedický ústav SAV

V jedenácté kapitle Genesis se dovídáme, že otec Abraháma Terach, odešel z Uru do Kanaánu. Tedy měl zamířené do oblasti biblické „zaslíbené země“. Došel však jen do Charánu na severu mezopotánie. Putoval kolem řeky Eufrat, kde byly již usazené mnohé rodiny a rody. Cestoval úrodnou a zavlažovanou zemí. Pokud chtěl do Kanaánu, musel s lidmi jít místy, kde byla voda. Kdyby chtěl jít přímo, pak by je čekala mnoha set kilometrová cesta pouští bez vody a tedy i smrt žízní.
Důvody, pro které Terach nedošel do Kanaánu neznáme. Víme, že zůstal na půl cesty. Usídlil se v Charánu. Víme, že rod v Charánu ještě více zbohatl a rozšířil se. (Možná to byl jeden z důvodů, proč Terach nešel dál, uviděl možnost se usídlit v zemi, kde je čekal blahobyt. Aspoň to nepřímo vyplývá z textu.) Byl to však on, pro kterého byl určeným cílem Kanaán.
Terach se usadil a nešel do předem určeného cíle. Bůh však začal promlouvat k Abrahámovi a začíná ho vést s jeho rodinou do konečného cíle – do země zaslíbené. Abraham neví, co všechno ho ještě čeká, ale pokračuje v cestě, kterou jeho otec opustil. Vzdává se pohodlného a bezpečného života v Charánu uprostřed velkého rodu a vydává se na nejistou cestu.
I když nevím, zda a jak Hospodin jednal s Terachem, že se Terach vydal z Uru do Kanaánu, připomíná mi to další příběh Bible. A to jak Bůh povolal prvního krále nad Izraelem Saula a on selhal – nedošel. Na jeho místo povolal Hospodin Davida, o kterém sám Bůh říká, že je mužem podle Božího srdce.

(Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem. Kazatel 1:9)

I nám se může stát, že nám Bůh vložil do srdce cíl, kam máme dojít. Službu, do které máme vstoupit… My však na té cestě potkáme něco, pro co nejsme schopni dojít. Vyměníme nejistý cíl, za jistotu zajištění, za jistotu života uprostřed rodu, za dobré zaměstnání nebo bydlení apod. Zapomeneme na to, kam jsme měli dojít, naše srdce se obrátí na opačnou stranu. Pak chodíme do církve a modlíme se za požehnání, protože někde uvnitř cítíme, že nejsme tam, kde jsme měli být a tajně závidíme těm, kteří se nezastavili a šli dál. Závidíme těm, kteří se za požehnání nemodlí, protože v něm žijí. Žijí totiž v Boží vůli a to je tím největším požehnáním.
Terach žil po odchodu Abraháme ještě šedesát let. Žil a zemřel v Charánu a ne v zemi, kam měl dojít.
Jak jsme na tom. Chceme dožít v Charánu uprostřed blahobytu nebo uprostřed Božího požehnání na cestě, po které nás vede Kristus. Je to na našem rozhodnutí.