Říkám vám, že pokud vaše spravedlnost nebude o mnoho převyšovat spravedlnost znalců Písma a farizeů, nikdy nevstoupíte do nebeského království.
Ježíš. (Matouš 5:20) 

Posledních dvanáct měsíců sloužíme u romských sborů.
Věřím, že charakterové vlastnosti, chyby, klady apod. jsou u všech sociálních, kulturních, národnostních skupin stejné. Rozdíl je pouze v tom, že u konkrétních skupiny lidí jsou některé viditelnější a některé skryté, některé mají silnější vliv na konkrétní skupinu a jiné slabší. Pro romskou kulturu je to vztah k rodině.
Proč o tom mluvím, při vyučování o autoritě a vedení? Náš vztah k rodině může kladně i záporně ovlivnit naše vedení a tím také to, jak budeme uplatňovat svou autoritu. U romských vedoucích to je nejvíce vidět, protože jejich vztah k rodině je silný, je jedním z pilířů jejich kultury. To, že věci zde byly tak zjevné, mne přivedlo k tomu, abych ve vyučování zaměřil jednu lekci i na tuto oblast.

Duchovní autorita je autorita, která má vliv a moc v duchovních – „ponebeských“ oblastech, kde se odehrává boj. Autorita, kterou nám dává Bůh, je podepřena dvěma pilíři a to : Právem a spravedlností. Žalm 89:15 „Právo a spravedlnost jsou tvého trůnu opora, láska a věrnost předchází tvoji tvář“  Ve chvíli, kdy jako autority nespravujeme viditelné věci podle práva a spravedlnosti, pak je omezena i naše autorita v ponebeských oblastech. Každé naše nespravedlivé rozhodnutí má vliv na boj, který bojujeme v duchovní oblasti. Jinými slovy, pokud nejednáme podle práva a spravedlnosti (Boží-Písma) a to nejen ve vztahu k lidem, které nám Bůh dal, abychom o ně pečovali, pak v duchovním světě dáváme prostor mocnostem a nadzemským duchům zla, aby nad námi vítězili. Ubíráme si tím sami z autority, kterou nám Bůh dal.

Rodina a příbuzní je jednou z nejčastějších oblastí, kde jako služebníci nejsme spravedliví, pravdiví a nedodržujeme právo.
Všimněme si, že vždy, když se dopustí přestupku, hříchu někdo v rodině, pak je to přece „úplně jiné situace“, než když to udělá někdo jiný. Nejen jako služebníci, ale obecně. Naše měřítka, přísnost, naše spravedlnost jsou jiné u své rodiny než směrem k druhým. Tlačili bychom stejně na vyloučení z církve nebo potrestání, kdyby se jednalo o našeho syna, nebo dceru. Rodiče?
Asi ne, ale pokud se jedná o jiného bratra, nebo sestru, pak přece…
Kritizujeme stejně vlastní rodinu na veřejnosti za chyby, jako kritizujeme chyby ostatních? Posuzujeme vlastní děti a jejich duchovní život podle stejných měřítek, jako máme na druhé?
Je možná pro nás čas se podívat z jiné strany na Ježíšova slova:
„Kdo má rád otce nebo matku více než mě, není mne hoden. Kdo má rád syna nebo dceru více než mě, není mne hoden.“

Je to i obráceně. Často vlastním dětem upíráme právo na normální dětství, protože to jsou děti služebníků. Klademe na ně větší nároky než na kohokoli jiného. Nejen u dětí, ale i u ostatních  rodinných příslušníků. Jako boží děti, potřebujeme žít ve spravedlnosti. Ta by měla vycházet od nás.
Naše „bližší košile než kabát“ nezasahuje jen do vztahů, ale i správy financí a rozhodování a spravování na místě, kde sloužíme.
První křesťané přepokládali, že spasení je pouze pro Židy. Po Petrově zjevení se jejich obzor rozšířil. Bůh nikomu nestraní. Nestraní našemu národu více než sousednímu, nestraní sousední rodině více než nám. Bůh jedná spravedlivě. Po nás chce, abychom jednali stejně. Zvláště pokud nám svěřil správu nad nějakou oblastí. (rodina, skupinka, sbor, denominace, křesťanské organizace….)

Boží spravedlnost a právo předchází milosrdenství a věrnost. Je lepší sloužit stejným milosrdenstvím všem, než za každou cenu uplatňovat právo. I v tom je Boží spravedlnost. Přesně tak Bůh jedná s námi. Bůh touží po záchraně lidí, ne po jejich odsouzení. Proto dal svého Syna. I naše spravedlnost má vycházet ze stejného postoje. Tak, jako Bůh vidí naši spravedlnost skrze oběť Ježíše, skrze jeho krev, tak bychom měli vidět kolem sebe i my. To je to „o mnoho převyšovat spravedlnost znalců Písma…“

Sloužili jsme a sloužíme pod různými vedoucími. Bylo jich celkem hodně. Měli jsem tu milost, že jsme se setkali s vedoucím, který cíleně hledal spravedlnost. I když se nám to mnohdy nehodilo, nelíbilo, musel jsem nakonec uznat, že je to spravedlivé rozhodnutí. Viděl jsem, že skutečně hledá a chce rozhodnout spravedlivě. Nikdy však o spravedlnosti nemluvil a nevymlouval se při rozhodnutích na ni. Jednal však spravedlivě. Jeho autorita rostla do té míry, že přerostla autoritu, která mu byla oficiálně svěřena.
Naopak existují vedoucí, jejichž rozhodování je podle emocí. Podle toho, jak se zrovna cítí, jak s nimi jiní jednají a jak se na ně lidé usmívají, jak je jejich nadřízení posekali nebo pochválili. Jsou hned tak, hned zase jinak. V jejich jednání nenajdete, že by hledali spravedlnost. Jen ve světlých chvílích, postřehneme milosrdenství.
Znakem takových vedoucích je, že jejich autorita v žádném případě nedosahuje autority, kterou původně dostali. Naopak spíše stále klesá a klesá, i když si ji někteří snaží vynutit.
Jakou autoritou chceš být?
Chceš hledat a jednat v Boží spravedlnosti, kterou předchází milosrdenství a věrnost? Je to ta nejlepší cesta jak podepřít tvou Bohem danou autoritu.

Zachariáš 4:5-7 Promluvil a řekl mi: Toto je Hospodinovo slovo k Zerubábelovi: Ne silou ani mocí, ale mým Duchem, praví Hospodin zástupů. Čím jsi, veliká horo? Před Zerubábelem se staneš rovinou….

Něco podobného, můžeme číst i v NZ. Ježíš říká: „…když budete mít víru a nebudete pochybovat….kdybyste řekli této hoře: „Zvedni se a vrhni se do moře!“, stane se to. (Matouš 21:21)

Zerubábelou horou byly intriky nepřátel, starosti, problémy.
S naší horou je to podobné. Máme promlouvat ve víře k hradbám, které jsou postaveny v mysli lidí, aby padly a nebránily lidem uslyšet a přijmout  pravdu, máme promlouvat do situací, k nemocem… .
I to je modlitba. Zatím jen většinou prosíme, aby to za nás udělal Ježíš.

Davit napsal mnoho žalmů. Ve většině z nich chce, aby Bůh ztrestal svévolníky, porazil nepřátele. David skutečně bojoval proti fyzickým nepřátelům, i když určitě znal duchovní boj. Bojoval proti tělu a krvi. Bůh ho také nenechal postavit chrám, protože prolil mnoho krve. My v novozákonní době nebojujeme proti lidem – proti tělu a krvi, ale bojujeme boj s nadzemskými mocnostmi zla.
To je velmi důležité si uvědomit, když se modlíme a mluvíme  do situací. Někdy naše slova nemají autoritu a moc, jen proto, že nejsme v srdci spravedliví a spíše chceme jako Davit vidět naše lidské nepřátele na kolenou a nebo ještě hůře.  David nepostavil chrám, my jsme však chrámem, ve kterém přebývá Duch svatý.

Naším úkolem je být nástrojem pro osvobození lidí, pro naplnění Božího království, být Božím požehnáním pro svět. Před vším tím však být a stát se blízkými společníky našeho Pána a Otce. Jen v jeho společnosti naše srdce může dorůst do Boží spravedlnosti a touhy po tom, aby všichni mohli být spaseni. A i o tom je Nový zákon.

Věřím, že žijeme v době proměny myšlení církve.
Takové proměny, jako bylo Petrovo poznání, že milost je i pro pohany a ne jen pro Židy, takových změn v myšlení jako přinášeli John Wyclif a u  nás Jan Hus, Martin Luther. Moravští bratři…  Změna chápání Písma v tom, co Ježíš nám přikazuje. Vidím, jak se toto myšlení posunuje napříč celou církví. Tato změna nás a církev konfrontuje s tím, jak žijeme Krista. Dnes již neobstojí doktríny jednotlivých denominací, které vedly denominace po řadu desetiletí i staletí. Bůh se rozhodl zatřást těmito hodnotami, aby byl opět v samém středu uctívání On sám a ne učení. Aby církve neměly jako základ doktrínu, ale živého Krista a byli plné Boží moci. Plné Ducha svatého. Tak i jednotlivci.
V předchozím zamyšlení jsem psal o desateru, ale pod zákon můžeme dostat lidi i jinak. Přivedeme je ke Kristu. Oni uvěří, přijdou do církve a my je pak přivádíme k doktríně a učení jako k tomu nejdůležitějšímu. V podstatě je nasměrujeme od živého Krista a Ducha svatého někam k dodržování doktrín a denominačních pravidel. Tím se proměňují ne do podoby Krista, ale k obrazu denominace nebo společenství.
Vrátím se ke Starému a Novému zákonu. Základní rozdíl v nich je v tom, jak se na lidi dívá Bůh. Ve Starém zákoně se Bůh na lidi dívá přímo. V NZ pak přes oběť Ježíše Krista. V tomto pohledu je zásadní rozdíl, skrze který přichází mnoho změn pro novozákonní věřící.
Boží pohled na lidi přes Krista a jeho prolitou krev, je smíření s člověkem. Krev Ježíše Krista je dostatečná k tomuto smíření (odpuštění hříchů člověku). Proto při narození Ježíše slyšíme anděla říkat: „… a lidem dobrá vůle“ Bůh oznamuje lidem, že našel v nich zalíbení a důkazem je narozený Ježíš.
Když odsuneme stranou Ježíše z Božího pohledu, objeví se před Božíma očima hříšný člověk, který stále dokola podléhá hříchu, odchází od Boha a prolévá nevinou krev. To je starozákonní pohled  na člověka. Proto Bůh ve SZ dává lidem pravidla, aby věděli, co je správné a co ne. Vypadají jednoduše, přesto je člověk nedokáže naplnit. Tato pravidla dává skrze prostředníka – Mojžíše.
Pak ještě několikrát do příchodu Ježíše  Bůh si povolává prostředníky mezi lidem a ním, kteří se přimlouvají před Bohem za lidi. Všichni tito přímluvci a prostředníci jsou nedokonalí lidé a umírají. Ať již Mojžíš, David, Daniel…
Novozákonní doba má jediného a dokonalého přímluvce Ježíše Krista. Není potřeba dalších prostředníků. Jednou pro vždy stačí Ježíš Kristus. Jeho oběť je dostatečná, aby stál mezi námi a Bohem.
Často se chceme postavit do role starozákonních proroků a služebníků, kteří byli prostředníky mezi Bohem a národem.
Říkáme tady jsem Bože, stojím tady mezi hříšným národem a tebou a vyznávám jeho hříchy, odpusť jim. (Bůh již toto smíření vyhlásil, v Kristu odpustil, jde o to, kdo to přijme) V novozákonní době toto postavení patří Kristu a ne nám. On zemřel i za národy, rodiny i jednotlivce. Za všechny hříchy světa. Ne my. Děláme tím z něho nedostatečného zastánce, nedostatečného přímluvce. Chceme dělat něco, co udělal již Ježíš před dvě tisíci let. Říkáme: Já to vezmu na sebe Ježíši, do svých rukou a modliteb, když na všechno nestačíš“
Místo, abychom dělali to, co máme. S odvahou se podívali lidem do očí a zvěstovali jim Slovo Boží a evangelium o Ježíši Kristu, moc ke spasení nejen pro Židy, Řeky, ale pro všechny na světě. Aby mohli uvěřit a přijmout toto Boží smíření se světem. To je především to, co máme dělat a ne napodobovat to, co dělali proroci v době, kdy ještě Ježíš nepřišel na zem, nezemřel a nevstal z mrtvých. V době, kdy Bůh se na svět nedíval skrze Ježíše Krista.

Všiml jsem si, jak dokážeme manipulovat s tím, co platí a neplatí ze Starého zákona.  Kde je vlastně pravda? Jaký je vlastně zásadní rozdíl, mezi SZ a NZ? Nakolik stát na starozákonní zvěsti? Řídit se jenom NZ? Myslím, že každý věřící, který čte Písmo, si tuto otázku dříve nebo později položí. Zvláště tam, kde při kázání a vyučování je jednou kladený důraz jen na novozákonní pohled a za chvíli se  máme opět řídit starozákonním pohledem.
Co s tím?
Když jsme uvěřil, věděl jsem, že Bůh mne miluje a druhou věc, kterou jsem vnímal, že Bůh je stejný. Charakter Otce se nezměnil.
Byl stejný před SZ, je stejný dnes a bude i nadále. V čem je pak změna. Prošel jsem několika církvemi, než nás Pán nakonec usadil v Armádě spásy. Slyšel jsem mnoho různých vyučování. Valná část vyučování, která jsem slyšel byla jen opakováním toho, co která denominace učila. Někdy, někde, něco, někdo přijal a pak se to několik generací vyučovalo jako fakt. Bez prožití. Možná jsme něco prožívali, ale měli jsme k tomu „jasný“ denominační výklad, který je pravdou, i když to nějak „skřípalo“. Myslím si, že mnohokrát to skřípalo právě v tom, jak se spojoval SZ a NZ. Uvedu jeden příklad: DESATERO.

Víme, že spasení je z  MILOSTI, že si ho NIČÍM nezasloužíme, nekoupíme, nezdědíme.
„Spaseni jme z milosti, skrze víru v Ježíše Krista.“
V NZ se naplňuje zaslíbení, že nám Bůh vepíše Slovo do našich srdcí, že je promění z kamene na maso, že se bude procházet mezi námi, bude v nás, že nám dá svého Ducha.
Vnímáme naši proměnu, jako zásah Ducha svatého do našeho srdce.
Pak přijde vyučování o striktním dodržení desatera, abychom mohli být spaseni. Navrátíme ty, kteří přijali milost spasení, kteří jsou ve vztahu s Bohem skrze Ducha svatého pod  zákon a jeho prokletí, protože jen z příkazu člověk nedokáže dlouhodobě něco dodržovat. Když vezmeme jen první přikázání: „Budeš milovat Boha…“ Mohu říci „miluji Boha“, ale bez Ducha svatého, to nedokáži udržet. Jsou situace, kdy bychom od Boha odešli, kdy můžeme pochybovat o tom, že je, kdy můžeme Boha začít nenávidět. (Ďábel se stará, aby to tak bylo.) Bez podpory a moci Ducha svatého bychom to nedokázali udržet.
Tím neříkám, že desatero je špatné. Ne, není. Platí a je pravdivé a bude platit. Je však pro ty, kteří nežijí z Ducha a z milosti. Pro ty, kteří nepřijali Krista je jasnou normou, která jim má také ukázat jejich nedokonalost a hříšnost.  Ti, kteří žijí z Ducha, mají vše v sobě a jsou proměňování Slovem pravdy (Kristem), které má moc vysvobodit, skrze Ducha svatého, kterého přijali.
Buď žijeme z milosti, nebo ze zákona – desatera.
Buď věříme v očišťující oběť (krev) Ježíše Krista, která smývá naše hříchy a přivádí nás skrze víru ke spasení, nebo věříme v moc dodržení desatera. Pak musíme dodržet celé desatero včetně dodržování soboty, jako jednoho z pravidel k dosažení spasení. Musíme však počítat s tím, že jsme se tím zbavili milosti. Nemůžeme mít obojí. Milost i zákon. Musíme si vybrat.
Já žiji a chci žít i dál z milosti v Duchu svatém.

Byl jsem několikrát svědkem různých rozhovorů a především monologů na téma : „To nemůže být z Ducha svatého“. (Včetně těch mých.) Za ty roky jsem vypozoroval u sebe i mých sourozenců v Kristu, že často je zaručeně z Ducha svatého to, co se děje podle našich představ. Když se to děje, dělá, jedná, jak jsme si to naplánovali, nebo jak jsme o tom přemýšleli a především jak se nám to líbí a je to pro nás příjemné. Pokud se Boží věci odchylují od našeho myšlení, začneme přemýšlet o tom, jestli je to vůbec z Ducha. To, jak velmi se odchylují, v nás posiluje přesvědčení, že to nemůže být z Ducha svatého. Většinou se tomu začneme bránit, proti tomu se modlit a bojovat. Cele nás to zaměstná a pohltí. Jsou to ty nejtěžší „boje“, které nás vyčerpávají. Proč? Protože ve většině případů se stavíme proti Duchu svatému. Modlíme se proti Bohu a jeho vůli. Může nás to přivést až k nemoci. (Díky Otče, že máš s námi trpělivost a slitování i v takových chvílích.)
1. To jestli se nám něco hodí do krámu nebo ne, nemůže rozhodovat o tom, jestli to je z Ducha svatého nebo ne. Ani naše pocity. Potřebujeme skutečně znát a poznat, co je z Ducha svatého.
Nejtěžší je, když někdo rozhoduje o našich životech, o věcech, které se nás přímo, nebo nepřímo dotýkají. Například vedení církve, nadřízení v práci (myslím teď křesťanskou organizaci), nebo společná rozhodnutí například na skupinkách apod. To také zahrnuje rodinu a rozhodování v rodině. Zde se dokážeme velmi razantně postavit proti. Možná jen proto, že někdo rozhodl za nás. Nejde přece o naši ješitnost, ale o to zda je rozhodnutí z Ducha nebo ne. Není důležité, zda rozhodujeme my, ale zda je z Ducha. Po ješitnosti je dalším naším problémem nedůvěra v rozhodnutí jiných. Prostě nevěříme, že by někdo jiný (než já) mohl znát Boží vůli a rozhodnout z Ducha.
Potřebujeme se zastavit a musíme předem, než se rozhodneme nedůvěřovat a pustíme z uzdy naši ješitnost, začít toužit po naplnění Boží vůle. Oddělit se od svých plánů, pocitů a myšlení a ptát se Ducha svatého. Většinou to děláme obráceně. Necháme volnou ruku našemu rozhořčení, ješitnosti, protivenství a pak se teprve ptáme. Většinou si na to hned sami odpovíme, ve jménu Ducha svatého. Navíc se k rozčilování ještě více burcujeme.
I když nic neslyším, mohu požádat, aby Pán zastavil to, co není od něho. Pak také musím věřit, že skutečně projde pouze to, co je od něho a přijmout to. Buď mu v modlitbě důvěřuji. Pokud ne, pak je těžké hledat jeho vůli. Nemohu vejít do vůle toho, komu nedůvěřuji.
2. „Co je z Ducha poznáš podle toho, že v tom máš pokoj.“ Další věta, která se často používá. Z vlastní zkušenosti vím, že při vstupování do Boží vůle nepředchází vždy pokoj. Většinou jde o velký tlak, někdy i nejistotu, … . Je to z toho důvodu, že ďábel nechce, abychom se dostali do Boží vůle. Začne používat všechny možné triky a lži, aby nás odvedl. Chce nás vyvést z pokoje, znervóznit nás, abychom pak nebyli schopni rozpoznat, co je Boží cesta. Pokud v takové chvíli mohu mít pokoj, pak jen v tom, že mne Pán drží a dovede, když mu důvěřuji.
Slýchávám lidi, kteří tím, že mají pokoj, si omlouvají život v hříchu.

3. Nesnažme se za každou cenu okamžitě rozhodnout, co je z Ducha a co není. Často musíme počkat až na to, jaké ovoce vyroste. Podle toho se pozná, z jakého stromu ovoce bylo. Zda ze stromu života nebo smrti.

Včera dávali v televizi na některém z programů film Dobyvatelé ztracené archy z cyklu Indiana Jones . Nedíval jsem se včera na něj, ale znám ho z dřívější doby. Ve filmu jde o získání biblické archy úmluvy, pro její údajnou moc nad nepřáteli. Kdo jí vlastní, je neporazitelný. Aspoň tak to je ve filmu.
Křesťan si může říct, že to je pěkný nesmysl a film odmítne.
Přesto stejné myšlení je popsané i v Bibli. Za dnů kněze Elího a jeho synů bojoval Izrael s Filištínci, kteří je porazili. Proto nechali Izraelci přinést archu úmluvy a nést ji před vojskem. Mysleli si, stejně jako ve filmu, že schrána má zvláštní moc. Neměla, Izraelci byli poraženi a schrána byla odvezena Filištínci.
Ti, kteří čtou Bibli, ví, že pokud se někdo dotkl schrány, a to i když chtěl zabránit jejímu pádu, zemřel. Víme, že když Izraelité přecházeli Jordán, první vešli do vody ti, kteří nesli schránu. Jakmile byla schrána uprostřed Jordánu, voda přestala téct a Izraelité přešli suchou nohou. Mohli bychom najít další příběhy, kdy se projevila moc skrze schránu. Proč měla schrána někdy moc a jindy ne? Nejde zde o moc nějaké věci, byť byla udělaná na příkaz Boží. Jde o to, že při schráně byla Boží přítomnost. Tato Boží přítomnost byla vyjádřením vztahu mezi Izraelity a Bohem. Pokud Izraelité byli Bohu nevěrní, kněží prostopášní a zlí, pak Boží přítomnost se od lidu vzdalovala a Bůh je vydával napospas jejich nepřátelům. Tedy i Boží přítomnost u schrány nebyla.
Jak to souvisí s námi dnes, v době milosti. I my si často vytvoříme nějakou svoji schránu úmluvy. Je snadnější se držet za křížek na krku (za kříž ve sboru, nějaký obraz..)  a věřit, že to zvýší moc mé modlitby, než žít život v Boží přítomnosti. Je snadnější žít v hříchu a snažit se pak své modlitby podepřít nějakým dobrým skutkem. Je jednodušší sloužit Bohu, než žít svatý život v neustálém vztahu s ním. Všechno to na venek vypadá přitom zbožně. Držení se křížků, dělání dobrých skutků, služba. Navíc, když je to spojeno s pláčem a jinými projevy emocí.
I my dnes máme své schrány úmluvy, o kterých si myslíme, že mají nějakou zvláštní moc. Že skrze ně vyhrajeme. Že jsou zvláštní mocí pro stahování Boží přízně. Ne, nemají a nejsou. Vše je o vztahu s Bohem a o tom jaký tento vztah je. I nevěra je vyjádření vztahu, tak jako lhostejnost, manipulace, vydírání … . Jaký je náš vztah?
Nevěříme a nespoléháme se více na naše archy, než na Boha?
Když to přeženu, někdy více důvěřujeme modlitbě jako nějakému nástroji přízně Boží, než Ježíši samotnému. „Ježíši, jak je to možné, že se nic neděje, když se tak moc za to modlím?“  My máme již Boží přízeň skrze Ježíše Krista. I moc a vše, co potřebujeme skrze zástupce, kterého nám poslal, Ducha svatého. Zkusme čas, který tak usilovně věnujeme modlitbám, trávit v přítomnosti, obecenství s Duchem svatým. Jen tak v radosti z jeho přítomnosti a jeho dobroty. Možná pak uvidíme zázraky, o které jsme se ani neodvažovali požádat.

Když přijdete do knihovny,  a budete se probírat knihami, zjistíte, že největší regál mají kuchařky. Zvláště v poslední době všichni píší své návody na vaření.
Za několik posledních desetiletí by zaplnily několik regálů, možná i celou knihovnu také knihy, které přináší určitě zaručené návody na to, jak máme jako křesťané žít a návod na to, jak se nám to zaručeně bude dařit. Časem však zjišťujeme, že to zas tak nefunguje. Že to asi zase úplně tak nebude, jak to bylo napsané. Jindy zkopírujeme službu, kterou někdo dělá, a skrze kterou je přiváděno mnoho lidí do Božího království, proměňovaný svět, nebo jen jeho malá část. Opět časem zjistíme, že nám i toto nefunguje. Necháme toho a zaměříme se hledat něco  originálního, co  „má“ Pán pro nás (jen pro nás). Mnozí hledají stále. Nic jim však nefunguje. Mnozí se v církvi snaží o ten správný křesťanský život a uvnitř jsou ztrápeni, protože ví, že to funguje jen navenek nebo je to nestálé. Není nic smutnějšího, než smutný křesťan. Smutný z toho, že ví, že to není tak, jak by to mělo být.
Máme hledat nejprve Boží království. Když se zaměříme na to, co budeme dělat v Božím království,  zjistíme, že jedinou „činností“ v něm bude chválení a uctívání Boha. Smyslem naší věčnosti bude neustálý projev vděčnosti, úcty a lásky k Bohu. Boží království není o lásce k druhým, ale o lásce a vděčnosti ke Králi. Když to zjednoduším je to o tom: „Ty jsi dobrý Král“, „Mám tě rád/ráda“, „Díky, Tatínku“, „Nevyměním Tě, za nic“ …
Je to o silné osobní lásce k Bohu.
Mnohdy prosíme o lásku k druhým lidem, jako bychom již Boha milovali dostatečně a nyní jen potřebujeme tu jednu maličkost – milovat druhé.
Jak ale milujeme Boha? Je to silná láska? Je to osobní láska?
Jsme na tom tak, že můžeme říci: “ Ježíši, pokud by vztah s tebou měl ochladnout, tak se raději svého vztahu k tomuto člověku vzdávám, kdybych měl pro tento dům (auto, majetek), práci, službu, rodinu přijít o plnost vztahu s tebou, já se jich vzdávám, pokud by mě měla svoboda připravit o plnost lásky k tobě, raději budu do smrti ve vězení, ale s tebou. Pokud něco z toho nemůžeme říci, pak naše láska k Pánu není dostatečná. Stále milujeme více sebe než Ježíše. A vše o naší lásce k němu jsou jen slova, slova, slova.
To, že říkám, že miluji, lásku nedokazuje. Láska buď je nebo není.
David dokonce přikazuje své duši a nitru, aby dobrořečilo Hospodinu.
Představme si, že svým rodičům říkáme, jak jsou dobří rodiče. Říkáme jim to z hloubky našeho srdce. Rodiče to poznají, zda je to jen tak, nebo pravda v našem srdci. Znají nás. Pokud je to pravda, pak je to vede k tomu, aby nám pomáhali ještě více, než kdy předtím. Radost, kterou jim to udělá, nám naplní naše přání nad očekávání, protože oni znají naše sny a přání. Snaží se je naplnit dětem, které je mají rády. To děláme my lidé.
O co víc, pak Bůh, když vidí své děti, jak ho opravdově milují a říkají :“Jsi tak dobrý Tatínku“. Pak nepotřebujeme přinášet své prosby, protože On ví předem.
V Božím království budeme navěky chválit a dobrořečit našemu Bohu. Pokud ti tato představa připadá nudná, nebo se na ni netěšíš, nechtěl bys ji již prožívat tady, protože tady toho musíš ještě tolik udělat, stihnout, prožít, protože máš před sebou tolik služby pro Pána, pak ti chybí láska k Hospodinu.
Jak jsem již napsal: „láska buď je nebo není“. Pokud vnímáme, že nám láska k Bohu chybí, nebo je jen tou naší lidskou, sobeckou láskou, přestaňme prosit o lásku k lidem a začněme volat:“ Dej mi oheň lásky k tobě, Duchu svatý, lásku k Ježíši, která bude přetékat, věrnou a vášnivou lásku k tobě Hospodine.
Pokud bych byl rodič dítěte, které by mne prosilo o lásku ke mě. Pokud bych měl tu moc, rád bych mu ji dal.
Otec nebeský tu moc má. Na rozdíl ode mne je dokonalým otcem. Tak o co více ji nám dá, když o ni prosíme.
Všechno ostatní nám pak bude přidáno a nebudeme muset hledat návody u jiných, jak být dobrým křesťanem.
Prostě budeme Božími dětmi, které milují svého Otce a dobrořečí mu.

Představme si příběh. Dva kamarádi spolu hovoří o jídle, které bylo před nimi. Jeden ví o tom jídle všechny detaily. Zná všechny suroviny a to i ty exotické, které se do jídla přidávají a také přesný recept. Z jeho vyprávění ten druhý dojde k názoru, že to jídlo musí být nesmírně dobré.  S chutí se do něj zakousne. Jídlo má však  pro něho tak odpornou chuť, že běží na toalety, aby se zbavil toho, co spolknul.
To, že někdo, dokonce i my, známe recept, nám nezaručuje, že nám jídlo bude chutnat. To, co chutná lidem v Japonsku, Mongolsku nebo někde Malajsii, nemusí chutnat nám v Evropě.  Lidé, kteří však dlouhodobě žijí v těchto oblastech si na jídlo přivyknou a po čase se ztotožní i s chutí národa, ve kterém žijí.

Jonáš je známý především tím, že tři dny cestoval mořem v útrobách velké ryby. Pro mne je však jasným příkladem, že nestačí znát Boží charakter k tomu, abychom byli poslušni jeho hlasu. Jonáš přesně věděl, jak se Bůh zachová. Ve čtvrté kapitole (Kniha Jonáš) sám Bohu říká: “ No prosím, Hospodine, neříkal jsem to ještě doma? Právě proto jsem předtím utíkal za moře: Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a soucitný, shovívavý a nesmírně laskavý a který od zla upouští. Radši mne teď Hospodine rovnou zabij.“ Jonáš chtěl zemřít proto, že se nestalo to, co říkal lidem v Ninive. Že Bůh jim odpustil a nezničil toto velké město, protože po Jonášově slově činili pokání a odvrátili se od svých zlých skutků. Jonáš věděl, že jim Bůh odpustí a nechtěl vypadat před lidmi jako falešný prorok. Šlo mu o vlastní prestiž. Raději by nechal zemřít sto tisíc lidí, než by zemřel své pověsti. Jsme schopni litovat a rozplakat se nad zničenou věcí, ale nejsme schopni přitom být plni slitování a soucitu s lidmi, pokud by nás to stálo naši prestiž, nebo bychom tím o něco přišli.
Nestačí vědět a znát charakter Boží, potřebujeme se nechávat denně proměňovat. Je psáno, že jsme chrámem Božím, že v nás přebývá Bůh. Nech ho tedy v sobě jednat jak na venek, tak uvnitř tvého srdce, duše a myšlení. Časem pak zjistíme, že začínáme o lidech smýšlet stejně jako On, který je plný milosti a slitování a jehož dobrota nás přivádí k pokání.
Budeš se divit, možná pak budeš ochotný/ochotná položit život za druhé, budeš toužit více po tom, aby lidé se proměnili a získali věčný život, i když to bude třeba stát, že přijdeš o své dobré jméno, peníze, postavení, čas nebo možná i o život.
Chceš dál reptat jako Jonáš?
Já rozhodně ne.

Proroctví. Ke slovu proroctví se věřící staví velmi rozdílně a samotné slovo v nich vyvolá různé představy a souvislosti. Lidem, kteří jsou zaměřeni více na Starý zákon, se mnohdy vybavuje se slovem proroctví spojení s Božími soudy nad lidmi, národy, Izraelity. Jiní si proroctví spojují s odhalením jejich budoucnosti, jejich cest apod. (Neřekl ti něco Pán pro mne?). Pak jsou také ti, kteří prorokování mají spojené se získáním autority a určité moci a vlivu v křesťanských kruzích. (Seslání ohně na vojáky, lidé, kteří na slovo apoštolů padají mrtví k zemi, nebo oslepnou apod.) Takových představ je mnohem více. Všechny tyto představy a asociace jsou vyvolávány lidským postojem ke slovu proroctví a všemu, co je s tímto slovem spojeno.  Dokazují neznalost Pána, neznalost Boha. Toho, jaký Bůh je.

Říkáme podle Písma „Bůh je láska“, ale nejsme schopni tuto větu uchopit ve svém životě s Pánem. Proroctví je především důkaz a prokazování Otcovy lásky k člověku.  Je to slovo Otce, který s láskou, trpělivostí, dobrotou promlouvá ke svým dětem, aby je mohl skrze Slovo proměnit, podepřít, napravit, uvolnit děje a procesy, skrze které nás vychovává a přivádí až k podobě svého Syna. Interpretace Božího slova bez uvědomění si této věci, není skutečným proroctvím.  To platí jak na čtení z Bible, tak na prorocké slovo. Obojí může být bez moci a zneužito nebo může být plné života a Boží moci. Buď se stane pouze frází, nebo životem. Nejde o přesnost slov, ale Ducha Božího v nich. Buď tam je, nebo není. Pokud slovo není motivováno Boží láskou, není v tom Bůh. Někdo se teď může pohoršit nad mým prohlášením, že nejde o přesnost slov, ale je to tak. Každý z nás stejně máme jinou představu o tom, co slova vyjadřují. Jak často si nerozumíme proto, že si každý myslí pod stejnou větou něco jiného. Proto je důležitější Duch, který dokáže ozřejmit, o co tu jde. Dokonce v jiném čase máme jiné poznání ze stejného slova, které jsme četli před rokem, nebo před měsícem.  Mimochodem máme několik druhů překladů Písma, ale je to Duch, který dává význam a život obsahu, ať již je to ten nebo onen překlad.

Jak funguje proroctví?  Mnoha způsoby. Jedním z nich je, že Bůh se dotkne člověka a začne skrze něho mluvit. Nemůžeme to ovlivnit a divíme se tomu, co říkáme. Jako bychom byli vedle a sami poslouchali to, co říkáme. Může to být formou mluveného nebo zpívaného slova.

Jiný způsob je, že Bůh nám dá prostor uvidět věci, lidi, situace jeho očima. Najednou vidíme to, co vidí Bůh a jen to popíšeme. Někdy nám dá nahlédnout do toho, co s člověkem, se situací zamýšlí udělat. Může se stát, že místo slovního popisu to vyjádříme obrazem, tancem, písní. Není to však tak časté jako vyjádření slovem. Zde jsme ztotožněni s Božím pohledem.

Další ze způsobů jak funguje proroctví  je, že Bůh skrze Ducha svatého s námi o tom hovoří. Předem říká to, co máme někomu, nebo někde říci, nebo napsat. Někdy s ním o tom mluvíme a můžeme se přitom za člověka, nebo situace u Otce přimlouvat, jindy je to jen formou oznámení toho, co Bůh chce dělat, co budou dělat lidé, co se bude odehrávat. Pak přichází chvíle, kdy se s člověkem, nebo situací setkáme a začneme mluvit. Ne vždy jsou slova naprosto stejná jako, jako když s námi mluvil Bůh o tom, co máme tomu člověku říci, ale je v nich tentýž obsah a Duch. Někdy je slovo rozšířeno o další věci, protože situace postoupila dál, člověk se změnil k lepšímu nebo horšímu. Přestože to Pán ví předem, že přijde změna, většinou nám to předem neříká, aby nás to nezmátlo. Především u lidí a situací, které známe a jsme v nich nějak zainteresováni. Také proto, že jsme jako lidé náchylní k rychlým soudům. Nemusíme mluvit jenom k lidem. Můžeme mluvit do dějů a do situací.

Také k nám může mluvit formou různých „obrazů“, které kolem sebe vidíme a které pak použije jako názorný příklad (tok řeky, vítr, bouři, stromy, nerosty, profese … ). V takovém případě jde většinou o slovo k lidem (národům), kteří mají něco společného s tím, k čemu, nebo o čem Pán mluví. Může mluvit k někomu konkrétně a zároveň také k lidem, kteří mají stejný nebo podobný charakter, způsob života nebo nějak jinak patří do této skupiny.

Je mnoho dalších způsobů – sny, obrazy, vidění apod. Mimo první způsob je proroctví vždy spojené s osobou, skrze kterou je řečené, nebo jinak vyjádřené. Téměř vždy má tato osoba vliv na to, jak je obsah proroctví interpretován, předán těm, kterým patří. Předání proroctví může ovlivnit momentální nálada, starosti toho, kdo proroctví přináší, ale také jaký má vztah k tomu, ke komu je poslaný. Proto ten, koho Bůh tím pověřuje, je odpovědný za to, aby slova byla předaná se stejným postojem, jaký má Bůh. Tedy především s postojem lásky k člověku. Někdy je potřeba s předáním slova počkat, až si sám posel srovná vlastní city, duši, myšlení a podřídí je pod moc Ducha svatého.

Jsou dvě velké chyby, kterých se dopouštějí lidé s darem proroctví v době, kdy se teprve seznamují s tímto darem a dělají první krůčky (ale setkal jsem se s těmito dvěma chybami i u služebníků, kteří slouží již delší dobu). Jde o to, že ve sborech, kde lidé vychází dopředu pro modlitby, služebníci s tímto obdarování se snaží vždy něco lidem říct, protože se to od nich očekává. Není to pravda. Pokud mi Pán nic neříká, mlčím. Nemusím za každou cenu říkat věci od Pána a přitom nic neslyšet. Většinou člověk pak vypotí nějakou člověčinu, podle toho, co ví, nebo si myslí o člověku, který za ním přišel.  Stačí však člověku požehnat.  Musíme si uvědomit, že naše slova mají moc, i když nejsou od Pána. Mohou ovlivnit život člověka a dokonce mu přehodit výhybku mimo Boží cestu. Setkal jsem se s mnoha sourozenci, kterým někdo prorokoval, a oni se tohoto proroctví drželi, i když bylo zřejmé, že Bůh má pro ně úplně něco jiného. Do dnešního dne se z toho nevzpamatovali.

Druhá chyba je podobná. Za lidmi s darem proroctví chodí lidé s prosbou, aby se za ně modlil a něco pro ně od Pána přijal. Pán vkládá do srdcí svých dětí to, co potřebují. Není potřeba na požádání se snažit stáhnout nějakou informaci. Naopak před Pánem je to něco špatného. Ve starozákonní době byli vidoucí, za kterými lidé chodili. Dnes však Pán seslal svému tělu Ducha svatého, skrze kterého každý věřící může mít osobní vztah s Bohem. Je lepší přivést lidi k tomuto, než být pro ně stahovačem informací z nebe. Ve většině případů stejně tito lidé neposlechnou nebo nakonec nepřijmou, co by jim Bůh takto předal. Proč? Protože, pokud jim Bůh chce něco říct, řekne jim to sám. Vloží jim to do srdce, do myšlenek. Jde jen o to, zda se to člověku líbí a zda chce poslechnout. Pokud ne, hledá nějaké potvrzení, které by mu dalo za pravdu a obchází lidi s prorockým obdarováním, jen proto, aby mu potvrdili jeho verzi. Samozřejmě, že všichni takoví nejsou, mnoho hledá potvrzení slova, které dostali, aby se ujistili, že je od Pána. Ani to však osobně nepovažuji za úplně zdravou formu, protože Pán má své způsoby potvrzení. (Ale je to jen můj osobní názor a zkušenost, proto tento způsob nevylučuji.)
Je mnoho lidí, kteří říkají, že nic neslyší, proto chodí za lidmi s tímto obdarováním. Právě těm je potřeba se věnovat a pomoc jim dojít do takového vztahu s Duchem svatým, aby byli schopni v nějaké porozumět tomu, jak a v jaké formě k nim Pán mluví.

Na začátku jsem napsal, že prorocké slovo uvolňuje (spouští) děje, ovlivňuje situace. Proto je důležité, aby bylo vysloveno. Jsou věci, které Bůh dělá i bez toho, aby byly vyřčeny nebo jinak oznámeny. Jsou však situace a procesy, které nikdy nenastanou, dokud k nim, nebo o nich nevyneseme slovo od Pána. Je to odpovědnost toho, ke komu Pán mluví. Lidé s prorockým darem, se musí naučit, kdy takové slovo použít. Pokud promeškáme čas, nebo z jakéhokoli důvodu neřekneme zjevené slovo, některé věci se nikdy nestanou.  Pak, až to pochopíme, již není možné to učinit. „Řeka totiž teče dál a tam, kde stojíme, protéká již jiná voda.“

Existuje nějaká podmínka, abychom mohli prorokovat? Ne, neexistuje. Proroctví je od Pána. Pokud člověku tento dar dá Duch svatý, pak je to na něm. On dává, jak sám uzná za vhodné. Pokud jsme zjistili, že tento dar máme, nemusíme se ho bát. Pokud jsme před Pánem upřímní a přistupujeme k lidem a církvi s láskou Kristovou, pak se nemusíme bát chyb. Pokud jsme něco „zvorali“, pak je potřeba přijít upřímně za Pánem, aby to „zachránil“. On to udělá a naši chybu obrátí v požehnání. Musíme být upřímní k Pánu a plní lásky k těm, kterým sloužíme.

Včera jsme letěli z Vídně do Londýna. Necítím se v letadle zrovna moc příjemně. Jsem „pozemský“ typ. Raději pojedu den nebo dva autem, než letět letadlem. Přesto jsem si tento let užil. Tedy aspoň závěr. No a konec dobrý- všechno dobré, tak mohu říct, že to byl „fajn“ let. Proč jsem si užil konec letu? Naše kolegyně, která seděla u okna mi poskytla na zbytek letu své místo. Mohl jsem pozorovat anglickou krajinu před a při přistání. Bylo  nádherně vidět. Mohl jsem rozeznávat domy, zahrady, zvířata, bazény, prostě bylo vidět všechno. Jak se říká, měl jsem krajinu jako na dlani.
Při tom pohledu jsem si uvědomil, jak je ze shora všechno vidět. Nic není skryto. Bylo jasně rozeznat, který hospodář o své stavení a pole dbá, a které je vedeno nedbale. Byl vidět nepořádek, ale bylo vidět i jak jsou usedlosti udržované. Ze země by si člověk toho ani nevšiml, protože by neměl tak souvislý přehled a především mnoho nepořádku by bylo schované za ploty usedlostí a domů. Při pohledu shora se to však odhalilo.
Pak jsem se podíval na nás lidi. Někteří máme v sobě pořádek, jiní jsme na tom mnohem hůře i když před lidmi to není poznat. Je to schované za „plotem“.  Ze „shora“ – má však Bůh naše nitro jako na dlani. Není možné něco schovat, zakopnout to pod postel, schovat za skříň…, aby to nebylo vidět. Neschováme to. Možná to ani neschováváme, jen to zarostlo plevelem tak, že to není vidět. Bůh vidí i skrze ten plevel.
Z letadla jsem viděl několik velmi zanedbaných usedlostí, ale letěli jsme dál k přistání a já na ně časem zapomenu (asi rychle).Bůh však nelítá v letadle. On vidí stále. nezapomíná. Nejen, že nezapomíná, On s tím něco dělá. Dokáže nám skrze Ducha nastavit zrcadlo našeho srdce a pak čeká, zda za ním přijdeme. Rád nám pomůže s úklidem. Pomůže vyhodit smetí z toho našeho domu, protřídit, „nakoupit nové“, místo starých, dobré vyčistit a obnovit…. Není jen pozorovatel z letadla,
On je v tom s námi. Musíme však otevřít oči, abychom mohli vidět své nitro jeho pohledem (Pane, dej mi milost uvidět pravdu o svém srdci) a také mu dovolit, aby v něm mohl začít uklízet (Prosím, ujmi se úklidu v mém nitru…)
Přeji nám všem dobrý a pořádný úklid.

 Během letošní dovolené jsme navštívili dvakrát Benátky. Je to město, kde můžete chodit a chodit a budete mít stále na co se dívat. Pokaždé najdete nějaký  nový pohled i na místech, kde jste již byli i několikrát. Je to však město, kde je potřeba chodit s mapou. S mapou na papíru. Moc tam nefunguje navigace. Proč?
Je to spleť většinou úzkých uliček. Domy jsou celkem vysoké v poměru k šířce ulic. Mnoho navigací vás pak umístí do některé z vedlejších ulic, než ve které stojíte. Ta vás však odvede úplně jiným směrem. Prostě papír je papír, zvláště, když každá ulice má své jméno napsané na začátku i na konci. My jsme tento papír neměli. Dlouho jsem so domníval, že vím, kde se pohybujeme a kudy máme jít, abychom se dostali zpátky k autobusům. Pak v jedné chvíli, kdy jsem se musel rozhodnout zda půjdeme napravo nebo nalevo, jsem si uvědomil, že vlastně vůbec nevím, kde jsme.
Přesto, že ještě před pár vteřinami jsem si myslel, že vím, kde přibližně jsem a na kterou stranu máme směrovat, najednou jsem byl totálně ztracený. Bylo to šok. Nemám ve zvyku se ztrácet.

Život je podobný. Přivádí nás skrze mnohé situace, které nás zase přivádí k dalším a dalším. To, jak se v nich rozhodujeme nás vlastně nasměruje tou či onou životní uličkou. Přestože si můžeme myslet, že svůj život máme pod kontrolou nebo víme, kde jsme a kam jdeme, může se nám stát, že se najednou objevíme ve slepé ulici, nebo zjistíme, že jsme se v tom našem životě ztratili, nevíme kde se nacházíme a kam jít. Jsou to šokující situace. Mnohdy plné beznaděje, zvláště pro ty, kteří měli svůj život vždy pod kontrolou.
Nejedná se jen o náš osobní život, ale může se to stát a stává se to i v naší službě Pánu.
V takových chvílích potřebujeme o to více mapu i navigaci z nebe. Mapu máme – Bibli a musíme se také nechat navigovat dokonalou navigací – Duchem svatým. U něho není odchylka ani o centimetr. Říkáme, že nasloucháme Duchu svatému, modlíme se, naše zvědavost, zkoumání neznámých míst, nepozornost a především naše sebejistota v schopnosti, které máme od Boha, nás postupně odvádí do jiných ulic, než kterými jsme se měli vydat. Nějak začneme věřit a spoléhat se na obdarování více než na Ducha svatého. Dar se pro nás v životě stane důležitější než dárce. To je naše odchylka v navigaci. Aniž si to uvědomíme nejednou jsme přešli z Boží navigace na naší. Z Božích služebníků do skupiny svévolníků.
Musíme se vrátit k Mapě a Navigaci. Navrátit se na směr, kterým jsme měli již dávno jít.
Pokud jsi se dostal, dostala do této situace (téměř všichni se do ní během křesťanského života někdy dostaneme), je potřeba se zastavit. Nikam dál nechodit. Zůstat na místě a vrátit se k Písmu. Znovu se do něj ponořit a volat k Pánu (Duchu svatému) do té doby, dokud se opět neobnoví osobní vztah. Začíná to u přiznání pýchy a svévole. Pokračuje to touhou po návratu k té nejlepší navigaci, ke vztahu s Duchem svatým.  Otec je trpělivý, laskavý, dávající šanci těm, kteří padají na cestě. Možná potřebuješ nebát se si přiznat, že jsi se ztratil, ztratila.

Včera jsem jel z Plaveckého Štvrtku do Pezinku. Potřeboval jsem se zastavit  také v Lozornu. Po cestě jsem přemýšlel o tom, jak všechno zařídím, abych se vrátil do Plaveckého Štvrtku v čas. Věděl jsem, že potřebuji s lidmi něco důležitého probrat, zajet s některými z nich na nákup materiálu do Bratislavy a vrátit se zpět s  nákupem do Pezinku a pak opět do Plaveckého Štvrtku vyzvednout Stáňu.  Měl jsem na to vše maximálně tři hodiny.

Když jsem si s tím v autě lámal hlavu a vytvářel nějaký plán jak to stihnout, sjel jsem z cesty do Pezinku. Ocitl jsem se najednou na dálnici do Brna. Udělal jsem to automaticky, protože tak často jezdím. Mé tělo reagoval, jak bylo naučené. Musel jsem jet až na další sjezd, který byl 23 km od mé trasy a vrátit se zpět. Mé usilovné přemýšlení a plánování toho, jak nejlépe využít čas, mne stálo naopak ztrátu tohoto času. Připravil jsem se dobrých dvacet minut. Hned, jakmile jsem sjel na dálnici, jsem začal volat k Pánu a modlit se.
Taková věc se nám může lehce stát i v našem životě. Při důležitých rozhodnutích, při řešení osobních i pracovních problémů. Prostě ve všem. Starosti (ať již oprávněné nebo ne) nás přinutí velmi silně soustředit naše myšlení na ně samotné. Pokud jsou velké a dlouhotrvající, pak se nám může stát, že nejsme schopni ani vidět reálný svět kolem sebe, protože jsme soustředěni jen a jen na tu či onu starost. Pak lehce přehlédneme kamaráda, který nás na ulici zdraví, někdy autobus, kterému vstoupíme do jeho dráhy a někdy sjedeme z cesty na úplně jinou trasu, než která vede tam, kam jsme se vypravili. Prostě jsme mimo. Tak jak nejsme schopni vidět realitu kolem nás, tak nejsme schopni pozvednout zrak k Ježíši. Tak jak přehlížíme na ulici lidi, tak nejsme schopni uvidět Ježíše, který je s námi. Tak jako jsme schopni sjet z určené trasy, protože jsme nechali řídit tělo, které  nás vede podle zvyku,  tak nejsme schopni uvidět Boží cesty protože jsme se zaměřili na tělesné řešení.
Rád přemýšlím o věcech, ale jedno se stále učím: je lepší přemýšlet po modlitbách o tom, co mi Pán při nich řekl, ukázal, vložil do srdce, než předem bez nich, a pak ve zmatku volat do nebe o pomoc, když je to ještě horší. Je lepší v naslouchání  Duchu svatému přijmout řešení, nechat si ukázat situaci z Božího pohledu a najednou vše vidět Božíma očima. Pak přichází i řešení, které nám Bůh pro tuto situaci připravil, a které určitě nevede do slepé uličky nebo nás nesvede na špatnou cestu. Především však se starost a problém pro nás stane spíše jednou z možností uvidět Boží moc, spravedlnost, moudrost a lásku k nám v akci. Pak se věci řeší úplně jinak. Zakoušejme to to každý den. Je to skvělé.

PS: Nakonec jsme všechno stihl, i když to bylo úplně jinak, než jak jsem nad tím přemýšlel předtím, než jsem sjel na dálnici.

Slovo komentář se původně používalo v literatuře. Znamenalo vysvětlení některých částí literárního díla, nebo ozřejmění situací, které se v literárním díle udály. Dnes slovo komentář znamená spíše říct svůj názor na to či ono. Jak říkáme okomentovat to. Každý má rád, když může říct svůj názor. A tak vlastně všichni jsme komentátory.
Říct svůj názor, se stalo módním trendem dnešní doby. Stalo se nejrozšířenější , všude přítomnou  disciplínou.  Ještě před pár lety to bylo výsadou hospodských kybiců. Dnes však komentujeme všichni. Fasebook je toho největším příkladem. Vlastně díky tomu, že na něm můžeme všechno okomentovat, má fasebook takový úspěch. Říct k tomu svůj názor. Jak skvělé! Jak skvělé pro svět. Jak nebezpečné pro věřícího. Co všechno se dá schovat za to: „říkám jen svůj názor“. Zjišťujeme, že čím dál tím více lidí, přestává „chodit“ na fasebook nebo ho úplně zrušili.
Představme si, že si koupíte auto odpovídající vašim finančním možnostem. Když se z něho radujete, přichází komentátor, který svým názorem, že takové auto by si nikdy nekoupil protože ….
On kupuje pouze tuto značku. Nebo jinak. Jdete na slavnostní událost a berete si šaty, které jste si koupila, nebo nechala ušít. Ještě než si je stačíte poprvé užít, přijde komentátorka, která jen tak řekne svůj názor na látku, na střih. A máte po slavnostním večeru. A jaké komentáře se vejdou na fasebook!
Problém je v tom, že nás to učí říkat „naše názory“ na všechno a neustále. Ať je to vhodné nebo ne. Ať jsou chytré nebo hloupé. Ať jsou seriózní nebo směšné.  Ať povzbuzují, nebo ubližují. Prostě to musím okomentovat. Teď, tady a hned.
Proč je to nebezpečné pro křesťany? Často se naše komentáře přenáší i na jednání Ducha svatého. Komentujeme to, co Bůh skrze své děti dělá. Tak, jak jsme zvyklí okamžitě něco napsat na fasebook, stejně bezhlavě jsme pak schopni okomentovat Boží jednání. Běhá mi mráz po zádech z toho, jak si mnozí naši sourozenci v Kristu na sebe povolávají nepříjemné situace.
Představte si, že je člověk, který neustále má komentáře k tomu, co děláte, říkáte, nosíte, mluvíte. K tomu, že vůbec jste. Pak za vámi přijde a chce, aby jste mu něco dal, něco pro něj udělal.
Neuvědomujeme si to, ale až příliš často komentujeme Boží jednání. Jednání Ducha svatého. (Pamatujme, že Bůh jedná skrze lidi) Je lepší mlčet. Je lepší se zdržet komentářů, nechat si vše projít hlavou, ale i duchem. Raději se za situace modlit, abychom znali Boží komentář k našemu jednání, než stále komentovali jiné. Je Bohu lepší naslouchat a radovat se z jeho přítomnosti, než mu stále říkat, jak bychom to dělali my.

Jsi schopen, schopna se zdržet komentářů? Přemýšlejme o tom a pozorujme se. Pak s tím, co jsme zjistili, přijďme za Pánem. Buď s díky za milost, kterou máme, nebo s pokáním a prosbou o změnu.

B Ů H  J E  D O B R Ý. Jistě tuto větu dobře známe, protože jsme ji mnohokrát v církvi slyšeli. Dokonce ji určitě sami často říkáme.
Má otázka pro dnešní den je: “ A máme z toho vždycky radost, že Bůh je dobrý?“
Divná otázka, co? Je však oprávněná. Jak se stavíme k tomu, když vidíme lidi konat zlo, za které stále nejsou potrestáni. Když vidíme a to i v církvi mezi námi, že někdo škodí a stále mu to prochází. Když i ve vlastní rodině nás bezdůvodně utlačují a trápí a nic se jim nestane. Když voláme k Otci: “ Do kdy Otče. Do kdy?“
V druhé kapitole listu Římanům nás Pavel upozorňuje, nebo spíše napomíná slovy: “ Anebo snad podceňuješ bohatství jeho (Boží) laskavosti, shovívavosti a trpělivosti? Nechápeš, že tě Boží dobrota vede k pokání?“ Pavel to říká k těm, kteří by nejraději viděli všechny hned potrestané za to, co špatného dělají.
Nejsou to tresty a soudy, ale Boží dobrota, která nás přivádí k pokání. Poznání jeho lásky k nám.
Jak jsme rádi, když Bůh nás netrestá, ale odpouští. Jsme rádi, že Bůh byl s námi trpělivý do doby, než jsme prohlédli a uviděli pravdu. Máme stejnou radost z toho, že tak jedná i s jinými, jejichž problémovost nás přivádí ke vzteku?
Naopak je to naše tvrdost a nekající srdce, které střádá hněv pro den Božího soudu. Často si výrok tvrdost a nekající srdce spojujeme s nevěřícími, kteří odmítají uvěřit. Pavel však má na mysli naše srdce, které je tvrdé v pohledu na druhé a nekajícím se stává tehdy, kdy zapomínáme, že i my jsme potřebovali  a potřebujeme stále Boží trpělivost, shovívavost a laskavost. Nekající srdce je to, které zapomnělo na to, že dostalo milost a stalo se tím samospravedlivé v postoji k druhým i Bohu.

Máš VŽDY radost z toho, že Bůh je dobrý? Přemýšlej, jak na tom jsi. Když zjistíš, že nemáš, pak s tím běž před Pána. Řekni mu to o sobě, řekni mu, jak na tom skutečně jsi. Zavolej k Ježíši, pokud toužíš se stále radovat z Boží dobroty. On je dobrý a bude i v době, kdy k němu budeš volat. Bude s tebou shovívavý, laskavý, trpělivý. Prostě D O B R Ý. Vyučí tě jeho dobrotě.

(Vím, že chceš namítnout, že jenom Bůh je dobrý, ale Bůh je v nás skrze Ducha svatého, ten ti pomůže jednat v jeho dobrotě.)

Mám rád několik obrazů a fresek, které bych rád viděl v originále. Jednou z nich je výzdoba Sixtinské kaple a v ní Poslední soud od Michelangela. O letošní dovolené se mi toto malé přání mohlo splnit. Při cestě domů z Kalábrie jsme se zastavili na dva dny v Římě s tím, že si prohlédneme mimo jiné i Sixtinskou kapli ve Vatikánu. Naše cesta Římem začala u Kolosea a postupně jsme  se přes všechny známé památky posunovali k Vatikánu. Spolu s námi se také posunovalo po obloze slunce.  V době našeho příchodu na Náměstí sv. Petra ve Vatikánu bylo nejen v plné síle svého záření, ale jeho paprsky se ještě odrážely od bílých kamenů kolem. Mocně se opíraly do mé hlavy, holých nohou a rukou a snažily se mne za živa upéct v této římské peci.  Aby toho nebylo málo, první pohled, který se mi na náměstí naskytl byla několik set metrů dlouhá řada turistů, kteří čekali na to, aby byli vpuštěni do areálu muzeí Vatikánu včetně „mé“ Sixtinské kaple. Všechna ta masa lidí v tomto horku a římském slunci trpělivě čekala, aby mohla uvidět to, proč jsem přijela. Po malých krůčcích se slimáčím tempem se posunovala směrem k vysněnému cíli. Po prvním pohledu mi bylo jasné, že toto s rozpálenou hlavou, spáleným čelem nebudu moc absolvovat. Prostě jsem to vzdal těsně před cílem. Zjistil jsem, že mi zas tak moc nezáleží na tom, zda uvidím originál, nebo se spokojím s fotkou, kopií. Vlastně mi to přestalo dávat smysl, proč bych to musel viděl. Za jakou cenu… Uznal jsem, že pro mne je důležitější zdraví a ve zdraví se vrátit z dovolené.

Michelangelův Poslední soud jsem neviděl a dál se budu muset spokojit s kopiemi. Když jsem však seděl a odpočíval ve stínu sloupořadí, napadlo mne, že je to s námi podobné i v duchovním životě. Mnozí ušli dlouhou cestu „vystáli dlouhou a únavnou frontu“, která ne vždy byla pohodlná a bez potíží. Těsně před cílem to však vzdali proto, že přestali vidět smysl, proč tu cestu šli. Další čekání, tlaky, duchovní boje jsou pro ně již nad jejich síly. Hlavně tehdy, když si uvědomí, že to nemá konce. Vzdali to se službou, vzdali to s církví, vzdali to s křesťanstvím, možná to vzdali i s Bohem. Možná.

Asi si teď říkáš, tak to neměli dostatek víry, nebo asi nevěřili. Nebo si myslíš něco podobného. Ne. Tak nepřemýšlej. Byl jsi již v podobné situaci? Lehce se tam může dostat každý.  Pavel říká „bojoval jsem dobrý boj víry, běh jsem dokončil, víru zachoval“ a Timoteovi píše, aby i on „bojoval dobrý boj víry“ a chopil se věčného života a zůstal bez poskvrny až do příchodu Pána.
Je to boj. Dobrý boj je ten vyhraný. Můžeme bojovat, ale pokud na konci prohrajeme, ať již pro únavu, nebo nedostatek zbraní, pro špatnou taktiky, je to již jedno. Prohráli jsme. Mohli jsme po celý čas bitvy být lepší, ale pokud jsme to na konci vzdali, prohráli jsme všechno. Nic se pak nepočítá. Ani to, že jsme po větší čas bitvy byli lepší. Teď jsme poražení.
Proto pamatujme, že důležitý je náš konec. Vše, co dnes děláme, dělejme proto, abychom mohli zítra stát a vidět konec – smysl – toho všeho. Tedy Boží království a jeho z mrtvých vstalého Ježíše našeho Spasitele a Pána. Pokud uvidíme jen službu, ďábel nás uondá, utrápí, unaví tak, že to vzdáme, protože přestaneme vidět konec. Pokud budeme vidět jasně cíl, nebeské království a náš příbytek v něm, pokud naším cílem zůstane vztah s Bohem, není zkoušky, která by byla nad naše síly a neměla východisko.
Cílem není služba, ale Pán a jeho království.
Modleme se za milost, abychom v tomto boji mohli obstát a byli skutečnými vítězi. A my již jimi díky Ježíši jsme. Nenechme si tento obraz, tuto skutečnost ďáblem ukrást.

Možná očekáváte, že teď zakončím tím, že jsem se zvedl, postavil se do fronty a viděl Michelangelův Poslední soud. Ne. Přesto děkuji Pánu za tuto cestu, protože jsme mohl uvažovat nad tím, co je smyslem a pro co stojí zato bojovat a „stát fronty“ a pro co je zbytečné si poškozovat zdraví.

Jsou náboženství, která mají mnoho bohů a bůžků. Možná statisíce, možná milióny. Například hinduista bude mít a uznávat Ježíše. Jeho sošku si zařadí mezi mnoho dalších, které má doma a bude ho uctívat společně s ostatními. Křesťan by řekl, no, jsou to pohané. Není se čemu divit, nemají poznání pravdy. Nebo by ho odsoudil.
Problém je ovšem v tom, že většina křesťanů se chová stejně. V podstatě není rozdíl mezi tím, že si Ježíše zařadím mezi sošky ostatních bohů a budu ho společně s nimi uctívat a tím, že ho zařadíme do kategorie našich „bonusů“, přilepšení k tomu, co máme. Jako jednu součást našeho života: rodina, práce, děti, zábava + Bůh. Bůh není bonus k našemu životu, není odměnou za dobře vykonanou práci. Bůh je osoba, která chce mít s tebou vztah. Chce být ve všem s tebou, být součásti tebe samého a být prvním v tvém životě. Být tvým životem.
Pokud skutečně budeme toužit a prožívat tento vztah, nemusíme žít ve starostech o finance, rodinu, budoucnost, bydlení apod. Bůh ví, co potřebujeme a slibuje, že nám to vše přidá.  Nemusíme se pak modlit modlitby za větší plat, byt, prácovní úspěchy… Za co se nejčastěji modlíme? A jak? Nevyplývají naše modlitby spíše z našich starostí. Nemodlíme se tak, abychom připomněli Bohu, že jsme jeho děti? Copak to Bůh neví, kdo jsou jeho děti? Nesnažíme se mu připomínat, jak pro něho sloužíme a proto bychom měli mít nějaký „bonus“: „Pane, tak to naplň“. Je to jen známka toho, že s ním nejsme. Kdybychom byli s ním v opavdovém, osobním a stálem vztahu, věděli bychom s jistotou, že nás miluje, že mu nemusíme připomínat naše potřeby, že to ví. Proč, protože jsme s ním ve stálém a důvěrném vztahu. Víme, jak nás miluje a jak mu na nás záleží. Proč bychom měli stále žebrat. Tento vztah mění i náš modlitební život. Najednou poznáme, co znamená: Bez přestání se modlete. Je to neustále prožívaný vztah, rozhovor,… Po probuzení se budeme těšit na rozhovory s Pánem a budou nám chybět, když nás bude něco nebo někdo odvádět od času s ním.
Bůh není BONUS k našemu životu. Bůh chce být NAŠÍM ŽIVOTEM.

Hovořil jsem dnes s jedním úžasným bratrem. Prochází delší dobu těžkým obdobím a dnes, když mluvil o tomto období, řek krátkou větu, která mne provázela po celý den. Musel jsem nad ní stále přemýšlet. Ta věta zněla: „Jak to má člověk v církvi těžké.“
Je to pravda, je církev pro mnohé těžkým balvanem? Má to tak být? Nemělo by to tak být? Jestli ano, proč? Jak se máme těšit do nebe, když již v církvi to má člověk těžké?

Těžké to je tehdy, kdy dochází ke střetu mého já s tím, co žádá po nás Pán Ježíš. Těžké je to tehdy, kdy dochází ke ztrátě lásky k mým sourozencům. Církev se stává pro nás těžkou právě v těchto situacích. Pokud neobstojí láska, odpouštění, trpělivost…, stává se pro mne církev a život v ní těžkým. Může se stát těžkým také, když v ní je kladen důraz na nepodstatné věci. Když není zjevovaná bezpodmínečná Boží láska k nám, ale „tvrdost pokání, tvrdost, která vyžaduje viditelné a většinou povrchové změny na člověku, bez kterých by nás Bůh “nemiloval“. Ano taková církev je obrovským závažím na člověku.
Dostal jsem od jednoho služebníka otázku. Myslíš, že pokud jsem dělal chyby, o kterých nikdo mimo Boha neví, že Bůh po mě chce, abych to oznámil veřejně před lidmi. Myslíš, že chce, abych odstoupil?
Těžká otázka a ještě těžší odpověď.
Představme si, že sloužíme rok, dva s člověkem ve sboru. Služba se nám daří a my si myslíme, že s ním máme skvělý vztah. Že je to skvělý bratr a služebník. Po dvou letech přijde a začne mluvit něco o tom, že celé dva roky s vámi ve svém srdci pohrdal, myslel si, že vše hrajeme a jsme pokrytci. Že nás neměl rád. Nakonec dodá: „Odpusť mi to“ Co se bude ve vás odehrávat? Co to vyvolá a jak bude pokračovat vaše společná služba? Zažil jsem to v církvi několikrát, že někdo tak za někým přišel. Ve všech případech to vyvolalo nakonec konflikt a ti lidé spolu již nemohli sloužit, i když se to časem urovnalo. Co vlastně ten člověk udělal. Svůj vnitřní boj a špínu vylil na svého bratra, který do té doby naprosto o ničem nevěděl a byl v pohodě. Když ho Duch svatý usvědčil, prostě hodil to břemeno na neviného, pošpinil ho a dostal do nezáviděníhodné situace. Mu se ulevilo, ale co to přineslo. Je to jen soběstřednost, které se schovává za takzvanou pokoru, pokání, poslušnost Pánu apod.  Je to jen další sobectví. Stačilo ho jen začít milovat a nevylévat špínu. Kdybych ho skutečně začal milovat, mlčel bych a lásku bych projevil ve spoluráci.
Bůh nám dal návod na to, jak jednat s hříchem a chybou. Běž a napomeň mezi čtyřma očima, když to nepomůže přizvi svědka, když ani to nepomůže, pak to oznam církvi. Myslím si, že Bůh jedná úplně stejně. Jde a napomíná a řeší to mezi námi dvěma. Mezi Ním a mnou. Pokud to nepomáhá, nechceme slyšet jeho hlas, pak pošle služebníka, když ani to ne, pak to zjeví veřejně.
Bůh nepotřebuje vynášet tvé soukromé boje. Mu nejde o to tě zhodit, nebo zesměšnit. Jde mu vžy o záchranu, o tvé navrácení k němu, o proměnu tvého srdce.
Někdy bychom rádi viděli hříšníka nebo chybujícího viset na pranýři a smažit se v pekle. Nebo aspoň, aby každý týden v neděli vystoupil před shromáždění a bil se v prsa. Jinak ho nejsme schopni přijmout. Bůh však vidí zkroušené srdce.
Když dělá chyby vedení, pak bychom chtěli udělat revoluci a postavit tam jiné. Ne, můj nebeský Otec tak nejdná. On není revolucionář. On může kdykoli a kohokoli vzít nebo dosadit. Nejde mu však o naše postavení, ale o naše srdce. O naši nápravu. Někteří lidé vyhledávají různá proroctví a hledají o kom jsou, jak to sním dopadne… no konečně, teď padla kosa na kámen…
Bůh však nenašel zalíbení ve smrti hříšníka, ani netouží sesazovat ty, které ustanovil a pomazal, ale touží, aby se člověk změnil, obrátil k němu, aby mohl poznat plnost Boží promněňující lásky. Bůh je trpělivý a čeká. Pokud se v církvi setkáš s takovým Bohem, nemůže být pro tebe těžkou.

Již tisíce let lidí hledají pravdu. „Co je to pravda“. To jsou slova Piláta, když mu Ježíš říká o sobě, že přišel vydat svědectví pravdě. Ve všech českých překladech je to stejné „svědectví pravdě“.Není tam svědectví „o“ pravdě, ale jen pravdě.

Popřemýšlejme nad tím, jaký je v tom rozdíl. (Dávám svědectví o obžalované, nebo dávám svědectví obžalované)

Na začátku služby mi jedna sestra, která se nechovala zrovna fér k lidem (tím ani ke mně) řekla větu: „Já nemusím odpustit, ale ty jako duchovní musíš.“ Jednalo se o správné nebo nesprávné jednání.  Myslím, že jsem s ním mluvil o odplatě nebo pomstě, které by se měla vzdát. Pak dodala, že ona mi může ubližovat, ale já ji to nesmím vracet, protože jsem duchovní. Naštvalo mne to. Ona chodila do církve stejně jako já. Vydávala svědectví o Ježíši, dělali jsme u jedné křesťanské organizace. Myslím, že jsem tenkrát praštil telefonem a ukončil hovor.
Říkala v podstatě pravdu, ale přesto někde uvnitř jsem cítil, že to tak není. Že je to lež. Celý rozhovor měl za úkol mě rozhodit, naštvat, ukázat její převahu, zmanipulovat.
Co je pravda? Někteří z nás hned odpoví Boží slovo je pravda a myslí tím psané slovo v Bibli. Ano. Kolik však lidí použili slova Bible k zabíjení jiných. Je jich plno za dva tisíce let. Všichni to dělali ve jménu Boha nebo Ježíše a drželi v jedné ruce kříž a v druhé ruce Bibli.
Co je pravda. Ježíš přišel a vydal svědectví pravdě. On je Pravdou. Není to psaná litera, která se dá ohýbat tak, jak kdo potřebuje. Je to více. Je to život v pravdě. Je to být součástí Boha. Nebo jinak, mít Boha v sobě. Pravda Boží, život v nás. Slova Písma žijící v nás. To znamená žijeme pravdu. Jsme pravdou. Jako Ježíš vydáváme svědectví pravdě. Taková pravda má moc dát svobodu lidem, ke kterým nás Pán poslal. Také to znamená být stále součásti Boha.
Jan 17:15-21 Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni. Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal.

Každý den ráno potřebuje prosit a žádat o naplnění – doplnění Duchem svatým, abychom mohli chodit v Pravdě. Abychom byli posvěceni v pravdě. Abychom byli „v nich“ tak, jak se Ježíš modlil.

Již si to dnes udělal, udělala?

Lekce I.

Učit se, učit se, učit se. Kolikrát jsme to mnozí z nás slyšeli. Doma od rodičů, ve škole, v učení apod. My jsme k tomu vždy dodávali: „ale nezkoušet!“
Druhá Timoteova 3:10-11  Ty však jsi sledoval mé učení, můj způsob života,  můj úmysl,  mou víru,  trpělivost,  lásku,  vytrvalost,
pronásledování a útrapy, jaké mne stihly v Antiochii, v Ikoniu a v Lystře. Jaká pronásledování jsem přestál, a ze všech mě Pán vysvobodil!
Někdy máme učení za mechanické naučení se pouček, formulací a vzorců, za získání co největšího objemu informací apod.
To nejdůležitější na učení však je naučit se žít to, co se učím. Například učeň zedník se může naučit přesný postup při stavbě, při přípravě směsi, postupu při omítání …., ale pokud ho někdo nenaučí jak prakticky nahodit omítku na zeď a nenaučí se to prakticky jsou mu všechny znalosti k ničemu. Prostě se nenaučil to, co měl a  prakticky nic neumí. Učit se také znamená, získat dovednost k tomu, co mám dělat.
Pavel správně píše Timoteovi: ty jsi sledoval mé učení-můj způsob života, můj úmysl, mou víru…. Říká naučil jsi se ode mne tomu, co jsi u mne viděl. Byl jsi se mnou a mohl jsi si to vyzkoušet. Ježíšovi učedníci byli poslaní po dvou do okolních měst, aby dělali vše to, co viděli předtím dělat Ježíše.
Pokud ten, kdo tě učí zná jen teorii, pak ti může předat jen teorii. Tak i ty můžeš naučit druhé pouze tomu, co ty sám máš. Naučíš ho to tím, že mu to předáš.
Mnoho učitelů předává jen teorii. Vybírej si ty, kteří tě skutečně naučí. Naučí tě jak to, co učí můžeš uplatnit v životě a jak se to naučíš používat…
Bible je skvělou učebnicí: Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku. (2.Tim.3:16-17)

Bible ukazuje na to, jak je to správné před Bohem, ale také učí jak prakticky to vše získat a žít. Dává příklady mnoha lidí, na kterých se to můžeme naučit, vede krok za krokem. A především má nejlepšího učitele a vedoucího vyučování, toho nejlepšího instruktora praktického vyučování – Ducha svatého.
Oni dva jsou tvým prvním a nejdůležitějším učitelem.
Nech se jimi vyučovat. Nech se naučit žít Písmo.

Ovocem Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. Proti takovým není žádný zákon. (Galatským 5:22-23)

Když jsem psal o trpělivosti a našich omezeních nezmínil jsem se o největším z omezení. A to o našem těle a jeho únavě. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud jsem unavený, netrpělivost je jedním z prvních příznaků. Tím úplně prvním je moje nevlídnost. Když je člověk unavený, pak lehce ztrácí trpělivost s druhými. Příčinou únavy může být i  dlouhé čekání na změnu u lidí, situací a pod. Tato únava pochází ze ztráty naděje na změnu. To přináší nepokoj, ztrátu radosti a může se přenést až v nenávist vůči dané osobě nebo situaci.
Není jiná možnost, než se ponořit do modliteb, chval a děkování Pánu. Před tím se člověk musí nechat oddělit od světa a lidí, trávit čas sám před Pánem.
Naše trpělivost pochází z Ducha svatého. Jenom jím může být posilněna a obnovena. Jen jeho přítomnost v nás nám dává sílu být trpělivý.
Ve službě, a nejen v ní, se bez tohoto ovoce Ducha svatého nemůžeme obejít. Vychází z ní naše laskavost, z laskavosti dobrotivost. Bez trpělivosti nemůžeme zůstat věrni tomu, co nám Pán zaslíbil, nebo k čemu nás postavil. Trpělivost nás vede také k mírnosti a sebeovládání.
Láska je skutečně naplněna v našem křesťanském životě až v době, kdy dozraje naše sebeovládání, vytrénované trpělivostí. Mnoho zkoušek, kterými procházíme nás má přivést k trpělivému čekání na Boží vůli i čas.
Máme dojít k dokonalosti v lásce (1.Janova 4:18). Když uvažujeme o dokonalosti v lásce, nevíme jak si to představit, máme ji jen jako cit. Tady máme odpověď. Potřebujeme v nás nechat dozrát ovoce Ducha svatého, kterým se prokazuje plnost lásky (tím ovocem) a tak v ní dojít k dokonalosti. Nebraňme mu. Nevzpírejme se.

Ovocem Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. Proti takovým není žádný zákon. (Galatským 5:22-23)

Pokud hovoříme o ovoci Ducha svatého, většinou hovoříme o lásce, radosti, pokoji. Další ovoce odbudeme: „a tak dále….“ Prostě je nevyjmenujeme. Skončíme pokojem. Přesto je důležité  si uvědomit, že pokud v nás Duch Boží přebývá, musí růst i naše trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání.

Bůh je láska a vlastností lásky je i to, že je trpělivá. Proto Duch svatý v nás nechává vyrůst i trpělivost. Bez trpělivosti bychom nemohli milovat lidi kolem sebe, bez trpělivosti bychom nemohli milovat ani sebe samotné. Tak, jako je důkazem víry skutek víry, důkazem lásky k někomu je i trpělivost s ním.

Čím dál tím více jsem přemožen Boží trpělivostí se mnou samotným, ale i s námi, jeho dětmi. Když vidí, jak se k sobě chováme, jak přemýšlíme, jak zrazujeme, jak jsme netrpěliví, naše odsuzování se navzájem i sebe samých. Kolik zlých věcí ještě musíme odložit z našich životů. Bůh to vidí a trpělivě čeká, přestože mnohokrát se nenecháme poučit a děláme stejné chyby. Zachází s námi s trpělivostí, která nás má přivést do Božího království.

Naše trpělivost by měla vycházet z Ducha svatého. Měla by tedy být stejná jako Boží. Přesto není. je omezená. Naše „odtud, potud“ to přesně vystihuje. Přesto by v nás měla růst Boží trpělivost, jako ovoce Ducha svatého. Jednou z věcí proč neroste, je naše omezenost. Naše trpělivost je někdy omezena našimi financemi. Často trpělivost je spojena s neustálou finanční, materiální pomocí. Pokud vidím, že se prostředky tenčí, tenčí se i má trpělivost. Jindy je omezena naším časem. Být trpělivý, často přináší časovou oběť. A čas je pro nás důležitý. Vše můžeme znovu získat, ale čas ne. Chceme vidět výsledek, dáváme si termín. Lidé nám dávají termín. Dalším omezením naší trpělivosti je tlak z okolí. To je názor našich blízkých, spolupracovníků, rodiny, církve. Dokonce to byli křesťané, kteří prosazovali zákon třikrát a dost. To znamenalo, že pokud někdo bude trestán potřetí, pak dostane doživotí. Pokud by Bůh stejné pravidlo použil na jejich hříšnost, pak …
Zkusme si pojmenovat naše omezení. Trpělivost jde nad tato omezení. Pokud omezení znám, pak s nimi mohu jednat. Má trpělivost může existovat i bez mých finančních prostředků, i bez časového omezení, bez tlaku z okolí. Všechny tyto hranice si nastavujeme sami. Trpělivost nemá hranici, jinak přestává být trpělivostí.
Díky Bohu, že jeho trpělivost nemá limit. Asi bych se nikdy nedostal do Božího království. Asi bych nikdy nedošel tam, kde jsem teď.

Díky Duchu svatý za to, že skrze tebe může růst ve mne trpělivost.
Dávám ti prostor a nechci ho ničím omezit.

(Čtení z Písma: 1. Samuelova 1,1 – 2,11)

Každý člověk má své poslání. Bůh ho nestvořil jen tak. Dal člověku smysl jeho života. Někdy se nám zdá život být bezvýznamným, jednotvárným, ale přesto Bůh má pro tebe cíl. Chana, matka Samuele, největšího ze soudců a proroka  Izraele, si mohla podobně jako mnoho z nás myslet, že její život je příliš obyčejný, než aby mohla vejít do Božího příběhu. Určitě si nemyslela, že Bůh bude věnovat jejímu životu celou jednu kapitolu v Bibli. Že nechá zaznít v Písmu její oslavnou píseň. Věřím, že i ona má pro nás své poselství.

1. Viděla smysl svého života v synu.

2. Své ponížení (ze strany druhé ženy) nesla s Hospodinem.

3. Bůh pozvedá utiskovaného a odpovídá tomu, kdo ho hledá.
(Nehledala oporu a zastání u člověka, ale v Bohu)

4. V Bohu nacházíme nadpřirozený pokoj, i když ještě nevidíme naplnění našich proseb (tužeb).

5. Přijmout vírou to, co říká Boží slovo a Bohem povolaní lidé.

6. Bojovala sama (dostala to, oč bojovala).

7. Dodržela svůj slib.

8. Rozhojnění požehnání. (Neplodné sedm se narodí. Díky její věrnosti, boji, trpělivosti, důvěře v Boha mohl Izrael pod Samuelem prožívat mnoho roků pokoje a být viděn jako Boží lid v očích okolních nepřátel. Mohl v klidu růst.)

9. Prošla zlomením.

10. Je vzorem pokorné a věrné ženy.
Pokora a věrnost to je ozdoba ženy (ne šperky a postava).

Jak by zněla tvé modlila v takové situaci. Oslavovala by jsi narození dítěte nebo Boha samotného?
Přečtěme si modlitbu této pokorné Boží služebnice:

„Mé srdce jásotem oslavuje Hospodina, můj roh se zvedá dík Hospodinu. Má ústa se otevřela proti nepřátelům, raduji se ze tvé spásy. Nikdo není svatý mimo Hospodina, není nikoho krom tebe, nikdo není skálou jako náš Bůh. Nechte už těch povýšených řečí, urážka ať z úst vám neunikne! Vždyť Hospodin je Bůh vševědoucí, neobstojí před ním lidské činy. Zlomen je luk bohatýrů, ale ti, kdo klesali, jsou opásáni statečností. Sytí se dávají najmout za chléb, hladoví přestali lačnět. Neplodná posedmé rodí, syny obdařená chřadne. Hospodin usmrcuje i obživuje, do podsvětí přivádí a vyvádí též odtud. Hospodin ochuzuje i zbohacuje, ponižuje a též povyšuje. Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka; posadí je v kruhu knížat a za dědictví jim dá trůn slávy. Vždyť pilíře země patří Hospodinu, on sám založil svět na nich. On střeží nohy svých věrných, ale svévolníci zajdou ve tmách; svou silou se nikdo neprosadí. Ti, kdo s Hospodinem vedou spor, se zděsí, až on z nebe na ně zaburácí. Hospodin povede při i s dálavami země. Udělí moc svému králi, roh svého pomazaného zvedne.“

(Stanislava Knoflíčková)

(Čtení z Písma: 1.Mojžíšova 15: 1-6, 1. Mojžíšova 16:1-16, 1.Mojžíšova 18:9-15, 1. Mojžíšova 21,1-7)

Pokud by mohla Sára s námi nyní hovořit, pravděpodobně by nám kladla na srdce deset věcí, ke kterým ji  Bůh v jejím životě přivedl a skrze situace  naučil. Co by to bylo?

1. Boží načasování bývá jiné než to naše. (Porodila jediné dítě -syna v době, kdy to již neočekávala a ztratila veškerou naději)

2. Bůh vidí naše nenaplněné touhy. (I když se věci nedějí, neznamená to, že Bůh nevidí tvé touhy i trápení, které skrze to přicházejí)

3. Čekání („čekárna“) bývá prostorem pro naše zrání. (Při čekání dochází k prověření naší věrnosti. Naše představy procházejí bouráním a novým budováním a opět bouráním, dokud nezůstane jen důvěra k Bohu. Tam nám Bůh ukazuje stav našeho srdce)

4.  Nesnaž se omezit Boží moc svými představami. (Pro touhu dát Abrahámovi syna, si udělala vlastní představu, jak se to stane a také to podle své představy udělala)

5. Každé selhání má své důvody. (Snažila se Boží zaslíbení naplnit svými silami a lidskými prostředky – svévole.)

6. Nesu důsledky své svévole, ale zůstávám v Božím příběhu. (Po celou dobu měla problém se svou služkou a jejím synem Izmaelem. Tuto situaci nemohla vrátit, vymazat. Přesto Bůh ji dál miloval a zázračně povolal za matku Izáka.)

7. Nenaplnění očekávání neznamená, že mne Bůh nemiluje. (Naopak, někdy pro lásku k nám nenaplní naše očekávání, protože by nám ublížila)

8. Přijmi Boží moc vírou!

9. Bůh jedná ve svém čase se zaměřením pro budoucnost.
(Již v jednání s životem Sáry Bůh myslel na tebe a tvé spasení. Tak je to i s Božím jednáním ve tvém životě.)

10. Nemohu od partnera očekávat to, co mi může dát jedině Bůh.
(Včetně bezpodmínečné lásky, neustálé přítomnosti a zájmu o tebe…)

Pokud by tu dnes s námi Sára byla, nespíš by po nás chtěla, abychom si odpověděli na tři otázky:

Je v mém srdci vděčnost za každé okolnosti?

Budu vytrvale očekávat Boží zaslíbení?

Budou má ústa vyznávat kladná slova nebo budou reptat?

(Stanislava Knoflíčková)

Všimli jste si jak je naše srdce zrádné. Kolik mu stačí na to, aby změnilo názor? Jeden den o někom říkáme, že ho milujeme a během několika hodin, když zjistíme, že o nás stejný člověk mluvil špatně, nebo proti nám, dokážeme ho z kategorie těch, které tak milujeme, sesadit do kategorie nenáviděných a nejraději bychom na něj seslali oheň z nebe. Není to jen o lidech, ale i o situacích, firmách, rodinách, sourozencích v Kristu.
Ať nedojde k omylu, píši teď k nám věřícím. K těm, kteří Boha, Krista a Ducha svatého mají zařazené v kategorii „miluji tě“.

Jde o to, nakolik se nás něco  dotkne, urazí. Nakolik to není podle našich předem připravených představ. I učedníci, když nebyli přijati v samařské vesnici, chtěli na ni seslat oheň z nebe. Ježíš jim odpověděl: „Nevíte jakého jste ducha“. Jako křesťané to navíc zabalíme do duchovní pravdy, nebo duchovní nutnosti. Nejčastěji však jsme „podle nás“ vedeni Duchem svatým a naše rozhořčení a často i zlořečení je oprávněné. I pro nás v takových chvílích platí Ježíšovo : nevíte jakého jsme ducha.
Nejde jen o to, kdo nás pomluví, nebo nám ublíží. Stejně si dokážeme zdůvodnit věci, které si chceme nechat, na kterých nám záleží více než na Pánu, které nechceme vyměnit, vzdát se jich. Vždy si najdeme biblické zdůvodnění.
Často jde i o službu v církvi. Nechceme pustit jiné sloužit, protože bychom se museli vzdát nějaké služby sami. Držíme si ji za každou cenu. Z různých důvodů. Tak ale nedokážeme někoho uvolnit do služby. Nakonec si stěžujeme, že nikdo nechce sloužit ve sboru. Možná se nechceš vzdát kázání, ale pak nevychováš žádné kazatele. Možná jsi ochoten se vzdát kázání proto, aby bylo více kazatelů (nebo proto, že jsi již kázal hodně a potřebuješ si odpočinout, nebo cítíš, že se opakuješ), ale chválu tu nepustíš, protože to je…, modlitební nepustíš, protože to je…, kolik služeb bych teď mohl napsat.
Vždy mám duchovní zdůvodnění, proč něco nejde, nebo proč to tak dělám.
A co doma. Kdo bude drže domácí kasu, jak to bude s výchovou dítěte apod. Jak mohu muže nebo ženu naučit hospodařit, nebo být odpovědným, když mu nebo jí nesvěřím hospodaření, když se nepodělím o výchovu apod.

Můžeme růst jen tehdy, když je nám dána příležitost. když má někdo s námi dostatek trpělivosti. Nejvíce se naučím a nejvíce rostu ve službě. Vzorem nám může být náš Pán. Zná naši nedokonalost, naše zrádné srdce, naši věčnou nespokojenost a nevděčnost a přesto nám svěřuje svou službu tady na zemi. Proč? Protože jen v ní můžeme vidět, jak na tom skutečně jsme a během ní nás Duch svatý může formovat, proměňovat. V ní se učíme trpělivosti, tak jako má trpělivost s námi náš Pán.
Pokud chceš někoho posunout dopředu, musíš mu dát prostor vedle tebe. To znamená, že musíš ustoupit, aby jsi mu vedle sebe udělat místo.

No konečně k tomu ohni. Pokud chceš na někoho seslat oheň z nebe jako Eliáš, nebo jak to chtěli učedníci v 9. kapitole Lukáše, pak ty sám potřebuješ, aby na tebe sestoupil oheň. Oheň Ducha svatého. Ano volej o oheň, ale pro sebe, aby přepálil tvé srdce a vyčistil tvé myšlení a vyšlo z tebe ryzí přetavené zlato.

Začínáme s učednickým programem!
Program je určen pro všechny, kteří chtějí začít sloužit Pánu. Je určen především těm, kteří chtějí sloužit v romských osadách a komunitách na Slovensku.
Není pro ty, kteří nechtějí sloužit, ale jen sbírat informace a budovat sami sebe pro sebe.
Bude vycházet z toho, že charakter služebníka se formuje ve službě Pánu. Proto se budeme stávat učedníky našeho Pána, ale také budeme muset během vzdělávání sami učedníky činit. Je to jedna z podmínek tohoto vzdělávání, budování učedníků.  Podle slov našeho Pána: „Jděte tedy a učiňte mými učedníky všechny národy…“ Na konci programu bychom měli být připraveni činit učedníky u umět jim předat všechno, co nás Ježíš naučil.

Tedy začínáme:
1. setkání bude 17.00 hod., v sobotu 30.5. 2015 ve sboru v Plaveckom Štvrtku.
2. setkání  bude v 17.00 hod., v sobotu 27.6. 2015 ve sboru v Plaveckom Štvrtku.
Pro zájemce mimo sbory Armády spásy (Slova života) z Plaveckého Štvrtku a Galanty máme 10 volných míst.
Můžete se přihlásit na kontaktní adrese na tomto webu.
Napište své jméno a společenství které navštěvujete.
Pro prvních deset budeme držet místo.
Není potřeba nic více, než mít sebou Bibli a být otevření pro jednání Ducha svatého.
Těším se na tebe.
Josef

Malachiáš 1:6  Syn ctí svého otce a služebník svého pána.
„Jsem-li Otec, kde je úcta ke mně? Jsem-li Pán, kde je bázeň přede mnou, praví Hospodin zástupů vám,…

Občas se mi stane, že za mnou někdo přijde s otázkou, co to znamená ctít svého otce a matku. Tady je odpověď. V Malachiáši. Když si přečtu první kapitolu, dostanu odpověď.

Možná jsme rádi, když nám někdo něco dá, co bylo již použité a co momentálně potřebujeme. Jsme za to vděční. Pak je tu ještě jiná stránka. Představme si, že máme narozeniny. Lidé nám přejí a přináší nám dárky. Dobře se baví a ujišťují vás, jak vás milují a váží si vás. Večer, když jste sami, si dárky rozbalíte a zjistíte, že všechny věci, které jste dostali jsou poškozené. Buď vůbec nefungují, nebo ne tak, jak by měly. Jak se budete cítit. Co si budete myslet o přátelích, kteří vám je dávali s ujištěním, jak vás milují. Nebudete si myslet, že se spíše vysmívají? Že si vás zas tak moc neváží?
Často dostáváme dary. Ať již ošacení, hračky, pračky, kočárky. Jsem vděčný Bohu za lidi, kteří nám je dávají. Pozorujeme, že většina je dává proto, aby pomohla. Je v tom jejich srdce. Někdy se však najde dárce, který do sbírky dá věci, které se nedají použít. Děravé oblečení (bez jednoho rukávu nebo nohavice, s vystřiženou dírou na zádech apod.) nefunkční věci. Musí se to vyhodit. Pak přemýšlím, proč to tam dával. Mohl to dát do popelnice a nemusel se s tím namáhat balit a nést do sbírky. Přemýšlím, nakolik si takový člověk váží těch, které obdarovává. A proč vlastně.Nakolik je schopen je ctít nebo je tím urážet.
Tak je to s námi a s Bohem. I Bohu přinášíme naše dárky. Podle toho jaké jsou, se dá poznat, jak si ho ctíme. Co uvidí, když ten dárek rozbalí. není to urážka, místo ctění? Nemyslím teď jenom na desátky, sbírky, i když i ty tam patří a ukazují na důvěru a úctu k Pánu, ale také jaký čas, přemýšlení, jakou část svého srdce přinášíme Pánu na oltář.
Je to druhá nebo třetí jakost? Jsou to zbytky, nebo je to to nejlepší, co mohu dát. Jednou možná všechny ty dárky, které jsme mu přinášeli budou seřazeny a my je uvidíme, když budeme stát před ním tváří v tvář. Abychom se pak nečervenali a nestyděli.
Přicházeli k nám balíčky od dětí z Anglie nebo z USA. Byly v nich dárky pro naše děti v ČR. Většina věcí byla použitá, ale bylo na nich vidět, že byly zabaleny s láskou a touhou dát to, co já mám rád. Asi se ty děti často těžko loučili s hračkami, které byly pro ně osobně důležité. Jsme i mi ochotni dát Pánu to, co je pro nás důležité?
Co je momentálně pro nás tou jedničkou? Čemu nejvíce věnujeme času?
Když porovnáme čas, který věnujeme tomu, co milujeme tady na zemi s časem pro Pána, co zjistíme. Komu, nebo čemu dáváme ten nejlepší čas. Nad čím nejvíce přemýšlíme? O co nejvíce dokážeme bojovat? O naše lásky, nebo o Boží věci….
Říkáte: »Ach, nač se trápit?« a vše odbýváte, praví Hospodin zástupů. (13.verš)

Pokud se naučíme ctít Hospodina, to znamená skutečně mu přinášet oběti, jako tomu, kdo je Pánem a Vládcem nebes i země, Stvořitelem všeho a mít bázeň mu přinést něco odbytého, odflinknutého, polovičatého, zbytkového,  budeme zažívat, co znamená (a věřím, že zde Bůh nemluví jenom o tom fyzickém):

Otevřu nebeské průduchy a vyleji na vás požehnání A bude po nedostatku. Kvůli vám se obořím na škůdce, aby vám nekazil plodiny země, abyste na poli neměli neplodnou vinnou révu, praví Hospodin zástupů.Všechny národy vám budou blahořečit a stanete se vytouženou zemí, praví Hospodin zástupů.“

Uvěřil jsem a dostal první vyučování v charismatické a později letniční církvi.Slyšel jsem mnoho vyučování o uzdravení a uzdravování ve jménu Ježíš. Také mnoho  návodů a pravidel ohledně fungování uzdravování. Je skvělé, když může chromý opět chodit, umírající být naprosto zdravý, slepý mít oči jako orel apod. Nezažil jsem však, že by i služebníkům s darem uzdravování vždy uzdravení „fungovalo“. Myslím si, že právě toto vede k vytváření mnoha pravidel, kdy je uzdravení možné a kdy ne.Někdy máme potřebu za každou cenu naše „neúspěchy“ nebo zklamání zdůvodnit.
Ve svém křesťanském životě jsem zažil mnoho zázraků. Nebyla to jen uzdravení, možná těch bylo nejméně. Mrzí mne, že uzdravení se někde mnohdy klade na první místo. Jako důkaz toho, že Bůh je mezi námi. Naučil jsem se jedno: “ lepší je být nemocný a vejít do Božího království, než uzdravený jít do pekla.“ Samozřejmě, že nejlepší by bylo zdravý a v plné síle vejít do Božího království.
Ovšem tlak v církvi na uzdravení mnohé vyhnal z církve ven. Nemocní lidé, kteří toužili být zázračně uzdraveni, ale nebyli, zahořkli jak vůči Pánu, tak vůči církvi. Mnozí se cítili obviněni, že nemají dostatečnou víru, že nejsou dokonalými křesťany, když nejsou uzdraveni, nebo jejich modlitby za uzdravení nefungují.
Neznám církev, kde by byli všichni nemocní uzdraveni. Nebo většina z  nich. Bývá to spíše naopak. A to i tam, kde je uzdravení na prvním místě. Pak vznikají vynucená a polopravdivá svědectví.
Vede to k tomu, že lidé sice citují verše, mluví o uzdravení, proklamují ho, ale vnitřně již tomu moc nevěří. Jsou nadšeni z kázání o uzdravení, ale jakmile nadšení vyprchá, víra tam není. To se pak odráží i do vztahu v církvi samotné a někdy i do vztahu s Ježíšem.
Vždy vidím Boží moc, když se káže evangelium. Bůh se přiznává ke svému Slovu. Na takových shromážděních dochází k uzdravení a jiným Božím zázrakům. Spasení však není ze zázraků, ale ze slyšení Božího slova. Myslíme si, že kdyby na shromážděních byli lidé uzdravováni, tak by se obrátilo celé město. Uzdravení a zázraky možná upoutají pozornost, přivedou ty, kteří mají nějakou potřebu, ale nejsou schopny člověka spasit. O Ježíši je psáno, že uzdravil mnohé zástupy, uzdravoval každou nemoc a neduh. Přesto při jeho ukřižování nezůstalo s ním mnoho z těch, které uzdravil.
Bůh má různé důvody k uzdravení nemocných a ke kříšení mrtvých:
oslavu jména Ježíš,
zjevení Božího království,
milosrdenství.
Nemá cenu nad těmi věcmi přemýšlet a hledat různá pravidla. Vím, že nemocní lidé se modlí a jiní jsou uzdraveni, oni však ne. Nikdy jsem neměl víru na uzdravení svých zubů. „Snažil“ jsem ji mít, ale neměl. Dnes jsem bez zubů. Přesto za mnou přišli s bolavými, nemocnými zuby, abych se za ně modlil. Říkal jsem si v duchu: „Pane, to snad nemyslíš vážně, já se mám modlit za zuby“. Modlil jsem se a zuby byly ihned zdravé. Není to na nás. Dnes nepřemýšlím, ale bude se modlit. Ostatní je na Pánu.
Nepřemýšlejme, ale dělejme to, k čemu nás vede Pán, k čemu nás vede v našem srdci, skrze milosrdenství… . Nebuďme smutní z toho, když se nic nestane. Zažil jsem situaci, kdy jeden mladý služebník prohlásil, že mu Pán ukázal, aby se modlil za jednu chromou sestru, která byla mezi námi. Modlil se za ni a nic. Nastalo ticho. Nikdo nevěděl, co by měl říct. Někteří se cítili trapně a bylo jim líto sestry. Jiní pochybovali o tom, že to mladému služebníkovi řekl Pán. Druhý den chromá sestra vyjela na vozíku před ostatní a děkovala za toho mladého služebníka. Za jeho odvahu poslechnout Pána.  Řekla, že díky jeho modlitbě opět získala naději a její víra se obnovila. Nevadilo ji, že nebyla uzdravena, ale potřebovala obnovit víru.
My nevíme, co Pán udělá s naší poslušností, jak použije naše milosrdenství a touhu oslavit jeho Jméno. Důležité pro nás je neztratit víru a naději. Uzdravení je mocná zbraň, nadpřirozený skutek milosrdenství, vysvobození pro mnohé z pekla tady na zemi. Modli se za uzdravení, věř v uzdravení ve jménu Ježíš, ale nerozebírej to. Nenech se zastavit, když se nic neděje. Vždy se něco děje, pokud se necháš vést Duchem svatým. Pokud si veden Božím milosrdenstvím. Oslavou Jména Ježíš. Vždy se něco děje, i když to nevidíš, protože to neděláš ty, ale Duch svatý.

Když lidé mluví o životě a smrti, vždy pak mají na mysli fyzické narození a fyzickou smrt. S prvním nadechnutím novorozence bojujeme o poslední nádech před smrtí. Je to boj těla o přežití tady na zemi. I když bychom mluvili sebevíce o tom, že se nebojíme smrti, ve chvíli, kdy nám někdo podrží hlavu pod vodou, začneme bojovat o život, o nadechnutí. Tělo samo o sobě bojuje nezávisle na našich myšlenkách. Je to přirozené a zachovává nás to při životě. Proč o tom píši. Jsme spojeni s fyzickým životem a i naše chápání života a smrti je tím ovlivněno. Jak přemýšlí Bůh. Co je pro něj život a smrt.  Matouš 10:39  Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Bohu jde především o náš věčný život. Bůh je zaměřen na věčnost. Vše, co činí v našem životě, je pro náš věčný život. Touží po tom, abychom mohli být stále a navěky v jeho blízkosti. (1.Timoteus 2:3-4 To je dobré a vítané před Bohem, naším Zachráncem, který chce, aby všichni lidé byli zachráněni a přišli k poznání pravdy.)
Bůh udělá vše proto, abychom se mohli dostat do jeho království. I kdyby nás to mělo bolet tady na zemi, i kdybychom měli ztratit něco, nebo někoho pro nás důležitého tady na zemi. Marek 9:43-7 Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačen, než abys šel s oběma rukama do pekla, do ohně neuhasitelného. A svádí-li tě k hříchu noha, utni ji; je lépe pro tebe, vejdeš-li do života chromý, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. A jestliže tě svádí oko, vyloupni je; je lépe pro tebe, vejdeš-li do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla,)
Ať se jedná o blízké osoby, věci, finance, někdy zdraví nebo část těla, o náš intelekt apod. není to pro něj lehké, neraduje se z toho, ale bolí ho to stejně jako nás. Ale pokud je to nezbytné pro náš věčný život, pro budoucí službu jemu, pak to dopustí. I když se ďábel raduje, že nám může ublížit, je to jeho prohra. Pokud  mu to Bůh dovolí, pak proto, aby na nás zjevil svou slávu, jeho víru v nás, jeho lásku k nám a naši k němu a především pro naše spasení a věčný život. Vypadá to podivně, ale je to tak.
Bůh přesně ví, co potřebujeme a nedám nám zkoušku nad naše síly a zároveň se zkouškou dává i východisko. To vše proto, aby nás oddělil od lidského myšlení a jednání. Aby nás tvaroval do obrazu Ježíše Krista.

1 Korintským 10:13  Nezachvátilo vás jiné pokušení než lidské; věrný je však Bůh, který vás nenechá zkusit více, než snesete, ale se zkouškou dá i východisko, abyste ji mohli snést.

Všude tam, kde tě Bůh postavil, ať již s velkou nebo podle tebe s nepatrnou odpovědností, v práci, ve sboru, doma mezi přáteli, všude tam tě postavil do své autority. Tam, kde momentálně stojíš, jsi nositelem Boží autority,, lásky, milosrdenství, milosti a také jeho spravedlnosti. Přinášíš světu a lidem nebeské království. Je to území, které  díky tomu nepatří světu, ale Bohu.
V první kapitole knihy Jozue, Bůh říká Izraelitům: „Dal jsem vám každé místo, na které vaše noha šlápne…“. Podobně to platí i pro nás. Tam, kde stojíme, stojíme na místě, které nám patří. Není to o tom, že si můžeme všude dělat nárok na nějakou půdu, dům, město nebo zemi jenom proto, že na ni stojíme. Ta má svého majitele. Nepřišli jsme zabírat majetek. Platí to pro nás v duchovní oblasti. Tam kde stojíme, právě na tom místě je nám svěřena duchovní autorita.To znamená, že jsme tam proto, abychom ničili skutky ďábla a vyhlašovali Boží království jeho spravedlnost a moc. Pokud toto místo opustíme, pak ho obsadí kníže toho světa, satan se svou mocí. Místo, abychom ničili a zabránili jeho expanzi, dáváme mu naším odchodem prostor pro uplatnění jeho autority nad lidmi a ději.

Ďábel si je vědom této věci, a proto se snaží za každou cenu ti znechutit místo, na které tě Bůh postavil. Znechutit skrze lidi, těžkosti, nemoci, pomluvy. Nahnat ti strach. udělá vše proto, aby tě zastrašil. Aby jsi si sbalil kufry a odešel. Pokud to neuděláš, nemá nárok na toto území. Chci tě dnes povzbudit, aby jsi to nevzdával, nevzdávala. Pokud jsi na místě, na které tě Bůh povolal, On tě i chrání. Pokud to vzdáš, protože chceš mít klid, utéct od odpovědnosti, pak ti mohu s jistotou říct, že klid nezískáš. Naopak může se ti stát, že budeš stále utíkat. Místo aby jsi vítězil a k tomu jsi Bohem určený, budeš otrokem strachu a stále na útěku před „něčím“.
Naopak vezmi odpovědnost, kterou ti Bůh dává i s její autoritou od Boha a postav se proti útokům ďábla. Vytrvej a uvidíš vítězství. Vytrvej a uvidíš svůj růst. Vytrvej a uvidíš Boží království na zemi, Uvidíš lidi vysvobozené pro Pána.
Možná máš již sbalené kufry a říkáš si: nestojí mi to za to. Balím a odcházím. Prosím, vybal kufry a zůstaň.
Požádej Ducha svatého, aby ti ukázal, kdo stojí za tebou. Aby ti zjevil, kým jsi v něm a jaké zbraně máš k dispozici. Aby ti dosvědčil, že ďábel byl již poražen. Není důležité jak se momentálně citíš a ani to, co si o tobě myslí jiní nebo ty sám:
Izajáš 54:17  Žádná zbraň vyrobená proti tobě se nesetká se zdarem, každý jazyk, jenž proti tobě povstane na soudu, usvědčíš ze svévole. Toto je dědictví Hospodinových služebníků, jejich spravedlnost je ode mne, je výrok Hospodinův.“

Nebal kufry a vytrvej!
Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků. (Jakub 1:2-4)

Včera odpoledne jsem slyšel vyučování (nebo kázání?) na verše z Písma, ve kterých je popisovaná služba Ježíše v Kafarnau. Služba v jeho pozemském domově. V místě, kde Ježíše znali od dětství.
Byl jsem svědkem jednoho způsobu výkladu Písma. Řečník pravděpodobně dostal konkrétní zadání, kam nás má vést. Pak teprve hledal, jak k tomu přizpůsobit Písmo. Najít ten správný verš. Za cenu dodržení zadání změnil význam toho, co nám  Duch svatý se snaží skrze tento Ježíšův příběh říct. Když jsem přemýšlel o tomto způsobu vyučování, zjistil jsem, že jsem to občas dělal také. Ve snaze něco svěřené ovečky naučit, jsem Písmo použil spíše jako doplněk k tomu, co jsem měl již  připravené. Dnes bych to nemohl nazvat výkladem Písma. A již jsem to dávno přestal dělat.
To, co jsem si uvědomil bylo, že v našich křesťanských životech děláme úplně to samé. Často si naplánujeme věci, uděláme si představu o dni, týdnu, způsobu jednání, učiníme rozhodnutí, která se nám líbí a předem jsme se pro ně rozhodli. Pak teprve hledáme v Písmu potvrzení pro naše rozhodnutí, kterým bychom ho podepřeli před ostatními věřícími. Vidím to kolem sebe více a více.
Místo abychom v Písmu hledali to, co máme dělat, jak to máme dělat, modlili se za to kdy a s kým to máme dělat, používáme Písmo k potvrzování našich rozhodnutí. Jak v práci, tak v osobním životě.Vypadáme velmi zbožně a moudře, ale ve skutečnosti se tak stáváme svévolníky, kteří za každou cenu chtějí prosadit svoji vůli.
Projděme si svá rozhodnutí za poslední období a zkusme se upřímně zamyslet nad tím, podle čeho jsme se rozhodovali a jak jsme přitom používali slova Písma. Jak jsme se modlili a za co. Prosme Ducha svatého o to, aby nám ukázal pravdu. Ale také prosme o to, aby jsme mohli hledat a rozhodovat se podle Písma a ne Písmo přizpůsobovat a používat jako páku k prosazení našich rozhodnutí.
Věřím, že pak bude náš život naplněn Kristovým pokojem a dostaneme nová zjevení od Pána skrze jeho Písmo.

Matouš 10:37- 38 Kdo má rád otce nebo matku víc než mne, není mne hoden; a kdo má rád syna nebo dceru víc než mne, není mne hoden.  A kdo jde za mnou a nebere svůj kříž, není mne hoden.

Být hoden znamená zasloužit si něco nebo někoho. Jinými slovy Ježíš říká: “ Kdo mne nemá rád nade všechno ostatní, nezaslouží si moji přítomnost (mou odměnu) ve svém životě.“ Odměnou je zachránit duši.
Je jednoduší ukazovat před lidmi, že máme Ježíše na prvním místě, než to žít. Je jednodušší nosit kříže demonstrativně v rukou při procesích, mít je pověšené doma na zdi nebo krku, než ho nést svým životem. Pokud mluvíme o této oběti jako o něčem velmi těžkém a bolestivém, stále ještě jsme nezakusili, co znamená nést svůj kříž. Je hodně lidí, kteří následují Ježíše, ale jen hrstka z nich nese sebou svůj kříž. Možná jen na svém krku  nebo náramku.
Křížek na mém krku, aby mi měl připomínat, že se musím rozhodovat pro Ježíše. Naopak ho vidím na krku těch, kteří žijí ve smilstvu, líbají ho pro štěstí, když hrají hazard. Sedí doma pod ním, když pomlouvají sousedky a připravují podrazy na jiné. Modlí se k němu, když jim jde o krk. Jako by symbol něco mohl změnit.

Náš kříž je nástroj kam pověsit, přibýt všechna naše lidská trápení, kořeny hořkosti, závisti, neodpuštění… Všechno to má kořen, v naší soběstřednosti. V našem sobectví. Zaměřenosti pouze nato, co já mám rád: sebe. Můžeš říkat, že máš rád ty a ty a to a to …, ale když budeš hledat důvody, zjistíš, že nakonec se jedná zase pouze o tebe. Náš kříž je nástrojem pro zbavení se právě tohoto kořene jeho přibytím právě na něj. Co tam přibíjím? Svou sobeckou duševní lásku, která dělá věci pro sebe samu.
Pak mohu říci, Pane jsi pro mne první a není nic více na světě než ty. Toto rozhodnutí a jeho naplňování mi dává obrovskou svobodu. Musím se stát otrokem Ježíše, abych získal svobodu. Musím se vzdát své lásky ke svým lidem, abych mohl Boží láskou milovat svět (a s tím i své blízké).
Ježíš říká, že je ho hoden ten, který při jeho následování nosí svůj kříž stále sebou. Je to proto, že tento proces je stálý, každodenní. Každý den jsem stavěn před rozhodnutí, zda budu více milovat Ježíše nebo něco jiného, co mne v ten den potká.
Jak poznám, že jsem zase „slezl“ z kříže. Jednoduše. Budeš zase přemýšlet jen sám o sobě a o tom, jak ti druzí ubližují, přemýšlet o kariéře. Začneš přemýšlet jaké by to bylo, kdyby jsi to udělal jinak než Ježíš chce. Jaké by to bylo, kdyby jsi na chvíli šel jinou cestou než On. Jaké by to bylo, kdyby ti nepohodlní lidé už odešli.To jsou první příznaky toho, že se uvolňují hřeby, kterými je na kříži přibita naše duše. Je potřeba vzít kladivo a pořádně je opět přibýt.
Kříž je symbol. Je to o našem rozhodnutí, vyznání a nechání se zlomit pro Boha. Toto je to těžké. To je ten tlak a bolest, protože něco, co celou dobu nade mnou vládlo, umírá. Umírá proto, aby mohlo začít žít něco nového Božího. To nové netlačí ani netíží. Jeho ovocem je láska radost pokoj,trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. Je to život skrze přítomnost Ducha svatého v mém životě. Je to Boží život ve mne. Je to radost z následování Ježíše.
Mé jho netlačí a mé břemeno netíží. To jsou Ježíšova slova. Chození za Ježíšem s křížem by mělo být radostí ne bolestí.

10.5. 2015

Několikrát v životě se mi stalo, že jsem mluvil nebo dělal věci, které jsem nechtěl nebo spíše jsem byl přesvědčen je neudělat. Přesto jsem je udělal a mluvil. Přitom mé vědomí, mé já to pozorovalo jako divák. Vždy jsem pak po nějakém čase sklidil z tohoto jednání úžasné ovoce v podobě Božího zázračného jednání v Boží moci. Když se mi to stalo poprvé, myslel jsem si, že jsem se zbláznil a říkal jsem si, co jsi to provedl.
Musím však přiznat, že jsem také párkrát takové Boží jednání zastavil. Zjistil jsem, že i takovou situaci mohu někdy (ne vždy) ovlivnit svou vůlí. Mám většinou dvě možnosti. Buď Bohu dovolím jednat, nebo mu to nedovolím. (I když se  děje i to, že si Bůh do svého jednání v tvém životě nenechá nijak mluvit. Pro co se rozhodne, to učiní). Když jsem ho zastavil, samozřejmě jsem pak nic z Boží moci neviděl.

Vždy, když jsem Ducha svatého zastavil, přišel smutek a lítost. Omlouval jsem se mu, žádal o odpuštění. Vím, že mi Bůh odpouští, když činím pokání, ale smutek zůstával. Duch byl zarmoucený a tím i můj duch a duše. Trvalo to pak nějakou dobu, než smutek odešel a já se opět mohl radovat v Duchu svatém. (Efezským 4:30  A nezarmucujte Ducha Svatého Božího, jímž jste byli zapečetěni ke dni vykoupení.)  Přišla však větší bázeň.

Někdy to byly velké věci, jindy maličkosti. Nikdy se to však nedalo vrátit zpět, zopakovat. I když jsem toho litoval, činil pokání. Říkal jsem Duchu svatému „teď ti nebudu bránit v jednání“ již to bylo pryč. Možná jsem přišel o velké věci, jiné nasměrování apod. Byla doba, že jsem se tím dlouho trápil. Dnes vím, že to nemá smysl. Bůh věděl, jak se rozhodnu. Já potřebuji jít s Duchem svatým dál. Požádat o odpuštění, přijmout odpuštění a jít dál. Nezůstat na tom místě a neříkat si „co by bylo kdyby“. Bůh má připravenou cestu. Jen si vzít zkušenost a odhodlání, že příště nechám jednat Ducha svatého.
Ale i to je jen z milosti a musím o to prosit Pána, aby příště bylo Ano Duchu svatý.

Co byste si mysleli o sourozenci v Kristu, který by o sobě říkal: „Nikdy jsem nebyl hříšný, dělám jen dobré věci, rozhoduji spravedlivě a pravdivě vidím svět, nikdy jsem neměl žádnou slabost ani závislost, všechno co mám, jsem dosáhl prací a jsem, dostatečně zajištěn, jsem čestný, nebojím se budoucnosti, nikdy jsem nebyl nemocný, jsem dokonalý a nepotřebuji odpuštění, protože není mi co odpouštět. Jediné, co mi chybí je věčný život, ale ten mi Ježíš dá, protože jsem dokonalý.“ Přemýšlím o tom, v čem by se mohl u takového člověka oslavit Ježíš. Nepřímo tím říká, že Ježíše nepotřebuje, především jeho oběť a na nebeské království má přece nárok pro svou dokonalost.

A co si myslí o takovém člověku Bůh? To najdeme v Lukáši 18.kapitole.

Snažíme se vystavovat ty své lepší vlastnosti, svou dokonalost aspoň v některé oblasti. Slabosti naopak zakrýváme, nemluvíme o nich. Pavel sám píše, že se chce chlubit svými slabostmi. Proč? Protože na nich může ukázat milost a lásku Boží v jeho životě. Slávu a moc Ježíše Krista.
Raději budu slabý, aby Duch svatý ve mne mohl jednat silněji. Sám Ježíš říká: „Komu se málo odpouští, málo miluje.“ Pokud nemáš nic, co by ti Bůh mohl odpustit, jsi buď již na věčnosti u Boha, nebo jsi se dostal do situace, kdy sám sebe vidíš již jako dokonalého. Z tohoto pohledu jsou pak všichni kolem tebe hříšní, nedokonalí, nezasluhující si Boží milost. Láska se v tobě nenajde. Tvoje srdce postupně ztvrdne a nakonec se postaví i do pýchy vůči Bohu. Zkoumejme jak o sobě smýšlíme.

Ano jsme spravedliví, ospravedlnění, jsme dokonalí, mocní, jsme vítězové, ale to vše díky Kristu a tomu, že v nás přebývá jeho Duch. Že je to on, kdo nás zastupuje před Bohem otcem na trůnu. Že na tomto trůnu sedíme díky němu … Bůh vidí v nás Krista.
Je to o vztahu s Duchem svatým. Kdyby nás opustil, nebo my jeho, pak jsme opět tam, kde jsme byli dříve.

Bůh nás touží dovést do podoby svého Syna. Je to cesta na celý život. Když zakusíme jedno vítězství ve svém životě, Duch svatý nám za nějaký čas ukáže další oblast, kterou musíme projít a společně s ním v ní zvítězit. To je na celý život. To je cesta k proměně do podoby Ježíše Krista.

Tvůj bratr a tvá sestra v Kristu prožívá úplně stejné věci. Možná jsi již prošel/prošla tím, čím oni procházejí, pak se je snaž podpořit a povzbudit, protože i před tebou jsou nové výzvy a budeš potřebovat podporu a povzbuzení těch, kteří šli tou tvou cestou před tebou.

Zkusme si představit nedělní
shromáždění. Zní chvály. Za bicími sedí mladý muž, který možná před několika hodinami bojoval s tím, jestli si má vzít drogu nebo ne. Asi by mnozí pochybovali o tom,

zda je znovuzrozený. Možná si ji vzal. Možná ne. V tuto chvíli to nikdo neví.
Do mikrofonu zpívá mladá dívka, která si ráno, než odjela na shromáždění, odskočila tajně zakouřit. Mimo mladého vedoucího chval tam každý má své boje, výhry a prohry. Devadesát procent církve by se pohoršilo nad tím, že jsou ve předu a chválí Boha. Naproti nim v několika prvních řadách sedí lidé bez domova. Je z nich na několik metrů cítit alkohol. Mezi nimi je pak několik uniforem Armády spásy. A také věřící, kteří vypadají „normálně“. Společenství pětadvaceti, třiceti lidí.

Od první modlitby a tónu první chvály je cítit Boží přítomnost. Lidé jsou více a více vtahováni do uctívání Boha. Při následném kázání se Bůh začíná dotýkat lidí, kterým tečou slzy po tváři. Přítomnost Ducha svatého je zjevná a není nikdo, kdo by nebyl zasažen Boží přítomností. Opilci jsou střízliví, hříšníci usvědčovaní a lidé zůstávají chválit Boha.
Zdá se vám to vymyšlené? Ne, není. Je to popis jednoho shromáždění v Bratislavě. Ty, kterými by křesťané pohrdli jako nesvatými a nepoužitelnými „služebníky“, Bůh použil, aby oslavil své jméno. Jak málo známe Boha a jak hodně bychom chtěli rozhodovat místo něho o tom, kdo může a kdo mu nemůže sloužit.

Jednou jsem slyšel váženého pastora mluvit o jedné nahrané kazetě. Dostal ji od  své ovečky. Ten mladý muž tam nazpíval to, co cítil k Pánu. Byly to jeho osobní chvály. Pastor mluvil o tom, že když si to začal přehrávat, cítil při tom cigaretový kouř. Muž přitom musel kouřit. Tak kazetu vzal a vyhodil ji. Podle něho to nemohly být chvály Bohu, ale bylo to od ďábla.
Když to vyprávěl, sám jsem v té době kouřil. Přitom jsem miloval Pána. Bůh ke mně mluvil skrze Ducha svatého a já prožíval jeho přítomnost ve svém životě. Proto jsem nebyl schopen pochopit slova toho pastora. Na nějakou dobu mne to odradilo chtít sloužit, protože i já jsem kouřil. Díky, že Duch svatý mne v tom nenechal se dlouho babrat. Ujistil mne, že mne i tak miluje a má chvála, mé modlitby ho potěšují. Dokonce mi svěřil službu. A pak přišla i svoboda od kouření.
Někdy se snažíme být svatější než Bůh, ale vůči druhým. Pokud se máme nechat sami lámat pro Pána, jsme v tom již chladnější.

Po této zkušenosti s mocnou přítomností Ducha svatého, byli tito mladí služebníci na jedné velké konferenci, kde se mluvilo o Boží přítomnosti na shromáždění. Když odcházeli z konference, měli zkušenost, že při službě pár dní předtím zažívali mnohem, mnohem silnější Boží přítomnost, než na konferenci, kde bylo mnoho set „zralých“ a „svatých“ křesťanů.
Bůh nás proměňuje ve službě jemu. Bohu nevadí jak na tom jsme, ale touží po tom, abychom mu na jeho výzvy kývli, řekli ano. Pak nás začne skrze službu vyučovat, proměňovat a posvěcovat.
Nečekej až budeš svatý, ale pokud miluješ Pána, řekni mu tady jsem, použij mne.