O několik veršů dál, za  příběhem s najatými dělníky na vinici, můžeme číst o prosbě matky bratrů Zebedeových, která žádá pro své syny u Ježíše místo po levici pro jednoho a po pravici pro druhého.
Protože bratři byli u toho, ptá se jich, jestli mohou pít stejný kalich jako on. Oni ihned odpovídají, že mohou. Ježíš zde pak říká, že to, kdo kde bude postaven je na nebeském Otci. Pak dodává, že ten, kdo chce být mezi nejvyššími, ať se stane služebníkem ostatních, kdo chce být první ať je otrokem druhých.
Jednoduše řečeno: Myslíš si o sobě, že máš na to být první, pak se staň otrokem jiných a služ jim těmi schopnostmi, o kterých si myslíš, že tě opravňují být mezi nejvyššími.
Měl jsem rozhovor s jedním kolegou, který byl rozhořčen, že v církvi se příliš neobsazují pozice, podle darů, schopností. On sám byl se svou ženou povolán (na rozkaz) do služby a odpovědnosti, pro kterou nebyl trénovaný, o které toho moc neví a podle jejich slov nejsou schopni ji naplnit. Spolu s rozkazem jim bylo řečeno, že je to k jejich růstu. Lidsky by bylo rozhořčení na místě. Tento svět se dívá na schopnosti a vzdělání. V duchovním světě a tím i v církvi by to tak nemělo být. Slovy apoštola Pavla „On (Kristus) se oslavuje v našich slabostech“. Bůh nesvěřuje postavení, službu, úkoly tomu, kdo na to má, neoslavovalo by to Boha. Naopak dává to těm, kde se může oslavit, kde bude vyvýšen. Proto nás staví na místa, o kterých jsme přesvědčeni, že na to nemáme. Dalo by se říct, že z posledních udělá první. Naopak ty, kteří již obdarování k určité službě mají, staví do role služebníků, kteří mají být pomocí těm, které povolává. (To je to sloužit ostatním, být otrokem) Mohou předávat a sloužit tím, co již od Boha dostali. a přitom je to udržuje v pokoře. Někdy se ty dvě pozice první a poslední prolínají, když se člověk plně poddá pod moc Ducha.
Když zapomeneme na to, jak Bůh doplňoval naše slabosti, naši neschopnost, přestaneme důvěřovat těm, kteří z lidského hlediska nemají šanci obstát na určitém místě. Začneme hledat lidi se vzděláním, zjevnými lidskými schopnostmi apod. Stanovíme kritéria podle vzdělání nebo praxe. Sami se tím, vlastně  povýšíme a především nedáme prostor pro vyvýšení Boha.

1. Neboj se, když tě Bůh skrze lidi povolává do něčeho, o čem skutečně víš, že na to nemáš. Bůh se chce oslavit a tebe posunout ve službě. Jen nech prostor pro jednání Ducha svatého. Bůh si tě vybral a ví proč.
2. Pokud víš o svých obdarováních a přesto se cítíš jako otrok, jsi na správném místě. Bůh tě povýšil, aby jsi sloužil tím, co máš. Sloužil znamená, být pod těmi, kterým sloužím. Bůh ti nesmírně důvěřuje.

Apoštol Pavel měl plno duchovních darů, ale když pozorně čteme jeho příběh, jeho život byl život otroka. Přestože založil většinu sborů, rozšířil evangelium po celé přední Asii a Řecku, zůstal nakonec sám. Ti, kteří skrze jeho službu přišli k Pánu se k němu otáčeli zády, pomlouvali ho apod. Přesto do poslední chvíle svého života měl o ně starost a sloužil jim, tak jako věrný otrok svému pánu. Stal se otrokem, aby se mnozí stali svobodnými.

Máš dost na Boží milosti. Máš odměnu v nebi, máš spasení. To je to nejdůležitější. Proto se můžeš radovat, ať tě Bůh povolává z posledního mezi první, nebo tě nechává posledním.