PROČ JE TOLIK CÍRKVÍ

Proč je tolik církví? Stejně bych se mohl zeptat: Proč je tolik rodů v Izraeli? Proč jich je dvanáct? Izrael měl vždy dvanáct kmenů, ale byl stejně jedním národem. Aspoň to platilo do doby, dokud nad nimi panoval přímo Bůh a ne králové.

Začtu-li se do dějin Izraele, vidím kmeny, které byly velmi samostatné, které měly své kmenové vůdce, vůdce jednotlivých rodin. Izraelité byli vždy velmi samostatní, nezávislí, jednotlivé kmeny měly svá území, své kněze, přesto však tvořili jeden národ. Bůh jim ve zlých dobách povolával soudce, kteří je dokázali nejen sjednotit do boje, ale také soudili jejich spory. Přesto jim soudcové nevládli. Byl to Bůh, který vládl v jednotlivých kmenech. Žádný z těch kmenů nebyl před Bohem důležitější než ten druhý. Pro Boha byly všechny kmeny jeho milovaným lidem, který si vyvolil. Bůh si nepřál, aby mezi nimi a jím byl nějaký další stupeň vedení. Nepřál si, aby poslouchali a klaněli se nějakému člověku a byli odkázáni na jeho rozhodnutí a činy. Nechtěl, aby měli nad sebou lidského pána. Chtěl být stále on sám jejich Králem a Pánem.

Toto zvláštní uspořádání mělo sloužit k Boží slávě. Vždyť právě na tolika nezávislých kmenech, rodech a rodinách bylo vidět jeho vedení. Všechny kmeny měly Bohem určené své místo, svou zemi na mapě. Zapadly do tohoto místa, jako do nějaké mozaiky. Bůh je dokázal udržet jedním národem, sjednotit je pod jedno vedení, když to bylo potřeba a přitom všem zůstali nezávislí.

Oni to však nepochopili, různě se vzdalovali a pak vraceli k Bohu a nakonec chtěli být jako ostatní národy. Chtěli, aby jim vládl člověk, král. Mysleli si, že pokud nebudou královstvím s lidským králem, který jim bude vládnout, budou stále jen nějakým podřadným národem. Zapomněli, že mají nad sebou Pána pánů a Krále králů. Tak jako kdysi, když Bůh chtěl hovořit k nim osobně, ke všem, oni se rozhodli ze strachu, aby k nim hovořil jen prostřednictvím Mojžíše. Stejně se později rozhodli, že chtějí poslouchat lidského krále a ne přímo Boha.

Bůh však neodstoupil od svého způsobu vedení. To je vidět právě v tom, jak vede svoji církev. I církev je jedním velkým Božím národem, jeho milovaným lidem. Přesto tento jeho lid je složený z větších nebo menších, nebo úplně malinkatých skupin, které jsou nezávislé jedna na druhé. Je to jednoduché, jsou závislé přímo na Bohu. Nepotřebují tak nad sebou další vedení. Jsou spojeni v Bohu Kristem a propojuje je a vede Duch svatý. Všechny jsou pro Pána stejně důležité. Ani jedna z nich není důležitější než jiná, i když může mít mnohem, mnohem více členů. To nehraje před Pánem žádnou roli.

Nedávno jsem s jedním bratrem obdivoval, jak byl postavený jeden velký chrám. Často si všimneme jen vyhlazených a opracovaných kamenů kolem vchodu a oken a nevidíme to množství neopracovaných, nevyhlazených kamenů různých velikostí, ze kterého byly kdysi kostely postaveny. Obdivovali jsme to, jak je stavitelé uměli na sebe poskládat. Vypadalo to tak, jako by každý kámen a kamínek měl předem určené místo, pro které byl stvořen, nalezen a do kterého byl vložen. 1 Petrův 2:5  …i vy sami jako živé kameny jste budováni jako duchovní dům ve svaté kněžstvo, abyste přinášeli duchovní oběti, příjemné Bohu skrze Ježíše Krista.

Bůh sám si staví ze své církve svůj chrám, ve kterém přebývá. On mu dává svou podobu, on si své živé kameny a kamínky pokládá na sebe a vedle sebe, aby se na církvi oslavil a zjevil na ní svou moudrost právě tím, jak ji vede a jak krásný chrám z ní staví. Chrám není možné postavit z jednoho velkého balvanu, z jedné velké skály. Naopak ho jde postavit a tvarovat díky různě velkým kamenům. Jen musí přijít někdo, kdo ví, kam který kámen položit. Musí to dělat dokonalý stavitel, sám Bůh. Bůh stále svůj chrám staví.  Je mnoho kamenů, ze kterých staví. Jsou to velké denominace i malá společenství ve městech a obcích, někdy jich je na jednom místě i více, ale každé má své poslání, své místo ve stavbě. Svůj smysl, pro který jim dal Bůh vzniknout. Jedním z nich je, aby jeho děti dostaly duchovní domov, kde se budou cítit v jeho chrámě dobře, ale také, aby mohli vstoupit do dobrých skutků, které pro ně připravil. Ty mohou být pro různé skupiny různé. Mnoho z nich nejsme schopni bez vzájemné pomoci uskutečnit.

Kristus staví svůj chrám ke své slávě a jako svůj příbytek dva tisíce let a ještě s ním neskočil. Až ho dostaví, slavný a vznešený, plný Boží slávy a moci, pak si pro svůj chrám přijde, aby ho přenesl do svého nebeského království.

 

A co jsi ode mě slyšel před mnoha svědky, to svěřuj věrným lidem, kteří budou schopní učit zase další. (2. Timoteova 2:2)