Kapitola 1

 

Kapitola 1

Sociální práci nějakým způsobem provádíme všichni. A církev stoprocentně. Jen si to neuvědomujeme, protože je to pro nás samozřejmostí. Je vlastně postavena na našich vztazích, na tom nebýt lhostejný k situacím druhých, na naší citlivosti vidět potřebu druhých a vnímat to, co prožívají. Kde toto může nejvíce fungovat? Přece v rodině a především v církvi. Zvláště tam, protože Duch svatý ví to, co my nemůžeme vědět a především má řešení pro každou situaci. Pokud se mu poddáme, pak můžeme být těmi nejlepšími sociálními pracovníky (každý z nás)  na světě.

Pokud bych chtěl velmi prostě vysvětlit, co je sociální práce, pak bych řekl asi toto: „pomáhat lidem a dostat je z bodu A do bodu B nebo je jen na té cestě provázet. Bod B by měl být vždy na vyšší úrovni než bod A. (Mimochodem každý rodič tak jedná se svými dětmi a tak bychom mohli pokračovat…) Konečným cílem pak je jejich nezávislost na pomoci, pokud to je možné.“ Někdy ale jde jen o to člověka udržet v bodě A, než začne klesat k nule.  Například u starších lidí je důležité je udržovat ve formě, ve které se nachází, protože pro svůj věk a stav se pravděpodobně nebudou schopni posunovat výše. To jen obecně a velmi, velmi jednoduchým pohledem.

I Kristus přišel na svět, zemřel na kříži a vstal z mrtvých, aby člověka posunul. Ovšem z bodu A do míst vysoko nad každý lidský bod. Vysoko nad naši abecedu. Do Božího království. Sociální práce jen velmi nedokonale kopíruje Krista. Je to proto, že se ve většině organizací, byť si říkají křesťanské, dostala mimo vedení Duchem svatým, ale podřizuje se pravidlům a zákonů, které vytváří člověk sám o sobě. Od toho je jen krůček k tomu, aby ji převzal tento svět, tedy se stala nástrojem toho zlého (vysvětlím později), přestože mnohým pomáhá a dělá velmi dobrou práci s lidmi. V sociálních službách pracuje mnoho těch, kteří milují našeho Pána a snaží se o něm vydávat svědectví jak slovem, tak svou prací, ale je jich stále méně a méně. Ubývá těch křesťanů, kteří by takovou službu vedli. I to je známkou toho, kam do budoucna směřuje.

Pojem sociální služba je právním pojem. Aspoň v ČR a na Slovensku. Nevím jak jinde, ale domnívám se, že to bude postupně v celé EU stejné. Veškerá sociální práce označená jako sociální služba je registrovaná. Pokud tak není, může být tato služba státem zakázaná a její provozování pokutované. Ve chvíli kdy sociální práci registrujeme jako sociální službu, musí splňovat mnoho požadavků. Jednak na vzdělání a vzdělávání pracovníků, tak také na vybavení a prostory, ve kterých se služba vykonává. A je nutné mít vypracovaných mnoho metodik a pravidel. Každým rokem, měsícem, dnem těchto pravidel a nařízení stále přibývá. Je to obrovská síť informací o lidech. Jedinou odměnou pro tuto službu je, že ji možná bude částečně dotovat stát (kraj, město) ze svého rozpočtu. Problém je v tom, že i když si budete financovat sami, stejně musíte splnit všechny požadavky a její registraci. Jinak se dopouštíte porušení zákona. Jen málo služeb je státem plně hrazeno (většinou ty, které provozuje stát). Stejně potřebujete pro sociální službu značné množství svých financí. Nejde zde jen registraci a vše, co s tím souvisí, ale také o potřebnost v regionu, obci, o které rozhodují místní zastupitelé a komunitní plány.

Za mnoho let tohoto provozu se sociální služby stali velkým byznysem. Velmi tvrdým podnikáním, skrytým za krásnými slovy. Je zde velký konkurenční boj, i když všichni pokrytecky mluví, že jsou rádi, když vedle nich vznikne další stejná služba. Platí to jen do té doby, dokud jim díky ní nesníží dotace, aby se dostalo na obě dvě. Je to o penězích, které na tuto službu od státu plynou a urvání co největší části z tohoto koláče. Věřím, že je mnoho věřících i nevěřících, kteří s upřímným srdcem slouží potřebným lidem, nezištně pomáhají a pokud je to jejich práce, pak ji mají za poslání. Těch však více a více ubývá, protože nemohou být v souladu s těmi, kteří tuto službu mají jen jako obchod, výkon práce a budování kariéry jako v každé jiné firmě nebo fabrice. Pak odchází nebo jsou vytlačeni pro své poslání. Takové poslání a takový „srdcař“ se již nehodí do dnešní profesionalizované sociální služby. (Díky Bohu, že tito „srdcaři“ ještě nevymřeli, ale pokud to půjde dál tímto směrem jako dnes….?) Nemůžeme se divit tomu, kam se sociální služba dostala. Je to nastavením financování a slabostí lidí. Je jen omezené množství peněz, které se mohou rozdělit mezi jednotlivé organizace a státem řízené služby. To platí jak pro státní tak obecní finance a také pro donátory, nadace apod. O tyto finance bojuje každým rokem více služeb potažmo lidí, kteří ty služby provozují a řídí. Také zde hraje roli poptávka a nabídka, především tam, kde si službu platí přímo lidé z příspěvků, které dostávají od státu. Nejde o malé peníze. Když jsem hovořil s jedním ředitelem sociálních služeb u křesťanské neziskové organizace, i formoval mne o tom, že rozhoduje o 300 milionech korun, které dostává na sociální práci. Z toho jak to říkal, jsem pochopil, že nechce u takové částky zůstat a chce jít na mnohem vyšší číslo. I jeho další rozhodnutí, o kterém mne informoval, mne o tom utvrdilo. Nějak mi však z jeho slov vypadli lidé a skutečná potřebnost. Bylo vidět, že peníze jsou to nejdůležitější, protože dávají pocit důležitosti a moci. Díky za Boží trpělivost s námi a díky také za to, že se zastává svých dětí.

Systém, přerozdělování státních dotací do sociálních služeb je nastaven podle nějakých kritérií, které musí být  naplněny. Rozhodují však o tom úředníci a počítačové aplikace (u státu, kraje a velkých měst) a čím dál tím více tu již nikoho nezajímají lidé, skutečný stav a potřeba lidí, ale kritéria a přesně vyplněné kolonky v počítačových programech. Některá služba nemůže projít, protože ji počítač nerozezná a je automaticky vyřazená. I takové případy mohou nastat. Ti, co nejvíce potřebují, se většinou neumí prosadit. Téměř všude se také podporuje a vyžaduje posun služby někam kupředu. To vede organizace k vymýšlení nepotřebných služeb nebo spíše ne tak důležitých služeb. Splní však kritéria, do kolonek v počítačích dokážou napsat ta správná slova, na které počítač a úředník reaguje a dotace opět získají a možná ještě vyšší. Ovšem někde jinde, kde to je mnohem potřebnější, pak peníze nejsou, protože počítač nemá sociální cítění a po dnešním úředníku se nežádá, aby ho měl. Důležité je vzdělání. Ale vzdělání samo o sobě toto cítění nevyprodukuje. Viděl jsem mnoho zbytečných služeb, kde nakonec nevěděli, za co utratit státní dotace a tak vymýšleli nesmysly a vedle toho jsem viděl lidi, kterým se nedostávalo základních potřeb, neměl jim kdo pomoc v jejich tísni jen proto, že na tuto službu se nenašlo nikde dost financí. Viděl jsem, jak roste počet kanceláří sociálních pracovníků na úkor pokojů pro lidi bez domova….  Je nebezpečné se dostat do tohoto kolotoče, který vám zamotá hlavu a začnete vidět více projekty, peníze na projekty, kritéria a klienta jako finanční přinos pro službu. Když na to upozorníte, všichni se odvolávají na zákon o sociálních službách, jako by ten zákon netvořili lidé. Sociální zákon vznikal na základě dvou požadavků. První byl finanční. Po roce devadesát začali vznikat neziskové organizace, které společně s církvemi pomáhaly potřebným. Protože vnímaly, že dostávají od státu méně peněz, než dostávají služby zřízené státem a mysleli si, že službu dělají kvalitněji, začaly prosazovat zákon o sociálních službách, který by dal pravidla pro jejich financování. Druhým požadavkem byla kvalita poskytované služby. Že se mohlo začít pracovat na tomto zákonu, bylo díky mnoha křesťanům, kteří to prosadili, ale také na něm začali pracovat. Dobrá myšlenka i věc, ale díky mnoha dalším věcem, které se na to nabalily, díky tomu, že více rozhodují kritéria v počítačích, které by měly zabránit korupci, díky dalším specifickým kolonkám, kterým lidé nerozumí a především pro lidskou ješitnost, slabost a stálou nenasytnost a nespokojenost,  se dostáváme někam na okraj propasti. Nemalou úlohu v tom hrál také vstup do EU a její dotace, které vyžadují velmi mnoho dalších nařízení, aby nedocházelo ke zneužívání dotací.

Pokud to půjde dál, může nastat situace, kdy finance na sociální služby dojdou. Problém pak bude v tom,  že místo srdcařů, budou pracovat jen najatí za mzdu a ti, když nebudou mít plat, odejdou a bude jim jedno, co se stane s lidmi, kterým pomáhali. Systém zkolabuje. Proč? Protože sociální služby jako systém převzali odpovědnost, nebo spíše vzaly lidem pocit odpovědnosti, kterou má mít každý člověk v této oblasti. Řekli: „ty to nemůžeš dělat, protože nejsi odborník, předej to mně a raději zaplať“. Je to tvrdě řečeno a omlouvám se všem těm, kteří pracují, slouží odborně a přitom i z lásky k bližnímu. Popisuji však obecný stav, jak funguje a kam povede.

Je málo církví v ČR a na Slovensku, které mohou vstoupit na toto pole registrované sociální služby. Tři, čtyři v každém státě. Všechny s tím však mají problémy a služba se dříve nebo později stejně musela nebo bude muset oddělit od církve. Těm ostatním doporučuji se tomu vyhnout a pomáhat lidem mimo tuto registrovanou službu. (další kapitoly)

Na závěr této kapitoly chci poděkovat stovkám a tisícům lidí, kteří pomáhají druhým skrze tyto služby. Všem ředitelům a vedoucím, kteří přes všechny úřední papíry, povolení, směrnice a stálý boj s nedostatkem financí nezapomínají na ty, pro které jejich zařízení a služba vznikla a všem věřícím, kteří v těchto službách nesou dobrou zvěst o Ježíši Kristu i přesto, že je jim to mnohdy zakazováno a dostávají se v nemilost u svých podřízených či nadřízených.

A co jsi ode mě slyšel před mnoha svědky, to svěřuj věrným lidem, kteří budou schopní učit zase další. (2. Timoteova 2:2)