Opět jsem mimo domov, v Anglii. Když jsem v sobotu  letěl z Bratislavy bylo ještě pěkné počasí a v pět ráno teploměr ukazoval čtyři stupně. Anglie nás však vítala mraky, sněhem a mínus dvěma. Vysoko nad mraky bylo krásné modré nebe, viděl jsem, jak nad a pod námi křižují naší dráhu jiná letadla. Pak jsme začali klesat a najednou jsme byli v obklopení šedými mraky. Klesali jsme a stále jsme nic neviděli. Jindy jsme proletěli mraky a najednou se objevily domy, políčka, řeka a potoky, jezera, cesty,  města a vše jako na dlani.  Tentokrát jsme viděli kolem letadla jen mraky. Nebylo  stále nic vidět. Přitom jsme  klesali, dlouho klesali a zdálo se  že hodně, hodně dlouho. Bylo to nepříjemné.  Člověk cítil, že se blížíme k zemi. Stále vysokou rychlostí. Řítili jsme se prudce k zemi bílou tmou. Pod námi se kám přibližovala země, ale my jsme ji neviděli. Vím, že pilot nemusí vidět před sebe, aby mohl letět a přistávat. Přesto to bylo nepříjemné, protože jsme neviděli zemi, neviděli letiště a cítili jsme, jak letadlo manévruje na přistání. Najednou v mžiku se objevila plocha přistávací dráhy, na které jsme během pár vteřin přistáli.

Zajímavý pocit. Kdyby to šlo, člověk by v těch okamžicích vystoupil. Podobně se to stává s životem. Máme kolem sebe mlhu, mraky a nevidíme kam se řítíme. Jen se nám zdá, že je to velmi rychle a nemůžeme to zastavit. Chtěli bychom aspoň na chvíli vystoupit, zjistit, co je pŕed námi, oddechnout si od napětí, ale musíme zústat v tom letadle života. Zaplavují nás různé pocity. Od zvědavosti, strachu, odevzdanosti, beznaděje, ale také naděje. Míchá se to v nás. Ne vždy letíme nad mraky.  Často v nich a v turbulencích. Piloti mají přístroje, které navádí letadlo správným směrem, ale pokud by selhaly, nevím, jak by piloti letadlo vedli. I my jsme vedeni v této mlze.  Nejsme sami. Můžeme mít a máme toho nejlepšího autopilota života, který existuje. KRISTA. Duchu svatému, kterého nám poslal za sebe a kterého jsme přijali nevadí žádná mlha ani tma, aby viděl. Je naspané, že i tma je mu světlem. My však pro obavy z mlhy se snažíme přepnout  na ruční řízení a chceme svůj život řídit sami. Z letadla jsme viděl, že pod námi je něco modrého a myslel jsem si, že je to moře, když jsme však k tomu přiletěli blíže, byly to opět jen mraky. Kdybych se podle toho řídil, letěl bych jiným směrem a bloudil bych více a více. Často si myslíme, že dokážeme v mlze rozeznat tu stoprocentně správnou cestu, ale nakonec se opět ztratíme v mlze a mracích. Je lepší se spoléhat na toho, kdo vidí i skrze tuto bílou tmu. Poslechnout ho a následovat ho. Pak se nemůžeme  ztratit a nemusíme se obávat, že mineme letiště a přistávací dráhu Božího království. Máme zaslíbení dobrých věcí, ale také podmínku  naslouchat jeho hlasu a následovat ho. Přepni na Ducha svého a dej pryč ruce z řídící páky. Pak můžeš spočinout v pokoji, i když letíš skrze mraky a nic nevidíš.

Modlitma: Ježíši, vyznávám, že ty jsi ta Cesta, Pravda i Život. Že jsi tou mojí cestou, pravdou a životem. Vyznávám, že ne já, ale ty znáš cesty, kterými mám jít. Ty znáš pravdu mého života. Ty sám jsi pro mne vším. Odpust mi, že přestože to vše vím, často si chci řídit život sám, že nečekám na tebe. Prosím, klepni mne vždy přes prsty, když se budu chtít chopit sám té řídící páky, když budu chtít se z mraků a mlhy dostat vlastním úsilím a rozumem. Nauč mne čekat na tebe, nauč mne slyšet tvůj hlas i v bouři a vidět tvé kroky i vmlze. Zkoumej mé srdce. Toužím a chci tě vždy a za všech okolnosti následovat a nechat se tebou vést.