Nuže nyní vy, kteří říkáte: ‚Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města a zůstaneme tam rok a budeme obchodovat a vydělávat‘ — nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Vždyť jste pára, která se na chvilku ukazuje a potom mizí. (Jakub 4:13-14)

Nedělejte si tedy starost kvůli zítřku, neboť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost vlastního trápení.“ (Matouš 6:34)

Je dobré mít plán. Mnohé věci nemůžeme dělat, pokud je dobře nenáplanujeme. Je dobré být připravený. Bůh naši připravenost může kdykoli použít. Přesto chci psát o dnešku. Teď a tady.
Proč? Protože jsem mnoho věcí promarnil tím, že jsem je odkládal, místo abych začal hned. Teď tuto chvíli, tuto minutu, vteřinu mi dal Bůh, abych ji žil. Nikdy již nedostanu šanci ji prožít znovu. Prostě už byla. Jak odešla? Prázdná? Nenaplněná?
A co celé naše dny, týdny, měsíce?

Když jsem psal o Božích mužích a ženách, kteří žili v době před Mojžíšovým zákonem, měl jsem pocit, že právě oni žili dneškem i přes zaslíbení, která dostali do budoucnosti a jejichž naplnění  neměli šanci uvidět lidskýma očima.  Mnoho zaslíbení bylo naplněno až dlouho po jejich smrti. Nečekali, až se zaslíbení naplní a pak to bude „ono“, pak teprve začnou žít s Bohem, pak teprve to bude skutečná služba, pak teprve budou moci rozvinout dar, který dostali. Pak tomu budu věřit… Ne, oni žili den za dnem a šli vstřic tomu, co Bůh pro ně připravil. I přes  nepřiznivé situace, které je potkávali. Možná ani nepřemýšleli o tom, že jdou za zaslíbením, jen prostě žili s důvěrou v Hospodina, s vírou, že je s nimi a neopouští je. Prostě jejich víra byla běžnou součástí jejich životů. Pracovali s touto vírou, vdávali se a ženili s touto vírou, bojovali s touto vírou a sklízeli a jedli s touto vírou, obchodovali s touto vírou a umírali s touto vírou.  Ani o tom moc nemluvili, nechodili na nedělní Bohoslužby, středeční vyučování…, ale jejich život byl celý prodchnutý Boží přítomností. Stavěli oltáře a pomníky, aby sobě a všem kolem nich mohli připomínat, co pro ně kdy Hospodin udělal. (Dnes jsou vidět pomníky, které připomínají, co který služebník „učinil pro Boha“.)

Poslední roky pozoruji, že se mění pohled na život s Bohem. Přibývá (nebo spíše začínají být rozeznatelní) těch, kteří se více podobají těmto lidem víry. Víry, kterou svět rozpoznaná skrze běžný život Božích dětí, aniž by museli mnoho mluvit o tom, jak Krista milují a citovat světu jeden verš Písma za druhým. Těch, kteři mají svědectví sami v sobě a ve svých životech. Jsem Bohu vděčný, že to mohu vidět a některé osobně znát.