Proroctví

Druhé slovo k dubu (7.11.2015)
Místo, aby jsi naslouchal a využil času, který jsem ti prodloužil, zacpal jsi si uši. Další čas však nedostaneš. Dnes jsem poslal ty, kteří odseknou tvé kořeny z této země a přenesou tě tam, kde nebudeš mít možnost škodit.
Měsíce a roky slyším : „Do kdy, Otče, ho necháš škodit. Do kdy.“
Dnes jim dávám odpověď : „Do dnes. Ani o den déle.“

Sekera již začala svou práci a dokončí ji. To, co se bude dít s tebou, je varováním pro ostatní stromy.

Slovo k dubu (7.6.2015).

Již od mládí jsi tvrdohlavý paličák. Sice dokážeš plakat, litovat druhé, být milosrdný, ale tvá ješitnost tvé cesty vždy obrátí. Všechno, co vystavíš, vzápětí ona zboří. Celého tě již pohltila a zakryla ti oči i rozum závojem sebeklamu. Myslíš si, že máš, ale jsi chudý. V sebeklamu si o sobě smýšlíš hodně vysoko, než jsi. Chceš však dokázat, že je to pravda. To tě odvedlo mimo mou cestu. Ženeš se za něčím, kam jsem tě neposlal a nejsi tam, kde máš být. Jde ti o prestiž více než mé děti. O formu než o obsah. O lidské pojetí autority, než o chození v moci Ducha. Kam jsi se to dostal?! Kam vlastně patříš. Chceš milovat ovce, které jsem ti svěřil, ale místo pastvy jim dáváš rány. Chceš činit moji vůli, ale nakonec podléháš své ješitnosti a bojuješ o pozici o důkaz své důležitosti. Toužíš po mé přítomnosti, ale bojíš se do ní vstoupit. Proč? Protože mne neznáš. Nechodíš se mnou. Vnímáš občas, že jsem s tebou, modlíš se, ale sám víš, že ti stále něco chybí. To jsem já osobně.
Tvá koruna má skýtat ochranu a stín pro mé služebníky, ale tvé listí opadalo a větve prořídly. Není u tebe žádný stín ani ochrana před deštěm a bouří. Místo ochrany se stavíš proti mým služebníkům. K tomu jsi nebyl povolán. Místo aby jsi stavěl, boříš.
Co mám s tebou dělat. Od skutečného a hlubokého vztahu se mnou utíkáš. Je ti milejší forma, než můj Duch. Cítíš se s ní lépe, než s mým Duchem. Co mám s tebou dělat?
Pokud neskloníš v pokoře svou tvrdou šíji, pokud nebudeš činit  pokání, opadá z tebe i to poslední listí, které ještě máš. Odejdou z pod tebe i ti poslední, kteří tam ještě jsou. Zůstaneš sám, osamocený.  Začni pít z mého pramene života, začni u mne, nebo tě závist z úspěšné služby jiných utrápí. U mne najdeš své místo, u mne najdeš autoritu, která je jiná než jsi doposud poznal, u mne najdeš skutečnou moc mého slova. U mne najdeš vztah, po kterém toužíš. U mne najdeš pravdu o sobě samém. U mne najdeš sám sebe. U mne najdeš pokoj. Pak se znovu zazelená tvoje listí a neopadne ani v zimě. Bude skýtat ochranu před deště i stín v době parna.

Slovo k jedli (5.6.2015)

Znovu jsem uviděl krásný strom. Tento byl rovný, jeho větve z dálky zářily zelenou barvou. Nedal se přehlédnout. Když jsem přišel blíž, viděl jsem, že je to jedle. Obrovská a dobře urostlá jedle. Lidé se u ní zastavovali a obdivovali ji. Povídalo se o ní v celém kraji. Byla nepsanou královnou lesa. Věděla to a byla na to patřičně hrdá. Natáčela se tak, aby se od ní odráželo slunce a ona zářila kolem. Její větve jemně šuměli ve větru a ostatní stromy i lidé se tomu snažili naslouchat. Mnozí chodili k ní, aby objímali její kmen v naději, že z ní načerpají její energii. Také jsem přišel až ke kmeni. Bylo tam šero. Když jsem se podíval nahoru, viděl jsem jak větve, které z venčí zářily krásnou zelenou barvou jsou uvnitř rezavé. Jehličí bylo na většině větví u kmene opadané a směrem ven rezivělo. Jako by se z kmene šířila nějaká otrava, která větve zevnitř ničila. Bylo zvláštní, že si toho nikdo z těch, kteří ji objímali a obdivovali nevšiml. Ani ona sama. Viděla pouze své zelené jehličí a spousty lidí, kteří ji obdivovali. Strom, který zevnitř pomalu umíral na otravu.
Najednou jsem stál na kopci, ze kterého byla krásně vidět uprostřed lesa. Ale pohled se změnil. Teď jsem viděl její rozsáhlý kořenový systém. Zasahoval po celém lese a její kořeny se dotýkaly kořenů téměř všech stromů v lese. Nespojilo se s nimi jen několik málo stromů.  Slyšel jsem hlas Pána: „Mluv k této jedli“.

„Když jsi byla malým stromkem a vypadalo to s tebou špatně.  Slyšel jsem tvůj pláč. Tvé volání. Volalo tvé srdce. Vzal jsem tě z neúrodné půdy a přesadil tě nad ten nejlepší vodní pramen. Z něho pily tvé kořeny. Z něho vycházel tvůj život. Z něho přišla tvé energie, síla. Z něho vzešlo všechno k tomu, aby jsi mohla vyrůst v nádhernou jedli. Byl to můj pramen života. Byl jsem to já, kdo zlomil tvé prokletí a zaplatil cenu. Když jsi vyrostla, vzhlédla jsi se sama v sobě. Nestačilo ti být zelenou jedlí pro mou radost. Tvé kořeny začaly hledat jiné prameny. Prameny ochucené světem, prameny ochucené vlivem, prameny a další prameny. Proto se tvé kořeny začaly rozrůstat do okolí. Hledaly další prameny. Na můj jsi zapomněla. Mluvíš o něm, protože víš, kam jsem tě přesadil, ale nepiješ z něho. Myslíš si, že máš zdroj, ale místo živé vody sají tvé kořeny otrávený pramen s příchutí, která tě oklamala pro svůj lesk. Chuť, které říkala, že můžeš být i v lese i uprostřed náměstí se vším, co má vánoční strom. Vánoční strom je však dočasný. Vánoční strom nemá můj pramen života.
Navrať se k mým vodám. Stáhni své kořeny ze všech stran a svlaž je v prameni, nad který jsem tě mládí přesadil. Nenech dál usychat tvé jehličí a větve. Teď si říkáš: „Podívej, jsem zelená, neusychám.“ Ano ještě na okraji září zbytek tvého jehličí, ale blíží se čas, že i to bude jako rez. Navrať se k mé živé vodě dokud je čas. Opíjej se mou živou vodou. Pak opět nastane u tebe čas života, opět se budu z tebe radovat.
Začni mne hledat. Navrať se. Začni pít z živé vody. Není mnoho času. Jinak budu muset osekat tvé kořeny, aby nepředávaly „tvůj“ pramen dál.
Již vyrostli jiné stromy, která chtějí urvat z tvého kořenového systému, z tvého vlivu. A již na tom pracují. Pokud se nebudeš chtít navrátit, nechám je, aby tě obraly, aby urvaly všechny tvé kořeny mimo jednoho. Nebude se to dít pod zemí, tajně. Nechám to udělat veřejně. Všem na očích.
Však jeden kořen jim nedovolím urvat, nechám ho pro můj pramen života, až se pak rozpomeneš a navrátíš se ke mně.
Volám tě, ještě je čas.

Slovo k výročí a díků vzdání. (23.5.2015)

Proč jste přede mne přišli? Za co mi děkujete? Není to více vaše dílo? Proč děkováním chcete mnoho z toho, co jste udělali sami, svést na mne? Celou dobu stojím nad vámi a vidím, co děláte. Jeden staví a druhý boří. Další volají ke mně a jiní svévolně prosazují svoji vůli. A teď mi děkujete. Za co?

Pokud mi chcete děkovat, pak za to, že jsem to s vámi ještě nevzdal. Za mou trpělivost s vámi. To ano. Vaše hádky, neodpuštění mezi služebníky, žárlivost na službu, pomluvy, ješitnost, zloba, ponižování těch, kteří mne milují, to není mé dílo. To je vaše práce.

Udělal jsem vše proto, abyste mohli být mým sloupem, který bude ukazovat na mne, který bude zářit v temnotě a přitahovat pro mne děti, které na zemi mám. Co jste s tím sloupem udělali? Kde je vidět jeho zář.

Pro svoje ambice a boj o pozice jste se nevěnovali mým služebníkům, nechránili jste je a nechali jste je napospas vlkům. Naopak, používali jste je pro svůj postup pro zabrání území pro sebe. Vyzdvihovali jste své lidi a mých věrných jste se snažili zbavit nebo je odstavit. Volám vás k odpovědnosti za to, jak jste jednali s mým lidem v posledních třech letech. Za to, že vztahy jsou samý kráter po bombardování nepřítelem. Za to, kam vedete.

Stále utíkáte dál, nechcete čekat na druhé. Stále vás ženou vaše ambice. To není moje vůle. Nepomáháte těm, kteří nestačí vašemu tempu. Necháte je padnout, nebo se jich zbavíte. To není moje práce, to není podle mého srdce. To je dílo lidí tohoto světa. Víc toužíte se líbit tomuto světu než mě. Víc toužíte po uznání tohoto světa a lidí, než uznání ode mě.

Proč? Protože mne neznáte. Mluvíte o mně, čtete o mně, dostáváte ode mne, modlíte se ke mně, radujete se, když vám přichází pomoc a povzbuzení ode mne, ale neznáte mne. Kdybyste mne znali, nechovali byste se tak. Nechcete mne již znát, aby vás to nezavazovalo. Příliš jste zbohatli mocí a postavením, než abyste hledali oporu ve mne. Voláte, abyste našli oporu, ale pro vaše plány.

Co mám s vámi udělat?

Slovo proti smrku. ( 26.5.2015)

Asi před třemi týdny jsem jel jednou brněnskou ulicí. Najednou jsem uviděl naproti přes cestu smrk. Byl vysoký. Mnohem vyšší než ostatní stromy. Byl zvláštní, tak metr, metr a půl od špičky byl ohnut v pravém úhlu. Jeho špička nekoukala kolmo nahoru, jako u ostatních stromů, ale vodorovně. Byla to zvláštní podívaná. Hledal jsem překážku v cestě jeho růstu, která by ho tak vyhnula, ale nenašel jsem žádnou. Smrk měl dost prostoru k tomu, aby mohl růst kolmo k nebi, ale přesto několik metrů nad zemí začal růst vodorovně. Nebyl ani v místě ohybu zlomený nebo jinak poškozený. Byla to pro mne záhada. Když jsem přemýšlel, jak se to mohlo stát, Pán mi ukázal tvář jednoho člověka a řekl mi : „On je jako ten smrk. Mluv proti tomuto smrku“.

Pečoval jsem od tebe od malička. Byl jsi nejmenší ze všech, ale já jsme na to nedbal. Vybral jsem si tě a chránil tě. Odstranil jsem kolem tebe vše, co by ti bránilo v růstu. Radoval jsem se z tvých krásných a rovnoměrných větví. Dal jsem ti vzrůst nad ostatní, zesílil jsi díky mně, získal jsi moudrost, přehled. Dal jsem ti vyrůst nad ostatní. Tvé srdce však zpychlo. Zapomněl jsi, že vše, co máš, jsi dostal. Začal jsi se tvářit, že je to tvou zásluhou.  Přestal jsi být vděčný za mou milost.

Uviděl jsi, že jsi všechny ostatní stromy přerostl, i ty, které byly předtím mnohem vyšší než ty. Přestal jsi se radovat ze mne a přestal jsi se dívat do nebe. Zalíbil se ti pohled na ty, které jsi přerostl, zalíbilo se ti být nad nimi. Panovat a vládnout. Nechal jsi se uchvátit touhou po moci. Chceš stále více i za cenu, že proto musíš jít proti těm, kteří tě pozvedali, když jsi byl ještě nepatrný. Přestalo tě zajímat, proč jsem tě tak chránil a proč jsem ti dal vzrůst. Úplně jsi se vzhlédl sám v sobě, v úspěchu a kariéře. Nejsi schopen se zastavit. Proto jsi se vyhnul. Již nerosteš do nebe, ale pro tento svět a pro sebe samého. Co mám s tebou dělat. Jsi ohnutý, protože nechceš slyšet můj hlas, ale je ti milejší pochlebování, které slyšíš ze spodu. Jsi ohnutý protože máš rád pohled na ty pod tebou. Dělá ti to dobře, že jsou pod tebou.
Nechceš slyšet, proto tě budu muset skácet. Urazit tvoji pýchu.

Když uslyšíš a obrátíš se opět plně ke mně, narovnám tě a budu se z tebe opět radovat a budu tě dál vychovávat. Volám k tobě! Navrať se!

Ty však nechceš slyšet. Proto je již slyšet hlasy dřevorubců.

Vzpamatuj se, dokud je ještě čas, dokud dřevorubci nepřiloží k tobě pilu a sekeru.“

Po několika dnech jsem jel opět tou ulicí a hledal jsem ten strom, abych ho vyfotil. Žádný jsem však nenašel.

Před několika lety jsem měl vidění. Bylo to v kanceláři během práce.

Viděl jsem obrovské pole přezrálého obilí. Táhlo se daleko za obzor. Kolem pole vedla polní cesta. Po ní pospíchala velká skupina lidí. Lidé měli těžké batohy, přes ramena kosy a další vybavení pro žence. Nikde se nezastavovali a stále po té cestě pospíchali. Neustále zrychlovali, až se ztratili za obzorem. Šel jsem jejich směrem a najednou jsem uviděl, že kolem cesty leží lidé. Byli to ženci z té pospíchající skupiny. Nestačili těm, kteří skupinu vedli,  a padli vyčerpáním. Vedle nich se válely kosy a srpy. Čím dále jsem šel, těchto vyčerpaných ženců přibývalo. Nakonec jsem opět v dálce viděl pospíchající skupinu. Teď to vypadalo, že běží. Bylo jich jen pár. Rozhlížel jsem se kolem. Za mnou i přede mnou leželi lidé hned vedle bělajícího se obilí. Vypadalo to, že jsou mrtví. Všude se povalovaly jejich kosy. Žádná z nich však neposekala ani kousek z toho lánu, u kterého lidé padli.

Tímto obrazem vidění skončilo. Chtěl jsem o tom s někým mluvit, napsat o tom, ale nic se nedělo. Nebyl ten pravý čas. Po několika letech, mělo vidění pokračování.

Sklonil jsem se k jednomu z nich. Měl bílou tvář bez krve. Najednou jsem měl v ruce láhev s vodou a slyšel jsem hlas. “Dej jim napít“. Vlil jsem mu vodu do úst. Po chvilce dostávala jeho tvář opět barvu a on se začal hýbat. Pak jsem šel k dalšímu a dalšímu, všechny jsem je obcházel a dával jim napít. Bylo zvláštní, že voda z láhve neubývala. Když jsem nad tím přemýšlel, opět se ozval hlas. „To je moje voda života.“ „Pane, co to všechno znamená, kdo jsou ti lidé,“ ptal jsem se. „To jsou všichni ti, kteří vyšli hledat svoje pole. Vidíš ten lán?“ „Ano, Pane.“ „Je dost velký?“ „Pane, je nesmírně velký, ještě jsem nezahlédl jeho konec.“ „Poslal jsem je, aby začali sklízet tento lán. Ale oni běží a hledají místo, které by sami zorali, zaseli, dali vzrůst a sklidili. A stále hledají to místo. Tito tady to tempo nevydrželi a padli vyčerpáním. Vezmi jeden z těch batohů. Co je v něm?“ Začal jsem vytahovat věci z batohu. Byl nesmírně těžký, sotva jsem ho zvedl. Byly v něm samé knihy, učebnice, bylo tam snad všechno, co bylo napsáno o setbě a sklizni obilí. Pak tam byl sáček plný semen. „Pane, co je to za semena?“ „To jsou semena ambicí, semena samostatnosti, semena lidské pýchy.“ “A co znamenají ty knihy. Proč jich je tolik?“ „Po cestě nasbírali všechno lidské učení v domnění, že jim to pomůže být lepšími a dokonalejšími. Některé z těch knih napsali sami. Jak stále běží, objevují nové a nové učení a metody a tak je batoh těžší a těžší. Ty, co zde leží, ta tíha úplně vyčerpala, až padli. Nikdo z těch, kteří byli s nimi na cestě, jim nepomůže, protože to nevidí. Jsou zaslepení svými ambicemi a sny. Tak se nezastaví.“ „Pane, a co s nimi bude?“ „Poběží stále dál, až padnou jako ti tady. Mnozí poběží dlouho. Jen málo z nich zaslechne můj hlas a zastaví se. Většina se ztratí ve svém běhu. Teď jdi, posbírej všechny ty batohy na jednu hromadu a spal je.“

Začal jsem sbírat batohy a tahat je na jednu hromadu a pálit je. Znovu jsem se rozhlédl a najednou jsem viděl další lidi, jak dávají pít těm, kteří leželi na zemi, jiní tahali batohy tak jako já a pálili je. „Pane, kdo jsou ti lidé?“ „To jsou ti, kteří slyší můj hlas a byli ochotni mě poslechnout. Ti, kterým jde o to sklidit můj lán. Všem jsem dal láhve se svou vodou. Komu z ní dáte napít, stane se v něm pramenem vyvěrajícím k věčnému životu.“
Všude kolem se začali zvedat lidé ze země, jako by se probudili z dlouhého spánku. Najednou uviděli před sebou lán pole a radostně se v něm procházeli. Jako by ho nikdy před tím neviděli. Pak se vraceli pro své kosy a začali, každý na tom místě kde byl, kosit zralé obilí. „Pane, a co teď? Mám jít s nimi kosit?“ „Běž dál po cestě. Budeš nacházet další a další. Ten lán nemá konce.
„Já jsem vás poslal, abyste žali tam, kde jste nepracovali.“

 

Evropa budoucnosti

Evropou se prohání příšera „strach“. Na jedné straně muslimští radikálové na druhé nacionální fanatici. Jak mohu jako křesťan pochopit to, co se děje. Četl jsem o současné situaci, že povede lidi k tomu, aby začali hledat Boha. Měl by to být začátek probuzení před příchodem Pána. Nevím.
To, co vidím, je spíše ďáblovo tahání figurkami jak na straně muslimských radikálů, „satanského státu“ a všech, kteří chtějí zničit Boží lid, tak na straně druhé politiky Evropské unie a medii.  Evropa se již dávno v zastoupení Evropské unie přestala hlásit ke křesťanským kořenům a přesunula se do role nástupce Římské říše. Jako taková směřuje postupně ke stejnému cíli jako ti, proti jejichž terorismu se dnes snaží ubránit. Jde pouze o jinou formu. Právní a finanční. To by mělo v budoucnu umožnit evropské vládě kontrolu nad jakoukoli skupinou i jednotlivci.  Nad jejich financemi, majetkem, pohybem, ale také nad jejich vírou a přesvědčením. Mnoho z politiků ani neví, do čeho vlastní země ženou. Jsou přesvědčeni, že pracují pro dobrou věc. Jiní to ví a cíleně na tom pracují.
Nedávno jsme byli svědky skandálu s odposlechy amerických tajných služeb v Evropě. Dnes je to sama Evropa, která volá po odposlechu a odtajnění bankovních účtů apod. Obrat o 180 stupňů během několika málo týdnů. Člověku se zdá až podezřelé, jak atentáty ve Francii přihrály milióny a miliardy do tajných služeb všech států a zbrojařským firmám. Jak zvedly opět moc tajných vládních složek a vytvoření evropských speciálních jednotek. Připravují se zákony, které budou namířeny proti teroristickým islámským skupinám. Zmražení bankovních kont, zabavování majetku, kontrola pohybu. Zatýkání a soudy za jakoukoli sebemenší podporu. Protože zákony nebudou moci obsahovat slovo „islámským“ (Evropě vadí terorismus ne islám), tyto zákony pak nebude problém rozšířit proti radikální víře jako takové. Tam budou postupně zařazeny všechny skupiny křesťanů, které nebudou chtít následovat univerzální víru, která se začíná nenápadně a zastřeně prosazovat z Vatikánu. Budou považovány za radikály a budou se na ně vztahovat stejná opatření, která původně byla připravena proti teroristům.
Je dobré si uvědomit, co bude tou universální vírou. Hlavními slovy budou, láska, odpuštění, pomoc (charita), tolerance, Bůh. Postupně se vytratí slova Ježíš, Jediná cesta, znovuzrození, spasení vírou z milosti, Bible přestane být hlavním a jediným pravdivým zdrojem Božího slova a bude oklešťovaná a dokonce přepisovaná.
To je ďáblův plán. Mnozí se nechají nachytat.
Boží děti však budou vědět. „Vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět znamení a zázraky, aby svedli vyvolené, kdyby to bylo možné.“(Marek 13:22 )
Ježíš chce, aby se jeho tělo sjednotilo. Vidím jak buduje vztahy mezi vedoucími denominací. Jak uzdravuje mnohá zranění z minulosti. Jsem vděčný, že jsme v posledním roce a půl mohl vidět, jak se schází na společných modlitbách a chválách charismatičtí a letniční s baptisty a tradičnějšími církvemi. Kristus se k jejich setkání a společným modlitbám přiznával. Při chvále a modlitbách nebylo poznat kdo je kdo. Byl tu Kristus. Nakonec se On sám za naši jednotu modlil.
Musíme si však také uvědomit, že TATO sjednocovaná církev je KRISTOVA a jedinou Hlavou a Pánem této církve je Ježíš Kristus. Ježíš Kristus je tím kamenem úhelným, na kterém někteří budou stavět a jiné rozrazí. Pro některé je vůní k životu,  jiným k smrti. Univerzální církev bude dělat vše, aby vytlačila Ježíše Krista a nahradila ho pouze slovem Bůh, v různých náboženských variantách. Možná se zpočátku nebude dát poznat rozdíl mezi církví Ježíše Krista a vznikající univerzální církví, ale postupně to bude zjevné na postoji k Ježíši Kristu. To bude to hlavní měřítko. Nebudou to zázraky, charita, láska, proroctví, velikost sborů,  ale jedině a jedině postoj k Ježíši Kristu.

1 komentář u „Proroctví“

Napsat komentář

A co jsi ode mě slyšel před mnoha svědky, to svěřuj věrným lidem, kteří budou schopní učit zase další. (2. Timoteova 2:2)