Různé druhy a stupně vedení

(Pokračování po Povolání)

POZICE

Pozice je základem proto, abychom mohli začít vést. Vytváří prostor pro vedení. Co tvoří tento prostor? Především autorita, která je vymezená určitými právy v rozhodování a také povinnostmi vůči těm, které mám vést a vykazatelností k těm, kteří mne delegovali. Se všemi těmito právy a povinnostmi bychom měli být seznámeni dříve, než přijmeme pověření k vedení. Když je čteme poprvé a nemáme žádné zkušenosti, často si neuvědomujeme, co tato práva a povinnosti pro nás znamenají. Jejich skutečný význam a důsledek na náš další život budou mít. Na začátku to zastírá pocit, že konečně nastala ta chvíle, kdy se mé povolání do služby a do vedení stává skutečností. Pokud jsme se nepřipravovali na pozici vedoucího, pak se může stát, že budem tak trochu „opilí slávou“ z toho, že konečně sedíme na tom zaslíbeném trůnu, který je různě vysoko podle pozice, do které jsme byli delegováni. „Je to však trůn. Náš trůn. Dlouho očekávaný trůn, kterým je oceněný náš život, naše práce…“ Časem nám dochází význam toho všeho a můžeme být plní rozporuplných myšlenek a názorů. Nic nikdy není takové, jako si to na začátku představujeme. Pro některé to může znít nebiblicky. Všichni jsme vykazatelní Bohu a také nám Bůh dal odpovědnost i práva. Máme je v Písmu. Stejný postup by měl existovat i ve firmách, organizacích a církvích. Nestačí si myslet, že jsem vykazatelný jen Bohu a nikomu jinému. Svoji službu a práci vykonáváme tady na zemi a i tady jsme vykazatelní. To dělá mnohým vedoucím problém. Zvláště v církvi.

Vraťme se k tomu našemu pomyslnému trůnu, tedy naší pozici. Vždy začínáme s pozičním vedením. To znamená, že vedeme na základě našich práv a povinností, které nám pozice dává. Je to ok? Na začátku asi ano. Musíme si však uvědomit, že pak vše leží na nás. Poziční vedoucí vydává příkazy, vyžaduje plnění jeho představ druhými. Pracovat pod takovým vedoucím nedává přiliš možností pro uplatnění vlastních nápadů, předávání poznání apod. Takový tým jen pracuje na naplnění vize vedoucího nebo jeho nadřízených. Ale ve skutečnosti není týmem, který využívá obdarování a potenciálu členů týmu. Jsou situace, kdy je to nezbytné, ale dlouhodobé poziční vedení vede ke stagnaci, vyčerpání vedoucího a lhostejnosti týmu k vizi. Postupem se stane jen vykonáváním příkazů a pracovních postupů. Charismatičtí vedoucí často poziční vedení používají po celý svůj život. Své charisma někteří z nich začnou používat více k upevnění svého postavení než ke službě a rozvoji firmy nebo organizace. Obdarování, které máme nezaručuje kvalitu charakteru.

Všichni začínáme vést z nějaké pozice, ale potřebujeme se přesunout k budování vztahů s těmi, které vedeme. Skutečných vztahů.

Jsou různé důvody, proč setrváváme stále v pozičním vedení a nechceme se posunout dále:

  1. Neuvědomujeme si to. Často to souvisí s naší výchovou ať již doma, v církvi, ve škole a také s tím jak jsme vedeni v zaměstnání. Jsme nastaveni na toto vedení a tak také sami vedeme podobně. Měl jsem dva ze svých vedoucích, kteří takto vedli. Necítil jsem se v tom moc dobře, ale nevěděl jsem proč. Dokonce jsme měli pod jejich vedením i výsledky, ale pak jsme se setkali s jiným způsobem vedení. Až v té chvíli jsem uviděl rozdíl. Otevřeli se mi oči a já se od té doby snažím vést jinak. Stále něco nového objevuji, co potřebuji do způsobu svého vedení přinášet, aby mé vedení bylo to „ONO“. Potřebuji se modlit za to, aby mi Duch svatý otevřel oči nebo cíleně vyhledávat a zkoušet i jiné způsoby vedení. I mimo církev. V úspěšně se rozvíjejicích firmách…
  2. Nedůvěřuji lidem, které vedu. To je druhý nejčastější důvod pozičního vedení. Jeho znakem je pochybnost o schopnostech ostatních. Raději o tom rozhodnu sám, než budu rozhodovat v kolektivu, raději to udělám sám, protože ti, které vedu by to nedokázali lépe než já. To sebou nese nutkání mít druhé a jejich práci stále pod kontrolou a vědět, co právě dělají. Proto vytvořím systém, který mi to umožní. Proto vytvářím stále nové dotazníky a formuláře, protože zjišťuji, že ty stávající nestačí. Naše modlitba by měla být například: „Otče, ukaž mi mé postoje k lidem. Odpust mi, že jim nedokáži důvěřovat tak, jako důvěřuješ ty mě, když jsi mi svěřil toto postavení. Prosím, změň můj postoj nedůvěry v důvěru v tebe. Prosím, nauč mne používat lásku, kterou jsi do mne vložil skrze Ducha svatého.“
  3. Mám strach. Strach ze selhání. Strach o pozici… Každý skutečný vůdce musí čas od času riskovat při vstupu do nových věcí, při rozvoji firmy nebo organizace, při vedení sboru, při předávání kompetencí na své podřízené… I Mojžíš v očích mnoha Izraelitů riskoval. Přestože jsme vedeni vírou v očích druhých často riskujeme. Pokud však vítězí pochybnosti o mých vlastních schopnostech, o mých rozhodnutích pak ani nejsem schopený jít novými cestami, rozšiřovat službu apod. Strach mohu mít i z toho, co o mne řeknou mí nadřízení. To vše mne dokáže zastavit natolik, že začnu jednat jen podle instrukcí a alibisticky se kryji směrnicemi a nařízeními. Protože mám strach udělat chybu, která by ohrozila moji kariéru, nedovolím ani ostatním, aby mohli udělat chybu. Proto raději nedělám nic. Nebo aspoň nic, co neznám. Pokud je našim cílem uléhat s pocitem, že jsem během dne neudělal žádnou chybu, asi budu mít brzo žaludeční vředy ze stresu a strachu. Potřebuji svůj strach, ať je z čehokoli složit u Kristových nohou jako těžké břemno, které mne tlačí k zemi a omezuje moje schopnosti a obdarování. Potřebuji si vzít břemeno od Krista, které netíží a netlačí. Vše, co dělám ať v církvi, v organizaci nebo ve firmě dělám ve Jménu Ježíše a pro něho a podle něho. Pokud si to uvědomím a přijmu to, zbavím se strachu. Strach je vedený skrze mé osobní já, které má stále strach o své ambice. „Bože Otče, odpust mi, že stále myslím jen sám na sebe a podle toho vedu jiné. Vyznávám to jako hřích a prosím, abys mne přitáhl více k tobě samotnému. Nauč mne skložit všechna lidská břemena u Kristových nohou a vzít si jeho. Být skutečně jeho služebníkem a ne svým. Děkuji.“
  4. Kariérismus. Nedovoluje nikomu dělat věci, aby se neukázalo, že je někdo lepší než já. Děláme všechno tak, aby bylo vidět, že to děláme mi. Možná je teprve někde v srdci schovaný, ale pokud tam je, pak působí a čím dál více se bude projevovat. Potřebujeme se modlit za naše srdce, aby nám Bůh odhalil motivy našeho srdce a my mohli činit pokání a rozhodnout se jednat Božím způsobem.
  5. Zklamání. Zklamání přináší hořkost, která nás může úplně odstavit a zastavit naše vůdcovství hned v zárodku. Potřebujeme mít odpouštějící srdce, potřebujeme vědět, že to není o mě, ale o Bohu. Pokud jsme přijali roli vedoucího, musíme počítat s tím, že budeme často zraňovaní. Proto musíme mít jistotu od Boha, že nás do vedení povolal on. Protože pak můžeme jít v těžkých chvílích k němu se svými bolestmi a problémy, které nedokážeme řešit. Pokud nás povolal On, pak jsme tu pro něj. To nás staví opět na nohy.

Asi v této první fázi v pozičním vedení někteří postupně procházíme všemi těmi věcmi. Jak rychle s nimi jednáme, jak rychle se nám otevřou oči, tak se dokážeme přesunout o další stupně ve svém způsobu vedení. Někteří, a není jich málo, i po desetiletích zůstali stále u pozičního vedení. Pak jsou ti, kteří si nechali otevřit oči, jednali a posunují se výše a výše.

(Pokračování příště)