(Pokračování)

3. Z chození Duchem se dá navrátit k chození tělem také tím, že přestaneme dávat prostor Duchu svatému v nás. Nedovolíme, aby v nás rostlo jeho ovoce. „Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost. Tomu se žádný zákon nevyrovná.“ Galatským 5:22‭-‬23 B21 Bez toho, aby v nás rostlo toto ovoce Ducha, nejsme schopni odolat pokušení. Jsme bez obrany a beze zbraní proti hříchu, který číhá u  našich dveří. Snadno podléháme. Jak chceme obstát, když v nás není Boží zdrženlivost, trpělivost, mírnost…

Musíme s Duchem svatým v nás spolupracovat a naslouchat mu. Naslouchat znamená i dělat to, co nám říká. Již jsem o tom psal, že i poslušnost je otázka skutečné víry. Duch svatý je také Duchem milosti, který s námi jedná podle svého ovoce.

Pokud však v některém z těchto tří připadů jednáme tak, že se začneme navracet k tělesnosti, pak postupně ztrácíme schopnost slyšet Ducha svatého v nás. Čím více se od něj vzdalujeme, tím více otvíráme dveře hříchu, nevíře a ztratíme schopnost rozlišit, co je pro nás dobré a co zlé. Přestaneme vidět nástrahy hříchu a naopak Boží věci začneme vidět jako překážku ke svobodě. Přesto v nás zůstane pocit viny. Nikdy se nebudeme radovat z tohoto života jako jiní, protože jsme okusili Pravdu. Toto poznání v nás zůstane a bude nás neustále usvědčovat, dokud se nevrátíme s pokáním zpátky ke Kristu. Taky se může stát, že se již nevrátíme.

Dvacet let za mnou lidé chodí s tím, abych jim pomohl přestat s hříchem. Na začátku jsem jim dával různé rady, které jsem slyšel z kázání jiných. Vše jsem vždy podložil verši z Písma. Někdy to pomohlo jindy ne. Spíše naopak. I když se lidé zařídili podle rad a přestali s hříchem, nevypadali, že žijí ve svobodě. Žili stále pod hrozbou. Je to stejné jako být propuštěn z vězení na podmínku. Stále mit strach z toho, že se tam vrátíte pro nějakou hloupost a bude to ještě horší. To není skutečná svoboda v Kristu Ježíši ani svoboda chození Duchem.  Tak jsem jim radil podle vlastních zkušeností s Boží milostí v mém životě. Časem jsem zjistil, že ani to nefunguje. Bůh jedná idividuálně. Protože zná srdce člověka a jeho cesty. Pro každého má jiné řešení a jiný pohled, co hřích již je a co ještě ne. Ke konci těchto dvaceti let jsem nabyl přesvědčení, že je to jen a jen na vztahu toho člověka a Krista. Dokonce, že zde nejde ani o konkrétní hříchy, ale o to, kým je pro nás Kristus a jak v něj věříme. A jestli vůbec víme kým v Kristu jsme my. Dnes se snažím, aby lidé sami přišli s hříchy ke Kristu a pravdivě s ním mluvili o příčinách i pocitech. O své slabosti i nedostatečné víře. Aby se nebáli před ním vylít svá srdce. Přečtěme si opět ovoce Ducha svatého: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost. Copak bude jednat s námi jinak, když k němu přijdeme? Určitě ne. Nakonec jeden námět k žádosti při modlitbě:

„Bůh sám totiž ve vás působí, abyste nejen chtěli, ale i dělali, co se mu líbí! Filipským“  2:13 B21

Když se Pavel loučil a věděl, že již bude zabit napsal: „Bojoval jsem dobrý boj, svůj běh jsem dokončil, víru jsem zachoval“. 2 Timoteus 4:7 B21

(Ještě dnes odpoledne bude toto vyučování v ucelené formě pod stránkou  „Vyučování“ a pod názvem „VÍTĚZSTVÍ, O TO TU JDE/ I)

(Pokračování)

Budeme děkovat každý den za milost, ze které žijeme.

Budeme připomínat to, co pro nás Kristus udělal. Jednak na kříži, ale i v našem novém životě.

Budeme trávit čas s ním místo jen řečmi o něm.

2. Změnit chození tělem na chození Duchem nejde bez toho, že se přestaneme stále dívat do starého života. A obráceně. Z chození Duchem můžeme přejít do chození tělem, když se začneme obracet k minulému životu. Ježíš mu odpověděl: „Kdo se chopí pluhu a ohlíží se zpátky, nehodí se pro Boží království.“Lukáš 9:62 B21Apoštol Pavel o sobě napsal: „Nemyslím si, bratři, že bych to už získal, ale jde mi jen o jedno: zapomínaje na to, co je za mnou, vztahuji se k tomu, co je přede mnou. Filipským 3:13 B21 Pro Pavla to byl Kristus.

Když byli Izraelité mocnými zázraky vyvedeni Bohem skrze Mojžíše z otroctví Egypta, při prvním problému se začali ohlížet zpět k Egyptu, po jistotách, které jim otroctví zajišťovalo, místo, aby se spolehli a důvěřovali Bohu, který se jim tak mocně dal poznat. A stéle s nimi chodil v oblakovém sloupu. Jeden z největších zázraků, který měli stále před očima. Stále byl před nimi, když je vedl, ve tmě jim byl světlem.  Přesto nepochopili a nevěřili. Bylo to o tom, že ve chvíli nejistoty, toužili po tom, co znali a viděli. Na poušti neviděli nic (nevěřili, že by z pouště mohli mít něco k jídlu, něco k pití), v Egyptě aspoň česnek a cibuli. To je projev nevíry, který obrací zrak k jistotám starého života, protože v problémech, ze kterých momentálně ztrácíme východisko a řešení, nejsme schopni důvěřovat Ježíši, přestože je hned vedle nás, v nás skrze Ducha svatého. Ukazuje nám cestu, je naším světlem, ale jedná- li se o praktické věci, obracíme se k tomu viditelmému, k tomu co známe.

„Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme. Díky ní naši předkové došli u Boha uznání. Vírou rozumíme, že vesmír byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nevzniklo z ničeho viditelného“. Židům 11:1‭-‬3 B21 Hovoříme sice, že věříme, ale chceme předem viditelné důkazy. Ale víra je o neviditelných (to neznamená, že neexistují) věcech ve které doufáme a věříme. To je víra. „Žijeme totiž vírou, a ne viděním“. 2 Korintským 5:7 B21 Naše otáčení se do starého života, k jeho jistotám, nás přivádí k hříchu, protože dokazuje naši nevíru. Přináší sebou reptání na situace, kterým Kristu vyčítáme. Říkáme mu tím stejné věci jako Izraelité Mojžíšovi: “ Do čeho si mě to dostal? Nebylo mi lépe ve sterém životě“.

Zkus teď hned po přečtení této části zhodnotit své reptání z pohledu toho, co jsi četl, četla. Možná budeš potřebovat přijít před Pána a říct: “ Odpusť mou nevíru. Prosím, potřebuji pomoc k větší víře. Zříkám se nyní nevíry v mém životě. Ve jménu Ježíš ti nevíro přikazuji, abys opustila mé myšlení i život. Nyní vyznávám, že věřím každému tvému slovu, které vychází z tvých úst. S tvou pomocí Duchu svatý nebudu již chodit podle toho, co vidím, ale podle toho čemu věřím.“

Vidíme znovu platnost Ježíšových slov: „Hřích (je), že nevěří ve mne:…“

(Pokračování zítra)

(Pokračování)

Každému z nás se stává, že někdy podlehne. Někdo častěji, jiný je již více vycvičený v tom, jak vítězit nad pokušením, nad hříchem. Přesto jsme viděli, že i velcí Boží služebníci a služebnice, skrze které Bůh mocně jednal slovem, zázraky a na jejich bohoslužbách se obraceli tisíce k Pánu, nakonec podlehli pokušení upadli do hříchu a odstoupili ze služby.

Přesto věříme, že můžeme žít život bez hříchu. Že hřích může stále zůstat jen za dveřmi.  Jak je to možné. Hřích je výsledkem nevíry a chození podle těla. Tedy děláme to, co se chce našemu tělu a duši. Duch svatý nán ovšem ústy Pavla nejen zaslibuje, ale i přikazuje: „Říkám vám: Žijte Duchem, a nepodlehnete tělesným sklonům. Galatským 5:16 B21. Můžeme si být jisti tedy tím, že pokud se budeme v životě řídit a následovat Ducha svatého, nepodlehneme pokušení a tím nezhřešíme. V tom samém listě se ptá Pavel Galaťanů: „Blázniví Galatští! Kdo vás tak obloudil? Vás, kterým byl přímo před očima vykreslen Ježíš Kristus ukřižovaný! Chtěl bych se od vás dozvědět jedno: Přijali jste Ducha díky skutkům Zákona, anebo díky víře v to, co jste slyšeli? Tolik jste prožili – bylo to k ničemu, úplně k ničemu? Uděluje vám Bůh Ducha a působí mezi vámi zázraky díky skutkům Zákona, anebo díky víře v to, co jste slyšeli?“ Galatským 3:1‭-‬2‭, ‬4‭-‬5 B21. Tady vidíme, že i věřící, kteří chodí Duchem, mohou časem sklouznout do tělesnosti.

Jak se z chození Duchem dostaneme k chození podle těla (a tedy i  pod vládu hřichu):

1. Když jako Galadští zapomeneme na milost, kterou jsme dostali.

Spasení jsme získali z milosti, z víry v Ježíše Krista. Nijak a ničím jsme si spásu nemohli zajistit. Žádným dodržováním zákona, žádnými skutky. Prostě Bůh se rozhodl, že nám udělí milost a dá nám možnost se k němu navrátit. Vše pak má být v našich životech k jeho slávě. Toho však také nejsme schopni, pokud nepřijímáme denně jeho milost a nežijeme Duchem svatým.

Pokud se vracíme k životu z vlastní síly, k zásluhám, abychom se zalíbili  Bohu, nebo se k němu tímto přiblížili. Pokud si tímto snažíme zajistit spasení, vlastně otvíráme dveře hříchu a prokletí. Spoléhat se na své skutky a chodit z vlastní síly a vlastního rozumu ( tedy podle těla) dokazuje naši nevíru v Boží slovo a zaslíbení. Je to pohrdání smrtí Ježíše Krista na kříži a pohrdání mocí z výsosti – tedy Duchem svatým a jeho dílem. Proto se nemůžeme zalíbit Bohu. Dostáváme se do pýchy, protože vlastně říkáme: “ Bože, mi tě nepotřebujeme, my si spásu dokážeme vysloužit vlastní silou a nebudeme se spoléhat na nějakou tvou milost.“ Pak také tak posuzujeme druhé a podle svých měřitek bychom chtěli rozhodovat o tom, kdo je Boží a kdo ne.

Můžeme se z toho dostat?

(Pokračování zítra)

(Pokračování)

Když víme, jak je člověk stvořený a jak funguje, jak nám to může pomoc? Co s tím? Vrátím se zpátky k počátkům člověka. Adam s Evou, přestože zhřešili, stále slyšeli Boží hlas. Byli stále spojeni skrze ducha s Bohem. Aspoň zpočátku. I Kain slyšel Boží hlas i po tom, co zabil svého bratra. Pak však od Boha utekl. Přestal hledat jeho vůli, radu, společenství. Mohl přijít a žádat odpuštění, ale raději utekl. Jeho potomci pak Boha přestali hledat. Proto duch, který byl v nich jakoby „umřel“. Zůstal v člověku, ale… Když lidé raději komunikovali s bůžky, démony, klaněli se modlám, libovali si v okultních věcech a především odmítli Hospodina, pak duch, který byl v člověku usnul?, zakrněl? Nevím jakým slovem to popsat. Lidé pak žili bez ducha, ovládala je a ovládá duše a tělo. Víme, že takoví lidé se nemohou líbit Bohu. Tělo a duše vedou člověka od Boha, tedy do hříšného myšlení i jednání. Je to logické, protože ztratili informace o tom, co je Boží a co z Boha není. Duch je krmený a roste skrze Boží slovo. Když toto slovo nehledali, duch „umřel hlady“ a oni ztratili spojení s Bohem. Naše tělo i duše nejsou schopni panovat nad hříchem, tedy ho nepustit do svého života. To může jenom duch, který je spojený s Bohem skrze Ducha svatého. Dnes v novozákonní době věřící v Krista jsou právě znovuzrozeni proto, že došlo k obnovení, „znovuzrození“ jejich ducha, který se napojil na Boha, Ducha svatého. (Možná obráceně, Duch svatý se dotkl našeho umrtveného ducha a spojením s ním mu dal nový život a tím i celému člověku.) Když člověk vírou přijme Ježíše Krista jako osobního spasitele, a Pána, dotýká se ho Boží duch. Bez doteku Ducha svatého není možné uvěřit v Krista. Ježíš sám říká: „Nikdo ke mně nemůže přijít, pokud ho nepřitáhne můj Otec, který mě poslal; já ho pak vzkřísím v poslední den.“ Jan 6:44 B21 Zároveň s tím, že člověk vydává svůj život Kristu, jsou mu odpuštěny hříchy a jeho „list (CD)“ je vyčištěno. Jedinou věcí, která dokáže vše smazat, je krev Ježíše prolitá za naše hřichy na kříži. Naší vírou v něj dochází ke smazání starého života a to dokonce i toho vodoznaku, který na něm zanechali naše předchozí generace.  Všechna rodová prokletí jsou zlomena a vymazaná. Když si to představíme, pak začínáme s čistým listem. Začínáme nový život. Přesto nestačí začit psát a ukládat na čistý papír/disk. Je potřeba, aby do něho byl vložený „nový rodový vodoznak“, nová „DNA“. DNA Ježiše Krista. To dokáže udělat pouze Duch svatý. „Ale těm, kteří ho přijali, dal právo být Božími dětmi – všem těm, kdo věří v jeho jméno. Takoví nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.“ Jan 1:12‭-‬13 B21 Díky této DNA, díky naši nové identitě přijímáme všechno, co prožíváme novým způsobem. Vidíme věci z pohledu Božího, slyšime jinak, vnímáme jinak, přemýšlíme jinak a podle toho i jinak žijeme a jednáme.  Když tedy máme právo stát Božími dětmi, platí pro nás i verš: Přebývá-li však ve vás Boží Duch, pak nežijete v těle, ale v Duchu. Kdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Římanům 8:9 B21 Je důležité pro vše, co děláme, žít v Duchu. (Více na toto téma v knize Růst do plnosti, která je ke stažení na stránce “ Knihy/CD“) Když tedy jako novozákonní křesťané máme v sobě znovuzrozeného ducha spojeného s Duchem svatým, proč ještě stále upadáme do hříchu, místo, abychom nad ním panovali? U nás je to podobné jako u Kaina. Představme si, že naše nitro je jako místnost, která má dvoje dveře. Jedněmi nás navštěvuje pokušení a hřích a druhými k nám vstoupil Duch svatý. Ve chvíli, kdy se Duch svatý spojil s naším duchem, my jsme byli usvědčeni z nevíry v Syna Božího, činili jsme pokání a plně jsme se obrátili k Bohu. Duch v nás začal růst skrze živé Boží slovo. Tedy čtením Písma nám Duch svatý více a více oživoval našeho ducha. Naše rozhovory s Kristem (ducha s Duchem svatým) pomáhají posilňovat našeho, vnitřního člověka a náš život se mění, naše myšlení se skrze to mění. Zjišťujeme, že máme jinou „DNA“. No a z nás roste krásný křesťan. Co se stalo s těmi dveřmi, skrze které nás navštěvoval hřích? Aniž bychom si to uvědomili, dveře se zavřely. Obrazně řečeno tím, co se v nás dělo se „průvanem“ skrze Ducha svatého zabouchly.  Mohli bychom říct, že máme vyhráno. Hřích se však nevzdává a čeká na prahu dveří a klepe, klepe, volá a volá. Pokouší a pokouší. Posílá staré známe, kteří říkají, jak se mají dobře, posílá přátele z mokré čtvrti, kteří zvou na skleničku, posílá přítelkyně, s kterými se tak dobře pomlouvalo druhé, posílá ženy a muže ke svádění…  Posílá a posílá, pokouší a pokouší.

(Pokračování zítra)

(Pokračování)

Jak to je s člověkem? Z čeho se vlastně skládá člověk? Bůh stvořil člověka z těla, duše a ducha. Duch dává život a je stvořen k tomu, aby komunikoval a byl napojen na Boha, který sám je Duch. Když Ježíš hovoří se samařskou ženou u studny, mimo jiné ji říká toto: „Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě.” Jan 4:24 CSP Spojení s Bohem je právě zajištěno skrze ducha člověka. Když člověk na zemi umírá duch se navrací k Bohu. Pak je tu duše. Mnoho psychologů i teologů se snaží popsat duši člověka, vysvětlit kde se vzala a jak funguje. Duši člověk získává při svém početí. Pokud bych ji nějak v této chvíli nějak popsal, pak jako nepopsaný list (disk v PC), na který se začnou psát (ukládat ) informace, zkušenosti, vjemy… které člověk postupně získává. Na základě toho pak jedná. Je tu však ještě jedna důležitá věc a to informace, které se na ni přenášejí od rodičů. Je jako kvalita listu, na který se vše ukládá a která zásadně ovlivňuje chod – jednání duše. Vše vidí černě, vše vidí růžově, je prudká, je bázlivá, má různý temperament… . Také se zde promítá vliv prokletí předchozích generací, nenávist, závist, které se začnou projevovat později. Je to jako přenesení „genetický informací“ nebo rodového vodoznaku na papír.  Lidská duše s tímto rodovým zatížením začíná a toto zatížení ovlivňuje další zpracovávání životních informací a velmi silně tím také ovlivňuje chování naší duše. „Hospodin prošel kolem něj a volal: „Hospodin, Hospodin! Bůh soucitný a milostivý, nesmírně trpělivý, velmi laskavý a věrný, pamatující na milosrdenství tisícům pokolení, odpouštějící nepravost, provinění i hřích. Nezapomíná však trestat, ale za nepravost otců volá k odpovědnosti syny i vnuky do třetího i čtvrtého pokolení.“ Exodus 34:6‭-‬7 B21 K tomu se ještě vrátím, když budu psát o odpuštění skrze krev Ježíš Krista. Na konec člověka tvoří také tělo. To, co je z člověka nejvíce vidět a také co ho nejvíce dokáže odvést z Boží cesty. Na druhou stranu duch a duše bez těla nemá na zemi své vyjádření. Ruce, nohy, svaly, mimika, mozek… To všechno je nástroj pro realizaci duše a ducha člověka. Tělo však samo o sobě je také řízeno jeho pudy.

(Pokračování zítra)

(Pokračování)

Podobně je tomu i dnes. V Novém zákonu čteme: „Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru.“ Římanům 8:28 B21 Všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. Kain Boha nemiloval. Jak poznáme, že milujeme Boha?

1. Toužíme po vztahu s ním. Pokud chci mít vztah s Bohem, nemohu toužit po vztahu se světem. „Vy nevěrníci! Nevíte, že přátelství se světem znamená nepřátelství s Bohem? Kdokoli se rozhodne být přítelem světa, stává se Božím nepřítelem.“ Jakub 4:4 B21 Hledáme na prvním místě jeho království.Toužíme po tom znát nejen jeho vůli, ale také jeho názor na náš život. Sdílíme se s ním s dobrým i špatným.

2. Milujeme své bratry a sestry. „Kdo nemiluje, nezná Boha“– vždyť Bůh je láska.1 Jan 4:8 B21 Ostatně jsou to vlastně dvě přikázání, které nám dává Kristus: „“Ježíš mu řekl: „‚Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ V těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.““ Matouš 22:37‭, ‬39‭-‬40 B21

Pokud budeme plnit tato dvě přikázání, ochrání nás od hříchu a dají nám vítězství na sebou samým.

Můžeš namítnout, že Kain znal a mluvil s Bohem, že tedy na tom byl lépe než my a hřešil. Jenže opak je pravdou. Nám Bůh seslal Ducha svatého a každý věřící může žít a chodit s Duchem svatým. Pak je Bůh v nás samotných. V listě Galatským apoštol Pavel píše: Říkám vám: „Žijte Duchem, a nepodlehnete tělesným sklonům.“Galatským 5:16 B21 Tělesné sklony nebo také chození podle těla jsou vypsané o pár veršů dál: „Skutky těla jsou zřejmé, jsou to [cizoložstvo,] smilstvo, nečistota, bezuzdnost, modloslužba, čarování, nepřátelství, svár, žárlivost, hněvy, soupeření, rozdělení, sekty, závisti, [vraždy,] opilství, hýření a podobné věci. To vám předpovídám, jak jsem již dříve řekl, že ti, kdo takové věci dělají, neobdrží dědičně Boží království.“ Galatským 5:19‭-‬21 CSP Mnozí mohou o sobě říci, že mají Ducha Kristova, že přijali Ducha svatého do svého života. Přesto, když budeme k sobě upřímní, musíme přiznat, že často podléháme jednání podle těla. Lže tedy Písmo? Zajisté ne. Když budeme číst verše o životě s Duchem svatým zjistíme jednu důležitou věc a to je to, že se očekává naše aktivita. Například již zmíněný verš z Ga 5:16. Pavel v nám v něm přikazuje ŽIJTE, neříká, že Duch bude žít náš život, svůj život žijeme my a jsme to my, kdo máme být aktivní, mít touhu po jeho přítomnosti v našem životě. A na jiném místě: „Neboť všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové.“ Římanům 8:14 CSP Tady se píše, kdo jsou vedeni. Být veden předpokládá, že se necháš vést. Jiným způsobem by se to dalo popsat „v důvěře někoho následovat“. Jsou věci, které v nás a s námi dělá Duch svatý, ale je také mnoho věcí, u kterých se očekává naše aktivita.

(Pokračování)

VÍTĚZSTVÍ NAD HŘÍCHEM

Asi bych popsal mnoho stránek, kdybych vyjmenovával všechno, co je hřích. Jednotlivé věci. Budu se zabývat hříchem obecně. Jen pro ukázku však uvedu dva příklady z prvních kapitol Písma. Adam a Eva. Nevěřili Božímu slovu. Měli osobní poznání Boha tváří v tvář, procházeli se s ním, ale přesto nevěřili jeho slovu, které jim řekl o stromě poznání dobrého a zlého. Pokud okusí zemřou. Kdyby tomu věřili, že zemřou nejedli by. Do té doby neznali smrt, neměli praktickou zkušenost se smrtí, a proto neuvěřili. Navíc ovoce slibovalo poznání a had to, že budou jako Bůh. Oba jedli, tak se nemohli jeden nad druhým povyšovat poznáním, ale uvěřili slovům hada, že budou jako Bůh. Proč chtěli být jako Bůh? Navíc ovoce vypadalo, že bude chutné. Jazyk člověka s jeho chuťovými pohárky byl velkým pokušitelem. Hned o kapitolu dále čteme o závisti a žárlivosti Kaina na Ábela, která vedla až k vraždě Ábela. Předtím než Kain zabil Ábela, Bůh k němu mluví: „“Hospodin tedy Kainovi řekl: „Proč se zlobíš? Proč máš zkřivenou tvář? Copak tě nepřijmu, když budeš jednat dobře? Když ale nebudeš jednat dobře, pak ve dveřích číhá hřích a dychtí po tobě. Ty ale máš nad ním panovat.““ Genesis 4:6‭-‬7 B21 Tady se hřích již stupňuje. Kain měl poznání od rodičů, že hřích přináší smrt. Že existuje trest. Navíc dostává přímo od Boha ujištění, že ho přijme jako Ábela, když bude dělat dobře. Kain tuto možnost zahazuje a zabíjí Ábela. Tady vidíme, jak hřích zaslepuje. Kain zná Boha a ví, že Bůh vidí vše a o všem. Přesto se před Bohem chová jako by Bůh byl slepý a hloupý. Tady je vidět totální nevíru v Boha. Projevuje se to i v odezvě na trest. Místo pokání má Kain opět jen starost o svůj život. „Můj trest je větší, než lze unést,“ odpověděl Kain Hospodinu. „Pohleď, dnes mě vyháníš ze vší úrodné země a budu se před tebou muset skrývat. Budu na zemi tulákem a štvancem a kdokoli mě najde, ten mě zabije!“ Genesis 4:13‭-‬14 B21 Jde mu jen o sebe a nelituje toho, co udělal. Tak dokáže hřích zničit srdce a duši člověka. A přesto Bůh mu na tělo dává znamení, aby nemohl být zabit. Boží milosrdenství a milost jsou nesmírné. Jak vítězit nad hříchem je popsané již ve čtvrté kapitole Písma. Znovu to napíšu: „Copak tě nepřijmu, když budeš jednat dobře? Když ale nebudeš jednat dobře, pak ve dveřích číhá hřích a dychtí po tobě. Ty ale máš nad ním panovat.“ Genesis 4:7 B21 Bůh tady dává dvě výzvy. Výzvu k pokání a výzvu k panování nad hříchem. Kain však na tyto výzvy nereaguje a nechá se ovládnout svou nenávistí, kterou sebou přináší hřích, který tím nad ním začal panovat. Přitom mohl začít nad hříchem panovat a zavřít mu dveře do jeho života. Stačilo uvěřit Bohu.

(Pokračování zitra)

I. VÍTĚZSTVÍ V OSOBNÍM ŽIVOTĚ –

VÍTĚZSTVÍ NA SEBOU SAMÝM

Zvítězit v osobním životě znamená dojít do Božího království. Vše ostatní je prohra. Ježíš zvěstoval, že se přiblížilo Boží království („Čas se naplnil – Boží království je blízko. Čiňte pokání a věřte evangeliu!“Marek 1:15 B21) Ano, on sám, Král tohoto království, přišel na zem otevřít brány tohoto království všem aby lidé mohli do jeho království vejít. Bylo to již blízko, kdy zemře na kříží za hříchy všech lidí a tak z nás sejme to, co nám bránilo vejít do tohoto království. Také posílal své učedníky ohlašovat, že Boží království je blízko. Ohlašovali dobrou zprávu lidem. Zprávu o Ježíši Spasiteli. Věřit evangeliu, jak o něm mluví Ježíš, je právě věřit této zprávě. (Po Ježíšově smrti a jeho vzkříšení, učedníci již mluví o Božím království jako o něčem, co není jen blízko, ale již na zemi působí a oni jsou jeho vyslanci.)

Prvním předpokladem pro vítězství je tedy víra. Víra v Ježíše Krista. Víra je dar od Boha. Jak jsem napsal již v úvodu, všichni nějak žijeme vírou. Dostali jsme ji od Boha. (Nedá se jinak získat, nedá se koupit, zdědit, ani nevznikne někde vývojem buněk.) Proto každý může uvěřit v Krista a v evangeliu a nemá výmluvu. Je to o našem rozhodnutí, jak s tímto darem víry naložíme, čemu budeme věřit. První a nejdůležitější boj, který bojujeme, je o naši víru. Ježíš o tom hovoří: „… Až ale přijde Syn člověka, najde na zemi víru?“Lukáš 18:8 B21 Naše vítězství je závislé na tom, zda obstojíme ve víře. Druhý osobní boj je o zachovávání naši čistoty a posvěcování se. Jedná se o Ježíšova slova „čiňte pokání“. Tedy vyznávejme hříchy a odvracejme se od nich. Co je hřích? I na to nám odpovídá Ježíš: „Hřích, že nevěří ve mne;…“ Jan 16:9 B21 Pokud nevěříme pak nejsme schopni konat. Pokud věřím, pak jsem schopný mluvit o víře, ale hlavně dělat – žít to, čemu věřím. Pokud věřím v Ježíše, jako Spasitele a Boha, pak mám bázeň nedělat to, co mi říká, že dělat mám. Má víra mne vede k tomu, že konám. Na jiném místě o tom Ježíš mluví: „Slyší-li někdo má slova a neplní je, já ho nesoudím; nepřišel jsem totiž, abych soudil svět, ale abych svět spasil. Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by ho soudil. V poslední den jej bude soudit slovo, které jsem mluvil.“Jan 12:47‭-‬48 B21 Vidíme, že všechen hřích vychází z nevíry v Krista a z nevíry v jeho slovo. Z nevíry v Písmo. Víra nebo nevíra v Písmo, v Krista není jen myšlenkový pochod, jen nějaké rozumové pochopení nebo nepochopení, ale je to bytostní záležitost člověka. Je to celý jeho život se vším všudy. S jeho myšlení, i jednáním… Máme tedy proti sobě dva protivníky: nevíru a z ní plynoucí hřích.

ŽIVOT VE VÍTĚZSTVÍ

Obecně v životě jde o to, zda v něm zvítězím nebo ho prohraji. Zda se poddám okolnostem, zda podlehnu lenosti, lhostejnosti. Zda budu zmítaný vlastními pocity, ubíjen pochybnostmi a tělesnými touhami nebo se tomu všemu postavím, budu nad tím panovat a dám životu smysl. Ke konci svého života lidé nejvíce litují toho, že jejich život postrádal cíl, smysluplný záměr, že promarnili mnoho let života. Cílem pro život je zvítězit, proběhnout cílovou páskou. Každý z nás má svoji trať, po které běží. Má svou cílovou pásku, kterou má protrhnout tím, že závod doběhne. Zůstat někde na trati je prohra. Běžet jen proto, abych se účastnil, je předem prohraný závod. Máme běžet tak, abychom získali věnec vítěze. Jde to?    Ano, jde.

I věřící lidé často prožívají chvíle marnosti a někteří dokonce i na konci života. Je hrozné odcházet z tohoto světa s takovým pocitem. Pocitem, že vše, co jsem žil, dělal, sloužil bylo zbytečné, prázdné, že bylo něčím, co lehce a rychle shoří. To pak můžeme nazvat prohraným životem. Tématem však není prohra, ale vítězství. Tak se zaměříme na ně. Co vlastně znamená zvítězit nebo žít vítězný život? Slova vítězství, vítězit a vítěz samy o sobě ukazují na boj člověka. Pokud je to boj, pak také musí být nějaký soupeř. Člověk má několik soupeřů ve svém životě. Na prvním místě to je on sám. Pak okolnosti a situace kolem něj a tím třetím jsou ostatní lidé. Všichni celý život nějak bojujeme právě s těmito třemi soupeři.

Vše v životě člověka je postaveno na víře. Ani si to neuvědomujeme. Lidská činnost, vztahy i jeho osobní život. Uvedu jen několik málo příkladů. Chodíme do práce, protože věříme, že dostaneme plat. Pokud bychom tomu nevěřili, pak bychom do práce nechodili. Jsou lidé, kteří stále věří, že dostanou za práci zaplacené i přesto, že jim zaměstnavatel několik měsíců neplatí. Volby jsou výsledkem naší víry v to, že ti, které volíme, pro nás udělají něco dobrého. Čím menší víra, tím menší účast. Nakonec i samotná neúčast může být výsledkem víry. Prostě věříme, že se stejně nic nezmění. Věříme, že se dožijeme penze, proto si na ni spoříme. Zaséváme obilí a jiné plodiny, protože věříme ve sklizeň. Věříme v pevnost vztahu, proto uzavíráme manželství, máme blízké přátele, protože jim věříme, usedáme za volant, protože věříme, že dojedeme do cíle. Vše je postavené na víře. Studujeme proto, že věříme, ze studia dokončíme. Ten, kdo začne pochybovat, ten se nepohne dál. Zůstane stát na místě. Nevsedne do auta, nezačne studovat, nebude chodit do práce, nezaseje, zůstane sám bez přátel. Nic nedokáže. Nejen jednotlivec, ale dokonce celé národy. Národ, který věří jen v dnešek, nemá šanci na pokrok. To jak jednáme, jaké děláme skutky za našeho života, je ovlivněno tím, čemu věříme. Víra lidi posunuje dál, protože věří v příští den, týden, měsíc, rok, staletí, věčnost. Často si ani náš život ve víře neuvědomujeme, dokud nám ji někdo nebo něco nezpochybní. Podraz přátel, havárie, zaměstnavatel, který nezaplatil, zrada partnera, nepovedený projekt, několik neúrodných roků po sobě… . Léty ztrácíme víru. Krok za krokem. Proto je jen málo seniorů, kteří se snadno pro něco nadchnou, kteří jsou schopni ještě věřit. Prostě během let ztratili víru a tím i smysl. Smysl života souvisí s tím, čemu věříme. To nejlepší pro nás je mít víru, která jde až za náš pozemský život. Která ho přesahuje. Někdy říkáme “ jde až za hrob“ Ta dává smysl mnoha náboženstvím. Já, jako křesťan věřím v Boha, Božího Syna Ježíše Krista a Ducha svatého. Věřím, že skrze víru na mne čeká i po smrti věčný život v Božím království. Tato víra dává smysl mému osobnímu životu. Mám cíl dojít do tohoto království. Je to ona cílová páska pro můj život. Pomáhá mi přejít přes nejrůznější okolnosti a situace a vítězit nad nimi a uschopňuje mne žít a vycházet s ostatními v lásce a z lásky. Z tohoto pohledu budu psát o životě ve vítězství. Má víra není jen snem o věčném životě, ale je zároveň osobním vztahem s Bohem, Ježíšem Kristem skrze stálou přítomnost Ducha svatého, tak jako je a byla pro stovky miliónů a miliardy těch, kteří v Krista věří nebo v dějinách uvěřili.

(Pokračování příště)

Omlouvám se vám, pokud neznáte slovo štekle. Jsou to prostě podpadky. (Německy.) Vysoké podpadky. Většinou se tak u nás označují tenké i pořádně masivní podpadky u dámských bot. Jsou období, kdy se jejich tvary a výška mění podle módy, ale v každé době upoutají pozornost žen vysoké a tenké „jehly“ společenských lodiček. Sestry neradujte se, dnešní řádky nebudou o módě.

Jako děti jsme se rádi bavili tím, že jsme se hrabali ve skřiních rodičů. Samozřejmě za jejich nepřítomnosti. Tak se stalo, že jsem si zkoušel obout do máminých lodiček, které byly na pořádných šteklích. Nemohl jsem v nich stát natož udělat krok. Na rozdíl od mé sestry, jsem hned padal do předu. Sestra však se samozřejmou přirozeností ženy v nich lehce vykračovala, zatím co já se na zemi divil, jak v tom může někdo vůbec chodit.

Co jsem slyšel nářků  na bolest nohou, když se máma nebo sestra vrátili domů, po několika hodinovém nošení takových bot. A nešlo jen o boty, ale také o nejrůznejší výkřiky módy, díky nimž často tělo trpělo. Táta jim pak říkal:  „parádo trp“.

Cenou za to, že se chci líbit jinýn, nebo se snažit vypadat jako oni, být IN nebo na sebe upozorňovat, je utrpení. Trápení. Je to především proto, že se snažím svoji tělesnou přirozenost nepřirozeně vtěsnat nebo nějak upravovat….

V duchovnim světě je to podobné. Pokud se chci lidem stále líbit, pokud se stále s někým porovnávám, pokud chci vyniknout nad jiné, určitě to přináší trápení a trápení. Protože se stále přetvařuji, stavím se do rolí, které mi nejsou vlastní, jsem stále ve střehu a přemýšlím o tom, co si o mne myslí jiní. Nemohu sedět na dvou židlích. Nemohu se chtít zalíbit lidem i Bohu. Pokud se však chci zalíbit Bohu, nepotřebuji se přetvařovat. Nepotřebuji vypadat lépe, než to ve skutečnosti je. Nepotřebuji vypadat jako druzí a dokonce se nepotřebuji snažit nad druhé vynikat.  Bůh stejně zná o nás pravdu a miluje nás i přesto jací skutečně jsme. Není důležité co si myslí lidé, ale jak nás vidí On. Navíc být skutečný, nepřináší trápení a únavu jako chození na šteklích.

„Neříkám to proto, že bych trpěl nedostatkem; naučil jsem se totiž být za všech okolností spokojen. Umím se uskromnit a umím užívat hojnost. Do všeho jsem v každém ohledu zasvěcen: být sytý i hladový, mít nadbytek i nedostatek. Všechno mohu v Kristu, který mě posiluje.“ Filipským 4:11‭-‬13 B21

Naučit se být za všech okolností spokojen. To je pro nás velmi důležité. Kdo je spokojený nereptá. Kdo je spokojený nekritizuje a nesoudí, ale je schopen přinést správný pohled na věci i na sebe. Na jiném místě dokonce čteme: „Opravdu velkým pramenem zisku je totiž zbožnost, která se spokojí s tím, co má.“ 1 Timoteus 6:6 CSP

Vypozoroval jsem u těch, kteří přišli k Pánu z chudoby a velké bídy, že mají problém se naučit být spokojeni za všech okolností. Samozřejmé je, že to neplatí u všech a není to pravidlo, ale viděl jsem to často. Bůh se o své děti totiž postará. Všichni u něho mají dostatek. Pro  ty, kteří přichází z chudoby a ponížení, má povýšení a zopatření. Dobré zaopatření pro své služebníky. Na dobré věci se dobře zvyká. Na vodu, na teplou vodu, na krásnou koupelnu…, na pravidelný plat, benefity, jistotu zajištění… najednou se toto zaopatření stane jistotou, o kterou nechci přijít. Začnu se hrozit, že bych se mohl vrátit, odkud jsem přišel. Některé tato myšlenka natolik paralizuje, že nejsou schopni jít dál ve službě, pokud nemají jistotu, že budou mít zajištěné stejné podmínky jako doposud. Pak máme problém. Začne nám jít více o naše zajištění, než o službu Pánu. Začneme Bohu klást podmínky.  Umět se uskromnit i užívat hojnost. Někdy si vykládáme jako využít všeho, co teď mám. Prostě si dopřát vše, na co mi hojnost stačí. Nemyslím si, že Pavel právě píše o tomto. Naopak umět užívat si hojnosti podle mne zde znamená nezblbnout z toho, že se mi teď daří moc dobře.  Zůstat za všech okolností stejný. Stejný v chudobě i v bohatství. Být ochotný jít dál, i kdyby to mělo znamenet, ze přijdu a to „užívat hojnost“. Ono pokud se to nedokáži naučit ve světských věcech jako je majetek, peníze, postavení, jak se to nučím s těmim duchovními. Jak mám dostat plnost a hojnost v těch duchovních.

(pokračování příště)

“Proč mne oslovujete „Pane, Pane“, a nečiníte, co říkám?“ Lukáš 6:46 CSP

Vlastně úspěšný a vítězný život křesťana z pohledu Krista, z pohledu Písma stojí na tom, zda činíme nebo nečiníme, co Ježíš říká. Mnoho z nás stále dokola volá Pane, Pane, tady jsem. Pane, Pane, nezapomeň na mne. Pane, Pane, zastaň se mne. Pane, Pane,… V jakém významu používáme toto oslovení? Jako pane, paní, slečno? Nebo ho oslovujeme skutečně jako někoho, kdo nad námi má právo panovat. Tedy náš pán. Většina lidí má  v zaměstnání nějakého nadřízeného. Přesto o něm nemůže říct, že je to jejich pán. Soukromníci používají slogan „náš zákkazník, náš pán“, ale ve skutečnosti to někdy bývá obráceně. I když se již setkávám s podnikateli, keří se skutečně na maximum snaží podřídit požadavkům zákazníka. Ale je to omezené na práci, podnikání. Vnímáme, že oslovení pane ve významu panovat, je úplně o něčem jiném než o mém šéfu v práci nebo zákazníkovi v podnikání. Toto oslovení pane, používají a používali sluhové a otroci. Ti, kteří bez poznámek, bez odmlouvaní, bez diskuzí udělali to, co jenich pán řikal. Bylo to a je jejich přirozeností. V takovém případě je jejich oslovení své pána pánem opravdové. Oni skutečně mohou řict pane.

Jak je to s námi, když řikáme Pane? Je to opravdové nebo jen hovorové oslovení. Můžeme přece říct Ježíši, Kriste, Bože. Pokud však přidáváme Pane Ježíši, Pane Bože, náš Pane, můj Pane, měli bychom vědět, co vlastně tím říkáme, aby výtka Ježíše nemusela padat na naši hlavu.

Než budeme opět říkat Ježísi Pane, když v modlitbách budeme volat Pane, Pane, zastavme se a srovnejme si, co pro nás oslovení Pane znamená, co tím chceme Kristu řict, jaký postoj tím  vyjádřit.

Možná, že pak dokonce začneme činit to, co říká.

„Veškeré řeky do moře míří, moře se ale nepřeplní. Tam, odkud pramení, se řeky vrací, aby pak odtamtud znovu plynuly. Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit! Oko se pohledem nikdy nenasytí, ucho se nenaplní slyšením! Kazatel 1:7‭-‬8 B21

Včera jsem se díval několik minut na video. Byly na něm prameny řek, které tekly z hor. Obrovské masy vody tekoucí prudce směrem do údolí. Každou vteřinu desítky (možná stovky) kubíků vody. Představoval jsem si dvě věci. Za prvé jak obrovské množství vody to je jen z těch několika pramenů, které jsem viděl a za druhé jak dlouho a intezivně by muselo pršet, aby z hor mohla téct stále taková masa vody. Pokud si při tom představim spotřebu lesů a zeleně v okolí, pak by muselo pršet stále bez přestání. Myslím, že nepomůže k vysvětlení ani tání s něhu na horách, protože to, na co jsem se díval, bylo v létě a žádný sníh tam nebyl. Kazatel mluví, že se řeky vrací tam, odkud pramení. Tedy vysoko do hor.

A co teprve, když člověk začne přemýšlet nad vesmírem. Nad vznikem hmoty a života. Lidé stále chtějí věci poznávat, slyšet nové teorie, vidět nové obrazy. Přesto to nikam nevede. Jen k dalším otázkám a touze po dalšich obrazech. Často se věřicím, kteří hovoří o tom, že vše stvořil Bůh svým slovem, klade otázka: „A kdo stvořil Boha.“ Přitom například jejich teorie velkého třesku má stejný problém. Kde se vzala prahmota, která byla u toho třesku, energie, která by byla potřebná a hlavně proč by mělo něco „třesknout“ . Jaký by byl k tomu důvod, příčina. Myslím, že i nevěřící v Boží stvořitelskou moc  dochází k poznání selhání jejich teorií. Přesto stále touží slyšet a  vidět. Slovy kazatele jak je to úmorné a hlavně to končí v neznámu a marností.

Není nakonec zdravější a pokoj přinášející přijmout Boží zásah. Navíc to nejen přináší pokoj, ale dříve nebo později můžeme dojít k osobnímu a živému vztahu s tím, kdo vše to stvořil. Možná, že právě od něho se jednou dovíme, jak to dělá a udržuje v chodu.

Přestaňte! Uznejte, že já jsem Bůh, vyvýšený nad národy, vyvýšený nad zemí! Žalmy 46:11 CSP

Kristus nás nabádá, abychom byli jako děti, abychom  měli dětskou víru.  „Amen, říkám vám, pokud se neobrátíte a nebudete jako děti, vůbec do nebeského království nepřijdete.“ Matouš 18:3 B21 O tři verše dál se dovídáme, že je to myšlené na víru, kterou děti věří. Určitě tím není myšlené, že nemáme duchovně dospívat. Je pro nás velmi důležité, abychom duchovně dospěli. Je mezi věřícími mnoho snílků, kteří církvi svým snílkovstvím ublížili. Být snílkem není to samé, jako chodit vírou. Snílek jen krásně sní. Ten, kdo chodí vírou, dělá skutky víry. Ten uskutečňuje Boží věci na zemi. Když jsme v Havířově začínali naši službu, byli jsme velmi naivními křesťany. Naše najivita spočívala v tom, že jsme věřili tomu, že každý křesťan je plně vydaný Kristu, ve všem poctivý, pravdomluvný… Velmi rychle jsem zjišťovali, že tomu tak není. A jsme o tom ujišťováni dodnes. Poznání nám zbořilo naši naivitu v této oblasti, ale dospělost je ještě o něčem jiném, než o samotném poznání a procházení situacemi. Dospíváme tím, jak se k takovým poznáním a zkušenostem stavíme. Jak formují náš názor.  Co po nich zůstane v našich srdcích. Nedospělí věřící se dokáží rozhádat pro nejrůznější odchylky ve výkladu Písma, pro různý způsob projevování duchovních darů, jiný způsob křtu a braní VP. Jsou schopni rychlého soudu a ryhlých rozchodů s bratry a sestrami. Dokáží být plni ohně, ale také rychle zahořknout, když jejich naivita narazí. Dospělost znamená více vidět očima Otce, umět rozlišit podstatné věci od nepodstatných. Vrcholem dospělosti tady na zemi je milovat Boží láskou a rozumět Otcově srdci. Jako křesťané nemáme naivně chodit po tomto světě a nechat se podvádět, obírat, nechávat se lapit do pastí a stále opakovat chyby. Dospělost je v tom, že mohu žít v tomto světě mezi vlky a přesto přežít, nebýt sežrán a nejen přežít, ještě i milovat, zůstat upřimný a hlavně zůstat čistý. To chce odhodit naivitu a křesťanskou dětinskost stranou.  Ježíš nám to říká docela jasně. „Posílám vás jako ovce mezi vlky, proto buďte chytří jako hadi a nevinní jako holubice.“ Matouš 10:16 B21 Potřebujeme opustit křesťanské dětství. Dětství se vyznačuje tím, ze je velmi sobecké. Zaměřené samo na sebe. Na svoje pravdy… a zároveň je velmi naivní. Potřebujem jít dál do dospělosti, která nás buduje v lásce, přináší moudrost a bere odpovědnost. Neznamená to, že v tom všem nemáme dětsky věřit svému Otci, že nás provází, vede, drží a chrání, směřuje naše srdce a miluje.  Naopak, v tom jediném máme zůstat jako dítě, abychom nakonec mohli chodit vírou.

Jsou chvíle, kdy se začnu ptát, jak dlouho se mám zabývat lidmi, kteří neslyší Slovo, jejichž život, přestože říkají, ano věřím, stále žijí podle svého, kteří zneužívají lásky a dobrotivosti druhých. Není to každý den. Není to ani jednou za měsíc, ale někdy tyto chvíle přichází. Většinou v těžkých chvílích, do kterých mne přivede služba lidem. Pak se ptám, jestli to má smysl. Pokud takové období trvá déle, pak přichází dalši otázka. Jsem vlastně na tom správném místě? Nemám sloužit jinde, jinak a především jiné skupině lidí?

Možná se dostáváš občas do stejné situace. Možná si kladeš stejnou otázku. V takových chvílích mne Bůh pomáhá pochopit jeho milost a milosrdenství. Vede mne zpět, abych viděl, jak jednal on. Jak jednal a jedná se svým národem. Kolikrát ho zradili. Kolikrát na něj zapomínali. Kolikrát to vypadalo, že již přestal být jejich Bohem a odešel od nich. Kolikrát se chovali tak, že by se jich jako Otec musel zříct a zanevřít na ně. Ale nakonec zjistíme, že i v takových chvílích měl s nimi dobré úmysly, i když byl nahněvaný. Stále k nim posílal své Slovo, skrze proroky, stále je volal k sobě a měl pro ně připravená svá požehnání, stále otevřenou náruč pro připad, že by se chtěli vrátit. Byl vždy přpravený přijmou ty, kteří se k němu obrátili, i když před tím od něho utekli nebo ho zrazovali. Čekal a připravoval jejich cestu. Připravoval pro ně i pro nás cestu milosti zkrze Krista. Ulehčil jim obětí na kříži cestu k němu samotnému.

Pracoval s nimi ve všech generacích a po genrace připravoval spásu. My sice žijeme jen ve své generaci, někdy máme milost zakusit na chvíli tu budoucí a setkat se s tou minulou, ale proti Bohu to je jen zrnko písku v poušti. Přesto můžeme v čase, do kterého nás Bůh postavil jednat se stejnou láskou a milosrdenstvím a trpělivostí jako on. Vždyť jsme jeho spolupracovníci „Neboť jsme Boží spolupracovníci; vy jste (oni jsou) Boží pole, Boží stavba“ 1 Korintským 3:9 CSP . Ano ve své generaci jsme Božími spolupracovníky na jeho díle. Prožíváme stejné věci, jako Bůh. Někdy se nám smějí, otáčí se k nám zády, neposlouchají rady, říkají ano a dělají ne, zrazují nás, ale také přichází ke Kristu, slouží mu…. Právě ve službě své generaci dokážeme pochopit vellikost Božího srdce. Kde my nejsme schopni odpouštět, on, přestože dal lidem více než my, odpouští. Tam, kde nám dochází láska pro nevděk a zradu, tam on ji má stále dostatech, přestože dal svůj život. (Nebo právě proto?)

Nemusíme ani chodit k druhým. A co já a mé zrady, neposlušnost a jeho trpělivost, milosrdenství, milost a láska ke mně.

Při pohledu na sebe, si uvědomím, že to smysl má. Tak se zase postavím a jdu dál tam a k těm, ke kterým mne posílá. Vždyť jsem přece jeho spolupracovník na jeho díle. A ty?

„Hovořil samé lži, lži které byly tak průhledné. Hovořil jednu lež za druhou. Lež na lež. Hovořil je nahlas a vehementně. Nakonec si lidé řekli, že na tom, co říká, přece musí něco být. Zvolili si ho za vůdce.“

„Někde ztratil svou zubní protézu, a proro přestal mluvit. Od té doby ho lidé považují za moudrého.“

„I blbost může míť krásné květy. Po květech však přichází její plody.“

„Byl pyšný na svou pokoru“

„Musím si přiznat, že potřebuji být více a více pokorným. Moc pokorným nejsem. Když ale o tom přemýšlím a  vidím, že potřebuji být pokornější, pak jsem vlastně lepší, než ti ostatní“

A jak je to s naší pokorou?

Odpověděli: „Setník Kornelius, spravedlivý a bohabojný muž, který má dobrou pověst u celého židovského národa, dostal od svatého anděla pokyn, že tě má pozvat k sobě domů, aby vyslechl tvá slova.“ Skutky 10:22 B21

Tento setník mi připomíná mnoho lidí, které jsem poznal. Jsou to lidé bohabojní, nežijí v hříchu, maji štědré srdce, jejich vztahy a manželství jsou pokojná, ale jedno jim chybí. Neznají Ježíše. Poznal jsem mezi nimi ty, kteří byli kdysi alkoholiky, náruživými kuřáky, ale rozhodli se s tím skoncovat a skoncovali s tím. Měli silnou vůli se z toho dostat a dostali se z toho. Ale jedno jim chybí neznají Ježíše. Znám mezi nimi ty, kteří mají klidný a spokojený život v okruhu své rodiny. Ale jedno jim chybí. Neznají Ježíše.

Často jdeme k těmto lidem s tím, že Bůh jim chce změnit jejich život. Chce jim pomoci, slibujeme že jim dá sílu změnit svou situaci. Je to pravda, ale tito lidé nechápou, co jim vlastně říkáme. Mluvíme k nim o hříchu a možná jsme to my, kdo s ním musíme více bojovat než oni. Možná potřebujeme více se měnit my než oni. Možná, že takové evangelium může mít dočasný úspěch u závislých, nešťastných, s rozbitými vztahy…, ale ne u skupiny lidí, do které patřil setník. Vlastně u žádné, protože pak jdou lidé za změnou, ne za Kristem. Jsou ochotni obchodovat. Věřím, ale změň, věřím, ale …

Ježíš jasně hovoří o tom, co je hřich. Hřích je v tom, že v něho nevěříme. Na prvním místě nejde v evangeliu nabízet uzdravení, vztahy, vysvobození.. za víru v Krista. Evangelium je o samotném Kristu, o setkání s ním, o naději na věčný život, o zvěstování Božího království. Často lidem nabízíme sice dobré věci, ale nepodstatné pro jejich spasení. Věřím, že ty ostatní nám budou přidány během života s Kristem. Možná již při jeho zvěstování. Nechme na Bohu samotném, aby se přiznával k evangeliu skrze moc Ducha svatého.

Petr hovořil k setnikovi a jeho lidem toto: „Uložil nám, abychom kázali všemu lidu a dosvědčovali, že on je ten, koho Bůh ustanovil soudcem živých i mrtvých. Jemu vydávají svědectví všichni proroci: skrze jeho jméno přijme odpuštění hříchů každý, kdo v něj věří.“ Skutky 10:42‭-‬43 B21Předtím svědčil o tom, co Ježíš dělal a co viděl na vlastní oči, ale nesliboval a nekupoval si tím posluchače.

Nemusel nic slibovat, ani dokazovat hříšnost posluchačů. Zvěstoval Krista Spasitele, toho kdo odpouští hřichy a bude soudit svět. Kázal naději. Odpuštění je naděje. Ostatní dělal Duch svatý. Všichni kdo tam byli, uvěřili v Ježíše a byli naplněni Duchem svatým.

Občas se nám stává, že chceme při kázání evangelia dělat práci za Boha a přitom zapomínáme dělat tu, ke které jsme byli posláni.

(Závěr)

Pokud jsi četl poslednich šest zamyšlení a zjistil si, že jseš omotávaný některým z chapadel, pak si nenařikej na to, jak špatně na tom jsi, ale řekni haleluja, jsem na tom dobře!, moc dobře!, protože vidím. Mnozí to nevidí, i když to mají před očima, i když to slyší nejsou schopni to uslyšet. Raduj se, že máš oči k vidění a uši k slyšení. Můžeš začít jednat se svými myšlenkami. Nespokojenost přichází především a hlavně skrze ně.

Občas se dostávám do stavu nespokojenosti, ale vždy si za to můžu sám. Je to proto, že dovolím myšlenkám se zabývat sám sebou a nechám vládnout nad nimi své pocity. Musel jsem se učit trénovat v různých situacích, abych prvně ovládl své  myšlení a teprve pak začal mluvit. Opačně to vždy zavání malérem nebo vyslovením hloupých slov, kterých pak lituji. Ale jsou venku a nepřispívají k mé spokojenosti. Naopak. Pokud se ráno rozhodnu, že budu mít pod kontrolou své myšlení (a žádám Boha, aby mi to připomínal ve vypjatých situacích), pak den prožívám velmi spokojeně a to i přesto, že v ten den procházím nebo řeším težkou věc. Spokojenost je vlastně chození  s pokojem nebo jinak pokojné chození nebo přinášení někam nebo do něčeho pokoj. Nespokojenost je chození bez pokoje. (ne s pokojem) Pak nemohu nikam a nikomu pokoj ani přinést.

Je mnoho věcí, které nám Bůh již dal, abychom jimi žili a spravovali tuto zemi. Jedním z nich je náš rozum. Myšlení. Také nám dal svobodu nad ním vládnout. Jak nad ním budeme vládnou se odrazí na tom, jak spokojeně nebo nespokojeně budeme po této zemi chodit. Kolik pokoje budeme přinášet. Navíc máme v každé vteřině možnost volat k Bohu o moudrost.

(Pokračování)

Co s tím? Jedna věc je to vše rozebrat, vědět. Druhá pak s tim něco dělat. Důležité je v jakém stádium se nacházíme. Myslím, že každý z nás se občas necháme polapit pýchou, závistí, žárlivostí nebo nevděčností. Potřebujeme se však co nejrychleji dostat z jejich chapadel. Potřebujeme k tomu, mimo jiné,  také svoje myšlení, které máme ovládat a nenechat ho napospas svým myšlenkám ovládanými svými pocity. Potřebujeme obnovit nebo proměnit svou mysl. Tam začíná změna. Proto potřebujeme pracovat se svou myslí. Potřebujeme kontrolovat to, jak o věcech myslíme, jaké myšlenky nám při té či oné situaci přicházejí. Uvedu přiklad. Někdo nás napomene a nás to v první moment zraní. Jaké myšlenky nám začnou přicházet na mysl. Budou to myšlenky o odplatě, o  sebelítosti, o kritice té osoby… nebo se začneme reálně zabývat tím, jestli skutečně nemám něco změnit a to napomenutí mne mělo k tomu přivést. Pokud tak začnu přemýšlet, pak začnu za to napomenutí děkovat a také za toho, skrze koho přišlo. Možná první myšlenka, která přijde bude špatná, ale je v mé moci to zastavit a dál nepokračovat. Pokud to nezastavím budou se více a více bořit do bláta a pak je těžší opět získat kontrolu nad svým myšlením a nad tím, jaká slova budou ze mne vycházet. I pýchu a povyšování mohu v jejím zárodku utnout, když budu mít své myšlenky pod kontrolou. Máme bořit hradby a pevnosti. Ale předevšim hradby a pevnosti v našem myšlení. Pokud chci žit spokojený život, pak to vyžaduje, že budu muset pro to něco dělat.

Dalšim typickým přikladem je závist. Přeji lidem kolem sebe jejich úspěch? Mám radost, když dostanou něco, co jsem si sám přál dostat a  nedostal? Je požehnání jiných také mým požehnáním? Nejlepší obranou závisti je štědrost. Mít štědré myšlení a štědře na lidi a věci myslet. Štědrost je spojena s velkorysostí. Nejde jen o hmotné věci, ale také o čas, štědře rozdávat laskavost, být štědrý v odpouštění… závist naopak vede ke skouposti a lakomství ve všech oblastech. Pokud se přistihneme při závisti, musíme se ji vzdát a cíleně být myšlenkama přejícím. Zprvu nám možná budou slova štědrosti skřípat mezi zuby, ale krok za krokem se budeme v tom cítit radostnější a začneme vnímat jak přichází do našeho života svoboda.

Přemýšleli jste někdy proč je tolik vtipů o tchyních. Kde se to vzalo, že tchyně a nevěsta mají často ve svém vztahu problém? Jde o vlastnictví. O to, komu patří manžel, manželka. Zda partnerovi nebo rodiči. Najednou to, na co sis dělal a měl nárok jenom ty, na své dítě, je ohroženo. Je ohrožený tvůj nárok. Je ohroženo tvé vlastnictví.  Teď je tu někdo, kdo ho/ji chce jen pro sebe. Jeho partner. To platí o domácnosti a jejím vedení atd. Žárlivost. Nejde jen o lidi. Může jít napřiklad o službu. Ve chvíli, kdy si ji přivlastníme jen pro sebe, nejsme schopni pak nikoho jiného do služby přijmout.  Máme strach, že si ji také přivlastní. Spíše ostatní vyháníme místo, abychom spolupracovali.

Proč to tak rozebírám. Protože pokud se v tom uvidíme, můžeme se zaradovat, že nejsme slepými a můžeme cíleně jednat s našimi myšlenkami. Mít pod kontrolou vlastní myšlení je počátek kontroly nad našim jazykem. Nad našimi slovy. Jestli je oko čisté, je i vnitřek čistý. To neznamená, že naše oko musí být fyzicky nezkalené, ale jde o to, jak se díváme na věci a lidi kolem. Jak je vidíme. Vidím nějakého člověka poprvé, ale i tak mi přijde o něm nějaká myšlenka. Vidím situaci kolem sebe a hned o ni začnu přemýšlet. Jde o to jak. Je-li oko čisté znamená to, že o lidech a věcech přemýšlime čistě. Bez povýšenosti, bez závisti, bez žárlivosti, bez soudu, bez kritiky… pokud tak přemýšlíme, pak i  naše nitro je čisté a my spokojení.

Naopak je to se svévolníky. Ti utíkají, i když je nikdo nehoní. Je to proto, že si myslí, že i ostatní o nich přemýšlejí a vidí je stejně jako oni druhé. Proto stále před něčím a  někým utíkají. Nemají pokoj. Jsou nespokojení.

(Zakomčení přiště)

(Pokračování)

Nespokojenost má několik kořenů:

1. Pýcha. Pýcha se nespokojí s ničím menším než s uctíváním sebe samotné. Pokud se jí toho  nedostává je nespokojená. Projevuje se to kritickým pohledem na všechno, co dělají druzí. Není možné pro ni se stotožnit s jiným názorem, než jaký má ona. Není pro ni možné se podřídit a přijmout ani stejný názor, pokud nevyšel z ní. Z toho plyne veškerá její nespokojenost ať v zaměstnání, doma v církvi a dokonce i při zábavě. Většina cestovatelů ze zaměstnáni do zaměstnání, z církve do církve je právě postižena tímto druhem nespokojenosti. Hledají zaměstnání podle svých představ a postavení v něm, podle svého ohodnocení sebe sama, které je vždy mnohem vyšší než odpovídá skutečnosti. To platí také na způsob vedení života v církvi a dokonce i rodiny. Je schopná dlouhodobě vydržet jen tehdy, když vše kolem ní bude jen podle ní. Považuje se za něco výjímečného a dožaduje se i výjmečného postavení a zacházení. Pokud nevede a nehraje prim, pak je nespokokená  ale i toto dlouho nevydrží, protože se začne ohlížet a vidí, že jsou další vedoucí…  Takových pyšných nespokojenců – cestovatelů, jsme zažili desítky.

2. Závist. Závist je až životu nebezpečná. Závist dokáže i zabíjet. Závist dokáže závidět všechno. Majetek, úspěch nebo požehnání, obdarování, pozornost, postavení, přátelstvi… Proč on, proč ona, proč oni a ne já. Závist začíná často u slůvka proč. Buď se považuje, za nedoceněnou – já taky pracuji stejně jako oni, možná i více, tak proč oni a ne já, já nejsem horší než ostatní, tak proč oni a ne já, já jsem byl nejvíce ochotný, tak proč ne já, ale oni. V každém sboru, do kterého jsme byli poslaní, jsme narazili na tuto závist. Ať již, že některý z kolegů nám záviděl přízeň, nebo přišel ihned některý sborovník a vysvětloval, jak se na něho vždy zapomínalo při rozdělováni odpovědností a on přitom vždy věrně stál za pastorem, byl ten jediný, kdo ve sboru pracoval… na konci dodal, že věří, že nejsme tak nespravedliví jako ti předchozí. Závist používá i druhou stranu. Tedy nárok, protože je nejpotřebnější, nejchudší, nejnemocnější, nejslabší, prostě největší chudinkou. Říká si: ti sousedé stále něco dostávají, kupují a přitom toho mají dost, proč nám nikdo nic nedá, není s námi, proč jen my nejsme požehnaní, to není spravedlivé, vždyť my jsme ti potřební. Oni si kupují zbytečnosti a já nic nemám… Závist si dokáže vždy zdůvodnit, proč touží a chce věci druhých. A i když je dostane, stejně se nestane spokojenou, protože je stále co závidět. Závist rozbíji vztahy v rodinách, v církvi, v zaměstnání, všude a pokud se s ní v čas nejedná stupňuje do takové míry, že začne dělat naschvály, intriky, pomluvy, přináší rozbroje a může se uchýlit k vraždě. Závist vyhání ze společenství do samoty, protože ve společenstvi se nezaměřuje na lásku a vztahy, ale jen pozoruje, co kdo má více než ona. Pokud to uvidí, pak se nedokáže soustředit na nic jiného. No a vždy je co vidět. I když dostane to, co závidí, stejně je dál nespokojená, protože nedokáže vidět, co dostala. Její oči jsou zaměřené jen na to, co mají druzí.

3. Žárlivost. Žárlivost je na první pohled podobná závisti. Žárlivost může žárlit také na vše. Rozdíl je v tom, že žárlivost touží něco vlastnit jen a jen pro sebe. Věci i vztahy. Závist touží po tom, co mají druzí, chce mít stejné nebo podobné, ale žárlivost ty věci druhých chce vlastnit. Nechce mít stejné, ale chce vlastnit přesně tu konkrétní věc, vztah, člověka a nechce, aby to nebo je měl někdo jimý. Stejně jako u závisti dokáže dojít i k vraždě, aby se stala jediným majitelem.  Pokud někomu závidím postavení, závist se spokojí s tím, že získá stejné postavení někde jinde. Žárlivost ne. Ta touži po tom konkrétním vašem postavení a dělá vše, aby ho získala. Nebo se uvnitř užírá, ale stejně to vyjde dříve nebo později najevo. Žárlivost je mnohem nebezpečnější než závist. Jeji myšlení často funguje na: když to nemohu mít já, tak nikdo.

4. Nevděčnost. Nedostatek vděku provází všechny předchozí kořeny nespokojenosti. Nevděčnost je tmavou rouškou na očích. Nevděčnost je slepá k tomu, co všechno jsme již obdrželi. Projevuje se především tam, kde je závist, ale i pýcha. Nevděčnost je také nedostatek důvěry tam, kde k tomu nemáme důvod. Dokážeme možná projevit díky a vděčnost ve chvíli, kdy něco dostaneme, kdy nám někdo pomůže, ale ta se ztrácí ihned, když se dostaneme opěk do nedostatku. To, že nám někdo předtím pomohl pro nás není dúvodem k důvěře, že se nemusíme strachovat, ale jen cestou k tomu, abychom si po něm opět vyžadovali pomoc. Když ji nedostaneme, zapomínáme, že nám někdy pomohl. Naše vděčnost je pryč. Pro mnoho lidí, které potkávám je vděčnost něco, co rychle pomíjí. Vydrží jen do prvních starostí a problémů. Nevděčnost probouzí závist i žárlivost: proč se věnujete jiným, když já potřebuji pomoc. Nikdy mi nepomáháte. Kde jste byli, když jsem potřeboval pomoc. Kolikrát slyším tato slova právě od lidí, kterým bylo nejvíce pomáháno. Vypozoroval jsem, že čím více pomáháte, ať již v jakékoli oblasti života nevděčným lidem, tím více roste jejich nevděk a s ním i závist a žárlivost a tím i stálá nespokojenost.

(Pokračování příště)

(Pokračování)

Jít dál znamená pracovat na změně svého myšlení. Potřebuji přestat být nespokojený. Potřebuji, aby moje myšlení o situacích a lidech se měnilo. Aby mohlo vidět dobré věci a radovat se. Pokud začneme měnit své myšlení, pak dokáži měnit i své jednání.

1. Mnoho věcí děláme, protože si neuvědomujeme, že je děláme. Zdají se být naší součástí. Pokud je objevíme a začneme si na ně dávat pozor, pak je můžeme změnit.

2. Změna myšlení vyžaduje sebekontrolu. Mohu o svých chybách – věčné nespokojenosti vědět, ale pokud se nebudu kontrolovat, budu stále dál nespokojený s nesouhlasným postojem. Až se to stane, pak si možná řeknu: “ To jsem to zase projel na celé čáře, já to nikdy nezměním“. Ano pokud se nebudu kontrolovat, nezměním to. Sebekontrola je vlastně ovladání sebe sama. Svého myšlení. Já mohu ovlivnit, na co zaměřím své myšlení a od čeho ho budu odklánět. Není to snadné a není to hned, ale po několika měsících uvidíme obrovský pokrok. Mnoho věcí ve svém životě máme ve svých rukou a můžeme je ovlivnit.

3. Potřebujeme být trpěliví. Nic není hned. Navíc trpělivost je znakem kladného myšlení. Pokud mám s nečím nebo s někým trpělivost (i sám se sebou) je to znakem toho, že mám pro něj nebo situaci naději. A to již samo o sobě přináší spokojenost. Často naše nespokojenost je důsledkem, že nejsme trpěliví.

4. Pokud chci dosáhnout změny, potřebuji být v tom všem věrný. Uvědomím si pravdu, začnu se kontrolovat, přichází změna, ale pokud přestanu být věrný tomu, jak uskutečňuji svoji změnu, mohu se lehce navrátit zpět. Proto potřebuji být věrný v tom, co jsem začal. Vytrvat. Změna nikdy nekončí. Je to stálý proces na celý život.

Toto jsou obecné body, které jsou známe a dají se použít nejen pro změnu naší nespokojenosti a kritičnosti, ale obecně pro uskutečnění změn v našem životě. Teď však z jiného soudku a to praktické příklady ze života nespokojených lidí a jak to mohou změnit nebo změnili.

(Pokračování přiště)

(Pokračování)

Tak jako u každé uskutečněné změny, je důležité po ní toužit. Abych mohl toužit po změně, musím znát a přiznat si skutečný stav. Poznat pravdu o své nespokojenosti. Na to stačí si odpovědět na pár jednoduchých otázek. Problém bývá v tom, že si potřebujeme odpovídat pravdivě. A to ne každý ihned dokáže. Možná si teď říkáte, ale nespokojenost nemusím zjišťovat, o té přece vím. Ano, ale mnoho z nás si říká, ale já nejsem stále nespokojený, jen… nebo já jsem vlastně spokojený, ale… Jiní zase o sobě tvrdí: já nejsem nespokojený, jen nesouhlasím…, jen to dělají špatně,… jen mne štve, že…, kdybych to dělal já… . Křesťané si zase na veřejnosti nechtějí přiznat, že jsou nespokojení s tím, jak žijí, jak myslí. Někteři s tím, co jako křesťané musí žít a nejde jim to. Navenek to však nepřiznáváme. Dál žijeme svůj tajný nespokojený život. Často to nepřiznáme ani sobě. Přejdeme to nějakou frází. Proto je důležité si uvědomit pravdu.

Buďme upřimní  a řekněme si, kolikrát za den někoho nebo něco zkritizuji. S někým nebo s něčím nesouhlasím. Nejde jen o to, to někomu říct, ale stačí myslet si to.  Schválně si to vyzkoušejme. Spočítejme si to. Dnes nebo zítra. Vyzkoušet si to, znamená dávat si během dne na to pozor. Cílevědomě si na to dávat pozor. Možná to budu muset dělat několikrát, protože během dne tento cíl ztratím a zjistím to až večer. Uvědomím si pak, jak na tom jsem. Jak často jsem s někým nebo s něčím nespokojený. To platí také o mé osobě. Vyzkoušejme si, jak často jsem během dne nespokojený sám se sebou. Kolik kritiky pošlu sám na sebe. Možná pak budu překvapený. Udělejme si vždy čárku, když mi nespokojenost, nesouhlas, kritika přijde na mysl nebo ji vyslovím. Možná budu váhat si udělat čárku, když jsem si to uvědomil a myšlenky a slova jsem zastavil. Ne udělejme si čárku i tak, abychom viděli, jak často jsme pod tímto vlivem. Potřebujeme to vidět černé na bílém.

Až pak budeme večer tyto čárky počítat, nebuďme se sebou nespokojení, tedy tím špatným způsobem, ale změňme přístup již tady. Nekritizujme se, ale buďme praktičtí a začněme se radovat z toho, že se nám podařilo zjistit skutečnost, jak na tom jsme, prostě že známe pravdu a můžeme to začít měnit. Vidíte, již to samotné je začátek změny. Změny z nespokojenosti na děkování za poznáni pravdy.  Potřebujeme však jít dál.

(Pokračování příště)

(Pokračování)

Neustále nesouhlasit s tím, co je, je velmi únavné. Postrádá to radost. Pokud nám nedělá radost kazit radost druhým. Psal jsem o dobré nespokojenosti. Říká se tomu také konstruktivní kritika. Je málo těchto konstruktivních kritiků, je málo těch, jejichž nesouhlas se snaží věci posunout dopředu. Většina nespokojenců je spíše soudců, jejich nespokojenost vychází ze sobectví. Jsou nespokojení, protože se vždy najde někdo, kdo má více. Ať se jedná o mamon, vzdělání, spokojený život, postavení, přátele, pokoj… prostě jde o závist. V ruku v ruce se závistí jde o žárlivost. Díky ní může být z našeho života, ale i života těch pro které žárlíme, peklo. Někdy nežárlíme na lidi, ale na věci. Na všechno, o čem si myslíme, že odvádí pozornost od nás jinam nebo k jiným. Dalšími velkými oblastmi, které vytváří naši neustálou nespokojenost, jsou snaha se srovnávat s druhými a zalíbit se lidem. Porovnávat se je velký problém, protože žiji stále mezi lidmi, kteří jsou jiní než já. Nemohu být nikdy spokojený, když se začnu porovnávat s jejich dary, s jejich výjimečností. Mé jsou jiné a nakonec se vždy najde někdo, kdo je na tom v mých očích lépe než já. Líbit se lidem je dřina. Je to jako tlačit do kopce těžký kámen, který ti pod vrcholem vyklouzne z rukou a skončí opět dole. Ty ho jdeš opět tlačit nahoru a opět ti před vrcholem spadne dolů. A tak pořád dokola. Sisyfovská práce. Je to marná práce, protože lidem se nedokážeme stále líbit. Samostatnou kapitolou jsou pak perfekcionisté. Je pro ně těžké být spokojený, protože je těžké být ve všem dokonalý a mít dokonalé vše.

Odpozoroval jsem také lidi, kteří jsou nespokojení a nemají k tomu žádný důvod. Jsou stále nespokojeni jen tak. Připadá mi,  že nespokojenost je jejich sportem. Jejich koníčkem.

Nespokojenost je silně infekční. Jeden stále nespokojený člověk v týmu dokáže vytvořit velmi rychle nespokojenost všech. Nespokojenost ničí spolupráci, ale také vztahy. Dříve nebo později se stále nespokojeným lidem začnou ostatní vyhýbat. Nikdo nechce stále slyšet stežování si na něco nebo někoho, neustálé reptání na život. Nechtějí se nechat nakazit nespokojeností.

Je možné s tím něco dělat?

(pokračování příště)

Mnoho z nás si myslí, že máme důvod být nespokojení. Mnoho z nás navíc hledá viníka své nespokokenosti ve svém okolí. Ať v lidech, okolnostech, vyšší moci… Ti, kteří ho našli v sobě, pak neví co s tím a cítí se obviněni a jejich nespokojenost se o obrací proti nim samotným a stávají se ještě více nespokojeni.

Co je nespokojenost? Je to stav, který přichází tehdy, když si myslím, že situace, můj život, jednání a rozhodování druhých apod. nejsou takové, jaké si myslím, že by měly být. Nespokojenost může přicházet také s vědomím, že nevím, jaké by to mělo být, ale nesouhlasím s tím, jaké to je. Nespokojenost přichází také tehdy, když se rozhoduji tak, jak vím, že bych neměl. Nespokojenost přichází… Nespokojenost je projev nesouhlasu. Výsledkem kritického myšlení.  Někdy nespokojenost potřebujeme, abychom pohli svou nebo obecně situací, ale ve většině případů končí nespokojenost nevděčností, souzením a často se lidé dostávají do negativních pocitů, které mohou končit depresemi. Pokud stále žiji v nespokojenosti, stává se moje nespokojenost lisem, který na mne neustále tlačí. Presuje mne a presuje mne ze všech stran až se dostávám do deprese.

Dnes bych chtěl zůstat u té nespokojenosti, která přináší ovoce. Byli lidé, kteří nebyli spokojeni s otroctvím. Se segregačními zákony v USA. Mnoho jich bojovalo, bojovalo za rovnoprávnost černochů. Někteří se zbraní, vyvoláním revoluce… výsledkem jejich snahy byla porážka a ještě větší nespokojenost, která přinesla zlé věci. Naproti tomu byli lidé jako M.L.King, kteří svou nespokojenost vylili před Bohem. Ne jako kritiku Božího díla, ale jako něco, co mají na srdci. Touhu jejich srdce po změně. Bůh jim dával sílu, odvahu i moudrost, jak mají jednat. Nakonec samotná smrt – vražda M.L. Kinga se stala startem ke změnám zákonů v USA. Jeho nespokojenost se situací vedla ke změně života stovek miliónů lidí a změně pohledu celého světa. Jiní nebyli spokojeni, že lidé umírají na různé nemoci a vynalezli penicilín, očkovací vakcíny, jiní nebyli spokojeni a začali tyto vědce finančně podporovat. Další nebyli spokojeni s tím, že děti v Africe umírají hlady a začali organizovat potravinovou pomoc, stavět tam nemocnice, léčit.

Nemusí jít o nespokojenost světového formátu. Stačí nespokojenost s naším životem. Důležité je, s čím jsem nespokojený. S tím, jak je můj život hmotně zajištěný nebo s tím jak se chovám, přemýšlím.  Prostě se svým charakterem? Zažil jsem pár lidí, kteří nebyli spokojeni s tím, že stále pomáhají jiným lidem. Sami se nazývali hlupáky.  Je důležité mít tu správnou nespokojenost. Nespokojenost, která dokáže rozvíjet moji duši k dobrým věcem. Mohu však mít nespokojenost, která ji dál utápí v sobectví, závisti, soudu.  Nespokojenost s tím, že dělám zlo. Nespokojenost s tím, že žiji v hříchu, nespokojenost s tím, že jsem stále nevděčný… tato nespokojenost je ta, která mne dokáže posunout, pokud nezůstanu jen u stěžování si, ale začnu něco se sebou dělat. Samozřejmě znám již odpovědi některých křesťanů: musíš jít ke Kristu, musíš žít v Duchu, musíš vše poddat pod Krista, vyznávej to jako hřích, modli se, musíš začit pozitivně myslet a modlit se, musíš uvěřit… . Ano, všechno je to vlastně pravda, ale přesto i já mám na tebe otázku: „Tak proč ty sám si stále na něco nebo někoho stěžuješ? Proč to tobě samému nefunguje, když to všechno víš? Proč tvé modlitby k Bohu jsou spíše soudy bratří a sester a ne díky vděčnosti?“ Poznal jsem ve svém životě mnoho spokojených a vděčných lidí, kteří nikdy nevěřili v Krista. Znám, mnoho věřících, kteří žijí sobecky nespokojeným životem.

Když jsem začínal sloužit a pracoval jsem na noclehárně, měl jsem tam několikrát v týdnu skupinku s těmi, kteří tam chodili nebo bydleli. Učili jsme se poznávat Boží pravdy, rady a návody na život. Poznávat Krista, živého Boha. Někteří uvěřili, zůstali ve sboru, jiní odešli a nevím o nich. Byli i ti, co neuvěřili (bylo jich dost),  ale vzali si k srdci Boží slovo a jeho rady. Změnilo to celý jejich život. To bylo vlastně to „tajemství“ úspěchu změny lidí na noclehárně. Nevím, zda to Bůh někdy později použil k tomu, aby uvěřili v Krista, ale změna v jejich životě zůstala. Boží slovo, Boží rada platí pro každého a je každému přínosem, když ji poslechne. Ať již ví nebo neví, že se jedná o Boží pravdu. To je má osobní zkušenost.

To platí také pro spokojený nebo nespokojený život. Proto je mnoho spokojených, kteří nereptají v sekulárním světě a mnoho reptajících a nevděčných mezi křesťany. Prostě jedni je používají a možná ani neví, že jsou v Bibli a jsou druzí, kteři ví všechno, ale stejně se tím neřídí.

(pokračování příště)

„Moje milost je nad každou starost. Moje milost je dostatečná v každém čase, na každém místě a pro každou situaci. Moje milost je plná lásky k tobě“ Tato slova jsem dnes přijal nejen pro sebe.

Umíme žít v Boží milosti a z Boží milosti? Myslím, že si to ani neumíme moc představit. Tedy předem představit. Jen zíráme, když to někdy dokážeme prožít. Věřím, že Boží touhou je, abychom ji prožívali každého dne. Dostali jsme milost v Kristu. Na prvním místě odpuštění všech hříchů skrze oběť Ježíše na kříži, jednak pro změnu našeho myšlení a života a také pro všechno, co můžeme a máme ve jménu Ježíš udělat. Pavel píše: „Boží milostí jsem ale to, co jsem, a jeho milost ke mně nevyšla naprázdno. Pracoval jsem více než oni všichni, avšak ne já, ale Boží milost, která je se mnou.“ 1 Korintským 15:10 B21 Pavel si dobře uvědomoval, že bez Boží milosti by jeho snaha, veškerá dřina a vše, co prožíval vyšlo naprázdno. Jednak potřeboval milost pro to, aby vůbec uvěřil a rozhodl se sloužit Kristu, potřeboval milost k tomu, aby pro to čím prošel, co prožil nakonec nezahořkl. Potřeboval milost k tomu, aby mohl všechno naplnit, dnes bychom řeklli, aby mohl zvládnout takové pracovní nasazení a objem práce a především milost k tomu, aby to přinášelo ovoce. Pavel si byl vědomý toho, že to vše, co bylo za ním v jeho službě a to jak obstál je dílem Boží milosti. Milost je to, co by mělo žit a pracovat s námi každého dne. Může se nám stát, že začneme obdivovat nebo závidět službu jiných. Řikáme si; tomu se podaří vše, na co šáhne. Nejsme schopni pochopit, kolik toho může zvládnout a unést… Připadá nám, že to má mnohem lehčí než mi, jako by měl někde protekci. Pokud Boží milost je protekcí, pak ji má. Ale Bůh má milost pro všechny, jen mi ji nechceme v mnoha připadech přijmout. Nějak jsme si nastavili, že milost začíná a končí odpuštěním našich hříchů skrze oběť Ježíše a pak to musíme „dodělat“ sami.
Boží milost je však více. Je pro všechno, co žijeme a děláme. Milost k vítězství nad našimi hříšnými návyky, milost k vítězství nad závislostmi, milost k vykonávání služby a práce, na kterou nemáme, milost obstát při útocích toho zlého…. ve všem. Častým důvodem proč v ní nežijeme po svém obrácení, je neochota přiznat to, co říká Pavel – nepracoval jsem já, ale Boží milost, která byla se mnou. Žít v milosti je také prokazovat milost a milosrdenství. Pokud se tohoto prokazování milosti vůči jiným vzdáváme, pokud začne u nás vítězit závist a soupeření, pak v nás snadno zakoření kořen hořkosti. Hořkosti nejen vůči lidem, ale především vůči Bohu. Pokud se neraduji ze života v milosti jiných, ale závidím jim to, vyčítám tím Bohu, proč oni a ne já. Mé srdce se místo vďěčnosti a radosti z milosti stane půdou, ve které začne růst tento kořen hořkosti vůči Bohu. Tak často přicházíme o milost. V takovém našem postoji nemůže Boží milost skrze nás a pro nás pracovat.

Synu můj, čerpej sílu z milosti, která je v Kristu Ježíši.
2 Timoteus 2:1 B21 Pak milost, kterou nás Bůh zahrnuje  nevyjde naprázdno.

Moudrost a rozumnost je přinášet pohled a předevšim řešení situací Božím způsobem nebo zjevením, které je od Boha. Aby moudrost přinášela ovoce, musí být spojena s poslušností v uskutečňování moudrosti a naprostém  respektování Božího pohledu na náš život. Přinášet moudrost těm, kteří se ji vysmívají nebo jen souhlasně pokývají hlavou, ale stále si žijí svůj život, je jako házet perly sviním. Vše nakonec zašlapou do hnoje pod sebou. Bůh nás varuje, abychom takové věci nedělali. Svévolník se nikdy nepoučí, ten touží naplnit jen své věci a představy. Svévoli Bůh dává na stejnou úroveň jako čarodějnictví a věštectví. Svévolník sám sebe považuje za moudrého a nepotřebuje rady od jiných ani od samotného Hospodina. Proto se snadno dostává pod vliv ďábelské moudrosti, která člověka staví proti Bohu a vede ho postupně do záhuby.

Moudrost od Boha naopak přináší řešení i do neřešitelných věcí, protože se spoléhá na Boha samotného. Jemu předkládá věci a u něho hledá odpovědi. Moudrost ví jaké a jak položit Bohu otázky. Prostě se můzeme modlit, „Duchu svatý, jak se mám ptát, co se mám ptát, co je teď to důležité…“ a Duch nám vloží do úst ta správná slova pro hledání odpovědí u Hospodina a také o co máme žádat. Stává se nám totiž, že chceme řešit věci, místo abychom jen čekali, až s nimi Bůh pohne. Stává se nám, že hledáme odpovědi na momentálně drohořadé věci a přehlížíme to důležité…

Nakocen člověk zjistí, že není dobré být příliš moudrý. Vždyť i to pomine. Není nad to být s Hospodinem a užívat si jeho přitomnosti, milosti a jeho náruče. Není nad to hledat, jak se mu zalíbit a chodit s Duchem svatým. Nejen naplnit vše, co pro mne připravil, ale také si užít toho, co mi každý den dává. Nejsou právě tyto věci moudrostí?

V listě Jakuba se dočteme, ze získání  moudrosti je vcelku jednoduché.“Nedostáváli se někomu z vás moudrosti, ať ji žádá od Boha, který dává všem štědře a nevyčítá, a bude mu dána.“
Jakub 1:5 CSP Požádejme a bude nám dána. Myslím si, že i zde existují dva způsoby jak moudrost získáváme. Jeden je poznáváním Boha, jeho myšlení, jeho přání, jeho jednání. Pokud s ním trávíme čas, rozmlouváme s ním, nasloucháme mu a poslechneme ho v tom, co nám radí, v tom, co máme dělat, začínáme se mu podobat myšlením i jednáním a v našich životech se začne odrážet jeho rozumnost a jeho moudrost. Tento způsob je přístupný všem věřícím. Druhý způsob je mít dar moudrosti. Je to jako by nějaká nadstavba nad to, co již získáváme životem s Bohem. Je to dar Ducha svatého a on ho dává těm,  kteří ke své práci a službe potřebují speciálně zvláštní moudrost navíc.  Tak jak ji měl Šalamoun. Získáni daru moudrosti nás můze lehce dostat do pýchy, ostatně jako používání každého jiného daru Ducha svatého. A to je cesta do hříchu a mimo Boží vůli. Proto mnohdy procházíme různými zkouškami, abychom si uvědomovali svou slabost a závislost na Boží milosti. Pokud by to tak nebylo, začali bychom pohrdat jeho milostí. Proto je psáno, že počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem. Pokud ztratíme tuto bázeň, moudrost získaná do toho dne ztráci Boží hodnotu, protože ji začneme používat hříšným, světským způsobem. Převrátíme to Boží přeně tak, jak to dělá ďábel.

Slyšel jsem tanto výrok: „Pokud chce Pán Bůh někoho potrestat, vezme mu rozum.“ Je to spíše lidské pořekadlo, ale můžeme v Písmu vysledovat, že to mnohdy tak je. I my bychom mohli dosvědčit na některých konkréních životech lidí, že to je pravda. Zvláště, když se lidé dostanou do pýchy, Bůh je sníží právě skrze jejich nerozumnost, nemoudrost. Mohou se dostat až na psychiatrii. Tak jako Nabúkadnesara (Daniel 4). Dary, které dává však nebere zpět. Tedy dostane-li někdo dar moudrosti, Bůh mu ho nevezme, ale neznamená to, že obstojí jen díky moudrosti, kterou dostal. Ani Šalamoun, který je považovaný Písmem za nejmoudřejšího člověka, neobstál a pro své  ženy nechal stavět chrámy cizím bohům a dovolil tam obětovat dokonce i lidské oběti.

(Pokračování příště)

„Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem, poznání Svatého je rozumnost.“ Přísloví 9:10 CSP

Moudrost a rozumnost mají společnou cestu. Bázeň před Hospodinem není moudrostí, ale startuje její získávání. Získávání moudrosti shůry, moudrosti od Boha. Základní znaky této moudrosti popisují tyto verše –  „Moudrost shůry je především čistá, potom pokojná, mírná, poddajná, plná milosrdenství a dobrého ovoce, nepochybující, bez přetvářky.“ Jakub 3:17 (CSP)

Bůh nás nabádá k získání této moudrosti, hledání, naslouchání… I samotná moudrost na nás volá a hledá nás (Přísloví). Je popisovaná jako osoba. Často to vypadá, jakoby se po světě procházela nějaká duchovní bytost, která se jmenuje moudrost. Jindy si myslíme, že Bůh nám nějak rozšíří náš rozum a my začneme být moudřejši. Jde ale o přítomnost Ducha svatého v našem životě. Jeho spojení s námi. Bůh je osoba a tedy má i různé vlastnosti. Jednou z nich je moudrost. Duchem svatým jsme napojeni na tuto nevysychající studnu moudrosti. Protože se jedná o moudrost Ducha svatého, tedy osoby, je často popisovaná moudrost jako bytost. Pokud přichází do našeho života Duch svatý, přichází s ním i jeho moudrost a jeho rozumnost. Velmi často se nám stává, že při řešení situací, při rozhodování se zapomínáme ptát – hledat odpovědi u Ducha svatého a rozhodujeme se a řešíme podle vlastních schopností, vlastního poznání a zkušeností. Začneme používat pozemskou nebo duševní moudrost. Teprve, když vidíme jak je to zlé hledáme u Boha. Přitom Bůh je stále s námi a čeká na to, až se začneme ptát, abychom použili jeho moudrost – jeho rozumnost. Co je tedy moudrost? Je to vlastnost našeho živého Boha. A skrze spojení s Duchem svatým máme právo ji používat, jen si o ni musíme říct.

(Pokračování příště)

(Pokračování)

Jakub se zmiňuje také o moudrosti duševní a pozemské. Mé osobní rozlišení těchto dvou je jednoduché. Duševní moudrost máme na základě získaných informací, které duse získává vzděláním, zabýváním se různými filozofickými směry, bájemi, historií, ale také sledováním života jiných. Mnoho takto moudrých lidí mohu slyšet na různých světských přednáškách, na divadelních pódiích, literárních kavárnách, ale také v církvi a dokonce někdy za kazatelnou (vysvětlím později). Pozemská je podle názvu spojená se zemí. Je to něco, co se snaží vypadat velmi realisticky, prakticky. Mohl bych hodně psát o této lidské moudrosti, ale není to tím hlavním. Mají něco velmi společného. Ve svém důsledku jdou proti Duchu, i když se někdy schovávají za existenci a víru v Boha, jsou produktem lidské mysli a duše. Tento druh moudrosti se dokonce dostáva i do některých biblí jako nekanonické knihy, které nejsou inspirované Duchem svatým, ale některými duchovními jsou doporučované ke čtení,  právě pro tuto lidskou moudrost nebo pro popis historických událostí. Dokonce, jak jsem nedávno slyšel, je znich citováno některými kazateli.  Tento druh moudrosti má jednu špatnou vlastnost, kterou velmi používá. A to jsou otázky. Otevřené a nezodpovězené otázky, které mají věřícímu nahlodat jeho víru. Víra je postavena na tom, že věřim tomu, co ještě nevidím a právě na to tyto otázky míři. Na druhou stranu jsou v nich často tak nepravdivé výroky o Bohu, že nezkušené mohou zvyklat. Proto jsem velmi opatrný při setkáních s takovou moudrostí. Co z ní vyzobat a co zahodit.

Pokud se pak méně zkušený křesťan setká s démonickou moudrostí, neví si rady. Neví jak reagovat, protože slova, která tato démonická moudrost používá ho dokáží přesvědčit, že je špatný, nehodný, že ho Bůh nemůže mít rád apod. Její slova jsou jako had. Jako úhoř, kterého nemůžete chytit, protože se vám vždy vysmekne. Vidíme a víme, že je to démonické, ale nakonec jsme obviněni my. Je to proto, že ďábel je mistr v obviňování a především Božích dětí. On je žalobník bratří. Není možné se zaplétat do diskuzí s těmito „moudrostmi“ a lidmi skrze které hovoří. Tady se můžeme jen modlit, ve Jménu Ježíš, svazovat její moc, ale nemůžeme diskutovat. Modlit se a čekat až Duch svatý zavře ďáblu pusu, kterou používá.

Konečně se dostanu k tomu důležitému a to je moudrost z hůry, moudrost od Boha, Boží moudrost.

(Pokračování příště)

Co je moudrost? Jednoduchá odpověď, kterou dostávám je, že moudrost je bázeň před Hosppdinem. Tedy jejží počátek. Podle Přísloví 9:10. U Jakuba čteme o moudrosti toto: „Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže dobrým způsobem života své skutky v moudré tichosti. Máteli však v srdci hořkou závist a soupeření, nechlubte se a nelžete proti pravdě. To není moudrost sestupující shůry, ale pozemská, duševní, démonská. Vždyť kde je závist a soupeření, tam je zmatek a kdejaká špatná věc. Moudrost shůry je především čistá, potom pokojná, mírná, poddajná, plná milosrdenství a dobrého ovoce, nepochybující, bez přetvářky.“
Jakub 3:13‭-‬17 CSP  Z Jakubových slov a nejen z nich, vychází, že moudrost je uskutečněný výsledek našeho myšlení. Pokud naše myšlení je cele zaměřené na Boha a jeho vůli (bázeň před Hospodinem), pak se dá předpokládat, že u takového člověka se projeví jednání, které budeme posuzovat jako moudrost ( moudrost s hůry). Pokud naše myšlení je zaměřené jen na nás, pak se začne projevovat moudrost pozemská, duševní, démonská.

Jestli je člověk moudrý od Boha nemůžeme posuzovat podle toho jak mluví, protože samotná slova ještě nejsou moudrost, ale podle toho jak žije a jedná. To je zřejmé z toho, jak Jakub popisuje oba druhy moudrosti. Rozděluje je podle viditelného ovoce, které nesou. Často hledáme moudrost ve slovech lidí. Děláme tady chybu. Vrací mne to k tomu, o čem jsem psal v posledních zamyšleních: „Buďte však těmi, kdo slovo činí, ne buďte pouze posluchači, kteří klamou sami sebe.“ Jakub 1:22 CSP Mnoho z nás hovoří slova, která slyšela v kázáních, četla v Písmu a vypadáme moudře a dokonale, ale pro ty, kteří nás znají a ví, jak žijeme, jsme k smíchu. Proč? Protože jsme jako čuník, který druhým mluví o tom, jak důležité je žít v čistotě, nebo poskakující vrabec, který hovoří o tom, jak se má správně chodit, krok za krokem. Dokonce věříme tomu, co říkáme, ale lžeme tím sami sobě, protože kdybychom tomu věřili, pak to žijeme. Jsme oklamáni sami sebou. Jsme schopni nakonec uvěřit, že jsme moudří a svatější než ti, ke kterým ta slova mluvíme a máme je právo poučovat. Právě takovou moudrost považuji za démonskou. Neboť jí pohoršujeme lidi kolem sebe a místo abychom jim byli svědky o Kristu, odvádíme je od něj. Poskvrňujeme tím i Kristovu nevěstu, jeho církev. Mezi démonskou moudrost mohu zařadit také žalování na bratry a sestry v modlitbách, žalování k Bohu, žárlivost a pod. Často se skrývá za to, že víme, co si druzí myslí, stojí na tom, že chce ovládat druhé a vyvyšovat se nad jiné. Vede sebe nebo druhé do pýchy.

(Pokračování příště)

Jak často jsem slyšel a slyším „jsem věřící“ nebo „věřím v Boha – Bohu“…  Když se pak zeptám, co to pro toho, kdo „věří v Boha“ znamená, musím několika způsoby vysvětlovat, na co se vlastně ptám. Vysvětlovat proč se ptám, vždyť mi to přece řekli „věřit v Boha“. Když konečně dostanu odpovědi, drtivá většina zní podobně: věřím, že mi Bůh pomůže, věřím, že mne Bůh zachrání, věřím, že mi odpoušťí hříchy, věřím, že se postará o mou rodinu, věřím, že mi…. Slyším v tom to ŽE MI, ŽE BŮH BUDE DĚLAT NĚCO PRO MNE. Pak občas uslyším slova: … věřit znamená důvěřovat v Boha. Začnu se radovat, protože to vypadá, že se dostanu k cíli. Zeptám se tedy a co to pro tebe znamená důvěřovat? Odpověď většinou zní: důvěřuji, že mi Bůh pomůže, důvěřuji, že mne Bůh zachrání, důvěřuji, že mi Bůh…   Najednou se opět vzdaluji od cíle, kam jsem chtě otázkou co znamená věřit , dojít.

Samozřejmě, že je správné důvěřovat Bohu, že mne zachrání, odpustí mi…., ale není to to hlavní. Sami cítíme, když jsme to teď četli, že to trochu skřípe, tedy spíše dost skřípe. Proč? Protože v tom opět vychází napovrch naše sobectví, naše soběstřednost. Co tedy by mělo znamenat naše „věřím Bohu“.

„Víra pochází ze slyšení. Víra je tedy ze slyšení zvěsti a zvěst skrze slovo Kristovo.“Římanům 10:17 CSP   Pokud věřím, slyším slovo Kristovo. Pokud věřím tomu slovu, pak to dokazuji tím, že se podle něj řídím. Ježíš o tom hovoři takto: “Ne každý, kdo mi říká: „Pane, Pane“, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích. Matouš 7:21 CSP …..Slyší-li kdo má slova a neplní je, já ho nesoudím; nepřišel jsem totiž, abych soudil svět, ale abych svět spasil. Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by ho soudil. V poslední den jej bude soudit slovo, které jsem mluvil. „Jan 12:‬47‭-‬48 B21

Víra je především o poslušnosti. Vlastně ten, kdo odmítá plnit to, co slyší od Krista, odmítá jeho samotného. Odmítá Boha. Naopak, pokud naši víru prokazujeme poslušností jeho slovu, nemusíme pak tak často říkat Bože , věřím, že mi pomůžeš, Bože, věřím, že mi…. , protože budeme uprostře jeho vůle, kde jsme na tom nejlepším místě a v největším bezpečí.

Bůh je duch, (Jan 4:24),  ale má také duši. „Učiním si mezi vámi příbytek a má duše si vás nezoškliví.“ Leviticus 26:11 CSP Jeho duše i nenávidí (Žalm 11:5, Izajáš 1:4, …), smilovává se – ustrnuje se (Soudců 10:16), mohl bych vyjmenovávat další stavy Boží duše   jako pomsta, radost, ale také Ježíšova unavená duše až k smrti…

Bůh zná naše stavy, naši duši. O Ježíši je napsané toto: „On se nedopustil hříchu, ani lest nebyla nalezena v jeho ústech“. 1 Petr 2:22 CSP  A a na jiném místě se dovídáme, že byl také pokoušen: „Protože sám vytrpěl pokušení, může pomoci těm, kteří jsou pokoušeni.“ Židům 2:18 CSP

Nikdo nemůže pomoci druhému a nedokáže ho chápat pokud sám neprošel stejným trápením, stejnými situacemi. Ježíš jimi prošel. „Neboť nemáme takového velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž takového, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu.“ Židům 4:15 CSP
Pkud by neměl duši, pak by nechápal, ale ví, čím procházíme. Pokud by neměl duši, nemohl by nám být vzorem v tom jak obstát.

Bůh má nejen duši, ale je plný emocí. Proto se s námi může radovat, ale i plakat. Když k němu přicházíme, pamatujme, že je plný citů, sice také hrozný v hněvu, ale i vášnivě milující.  Není automatem na milosrdenství, přestože je plný milosrdenství, není automatem na odpuštění,  přestože odpouští, není automatem na spravedlnost, přestože je spravedlivý, ale je milujícím Otcem jemuž můžeme říkat Tatínku, aspoň ti, kteří se k němu s důvěrou obrací.

Po delší odmlce opět sedám k tabletu, abych se s vámi sdílel. Včera mi jeden bratr poslal odkaz na mé stránky. Nepochopil jsem proč a bral jsem to jako omyl. Dnes mi to vysvětlil. Když jsem psal poslední článek – přání, pak jsem se zmínil o tom, že mám dovolenou do šestého ledna. Proto tento mi milý bratr vyhlízel sedmého na stránkách nějaké nové zamyšlení. Dobře mne zná a tak očekával, že nevydržím do konce dovolené nepsat. Ostatně to stejné jsem si myslel o sobě před svátky i já. Tak s nadějí chodil na stránky již od začátku roku. A nic. Ani sedmého, ani desátého, ani čtrnáctého.  Nevydržel tak mi poslal stránku, na které jsem psal o konci dovolené. No a jsem opět tady. I když jsem se opozdil, pro mne to byla nová věc, nebýt akltivní. Překvapilo mne, jak snadně a lehce se dá na to navyknout. Ale po pravdě šlo také o to, mít co psát nebo vědět o čem psát.

„Až se navrátí prach na zem tak, jak dříve byl, a duch se navrátí k Bohu, který jej dal.“ Kazatel 12:7 CSP  „Hospodin Bůh vytvořil člověka z prachu ze země, a do jeho chřípí vdechl dech života; a člověk se stal živou duší.“ Genesis 2:7 CSP
Mnohokrát hovoříme o své duši velmi zle. Přitom nebojujeme o ducha, ale právě o ni. Duch se navrátí k Bohu, který ho dal. Jde o duši. Velcí Boži mužové bojovali ne o ducha, ale vedli boj o duše. Je to duše Davida, které přikazuje, aby chválila Boha, je to jeho duše, o které hovoři, že přilnula k Bohu (Žalm 63), v ní střeží Boží svědectví (Žalm 119), očekává na Hospodina na jeho slovo (Žalm 130), ale je to také stejná duše, která je zraňovaná, stojí před propastí, přijímá potěšení a hříšnost těla…  Ježíš nám hovoři, že svou trpělivostí máme získávat své duše. (Lukáš 21:19). Na mnoha místech je to právě naše duše, které hrozí „smrt“. Tělo zemře. Je hřišné a odplatou hříchu je smrt. Duše však ne. Duše pro Boha velmi vzácná a touží po ni. To pro ni zemřel na kříži. Je důležité jaký postoj máme ke své duši, jak o ní a k ní promlouváme, co ji předkládáme k vidění a slyšení. Zda touhy a skutky těla nebo touhy a skutky Ducha. Jak hovoříme o tom, co vidíme a prožíváme. Duše je ovlivnitelná jednáním těla. Je zranitelná, může zahořknout, nenávidět, žit z negativních zkušeností a odplácet zlo zlem nebo bude oslavovat Boha, bude po něm toužit a očekávat na něj. Je to po celý život boj právě o ni. Každá duše potřebuje tělo. Po smrti dostane nové tělo a poklekne a vyzná, že Ježíš je Pán.  Jaký máme – máš – vztah ke své duši? Miluješ ji? Tak dělej vše pro to, aby očekávala na Boha, aby ho uctívala a chválila. Pokud ji budeš stále soudit, místo za ni bojovat, pak se budeš točit v bludném kruhu. Pokud ji budeš vydávat Bohu, budeš k ní mluvit Boží věci, žehnat ji a krmit Boží vůlí a slovem, začneš měnit i svůj život.

Duše má, chval Hospodina, duše má žehnám ti touhou po Kristu, žehnám ti touhou po Boží blízkosti, žehnám ti radostí z jeho přítomnosti, vždyť jemu samému patříš.

Dnes odpoledne odjíždíme na dovolenou. Měla by trvat do 6.1., ale vím, že budu muset mezi svátky dokončit některé věci, tak se práci nevyhnu. Přesto se budu snažit, abych naplnil to, že Vánoce jsou svátky pokoje. Tedy odpočinout od shonu, od rozhodování a být jen tak s Pánem a rodinou. To je také důvod, proč v tomto roce píši naposledy a odmlčim se až do nového roku. Rád bych spočinul i od psaní, od tabletu, notebooku a mobilu. Musím přiznat, že jsem sám zvědavý, jak dlouho mi to vydrží.

Přeji nám všem, abychom čas volna využili skutečně k odpočinutí, k čerpání z pokoje a radosti našeho Pána. I vojáci na frontě jsou po určitém čase staženi z první linie, aby mohli načerpat, otřepat ze sebe hluk a napětí boje. Pak se mohli vrátit zpět do první linie. Do přímého boje. A ten nás příští rok čeká. Mnohem urputnější, intezivnější. Jsme v počátcích velké duchovní bitvy, která pro mnoho z nás, kteří následujeme Krista, bude určující. Budeme se muset mnohem jasněji a otevřeněji přiznat ke Kristu. Bude to bitva, která bude oddělovat Boží od tělesného. Bude začínat v nás, v církvi a pak se šířit dál. Bude vyžadovat osobní a celé odevzdání se Bohu, budeme muset se vzdát skutečně všeho pro Krista, nebude čas říkat Bohu „někdy příště“ nebo „já se teprve připravuji…“,  ale bude to také čas, kdy budeme sklízet, budeme vidět vítězství.  Ti, kteří patří Bohu začnou zářit a budou viditelnější a viditelnější a tma bude temnější a temnější. O to více na ty, co budou osvětlovat svět kolem sebe, bude vedeno více útoků ze všech stran. Ano ze všech stran. Ale nic tento svět nezmůže, protože tma nemůže porazit světlo a nikdo nemůže porazit Boha v jehož armádě jsme. Budeme svádět mnohé duchovní boje, ale také budeme zjišťovat jak jsme dokonale Duchem svatým vyzbrojeni pro tento boj.

Žehnám nám všem Božím posilněním, čerpánim z jeho plnosti bez ostychu. Žehnám nám všem statečným srdce, plným milosrdenství a milosti a odpuštění. Žehnám nám proudy živé vody vyvěrajícími z našeho nitra a zasahujícími ostatní kolem nás. Žehnám nám všem pokojem v Kristu Ježíši.

„Chci, abyste věděli, jaký boj svádím za vás i za ty, kteří jsou v Laodikeji, a za všechny, kdo mě osobně neznají. Toužím, aby byli povzbuzeni v srdci a spojeni láskou, aby dospěli k veškerému bohatství plné jistoty porozumění a k poznání Božího tajemství – Krista, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.“
Toto říkám, aby vás nikdo neklamal přesvědčivými řečmi.“
Koloským 2:1-4 B21

Během těchto několika dnů, co čtu list Koloským, jsem se několikrát setkal u různých znalců Písma, a teologů, kteří se zabývají rozborem bible, že vlastně listy Koloským a Efezským pravděpodobně nepsal sám Pavel, ale napsal je nějaký jeho učedník. Mají k tomu mnoho různých důvodů. A mnozí z věřících o tom vedou dlouhé diskuze. Přes všechny jejich důvody mne však nepřesvědčili, že autorem není Pavel. Je to jednoduché. Duch Boží nelže. Věřime, že Písmo svaté je inspirované – vdechnuté Duchem Božím a je naprosto pravdivé, protože Bůh není lhář. Hned v úvodu listu je toto:  „Pavel, z Boží vůle apoštol Krista Ježíše, a bratr Timoteus svatým a věrným bratrům v Kristu, kteří jsou v Kolosách: Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce.“ Koloským 1:1‭-‬2 B21 Copak by Bůh dopustil vědomou lež, podvrh ve svém slově? A další verše v úvodu druhé kapitoly, kterými jsem začal dnešní zamyšlení, copak by mohl někdo lhát s takovou láskou k bratřím a sestrám, s takovou starostlivostí? Navíc nejsou to slova přesně podle Pavlova srdce? Jak se dá lehce zaplést do klamných věcí. Je to snadné, když hledám a bádám po lidsku, když se stále vracím a přehrabuji v lidském myšlení a filozofování, které k ničemu nevede. Když místo abych zapouštěl kořeny v Krista, tedy se snažil objevovat jeho bohatství, které vede k poznání a moudrosti a upevňuje víru, se stále zabývám jen rozborem vět, stylu a spekulacemi. Přitom v Kristu najdu moudrost, která není složitá, poznání, které pak vidím jako logické a říkám si, proč mne to nenapadlo, proč jsem to neviděl? Vždyť je to přece jasné! Nenapadlo mne to, protože jsem hledal jinde než u něho. Jak Pavel píše, plná jistota a porozumění je v poznání Ježíše Krista. Není to rozumová věc, aspoň ne podle lidského chápaní. Je to duchovní poznání a dá se chápat jen Duchem. Podobně jako Pavel píšu to proto, aby vás nikdo neklamal přesvědčivými řečmi. Pokud bych přijal jejich verzi o tom, že tyto a ještě další podobné listy nepsal Pavel, nazval bych Boha lhářem a zpochybnil bych celou bibli. Pokud bych připustil pochybnosti o tom, pochyboval bych následně o všem, co je v bibli. A to je, aniž si to mnozí uvědomují, cílem ďábla. Zpochybnit Boží slovo. To dělá od počátku, už Evě a Adamovi zpochybnil Boží slovo a snaží se o to i nyní. A to nejen tímto způsobem. Potřebujeme se rozhodnout, že budem věřit tomu, co je napsáno v bibli. Když začne útočit duch nevíry, my  naopak potřebujeme proklamovat svoji víru. „Ve jménu Ježíše, jsem se rozhodl Tatínku, že budu přes všechny pochybnosti a nezodpovězené otázky věřit tvému slovu. Věřím mu, jako jediné pravdě.  Duchu svatý pomáhej mi a veď mne do poznání a upevňuj moji víru. Díky.“

Někdy nadáváme na předpisy a pravidla. Jsme přesvědčeni a někdy právem, že nám stěžují život. Představme si, že bychom po silnicích jezdili bez pravidel. Jen tak. Bylo by to zajímavé, hlavně na křižovatkách. Bez přednosti z prava, bez hlavních a vedlejších cest, bez semaforů… každý by jezdil podle svého. Jen na chvíli si to představme. Sedíme za volantem a chceme se dostat přes křižovatku. Vjet nebo ne? Nemít silniční pravidla, možná by se konečně lidé začali modlit. A v tom to právě je. Pokud by všichni lidé hledali a byli poslušní Bohu, nechali se dokonale vést Duchem svatým, věřím, že pak by  nemusela být ani silniční pravidla. Protože to tak však není, pravidla musí být, abychom se vzájemně nepozabíjeli. To platí nejen pro silniční pravidla, ale pro všechny ostatní zákony. Tam, kde lidé nechtějí naslouchat Bohu, tam musí přijít zákon a pravidlo.

Ovšem jde se na to podívat i obráceně. Kde se spoléháme na pravidla a zákony, nepotřebujeme Boha. V tom spočívá past zákonictvi. Stejně jako když dodržuji silniční pravidla, mohu předpokládat, že dojedu bez nehody, tak při dodržováni zákona předpokládám, že dojdu život bez nehod. Nepotřebuji pak Boží milost, nemusím se spoléhat na jeho milosrdenství a především namám zájem hledat jeho samotného. Vystačím si sám. V tom je největší hříšnost zákonictví – odvádí od osobního vztahu s Bohem. Bůh není potřeba, mám zákon. „Já jsem dobrý člověk, nikdy jsem nekradl, nelžu, dodržuji zákony a platim daně.“

David a proroci vědeli, že chodit s Bohem a poslouchat Boha – mít s ním osobní vztah, je nad každý zákon, protože pokud ho poslouchám jsem nad každým zákonem. A pokud se mi něco nepodaří a já padnu, mohu mu důvěřovat, že mne ve svém milosrdenství neodsoudí, jako to dělá zákon, ale pozvedne mne svou milostí.

Vždy, když přestáváme mít vztah s Bohem, kdy nechceme nebo neposloucháme Ducha svatého, začneme se  vracet  zpět k zákonu, abychom si nahradili vztah s Pánem a jeho vedení. Prostě ztratíme směr, myslíme si, že jsme ztratili ochranu a nemáme jak, přejet křižovatku a tak potřbujeme pravidla, která nám nějaký směr vytýčí a ochrání nás na křižovatce. Ale bez Boha a bez Boží cesty. Nevracejme se k tomu, co nás spíše zotročuje a odvádí od Boha, když můžeme být nad tím. Vždyť Duch svatý je v nás.

Proto se teď raduji ve svých utrpeních pro vás, neboť na svém těle nesu část Kristových soužení, jež má nést jeho tělo, totiž církev. Jejím jsem se stal služebníkem podle pověření, které mi Bůh udělil: abych vám plně vyjevil Boží slovo. Toto tajemství bylo po věky a pokolení skryté, nyní však bylo zjeveno jeho svatým. Jim, a to i mezi pohany, se Bůh rozhodl svěřit bohatství tohoto slavného tajemství: Kristus je ve vás! Ta naděje slávy! Jeho kážeme: ve vší moudrosti napomínáme a učíme každého člověka, abychom každého člověka přivedli k dokonalosti v Kristu. To je to, oč usiluji a bojuji veškerou silou, kterou on ve mně mocně působí.
Koloským 1:24‭-‬29 B21

Před dvěma dny jsem viděl ve zpravodaji fotku bratra, kterého jsem poznal a sloužil mu hned po jeho obrácení. Jeho život byl velmi, velmi špatný. Mozek byl zdevastovaný alkoholem, byl to hrubián, který měl problém s  vyjadřováním a tak více mlčel, než mluvil. Když už začal mluvit, pak to byl proud nadávek a sprostých slov. Na fotce byl vyfocený při službě jiným. Nikdo by v té chvíli nevěřil tomu, že mohl mít tak zničený život. Choval se stejně i po svém obrácení jen s jedním rozdílem. Měl jiné oči než dříve, laskavější a často mu z nich tekly slzy. Předtím jsem ho nikdy neviděl brečet. Modlil jsem se za něj a vyznával nad ním slova o jeho  budoucnosti Božího sluzebníka, který bude vzorem pro ostatní. Bylo to na jedné skupince, kde se nás sešlo kolem dvaceti. Když jsem skončil modlitbu, uviděl jsem, jak se někteří návštěvníci skupinky šklebí. Nevěřili, že by se ta slova mohla naplnit. Na něm. Znali ho a viděli, že i po uvěření se nic nezměnilo. Tedy aspoň si to mysleli. Protože nic nenasvědčovalo, že by přijal do svého života Ducha svatého. Po několika letech pochybností, kdy na venek nebylo nic vidět, nejdnou z něho začal růst služebník, který měl poznání Písma i osobního sestkáni s Pánem. Rostl a to velmi rychle. Dnes je z něho věrný služebník, skvělý chlap, který ví, o čem mluví a umí se skvěle vyjadřovat. Nemožné se stalo skutečností. Jak se to stalo? Bylo na něm zjeveno jedno velké tajemství Božího zaslíbení. A to, že Kristus je v něm. Ta naděje slávy.

Necítil jsem se dobře, když jsem někoho slyšel na veřejnosti mluvit o tom, že má Krista v srdci nebo podobná vyjádření. Zvláště, když jejich život tomu neodpovídal. Ten hlavní důvod však byl, že jsem si řikal, vždyť tomu ti lidé kolem nerozumí. Nemohl se vyjádřit jinak? I bratr, o kterém píši mohl taková slova říkat, přestože nebylo nic vidět, ale on věděl, že unitř něho se něco děje. Že tam Duch svatý sám bojuje s jeho starým člověkem, že ho mění, vede ho do svobody od alkoholu, otvírá mu mysl a celkově ho mění. To byl obrovský tlak a boj uvnitř něho. On nebyl předhozen lvům, kamenovaný, nestroskotal jako Pavel, ale uvnitř něho se odehrávalo něco podobného, aby prožil slavná vítězství Krista sám v sobě. To ho upevňovalo a ukotvovalo ve víře a důvěře Bohu. Lidé kolem to neviděli. Viděli jen pády. „…víme, že soužení působí vytrvalost, vytrvalost spolehlivost a spolehlivost naději.“
Římanům 5:3‭-‬4 B21 Pak to však přišlo a začalo i to viditelné. Najednou lidé viděli zázrak. KRISTUS V NĚM.

KRISTUS V NÁS, V TOBĚ.

Dnes slouží, prožívá pohanění od jedněch pro svou minulost, od druhých pro svou změnu – víru,   stejně jako ho prožíval Kristus, Pavel a mnozí další až do do dnešních dní.  Slouží jako služebník místní církvi a svým způsobem, který mu dal Duch svatý  v něm, pomáhá, aby i ostatní mohli být přivedeni k dokonalosti Krista.

Slavné tajemství přestalo být tajemstvím.

„Ve svém lidském těle podstoupil smrt, aby vás před sebou postavil svaté, bez poskvrny a úhony – pokud ovšem zůstáváte pevně ukotveni ve víře a neuchylujete se od naděje evangelia, jež jste slyšeli, jež bylo vyhlášeno všemu stvoření pod nebem a jehož jsem se já Pavel stal služebníkem.“ Koloským 1:22‭-‬23 B21

Bůh, Kristus zemřel, abychom my mohli před ním stát bez poskvrny, bez hříchu, bez chyby. Má to však podmínku. Pokud ovšem zůstáváme ukotveni ve víře a neuchylujeme se od naděje evangelia. To souvisí s tím, co jsem psal včera. Pochybnosti přichází skrze mysl. Ta, pokud je napadena pochybnosti,  pak zpochybní naše spasení, víru a bere  naději na věčný život. Proto potřebujeme mít pod kontrolou, nad čím přemýšlíme a jak o tom přemýšlíme nebo jak dovolíme, aby naše myšlení bylo pod kontrolou Ducha svatého….“Vezměte si také přilbu spasení a meč Ducha, jímž je Boží slovo.“ Efeským 6:17 B21

Během služby se stále mění moje myšlení a pohledy na na věci. Jako bych ty věci viděl jednak z větší výšky, tedy jejich místo v celku, ale zároveň i hlubší vhled dovnitř věcí a situací. Pochopení jádra věci, kořenu situace… Děje se to tak, že mne Bůh neustále staví před nějaká rozhodnutí, do různých situací. Mám možnost se nějak rozhodnout. Nechám se svést k rychlému řešení, podle toho, co vidí moje oči a slyší moje uši a podle chápání svého rozumu? Nebo hledám Boží odpověď. Ten, kdo ji hledá, dostává odpověď. A mám možnost se rozhodnout podle Boží odpovědi. Čím více a častěji se musíme takto rozhodovat, tím více se učíme znát Boží myšlení. A čím těžší situace, težší rozhodování, tím více do nás vrůstá Krisrovo myšlení. Stáváme se více a více ukotveni ve víře, protože naše myšlení se nebude odchylovat od naděje evangelia. Toto praktické vedení životem je více, než jen poslouchání kázání, byť plných moci. Potřebujeme to, co v kázáních slyšime, také prožívat vlastním životem. Teorie nás nezmění. Poslušnost zažívaná v praxi ano. Psal jsem to již několikrát, tou nejlepší pomocí je pro nás v takových situacích Písmo a modlitby v duchovních jazycích. „Kdo mluví v jazycích, posiluje sám sebe, …“ 1 Korintským 14:4 B21  Někdy se tlačíme do víry, místo, abychom  k jejímu posilnění použili Boží dary. Duchovní dary a samotného Ducha svatého. Modlitba v jazycích ( je také vlastně Boží slovo – meč Ducha svatého ) nás nejem buduje, ale povzbuzuje i naši naději v beznadějných situacích a dokonce i tyto situace mění a my vidíme Boží zásahy, které upevňují naši víru. Bůh by nám nedával něco, co by nám nemělo být ku pomoci.

To všechno nám pomalu odhaduje to velké tajemství. O něm až zítra.

„I vás, kteří jste mu kdysi byli cizí a svými myšlenkami i zlými skutky nepřátelští, nyní již usmířil.“ Koloským 1:21 B21
To, že nás Bůh miluje a touží po smíření, ještě neznamená, že potom toužíme i my lidé. Nestačí jen dobrá vůle ze strany Boha. Přestože on udělal vše, generace za generací je většina lidí světa svým myšlením a skutky nepřátleská vůči Bohu. Nesmiřitelně nepřátelská. Dnes se stydím za slova a věci, které jsem před svým obracením dělal, jak jsem smýšlel o Bohu a lidech, kteří v něm skládali naději, jak jsem si z něho a lidí dělal legraci, jak jsem zesměšňoval Židy a za mnoho jiných zlých lidských věcí, které jsem dělal lidem, a které vlastně byly také proti Bohu. Vždy to začalo u myšlení. Proč? Vždy jsem měl možnost se rozhodnout jinak, ale rozhodnul jsem se pro zlo, byť na chvíli bylo příjemné. Bylo to mé rozhodnutí. I když mě svědomí říkalo pozor, umlčel jsem ho a rozhodl se podle toho, jak jsem chtěl. To, jak jsem o věcech přemýšlel, jak jsem si je vysnil, představoval, tak jsem se pak rozhodoval. Přestože jsem uvnitř  sebe věděl, že se rozhoduji špatně a měl bych se rozhodnout opačně, nemohl jsem  zvrátit své rozhodnutí. Nakonec jsem si to v hlavně zdůvodnil. Prostě tělesné věci vládly mým tělem i vedli mou vůli a myšlení. Proto jsou lidé lehce zmanipulovatelní proti Bohu a křesťanům. „Tělesné smýšlení je Bohu nepřátelské, neboť není a ani nemůže být poddáno Božímu zákonu.“ Římanům 8:7 B21 Je pro lidi  nemožné  změnit své myšlení,  pokud neuvěří v Ježíše. Poku se to stane, pak Duch svatý začne pracovat na smíření s Bohem z naší strany,  začne nás měnit. Měnit na prvním místě naše myšlení. Krok za krokem, oblast za oblastí. Pokud začneme o věcech a situacích přemýšlet Božím myšlením, pokud na ně budeme mít stejný pohled, tedy budeme mít jednotu s Bohem, pak dochází k smíru s ním z naší strany. Nejen k smíru, ale chrání nás to také před pokušením, protože v myšlení pak není prostor přemýšlet o hříchu. „Ale bojím se, aby snad [tak], jako had svou vychytralostí svedl Evu, nebyla porušena i vaše mysl a neodvrátila se od upřímné [a čisté] oddanosti Kristu“.2 Korintským 11:3 CSP
„Nenechte se formovat tímto světem – raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle – co je dobré, náležité a dokonalé.“ Římanům 12:2 B21
I jako věřící můžeme mít dvojakou mysl. Jakub nás vyzývá: „Přibližte se k Bohu, a přiblíží se k vám. Očisťte ruce, hříšníci, a očisťte srdce, lidé dvojí mysli“.Jakub 4:8 CSP
A ještě před tím mluví o dvojaké mysli: …“člověk s dvojakou myslí je totiž ve všem nestálý.“ Jakub 1:8 B21 Ano, pak stále padáme na víře a znovu se stavíme, jsme jednou nahoře a hned dole. Nemáme stálý růst, ale zmítáme se životem. Potřebujem stále růst v Božím myšlení a Božím myšlením. Měli bychom dojít k tomu, abychom s Pavlem mohli říct: „Neboť kdo poznal Pánovu mysl, která mu dá porozumět? My máme mysl Kristovu.“1 Korintským 2:16 CSP
Modleme se za obnovu našeho myšelní, které bude podřízené a v jednotě s Duchem svatým.

„Bohu se zalíbilo všechnu plnost složit v něm a skrze něj se sebou smířit vše. Krví jeho kříže, jím samým, pokoj způsobil tomu, co je na zemi i na nebi.“ Koloským 1:19‭-‬20 B21

Již jsem psal o prvenství a dokonalosti,  Božství Ježíše, proto se nebudu příliš zabývat jeho plností.  Jen možná tolik, že plnost je stav, kdy to již více nejde. Pokud je něco plné, je to plné a víc se tam nevejde. Jinými slovy je tam maximum. Tak je to s Ježíšem, je všeho plný. Nejde dát více. U něho je všeho na maximum. Nebo také dokonale plné. Dokonalé. Včetně pokoje, o kterém píše Pavel v následujícim verši.

Když se díváme na to, co se na zemi děje, co se děje v nás a kolem nás, tak si  můžeme říct, že to není a nemůže být pravda. Přesto to je pravdou. Pokud se necháme vést důvěrou ve jméno Ježíš, pak důvěra a víra vypůsobí pokoj. Není to naše víra, ale víra a důvěra, která vychází ze samotného jména Ježíš. Tak i jeho pokoj. Nebo ještě jinak – vstoupíme do jeho pokoje. Přijme nás ve svém pokoji. Pokud toto pochopíme, jsme schopni pochopit i příběh ze skutků.

„Právě tam byl přinesen jeden muž, chromý od narození. Každý den ho pokládali u chrámových vrat zvaných Krásná brána, aby si od těch, kdo vcházeli do chrámu, něco vyžebral. Když uviděl Petra a Jana, jak se chystají vejít do chrámu, prosil je o almužnu. Petr mu spolu s Janem pohlédl do očí a řekl: „Podívej se na nás.“ Petr mu řekl: „Stříbro a zlato nemám, ale co mám, to ti dám. Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ Vzal ho za pravou ruku, zvedl ho a do jeho nohou a kloubů se ihned vlila síla. Vyskočil na nohy a začal chodit. Pak s nimi vešel do chrámu, kde se procházel, poskakoval a chválil Boha. ….. Když to Petr uviděl (úžas lidí kolem), promluvil k lidu: „Izraelité, proč se tomu divíte? Proč na nás hledíte, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento muž chodí? ….. Bylo to jeho jméno (Ježíš), co na základě víry v něj dalo sílu tomuto muži, kterého vidíte a znáte. Ano, víra, která se opírá o něj (jméno Ježíš), ho před vašima očima úplně uzdravila. Skutky 3:2‭-‬4‭, ‬6‭-‬8‭, ‬12‭, ‬16 B21
Mnohokrát jsem nad tím přemýšlel a ptal se, kde vzal ten chromý tu víru. Vzdyť se mu nekázalo evangelium. Jen mu Petr řekl, ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď. Petr mluvi k lidem, že to bylo jméno Ježíse, které ho upevnilo ve víře. Ve studijním překladu tato pasáž zní takto: „A tohoto muže , kterého vidíte a znáte, na základě víry v Ježíšovo jméno toto jméno upevnilo a víra, která je skrze něho, mu dala toto plné zdraví před očima vás všech.“ Skutky 3:16 CSP
To je odpověď i na naše obrácení. Vždy jsem se ptal, jak je možné, že jsem uvěřil v Ježíše? Byla to moc toho jména… “ a víra, která je skrze něho…“, která přichází ze jména Ježíš.

Tak je to i s pokojem a usmířením s Bohem. Nejde o okolí, ale o mne. Ovšem jeho krev byla prolita za všechny – tedy za svět. Ten potřebuje slyšet o jméně Ježíš o tom, že Bůh v něm chce usmířit člověka s ním samotným. S Bohem, s Otcem. Potřebují to slyšet, aby se mohli rozhodnout tuto nabídku přijmout nebo odmítnout. Bylo by divné, kdyby nás Ježíš zval do svého pokoje, ale v nebi by toto smíření nebylo. To by nám nijak neprospělo ani nás nelákalo.Tady se mluví o nebi jako nebeském královstvi,  Božím království. Na konci nebudou tři nebe, jak o nich píše Pavel, (prvním je obloha a vesmír, druhým ponebeské oblasti – místo, kde se odehrává duchovni boj a třetím nebem je místo, kde přebývá Bůh a Kristus, tedy Boží království) ale pouze jedno, to třeti a pak již jen ohnivé jezero. Zlo-ďábel i s falešným prorokem, smrt… budou uvrženi do ohnivého jezera (Zjevení 20), proto již nebude potřeba ponebeských oblastí, kde se nyní duchovně bojuje. Píšu o tom proto, že někteří si podobné verše o smířeni nebe i země s Bohem vykládají tak, že Bůh se usmíří i s ďáblem a jeho posluhovači. Písmo to neříká. Naopak: „Ďábel, který je sváděl, byl uvržen do jezera ohně a síry, kde je i šelma a falešný prorok; tam budou trýzněni dnem i nocí na věky věků….. Smrt i Záhrobí byly uvrženy do ohnivého jezera – to je ta druhá smrt. Kdokoli nebyl nalezen zapsán v knize života, byl uvržen do ohnivého jezera.“
Zjevení 20:10‭, ‬14‭-‬15 B21
Pro svou církev však Ježíš přinesl usmířeni a pokoj s Bohem: „Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuly a moře již nebylo. Uviděl jsem svaté město, Nový Jeruzalém, jak sestupuje od Boha z nebe, připravený jako nevěsta okrášlená pro svého muže. Uslyšel jsem mocný hlas z trůnu: „Hle, Boží stánek s lidmi: bude bydlet s nimi a oni budou jeho lid; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť minulé věci pominuly.“
Zjevení 21:1‭-‬4 B21

„On je hlavou těla církve, on je počátek a prvorozený z mrtvých, aby tak ve všem držel prvenství.“ Koloským 1:18 B21
Pavel se ve svých listech několikrát zmiňuje o církvi jako o těle Kristově a o Kristu jako o hlavě toho těla. Když přijdeme o některou část těla, věšinou můžeme žít. Dnes dokonce můžeme nahradit i některé důležité orgány cizími nebo umělými. Včetně srdce. Hlavu však ne. Hlavu nelze nahradit ničím. Neexistuje žádný počítač, umělá inteligence, která by mohla na našem těle nahradit hlavu. Když přijdeme o hlavu, je konec. Umíráme. Okamžitě. Když přicházíme o Krista, přicházíme o život. Okamžitě přicházíme o věčný život. Podobně je to i s církví, pokud se nechá připravit o hlavu, pak umře. Možná si ji  nahradí nějakým symbolem, sochou, obrazem, tradicí. Ale ve skutečnosti se stane mrtvou. Dokonce pokud by Kristus přestal existovat, svět by ztratil smysl a asi by se zhroutil. Protože jak jsme četli v předchozích verších, vše bylo stvořeno jím a pro něho.

Také i zde čteme o prvorozenectví. Dokonce se zde upřesňuje, že zde se opravdu jedná o prvorozenectví lidské. Pavel hovoří o tom, že Kristus má prvenství i mezi mrtvými. Proč? On je prvním, kdo porazil tělesnou smrt. Z historie víme, že hodně lidí vstalo z mrtvých. A to nejen službou samotného Ježíše, ale i proroků. Ježíš však byl první, kdo byl vzkříšen a již nezemřel. Všichni ostatní, kteří byli vzkříšeni opět zemřeli. Pak jsou zde ti, kteří byli vzati do nebe za života Enoch, Eliáš, ale ti zase nezemřeli jako Ježíš, tak nemohli být vzkříšeni.  Ve verši se dovídáme také to, že se to stalo proto, aby držel prvenství ve všem. Aby se pro nás stal skutečnou hlavou. Hlavou své církve. To, že je Bohem, který stvořil svět a vše ostatní s ním, ještě ho neučinilo hlavou církve. Jeho církev musela teprve vzniknout. Teprve jeho smrt za ty, kteří v něho uvěří- to je jeho církev. Otevřela cestu ke vzniku  církve a přijetím Ducha svatého se to dovršilo. Církev jsou nejen ti, kteří věří, ale musí se stát těmi, kteří do svého života přijmou stejného Ducha svatého, který vzkřisil i jeho k věčnému životu. Stejným Duchem budeme vzkříšeni i my, jeho církev. „Víme totiž, že Ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a spolu s vámi nás přivede před svou tvář.“ 2 Korintským 4:14 B21 Tak se stal i mezi jimi tím prvním.

„On je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření. Vše v nebi i na zemi bylo stvořeno jím – to, co se vidí i co se nevidí, trůny i panství, vlády i mocnosti. Skrze něj a pro něj bylo stvořeno vše a on je přede vším a jím všechno stojí.“ Koloským 1:15‭-‬17 B21
To, že Kristus je obrazem neviditelného Boha dokážeme logicky přijmout. Nebo spíše si to představit. Ježíš říká Filipovi: „Filipe,“ odvětil Ježíš, „tak dlouho jsem s vámi a nepoznal jsi mě? Kdo viděl mě, viděl Otce. Jak můžeš říkat: ‚Ukaž nám Otce‘? Jan 14:9 B21
Těžší je to se slovy „prvorozený všeho stvoření“. Pokud je Ježíš plně  Bohem, neměl by mít počátek. Tady se hovoři o prvorozeném všeho stvoření. Selským rozumem, narozený přede všemi. Pokud bychom to vztahovali na jeho narození z Marie, pak by nebyl před vším stvořením. Na jiném místě se píše o Ježíši jako prvorozeném mezi mnoha bratřími. Je to vysvětleno tím, že tito mnozí bratři byli předurčeni, aby přijali podobu – charakter, srdce – Ježíše. „Ty, které předem znal, totiž předurčil, aby přijali podobu jeho Syna, aby se tak stal prvorozeným mezi mnoha sourozenci. Římanům 8:29 B21 Pavel se zde vůbec nezabývá prvorozenectvím jako prvně narozeným, ale spíše jeho postavením. Postavením toho komu se mají  bratři podobat, aby byli nazýváni bratřími  a pro koho se stali spolubratřími Boha.

Když se pozorně zamyslíme nad veršem ze Zjevení: „Já jsem Alfa i Omega,“ praví Pán Bůh, který je, který byl a který přichází, ten Všemohoucí“. Zjevení 1:8 B21 A o dvacet jedna kapitol dál to o sobě mluví Kristus: Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec, první i poslední.“ Zjevení 22:13 B21 Počátek i konec. My si ani nedokážeme představit jaké to bylo před stvořením světa. Jak existoval Bůh předtím. Nedokážeme si představit existenci něčeho nebo někoho bez jeho začátku. Jedno však víme, že počátkem i koncem je Bůh. „Já jsem počátek i konec“. Tím Bůh nemyslí svůj počátek a konec, ale náš. Počátek i konec země. Ne, že byl někým někde stvořený nebo se jen tak vyskytl nebo se z něceho vyvinul. Ne, to není o tom, ale ON JE NAŠÍM počátkem, ale i koncem. Kristus je počátkem všeho stvoření. Ne, že on je prvním, který se narodil. Jen v něm  a skrze něho, jinými slovy jím samotným,  začalo všechno. Tak jak o tom hovoří další Pavlova slova „Vše v nebi i na zemi bylo stvořeno jím – to, co se vidí i co se nevidí, trůny i panství, vlády i mocnosti. Skrze něj a pro něj bylo stvořeno vše a on je přede vším a jím všechno stojí.“

Možná se to nezdá důležité, ale někteří lidé chodí a zpochybňují Ježíšovo božství právě na verších o prvorozenectví. (svědkové Jehovovi a další)  Potřebujeme mít jistotu v tom, ze Kristus je nejen plně člověkem, ale také Bohem, abychom nebyli pak zmítáni pochybnostmi.

„On nás vysvobodil z nadvlády temnoty a přenesl do království svého milovaného Syna, v němž se nám dostalo vykoupení, totiž odpuštění hříchů.“ Koloským 1:13‭-‬14 B21
Je to Bůh, který to vše dělá. Jak to dělá? Skrze Ježíše, který na kříži vzal naše hříchy na sebe. Vírou, která ovšem opět není z nás, přijímáme toto předání našich hříchů na něho, na Ježíše. Tímto způsobem jsou nám hříchy odpuštěny a otevřená cesta k tomu, aby Bůh nás mohl přenést do království svého Syna. Jak to však bylo před ukřižováním a z mrtvých vstání Ježíše. Víme, že ve starozákonní době, lidé přinášeli zvířecí oběti za svůj hřích. I za hříchy celého národu. Bylo to Boží nařízení, které Bůh osobně předal Mojžíšovi. Přesto můzeme číst v knize Izajáše toto:  „K čemu jsou mi všechny ty vaše oběti? praví Hospodin. Mám už dost beraních zápalů i sádla tučných dobytčat. Krev býků, kozlů a beránků mi není příjemná. … umyjte se a očisťte! Odkliďte mi už z očí zlo, jež jste páchali. Přestaňte jednat zle – Potom to můžeme spolu probrat, praví Hospodin: Jsou-li vaše hříchy rudé jak šarlat, zbělají jako sníh. Jsou-li jak purpurová látka, budou jak vlna beránčí.“
Izaiáš 1:11‭, ‬16‭-‬16‭, ‬18 B21
Tady Bůh hovoří o pokání, ale také o tom, aby k němu přicházeli a probrali to s ním. Ujišťuje je otom, že jejich pokání, jejich odvrácení se od špatného jednání je dostačující k tomu, aby jim bylo odpuštěno, když mu budou důvěřovat a přijdou k  němu samotnému požádat o oduštění. Izraelité ale nepřicházeli. Raději se dál vyžívali ve špatnostech a pak šli a dávali v chrámu oběti, aby se z nich vykoupili. Nebylo tam pokání. Byl to obchod, byl to pouze obřat. Podobně můžeme jednat i dnes. Ponechávat si hříšnost, ale na druhé straně přiznávat hřích a žádat o odpuštění, ale bez pokání. David a pár jedinců v každé době to pochopili. I David zhřešil a jeho hřích byl těžší něž hříchy mnohých z nás. Přesto neběžel obětovat nějaké zvíře, ale přišel k Božím nohou

a činil pokání. Měl smělou důvěru se s tímto odevzdat do Boží spravedlnosti, protože znal Boží srdce. Chodil Duchem, proto padl před Bohem na zem. Šel k němu samotnému, bez prostředníka : “ Pro předního zpěváka. Žalm Davidův. Poté, co za ním přišel prorok Nátan kvůli jeho poměru s Batšebou. Smiluj se nade mnou, Bože, ze své lásky, v hojném svém soucitu odstraň mé poklesky. Důkladně omyj mě od mého provinění, od mého hříchu mě očisti! Uznávám všechny své zločiny, svůj hřích mám stále na mysli. Proti tobě, tobě samému, jsem zhřešil, před tvýma očima jsem se zla dopustil! Ve svých výrocích jsi proto spravedlivý, oprávněn jsi mě odsoudit! Vždyť nesu vinu už od narození, hříšný jsem od svého početí. Ty však jsi od počátku toužil po věrnosti, už v lůně matky učils mě moudrosti. Yzopem očisti mě a budu zas čistý, omyj mě a budu bělejší než sníh! Dej mi zas uslyšet radost a veselí, mé údy zlámal jsi – kéž znovu tancují! Od mého hříchu kéž svou tvář odvrátíš, všechny mé viny kéž odstraníš! Stvoř ve mně, Bože, srdce ryzí, v mém nitru obnov ducha stálosti. Nevyháněj mě ze své přítomnosti, svého svatého Ducha neber mi! Navrať mi radost ze své spásy, ušlechtilým duchem mě posilni.“ Žalmy 51:1‭-‬14 B21
A Bůh mu odpustil i bez zvířecí oběti.

Bůh měl a má moc nás přenést ze tmy do světla ze smrti do života. Určitě se najde výklad, proč to mohl udělat s Davidem. A možná, že by jich bylo více. Prostě neznáme Boží cesty, jeho nadčasovost, ani nejsme shopni obsáhnout jeho myšlení, milosrdenství a jeho lásku i Kristovu oběť a její velikost a dalekosáhlost do budoucnosti i minulosti. Ano. David z Ducha věděl o Mesiáši. Davit věřil v jeho z mrtvých vstání. Vždyť sám, o tom přinášel proroctví v žalmech. Osobně to já vnímám, že to ale bylo především mezi srdcem Boha a srdcem Davida.

„Toto vše jste se dozvěděli od našeho milovaného spoluslužebníka Epafra, který je vůči vám věrný Kristův služebník a který nám také pověděl o vaší lásce v Duchu.“ Koloským 1:7‭-‬8 B21
Z těchto veršů vidíme, že ne všechny prvotní sbory v malé asii byly založeny Pavlem. Pavel pravděpodobně v Kolosech nikdy nebyl, i když znal několik lidí z tohot města, o kterých se zmiňuje ve svých listech. To jen pro zajímavost a také proto, abychom si uvědomili, jak pozorně nebo nepozorně čteme Písmo. Mnoho drobných věcí, které nám mohou posvítit na události nebo význam, nám často projde před očima bez povšimnutí. Důležité jsou pro mne však slova „o vaší lásce v Duchu.“ Je to o chození s Duchem svatým v nás. Pavel píše v listě Galatským o ovoci Ducha svatého. Tady se dovídáme jaký vliv má, když to ovoce roste. Ne o naší lásce z nás, ale o lásce v Duchu. Vychází z nás, je námi projevovaná vůči ostatním a hlavně na prvním místě projevovaná k Bohu a ke Kristu, ale je to Duch svatý, skrze kterého to vše je možné. I na dalších verších můžeme číst o použivání duchovnich darů a růstu ovoce Ducha svatého. Čteme jak se Pavel za ně s ostatními modlí. „Ode dne, kdy jsme o vás uslyšeli, proto nepřestáváme v modlitbách prosit, abyste byli ve vší moudrosti a duchovním porozumění naplněni poznáním jeho vůle a abyste svým životem vždy dělali Pánu čest a radost: abyste stále nesli ovoce dobrých skutků, rostli v poznání Boha, byli všemožně posilováni mocí jeho slávy, abyste mohli všechno trpělivě překonat a abyste s radostí děkovali Otci, který vám umožnil podíl na dědictví svatých ve světle.
Koloským 1:9‭-‬12 B21
Tady se naprosto prakticky poznáváme, proč potřebujeme dar moudrosti a poznání (duchovní porozumění). Abychom v této mourosti a poznání vždy dokázali rozpoznat Boží vůli pro nás i pro situace a tím dělali Pánu čest a radost.  Na prvním místě máme svými životy a jednáním dělat Pánovi čest. Čest před lidmi, ale také před duchovními bytostmi. Dělat čest znamená, že žiji tak, že můj život oslavuje Krista, nejen chválou a slovem, ale i čestným způsobem života. Ukazováním, že jeho obět nebyla v mém životě marná. Dá se to taky říct jednoduše, že mu nedělám ostudu. Že se mnou může chlubit, jako se chlubil Jóbem.  Pak je tu také radost. Je velmi důležité mít touhu dělat Bohu radost.  Protože toužíme poznat, čím mu tu radost můzeme v životech udělat. Pokud tytoj věci jsou našim cílem, přijdou i další věci jako ovoce dobrých skutků a růst v poznáni Boha, posilnění tím, jak se oslavuje v našich životech ve všech situacích, růst ovoce Ducha svatého v nás a radostná vděčnost, že nám umožnil mít podíl v jeho nebeském  království, tedy mít podíl na jeho slávě, moci i svatosti.

„….neboť jsme se doslechli o vaší víře v Krista Ježíše a o lásce, kterou máte ke všem svatým. Obojí pramení z naděje, která je pro vás uložena v nebi, jak už jste slyšeli, když slovo pravdy, totiž evangelium, přišlo k vám. To nese ovoce a rozrůstá se po celém světě a stejně tak je tomu u vás již ode dne, kdy jste je uslyšeli a opravdově poznali Boží milost.“  Koloským 1:4‭-‬6 B21
Evangelium je vlastně zpráva o naději ve věčný život s Kristem. Je naděje v to, že Kristus nám připravuje příbytky v jeho Království. Je to naděje v usmíření s Bohem a v odpuštění. Jak píše Pavel v listě Koloským z této naděje pramení dvě řeky. Víra a láska. Pokud lidem kážeme jen pokání a Boží soud, pokud vzbuzujeme v lidech strach, pak nekážeme evangelium. Lidé potřebují vidět naději, aby mohli jít za ní. Bez naděje není možné, aby rostla víra, nejen rostla, ale byla vzbuzena v nás. To samé platí o lásce. Pokud evangelium, které káži vzbuzuje strach, nemůže vzbudit v nás lásku k Bohu. Naopak naděje v odpuštění, naděje v setkání se s Boží láskou a samotné setkáni s ní v nás lásku k Bohu probouzí.

Je důležité, jak evangelium přinášíme. Vždyť již samo o sobě znamená dobrou zprávu a každá dobrá zpráva přináší naději.

Věřím, ale… čim dál více toto od křesťanů slyším. Sice mi to Bůh řekl, ale…, vím od Boha, že to mám udělat, ale…, Bůh mi to zjevil, ale… . Za ale si mohu dosadit mnoho slov, mnoho překážek, mnoho situací, mnoho pocitů… Čím více ale, tím větší ztráta síly.

Mít zjevení, věřit, vědět a znát stále neznamená, že jsem schopen dělat a žít podle toho, co vím, čemu věřim a v čem mám zjevení. Proto mnoho věcí jsme schopni učit nebo kázat, ale ne žít. Dokonce víme jak a jsme to schopni naučit jiné, ale…

Zdá se nám to nepochopitelné, a jsme zklamaní zvláště, když to zjistíme u lidí, kteří jsou pro nás vzorem nebo se s tím setkáme u sebe. Co s tím? Naučil jsem se, že bez boje a naděje nejde nic posunout. David jednou nešel do boje a skončilo to hříchem s Batšebou a pokračovalo to zosnováním smrti jejího manžela. Mnoho z nás nechce bojovat. Chtěli  bychom mít klid v sobě i kolem sebe. Skutečnost je však jiná. Asi jste se setkali s tím, že jste se začali modlit za někoho a téměř okamžitou reakcí je konflikt s ním. Je to boj o to, jestli vytrváme nebo to vzdáme. Můžeme být unavení, nemít sílu bojovat. To se může stát a také se to stává, ale neměli bychom ztrácet naději. Naději, že i když teď nemám sílu bojovat a jsem unavený, je tu Kristus, který nejen je schopen, ale také mne uschnopní dále bojovat a nejen může být, ale bude mojí silou. Možná v tom je ten rozdíl. Nestačí věřit, mít zjevení, vědět, že Bůh může dělat nemožné, ale věřit, že nemožné udělá. Myslím, že v tom je síla naděje a víry.

„Bojoval jsem dobrý boj, svůj běh jsem dokončil, víru jsem zachoval.“2 Timoteus 4:7 B21
Jak se to Pavlovi podařilo doběhout do cíle? Dal nám na to návod. „Ne že bych už toho dosáhl anebo už byl dokonalý, ale ženu se vpřed, abych přece jen uchvátil to, k čemu jsem byl uchvácen Kristem Ježíšem. Nemyslím si, bratři, že bych to už získal, ale jde mi jen o jedno: zapomínaje na to, co je za mnou, vztahuji se k tomu, co je přede mnou. Ženu se k cíli, k vítězné odměně Božího nebeského povolání v Kristu Ježíši.“ Filipským 3:12‭-‬14 B21
Zapomínaje na  to, co je přede mnou. Máme dobrá i zlá období. Nejen, že se nám nedaří, ale předevšim ve vztahu ke Kristu.  Ve svém životě jsme poznal několik služebníků, jejichž službu, ale osobní vztah ke Kristu a obecenství s Duchem svatým  bych jim mohl jen závidět. Někteří z nich byli i mými přáteli, proto vím, že i jejich osobní život odpovídal tomu, co kázali. Přesto někteří z nich již neslouží a možná i odpadli od víry. Jiní se rozvedli a přestali sloužit. Nevím, ale každopádně je pryč vše, co bylo. Dnes žijí v hříchu, nebo daleko od církve. Není vůbec důležité, co bylo, ale to co je dnes. Vždy záleží na dnešku. Jaký vztah k Pánu máme dnes. Jestli dnes jsme schopni činit pokání, žit podle toho, co kážeme. I když se nám „daři“ v osobním životě, ve službe, i když náš sbor, skupinka…. rostou, nemohu se dívat na to, co bylo včera. Co bylo, bylo z Boží milosti a co bude dnes, bude buď opět z Boží milosti nebo z mé síly. Podobně je to s životem. Pokud jsem žil skvělý Boží život, pak to nic nebude znamenat, pokud dnes podlehnu a začnu žít v hříchu. Je to pro někoho sice těžké poznání, ale minulé zásluhy nic neznamenají. Poklad, který jsem si hromadil v nebi je najednou pryč, protože dnes ztrácím nebe. Nakonec to nebyli vlastně naše zásluhy, ale jen milost Boží, že jsme obstáli. Jde o dnešek a budoucnost. Proto je dobré zapomínat, co je za mnou. Ať to na to dobré, abych se nedostal do pýchy nebo to zlé, abych nezahořkl a nerostla u mne beznaděj. Potřebujeme žít každý den přitomností a to přítomnosti s Pánem.  Můžeme padat, mít obdobi duchovního prázdna, ale to, co bychom neměli ztrácet je naděje v Krista naděje slávy našeho spasení.

Jim, a to i mezi pohany, se Bůh rozhodl svěřit bohatství tohoto slavného tajemství: Kristus je ve vás! Ta naděje slávy!
Koloským 1:27 B21

Všimli jste si rozdílu v reklamě těchto dvou firem? Reklama coca coly je zaměřena na radost ze života, na osvěžení. Prostě na dobré věci a na výrobek samotný. Nestará se a nedělá si reklamu zesměšňováním konkurence.  Když jde reklama na pepsi, jsem si jistý, že se bude snažit zesměšnit svého konkurenta. Nejde ji ani tak o to být dobrý, jako ukázat, že ten druhý je špatný. Reklama na úkor druhého. Podobný způsob myšlení můžeme vidět i u některých dalších výrobků. (Somat versus finish.) Pokud si jako spotřebitel mám pak vybrat, vyberu si ten výrobek, jehož reklama nepomlouvá toho druhého. Proč? Jednak si myslím, že ten, který staví na zesměšňování druhých, asi sám není kvalitní  a obráceně, že ten kdo to nedělá, je si jistý svou kvalitou a sám sebou. Pokud se jedná o reklamu samotnou, kým to je, že je taková? Reklamní firmou, která tu reklamu tvoří? Firmou, která vlastní pepsi, a která  reklamu schvaluje? Oběma?

To mne přivedlo k tomu, zamyslet se nad tím,  jak lidem předkládáme Krista a křesťanství? Snažíme se ho vyvýšit tím, že budeme poukazovat na špatnost světa a lidí, nebo zesměšňovat ostatní náboženství, dokonce i některé křesťanské společenství? Pokud ano, není divu, že nás lidé nechtějí poslouchat nebo si vybrat pro život naši cestu. Že se spíše odvracejí. Duch svatý oslavuje Krista, Kristus oslavuje Otce. Nestará se o ostatní náboženství. On ví kým je, nepotřebuje druhé zesměšňovat a ponižovat, aby dokázal, že je lepší. On je nejlepší. On je ta cesta, pravda i život. On přináší naději, přináší sám sebe. To je naše evangelium. Měli  bychom se zaměřit na Krista a naději Božího království, než kritizovat špatnost světa a lidí. Kritika odpuzuje, naděje naopak přitahuje.

Tak jako coca cola aniž by se o to snažila se stala nepřítelem pro pepsi, tak Kristus a křesťané se stávají světu trnem v oku. Ne proto, že aktivně proti němu bojují, ale pro to, kým ve své podstatě jsou. Zaměřujme se na Krista a Boží království a nenechávejme se svést ke stejnému jednání, které používá ten zlý. Kritikou a poukazováním na druhé se lepšími nikdy nestaneme a ani druhé nedovedeme ke změně. Lidé potřebují slyšet o naději a ne kritiku.

Mimochodem i proto piji raději coca colu a ne pepsi.

(pokračování)

To nejdůležitější je prožít kým jsme se stali v Kristu Ježíši. Kým jsme, jaký má náš život v něm význam a v jakém bezpečí jsme, když jsme v Kristu ukryti.

Následující řádky jsou převzaty z knihy Neila Ardersona Život ve svobodě v Kristu. (Liing free in Christ, Regal Books1993)
Prosím, nejen čtěme, ale modleme se za to, aby mohly tyto verše v nás zakořenit a pozvednout nás na úroveň do které patříme.
(Již dříve jsem je na stránkách uváděl, ale neškodí si je znovu připomenout)

V Kristu jsem přijat

Jan 1:12     Jsem Boží dítě.
Jan 15.15      Jsem Kristův přítel.
Římanům 5:1        Jsem ospravedlněn.
1.Korintským 6:17     Jsem spojen s Pánem a jsem s ním
jeden Duch.
1.Korintským 6:20     Bylo za mne zaplaceno. Patřím Bohu.
1. Korintským 12:27     Jsem částí Kristova těla.
Efezkým 1:1      Jsem svatý.
Efezským 1:5       Byl jsem přijat jako Boží dítě.
Efezským 2:18        Mohu jít přímo k Bohu skrze Ducha
svatého.
Koloským 1:4     Byl jsem vykoupen a všechny mé
hříchy byly odpuštěny.
Koloským 2:10      V Kristu jsem dosáhl plnosti.

V Kristu jsem v bezpečí

Římanům 8:1-2    Jsem navždy vysvobozený z
odsouzení.
Římanům 8:28    Jsem si jist, že všechno napomáhá k
mému dobru.
Římanům 8:33-34    Jsem svobodný od jakýchkoliv
odsuzujících obvinění vznášených
proti mně.
Římanům 8:35    Od Boží lásky nemohu být odloučen.
2.Korintským 1:21-22     Bůh mě postavil na pevný základ,
pomazal a dal mi svou pečeť.
Koloským 3:3     Jsem s polu s Kristem ukryt v Bohu.
Filipským 1:6      Mám důvěru, že dobré dílo, které ve
mně Bůh začal, bude dokončeno.
Filipslým 3:20     Jsem občanem nebe.
2.Timoteovi 1:7      Nedostal jsem ducha strachu, ale
ducha moci, lásky a rozvahy.
Židům 4:16    V době nouze mohu najít milost a
milosrdenství.
1.Janův 5:18    Narodil jsem se z Boha a ten zlý se
mě nemůže dotknout.

V Kristu má můj život význam

Matouš 5:13-14     Jsem solí a světlem země.
Jan 15:1-5     Jsem ratolestí pravého vinného kmene, proudí mnou Jeho život.
Jan 15:16     Byl jsem vyvolen a určen, abych nesl ovoce.
Skutky 1:8     Jsem Kristovým svědkem.
1.Korintským 3:16     Jsem Boží chrám.
2.Korintským 5:17-20    Jsem služebník Božího smíření (přivádím druhé k Bohu).
2.Korintským 6:1     Jsem Boží spolupracovník.
Efezským 2:6     Jsem spolu s Kristem posazen v nebesích.
Efezským 2:10     Jsem Boží dílo.
Efezským 3:12     Mohu k Bohu přistupovat svobodně a s důvěrou.
Filipským 4:13     Všechno mohu skrze Krista, který mne posiluje.

Určitě jsme každý schopen najít mnoho dalších veršů, které ukazují na to, kým v Kristu jsme. Je důležité si uvědomit, že mnohé věci z našich životů nezmizí, ale přejdou s námi do nového života s Kristem. Myslím tím naše finanční závazky, rodinné vztahy, pracovně právní vztahy apod. Nemůžeme si říct v Kristu jsem nové stvoření, všechno pominulo a odejít od svých dluhů, dětí, nebo nedodržet své pracovní závazky. Jsme sice nové stvoření s novým pohledem, ale mnoho těchto věcí, které nám mohou přinášet starosti a neřešitelné problémy, jsme nyní schopni v Kristu vyřešit úplně jiným a čistým způsobem. Bůh nám pomůže splácet dluhy i narovnávat vztahy. Nemůžeme změnit to, co se stalo, ale Bůh může změnit důsledky toho, co jsme udělali a obrátit to v dobré. To je aspoň moje osobní zkušenost.

Nechme prostor Duchu svatému, aby nám on sám dával zjevení o tom, kým jsme v Kristu Ježíši.

(Konec)