„Dva lidé vystoupili do chrámu, aby se pomodlili: jeden byl farizeus, druhý celník.  Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil:  Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, lupiči, nespravedliví, cizoložníci, nebo i jako tento celník.  Postím se dvakrát týdně a dávám desátky ze všeho, co získávám.  Avšak celník, který stál opodál, nechtěl ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal:  Bože, projev milost mně hříšnému.
(Lukáš 18:10-13 [CzeCSP])

Jak se cítíš? Jako ten hříšník, nebo jako ten farizej? Nechci teď útočit na farizee. Jen se někdy můžeme dostat do situace, že nevíme, kam patříme. Víme, že jsme na tom lépe, než ti, kteří ještě nepožádali o odpuštění, modlíme se, chodíme do shromáždění, sloužíme ve sboru, pomáháme někde v charitě nebo financujeme misii. Cítíme, že jsme na tom dobře a nevnímáme, že bychom byli hříšníky, neuvědomujeme si žádný hřích. A pokud se stane, že mluvíme o sobě jako hříšnících, je to spíše chápáno, že nikdo nemůže být jako Bůh. Nemáme tím na mysli nějaký náš konkrétní hřích.
Najednou se setkáme s člověkem, který říká, že věří, chodí do sboru, mluví o tom, co Bůh pro něho udělal a každý den dělá. My přitom vidíme, že žije stále v hříchu a někdy ne jen v jednom. V takové chvíli se nám může stát, že se budeme modlit podobně jako ten farizeus. Když ne modlit, tak uvažovat.

Vztah s Duchem svatým mne naučil, že pokud se více posunuji do jeho nitra, pokud mu více dovolím, aby On jednal skrze mne, pak to vždy znamenalo pro mne změnu mého smyšlení, postoje a chování k Bohu, k sobě a k lidem kolem mne. Tato změna je vlastně pokání. Růst v Bohu, je jedno pokání za druhým. Možná proto lidé na začátku vztahu s Ježíšem tak, rychle rostou a jsou vidět velké změny. Později nějak začneme o sobě smýšlet „lépe“ než o jiných a naše cesta růstu se zpomalí, někdy téměř zastaví.

Všichni jsme stále na cestě. Na cestě prohlubovaní vztahu s Bohem. Někdo je za námi a někdo před námi. I my bychom mohli s našimi postoji a smyšlením k hříšníku vypadat jako neustálí hříšníci těm, kteří již jsou před námi. Těm, kteří vidí naše postoje a smyšlení. Ti jsou však dál a již něčím podobným prošli, proto nás mohou (měli by) vidět jen jako ty, kteří putují stejným směrem na stejné cestě.

Pomáhejme si, aby mohl dojít každý, který je kolem nás. Soud, i když jen v naší mysli, je opakem pomoci. Potřebujeme naději nejen pro sebe, ale i pro druhé.