Konečně jsme měli čas se projít. Pezinok leží uprostřed vinic.
Kamkoli se člověk vydá, musí projít vinicemi. To platilo i pro nás. Vešli jsme na cestu, která vedla kolem vinice.  Byla to však opuštěná vinice a podle toho i vypadala. Byl to obrovský rozdíl. Kolem ní byly vinice, o které se někdo staral, byly okopané, nerostl tam žádný plevel, mezi jednotlivými řadami kmenů bylo vidět do dálky. V té zanedbané se nadalo dostat ani k prvním kmenům. Bylo tam plno bodláčí, malých stromků a všude vysoká tráva. Jen sem tam bylo vidět vinný kmen, který byl většinou suchý. Bylo to smutné. Úrodná půda, obrovské pole a tak zanedbané. Když jsme šli kolem, měl jsem chuť na víno, ale nikde žádné nebylo. I když bylo po vinobraní, vždy něco na kmenech zůstane, ale tady nebylo vůbec nic. Připomenulo mi to verše z Písma, ve kterých se mluví vinicích zarostlých bodláčím,  o zpustošených a zapomenutých. Tak nějak asi vypadaly ty, o kterých psali Izajáš, Jeremiáš a další.
Když slyším mluvit vinaře o vínu, zemědělce o půdě, je to, jako by mluvili o nějaké ženě, kterou dobře znají a kterou milují. Je slyšet v jejich slovech ten vztah, který mají k půdě a vínu. Je v tom cítit, kolik času a péče věnovali. Dobrá vinice a úrodné pole potřebují mimo dobré půdy, vždy péči a vztah hospodáře k nim.
Podobně je to i s církví. Církev jako místní společenství, potřebuje péči a udržování vztahů. Péči pastýře a budování a udržování vztahů. Ježíš nepřišel a nezemřel jen tak pro sebe, ale proto, že mu člověk byl velmi vzácný. Lidé pro něho byli více, než jeho život. Kříž vyjadřuje ten nesilnější vztah člověka k člověku, Boha k člověku. Dobrý pastýř pokládá svůj život za ovce. Ježíš, když visel na kříži, i v bolestech, utrpení a pod tlakem všech hříchů světa, nepřestal myslet na lidi, na matku, kterou svěřil Janovi, na ty, kteří ho pověsili a modlil se, aby jim bylo odpuštěno i za zločince visícího vedle něho. Stále mu šlo o lidi.
Pokud církvi nepůjde o lidi, nebude tím, čím má být. Nepomůže zbudování žádné struktury, vytvoření nových funkcí, které by měly dopomoci růstu církve. Žádný návod nebude dost dobrý. Pokud nejde o lidi, nebuduje se vztah,  není vášnivá touha po jejich záchraně, nic nebude fungovat. Pokud to však je, nic dalšího není potřeba. Bůh pošle své ovečky tam, kde o ně bude skutečně dobře postaráno. Tam, kde pastýři pečují o svou vinici.
A je to jedno jestli jde o pastýře pastýřů  nebo pastýře oveček. Funguje to stejně.
Pokud vinař sedí za stolem a vymýšlí formuláře, statistiky, vymýšlí strategii a vytváří struktury, sedí na různých konferencích vinařů, stále studuje nejrůznější kurzy a vinařské školy, místo aby pracoval na vinici, pak mu vinice zaroste trním a plevelem jako ta, kolem které jsme šli.

Žít ve stresu nebo žít v pokoji. Mnoho z  nás si život ve stresu představuje jako dlouhodobý život v neustálé práci, shonu, řešení těžkých situací, v dlouhodobé finanční nepřízni apod. Znám vcelku velké množství lidí, kteří takto žijí a přitom stres nepociťují. Stres znamená tlak, namáhání, napětí. Lidé, o kterých jsem se zmínil toto nepociťují. Je to vidět i na jejich životech.
Naopak jsou lidé, kteří pod vlivem stresu kolabují, hroutí se a někteří jsou na pokraji smrti. Tlak, napětí a namáhání má na jejich tělo tak velký vliv, že často onemocní. (má osobní zkušenost)
Stres a jeho následky se nevyhýbá ani křesťanům. Je možné stresu odolat nebo se mu vyhnout? Odpověď zní ano.
Zkusme si určit odkud náš stres vlastně pramení. Je to skutečně z množství práce a shonu nebo je to něco hlubšího.
Jednou z velký příčin našich stresů je starost, obava… . Množství práce ve mne stres nevyvolá, ale obava, že nestihnu termín ano. Stres vyvolá naše obava z toho jak budu vypadat, když bych dělal méně. Vážná rozhodnutí mi taky nevyvolávají stres, ale starost o to, jestli rozhodnu správně, starost o to, jak na mé rozhodnutí budou reagovat nadřízení, nebo obecně lidé kolem mne, jak bude reagovat církev a křesťané… . Obava o děti, rodinu, finanční situaci. Tyto starosti vlastně vytvářejí tlak, pod kterým se mohu zhroutit, když trvá dlouho. Starost přináší do mého života neustálý nepokoj.
O Ježíši je napsané, že je Knížetem pokoje. On přináší pokoj.
O starosti naopak Písmo říká, že je to hřích. Ježíš nás vyzývá k tomu, abychom svá břemena (starosti) složili u jeho nohou a vzali si jeho jho, které je příjemné a netíží (nevyvolává tlak – stres).
Dlouhé čekání na něco, co považujeme za důležité pro náš život, v nás také vyvolává stres. Ne čekání, ale touha po tom, na co čekáme, nebo strach z toho, co má přijít.
Víra je také o důvěře. Vírou v Ježíše Krista a přijetím Ducha svatého do svého života jsem se stal Božím dítětem. Pak mohu směle důvěřovat, že můj život je v jeho láskyplných
rukou. Potřebuji si dát do pořádku tento vztah. Jde mi více o to, jak se o mně rozhodne (a bude to během života mnohokrát), nebo o blízký a intimní vztah s nebeským Tátou. V tomto vztahu přichází ujištění o jeho lásce, ochraně. Tam se nacházíme v bezpečí, volní a pokojní.
Mnoho lidí přichází pod stres, ve chvílí, kdy  „musí“ navenek vypadat jinak, než jakými jsou uvnitř. Čím větší je mezitím rozdíl, tím větší je tlak. Pak nám nezbývá než si přestat hrát na to, co ve skutečnosti nejsme, ale co si myslíme, že okolí od nás očekává.
Stres se projevuje na našem zdraví mnoha různými způsoby. Jsou to především stavy, které nemají nějakou jasnou příčinu. Pálení u srdce, pocit, že se o nás pokouší infarkt, žaludeční a střevní potíže, pocit knedlíku v krku a mnoho dalších projevů. Většinou nenajdeme důvod a ani lékaři ho nenajdou, proč nám najednou tělo špatně funguje. Většinou si ani neuvědomujeme, že je to následkem stresu. Je to duchovní tlak. Mnohdy to považujeme, za démonický útok. Ano je. Příčinou ale je, že jsme dopustili, aby mohly přijít do mé hlavy starosti a obavy. Nějak mi začne jít více o mne samotného a věci kolem mne, než o to být v osobním vztahu s Bohem. Sobectví dává prostor ďáblu a přináší tlaky, přetížení a napětí.
Příčinou stresu je tedy nepokoj uvnitř nás. Klidně můžeš stále řešit těžké situace, pracovat více než ostatní, mít velmi aktivní den, prožívat „nepřízeň“ a přesto nemusíš žít v nepokoji, pod tlakem.
Stačí plně důvěřovat tomu, kdo je sám pokojem a přináší ho i nám. Naslouchat mu a poslechnout ho, Ježíše Krista.

Měl jsem krátký rozhovor se svým kolegou, který začal studovat. Je u něho předpoklad, že by měl být ze skupiny nejlepším studentem. Tak se na to dívají i jeho kolegové a tím i on sám. Stalo se však, že při prvním hodnocení skončil v průměru a někteří, od kterých se to vůbec neočekávalo, byli v hodnocení úspěšnější než on. Byl zklamán a v ten den (možná i několik dalších) nad tím dlouho přemýšlel. Když se mnou mluvil, přiznal jak zklamání, zvláště, když všichni očekávali, že bude nejlepší, ale také přiznal chybu. Věděl přesně v čem byla jeho chyba, co neudělal tak, jak měl.
Myslím, že to byla dobrá lekce. V této věci nebylo důležité, co konkrétně se měl naučit a zvládnout, tou nejlepší lekcí bylo právě to, že neuspěl, i když očekával opak. „Sražení k zemi“, „vnitřní boj s neúspěchem“ (i když v mých očích to bylo dobré a ne neúspěch), „uvědomění si pravdy“, „postavení se opět na nohy“ a „pokračování ve studiu již s touhle zkušeností“. Těchto pět věcí bylo při studiu nejdůležitějších. Ty ho posunuly dál, než samotný obsah studované látky. Vlastně tím prošel a uspěl na výbornou!!!
Studium nás obohacuje v mnoha jiných věcech než teoriemi, výpočty apod. Většina kazatelů prošla vyučováním jak si připravit kázání a jak kázat. Jen někteří se však tím řídí. Dokonce ani ti, kteří to vyučují nepoužívají strukturu, kterou učí jiné. Ale při výuce si můžeme uvědomit naše chyby, které nemusíme dále dělat, je jednáno s naší představou o druhých, o nás o světě. Často jsou zbořeny hradby, které nás držely jen v určité oblasti a bránily nám se posunout dál, do větší šíře. V každém čase svého života máme možnost učit se a získat nové informace, ale škola, studium nás vyučuje mnohem více.
Ať studuješ biblickou školu (ale i jiný obor), není důležité jestli jsi momentálně neuspěl (nebo uspěl), při zkoušce, při praxi, jaké máš hodnocení, ale co to s tebou udělá a kam tě výsledek posune. Jakým procesem uvnitř sebe projdeš. To je to nejdůležitější. To je ta nejlepší škola pro tvůj život.

V posledních dnech jsem byl několikrát fyzicky unavený. Chodil jsem spát pozdě večer a ráno jsem musel brzo vstávat. Nebyl čas se dospat. Dopadlo to tak, že jsem nakonec zaspal. Probudil jsem se půl hodiny po tom, co jsem měl již být na cestě na setkání s primátorem jednoho města. Než jsem se oholil, oblékl, připravil, uběhlo dalších dvacet minut. Jen jsem vyjel, hned za domem jsem se dostal do menší kolony. Jindy bych byl nervózní, ale teď jsem zažíval nadpřirozený pokoj. Chválil jsem a oslavoval Ježíše. Jen jsem se divil, proč mne Duch svatý nevzbudil. Roky si již nenařizuji budík, ale vždy se budím na čas. Duch svatý mne vždy vzbudí tak, jak je potřeba. Někdy si řeknu, ještě chvíli a pak mám problém, ale to nebyl tento případ. Spal jsem vkuse a probudil se o hodinu a půl později, než jsem měl.
Na schůzku jsme měli přijít tři. Já jsem jel z Pezinku, vedoucí jel z Bratislavy a měli jsme se sejít u bratra v Galantě. Během cesty jsem se dověděl, že vedoucí je ještě v koloně v Bratislavě a přijede později. Když jsem byl ještě na cestě, volal bratr, u kterého jsme se měli sejít, že primátor musel nečekaně odjet do Bratislavy a schůzku přesunul na další den. Byl jsem již téměř před cílem, tak jsem se nevracel, ale jel dál. Dojel k bratrovi a společně při kávě čekali na třetího. Vedoucí se rozhodl také přijet, protože by nemělo smysl se v čase kolon hned vracet. Nakonec jsme všichni tři skončili u společné snídaně a strávili jsme spolu minimálně dvě hodiny v rozhovorech. Byl to velmi příjemný čas, který jsme všichni potřebovali. Byl to čas určený pro poznávání a  budování vztahu.
Když jsem se vracel, věděl jsem, že mne Tatínek nechal dospat, věděl, že schůzka odpadne. Také pokoj, který jsem prožíval, byl od něho. Jen jsem nechápal, proč mi to neřekl předem.  Vždyť to tak dříve dělal. Ještě než jsem dojel domů, měl jsem odpověď.
„Protože jinak by jste se tak nesetkali a neměli tolik společného času.“

Jsou chvíle, kdy si myslíme, že nám ďábel staví překážky do cesty, nebo, že jsme neschopní, ale později zjistíme, že to byl Boží záměr. Modlíme se hned proti ďábelským intrikám, zlobíme se na sebe a obviňujeme se. Přitom bychom se měli prvně ptát Ducha svatého, co to znamená a zda to není jeho dílo.

Co není z víry, je hřích. (Římanům 14) Víme, že nevěřit v Boha je hřích, nevěřit v Ježíše, je hřích. Když  nás čeká něco důležitého, víme, že se musíme nějak rozhodnout, nebo máme nějaký pohovor, zkoušku, čeká nás návštěva lékaře, nevěřící rodiny…, modlíme se, protože  věříme, že Bůh nám může pomoci, může jednat a zasáhnout.
Jak je to však s naší vírou během běžného dne. Možná si teď říkáš: „Co po mne Josef chce. Nerozumím tomu.“ Je to jednoduché.
Věříme tomu, že jsme v Božích rukou každého dne? I ve chvíli, kdy nás šéf peskuje, nebo nám oznamuje rozhodnutí, které není podle našich představ. Když se ti připálí oběd, děti se motají kolem tvých nohou, volá tchyně, že přijde na oběd a manžel se zdrží v práci. Když pračka přestane fungovat a auto se zastaví uprostřed křižovatky a nechce se rozjet. Věříš, že Bůh je v tom všem s tebou. Ne, že k němu jen voláš, ale že je v té situaci s tebou tam na tom konkrétním místě. Že přesto všechno jsi v jeho rukou. Že se mu to nevymklo z pod kontroly?
Vnímáš, že Bůh je tam, když se příjemně bavíte s přáteli na dovolené, když to v práci zvládáš, doma ti jde všechno od ruky. Vnímáš přítomnost Ducha svatého, nebo je to jen tvůj další skvělý den. Jak důvěřuješ Bohu, když máš děti venku. Věříš, že je může Tatínek ochránit, nebo se snažíš si to zajistit sama svými schopnostmi. Nakolik věříš tomu, že Duch svatý chce vařit s tebou. Že je a chce být s tebou ve všech těch „maličkostech“ běžného dne.
Jak na tom jsi s vírou? To poznáš podle reakcí na jednotlivé situace. Podle slov, jak ty situace budeš komentovat. Zkus se jeden den pozorovat a zjistit, jak na tom jsi. Rozhodni se pak větší část dne (nebo raději celý) být neustále s Duchem svatým a uskutečni to. Ne jako s oficiální návštěvou, ale jako s přítelem, před kterým nemusíš nic skrývat. Prožít všechny ty drobné starosti a radosti dne  společně, jako jedno tělo. Tak poznáš jaký skutečně je Ježíš, jaký je Tatínek, jaký je Duch svatý. Při takových dnech dochází k tvé proměně. K růstu tvé víry.
Právě v prožívání těch běžných každodenních „maličkostech“ můžeme být světlem lidem kolem. Lidem, kteří pozorují náš život, aniž si to uvědomujeme. Tam může být naše víra prokázána na skutcích běžného dne a použita jako svědectví aniž si to uvědomujeme.

Stojím u dřezu a snažím se z blumy vyloupnout pecku. Bluma je tvrdší a ještě tvrdší pecka se ne a ne oddělit od dužiny. Po rukou mi teče sladká šťáva a já kousek po kousku polykám ovoce.
Napadá mne, proč jen  jsem nepřijal uzdravení z Ježíšových ran dříve, když jsem měl ještě zuby a ne teď, kdy mám protézu, s níž se  do ovoce nemohu pustit. Aspoň do tohoto ovoce.
A ty pecky se ne a ne oddělit. Jaké je to skvělé, když se člověk může zakousnou do ovoce a nemyslet na zubní protézu. Teď jsme však narazil na pěkně dozrálou a měkkou blumu. Zmáčkl jsem ji, krásně se rozdělila a tvrdá pecka lehce vyklouzla z ovoce. Tak teď si to vychutnám.

Tato ovocná snídaně, mne dnes přivedla na myšlenku o nás a o ovoci, které naše životy mají nést. Pokud nedozrajeme jsme pro tento svět, ale i naše sourozence v Kristu jako ty moje tvrdší blumy. Nedáme se jednoduše jíst. Je těžké nás oddělit od tvrdé pecky v nás a práce s oddělováním tím nám vezme chuť ji sníst.
Tak si vezmeme z ní jen kousek a zbytek vyhodíme do koše.
Často se chceme nechat použít, nebo se snažíme sloužit v domnění, že již na to máme, ale naše nezralost a tvrdost z nás dělá služebníky, kteří jsou schopni sloužit velmi omezeně a spíše dokážeme lidi od sebe a někdy i od Krista a církve vyhnat, protože při jednání s námi je přejde chuť na to, co je Boží. Když nás okusí jako Boží vzor a my nejsme dozrálí, pak se těžko vrátí, aby si vzali dozrálé ovoce.

Buďme trpěliví nechme Ducha svatého na nás pracovat a dovést nás ke zralosti, abychom nebyli trpkým ovoce. Neboj se, že ti něco uteče. Neuteče. Bůh má s tebou plán. Možná musíš ještě projít několika zkouškami, aby tvé tvrdé jádro se dalo oddělit od toho masitého.
(Nejsi jenom pro ty, kteří mají dobrý chrup, a leccos unesou, ale i pro ty zranitelnější, kteří třeba nemají ani na protézu.)

Ten nejlepší vztah s Bohem prožívám, když jsem ve vztahu s ním jako s svým Tátou, Tatínkem.  Přesto se někdy přistihnu, že se začnu modlit Pane, nebo Otče. Proč? To platí i o Ježíši.
Všimli jste si, jak často v modlitbách se opakuje slovo Pane. Někdy to je několikrát v jedné větě. Když bychom měli podobně mluvit mezi sebou, jak by to vypadalo. Možná takto: „Víš přece Petře, že potřebuji Petře, aby jsi Petře udělal ten nový návrh Petře. Petře ještě pak musím, Petře, zajistit Petře tu novou zakázku Petře, tak počítám s tím Petře, že mi pomůžeš, Petře. Děkuji Petře. Petře.“ Je to normální? Mluvíme tak mezi sebou?
Chtěl jsem se ale zastavit nad něčím jiným. Proč utíkám od vztahu s Tatínkem, ke vztahu s nebeským Otce, Bohem nebo Pánem. Proč se někdy vzdávám toho velmi osobního, něčeho v čem se cítím nejlépe a měním to za něco oficiálnějšího. Mění se tím můj vztah? Je v tom něco z nevíry? Nebo tím chci něco více zdůraznit? Není to tím, že se najednou stanu prosebníkem místo synem (dcerou)?
Dnes ráno jsem si řekl, že si dám na to pozor a možná zjistím pravdu, jak to se mnou v různých chvílích je. Potřeboval jsem říct:
„Promiň mi Tati, že jsem jako chameleón“
Dostal jsem odpověď: „Jsi můj milovaný syn. Miluji, když mi říkáš srdcem i ústy Tatínku.“

A jak jsi na tom ty?

Většinu zlodějů chytnou proto, že nedokáží v čas přestat. Když se mu něco podaří ukrást a nechytí ho, myslí si že je „dobrý“ a zkusí to znovu. Pak znovu, znovu a víc … až ho chytí.
Ďábel je podobný zloděj. Chce víc a více. Pokud mu dovolíme, aby nám něco ukradl, pak si myslí, že má právo přicházet a brát si co chce, až nás zničí. Bere vše, zdraví, finance, rodinu, práci, klid,… až  nakonec vezme víru.  Začne to nenápadnou lží, která se usadí v naší mysli. Nepřichází jen  tam, kde jsme slabí, kde pochybujeme, ale i tam kde bychom to nečekali, protože je to ještě hodně daleko, nebo se tam cítíme bezpečně. Dělá to přesně jako obyvatelé Gibeonu, když přišli za Jozuem se lží, které Jozue a Izrael uvěřil. (Jozue 10) Výsledkem bylo, že nakonec uprostřed Izraele zůstal národ, který Izraelce po celou dobu sváděl k jejich bohům a nesvatému životu. Ďábel dělá stejné. Když jsi se znovuzrodil a vše bylo nové, přichází po nějakém čase ďábel se lží do tvého myšlení, aby si tam udělal skrze tuto lež pevnost, ze které pak rozšiřuje své území v životě věřícího. Výsledkem je, že pak křesťan, který se mu nevzepře se stává ušlápnutým, odevzdaný nemocem, odevzdaný tomu, že musí trpět nouzí, trpět v rodině a neustálé úpí, nebo si stěžuje u Boha. Výjimkou jsou večery chval, kdy se na chvíli z toho dostane, ale po nich za krátko opět upadá. To proto, že stále v jeho životě – myšlení má ďábel postavenou svou pevnost.
Jak z toho ven. Musíme přikazovat lži, aby odešla. Abychom to mohli dělat, musíme znát pravdu z Božího slova.  Pro dnešek bych ti chtěl připomenout, že Písmo nám přisoudilo dědictví. Jsme spoludědicové Ježíše Krista.  (Římanům, Galatským…) Je to dědictví Božího království, je to dědictví všech zaslíbení. Je to dědictví požehnání ve všech oblastech života. Dědictví pokoje, dostatku, zdraví, duchovní moci, moudrosti, poznání,…lásky. Toto dědictví zahrnuje vše, co dědí Ježíš Kristus. Tedy vše! Máš na ně nárok. Je to tvoje dědictví. Musíš se však tohoto dědictví ujmout. Na většině tvého dědictví se v tvé mysli usadil satan, aby tě o ně okradl.
Musíš si je od něj vzít. Musíš přikázat lži, aby odešla z tvé mysli, ohledně tvého dědictví a dosadit tam pravdu, o tobě. Jsi dědic Boží!!! Máš nárok na všechna Bož zaslíbení. Krok za krokem zaber svoje dědictví. Satan ho obsadil a ty mu ho musíš vyrvat z rukou. Jedno po druhém. Věř, když zakusíš vítězství, když zakusíš, jaké je to dobré a skvělé žít z Božího dědictví, pak budeš chtít získat celé dědictví. S jídlem roste chuť. Ty však nekradeš, jen získáváš nazpět to, co ti patří, co je tvoje. Ber a jez ať ti roste chuť a touha po celém dědictví.

Spravedlivý i kdyby sedmkrát padl, povstane (může povstat), ničema zůstane ve zlu. (Přísloví) Pokud upadneš Bůh tě nenazve ničemou. Duch svatý ti ukazuje, kde byla chyba, hřích. Dá ti možnost povstat skrze pokání. Ničema nemá šanci, protože nikdy nevidí, že padnul. Zůstává v chybě, v hříchu.
Naše dokonalost je závislá na tom, jak moc si uvědomujeme naše selhání. Pokud nás Bůh vede k dokonalosti, je to skrze naše chyby a nedostatky. Ukazuje nám, jak moc potřebujeme být vedeni a proměňováni Duchem svatým. Pokud jsme povolní a poddajní posune nás to blíže k Bohu a tím se stáváme dokonalejšími. Čím více jsme v jednání závislí na Duchu svatém, tím se stáváme dokonalejšími, není to vnější dokonalost, ta je jen důsledkem změny našeho srdce a myšlení, skrze působení Ducha svatého v nás.„Žijte Duchem a nepodlehnete tělesným sklonům“ (Galatským)

Ďábel je lhář, který se nám snaží namluvit, že pro chyby, které děláme nemůžeme mít dokonalý vztah s naší Otcem, že nikdy nemůžeme dosáhnout dokonalosti, že vlastně jsme jen pro smích. Ďábel říká: „Tak to vzdej, nemá to smysl“. O ďáblu je napsané, že je otec lži, že je lhář, zloděj, vrah a žalovník našich bratří. Snaží se o to, abychom uvěřili jeho lžím. Lež sebou přináší strach a později zlobu a nenávist. Je počátkem destrukce. Nese sebou pýchu a hlavně zbabělost. Pravda nese smělost, odvahu, přímost a pokoru. Pravda buduje a zdokonaluje.
„Vzepři se ďáblu a uteče od tebe…“ (Jakub) Uteče protože je zbabělec. Nesnese porážku, je příliš pyšný. Neboj se mu vzepřít.
Každý lhář je vlastně zbabělec a při setkání s pravdou, která dává jeho lži na světlo, utíká. Ďábel je lhář a stejně zbaběle utíká, když se mu postavíš s pravdou – Božím slovem, mocí Ducha svatého v tobě.
NEBOJ SE VZEPŘÍT! MÁŠ PŘED SEBOU ZABĚLCE!!!

Neboj se být dokonalý!!! Dovol Duchu svatému, aby tě proměňoval do podoby Krista. To je to nejlepší pro mne i pro tebe.

Problém s naší dokonalostí je v tom, že ji porovnáváme s jinými. Porovnáme ji také podle toho, jak o sobě smýšlíme. Buď s těmi, o kterých si myslíme, že jsou na rozdíl od nás  skutečnými borci, nebo naopak s těmi, vedle kterých se cítíme být borci my.
Posuzování naší dokonalosti je zaměřeno na náš výkon. Čím více lidí přijde do sboru, čím větší evangelizace, čím více pastoračních návštěv, čím více dětí (v některých kulturách), čím více získaných finančních prostředků, čím více duchovních darů a darů vůbec, čím více modliteb a modlitebních setkání, čím více obrácených, čím zázraků, čím více útoků a protivenství čím více nebo čím méně… . Naši dokonalost nebo nedokonalost se snažíme porovnat podle nějakých měřítek, která hodnotí náš výkon, naše schopnosti apod.
Bůh však není zaměřený na výkon, ale na vztah. Na něco, co se nedá nějak změřit. Pro co nemáme měřítko. Uvedu přiklad: Někomu všechno odsouhlasím, abych měl od něho klid a bude mi jedno, co s ním bude. Tento člověk o mě může mluvit jako o někom, koho má rád a má se mnou dobrý vztah. Naopak jiný mne může soudit jen proto, že jsem mu řekl pravdu, ale právě proto, že mi o něho jde. Můj vztah k němu je opravdový. Přesto v hodnocení vyjde něco jiného. Není možné najít měřítko, které by objektivně změřilo vztahy. Vždy to bude ve finále jen na subjektivním pohledu. Do našich srdcí nikdo nevidí. Jen Bůh.  Proto jsme zaměřeni na výkon, který se dá měřit. A my rádi měříme, posuzujeme a soudíme a zařazujeme do škatulek.
Boží dokonalost znamená žít zbožný a svatý život. Nic více a nic méně. Nesmíme zbožný zaměnit za náboženský nebo pobožný.
Víme, že všechno, co potřebujeme ke zbožnému (svatému) životu jsme dostali v Ježíši Kristu. U něho a z něho plyne náš zbožný život.
Čím máme bližší vztah s Ježíšem, tím je náš život zbožnější. Není to o tom, kolikrát za den se přijdeme poklonit jeho soše a odříkat nějakou modlitbu, ani o tom, kolika modlitebních setkání, konferencí a skupinek se účastníme (to je jen a jen výkon), ale o tom, jak často nasloucháme Ježíši (Duchu svatému). Jak dokážeme s ním trávit čas v obecenství. Jak jsme ochotni z lásky k němu a k pravdě učinit to, co nám říká (ať již nám to ukazuje v Písmu, nebo říká při našich osobních setkáních).

Boží pohled na naši dokonalost, je pohled na náš vztah Ježíšem.

Pan „Dokonalý“. Tak jsme říkali člověku, který vždy a za všech okolností se staral o to, jestli je všechno tip-ťop, neboli v cajku. Prostě zda je vše dokonalé. Ať se jednalo o oblečení, práci, přípravu nějaké zábavy apod. Pan dokonalý nám často lezl na nervy, protože vždy měl nějakou připomínku, vždy se díky němu protáhla porada, protože musel probírat i nepodstatné maličkosti. Jeho duše neměla klid, dokud vše nebylo dokonalé, a protože to nebylo nikdy, nebyl nikdy spokojený a tím otrávil mnoho lidi kolem sebe.  Označení „Pan dokonalý“ bylo spíše hanlivou přezdívkou.

Několik dní nazpět, jsem v kázání opět slyšel, že nejsme dokonalí. Že nejsme Bůh. Vždy, když to slyším, mi to připadá jako výzva k tomu, abychom se ani o dokonalost nesnažili. Jako by stačilo to, jak na tom jsme. Bible nám však říká něco jiného. Již jen slovo: ˇBuďte svatí, neboť já jsem svatý.“ mluví o tom, že máme směřovat k dokonalosti. Co je dokonalejší než být svatý? Jinde pak můžeme číst o tom, že se nemáme přizpůsobovat světu, ale obnovou své mysli poznávat co je dobré, náležité a dokonalé. Ježíš omluví, že je důležité jeho slova nejen slyšet, ale i plnit je. Takový člověk plní Boží vůli. Plnit Boží vůli je přece o dokonalosti. Nebo ne?
To, že nikdo z nás není dokonalý je pravda, ale nemá to být výmluva pro naše selhání, nemá nás to zastavit v tom, abychom se stávali dokonalejšími a dokonalejšími, abychom se více a více podobali Kristu. Usilujme o dokonalost. Napsal jsem v několika z posledních zamyšlení několik pomůcek, které by nám měly pomáhat v tom, jak se stávat v Kristu a pomocí Ducha svatého dokonalejšími. Vyzkoušeli jste si to?
A chceme se vlastně podobat Kristu, nebo nám to stačí jak na tom jsme? Přemýšlejme o tom, zda to není jen náš alibismus, abychom nemuseli jednat s naším hříchem, opouštět to, co nám „chutná“, i když nám to škodí, abychom nemuseli jít a omluvit se, …
Jak je to s tebou?!?
Zítra se zamyslíme nad tím, co vlastně dokonalost je a co není.

Byl jsem jednou na shromáždění kde nás jeden zahraniční kazatel učil, jak pokřtít člověka doma ve vaně. Uvedl nám několik po sobě jdoucích kroků, které musíme udělat, abychom v malé sídlištní vaně mohli člověka celého ponořit. Popisoval každý krok velmi pečlivě. Zabralo to většinu času z kázání.
Byl jsem tehdy zklamaný. Přišel jsem slyšet Boží slovo, těšil jsem se, že uslyším misionáře ze zahraničí a nakonec jsem byl na přednášce o technických věcech při křtu ve vaně. Na další shromáždění s tímto misionářem jsem již nešel. Bral jsem to jako ztrátu času.
O několik let později, když jsme již sloužili v ostravském sboru, jsme se dostali do situace, že jsme potřebovali pokřtít jednu sestru a později jednoho z našich synů. Neměli jsme kde. Zůstala k dispozici jen naše vana. Bůh mi připomněl toto shromáždění a my jsme je pokřtili (myslím tu praktickou část) přesně podle toho, jak nás to tenkrát učil. Najednou jsem mu byl vděčný, za to, že mluvil o něčem velmi praktickém. Tenkrát jsem zjistil, jak je důležité mluvit nejen velké duchovní věci, ale také o praktických krocích jak tyto duchovní věci získat, udržet, nebo se v nich naučit žít. Mnohokrát slyšíme jen obecné fráze, které papouškujeme jeden před druhým. Někdo vedle nás padne do hříchu a my nevíme jak mu prakticky podat pomocnou ruku, jak ho doprovázet životem, aby se z toho dostal a znovu mohl povstat na cestě do Božího království. Máme jen pro něj obecné fráze, hodíme mu několik veršů z Písma a myslíme si, že to stačí. Mluvíme mezi sebou naučenými frázemi a když přijde na lámání chleba, na praktický každodenní život s Ježíšem, nevíme si rady.
Nepohrdejme praktickými radami, i když se nám to nezdá příliš duchovní. Stále žijeme ve světě a v tělech, na která se lehce přichytí hřích.  Můžeš se modlit za praktické rady z Ducha svatého. Můžeš říct: „Duchu svatý, můj učiteli a pane, potřebuji vědět jak prakticky mám žit, co konkrétního mám dělat, abych v té či oné situaci obstál. Jak si můžu udržet tvůj oheň?“, a tak nějak podobně. Věřím, že je důležité žádat od Pána praktické rady. Být co nejkonkrétnější v otázkách. Pak dostaneme i velmi konkrétní a praktické Boží rady.

Král David měl možnost si vybrat trest, za sčítání lidu, které nařídil. Mohl být vydán  do rukou lidí, nebo přijmout trest od Hospodina. Vybral si trest od Hospodina. Říkal: „Jen mne Bože nevydávej do rukou lidí“ Věděl, že my lidé jsou přísnější, tvrdší a především nemilosrdní. Chtěl se nechat potrestat tím Spravedlivým.

My lidé jsme většími soudci než Bůh. Jsme plní kritiky. Soudíme a kritizujeme vše. I to, co neznáme, co jsme nezažili a především i to, co Bůh považuje za dobré, správné nebo normální. Kdybychom měli rozhodovat, kdo je hoden vejít do Božího království, jistě by v něm nebyly milióny lidí. Možná jen pár. Já dokonalý člověk, několik členů mé rodiny a možná nějaký ten sponzor, který mi sponzoroval službu.
Myslíte si, že přeháním? Kéž bych přeháněl, ale zkusme si vzpomenou, kdy naposled jsme nikoho nezkritizovali, nesoudili. Najdeme takový den? Když již nikoho nezkritizujeme, nakonec odsoudíme sami sebe jako nehodné.
Již jednou jsem psal o tom, že je mnoho věcí, které hříchem nejsou, ale lidé to za hřích považují.
Zkusme se spíše zaměřit na Pána, než na lidi kolem sebe. Potřebujeme být v jeho blízkosti, abychom mohli přijmout jeho pohled na lidi kolem nás. Není otázka jací jsou, ale co pro ně v méně Ježíš mohu udělat. Když se samaritán na cestě setkal se zbitým a nahým člověkem, který ležel na zemi, neřešil kdo to udělal, jestli si to zasloužil nebo ne, jestli je opilý. Neříkal si pro se sebe: „Ten si to jistě zasloužil“,  nebo “ No, něco musel udělat, když mu to Bůh dopustil“, neřešil jestli patří mezi přátele nebo nepřátel. Prostě ho vzal na vůz, oblékl ho, dovezl do hostince a zaplatil za léky a za pobyt, než se vyléčí.
Jak byl ten zbitý a nahý člověk překvapený, když zjistil, jak s ním samaritán jednal. Určitě vzdával díky Bohu za toho člověka. Možná si myslel, že se setkal s andělem.
Co o tobě říkají lidé. Ne jenom přátelé. Děkují za tebe Bohu? Radují se, když tě vidí, nebo spíše uhnou pohledem, protože o tobě ví, že jen každého kritizuješ a soudíš? Vyhledávají tě, nebo se modlí: „Pane, ať se sním nemusím potkat!“ Můžou o tobě říct jiní, že jsi jejich bližní?
Většina z nás jsme kritici a soudci. Zkusme to od dnešního dne změnit. Rozhodněme se, vědomě, že dnes nikoho nezkritizujeme a neodsoudíme. A pokud nás to napadne, pak místo slov soudu a kritiky začneme nahlas ve jménu Ježíš žehnat. Modlit se za to, abych věděl, jak žehnat a jak pomoc tomu, koho jsem chtěl kritizovat. (Možná se dovím od Pána, že pomoc potřebuji sám.)
Vyměňme soud za žehnání. Každý den. Uvidíš, jak se ti po několika týdnech změní myšlení o lidech kolem tebe. Je mnoho věcí, které musíme začít sami a nečekat, že je jednou Pán v nás změní. Dal nám velkou moc ve jménu Ježíš. Když začneš s žehnáním, začni s žehnáním vlastnímu myšlení a podřiď ho pod mysl Kristovu, pod moc Ducha svatého. Můžeš to dělat vždy, když tě budeš pokoušen kritizovat a soudit jiné (ale i sebe). Žehnej a přikazuj svému myšlení a žehnej lidem místo kritizování. A to nejlepší bude, když s tím začneš hned teď.
Bůh nám v tom žehnej.

Patřím mezi ty, kteří si neradi dělají poznámky. Při kázáních, při čtení knihy, při vyučování, při poradách.  Nejsem poznámkový typ na rozdíl od Stáni. V mnoha věcech čerpám z jejich poznámek.
Když máme porady, vždy někdo dělá oficiální zápis. Říkal jsem si „super“ nemusím si dělat poznámky, stačí si přečíst zápis. Bylo by to skvělé, kdyby zápis nepřišel až těsně před další poradou a já se teprve z něho dověděl, co jsem měl za úkol. Člověk občas zapomíná.
Řekl jsem si, že začnu opět (před pár lety jsem to již dělal) nosit na porady tužku a papír. Na porady s Duchem svatým. Možná bude stačit nosit diář a dělat si tam poznámky, a občas něco vymazat. Proč? Ďábel chodí a snaží se nás rozptýlit, abychom zapomenuli, přichází s pochybnostmi: „jak to vlastně Duch svatý řekl?“ apod.
Přicházejme ráno na poradu s tužkou a papírem. I já musím, jsem tam sám, jen s Ním a nikdo za mne „neudělá zápis“ z Boží porady.
Je to dobré pro:
zpětně mohu vidět, jak Bůh jednal,
jak bylo dobré jednat, podle toho, co mi nadiktoval,
vidět situace, které připravil,
již to nebudu považovat za náhodu nebo štěstí,
budu to mít potvrzené předem, černé na bílém.
Poroste moje víra,
poroste moje odhodlání dělat to, co mi Bůh diktuje (říká),
poroste moje radost
a poroste Boží moc v mém životě.
Budu jasněji a zřetelněji slyšet a znát Boží hlas.
Je dobré vědět, co Duch svatý chce dělat a jakou roli pro mne
v tom připravil.

Jako dítě školou povinné, jsem chodil do pionýra.(komunistická organizace pro děti) Měli jsme tento pozdrav: Vedoucí řekl: „Buď připraven.“ My jsme odpovídali: „Vždy připraven“.
I komunisté věděli, že je důležité být připravený.
Jak jsme na tom my křesťané. Jsme připraveni? Víme, na co máme být připraveni?
Většinou dostaneme odpověď, že máme být připraveni na příchod Ježíše pro svou nevěstu-církev. Další nejčastější odpovědí je, být připraven kázat evangelium. Třetí pak, že máme být připraveni činit vůli Boží.
Když budeme připraveni činit vůli Boží, určitě budeme připraveni jak na kázání, tak na příchod Pána a další a další věci.
Když se zeptám:  „A jsi přepraven, jsi připravena?“. Jaká bude odpověď?
Možná máme problém pochopit, co znamená být připravený. Jdeme po ulici a potkáme známého, který má sebou postižené dítě. Mluví o problémech, pak nás požádá o modlitbu. My odpovíme, že se budeme za něho i dítě modlit. (někdy v budoucnu, zítra? pozítří? za měsíc?) Toto je výsledek nepřipravenosti. Nejsme připraveni se ihned modlit v moci. Někdy se sekáme se situacemi, kdy nevíme, co máme dělat. Nejsme připraveni a nevíme, co Bůh chce skrze nás dělat, kam nás posílá … .  Někdo nás vydráždí a my reagujeme vztekem, podrážděností, neochotou. Nejsme připraveni být světlem.
Ježíš byl vždy připravený. Nemohl dělat nic, co nedělal jeho Otec.
Ježíš chodil brzo ráno na místa, kde byl sám a modlil se. Měl „poradu“ se svým nebeský Otcem. I my jako on, potřebuje začínat den poradou s Duchem svatým. Nechat si od něho nadiktovat svůj denní program, načerpat z jeho moci, dozvědět se jaká setkání budeme mít a jak v nich jednat. každý den je to jiné, ale potřebujeme ne na něho po ránu vysypat všechna svá přání a požadavky, ale naslouchat jeho programu, tomu, co chce dnes, zítra, pozítří… dělat. Dělat skrze nás.
Tak jako Ježíše poslal jeho Otec, tak Ježíš posílá nás, abychom dělali stejné (dokonce větší) skutky než on.

Během dne vyslovíme mnoho tisíc slov. Někdo svá slova zvažuje a jiný je sype ze sebe jedno za druhým. Další slova vystřeluje po lidech jako z kulometu.
Kdo z nás zopakuje (zapamatuje si) všechno, co jsme během dne řekli? Mnoho z nás by to nebylo. Snad nikdo. Přesto je každé naše slovo zaznamenané. Písmo mluví o tom, že budeme souzeni z každého planého slova, které řekneme, Z toho vyplývá, že všechna naše slova jsou někde zaznamenaná nebo si někde „sedí“ a čekají až s nimi budeme jednou konfrontováni.
To jen na úvod, abychom si uvědomili, jak důležité je mít pod kontrolou svá ústa, svůj jazyk.
Bůh stvořil vše skrze slovo. Řekl a stalo se. Ježíš chodil po zemi a uzdravoval, vysvobozoval a dělal některé zázraky skrze svá slova. Používal své slovo k tomu, aby se věci daly do pohybu nezávisle na tom, co se lidsky mohlo zdát možné nebo nemožné. Boží slovo má tvořivou moc. Boží slovo má dokonalou moc. Jím byly založeny světy.
Toto Boží slovo má moc, i v našich ústech. Apoštolové neříkali: Ježíši , prosíme, ať ten chromý vstane, ale řekli : „Ve jménu Ježíš, vstaň a choď“.
Jsi chrámem Božím. Jsi nádobou, ve které přebývá Duch svatý (pokud jsi přijal dar Ducha svatého). Nejen to, ale jsi synem a dcerou Hospodina, kterému máš právo říkat Tatínku. Jsi mladší bratr a sestra Krále králů, Pána pánů toho, který je po pravici Boží a jemuž je dána veškerá moc na zemi i na nebi. To je tvůj rodokmen. Patříš do tohoto rodu. Jsi spolu Ježíšem spoludědicem všech Božích zaslíbení, dědicem Božího království, s veškerou jeho nádherou a mocí, spravedlností a láskou.
Tvé slovo je jedna věc z tohoto dědictví. Slovo ve jménu Ježíš, je mocné a schopné konat věci, které si nedokážeš představit. Nemusíš je říkat nijak vznešeně nebo teatrálně. Nejsi v divadle. Může jen například říct: „Ospalosti a únavo v mém těle, přikazuji ti, aby jsi teď z mého těla odešla, Posiluji své tělo a dodávám mu sílu a svěžest od Hospodina, ve jménu Ježíš.“ Můžeš říct: Moje mysl od teď tě podřizuji Duchu svatému, aby jsi přemýšlela o Božích věcech“. Můžeš tak mluvit nejen k sobě, ale začni u sebe u svého zdraví, emocí, smyšlení, únavy,… Nepřemýšlej, že se to nestane. Jsi přece z rodu Božího. Narodil jsi se z člověka, ale byl jsi znovuzrozen z Ducha svatého, z nepomíjivého Božího semene – Slova. Žij tak, jak ti náleží. Žij tak s pokorou a láskou k lidem i k Bohu. To čím jsi, jsi jen z milosti Boží.

V našem těle jsou orgány, svaly, šlachy, žíly a tepny…, které potřebují někdy jen uzdravit. V tom případě se mohu modlit a promlouvat ke konkrétnímu orgánu uzdravení, mohu mu žehnat celkovou obnovou, jak jsem již o tom psal. Jsou však situace, kde něco v těle chybí. Něco, co by tam mělo být, ale není. Pokud něco není, nemůžu tomu žehnat a promlouvat. Potřebuji zázrak Božího stvoření. Musím se modlit za zázrak. Vyžádat si u Pána stvoření toho, co chybí. Potřebujeme toto stvoření stáhnou z nebe.

Pokud bych shrnul tato čtyři zamyšlení (nebo spíše vyučování?) dal bych je těchto bodů:

1. Přijmi to, že Bůh tě nechce a ani netrestá nemocí. Nemocí je člověk svázán stejně, jako démonickými silami. To člověk pozná a uvědomí si, když je z nemoci vysvobozený.
2.Přijmi to, že člověk-tělo byl stvořen Božím slovem a na Boží slovo reaguje a poslouchá ho – slovo ve Jménu Ježíš.
Děkuj za tělo, které ti Pán dal a raduj se z něho.
3. To slovo je ve tvých ústech a ve tvém srdci. Slovo říká, že Ježíš zemřel i za naše nemoci (v jeho ranách jsme byli uzdraveni).
4. Přijmi a prožij toto Slovo.
5. Dokud to nemáš prožité a nemáš v této oblasti víru Boží, pak nepřestávej brát léky. Nestačí, že dnes o tom čteš nebo slyšíš. Nadšení není víra! Potřebuješ mít víru z Ducha svatého a ne nadšení z duše.
6. I když přijmeš uzdravení, je to začátek další cesty. Nepřestávej žehnat svému tělu. S uzdravením přichází i bázeň si tělo dál ničit špatným životem a životosprávou.
7. Poslouchej, jak mluvíš o svém těle  nebo k němu. Zda mu nadáváš a zlořečíš, nebo žehnáš. Pamatuj, že tvá slova mají moc.

Pokud čteš tyto řádky a jsi nemocný, žehnám ti ve Jménu Ježíš uzdravením skrze jeho rány. Žehnám ti, přijetím tohoto uzdravení.

Prožít uzdravení s Ježíšem.
Co znamená prožít. Nejen uzdravení, ale i ostatní věci.
Když za mnou přichází lidé, abych se modlil za jejich uzdravení a přitom jsem sám ráno musel brát hrst léků, mohu sice s nimi mít soucit, protože prožívám stejné trápení nemocemi jako oni, ale přesto se cítím jako pokrytec. Přestože vím, že v Ježíši mohu mít uzdravení, mé dlouhodobé nemoci o tom nesvědčí. Vnímám, že je tady chyba. Tento tlak, který jsem cítil mne dovedl předstoupit před Pána a mluvit s ním o tom. Odpověď byla jednoduchá. Duch svatý mi jednoduše řekl, že nevěřím, že v Ježíšových raných jsem uzdraven. Ano. Bylo to tak. (Věřím Písmu, že je pravdou a normou pro život, ale při lámání chleba teprve zjistím, jaká je má víra.)
Nevím, jestli jsem pak prosil za víru, nevzpomínám si na to. Ale asi ani ne. Jen jsem najednou měl jistotu – víru, že jsem v tu chvíli byl uzdraven. Přijal jsem pravdu, že Jeho ranami jsme byli uzdraveni. Nevím jak se to stalo. Bylo to tady. Neumím to jinak popsat, než jako naprostá jistota, která vycházela někde z mého nitra, kde přebývá Duch svatý. Bůh mi dal „prožít“ uzdravení. Od toho okamžiku prožívám vnitřní svobodu ohledně nemocí. Je to podobné tomu, kdy jsem byl zázračným zásahem Duchem svatým propuštěn z vazby a ocitl jsem se na svobodě. Prožíval jsem intenzivně jak svobodu, tak zároveň jsem si nesl stálou přítomnost jasného Božího zásahu. Možná bych tedy neměl mluvit jen o uzdravení, ale o vysvobození od nemocí.
Podobně je to i s mnoha dalšími věcmi v životě. Prožít věci s Ježíšem, bych asi popsal jako získání Boží jistoty nebo víry Boží v konkrétní věci. Je to něco tak silného, že ti to nelze vzít a nikdo ti to nemůže zpochybnit. (A často ti to ani ostatní nevěří) Prostě to máš a je to tvoje.
Přál bych nám všem, abychom takto mohli prožívat vztah s Pánem a jeho „Mějte víru Boží“.

Jistě jsi dnes ráno již žehnal svému tělu a děkoval za ně Bohu. Zkusme postoupit o krok dál. Bůh naše tělo stvořil tak, aby se mohlo mnoho věcí v nás obnovovat. Můžeme obnovu nebo nastartování některých funkcí, které ochably ve své činnosti učinit my sami. Dal nám k tomu i moc slova. Je dnes již vědecky prokázané, že na základě toho jak mluvíme ke svému tělu a na základě naší víry, se dokáží měnit některé části  našeho genetického kódu. Skutečně naše slovo má moc. (o tom někdy jindy) Bůh nám dal, mě i tobě, jednoduchý a mocný nástroj. Slovo.
Ve jménu Ježíš může promlouvat obnovu činnosti některých orgánů, nebo jejich správné fungování. Uvedu jednoduchý příklad. Ještě před několika týdny nebylo dne, abych si nemusel vzít nějaký prášek na pálení žáhy. Přepadalo mne několikrát za den a pálila až v krku, Bylo to velmi nepříjemné a  ani léky nezabíraly, Když, tak jen na chvíli. Dnes, když začnu cítit, že mne začíná pálit žáha začnu přikazovat kyselině, aby se vrátila do žaludku. Orgánu, který tyto kyseliny vytváří, aby jich vytvářel pouze tolik, kolik je potřeba. Nic navíc. Během několika vteřin cítím, jak pálení ustoupilo. Doslova cítím, jak kyselina ustupuje dolů do žaludku. Od té doby, kdy takto slovem jednám s kyselinou
mne již žáha nepálí.
Není to jenom pálení žáhy. Promlouvám každý den ke všem orgánům ve svém těle. Několik let jsem bral kapky do nosu. Ráno a večer. Pokud jsem je na několik dní vynechal, nemohl jsem dýchat nosem. Byl ucpaný (sevřený). Přestal jsem brát kapky a začal žehnat svému nosu, sliznici a dutinám. Není to o tom, že nemám rýmu, ale vždy, když cítím, že se mi ucpává nos, promluvím ke sliznici v nose, ať se uvolni a splaskne natolik, aby mé dýchání bylo čisté. Během několika minut zjistím, že opět dýchám oběma nosními dírkami úplně volně. Podobně tak promlouvám ke svým průduškám a každý den uvolňuji průdušnice, aby byli průchozí, promlouvám plícím a žehnám jim plnou funkčností. Měl jsem astma od peřinky, Diagnostikovali mi středně těžké astma a denně jsem musel vdechovat sprej (někdy i několikrát za den). Dnes ho nepotřebuji. Tak to jde dále. Každý den jsem musel brát hrst léků (7-9). Dnes neberu ani jeden. Zlepšil se mi zrak. Jak do dálky tak na blízku. Měl jsem na čtení tři dioptrie a dnes čtu bez brýlí. Dnes ani nevím, kde oboje brýle mám. Ale žehnám svému zraku ostrostí vidění a své sítnici k obnově poškozených věcí, Mol bych pokračovat s hemeroidy, cukrovkou, bušením srdce nebo cholesterolem. Při stěhování jsme měli plnou krabici léků. Člověk si najednou uvědomí, že to všechno vlastně nemusí brát a ne musí cpát do sebe tolik chemie.
Cítí se svobodný a je svobodný.
Bůh nám do těla vložil kmenové buňky, které dnes i vědci používají k obnovení nebo vytvoření zcela nových tkání a dokonce v budoucnu i celých orgánů. Tyto buňky podřídil pod náš mozek. Jaké impulsy jim budeš posílat je na tobě. Buď jejich činnost zastavíš, když budeš stále věřit tomu, že nemůžeš být uzdravený, nebo aspoň ne teď, ale někdy v budoucnu, až jednou, snad. Nebo začneš jim dávat impuls k obnově toho, co je v tvém těle potřeba obnovit. Ten začíná promluvou a příkazem ve Jménu Ježíš ke svému tělu.
Musíš to však prožít s Ježíšem. Nejde to začít dělat jen proto, že jsem to slyšel nebo jsi to teď četl. Slovo má moc pouze ve spojení s vírou. Musíš skutečně prožít od Pána, že jeho ranami jsem uzdraven. Musíš přijít k němu mluvit s ním o tom, a také mu naslouchat. Pokud to budeš mít zjevené a prožité skrze něho, neváhej vykročit ve víře.

V Písmu mnohokrát čteme o víře, která zachraňuje, o víře která uzdravuje všelikou nemoc, o víře, která převádí přes vodu suchou nohou o víře, která boří hradby … . Když se podíváme do církve, nevidíme. Slyšíme o víře mnoho slov, ale nevidíme. skutky víry. Jedním ukazatelem naší nevíry v církvi je množství nemocných v církvi. Když přijdu někam do církve a zeptám se kdo má nějakou nemoc, většina zvedne ruku. Ti, co ji nezvedli jsou buď velmi mladí, nebo se bojí v církvi přiznat, že jsou nemocní.
Někde se za uzdravení nemodlí,  někde zase chodí do předu se modlit mnoho lidí. Většinou jsou to vždy ti samí lidé. To znamená, že nebyli uzdraveni, i když při předchozích modlitbách hovořili o tom, že je již jim lépe, nebo že věří, že jsou uzdraveni. Další týden na výzvu stojí ve předu znovu. Tak chodí několik let a stále jsou trápeni nemocí.
Přesto Ježíš říká: „tvá víra tě uzdravila“, a jinde „dal jim moc“ (aby uzdravovali, vyháněli démony), a dále „jen věř“ (a bude opět žít)…
Myslím si, že mnoho z nás křesťanů je v chaosu ohledně nemocí, uzdravení a moci. Slyší o tom kázání, Slyší a vidí, že se to jinde děje, ale u sebe to nevidí. Co s tím. To člověka dokáže dovést k odevzdanosti nemoci a nepříznivým situacím, ke ztrátě víry a křesťanství se pak přenese do nějakých pravidel o chození do sboru, poslouchání autorit, aktivit, které mají ukázat naše křesťanství vůči veřejnosti. To pak odvádí od demonstrace Boží moci.
Několik dní bych se rád zamýšlel nad mocí a vírou k uzdravení a pro dnešek nad stvořením člověka a obecně nad naším tělem. Bůh stvořil člověka a řekl, že je to dobré. Velmi dobré. Uvědomme si, že Bůh člověka stvořil pro věčný život. Tedy mu dal takové tělo, které je schopné neustálé obnovy. Po pádu člověka sice lidé umírají, to znamená, že lidský organismus „dojde do konce“, přesto se lidé dožívali několika set let. Bůh pak svým slovem ustanovil lidský život na sto dvacet let. Vždy jeho slovo změnilo naše tělo tak, aby se dožívalo tolika let, kolik určil. Změnilo něco v lidském těle. Jeho  s l o v o  to změnilo.
Přestože Bůh své slovo nezměnil, lidé se běžně sto dvaceti let nedožívají. Věřím však, že Bůh naše tělo uzpůsobil tak, aby bylo schopno se těch sto dvaceti let dožít. Je to náš způsob života, co ho zkracuje.
Vycházím z toho, že Bůh dělá věci dobře. Tedy i mne stvořil skvěle. Také dal moc našim slovům. I my jako On můžeme tvořit slovy. Naše slova mají nesmírnou moc. Moc života i smrti. Můžeme jimi žehnat, nebo zlořečit. Používejme tedy naše slova správným způsobem.
Děkujme každý den za naše tělo. Děkujme za to, jak nás Bůh stvořil (řekněme mu to osobně) a žehnejme svému tělu. Mluvme o svém těle dobré věci. Někdo se podívá do zrcadla a začne svému tělu zlořečit. Přijde od lékaře a zlořečí tělu. Něco není schopen udělat (sehnout se, kleknout si….) a začne zlořečit svému tělu. Jak často tělu nadáváme do tlusťochů, nemotorů, neschopnosti, jak často o něm říkáme, že je nemocné. Dokonce nevyléčitelně nemocné. Věříme více lékařům a lékům, než Bohu a jeho Slovu. Věříme více tomu, co nám našeptává ďábel, než to, co o nás říká Boží slovo.
Změň to. Začni se nejdříve radovat ze svého těla. Je to Boží dílo, i když jsme ho poničili. Stále je Božím dílem.
Žehnej svému tělu. Žehnej svému mozku (obnovou buněk, pevností cévek, žehnej mu plnou funkčností, ve jménu Ježíš), žehnej svým vnitřnostem, svým svalům a šlachám, kloubům, kostem i nervům. Svým cévám…. Vše máme od Hospodina a tak děkujme a žehnejme. Tělo slyší na požehnání. Můžeš promlouvat dobré věci ke svému tělu. Zkus to od dnešního dne dělat. Když ráno mluvíš s Pánem, děkuješ za věci, děkuj za své tělo (i když se ti ráno špatně vstávalo, bolí tě hlava…) a začni mu žehat.
Budeš vnímat a vidět změny.

Před pár dny jsem měl dobrý rozhovor s jedním bratrem, kterého si vážím. Jeli jsme autem a měli dost času na sdílení. Přišla i řeč na radost. Je jeho touhou zažívat radost. Stálou radost. Pokud zažíval soustavnou radost, pak to bylo vždy jen několik dní v kuse a pak se ztratila. Po čase se to opakovalo a tak stále dokola. Písmo nám mluví o stálé radosti.
Přitom mne napadlo: „Jak chválili Pavel a Silas Pána. Byli ve vězením, zbičováni, přikováni ke skále, seděli v moči a výkalech, ve tmě. Nevěděli, jak dlouho to bude trvat. Začali chválit Pána. Jak? Bylo to plné radosti? Osobně si myslím, že jejich chvála byla vzdáváním díky Pánu za život, za jeho přítomnost v něm, děkováním za to jak je dobrý a skvělý Bůh. Vyznáváním své lásky k němu. To nemůže být přece smutné. V takové chvále musí být radost, aby to byla opravdová chvála, aby to bylo uctívání.
Bůh přebývá ve chválách svého lidu. Občas, nebo spíše často se setkávám ve chvále spíše s vyprávěním příběhu, pocitů. Písně směřují více k lidem než k Bohu. Je málo chval, které mluví přímo k Pánu. Které ho skutečné uctívají a děkují mu za jeho lásku, říkají jak ho máme rádi, jak ho milujeme. Milujeme jen tak, protože je a je úžasný, velký, mocný a plný lásky. Že nás stvořil a my můžeme být teď s ním.
Radost ze života (s Bohem), je spojená s vděčností a láskou k Bohu a jejím vyjádření, směrovaném přímo k němu. Pokud to v našem životě je, pak máme i radost ze života, můžeme nejen Pánu sloužit, ale také si život s Pánem tady na zemi užívat. Pokud to není, pak v takových chvílích bychom nejraději již byli z tohoto světa pryč u Pána, abychom mohli radost zažívat. Bůh však má pro nás tady ještě mnoho úkolů. Mnohé nejsou lehké a přinášejí protivenství okolí, někdy se před nás staví mnoho překážet…, přesto pokud budeme děkovat Bohu za život, za naše stvoření, budeme vděčni a budeme mu to dávat najevo (například radostí z toho), zjistíme že se začínáme pohybovat v úplně jiném prostředí. Najednou budeme spíše nad věcí, i když naše situace bude podobná té Pavlově a Silasově.
Život je dar od Boha. Nenarodili jsme se náhodou. Ďábel udělá vše, aby se ti život zdál hořký, těžký, plný trápení. To není Božím záměrem pro tvůj život. Začni za něj Bohu každý den děkovat, řekni mu jak jsi rád, ráda za to, že ti dal život a můžeš teď prožívat jeho lásku a být s ním.
Bez tohoto života, bychom nikdy nemohli poznat tak skvělého tátu, jakým je náš Bůh. Máme za co být vděční, máme za co děkovat a hlavně máme důvod ke stále radosti.

Jaké je Boží myšlení? Nebeský Otec nám zanechal v Písmu mnoho tajemství. Ne vždy to jejich „rozlousknutí“ je pro nás životně důležité. U Adama víme, kolika let se dožil, ale kolik mu bylo, když ho Bůh stvořil? Stvořil ho dvacetiletého, třicetiletého nebo měl více let? Jak potom Bible počítá jeho věk? Myslím, že právě toto patří k těm tajemstvím, které nemusíme za každou cenu odhalit.
Bůh nám však v Písmu zanechal dost jiných věcí, při jejichž zkoumání můžeme více poznávat jeho osobu, jeho myšlení a charakter.
V těchto dnech (ale nejen v těchto) řešíme konflikty mezi skupinami věřících ve sboru. Většinou jde o to, kdo může sloužit ve chválách, kdo se může veřejně modlit apod. Mnohé jsou velmi opodstatněné. I když dochází i k násilnému řešení problémů, nic se nedá zatím srovnat s úkladnou vraždou krále Davida a jeho smilstvem se ženou toho, kterého pak nechal zabít. Ano David byl potrestán, z jeho domu nevyšel pak meč, přišel nejen o narozené dítě ze smilstva, ale postupně i další tři syny a dcera se mu psychicky zhroutila. Přesto však Bůh ani jednou nepomyslel na to, že by Davida odvolal z poslání, které mu dal. Stačilo mu, že David si uvědomil svoji chybu a učinil pokání. Myslím si, že všichni věděli, co David udělal, ale ne všichni viděli jeho pokání, ne všichni viděli, co pak prožíval a jak volal k Bohu.
Když přemýšlím nad tímto životním příběhem, vidím, že Božím záměrem není člověka odvolávat ze služby, do které ho postavil, ale dovést ho k pokání, ke změně života a tím i následně ke kvalitnější službě, službě podle Božích měřítek. Bohu je jedno, co na to říkají jiní. Bůh je věrný svým slovům a zaslíbením. Tak zůstal věrný i slovům a zaslíbením, které dal Davidovi.
Nám však to jedno není. My bychom hned každého odvolávali, chceme za každou cenu vidět pokání. Nejraději, aby to pokání dělal před námi. Chceme vidět trest…
Nějak zapomínáme, že do služby ustanovuje Bůh, ne my.
Jen Bůh může člověka odvolat. Ne člověk.
Neznamená to, že souhlasím s hříchem, že lidé mohou žít neustále v hříchu a sloužit… Ne,  určitě s tím nesouhlasím, Jen chci připomenout, že budeme posuzování podle toho, jak sami soudíme. Mnohokrát jsem viděl a na svém životě zažil, že když voláme po odstoupení někoho pro to, co udělal, nebo ho za to soudíme, pak jsme sami konfrontování se stejným hříchem v našem životě. Často zjistíme, že jsme na tom hůře než ten, kterého jsme nechtěli nechat sloužit, nebo jsme po jeho odvolání v srdci, v myšlení nebo ústy volali.
Některé věci patří Bohu a u některých Bůh chce, abychom je sami řešili. Proto potřebuje moudrost, spravedlnost a milosrdenství místo soudu.

Současná situace s utečenci, jejich pobíhání po Evropě sem a tam, tam a sem, povede k pokusům zavést poprvé čipy právě pro tuto skupinu osob. Můžeme očekávat první návrhy v EP. Nebudou prosazeny, ale již se bude o nich dál veřejně mluvit a lidé si na toto téma zvyknou a budou přesvědčování o jejich užitečnosti.
Je to prorocké nebo je to jen má dedukce. Nevím. Vnímám jen, že právě tato situace s utečenci otevře veřejnou debatu o čipech pro evidenci lidí. I když čipy a vše pro jejich použití je již připravené, doposud se neprověřilo veřejné mínění. Teď ta doba nastává.

Utečenci v České republice, ale i na Slovensku vyvolávají silné emoce. Můžeme slyšet různé názory na to, koho vpustit  a koho již ne. Emoce můžeme měřit podle toho, jak daleko bydlím od záchytného táboru. Čím blíže bydlím, tím větší emoce situace ve mne vyvolává. Pokud bydlím hodně daleko, pak se možná zapojím jen do diskuze, něco si vyslechnu, no a uvidíme, co s tím politici udělají. Nás se to přece tak moc netýká.
Každá vzdálenost od uprchlického tábora je u nás jen malou vzdáleností, proti tomu, z jaké dálky uprchlíci přichází. Je to tak malá vzdálenost, že by mne to nemělo nechat chladným.
Sám jsem dlouho přemýšlel, jaký postoj mám zaujmout. Přicházely mi na mysl různé postoje, které měly svá pro a svá proti. Byly opodstatněné, měly svou logiku. Přesto jsem věděl, že to není ono. Tak jsem hledal u Pána. A dostal jsem toto:
“ Pokud máš strach o život, pak budeš proti přistěhovalcům. V tom lepším případě budeš chtít povolit vstup pouze pronásledovaným křesťanům. Pokud ti jde peníze, budeš proti přistěhovalcům, hlavně těm, o kterých si myslíš, že je nikdo nepronásleduje, ale jen se chtějí mít lépe.
Pokud ti jde však o růst Božího království, zavoláš haleluja, Pane, jak mohu pomoc, při zvěstování tvého jména těmto lidem. Tu jsem použij mne.“
Díky tomuto stěhování se dnes každý křesťan může stát misionářem a nemusí jed do Sýrie, Afganistánu, Iráku,… . Bůh ti je přivedl až domů. Máme ten nejlepší nástroj na to, jak řešit tento „problém“. Máme Krista. Možná jsi snil o tom, že budeš misionářem, dostal jsi to jako zaslíbení, možná si tiše záviděl těm, kteří odjíždějí na  misie. Teď se ti to může vše naplnit. Modli se za to, jak se máš zapojit do této novodobé misie. Každý má právo slyšet evangelium. každý má právo slyše o Ježíši. Tak tomu nebraň, planou diskuzí, ale zapoj se.
Tam odkud přichází tuto šanci slyšet o Ježíši mnozí nemají.

V televizi jsem viděl a slyšel rozhovor s jedním z utečenců, kteří se snažili překročit řecko-makedonskou hranici. Bylo vidět záběry, jak se jim policie a vojáci snaží zabránit proniknout do Makedonie. Když se uprchlíkům nepodařilo přejít po cestě, zkoušeli to jinde, když je chytili, zkouší to znovu a znovu, až se jim podaří utéct. Vojsko a policie proti nim používá slzné a ohlušující granáty.
Den před tím ukazovali záběry z maďarsko-srbské hranice, kde byl natažen ostnatý drát. I ten pro ně nebyl problém překonat. Proč?
Ten muž, s kterým natáčeli televizní šot to řekl jasně: “ My utíkáme ze země, kde kolem nás vybuchovaly opravdové granáty, zabíjely lidi kolem nás, lítaly nám kolem hlav smrtící střely, Umírali lidé kolem nás, naši přátelé, rodina. Před tím utíkáme (před smrtí) a tady si někdo myslí, že nás zastaví slzný nebo ohlušující granát, který nám nemůže ublížit.“ Tak nějak to ten muž říkal.
On ví z čeho utíká a také ví kam. Má naději a víru, že v Evropě bude ochráněn před válkou on i jeho rodina. Jejich vysněnou,  zemí je Německo nebo Anglie a udělají proto všechno, aby se tam dostali. Prožívají strádání, častou jsou okradeni a podvedeni převaděči, nemají se kde umýt, často co jíst i pít. Mají sebou malé děti. Mnoho lidí je nenávidí a je proti nim a brání jim v cestě. Přesto je nic z toho neodradí od cesty k cíli. Mají cíl. Mají naději bezpečnějšího života. Mají touhu se tam dostat a získat ho.
Mají víru, že se tam dostanou.
Přečtěme si jedenáctou kapitolu Židům. Budeme číst něco podobného, ale ještě těžšího. Budeme číst o víře těch, kteří byli kamenováni, řezáni pilou. O naději a víře těch, kteří nikdy neuviděli naplnění zaslíbení, nedošli do cíle, abychom mohli vejít i my,  přesto jejich naděje a víra neselhala. Šli kupředu a přemáhali lvy, nepřátele a situace. Protože věřili, že jednou přijde Mesiáš, který připraví cestu do Božího království. Měli zaslíbení a touhu po Božím království.
Jak je to s námi. Jak velkou máme touhu po Božím království. Co jsem ochotni všechno překonat na cestě k němu. Co jsme ochotni obětovat. Pohodlí? Peníze? Své plány? Svou pověst? Svoji ješitnost? Kdyby my křesťané měli takovou touhu po Božím království, jako mají dnešní utečenci po bezpečném životě, vypadala by a žila by církev úplně jinak.
První verše dvanácté kapitoly to říkají jasně: „Proto i my, majíce kolem sebe tak velký oblak svědků (z 11.kapitoly), odložme veškerou zátěž a hřích snadno nás ovíjející a s vytrvalostí běžme závod, který je před námi. upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši, který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, a sedí po pravici Božího trůnu.“
Čím více ochabuje naše touha po Božím království, kdy si říkáme, Pán to nějak zařídí, nějak to dopadne, tím více se na nás přilepuje hřích, trápení, starost, protože místo, abychom hleděli k „NEBI“, hledíme na zem a na pozemské věci. Místo, abychom utíkali, běželi do zaslíbené země, do odpočinutí, necháme se znovu dohnat a pohltit starým životem, protože jsme se na cestě nechali zastavili překážkami.  Protože jsme se začali ohlížet zpět po starém životě.
Modleme se, aby Duch svatý znovu v nás rozhořel oheň touhy po nebeských věcech a udržujme si tento oheň naděje a touhy.

Vypadá to, že se stále vracím k osobnímu vztahu s Bohem, Kristem a Duchem svatým.  Ne nevypadá, ono to tak je. Bez úzkého obecenství nemůže fungovat „víra, která hory přenáší“.
Den co den slyším od lidí : „Já věřím v Ježíše“, „Já věřím v Boha“.
Přesto životy těch lidí jsou v troskách, sami jsou pod nejrůznějšími vlivy tohoto světa. Hádají se, perou se tak, že hrozí zabití, jsou plni nemocí a strachu. Jiní říkají, věřím, ale vzápětí mi odpoví, že to, či ono pro ně Bůh nemůže udělat, nebo v nich proměnit
Jak je to s námi. Můžeme říct, věřím, ale pak dodávám, no na toto zase tolik víry nemám, no ale stojím na tom.
Většinou, když slyším od někoho „já věřím“, je tím myšleno, že věří v existenci Boha, Krista. Někteří tím, říkají, že dali svůj život Kristu. To je ale vše. Satan také věří , že Ježíš je. On to ví a zná ho. Přesto mu to nestačí. Skončí nakonec v ohnivém jezeře, v pekle, které je pro něho připravené.
Co tím chci říci. Zamysleme se, kde se vzala naše víra v Ježíše Krista. Nezjistíme, jak se to stalo, protože naše víra v Ježíše je nám vložená do srdce Bohem. Ježíš říká, že k němu nemůže nikdo přijít, není-li mu to dáno od jeho Otce. Proto, když uvěříme, nemůžeme se té víry vzdát. Možná nevěříme v uzdravení, duchovní dary apod., ale nemůžeme se vzdát víry v Ježíše. I když bychom od něho odešli, pořád to zůstane v nás, že Ježíš žije. Náš život již nebude jako před tím, než jsme tuto víru získali. Je to víra Boží.
Bůh ví jak je nestálé naše srdce – nevěrné. Proto nás přivádí k Pánu svou vírou. Naše víra dlouho neobstojí. Brzy selhává podle toho, co vidí, je pod vlivem našich zkušeností apod. To platí nejen pro víru v existenci žijícího Ježíše, ale také pro další život po našem obrácení. Potřebujeme žít z Boží víry, ne naší.
Tak stejně potřebujeme mít víru od Boha do všech ostatních věcí. Nestačí na to naše víra, která podléhá okolnostem kolem nás, potřebuje víru Boží, Víru od Boha do situací, které prožíváme. Tu můžeme získat skutečně jen v úzkém obecenství s Bohem, Ježíšem (Duchem svatým). Když budeme mít víru od Boha, změní to totálně náš život. Od charakteru, přes zdraví až po službu.
Poznej pravdu a pravda tě vysvobodí. jaká je pravda o tvé víře. Je to tvá víra, kterou se před sebou snažíš tlačit, a která často selže, nebo máš víru od Boha? Boží víra (víra od Boha) dokáže přenést hory, změnit situace, změnit charakter, uzdravit ….

Stává se mi, že když Bůh vyřeší nějaký problém, uvidím obrat k lepšímu v rodině, ve službě a podobně nějak postupně se vytratí moje modlitby a zaměření na tu, či onu oblast. Musím se přinutit, abych se k tomu pravidelně vracel. Jsou věci, které jsou skutečně jednorázové, které nepotřebují stálé a vytrvalé modlitby, ale je mnoho věcí, které vyžadují naši vytrvalost a věrnost. Jednou z nich je právě rodina.
Stejně jako dlouhodobě nepříznivá situace beze změny, tak i dlouhodobě příznivá situace bez problémů, otupují náš duchovní „bystrozrak“. Nějak přestaneme vidět na jedné straně naději, na druhé straně nebezpečí.
Pavel Píše: „V modlitbě buďte vytrvalí, buďte v ní bdělí“ (Kol 4:2)
a jinde píše: „Proto nespěme jako ostatní, ale buďme bdělí a střízliví…střízliví, oblečeni v pancíř víry a lásky a v přilbu naděje spasení.“ (1Te 5:6-8)
Pokud se necháme uspat, ztratíme možnost obrany a necháváme volné pole nepříteli. Vzbudíme se, když již je pozdě a pole je zabrané nepřítelem.
Když hovořím, nebo poslouchám své sourozence v Kristu, často jen slyším: „Modlil jsem se a Bůh mi pomohl.“ Nebo : „Modlím se za to a za to, aby mi Bůh učinil.“ „Volám k Bohu aby to již skončilo (nebo začalo)“ „Bůh mě má rád, protože vyslyšel moji modlitbu za práci“. A tak nějak podobně. Stále dokola. Většinou jsou to lidé, kteří stále s něčím bojují, řeší problémy. Nikdy od takových lidí neslyším  něco v tomto smyslu: : „Mluvil jsem s Bohem a řekl jsem mu, jak ho mám rád. Cítil jsem jak mne objímá. Najednou jsem věděl, že mne nikdy neopustí. To si nesu teď dál.“ Nebo něco podobného. Právě takový vztah nám pomáhá v dobách zlých i dobrých si udržet duchovní bystrozrakost, bdělost a vytrvalost.
Včas jsem schopni slyšet Boží varování a s jeho pomocí zůstávat věrní i v dobách zlých a vytrvalí i v dobách, kdy máme pokoj.
Je to velmi osobní vztah, který nás udržuje ve vroucí a vytrvalé modlitbě. Pokud tento vztah mizí, mění se naše modlitby v rutinu bez Boží moci a později se pomalu začnou vytrácet.
Tam, kde končí naše touha udržet tento vztah, přichází duchovní spánek nebo stereotyp a dáváme možnost a prostor nepříteli.
Proto buďme bdělí a udržujme vztah a touhu po něm, po Bohu samotném.

Nikdy jsem nehrál počítačové hry. Pozoroval jsem však ty, kteří je hrají. Se sluchátky na uších žijí v jiném světě. Křičí, pláčou, smějí se, zlobí se a nadávají někomu, kdo v místnosti není. Jsou vtaženi do jiného světa. Když skončí, dost dlouho jim trvá, než se orientují v realitě. Někteří žijí svou počítačovou postavu, i když již hru nehrají. Pokud mohou, rychle se vrací do světa hry. To nejhorší je, že hry jsou většinou z démonického prostředí nebo válečné. Čím dál tím více je těch, kteří přeberou ducha hry a začínají se chovat v životě stejně jako bytosti ve hře. Včetně zabíjení lidí.
I když je to jen „počítačová hra“

Přemýšlel jsem nad tím, jaké by to bylo, kdyby někdo připravil hru:
„Božího království“. Asi by pak po světě běhalo mnoho Davidů, Eliášů, Petrů a Pavlů, nějací andělé. Vystupovali by tak, ale nebyli by to oni ani duchem ani charakterem Božích dětí. Byla by to jen hra přenesená do reálného života. Byla by to jen lež, stejná jako ta, na kterou láká ďábel.

Boží království není hra, je realitou. Ale je potřeba ho prožít. Ne tak jako v počítačových hrách. Skutečně, reálně ho prožívat. Ne jenom o něm slyšet vyučování, ale prožít jeho přítomnost, jeho závdavek tady na zemi. Mnoho věcí se jako křesťané snažíme naučit, vysvětlit, mluvíme o nich, ale neprožili jsme je. Neprožili jsme je hluboko v srdci, v duchu, ale i v těle. Potřebujeme prožít, že naše tělo je nádobou Ducha svatého. Musíme to prožít reálně. nestačí říct věřím tomu, protože jsem to četl v Písmu. Potřebuji říct: „Mám to. Zažívám to fyzicky i duchovně každý den“ Musíme prožívat jeho přítomnost v našem životě, je naším partnerem na celý život. Pak začneme chodit v Duchu svatém.
Potřebujeme prožít, že v Ježíšových ranách jsme uzdraveni a budeme uzdraveni, budeme děkovat za naše tělo a žehnat mu.
Každou nemoc budeme odrážet skrze toto prožití.  Potřebujeme hluboce prožít, že jsme se narodili z Boha a jsme spoludědicové Božího království. Pak nás nic nebude trápit, co nás trápilo po celý život. Nebude nás nic ponižovat a urážet, když prožijeme, kým jsme se stali vztahem s Bohem, přijetím oběti Ježíše Krista a vedením Duchem svatý. Narozením se z Boha.
Je to prožívání těchto věcí.
Je něco jiného číst o tom, jak se řídí loď na moři, nebo ji sám na moři řídit. Je to nepopsatelný rozdíl. Potřebujeme zažívat, ne vědět. Potřebuje vše s Bohem prožít, ne o tom slyšet. Bůh nám to skrze přítomnost Ducha svatého v nás umožňuje. Neboj se jít do toho. Zavolej: „Bože chci prožít život s tebou, chci zažívat další věci života s tebou Duchu svatý.“

Miluji rajskou omáčku. Takovou obyčejnou, českou z hovězího vývaru. Ale každá hospodyňka ji dělá asi trochu jinak. V každé restauraci chutná jinak. Jedno však všechny rajské omáčky, pokud to jsou rajské omáčky, spojuje. Hřebíček, bobkový list a hovězí vývar. Jedl jsem jednou rajskou, která byla bez těchto ingrediencí. Byla to rajská omáčka a nebyla. Stále ji něco chybělo. Nechtěl jsem urazit, proto jsem dojedl. Nejedl jsem ale rajskou, jedl jsem spíše „kečupovou“. Prostě do rajské patří mimo jiné hřebíček a bobkový list, pak to má ten správný šmrnc, tu správnou chuť Pokud je z vývaru, pak má i svoji sílu. Pak je to rajská, jak má být.

Nikdy jsem si nedělal osobní statistiky o tom, kolik lidí jsme přivedli k Pánu, protože to bylo především dílo Ducha svatého. jedno jsem si však za roky všiml. Byl velký rozdíl v duchovním růstu mezi těmi, kteří měli dar jazyků a těmi, kteří tento dar nepřijali, nebo nezačali používat. U těch, kteří tento dal nevyužívali, to bylo jako s rajskou omáčkou bez hřebíčku a bobkového listu. Měla tu správnou barvu, hustotu, byla to „rajská“, přesto ji něco podstatného chybělo. Byli to křesťané, věřili v Ježíše, vyznali Ježíše jako Pána, činili pokání, četli Písmo, modlili se a také často, ale přesto tam něco chybělo. Byli ochotní pomáhat, ale něco tam chybělo. Vůně a chuť hřebíčku a bobkového listu a moc vývaru . Vůně, chuť a moc Ducha svatého.
¨Ti, kteří tento dar přijali, neměli možná úplně tu správnou barvu rajské, procházeli nejrůznějšími kotrmelci, lítali nahoru a dolů, ale kdybych tyto dvě skupiny porovnal po roce, nebo třech letech, pak by bylo ve většině případů vidět obrovský rozdíl v duchovním růstu mezi těmito dvěma skupinami věřících.
Ti, kteří se modlili v jazycích byli mnohem dál, než ti, kteří se tohoto daru báli, zavrhli ho, nepřijali, nebo přestali používat.
Proč tomu tak je? Písmo o tom říká toto: „Kdo prorokuje buduje církev, kdo se modlí v jazycích buduje sám sebe.“ (1.Kor.14) A na jiném místě je Pavel píše: „Stejně tak i Duch se spolu s námi ujímá naší slabosti. Vždyť my nevíme, jak a za co se máme modlit, ale sám ten Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit slovy.“ (Římanům 8)
Z mé zkušenosti (i osobní) mohu potvrdit. že je to pravda. Neboj se tohoto daru. Pokud ho máš, modli se v jazycích, modli se nahlas, aby tvé ucho (tělo) slyšelo. Modli se potichu nebo v duchu, když jsi v situaci, kdy nemůžeš nahlas. Ale modli se v jazycích. Pak společně se čtením Písma a obecenstvím, jsi budován a duchovně porosteš.

Minule jsem psal o dvou bratrech, kteří se nikdy nebyli schopni naučit číst a psát, a kteří mají i jiná postižení. Psal jsem o tom, že Bůh jim vynahradil čtení Písma, známostí jeho samotného, přítomností Ducha svatého a velmi bohatým modlitebním životem.
Nám ostatním, kteří jsme měli milost k tomu se naučit číst a psát, dal Písmo.

Znal jsem člověka, který si dokupoval do knihovny knihy podle hřbetů knih. Tak, aby mu esteticky seděly  do volného místa v knihovně. Kupoval v knihkupectví i v antikvariátě, ne podle obsahu, ale podle desek, do kterých byly svázány. Také jsem měl možnost poznat člověka, který měl doma mnoho vědeckých knih z různých vědních oborů. Když k němu člověk přišel, připadal si, že navštívil nějakého velkého vědce. Majitel těch knih však žádnou z nich nepřečetl.Četl raději detektivky, ale díky své knihovně si myslel, že vypadá vzdělaně.
Možná se teď nad tím člověkem pohoršujeme, ale znám pár domácností, kde je podobně uprostřed knihovny velká kožená Bible, aby návštěva hned poznala, že je u křesťanů. Při rozhovoru s domácími zjišťuji, že ji vlastně nikdy z knihovny nevytáhli, jen při stěhování.
Poslední dva roky poznávám mnoho křesťanů, kteří nikdy nepřečetli Bibli. Dokonce ani Nový zákon. Znají jen příběhy z kázání a vyučování. Pak si je sami ve své mysli různě přepracovali, podle vlastní „potřeby“. Přestože umíme číst a pravidelně čteme různé časopisy, letáky, denní tisk, Bibli nejsme schopni číst pravidelně. Nejsme schopni se přinutit, najít si čas, vzpomenout si, mít večer ještě sílu na čtení … . Již to samotné znamená, že je to pro nás důležité, protože satan dělá vše pro to, aby nám čtení Písma znemožnil. To je znamením, že je to pro nás životně důležité. Písmo má moc nás proměňovat, i když některým částem nemusíme rozumět, nebo mohou být pro nás naprosto nezáživné a nicneříkající. Přesto postupně proměňují naši mysl, vrývá se do našich srdcí. Bůh nám zaslibuje, že nám Duch svatý připomene vše, co nás naučil. Učí nás i skrze čtení Písma. Jak nám může připomenout Duch svatý verše, když jsme je nepřečetli?
Lidé dělají občas chybu v tom, že se snaží ihned Bibli studovat. brzo jim dojde trpělivost a končí. Končí i se čtením. Je to moc náročné. Možná patříš mezi ně i ty. Doporučím ti začíst číst Bibli jen tak. Od začátku. Moc nepřemýšlet, jen se nechat unášet příběhy a Božím jednáním s člověkem. To, čemu nerozumím, nebo mne zdržuje od příběhů (seznamy jmen, rodokmeny, obětní obřady apod.) vynechej. Pokračuj v příbězích, tak jak jdou za sebou. Budeš poznávat jak se lidem Bůh dával poznat a i zároveň se bude dávat poznat i Tobě. Až přečteš příběhy, pak postupně budeš poznávat i smysl Žalmů a dalších knih a kapitol v Písmu.
Sám jsem dělal na začátku chybu, že jsem četl ty „moudré knihy“ jako Kazatel a Přísloví, protože jsem toužil být moudrý. Přiznávám, že ani po přečtení Kazatele jsem moudrý nebyl, ani jsem necítil, že bych moudrým začínal být. Nějak mi ušlo, že moudrost má počátek v bázni před Hospodinem. Když jsem později četl příběhy lidí Starého zákona, poznával jsem více Boha a přicházela touha po jeho větší přítomnosti v mém životě.  S touhou přicházela i bázeň.

Setkal jsem se v naší službě s dvěma muži, kteří byli zdravotně postiženi. Jsem Bohu vděčný, že mi je přivedl do cesty. Neumí psát ani číst, jsou dospělí. Jeden je již v důchodovém věku, druhý je mladší. Jeden bydlí sám, ale dochází za ním příbuzní mu uvařit, apod. Dlouho se o něho musela starat maminka, než se osamostatnil. Téměř neslyší.
Druhý chodí za pomocí francouzských holí a nemůže zůstat nikde bez doprovodu. Velmi silně zadrhává. Mají mnoho společného.
Oba jsou členy církve. Každý úplně jinde.
Viděl jsem velké množství postižených, ale tito dva jsou snad těmi nejšťastnějšími lidmi. Jsou plni radosti i elánu. Nikdy jsem je neslyšel reptat na svoji situaci, nikdy jsem je neslyšel závidět druhým, nikdy jsem je neslyšel se litovat. Chtějí pomáhat a pomáhají, pokud jim to jejich postižení dovolí. Vždy jsou přívětiví.
Naopak oni by mohli mít důvod si stěžovat na život. Nedělají to.
Mnoho těch, kteří jsou v podobné situaci to dělají. Dělají to i ti z nás, kteří nejsme postiženi jako oni. Čím to je?
1. Oba znají osobně Ježíše. (Je mnoho těch, kteří věří, ale oni se s Ježíšem znají osobně)
2. Oba chtějí s Ježíšem trávit co nejvíce času. Těší se z toho.
3. Jejich modlitební život je bohatý. (Jsou to hodiny modliteb denně)
I když nečetli Bibli, mají větší poznání duchovních věcí než mnozí znalci Písma. Jsou dětsky jednodušší. Někdo, kdo je vidí poprvé, se hned snaží z nich vymítat démony, vkládat na ně ruce a modlit se za uzdravení. Oni jsou však šťastni, plní Ducha, a prožívají své dny s Pánem na modlitbách. (I když je nikdo neučil modlit se a nečetli různá vyučování o modlitbě, jsou jejich modlitby mocné a jsou v nich věrní) Nemají důvod ke změně. Mají všechno, co potřebují. Přítomnost Pána. Přestože se nikdy nebyli schopni naučit číst a psát mají zvláštní moudrost.
To mají společné a zároveň se tím odlišují od podobně postižených (nejen postižených) lidí. Věřím a vím, že jejich radost, pokoj, spokojenost přichází skrze jejich neustálé spojení s Pánem. Jsou věrnými modlitebníky. Když se nikdo nemodlí, oni se budou modlit.
Na nich si připomínám, že nezáleží na tom, jak kdo je zdravý ať fyzicky, nebo mentálně. Nezáleží na situacích, do kterých nás život zavál. Důležité je být ve vztahu s Ježíšem, zůstávat na modlitbách a člověk může prožívat šťastný život v každé situaci.
Možná by měli vkládat ruce oni na nás a modlit se za nás, než my za ně.
Osobně jsem rád, že jsem na jejich modlitebním seznamu.

Několikrát jsem mluvil o tom, jak jsem po uvěření bojoval s kouřením (nejenom s ním). V mém vyprávění jsem nikdy nezapomněl uvést, jak jsem v sobotu pral své oblečení, abych nebyl v neděli cítit kouřem. Jak mne tlačilo k zemi, že jsem byl posuzován podle toho jestli kouřím, nebo ne. Teprve, když jsem přestal být závislí na tom, co si o mne lidé myslí, jsem mohl vnímat to, co si myslí nebo cítí Ježíš. Nakonec jsem „sám“ došel k tomu, že nemohu Pánu sloužit s cigaretou na rtu. Mohl jsem pak k němu skutečně volat. A přišlo vysvobození.
Vždy, když jsem o tom mluvil, mluvil jsem o tlaku ze strany církve jako o něčem, co nebylo moc dobré. Teprve po letech jsem si uvědomil, že pohled mých věřících sourozenců byl silou, které mne stále upozorňovala na to, co není dobré. Díky tomu, jsem mohl projít vysvobozením z toho, co si o mne lidé myslí, přijít před Pána, ne proto, že mi to říkají lidé a já bych se chtěl mezi ně zařadit, ale pro Pána samotného. Bez jejich napomínání, bych však k tomu nedošel. Ať to vypadalo v mých očích různě, byl to tlak, který mne někam nakonec posunul.
Proč o tom píši? V Listě Židům (10:25) ¨jsme vyzýváni k tomu, abychom nezanedbávali společná shromáždění, nebo je neopouštěli. Mnohé z nás to může přivést k přemýšlení o vzájemné lásce, pomoci, síly sjednocené modlitby  … Tento verš však pokračuje, ale většinou se pokračování necituje. Je to: „ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův“
Kde jinde bych měl slyšet pravdu a pravdu o sobě samém, než ve společenství Kristovy církve. Kde jinde bych měl přijímat napomenutí, než tam. Kde jinde mohu mít jistotu, že je to z lásky.
Možná proto se někteří z nás tak bojí a nechce se jim do společenství, nebo je střídají. Protože nechtějí slyšet napomenutí, nechtějí slyšet pravdu o sobě, aby nemuseli nic v sobě řešit.
Já mohu děkovat za všechny ty, kterým nebylo jedno, jak žiji.
Možná se vyhýbáš společným shromážděním a máš proto plno výmluv, ale pravda je spíše v tom, že si libuješ žít ve lži o sobě a v neochotě jednat se svými vlastnostmi, zlozvyky a hříchem.
Překonej to, běž. Poslouchej a jednej se svým životem. Tam, kde tě napomenou, se i za tebe modlí. Tam, kde si myslíš, že tě jen kritizují, tě milují a touží po změně v tvém životě. Není to jen z nich samotných, je to tělo a z těla  Kristova..

Když jsme sloužili v Ostravě, spolupracovali jsme s jedním věřícím, který měl velké encyklopedické znalosti. Dělal různé přednášky po církvích, také kázal. Měl pouze jedinou chybu. Nebyla vidět u něj láska k lidem. Vypadalo to jako by miloval jen ty, kteří mu klepali na ramena, nebo které si sám vybral, že je bude mít rád. Pokud ho člověk upozornil na nějakou chybu, měl hned po ruce pořekadlo, které stále opakoval: „Starého psa novým kouskům nenaučíš“. Pak dodával: „Já se již nezměním, na to jsem již starý“ (V té době mu nebylo ani čtyřicet). Byl to typický druh člověka, kterému se říká „samorost“. Když přišla řeč na Boží proměňující moc, jeho slova byla: “ Co je v Bibli, je v Bibli, ale život je jiný.“ Pak dodal své známé: „Starého psa…“
Nevím, jak je to se starými psi, ale vím jak je to s člověkem, i kdyby byl hodně starý. Vím, že Ježíš zemřel za každého. Vím, že jeho oběť a víra v ní nás přenáší do rodiny Boží, že jsme se stali spoludědici Božího království, že v Kristu máme ano na všechna zaslíbení, které dal Bůh člověku. Vím, že již nepatříme světu, ale Bohu. Vím, že Bůh pracuje svou mocí na naší proměně do podoby Ježíše Krista. Vím, že staré pominulo. Vím, že nemožné je u Boha možné. Vím a prožívám, že Bůh mě drží a nikdo mne nemůže vyrvat z jeho ruky. Vím, že mne nic, vůbec nic nemůže odloučit od lásky Kristovy. Jak to vím? Věřím tomu, co Bůh zaslibuje v Písmu. Zažívám to ve vlastním životě. Vidím to kolem mne na životech mnoha jiných bratří a sester.
Bůh nejen může naučit „starého psa“ novým kouskům, ale on dokonce chce, změnit jeho celý život. Nejen změnit, ale obnovit sílu, radost, naději, obnovit mládí tak, jako se obnovuje mládí orla.
Možná ty sám to nechceš, libuješ si v sebelítosti, nebo se nechceš vzdát starého života. Možná jsi jen zavalen břemeny své minulosti, svého dědictví (dědictví zklamání, dědictví nenaplněných přání, dědictví různých názorů na tebe, které lidé vyřkli…..), které za sebou vlečeš a nevidíš Boží zaslíbení, nevidíš, Boží ruku, která chce sundat ty zděděné šutry, které neseš na zádech , a které tě stahují k zemi. Chce ti místo nich dát své dědictví, dědictví jeho dětí, dědictví své slávy, dědictví pokoje, dědictví uzdravení, dědictví života bez prokletí, slavné dědictví těch, kteří vešli do jeho vůle. Dědictví, které místo aby tě tlačilo k zemi, má moc pozvednout tvůj pohled k Božímu království.
Věřím, že Boží slovo a jeho moc může naučit i starého psa novým kouskům.
Natož neustále proměňovat a pozvedat mne i tebe.

Oči vidí lva, víra Danielova anděla.
Oči vidí bouři, víra Noemovu duhu.
Oči vidí obry, víra zaslíbený Kanán.
Tvé oči vidí tvé selhání. Tvá víra vidí Spasitele.
Tvé oči vidí  provinění. Tvá víra vidí jeho očišťující krev.
Tvé oči vidí tvůj hrob. Tvá víra vidí město, jehož stavitelem je Bůh.
Tvé oči se dívají do zrcadla a vidí hříšníka, který opakovaně porušil svůj slib. Ovšem tvá víra vidí v zrcadle toho, kdo byl ztracen, ale nyní zde stojí v novém oděvu, na ruce má prsten milosti a na tváři ještě cítí polibek svého Otce.
(Max Lucado)

V Římanům v 8. kapitole se dovídáme, že je to Duch svatý, který dosvědčuje  našemu duchu, že jsme Božími dětmi. Ne naše tělo, ne naše duše a její pocity. Ne náš rozum. Ale jen Duch svatý. Také nás nabádá, abychom žili Duchem, že pak nezhřešíme.

V jedné romské osadě  se v tomto týdnu pohádali do krve lidé, kteří o sobě mluví jako o božích dětech a chodí do sboru. Do krve to znamená, že skutečně tekla krev. Lidé byli dobiti, někteří polití horkou vodou, jiní biti lopatou. Bylo to tak silné, že tam musela  zasahovat jednotka rychlého nasazení a ještě další den tam hlídat.
Co mám v tom vidět? Mé oči mohou vidět provinění, selhání, tělesné jednání, démonické jednání, ostudu pro církev, pro Ježíše… Má víra však vidí naději k hlubokému pokání, ke změně, k odpuštění, které tam po mnoho let chybí. Má víra vidí Otcovu milost, která se o to více rozprostírá tam, o co více je místo plné hříchu.

Ne vždy musí téct krev, abychom viděli provinění, selhání svoje i jiných, církve. Díváš se na to očima? Nebo vírou?
Ptej se, co říká tvá víra. Pokud budeš vidět jen očima, mohlo by se stát, že tvé vztahy neobstojí stejně jako v té osadě. I když nikoho nevezmeš lopatou po hlavě, budeš uvnitř na tom stejně jako ten, co tu lopatu držel, nebo ten, kdo ho provokoval, protože ústa ovládala duše se svými pocity a neodpuštěním. Akorát to bude skryté uvnitř a bude to vycházet skrze soud a pomluvu. Možná skrytou nenávist, neodpuštění. Budeš jako oni. Místo aby viděli vírou, viděli věci pouze očima svých emocí a neodpuštění.

Choďme Duchem. Ne podle toho co vidí naše oči. Vždy, když se nás bude něco dotýkat, volejme k Duchu svatému, aby jsme to mohli vidět jeho očima, očima víry a zvládli to jeho mocí a jeho vedením. Pak můžeme obstát.

O několik veršů dál, za  příběhem s najatými dělníky na vinici, můžeme číst o prosbě matky bratrů Zebedeových, která žádá pro své syny u Ježíše místo po levici pro jednoho a po pravici pro druhého.
Protože bratři byli u toho, ptá se jich, jestli mohou pít stejný kalich jako on. Oni ihned odpovídají, že mohou. Ježíš zde pak říká, že to, kdo kde bude postaven je na nebeském Otci. Pak dodává, že ten, kdo chce být mezi nejvyššími, ať se stane služebníkem ostatních, kdo chce být první ať je otrokem druhých.
Jednoduše řečeno: Myslíš si o sobě, že máš na to být první, pak se staň otrokem jiných a služ jim těmi schopnostmi, o kterých si myslíš, že tě opravňují být mezi nejvyššími.
Měl jsem rozhovor s jedním kolegou, který byl rozhořčen, že v církvi se příliš neobsazují pozice, podle darů, schopností. On sám byl se svou ženou povolán (na rozkaz) do služby a odpovědnosti, pro kterou nebyl trénovaný, o které toho moc neví a podle jejich slov nejsou schopni ji naplnit. Spolu s rozkazem jim bylo řečeno, že je to k jejich růstu. Lidsky by bylo rozhořčení na místě. Tento svět se dívá na schopnosti a vzdělání. V duchovním světě a tím i v církvi by to tak nemělo být. Slovy apoštola Pavla „On (Kristus) se oslavuje v našich slabostech“. Bůh nesvěřuje postavení, službu, úkoly tomu, kdo na to má, neoslavovalo by to Boha. Naopak dává to těm, kde se může oslavit, kde bude vyvýšen. Proto nás staví na místa, o kterých jsme přesvědčeni, že na to nemáme. Dalo by se říct, že z posledních udělá první. Naopak ty, kteří již obdarování k určité službě mají, staví do role služebníků, kteří mají být pomocí těm, které povolává. (To je to sloužit ostatním, být otrokem) Mohou předávat a sloužit tím, co již od Boha dostali. a přitom je to udržuje v pokoře. Někdy se ty dvě pozice první a poslední prolínají, když se člověk plně poddá pod moc Ducha.
Když zapomeneme na to, jak Bůh doplňoval naše slabosti, naši neschopnost, přestaneme důvěřovat těm, kteří z lidského hlediska nemají šanci obstát na určitém místě. Začneme hledat lidi se vzděláním, zjevnými lidskými schopnostmi apod. Stanovíme kritéria podle vzdělání nebo praxe. Sami se tím, vlastně  povýšíme a především nedáme prostor pro vyvýšení Boha.

1. Neboj se, když tě Bůh skrze lidi povolává do něčeho, o čem skutečně víš, že na to nemáš. Bůh se chce oslavit a tebe posunout ve službě. Jen nech prostor pro jednání Ducha svatého. Bůh si tě vybral a ví proč.
2. Pokud víš o svých obdarováních a přesto se cítíš jako otrok, jsi na správném místě. Bůh tě povýšil, aby jsi sloužil tím, co máš. Sloužil znamená, být pod těmi, kterým sloužím. Bůh ti nesmírně důvěřuje.

Apoštol Pavel měl plno duchovních darů, ale když pozorně čteme jeho příběh, jeho život byl život otroka. Přestože založil většinu sborů, rozšířil evangelium po celé přední Asii a Řecku, zůstal nakonec sám. Ti, kteří skrze jeho službu přišli k Pánu se k němu otáčeli zády, pomlouvali ho apod. Přesto do poslední chvíle svého života měl o ně starost a sloužil jim, tak jako věrný otrok svému pánu. Stal se otrokem, aby se mnozí stali svobodnými.

Máš dost na Boží milosti. Máš odměnu v nebi, máš spasení. To je to nejdůležitější. Proto se můžeš radovat, ať tě Bůh povolává z posledního mezi první, nebo tě nechává posledním.

První budou poslední a poslední prvními. Tento výrok je v NZ minimálně třikrát. Nejčastěji je spojen s příběhem zaměstnavatele, který dává lidem práci na své vinici průběžně během celého dne. Ráno, v poledne, odpoledne, nakonec hodinu před koncem směny. S první skupinou se dohodl na platě jednoho denáru. S dalšími na spravedlivé odměně. Když přijde k výplatě mzdy, vyplácí je od těch posledních, které najal hodinu před koncem. Ti všichni dostali jeden denár. Lidé, kteří byli najati jako první se těšili z naděje, že dostanou tedy více, když více pracovali. Byli však zklamaní z toho, že dostali stejně, také denár. Začali reptat, že je to nespravedlivé.
Bylo to nespravedlivé?
Ježíš ten příběh vypráví jako obraz Božího království. Říká: „Boží království je jako hospodář který najal dělníky…“
Několikrát jsem se ptal lidí, kterým jsem v církvi četl tento příběh, jestli věří, že Bůh je spravedlivý. Všichni říkali ano, ano, věříme.
Pak jsem je postavil do tohoto příběhu. A zeptal jsem se jich, když to budete vy, kteří celý měsíc pracujete a na konci měsíce přijde nový pracovník, který bude pracovat jen dva dny a dostane stejnou mzdu jako vy, bude se vám to zdát spravedlivé? Všichni odpověděli: „nebude to spravedlivé“.
„Tak jak to je s Boží spravedlností v Božím království?“, ptal jsem se. Všichni mlčeli.
Možná jsme uvěřili před mnoha lety. Pěti, deseti, dvaceti. Možná jsme uvěřili již jako děti. Chodíme pravidelně do sboru, platíme desátky, občas pomůžeme s nějakou službou a snažíme se žít tak, abychom dodrželi Boží normu. Nikdy jsme nebyli těmi „moc zlými“, spíše jsme po celou dobu vedli spořádaný život. Jsme jedněmi z mnohých v církvi. Pak přijde někdo, kdo celý život dělal zlo, svým jednáním trápil mnohé, vysmíval se ostatním a teď najednou se všichni radují, že se takový člověk obrátil k Bohu. Že se stal učedníkem Ježíše. Že je s námi společně v Božím království, i když my tady se snažíme tolik let být věrnými křesťany. Jak k tomu přijdeme? Pro nás se nikdo neraduje ….
Kde je naše odměna?  Tak nějak by to asi vypadalo, kdybychom Ježíšovo podobenství převedli na život v církvi.
Hospodář těm dělníkům odpovídá, copak jsem s tebou nesjednal mzdu? Nesplnil jsem to? „Nebo snad pro mou štědrost trpíš závistí?“
Ježíš nám říká: „Závidíš jim? Co jim závidíš, že žili tak dlouho v hříchu? Copak toužíš žít v něm také, zakoušet zlo a pak být zachráněn? Pokud se se mnou neraduješ, že se obrátili a došli milosti a záchrany,. je něco špatně v tvém srdci i myšlení. Závidíš jim, že o nich celý sbor mluví a tobě se zdá, že o tobě nikdo ani neví? Přijď za mnou, ať dáme tvé srdce do pořádku.Závist mnohé zničila. Přijď. Naučím tě své štědrosti. Dám ti poznat radost z mé přítomnosti a z tvého spasení, to odplaví tvou žárlivost, nebude místo pro ni v tvém srdci, protože tam budu cele já. Nebudeš se cítit nikdy posledním. Mé srdce je natolik velké, aby v něm všichni byli prvními.“

Minule jsem psal o tom, že mne Bůh prověřuje z každého slova, které řeknu. Hned se to stalo. Vyučoval jsem o spravedlnosti. Několik dní po tomto vyučování mi v centru Bratislavy odtáhli auto. Městská policie. Zaparkoval jsem ho tam, kde bylo zaparkovaných další deset nebo dvanáct aut. Odskočil jsem si cca na deset minut. Když jsem se vracel, viděl jsem, jak mi auto nakládají. Běžel jsem k nim a křičel, že je to moje auto. Viděli mne, ale nereagovali. Když jsem byl asi deset metrů od auta nasedli a vystartovali jako formule 1. To mne pěkně naštvalo. Neměl jsem mobil ani moc peněz u sebe, nevěděl jsem, kam ho odtáhli, jak jezdí autobusy… . Naštěstí hned vedle stála státní policie, která mi zjistila, kam  auto odtáhli.
Proč o tom píši. Věci, které mi přicházely na mysl neměly nic společného se spravedlností. Hned bych jim to nejraději vrátil. Občas spolupracujeme s MP a tak jsem si říkal, že je konec se spoluprací… . Prostě mé vyučování -slovo bylo hned prověřeno. Je v mém srdci nebo ne? To horší bylo, že když mi kolega pomáhal najít místo, kam auto odtáhli, jsem své myšlenky říkal nahlas a mohl ho tím ovlivnit. Jeho postoj, jeho spravedlnost. To bylo to nejhorší. Ještě, že mne Pán zastavil. Uvědomil jsem si svoji nespravedlnost a činil jsem pokání a žehnal, místo abych reptal.
Znovu si uvědomuji, jak je důležité v situacích (a to nejen při odtahování auta), zachovat spravedlnost a nenechat se svést, pocity, náladou, situací.
Jde o tři věci.
1. O naše srdce a naši mysl, které pošpiníme slovy, kterými komentujeme situaci.
2. Ovlivníme tím druhé kolem nás. Dokonce je můžeme dostat do soudů a do hříchu vůči jiným.
3. Jde o našeho Pána. I kdybychom byli v právu, jsme jeho svědky. A co vztah s ním?
I já jsme se ve zlobě snažil najít v této situaci svoje právo. Vždy si svoji chybu dokážeme ospravedlnit a  přesunout ji na jiné.
To však není spravedlnost.
Pokaždé se můžeme rozhodnout, zda budeme jednat spravedlivě, nebo podle vlastních pocitů a nálad. Další věc, kterou jsem si uvědomil je, že  má spravedlnost má být zakořeněna v srdci natolik, abych ihned mohl reagovat spravedlivě a ne až za hodinu, dvě, za den, nebo až za měsíc, nebo rok a nadělat přitom mnoho škod. Často naše nespravedlivé reakce vydáváme za „jen tak přemýšlím“, nebo „potřebuji to ze sebe dostat“. Často bojujeme a musíme vyhrát něco v sobě samotných. Musíme si dát však pozor, jak to ventilujeme a stavíme před druhými a jak to může ovlivnit jejich životy. Pokud musíme něco ze sebe dostat, běžme k Pánu. Od něho dostaneme tu nejlepší zpětnou vazbu, pochopení i radu. I usvědčení z nespravedlivého jednání.
Pro mne to byla dobrá škola. Věřím, že mne Pán skrze tuto situaci, kterou jsem si zavinil sám, posunul o kousek dál a blíž k jeho spravedlnosti a právu. Také jsem si uvědomil jeho milost s jakou s námi jedná a proměňuje nás.

Jedna věc je mít poznání, jiná je to poznání žít. Nejen kazatelé často mluví z poznání, které získali z Písma. Mít však jen poznání, je jen jedna věc. Poznání nadýmá. Vede nás do pýchy.
Nedávno jsme byli tak trochu „vyučování“ , že finance se musí stahovat vírou z nebe. Že tam mohou být nějakou mocností zadržovány… . Ano, víme to a často to musíme dělat. O několik dní  později na mne bratr, který nás takto vyučoval, vyvíjel tlak pro finance a věci, které potřeboval. Jakoby zapomněl na to, co sám říkal. Přitom věděl, že já osobně nic ovlivnit nemohu a není to v mé kompetenci.
Vzpomněl jsem si, jak jsem sám před dvěma desítkami let vyvíjel nátlak na bratra, který mi dlouhodobě pomáhal, ohledně peněz na zaplacení ubytovny. Čím se více blížil čas placení nebo odchodu, tím více jsem panikařil a tlačil, jako bych nevěděl, že Pán se o mne vždy postaral. Byl jsem pod tlakem a stresem, přestože jsem měl poznání o tom, jak Bůh své děti zabezpečuje. Navíc jsem pod tlak dostával i druhé kolem sebe. Nejen pod tlak, ale i jsem je v duchu obviňoval z nedochvilnosti, planých slibů apod.
I u tohoto bratra to bylo podobné, i když nevyřčené přede mnou.

Bůh nás miluje a posílá Slovo, které nás prověřuje, často pokořuje a usvědčuje (pokud se necháme), že pouze mluvíme, ale není to v nás. Když mluvíme, píšeme k druhým, musíme si uvědomit, že vždy nejdříve to slovo platí pro nás. Je pro naši proměnu.
Bylo období, kdy jsem maloval (živil jsem se tím) a přitom si kázal.
Kázal jsem jako jiným (i když kolem mne nikdo nebyl), ale věděl jsem, že káži sám sobě.
Někdy to vypadá, že lidé mluvící Boží slovo jiným, jakoby nic z toho, co říkají, sami neslyší. Samozřejmě ne všichni, jen někdy se to může stát nám všem. Je to tehdy, kdy kážeme jen z poznání, které nadýmá a ne z toho, co známe a žijeme.
Nejhorší na tom je, že si to často neuvědomujeme, ale lidé kolem nás to vidí.
Děkuji Bohu, že mne hned prověřuje z každého slova, které říkám. Někdy to bolí, je to nepříjemné, ale posunuje mne to dál a posléze přináší radost a svobodu.
Je důležité si uvědomit, že slovo, které dostávám je
PŘEDEVŠÍM PRO MNE a pak teprve pro druhé.
(To nejlepší je ho začít žít a pak ho kázat, i když to tak vždy není a nejde)

Před pár lety jsem na jednom ze školení na otázku proč chci sloužit Bohu, proč ho vyhledávám odpověděl: „Pro nic. Jen tak.“
Moje odpověď vyvolala u přednášejícího šok, jako by to bylo něco překvapujícího. V pátek jsme byli na přednášce a evangelizaci zároveň, kterou měl jeden skvělý lékař. On řekl přesně tu samou větu. Uviděl jsem, jak to mnohé opět zaskočilo.

Skutečně, proč hledám Boha, s čím za ním chodím?
Když lidé po shromáždění přicházejí dopředu pro modlitby, je to zástup, který chce něco po Bohu. Většinou od nich slyším, že se za tu či onu věc již dlouho modlí… . Všichni se za něco modlí.
Všichni s něčím přicházejí k Pánu.
Osobně znám něco mnohem lepšího, mocnějšího a krásnějšího. Přicházet k němu jen tak. Pro nic. Jen pro to, že chci s ním být. V celém světě přichází lidé k Ježíši s prosbami za uzdravení, za jiné, za probuzení, se strachem, aby neskončili v pekle. Jsou jen krátké chvíle, kdy ho před modlitbami chválíme a vyznáváme, že ho máme rádi. Pak ho hned zahrnujeme modlitbami-prosbami. Pokud by to někdo neustále dělal mně, pak bych si pomyslel asi toto: “ No zase mne chválí, co zas budou chtít“. Je to stále stejné. Budeme půl hodiny chválit (nebo spíše 5minut?) a pak začneme chrlit prosby.
Zkusme se radovat s Pánem jen tak, přicházet k němu pro něho samotného a nic po něm nežádat, vůbec nic. Zkusme to dělat den, týden, měsíc. Chodili bychom pak za ním? Měli bychom se s ním o čem bavit?    Umíme vůbec mluvit s Bohem o něčem jiném, než o našich potřebách a prosbách? Až se to naučíme, až bude touha v našich srdcích jen po Něm a ne po vyslyšení našich modliteb, pak uvidíme průlom v našich životech. A budeme slyšet jeho skutečný hlas.
Zkus žít, mluvit a být s Bohem  JEN TAK.

ke stažení II. lekce – Spravedlnost vedoucího

Lekce II.

Před několika málo dny jsem měl telefonát od bratra, který pořádá konferenci na téma jednota církve. Chtěl vědět, jestli se připojíme.
Přemýšlel jsem o tomto tématu. Jsme v církvi, která má naprosto jasně danou strukturu a postoupnost autorit. Jsme zvyklí sloužit pod autoritami. Přesto mám pochybnosti a o budování jednoty církve skrze lidi. Myslím tím z lidské síly. Poslední rok, dva je to častým tématem mezi věřícími. Hodně mluvíme o jednotě křesťanů. Nejsem si jistý, zda si každý pod slovem jednotná církev, nepředstavujeme něco jiného. Již to samotné je problém pro sjednocení.
Jak vypadá jednota z pohledu Písma.
Ve Staré smlouvě Bůh není nadšen z toho, že se Izraelité rozhodli sjednotit pod krále. Proč? Protože do té doby měli jednoho pána – Boha. Nyní chtěli mezi Boha a sebe postavit krále. Bůh to nazývá „pohrdnutím jím samotným“ (1.Samuelova 8:7-8) Bůh celou dobu touží být v přímém kontaktu s člověkem a člověk si mezi jeho a sebe stále staví další autority, nebo věci (sochy, obřady apod.). Nechceme nést odpovědnost z toho, že budeme stát před Hospodinem. Máme z toho strach. Necháme to raději někomu jinému. (Exodus 20:18-21)
Novozákonní jednota je vyobrazena jako jedno tělo, kde hlavou je Kristus. Jednotlivé orgány těla mohou svou činností ovlivnit funkčnost jiných orgánů, ale nejsou jim nadřízené. Vše je řízeno z mozku-z hlavy. Podněty se skrze nervovou soustavu dostávají do mozku a ten rozhodne a vydá povel. Tělo pak podle toho jedná. To je církev.
Je mnoho údů a orgánů, které se vzájemně doplňují, ale jsou řízeny hlavou. Tak je to i s církví. Je mnoho společenství, která se mohou doplňovat, vzájemně potřebovat, spolupracovat, ovlivňovat, ale je jediná hlava – Ježíš Kristus. Všechny pokusy o sjednocení církve pod jednoho člověka, nebo skupinu lidí je mimo Boží vedení. Tak se vytváří (a velmi špatně) lidská jednota. Boží moc, moudrost, prozřetelnost se projevují právě tom, že dokáže své děti sjednotit u sebe. (i jako různá společenství) Dokáže je přivést k sobě a umístit  v jeho obraze právě na to správné pole, jako správný kámen, který zapadne na své místo v jeho chrámě.(To je jeden z Božích zázraků, škoda, že chceme často Boha nahradit)
Pokud chceme být v jednotě, může se to stát pouze tehdy, když každý z nás se budeme snažit přiblížit k Bohu. Nejen osobně, ale i jako společenství. Musí to však vyjít od nás a také být puzeni Duchem svatým. Čím blíže budeme Kristu, tím blíže budeme semknuti v jednotě kolem něho. Čím dál budeme od něho, tím dál budeme mít k sobě.
Není možná jiná jednota mezi věřícími, než jednota v Duchu svatém. Je to Duch svatý, který jediný nás může propojit.
Když je popisovaná naprostá jednota prvotní církve, jde jen o krátký časový úsek. Měli všechno společné, byli jedné mysli a jednoho Ducha.
Věřím (je to můj názor), že to začalo jedním Duchem, pak myslí a vyústilo to v to, že měli všechno společné. Chtějí mít dnešní křesťané všechny věci společné? Chtějí mít jednotnou mysl, nebo chtějí být za každou cenu originál? Chtějí být pod jednotou Ducha svatého, nebo spíše mít vliv na dění v církevním prostředí ve jménu jednoty církve? (Omlouvám se velkému množství těch, kteří to myslí upřímně, za tato slova.)
Ježíš svou nevěstu dovede k dokonalosti a připraví si ji pro den svatby čistou a bez poskvrny. Doroste plného poznání Syna Božího a dospěje k jednotě víry. Nemyslím si, že to bude skrze konference, ale skrze poslušnost Kristu a jeho Slovu, skrze blízký vztah s ním, dokonalým přijetím jeho milosti. Jednotu nevytvoří řečník, ale blízkost mého Pána.

Říkám vám, že pokud vaše spravedlnost nebude o mnoho převyšovat spravedlnost znalců Písma a farizeů, nikdy nevstoupíte do nebeského království.
Ježíš. (Matouš 5:20) 

Posledních dvanáct měsíců sloužíme u romských sborů.
Věřím, že charakterové vlastnosti, chyby, klady apod. jsou u všech sociálních, kulturních, národnostních skupin stejné. Rozdíl je pouze v tom, že u konkrétních skupiny lidí jsou některé viditelnější a některé skryté, některé mají silnější vliv na konkrétní skupinu a jiné slabší. Pro romskou kulturu je to vztah k rodině.
Proč o tom mluvím, při vyučování o autoritě a vedení? Náš vztah k rodině může kladně i záporně ovlivnit naše vedení a tím také to, jak budeme uplatňovat svou autoritu. U romských vedoucích to je nejvíce vidět, protože jejich vztah k rodině je silný, je jedním z pilířů jejich kultury. To, že věci zde byly tak zjevné, mne přivedlo k tomu, abych ve vyučování zaměřil jednu lekci i na tuto oblast.

Duchovní autorita je autorita, která má vliv a moc v duchovních – „ponebeských“ oblastech, kde se odehrává boj. Autorita, kterou nám dává Bůh, je podepřena dvěma pilíři a to : Právem a spravedlností. Žalm 89:15 „Právo a spravedlnost jsou tvého trůnu opora, láska a věrnost předchází tvoji tvář“  Ve chvíli, kdy jako autority nespravujeme viditelné věci podle práva a spravedlnosti, pak je omezena i naše autorita v ponebeských oblastech. Každé naše nespravedlivé rozhodnutí má vliv na boj, který bojujeme v duchovní oblasti. Jinými slovy, pokud nejednáme podle práva a spravedlnosti (Boží-Písma) a to nejen ve vztahu k lidem, které nám Bůh dal, abychom o ně pečovali, pak v duchovním světě dáváme prostor mocnostem a nadzemským duchům zla, aby nad námi vítězili. Ubíráme si tím sami z autority, kterou nám Bůh dal.

Rodina a příbuzní je jednou z nejčastějších oblastí, kde jako služebníci nejsme spravedliví, pravdiví a nedodržujeme právo.
Všimněme si, že vždy, když se dopustí přestupku, hříchu někdo v rodině, pak je to přece „úplně jiné situace“, než když to udělá někdo jiný. Nejen jako služebníci, ale obecně. Naše měřítka, přísnost, naše spravedlnost jsou jiné u své rodiny než směrem k druhým. Tlačili bychom stejně na vyloučení z církve nebo potrestání, kdyby se jednalo o našeho syna, nebo dceru. Rodiče?
Asi ne, ale pokud se jedná o jiného bratra, nebo sestru, pak přece…
Kritizujeme stejně vlastní rodinu na veřejnosti za chyby, jako kritizujeme chyby ostatních? Posuzujeme vlastní děti a jejich duchovní život podle stejných měřítek, jako máme na druhé?
Je možná pro nás čas se podívat z jiné strany na Ježíšova slova:
„Kdo má rád otce nebo matku více než mě, není mne hoden. Kdo má rád syna nebo dceru více než mě, není mne hoden.“

Je to i obráceně. Často vlastním dětem upíráme právo na normální dětství, protože to jsou děti služebníků. Klademe na ně větší nároky než na kohokoli jiného. Nejen u dětí, ale i u ostatních  rodinných příslušníků. Jako boží děti, potřebujeme žít ve spravedlnosti. Ta by měla vycházet od nás.
Naše „bližší košile než kabát“ nezasahuje jen do vztahů, ale i správy financí a rozhodování a spravování na místě, kde sloužíme.
První křesťané přepokládali, že spasení je pouze pro Židy. Po Petrově zjevení se jejich obzor rozšířil. Bůh nikomu nestraní. Nestraní našemu národu více než sousednímu, nestraní sousední rodině více než nám. Bůh jedná spravedlivě. Po nás chce, abychom jednali stejně. Zvláště pokud nám svěřil správu nad nějakou oblastí. (rodina, skupinka, sbor, denominace, křesťanské organizace….)

Boží spravedlnost a právo předchází milosrdenství a věrnost. Je lepší sloužit stejným milosrdenstvím všem, než za každou cenu uplatňovat právo. I v tom je Boží spravedlnost. Přesně tak Bůh jedná s námi. Bůh touží po záchraně lidí, ne po jejich odsouzení. Proto dal svého Syna. I naše spravedlnost má vycházet ze stejného postoje. Tak, jako Bůh vidí naši spravedlnost skrze oběť Ježíše, skrze jeho krev, tak bychom měli vidět kolem sebe i my. To je to „o mnoho převyšovat spravedlnost znalců Písma…“

Sloužili jsme a sloužíme pod různými vedoucími. Bylo jich celkem hodně. Měli jsem tu milost, že jsme se setkali s vedoucím, který cíleně hledal spravedlnost. I když se nám to mnohdy nehodilo, nelíbilo, musel jsem nakonec uznat, že je to spravedlivé rozhodnutí. Viděl jsem, že skutečně hledá a chce rozhodnout spravedlivě. Nikdy však o spravedlnosti nemluvil a nevymlouval se při rozhodnutích na ni. Jednal však spravedlivě. Jeho autorita rostla do té míry, že přerostla autoritu, která mu byla oficiálně svěřena.
Naopak existují vedoucí, jejichž rozhodování je podle emocí. Podle toho, jak se zrovna cítí, jak s nimi jiní jednají a jak se na ně lidé usmívají, jak je jejich nadřízení posekali nebo pochválili. Jsou hned tak, hned zase jinak. V jejich jednání nenajdete, že by hledali spravedlnost. Jen ve světlých chvílích, postřehneme milosrdenství.
Znakem takových vedoucích je, že jejich autorita v žádném případě nedosahuje autority, kterou původně dostali. Naopak spíše stále klesá a klesá, i když si ji někteří snaží vynutit.
Jakou autoritou chceš být?
Chceš hledat a jednat v Boží spravedlnosti, kterou předchází milosrdenství a věrnost? Je to ta nejlepší cesta jak podepřít tvou Bohem danou autoritu.

Zachariáš 4:5-7 Promluvil a řekl mi: Toto je Hospodinovo slovo k Zerubábelovi: Ne silou ani mocí, ale mým Duchem, praví Hospodin zástupů. Čím jsi, veliká horo? Před Zerubábelem se staneš rovinou….

Něco podobného, můžeme číst i v NZ. Ježíš říká: „…když budete mít víru a nebudete pochybovat….kdybyste řekli této hoře: „Zvedni se a vrhni se do moře!“, stane se to. (Matouš 21:21)

Zerubábelou horou byly intriky nepřátel, starosti, problémy.
S naší horou je to podobné. Máme promlouvat ve víře k hradbám, které jsou postaveny v mysli lidí, aby padly a nebránily lidem uslyšet a přijmout  pravdu, máme promlouvat do situací, k nemocem… .
I to je modlitba. Zatím jen většinou prosíme, aby to za nás udělal Ježíš.

Davit napsal mnoho žalmů. Ve většině z nich chce, aby Bůh ztrestal svévolníky, porazil nepřátele. David skutečně bojoval proti fyzickým nepřátelům, i když určitě znal duchovní boj. Bojoval proti tělu a krvi. Bůh ho také nenechal postavit chrám, protože prolil mnoho krve. My v novozákonní době nebojujeme proti lidem – proti tělu a krvi, ale bojujeme boj s nadzemskými mocnostmi zla.
To je velmi důležité si uvědomit, když se modlíme a mluvíme  do situací. Někdy naše slova nemají autoritu a moc, jen proto, že nejsme v srdci spravedliví a spíše chceme jako Davit vidět naše lidské nepřátele na kolenou a nebo ještě hůře.  David nepostavil chrám, my jsme však chrámem, ve kterém přebývá Duch svatý.

Naším úkolem je být nástrojem pro osvobození lidí, pro naplnění Božího království, být Božím požehnáním pro svět. Před vším tím však být a stát se blízkými společníky našeho Pána a Otce. Jen v jeho společnosti naše srdce může dorůst do Boží spravedlnosti a touhy po tom, aby všichni mohli být spaseni. A i o tom je Nový zákon.

Věřím, že žijeme v době proměny myšlení církve.
Takové proměny, jako bylo Petrovo poznání, že milost je i pro pohany a ne jen pro Židy, takových změn v myšlení jako přinášeli John Wyclif a u  nás Jan Hus, Martin Luther. Moravští bratři…  Změna chápání Písma v tom, co Ježíš nám přikazuje. Vidím, jak se toto myšlení posunuje napříč celou církví. Tato změna nás a církev konfrontuje s tím, jak žijeme Krista. Dnes již neobstojí doktríny jednotlivých denominací, které vedly denominace po řadu desetiletí i staletí. Bůh se rozhodl zatřást těmito hodnotami, aby byl opět v samém středu uctívání On sám a ne učení. Aby církve neměly jako základ doktrínu, ale živého Krista a byli plné Boží moci. Plné Ducha svatého. Tak i jednotlivci.
V předchozím zamyšlení jsem psal o desateru, ale pod zákon můžeme dostat lidi i jinak. Přivedeme je ke Kristu. Oni uvěří, přijdou do církve a my je pak přivádíme k doktríně a učení jako k tomu nejdůležitějšímu. V podstatě je nasměrujeme od živého Krista a Ducha svatého někam k dodržování doktrín a denominačních pravidel. Tím se proměňují ne do podoby Krista, ale k obrazu denominace nebo společenství.
Vrátím se ke Starému a Novému zákonu. Základní rozdíl v nich je v tom, jak se na lidi dívá Bůh. Ve Starém zákoně se Bůh na lidi dívá přímo. V NZ pak přes oběť Ježíše Krista. V tomto pohledu je zásadní rozdíl, skrze který přichází mnoho změn pro novozákonní věřící.
Boží pohled na lidi přes Krista a jeho prolitou krev, je smíření s člověkem. Krev Ježíše Krista je dostatečná k tomuto smíření (odpuštění hříchů člověku). Proto při narození Ježíše slyšíme anděla říkat: „… a lidem dobrá vůle“ Bůh oznamuje lidem, že našel v nich zalíbení a důkazem je narozený Ježíš.
Když odsuneme stranou Ježíše z Božího pohledu, objeví se před Božíma očima hříšný člověk, který stále dokola podléhá hříchu, odchází od Boha a prolévá nevinou krev. To je starozákonní pohled  na člověka. Proto Bůh ve SZ dává lidem pravidla, aby věděli, co je správné a co ne. Vypadají jednoduše, přesto je člověk nedokáže naplnit. Tato pravidla dává skrze prostředníka – Mojžíše.
Pak ještě několikrát do příchodu Ježíše  Bůh si povolává prostředníky mezi lidem a ním, kteří se přimlouvají před Bohem za lidi. Všichni tito přímluvci a prostředníci jsou nedokonalí lidé a umírají. Ať již Mojžíš, David, Daniel…
Novozákonní doba má jediného a dokonalého přímluvce Ježíše Krista. Není potřeba dalších prostředníků. Jednou pro vždy stačí Ježíš Kristus. Jeho oběť je dostatečná, aby stál mezi námi a Bohem.
Často se chceme postavit do role starozákonních proroků a služebníků, kteří byli prostředníky mezi Bohem a národem.
Říkáme tady jsem Bože, stojím tady mezi hříšným národem a tebou a vyznávám jeho hříchy, odpusť jim. (Bůh již toto smíření vyhlásil, v Kristu odpustil, jde o to, kdo to přijme) V novozákonní době toto postavení patří Kristu a ne nám. On zemřel i za národy, rodiny i jednotlivce. Za všechny hříchy světa. Ne my. Děláme tím z něho nedostatečného zastánce, nedostatečného přímluvce. Chceme dělat něco, co udělal již Ježíš před dvě tisíci let. Říkáme: Já to vezmu na sebe Ježíši, do svých rukou a modliteb, když na všechno nestačíš“
Místo, abychom dělali to, co máme. S odvahou se podívali lidem do očí a zvěstovali jim Slovo Boží a evangelium o Ježíši Kristu, moc ke spasení nejen pro Židy, Řeky, ale pro všechny na světě. Aby mohli uvěřit a přijmout toto Boží smíření se světem. To je především to, co máme dělat a ne napodobovat to, co dělali proroci v době, kdy ještě Ježíš nepřišel na zem, nezemřel a nevstal z mrtvých. V době, kdy Bůh se na svět nedíval skrze Ježíše Krista.

Všiml jsem si, jak dokážeme manipulovat s tím, co platí a neplatí ze Starého zákona.  Kde je vlastně pravda? Jaký je vlastně zásadní rozdíl, mezi SZ a NZ? Nakolik stát na starozákonní zvěsti? Řídit se jenom NZ? Myslím, že každý věřící, který čte Písmo, si tuto otázku dříve nebo později položí. Zvláště tam, kde při kázání a vyučování je jednou kladený důraz jen na novozákonní pohled a za chvíli se  máme opět řídit starozákonním pohledem.
Co s tím?
Když jsme uvěřil, věděl jsem, že Bůh mne miluje a druhou věc, kterou jsem vnímal, že Bůh je stejný. Charakter Otce se nezměnil.
Byl stejný před SZ, je stejný dnes a bude i nadále. V čem je pak změna. Prošel jsem několika církvemi, než nás Pán nakonec usadil v Armádě spásy. Slyšel jsem mnoho různých vyučování. Valná část vyučování, která jsem slyšel byla jen opakováním toho, co která denominace učila. Někdy, někde, něco, někdo přijal a pak se to několik generací vyučovalo jako fakt. Bez prožití. Možná jsme něco prožívali, ale měli jsme k tomu „jasný“ denominační výklad, který je pravdou, i když to nějak „skřípalo“. Myslím si, že mnohokrát to skřípalo právě v tom, jak se spojoval SZ a NZ. Uvedu jeden příklad: DESATERO.

Víme, že spasení je z  MILOSTI, že si ho NIČÍM nezasloužíme, nekoupíme, nezdědíme.
„Spaseni jme z milosti, skrze víru v Ježíše Krista.“
V NZ se naplňuje zaslíbení, že nám Bůh vepíše Slovo do našich srdcí, že je promění z kamene na maso, že se bude procházet mezi námi, bude v nás, že nám dá svého Ducha.
Vnímáme naši proměnu, jako zásah Ducha svatého do našeho srdce.
Pak přijde vyučování o striktním dodržení desatera, abychom mohli být spaseni. Navrátíme ty, kteří přijali milost spasení, kteří jsou ve vztahu s Bohem skrze Ducha svatého pod  zákon a jeho prokletí, protože jen z příkazu člověk nedokáže dlouhodobě něco dodržovat. Když vezmeme jen první přikázání: „Budeš milovat Boha…“ Mohu říci „miluji Boha“, ale bez Ducha svatého, to nedokáži udržet. Jsou situace, kdy bychom od Boha odešli, kdy můžeme pochybovat o tom, že je, kdy můžeme Boha začít nenávidět. (Ďábel se stará, aby to tak bylo.) Bez podpory a moci Ducha svatého bychom to nedokázali udržet.
Tím neříkám, že desatero je špatné. Ne, není. Platí a je pravdivé a bude platit. Je však pro ty, kteří nežijí z Ducha a z milosti. Pro ty, kteří nepřijali Krista je jasnou normou, která jim má také ukázat jejich nedokonalost a hříšnost.  Ti, kteří žijí z Ducha, mají vše v sobě a jsou proměňování Slovem pravdy (Kristem), které má moc vysvobodit, skrze Ducha svatého, kterého přijali.
Buď žijeme z milosti, nebo ze zákona – desatera.
Buď věříme v očišťující oběť (krev) Ježíše Krista, která smývá naše hříchy a přivádí nás skrze víru ke spasení, nebo věříme v moc dodržení desatera. Pak musíme dodržet celé desatero včetně dodržování soboty, jako jednoho z pravidel k dosažení spasení. Musíme však počítat s tím, že jsme se tím zbavili milosti. Nemůžeme mít obojí. Milost i zákon. Musíme si vybrat.
Já žiji a chci žít i dál z milosti v Duchu svatém.

Byl jsem několikrát svědkem různých rozhovorů a především monologů na téma : „To nemůže být z Ducha svatého“. (Včetně těch mých.) Za ty roky jsem vypozoroval u sebe i mých sourozenců v Kristu, že často je zaručeně z Ducha svatého to, co se děje podle našich představ. Když se to děje, dělá, jedná, jak jsme si to naplánovali, nebo jak jsme o tom přemýšleli a především jak se nám to líbí a je to pro nás příjemné. Pokud se Boží věci odchylují od našeho myšlení, začneme přemýšlet o tom, jestli je to vůbec z Ducha. To, jak velmi se odchylují, v nás posiluje přesvědčení, že to nemůže být z Ducha svatého. Většinou se tomu začneme bránit, proti tomu se modlit a bojovat. Cele nás to zaměstná a pohltí. Jsou to ty nejtěžší „boje“, které nás vyčerpávají. Proč? Protože ve většině případů se stavíme proti Duchu svatému. Modlíme se proti Bohu a jeho vůli. Může nás to přivést až k nemoci. (Díky Otče, že máš s námi trpělivost a slitování i v takových chvílích.)
1. To jestli se nám něco hodí do krámu nebo ne, nemůže rozhodovat o tom, jestli to je z Ducha svatého nebo ne. Ani naše pocity. Potřebujeme skutečně znát a poznat, co je z Ducha svatého.
Nejtěžší je, když někdo rozhoduje o našich životech, o věcech, které se nás přímo, nebo nepřímo dotýkají. Například vedení církve, nadřízení v práci (myslím teď křesťanskou organizaci), nebo společná rozhodnutí například na skupinkách apod. To také zahrnuje rodinu a rozhodování v rodině. Zde se dokážeme velmi razantně postavit proti. Možná jen proto, že někdo rozhodl za nás. Nejde přece o naši ješitnost, ale o to zda je rozhodnutí z Ducha nebo ne. Není důležité, zda rozhodujeme my, ale zda je z Ducha. Po ješitnosti je dalším naším problémem nedůvěra v rozhodnutí jiných. Prostě nevěříme, že by někdo jiný (než já) mohl znát Boží vůli a rozhodnout z Ducha.
Potřebujeme se zastavit a musíme předem, než se rozhodneme nedůvěřovat a pustíme z uzdy naši ješitnost, začít toužit po naplnění Boží vůle. Oddělit se od svých plánů, pocitů a myšlení a ptát se Ducha svatého. Většinou to děláme obráceně. Necháme volnou ruku našemu rozhořčení, ješitnosti, protivenství a pak se teprve ptáme. Většinou si na to hned sami odpovíme, ve jménu Ducha svatého. Navíc se k rozčilování ještě více burcujeme.
I když nic neslyším, mohu požádat, aby Pán zastavil to, co není od něho. Pak také musím věřit, že skutečně projde pouze to, co je od něho a přijmout to. Buď mu v modlitbě důvěřuji. Pokud ne, pak je těžké hledat jeho vůli. Nemohu vejít do vůle toho, komu nedůvěřuji.
2. „Co je z Ducha poznáš podle toho, že v tom máš pokoj.“ Další věta, která se často používá. Z vlastní zkušenosti vím, že při vstupování do Boží vůle nepředchází vždy pokoj. Většinou jde o velký tlak, někdy i nejistotu, … . Je to z toho důvodu, že ďábel nechce, abychom se dostali do Boží vůle. Začne používat všechny možné triky a lži, aby nás odvedl. Chce nás vyvést z pokoje, znervóznit nás, abychom pak nebyli schopni rozpoznat, co je Boží cesta. Pokud v takové chvíli mohu mít pokoj, pak jen v tom, že mne Pán drží a dovede, když mu důvěřuji.
Slýchávám lidi, kteří tím, že mají pokoj, si omlouvají život v hříchu.

3. Nesnažme se za každou cenu okamžitě rozhodnout, co je z Ducha a co není. Často musíme počkat až na to, jaké ovoce vyroste. Podle toho se pozná, z jakého stromu ovoce bylo. Zda ze stromu života nebo smrti.

Včera dávali v televizi na některém z programů film Dobyvatelé ztracené archy z cyklu Indiana Jones . Nedíval jsem se včera na něj, ale znám ho z dřívější doby. Ve filmu jde o získání biblické archy úmluvy, pro její údajnou moc nad nepřáteli. Kdo jí vlastní, je neporazitelný. Aspoň tak to je ve filmu.
Křesťan si může říct, že to je pěkný nesmysl a film odmítne.
Přesto stejné myšlení je popsané i v Bibli. Za dnů kněze Elího a jeho synů bojoval Izrael s Filištínci, kteří je porazili. Proto nechali Izraelci přinést archu úmluvy a nést ji před vojskem. Mysleli si, stejně jako ve filmu, že schrána má zvláštní moc. Neměla, Izraelci byli poraženi a schrána byla odvezena Filištínci.
Ti, kteří čtou Bibli, ví, že pokud se někdo dotkl schrány, a to i když chtěl zabránit jejímu pádu, zemřel. Víme, že když Izraelité přecházeli Jordán, první vešli do vody ti, kteří nesli schránu. Jakmile byla schrána uprostřed Jordánu, voda přestala téct a Izraelité přešli suchou nohou. Mohli bychom najít další příběhy, kdy se projevila moc skrze schránu. Proč měla schrána někdy moc a jindy ne? Nejde zde o moc nějaké věci, byť byla udělaná na příkaz Boží. Jde o to, že při schráně byla Boží přítomnost. Tato Boží přítomnost byla vyjádřením vztahu mezi Izraelity a Bohem. Pokud Izraelité byli Bohu nevěrní, kněží prostopášní a zlí, pak Boží přítomnost se od lidu vzdalovala a Bůh je vydával napospas jejich nepřátelům. Tedy i Boží přítomnost u schrány nebyla.
Jak to souvisí s námi dnes, v době milosti. I my si často vytvoříme nějakou svoji schránu úmluvy. Je snadnější se držet za křížek na krku (za kříž ve sboru, nějaký obraz..)  a věřit, že to zvýší moc mé modlitby, než žít život v Boží přítomnosti. Je snadnější žít v hříchu a snažit se pak své modlitby podepřít nějakým dobrým skutkem. Je jednodušší sloužit Bohu, než žít svatý život v neustálém vztahu s ním. Všechno to na venek vypadá přitom zbožně. Držení se křížků, dělání dobrých skutků, služba. Navíc, když je to spojeno s pláčem a jinými projevy emocí.
I my dnes máme své schrány úmluvy, o kterých si myslíme, že mají nějakou zvláštní moc. Že skrze ně vyhrajeme. Že jsou zvláštní mocí pro stahování Boží přízně. Ne, nemají a nejsou. Vše je o vztahu s Bohem a o tom jaký tento vztah je. I nevěra je vyjádření vztahu, tak jako lhostejnost, manipulace, vydírání … . Jaký je náš vztah?
Nevěříme a nespoléháme se více na naše archy, než na Boha?
Když to přeženu, někdy více důvěřujeme modlitbě jako nějakému nástroji přízně Boží, než Ježíši samotnému. „Ježíši, jak je to možné, že se nic neděje, když se tak moc za to modlím?“  My máme již Boží přízeň skrze Ježíše Krista. I moc a vše, co potřebujeme skrze zástupce, kterého nám poslal, Ducha svatého. Zkusme čas, který tak usilovně věnujeme modlitbám, trávit v přítomnosti, obecenství s Duchem svatým. Jen tak v radosti z jeho přítomnosti a jeho dobroty. Možná pak uvidíme zázraky, o které jsme se ani neodvažovali požádat.

Když přijdete do knihovny,  a budete se probírat knihami, zjistíte, že největší regál mají kuchařky. Zvláště v poslední době všichni píší své návody na vaření.
Za několik posledních desetiletí by zaplnily několik regálů, možná i celou knihovnu také knihy, které přináší určitě zaručené návody na to, jak máme jako křesťané žít a návod na to, jak se nám to zaručeně bude dařit. Časem však zjišťujeme, že to zas tak nefunguje. Že to asi zase úplně tak nebude, jak to bylo napsané. Jindy zkopírujeme službu, kterou někdo dělá, a skrze kterou je přiváděno mnoho lidí do Božího království, proměňovaný svět, nebo jen jeho malá část. Opět časem zjistíme, že nám i toto nefunguje. Necháme toho a zaměříme se hledat něco  originálního, co  „má“ Pán pro nás (jen pro nás). Mnozí hledají stále. Nic jim však nefunguje. Mnozí se v církvi snaží o ten správný křesťanský život a uvnitř jsou ztrápeni, protože ví, že to funguje jen navenek nebo je to nestálé. Není nic smutnějšího, než smutný křesťan. Smutný z toho, že ví, že to není tak, jak by to mělo být.
Máme hledat nejprve Boží království. Když se zaměříme na to, co budeme dělat v Božím království,  zjistíme, že jedinou „činností“ v něm bude chválení a uctívání Boha. Smyslem naší věčnosti bude neustálý projev vděčnosti, úcty a lásky k Bohu. Boží království není o lásce k druhým, ale o lásce a vděčnosti ke Králi. Když to zjednoduším je to o tom: „Ty jsi dobrý Král“, „Mám tě rád/ráda“, „Díky, Tatínku“, „Nevyměním Tě, za nic“ …
Je to o silné osobní lásce k Bohu.
Mnohdy prosíme o lásku k druhým lidem, jako bychom již Boha milovali dostatečně a nyní jen potřebujeme tu jednu maličkost – milovat druhé.
Jak ale milujeme Boha? Je to silná láska? Je to osobní láska?
Jsme na tom tak, že můžeme říci: “ Ježíši, pokud by vztah s tebou měl ochladnout, tak se raději svého vztahu k tomuto člověku vzdávám, kdybych měl pro tento dům (auto, majetek), práci, službu, rodinu přijít o plnost vztahu s tebou, já se jich vzdávám, pokud by mě měla svoboda připravit o plnost lásky k tobě, raději budu do smrti ve vězení, ale s tebou. Pokud něco z toho nemůžeme říci, pak naše láska k Pánu není dostatečná. Stále milujeme více sebe než Ježíše. A vše o naší lásce k němu jsou jen slova, slova, slova.
To, že říkám, že miluji, lásku nedokazuje. Láska buď je nebo není.
David dokonce přikazuje své duši a nitru, aby dobrořečilo Hospodinu.
Představme si, že svým rodičům říkáme, jak jsou dobří rodiče. Říkáme jim to z hloubky našeho srdce. Rodiče to poznají, zda je to jen tak, nebo pravda v našem srdci. Znají nás. Pokud je to pravda, pak je to vede k tomu, aby nám pomáhali ještě více, než kdy předtím. Radost, kterou jim to udělá, nám naplní naše přání nad očekávání, protože oni znají naše sny a přání. Snaží se je naplnit dětem, které je mají rády. To děláme my lidé.
O co víc, pak Bůh, když vidí své děti, jak ho opravdově milují a říkají :“Jsi tak dobrý Tatínku“. Pak nepotřebujeme přinášet své prosby, protože On ví předem.
V Božím království budeme navěky chválit a dobrořečit našemu Bohu. Pokud ti tato představa připadá nudná, nebo se na ni netěšíš, nechtěl bys ji již prožívat tady, protože tady toho musíš ještě tolik udělat, stihnout, prožít, protože máš před sebou tolik služby pro Pána, pak ti chybí láska k Hospodinu.
Jak jsem již napsal: „láska buď je nebo není“. Pokud vnímáme, že nám láska k Bohu chybí, nebo je jen tou naší lidskou, sobeckou láskou, přestaňme prosit o lásku k lidem a začněme volat:“ Dej mi oheň lásky k tobě, Duchu svatý, lásku k Ježíši, která bude přetékat, věrnou a vášnivou lásku k tobě Hospodine.
Pokud bych byl rodič dítěte, které by mne prosilo o lásku ke mě. Pokud bych měl tu moc, rád bych mu ji dal.
Otec nebeský tu moc má. Na rozdíl ode mne je dokonalým otcem. Tak o co více ji nám dá, když o ni prosíme.
Všechno ostatní nám pak bude přidáno a nebudeme muset hledat návody u jiných, jak být dobrým křesťanem.
Prostě budeme Božími dětmi, které milují svého Otce a dobrořečí mu.

Představme si příběh. Dva kamarádi spolu hovoří o jídle, které bylo před nimi. Jeden ví o tom jídle všechny detaily. Zná všechny suroviny a to i ty exotické, které se do jídla přidávají a také přesný recept. Z jeho vyprávění ten druhý dojde k názoru, že to jídlo musí být nesmírně dobré.  S chutí se do něj zakousne. Jídlo má však  pro něho tak odpornou chuť, že běží na toalety, aby se zbavil toho, co spolknul.
To, že někdo, dokonce i my, známe recept, nám nezaručuje, že nám jídlo bude chutnat. To, co chutná lidem v Japonsku, Mongolsku nebo někde Malajsii, nemusí chutnat nám v Evropě.  Lidé, kteří však dlouhodobě žijí v těchto oblastech si na jídlo přivyknou a po čase se ztotožní i s chutí národa, ve kterém žijí.

Jonáš je známý především tím, že tři dny cestoval mořem v útrobách velké ryby. Pro mne je však jasným příkladem, že nestačí znát Boží charakter k tomu, abychom byli poslušni jeho hlasu. Jonáš přesně věděl, jak se Bůh zachová. Ve čtvrté kapitole (Kniha Jonáš) sám Bohu říká: “ No prosím, Hospodine, neříkal jsem to ještě doma? Právě proto jsem předtím utíkal za moře: Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a soucitný, shovívavý a nesmírně laskavý a který od zla upouští. Radši mne teď Hospodine rovnou zabij.“ Jonáš chtěl zemřít proto, že se nestalo to, co říkal lidem v Ninive. Že Bůh jim odpustil a nezničil toto velké město, protože po Jonášově slově činili pokání a odvrátili se od svých zlých skutků. Jonáš věděl, že jim Bůh odpustí a nechtěl vypadat před lidmi jako falešný prorok. Šlo mu o vlastní prestiž. Raději by nechal zemřít sto tisíc lidí, než by zemřel své pověsti. Jsme schopni litovat a rozplakat se nad zničenou věcí, ale nejsme schopni přitom být plni slitování a soucitu s lidmi, pokud by nás to stálo naši prestiž, nebo bychom tím o něco přišli.
Nestačí vědět a znát charakter Boží, potřebujeme se nechávat denně proměňovat. Je psáno, že jsme chrámem Božím, že v nás přebývá Bůh. Nech ho tedy v sobě jednat jak na venek, tak uvnitř tvého srdce, duše a myšlení. Časem pak zjistíme, že začínáme o lidech smýšlet stejně jako On, který je plný milosti a slitování a jehož dobrota nás přivádí k pokání.
Budeš se divit, možná pak budeš ochotný/ochotná položit život za druhé, budeš toužit více po tom, aby lidé se proměnili a získali věčný život, i když to bude třeba stát, že přijdeš o své dobré jméno, peníze, postavení, čas nebo možná i o život.
Chceš dál reptat jako Jonáš?
Já rozhodně ne.