Když se zpětně zamyslím nad tím, co se mi v životě podařilo udělat (namalovat, napsat, zorganizovat, ovlivnit, změnit, založit apod.), zjišťuji, že to nejlepší a to, co zůstalo, mi dalo nejméně práce a úsilí. Jsou to věci, do kterých jsem vložil nejméně síly.
Naopak mnohé věcí, do kterých jsem vložil velké úsilí, dnes nejsou.
Neznamená to, že o ty věci, které mne nestáli mnoho sil, času, energie jsem flinkal, nebo o ně měl menší zájem. Ne, naopak.
Jen jsem spíše pozoroval, jak pracuje Duch svatý a snažil jsem se mu do toho moc neplést. Dělal jsem to, co mi vložil na srdce. Nedával jsem do toho příliš vlastní síly, ale spíše jsem se nechal „nést“ na vlně, kterou On, v tom, co jsme dělali, zvedl.
„,,, Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů“. (Zachariáš 4:6 [CzeCEP]) Často na to zapomínáme. Zvláště, když si myslíme, že v tom, co děláme, jsme dobří. když si říkáme: „Na to mám“. Nebo: „Toto musím zvládnout, to udělám, to zařídím. Teď se ukáži.“

Podobně je to v našem životě s Pánem. Snažíme se pravidelně číst Písmo, modlit se, chodit na shromáždění a to i tehdy, když se nám nechce. Dáváme si pozor na to, jak jednáme a jak se chováme a snažíme se jednat jako křesťané. Vypadá to, že jsme dobrými křesťany. Dokonce tomu i věříme. Pak v jednu chvíli přijde něco, co nás smete. Říkáme si, kde se to v nás vzalo. Ta zloba, nenávist, závist, pohrdání druhými, mamon, smilstvo. Je to najednou tady. Možná si toho nikdo nevšiml, ale my jsme začali o sobě pochybovat, Pak zjišťujeme, že se to nedá již ani zakrýt.  Voláme. „Kde se stala chyba? Taková zaslíbení mám od tebe, Bože.“
V listě Římanům je napsané: „Dokud jsme žili tělesně, Zákon v nás probouzel hříšné vášně, které působily v našich údech tak, že jsme nesli ovoce smrti.“ (Římanům 7:5 [CzeB21]) I když začneme žít svůj život s Duchem svatým, může se nám stát, že opět sklouzneme k tomu žít tělesně. Je to jednoduché a rychlé. Stává se to, když to, co jsme začali dělat s láskou k Ježíši a  vnímali jsme, že Duch svatý nás k tomu vede, se stane povinností, bez které bychom nebyli těmi správnými křesťany v očích ostatních, v očích církve. Dostaneme se do situací, že jsme pořád něčím odsuzováni. Od toho je kousek k tomu, že si začneme myslet, že si spasení a Boží lásku musíme něčím zasloužit. No a jsme tam. Jsme pod zákonem, který v nás probouzí hříšné vášně, protože jsme začali žít tělem.
To se stalo i Galatským, Pavel jim píše: „Přišli jste o rozum? Začali jste Duchem, a teď končíte tělem? (Galatským 3:3 [CzeB21])
Přestože Galatští začali žít opět podle těla, Bůh s nimi proto neskončil, jinak by nenechal Pavla psát list Galatským.

V knize Zjevení můžeme číst, co Ježíš říká církvím. I té, na které není nic dobrého, dává novou šanci: „Já všechny, které miluji, kárám a vychovávám. Rozhorli se tedy a čiň pokání. Hle, stojím u dveří a tluču. Kdokoli uslyší můj hlas a otevře mi dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.  Kdo vítězí, tomu dám usednout se mnou na mém trůnu, jako jsem i já zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůnu. „ (Zjevení 3:19-21[CzeB21])

I když se ti stane, že jsi začal Duchem a skončil tělem, není nic ztraceno. Pán ti říká: rozhorli se a čiň pokání. Dej svou situaci do rukou Ježíše. Rozběhni se znovu za ním jako na začátku.
Pokud ti to nejde, řekni mu to. Požádej ho o jeho nadšení pro něho, požádej ho, aby jsi byl opět naplněn Duchem svatým. On to udělá.

Dobrou zprávou dnes pro nás jsou slova Pavla k Tessalonicenským:
„Sám Bůh pokoje kéž vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo zcela bez úhony až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.  Ten, který vás volá, je věrný; on to udělá.
(1.Tessalonicenským 5:23-24 [CzeB21])

Sedím za stolem, modlím se v jazycích a čekám až přijde nějaká myšlenka. Několik dní jsem neměl čas psát. Teď tady sedím a říkám si, ale teď už musíš začít psát. Ale nic nepřichází. Ticho. Mé myšlenky se utopily někde mezi jednáními na úřadech a dokončovacími pracemi na bytě. Nic.
Po nějaké době civění na obrazovku a klávesnici se rozhoduji pro to, co mne vždy dokázalo „nastartovat“, co vždy ve mne rozfoukalo oheň Ducha. Začínám děkovat za to, co Tatínek pro mne udělal. Začínám zpětně den po dni. Je toho hodně. Každý den mohu najít několik věcí mimo to, že jsem a žiji.
Kolikrát jsem potřeboval jeho pomoc i ochranu při skládání nábytku (jen na pochopení návodu, bylo někdy potřeba mít zjevení), při jednání na úřadech, kdy nám tam lidé nadpřirozeně vycházeli vstříc. Při zklidnění situace v osadách,… . Za mé myšlení a vztah k uzdravení, které jsem přijal a které roste určitým směrem (o tom jindy). Za pokoj, když se věci neposunují tak, jak bych viděl, že je potřeba. Za to, že jsem mohl dnes vstát a začít psát. Je to neskutečně mnoho konkrétních věcí, za které děkuji, a na které si vzpomínám. (a na kolik jsem ještě zapomněl) Některé ani nedokáží pojmenovat, protože jsou to věci, které Duch svatý dělal někde uvnitř mne. Díky, díky, díky… Tatínku.
Za to, že mám jistotu, že si se mnou i v takových ránech, jako je to dnešní. Dnešní ráno vypadalo, tak beznadějně, tak akorát zalézt znovu do postele, ale teď se to změnilo. Když jsem uviděl jakou starostlivost a péči dostávám, má tvář, duše i duch se rozjasnily. Jak jinak, když děkujeme svému nebeskému Tátovi.
A máme za co. A nejen já.
Najednou mi přichází myšlenky i nadšení.
Nemíváš také taková rána? Tak je zkus změnit.