Ten nejlepší vztah s Bohem prožívám, když jsem ve vztahu s ním jako s svým Tátou, Tatínkem.  Přesto se někdy přistihnu, že se začnu modlit Pane, nebo Otče. Proč? To platí i o Ježíši.
Všimli jste si, jak často v modlitbách se opakuje slovo Pane. Někdy to je několikrát v jedné větě. Když bychom měli podobně mluvit mezi sebou, jak by to vypadalo. Možná takto: „Víš přece Petře, že potřebuji Petře, aby jsi Petře udělal ten nový návrh Petře. Petře ještě pak musím, Petře, zajistit Petře tu novou zakázku Petře, tak počítám s tím Petře, že mi pomůžeš, Petře. Děkuji Petře. Petře.“ Je to normální? Mluvíme tak mezi sebou?
Chtěl jsem se ale zastavit nad něčím jiným. Proč utíkám od vztahu s Tatínkem, ke vztahu s nebeským Otce, Bohem nebo Pánem. Proč se někdy vzdávám toho velmi osobního, něčeho v čem se cítím nejlépe a měním to za něco oficiálnějšího. Mění se tím můj vztah? Je v tom něco z nevíry? Nebo tím chci něco více zdůraznit? Není to tím, že se najednou stanu prosebníkem místo synem (dcerou)?
Dnes ráno jsem si řekl, že si dám na to pozor a možná zjistím pravdu, jak to se mnou v různých chvílích je. Potřeboval jsem říct:
„Promiň mi Tati, že jsem jako chameleón“
Dostal jsem odpověď: „Jsi můj milovaný syn. Miluji, když mi říkáš srdcem i ústy Tatínku.“

A jak jsi na tom ty?