Jen pro zajímavost a k zamyšlení.

K roku 2018 bylo na zemi 7,59 miliardy lidí. Podle světové zdravotnické organizace a jejím statistikám můžeme zjistit, že:

• ročně nakaženo chřipkou 33% obyvatel ve dvou ročních vyvrcholeních (jižní a severní polokoule), to je  2,277 miliardy lidí na světě ročně
• z toho skutečně onemocní 26 %, to je 592 miliónů lidí na světě ročně
• z toho je 1% hospitalizováno, to je 5,2 miliónů lidí ročně
• z toho 8 % zemře, to je 416 tisíc lidí ročně

To je běžný stav. Pak jsou období, kdy chřipka je silnější a čísla se zvěšují. Tak období se opakují zhruba po třech až pěti letech. Je to v návaznosti na to, že po této době se objevují nové druhy chřipky, vůči které lidé nejsou tak odolní (různé mutace především chřipky A – spojení lidských a zvířecích virů) Zvětšují se především čísla onemocnění, hospitalizace a úmrtí. (Informace podle Světové zdravotnické organizace.)

Česká republika: 2018/2019 podzim/jaro

• nakaženo 996 000 tisíc osob
• úmrtí na chřipku nebo na následné komplikace 2000 osob
• virové onemocnění typu SARI  vyžadujících hospitalizaci 625 osob – není ověřeno kolik nemocných se nepřihlásilo
• z toho úmrtí na virové onemocnění typu SARI 195 osob.

Slovenská republika : 2018/2019 podzim/ jaro

• nahlášeno 1.470.680 onemocnění ARO
• z toho prokazatelně virového původu (chřipka) 157.644 osob
• celkově zemře na chřipkové onemocnění  nebo na následné komplikace 800 osob
• virové onemocnění typu SARI vyžadující hospitalizaci 123 osob
• z toho úmrtí na  virové onemocnění typu SARI 57 osob.

Data jsem vybral ze správ státního zdravotního ústavu ČR a hydieny SR

Evropa v datech uvádí tato čísla:

• těžký průběh chřipkového onemocnění postihne 22 miliónů Evropanů ročně
• z toho zemře 70.000 osob ročně
• 500 000 osob na světě zemře na chřipku ročně
• v ČR onemocní chřipkou 1,2 miliónú osob ročně.

Ještě mne zaujala jedna statistika a porovnání proočkování populace na chřipku a úmrtí s na covid 19

Nejvíce proočkováné jsou

1. Nizozemí

2. -3. Anglie

2.-3. Německo

4. Francie

5. Itálie

6. Španělsko

Mezi málo proočkované země na druhém konci statistik patří i ČR a SR

8x menší má Slovensko

10x menší má ČR

Když to porovnám s úmrtími seniorů na 100.000 obyvaltel, pak z toho kupodivu lépe vychází země, které mají menší proočkovanost. To však může být systémem a ne očkováním.

• Kladu si otázku, zda vždy při dalších chřipkových epidemiích budeme zavírat hranice, fabriky, dělat opatření, která stojí miliardy. Omezovat lidská práva, hlídkovat lidi a zavírat je do karantén…. další otázkou je proč jsme nikdy předtím podobná opetření nepotřebovali při výše uvedených číslech.

Tím nepopírám, že covid 19 je agresivnější a nebezpečnější než SARI, je dokonalejší.

(Zitra pokračování)

(Pokračování)

Odpověď na to jak dál jednat v dnešní situaci s covid19 a všemi těmi zásahy kolem, není složitá. Možná se dá říci že je jednoduchá. Připomínám verše z Listu Židům, které jsem uváděl v první části: „Věnujme se jedni druhým, povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Raději se napomínejme, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží ten den.“ Židům 10:24‭-‬25 B21 I v té době očekávali, že se blíží ten den. O co je blíž dnes než tehdy! Máme tady návod na to, co dělat: věnovat se sobě navzájem, povzbuzovat se vlásce, povzbuzovat se ke konání dobrých skutků, neopouštět společná shromáždění a napomínat se. Na tom není nic nemožného, záhadného a nepochopitelného. Dělat z toho to, co můžeme a za to statní se modlit, abychom to dělat mohli (shromáždení apod.). Pokud nás Bůh nepovolal nyní jinak, dělejme to, co nám Duch svatý ukázal nebo přikázal dělat před pandemií. Stůj tam, kam tě ve službě postavil a služ tam. Bůh neuváďí své děti do zmatku. On je Bohem řádu a pokoje. Kristus, který je hlavou církve, je Knížetem pokoje. Asi se setkáme s lidmi, které tato doba přivádí do chudoby nebo aspoň snižuje jejch předchozí standard, také budeme potkávat lidi plné strachu z budoucnosti, z nemoci. Budou ti, kteří o někoho přišli a všichni ti budou potřebovat povzbuzení, potěšení, pomoc, řešení situace. Ty i já máme někoho, kdo jim to může vše poskytnou lépe než my. KRISTA. O to více se s lidmi modleme za jejich potřeby, zvěstujme jim Krista a nechme se používat Duchem svatým, aby lidé kolem nás mohli zakoušet Boží dobroru a začali ho opravdově hledat.

Modleme se:

– za sílu opustit zahleděnost na sebe a na své problémy a o upřimný zájem o druhé. Aby Bůh to vypůsobil v našich životech. Kristovu lítost a millosrdenství v našich srdcích. Bůh sám totiž ve vás působí, abyste nejen chtěli, ale i dělali, co se mu líbí! Filipským 2:13 B21

– Abychom místo hledání viníků za naši situaci, dokázali být Bohu vděční a to i když ztrácime jistoty, které jsme do této doby měli. Abychom skrze vděčnost a chválu našemu Pánu mohli stát na skále víry Ježiše Krista.

– Abychom se dokázali v lásce napomínat, přijímat rady a těšit se z toho, že má o nás náš bratr, sestra zájem.

V této třetí části bych se rád zastavil nad celkovou situací, která je, kam směřuje. Budu se to snažit popsat velmi jednoduše. Představme si, že končí jeden věk. Věk milosti a začne doba soudu. Věk milosti skončí vytržením křesťanú, kteří ještě prožijí začátek soužení (?) Po něm přijde vylití Božího hněvu na lidi i zem. Bůh pošle anděla, aby zvěstoval evangelium (křesťané tam již nebudou, aby ho hlásali). V té době bude ovládat svět antikrist, který se prohlásí za Boha a usedne do chrámu. Z počátku bude budit zdání spasitele světa ( A není divu, vždyť sám satan se vydává za anděla světla! 2 Korintským 11:14 B21), ale později se projeví a začne pronásledovat Boží lid (Izraelity) a postaví celý svět proti Izraeli. Když bude nejhůř přijde Kristus a porazí ho…. ( tomu a dalšímu se budeme věnovat samostatně při vyučováni z knihy Zjevení).

Aby to mohlo nastat musí se stát jedna důležitá věc. Svět musí odevzdat moc do jeho rukou. Skutečnou vládnoucí moc ne jen v duchovní oblasti, ale fyzicky na zemi. Musí být vytvořena nějaká společná světová říše nebo  organizace, kde se bude centralizovat výkonná moc nad světem. Antikrist se dostane k moci tím, že přesvědčí svět o tom, že má řešení světového míru (ekonomiky, zdraví, krizí způsobených katastrofami v době počátku soužení….) a lidé a státy, světové organizace mu předají moc. (I když on dal moc některým lidem se dostat do vedení)

U proroka Daniele a i ve Zjevení tyto státy a mocnosti jsou popsané jako šelmy podobné lvu, medvědu a levhartovi (pardálovi). Pak ještě jedna, která je drak (na jednom místě je označena jako satan) a má deset rohů, kterými jsou králové – lidé reprezentující vlády a mocnosti, světové organizace, které mu předají v jednu chvíli svou vládu a tím i vládu nad světem. Na začátku vystupují šelmy – mocnosti samostatně, ale před začátkem soužení je vidíme jako jednu šelmu, která má postavu levharta (pardála), hlavu lva a nohy medvěda a má deset rohů (králové). Tady vidíme, že ke konci jsou tyto mocnosti sjednoceny v jedno tělo, kterému dal drak moc. Pak tam bude ještě jedna šelma, která bude dělat a vynucovat to, co ta první přikáže. Jednim z přikazů je ono znamení na ruku nebo na čelo, bez kterého lidé nebudou moc nakupovat ani prodávat a ty, kteří ho nepřijmou rozkáže zabít. Pak těch desek králů předá v jednu chvíli moc antikristu. Šelmy nejsou konkrétní lidé, ale buď světové mocnosti jako státy, státní uskupení, světové organizace, mohou být také mocnosti ovládajíci ekonomiku, apod. Je jich dost. Králové mohou být jejich lidští představitelé.

To, že jsou v Písmu popisované jako šelmy pak vytváři v našich představách obrazy, které ovšem kolem sebe neuvidíme ( jen v duchovnim světě). Pro svět to bude úplně normální stát, velmoc, organizace a smrtelní lidé jako jejich představitelé a bude probíhat normální život, jen bude více sužovaný katastrofami a lidé budou více a více ochotni se vzdát svých svobod. Proto Ježíš o té době hovoří: „Jak ale bylo za dnů Noemových, tak bude i při příchodu Syna člověka. Stejně jako ve dnech před potopou jedli a pili, ženili se a vdávaly se až do dne, kdy Noe vešel do archy, a ničeho si nevšimli až do chvíle, kdy přišla potopa a všechny smetla, tak to bude i při příchodu Syna člověka. Matouš 24:37‭-‬39 B21

Kde se v tomto popisu nejspíše nacházíme? Od dob prvotní církve jsou snahy a o sjednocení světa a centralizování moci do jednoho mista. Římská říše, Svatá říše řimská, Napoleon, Hitler (a mnoho jiných). Zpočátku se jednalo jen Evropu a Malou Ásii a Středomoři, ale již Hitler pomýšlel na celý svět. Je to prosté, protože na rozdíl od svých předchůdců měl již technické vybavení, aby se po celém světě mohl pohybovat a komunikovat, ale ne ještě na tak vysoké úrovni, aby svět mohl kontrolovat a řidit. Navíc neměl jednotu s ostatními velmocemi. Světové organizace byly teprve v plenkách. Dnes je jiná doba. Technika a technologie je již na takovou dobu připravená a stále se vyvíjí a to rychleji a rychleji. Jsou zde mocnosti, které by odpovídaly i šelmám z Daniele. Jsou dokonce schopny spolupracovat a jsou propojeny mnoha světovými organizacemi, které prosazují centralizaci světa – globalizaci. Nejsou však ještě tak daleko, aby se staly jednou sjednocenou šelmou. Jsme tedy v situaci, kdy se připravuje nenápadné sjednocení těchto tří šelem v jednu a které bude vládnout deset mocných lidí. Tam však ještě nejsme.

Co svět čeká. Pandemie ukázala, jak na tom svět je. Evropa z této vyvolaného cvičení vyjde více sjednocená a evropské instituce budou mít více pravomocí, které jim odevzdají jednotlivé státy. I když to tak nevypadá, ale stane se skutečně státem s centrálním vedením. Bude to z ekonomických důvodú, protože po evropských finančních injekcích do jednotlivých států, ji budou všechny zavázany a uvidí v tom jistoty. Celkově se ukázalo, kde jsou lidé schopni se vzdát svých svobod zaručených ústavami a za jakých okolností, zjistilo se jak rychle jde omezit pohyb lidí, uzavřít je do malých obastí, najít lidi na útěku a dokonce je legálně sledovat. To vše se určitě monitoruje a bude to analyzované. I když státy mimo Evropu se budou snažit více posílit svou samostatnost bude to připrava na budoucí centralizaci moci v jednom místě a v jedné skupině lidí. Posilnění jednotlivých velmocí bude možné jen díky větší informovanosti o lidech, jejich pohybu, jejich ekonomocké situaci, o jejich názorech apod. Díky většímu vlivu a kontrole hospodářství…. prostě vytvoření rúzně propojených informačních sítí, bankovního systému a zdravotnictví. Kdo chce vládnout, musí mít vliv na bankovní systém a tím na finance celého státu a především lidí, jak ukázala pandemie také na zdravotnictví a vše s tím spojené a na kontrolu pohybu….
Evropa je jen malá část světa. Většina evropanů neví, jak žije zbytek světa. Na změny i v něm je potřeba ještě čas. I když nám pandemie ukázala, jak rychle lze změnit chod světa. I když to bude chvíli vypadat, že globalisté prohráli a vrací posiliování jednotlivých států, unií, mocností, přesto za tím vším se bude připravovat globalizace. Bude potřeba dokončit to, co by nešlo ve velkém, až to bude dokončené v jednotlivých státech a oblastech, pak se to spojí. I když organizace typu OSN budou vypadat, že ztrácí vliv, nakonec opět povstanou a a budou opět řídit globalizaci světa. Nikdo neví a nezná čas, kdy ty podmínky pro sjednocení světa (a pozdějí sjednocen proti Izraeli) nastanou.

Co my s tím?
Musíme si rozmyslet co chceme. Chceme, aby již Pán přišel nebo ne? Pokud ano, pak  volejme Pane přijď, hlasme evangelium co možná nejvíce lidem, tak uspíšíme příchod Krista. Pokud máš strach z budoucnosti a nechceš, aby Kristus přišel co nejdříve, pamatuj, že strach není z Boha. Může se stát, že pak  oči tvého srdce budou natolik slepé a uši tvého srdce natolik hluché, že neuslyšíš hlas polnice, který svolává Boží děti domů a budeš mezi těmi, kteří zůstanou.

Proto volejme PANE PIIJĎ, hlasme evangelium a konejme dobro.
„Ano drazí, zůstávejme v něm, abychom očekávali jeho zjevení se smělou důvěrou a nemuseli se stydět, až přijde.“  1.Jan 2:28

Vytržení ano ne?

Jak jsem již psal, je mnoho výkladů Janova Zjevení. Jen pro zajímavost uvedu tři, které nám ukazují na zásadní rozdíly. První dva se liší především v chápání času vytržení církve. První hovoří o tom, že církev bude vytržena před velkým soužením, které přichází se šelmou a antikristem. Druhý, že církev zažije část velkého soužení a bude vytržena během něho. Třetí teorií je, že šelma o které se mluví ve Zjevení, již přišla v době pronásledování první církve a vytržení není.

Každý, kdo se chce zabývat vytržením, si potřebuje uvědomit, že jak Ježíš, když mluví o posledních časech, tak Jan ve Zjevení popisují dvě odlišné situace. V jednom případě mluví o církvi Ježíše Krista a v druhém o svatých z Židů. Jde zde i o dva rozdílné časové úseky. Ve Zjevení nejsou události popsány úplně tak, jak jdou nebo půjdou za sebou. Je to jako ve filmu, kdy najednou jde střih a my se v tom filmu ocitneme v minulosti nebo v budoucnosti nebo také v souběžné situaci někde jinde. Podobně hovoří i Ježíš, když mluví o obležení a zničení Jeruzaléma v roce 70 n.l. a pak o antikristu v Jeruzalémě , o druhém svém příchodu a konečném vítězství. No a také o vytržení. Stejně tak je tomu i u proroků u Pavlových listů apod.

Rád bych se držel pouze toho, co mohu jednoduše uchopit z Písma a nezabývat se časem. Bude vytržení církve? Ano bude. Potvrzují to slova nejen apoštolů, ale samotného Ježíše Krista.

„“Prozradím vám teď tajemství: Všichni nezemřeme, ale všichni budeme proměněni – naráz, v okamžiku, za zvuku polnice ohlašující konec. Až zatroubí, mrtví budou vzkříšeni k nesmrtelnosti a my budeme proměněni. Toto pomíjivé musí obléci nepomíjivost, toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost. A až toto pomíjivé oblékne nepomíjivost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost, tehdy se naplní, co je psáno: „Smrt je pohlcena, přišlo vítězství!“ „Kde je teď, smrti, to tvé vítězství? Kde je teď, peklo, ta tvá zbraň?“ Onou zbraní smrti je hřích a silou hříchu je Zákon. Ale díky Bohu, který nám dává vítězství v našem Pánu Ježíši Kristu! „„1 Korintským 15:51‭-‬57 B21 Pavel mluví i poslední polnici. Tedy o době, kdy bude země a lidé procházet prvními souženími, budou divná znamení na slunci, měsíci i na nebi. Budou velká krupobití, zemětřesení, ohně, bude zničena třetina moří… To vše a více se popisuje při troubení šesti polnic. Při sedmé – poslední se ujme vlády Kristus a začne soud nad zemí. Pavel píše, že při této polnici budou Boží děti vzaty ze země do Božího království společně s mrtvými v Kristu a dostanou nová nesmrtelná těla. Na zemi zůstanou jen ti, kteří neuvěřili v Krista, nečinili pokání, … Ti budou společně se zemí čelit Božímu soudu a…. O dalších událostech ze Zjevení můžeme mluvit při jiné příležitosti. (Druhý výklad je že se nejedná o poslední ze sedmi polnic a církev bude vytržená ještě před začátkem těchto soužení.) Ježíš tuto událost popisuje takto: „Hned po soužení oněch dnů ‚slunce se zatmí a měsíc nevydá světlo, hvězdy budou padat z nebe a nebeské mocnosti se zachvějí.‘ Tehdy se na nebi objeví znamení Syna člověka a tehdy budou všechna pokolení země kvílet a spatří Syna člověka přicházet na nebeských oblacích s velikou slávou a mocí. A on pošle své anděly s hlasitou polnicí a ti shromáždí jeho vyvolené ze čtyř světových stran, od jednoho konce nebe až po druhý. Ten den a hodinu však nikdo nezná – ani nebeští andělé, ani Syn – jedině sám můj Otec. Jak ale bylo za dnů Noemových, tak bude i při příchodu Syna člověka. Stejně jako ve dnech před potopou jedli a pili, ženili se a vdávaly se až do dne, kdy Noe vešel do archy, a ničeho si nevšimli až do chvíle, kdy přišla potopa a všechny smetla, tak to bude i při příchodu Syna člověka. Tehdy budou dva na poli; jeden bude vzat a druhý zanechán. Dvě budou mlít mlýnským kamenem; jedna bude vzata a druhá zanechána. Proto bděte, neboť nevíte, ve které chvíli přijde váš Pán.Matouš 24:29‭-‬31‭, ‬36‭-‬42 B21 I tady to odpovídá, že církev zažije část soužení. Někdo bude vzat a někdo zůstane. To je vytržení. A ještě jedny verše o vytržení: Máme pro vás slovo od Pána: My, kdo se dožijeme Pánova příchodu, nepředejdeme ty, kdo zesnuli. Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu. My živí budeme spolu s nimi uchváceni do oblak vstříc Pánu; potom už budeme s Pánem navždycky. Povzbuzujte se navzájem těmito slovy. 1 Tesalonickým 4:15‭-‬18 B21 Vytržení určitě bude.

Kdy a jak dlouho bude muset církev ještě zůstat na zemi, nikdo neví. Když jsem chtěl vědět více, Pán se mne zeptal, proč to chci vědět. To mne umlčelo, protože jsem nenašel mimo zvědavosti jediný důvod, proč bych se měl na to ptát. Pak se mi otevřely oči a pochopil jsem, proč je to tak komplikované. Některé události musel Jan i Daniel dokonce zamlčet, nesměli napsat, co viděli nebo slyšeli. Také způsob jímž jsou jednotlivé události na přeskáčku popisované znemožňuje lidem odhadovat nebo najít nějaké datum. Pokud se o to pokusí dostanou se do slepé uličky a jejich odhady a jasná zjevení jsou brzy odhalena jako lidské myšlení a nápady. Proč nemůžeme znát čas? Ježíš pokračuje: Kdo je tedy věrný a moudrý služebník, kterého pán ustanovil nad svým služebnictvem, aby jim dával pokrm v patřičný čas? Blaze služebníku, kterého pán při příchodu zastihne, že tak jedná. Amen, říkám vám, že ho ustanoví nade vším svým majetkem. Zlý služebník by si v srdci řekl: ‚Můj pán je pryč nadlouho,‘ Jeho pán ale přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou nezná, odhalí ho a vykáže ven mezi pokrytce. Tam bude pláč a skřípění zubů.“ Matouš 24:45‭-‬48‭, ‬50‭-‬51 B21

Mezi posledními verši ze Zjevení je tento verš: Duch a Nevěsta říkají: „Přijď!“ Kdo slyší, ať také řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přijde, a kdo chce, ať zdarma nabere vodu života.Zjevení 22:17 B21Nevěsta – Církev říká: „Přijď“. Komu to říká? Komu to má říkat ten, kdo slyší? Odpověď je hned tři verše dále: Ten, který vydává svědectví o těchto věcech, říká: „Přijdu brzy.“ Amen, přijď, Pane Ježíši! Zjevení 22:20 B21

Volám k Ježíši, přijď? Voláme celou dobu, přijď Ježíši? Patříme k Nevěstě, která s netrpělivostí vyhlíží Ženicha. Kdy říká, přijď už, přijď. Nemůžu se tě dočkat.. Voláme tak? Jsou naše srdce takto nastavená nebo bychom dopadli jako služebník, který si říká můj pán je pryč na dlouho, mám čas. Kdyby tento den přišel před epidemií, byl bys schopný uslyšet hlas polnice nebo bys měl uši a srdce plné světa. Voláš přijď Pane Ježíši, nebo si myslíš v srdci: ještě ne Pane, ještě ne, ještě musím zažít, udělat, dokončit to a to…, ještě ne Pane, teď jsem dostal úžasnou službu pro tebe…. Ještě ne, prosím. Jak na tom jsme?

Slova našeho Pána pro nás:

Slyším prosby, slyším stěžování si, slyším chválu, slyším písně, slyším kázání, ale jen málo slyším volání abych přišel. Přijdu brzy, přijdu ve chvíli, kdy bude naplněný počet bratří z pohanů. Teď si připravuji svoji Nevěstu v očistné koupeli svého slova, abych si ji postavil před sebe bez poskvrny a vrásky. Připravuji ji skrze zkoušky, aby se stala ryzí, aby byla prostá špatnosti a nevěry. Aby zahořela láskou k Ženichovi. Zanech starostí o to, co budeš jíst, co budeš pít, co si budeš oblékat, neotáčej se za každým hlasem ze světa, který slyšíš, ale raději přijď ke mně k mým vodám živým a naber si z vody života. Nabírej z mého Slova a Ducha. Nabírej a zahoříš láskou ke svému Ženichu, zahoříš láskou po domově v nebi a budeš volat: Přijď Pane Ježíši, přijď. Ta láska a touha tě zbaví strachu, budeš opět mým svědectvím, aby se naplnil počet z pohanů a já si mohl přijít pro svou Nevěstu. Pro tebe. I já se nemohu dočkat svatby, kdy bude má Nevěsta přede mnou stát v zářivě čistém kmentu, kterým jsou skutky svatých. Tou nevěstou jsi ty má církev, ty můj bratr, ty má sestra. Volej mne z lásky. Přijdu brzy.

Náměty na společné modlitby:

1. Osobně každý z nás, abychom hořeli láskou ke Kristu. Abychom měli odvahu být svědky našeho Pána a jít a sloužit tam a tak jak nás On sám pošle. Za rozpoznání místa a způsobu jak máme sloužit.

2. Modleme se za sebe navzájem. ( prosím, pošlete každý jména lidí ze společenství, abychom se mohli navzájem za sebe modlit) Také abychom mohli všichni obstát ve zkouškách.

3. Modleme abychom byli vytrvalí a věrní ve slovu a modlitbách i službě až do konce.

4. Volejme Pane přijď.

(Pokračování příště)

Co se děje a kde se nacházíme.

1. NEBOJ SE

2. VYTRŽENÍ ANO NE?

3. CO NÁS ČEKÁ

AD 1. Neboj se.

Je důležité vědět, co se děje a kde se nacházíme? Nestačí jen dělat to, co po nás Pán chce? Ohledně osobního života s Duchem svatým vždy říkám, že pokud dnes udělám vše, k čemu mne Duch svatý vede, pak se nemusím strachovat o příští den. Ohledně církve je to však jiné. Potřebujeme vědět, co Bůh dnes na světě dělá, co připravuje a jak jednat. Církev je společenství, kterému musíme vysvětlit, na základě čeho se rozhodujeme a také jakým směrem se zaměřit při společných modlitbách. Jednotlivec je jedna část „puzzle“, většího obrazu církve a ta je zase součástí celkového obrazu toho, co Bůh dělá na zemi a co chce dělat. Je dobré vidět tento obraz. „Jistě! Panovník Hospodin nepůsobí nic, aniž sdílí své tajemství se svými služebníky, proroky.“Amos 3:7 B21 Věřím, že Bůh chce, aby jeho děti znaly jeho plány. Co se děje? Vždy, když se dějí zlé věci mezi lidmi, ať jsou to války, mory, zemětřesení a tsunami, teroristické útoky (2001) se začínají křesťané zajímat o Janovo Zjevení a hledají v něm odpovědi na situaci. Někdy spíše na to, čemu ve Zjevení ta situace odpovídá. Osobně jsem to zažil v roce 2001 při útoku na Světové obchodní centrum. Ale i nedávno se křesťanské Slovenska a Česka zabývalo vyučováním jednoho bratra o věcech Zjevení. Docela to i rozhádalo některé pastory. Dnes ve spojení s covid 19 se opět začíná otvírat kniha Zjevení a vykládat její obsah. Potřebujeme si uvědomit, že z této knihy může vzejít mnoho rozdílných výkladů a všechny budou jejich autoři potvrzovat verši z Písma. Autoři jiných výkladů jsou však zase schopni na základě jiných veršů tyto výklady zpochybnit a nahrazovat je svými. Má to však jednu dobrou věc. My věřící si začneme uvědomovat, že Pán je blízko a začneme se více starat o věci Božího království než o věci světa.

Ve Zjevení se píše: „“Tehdy mi anděl řekl: „Tato slova jsou věrná a pravdivá.“ Pán Bůh, který dává Ducha prorokům, poslal svého anděla, aby ukázal svým služebníkům, co se musí brzy stát. „Hle, přijdu brzy! Blaze tomu, kdo zachovává slova proroctví této knihy.““ Zjevení 22:6‭-‬7 B21 Přijdu brzy, jsou slova našeho Pána Ježíše Krista. Všichni v prvotní církvi očekávali příchod Pána. Pisatel listu Židům píše: „Věnujme se jedni druhým, povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Raději se napomínejme, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží ten den.“ Židům 10:24‭-‬25 B21 Pronásledování církve bylo tak veliké, že to vedlo k přesvědčení, že Pán má již každým dnem přijít.. To se opakovalo v dějinách církve mnohokrát.. A vždy se přitom našel někdo, kdo představoval šelmu ze Zjevení. Může se zdát, že Pánova slova: „Hle, přijdu brzy.“ nejsou pravdivá, ale není to tak. Jednak sám Ježíš říká, že den ani hodinu nezná nikdo ani on. A Petr to vysvětluje: „Především vězte, že v posledních dnech přijdou nehorázní posměvači vedení svými vlastními choutkami a budou říkat: „Co je s tím slibem o jeho příchodu? Otcové už zemřeli a všechno zůstává, jak to bylo od počátku stvoření!“ Takoví si nechtějí uvědomit, že nebe a země kdysi dávno vznikly Božím slovem z vody a skrze vodu; a tou vodou byl tehdejší svět zatopen a zničen. Totéž slovo udržuje a uchovává nynější nebe a zemi pro oheň, který je čeká v den soudu a záhuby bezbožných lidí. Jednu věc si uvědomte, milovaní: u Pána je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Pán neotálí splnit svůj slib, jak si někteří myslí, ale prokazuje vám svou trpělivost. Nechce totiž, aby někdo zahynul, ale aby všichni došli k pokání. Pánův den ovšem přijde jako zloděj. Toho dne se nebesa s rachotem zřítí, živly se rozpustí žárem a země se všemi svými skutky bude odhalena.“ 2 Petr 3:3‭-‬10 B21

Je tato situace s covid 19 od Boha? Ne není. Bůh je trpělivý. Myslím si že slova „nebesa se s rachotem zřítí, živly se rozpustí žárem“ znamená pád mocností v ponebeských oblastech, pak bude moc být zjevená celá hříšnost země – lidí i s jejich skutky. To, co prožíváme, je jeden z mnoha útoků na lidi, které jsou vedeny od Zlého. On je lhář, vrah, udavač a žalobník, od něho poházejí nemoci, mory, války… Používá k tomu lidskou touhu po moci, lásku penězům, závist, pýchu. Prostě lidskou hříšnost.. (vysvětlení v 2.části) U Boha však máme vždy řešení. Bůh chce, abychom viděli jak Zlý chce ochromit církev.

1. Církev se nemůže scházet. Již jsme četli, že Pavel píše, že čím více se blíží onen den, o to více nemáme zanedbávat společná setkání. Ďábel nás chce oddělit jednoho od druhého. Důvod: ovce, které nejsou semknuté k sobě, se stávají snadnější kořistí vlků.

2. Jsme sice na internetu, ale i tam můžeme sledovat co chceme a co se nám líbí. Sami si rozhodujeme, co je správné a co ne. Najednou je církev „bez autorit „a snadno se k lidem dostanou bludy , posílají se různé zprávy a konspirace apod. a skrze ně přichází do životů chaos, panika, strach. Důvod: v chaosu a strachu duše nejsem schopný rozeznat hlas Ducha svatého a dopouštím se chyb a dostávám se beznaděje a odevzdanosti.

3. Zastavit aktivity církve. Nejen skrze zákaz shromažďování, ale i následný a přetrvávající strach. Pro nedostatek financí, pro ztrátu zaměstnání mnohých sourozenců v církvi a ukončení některých firem, které podporovaly církevní aktivity. Důvod: finanční oslabení církve

Slovo od Boha Otce jeho dětem do této situace: „Nebojte se, já jsem dobrý otec. Dobrý otec neubližuje svým dětem. Naopak přináší pokoj a radost, ochranu a bezpečí, povzbuzení a posilnění, jeho milost a milosrdenství předchází právo a spravedlnost.. Jeho slovo podpírá a vysvobozuje, ukazuje cestu a světlo. A já jsem váš Otec. Já znám své úmysly s vámi, jsou o pokoji a ne o zlu. Ten, který přináší chaos do vašich srdcí, myšlení a životů, jehož slova vyvolávají strach, zlobu, beznaděj není a nemůže přicházet ode mne. Tak poznáte, zda slova jsou moje nebo od Zlého. Nebojte se, naopak ještě více přicházejte ke mě. Duši lačnou nasytím a duši hladovou naplním dobrými věcmi. Nebojte se. Já jsem váš dobrý Otec.“

Dnešní situace přináší i dobré věci. Jednou z nich je, že se evangelium začalo šířit internetem všude po světě. Další, že si uvědomíme jestli nám společenství bratří a sester chybí a budeme si více vážit jeden druhého. Začínáme více volat a přibližovat se Bohu

Náměty na modlitby:

1. Za moudrost pro krizový štáb ohledně zákazu shromažďování. Aby se církev mohla opět scházet ke společnému uctívání Ježíše, modlitbám a společné službě. Aby zákaz nebyl zbytečně a bezdůvodně prodlužovaný.

2. Za ochranu nás všech od manipulace skrze internet a jiná média. Abychom dokázali rozpoznat, co je od Boha a co ne. Za vylití pokoje a radosti do našich životů z Ducha svatého, víru Ježíše, abychom mohli obstát v důvěře a věrnosti v den zlý. Za ochranu nejen před nemocí, ale následně před ztrátou práce a zajištění během krize.

3. Za vládu, aby měla rádce od Hospodina, aby svá rozhodnutí rozhodovala v bázni před ním, pamatovala na ty, kteří pro pandemii přišli o práci nebo jim zanikla živnost., aby pamatovala na ty nejchudší. Za moudrost jak rozjet a rychle postavit opět ekonomiku země. Aby nebyla vládou slibů, ale skutků. Za ochranu tvých věrných ve vládě a v Národní radě, aby měli smělost prosazovat tvou vůli a především, aby je Duch svatý uschopnil Boží vůli poznávat.

4. Za všechny kteří v této době díky kázání na internetu uvěřili, aby Bůh dával vzrůst zasetému semenu v jejich srdcích, aby mohli se smělostí přicházet do církve a církev je přijala. Aby nezůstal nikdo z nich bez toho, že by je někdo nenavštívil nebo mu nepomohl s prvními kroky.

5. Za to, abychom mohli pochopit věci, které v budoucnu budou přicházet a měli jsme moudrost v tom jak šířit evangelium.

6. Za osvobození od strachu a vytržení z chaosu pro ty, kteří jsou jimi trýzněni.

7. Za prvotní a vášnivou lásku k Ježíši Kristu

(Pokračování příště)

Křesťané by se měli vlastně radovat z této situace, ve které se svět v této době nachází. Ne pro množství nemocných a mrtvých. To určitě ne. To jsou velké osobní tragédie rodin nemocných a umírajících. Potřebujeme se stát právě jim oporou.

Každá krize mne může srazit na kolena a zničit nebo mne posunout dál. Tedy nás věřící blíže k Bohu, do náruče Kristovy. Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru. Římanům 8:28 B21 To radovat se myslím ve smyslu slov z Jakuba: „Mějte z toho jen radost, bratři moji, kdykoli upadáte do různých zkoušek. Víte přece, že zkoušení vaší víry přináší vytrvalost. Nechte však vytrvalost dozrát, abyste byli dokonalí a úplní a nic vám nescházelo. Jakub 1:2‭-‬4 B21 Jsme v době, kdy procházíme zkouškou. Nebude to období jen několika týdnů, ale dlouhé období o jehož konci dnes nikdo neví. Nejde jen o virus, ale o celosvětovou ekonomiku. Přibude lidí bez práce, bez domova, mnoho lidí bude přicházet o domy a auta, které měli na půjčky, ekonomika se bude velmi těžko zvedat. Jinými slovy přijde změna ve stylu života, s kterým se mnoho lidí nedokáže vyrovnat,  mnozí ztratí naději, přijde ztráta jistot, které přinášela doba před coronavirem. Zní to příliš katastrofálně? Možná. Je tu ještě jedna důležitá věc. Poprvé se dovolily zásahy do lidských práv. Vlády si vyzkoušely jak je snadné lidem zabránit vycházet, scházet se, dostat svolení k odposlechům…. Co se jednou prolomí, není pak problém zopakovat.  Je to zkouška i pro křesťany. Kdo je tou naší nadějí? Proč jí je?…

Přesto se mohu radovat z věcí, které přicházejí v duchovní oblasti;

1. Zjistíme, že Bůh je s námi i bez obřadů. Že nám odpouští, když vyznáváme a odvracíme se od svých hříchů, i když nemáme zpovědníky. Že Kristus je živý Bůh, který se za nás přimlouvá. Zjistíme, že přítomnost Ducha svatého je příjemnější a mocnější než přítomnost soch a křížů, křížků na krku a obrázků na zdech, které jsme uctívali.

2. Evangelium je hlásané po celém světě skrze sociální sítě. Všude tam, kde coronavirus zavírá dveře domovů a zakazuje vycházení a shromážďování, se hlásá Boží slovo každý den pro milióny a milióny lidí. Není možné ho zastavit. Slyší ho mnohem více lidí, než před tím chodilo do kostelů a církevních shromáždění. Především ale musí být všem národům kázáno evangelium. Marek 13:10 B21 Díky sociálním sítím se evangelium dostává tam, kde bychom ho nemohli sami šířit. A to se děje díky pandemii – epidemii, která zasahuje celý svět.

3. Je to podobné jako když Ježíš zemřel na kříži. Učedníci si mysleli, že je konec, ale bylo to vítězství a začátek Kristovy církve. I toto je nové – možná to poslední – vzepětí církve.

4. Brobouzí spící křesťany, navrací je k prvotní lásce ke Kristu. Mnozí žili už jen ze vzpomínek z prvních dnů a roků po obrácení, ale pak zvlažněli a dobré dny plné „požehnání“ je uspaly. Často právě zkoušky a těžké chvíle jsou pro křesťany opravdovým požehnáním.

Proto nám všem mohu přát pokojné a radostné svátky, vždyť když jsme na Boží straně…

Byl zdrcen, ale pokořil se a neotevřel ústa: jako beránek vedený na porážku a jako ovce před střihači byl němý, ústa neotevřel. Izaiáš 53:7 CSP

Tyto verše patří k dnešnímu dni. Ovšem měly by patřit ke každému dni. Dnes budu na facebooku vyučovat o tichosti, mírnosti. Obětování se našeho Pána Ježíše Krista na kříži považuji za vrchol pokory a tichosti. Jako beránek vedený na porážku… byl němý, ústa neotevřel. Věděl jak budeme nevděční vůči jeho oběti, jak se lidé k němu budou otáčet zády, jak se budou vysmívat, jak budou v jeho jménu zabíjet, vést války, upalovat, manipulovat… a přesto bez jediné stížnosti, výčitky, slov sebelítosti nesl mučení a smrt ukřižováním. On je ten, kdo první skutečně umřel sám sobě. Teď nemyslím jen fyzickou smrt, ale smrt vlastního já. Ne má vůle , ale tvá Otče. To je skutečná tichost a pokora.

Nepatřím mezi ty, kdo si užívají křesťanských svátků. Naopak, necítím se dobře v tomto období. Nemohu se s těmito slavnostmi stotožnit. Připomínáme smrt Ježíše, vzkříšení Ježíše, narození Ježíše a stále dokola. I staří pohané slavili smrt svých božstev a jejich nové zrození a museli to dělat stále dokola, aby jejich božstva se každý rok obnovovala a tak i jejich naděje života na zemi. Skutečně mi některé způsoby křesťanských svátků  připadají podobně . Aspoň jsem to nikde nevyčetl v nové smlouvě, že by to Bůh vyžadoval, že by to Ježíš přikazoval. Naopak si myslím, že mnoho z těchto „slavnostních“ obřadů se mu příčí. Raději by je trávil ve spojení se svým lidem, v živém obecenství s ním, než skrze nějaké symboly. Raději by si povídal a radoval se uprostřed svých dětí, než aby musel pozorovat své uctívání, ve kterém není a do kterého není ani zvaný.

Změnilo by se něco, kdyby nebyly Vánoce, Velikonoce… jako svátky? Bůh by přestal být Otcem? Ježíš Spasitelem a Duch svatý by nebyl v našich životech? Ne. Vždyť prvotní církev se obešla bez těchto svátků a jaká v ní byla Boží přítomnost. Myslím, že to je ono. Čím méně Boží přítomnosti, tím více potřebujeme symbolů, obřadů a svátků. Někdy máme tendenci to omlouvat evangelizací, ukazováním Ježíše těm mimo církev, ale pravdou je, že pokud je v nás a mezi námi věřícími Boží moc, nepotřebujeme ani tyto výmluvy.

Již ve staré smlouvě, kde Bůh nařídil konkrétní obřady, hovoří tato slova: “ K čemu je mi množství vašich obětí? praví Hospodin. Jsem syt zápalných obětí beranů a tuku krmného dobytka. V krvi býčků, beránků a kozlů nemám zalíbení. Když přicházíte, abyste se přede mnou ukazovali, kdo to od vás žádal, abyste šlapali po mých nádvořích? Nepřinášejte už falešné obětní dary; kadidlo je mi ohavností. Novoluní a soboty, svolávání shromáždění; nesnáším shromáždění, kde je zlo. Vaše novoluní a svátky má duše nenávidí; jsou mi břemenem, jsem vyčerpán jejich snášením. Když rozprostíráte své dlaně, zavírám před vámi oči. I když rozmnožíte své modlitby, neposlouchám: Vaše ruce jsou plné krve. Umyjte se , pročistěte se, odstraňte mi zkaženost svých činů pryč z očí; přestaňte páchat zlo. Naučte se konat dobro. Hledejte právo, kárejte násilníka, zjednejte právo sirotkovi, zastaňte se vdovy. Jen pojďte a proberme to , praví Hospodin; jsouli vaše hříchy jako šarlat, zbělejí jako sníh, jsouli rudé jako purpur, budou jako vlna. Podvolíteli se a budete poslouchat, budete jíst dobré věci země. Izaiáš 1:11‭-‬19 CSP

Ano k čemu jsou nám všechny ty svátky a slavnosti, když se nechceme podvolit Bohu, když se stále v srdci bouříme, zlořečíme, vyčítáme a stále se jen litujeme, místo abychom činili pokání a začali v poslušnosti chodit po jeho cestách.

„Ty, které předem znal, totiž předurčil, aby přijali podobu jeho Syna, aby se tak stal prvorozeným mezi mnoha sourozenci.“ Římanům 8:29 B21 Máme přijímat podobu Ježíše. Tak pro mne je oběť Ježíše nejen mou výhrou, ale když prožívám v srdci tuto jeho pokoru, která ho přivedla až na smrt za hříchy nás všech, pak je mi jeho tichost s jakou ji přijal přikladem. A i v tom chci přijímat jeho podobu do svého života.

„Bůh, před jehož tváří chodili mí otcové Abraham a Izák, Bůh, jenž byl mým pastýřem po celý můj život až po dnešní den,..“ Genesis 48:15 B21. Bůh před jehož tváří chodili. Abrahám i Izák chodili před tváří Boha. Ne mnoho lidí mohlo v Písmu řict, že stáli, mluvili, chodili před Boží tváří. Obecně lidé mají strach z toho stát před tváří Boží. Ten strach vyvolává přítomnost hříchu, který by byl v takové chvíli odhalený. Hřich drží lidi ve tmě, aby nebyl na světle vidět. Víme o Mojžíšovi, že hovořil s Bohem tváří v tvář, ale Bůh nechtěl tak mluvit jen s ním. Chtěl tak mluvit s celým izraelským národem: „Hospodin s vámi na oné hoře mluvil z prostředku ohně tváří v tvář. (Já jsem tenkrát stál mezi Hospodinem a vámi, abych vám oznámil Hospodinovo slovo, protože jste se báli toho ohně a nechtěli jste vystoupit na horu.) Deuteronomium 5:4‭-‬5 B21 Mojžíš se stal prostředníkem, protože lid měl strach přistoupit k Bohu, měl strach hovořit s ním tváří v tvář. I dnes slyším, že bychom zemřeli, kdybychom hovořili s Bohem tváří v tvář. Jákob měl jinou zkušenost: „Jákob pak to místo nazval Penuel, Boží tvář, neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl jsem zachráněn!“ Genesis 32:31 B21 Jákobova zkušenost byla jiná. Viděl Boha tváří v tvář, ale nezemřel, naopak mluví o tom, že byl zachráněný. HALELUJA!!!!! Přítomnost Boha, jeho tváře, tedy jinými slovy velmi osobní přítomnost Boha Jákoba zachránila, osvobodila. Byl vysvobozen ze lsti, která ho stále ovládala až se stala přirozeností jeho charakteru. Dostal jméno Jákob protože se při narození držel svého staršího dvojčete za patu. Ten, co se drží za patu, druhorozený. Vidíme v jeho životě, že to bylo něco, co ho velmi trápilo. Trápilo ho být druhý. Toužil po uznání, po prvorozenectví a to tak moc, že se ho snažil získat i úskokem. Od toho se Jákob také překládá jako úskočný, lstivý.  Místo toho se stal Izraelem – Božím bojovníkem. Setkání s Boží tváří, velmi osobní setkání s Bohem změnilo Úskočného v Božího bojovníka.

Satan udělá všechno proto, aby lidé dostali strach z osobního setkání s Bohem. Zemřeš! Oslepneš!To nemůžeš!…!  MŮŽÉŠ! MUSÍŠ, pokud chceš zažít vysvobození!!!! Pokud chceš se stát jeho bojovníkem.

I dnes stále v této pasti drží mnoho věřících. Neboj se předstoupit před Boží tvář. Bůh nezabíjí své děti proto, že něco provedli,  naopak vyhlíží je, aby jim dal svobodu od hříchu. Čím blíže jsme v intimní blízkosti Boha-Ducha svatého, tím více jsme proměňováni z Jákobů v Izraelity. Pak společně s Jákobem můžeme vyznat „viděl jsem Boha tváří v tvář a byl jsem zachráněn!“

(Pokračování)

Předchozí slova o manipulaci v rodinách a klanech se možná někomu zdají být „přitažená za vlasy“, ale my to ve sluzbě vidíme a zažíváme častěji, než bychom chtěli a v mnohem těžší podobě, než jsem psal. Je však ještě mnoho menších a nenápadnějších, ale častějších závislostí na rodině. Dospělé děti, které se drží máminy sukně. Je příjemné bydlet doma a mít mámin servis. Zvláště, když to až tak moc nestojí. Ale je to také závislost  a člověku. Pokud tě Bůh povede jinam, do jiného města, pak se musíš rozhodnout jestli se vzdáš tohoto servisu, jistoty zázemí… . Není možné ve víře následovat Krista a přitom se spoléhat na zázemí člověka, byť je to matka, otec nebo někdo jiný z rodiny.  Ne nadarmo se říká: “ Čí chlaba jíš, toho píseň zpívej.“ Musíš se definitivně rozhodnout, čí „chleba chceš jíst“,  protože by ses pak nestal nikdy způsobilým následovat Krista. „Pro Boha jsme totiž Kristovou líbeznou vůní mezi těmi, kdo jsou zachraňováni, i mezi těmi, kdo hynou. Jedněm jsme smrtelnou vůní ke smrti, druhým jsme vůní života k životu. Kdo je ale k takové službě způsobilý? 2 Korintským 2:15‭-‬16 B21 Ne vždy se jedná o nějaké výhody, pro které nechceme odejít, často to může být tím, že jsme dlouhodobě manipulováni členy rodiny, nuceni dělat to, co nechceme protože víme, že to není to, co po nás Pán chce. Stupňuje se to o to více  pokud jim svědčíme, o to více se snaží nás dostat pod svou moc a manipulaci. Nejvíce se to projevuje tam, kde je člověk sám uprostřed nevěřicích členů rodiny, nebo věřících, ale nepraktujících víru.

Proto: „Vyjděte z jejich středu a oddělte se, praví Hospodin. Nesahejte po ničem nečistém, a přijmu vás.“ 2 Korintským 6:17

Vyjít z jejich středu je jediný způsob jak se chránit. Neznamená to nemít rád, znamená to začít milovat rodinu Božím způsobem, který mne neuvádí pod její vliv, pod její manipulaci, který mne neuvádí k chození po její stezce. Naopak mi dává svobodu sloužit Kristu a skrze něho i jí. Ale nikdy to nepůjde, pokud zůstanu v jejich středu, protože budu vždy pošpiněný, mé myšlení bude ovlivněné jejich myšlením, které je nepřátelské Bohu, budu se snažit je omlouvat apod. a tím se vlastně začnu stavět proti Boží vůli, proti Bohu samotnému. Znamená to žít s nepřáteli.  Nemůžeme vycházet s nepřáteli, aniž bychom nedělali kompromisy. Jen když se jasně od nich oddělíme, můžeme jim pak, když to potřebují, dát najíst a napít. Pokud žijeme s nimi, je těžké si uvědomit, že má vlastní rodina, rodinný klan jsou vlastně mí nepřátelé. Proto je potřeba vyjít. Často to není jen duchovně, ale musí se to udělat i fyzicky a začít někde jinde a dál, ale s tím, že nový domov jsem postavil na Kristu a pod jeho vedením. Pak se mohu svobodně a s nadhledem podívat zpět na to, z čehom jsem vyšel, byl vysvobozený a mohu se modlit za to, jak nejlépe mohu rodině sloužit. Pokud to neuděláš sám sobě neseš trápení, slzy, deprese. Pokud se rozhodneš vyjít z jejich středu s pomocí Ducha svatého, budeš zakoušet skutečnou svobodu v Kristu, otevřou se ti duchovní oči a získáš mnohá zjevení do situací, ve kterých si se nacházel. Tvůj vztah s Bohem dostane nový rozměr a směr.

„Nespřahejte se s nevěřícími. Jaký může být spolek spravedlnosti s nepravostí? Jaký může mít vztah světlo s temnotou? Jaká je shoda Krista s Beliálem? Co mají věřící a nevěřící společné? Jaká je jednota Božího chrámu s modlami? My jsme přece chrám živého Boha, jak řekl sám Bůh: „Budu v nich přebývat a chodit mezi nimi. Budu jejich Bohem a oni budou můj lid.“ Proto: „Vyjděte z jejich středu a oddělte se, praví Hospodin. Nesahejte po ničem nečistém, a přijmu vás.“ „Já pak budu váš Otec a vy mí synové a dcery, praví Všemohoucí Pán.“ 2 Korintským 6:14‭-‬18 B21

Včera mne Stáňa přivedla k myšlence, proč se mnohým lidem nedaří. Je skvělé milovat svou rodinu, příbuzné a užívat si rodinného kruhu. Ježíš však říká: „Kdo chce přijít ke mně, ale nepřestane lpět na svém otci a matce, ženě a dětech, bratrech a sestrách, a dokonce na vlastním životě, nemůže být mým učedníkem.“ Lukáš 14:26 B21 Většina překladů používá dokonce slova „je mít v nenávisti“.  U Jeremiáše čteme něco podobného: Tak praví Hospodin: „Zlořečený, kdo spoléhá na člověka, kdo se o smrtelníka opírá a v srdci se odvrací od Hospodina. Je jako křoví někde na poušti – necítí, když dobro přichází. Žije ve vyprahlých koutech pustiny, v solném kraji, kde se nebydlí. Jeremiáš 17:5‭-‬6 B21

Je velký rozdíl v tom, jestli následuji člověka a spoléhám na něj nebo následuji Krista a spoléhám na něj. Silná rodinná vazba je svým způsobem závislost na blízkých lidech. Je rozdíl milovat člověka Boží láskou a být na něm závislý. V rodinách se vytváří velká závislost, která nemá mnoho společného s láskou, ale je častěji manipulací. Žít pod manipulací, je žít pod prokletím. Manipulace v rodinách vytváři vědomí, že jsme závislí jeden na druhém. Že musíme na sebe spoléhat, jinak bychom neobstáli nebo dokonce nepřežili. To vede k slepé poslušnosti, slepé loalitě.

Jako příklad uvedu nenávist k někomu mimo rodinu. Jde to napříč kulturami, i když u některých etnik je to mnohem viditelnější. Vlastně jedna z nejznámějších her Romeo a Julie, popisuje podobnou situaci.  Existují letitá nepřátelství mezi rodinami, rody. Ježíš říká milujte své nepřátele. Odpuste těm, kteří vám ublížili.  Rodina říká pomstěme se, protože to jsou naši nepřátelé. Pokud je nebudeš s námi kamenovat, pak nepatřiš do naši rodiny a jsi taky  naším nepřítelem. Pokud jsi závislý na rodině, vezmeš taky kámen a hodíš (nebo budeš zlořečit, neodpustíš, neusmíříš se, budeš pomlouvat, budeš vyžadovat omluvu za každou cenu…). Bude to v tobě. Přitom znáš Boží slovo o tom, že máš odpouštět, milovat své nepřátele, dát jim najíst a napít, když hladoví. Víš to, ale pro tebe je přednější rodina, rodinný klan než Kristus. Proč? Protože jsi na nich závislý více, než na Kristu. Kdybys byl skutečně závisly na Kristu budeš ho následovat, i když to znamená opustit rodinný klan. Často je to vidět ve financích. Kolik liďí je v chudobě, protože jsou závislí na rodině. Nemohou se osamostatnit a stále dotují věci v rodinách, které nejsou slučitelné s tím, co říká Kristus. Nesmyslné utrácení, financování alkoholismu, drog, zadlužování všech členů rodiny… Je mnoho těch, kteří by dokázali být finančně nezávislí, ale nemohou protože jsou závislí na rodině a tak jsou stále v chudobě. Je to známka prokletí. Nemůžeš následovat Krista a zároveň následovat rodinu. Koho máš v srdci? Musíš se rozhodnout. Jinak se odvracíš od Krista, od Boha k rodině.  Něco jiného je, že ta rodina skutečně následuje Krista, který pro ně je víc než oni sami navzájem. Každý je před Bohem zodpovědný sám za svůj život. To, že jsi dělal věci v rozporu s Božím přikazem nemůzeš před Bohem omlouvat ohledem na rodiče, děti, příbuzné. To neobstojí.

Jsou tak silné a zlé závislosti, že to otvírá dveře démonům a celé rodiny jsou pak démonizované. Lidé pak nechápou, jak se tak tito lidé mohou chovat, kde se bere v nich tak obrovská nenávist a zloba. Je to ďábelská, smrtelná zloba, které se otevřeli tim, že se dostali pod prokletí. Je jen jedn možný způsob jak se z tohoto vlivu vymanit. Uvidět to. Rozhodnout se z toho čarodějného kruhu dostat, volat k Bohu, aby mi pomohl prorazit zeď, která mne tam drží a odejít z mimo takovou rodinu a klan. Úplně mimo a někdy hodně daleko. Je mylná představa, že mohu obstát, když zůstanu uprostřed nich. Nebo, že neco změním, když zůstanu uprostřed nich. Ne. Musím vyjít mimo a pak mohu mít vliv na změnu. Je to jako bych chtěl zůstat na hnojišti a přitom bych chtěl vonět po chanel 5. Pokud jsem na hnoji, voním hnojem. Pokud chci vonět po Kristu, musím ho následovat, i když to znamená opustit klan. To mohu, pokud věřím a opírám se o Krista, který mne posiluje a dává svobodu.

(Pokračování přiště)

Díky karanténě vzniklo mnoho křesťanských videí. Internet je plný kázání, vyučování, modliteb. Je v tom celkem velký chaos a s mnoha věcmi, bych možná nesouhlasil, ale ten kdo jde upřímně za Kristem, toho Duch svatý povede správně a v tom obrovském množstvi informací dá to, co zrovna potřebujeme.

Lidé sedí doma s mobily nebo tablety v rukou. Jak velká příležitost k evangelizaci, k návratu odpadlíků. Máme čas přemýšlet. Pozoruji, že lidí sledujících křesťanská videa přibývá. Modleme se za to, aby všichni ti, kteři dnes poslouchají všechna ta vyučování a evangelizace, kteří dávají laiky, po skončení těchto karanténích dnů pokračovali v životě člověka, který se vydal Kristu. Pak možná přijde i …. probuzení.

Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a není bázlivé. Jan 14:27 CSP

Zázraky se dějí. My se Stáňou jsme známí tím, že nepropagujeme facebook. Sami ho nemáme. Měli jsme ho, před lety jen chvíli a rychle jsme ho zrušili. Avšak, a to je ten zázrak, nyní začínáme přes něj s živým vysíláním ( přes f Armády spásy na Slovensku)

Teď šak vážněji. Mluvil jsem s člověkem, který je věřící a velmi slušný člověk, ale bez hlubšího poznání duchovních věcí. Měl obavy z toho, jestli toto a předevšim to, co možná přijde dál, bude ještě moc Bůh zvládnout, aby to změnil. Uvědomil jsem si, že mnoho lidí takto uvažuje. Jako by Bůh něco začal s člověkem, s přírodou, ale pak tomu nechal volný průběh a teď to došlo tak daleko, že již tito lidé pochybují, že by to ještě Bůh mohl zvrátit.

Ti, kteří znají osobně Krista, mají vztah s Bohem skrze Ducha svatého ví, že je to úplně jinak. Jednak se Bohu nic nevymklo z rukou, ale stále je tím svrchovaným  vládcem, který panuje a vede a také víme, že svět spěje krok za krokem ke konci věku milosti, aby pak předstoupil před Boží soudy. To, co nás – lidstvo- postihlo je jen dalším krůčkem ke konci věků. Je otázka zda můžeme ty věci nějak ovlivnit. Myslím, že celkově ne. Má to svůj vývoj a směr, kterým to musí jít, aby se naplnily mnohá prorocká slova o posledních časech. Přesto mi přichází od včerejška myšlenka, že můžeme ovlivnit sílu a agresivitu tohoto útoku na lidstvo ve svých zemích, městech, komunitách. To, co mi při sledování tiskových zpráv z vlády, setkání krizových štábů apod. chybí, je prosba o modlitby. Nejde jen o modlitby, ale celkový postoj. Velmi dobře vím, že Bůh je velmi milostivý a milosrdný a když děláme pokání, vyznáváme své hříchy a odvracíme se od nich, On nám odpouští. Neslyšel jsem vládu ( v Čechách to celkem chápu) ani tady na Slovensku, které se považuje z devadesáti procent za křesťanskou zemi, vyzvat národ k modlitbám a pokání. Uvidíme jestli nová vláda, ve které je minimálně jeden znovuzrozený křesťan a parlament, kde jich je více, nějak národ k tomu vyzve. Nikde jsem neslyšel výzvu k pokaní. Maximálně modlitby o ochranu a uzdravení, vykazování koronaviru a satana…

Pokání zastavilo v historii Božího lidu mnoho zla nebo oddálilo dopad soudu. Jedna věc je bojovat s koronavirem lidskými prostŕedky a lidským rozumem. Přestože je věda daleko a lidé dokáží vymyslet mnoho věcí, jen Bůh může oddálit to, co má přijít, jen Bůh může zmírnit to, co přichází na svět. Je to v jeho moci. Čas i prostor.

Věřím, že potřebujeme dělat pokání, pokáni z pohodlnosti, lehkomyslnosti, z toho, že jsme ve svých životech byli vlažní vůči Bohu a plnění jeho slova, že jsme se zaměřili více na požehnání než na Boha samotného. Z toho, že jsme v národech sloužili modlám a vydávali jsme je za Hospodina, že jsme se obraceli se svými modlitbami na lidi, na zemřelé místo na Krista, že jsme se modlili v jejich jménu místo v Kristově a tím smilnili….

Každý máme z čeho dělat pokání. Myslím, že Bůh v takové zemi, v takovém městě, v takové komunitě zastaví, zmírní to, co přichází a přišlo na svět. Nestačí jen chodit po zemi – tedy investovad do vědy, hygienických opatření, ale potřebujeme mít hlavu a srdce v nebi u Boha. Pokání má větší moc než karanténa a všechna nařízení a zákazy, které svět dokáže vymyslet. Je potřeba činit pokání, i když nás k tomu nikdo nevyzve. Nejen za sebe, ale za naši komunitu, za města i národ. Není to o „bičování“ se, ale skutečné a ralizované rozhodnutí následovat Krista.

…. „o hříchu, že nevěří ve mne, (Krista) …. a o soudu, že vládce tohoto světa je již odsouzen.“ (Satan, ďábel)  Jan 16:9‭, ‬11 CSP

Čiňme pokání z nevěry (nebo nevíry) a radujme se, že Satan je již odsouzený.

(Pokračování)

Jak je to tedy s Ducem svatým v nás? Je to velmi těžko vysvětlitelné, ale přesto se o to pokusím.

„Když vás jim vydají, nestarejte se, jak a co máte říkat. Co máte říci, vám bude dáno v tu chvíli. Nejste to totiž vy, kdo mluví, ale Duch vašeho Otce, který mluví ve vás. Matouš 10:19‭-‬20 B21“

Přebývá-li ve vás Duch Toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista, obživí i vaše smrtelná těla svým Duchem, který ve vás přebývá. Římanům 8:11 B21

Copak nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který je ve vás a kterého máte od Boha? Už nepatříte sami sobě; 1 Korintským 6:19 B21

Veršů, které potvrzují, že Duch svatý vstoupil do našeho života je mnoho. Dokonce jsem si musel mezi nimi vybírat. Také mnoha způsoby je popisované jak Duch svatý k nám přichází a vstupuje do života věřích. Je to proto, že se to dá těžko popsat a tak se k tomu používají různé výrazy, aby to bylo pro nás uchopitelné. Vždy se však jedná o osobu. Když slyším nějaké pochybnosti nebo dokonce strach, pak pochází často z představy, že je v nás někdo, kdo nás ovládá a já vlastně ztrácím kontrolu nad sebou samým nebo nad svými rozhodnutími. Docela chápu tyto obavy a dokáži si to představit. Duch svatý však  nepřichází jako násilník, který nás  chce obsadit, ale jako utěšitel, přítel, rádce, jako ten, kdo se nám v nás prokazuje Boží láskou.

Jak to tedy funguje.  Uvnitŕ nás existuje vnitřní život. Máme vnitřního člověka. Proto neochabujeme; i když náš vnější člověk chátrá, ten vnitřní se však den ze dne obnovuje. 2 Korintským 4:16 CSP  a na jiném místě se píše: Podle vnitřního člověka radostně souhlasím se zákonem Božím. Vidím však jiný zákon ve svých údech,který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu,jenž je v mých údech. Římanům 7:22‭-‬23 CSP a též: Z toho důvodu klekám na kolena před Otcem [našeho Pána Ježíše Krista], po němž má své jméno každá rodina v nebesích i na zemi, aby vás podle bohatství své slávy posílil mocí skrze svého Ducha na vnitřním člověku,… Efeským 3:14‭-‬16 CSP Nakonec Pavel mluví také o našem vnitřním zraku: Kéž osvítí váš vnitřní zrak, abyste viděli, k jaké naději vás povolal, jak slavné je bohatství jeho dědictí mezi svatými… Efeským 1:18 B21 Překlad CSP hovoří o očích srdce. Vírou je oživen náš duch, který je našim vnitřním člověkem. Byl umrten hříšností, ale vírou v Krista znovu ožívá a promlouvá k nám, vidí věci tak, jak jsme je nikdy neviděli, vede nás způsobem, který jsme neznali. Prosím, zkusme si představit tohoto našeho vnitřního člověka jako mladý stromek, mladý výhonek, který je ohýbán poryvem našich životních zkušeností, našich emocí. Tomuto mladému vyhonku přichází napomoc Duch svatý. Stává se pevnou oporou a výhonek se může o něj opřít, tak jako se opírá mladý stromek o kůl, který  byl zatlučený vedle něho a ke kterému se přivazuje. Na rozdíl od skutečného stromku a kůlu, nikdo našeho vnitřního člověka k Duchu svatému nepřivazuje. Je svobodný. Může se od něho kdykoli oddělit a dál se zmítat životem. A také to náš vnitřní člověk často dělá. Proto i člověk, který je pokřtěný Duchem svatým může udělat věc, která se neslučuje se životem křesťana. Pak přichází opět doba, kdy se rád opře o svou oporu. Tak jsou spolu. Duch svatý hovoří k našemu duchu a náš duch našimi ústy. Duch svatý promlouvá, nemanipuluje, nesvazuje. Náš duch může mluvit věci Ducha našimi ústy, ale nemusí. Má to ve své moci. Je naprosto svobodný. Uvedu k tomu tři verše: Když se totiž modlím v jazycích, modlí se můj duch, ale má mysl zahálí. 1 Korintským 14:14 B21 A o pár veršů dříve Pavel píše: Kdo mluví v jazycích, nemluví totiž k lidem, ale k Bohu. Je puzen Duchem, ale nikdo mu nerozumí; co říká, zůstává tajemstvím. 1 Korintským 14:2 B21 Duch mluví k našemu duchu a náš duch skrze naše ústa. A nakonec:  Proroci mohou své puzení ovládat; 1 Korintským 14:32 B21

Určitě jste někde viděli jak strom, u kterého lidé nechali dlouho opornou hůl začal tuto hůl obrůstat, jako by s ní srostl. Tak je to, s duchem člověka, který se rozhodl, že bude Duchu svatému naslouchat a bude se řidit podle jeho rad. Možná někdy se vychýlil, ale nakonec se snaží být v co nejtěsnějším spojení se svou oporou. Pak to najednou vypadá, že jsou srostlí v sobě. Pak duch člověka myslí stejně jako Duch svatý, miluje stejně jako Duch svatý a stejně nenávidí hřích…. Kdo pak mluví ústy člověka….? Pak jsme jedno s Duchem svatým.

Rád bych se ještě vrátil před naše obrácení, ale o tom opět příště.

Minulý týden jsem zjistil zásadní věc. Položil jsem lidem (věřícim) otázku: „Co je pro vás Duch svatý.“ Někteří nedokázali odpovědět, jiní odpověděli slovy, které se naučili tedy třetí osoba trojjediného Boha a zbytek se snažil vyjmenovat vlastnosti. Když jsem jim řekl, že je to osoba, pak všichni byli překvapeni a to i ti, kteří mluvili o třetí osobě trojjediného Boha. Uvědomil jsem si, že pravděpodobně více křesťanů by nedokázalo na tuto otázku dpovědět a jsou překvapeni, že Duch svatý je osobou. Dokážeme si představit Boha Otce jako osobu, přestože je duch, protože máme pozemského otce, dokážeme si představit Ježíše, protože přišel na svět jako člověk, ale nedokážeme si představit Ducha svatého. Proto je často pro nás těžko uchopitelný, někteří ho spíše vnímáme jen jako tvůrčí a mocnou sílu Boha Otce nebo Syna, jiní jako energii apod.

Duch svatý je však osoba. Osoba se vším, co osobu dělá. Pokud si toto uvědomím, pak se změní i můj vztah k němu. Jinak jednám se silou a energií a jinak s osobou. Osobu nedělá tělo, ale vůle, emoce, tvořivé myšlení. Tvořivou a mocnou sílu nebo energii nemůžeme zarmoutit, ale osobu ano: „Nezarmucujte svatého Božího Ducha, jehož pečetí jste byli označeni ke dni vykoupení. Efeským 4:30 B21. Síla nebo energie se netrápí: Oni se ale bouřili a jeho svatého Ducha trápili; a proto se jim v nepřítele obrátil a sám bojoval proti nim. Izaiáš 63:10 B21. Síla nebo energie nemá svou vůli: „To vše ale působí jeden a tentýž Duch, který obdarovává každého jednotlivě, jak sám chce.“ 1 Korintským 12:11. Síla nebo energie nehovoří přímou řečí, nepřemýšlí…:  „Proto, jak říká Duch svatý: „Dnes, když ho uslyšíte mluvit, nebuďte zatvrzelí jako tehdy při vzpouře, v den pokušení na poušti.“ Židům 3:7‭-‬8 B21 „Totéž nám dosvědčuje i Duch svatý. Nejdříve totiž říká: „Toto je smlouva, kterou s nimi po těch dnech uzavřu, praví Hospodin: Své zákony vložím do jejich srdce a vepíši jim je do mysli,“ Židům 10:15‭-‬16 B21 Jednou, když uctívali Pána a postili se, Duch svatý řekl: „Oddělte mi Saula a Barnabáše pro dílo, k němuž jsem je povolal.“ Skutky 13:2 B21

Asi bych našel desítky veršů, které v celé bibli ukazují na to, že Duch svatý je osoba. Tuto pravdu je důležité prožít, protože to často změní můj přístup k němu a především to umožní mnohem lepší komunikaci z mé strany. Občas mi lidé říkají, že neslyší Boha. Možná je to právě tím, že pro nás Duch svatý není skutečnou osobou.

To, že je Duch svatý osobou pak nám může přinést dalši otázky, které je potřeba si zodpovědět. Jak je to potom se křtem Duchem svatým apod. O tom však příště.

V minulém roce se ke mě dostala informace o člověku věřícím, že země je placka. Deska. Věděl jsem, že je to velmi  vzdělaný člověk, proto mne to překvapilo.. Hned začátkem roku jsem na jednom z prvních shromáždění narazil na podobný názor nebo spíše víru. Jeden bratr prohlásil, že také věří, že země je placka a ne koule. Večer jsem pak objevil stránky podobně smýšlejících lidí. A asi jich není málo. Jak je možné věřit v roce 2020 v době letadel, v době okamžitého přenosu obrazových informací z celého světa, v době GPS, že země je rovnou deskou? Je to věc víry, ne rozumu. Protože je to věc víry, nemůžeme jim to vyvrátit žádnými jasnými důkazy ani logickými argumenty. Je to pouze můj názor, že za touto vírou stojí otevřenost pro konspirační myšlení, které hovoři, že vše kolem kulatosti země je podvrh a dílo temných sil. Dále pak hradby našeho myšlení, které nám nedovolí používat prostý selský rozum, který jsme dostali od Boha.

Bůh nám dal rozum, abychom uvažovali o věcech kolem nás a v nás. Abychom přemýšleli o jeho stvoření a o něm samotném. Víra v Boha se může opírat o pevný základ v poznání běhu světa. Pavel o tom píše: „Co se dá o Bohu poznat, je jim zřetelné, neboť jim to Bůh odhalil. Jeho neviditelné znaky – jeho věčnou moc a božství – lze už od stvoření světa rozumem postřehnout v jeho díle. Nemají tedy výmluvu“ Římanům 1:19‭-‬20 Rozum je tedy v poznávání Boha důležitý. Jiné to je s vírou v Krista. Opět Pavel píše:..ale my kážeme Krista ukřižovaného – pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovství,… 1 Korintským 1:23 B21. Tady je potřeba víra. Zvěst o Kristu se mnohým může zdát bláznovstvím, ale pokud uvěříme této „bláznivé“ zvěsti, stane se pro nás Boží mocí ke spasení a Boží moudrostí. Potřebujeme víru, jak jinak bychom uvěřili ve vzkříšení a Boží království, které neni z tohoto světa, ale také musíme používat praktický rozum, který nám Bůh dal, protože jinak z bible uděláme tajemnou knihu plnou záhad a tajných znamení.

Na delši dobu jsem se odmlčel. Bylo to z důvodu zaneprázdněností povinnostmi, které přináší finanční uzávěrky, vyúčtování dotací apod. Teď se opět vrátím k pokračování povídání o Božích lidech z bible. Myslím, že bude příhodné toto povídání pojmenovat Bible živých lidí. Aspoň pod tímto názvem je pak všechny najdete na tomto webu. Včetně těch, které jsem již napsal.  Neznamená to, že nebudu psát i jiná zamyšlení, naopak budu se snažit je psát opět pravidelně a mezi ně postupně vkládat povídání o Božích lidech z bible.

Jsem potěšen, že jste webu zachovali přízeň, přestože jsem se na několik týdnů odmlčel. Je to pro mne povzbuzením pro pokračování v této službě.  Díky.

Ke konci roku jsem sloužil na jednom setkání věřících, Téma bylo Duchovni dary. Ke konci jsem byl jedním z přítomných obviněn, že vyučuji bludy. Jeho hlavním argumentem bylo, že mluvím o sobě a ne o Kristu. Mluvil jsem o Duchu svatém a o tom, co dělá. Nepotřebuji se obhajovat z toho, že mluvím svědectví o věcech, které  Bůh v mém životě dělá, jak mne životem vedl… . A určitě nehodlám ztrácet čas dohadováním s jinými věřícími. Během let mne však Duch svatý naučil o věce více přemýšlet. Tak jsem přemýšlel i nad tím, co říkal a na pomoc jsem si vzal bibli. Zjistil jsem, že od druhé kapitoly v bibli je to příběh člověka, příběhy lidí o tom, jak s nimi jednal Bůh, jak v jejich životě měnil situace, jak prokazoval lidem sám sebe a na druhou stranu je to o lidech o jejich hledání Boha, poznávání jeho moudrosti, lásky spravedlnosti. Jsou to příběhy lidí, kteří poznali Boha a jejichž srdce mu patřilo a příběhy svévolníků, kteří ho odmítli. Je to příběh záchrany lidí. Bible by bez těch příběhů měla jen pár kapitol. Nakonec je to vše o mém – o tvém životě s Bohem nebo bez Boha. Je to příběh o dvou hlavních rolích o člověku a o Bohu. Pokud by bylo jen o Bohu, bible (ne Bůh) by ztratila smysl. Všechny ty příběhy lidí nechal Bůh zaznamenat (opět lidmi) pro naše poučení. Není možné mluvit o Bohu (Ježíši, Duchu  svatém) pokud nemáme osobní setkání s ním. Ježíš hovoří, že lidi poznáme podle ovoce, které nesou. Ovoce těch, kteří žijí Duchem je zřejmé,  je to sebeovládání, mírnost, věrnost, dobrota, laskavost, trpělivost, pokoj, radost a láska a to vše je Boží a z Boha. Láska se dá prokázat jen skutkem. Božím vůči nám, lidským vůči Bohu a vůči lidem. Aby se stal a prokázal ten největší Boží skutek lásky Boha k člověku, musel Ježíš (Bůh) přijít na svět v těle a stát se také plně člověkem. Víme, že Bůh je láska, ale co by nám to bylo platné, když jeho lásku nepřijmeme, nebudeme prožívat a nebudeme o ní svědčit ostatním. Přitom se nevyhneme, abychom nemluvili o svém životě. Vždyť jsme to my lidé, kteří vedeni Duchem svatým píšeme 29. kapitolu Skutků. Nebude sice již zaznamená v bibli, ale naši sousedi, lidé kolem nás ji mohou číst skrze svědectví našeho života s Bohem a skrze ovoce Ducha svatého, které lidem našim životem přinášíme. Nenechme se odradit od podávání svědectví. Tím nejvěšim svědectvím prokázání, že Kristus žije, je nejsou slova a disputace, ale náš život s ním a ve skutcích, které v nás a skrze nás dělá.

Přeji nám všem, aby rok 2020 byl byl plný takových svědectví.

Ježíš je pravda. Jak často to slyším z úst věřících. Víme, co to znamená?

„“Tomáš mu řekl: “Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?” Ježíš mu řekl: “Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.““ Jan 14:5‭-‬6 CSP

Z tohoto verše (6) pochází naše „Ježíš (Kristus) je pravda“. Cesta, Pravda, Život zde mají velké písmeno, tedy se jedná o jméno. Předpokládáme, že je to jiné pojmenování, které vyjadřuje to, kým osoba Ježíše je. Velká písmena také označují  božství Ježíše. To říká učedníkům on sám v následujících verší: „“Jestliže znáte mne, poznáte i mého Otce. A od nynějška ho znáte a viděli jste ho.” Filip mu řekl: “Pane, ukaž nám Otce a to nám stačí.” Ježíš mu řekl: “Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty jsi mne nepoznal? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říkat: „Ukaž nám Otce“? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky.“ Jan 14:7‭-‬10

Je těžké pro mnoho z nás uchopit vyjádření, že Ježíš je Pravda. Když se zeptám toho, kdo to říká, co je tedy tou pravdou, odpoví mi: „no přece Ježíš“. Z toho se však moc nedovím. Zůstane to jen u konstatování a já se točím v kruhu.

Vrátím se k vyjádřeni samotného Ježíše, že on je Cesta, Pravda a Život. Vlastně to sám vysvětluje slovy, že nikdo nepřichází k Otci než skrze něho. Lidé po celém světě hledají cestu k Bohu. Je jim předkládáno mnoho lží, jak se k Bohu dostat. Jak s ním navázat kontakt, jak se dostat do jeho království. Ale jen víra v Ježíse se stává pro nás jedinou možnou cestou – vírou v něj se nám on sám stává Cestou k Bohu Otci. V těch všech lžích nám najednou skrze víru zazáří ve světle Pravda, možná to nedokážeme popsat, ale víme to.To dělá víra. Pokud zůstáváme ve víře, získáváme poznání jeho osoby a toho, že v něm je skutečně pravda, kterou stále hledáme. Tak jak ho krok za krokem objevujeme, tak poznáváme stále více pravdy, pravdy o něm – o Bohu, o sobě i o tom, jak máme použít naše nové poznání pravdy. Vše, co řiká je pravda, jeho slova v bibli, jsou pravda, Duch svatý, kterého nám poslal jako rovnocennou náhradu za sebe, k nám mluví pravdu a ukazuje na pravdu. Pokud máme taková poznání pravdy, pak také podle ní začínáme žít a pravda nás vysvobozuje. „Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.” Jan 8:32 CSP Vysvobozuje od hříchu, tím i od věčného zatracení dalekko od Boha a dává věčný život. Ježíš, se nám stal vírou v něj cestou, na níž objevujeme více a více pravdy, která nás osvobozuje a vede k věčnému životu. Ježíš je pro nás tedy skutečně Cesta, Pravda a Život. Pak platí jeho slova:  „Amen, amen, pravím vám, kdo věří [ve mne] , má život věčný. Jan 6:47 CSP

Navštívil jsem svou sestru. Nenavštěvuji ji tak často. Snad proto a pro náš již vyšší věk při našem setkání vždy dojde také na vzpomínky z dětství. Tentokrát jsme vzpomínali na naše společné zážitky. Na události, které jsme prožili oba najednou, ve stejnou chvíli,ve stejném čase a na stejném místě. Překvapil mne poznatek, že viděla ty události jinak než já. Viděla a zažila úplně něco jiného, přestože jsme v tom byli oba najednou. Divil jsem se, protože já jsem některé věci, o kterých mluvila vůbec nezaregistroval, jako by se nestaly nebo neexistovaly nebo při tom vůbec (např. lidé) nebyli. Ona to měla podobné, když jsem o tom samém hovořil já. Stáňa, která byla se mnou, pak mohla slyšet dva úplně rozdílné popisy situací, které jsme společně se setrou v mládí prožívali. Pokud by nás slyšel někdo mluvit odděleně, asi by si myslel, že mluvíme o dvou různých událostech. Nestalo se to u jedné vzpomínky, ale hned u několika. Pravděpodobně jsme tak hovořili i při předchozích setkáních, kdy jsme vzpomínali na dětství a mládí, ale teprve letos jsem si to uvědomil.

Když jsme odcházeli z návštěvy, najednou jsem pochopil, proč jsou v bibli čtyři evangelia a proč některé události v nich, byť se v nich jedná o jednu stejnou událost, mi připadají, jako by šlo o dvě rozdílné. Nejde jen ovevangelia, ale i jinde bible popisuje stejné události rozdílně. Jak je to jednoduše vysvětlitelné. Pro každého, kdo ji prožil, znamenala v jeho očích něco jiného nebo důležitost té události byla v něčem jiném. A  nejde jen o bibli. Jde o život a to, jak ho vidíme. Jak prožíváme události, které prožíváme společně v manželství, v přátelství, v církvi, v práci… Jak posuzujeme historii a jaká fakta jsme zaznamenali my a jaká fakta jiní.

Společně se setrou jsme pravdivě popsali události z dětství, ale mohlo to vypadat, že jeden si vymýšlí. Jak lehce může dojít k hádce o pravdu. A jak často k takovým hádkám i mezi křesťany dochází při hledání pravdy. Kde je vlastně pravda?

Jaké pro nás vysvobození, když víme, ze jedině Kristus je tou pravdou.

(Pokračování přiště)

Tento (Kristus) byl to pravé Světlo osvěcující každého člověka přicházejícího na svět: Byl na světě a svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Ale těm, kteří ho přijali, dal právo být Božími dětmi – všem těm, kdo věří v jeho jméno. Takoví nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. Jan 1:9‭-‬13 B21

Díky Boží pomoci, kterou až dodnes zakouším, tu však stojím a vydávám svědectví malému i velkému. (apoštol Pavel) Neříkám nic než to, co předpověděli proroci i Mojžíš: že Mesiáš má trpět, jako první vstát z mrtvých a zvěstovat světlo tomuto lidu i pohanům.“ Skutky 26:22‭-‬23 B21

Kristus je  světlem, které osvětluje náš život, naši cestu, po které jdeme. Bez něho bychom nemohli najít cestu a dojít do Božího království. Je tu pro nás ještě jeden obraz o osvětle: „Kdysi jste byli tmou, ale teď jste v Pánu světlem. Žijte jako děti světla,…“ Efeským 5:8 B21 a další: „Vy jste světlo světa. Město ležící na hoře nemůže být skryto. Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ Matouš 5:14‭, ‬16 B21

Naučili jsme se žít v Krisově světle, ale většinou již nechceme sami být tím světlem. Chceme se radovat a radujeme se v jeho světle, ale jen  na čas. Když píšu tyto řádky vidím tento obraz: velké čisté světlo. Uprostřed světla vidím postavu. Jako by stála těsně před tím světle. Je jasně vidět, protože je tmavší než světlo kolem ní. Dokonce tímto kontrastem to vypadá, jako by kolem postavy světlo bylo ještě ostřejší a zvýrazňovalo ji. Tak nějak asi vypadáme, když se chceme radovat v Kristově světle, ale sami se světlem nechceme stát. Neuvědomujeme si, že nás lidé nevnímají jako světlo, ale jako šedou postavu stojící ve světle. Neuvědomujeme si to, protože nás těší, že jsme vidět. MY. Tak se radujeme z toho MY a přitom říkáme, že se radujeme v Kristově světle. Pak to přejde, protože to byla nase lidská radost a potěšení z toho, že jsme vidět. Pokud se sami nestaneme světlem, nedokázeme mít skutečnou trvalou Boží radost.

Pokud se staneme (Božím) světlem, naše světlo se spojí s Kristovým natolik, že nebude poznat, že stojíme před ním. Lidé neuvidí nás, naši postavu, ale jen světlo Boží. V tom je skutečná radost v Kristu.

Jeho učedníci si tehdy vzpomněli, že je psáno: „Horlivost pro tvůj dům mě pohltí.“ /Mesiáše/ Jan 2:17 B21  Být světlem znamená být horlivý pro Boží dům, pro Boha. Být světlem je nechat se pohltit, jako plameny pohlcují palivo, aby z něho mohlo vyjít světlo. Je snadnější a především pohodlnější pobývat ve světle Krista, než být za VŠECH okolností světlem a nechat se pohlcovat. Nechat se pohltit znamená pokořit se. Ztratit své já. A to nejde dokud soupeřím, závidím, vyvolávám roztržky,  žiji ve zlobě, neodpuštění smilstvu, povyšování se nad druhého,  pokud tvrdě prosazuji své zájmy, představy a sny. Nemohu se pokořit dokud „mám vždycky pravdu“, dokud se cítím stále ublížený a tím, který je vždy mezi posledními….

Skutečně chceme být světem?

Běnem roku jsem se občas setkval s věřícími, kteří podle jejich tvrzení nechtějí přijít o svobodu. Proto nechtějí být součástí žádného církevního společenství. Chodí jednou sem, podruhé jinam, často nikam, prostě jak se jim zachce nebo jak se jim nechce. Mají i mnoho dalších důvodů. O těch psát nechci. Chci psát o Ježíši a jeho svobodě.

Kristus byl u Boha.Všechno pro něj a skrze něj povstalo a je. (Janovo evangelium) Co mu chybělo? Měl svobodu konat, měl svobudu volby, měl svobodu…. . Přesto přišel  na svět jako malé dítě. Mimino moc svobody nemá. Je odkázané na druhé s jídlem, přebalováním, nerozhoduje o tom, kam ho položí, kam s ním půjdou… je bez svobody. Kristus se vzdal své svobody a své nezávislosti a stal se závislý na lidech. Celý jeho život byl o tom, že se vzdával svobody pro lidi. My často vidíme jen zázraky a moc, ale nevidíme bolest srdce nad lidmi a jejich životy. Každá oběť znamená ztrátu svobody. Lidské svobody. Musíme z ní něco ukrojit, a ychom mohli něco obětovat. Kousek po kousku až ji ztratíme úplně. Teprve pak můžeme zakoušet svobodu nebeského království, protože úplně umřela touha po naší lidské svobodě. Teprve pak přichází skutečná pokora a začneme chápat, co znamená: „Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej nalezne.“ Matouš 16:25 B21. Nebo: „Když vás Syn vysvobodí, budete opravdu svobodní.“ Jan 8:36 B21 a „Ano, bratři, byli jste povoláni ke svobodě. Tu svobodu ovšem nemějte za záminku pro svou tělesnost, ale raději si navzájem v lásce pomáhejte. Galatským“ 5:13 B21.

Asi bychom měli hodně naslouchat Duchu svatému, než začneme zdůvodňovat naši neochotu se zařadit církevního společenství strachem ze stráty svobody.

„…a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Raději se napomínejme, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží ten den.“ Židům 10:25 B21

Dnes ráno se země vydává na „zpáteční cestu“ k létu. Slunovrat jednoduše vysvětlitelná záležitost, kterou Bůh připravil pri stvoření světa, aby se stále opakovala. Proč ze zimního slunovratu vzniklo jedno z největších okultních období roku?

1. Mohlo vzniknout díky nevědomosti: „Citery, loutny, tamburíny, píšťaly, víno na jejich hodech nechybí. Hospodinovy skutky je ale nezajímají, dílo jeho rukou vůbec nevidí. A proto můj lid půjde do zajetí, neboť mu chybí poznání; jeho urození budou umírat hlady, obyčejní budou žízní vyprahlí! Záhrobí už proto rozvírá svůj chřtán, jeho bezedná tlama zeje dokořán; výkvět i spodina spadne tam, celý ten rozjařený bujný dav! Člověk bude sražen a každý ponížen, pohledy pyšných skloní se.“ Izaiáš 5:12‭-‬15 B21

2. Nedostatek poznáni pochází z nevíry a neúcty vůči Bohu. Již včera jsem psal, že lidé nepoznali Boží láskyplné dílo, které učinil pro lidi. Věděli, že je zde něco většího než oni, ale raději se obraceli k bůžkům, s kterými mohli uzavírat obchody formou obětí. Nemuseli měnit své životy, naopak ponebeské mocnosti a vlády je podporovaly v nemravnostech, nenávisti a vzpouře vůči Bohu, který jediný mohl skutečně změnit a zajistit životy svého stvoření.To je dovedlo až službě těmto mocnostem. To se nejvíce projevovalo v době slunovrat. „Z nebe se zjevuje Boží hněv proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svévolně potlačují pravdu. Co se dá o Bohu poznat, je jim zřetelné, neboť jim to Bůh odhalil. Jeho neviditelné znaky – jeho věčnou moc a božství – lze už od stvoření světa rozumem postřehnout v jeho díle. Nemají tedy výmluvu.“ Římanům 1:18‭-‬20 B21

3. Lidé vždy chtěli znát budoucnost. Především ze strachu z toho, jestli je nepotká něco zlého. Strach jako projev nedůvěry v Boha je dovedl k věštění mnohými způsoby zvláště kolem Vánoc. To pochází z pohanských oslav slunovratu. Jen namátkou: házení střevíce za hlavu – ohledně svatby, krájení jablek – ohledně zdraví, lití olova a hádání z tvarů, rybí šupiny pod talířem – bohatství…. to jsem jmenoval jen ty nejznámnější. Někdo si říká, že to je jen legrace, tradice, ale otvíráme tím naši mysl pro to, aby do ní mohli vstoupit myšlenky toho zlého. Pak to jde dále, jako čtení horoskopů na budoucí rok… a již místo, abychom důvěřovali Bohu, hledáme v okultních věcech, kterým a skrze které vládnou démoni a dělají z nás otroky strachu.

4. Pak z toho nejde ven, protože jsme stále hlouběji a hlouběji zaplétaní do pavučin lží, které směřují proti Bohu. Pohané věřili, že při slunovratu mohou mrtví chodit po zemi a to v různých podobách. Proto prostírali na stůl talíře navíc, kdyby je náhodou tito mrtví chtěli navštívit, aby je neurazili …  Myslím, že pohostinní lidé nemusí prostírat navíc, protože když jim přijde nějaká návštěva dokáži prostřít dodatečně. Lidé mají strach ze zlých věcí, ale neuvědomují si, že :Čeho se bojí bezbožný, to přichází na něj; ale čehož žádají spravedliví, dává Bůh. Přísloví 10:24 BKR  Mnohdy se svévolník chlubí Božím požehnánim, ale není to požehnání pro jeho skutky, není to požehnání vůbec, je to jen to, že: „On přece dává svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé.“ Matouš 5:45 B21

Často pak lidé děkují za dobré věci místo Bohu, bůžkům, léčitelům, čarodějnicím a ty zlé, které si sami na sebe přivolali, svádi na Boha.

Proč o tom píšu. Prostě proto, že se opět rok od roku více vrací v době slunovratu okultní a démonocké praktiky, které vládly za dob pohanství, místo abychom přijali jasný a logický fakt o tom, co slunovrat je. Abychom byli vděčni Bohu za to, že stvořil zemi tak, ze na ni můzeme žít a udržuje vše tak, aby požehnání setby a sklizeňě nepřestávalo.

Blíží se nejdelší noc roku. Pak přichází zimní slunovrat. Tedy slunce se začné opět vracet k rovníku. Tedy jinak země se otáčením kolem slunce dostane do bodu, kdy její severní část bude nejzdálenější od slunce a jižní nejblíže slunci. Je to dáno tím, že zemská osa je vykřivená. Zemská osa je pomyslná přímka, která spojuje severní pól s jižním a protíná střed země. Protože nemění svou polohu, která je při otáčení kolem slunce stále stejná vzniká právě tato situace. Od nedělního rána se země bude pohybovat zpět do bodu, kdy to bude opačně. Sever bude nejblíže a jih nejdál. Vždy uprostřed tohoto stěhování země kolem slunce se dvakrát  dostáváme i se zemí do středu její dráhy, kdy slunci je nejblíže rovník a obě poloviny jsou na tom se vzdáleností stejně. Tomu říkáme rovnodennost. Po cestě tam a  cestě zpět.  Obě polokoule mají zimní slunovrat jinak. Vzdy v době, kdy ta druhá má léto. Proč tady dávám jednoduchou lekci ze zeměpisu. Je důležité si uvědomit, co slunovrat je. Díky vykřivené zemské ose a otáčení se kolem slunce máme roční období. Máme setbu a sklizeň, máme období jara a podzimu. Je to důležité proto, aby lidé mohli žít po celé zemi a uživit se. Udržuje to pravidelný koloběh. Je to Boží zaslíbení:

Když Hospodin ucítil příjemnou vůni, řekl si v srdci: „Už nikdy kvůli člověku neprokleji zem, i když jsou myšlenky lidského srdce už od mládí zlé. Nikdy už nepobiji vše živé, jako jsem to učinil. Dokud bude trvat země, nikdy nepřestane setba a žeň, chlad a horko, léto, zima ani noc a den.“ Genesis 8:21‭-‬22 B21 Bůh zaslibuje, že nepohne zemskou osou a bude udržovat cestu země kolem slunce, tak jak to připravil při stvoření světa.

Bůh řekl: „Ať jsou na nebeské obloze svítilny, aby oddělovaly den od noci; budou znameními k určování období, dnů a let; budou na nebeské obloze svítilnami k osvětlování země!“ – a stalo se. Genesis 1:14‭-‬15 B21

Lidé tedy minimálně od dob potopy věděli, že slunce bude vždy vycházet a bude setba a žeň. Tedy pravidelná roční období.

Zimní slunovrat byl pro lidi a národy, které neznaly Boží pravdu tajemným o očekávaným obdobím v roce. Zimy byly vždy nebezpečím pro zdraví, nedostatek potravy… zvláště v severnějších a jižnějších částech zeměkoule. Mnoho lidí umíralo. Návrat teplejších dnů, delšího svitu slunce byl netrpělivě očekávaný. Neznalost Boha, který koloběh zajistil a touha po zjištění toho, co přinese další rok pro život jednotlivce i společnosti, vedl lidi k hledání budoucnosti v okultních praktikách jako je věštění a zajišťování si dobré úrody a hojnosti obecně různými smlouvami s bůžky- nadpřirozenými bytostmi- a to oběťmi a to dokonce i obětováním lidí. Datum slunovratu se stalo pro celá tisíciletí možností pro vlády a mocnosti v ponebeských oblastech, jak ovládat lidi a dělat si z nich otroky strachu.

Pokračování zítra

ŽALM 23

„Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dává mi uléhat na travnatých pastvinách, přivádí mě k vodě na místech odpočinku. Obnovuje mou duši, pro své jméno mě vodí po pravých stezkách. I kdybych šel údolím nejhlubší tmy, nebudu se bát zlého, neboť ty jsi se mnou. Tvé žezlo a tvá hůl mě potěšují. Připravuješ mi stůl před zraky mých nepřátel, mažeš mi hlavu olejem, můj kalich přetéká. Dobrota a milosrdenství mě budou jistě provázet po všechny dny mého života. Po dlouhé časy se budu vracet do Hospodinova domu.“

S pastýřem se v bibli setkáváme mnohokrát. Je obrazem Boží péče a lásky k jeho lidu. Pisatelem žalmu je David, který znal důvěrně chování ovcí i péči o ně. Ví, o čem v žalmu píše.

1. Hospodin je můj pastýř

• On – Kristus chce být naším osobním pastýřem. Dal svůj život za nás. Zaplatil nejvyšší cenu. Jan 10:11  „…Dobrý pastýř pokládá svou duši za ovce.“ David věděl jak se chová dobrý pastýř. Sám nasazoval život za své stádo. Bojoval s medvědem i lvem. (1.Samuelova 17:36)
• Ovce potřebují pastýře, protože se jinak ztratí. (my máme všemohoucího vůdce)
• Ovce znají hlas svého pastýře. Jan 10:3 „Tomu hlídač otevírá a ovce slyší jeho hlas; své ovce volá jménem a vyvádí je.

2.  Nebudu mít nedostatku

• Zdůrazňuje, že mi nic nebude chybět. Pastýř dává ovcím vše, co potřebují, aby netrpěly nouzí. To neznamená, že mají vše, co chtějí, ale mají vše, co potřebují. Matouš 6:31-33 „Nepropadněte tedy starostem a neříkejte: ‚Co budeme jíst?‘ nebo: ‚Co budeme pít?‘ nebo: ‚Co si oblečeme?‘ Neboť o to všechno horlivě usilují pohané. Vždyť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete.  Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno.“
  
  3. Na zelných loukách mě pase

• Pastýř vybírá pro své stádo to nejlepší místo. Nejdříve sám projde novou cestou, najde nové pastviny a pak tam přivede stádo. Kristus nás zná a vede náš život tou nejlepší cestou pro nás a pase nás na lepších pastvinách, které vybral. Židům 4:15-16 „Neboť nemáme takového velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž takového, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu. Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas.“4. K vodám tichým mne přivádí

• Ovce si nelehnou k odpočinku, dokud mají z něčeho strach. Jen klidná, strachu zbavená ovce si ulehne k odpočinutí. Ovce také potřebují pít. Tam, kde jsou napajedla, se také stahuje dravá zvěř, která zneklidňuje a ohrožuje ovce. Dobrý pastýř přivádí své ovce ke klidným vodám. Do bezpečného odpočinku. Římanům 8:15  „Nepřijali jste ducha otroctví, abyste se opět báli, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!“ Židům 2:15 „… a osvobodil ty, kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví.“
• 1 Timoteovi 2:1-2  „Především tedy prosím, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy a děkování za všechny lidi, za králea za všechny ty, kdo jsou ve vysokém postavení, abychom mohli vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti.“5.  Duši mou občerstvuje

• Nebeský Pastýř své ovečky občerstvuje Duchem svatým a slovem, aby nezemřely – duchovně.
• Počítá své ovce, když nějaká chybí, okamžitě ji vyhledá. Ovce, která spadne na záda, se nedokáže obrátit zpátky na nohy. Potřebuje pomoc pastýře, protože jinak zemře. I my často tak bezmocně ležíme ve svých problémech, okolnostech a potřebujeme pomoc svého Pastýře. On přichází se slovem i mocí a staví nás na nohy. Nás bezmocné. Haleluja.6. Vodí mne po stezkách spravedlnosti, pro své jméno

• Ovce jsou návyková zvířat. Bez pastýře chodí stále stejnou pěšinou až v ní vyšlapou hubokou brázdu. Pasou se stále na stejném místě, až ho úplně spasou a znečistí ho tak, že je zamořené hmyzem a nemocemi.
• Dobrý pastýř ví, že ovce musí být neustále pod jeho vedením.
• Převádí je na různá místa, aby ovce neuhynuly na pro různá onemocnění.
• Má přesně promyšlený plán, podle kterého pastviny střídá.
• Dodržuje všechna ochranná opatření proti nemocím ovcí
• Jeho stádo je zdravé.

I my jsme jako ovce. Stále bychom nejraději žili stejně. Máme strach z nových věcí, které ještě neznáme a starých se nechceme zbavit, i když jsou přítěží a někdy nás tlačí do bahna vychozené brázdy. Jak hladce sklouzneme k „zákonickému“  životu. Naše srdce nás dokáže lehce oklamat.

Jeremjáš 17:9  Srdce je lstivé nade vše, je nevyléčitelné. Kdo mu porozumí? Přísloví 16:9  Srdce člověku vymýšlí cestu, ale jeho kroky určuje Hospodin. Bůh nás vodí po svých cestách spravedlnosti. Nejsou to široké cesty, ale úzké stezky, kde se učíme jeho spravedlnosti. Kde vychází napovrch vše, co se skrývá v našem srdci, aby to, co není Boží, bylo odstraněné a zůstalo jen ryzí zlato. On sám, Kristus, je naší spravedlností.

7.  Když půjdu údolím stínu smrti, nebudu se bát ničeho zlého – ty jsi se mnou 

• Ani smrt nás nemůže oddělit od nebeského Pastýře.
• On nás provede tímto údolím (tělesným umíráním) do věčného života.
• Ať zuří bouře, ať se děje cokoli, on o tom ví, ať nás napadne dravá zvěř nebo dravý proud můj Pastýř je v tom se mnou, nemusím se bát. (hluboký vztah)8. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují

• Hůl představuje autoritu, ochranu, ale také výchovu. Deuteronomium 8:5  Věz tedy ve svém srdci, že tak jako člověk vychovává svého syna, tak Hospodin, tvůj Bůh, vychovává tebe. Židům 12:6  neboť koho Pán miluje, toho vychovává, a švihá každého, koho přijímá za syna.
• Hůl odhání divokou zvěř.
• Hůl popohání a také trestá neposlušné ovce, aby nezabloudily. Chrání nás před hříchem. Hovoří k našemu srdci. Varuje nás, kárá – přivádí nás na správnou cestu. 2 Korintským 7:10  Zármutek, který je podle Boha, působí pokání k záchraně, jehož nelze litovat, kdežto zármutek světa působí smrt.
• Zahnutou částí berly si pastýř přitahuje ovce k sobě, aby je mohl prohlédnout, ošetřit, potěšit se z nich.9.  Prostíráš mi stůl před zraky protivníků

• Stůl představuje horské pastviny – tedy hojnost potravy.
• Tyto pastviny jsou těžko dostupné a velmi vzdálené. Dobrý pastýř pečlivě prozkoumá a připraví cestu – odstraní vše nebezpečné z cesty, teprve potom projdou ovce.
• Kolikrát nás dokáže nepřítel – ďábel – zastrašit natolik, že strneme a nejsme schopni další cesty. Kristus nás však chrání a my můžeme v pokoji a jistotě užívat z toho, co pro nás připravil. I v zimě- ve zlých dobách- má pro nás připravenou čerstvou potravu v bezpečí jeho přítomnosti.10.  Hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš

• Olej má význam požehnání, které je až po samý okraj, až přetéká z našich životů na životy jiných.
• Olej má i jiný význam v péči o ovce. Malé mušky nakladou vajíčka v nose ovce a během několika dní se vylíhnou malé larvy, které proniknou ovci do hlavy. To působí ovci bolest, ovce tlučou hlavou o skálu, o zem… Pokud pastýř včas nezasáhne, ovce oslepne. Pastýř v takovém případě včas natřít ovci čenich olejem a tím zabít mušky.
• I my potřebujeme potírat olejem – být stále v přítomnosti Ducha svatého, aby náš duchovní zrak neoslepl a my si nepřivodili slepotou „bolest hlavy.11.  Dobrota a milosrdenství mě budou provázet celý můj život 

• Ovce si dobře uvědomuje jak dobrého pastýře má. Pozná svého Pána.
• Ježíš –láska-bezpečí a my.12.  Do Hospodinova domu se budu vracet

• Z cest po horských pastvinách, úzkých stezek, zelené a čerstvé pastvy pod ochranou svého pastýře se ovce vracejí domů do ovčince. I tady je vše pro ně předem připravené. Jsou doma v bezpečí a v odpočinutí po dlouhé cestě. Jak dobře je doma.
• Má to i jiný obraz. Pán šel předem, aby nám připravil domovy, do kterých se z pastvin budeme vracet.
• David byl pastýřem ovcí a tímto žalmem nejen vyznává důvěru a lásku k Hospodinu, ale také nám dává dobré rady pastýře.

Filipenským 3:20-21  Vždyť naše občanství je v nebesích, odkud také dychtivě očekáváme Zachránce, Pána Ježíše Krista, který přetvoří tělo naší poníženosti ve stejnou podobu těla jeho slávy působením, kterým je mocen si také všecko podmanit.

Jan 14:1-3 „Ať se vaše srdce nechvěje. Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce jsou mnohé příbytky. Kdyby nebyly, řekl bych vám to. Neboť vám jdu připravit místo. A odejdu-li a připravím vám místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.

(Pokračování)

Narození Krista v sobě spojuje nebeské s pozemským. Lidský porod, ale zázračné početí. Marie a Josef se v Betlémě setkávají s tvrdou realitou když nemohou sehnat místo ke spaní, když se uchylují na seno k jeslím, aby tam Marie rodila. Je to skutečnost světa lidí. Také se však setkávají s tím, jak mocně a opět zázračně jedná Bůh, když skrze hvězdu a hvězdy přivádí mudrce z daleka se vzácnými dary. Velmi praktické a zaroveň velmi mocné. Jak vydávají svědectví o andělech pastýři, kteří se přišli poklonit Spasiteli. Bůh jedná v realitě života velmi prakticky a přitom velmi zázračně. Přináší na zem nebeské, aby bylo součástí života pozemského. Na jak praktické místo Bůh přivádí Marii a Josefa pro setkání s pastýři a „tajné“ setkání s mudrci. I když při hledání místa to nevypadalo na Boží vedení.  Vlastně celý život Kristův je spojení nebeského s pozemským a měl by to být i život nás křesťanů.

Tak jako Bůh přivedl mudrce a pastýře ke Spasiteli světa, tak k němu přivádí nás, abychom se setkali s živým Kristem. Tak jako se Ježíš narodil z ženy pozemským porodem, ale byl počat nebeským z Ducha svatého, tak i my své nové životy po setkání s ním a s vírou v něj, žijeme tady na zemi velmi praktickým životem, ale jako u něho i náš nový život víry je počat nebeským z Ducha svatého. (Kdo nemá Ducha, není jeho – Římanům, 8.kap.) Tak jako on pochází z nebe, tak i ti, kteří v něj uvěřili mají svůj domov v nebi, kam směřují. Tak jako on spojil pozemské s nebeským, tak i my spojujeme pozemské s nebeským. Tak jako on je, tak jsme i my představiteli toho nebeského. Na prvním místě Boží nekončící lásky bez podmínek, zázraků pokud je to potřeba a mocného a nepochopitelného vedení našich životů po Božích cestách.

Proč bych si s radostí nepřipomínal Kristovo narození, i když neznám jeho přesné datum. Vždyť jeho narozením jsem toho tolik získal. Tolik mi připomíná, proč jsem na této zemi a kde je můj skutečný domov.

Nedopatřením jsem zaslechl část výroku prezidenta Zemana, kterým vyjadřoval svůj názor na vánoční svátky, které nepovažuje na rozdíl od Velikonoc za církevní svátek. Spíše ho vidí jako svátek rodiny.

Jeho výrok mne vedl k přemýšlení. Musím dát za pravdu, že vánoční čas nemá ve skutečnosti nic společného se skutečným datem narození Ježíše Krista. Je také zřejmé, že církev tímto svátkem chtěla přenést pozornost z oslav pohanských svátků slunovratu ke křesťanství a ke Kristu. Nevím, nakolik se jí to dařilo v minulosti, ale po celý svůj život vidím spíše koktejl namíchaný z pohanských zvyků, okultních praktik, mamonu a to vše nalité do poháru křesťankých koled…. Možná to zní tvrdě, ale je to mé pozorování. Pak jsou tu děti Boží. Některé z nich se od svátků odvrací, druzí se je snaží využít k hlásání evangelia a další pak se radují ze dnů volna.

Je to tedy církevní svátek nebo nebo? Tady na Slovensku určitě je. Pokud pominu špatné datum narození Krista, pak oslava jeho narození je církevnim svátkem pro všechny křesťany. Nebo aspoň by měla být. Dlouho jsem patřil mezi odpůrce vánočních oslav narození Krista. Dnes se dívám na věci jinak. Pokud by nebylo narození, tedy pokud by nepřišel Kristus v těle, nemohly být ani Velikonoce. Nemohlo by být ukřižování a vzkříšení. Z tohoto hlediska má oslava narození Ježíše stejně silný mandát jako Velikonoce.

Je tu však ještě něco navíc. O tom však zítra.

Nuže nyní vy, kteří říkáte: ‚Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města a zůstaneme tam rok a budeme obchodovat a vydělávat‘ — nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Vždyť jste pára, která se na chvilku ukazuje a potom mizí. (Jakub 4:13-14)

Nedělejte si tedy starost kvůli zítřku, neboť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost vlastního trápení.“ (Matouš 6:34)

Je dobré mít plán. Mnohé věci nemůžeme dělat, pokud je dobře nenáplanujeme. Je dobré být připravený. Bůh naši připravenost může kdykoli použít. Přesto chci psát o dnešku. Teď a tady.
Proč? Protože jsem mnoho věcí promarnil tím, že jsem je odkládal, místo abych začal hned. Teď tuto chvíli, tuto minutu, vteřinu mi dal Bůh, abych ji žil. Nikdy již nedostanu šanci ji prožít znovu. Prostě už byla. Jak odešla? Prázdná? Nenaplněná?
A co celé naše dny, týdny, měsíce?

Když jsem psal o Božích mužích a ženách, kteří žili v době před Mojžíšovým zákonem, měl jsem pocit, že právě oni žili dneškem i přes zaslíbení, která dostali do budoucnosti a jejichž naplnění  neměli šanci uvidět lidskýma očima.  Mnoho zaslíbení bylo naplněno až dlouho po jejich smrti. Nečekali, až se zaslíbení naplní a pak to bude „ono“, pak teprve začnou žít s Bohem, pak teprve to bude skutečná služba, pak teprve budou moci rozvinout dar, který dostali. Pak tomu budu věřit… Ne, oni žili den za dnem a šli vstřic tomu, co Bůh pro ně připravil. I přes  nepřiznivé situace, které je potkávali. Možná ani nepřemýšleli o tom, že jdou za zaslíbením, jen prostě žili s důvěrou v Hospodina, s vírou, že je s nimi a neopouští je. Prostě jejich víra byla běžnou součástí jejich životů. Pracovali s touto vírou, vdávali se a ženili s touto vírou, bojovali s touto vírou a sklízeli a jedli s touto vírou, obchodovali s touto vírou a umírali s touto vírou.  Ani o tom moc nemluvili, nechodili na nedělní Bohoslužby, středeční vyučování…, ale jejich život byl celý prodchnutý Boží přítomností. Stavěli oltáře a pomníky, aby sobě a všem kolem nich mohli připomínat, co pro ně kdy Hospodin udělal. (Dnes jsou vidět pomníky, které připomínají, co který služebník „učinil pro Boha“.)

Poslední roky pozoruji, že se mění pohled na život s Bohem. Přibývá (nebo spíše začínají být rozeznatelní) těch, kteří se více podobají těmto lidem víry. Víry, kterou svět rozpoznaná skrze běžný život Božích dětí, aniž by museli mnoho mluvit o tom, jak Krista milují a citovat světu jeden verš Písma za druhým. Těch, kteři mají svědectví sami v sobě a ve svých životech. Jsem Bohu vděčný, že to mohu vidět a některé osobně znát.

Josef se stal pánem Egypta. Dostal jméno Safenat-Paneach, což znamená Zachránce světa. Josef si dobře uvědomil, že vláda není o tom, že se mi lidé klanějí, ale o tom, jak mohu zlepšit jejich život, jak je ochránit, jak jim pomoc, když je to nutné. Uvědomoval si skutečnost, že  musí být i přísný a tvrdý, aby je mohl „zachránit“. Byl druhý po faraonovy, měl vše po čem mohl zatoužit. Po třinácti letech tvrdé školy v otroctví a věznění, začal panovat nad celým Egyptem. Přestože dal jednomu ze svých synů jméno Manases, protože mu Bůh dal zapomenout na všechno trápení, jedno mu zůstávalo a to jeho sen od Boha o snopech – bratrech, otci a matce, kteří se před ním klanějí. Věřím, že zapomenul na příkoří, ale tento sen se ještě nenaplnil. Věděl, že ten sen není o jeho panování v Egyptě. Blížil se čas poslední Josefovy zkoušky a také pochopení a výklad těchto snů. V době hladomoru se v Egyptě objevili jeho bratři. Poslední jeho zkouška při setkání s nimi a především pochopení snu: Panování není o klanění, ale o záchraně svého lidu. Přečtěme si, co říká bratřím:

„Pojďte ke mně blíž,“ řekl Josef svým bratrům. A když přišli blíž, řekl: „Já jsem Josef, váš bratr, kterého jste prodali do Egypta. Netrapte se ale a nehněvejte se na sebe, že jste mě sem prodali. Sám Bůh mě sem poslal před vámi, aby vám zachránil život. Už dva roky je přece na zemi hlad a přichází ještě pět let, kdy se nebude orat ani sklízet. Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše přežití na zemi a zachránil vám život velikým vysvobozením. Nebyli jste to tedy vy, kdo mě sem poslal, ale Bůh! To on mě učinil faraonovým otcem, pánem celého jeho domu a vládcem nad celou egyptskou zemí. Genesis 45:4‭-‬8 B21

Připomeňme si Josefa vždy, když začneme reptat, že Bůh nenaplňuje svá zaslíbení, když naše srdce bude smutné z toho, že nevidíme uskutečňování snů, které jsme dostali, když budeme chtít Bohu pomoc s jejich uvedením na svět. Nejde o naše sny, ale o Boží. Nejde o náš čas, ale Boží. Bůh nám sám postupně odkrývá konečný obraz a cíl toho, co nám zaslíbil.

Josef na co sáhnul, Bůh požehnal. Já to soukromě nazývám Josefovo pomazání. Nevím, jak velký byl Putifarův majetek, ale nejspíše hodně velký a měl hodně otroků a služebnictva. Josef nad nimi „panoval“. Ani u svého otce neměl takové postavení, přestože zde byl otrokem. Asi své otroctví ani moc nepociťoval. I z Putifarova domu se mohl dostat před faraona, dokonce je to pravděpodobnější než z vězení. Josef však musel do vězení. Jednak protože ještě nebyla dokončena jeho proměna a také, aby viděl, že Bůh může člověka pozvednout odkukoli kamkoli.

I ve vězení s ním je Bůh: „Hospodin však byl s ním. Zahrnul jej svým milosrdenstvím a zjednal mu přízeň u vrchního žalářníka. Vrchní žalářník nakonec svěřil všechny vězně v žaláři do Josefových rukou. Cokoli tam dělali, měl na starosti on. Vrchní žalářník ani nemusel na nic, co mu svěřil, dohlížet. Hospodin byl totiž s ním a působil, aby se mu všechno dařilo.“ Genesis 39:21‭-‬23

Bůh sice přísně vychovává ty, které miluje, ale také je přitom zahrnuje svým milosrdenstvím a láskou.

Ve vězení byla zlomena Josefova touha po tom být „šéf“. Přestože i tam mu byla svěřena správa nad celým vězením. Ale vězení je vězení.  Bůh tam proměnil Josefovo myšlení o sobě. Když byl předvolán pře faraona, aby vyložil faraonův sen a pak mu poradil, hovořil Josef tímto způsobem: „Nechť tedy farao vybere rozvážného a moudrého muže a ustanoví ho nad egyptskou zemí. Nechť farao začne jednat. Ať ustaví nad zemí úředníky a během těch sedmi let hojnosti vybírá pětinu úrody egyptské země. Úředníci ať během těch nadcházejících dobrých let shromažďují všechny potraviny, ať uskladní obilí pod faraonovu pravomoc, uloží potraviny do měst a hlídají je. Tak vznikne pro celou zem zásoba jídla na těch sedm let hladu, který v Egyptě nastane, a země se nezhroutí hladem.“ Genesis 41:33‭-‬36 B21  Tato slova říká již jiný Josef. Není v nich ani slovo o něm, i když jsou to rozhodná slova. Neukazuje na svoji dokonalost.  Je to skutečně pokorný Josef, který je připravený převzít odpovědnost a vládu. Přesto stále jestě nechápe sny, které dostal od Boha před mnoha lety.

Bůh nás během své „výuky“ může postavit do různého postavení. Každé má určitě smysl v životě člověka a pro jeho okolí, ale často poznání toho, proč se věci děly jak se děly přichází mnohem později. Přestože jsme prošli Boží školou nemusíme chápat to, proč nás Bůh k něčemu vybral. Nebo spíše nechápeme k čemu. Poznání toho přichází mnohem, mnohem později. Přesto se někdy může zdát, že to už přišlo, jako u Josefa před fzraonem a jeho povýšení. Bůh však zamýšlel více. Bůh vždy s našimi životy zamýšlí více, než si v dané chvíli dokážeme představit.

Josef měl velkou bazeň před Hospodinem. Nebyl to strach, ale úcta k Otci. Neexistovala žádná „bible“ ani jen Starý zákon. Josef znal Boha z osobní zkušenosti s ním. Z této zkušenosti pramení Josefova láska k Bohu. O to více ho mohl poznávat a cítit jeho přítomnost, když byl v otroctví. Přestože vnímal, že Bůh je všude s ním a ve všem, co dělal, neznamená to, že byla u něho zlomena pýcha, nebo spíše jeho osobní a sobecký pohled na sny, které dostal. Jak to múžeme poznat? Vždyť vše vypadá u Josefa tak dokonale. Přesto Josef musí jít ještě níže než jen do otroctví. Musí na samé dno. Do vězení. Do vězení pro otroky. V té době nebylo nižšího postavení. Být otrok a ještě vězeň. Přečtěme si o Boží ruce nad Josefem a jeho slova, která říká ženě svého pána.

….Nakonec ho Putifar ustanovil správcem svého domu a svěřil mu do rukou všechno, co měl. Od té chvíle Hospodin domu toho Egypťana požehnal. Díky Josefovi bylo Hospodinovo požehnání na všem, co měl v domě i na poli, a tak nechal všechen svůj majetek v Josefově správě. Když měl doma jeho, nestaral se o nic než o své jídlo. Josef byl nápadně krásný, překrásný muž. Po nějaké době mohla manželka jeho pána na Josefovi oči nechat. Nakonec řekla: „Spi se mnou!“ On však odmítl. Řekl manželce svého pána: „Když mě můj pán má doma, o nic se nestará. Vše, co mu patří, mi svěřil do rukou. Nikdo nemá v domě větší pravomoc než já; neodepřel mi nic kromě tebe, poněvadž jsi jeho žena! Jak bych mohl spáchat takovou hanebnost a zhřešit proti Bohu?“ Genesis 39:4‭-‬9 B21

Ta Josefova slova vypadají pěkně. … Jak bych mohl zhřešit proti Bohu. Věřím, že Bůh si Josefa právě pro tento postoj zamiloval, ale v této části jeho života vidím spíše skoušku, která měla prokázat jeho postoj ke snům, které dostal – budou se mi klanět. Tady Josef ještě nedorostl tam, kde ho Bůch chtěl mít. Podívejme se na to, co říká Putifarově ženě: „Nikdo nemá v domě větší pravomoc než já; neodepřel mi nic kromě tebe, poněvadž jsi jeho žena!“ Jinými slovy „všichni se mi tady klanějí“ nebo „jsi jeho žena, ale všemu ostatnímu tady rozkazuji já“.  Nemusel jí to říkat. Stačilo říct: „Můj pán mi důvěřuje. Jak bych mohl spáchat takovou hanebnost a zhřešit proti Bohu.“ On ale dává najevo své postavení.  To, co se dělo potom, byl jen způsob jak se měl Josef dostat až úplně dolů, dokud nepochopí skutečný výklad snů, které dostal. Nepochopí Božím způsobem. I dnes mnoho perspektivních vedoucích a nebo těch, kteří jsou na cestě k vedení musí projít podobnou zkouškou. Jestli již umřeli svým sobeckým představám o naplnění jejich služby. I někteří z nich musí jít ještě níže a níže ve službě, aby opustili své sny a pochopili Boží význam zaslíbení, které dostali. A nemusí to být tak velká služba a postavení jako měl nakonec Josef. Možná jen vedení skupinky, chvál… čím větší sen, zaslíbení od Boha, tím tvrdší a delší doba Boží výchovy.

Příběh Josefa mne provázel v počatcích mého křesťanství. Příběh mladíka, kterému bylo mnoho zaslíbeno Bohem, ale který musel projít dlouhou školou pokory, dlouhou školou milosrdenství, dlouhou školou poslušnosti, aby se nakonec mohlo naplnit všechno, co mu Bůh řekl. Během jeho života Bůh neučinil žádný zjevný zázrak, ale samotný Josefův život byl jedním velkým Božím zázrakem a svědectvím velikosti a dokonalosti Božího vedení člověka. Svědectví o tom, že se Bohu nic nevymklo z jeho rukou. Poprvé jsem tento příběh četl ve vězení a stal se pro mne branou ke přečtení celé bible. Byl to příběh, při jehož čtení jsem poprvé zjistil, že Bůh může ke mně promlouvat a promlouval.

Jak jeho příběh začíná? Narozením z lásky. Z touhy po něm. Jákob měl mnoho dětí a měl je rád a všechny pro něho byly požehnání a to i přes všechno, co musel prožít pro jejich žárlivost, neshody a nevěrnost. U Josefa bylo něco navíc. Byl toužebně očekávaný syn. Syn z ženy, kterou Jákob miloval a pro kterou byl schopný čtrnáct let sloužit jejímu otci. Josef byl hýčkané dítě. Dnes bychom řekli, že ho očekávala velká kariéra v rodinném podniku, že měl potenciál pro budoucnost. Byl vzdělávaný a Jákob okázale dával najevo, že to bude Josef, kdo po něm převezme „firmu“.  Jak to působilo na Josefa. Jak  bychom dnes nazvali takového synka. Jak bychom se stavěli ke svému mnohem mladšímu bratru, který by na nás chodil žalovat, a které ho by otec miloval více  než nás a dával to nejevo?

O Josefovi se hodně vypráví jako o člověku, který vykládal sny. On však začíná tím, že má vlastní sny. Sny o tom, že se mu budou klanět jeho bratři i jeho otec a matka.  „Josef měl sen, ale když ho vyprávěl svým bratrům, nenáviděli ho tím více. Vázali jsme na poli snopy. Můj snop náhle vstal a zůstal stát a hle, vaše snopy obklopily ten můj a klaněly se mu!“ Jeho bratři mu řekli: „“Tak ty bys nad námi chtěl kralovat? Ty bys nám chtěl vládnout?!““A tak ho nenáviděli ještě víc, kvůli jeho snům a jeho slovům.“
Genesis 37:5‭, ‬7‭-‬8 B21 „Josef pak měl ještě další sen a vyprávěl ho svým bratrům: „“Měl jsem další sen. Hle, klanělo se mi slunce, měsíc a jedenáct hvězd!““ A když to vyprávěl otci a bratrům, otec ho okřikl: „“Cos to měl za sen? To se ti já s tvojí matkou a bratry máme klanět k zemi?““ Bratři pak na něj žárlili, ale jeho otec o tom všem přemýšlel.“ Genesis 37:9‭-‬11 B21

Co Boží sen udělá s takovým mladíkem? Už tak byl otcem povýšený nad své starší bratry. Teď navíc takové sny. Nikomu nemusel vykládat jejich smysl, všichni to pochopili sami, když jim to říkal. Od té doby nečteme, že by měl nějaký další sen. Nemyslím si, že neměl další sny od Boha. Víme, že měl velmi blízký vztah k Bohu a to znamená mít s ním rozhovory, mít jeho sny a vidět, jak se naplňují. Jen o tom již nikde nehovoří. Dostal první lekci, že sny od Boha mají mnohem hlubší význam. Nestačí je jen řict svým bratrům, to spíše vede k závisti, ale potřebujeme je skutečně pochopit. Pochopit v nich Boží záměr. Josefa čekalo skvělé a dlouhé období, kdy se tomu učil. Dostal na jeho začátku hned dvě lekce. První, že s takovými sny se nemáme svěřovat bratřím a sestrám, protože mohou vzbuzovat závist a mohou jimi být považované za povyšování se nad ně. Je lepší s nimi v pokoře přijít za svými duchovními rodiči, kteří budou nad nimi přemýšlet. Druhou lekcí bylo, že pokud přijmu sen od Boha, musí ve mne zemřít můj sobecký výklad toho snu. To se Josefovi stalo, když místo aby se mu bratři klaněli, prodali ho do otroctví. Tak začíná Josefovo skvělé období Boží výchovy.

Víme, že sklízíme to, co zasejeme. Často jsem jako vzor zasívání slyšel poukazovat na Jákoba. Podvedl svého otce a sám byl podveden svým strýcem. Je tu ovšem ještě jedna setba, na kterou v životě lidí zapomínáme. Je to Boží setba do našich životů. Pokud Bůh něco do nás „zaseje“, pak z toho nemůže vyrůst nic jiného než Boží věc. I v této oblasti setby je Jákob pro nás příkladem. Boží setba se dokáže přenést přes tu naši „lidskou“ setbu. Dokonce dokáže změnit náš zasetý „plevel“  na ovoce přinášející Boží ovoce do našich životů i životů jiných. Jak Bůh zaséval do Jákoba. Nejspíše to první semínko přišlo skrze matku, která dostala zaslíbení od Boha před jeho narozením , že on (mladší) bude dědicem Abrahámova pozehnání. Určitě s ním o tom mluvila nebo aspoň podle toho jednala. Pak to byl Bůh sám, který k němu sestoupil a promluvil ve spánku. „…A měl sen: Hle, na zemi stál žebřík, jehož vrchol dosahoval do nebes. A hle, po něm vystupovali a sestupovali Boží andělé. Vtom nad ním stál Hospodin a řekl: Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozhojníš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a v tvém semeni budou požehnány všechny čeledi země. A hle, já jsem s tebou. Budu tě chránit, kamkoli půjdeš a přivedu tě zpět do této země, protože tě neopustím, dokud nevykonám to, co jsem ti řekl.“ Genesis 28:12‭-‬15 CSP

To byloBoží slovo, které  bylo zaseto do Jákoba. Odezva byla jednak okamžitá „…. Potom Jákob učinil slib: Jestliže bude Bůh se mnou, bude mě chránit na této cestě, kterou se ubírám, a dá mi chléb k jídlu a oděv k oblékání, takže se vrátím v pokoji do domu svého otce, bude Hospodin mým Bohem a ten kámen, který jsem postavil jako posvátný sloup, bude domem Božím. A ze všeho, co mi dáš, ti jistě dám desátek.“ Genesis 28:20‭-‬22 CSP , ale také toto semeno Slova v  něm rostlo po celý jeho život.. Jákob poznával, že Bůh plní, to co mu slíbil, možná cítil jeho přítomnost ve svém životě, nevím, ale jeho myšlením a postoje a především jednání ukazují na to, jak se měnil v Božího muže. A to i přes těžký život, který měl. V těžkých chvílích mu Bůh toto zaslíbení opakuje, aby Slovo v něm rostlo a rostlo. Slovo naděje a víry.

Po celou dobu jeho života se nikde nedočteme, že by mu Bůh vyčítel nebo připomínal jeho podvodné jednání. Ani Jákob se neohlíží dozadu, ale hledí a směřuje k zaslíbení, které dostal. Možná i my jsme jako Jákob. Zasíváme lidské věci, které nejsou správné. Bůh však do  našich životů zasévá nebo chce zasít své semeno. Své Slovo, aby vyrostla jeho úroda bez ohledu na to, kdo jsme a co jsem již lidského stačili zasít my.

Jsem přece Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe – nenavštívím tě už děsem. Ozeáš 11:9 B21

Hospodin dokoná se mnou své záměry; tvá láska, Hospodine, trvá navěky – neopouštěj prosím dílo rukou svých! Žalmy 138:8 B21

Jsme přece jeho dílo! Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil k dobrým skutkům, které předem připravil, abychom se jim věnovali. Efeským 2:10 B21

Jsem si jist, že Ten, který ve vás začal dobré dílo, je dovede až do konce v den Krista Ježíše. Filipským 1:6 B21

Jako by Jákob znal všechny tyto verše a mnoho dalších. Šel a žil v  DÍLE Božích rukou, které vyrostlo z Boží setby do jeho života.

Dnes máme mnoho knih. A někteří z nás i knihy čtou. A jsou dokonce takoví, kteří věří tomu, co je v těch knihách napsané. Občas a poslední dobou o něco častěji se setkávám s křesťany, kteří věří takovým knihám více než bibli. Jsou schopni uvěřit různým situacím v románech, byť napsaných křesťany, než samotným veršům a příběhům v bibli. Věří apokryfním knihám a knihám, které se za ně považují. Mluví o nich a hájí je jako svatou věc. Proč? Většinou jde o věci tajemné, neznámé nebo slibující odhalení nepoznaných tajemství. Především nás ale nenutí měnit životy, být poslušní. Nejen nenutí, ale ani nemohou nic změnit. Nemají moc Božího slova. Proto se jim „lépe“ věří. Je to mrtvá víra, která nepotřebuje skutek poslušnosti.  Věřit Božím věcem, Božímu slovu znamená podle toho jednat. Být poslušný. Být usvědčovaný Duchem a také jím – Písmem a Duchem být uschopněn k poslušnosti. To je znakem živé víry.

Tuto víru měli Boží lidé, o kterých vypravuje Bůh v bibli. Lidé, které si proto Hospodin oblíbil a použival, i když si je vybral předem, než to mohli prokázat. Předem se pro ně rozhodl, připravil si je svým zvláštním způsobem a ještě zvláštněji je používal. „Byli cizinci pro tuto zem: Tito všichni zemřeli ve víře, aniž dosáhli zaslíbení. Jen je zdálky zahlédli, vítali je a vyznávali, že jsou na zemi cizinci a přistěhovalci. Kdyby měli na mysli tu, kterou opustili, měli přece dost času k návratu. Oni však toužili po lepší vlasti – po té nebeské. Sám Bůh se proto nestydí nazývat se jejich Bohem, neboť jim připravil město.“ Židům 11:13‭, ‬15‭-‬16 B21

Neměli knihovny plné knih a mnozí nečetli žadnou „knihu“ té doby. Byli odkázáni jen na víru. Víru, že je to Hospodin, kdo k nim mluví, víru, že On plní svá zaslíbení.  Mezi ně patřil i Jákob. On sám o svém životě řekl:  …. „Byl to krátký a těžký život. Zdaleka se nevyrovnal putování mých otců.“ Genesis 47:‬9 B21 Boží muži a ženy nemají lehké životy. Naopak se mohou spíše shodnout s Jákobem. A to i přesto, že Jákob byl předem vybrán. Bůh si ho vybral dříve, než se narodil.

I otec Jákoba – Izák měl svého bratra Izmaela, kterého Bůh nevybral za následovatele Abrahamova rodu. Izmael se však narodil z otrokyně, Izmael se narodil jako snaha a naplnění Božího zaslíbení lidským rozumem a lidskou snahou a silou. Proto nebyl Bohem vybraný. Izák byl naplněním Božího zaslíbení Božím způsobem, Duchem. Ne mocí a silou, ale jeho Duchem. U Jákoba je to však jiné. On byl dvojče, ale narodil se jako druhý. Ezau, bratr Jákoba  a jeho prvorozenectví nebyl Boží omyl, nebo lidská snaha, ale Boží záměr. Bůh zde dokazuje, že záleží jen a jen na něm. Ještě před narozením obou bratří rozhodl, že mladší bude „větší“ než prvorozený. Nejde o to, jak se Jákob choval, ale o to, že si ho Bůh vybral pro své dílo. Podle skutků by si ho asi vybrat nemohl, ale Bůh se rozhodl dřive, než Jákob nebo Ezau mohli cokoli špatného udělat. Pak s Jákobem jednal a měnil ho, až z něho vychoval Božího muže.  O tom příště.

I já i ty jsme byli Bohem vybraní mnohem dříve než jsme se narodili, než Bůh formoval naše kosti v matčině lůnu. Teď jsme na cestě plné Božího jednání a výchovy. Na cestě Božích dětí a proměn do podoby Krista. Bůh si nás nevybral pro naše skutky, ale jen se pro nás rozhodl. Rozhodl se nejen nás stvořit, ale také s námi být na cestě (Jeho cestě) našich životů. A proto RADUJME SE. „Radujte se v Pánu vždycky; znovu říkám: Radujte se! Filipským 4:4 B21

„…Z téhož muže, našeho otce Izáka, počala Rebeka dva syny. Ještě se nenarodili a neudělali nic dobrého ani zlého – aby se však Boží rozhodnutí opíralo o vyvolení (nešlo totiž o skutky, ale o Toho, který povolává), bylo jí řečeno: „Starší bude sloužit mladšímu.“ Jak je psáno: „Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua jsem však zavrhl.“ Římanům 9:10‭-‬13 B21

O Rebece je také napsáno: Izák si oblíbil Ezaua, neboť mu chutnala zvěřina, ale Rebeka si oblíbila Jákoba. Genesis 25:28 B21 Věřím, že i Rebece chutnalo maso jako Izákovi, ale ona v sobě nosila slovo, které dostala od Hospodina o Jákobovi ještě před jeho narozením. Nosila v sobě slovo a ono v ní rostlo a s ním i obliba Jákoba. Bylo to v ní tak silné, že se snažila Bohu pomoc naplnit to, co ji bylo řečeno. I přesto, že si byla vědoma, že se její muž může k ní otočit zády. Přestože si uvědomovala, že může úplně ztratit svého prvorozeného Ezaua. Rebeka byla na stejné „vlně“ obliby jako Hospodin. Nevíme jak se k tomu, jak jednala postavil Bůh. Není o tom v Písmu zmíňka. Každopádně ale víme, že se i Izák smířil s tím, co mu s Jákobem provedli. Možná si uvědomil svůj omyl, když jednal a svoje sympatie rozdával podle chuti zvěřiny a ne podle Božího rozhodnutí. Možná si uvědomil, že jednal podle těla. Možná bylo pro něho důležitější prvorozenectví.Nevěřím, že by nevěděl o slovech, které Hospodin Rebece řekl. Jistě spolu o tom hovořili. Slovo však dostala Rebeka a ne on. Ona to slovo držela v srdci a byla schopna pro jeho naplnění i oklamat svého muže. O Ezauovi víme, že skrze něho přicházelo do životů Izáka a Rebeky trápení. Především pro ženy, které si Ezau vzal. Naopak Jákob byl ochotný vybrat si ženu ze svého rodu a poslechnout v tom svého otce. Tady se Rebece dostalo zadostučinění, byla obhájena i ve svém jednání.

Boží muži potřebují mít vedle sebe statečné ženy. Ženy, které se nebojí jít za slovem od Hospodina, zvláště když pro starosti a pro „velké“ věci jejich muži přehlédnout, že schází z Boži cesty. Chce to statečnost a víru upozornit nebo přímo jednat. I když to mnohdy je velmi nepříjemné, velmi těžké a také v očích mužů nebo okolí nevhodné a „neboží“, Bůh se jich nakonec zastane.

Nemyslím si, že Bůh by jednal způsobem Rebeky, to určitě ne, ale zná srdce a myšlení lidí a věděl, jak bude Rebeka jednat. Věděl jak to dopadne a byl připravený její jednání použit v dalším životě a výchově Jákoba a tím i celého Izraelského národa.

Jeho myšlení převyšuje naše a často nejsme schopni pochopit, proč jedná různě s různými lidmi a stejnými situacemi.

Vírou se přistěhoval do zaslíbené země, jakkoli byla cizí, a bydlel v ní ve stanech stejně jako Izák a Jákob, dědicové téhož zaslíbení. Židům 11:9 B21

Izák přijal zaslíbení, které dostal jeho otec. Sám Hospodin mu to potvrdil. Při předání požehnání zase na jeho syna, byl Izák oklamaný Jákobem. Velmi zle oklamaný. Nejenom synem Jákobem, ale i vlastní manželkou. Využili jeho zdravotního stavu, kdy Izák již téměř neviděl a Jákob se tedy vydával za svého prvorozeného bratra Ezaua a místo něho přijal od otce požehnání prvorozeného. Tady je: „Hle, vůně mého syna – jak vůně pole, jemuž Hospodin žehná! Ať Hospodin dá ti nebeskou rosu, úrodnou zem, obilí i víno v hojnosti. Ať lidé slouží ti, ať se ti klaní národy. Pánem svých bratří buď, ať se ti klaní synové matky tvé. Ať jsou zlořečeni, kdo ti zlořečí, a požehnáni, kdo ti žehnají!“
Genesis 27:27‭-‬29 B21
O Jákobovi budu ještě určitě psát, tak zůstanu ještě chvíli u Izáka. Když to Izák zjistil, nezrušil své požehnání. Ani nevyhnal Jákoba nebo svou ženu. I když se zhrozil, i když to bylo něco nepředvídatelného, nevzal své požehnání zpět.. Tady si uvědomuji, jak velkou váhu mají vyslovená slova. To, co teď píšu, mohu smazat a nebude to. Co si myslím, mohu změnit nebo potlačit, ale to, co vyslovím již nechytím a nevrátím do svých úst, už to  „nespolknu“, aby to nevyšlo. Slova jsou venku a působí. Písmo mohu smazat, přepsat, roztrhat, ale slovo neuchopím, nevidím kde se toulá, kam směřuje a kolika lidí se dotýká. Nemohu za ním poslat jiné, které ho smaže.  Ono pracuje, i když je neviditelné, dostává se do duchovních oblastí… Dokonce se nemohu vymluvit na situaci. Mohu sice řict, že jsem byl oklamaný,  mohu být zděšený z toho, co jsem pak řekl, ale nevrátím to do svých úst..

Můj táta občas říkal: „co jsem řekl, řekl jsem“. Nechápal jsem to, zvláště, když jsem očekával, že své slovo vezme zpět. Přestože nebyl znovuzrozený křesťan, myslím si, že v tomto měl poznání.

Mohl Izák změnit své rozhodnutí? Lidsky řečeno a myšleno mohl. Mohl říct ruším to, co jsem řekl a udělal. Bude to jinak. Izák to však neudělal. Měl  tomu jeden velký důvod a tím byl jeho vztah s Bohem. Byl jeho služebníkem. Byl jeho obrazem vůči své rodině a lidu. Nemohl rušit své slovo, své požehnání, protože ani jeho Bůh neruší své slovo. Dalším důvodem bylo, že to nebylo jeho požehnání, ale požehnání od Boha. Bylo to Boží zaslíbení. Třetí důvod souvisí s tím druhým. Boží zaslíbení, Boží dědictví a Boží požehnání, Bůh sám mohl zastavit, aby nebyl Izák oklamaný. Bůh věděl, co připravuje Rebeka se svým synem Jákobem. Přesto to dopustil. Věřím, že Izák si to uvědomoval.

Než se Jákob a Ezau narodili bylo Rebece řečeno: a Hospodin jí řekl: „Ve tvém lůnu jsou dva národy; dvojí lid se z tvých útrob rozdělí. Jeden lid bude silnější než druhý a starší mladšímu bude služebník.“ Genesis 25:23 B21

Otázkou je jestli se to stalo protože to Bůh předem řekl nebo Bůh to řekl, protože věděl, jak se Ezau, Jákob a Rebeka zachovají?  A mohlo se to naplnit  i jiným způsobem než podrazem?

Určitě jsou i na tyto otázky odpovědi, ale to až při povídání o Jákobovi a Rebece.

Pro Boží milosrdenství vás vyzývám, bratři, abyste vydávali své životy Bohu jako živou, svatou a příjemnou oběť; to bude vaše pravá bohoslužba. Římanům 12:1 B21

Kdo jiný by měl nejlépe vědět , co znamená být živou, svatou a příjemnou obětí, než samotný Izák, který byl svým otcem připravený na oltáři jako obět Bohu.Ležel svázaný na dřiví a kamenech a čekal až ho vlastní otec podřeže jako ovci.

Zvláštní zkušenost z dětství. Kolik z dnešních lidí se vymlouvá na své traumata (zranění) z dětství, aby zdůvodnilo svá selhání v dospělosti. U Izáka nic takového nevidíme. Naopak. Jeho život svědčí o opaku.

Každý máme ve svém životě svého „Izáka“. Pro někoho to jsou děti, rodina. Pro jiné domov, rodné místo kde má kořeny, pro další majetek, podnik, práce, situace ve které se nachází, nevyplňěné touhy a pro některé i „služba“ Pánu. Potřebujeme toho svého Izáka položit na oltář, jako oběť Hospodinu. Teprve pak můžeme svobodně Bohu sloužit. Potřebujeme nechat na Bohu, co nám z oltáře vrátí, ale pokud to vrátí, pak nás to již nebude svazovat a nejen to, samotné věci, lidé, situace dostanou úplně nový smysl v našem životě a pokud se jedná o lidi, pak i jejich životy se promění.

„Gerarští pastýři se však začali s Izákovými pastýři o studnu hádat: „Ta voda je naše!“ A tak Izák tu studnu nazval Esek, Rozepře, protože se s ním přeli. Potom vykopali další studnu. I o tu se hádali, a tak ji nazval Sitna, Nepřátelství. Přesunul se tedy odtud dál a vykopal další studnu. O tu se už nehádali, a tak ji nazval Rechobot, Prostranství. Řekl totiž: „Teď nám Hospodin daroval prostor, abychom se rozplodili na zemi.“ Genesis 26:20‭-‬22 B21

Předtím než začal kopat studny, byl vyhnán pro závist z filištinského území. Filištínci zasypali všechny studny, které vykopal jeho otec. Izák se nepřel, přestože byl mocným a možná mocnější než ti, co ho vyhnali a zasypali studny. Šel a kopal znovu a znovu a znovu. Věděl, že Bůh zaopatřuje, věděl, že je lepší se spoléhat na Boha a nechat ho, aby nás obhajoval. Nakonec se dočkal. Věděl, že to nakonec bude Hospodin, kdo jim dá prostor, vždyť dostal zaslíbení tak, jako jeho otec. A především to vše mnohem silněji prožil, když ležel jako oběť na oltáři.

I my, když jsme položili na oltář svého Izáka, potřebujeme tam položit ještě sami sebe, abychom se mohli vrátit proměnění. A potřebujeme to udělat i několikrát za svůj křesťanský život.. I my potřebujeme prožít to, co Izák. Být obětí pro Hospodina.

Písmo bylo napsané pro naše poučení. Příběhy, lidí tam jsou, proto, abychom si vzali příklad nebo naopak, abychom nedělali stejné chyby.

Co nedělat stejně jako Sára. Bůh Abrahamovi zaslíbil potomka. Abraham o tom určitě se Sárou hovořil. „Vtom dostal Hospodinovo slovo: „Ten tvým dědicem nebude; tvůj dědic vyjde z tvých vlastních beder!“ Vyvedl jej ven a řekl: „Pohlédni k nebi a spočítej hvězdy, budeš-li je moci spočítat.“ Pak dodal: „Tolik bude tvého semene.“ Abram tehdy uvěřil Hospodinu a ten mu to počítal za spravedlnost. Genesis 15:4‭-‬6 B21 Bůh zde hovoří pouze o tom, že dědic vyjde z jeho beder. Z jeho semene. Nic zde není o Sáře. Sáře tehdy bylo přes sedmdesát let.. Byla neplodná a nebyla schopna pochopit a uvěřit, že by tento dědic mohl vzejít z ní. Znala Boží zaslíbení a snažila se lidským způsobem pomoci jeho naplnění. V té době bylo běžné, že místo neplodné paní, za ni porodí dítě otrokyně. Dítě pak nebude otrokyně, ale její paní. „“Proto Saraj Abramovi řekla: „Pohleď, Hospodin mi nedopřál, abych rodila. Spi tedy s mou otrokyní – snad získám syny skrze ni.“ A Abram ji poslechl.““ Genesis 16:2 B21  Sára tímto způsobem chtěla naplnit Boži zaslíbení. Bůh však nepotřebuje pro svá rozhodnutí náhradní řešení. U něho není nic nemožné. Takovou zkušenost však Sára ještě neměla. Potřebovala se sama setkat s Bohem a slyšet jeho hlas, jeho slovo, které pak v ní vzbudilo stejnou víru jako v Abrahamovi. Slovo, které přineslo víru, která vzbudila moc k jejímu početí. Svou „snahou pomoc“ Bohu naplnit jeho slovo si jen ještě před tím přidělala nepříjemnosti a starostí. Nakonec i do dnešní doby vytrvalého nepřítele pro rod jejího vlastního syna.

Dobrou zprávou je, že ji Bůh nikdy toto nevyčetl ani na to nepoukázal jako na nějaký „hřích“ nevíry. Ani já to nezmiňuji jako něco špatného, jen to používám jako přiklad, jak něco nedělat.

Narozdíl od Sáry máme dnes Písmo, ve kterém je i její příběh, máme Ducha svatého, který nám radí, učí nás, vede a povzbuzuje. My máme úplně jinou pozici než Sára. Ta se neměla kde poučit a sestkání s Bohem a se zaslíbením měla nejspíše sprostředkované přes Abrahama. Nakonec to byl Abraham,  který poslechl Sáru a který nesl odpovědnost..

Tento příběh mi vždy připomene: „Bůh dokáže sám naplnit své zaslíbení, tak se to nesnaž udělat za něj, aby sis tím nepřinesl místo požehnání trápení.“

Sára – Bojovnice.

„“Bůh Abrahamovi řekl: „Své manželce Saraj už nebudeš říkat Saraj, Bojovnice, ale bude se jmenovat Sára, Kněžna. Požehnám ji a dám ti z ní syna. Požehnám ji a budou z ní národy, vzejdou z ní králové národů.“ Genesis 17:15‭-‬16 B21

Jak se z Bojovnice stává Kněžna, matka mnohých národů a králů? Sára prošla těžkými věcmi. Nemohla mít děti, což pro ni v tehdejší společnosti znamenalo velkou ostudu a méněcennost v očích ostatních žen. Dvakrát ji její manžel zapřel jako svou ženu a nechal ji odvést do domu jiného muže. V pětašedesáti musela vybojovat, že nakonec nechá jinou ženu, aby spala s jejím mužem a porodila mu syna. Musela snášet posměch a úšklebky ze všech stran vcetně své služky,  která porodila Izmaila. Musela bojovat.. Především bojovat sama se sebou, aby mohla překonat veškerou nepřízeň. Její situce z ní dělala bojovnici. I když měla oficiální postavení, přesto uvnitŕ sebe musela vybojovat mnoho bojů. Jen jednou si stěžuje Abrahamovi. Uvnitř však bojuje s hořkostí, s odpuštěním, pochopením svého života a jeho smyslu, ale přitom všem zůstává pokornou manželkou. Určitě byla hodna svého jména Sára-Bojovnice. Pak přichází do jejího života slovo přímo od Boha: Na to host řekl: „Za rok touto dobou se k tobě jistě vrátím a hle, tvá manželka Sára bude mít syna!“ Sára však poslouchala vzadu u vchodu do stanu. (Abraham i Sára už byli velmi staří a Sára už nebyla v plodném věku.) Sára se v duchu zasmála: „Teď, když jsem sešlá stářím, mám zakusit rozkoš? Navíc, můj pán je stařec!“ Genesis 18:10‭-‬12 B21  Smála se tomu, podobně jako se předtím usmíval Abraham. Přesto to slovo, které šlo přimo od Boha slyšela a přes svůj smích mu uvěřila. Víra je ze slyšení Božího slova (Víra je tedy ze slyšení zprávy a tou zprávou je slovo Kristovo. Římanům 10:17 B21). Skrze víru v Boží slovo počala. „Vírou také neplodná Sára i přes svůj pokročilý věk přijala moc k početí potomka, přesvědčena o věrnosti Toho, který dal zaslíbení.“ Židům 11:11 B21

Jak se stát z bojovnice za své představy, sny, práva kněžnou, matkou mnohých Božích synů a dcer?

Slyšením živého a čerstvého Božího slova a vírou v něho přijímáme moc ke změnám, k zázrakům k početí mnoha věcí, ve které jsme již přestali doufat..

„…a bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská. Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají.“… „Vírou Abraham poslechl Boží volání, aby šel na místo, jež měl dědičně získat. Přestože nevěděl, kam jde, vydal se na cestu.“ Židům 11:6‭, ‬8 B21

Vírou Abrahám poslechl Boží volání. Vyrostl a bydlel mezi národy, které uctívaly mnoho model, které prováděly nejrůznější oběti těmto modlám. Věřily ve vše, jen ne v Hospodina. Jak potom Abrahám věděl, že k němu promluvil Bůh? Již v prvním zamyšlení o Abrahamovi jsem napsal, že nepotřeboval zázrak k tomu, aby uvěřil. On prostě věřil, že k němu mluví Bůh. Bůh mu řekl vyjdi ze své země a on uvěřil, že hlas, který k němu mluví je Boží. Potřebujeme věřit, že Bůh mluví. Ať skrze Písmo, jiné lidi, ale především skrze Ducha svatého přímo k nám.

Kdo přichází k Bohu? Ti, kteří uvěřili, že Ježíš je Kristus. Je mnoho těch, kteří v toto uvěřili, čtou Písmo, ale přesto, když je Bůh osloví, pochybují o tom, že to byl Bůh; “ byl to Bůh?“, „co když slyším jen svůj hlas?“, „to může být od ďábla“, „to je nesmysl, jak mohu slyšet  Boha…“ . Mají mnoho výmluv, proč to nemusí být Bůh. Přesto říkají, že hledají Boha a jeho království.

Musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo ho hledají… ŽE BŮH JE A ŽE ODMĚŇUJE… odměnou je, že Boha poslechnu a vykročím do neznáma, poslechnu a dělám to, co říká, i když se to neshoduje s tím, co doposud znám, poslechnu… Díky tomu, že Abraham uvěřil, vyšel, odměnou mu byla jeho poslušnost, která ho dovedla k požehnání a k ještě větší víře.

Teď slyším ty pochybovačné hlasy: …ale co když se spletu a nebude ke mne mluvit Bůh, jak to mohu vědět, že to mluví on? Jednoduše, protože se odměňuje těm, kdo ho hledají. Hledáš ho a jeho království? Pak věř, že se ti odměňí. Odmění tím, že uvěříš jeho hlasu a důkazem tvojí víry bude poslušnost.. Pokud toužíš ho poslouchat a činit jeho vůli (to je hedání Božího království), pak k tobě určitě bude mluvit a mluví. Ježíš říká o Otci: Kdo z vás je takový člověk, že podá svému synu kámen, když tě prosí o chléb? Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré věci těm, kdo ho prosí?“ Matouš 7:9‭, ‬11 B21

Když ho chceš poslouchat, nenechá přece mluvit k tobě toho zlého svým hlasem. Můžeš se modlit za to, aby k tobě během dne mluvil a na základě slov Ježíše o dobrém Otci uvěř hlasu, který pak bude mluvit. Nepochybuj. Buď jako Abraham. Protože uvěřil, byl schopný poslechnout.

Možná je dobré si připomenout  i nějaká věková fakta. Sára byla o deset let mladší než Abraham. Porodila Izáka ve svých devadesáti letech. Když zemřela bylo Abrahamovi 137, Izákovi 37 a Izmailovi 51 let. Pak měl Abraham ještě dalších šest synů s další manželkou. Když Abraham umřel jeho vnukům Ezauovi a Jákobovi bylo patnáct.. (Jen k připomenutí Sem syn Noemům ještě žil a zažil Abrahamovy vnuky jako čtyřicátníky)

Druhá věc, které jsem si dřive nevšiml se týká Abrahamova poznání Božích pravidel a přikázání. Teprve až v rozhovoru Boha s Izákem, kdy  mu Bůh potvrzuje zaslíbení, které dal již jeho otci se dovídáme: „To proto, že Abraham uposlechl můj hlas a zachoval, co jsem mu svěřil – má přikázání, má ustanovení a má ponaučení.“ Genesis 26:5 B21. Bůh svěřil Abrahamovi svá přikázání, ustanovení a ponaučení.

V předchozích kapitolách, které popisují Abrahámův život spíše čteme o zaslíbeních. Ano byl poslušný vyjít, byl poslušný v obětování Izáka…, ale spíše to vypadá, že Bůh k němu hovořil vždy až po mnoha letech. Teď vím, že Abraham měl nejspíše trvalý, každodenní vztah s Bohem, že na něm a v něm spočíval Duch Boží, který ho vedl, kterému naslouchal. Navíc k tomu měl čas od času zvláštní a osobní setkání s Bohem, o kterých se dovídáme z Písma. Právě zachovávání těchto ustanovení, přikázání a ponaučení mu zajišťovalo s přítomností Ducha Božího autoritu, kterou v té době měl v širokém okolí a u všech vůdců a králů, se kterými se setkával. Všichni věděli, že je to ten Boží.

Často chceme chodit i my v takové autoritě, být Boží osobností, ale nechce se nám zachovávat JEHO ustanovení, příkazy, které nám dává a neřídíme se ponaučeními, které nám svěřil. V této oblasti jsme často líní a nechápaví. Abraham žil v předzákonní době, ale  měl od Boha poznání toho, co je správné Boží a co ne. A řídil se tím. Je jedno jestli to budeme nazývat přikázáním, ponaučením nebo ustanovením. Pisatel v listě Židům o tom píše podobně: „Měli bychom o něm ještě mnoho co říci, ale je to těžké vysvětlovat, protože jste líní naslouchat. Po takové době už byste sami měli být učiteli, ale potřebujete, aby vám někdo znovu vysvětloval základní pravdy Božího slova. Jsou z vás kojenci – potřebujete mléko, a ne hutný pokrm. Kdokoli se živí mlékem, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je ještě nemluvně. Hutný pokrm je ale pro dospělé, to jest pro ty, kdo mají smysly zkušeností vycvičené k rozeznání dobrého a zlého“. Židům 5:11‭-‬14 B21. O kapitolu dál opět:: „Proto nebuďte líní, ale řiďte se příkladem těch, kdo skrze víru a trpělivost dosáhli zaslíbení.“ Židům 6:12 B21 Jím pro nás je i Abraham a jeho život.

Nyní tu ženu vrať jejímu muži, neboť je to prorok. Bude se za tebe modlit a zůstaneš naživu. Jestliže ji však nevrátíš, věz, že jistě zemřeš – ty i všichni, kdo k tobě patří.“ Genesis 20:7 B21

O Abrahamovi toho bylo napsané a kázené mnoho. Mnoho knih a filmů se zabývá jeho životem. Z tohoto důvodu se zastavím jen u dvou nebo tří věcí z jeho života. Ta prvni je ve verši 7 dvacáté kapitoly Genesis. …. neboť je prorok…

Abraham je prvním mužem, kterého bible nazývá prorokem. Můžeme zde tedy poznat základní znaky proroka. Je to prorokování? Do doby, kdy byl Abraham samotným Bohem nazvaný prorokem,  žádné proroctví nepronesl. I potom neprorokoval. Jen jednou a to, když šel obětovat svého syna Izáka. Prorokoval o tom, že Bůh si vybere svého beránka k oběti. To bylo vše. Nevidíme ho v Písmu jako klasického starozákonniho proroka. Přesto ho Bůh nazývá prorokem. Co dělá z člověka proroka? Co dělá z „běžného“ křesťana proroka? Je to zvláštní vztah s Bohem. Jsou to Boží navštívení na jedné straně a poslušnost a víra v to, že mluví sám Bůh na straně druhé. Abraham nepotřeboval zázrak k tomu, aby uvěřil a poslechnul Boha v tom, že má vyjít s celým svým domem na cesty.

Bohu nevadilo, že několikrát zapochyboval. Dokonce jednou se v nitru smál, když slyšel Boží zaslíbení. Zaslíbení, že ve stu letech splodí Izáka. Bůh ho nenapomenul jako Sáru, prostě mluvil dál a Abraham jeho slovům uvěřil. Víra je ze slyšení. O to je silnější, když k nám hovoří přímo Bůh. Když hovoří Bůh, nepotřebujeme zázraky. Aspoň ne všichni. Abraham je  nepotřeboval. Určitě hovořil s lidmi o tom, co  Bůh řekl, ale to ho proroken v Božích očích nedělalo.

Dalším znakem proroka je podle jeho příběhu to, že se modlí podle Boží vůle. Ne jak sám chce, jak sám cítí a myslí, ale tak jak Bůh chce, aby se modlil a za co chce Bůh aby se prorok modlil a v čase, který chce Bůh. Proto se modlitby proroků tak často naplňují.

Abrahamovi bylo 56 let, když Noe zemřel. Mohli se tedy potkat. Abraham ještě zažil ty, kteří znali svět před potopou. Dokonce, pokud jsem správně počítal, se Abraham narodil 294 roků po potopě a zemřel 469 roků po potopě. Sem, který byl praotcem jeho rodu a synem Noeho žil ještě 502 roků po potopě. Přežil Abrahama o 33 roků.

Sem byl velmi požehnaný věkem. Mimo Náchora přežil všechny své vnuky a prapra..vnuky včetně Abrahama. To, co mne na životech těchto dvou posledních dlouhověkých mužů zaujalo, bylo, že v Písmu se o nich po potopě moc nedovídáme. Znali se s Abrahámem? Věděli a znali celou línii až k Abrahamovi? Měli totiž stovky a možná tisíce vnuků. Jak se jejich život odvíjel v době stavby babylonské věže a po zmatení jazyků?  Měli nějaké výsady jako zakladatelé rodú?

Co o Semovi víme. Jen to, že určitě pomáhal tátovi stavět archu, bylo mu 102 let, když skončila potopa. Pak známe jeho děti, z kterých vyšly různé národy. A jen jeden příběh, který ukazuje na to, jak si ctil svého otce. Patřil ke generaci mužů, kteří překlenovali období mezi předpotopní dlouhověkou generací a generací po potopě, které se rychle zkracoval věk až na Bohem určených 120 let. Zanechal jeho život pro nás nějaké ponaučení? Ano.

Cti otce i matku, aby se ti na zemi dobře vedlo a byl dlouho živ.

Sem je jedním z důkazů, že Bůh je stejný před potopou, po ní, před zákonem i po něm. Jeho zaslíbení platila od stvoření světa stejně až do dnešních dnů milosti a budou platit stále dál.

S tebou však uzavřu smlouvu, a tak vejdeš do archy – ty a s tebou tví synové, tvá žena a ženy tvých synů. Genesis 6:18 B21

Noe  byl prvním mužem, s kterým Bůh uzavřel smlouvu. Bůh je Bohem smluv. Často uzavírá smlouvy. I dnes. I dnes chce uzavřít  smlouvu s tebou se mnou. Na první pohled jde o jednostranné smlouvy. I u Noeho to tak vypadá. Ale neni tomu tak. Pro každou smlouvu potřebujeme dvě strany. A to i v případě, že se nic od jedné z těch dvou stran nežádá. No, vlastně žádá: aby ta smlouva mohla začít fungovat, musí ji druhá strana přijmout a to i v případě, že se nic po ní nežádá. Bůh uzavřel s Noem smlouvu. Jednostrannou. Noe ji přijal tím, že začal stavět archu. Pokud by nezačal stavět, nevešel by do ní. Ani on ani jeho synové, jeho žena ani ženy jeho synů. Osobně věřím, že Duch svatý sjednává podobnou smlouvu s každým Božím dítětem. Možná tomu dnes jen říkáme  Boží zaslíbení. Věř, že pro Boha to má sílu smlouvy s tebou. Potřebuješ jen udělat jednu věc a to vírou si tu smlouvu osvojit, přijmout ji. Možná „začít ve víře stavět tu svoji archu“.

„Toto je Noemův příběh. Noe byl mezi svými současníky spravedlivý a poctivý člověk. Noe žil s Bohem.“ Genesis 6:9 B21

Noe byl spravedlivý a poctivý člověk. Otázkou je jestli byl spravedlivý a poctivý a proto žil s Bohem. Nebo žil s Bohem a proto byl spravedlivý a poctivý. O verš dříve čteme, že Noe našel u Boha milost..Někdy se snažíme spravedlnost, poctivost a dobrotivost druhých ponížit tím, že řekneme: „No to je proto, že mají u Boha milost, že je chrání“. Ano mají, ale důležité je, že zůstávají věrní. Většinou se snažíme tímto způsobem omluvit a zdůvodnit svoji nespravedlnost, nevěru a neposlušnost.- svévoli. Tak stejně jako se satan snažil snížit Jobovu věrnost před Bohem. Noe pracoval na velkém díle záchrany lidského rodu. Adamova rodu. Mnoho let pracoval na arše, pak prožil potopu, založil novou společnost lidí a přesto ve všem poslechl  Boha. Přesně poslechl Boha. Mohl to udělat tak jako mnozí z nás, prostě si jen jednou, jen kousíček udělat podle své představy. Neudělal to. Dokonce, když již vody potopy opadly a holubice se do archy vrátila s olivovým listem, Noe ještě čekal sedm dní, než mu Bůh řekl, aby vyšel ven.

Dokáži si sebe představit, jak bych neptrpělivě čekal a měl bych cukání vyjít a zvědavě zkoumat, jak to se zemí vypadá. Vždyť již holubice přinesla čerstvý olivový lístek. Udržel bych se, abych čekal na slovo od Pána? Nevím, nevím.

I my máme milost od Boha. Dokonce každý den, můžeme novou milost přijímat. Jsme ale ochotni být věrní a ve všem poslušní jako Noe? Mimo jiné to bylo to, co ho opravňovalo k tomu, aby archu postavil a přepravil se do jiné doby.

„Těší snad Hospodina zápaly a oběti, jako když ho někdo poslušností ctí? Poslouchat je lepší nežli obětovat, věnovat mu pozornost je nad tuk beraní. 1 Samuel 15:22 B21

Velmi rádi Boha chválíme, zvedáme ruce, vyznáváme a vyvyšujeme jeho svaté Jméno, modlíme se…, ale jsme poslušní? Poslušní, když nám říká: „Odpusť jim.“ Nebo udělej to nebo ono… . Posloucháme ho? Konáme podle jeho příkazu?

Noe ano, poslechl, tak jako mnoho jiných Božích mužů a žen, přestože byli nedokonalí a často chybujíci jako my. Oni i přes svou nedokonalost Boha poslechli. Je zajimavé, ze prvně poslechli a udělali a pak stavěli oltáře. My stavíme oltáře chválou a uctíváním, ale posloucháme?

Ježíšova slova jsou:“Kdokoli plní Boží vůli, ten je můj bratr, sestra a matka.“ Marek 3:35 B21

Noa zná snad každé křesťanské dítě. Dokonce i mnoho dětí mimo církev. Noe je známý téměr celému světu. Jistě byly statisíce kázání a článků o tomto Božím muži. Proto budu dnes vyprávět z trochu nevšedního pohledu o této rodině.  První myšlenka, která mne napadla, když jsem došel až k potopě, byla : kam se ztratili vsechny ty děti Božích mužů uvedených v Adamově rodokmenu. Set měl mimo Enoše další syny a dcery. Enoch měl mimo Metuzaléma další syny a dcery. Noe měl své bratry a sestry. Ti všichni pocházely z rodu Seta, toho kdo začal uctívat Hospodinovo jméno. Skutečně to byl jen jeden ze synů, kdo obstál ve víře? Který předal viru v Boha? Možná ani to ne a Bůh si vybral z rodu někoho sám, komu se dal poznat. To nevíme, ale víme, že Lámech, otec Noema umřel pět let před potopou. Zažil stavbu archy. Zažil a slyšel slovo, které Bůh dal jeho synu. Byl by také v arše, kdyby žil déle? Je to hloupá otázka? Noe měl mnoho bratří a sester. Nikdo z nich nebyl zachráněný. Jen Noe se svou rodinou. Co se stalo s tou větví Seta? Že se to stalo s větvi Kaina, tomu rozumíme. Ale Set a jeho rod, který je vyjmenovaný až k Noemu? Z toho usuziji dvě věci. Muži, kteři jsou vyjmenovaní v rodě Adama k Noemu, nemuseli být zrovna Božími muži a ani určitě nejsou vždy prvorozenými, ale jsou tam proto, že jsou součástí cesty od Adama k Enochovi od Enocha k Noemu. Pak dál až k Ježíši. Jsou součástí živote těch, které si  Bůh vybral, oddělil pro chozeni s ním, které pomazal a posvětil. Kainova linie však skončila potopou.

Čím chceme být? Jen jménem v nějaké rodové linii, nebo chceme u svého jména mít poznámku jako Set s Enošem a nebo dokonce mít vlastní příběh s Bohem v historii lidsta jako Enoch, Noe a další nebo se spokojíme se čtením příběhů jiných Božích mužů a žen?

Další dva muži, o kterých se píše asi jen na dvou místech a to velmi krátce jsou Set a Enoš. Set otec Enoše a syn Adama a Evy. Přestože se o nich zmiňuje jen několik málo veršů a to spíše v rodokmenu Adama, je u jednoho z těch veršů důležitá poznámka. Poslouchejte: „Také Setovi se pak narodil syn a dostal jméno Enoš, Člověk. Tehdy začalo vzývání Hospodinova jména. Genesis 4:26 B21. Set byl syn Adama. Musel znát Hospodina, tak i jeho syn Enoš, vnuk Adamův. Měli informace z první ruky. Znali určitě Kaina…

Stejně jako Ábel nemuseli věřit, že Bůh je. Oni to věděli. Přesto se u Ábela mluví o víře a u Seta a Enoše o počátku vzývání Hospodinova jména. V Adamově rodokmenu jsou hned po Adamovi. Na druhém a třetím místě. Kain tam není, i když žil a také věřil, že Bůh je. Vždyť s Bohem rozmlouval. Mnozí i v dnešní době zažili Boží dotek, Boží mocný zázrak ve svých životech, ale nakonec se od Boha odvrátili. Hovořil jsem s jedním mladým mužem, jemuž Bůh nenaplnil jeho sen a tak od něho odešel, přestal chodit do církve a začal si žít po svém. Přesto mi vyprávěl, že už Boha ve svém životě nemůže popřít. Ví, že je, ví, že žije v hříchu. Chce se Boha zbavit, zbavit se povědomí o něm, ale nejde to. Žije velmi nešťastný život. Nechce se k Bohu vrátit, ale nemůže ani na něho zpomenout. Věřím, že nakonec se přece jen v pokoře a v pokání vrátí.

I dnes si Bůh nevybírá podle prvorozenectví. Dokonce ani ne podle toho jestli Boha o  Bohu víš nebo ne. Vidíme to při čtení Písma v mnoha příbězích. Mnozí lidé, kteří se považují za křesťany, pouze věří, že  Bůh je, že existuje Kristus. Dokonce toho hodně ví a myslí si, že jim to stačí. Nestačí. Potřebují něco více. Vztah lásky, poslušnosti, obětavosti a bázně před ním.

Semovo srdce a srdce Enoše bylo při Bohu a oni a jejich rod si Bůh vybral k nesení víry v něho, ve kterém byl vždy někdo, kdo nesl víru, lásku a bázeň před Hospodinem, někdo, kdo uctíval svého Boha a chodil s ním. Oni nepotřebovali věřit, že Bůh je, jejich víra byla o lásce k němu, bázni a poslušnosti a chození v jeho přítomnosti.

Dalším příkladem muže víry v tomto období byl Enoch. I u něho je důležitá poznámka: „Enoch žil s Bohem, až jednou zmizel, neboť ho Bůh vzal.“ Genesis 5:24 B21 Myslím, že Enochovi se splnilo to, po čem touží mnoho věřících. Být vzat do Božího království za živa. Být vytržený Kristem a přitom nemuset projít zkušeností tělesné smrti. Nevím zda tak přemýšle,l vždyť žil v době dlouhověkosti a v porovnání s ostatními byl vzat Bohem celkem „mladý“. Bylo mu „pouhých“ 365 let. (Je lepší zemřit mladý s Bohem, než starý bez Boha). Enoch nezemřel, byl přímo vzat Bohem. V jaké blízkosti musel Enoh s Bohem žít, v jakém úzském spojení. Jaká musela být jeho víra a důvěra v Boha. List Židům o něm píše: „Vírou byl Enoch odsud vzat, aby nespatřil smrt: „zmizel, neboť ho Bůh vzal.“ Ještě než byl vzat, měl pověst Božího oblíbence a bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská. Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají. Židům 11:5‭-‬6 B21 Měl pověst Božího oblíbemce. Proč? List Židům nám odpovídá:pro svou víru. A Juda o něm píše toto: V sedmé generaci od Adama o nich prorokoval Enoch, když řekl: „Hle, Pán přichází s nesčíslnými tisíci svých svatých, aby soudil všechny lidi a každého usvědčil ze všech jejich bezbožných skutků, které bezbožně páchali, a kvůli všem tvrdým slovům, která ti bezbožní hříšníci proti němu mluvili.“ To jsou ti reptáci a nespokojenci vedení vlastními choutkami, honosní mluvkové, ziskuchtiví pochlebovači! Juda 1:14‭-‬16

Ani Enoch to neměl lehké. Nežil v době, která  byla nakloněna službě Bohu, žil naopak v době, která Bohem pohrdala, kdy lidé byli ve vzpouře, žili bez bázně… skoro stejně jako dnes a jako po celou dobu lidsta. Přesto si zachoval viru  zůstal přimknutý ke svému Bohu. Byl jeho prorokem. Stal se Božím oblíbencem. Stal se jím natolik, že neokusil smrti, ale Bůh ho vzal z tohoto světa přímo k sobě.

I někteři křesťané si stěžují na to, že Bůh má mezi nimi své oblíbence. Teď očekáváte, že řeknu, že to není pravda. Ne. Má je. Má své oblíbence. Ta spravedlnost je v tom, že se jím může stát každý kdo vírou hledá Jeho. Skutečně Jeho jako osobu, jako někoho blízkého, po jehož přítomnosti touží. Pokud však hledáme Boha vírou, která věří jen v jeho pomoc, v jeho uzdravení, v jeho zásahy a ne osobně jeho samotného, pak se asi mezi jeho oblíbence nedostaneme.

Jak jsme na tom? Patříme mezi Boží oblíbence? Jak a proč vyhledáváme Boha?

„Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají.“

Miluji příběhy  Božích mužů a žen, o který se píše v Písmu. Příběhy lidí, kteří poznávali lásku a spravedlnost Boží, zakoušeli ji a učili se z ní. Přiběhy jsou pro mne zdrojem poznávání Božího charakteru, jeho práce s našim srdcem, jeho vedení a správy země a života.

O Adamovi a Evě jsem již psal v povídání o stromech. Vrátím se k nim, ale až na konci toho velkého seznamu Božích služebníků. Dnes budu krátce vyprávět o Ábelovi. Moc toho o něm nevíme. Pouze předpokládáme, že byl druhým synem Adama a Evy. Tedy čtvrtým člověkem na zemi. Mladším bratrem Kainovým. Nežil dlouho, protože byl zabit svým bratrem. Přesto o něm pisatel listu Židům píše: „Vírou Ábel přinesl Bohu lepší oběť nežli Kain. Díky ní byl uznán za spravedlivého (neboť Bůh přijal jeho dary), a přestože zemřel, díky ní dosud mluví.“ Židům 11:4 B21  Bůh nenašel v Ábelově oběti zaslíbení protože obětoval maso, ale proto s jakým srdcem přistupoval s obětí k Bohu. Jeho srdce bylo plné víry. To bylo to, co si na Ábelovi oblíbil Bůh. To vedlo Hospodina k tomu, že Ábelovu oběť přijal a Kainovu ne, přestože byl Kain prvorozený. Dokonce čteme, že díky této víře k nám mluví. Ano  byl to první muž víry. Měl sice krátký život a nikde se nepíše o tom, že zanechal potomky, přesto jeho víra přečkala vše a je i nám povzbuzením. Nejde o délku věku, ale o skutky, kterými se projevuje naše víra k Bohu, ke Kristu. Víra, která vede ke spasení věčnému životu s Bohem v nebeském království.

Kdy naposled přijal Bůh některou z našich obětí? Půstu, financí, času, ponížení, … víme o tom? Byla to oběť plná víry s níž jsme ji předkládali před Boha? Můžeš se postit čtyřicet dní, ale pokud v tvém srdci není víra milujíci Boha, byla to zbytečná oběť.. Naopak jednodenní púst člověka, který jím prokazuje skutečnou víru plnou lásky k Bohu může být libou vůní našemu Otci otevírající nebeské průduchy požehnání. Tak je to s každou obětí, kterou přinášíme Bohu. I dnes se najdou Kainové, kteří závidí jiným Boží požehnání, kterého se jim samotným nedostává, přestože tak hodně pracují pro Pána. Možná by místo závisti se měli podívat na svá srdce, činit pokání z nevíry a prosit o více víry a lásky ke Kristu, o naplnění Duchem svatým, vždyť „ten, který v nás působí svou mocí, je schopen učinit nesrovnatelně mnohem více než cokoli, oč prosíme nebo si představujeme.“ Efeským 3:20 B21

(Dokončení)

Když Mojžíš zemřel setkal se jeho nástupce Jozuje s Kristem:

„On řekl: Ne. Jsem přece velitel Hospodinova zástupu. Právě jsem přišel. Nato Jozue padl tváří k zemi a klaněl se. Zeptal se ho: Co můj Pán promluví ke svému otroku? Velitel Hospodinova zástupu Jozuovi odpověděl: Zuj si z nohou sandály, neboť místo, na němž stojíš, je svaté. A Jozue tak učinil.“ Jozue 5:14‭-‬15 CSP Dál je popisované jak Bůh Jozuovi dává přesné pokyny ohledně dobytí Jeruzaléma. „Zuj si sandály…“ to vyžadoval vždy Bůh, když sám byl přítomný na konkrétním místě. Například, když se s ním setkal Mojžíš a Bůh k němu mluvil skrze ohnivý keř. Mimo to Jozuje oslovuje muže Pane s velkým P. To patří jen Bohu, Božímu Synu  Duchu svatému. Velitel vojska Hospodina zástupů je Kristus: A uviděl jsem otevřené nebe, a hle, bílý kůň, a ten, kdo na něm seděl, [se jmenoval] Věrný a Pravý; spravedlivě soudí a bojuje. Jeho oči byly [jako] plamen ohně a na hlavě měl mnoho diadémů; má napsané jméno, které nezná nikdo než on sám. Je oblečen do pláště zbroceného krví a jeho jméno je Slovo Boží. A vojska, která jsou v nebi, jela za ním na bílých koních, oblečená do bělostného čistého kmentu. Z jeho úst vychází veliký ostrý meč, aby jím bil národy; bude je pást železnou berlou. On bude šlapat lis vína planoucího hněvu Všemohoucího Boha. Na plášti a na svém boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů. Zjevení 19:11‭-‬16 CSP

David věděl o Kristu tak jako mnozí z proroků, kteří o něm psali.

I v zajetí v Babylóně se zjevuje v ohnivé peci, aby chránil své děti:

„Protože byl králův rozkaz tak přísný, rozpálili pec tak silně, že ty muže, kteří do ní Šadracha, Mešacha a Abednega házeli, sežehl plamen. Tito tři muži, Šadrach, Mešach a Abednego, pak dopadli svázaní doprostřed rozpálené ohnivé pece. Náhle se král Nabukadnezar zděsil. Vstal a ohromen se ptal svých rádců: „Copak jsme nehodili do plamenů tři svázané muže?“ „Jistě, Výsosti,“ odpověděli. „Jenže já vidím čtyři muže,“ on na to, „a rozvázané! Procházejí se v plamenech, vůbec nic jim není a ten čtvrtý vypadá jako boží syn!“ Daniel 3:22‭-‬25 B21

Asi by to bylo na dlouho, kdybych uváděl příklady, kdy Kristus provázel člověka již od stvoření světa do dnešních dnů. O  je zde stále. On je ovocem, ze kterého roste strom spravedlnosti, strom života. Vrátím se k verši na počátku: Z ovoce spravedlivého je strom života, a kdo je moudrý, ten duše získává. Přísloví 11:30 B21

I já i ty můžeme nést ovoce, které se stane stromem spravedlnosti a stromem života pro mnohé. Stromem života pro jejich duše. Stane se to tím, že sami budeme přicházet k Ježíši a poneseme jeho ovoce, které bude přivádět ostatní k němu, k původci života a osobnímu Spasiteli každého z nás.

Z ovoce spravedlivého je strom života, a kdo je moudrý, ten duše získává. Přísloví 11:30 B21

Jíst ze stromu života znamená jíst ovoce spravedlivého. Tím jediným spravedlovým je Kristus. On sám o sobě také říká: Ježíš jim řekl: “Já jsem ten chléb života. Kdo přichází ke mně, jistě nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“. Jan 6:35 CSP  Na jiném místě pak: Neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.” Jan 6:33 CSP

Pokud se rozhodujeme pro strom života  rozhodujeme se pro Krista. Stejně tak tomu bylo již v Edenu. Ne vždy musíme vědět, jak se co děje. Stači udělat skutek víry. Ten v Adamově a Evině  případě znamenal jíst ze stromu života. Z Písma víme, že tento skutek víry neudělali. Asi by se jim pak otevřelo srdce pro Boha, pochopili by nepochopitelné – tedy věčnost a nejdli by ze stromu poznání dobréno a zlého. Nepotřebovali by to, netoužili by po tom, protože by poznali něco většího. Poznali by Syna Božího. Oni však dali přednost něčemu, co jim slibovalo něco konkrétního, co se mohlo stát ihned, co údajně povyšovalo… . Život věčný je pro nás lidi pojem velmi vzdálený a často nepochopený.  Naše srdce touží po konkrétních věcech, po rychlém naplnění našich přání a tužeb. Nejsme schopni pochopit věčnost..

Kristus provází člověka pořád.  Byl již před založením světa, jím svět vznikl a vše tu je pro něj. Provázel ty své již v době před zákonem, během něj a samozřejmě o to více dnes, v době milosti kdy se dnešní jeho děti, které nesou jeho jméno – křesťané s  ním osobně setkávají. Byl tady vžy pro lidi a ti, kteři ho hledali, ho nacházeli.

Písmo o tom hovoří jasně:

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic , co je. V něm byl život a ten život byl světlo lidí. A to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Jan 1:1‭, ‬3‭-‬5 CSP – to je napsané o Kristu

Když Izrality vyváděl Mojžíš ze zajetí v Egyptě, provázel je oblakový sloup, který byl proně v noci světlem, ale také ochranou, procházeli rozevřeným mořem i tady je vedl oblakový sloup a po celých čtyřicet let, kdy chodili po poušti: „Nechci, bratři, abyste nevěděli, že naši otcové byli všichni pod oním oblakem a všichni prošli mořem, všichni byli pokřtěni v Mojžíše v oblaku a v moři, všichni jedli týž duchovní pokrm a všichni pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.“ 1 Korintským 10:1‭-‬4 CSP

(Pokračování zítra)

A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a umístil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal ze země vyrůst veškerému stromoví žádoucímu na pohled a dobrému k jídlu, stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobrého a zlého. A Hospodin Bůh člověku přikázal: Ze všeho stromoví zahrady směle jez, ale ze stromu poznání dobrého a zlého, z toho nejez. Neboť v den, kdy bys z něho jedl, jistě zemřeš. Genesis 2:8‭-‬9‭, ‬16‭-‬17 CSP

Jaké by to bylo na zemi, kdyby  Adam s Evou jedli ze stromu života místo ze stromu poznání dobrého a zlého. To je však jen kdyby. Někdy svůj hřích svádíme na ten prvotní. Na jejich neposlušnost v  Edenu. Přesto každý člověk na zemi stojí denně před stejným rozhodnutím jako Adam s Evou. Rozhodnu se pro život, věčný život a proto budu jíst ze stromu života nebo se  rozhodnu pro vlastní chytrost a rozhodování podle sebe, vlastní soud a vlastní spravedlnost, pak budu jíst ze stromu poznání dobrého a zlého.  Rozhodnutí pro strom života vede vstříc k Bohu.K návratu k němu. Rozhodnutí pro strom poznání dobrého a zlého přivádí člověka do vzpoury proti Bohu a k věčnému odloučení od něho.

Každý den si vybíráme, z jakého stromu budeme jíst. Každý den se rozhodujeme, zda budeme neposlušní jako Adam s Evou nebo se v pokoře a radosti poddáme pod mocnou, milosrdnou a lásky plnou ruku Boži.

(Pokračování)

Včera jsem slíbil, že se dnes podívame na hřivny (talenty).
Toto podobenství se dá použít v kázání různě. Na duchovní dary-talenty, na desátky, na službu. Prostě různě. Mohu k tomu ještě přidat i jiné verše. Jako první:

„Kdo není se mnou, je proti mně; kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.“ Matouš 12:30 B21

V podobenství jsou dvě skupiny lidí. Ti, kteří pána nenávidí a nechtějí ho a druhá se skláda z jeho služebníků. Když to přenesu na dnešní dobu, pak se jedná o ty, kteří jsou mimo církev a nechtějí Krista a druhá jsou věřící v církvi – on je jejich Pánem a Králem a lidé v církvi to ví. Tedy jinými slovy jsou služebníky (otroky) svého Krále. (Někdy jsme si slovo služebník nějak povýšili na svobodného člověka, který se sám rozhoduje , nebo aspoň na někoho významného v církvi. Když však řekneme služka, pak to už zní jinak, než jak o služebnících Krista přemýšlíme. Myslím si, že proto Pavel o sobě mluví jako o otroku Ježíše Krista. To bylo a je posluchačům jasnější.)

V té druhé skupině jsme všichni, které Pán shromáždil k sobě. On sám touží po tom, aby jich shromáždil co nejvíce. Předpokládá, že jeho služebníci, které již k sobě shromáždil, budou v jeho práci pokračovat spolu s ním. To je jeho cíl. Spása lidí. Každému z nás dal určitou míru víry, různé dary a především poslal Ducha svatého, aby v nás a skrze nás na tom díle pracoval. Očekává výsledek odpovídající tomu, kolik jsme od něj dostali. I ten nejmenší v Božím království je bohatší, než ti nejbohatší na zemi. Dostali jsme mnoho.

Není možné jen chodit v neděli do církve, ale je nutné také shromažďovat.. Ne jen být konzumentem nedělního slova, být jen tím, kdo stále jen z Božího království bere, ale také do něj shromažďovat.. Ti, kteří neshromažďují, ale jen berou jsou stejní jako ten služebník, který dostal a zakopal. Je přirovnaný k těm, kteří jsou nepřátelští, kteří rozptylují. Jak rozptylují? Prostě jen berou a nepřináší a to je rozptylování. Každý z nás je odpovědný sám za sebe, co udělá s hřivnou nebo talentem, který dostal.

Toužíš přinášet do Božího království, nebo jen v modlitbách chceš brát.? Pokud toužíš shromažďovat a děláš pro to vše, co můžeš, pak ti mohu zaručit, že budeš přebývat v Pánově radosti. Pokud chceš jen brát, pak se Jeho radost od tebe vzdálí a nikdy nebudeš mít dost . A nejde jen o peníze.

Lukáš 19:11  Když to lidé poslouchali, řekl další podobenství, protože byl blízko Jeruzaléma a oni si mysleli, že Boží království se má objevit ihned. 12  Proto řekl: „Jeden urozený člověk odešel do daleké krajiny, aby se ujal kralování a pak se vrátil.13  Zavolal deset svých otroků, dal jim deset hřiven a řekl jim: ‚Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu. 14  Avšak jeho spoluobčané ho nenáviděli a poslali za ním poselstvo se slovy: ‚Nechceme, aby nad námi tento člověk kraloval. 15  A stalo se, když se jako král vrátil, že si dal zavolat ty otroky, kterým svěřil peníze, aby se dověděl, kolik vydělali. 16  Přišel první a řekl: ‚Pane, tvoje hřivna vynesla deset hřiven. 17  Řekl mu: ‚Výborně, dobrý otroku, protože jsi v nejmenší věci byl věrný, měj pravomoc nad deseti městy. 18  Přišel druhý a řekl: ‚Tvá hřivna, Pane, získala pět hřiven. 19  Také tomuto řekl: ‚I ty buď vládcem nad pěti městy. 20  A přišel jiný a řekl: ‚Pane, hle, tvá hřivna, kterou jsem měl uloženou v šátku, 21  neboť jsem se tě bál, protože jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel. 22  Řekl mu: ‚Podle tvých slov tě budu soudit, špatný otroku. Věděl jsi, že jsem člověk přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel. 23  Proč jsi nedal mé peníze na stůl směnárníkovi? A já bych si je po příchodu vybral s úrokem!‘ 24  A těm, kteří tam stáli, řekl: ‚Vezměte od něho tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven.‘25  Řekli mu: ‚Pane, už má deset hřiven.‘ 26  Pravím vám, že každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.
27  ‚Avšak ty mé nepřátele, kteří nechtěli, abych nad nimi kraloval, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.

Úmyslně jsem zkopíroval všechny verše, které se dotýkají tohoto podobenství o hřivnách.  Jsou zde hřivny tím nejdůležitějším? Co tyto hřivny vlastně představují? A proč toto podobenství Ježíš říká?  Dovídáme se to ve verši 11 – „řekl další podobenství, protože byl blízko Jeruzaléma a oni si mysleli, že Boží království se má objevit ihned.“ Z toho mohu soudit, že v tomto podobenství nejde na prvním místě o hřivnu, ale především o trpělivost a  věrnost do doby, než přijde jako Pán a Král.  Jasně to Ježíš říká o sobě ve veši 12. , kdy mluví o člověku, který odchází, aby se stal králem a pak se vrátil panovat.
Dalším pro mne důležitým veršem je následující verš 13, kde čteme, že jeho spoluobčané ho nenáviděli a nechtěli, aby se stal králem, dokonce někam posílali poselstvo, aby jím nemohl být. To jasně mluví o nepřátelství, o většinovém nepřátelství. V
této atmosféře nenávisti žijí jeho služebníci (otroci) s hřivnami, které jim svěřil. Vtrátí se hospodář? Nevrátí se? Bude král? Nebude král? Nezabijí ho? Nebude mít strach, se vrátit? Žije ještě, když tak dlouho nejde? To, co udělali s hřivnami odráželo jejich věrnost, jistotu, naději, ale také malomyslnost, jejich nevíru a lenost. (Někdo říká, že má víru, ale jeho lenost mu ji nedovolí proměnit ve skutek)
Ještě bych zdůraznil poslední verš 27, který patří k podobenství: „Avšak ty mé nepřátele, kteří nechtěli, abych nad nimi kraloval, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.“

Kteří nechtějí, abyc nad nimi panoval – kdo to je?
Žijme mezi lidem, který ve většině nechce, aby nad nimi panoval Kristus. Nejde o to jestli lidé věří v Boha. Zde na Slovensku věří v Boha a Krista mnoho lidí, ale kolik z nich chce, aby nad nimi panoval?
Ve stejném podobenství o hřivnách v Matouši 25 kapitole se dovídáme, že toho, který zakopal svou hřivnu („zavázal ji do šátku“) Ježíš nazývá líným a zlým člověkem. Zahrnul ho mezi ty, kteří ho odmítají. I on byl vhozen do tmy, kde bude pláč a skřípění zubů. (Matouš 25:30)
Naše víra a trpělivost v očekávání Pána, jeho návratu, ale také čekání na jeho slovo, zásah, uzdravení …. je právě napadaná atmosférou vyvolávanou těmi, kteří nechtějí, aby nad nimi Kristus panoval. Výsled naší bitvy o víru můžeme vidět na ovoci – na tom, co uděláme s hřivnou, kterou nám Kristus svěřil.
Co je tou hřivnou?
O tom zítra.