Projel jsem mnoho měst jak v Čechách, na Slovensku, tak také v ostatní části Evropy. Rád se procházím jejich bulváry, ulicemi i uličkami. Každá z nich nese jméno. Mnohem více jmen mi nic neříkalo, dokonce ani místním, když jsem se jich ptal na to, či ono jméno. Zpětně, když jsem nad tím přemýšlel, uvědomil jsem si, že jsem nikde nenarazil na nejznámější jméno na světě. Na jméno Ježíš Kristus. Je tak známe, že miliony lidí na světě, nevyjímaje Čechy, toto jméno používají jako projev překvapení, údivu, obav apod. (…ježišmaria, co se to stalo, … pro kristapána, to není možné…., …)
Je to náhoda, že jsem nenašel po něm pojmenovanou žádnou ulici, nebo to bylo z bázně, že nedokázali lidé dát žádné ulici jeho jméno?
Kdo to tedy byl, nebo spíše kdo je Ježíš Kristus?
Odpověď najdeme ve dvou pohledech na Ježíše Krista.
Tím prvním je pohled na člověka Ježíše. Ježíše, který se narodil, žil dětský život se svou rodinou, učil se, vyučil se, sloužil lidem, zemřel.
Tím druhým je pohled na Boha Ježíše Krista. Byl počat Duchem svatým, narodil se z panny, konal zázraky, vstal z mrtvých, byl vzat do nebe.
Ježíš člověk byl známý po celém tehdejším judsku a okolí. Jsou o něm zmínky i v jiných spisech, než v Bibli. Nebylo nemožné si historicky nevšimnout člověka, který uzdravoval zástupy, krmil hladové po tisících jenom několika kousky chleba a ryb a který tím, co říkal, poštval proti sobě tehdejší židovské vedení. Jeho uvěznění, odsouzení a poprava na kříži, byla událostí, o které se mluvilo po celém Judsku a následně zasahovala i do historie Římského impéria. Ježíš byl historickou postavou své doby.
Byl člověkem a choval se jako člověk. V Bibli můžeme číst, že se dokázal radovat, ale také hněvat, byl velmi aktivní, ale také unavený. Jedl, pil, spal. Byl plný soucitu. Byl synem matky a bratrem pokrevním sourozencům. Měl smrtelné tělo, které mohlo být kdykoli zraněné, ze kterého tekla krev. Umřel.
S tím, že Ježíš je historickou postavou nikdo nemůže nic dělat. To je dnes prokázané, ale co s tím, že Ježíš Kristus je Bůh. Dá se to nějak prokázat? I když v konečné fázi jde o víru v Ježíše jako Boha, je mnoho faktů, které to mohou podepřít.
- Několik staletí před jeho narozením se o jeho příchodu zmiňují proroctví v Bibli. Zmiňují jeho narození z panny a události, které se kolem toho budou dít. Jeho odsouzení a způsob smrti. Jeho vzkříšení. Pokud se proroctví naplnilo v tom viditelném a prokazatelném – tedy jeho narození, místo narození, čas narození, jeho život v Egyptě, služba v Galilei, zrada a výše odměny za zradu, pověšení mezi zločince, ukřižování…, pak není důvod nevěřit i ostatním tvrzením z proroctví o jeho Božství – jeho početí Duchem svatým a narození z panny a vzkříšení z mrtvých.
- Za svého života prokazoval své Božství mnoha zázraky. Sám o tom řekl: „… proč mně, kterého Otec posvětil a poslal na svět, říkáte: ‚Rouháš se,‘ protože jsem řekl: ‚Jsem Boží Syn‘? Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! Jestliže je však činím, a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a dále poznávali, že Otec je ve mně a já v Otci.“
- Toto říká v desáté kapitole Evangelia Jana.
- Jeho vyjádření jeho samotného o sobě: „Já a Otec (tedy Bůh) jsme jedno!
- Po jeho vzkříšení se ukazoval po čtyřicet dnů jeho učedníkům.
- Jeho na nebe vzetí vidělo téměř pět set lidí.
Tvrzení, že Ježíš byl blázen, který ze sebe udělal Boha a mučedníka, neobstojí. Jak by mohli do dnešních dnů citovat jeho slova učenci všech dob, vědci, učitelé, státníci. Vždyť pak i „náš“ Komenský by se musel počítat za blázna, který věřil bláznu.
Nejde ani o filosofii. Ježíš Kristus se nestal filosofickým pojmem, protože v jeho Jménu se nejen po celá staletí otvíralo mnoho sirotčinců, domovů pro seniory, nemocnic, škol všeho druhu, ale také se dělo a děje mnoho zázraků v uzdravení, vzkříšení, proměn životů a charakterů. Ježíš Kristus není filosofií, ale životem. Praktickým životem, který dokazuje, že on je stále živým Bohem, kterému jde o nás, tak jak mu šlo o lidi v době, kdy byl na zemi v lidském těle.
Ježíš je jak cele člověkem, který proto zná a chápe lidské životy i s jeho trápením i radostmi. Je však také plně Bohem, který je lidem stále nablízku a čeká, až se k němu obrátíme – uvěříme.