Modlitba. Byl jsem před mnoha lety na vyučování o modlitbě. Dozvěděl jsem se hodně věcí. Například, že je mnoho druhů modliteb. Nevím, jestli přemýšlím, jakým druhem modlitby se budu dnes, zítra, ráno, nebo večer modlit. Připadá mi to, aspoň mě osobně divné, takto přemýšlet, když Bůh, Duch svatý je v nás. Jako kdybych si před mým přítelem, známým, nebo šéfem plánoval, jak s ním budu dnes hovořit, co všechno budu chtít od něho získat, za co by se měl postavit, nebo mi zajistit a on tu moji přípravu slyšel. Pak bych mu to přesně zopakoval.

Ježíš Kristus o modlitbě hovoří mimo jiné toto: Matouš 6:7-8 Když se modlíte, neopakujte naprázdno slova jako pohané, neboť ti se domnívají, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte proto jako oni; vždyť Bůh, váš Otec ví, co potřebujete, dříve, než jej poprosíte.

Bůh ví, co potřebujeme. Na jiném místě říká, že máme hledat Boží království a všechno ostatní nám bude přidáno. A ještě, když mluvil se samařskou ženou říká: Jan 4:23  Ale přichází hodina, a již je zde, kdy praví ctitelé se budou klanět Otci v duchu a pravdě; vždyť sám Otec hledá takové ctitele. Uctívat a modlit se v pravdě je, že to, co říkám je v souladu s tím, co si myslím a mám v srdci. Často jsme zvyklí lidem říkat to, co chtějí slyšet, a myslíme si, že jim uděláme radost, nebo tím něco získáme, nebo to říkáme jen pro náš klid. Bůh ví, co je v našem srdci, v našem duchu a chce, abychom to přinesli před něj. Ať to je bolest a hořkost, radost a vděčnost nějaká touha, sen, přání, nebo jiný člověk. Vynesme, nebo spíše vylévejme svého ducha, někdo říká srdce před Bohem. On s upřímným jedná upřímně. Modlit se v pravdě také znamená, že se máme modlit Boží slovo. Ono je také pravdou. Často bychom to měli dělat, když Bohu chceme připomenout jeho zaslíbení pro nás. Věci, které v Písmu slíbuje, že pro nás udělá. V pravdě také znamená, že se budu modlit tak, jak chce Duch svatý. Jinými slovy v souladu s Boží vůlí. On ví, co potřebuji a co potřebují jiní, co se má dít a jak. Pokud chci vidět naplněné modlitby a zázraky po mých modlitbách, měl bych se modlit podle toho, jak mne vede Duch svatý. Stačí ho jen o to požádat. „Duchu svatý dávám ti srdce, mysl i ústa a toužím po tom, abych se modlil podle tvé vůle. Tak mne prosím veď, dávej myšlenky, tvé touhy a použij má ústa.“ Věř, že tě Duch svatý povede a dá ti do mysli to, za co, nebo koho se máš modlit a jak.

Nejhorší modlitba, která může existovat, je ta, která Bohu říká, co má dělat a jak, druhou nejhorší modlitbou je pak žalování na jiné. Někdy se ani nemodlíme k Bohu, ale chceme použít veřejnou modlitbu k tomu, abychom mluvili k lidem. To nepatří mezi špatné modlitby, protože to žádná modlitba není.

Měli bychom také přemýšlet nad tím, co se modlíme a jak říká Pán, neopakovat na prázdno slova. Někdy se naučíme modlitbu Páně, tak zvaný „Otče náš“, pak ji všude hromadně opakujeme a ani si neuvědomujeme, co říkáme. Například „… A odpusť nám naše viny, jako jsme i my odpustili těm, kdo se provinili proti nám.…“ (Matouš 6:12) Pokud by to měl Bůh vzít vážně, mnoho z nás by nemělo odpuštění, protože sami nedokázali odpustit. A ještě o to prosí, aby se to stalo. Měli bychom vědět, co znamená, … buď posvěceno tvé jméno… apod. Bůh po nás nechce naučené modlitby. Představme si, že budeme chodit za svým otcem a budeme stále do kola opakovat jedno a to samé. Něco, co máme naučené a ani tomu moc nerozumíme.
Tou nejúčinnější a nejkratší modlitbou je: POMÓÓÓC!!! Neměli bychom však zůstat jen u ní. Apoštol Pavel píše: 1 Tesalonickým 5:17  Neustále se modlete. Co to znamená a je to možné? Ano, je to možné. Je to mít neustálý vztah s Bohem skrze Ducha svatého. Modlitba není volání do nebe, ale rozhovor s Bohem. Můžeš se ho ptát, jestli se mu líbí látka na sukni, kterou si vybíráš. Jestli se mu budeš v ní líbit, nebo svému muži. Můžeš se ho ptát na to, jestli to auto, které chceš koupit, nemá skrytou vadu. On ví všechno a byl u toho, když ho vyráběli. Nemusí to být auto, ale například boty, nebo kuchyňský robot. Modlitba je rozhovor s Bohem. V dobrém i zlém. Modlitba je vlastně důležitým vyjádřením našeho vztahu s Bohem. Mluvme s ním a především také jemu naslouchejme a budeme v neustálé v modlitbě.

Proč je tolik církví? Stejně bych se mohl zeptat: Proč je tolik rodů v Izraeli? Proč jich je dvanáct? Izrael měl vždy dvanáct kmenů, ale byl stejně jedním národem. Aspoň to platilo do doby, dokud nad nimi panoval přímo Bůh a ne králové.

Začtu-li se do dějin Izraele, vidím kmeny, které byly velmi samostatné, které měly své kmenové vůdce, vůdce jednotlivých rodin. Izraelité byli vždy velmi samostatní, nezávislí, jednotlivé kmeny měly svá území, své kněze, přesto však tvořili jeden národ. Bůh jim ve zlých dobách povolával soudce, kteří je dokázali nejen sjednotit do boje, ale také soudili jejich spory. Přesto jim soudcové nevládli. Byl to Bůh, který vládl v jednotlivých kmenech. Žádný z těch kmenů nebyl před Bohem důležitější než ten druhý. Pro Boha byly všechny kmeny jeho milovaným lidem, který si vyvolil. Bůh si nepřál, aby mezi nimi a jím byl nějaký další stupeň vedení. Nepřál si, aby poslouchali a klaněli se nějakému člověku a byli odkázáni na jeho rozhodnutí a činy. Nechtěl, aby měli nad sebou lidského pána. Chtěl být stále on sám jejich Králem a Pánem.

Toto zvláštní uspořádání mělo sloužit k Boží slávě. Vždyť právě na tolika nezávislých kmenech, rodech a rodinách bylo vidět jeho vedení. Všechny kmeny měly Bohem určené své místo, svou zemi na mapě. Zapadly do tohoto místa, jako do nějaké mozaiky. Bůh je dokázal udržet jedním národem, sjednotit je pod jedno vedení, když to bylo potřeba a přitom všem zůstali nezávislí.

Oni to však nepochopili, různě se vzdalovali a pak vraceli k Bohu a nakonec chtěli být jako ostatní národy. Chtěli, aby jim vládl člověk, král. Mysleli si, že pokud nebudou královstvím s lidským králem, který jim bude vládnout, budou stále jen nějakým podřadným národem. Zapomněli, že mají nad sebou Pána pánů a Krále králů. Tak jako kdysi, když Bůh chtěl hovořit k nim osobně, ke všem, oni se rozhodli ze strachu, aby k nim hovořil jen prostřednictvím Mojžíše. Stejně se později rozhodli, že chtějí poslouchat lidského krále a ne přímo Boha.

Bůh však neodstoupil od svého způsobu vedení. To je vidět právě v tom, jak vede svoji církev. I církev je jedním velkým Božím národem, jeho milovaným lidem. Přesto tento jeho lid je složený z větších nebo menších, nebo úplně malinkatých skupin, které jsou nezávislé jedna na druhé. Je to jednoduché, jsou závislé přímo na Bohu. Nepotřebují tak nad sebou další vedení. Jsou spojeni v Bohu Kristem a propojuje je a vede Duch svatý. Všechny jsou pro Pána stejně důležité. Ani jedna z nich není důležitější než jiná, i když může mít mnohem, mnohem více členů. To nehraje před Pánem žádnou roli.

Nedávno jsem s jedním bratrem obdivoval, jak byl postavený jeden velký chrám. Často si všimneme jen vyhlazených a opracovaných kamenů kolem vchodu a oken a nevidíme to množství neopracovaných, nevyhlazených kamenů různých velikostí, ze kterého byly kdysi kostely postaveny. Obdivovali jsme to, jak je stavitelé uměli na sebe poskládat. Vypadalo to tak, jako by každý kámen a kamínek měl předem určené místo, pro které byl stvořen, nalezen a do kterého byl vložen. 1 Petrův 2:5  …i vy sami jako živé kameny jste budováni jako duchovní dům ve svaté kněžstvo, abyste přinášeli duchovní oběti, příjemné Bohu skrze Ježíše Krista.

Bůh sám si staví ze své církve svůj chrám, ve kterém přebývá. On mu dává svou podobu, on si své živé kameny a kamínky pokládá na sebe a vedle sebe, aby se na církvi oslavil a zjevil na ní svou moudrost právě tím, jak ji vede a jak krásný chrám z ní staví. Chrám není možné postavit z jednoho velkého balvanu, z jedné velké skály. Naopak ho jde postavit a tvarovat díky různě velkým kamenům. Jen musí přijít někdo, kdo ví, kam který kámen položit. Musí to dělat dokonalý stavitel, sám Bůh. Bůh stále svůj chrám staví.  Je mnoho kamenů, ze kterých staví. Jsou to velké denominace i malá společenství ve městech a obcích, někdy jich je na jednom místě i více, ale každé má své poslání, své místo ve stavbě. Svůj smysl, pro který jim dal Bůh vzniknout. Jedním z nich je, aby jeho děti dostaly duchovní domov, kde se budou cítit v jeho chrámě dobře, ale také, aby mohli vstoupit do dobrých skutků, které pro ně připravil. Ty mohou být pro různé skupiny různé. Mnoho z nich nejsme schopni bez vzájemné pomoci uskutečnit.

Kristus staví svůj chrám ke své slávě a jako svůj příbytek dva tisíce let a ještě s ním neskočil. Až ho dostaví, slavný a vznešený, plný Boží slávy a moci, pak si pro svůj chrám přijde, aby ho přenesl do svého nebeského království.

Nevím, jestli v minulosti bylo tolik nezávislých křesťanů, jako jich je dnes. Myslím, že ne. Velmi tomu napomáhá internet, ale není to on, kdo je na vině. Křesťan, který chce zůstat nezávislý na církvi, si neuvědomuje, že církev je jedno tělo, jehož hlavou je Kristus. Pokud chce být věřící nezávislý na církvi – tedy na tělu, říká tím, že chce být nezávislý i na hlavě. Tedy i Kristu.

Každá část těla, která se od těla oddělí, má jen krátkou životnost. Každé oddělení tělo bolí, ale přežije to, na rozdíl od té části, která se od něho oddělila. Ta nakonec odumře. Tito věřící sice argumentují, že oni jsou také tělo Kristovo, ale jsou jen bez společenství s ostatními věřícími. Ať již se oddělují od ostatních z jakýchkoli důvodů, jde vždy o neochotu něco se sebou dělat, nebo ještě spíše nechat se sebou něco dělat. Je to takový útěk před situacemi, které nás možná někdy zraňují, ale také posunují, učí nás lásce. Bez ostatních není možné pracovat na proměně. Když se nemusím nikomu omlouvat, na nikoho brát ohled. Když nemusím mít s nikým trpělivost, nemusím se snažit být laskavý a dobrotivý, není možné se změnit. Strach ze zranění a opětovného zklamání nás někdy na chvíli a někoho na hodně dlouho vyžene z církve. Strach však není z Boha. Osamocení sice nezraňuje, ale také nám nic neprozradí o nás samotných. Jen vztah s jinými věřícími v jednom společenství mne dokáže odhalit. Nemohu milovat, pokud nemám komu lásku prokazovat. Nemohu milovat i ty, kteří mi ublížili, když s nimi nejsem. Pak jsem snadnou kořistí pro tento svět.

To neznamená, že církev je nepřátelská a plná lidí, kteří jen ubližují. Naopak! Jen je v ní mnoho lidí, kteří jsou na různé úrovni proměny. Někdo je na začátku a tak se ještě nedokáže ovládat, jiný se ovládá, ale ještě v něm nevyrostla dostatečně laskavost.
A podobně. Pokud si myslíš, že jsi dál, než ti ostatní, pak by se to mělo prokázat, že budeš mít dostačenou trpělivost, laskavost s těmi, kteří tak daleko nejsou a pro své nedokonalé sebeovládání tě zraňují. I oni postupně dorostou. V tom se prokazuje láska církve. Ježíš sám říká: (Jan 13:35) Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“

Církev není organizace, i když se jí z ní snažíme někdy udělat.
Je společenstvím věřících, kteří v něm společně rostou, budují se, slouží a především společně uctívají Ježíše Krista. Společně se modlí. Církev je zázrakem v této společnosti. Dokáže svést dohromady a sjednotit ty, kteří by se ve světě nikdy nesjednotili. Zažil jsem příběh, kdy na sborovou akci přišel taxikář svalovec. Na první pohled bylo vidět, že patří mezi skiny. A patřil. Jediné místo, které bylo v místnosti ještě volné, byla židle u stolu s Romy. Sedl si a vydržel do konce programu.  Přišel další týden a seděl opět u stejného stolu se stejnými lidmi. Další týden též. Pak zůstal trvale ve společenství.

Církev je místo, kde funguje zvláštní struktura. Jsou v ní lidé, jejichž Spasitelem, ale také Pánem je Kristus. Toho poslouchají. On k nim skrze Ducha svatého osobně mluví a vede je, ale také k nim mluví skrze osoby v samotné církvi a dokonce chce, aby se podřizovali pod ně – pod vedení církve. Mluví tedy On sám přímo, ale také skrze kazatele, proroky, učitele, pastýře, evangelisty, apoštoly, skrze které svou církev dál buduje.  Tedy vede k růstu a většímu poznání jeho samotného. Je to opět jeho Duch svatý, který mluví jejich ústy. Bůh sám je týmem v Boží Trojici a svou církve učí, aby byla podobně sjednoceným týmem. Dokonce on sám chce být a je součástí tohoto týmu, který tvoří a trénuje.

Bůh ukazuje na své církvi svoji mnohotvárnou moudrost.

Miluji církve, ať se tváří jakkoli. Dovolte mi tento malý obraz: církev Je tělem Krista, v níž proudí jeho životadárná krev – lidé v ní jsou zachránění krví, kterou na kříži prolil. Mají stejnou DNA. Je tělem, které je propojeno místo nervů Duchem svatým, který vchází do každé části tohoto těla a předává informace, příkazy, vyučuje, povzbuzuje, posiluje a především vede k jednotě a koordinaci všech pohybů a činností těla. Každá část tohoto těla i ta nejmenší a na první pohled nepotřebná má v něm své místo a svou důležitost, kterou nikdo nemůže nahradit. Je to tělo, na kterém Bůh chce zjevit světu, že je možné žít v pokoji, jednotě a lásce. Mít radost, že života. To vše se může uskutečnit, pokud se lidé, skrze víru v Krista navrátí k němu.

Miluji církev, protože její součástí a hlavou je sám Ježíš, můj Pán a Zachránce.

Již víme z minula, kdo je Duch svatý. Dnes zjistíme, proč křesťané potřebují, aby žili svůj život Duchem a ne tělem. Tedy jinak řečeno, proč mají žít vedeni Duchem svatým a ne touhami svého těla a emocemi své duše.

Minule jsme zakončili tím, že nemůžeme žít Boží život, bez Boha v nás. Ano to je pravda. Když jsme uvěřili, požádali Krista o odpuštění hříchů a rozhodli se ho následovat, byly nám odpuštěny hříchy. Co však dál. Časem přijde pokušení a my opět padáme do hříchu ať tělesného, nebo myšlenkového, do závisti, žárlivosti, roztržek apod. Padáme proto, že nám stále vládnou žádosti těla a duše, kterým podléháme. Byl by to stále stejný kruh. Přicházeli bychom ke Kristu pro odpuštění, on by nám odpustil a my opět padali do hříchu a opět žádali o odpuštění a tak dál. Nedošlo by k žádné změně. Bůh však chce, abychom se začali měnit. Měnit uvnitř nás, náš charakter. Abychom viděli věci jeho očima, slyšeli jeho ušima a jednali tak, jak on. To však není u člověka možné bez jeho zásahu. Proto nám posílá a to je další z jeho nekončících milostí, Ducha svatého, aby nám pomohl se proměnit do podoby Ježíše Krista a překonat vládu našeho těla a duše nad námi. Jak to probíhá? Člověk má nejen tělo a duši, ale také ducha. Ten je však tělem a duší ušlápnutý a je jimi, můžeme to nazvat umrtvován.
Ve chvíli, kdy jsme uvěřili, tento duch oživuje a začne se napřimovat, ale nemá sílu vítězit. V tu chvíli přichází na pomoc Duch svatý, který začne posilovat našeho ducha, očišťuje ho od všech nánosů, těla a duše, které ho ubily a pošpinily. Tělo i duše se Duchu svatému a Božím věcem vzpírají. Chtějí nad námi panovat. A je to právě náš duch, který jediný se dokáže spojit v nás s Bohem, Duchem svatým.

Je to také Duch svatý, který dosvědčuje a dává jistotu, že jsme se stali Božími dětmi. Dosvědčuje Boží lásku k nám. Není to jenom o práci Ducha svatého na proměně našeho charakteru, o které Písmo hovoří jako o ovoci Ducha svatého, ale také o duchovních darech, které Duch svatý dává člověku proto, aby jimi mohl sloužit.

Když necháme našeho ducha ve spojení a spolupráci s Duchem svatým (to je na modlitbách předávat vedení našich myšlenek, citů a tužeb Duchu svatému, dáváme je pod jeho autoritu a prosíme, aby jednal on a ne my vlastní vůlí a také nám dal moc takto se modlit a poddat se), pak se začne něco dít s naším sebeovládáním, mírností, věrností, dobrotou, laskavostí, trpělivostí. Najednou začnou růst. Nebo tam kde nebyly, se objeví. Začnou to na nás vidět i lidé kolem. To nám pak přináší pokoj, zažíváme život v radosti a najednou vnímáme, že skrze nás začíná proudit Boží láska k lidem kolem, ale také k nám samotným. Není to hned, ale děje se to. Někomu rychleji, jinému to roste pomaleji. To záleží na tom, jak se odevzdáváme Duchu svatému a předáváme mu ty své sobecké touhy a vášně, které nám brání v růstu tohoto úžasného Božího ovoce v nás. Možná to nevidíme a neuvědomujeme si změny, ale lidé kolem nás to vidí. Postupně se naučíme naslouchat Božímu hlasu v nás samotných a rozpoznávat, kdy k nám skrze naše myšlenky, nebo vnitřní hlas mluví Duch svatý, nebo jen naše myšlení a naše touha a emoce. A tak krok za krokem jdeme společně s Duchem svatým po Boží cestě naproti Božímu království a na ni začneme uskutečňovat dobré skutky, které Bůh pro nás předem připravil.  K tomu nás Duch svatý vybavuje svými duchovními dary, které jsou nadpřirozené a zjevují Boží moc, slávu, ale také jeho milosrdenství a spravedlnost tomuto světu, ale především slouží pro budování jeho církve. Dává každému, jak on sám chce a kolik chce. Jednomu poznání, to je vidět a rozebrat věci Božíma očima, dalšímu moudrost, tedy něco jako vidět Boží řešení věcí, jiným pak poznání co je z Božího ducha a co ne, nadpřirozenou víru, dary uzdravování, konání mocných činů-zázraků, prorokování – tedy možnost stát se mluvčím Boha, andělské jazyky a také výklad těchto jazyků – tedy to, co se jimi říká. Je mnoho dalších darů. Minimálně jich ještě v Písmu najdeme 16, které Duch dává svým dětem.

Když se na to vše podívám z nadhledu, není to úžasné žít s Duchem svatý, který nás sám vyučuje, povzbuzuje, proměňuje, buduje, chrání, přimlouvá se za nás, připomíná slova Ježíše, dává nám slova do úst, když nevíme, co říct a dává nám nadpřirozené obdarování. To vše dělá s Boží láskou a milostí, podle toho jak nás zná. A zná nás dokonale.

Je to ale především tentýž Duch, který vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých a ten nás také vzkřísí k věčnému životu a převede ze smrti do života.

V předchozích lekcích jsem se několikrát zmínil o Duchu svatém, nebo o tom, že Bůh nás mnění uvnitř nás samotných, náš charakter, naše nitro, naše myšlení. Pravděpodobně jste se zamýšleli nad tím, jak to dělá. Dělá to skrze práci a přítomnost Ducha svatého. Otázkou je, kdo je Duch svatý.
Duch svatý je jedna ze tří osob Boží Trojice. Velmi zjednodušeně je Boží Trojice Otec, Syn a Duch svatý. Otec-Bůh-Hospodin je všude přítomný, je tím kdo rozhoduje a určuje, Syn- Ježíš Kristus je Bůh, který přišel v těle, nebo můžeme říct, že byl poslán Otcem, aby se obětoval za nás. Proto Spasitel, Zachránce. Jak Otec přemýšlí, tak přemýšlí také Syn, jak dělá Otec, tak dělá Syn, jak mluví Otec, tak mluví Syn k lidem. Jsou v tom jedno. Otec zjevil sám sebe v Synu, v jeho slovech a skutcích a svoji lásku k člověku v Synově oběti na kříži. (Ježíš říká, že kdo vidí jeho, vidí Otce) Duch svatý také jedná tak, jak jedná Otec a Syn, přemýšlí, cítí a mluví a jedná jako Otec a Syn a je jedno se Synem i Otcem, on je však řekněme obrazně výkonnou osobou Boží Trojice. On koná tady na zemi. Zastupuje Krista na zemi. Je o něm zmínka hned v prvních verších Bible. V druhém verši se píše: Země byla pustá a prázdná, temnota byla nad hlubinou a Duch Boží se vznášel nad vodami. Duch svatý je sice výkonná moc, ale je to především osoba, stejně jako Kristus, kterého chce vždy Duch svatý vyvýšit a oslavit.  Má vůli, má city, můžeme ho potěšit, nebo zarmoutit, přimlouvá se za nás atd. Tím, že je duch a není v těle jako Kristus, může být na mnoha místech najednou. Může konat v Americe i v Evropě nebo v Austrálii najednou. Může být všude a přitom jednat v jednotlivostech a dotýkat se jednotlivců po celém světě.
Musíme si uvědomit, že Duch svatý byl u všeho, co Bůh dělal. Někdy máme představu, že před tím než sestoupil na Ježíšovy učedníky o Letnicích, Duch svatý na zemi nebyl, ale není to tak. Duch svatý byl nejen u Božích skutků, ale také sestupoval na jedince, na které byl Bohem Otcem seslán. Na proroky, skrze které mluvil a psal prorocké knihy, jednal a konal zázraky, na soudce, skrze které vysvobozoval Izrael, na krále skrze které vedl Boží lid, na jednotlivce, které používal k naplnění Boží vůle a zaslíbení, které lidem dal. Jana Křtitele, Marii, Ježíše, Simeona a mnoho dalších. Dílo Ducha svatého můžeme vidět všude, od stvoření světa až dodnes. Přesto se o zmíněných svátcích, na Letnice něco zásadně změnilo. Duch svatý byl seslán, dán, vylit pro všechny, kteří uvěřili v Ježíše. Jan 7:38  Kdo věří ve mne, jak praví Písmo, řeky živé vody poplynou z jeho nitra!“ To řekl o Duchu, kterého měli přijmout ti, kteří v něho uvěřili; dosud totiž Duch svatý nebyl dán, protože Ježíš ještě nebyl oslaven. Kristus, když odcházel do nebe, aby tam byl po pravici Boží, zaslíbil svým učedníkům, že je nenechá osiřelé, ale pošle jim sobě rovného zastánce – Ducha svatého. Jan 14:16  A já požádám Otce a on vám dá jiného Zastánce, aby byl s vámi na věčnost — Jan 14:26  Ale Zastánce, Duch Svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl. A nejen to, ale také bude poznávacím znamení pro ty, kteří Kristu patří a kteří ne. Římanům 8:9  Vy však nejste v těle, ale v Duchu, pokud ve vás vskutku Duch Boží přebývá. Jestliže však někdo nemá Kristova ducha, ten není jeho. Nebude jenom někde nad námi nebo vedle nás, ale v nás. Bůh sám se rozhodl, že bude v lidech. Udělal si z věřícího člověka svůj chrám, svůj příbytek. Jan 14:17 Ducha pravdy, jejž svět nemůže přijmout, protože ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť u vás zůstává a ve vás bude. Proto křesťan, může říct, že chodí s Bohem, nebo že Kristus je v jeho srdci apod. Jeho přítomnost ve věřícím člověku má značný vliv na jeho život, ale o tom až příště. Dnes se ještě zastavme u toho, jak můžeme přijmout Ducha svatého do svých životů. Pokud člověk uvěří v Ježíše Krista, jako svého osobního spasitele a Božího Syna, má právo stát se Božím dítětem. Narodit se znovu z Ducha svatého. Tedy tím, že přijme Ducha svaté do svého života a ten začne v něm proměňovat jeho charakter do podoby Ježíše Krista, ale také ho vybaví svými duchovními dary, skrze které, pak může věřící sloužit. Přijmout Ducha svaté můžeme, když se za to modlí jiný Duchem naplněný věřící a vkládá na nás ruce, nebo když o to prosíme my sami a toužíme být naplněni Duchem. Jindy můžeme být naplněni při čtení Písma, nebo při kázání evangelia. Ale také se to může stát, když jsme jen tak na ulici, nebo při nákupu apod. Způsob je na Duchu svatém. Pro nás je důležité toužit naplňovat to, co nám říká Ježíš, že máme dělat. Toužit se stát jeho skutečným učedníkem. To není možné bez Ducha svatého. Nemůžeme žít Boží život, bez Boha – Ducha svatého v nás.

Žít z milosti je každodenně vkládat do Božích rukou svůj život a těšit se z toho, co pro něj Bůh připravil. Žít v milosti je dělat věci, na které nemám, žít v moudrosti, kterou u sebe postrádám, těžké věci procházet s lehkostí, o které se mi ani nesnilo a stíhat během dne věci, které bych jinak nestíhal a ještě mít dostatek času. Tak nějak bych popsal život z milosti a v milosti.

Lidé, kteří uvěřili v Krista, často skončí u milosti odpuštění. Bůh však je s námi se svou milostí stále. Jeho milost nás provází. Z jeho milosti jsme uvěřili, z jeho milosti máme odpuštěné hříchy, z jeho milosti se můžeme ráno probudit atd. Toto vše jsme přijali, nebo můžeme přijmout, ale je tu ještě více. My můžeme v samotné milosti také žít, být v ní a radovat se s ní, může z nás vycházet.

Když jsem byl dítě, maminka mne donutila chodit na klavír. Musel jsem se učit denně hodinu hrát. Neměl jsem však pro to nadání. Musel jsem se všechno otrocky naučit. Když jsem hrál veřejně, měl jsem obrovský strach z toho, že to spletu. Měl jsem to jen naučené, musel jsem přemýšlet nad tím, co a jak hraji. Proto bylo lehké se v tom ztratit, nebo dělat chyby. Zvláště, když jsem si to uvědomoval. A taky se mi to téměř vždy stalo. Pak jsem se trápil ještě více. To byla příčina, proč jsem nechtěl hodit do hudební školy. Nelíbilo se mi to a dělal jsem to jen proto, že jsem to musel dělat. Rodiče si mysleli, že stačí, když budu hodně trénovat. Já věděl, že mi něco chybí.
Se mnou do hudební školy chodili také jiní. Oni sedli ke klavíru, nebo vzali do rukou nástroj a mohli se ihned přidat k někomu jinému, kdo již hrál nějakou skladbu. Připojili se rytmem, nebylo problém pro ně poznat, v jaké tónině mají začít, co a jak vlastně hrát. Hlavně v tom byla lehkost a radost. Neměli strach, že to zkazí, i když i jim se to občas povedlo, hráli svobodně, nepřemýšleli příliš, jak to bude dál, oni hráli vždy teď, teď, teď a pro mne to bylo, jako by hudba vycházela z nich a volně plynula. Záviděl jsem jim. Nedalo se to v ničem porovnat s mou hrou. I když jsem je rád poslouchal, i když jsem se snažil hrát jako oni a toužil po tom, nešlo mi to.

Podobně je to s milostí. Nežít v milosti je podobné, jako s mou hrou. Tvrdá dřina, ale výsledek pochybný, plný trápení protože musím, ale vnímám, že mi to moc nejde. Pak se raději stáhnu, nebo začnu žít z milosti Boží. Raduji se, že Bůh dělá a udělal to a to v mém životě, ale když začnu sám, katastrofa, krize a deprese, že to nejde. Že stále tlačím káru s obrovským nákladem. Tak opět volám Pána, nebo možná uteču do starého života, protože žít ten nový je pro mne těžké a začnu si myslet, že i nemožné.
Žít v milosti je, jako když hudba vychází ze mne. Nepřemýšlím nad tím, jak se to stane, ale užívám si to, že to je. Nakonec jsem zažil a zažívám i dnes tuto milost při své hře. Jak se to stalo? Jednoduše. Stačilo, že jsem chtěl začít hrát Pánu. Uvědomil jsem si, že mu nevadí, že mi to nejde a má radost z toho, že jsme spolu, že má chvála a písně patří jemu. Najednou jsem začal hrát mnohem svobodněji, i když jsem pořád stejný typ hráče. Pak z nutnosti jsem musel hrát i před lidmi. Když jsem hrál pro něho, bylo to, jako by šlo hraní ze mne, ne že to bylo nadřené a naučené. Najednou moje prsty hrály jinak, lehčeji, byla cítit jistota, nějaká samozřejmost. Když jsme, však začal přemýšlet o tom, co si asi lidé myslí o mé hře, začal jsem dělat chyby a bylo to stejné jako dříve. Podobně to dopadlo, když jsem se chtěl před někým předvést.

Vždy když se budu snažit dělat věci, abych se zalíbil jiným, nebo proto co si kdo o mne myslí, nebo proto, že to musím, jinak by mne mohl Bůh přestat mít rád, pak přestávám žít v milosti a dostávám se pod soud. Soud druhých, svůj, pod moc zákona. To však není milost. Naopak milost mne vlastně z tohoto bludného kruhu soudů chce vyvést, přivádí mne do svobody tím, že Bůh mne nesoudí, ale tvoří věci ve mně samotném tak, aby vycházely z mého srdce, z mého nitra a staly se mou součástí. A to vše z lásky ke mně. Skrze naše chyby a pády nás posunuje a proměňuje náš charakter a myšlení tak, že věci nemusíme dělat z povinnosti, ale děláme je proto, že jsou v nás, že jsou naší radostí a láskou. Začnou z nás vycházet, začneme je dělat, stejně jako ti muzikanti, kterým z jejich nitra vychází hudba s lehkostí a radostí.
Pak nejen začneme žít v milosti (více a více), ale také tuto Boží milost přinášíme všude kolem, kde zrovna jsme.

Zažili jste někdy, že vás vzal někdo na milost?

Byl člověk, který ve vězení trávil několik let a ještě několik let tam měl zůstat. Dostal však prezidentskou milost. Nechtěl ji však přijmout, protože tvrdil, že byl odsouzený nespravedlivě za to, co neudělal a milost se udílí jen těm, kteří něco udělali a byli odsouzeni spravedlivě.

Nevím, jak to s ním dopadlo. Pochopil jsem však z toho, že milost je skutečně něco nezaslouženého. Na co nemám nárok, co si nemohu získat dobrými skutky, co nemohu vyměnit za slib, že budu dobrý a lepší. Pokud bych to tak udělal, přestala by fungovat milost, ale byl by to nějaký výměnný obchod. Něco za něco, nebo domáhání se nároku. Často tento způsob funguje u nás lidí a především u rodičů vůči dětem a dětí vůči rodičům. Já ti to odpustím, ale musíš se prvně chovat jinak, já ti budu pomáhat, ale ty mi budeš vděčný, já budu stát za tebou, ale jen pokud si ji/ho nevezmeš…

I my sami někdy takovou podmíněnou pomoc nabízíme a myslíme si, že jsme plní milosti vůči člověku. Nejsme. Milost nemá podmínky. Dokonalá, Boží milost je bez podmínek.

Římanům 5:7-8  Sotva kdo podstoupí smrt za spravedlivého, i když za dobrého by se snad někdo i odvážil zemřít. Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. V tom je ta milost. Zemřel, když jme, byli hříšní. Nedával si podmínku, musíš se změnit a já pak za tebe zemřu. Neměl žádnou podmínku, dokonce, ani když věděl, co všechno budeme dělat a jak od něho utíkat. Jsou známé případy, kdy se někdo za války obětoval za jiné. Vzal na sebe vinu, aby nebyla potrestaná celá vesnice a podobně, ale ještě sem neslyšel, že by někdo za druhého obětoval vlastní dítě. Možná se to někde stalo, ale já o tom nevím. Vím ale, že Bůh to udělal.

Je něco, co bychom mohli nabídnout Bohu, abychom to vyrovnali? Ne není. Nemáme nic, čím bychom mohli Bohu oplatit. To je právě ta Boží milost. Je to jednostranná Boží pomoc, dar a oběť ve vztahu k nám osobně. Protože všichni neseme nějaký hřích, všichni potřebujeme tuto Boží milost. Bůh ji dal. Je všude a pro každého člověka. Proč ji však lidé nepřijímají? Nebo jen málo?

Je to tím, že si buď myslí, že nejsou něčeho takového hodni a chtějí si své nepravosti nějak odsloužit, napravit. To však pak zavrhují milost, která se nedá získat dobrými skutky. Ona je a my si jí musíme přivlastnit. Přijmout ji. Pokud se ji snažím nějak zasloužit, přicházíme o ni a nemůžeme ji uvidět, protože se spoléháme sami na sebe a svoje činy více, než na Boží milosrdenství s námi. Pak jsou další, ti ji nejsou schopni přijmout, protože tak jako ten vězeň si myslí, že ji nepotřebují, že jsou dobří a spravedliví. Opět je to spoléhání na svoji svatost, na svoji spravedlnost a na sebe samého. Do té doby dokud to takto vidím, jsem stále pod soudem, ne pod milostí. Když pak přijdou těžkosti, pády začneme si na Boha stěžovat, že není spravedlivý. Je to tím, že jsme nezakusili jeho milost. Protože jsme ji odmítli a chceme být hodnoceni Bohem podle svých skutků, ale tím i podle špatných věcí a ne jeho milostí, která přikrývá a odděluje nás od našich hříchů.

Boží milost nás staví mimo Boží soud.

Efezským 2:8-9  Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás — je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil.

Když prezident Václav Havel udělil po svém zvolení všeobecnou amnestii – dal milost všem. Nikdo z tehdejších vězňů se nemohl chlubit tím, že ji dostal, protože byl lepší než ten druhý. Nebo že se ve vězení choval lépe, než ten druhý. Nešlo o to, zda někdo spáchal menší trestní čin, nebo větší. Menší hřích, nebo větší. Všichni dostali od něho stejnou milost. Kdo však se z nich více radoval? Ten, kterému se odpustil jen měsíc, protože za měsíc měl jít domů, nebo ten, který měl ve vězení zůstat ještě pět let. Tak je to i s námi. Jsme vězni své hříšnosti a milost je přímo úměrná s mírou jejího přiznání před Bohem. Pokud se měříme s lidmi, vnímáme, že jsme někdy na tom hůř než oni, jindy lépe. Často pak poukazujeme na jiné. „Ale co on? Já přece nejsem jako oni. To není spravedlivé…“ Máme se však v této oblasti poměřit s Kristem. S jeho čistotou, s jeho spravedlností s jeho svatostí. Pak uvidíme sami sebe ve světle pravdy a také najednou poznáme, jak moc a jak velkou milost Boží potřebujeme, Najednou se nám stane realitou a nebude jenom snem.

Potřebujeme ji přijmout pro naši záchranu, ale také v ní žít a čerpat po celý další život. O tom však zase příště.

Když se věřících zeptáte na život s Bohem, občas dostanete odpovědi typu: „Žiji s Ježíšem.“ Mám Ježíše (Boha) v srdci.“ „Chodím s Ježíšem“ a podobně. Zní to často jako fráze, ale většinou takoví lidé nedokážou vysvětlit, co znamená žít s Bohem. Nedokážou prakticky popsat tento život, ani pocity, které při tom mají. Pak to nazvou, že mají Krista v srdci. Je to pravda?

Když jsem hovořil o odpuštění mých hříchů, zmiňoval jsem o tom, že jsem to ihned poznal. Věděl jsem, že jsou mi odpuštěné a přirovnal jsem to k narovnání se po té, co mi někdo sundal těžké břemeno ze zad. Snažil jsem se popsat pocit a zároveň jistotu odpuštění. V chození, nebo životě s Bohem je to podobné. Je to víra (někdy vydávaná za pocit, za slova myslím, vnímám, cítím), že jsou mi odpuštěné hříchy a jsem přijat za syna/dceru Boží. Je to Duch Boží, který dosvědčuje našemu duchu, že jsme děti Boží. Je to Bůh sám, který to dosvědčuje těm, kteří uvěřili v Krista. To se nedá popsat. Není to však nějaký pochybný pocit ale toto dosvědčování působí jistotu. Posiluje víru i ve chvílích, kdy právě přicházejí pochybné pocity a přemáhá je. Lidé to skutečně nedokážou popsat, je to jako když někdo říká „ vím, že vím a tečka“. Je to něco skutečného, co však nemohu uchopit a je to ve mně. Tento Boží Duch skrze mého ducha mi ukazuje a vede mne cestou, kterou mám jít. Je to podobné tomu, jako když mi dosvědčuje, že jsme Boží dítě. Ukazuje mi, co je pro mne správné a k čemu se mám otočit zády, odvrhnout to z mého života. Jde to krok za krokem. Tak jako by se člověk znovu dostal do školy a učil se poznávat a objevovat věci, které předtím neviděl, nechápal. Krok za krokem. Obrazně řešeno od jeslí a školky přes základu až k vysoké škole Boží. Bůh ví, jak to s námi je, je naším Stvořitelem. Zná nás a na rozdíl od škol, které známe, je ta jeho přesně ušitá na naši míru, na naši povahu. Rozvrhnul nám tuto školu na celý náš život a to tak, že si ani neuvědomujeme, že jsme v jeho škole. Nechce po nás, abychom byli ihned dokonalí, dokázali ihned se ve všem měnit, všechno hned dali do pořádku, byli těmi jeho „hvězdami“. Ne, tak to nechce. Jde mu o nás. Především chce, abychom poznávali jeho. Více a více. Více se setkávali s jeho láskou, milosrdenstvím, jeho spravedlností a právem a jak fungují spolu dohromady. Poznávali jeho obrovskou náruč pro své děti, do které nás tak často schovává, když nám není dobře.

Je skvělé objevovat tento svět podruhé, ale tentokrát jeho očima.
Dělá to tím, že promlouvá skrze svého Ducha k našemu, ale také, že k nám promlouvá skrze Bibli. Nechal ji napsat pro nás. Nejen k tomu, abychom ho lépe poznali a poznali jeho otcovskou lásku k nám, jeho názory, jeho záměry, jeho zaslíbení pro nás, abychom se nebáli, ale také jako poučení, ze kterého bychom měli čerpat ve svých životech. Je to dlouhý dopis svým milovaným dětem. Pro mnohé k tomu, aby ho začali hledat, těm, kteří ho našli, aby se dal lépe poznat. Bible není jen pravidly pro náš život. Je chyba si myslet, že Bible nějaký souhrn Božích nařízení pro nás, které musíme za každou cenu naplnit, jinak nás Bůh nebude mít rád a odvrhne nás. Ne. V Bibli vidíme obrovský zájem Boha o člověka. Jeho touhu ho přivést nazpět k sobě, jeho lásku, která pro to udělala vše. Bůh nám v ní ukazuje na pravidlech naši marnost a hříšnost, abychom ho o to více hledali a chtěli se nechávat jím postupně proměňovat. Není to souhrn zákonů a pravidel, ale život se vším všudy. S našimi pády, tužbami, které Bůh napravuje a mění, s našimi pokřivenými charaktery, které Bůh postupně narovnává, obrazem ve slepém zrcadle, které postupně odhaluje a čistí, abychom pak v něm uviděli (a nejenom my) podobu Ježíše Krista. Vede nás po svých cestách, které nás mění a dávají poznání, po cestě, na jejímž konci je jeho království. Má na ni pro nás připravené dobré skutky, do kterých vstupujeme. Ne ty naše „dobré-sobecké“, ale jeho dobré skutky. Není nic nemožného, co by neudělal pro naši proměnu a záchranu, není nic, co by ho v našich životech od tohoto rozhodnutí odradilo, žádná špatnost, žádný charakter, žádní lidé ani mocnosti, prostě nic nás na této cestě nemůže oddělit od jeho lásky. Život s Bohem je jeho vedení, vodění po jeho cestách, jeho práce na našich charakterech, jeho náruč, jeho utěšování, jeho dary, jeho dobré skutky, jeho slova do našich srdcí a myslí… Život s Bohem je on sám v nás.
Proto křesťan může říct, že má Krista – Boha v srdci, že s ním žije, že s ním chodí.

Můj život byl plný toho, že jsem někomu ublížil. Včetně mě samotného. Mé svědomí mi to připomínalo. Chtěl jsem být dobrým, ale dělal jsem špatné věci. Můžeme si namlouvat, že nejsme tak špatní, můžeme se porovnávat s těmi, kteří jsou na tom mnohem hůře než my a pak si připadat jako andělé. Naše svědomí nás však usvědčuje. Nemusí to být hned krádež, nevěra apod. Někdy stačí závist, pomluva, špatné myšlení o druhých, špatná touha v srdci, dvojakost atd. Není nikoho, kdo by nezhřešil. To není ze mne, to říká Bůh o lidech. A věřte, že nás všechny dokonale zná.

Vraťme se k mému svědomí. Bylo zvláštní, že jsem toužil, aby mi někdo odpustil. Přestože mi někteří odpustili, stále jsem cítil, že nesu břemeno toho, co jsem udělal. Toužil jsem se toho břemene zbavit, ale nešlo to. Někdy jsem si myslel, že se ho zbavím, když si začnu užívat, veselit se, jindy jsem se opíjel, abych zapomněl, pak se zase na všechno vykašlal. Přesto jsem vždycky objevil, že ho táhnu sebou dále. Přestal mne dokonce bavit samotný život.

To, co mne na slovech o Ježíši Kristu nejvíce zaujalo, bylo, že mne chce zbavit tohoto břemene. Že mi chce jednou provždy odpustit. Tenkrát jsem se rozhodl modlit se k Ježíši modlitbu za odpuštění hříchů. Byla prostá. Řekl jsem mu, jak jsem špatný, že ani nemohu najednou říct všechno to špatné, co jsem udělal, ale věřím v jeho oběť na kříži za mě. Pak jsem jen dodal „odpusť mi, prosím. Dávám ti svůj život.“ Nemusíte mi věřit, ale okamžitě jsem cítil úlevu. Nejen úlevu, ale připadalo mi, že se vznáším. Bylo to tím, že ze mne spadla tíha všech těch vin. Tíha, která mne tlačila a hrbila k zemi. Bylo to něco nepopsatelného. A bylo to okamžité. Dlouho ještě trvalo, než jsem pochopil, co se to stalo a proč. Nic jsem nevěděl o Bibli, o Bohu o Ježíši. To však nebránilo Ježíši mi hned odpustit.

Setkávám se také s lidmi, kteří to nejsou schopni pochopit. Říkají si jak je možné, že Bůh odpouští těm, co něco zlého provedli. To není spravedlivé. Místo potrestání, které si zaslouží, je jim vše odpuštěné. Bůh není spravedlivý. Jak já k tomu přijdu. Jsem poctivý a druhý krade a oběma nám bude stejně odpuštěno. Oba budeme v nebi?

To odpuštění – záchrana je z Boží milosti. Bible o tom hovoří toto:  „Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás — je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil.“ (Efezským druhá kapitola) Milost není spravedlivá, milost je milost. Je to něco, co si nezasloužíme, proto tomu říkáme milost. Bůh ví, že každý člověk potřebuje odpuštění. Samospravedlivý člověk si naopak myslí, že ONI – ti kolem mě jsou viníci a potřebují potrestat. A on sám nepotřebuje milost, protože on je spravedlivý.

Bůh do nás vložil nejen semínko víry, abychom ho hledali a abychom, až ho najdeme, jím zaplnili mezeru, která nás stále nutí hledat smysl života, ale také nám dal svědomí. Někdy ho máme hodně obalené tvrdou slupkou, ale máme ho. Pokud ta slupka praskne, víme, že jsme hříšníci a potřebujeme odpuštění. Svědomí samotné nám neodpustí, tak jako pravidla a zákon. Jen nám ukážou na naši špatnost. V modlitbě, kterou Ježíš učil své učedníky, a kterou známe jako modlitba Páně, je: „… a odpusť nám, jako i my odpouštíme našim viníkům…“. Život mne naučil, že většinou jsou schopni odpustit ti, kteří poznali, že i oni sami potřebovali odpuštění. Lidé, kteří se vidí jako dokonalí, většinou neodpouští, nebo neodpouští bez podmínek. Odpustím ti, když…

Bůh nám dává milost, odpustil nám bez podmínek. Ježíš šel dobrovolně na kříž, i když jsme nebyli změnění, dokonalí ani bez hříchu. V tom je ta milost. Ta milost odpuštění provinění je pro každého, který v to uvěří. Pro mne i pro tebe. Pokud tomu neuvěříš, nemůžeš ji – milost a ani odpuštění přijmout. Pokud neuvidíš, že potřebuješ odpustit, nepřijmeš odpuštění, protože si myslíš, že ho nepotřebuješ, že je to pro jiné, horší, než jsi ty sám. Věř Bohu, každý potřebujeme odpuštění.

Odpuštění je jako vyprání špinavého oblečení. Zbavení ho staré i nové špíny. I naše duše potřebuje vyprat a zbavit se špinavých skvrn. Tím, že přicházíme k Ježíši a vyznáváme své hříchy, prosíme za odpuštění, naše duše je jako vypraná, ale ne v pracím gelu, ale skrze krev Ježíše, který ji prolil na kříži. Je to dokonalé očištění – odpuštění vin, které nám již nikdy Bůh nepřipomene. Prostě již před ním nejsou a nebrání nám ve vztahu s ním, nebrání nám vejít do Božího království.

Možná jsi již požádal Ježíše o odpuštění, a přesto jsi smutný a nedokážeš se radovat. Může to být tím, že jsi nedokázal odpustit sám sobě. Co jsi, že když ti Bůh odpustil, ty sám sobě nemůžeš? Odpusť si. Prostě se podívej do zrcadla a řekni: „Ve jménu Ježíš a pro jeho oběť ti, si odpouštím“. Možná potřebuješ odpustit jiným. Nečekat až se změní, až se začnou chovat jinak. Prostě odpustit bez podmínek. Je to tvé rozhodnutí tak, jako to Ježíšovo, když šel na kříž za tvoje hříchy, aniž by ti kladl podmínky.

Je natočeno mnoho filmů, ve kterých hrdinové hledají elixír života. Nápoj, nebo něco, co by jim zajistilo dlouhověkost a nesmrtelnost. Ty filmy mohly vzniknout jen proto, že sami lidé po věčném životě a věčném mládí touží. Existuje věčný život? Můžeme ho získat?

Když Bůh stvořil člověka, postavil ho do zahrady Eden. V Bibli ve druhé kapitole Genesis čteme: A Hospodin Bůh člověku přikázal: Ze všeho stromoví zahrady směle jez, ale ze stromu poznání dobrého a zlého, z toho nejez. Neboť v den, kdy bys z něho jedl, jistě zemřeš. O kapitolu dál se dovídáme, že v této zahradě byl také strom života.  I řekl Hospodin Bůh: Hle, člověk je jako jeden z nás v tom, že zná dobré a zlé. Ať teď nevztáhne ruku, aby vzal a jedl také ze stromu života a žil navěky! Proto Hospodin Bůh poslal člověka pryč ze zahrady Eden, aby obdělával zemi, z níž byl vzat.

Vidíme, že v zahradě Eden (Ráji) byl jak strom života a jeho ovoce zajišťovalo věčný život, tak strom poznání dobrého a zlého, jehož ovoce přinášelo smrt. Adam s Evou měli zajištěnu věčnost, protože mohli směle jíst z tohoto stromu života, ale dříve než to mohli učinit, přišla nabídka o hada, aby porušili Boží zákaz a pojedli ze stromu poznání a dobrého a zlého. To jim přineslo smrt, ale také smrt všem jejich potomkům, včetně nás. Tak skončila nesmrtelnost člověka dříve, než začala, přestože ji měl člověk nadosah, přestože ji pro něho – člověka Bůh předem připravil.

Žádost očí, chuti a žádost po tom být jako Bůh, přivedla člověka k překročení zákazu, který Bůh dal, tedy k  hříchu a tím i trestu za hřích, kterým je smrt.

Tak jako tato neposlušnost Adama s Evou na nás přivedla smrt, tak poslušnost Ježíš Krista (poslušnost v tom, že podstoupil smrt na kříži, on, který byl bez viny, zemřel za nás všechny) nám otevřela cestu zpět k Bohu, k věčnému životu. Jeho poslušnost přikryla všechnu naši neposlušnost, která přešla na něj. Tím jsme se stali ospravedlněni před Bohem a můžeme se vrátit „domů“ kam patříme. Do Božího království. Chcete-li tedy do Ráje. Ježíš o tom mluví takto: Amen, amen říkám vám“ Kdo slyší mé slovo a věří Tomu, který mě poslal, má věčný život a nepřijde na soud, ale již přešel ze smrti do života. (5. Kapitola Jana)

To je naděje věřících, že i když zemřou tělesně, budou žít dál. Nejen jejich duše, ale dostanou nová těla, která budou dokonalá. Slovy apoštola Pavla z listu Filipským: „… my máme občanství v nebi, odkud očekáváme Spasitele – Pána Ježíše Krista. Ten promění naše ubohé tělo do podoby jeho slavného těla, a to mocí, kterou je schopen podmanit si vše.“
Věčného těla. Do těla, které nás nebude bolet, nebude nemocné.

Slyšeli jsme dnes i o soudu, před který přijdou ti, kteří nepřijali tuto Boží nabídku, kteří odmítli tuto jeho milost v Kristu. I jejich těla umřou, ale duše každého člověka je nesmrtelná. Ta bude stát před Božím soudem.
Zjevení Janovo o tom hovoří (20) „ A uviděl jsem veliký bílý trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho tváří zmizela země i nebe a jejich místo již více nebylo. A uviděl jsem mrtvé, velké i malé, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Byla otevřena i jiná kniha, to jest kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých skutků, zapsaných v těch knihách. A moře vydalo mrtvé, kteří v něm byli, i Smrt a Hádes vydali mrtvé, kteří v nich byli, a každý byl souzen podle svých skutků. A Smrt a Hádes byli uvrženi do ohnivého jezera. To je ta druhá smrt: ohnivé jezero. A kdo nebyl nalezen zapsán v knize života, byl uvržen do ohnivého jezera.“

A Ježíš o tom říká: (Matouš 13) Jako se tedy sbírá plevel a pálí se v ohni, tak bude při skonání tohoto věku. Syn člověka pošle své anděly, i seberou z jeho království všechna pohoršení a ty, kdo činí nepravost, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy se spravedliví rozzáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši k slyšení, ať poslouchá!“

Věčnost je pro všechny. Důležité pro nás je, kde ji budeme trávit. O tom se rozhoduje zde na zemi. O tom se rozhoduje našim postojem k Ježíši Kristu. Někomu je Ježíš vůní k životu, někomu vůní k smrti. Nejen té první fyzické, ale především té druhé.

Pro ty, kteří v něho a mu věří a důvěřují, ti, kteří jsou díky jeho milosti započítaní mezi spravedlivé, pro které se stal skutečným Pánem v jejich životech, je věčný život s ním v jeho království nadějí a radostí tohoto života zde na zemi. A já jsme Bohu vděčný, že mohu mezi ně patřit.

Víme z minulých vyučování, že hřích je způsoben naší nevírou v Boha, v Krista. Také již víme, že Bůh poslal svého Syna Ježíše Krista, aby smrtí na kříži vzal – sňal z nás – naše viny – hříchy.

Tedy vím vše a je také vše Bohem připravené pro to, abych byl očištěn od svých hříchů. Jak se to stane. Bible o tom hovoří těmito slovy: (1 Janův 1:9)  „Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti. Co to znamená vyznávat hříchy? Je několik věcí, které si potřebujeme uvědomit a několik kroků, které potřebujeme udělat, aby naše hříchy byly vyznány.

Potřebujeme si uvědomit:

1. Musím ho mít komu vyznat. Bohu, Ježíši, který za ně zaplatil smrtí na kříži. Tady se vracím opět k víře. Věřím, že Bůh je? Věřím, že Kristus vzal smrtí na kříži má provinění na sebe? Možná právě teď potřebujeme především vyznat, věřím ti, Bože, věřím ti, Ježíši Kriste.
2. Abych mohl vyznávat hřích a hříchy, musím si uvědomovat, že je mám. Pokud si myslím, že žádný hřích nemám, nemám co vyznávat. Potřebuji se nechat Bohem usvědčovat z toho, jak na tom jsem ohledně svých hříchů. „Bože, prosím, ukaž mi má provinění“. On vloží do našeho svědomí, do našeho srdce jejich poznání.

Kroky pro vyznání hříchů:

1. Potřebuji se ztotožnit s Bohem, že to špatné v mém životě je skutečně špatné a ubližuje mi. Ne jen si říct, dobře, Bože, když ty to říkáš, tak já to tedy udělám. Potřebujeme skutečně uvidět věci v našich životech stejně, jako je vidí Bůh. Tedy: „ Ano máš pravdu Bože, je to špatné pro mne, vidím to a souhlasím s tím a nechci, aby to bylo v mém životě.
2. Požádat o odpuštění. Je potřeba být konkrétní v pojmenování hříchu a také je důležité mluvit s Ježíšem – vyslovovat, nestačí si jenom myslet. Bůh nepředepisuje, jak máš u toho jednat. Řiď se svým srdcem. Možná poklekneš, možná budeš zvedat k němu ruce, možná budeš ležet večer doma v posteli a plakat, možná budeš v té chvíli řídit auto…   Je to Bůh, který tě usvědčuje v jeho čase. Také ti dává do srdce, co máš dělat.
3. Věř, že když požádáš o odpuštění, je ti odpuštěno. Tvůj hřích již není a Bůh ti ho nikdy nepřipomene. Bůh je věrný. V Žalmu 103 je napsané:  Jak daleko je východ od západu, tak od nás vzdálil naše přestoupení. Západ a východ se nemohou nikdy setkat. Děkuj mu za odpuštění. Odpust i sám sobě a řekni si to.
4. Odvrať se od dalšího pokračování tohoto hříchu v tvém životě. Požádej v tom Ježíše o pomoc. „Odvracím se od toho, Pane (Bože) a buď mi prosím pomocí, abych se k tomu nikdy nevracel.“

Když jsme uvěřili v Ježíše Krista, byli jsme vysvobozeni z moci hříchu. Již nad námi nepanuje, protože jsme byli přeneseni z jeho panství pod moc Ježíše. Jsme pod jeho ochranou, jsme naroubovaní na jeho život. On však nečekal, až se změníme, on nás z moci hříchu vzal tak, jak jsme byli. Se všemi špatnostmi, špatným myšlením, hříchy, které jsme ještě neopustili. Některé uvidíme hned a hned je opustíme, jiné se budou objevovat postupně, podle toho jak budeme rozeznávat Boží pravdy a jeho vůli pro nás. Hřích se chce vždy schovat, bude svádět k tomu, abychom ho ukryli. Nevyznávali a on nebyl odpuštěn a od nás oddělen. Bude ti nalhávat: „Tak toto ti Bůh přece nikdy neodpustí“, „Po kolikáté ti má odpustit, to neudělá. Vzdej to!“ Nevěř mu. Chce se nás držet zuby nehty. Před Bohem se však nedá nic a nikam schovat. On ví vše. Jen čeká, kdy přijdeme a sami vyznáme – odhalíme hřích před ním.
Postupně se tak budeme zbavovat toho starého nánosu, který je na nás ještě přilepený a přijímat nové a čisté. V některých chvílích to bude možná i bolestivé, když se budeme zbavovat toho, co se na nás silně přilepilo, ale stojí to za to.

Stále však platí, že když jsme usvědčeni z hříchu, můžeme kdykoli přijít před Boha a vyznávat je a On nám je odpustí. Někdy to bude často, velmi často. Zvláště, když budeme právě bojovat s něčím, co se silně na nás přilepilo. Jindy to bude hned a jen jednou. Přesto věř, že Bůh odpouští a je v tom boji s tebou a nese tě.

Jen si, prosím tě, nikdy neudělej z Boha automat na odpuštění hříchů.

Písmo o tom praví: Žalmy 51:19  Oběť Bohu je zkroušený duch. Bože, ty nepohrdneš zkroušeným a pokořeným srdcem.
Zkroušené a pokořené srdce je důsledkem pochopení svého špatného jednání. Bůh takovým odpouští, pozvedá je a pomáhá.

I když jsem se v životě dlouho snažil své špatné jednání omlouvat a nacházet příčinu v něčem, nebo někom jiném, věděl jsem, že jsem jednal zle. Že jsem špatný člověk. Mohl bych tedy říct, že jsem byl hříšný člověk, ovšem pokud bych věděl, co hřích je. Mnoho těch, kteří se necítí špatnými lidmi, protože nedělali tak zlé věci jako například já, mohou tedy říci, že nejsou hříšníky, nebo hříšnými lidmi. Opět platí, že to mohou o sobě říct pouze proto, že neví, co vlastně hřích je a co způsobil.

Hříchem nazýváme mnoho špatných věcí a jednání, které jako lidé děláme. Co je však tím spouštěčem, tím původcem hříchu, nebo tím stavebním kamenem hříchu, na který se pak nabalují další a další špatnosti v životě člověka? Co je tím prvním kamenem, který strhává celou kamennou lavinu? Sesuv, který se na nás valí a dál nás kamenuje a pronásleduje?

Je to nevíra. Nevíra Bohu a v Boha. Na této nevíře staví hřích. Tato nevíra je jeho původcem, jeho živnou půdou, ve které se rodí a stojí za vším zlem, které nás potkává a především, které dál pro nás připravuje. Je v člověku od počátku stvoření. Od prvního projevu nevíry a nedůvěry ve svého Stvořitele. Od prvního odmítnutí Božího slova Adamem a Evou, které hříchu dalo život a vzrůst na zemi. S důsledky se potýkáme stále. Je původcem smrti a odloučení od Boha, které je navěky.
Odmítnutí Boha člověkem je hlavní hřích, který na sebe pak navaluje další a další a další hříchy.
Mnozí říkají, já věřím v Boha, ale žijí v hříchu. Jsou i dokonce takoví, kteří říkají, já věřím v Ježíše Krista a není jim odpuštěno.

Je mnoho způsobů, jak se projevuje nevíra. Vyjmenuji několik z nich.

1. Lidé nevěřili, že Bůh existuje. Natož Ježíš Kristus jako Syn Boží.
2. Lidé věří, že Bůh existuje, ale to je všechno. Je pro ně důležitější si užívat a mít starosti tohoto světa. Bůh je pro ně někdo hodně vzdálený, kterého neznají, ale uctívají přes obřady, sochy apod.
3. Lidé věří v Boha i Ježíše, ale nejsou ochotni poslechnout jeho slovo.

Je to, jako když je na stole sklenice s jedem. Je na ní nápis: Smrtelně jedovaté, nepij to! Někdo si řekne, tomu nevěřím, to vypadá jako čaj a vypije to. Jiný si řekne, no musím být opatrný, když to je jed, nesmím toho vypít mnoho. Málo mne přece nezabije. Vezme to a vypije to po troškách. Další si říká, asi je to pravda, že bych to neměl pít, ale radši zemřít, než mít žízeň. Vezme si a vypije. Všichni zemřou. Proč? Protože nevěřili.
Teď si možná říkáš, ale ten třetí uvěřil, i když vypil.
Musím tě zklamat, neměl víru. Neměl víru na to, že ho Kristus nenechá žíznit, když se nenapije. A o tomto to je nejvíce. Nevíra v Boha. Možná věříme v Boha, ale nevěříme Bohu. Možná věříme v Krista, ale nevěříme Kristu. V tom je hřích.
Pokud Bůh řekl, nesesmilníš, tak nestačí říct, já věřím, že Bůh existuje. Je potřeba nesesmilnit, jinak přivedu na svět děti, které se budou trápit tím, že neznají otce, že žijí v neúplné rodině apod. Když Bůh řekne, nepokradeš, nestačí říct, já vím, že to Bůh řekl a dál krást. Pokud by lidé naslouchali Bohu a činili to, co Bůh říká, nebyly by spory mezi politiky a vládci světa, nebyly by úkladné vraždy pro peníze, moc, nebo ze žárlivosti. Nebyl by důvod pro ně. Mám pokračovat? Asi by to bylo na hodně dlouho. Asi bychom došli až ke svým, hříchům.

Svět by, byl jiný, ale není. Lidé jsou trápeni skrze hříchy své i hříchy jiných.

Hřích má ještě jednu velkou moc. Dokáže vytvořit dojem, že když si vytvořím pravidla a zákony, kterými hřích bude usvědčen a odsouzen, že se ho zbavíme. To není pravda. Zákony a pravidla nás ještě více usvědčují z toho, že jsem hříšný, ale nepomohou mi z toho. Nikomu nepomohly se hříšnosti zbavit. Tak si mylně myslím, že jich potřebuji ještě více, ale ještě více se ukáže, jak je nejsem schopen dodržet. Žádný zákon nemůže změnit mé srdce. Uvedu příklad.
Mohu být ženatý, vdaná a přitom v srdci začít milovat někoho jiného, toužit po někom jiném. A je to. Co s tím nadělá nějaký zákon, nebo pravidlo. Jen mi ukáže, že to není správné a zanechá mne ve zmatku a chaosu, protože nevím, co s tím.
I my jsme podobní ve vztahu k Bohu.

Pokud něco nevím, neuvědomuji si to, nemohu s tím ani jednat. Žiji v nevědomosti. Abych mohl začít s hříchem něco dělat, potřebuji si uvědomit, že i já jsme hříšný, i když jsem nekradl a tolik jsem zase nelhal. Jsem hříšný především pro svou nevíru a nedůvěru v Boha. Nevíru v Krista, který přichází nám pomoci zbavit se tohoto otroctví, do kterého jsme my lidé byli uvedeni.  O tom však příště.

V minulých zamyšleních jsem zmínil dva důležité pojmy. Spasení a hřích. Tak jako každé jiné slovo si můžeme i tato různě vykládat a samotný výklad pak také různě chápat. I v Písmu se o spáse a hříchu mluví v několika rovinách. Dnes se zastavme u spasení.

Spasení, jiným slovem záchrana, se používá při záchraně od něčeho. Zachránil mne před utopením, bankrotem, smrtí, hloupým rozhodnutím. Zachránil mne z bahna, ve kterém jsem žil, od hladu, lékaři mi zachránili zdraví apod. Tedy spasení jako pomoc z něčeho ven. Další význam může znít také obráceně. Tedy pokud jsem z něčeho, nebo od něčeho zachráněn, pak se má situace mění a já jsem zachráněn pro něco lepšího, než v čem jsem byl. Tedy zachráněn pro něco, nebo pro někoho.

Pro mne to je záchrana z marnosti a bludného kruhu života v tomto světě, do dokonalosti, poznání smyslu mého života.

Byl jsem s dvěma mladými lidmi. Oba nebyli schopni si prokazovat lásku, ale především ji přijímat jeden od druhého, protože byli mnohokrát předtím zklamaní z různých vztahů. Vždy šli s upřímností a rozhodnutím milovat a očekávali to i od druhého. Byli však zklamaní a cítili se oklamaní nejen tím druhým, ale také sebou samými, když zjistili, že nejsou sami schopni dokonale milovat. Tak to není jen mezi mužem a ženou, ale mezi přáteli, spolupracovníky, prostě mezi lidmi, protože nejsme schopni být dokonale upřímní, čestní, věrní, pravdiví… Mladí lidé touží po těchto věcech, hledají pravdu, čestnost, smysl, ale nachází jen zmatek a sobectví. Objevují ho v jiných, ale i v sobě. Pak jsou zklamaní. Buď se uzavřou do sebe, nebo dělají revoluci, aby něco změnili, aby se nakonec přizpůsobili běhu tohoto světa. Někde uvnitř však zůstalo malé zrnko touhy po této dokonalé lásce a pravdě.

Spasení pro mne je vytažení z tohoto světa a setkání se s opravdovou láskou, pravdou a přijetím, bez podmínek. Setkáním se a přijetím něčeho, co tento svět potřebuje, ale nemůže to získat. Spasení je když to zrnko touhy najde naplnění. Bůh do nás vložil touhu po něm, abychom ho hledali. Hledáme různě, na různých místech, u různých lidí a věcí, v různých náboženstvích a filosofiích. Chodíme, zjišťujeme a nenacházíme. Spasení je nalezení a setkání se s Bohem. Návrat tam, kam patříme. K němu domů. Tam nacházíme vše, po čem jsme toužili, ale nemohli jsme to najít ani v sobě, ani u druhých. I to je však milost a dar Boha, který nás k tomu naplnění přivádí, aby nás zachránil – spasil od tohoto pomíjivého a nedokonalého světa pro jeho věčný domov.

Použiji slova J.A. Komenského z jeho Labyrintu světa a ráje srdce, abych takový návrat a přivítání Boží aspoň trochu názorně popsal.

„Vítej, vítej, můj synu a bratře milý!“ A když to řekl, přívětivě mne objal a políbil. Z toho mne prostoupila jakási přelíbezná vůně a byl jsem prodchnut nevypravitelnou radostí. Že mi až slzy tekly z očí. Ani jsem nevěděl, co mám říci na tak nenadálé přivítání, a tak jsem si jen zhluboka povzdech a vzhlédl k němu pokornýma očima. Když viděl, jak jsem samou radostí celý předěšený, promluvil ke mně takto dále: „ Kde jsi byl, synu můj? Kdes byl tak dlouho? Kudys chodil? Co jsi hledal ve světě? Potěšení? Kde jsi měl hledat jinde než v Bohu? A kde jinde Boha než v jeho chrámu? A jaký je chrám Boha živého? Copak to není chrám živý, který si pro sebe sám připravil, tvé vlastní srdce? Díval jsem se, můj synu, jak jsi bloudil, ale už jsem se na to nechtěl dívat dále, přivedl jsem tě k sobě a uvedl tě do sebe sama. Toto místo jsem si zvolil za palác, kde budu přebývat, a chceš-li tu bydlet se mnou, nalezneš zde, co jsi marně hledal ve světě: pokoj, útěchu, slávu a hojnost všeho. A slibuji ti, synu můj, že nebudeš zklamán tak, jako tam.“

Toto je pro mne spasení, ale Komenský pokračuje:

Když jsem slyšel tu řeč a pochopil jsem, že je to můj Spasitel (Zachránce) Ježíš Kristus, o němž jsem už dříve ve světě něco zběžně slyšel, s velkým potěšením a naprostou důvěrou (ne jako ve světě, s obavami a pochybováním), jsem sepjal ruce, vztáhl je k němu a řekl jsem: „Zde jsem, Pane můj, Ježíši! Vezmi si mne, chci být tvůj a zůstat na věky. Mluv ke svému služebníku a dej, ať poslouchám: řekni mi, co chceš, a dej, ať v tom najdu zalíbení, ulož mi, co se ti líbí, a dej, ať to unesu, obrať mne, k čemu chceš, a dej, ať na to stačím, poruč, co chceš, a co poroučíš, dej, ať se já stanu ničím, abys byl ty sám vším.

„Přijímám to od tebe, synu můj,“ řekl mi.“Stůj na tom, buď, nazývej se a zůstávej mým vlastním. Byl jsi sice můj a jsi od věčnosti, ale dříve jsi to nevěděl. Já jsem pro tebe to potěšení, do kterého tě uvedu nyní, připravoval již dávno, ale tys tomu nerozuměl. Vedl jsem tě k sobě podivnými cestami a oklikami, tys to ale nevěděl, nechápal jsi, co tím já, vůdce všech svých vyvolených zamýšlím, ani jsi nepoznal mé dílo, které se na tobě dělo. Ale vždy jsem byl s tebou a oklikami jsem tě po nějakou dobu vodil jen proto, abych tě k sobě nakonec uvedl blíže. Svět, tvoji průvodci, ani Šalamoun tě nemohli ničemu naučit, ničím obohatit, ničím nasytit, ničím uspokojit žádost tvého srdce, neboť neměli to, co jsi hledal. Ale já tě naučím všemu, já tě obohatím, já nasytím.“

Spasení je z Boží milosti záchrana z vlivu, moci a závislosti na tomto hříchem pokřiveném světě k věčné radosti a pokoji v životě s Kristem.

Co je to vlastně hřích, z jehož moci nás Bůh skrze Krista zachránil?
To si povíme příště.

Ta nejjednodušší odpověď by byla přímo jeho slovy:  „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Evangelium Jana 14. kapitola)

Zkusme však otázku přehodit: „Když ne Kristus, tak kdo?“ Našel by se někdo, skrze koho můžeme mít volný přístup k Bohu?

Minule jsem psal o tom, že Kristus je plně člověkem a také plně Bohem. Také jsme si prokázali, že musíme Krista brát buď jako Boha, nebo naopak jako blázna a to se vším všudy. Lidé, vedci a učenci jako byl  náš Komenský a Hus, jako byl  J.Kepler (zákon pohybu planet), B.Pascal (filosof, matematik, fyzik – pascalův zákon – hydromechanika je po něm označena značka tlaku Pa), Albert Einstein a jako jsou  Artur Schwalow (Nobelova cena za výzkum v laserové spektroskopii, Eugene Cerman (astronaut, velitel Apolla 17-poslední let na měsíc) a mnoho dalších a dalších nikdy nepřipustili, že by Kristus nebyl Bohem a Bible nebyla inspirovaná Duchem svatým. Naopak jejich víra je oslavou Kristova Božství, jeho moci, slávy a lásky. Nikdo z nich nepochyboval o pravdivosti slov Bible.

Nic to nemění na otázce proč Kristus a ne někdo jiný. Proč On je tou jedinou cestou, skrze kterou můžeme přijít k Bohu Otci. Proč to nemůže být někdo jiný, nějaký mučedník, nějaký člověk, který dal celý svůj život Bohu, nebo proč nás k němu nemůže přivést nějaká oběť, nebo zasvěcený obřad apod.

Cílem víry a naděje v Krista je věčný život s Bohem v jeho Božím království. Boží království není jako světské království, tam není místo pro hřích, pro špatnost. Tam nebude pláč a soužení, ani nemoc a bolest. To, že to tak nebude, je zajištěno tím, že tam nemůže být nic hříšného. Ani náznak nějakého hříšného jednání, nebo myšlení.  Původcem všech zlých věcí v našich životech a ve světě je právě hřích a naše hříšnost. Pokud se jí nezbavíme, nemůžeme tam vejít. Jinak by Boží království přestalo být Božím královstvím, ale bylo by opět pouze světem, ve kterém žijeme nyní.

Hřích přinesl do našich životů nejen zlé věci, ale především smrt. Problém je v tom, že smrt jako taková neřeší můj hřích, který zůstává přilepený k duši. Je to pouze důsledek hříchu. Naše duše pošpiněná hříchem nemůže do Božího království, aniž by do něho nezanesla hříšnost. Jediný způsob jak se zbavit hříchu je smazat ho, odpustit, aby na ni, na duši nezůstal.  Žádný člověk nemůže vzít na sebe vinu za jiné. Nese totiž svou, za kterou umírá. Nemůže se proto obětovat a tím smýt viny jiných. Sám si není schopen poradit se svou.

Bůh na to, z lásky k člověku myslel a předem to připravil:

Jan 3:16 „Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Minule jsme hovořili o tom, že Ježíš je plně Bohem, tedy v něm Bůh sám přichází na svět, aby se obětoval, jako jediný čistý, bez viny a hříchu, za lidstvo. Aby smazal hřích-vinu z lidské duše. Když se podíváte na různá náboženství, uvidíte, jak všichni ti bůžkové a různé mocnosti a síly touží pouze po tom, aby lidé něco obětovali jim a nejlépe sami sebe.

Bůh sám se však dává za oběť lidem, aby je – své děti mohl přivést zpátky do vztahu s ním, dát jim věčný život v jeho království.

Jan 3:17 Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze něj zachráněn.

Záchrana přichází skrze to, že on – Ježíš, Syn Boží vzal ve smrti na kříži veškerou nepravost na sebe. Jako by soudce, který podle zákona odsoudil obžalovaného, protože neměl jinou možnost, po rozsudku vstal a řekl: „Protože nechci z lásky k němu, aby na něm byl rozsudek vykonán, nechám ten rozsudek vykonat na svém synu-na své krvi“.
Pokud jsem tím obžalovaným, mám tři možnosti. Buď si řeknu to je nesmysl, tomu nevěřím a nepřijmu tu oběť soudce, další možnost je, že uvěřím, ale řeknu si „to přece nejde, to si musím odpykat sám „ a opět nepřijmu to, co soudce udělal.
Tou třetí a nejlepší možností je přijmout tuto oběť soudce a být mu vděčný. Být očištěn, tedy ospravedlněn a přitom, nebýt potrestaný.

Pak se Syn Ježíš Kristus stává naším obhájcem. Který nás obhajuje a ukazuje na to, že ten trest byl vykonaný již dávno na něm. Má to však jeden háček. Musíme si ho jako obhájce vybrat. Žádný jiný obhájce nevezme naše viny na sebe, ani se nenechá za naše prohřešky ukřižovat tak, jak to udělal Ježíš. A vybíráme si ho vírou.

Jan 15:18 Kdo v něho věří, není souzen, kdo však nevěří, již je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jediného Syna Božího.

 Proto je Kristus jedinou cestou k Bohu Otci a do jeho království.

A proto Kristus a ne někdo jiný.

Projel jsem mnoho měst jak v Čechách, na Slovensku, tak také v ostatní části Evropy.  Rád se procházím jejich bulváry, ulicemi i uličkami. Každá z nich nese jméno. Mnohem více jmen mi nic neříkalo, dokonce ani místním, když jsem se jich ptal na to, či ono jméno. Zpětně, když jsem nad tím přemýšlel, uvědomil jsem si, že jsem nikde nenarazil na nejznámější jméno na světě. Na jméno Ježíš Kristus. Je tak známe, že miliony lidí na světě, nevyjímaje Čechy, toto jméno používají jako projev překvapení, údivu, obav apod. (…ježišmaria, co se to stalo, … pro kristapána, to není možné…., …)
Je to náhoda, že jsem nenašel po něm pojmenovanou žádnou ulici, nebo to bylo z bázně, že nedokázali lidé dát žádné ulici jeho jméno?
Kdo to tedy byl, nebo spíše kdo je Ježíš Kristus?
Odpověď najdeme ve dvou pohledech na Ježíše Krista.

Tím prvním je pohled na člověka Ježíše. Ježíše, který se narodil, žil dětský život se svou rodinou, učil se, vyučil se, sloužil lidem, zemřel. Tím druhým je pohled na Boha Ježíše Krista. Byl počat Duchem svatým, narodil se z panny, konal zázraky, vstal z mrtvých, byl vzat do nebe. Je po pravici Boží.

Ježíš člověk byl známý po celém tehdejším Judsku a okolí. Jsou o něm zmínky i v jiných spisech, než v Bibli. Nebylo nemožné si historicky nevšimnout člověka, který uzdravoval zástupy, krmil hladové po tisících jenom několika kousky chleba a ryb a který tím, co říkal, poštval proti sobě tehdejší židovské vedení. Jeho uvěznění, odsouzení a poprava na kříži, byla událostí, o které se mluvilo po celém Judsku a následně zasahovala i do historie Římského impéria.  Ježíš byl historickou postavou své doby.

Byl člověkem a choval se jako člověk. V Bibli můžeme číst, že se dokázal radovat, ale také hněvat, byl velmi aktivní, ale také unavený. Jedl, pil, spal. Byl plný soucitu. Byl synem matky a bratrem pokrevním sourozencům. Měl smrtelné tělo, které mohlo být kdykoli zraněné, ze kterého tekla krev. Umřel.

S tím, že Ježíš je historickou postavou nikdo nemůže nic dělat. To je dnes prokázané, ale co s tím, že Ježíš Kristus je Bůh. Dá se to nějak prokázat?  I když v konečné fázi jde o víru v Ježíše jako Boha, je mnoho faktů, které to mohou podepřít.

1. Několik staletí před jeho narozením se o jeho příchodu zmiňují proroctví v Bibli. Zmiňují jeho narození z panny a události, které se kolem toho budou dít. Jeho odsouzení a způsob smrti. Jeho vzkříšení. Pokud se proroctví naplnilo v tom viditelném a prokazatelném – tedy jeho narození, místo narození, čas narození, jeho život v Egyptě, služba v Galilei, zrada a výše odměny za zradu, pověšení mezi zločince, ukřižování…, pak není důvod nevěřit i ostatním tvrzením z proroctví o jeho Božství – jeho početí Duchem svatým a narození z panny a vzkříšení z mrtvých.
2. Za svého života prokazoval své Božství mnoha zázraky. Sám o tom řekl: „… proč mně, kterého Otec posvětil a poslal na svět, říkáte: ‚Rouháš se,‘ protože jsem řekl: ‚Jsem Boží Syn‘?  Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! Jestliže je však činím, a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a dále poznávali, že Otec je ve mně a já v Otci.“ Toto říká v desáté kapitole Evangelia Jana.
3. Jeho vyjádření samotného o sobě: „Já a Otec (tedy Bůh) jsme jedno!
4. Po jeho vzkříšení se ukazoval po čtyřicet dnů jeho učedníkům.
5. Jeho na nebe vzetí vidělo téměř pět set lidí.

Tvrzení, že Ježíš byl blázen, který ze sebe udělal Boha a mučedníka, neobstojí. Jak by mohli do dnešních dnů citovat jeho slova učenci všech dob, vědci, učitelé, státníci. Vždyť pak i „náš“ Komenský by se musel počítat za blázna, který věřil bláznu.
Nejde ani o filosofii. Ježíš Kristus se nestal filosofickým pojmem, protože v jeho Jménu se nejen po celá staletí otvíralo mnoho sirotčinců, domovů pro seniory, nemocnic, škol všeho druhu, ale také se dělo a děje mnoho zázraků v uzdravení, vzkříšení, proměn životů a charakterů. Ježíš Kristus není filosofií, ale životem. Praktickým životem, který dokazuje, že on je stále živým Bohem, kterému jde o nás, tak jak mu šlo o lidi v době, kdy byl na zemi v lidském těle.

Ježíš je jak cele člověkem, který proto zná a chápe lidské životy i s jeho trápením i radostmi, pokušeními. Je však také plně Bohem,  který je lidem stále nablízku a čeká, až se k němu obrátíme – uvěříme.

Co myslíte, existuje Bůh? To byla otázka jedné ankety mezi lidmi na ulici.
A co si myslíte vy, jaká byla nejčastější odpověd?
Nebudu vás napínat. Tou nejčastější odpovědí byla věta: „ V Boha nevěřím, ale něco nad námi určitě je“. Vnímáme, že musí být něco více.
Vnímáme, že svět nevznikl jen tak samovolným vývojem.
Vnímáme, že nejsme na zemi jen tak pro nic, za nic.
Vnímáme, že bez vyššího cíle, než být jen součástí potravinového řetězce, vlastně nemá život smysl. Vnímáme, že jsme puzeni k tomu, abychom ten smysl hledali. Tak ho hledáme. Hledáme ho v něčem. Nebo spíše v lecčems.
(Někdy tomu říkáme, že hledáme pravdu.)
Jsme schopni ho hledat ve stromech, v přírodě. Jsme schopni ho hledat v nějaké energii, jsme schopni ho hledat v dobru a zlu, jsme schopni ho hledat ve vesmíru, jsme schopni ho hledat sami v sobě. Jen jednomu se vyhýbáme. Hledat ho v Bohu.

Pokud najdeme smysl života člověka, zjistíme také, jak a proč vznikl život a celý vesmír se vším, co v něm je. Někdo hledá to „něco“, co je nad námi, v přírodě. Říká si: „To příroda se vší flórou a faunou panuje, je příčinou veškerého vývoje na zemi a jednou vše člověku vrátí, co proti ní dělá, protože je její součástí a pochází z ní“. Co je však ta příroda, která panuje a je původcem života? Je to mravenec v lese, který organizuje a přemýšlí o tom, jak se má dál vyvíjet svět, člověk, mé já? Jsou to stromy, které se rozhodnout, že se musí rozmnožit do nejrůznějších druhů? Je to buňka, která začne přemýšlet o tom co je dobré a co zlé. Když to pak zjistí, tak se nakonec rozhodne stát tou zlou buňkou?  Nakonec zjistíme, ať přikládáme přírodě větší či menší vliv, že i ona se neobejde bez onoho „něčeho“, co je nad ní a řídí ji. Co ji dalo prvotní impuls k životu a vývoji. Pokud se něco stane, říkáme: „To matka příroda“. Ani si při tom neuvědomujeme, že mluvíme o osobě, o někom, kdo má vlastní vůli, city, tvořivou moc. Mluvíme tím o osobě, která to vše řídí a o všem rozhoduje. Copak životadárný déšť a vítr přemýšlí, kde vytvoří poušť a kde prales? Kde zavlaží půdu a přinesou čerstvý vzduch?

Jiní říkají, to je energie, která dává život. Je ve všem a ona rozhoduje. Pokud je v rovnováze, pak je vše v pořádku, pokud není, je zle. Podobně mluvíme o různých proudech života jako o tom, to je to „něco“ nad námi. Ale opět platí, že pokud energie tvoří a rozhoduje o tom, co je dobré a zlé, pak má také vlastnosti bytosti. Byť bytosti duchovní, ale bytosti, tak jako „matka“ příroda.

Ti, kteří se zbývají energetickými proudy (vlnami, čakry…), budou namítat, že to jsou oni, kdo směřují a uvolňují tuto energii správným směrem v životě lidí, zvířat a přírody. Pak se tedy oni sami stávají tím „něčím“ nad námi. Jen škoda, že i oni jsou smrtelní a tak jejich“údajná“ moc uvolňovat zdroj dobra a zla je omezená. Protože jak by chtěli „být tím něčím“ nad námi, když jím nejsou ani nad sebou? Nakonec tak či onak musíme přijít (a to i bez víry) k tomu, že to něco musí být bytostí, nebo aspoň někým, kdo má tyto vlastnosti, vlastní vůli, tvořivost, cit a také absolutní moc.

Myslím, že právě toto poznání vede některé k tomu, aby se zabývali tím, že tím „něčím“ je mimozemská civilizace, která nám údajně vládne z vesmíru.

Je úžasné, jaké kombinace dokáže člověk vytvořit a uvěřit jim, jen aby nepřipustil tu nejlogičtější a nejjednodušší možnost. Existenci Boha. Je to možná tím, že Bůh není někdo, ale konkrétní osoba. Byť je Duch, má nejen svou vůli, cit, myšlení, ale především ve svých rukách konečné právo a spravedlnost a soud. Vědomí Boží existence nás vede pod jeho autoritu a poslušnost, protože Bůh určuje to, co je správné a co ne.

Pokud hovořím jen o “něčem“ nad námi, mám stále svobodu a mohu si sám rozhodovat o tom, co je pro mne dobré a co zlé. Pokud přiznám Boží existenci a jeho stvořitelskou moc, pak jsem o toto právo určení přišel. Bůh to již rozhodl a rozhoduje. Pak by vyšlo najevo, že možná mé „dobře“ je v očích Boha zlo a musel bych s tím jednat. Proto je pro mnohé lepší „něco“ a „někdo“, než otevřeně přiznat Boží existenci. To vše probíhá uvnitř nás, v našem podvědomí, v srdci. Je to ta odvěká vzpoura proti Bohu. Na venek se dostane již jen jako to „NĚCO“ nad námi. Něco, nebo někdo je vlastně nic, protože je to neuchopitelné. Pokud něco nepojmenuji, nemohu to ani uchopit. A to nám vyhovuje. Tak jsme bohy sami sobě.

Pokud se však rozhodnu přijmout a pojmenovat to“něco“ Bohem – Hospodinem, pak zjistím, že Bůh je skutečnou osobností, která má nejen všechny vlastnosti osoby, ale především ve svém milosrdenství a milosti nás chce přijmout zpět za své děti. Zjistíme, že nás volá do osobního vztahu Boha Otce a jeho milovaných dětí. Pak začneme chápat smysl našeho života, proč tu jsme a kam směřujeme – k věčnému a živému vztahu s Bohem Otcem.

Slyšel jsem vyprávět příběh o obráceném šéfu jedné z mafií v Kyjevě. Když uvěřil byl nejspokojenějším člověkem na světě. Dělal dál šéfa mafie, nechal vybírat výpalné, vlastnil a chodil do veřejných domů… a při tom všem se radoval, že je spasený. Nějak mu zapomněli říct, že toho všeho se musí vzdát. Že se to neslučuje být dál mafiánem a zároveň se radovat, že jsem spasený a jdu do Božího hrálovství. Prostě obojí nejde.
Nebo snad ano? Co myslíte?

Galatským 5: 19-21Skutky těla jsou zřejmé, jsou to cizoložstvo, smilstvo, nečistota, bezuzdnost, modloslužba, čarování, nepřátelství, svár, žárlivost, hněvy, soupeření, rozdělení, sekty,
závisti, vraždy, opilství, hýření a podobné věci. To vám předpovídám, jak jsem již dříve řekl, že ti, kdo takové věci dělají, neobdrží dědičně Boží království.

Hodně jsem psal o ovoci Ducha. Co však ovoce těla? Mnoho křesťanů se mylně domnívá, že se změní, až když se dostanou do Božího království. Někde mezi tím, co zemřou a tím, než budou stát před Pánem. Nejsem si jistý, že to stihneme. Nepíši to jen já, ale i Pavel:
Galatským 6:7-11  Nemylte se, Bohu se nikdo nebude vysmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své tělo, z těla sklidí zkázu; kdo zasévá pro Ducha, z Ducha sklidí život věčný. V činění dobra neochabujme; nezemdlíme-li, budeme ve svůj čas žnout. Tak tedy dokud máme čas, čiňme dobro všem, zvláště však těm, kteří patří do rodiny víry. Pohleďte, jak velkými písmeny jsem vám napsal vlastní rukou!

Ano nemylme se. Pavel v dopise Galatským neoslovuje nevěřící, ale věřící. Nás. Jsou sice mnohá pokušení a trápení, která odejdou s naším tělem a nové tělo nás trápit a pokoušet nebude, ale to, co Pavel popisuje jako ovoce těla, není jen o fyzickém těle, ale o duši. Ta nezemře s naším současným tělem, ale bude stát před Pánem.
Jaká to bude duše? Svárlivá, neodpouštějící, nepřátelská, smrt přející… Taková skutečně nemůže vejít do Božího království. Není napsané, že dostaneme novou duši, ale jen nové tělo. Ducha jsme již dostali, ale necháváme ho v nás pracovat. Podvolujeme se mu?
Nebo jsme jako tem mafián? Uráží tě to?
Pak si prober všechny tvé sourozence v Kristu. Kolik jich prostě „nemusíš“? Kolik ti jich nejde pod nos? S kolika se nechceš setkat? Ale v Božím království se snimi setkáš. Možná si říkáš: ale to budou proměnění. Co když však je to o tobě? Co když ty potřebuješ proměnit? Možná i on, ale především je to o nás samotných. O mně, o tobě. Kde se ta proměna stane? Proměna naší duše.
Kdyby to fungovalo, že se to stane mezi naší smrtí a tím, až staneme před Pánem, pak by nemusela být napsaná minimálně polovina Písma. Mnoho pasáží Nového zákona by bylo vynechaných a my mohli žít jako ten mafián. Žít dál svůj život po svém a těšit se ze spasení.
Ale nemylme se, tak to není.

Židům 12:1  Proto i my, majíce kolem sebe tak veliký oblak svědků, odložme veškerou zátěž a hřích snadno nás ovíjející a s vytrvalostí běžme závod, který je před námi,
Jakubův 1:21  Proto odložte veškerou nečistotu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc zachránit vaše duše.
1 Petrův 1:22  Když jste poslušností pravdy skrze Ducha očistili své duše k bratrské lásce bez přetvářky, vroucně se navzájem milujte z čistého srdce.

Malá rada na konec pro nás všechny: David přikazoval své duši, aby milovala Hospodina. Mnozí to také tak dělají. Můžeme to však přenést i na naše sourozence a dokonce i na naše nepřátele. Naučme se přikakzovat své duši, aby milovala i ty, které nemusí, ve jménu Ježíše.

Včera večer při cestě z Galanty jsem přemýšlel o námětu na zamyšlení. Věděl  jsem naprosto přesně o čem budu psát  a jak o tom budu psát. Večer jsem přijel unavený, tak jsem to nechal na ráno. A ráno jsem si nemohl vzpomenout, jaké jsem měl připravené téma. Přemýšlel jsem o tom celou cestu na poradu z Pezinku do Bratislavy. A nic. Napadaly mne další témata, ale na to ze včerejška jsme si nemohl vzpomenout.
Až teď, když jsme se vrátili, jsem si uvědomil, že si chci pořídit do auta tužku a blok, který bude přichycený na přístrojové desce, abych si mohl zapsat to, co mne napadne. Často mne za jízdy přicházejí slova k písním. Než však dojedu domů, už jsou pryč.
No a v té chvíli jsem si vzpomněl na to zapomenuté téma. Zapomnětlivost.
Jak rychle zapomínáme. Pokud chceme z našeho domu jet směrem na Bratislavu, musíte projet kolem Kauflandu. Ještě na podzim tam nestál. Před několika dny ho slavnostně otevřeli.
Kdo si však pamatuje, jak to místo vypadalo před tím, než tam Kaufland postavili. Málo kdo si teď na to vzpomene a to se stavěl jen tři nebo čtyři měsíce. Co za rok, za dva. Jen několik jednotlivců si to místo připomenou. Většinou ti, kteří byli s tím místem nějak ve svém životě spojeni. Ostatní rychle zapomenou. A za dvacet roků?

Jakub píše:Jakubův 1:23 -24 Neboť je-li někdo posluchačem slova, a ne tím, kdo je činí, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svou přirozenou tvář; podíval se totiž na sebe a odešel, a hned zapomněl, jaký byl….
Velmi rychle dokážeme zapomenout nato, jak jsme získali spasení. Na to, že víru v Krista jsme nikde nekoupili, ani jsme si ji nikde a ničím nezasloužili, ale přišla do našeho srdce z nesmírné milosti Boží. Zapomněli jsme na to, že není nic v našich životech, co by stálo za to, že by nás  Bůh proto  zachránil. Přesto to  Kristus udělal. Nějak jsme zapomněli na radost, kterou jsme měli z toho, že je to On, kdo nás dostává ze zdola nahoru, kdo mnění naše myšlení, charakter a celý náš život. Zapomněli jsme na to, jak jsme byli zaplaveni jeho láskou, když jsme vyslovovali jeho jméno Ježíš.
Je tak snadné zapomenou, když přijdou starosti, všednost každodennícho (byť křesťanského) života, nemoce, protivenství,…
Zapomeneme na to stejně rychle, jako lidé zapomněli na obraz místa před stavbou Kauflandu.
Přesto v nás zůstává učení o milosrdenství, svatosti, poslušnosti. Ale nejde to, tak se začneme obracet na příkazy, úkony, tradice v naději, že nás z toho dostanou, že skrze ně budem milosrdnější, laskavější, dobrotivější, svatější… Dokonce se začneme na tento obraz spoléhat a ještě více se učit o Bohu a Kristu.
I tak ale vnímame, že nám stále něco chybí.
Náš Pán o tom hovoří ve Zjevení: Zjevení Janovo 2:3  Máš vytrvalost a snášel jsi těžkosti pro mé jméno, a nezemdlel jsi.
Ale to mám proti tobě, že jsi opustil svou první lásku. Rozpomeň se, odkud jsi spadl, učiň pokání a začni jednat jako dřív!
Jakub pokračuje: 25  Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, kdo se nestane zapomnětlivým posluchačem, nýbrž činitelem skutku, ten bude blahoslavený ve svém jednání.

Vzpomeňme si na to, co pro nás Ježíš udělal  a jak nás to přemohlo natolik, že jsme byli ochotni pro něj všeho. A dnes?
Po letech. Kde je naše ochota?
Nejlepším připomínámím je neustálý život z Boží milosti. Pokud se navrátíme pod tuto milost, navrátí se nám opět skutečný obraz Krista a jeho odraz na nás. Nepřemýšej stále o tom, jestli si něco od Boha zasloužíš, nebo ne. Jestli tě chce potrestat, nebo ne. Prostě se schovej a žij pod jeho milostí. Milost neoceňuje zásluchy, ale přikrývá a dopolňuje nedokonalost.
Užívej si to a nebudeš muset se rozpomínat, protože to budeš mít stále.

Přemýšlel jsem o tom, zda pro tygry, kteří se  narodili v kleci, je klec vězením, nebo ji mají za domov. Došel jsem k tomu, že i když nikdy nepoznali volnost pohybu v jejich přirozeném prostředí, určitě někde uvnitř mají stálé nastavení k životu na svobodě, v pralese v Indii, v Africe, nebo v sibiřských lesích. Ať chtějí, nebo ne, jsou to dravci  a velcí lovci. Klec na tom nic nezmění, i když ji mají od narození. Asi nesní o pralese, protože ho nikdy neviděli, ale touhu po svobdě určitě mají. Někteří hodně hluboko uvnitř, protože je schovaná za pohodlím krmení, bezpečí a spánku.  Ale věřím, že je tam.

I lidé jsou stvořeni k obrazu Božímu, tedy ke svobodě. Svoboda však sebou přináší také odpovědnost. Odpovědnost za svůj život, odpovědnost jak se svobodou zacházím. Mnozí ji zahodí hned potom, co ji od Krista získají.
Skrze hřích jsme jako ti tygři v kleci. A také jsme se narodili do takové klece. Prostě pro porušenost stvoření, která přišla skrze Adama a Evu, se každý z nás rodí do klece. Máme ji za domov. V podstatě ani nevíme, že může být jiný svět, než ten v kleci. Proto nám to připadá normální a říkáme, že jsme svobodní. Jsme svoboní v kleci. Přesto uvnitř stále máme touhu po té Boží svobodě. Hledáme ji všude. I v jiných klecích. Někdy se dostaneme do větší a myslíme si, že ji již máme, ale opět časem narazíme na mříže. Tak jsme v kleci a myslíme si, že to tak má být. Ale někde uvnitř…
Křesťané by měli být těmi, kteří jsou vzorem života ve svobodě.
Škoda jen, že se občas stává, že nedokáží uchopit odpovědnost, kterou sebou svoboda nese: Galatským 5:13  Byli jste přece povoláni do svobody, bratři. Jen aby se vám ta svoboda nestala záminkou pro tělo. Vy však skrze lásku služte jedni druhým.
Naše svoboda by nás měla přivádět k lásce k druhých. Věšinou narazíme proto, že více vyhrává tělesná – sobecká láska, která nás vrací do otroctví naší klece. Mříže této klece se jmenují JÁ.
Říkáme, že jsme ve jménu Ježíše svobodní, ale bojujeme stále za své sobecké zájmy, za své tělesné zájmy.
Svoboda je především v tom, že nemusím myslet na sebe, ale na to, co je Boží. Pokud mi nejde o sebe, stanu se svobodným sám od sebe, od té nejpevnější klece, ve které se nacházíme.  To je první předpoklad k radosti z Božích nařízeních. Je to počátek toho, že Bůh nám je vepíše nejen do srdce, ale také do našich myslí. Židům 10:16  ‚Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po těch dnech, praví Pán: budu dávat své zákony do jejich srdce a napíši je do jejich mysli,‘
Taková svoboda je viditelná, vonící na dálku, chutná druhým a je vzorem.
Přeji nám všem, abychom lidem kolem nás chutnali a voněli touto svobodou.

Několik málo kilometrů za Sencem můžete najít tygří „farmu“. Místo, kde chovají tygry a lvy. Především tygry. Těch je tam tak dvacet, snad i více. Lva jsem viděl jednoho s jednou lvicí, ale možná by se tam ještě někde nějaký našel. Prošli jsme farmou a viděli tato velká a mocná zvířata, jak polehávají, nebo chodí dokola kolem klecí.
Shodli jsme se na tom, že to byla smutná zvířata. Především lev vypadal jako by byl na svém vlastním pohřbu. Nutno dodat, že to jsou krásná zvířata. Nicméně smutná. Stejně smutno bylo i nám.
Tygr i lev potřebují ve volné přírodě obrovský prostor mnoha desítek km čterečních, tady jsou na pár metrech. I když se někteří narodili na farmě a nikdo z nich nezná volnou přírodu, jsou stvořeni pro volnost.

I my jsme určeni ke svobodě, ale všichni do jednoho jsme se narodili jako otroci. Není žádného svobodného. Přestože si všichni mylsíme, že jsme svobodní a svou svobodu poměřujeme tím, kolik si toho můžeme dovolit dělat podle sebe, než tak, jak bychom měli, nebo museli. JInými slovy svovoda je podle nás v tom, že nemusím a především nebudu.
Protože Boží pravidla daná člověku pro život říkají jak máme žít, abychom se měli dobře, náš pohled na svobodu nás vlastně vede do vzpoury proti těmto pravidlům – nemusím a nebudu se jimi řídit, jsem přece svobodný.
Přitom Kristus říká: (Lukáš 4:18)  ‚Pánův Duch je na mně, protože mne pomazal, abych zvěstoval evangelium chudým; poslal mne vyhlásit zajatcům propuštění a slepým nabytí zraku, propustit zlomené na svobodu, vyhlásit vítaný Pánův rok.‘
A  na jiných místech můžeme číst:
(Jan 8:36)  Jestliže vás tedy Syn vysvobodí, budete vskutku svobodní.
A dále: „Synové jsou tedy svobodni.“ (Matouš 17:26b)
O jaké svobodě se tady mluví?
A jakou máme o ni představu my?
Většinou dostanu na tuto otázku typicky křesťanskou odpověď:
„No přece svobodu od hříchu! Proč se tak hloupě ptáš!“
Ano tím, že jsem uvěřil jsem byl oddělelný pro Krista, tedy oddělený z moci hříchu pod moc Kristovu. Má otázka však zní jaká je to svoboda, jak se projevuje, jak vzniká prakticky v mém životě. Tím, že odpovím, že je to svoboda od hříchu, pak se sám označuji za nesvobodného, protože stále hřeším.
Tak jak to je? Křesťané mají zkreslenou představu o svobodě v tom, že najednou přijde kouzelný dotek z nebe na moji havu (jak mi to připomíná pohádky o vílách, které mají kouzelný proutek a dotýkají se jím lidí a ti se mění – například v žábu apod.) a najednou budeme svobodní od všeho, prostě se změníme.
Svoboda nepřichází lusknutím prstů, ale změnou myšlení. Změnou myšlení se začínáme připodobňovat Kristu.
(Římanům 12:2) A nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé.
Svoboda je v tom, že se můžeme svobodně rozhodnout, pro to, že budeme žít podle Božích pravidel. Že je nebudeme muset dodržovat ze strachu z pekla a trestu, ale protože sami chceme. Stanou se pro nás radostí. Budeme je žít, bez toho, abychom z nich měli strach, naopak budeme je vyhledávat protože jak říká David v 119 žalmu: (16) „Tvá ustanovení jsou mi potěšením; nezapomínám na tvé slovo.“

Jako řidič mám různá období. Nemusím se učit pravidlům, znám je. Když řídím, nepřemýšlím nad pravidly, prostě je mám v sobě. Přesto se mi stává, že je začnu porušovat. Někdy je to rychlost, někdy projedu zákazem, jen abych si to zkrátil, protože vím, že tam nikdy nikdo nejezdí a nemůže se mi nic stát, parkuji, kde se nemá, protože nemám čas hledat místo apod. Asi to většina řidičů zná. Pak přijde sprchva ve formě pokuty a já se probudím a začnu jezdit podle předpisů. V poslední době se o to snažím, co nejvce. Proč? Protože jsem zjistil, že když dodržuji předepsanou rychlost, tak nemohu havarovat (aspoň ne z vastní viny). Rychlost je předepsaná tak, aby byla pro nne naprosto bezpečná. Pak mohu jet v naprosté pohodě. Když zaparkuji tam, kde mohu, nemusím si ničit nervy pomyšlením na to, že mi odtahují auto.
Dokonce, i když dojde k nějaké nepředvídané situaci, když dodržuji rychlost, jsem ji spíše schopen za jízdy vyřešit, nebo se ji vyhnout.
Začínám mít radost z dodržování předpisů. To je změna myšlení „českého řidiče“. Nereptám na pravidla, ale raduji se z nich. Tak jako David z Božích ustanovení.

To je svoboda. Pokud se raduji ze silničních předpisů a rozhodl jsem se svobodě, že je budu dodržovat, to je skutečná svoboda.

Bůh nám zaslíbil:
(Ezechiel 37:14)  Vložím do vás svého ducha a ožijete. Pak vám dám spočinout na vaší půdě. I poznáte, že já Hospodin jsem promluvil a také to vykonám, je Hospodinův výrok.
(Ezechiel 36:27)  Svého ducha dám do vašeho nitra a způsobím, že budete žít podle mých ustanovení a má nařízení budete zachovávat a plnit.

Máme někoho, kdo nás dokáže posílit, kdo dokáže ukázat jak dobré jsou Boží věci, Boží slovo pro nás život, někoho, kdo dokáže proměňovat naše myšlení a priority. Jen mu musíme naslouchat, dovolit mu, aby k nám mluvil skrze našeho vnitřního člověka, aby mohl začít na nás pracovat. Není nikde vysokov v nebesích, ale u nás a v nás.
Nová smlouva praví:
Efezským 3:14-21  Z toho důvodu klekám na kolena před Otcem našeho Pána Ježíše Krista, po němž má své jméno každá rodina v nebesích i na zemi, aby vás podle bohatství své slávy posílil mocí skrze svého Ducha na vnitřním člověku, aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích a abyste byli zakořeněni a založeni v lásce, a tak abyste byli se všemi svatými schopni pochopit, jaká to šíře a délka a výše a hloubka, a poznat Kristovu lásku, která převyšuje poznání, a tak byli naplněni až do vší plnosti Boží.Tomu pak, kdo je mocen podle síly, kterou působí v nás, učinit daleko více nade všechno, co žádáme nebo co si můžeme pomyslet, jemu buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení věčnosti věků! Amen.
Koho Kristus osvobodil, ten je skutečně svobodný, ale často to musí projít i přes naše myšlení, abychom to mohli uvidět i v našich životech, aby se to v nich začalo uskutečnovat.

Pravděpodobně všichni známe příběh, kdy Mojžíš vyvedl Izraelity z Egypta. Dostali se z otroctví do svobody. Prožívám často, jak i dnes Kristus vyvádí lidi z otroctví. Dává a často  nabízí úplně nový život. Svobodný od  minulosti. Přesto se křesťané stále vrací ke starým věce. Je to z  několika důvodů. Lidé totiž záhy zjistí, že svoboda není v tom, že si budu dělat věci, které chci, že neni v tom, že mi nikdo nebude diktovat, co mám dělat a co ne. Svobda spočívá v tom, že poslechnu Boží slovo, protože chci. Svobodně se pro něj rozhodnu. Pokud toto nezjistím, stále budu tápat a cítit se nesvobodný, protože svět je plný věcí, které stejně dělat musím. Stejně jako musím stále dýchat.

To, co nás vrací zpět je strach z nových a neznámých věcí. Strach není z Boha, je to duchovní mocnost, která svazuje lidi. Začne tím, že ti opakuje: “ a nebylo to dříve lepší, to jsi věděl, co tě čeká, měl jsi kde spát, co jíst…. Přesně tak mluvil k Izraelitům na poušti. Měli jste jistotu aspoň v tom, že budete mít cibuli a česnek. Ale tady na poušti? Mnozí se zaleknou a začnou se vracet k jistotám. Zpět do otroctví, ale k jistotám. Dnes je to výplata, byt, rodiče, zamětnáni… Často se pak vracíme ne přímo na stejné místo,ale do podobných věcí. Říkáme, vždyť já žiji jinak, ale přesto se mi nedaří. Stále si připadám jako otrok. To proto,že vlastně jsem se nechal zahnat strachem zpět, on to však zamaskoval jen jinou barvou..

Kam se stále vracíš ty? Z čeho máš strah?

Své břímě uval na Hospodina, on se o tebe postará; on přece nikdy nenechá poctivé padnout do bláta.

Žalmy 55:23 B21

Sedím v Mac Donaldu a čekám na projektanta, abychom dali do pořádku nějaké výkresy a zprávy pro stavební úřad. Rozhlížím se kolem. Je tady poloprázdno. Nebo spíše poloplno?  Zvláštní mohu popsat stav dvěma spůsoby, které prakticky vyjadřují stejné množství, ale v našem myšlení vzbuzují úplně opačnou situaci.
Ano, je poloplno. Je brzo ráno. Většina  lidí tady čeká. Někteří na autobus, někteří na začátek pracovní doby, na začátek školy, jiní na své zaměstnavatele, kteří je mají odvézt do práce. Další, jako já, si tady dali pracovní schůzku.
Přestože mnozí jsou tady ve dvojcích, většina jich má skloněnou hlavu ne nad snídaní, ale nad mobilem. Dvě dívky sedí proti sobě. Řekli si jednu větu a jinak po celou dobu mají otočené hlavy směrem k jejich mobilům. Jedna do prava a druhá do leva. Asi aby se hlavou nesrazili, nebo snad , aby neviděla jedna druhé do mobilu. Mimo čtyř chlapů, kteří čekají na zaměstnavatel, jou tady jen sólisté. A to i přesto, že s někým přišli.
Když se tak rozhlížím, vidím, jak to, co nám má pomáhat, nás odděluje. Proč je nám milejší koukat do mobilu, na web, na Facebook, na reklamy, než komunikovat s blízkým, který sedí proti mně?
Asi je to proto, že mobily, tablety a počítače nás nenutí dělat kompromis, nenutí nás naslouchat druhým, můžeme se v nich. nebo za ně „schovat“. Když nás přestane jedna věc bavit, najdeme si  tam něco jiného a podle sebe, nemusím se s nikým dělit o jeho názor. (Možná všem křivdím a jen se jim nechce mluvit.)
Také tam mohu být tím, čím chci být, kdežto přítel, blízký ví, kým skutečně jsem.
Nebo je to jen ránem? Lidé posílají první pozdravy? Vybírají poštu? Připravují se na den? Možná. Dnes k nim patřím vlastně i já, také tady sedím a píšu do tabletu.
I u Mac Donalda začínají změny. Ve jménu z lepšení kvality čekáte dvakrát. Na objednávku a na vydání toho, co jste si objednali. Přitom se jim nějak podařilo odosobnit obojí. Objednávání i výdej jídla. Tak nějak proto, že chtějí udělat to nejlepší pro zákazníka, si ho nějak oddálili od „těla“.
Ještě, že k těm změnám nedošlo všude. Ještě se mám kde na cestách zastavit. Ale až se změna dostane do každého Mac Donaldu, budu si hedat asi nová místa, kde se na cestě zastavím.
Ale projektant již přišel.
Konečně mám s kým mluvit.
Tak nashledanou.

Když jsem minule opět psal o jazycích, možná si můžeš myslet, že je to pro mne něco velmi důležitého. Ano je. Samožřejmě, že ne jenom toto, ale i spory o jiné verše z Písma. Proč? Protože podobné spory rozdělují cirkev. Pokud nedojde v tomto k vzájemnému pochopení, není možná jednota církve.
Velmi zjednodušeně. Jedni tvrdí: Oni nejsou znovuzrozeni, protože nemluví jazyky, protože … . Nejsou to tedy křesťané a tedy naši bratři – tak to zní těm, kteří musí naslouchat tomuto obvinění.
Protože sami však mají osobní svědectví o svém znovuzrození a setkání s Kristem, ví, že to není pravda. Proto se na druhou stranu dívají jako na nástroj od ďábla, který je má obviňovat a vzít jim víru. Tak se pak začnou dívat i na duchovní dary a především na ty dary, které druhá strana používá jako důkaz proti nim.
Přestože se již o tom nahlas moc nemluví, uvnitř to je. Na obou stranách. Sem tam se to dostane na povrch. Bylo dokonce období, kdy místo zvěstování evangelia nevěřícím, se snažila jedna, nebo druhá strana zvěstovat evangelium nevzájem v domění, že ani jedni nejsou spasení (protože nemluví jazyky/protože mluví jazyky, protože …) Jako by vůvec nešlo o víru a poslušnost Kristu. Někde i toto stále přetrvává.
Nejedená se pouze o mluvení v jazycích, ale i o další věci a verše.. Jak často slyším negativní řeči vůči katolické církvi, ale my evangelikální, letniční, charismatické máme tak velké problémy sami se sebou a navzájem.
Svět se na nás dívá. Pozoruje, jak se navzájem hodnotíme, někdy se tomu směje, jindy se pohoršuje, ale v obou případech to pak snižuje autoritu církve a předevší věrohodnost evangelia, které kážeme.
Je to na nás samotných, jestli budeme k sobě navzájem přistupovat v zájemné ušlechtilosti a hledat věci společné.
Je to na mně a na tobě.
A možná potřebujeme více věřit Bohu a důvěřovat mu, než doktrínám.
Vždyť pokud každý sbor má své pevné a neměnné zásady (doktriny), které jsou odlišné od neměnných zásad jiných sborů, jak se chceme domluvit a najít jednotu?

Díky, že Kristus to ví: „Pokud v nějakém ohledu smýšlíme jinak, Bůh nám zjeví i to“ (podle Filipským 3)

Včera jsem si znovu uvědomil, jak moc dokáže rozdělit cirkev stání na jednom tvrzení z Písma. Dotkli jsme se při rozhovoru v rádiu duchovních jazyků. A to s člověkem  s kterým mám v mnoha věcech jednotu, s kterým prožíváme téměř stejné věci a kterého si vážím jako člověka a přítele.
A to při tvrzení, že vlastně důkazem křtu Duchem svatým je přijetí daru jazyků. Ono to jde totiž dál. Pokud nejsi pokřtěn Duchem svatým, nejsi znovuzrozený a pokud nejsi znovuzrozený, nejsi spasený. V tom je ten celý problém. A tento myšlenkový pochod mne děsí. Proč? Protože  by pak spasení záviselo ne na víře, ale na tom, zda mám nějaký duchovní dar. Tedy konkrétně mluvení jazyky. Nemluvíš jazyky , nemůžeš být spasen, bez ohledu jak moc věříš v Krista a jak moc jsi ho přijal jako osobního spasitele.
Důkazem, nebo projevem, který dokazuje Boží přítomnost, tedy přítomnost Ducha svatého v nás by mělo být spíše růst jeho ovoce v našich životech, proměna našeho charakteru do podoby Ježíše Krista. Ne to, že jsem dostal od něho nějaký dar.
Na druhou stranu také chápu, že pokud mohu ukázat nějaý dar, který jsem dostal, dokazuji tím, že znám dárce a mohu dokázat, že jsem se s ním setkal.
Je tu jedno nebezpečí.
Uvedu příklad. Přijde na návštěvu velmi bohatý přítel. Bohatý nejen finančně, ale také morálně.  Tento přítel mi přinese dar.
Dar je dar a je můj a mohu ho používat. Chodím s tímto darem po naší ulici a ukazuji, jak bohatého mám přítele, který mi dal takový dar. Jak mne miluje, když mi toto dal. Ukazuji ho když někam přijdu, i když přijde někdo ke mně na návštěvu. A také ho použiji, když někdo potřebuje pomoc.
Tento bohatý přítel však přijde i k mému sousedu. Soudes ho pozve dál a je mu s ním tak dobře, že ho požádá, aby s ním zůstal. Nepřemýšlí příliš o jeho bohatství, ale chce se mu podobat.
Tak bohatý přítel zůstane u něho a společné soužití přinese sjednocení. Soused se bohatému příteli začíná více a více podobat a bohatý přítel zase ze svého bohatsví nežištně dává vše, co domácnost a život souseda potřebuje
Pak se sousedé potkají. Jeden ukazuje a předvádí dar, který dostal, druhý sice nic nepředvádí ale jeho charakter je jiný, i když při krátkém setkání to není vidět. Ten, který ukazuje dar, obviňuje toho bez daru z toho, že nezná dárce a nidy ho neviděl. Dokazuje to tím, že by musel jinak mít nějaký dar jako on. A ten soused neukazuje. Soused je tím zraněný, ale protože se více a více podobá Kristu, mlčí. Nebrání se. Nechává to na Bohu. Ale protože je po každém setkání zraněný, nevyhledává svého souseda a raději s ním nemluví. Také se nesnaží získat takové viditelné dary, protože zažívá jak skrze ně je zraňován.  O co více mlčí, o to ten druhý více útočí.
Jak by bylo dobré, kdyby oba mohli sloužit společně, kdyby si v úctě jeden k druhému věci vysvětlovali a především si navzájem věřili, když jeden znich říká, že miluje Krista, věří v něj, zná ho a má s ním vztah, i když zrovna se neprojevuje žádný dar. Obráceně pak věřili těm, kteří skrze ty dary slouží, že to jsou opravdu dary od Boha a mají úlohu zjevit Boží nadpřirozenou moc a lásku, jeho pomoc lidem skrze moc Ducha svatého v nich samotných.

Není mnoho veršů, které mluví o duchovní darem  a ještě méně těch, které mluví o jazycích. Někdy jsou jako důkaz toho, že se naplnění Duchem svatým musí projevit jazyky dvě nebo tři události v Písmu. V Markovi na konci evangelia se píše: Marek 16:17 Tato znamení budou doprovázet ty, kteří uvěří: V mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do rukou a vypijí-li něco smrtelného, nijak jim to neublíží. Na nemocné budou vzkládat ruce a budou se mít dobře.“
Pokud bych to chtěl použít vůči jazykům, musím to použít i vůči uzdravování, ohrany před jedy (hady). Podud tedy by jsi vypil jed a umřeš, nebyl by jsi plný Ducha svatého a nebyl jsi znovuzrozený. Podobně pokud nevymítáš démony, nebo po tvých modlitbách není někdo uzdravený. Pokud bychom to vztáhli na všechno, pak by asi u nás pořádně prořídly počty znovuzrozerných. Pokud bych k tomu přidal učení o prosperitě (budou se mít dobře), pak by znovuzrozených bylo jen pár.
Nelze na druhou stranu popřít, že v mnoha případech se přijetí moci z výsoti projevuje  tím, že dříve nebo později se začne věřící v jiných jazycích modlit. Není to však podmínkou.
Pavel píše: 1. Kor. 12: 29-31  Jsou snad všichni apoštolové? Jsou snad všichni proroci? Jsou snad všichni učitelé? Mají snad všichni projevy moci? Mají snad všichni dary uzdravování? Mluví snad všichni jazyky? Nebo je snad všichni vykládají? Vy však usilujte o větší dary milosti. A ukazuji vám ještě mnohem vzácnější cestu.

Pak dodává, že máme usilovat o vetší dar milosti a pokračuje o lásce, o Boží lásce, o jeho charakteru. (13. kapitola)

A ještě k tomu spasení. Není to duchovní jazyk, který dokazuje moje spasení, ale : (8.kapitola Římanůn) Nepřijali jste ducha otroctví, abyste se opět báli, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží. Jsme-li však děti, jsme i dědicové — dědicové Boží a spoludědicové Kristovi, pokud vskutku spolu s ním trpíme, abychom spolu s ním byli také oslaveni.

Také jsem nikde nečetl, že pokud nebudu používat dary Ducha, nevejdu do Království.  Ale pokud na místo ovoce Ducha, poroste ovoce tělesnoti (sobeckosti), pak se do něj nedostanu. (Galatským 5:19-21-26)

Není totiž nic skrytého, co by nemělo být zjeveno, ani nic tak utajeného, aby to nevyšlo najevo. (Marek 4. kapitola B21)
Když jsem psal o kopii a originále, vzpomněl jsem si na tyto verše. Můžeme kopírovat a kopírovat, ale nakonec vyjde najevo, kdo skutečně jsme.
Teď však bych se zaměřil na myšlenku, že skutečně nemůžeme nic dokonale skrýt. Vše bude jednou odhalené.
Někdy se o někom říká, že si své tajemství vzal sebou do hrobu.
Možná se to tajemství jeho života na zemi nikdo nedoví, ale jednou přijde den, kdy bude řečeno na plno.
Jak často tajíme svůj život. Své hříchy, o kterých nikdo neví, své myšlenky, které jsou v rozporu s tím, co mluvíme, jak často si nalháváme, že se nic neděje, že to není naše vina, ale pravda je opakem. Jak často využívíme toho, že lžeme, protože nám nikdo nemůže dokázat, co je ve skutečnosti v našem srdci.
Nejde jen o nás, ale i o to, jak se díváme na druhé, i když o tom nemluvíme. To vše si možná vezmeme sebou do hrobu, protože bychom se styděli, hambou bychom se propadli, nebo bychom ublížili mnoha lidem kolem nás, kdybychom  to vše na sebe odhalili.
Vezme si to opravdu do hrobu? Bude to navždy pohřbeno?
„Proto nic nesuďte předčasně, dokud nepřijde Pán, který osvítí i věci skryté ve tmě a zjeví úmysly srdcí.“ (1.Korintsým, 4.kapitola CSP)
Jednou však vše, co jsme tajili půjde na světlo. Jednou, až budeme stát před naším Otcem. A nebude to někde v komůrce, mezi čtyřma očima, ale přede všemi budou čteny naše skutky, ale i odhalený stav srdcí a našeho myšlení. Dnes si můžeš namlouvat všechno mmožné, hrát si na cokoli před druhými, ale jednou vše vyjde najevo.
Není lepší si to vyřídit hned teď tady na zemi, než to pak slyšet přede všemi? Stačí jít za Ježíšem a být upřimný a pak i k lidem kolem.
Je něco, co náš život dělá bezpečným.  Žít tak, abychom z toho  našeho života nemuseli nic tajit.

Kdo by u nás neznal pořad „Tvá tvář má známý hlas“. Na Slovensku pod názvem „Tvoja tvár znie povedome“.  Mne přivedl k jedné myšlence. Jak je pro herce snadné napodobit někoho známeho. Nejen, že ho někdo namaskuje, ale myslím hlas a projev. Některé proměny  jsou dokonalé.
Je skutečně snadné napodobit předlohu, než být originálem. Můžeme obdivovat to, jak skvěle vypadají naši herci a zpěváci, jak dokonale zazpívali, ale bez těch originálů by neměli co napodobovat. Originál je originál. Mnohody vynikl díky nějakým chybán a zvláštnostem, jindy přinese něco nového, je to však originál. Kopie by bez originálu nemohla existovat, i když možná vypadá lépe.
Prošel jsem několik různých křesťanských, ale i „manažérskych“ kurzů. Vždy to ve mne něco zanechalo. Vrátil jsem se a snažil jsem se něco z toho, co mi bylo předvedené, co bylo vyučované přinést do služby. Vidím to i u nělterých mladších kolegů. Přijdou ze školení, ze školy a hned se snaží uplatnit to, co se naučili.
Měl bych se radovat, když to vidím. Usmívám se nad tím, protože mi to připomíná dobu, kdy jsme se chovali stejně, ale očekávám a přeji služebníkům a nejen jim, ale každému křesťanu, něco jiného, než uplatňování toho, co se naučili. A to být Božím originálem.
Tím se stáváme tehdy až to, co jsme se naučili projde ohněm Božích zkoušek, které nám pomáhájí přejít z teorie do skutečného života a pak teprve jsme schopni pochopit podstatu toho, co jsme se učili. Ti, kteří taková vyučování připravují, připravují je právě na základě těchto prožitých zkoušek a Božích doteků. Nelze přebrat nějaké vyučování, pravdy, teoprie, byť jsou velmi biblické a pravdivé, bez toho, aniž by byly přepáleny a přetaveny životem. Duch svatý nás vyvádí na tyto cesty zkoušek. (Tak jako Ježíš byl veden Duchem svatým na poušť.)

Platí to o všem v našem životě. Být tím, čím jsem.  Božím originálem.  Můžeme se snažit žít podle těch nejlepších návodů, ale stejně v době kdy nás nikdo nebude vidět, budeme „sví“ se všemi problémy , nedostatky, chříchy, strachy apod. Proto potřebujeme přijmout ne lidské, ale Boží formování a proměňování, abychom byli podle obrazu Božího a ne podle obrazu člověka. Proto Bůh očekává naše zaměření na něho samotného. Proto Ježíš je nejen Spasitelem, ale především mým osobním Spasitelem.  Já a Bůh. Já a Duch svatý. To je ta nejlepší škola, nejlepší výklad Písma a potvrzení nejrůznějších vyučovacích programů, které byly vytvořeny díky osobním zkušenostem s Bohem.

Občas, tak jednou za půl roku se nechám unést a začtu se do nějakého článku na internetu i s jeho komentáři. Pak mám opět na několik měsíců pokoj, než vyprchá mé znechucení z komentářů.
Doufám, že je to menšina národu. Většina komentářů je jen hloupý a zmanipulovaný pohled. Pokud někdo přijde s logickými, pádnými argumenty, sesype se na něj snůška sprostoty. Zvláště od těch, kterým tyto argumenty chybí.
To, co mne zaujalo dnes, je však postoj těch, kteří takové diskuze vyvolávají. Autoři článků, nebo přesněji ti, kteří diskuzi na svých stránkách umožňují, mají určitě velmi dobré zkušenosti s tím, jaké příspěvky přijdou. Přesto jim to nevadí, spíše to vypadá naopak, že mají z toho radost.
Pro ty, kteří příliš spoléhají na média, chci upozornit na jednu skutečnost. Přestože  různá média se snaží nás přesvědčit, že právě ona přináší nejpravdivější obraz světa, jsou všechna placena ne za pravdu, ale za pocity, které v lidech vzbuzují. Pocity na zakázku těch, kteří je vlastní, nebo ovládají. Je to jako s reklamou v nich. Nerozpakují se v nich dávat každých patnác minut klidně i lživou reklamu o nějakém výrobku, protože z ní mají peníze. Podobně je to i s informaci a především s komentováním těchto informací, ale také s celkovým programem médií. Podle hesla: „Čí chleba jíš, toho píseň zpívej.“
Pokud budu mít vliv na média,pak není problém lidi krok za krokem přesvědčit, že jed je lékem, že sobectví je jediné, co člověka dokáže přenést přes dnešní dobu, že manželství je zbytečné a homosexuální vztahy, včetně legalizovaných svazků a jimi adoptovaných dětí nejsou nemorální, že jsou něco normálního, co není proti přírodě a Bohu, že lež je pravda a pravda lží.
A ti, kteří ten vliv mají, to také dělají. Všimli jste si, že zprávy nejsou jen podáním informace, ale vždy je v nich pohled média.
Pokud jsou média proti Izraeli, pak všechny zprávy musí vyznít tak, aby viníkem byl Izrael. Komentátoři a moderátoři se musí podřídit. Podobně je to s pohledem na jiné věci. V podstatě se jedná o velmi šikovnou a často ani nezastřenou manipulaci.

Myslím, že o něčem podobném jsem již v posledním roce – dvou psal. Nyní mi přišla myšlenka, že i my jsme vlastníky médií. Nejen vlastníky, ale tím, kdo má na ně největší vliv. A jsou to  jedny z nejvíce nás ovlivňujících médií, které znám. Je to naše srdce a mysl. I my se snažíme mluvit a mluvit, ovlivňovat a ovlivňovat lidi, Chcem v nich vzbudit pocity a myšlení podle našich představ. Hlavně, když se to dotýká našeho hříchu.
Když mluvíme o našem hříchu, chceme někdy vyvolat dojem, že vlastně to ne my, ale ti druzí za to mohou. Že to zase není takový chřích, že se vlastně nic neděje apod. Naše mysl je v tom velmi vynalézavá a často se jí podaří ovlivnit ty, kterým o tom našimi ústy hovoří.  Dokonce i nás samotné.
Je však někdo, kdo se jí nedá zmást. Ježíš. Vidí do nás. Duch svatý má moc nejen do nás vidět, ale také z našeho lživého média udělat pravdomluvné s otevřenýma očima, které uvidí skutečnou pravdu o nás samotných.
O médiích se píše, že je to sedmá velmoc.
O Ježíš však, že je Král králů a Pán pánů, že je mu daná veškerá moc na zemi i na nebi. On je více než moc všech médií na světě, i těch našich dvou osobních. Jen mu ty dvě své – mysl a srdce – musíš svěřit do péče. Pak budeš žít a mluvit v pravdě.

Seděl jsem, pozoroval a poslouchal kolegy. Jak oni vnímají Boha, jeho přítomnost, velikost, osobní přijetí. Každý trochu jinak, no někdo hodně jinak, ale na všech bylo znát, že ho milují a mají s ním vztah. Měl jsem radost a pokoj.

Stává se, že když někdo vnímá Boží přítomnost a samotného Boha jinak než my, nevěříme mu, že s ním má osobní vztah. Když někdo svou víru vyjadřuje jiným způsobem než my, zvláště, když nás tento způsob pohoršuje, nevěříme mu, že je veden Duchem svatým. Pokud rozhoduje a vede jinak, než jsme zvyklí ze společenství, ve kterém jsme vyrostli, pochybujeme o tom, že hledá Boží vůli, modlí se za svá rozhodnutí a už vůbec ne, že Boží vůli nachází.
Nemusí to být jen jiné vnímání Boha, stačí, že vztah s Bohem začne vyjadřovat slovy a obraty, kterým nerozumíme, přestože prožívá stejné věci jako my.

Lidské srdce je velmi lstivé. Tak lstivé, že dokáže oklamat nás samotné. Ve „své“ spravedlnosti dokáže soudit druhé a přitom vypadat spravedlivě. Ve svém „oprávněném“ pohoršení druhé snižovat, aby vyšlo najevo, jak ono samo je lepší. Závidět
hledáním chyb a nedostatků, aby si jiní uvědomili, jak moc mu ubližují. Lidské srdce je nebezpečné. Pokud není pod stálou kontrolou a není cíleně směřované k Bohu, ke Kristu, jeho sobectví a pýcha se dokáže důmyslně skrýt za teologii, nedostatek duchovního poznání jiných. To vše pak dokáže přesvědčivě dokazovat nám osobně i na verších z Písma, dokud mu sami neuvěříme.
Pak se z našich bratří a sester stanou úhlavní nepřátelé a dokonce  je považujeme za nástroje toho zlého. Pokud neprohlédneme lest našeho srdce, pak nás dovede až ke vzpouře proti Bohu. (Bože, jak jsi to mohl dopustit, aby tito…)
Především dobře chraň své srdce – právě z něj všechen život vychází. (přísloví 4.kapitola)
Potřebujeme neustále střežit naše srdce a mysl a usměrňovat ji na Pána. Vždyť Bůh nás neposílá kázat rozdělení, ale smíření se s Bohem. Bůh touží po smíření s člověkem, tak proč my bychom měli toužit po rozdělení se svými bratry a sestrami.
Pokud začneme volat Bože, dělej s nimi něco, začne Bůh vlastně něco dělat s námi, protože potřebujeme jiné nastavení srdce. Jiným směrem. Ne na lidi kolem, ale na něho samotného.

Srdce je lstivé nade vše, je nevyléčitelné. Kdo mu porozumí? (Jeremiáš 17. kapitola)
Potřebujeme nové srdce. Naše staré je nevyléčitelné. Ne vždy se to stane hned po našem vydání se Kristu. Právě proto, že naše srdce je lstivé a dokáže se přetvařovat.
Dovol Bohu, aby ti ukázal, jak na tom jsi se svým srdcem. Nenech se oklamat emocemi, ale podívej se reálně (duchovníma – Božíma očima) na své srdce. Možná přijdeš na to, že jsi Bohu dal vše, kromě svého srdce. Možná se dobře „schovalo“, když ses Bohu odevzdával. Pokud to tak je dovol mu ti dát nové.

Dám vám nové srdce a do nitra vložím nového ducha. Vezmu vám z těla srdce z kamene a dám vám srdce z masa. (Ezechiel 36.kapitola)

Čím dál tím častěji se setkávám s tím, jak jsou křesťané svázaní strachem z Božího soudu. Z jeho trestů. Za každou nemocí, nezdarem vidí jeho odsouzení za to, co provedli, nebo jak žijí.

Přestože je Ježíši svěřený veškerý soud, nepřišel odsoudit, ale zachránit. (nalomenou třtinu nedolomí, doutnající oharek neuhasí) Soud je v tom, že ďábel je již odsouzen. Co se týká nás, pak jsme to mi lidé, kteří se sami odsuzujeme. Odsuzujeme se především tím, když neuvěříme v Ježíše. Odsoudili jsme se sami k věčnému životu bez Boha. K beznaději. K mnoha našim nemocím jsme se odsoudili sami tím, že jsme si ničili tělo, které nám Bůh dal. Špatným životem, životosprávou apod. Jsme to my sami, kdo nad sebou vynášíme soud skrze negativní řeči a zlořečení. Skrze neodpuštění, žárlivost, nenávist a neposlušnost. Důsledky našeho jednání pak jednoduše svedeme na Boží soud. Navíc z Boha děláme někoho, kdo chce člověka jen trestat za jeho chyby.Někoho, kdo čeká jen na naše pochybení, aby nás mohl potrestat.
Myslím, že je to naopak. Bůh je dlouho trpělivý. Ví, že se učíme chybami a dovoluje je lidem dělat a skrze zkušenost z nich, nás dokáže posunout dál a blíže k němu. Všechno napomáhá k dobrému tomu, kdo miluje Boha.
Bůh dal pravidla, ale odsuzujeme se sami.
I lidský soudce nás nechce odsoudit, nečíhá na nás, ale pokud nás naše jednání dovede před něho, on posoudí nakolik bylo zlé. Ale je to naše jednání, které nás před něj dostalo. On nevyhledává naše chyby. Nenahání nás, neschovává se za rohem proto, aby nás přistihl při porušení zákonu.

Chci, abys věděl, že Bohu voníš příjemnou vůní. Vůní Kristovou, která mu připomíná, že je na tobě krev jeho Syna a na něm (Synu) všechny tvé obvinění, která spolu s ním byla přibita na kříž a ty, který jsi uvěřil (uvěřila) v něho, si skrze to byl opět započítán za spravedlivého. Za Boží dítě a spoludědice Kristova.
Přestaň stále přemýšlet o soudu, ale raduj se ze synovství, ze svého nebeského Otce a začni prožívat naplno jeho lásku a přijetí.
V poznání této lásky mu pak začni sloužit, ne proto, že máš z něho strach, ale proto, že tě miluje.

Nyní tedy není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši… (Římanům 8.kapitola)

Určitě jsme všichni aspoň jednou viděli ve filmu most přes hluboké údolí s dravou řekou na dně. Most byl spletený z lián a vypadal, jakoby nikoho nemohl udržet. Ve větru se houpal z jedné strany na druhou a když po něm běžel hrdina filmu, rozvlnil se jak vlny v moři. Všude kolem je divoká krajina a nepřátelé za jeho zády.
Určitě se vám nějaký film teď vybavil. I to je most a musel ho někdo postavit. Tedy spíše splést. Dnes však nechci psát o mostu, ale o nás, kteří jsme před takový most postaveni.

Jako děti jsme si při hře pradstavovaly různé věci. Na zem jsme namalovaly silnice, které vedly lesem, pak strmě stoupaly na nějakou horu, pak zase dolů. Na cestu jsme namalovaly modré vlnovky, které představovaly řeku a přes ní jsme namalovaly most a pak opět cestu.
Ti z nás, kteří jsme viděli nějaký dobrodružný film, jsme si představovali například podobný most z lián. Pak jsme se vypravili po namalované cestě. Někdo pěšky, jiný si představoval, že jede autem, další na koni apod. Byla to hra, ale v té chvíli jsme tomu věřili, protože nás naše dětská fantazie v táhla do hry.

Sedíme v neděli na shromáždění, slyšíme svědectví z Číny, Tanzánie, Indie, z romských osad a naše fantazie jede na plno. Toužíme prožívat to, co slyšíme jako svědectví.
Slyšíme mnoho kázání a vyučování. V hlavě to máme všechno pěkně srovnané – namalované. Cestu, horu, řeku, most … dokonce víme jak číst v mapě a rozumět jí (Písmu), víme jak naslouchat průvodci (Duchu svatému).
Ano máme to. Ale v hlavě. Tak jako děti. Je to vše krásně živé, ale jen je to podobné dětské hře, která se odvíjí skrze křídy na asvaltu.
Realita je postavit se před ten houpající se most z lián nad hlubokým údolím s dravou řekou. Stojíš tam a přemýšlíš, jestli tě unese, jestli nespadneš dolů. Snažíš se přemoci strach a obavy. Všechno víš o Boží ochraně, o Božím vedení, o jeho lásce, o moci Ducha svatého, ale přesto stojíš, protože toto není již hra, ale realita.
Potřebujeme začít žít v realitě, abychom vše to, co jsme z kázání a vyučování pochytili, mohli začít žít a prožívat. Abychom se stávali tím prorostlí a nenosili to pouze v hlavě jako skvělé informace a učení. Ten náš most z lián nemusí být v indickém pralese, ale může to být služba v dětské besídce, vedení skupinky, praktická pomoc lidem, založení nového sboru, rozhodnutí, že nebudeme soudit, nebo se sami obhajovat, stěžovat apod. Každý máme před sebou svůj liánový most.
Teprve až na něho vstoupíme, se naše taorie začne mněnit ve skutečnost, v realitu a tím i naše životy se začnou reálně měnit do podoby Krista. Do té doby jsme pouze v rovině hry a teorie.
Jaký je ten tvůj most?
Neboj se na něj vkročit a začít tak na sobě naplňovat Boží zaslíbení.

1 Korintským 15:57  Budiž dík Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista.

Psal jsem o mostech. Rád bych se u tohoto tématu ještě zdržel.
Viděl jsem dva mosty, které stály osamocené. Jeden nad řekou. Ten byl železniční. Druhý nad údolím, ten měl sloužit autům. Oba měly jedno společné. Nikdy po nich nic nepřejelo.
Mělo to jednoduchý důvod. Nikdo k nim nepostavil železniční trať ani cestu.
Můžeme se se snažit postavit most, který bude vypadal moderně, splňovat všechny bezpečnostní požadavky, dokonce neošidíš materiál při stavbě a přesto se můžeš namáhat marně, pokud stavíš most tam, kde nikdy nepovede cesta.
Mosty mají svůj specifický úkol. Umožnit cestovat přes místa, přes které se cestovat nedalo, nebo podstatně zkrátit cestu, aby se úsek nemusel objíždět desítkami kilomotretů. Někdy i stovkami kilometrů.  Některé při dálnicích se staví proto, aby křížovatky nezpomalovaly provoz na dálnici, nebo rychlostní cestě. (Zažil jsem rychlostní silnici v Polsku, kde každých 5 km byla světelná křižovatka, protože stát kdysi nechtěl investovat do stavby mostů.) Proto se musí most stavět na konkrétním místě. Nemůžeme se rozhodnout, že ho postavíme o dvacet kilometrů dál, protože je tam mírnější svah, nebo řeka. Most by ztratil smysl, protože by cestu nezkrátil a možná by byl u mírných kopečků zbytečný.
Proto je stavění mostů náročné. Většinou se staví v extrémních podmínkách. (I stavba mostu přes dálnici, je stavba v extrémních podmínkách)

Podobně je to se stavbou duchovních mostů, po kterých mohou lidé přicházet blíž ke Kristu, blíž navzájem k sobě osobně, přicházet jedna společenská, sociální, etnická skupina k druhé. Jsou to mosty ke smíření, odpuštění, k pochopení a poznání – k lásce. K lásce Boží a lásce Boží projevované skrze nás.
Často chceme stavět mosty tam, kde již mosty stojí, nebo kde nejsou potřeba. Je to jednodužší, protože tam je nejmenší odpor a nejsou tam extrémní podmínky. Při stavbě duchovních mostů jsi nejen jako ženista, který staví most ve válečném prostředí, pod palbou nepřítele, ale také stavíš v prostředí, kde je tvrdá skála, do které musíš vyhloubit základy pro pilíře mostu, v prostředí dravé řeky, do níž musíš položit pevné základy, aby most obstál… Stavíš v místech odporu, protože, když most postavíš, znamená to průlom a místo, po kterém mohou lidé přijít ke smíření s Bohem a tím také i ke smíření navzájem. Většinou stavíš sám, protože mosty se staví ve chvílích, kdy tam ještě nevede silnice a stavaři silnic jsou daleko. Dlouho nikdo nevidí tvou práci a nedává jim smysl (protože tam ještě nevedou silnice), ale ty víš.
Abys mohl stavět most, musíš mít přesné plány jak, který most postavit a především kde, aby jsi nepostavil mosty, o kterých jsem napsal na začátku. Musíš mít zjevení – plán od Boha. Také nesmíš improvizovat, ale musíš být Pánu poslušný, jinak hrozí, že most jednou spadne. Mít dobré ochranné pomůcky, protože pracuješ v extrémních podmínkách a na území nepřítele, kde jsi často sám a mnohy nepochopený od svých sourozenců (duchovní zbroj, ovoce ducha, duchovní dary). Musíš stavět v pravý čas, aby až se dostaví silnice a začnou po ní chodit a jezdit lidé, byl most postavený. Neočekávej vděk a pochvalu, protože lidé, kteří jedou po silnici nevidí jak je most velký, vysoký, jak náročný byl terén. Dokonce někdy nezjistí, že jedou po mostě. Jedou totiž pořád po silnici. Berou to jako samozřejmost. Máš však hojnou odměnu u Pána.
Pokud stavíš Pánovy mosty, stavíš je v jeho síle, moci, lásce. Je to on, kdo poráží napřítele na druhé straně mostu a sám ho staví naproti tobě. Staví ho rychleji než ty, proto větší část postaví on, ne ty. Na tobě je začít stavět a dodržet jeho plán.

Kolik je dobré vědět? Přemýšleli jste nad tím, kolik je potřeba mít informací, znalostí, odborných vědomostí, teolologického vzdělání pro zbožný život s Kristem?

Nemluvím o tom, že vzdělání je zbytečné. Naopak si myslím, že se potřebujeme hodně učit.  Mluvím o hledání neustálých informací o tom, kdo, kde napsal,  nebo řekl něco nového. Za každou cenu mít informace o všech křesťanských učeních, nových směrů, které přichází jednou odsud a jindy odjinud. Neustálém vyhledávání něčeho nového.

Hledáme Boží moc? Jsou lidé, kteří ji hledají v postu a dokáží o postu přečíst mnoho knih a vyzkoušet mnoho způsobů, jak se postit.  Nedávno jsem slyšel bratra, že jeho snem, cílem je žít bez jídla. Jiní hledají moc ve svatosti. Tak jako ti, kteří ji hledají v postu, tak i oni čtou mnoho pojednání a svatosti. Ví vše o tom, jak se stát svatým, jak si svatost udržet, jak se svatost projevuje… Nemají jen jednu věc. Vroucí život pro Ježíše. Nežijí ve svatosti, nemají Boží moc.
Mohl bych takto psát o vedení (vůdcovství), kolik toho víme, na kolika konferencích o vůdcovství jsme byli, ale přesto vedeme stylem otrokáře, nebo tlačíme lidi před sebou, nebo tam kde je chceme mít, jako bagr.
Informace o něčem, „technologické postupy“ a „metodiky práce“ nám nezaručují, že budeme věc dobře používat, pokud tu věc nemáme, nebo jsme ji nezačali používat.
Tak samotné informace o Ježíši mi nedají spasení.
Byly časy v dějinách církve, že cirkev měla málo informací (Písmo se četlo v latině apod.) a lidé chřadli a neměli světlo a poznání pravdy, která vysvobozuje.  Dnes naopak má cirkev více informací, než potřebuje a poznání pravdy, která vysvobozuje je jimi zaházené, různě doplňované, zpochybňované, je mu dáváno mnoho různých výkladů.
Přitom stačí jeden. Kristus a život s ním.

Nevím, zda chápete o čem píši. Máme se vzdělávat, ale pokud máme víve informací, než jsme je schopni žít, pak jsou nám jenom na překážku, kamenem úrazu. Věřte mi, že je lepší mít pouze tolik vědomostí, kolik mohu uplatnit pro život s Kristem.
Vše ostatní pak za sebou vleču jako balvan, který mne tíží a zastavuje na cestě. Nějak pak nestíhám držet krok s Duchem svatým, pro rozptylování se nadměrným množstvím informací.

Tak jak roste můj vztah s Kristem, tak se rozšiřuje i mé poznání.
To stačí.
Učedník přece není nad Mistra.

Na cestě na školení jsme projížděli pod mnoha mosty, které protínaly dálnici.  Mám k mostům zvláštní vztah od té doby, kdy jsme studovali na kadetní škole Armády spásy. Každý ročník tam má svůj  název. Náš ročník se jmenoval „Stavitelé mostů“.  Tak jsem se zajímal i o skutečnou výstavbu mostů, ale především o jejich účel, který může  být různý.
Například dnešek. Jsem druhým dnem na školení. Toto zamyšlení jsem začal psát včera ráno, než školení začalo. Pak jsem se k němu již nedostal. Protože jsem přetrhl myšlenku a ta mi utekla, potřeboval bych šikovné přemostění i na toto zamyšlení. Abych mohl z úvodu přejít úplně jinam, na jiné téma. Pokud se mi to podaří, také tím postavím určitý druh mostu. Mosty skutečně mohou být různé. I když nemáme vystudovanou stavařinu, i když jsme nikdy nepostavili ani lávku přes potok, přesto téměř každý den stavíme nějaký ten most. Nebo je někdy boříme. Nejčastěji stavíme mosty ve vztazích a také je ve vztazích nejčastěji boříme, i když to nechceme a někdy se stane, že je dokonce úmyslně pálíme.
Stavět mosty k druhým lidem je náročné. Vyžaduje to čas, trpělivost a vždy zvolit správný druh mostu. Někdy jde o most důvěry, jindy o trpělivosti a někdy dokonce o pontonový most na válečném území. Ve válce stavitelé mostů – ženisté často stavěli své mosty pod nepřátelskou palbou. Cílem nepřítele bylo mosty ničit a ne je nechat stavět. Proto stavění mostů na válečném území je vždy těžké a člověk musí počítat občas s nějakou tou ranou, zraněním a mnohdy s opakováním stavby, protože se nepříteli podařilo ho zničit, hned poté, co jsme ho dostavěli.
Mosty spojují dvě strany, které by se bez tohoto mostu nespojili, nebo to pomůže překonat vzdálenost, která by bez mostu byla obrovská. Mohou to být dvě strany propasti, dva břehy řeky, dva vzdálené kopce, dva názory, pro které se lidé rozdělili, dvě neslučitelné povahy, minulost a přítomnost a budoucnost.
Stále budujeme nějaký most, nebo se snažíme neopak o to, aby na to naše území nikdo most nepostavil. To pak jsme jako ti nepřátelé ve válce, kteří střílí po všem a každém, kdo by chtěl, nebo začal takový most směrem k nám stavět. Často přitom zraňujeme všechny ve svém okolí. I ty, které bychom chtěli mít rádi.
Jeden z takových mostů směrem k nám postavil i Bůh. Most, který je mostem smíření a odpuštění a nese jméno Ježíš. Mnozí přes něj přešli, někteří zůstali stát uprostřed něj, Jiní nedovolili Bohu ho k nim dostavět.
I když jsme přešli, Bůh staví další v našich životech, tak, abychom po nich mohli vyjít z našich strachů, obav, nevíry, skrytých hříchů, zranění.
Nebraňme mu, když to dělá. Nebraňme mu, když posílá stavět tyto mosty své služebníky. Nebuďme těmi, kteří hájí své pozice a střílí po těch, kteří je staví. Mosty jsou proto, aby se po nich dalo přejít tam, kde to by jinak nebylo možné. Nech ho postavit, abys mohl přejít a poračovat v cestě. Jinak zůstaneš stát, budeš přešlapovat stále na jednom místě.

Četl jsem jeden článek ve kterém D.L.Moody vypráví orientální příběh. Je podobný Ježíšovu vyprávění  o hřivnách. Pokusím se ho ho volně přepsat. Jeden člověk odjížděl na dlouhou cestu. Proto vzal čtyři pytle pšenice a rozdal po dvou dvěma svým přátelům, aby se o ně postarali po dobu, kdy bude na cestách. Když se za několik let vrátil, první přítel ho zavedl do sklepa, kde byly ty dva pytle pšenice. Pšenice však za tu dobu ve sklepě zplesnivěla. Druhý ho zavedl před obrovské pole, plné dozrávajícího obilí. „Toto jsou ty dva pytle obilí a to, co zněho časem vyrostlo. To vše je tvoje.“
„Vidím, že jsi opravdový přítel, já si z toho vezmu své dva pytle a ostatní je tvoje“, zněla odpověď člověka, který mu svěřil do opatrování své odva pytle obilí.

Z některých mých článků, nebo pohádek se člověk může mylně domýšlet, že jsem proti vzdělaní, inteligenci, určitému postavení ve společnosti apod. Ne nejsem. Naopak si myslím, že bychom měli usilovat o větší vzdělávání se, o větší poznání i postavení. To, na co však upozorňuji je, abychom si uvědomili, že není naší zásluhou, když toho dokážeme dosáhnout a nemělo by nám to dávat nadřazenost nad jinými, nosit nos vzhůru a především si nebrat osobní zásluhy.
Jako lidé se dostáváme do dvou extrémů. Jeden je, že nic nechceme dělat, ať do udělá Pán. My máme jen čekat, až to přijde udělat. Na druhou stranu jsme také v extrému, když si začneme myslet, že to záleží jen na nás, protože my jsme ti jediní schopní a dokonalí a tak se snažíme udělat všechno sami po lidsku.
Rád bych, abychom si uvědomovali několik věcí:

1. Naše postavení, naše obdarování a jeho používání, naše práce na jeho růstu a zdokonalování, naše sečtělost, náš um tvořit rukama, naše inteligence, náš selský rozum a ani moudrost Šalamounova, nás nepřivede ke spasení a nedovede nás do Božího království. Je to jen a jen Ježíš. Bůh sám, který nás omilostňuje. Potřebujeme k němu přicházet jako k jediné naději.
2. V tom příběhu je řečena jedna důležitá věc. Když ten, který se vrátil, aby si vzal ty dva pytle pšenice zpět a pak stál před polem zasetého obilí, řekl: „Vidím, že jsi opravdový přítel…“
   Opravdový přítel. Mohu mít dary a schopnosti od Boha, ale jen jestli ho miluji, budu schopen je použít pro něho a k jeho slávě a ne ke své a ke svému prospěchu.
   (I Ježíš v podobenství o hřivnách říká tomu, který dary rozmnožil, .. služebníku dobrý.. .)
   Být přítelem a milovat je více, než se snažit být spravedlivý, protože se bojím. (Lukáš 19:20-21) Přítel a láska dělá více, než musí, protože myslí na dobro a na to jak dělat radost tomu, koho miluje a kdo je jeho přítelem. Pokud je naším přítelem a tím, koho milujeme Bůh, budeme se snažit rozmnožit vše, co nám dal k jeho slávě a k dobru jeho království. Bude to pro nás přirozené a nebude to nesnadné.
3. Bůh ví, co potřebujeme a tak dary, které nám dal používá i k zajištění našich potřeb. Bůh vlastně nic nepotřebuje, skrze něho a pro něho všechno je. Jde tu o to,  aby byl skrze vše, co děláme oslaven On, ne člověk. Aby lidé, kterým skrze ty dary sloužíme, at již duchovně, praktickou pomocí, skrze postavení, které nám dal, mohli říci: „Bůh je dobrý. Chvála Bohu.“ A někdy i za tebe Bohu děkovat. To jsou ty dva pytle pšenice, které si bere zpět. Zbytek pole ti nechává. Nechá k jeho slávě.
4. I to, že dokážeš ty pytle rozmnožit, tvá láska a touha po přátelství, tvá vytrvalost, věrnost a vše, co si myslýš, že tě dělá jeho obdarovným přítelem, je zase a zase jen od něho.

Máš své dva pytle. Jak velké pole z nich vzejde?

Pohádka o  porcelánu.

Probudil ho paprsek světla, který se na něm mihotal, jako by ho chtěl polechtat. Pak se dvířka sekretáře otevřela úplně a celého ho ozářily sluneční paprsky, které přicházely z okna oproti sekretáře. Měl tyto sluneční dny rád. V paprscích mohl zazářit jeho skvělý porcelán a zlacené okraje jeho talířů, talířků, čajových a kávových hrnků. I konvice s cukřenkou se vždy natáčely směrem k paprskům, aby jejich krásné buclaté tvary odrážely světlo a daly vyniknout malované kráse. Celý servis a nebyl malý, celých třicet dva různých kusů, byl jedním uměleckým dílem. Byl to vzácný servis. Ne ledajaký. Zespodu měl označení. Na každém kousku tam byl nápis Meissen. On byl z té slavné Míšeňské manufaktury. Byl si toho vědom a byl na to patřičně hrdý. Dokonce i pán domu mu přenechal tento velký sekretář, do kterého by se vešel minimálně ještě třikrát. A on si toho uměl dobře užít. Jeho talíře, talířky a hrníčky byly roztažené po celém sekretáři, aby dobře vynikly jejich křivky a ozdoby.
„Tak je čas obědu, pěkně do práce“, pobrukoval si. „Na oběd je ale příliš brzy, tak to přišla asi návštěva. Pozor kluci, to bude na vás“. Upozorňoval dezertní talířky a kávové hrníčky. Místo toho, aby je pán vzal na kafe, se stalo něco neuvěřitelného. Začal je srovnávat do jednoho koutu sekretáře. Začínaly se tísnit na jedné straně. Mělké talíře měly na sobě hluboké a na hlubokých teď dokonce i dezertní. Těsně kolem nich byly hrnečky bez podšálků, které pán srovnal jeden na druhý. Kam se poděla ta volnost.

Servis kdyby mohl, by vypadal jako opařený. On, který nesměl ani do myčky, ale vždy ho umývali ručně, aby nepoškodili jeho lesk, se teď tísní v koutě a jeho díly jsou namačkané jeden na druhém.

„Co to znamená? Copak jsem něco provedl? Choval jsem se při jídle špatně? Nebo jsem nechtěl sloužit?“ Přicházela mu jedna myšlenka za druhou. Byl celý zmatený. „Nebo mne již nechce? Přestal mne mít rád? Ano, to je ono. Už mu nejsem dost dobrý. Co já jenom udělám, abych pro něj byl dost dobrý?“ Snažil se na to přijít. Tak se do toho zabral, že si ani nevšiml, že pán opět přišel. Vyrušilo ho až jemné cinknutí porcelánu o skleněné dno sekretáře.

To byl šok. Málem mu z toho překvapení vyskočili praskliny v jeho laku. Vedle něho začal pán stavět další servis.
Jen z něho vyšlo slabé „Proč, pane?“ Celý se zachvěl.
Dobrý pozorovatel by si všiml, že poněkud ochabl jeho lesk a bílá mírně zešedla. Jakoby nejednou zestárl.

Byl to velký kontrast. Nový servis se zvučně ozval: „Nazdar kolego. Jak se jmenuješ. Já jsem Karlovarák. Tak to tady teď budeme spolu válčit, co? Jaké to je v této rodině?“ Jeho veselý hlas zaplnil celý sekretář a ne a ne přestat mluvit. Druhý ho však nevnímal, jen občas zaslechl nějaké útržky slov svého nového kolegy… hlína…. do pece … v krabici…. obchod a zákazník. A teď jsem tady….
„Ano válčit, to je to správné slovo“ uvažoval mezitím Míšeňský servis. „Válčit, vááálčit, VÁÁÁLČIT, to je ono. Správně to řekl.“ Najednou neviděl nového a mladšího kolegu, ale nepřítele, který mu vzal kus prostoru, který ho okrádá o přízeň a lásku jeho pána. „Máš to mít, bude válka!“ Znělo mu celým jeho porcelánovým tělem.
Karlovarák zmkl. Uvědomil si, že mluví stále jenom on. „Copak ten Míšeňák neumí mluvit? Nebo mi nerozumí? Ten jeho pohled je tak nepřátelský“, přemýšlel. „Děje se něco?“ zaptal se.
„Nic se neděje“, odsekl Míšeňák „ co je vám do toho, vlezte mi na hrb.“

Karlovarák překvapeně zíral na svého naštvaného a mrzutého kolegu. „No to je pěkný morous, to bude tedy zábava. Dědek jeden. Kdoví kolik mu je let. No musí mít hodně, vždyť ten jeho dizajn je pěkně starý. Ještě někdy z doby krále Klacka. A jak je buclatý, to má asi z toho, jak se stále nafukuje. No, zkusím s tím starým páprdou to tady nějak přežít.“ Karlovarák si ani neuvědomil, že poslední dvě věty řekl nahlas. Sice šeptem, ale nahlas.
„Kdo je u tebe páprda, mladej. Já jsem někdo. Znají mne po celém světě. Nevíš, co já mám za sebou. Já mám ty nejlepší tvary, buclaté jsou proto, aby se do nich vešlo co nejvíce. Zato vy mladí. Podívej se na sebe. Hubený, že se do tebe nic nevejde, natož nějaká moudrost. A kdo to kdy viděl, aby talíře byly hranaté. Co svět světem stojí, talíř musí být kulatý. A jak může pán pít z tvých hrnků, když místo, aby byly zaoblené, jsou samá hrana. A jak je může vůbec držet, když místo ouška mají přilepený nějaký ostrý trojúhelník. Ouško. Slyšíš to, mladej, ouško to samo osobně zní jakou něco zaobleného, aby se to dobře drželo a ne nějaký trojúhelníček, do kterého se ani prst nevejde.“
„Ten dědek se nám nějak rozjel“, myslel si Karlovarák a pokračoval nahlas: „ Copak stáří je patent na moudrost? Copak já taky nejsme značka? Taky mne znají ve světě. Dokonce můj dizajn vyhrál na mezinárodní výstavě cenu. My mladí přinášíme život! Změnu! Nový pohled! Otvíráme nové pravdy! Ne jak vy zkostnatělí stářím. Měli byste se stáhnout a ne nám ubírat prostor a brát chuť k životu.“
„Kdo je u tebe zkostnatělý“, nedal se Míšeňák „ místo, aby sis vážil moudrosti starších, tak jen kritizuješ a nic o světě nevíš. Když já jsem už sbíral moudrost, tak ty jsi byl ještě někde na kopci a rostli na tobě kopretiny, mladej.“
Karlovarák nabíral dech k tomu, že to tomu mrzoutovi pěkně nandá. A asi by to špatně dopadlo, kdyby se sekretář znovu neotevřel. Oba servisy zmlkly.

Pán k nim přidal sadu mělkých a hlubokých talířů z černého skla. Nastalo dlouhé mlčení. Oba servisy se teď mačkaly na sebe tak, že se okraji talířů dotýkaly jeden druhého.
Oba se dívaly na talíře z černého lisovaného skla. Nevěřily svým očím. Co jim to pán udělal. K nim, značkovým porcelánovým servisům přidal něco z lisovaného skla, co vyrábí nějaký automat. Jak je mohl dát do jedné řady. A ještě černé. Kdoví proč jsou černé, možná ta černá něco zakrývá, nějaký kaz, nebo špatný charakter. Ano to bude ono. Černá vždycky ukazuje na špatný charakter. Proto mi máme na sobě bílou, jsme malovaní a pozlacení.
Míšeňák i Karlovarák uvažovaly úplně stejně. Najednou z nich byly spojenci. Byly jedné mysli, jednoho názoru. Již jim nevadil věkový rozdíl. Ani to, že jeden je starožitnost a druhý moderní. Sjednotily se.
„Víte, můj mladší kolego, nakonec nová doba chce nové myšlení a nové tvary. Je to zajímavý pokus mít hranaté talíře a trojúhelníky místo oušek. Začínáte se mi líbit“, začal Míšeňák.
„ I stáří má něco do sebe, je vidět, že máte přehled a získal jste časem moudrost, které se mi mladší musíme učit. A ta vaše noblesa,“ přizvukoval Karlovarák.
Oba pak aniž se domluvily, vykřikly: „Ale tak to nemůžeme nechat. Žádný černý s námi tady nebude.“
„Co jsme vám udělaly?“, nesměle se ozvaly černé, skleněné talíře.
„Už to, že se sem tlačíte, stačí!“, volal Míšeňák.
„Ano, vy patříte do dolního šuplíku a ne do našeho sekretáře!“ přidal se Karlovarák.
„Bratři, ozvaly se opět černé talíře, nás sem však dal pán. My jsme sem nepřišly samy“, snažily se talíře zklidnit situaci.
„Ony nás budou ještě poučovat. Náš pán. Jaký náš pán. To je náš pán a ne váš. My patříme na jeho stůl. Vy jste tak dobří být pod stolem na drobky, nebo pro kočky a psy. Slyšíte je, kolego, oni si dovolují nám říkat bratři a ještě si přisvojit i našeho pána.“ Rozčiloval se čím dál tím více Míšeňák.
„Ano, máte pravdu, můj starší kolego“, přitakával Karlovarák.
„Co vám, černým talířům dává právo se přirovnávat s námi. Jste sice taky talíře, ale my jsme jiní než vy. Máme poznání, pracovali na nás umělci, dali si s námi práci, ne jak s vámi, že vás vyvrhl nějaký lis. Nás formovali rukama. Proto máme moudrost a hlavně postavení, které tomu odpovídá. Vy sem nepatříte. Co to našeho pána napadlo, on se musel zbláznit, že vás dal dohromady s námi. Copak ztratil vkus, smysl pro krásu! Pryč s vámi!!!“
„Ano pryč s vámi! My vás tady nechceme!“, křičely oba porcelánové servisy. Začaly výhružně poskakovat v sekretáři. Ani si nevšimly, že sekretář je stále otevřený. Jak tak poskakovaly, najednou se dostaly na hranu sekretáře a oba začaly padat dolů na zem. Zůstalo z nich mnoho uměleckých střepů.

Milý čtenáři, líbí se ti ten konec? I tak to mohlo skončit. Možná to však bylo úplně jinak Například takto:

Křik nabýval vrcholu, když v tom se sekretář opět otevřel a něčí ruce vzali černé talíře.
„Tak konečně.“ Oddechly si oba servisy. „Pán přece dostal rozum.“ Pak se na sebe zadívaly a začaly přemýšlet o tom, kdo z nich dvou je tedy ten důležitější, moudřejší, koho z nich má pán raději. Začaly hledat na druhém opět chyby. A asi by se znovu dostaly do nepřátelství, kdyby se opět neotevřela dvířka sekretáře a něčí ruce neodnesly Karlovaráka.
„Tak přece se pravda ukázala“, dupnul si Míšeňák. „Já jsem ten důležitý“. Pak se zarazil, chvilku přemýšlel. „No ale možná je to naopak, možná mne tu nechali, protože už mne nechtějí, už se jim nelíbím. Protože mne už pán nemá rád.“ Při té myšlence celý zvlhnul.
Znovu se otevřela dvířka a něčí ruce ho začaly odnášet na velký bílý stůl.
To bylo překvapení. To bylo talířů hrníčků, servisů. A těch druhů. Některé byly jako on z porcelánu a ještě starší než on, jiné byly ze skla, další z kovu a dokonce i plastové tady byly. A těch barev. Snad všechny barvy světa. Tam dál viděl černé talíře. Zaradoval se, že je vidí a ani se nedivil, že se z toho raduje. Zamával jim. Uviděly ho a mávaly taky. A tam, ještě dál je jeho mladší kolega Karlovarák. Jak mu to sekne. A toho světla všude. Té záře. To je jako na nějaké svatbě. Ano to je vlastně svatba a on je na svatebním stole, který nebere konce. Povyskočil, aby viděl na konec stolu, ale konec nezahlédl.
„Kde je ženich?“ Otočil se na druhou stranu stolu. A uviděl ho, jak sedí včele. Ženich. Vždyť to je jeho pán. Setkali se očima. Míšeňák se rozplakal. Viděl, že na něho pán nikdy nezapomněl, že ho má stále tak rád jako na začátku.

1 Timoteovi 6:6  Opravdu velkým pramenem zisku je totiž zbožnost, která se spokojí s tím, co má. 

„To není spravedlivé!!!“ Znáte tuto větu? Jak často ji slyšíme? Jak často ji sami říkáme? A jak to souvisí s veršem z Timotea? Souvisí.
Z verše o zbožnosti, která se spokojí s tím, co má, lze vnímat, že existuje také zbožnost, která se nespokojí s tím, co má. Také mi z toho vychází, že z takové zbožnosti neplyne žádný zisk. Co mám na mysli: v práci dostane většina pracovníků přidáno, ale já ne.
Mohu říci škoda, že jsem nedostal taky, ale děkuji ti Pane za to, co mám. Nebo se mohu ihned ohánět spravedlností. Pokud je nás několik, pak je to ještě „svatější“ ohánění se, protože hájím spravedlnost i za jiné. Pokud se jedná o křesťanskou organizaci, pak do toho ještě zapletu verše z Písma a postavím to do roviny hájení Boží spravedlnosti.
Když se však nad tím zamyslím, skutečně hájím spravedlnost? Je spravedlnost v tom, že všichni musí mít stejný plat? Nejde spíše  jen a jen o ty peníze, které jiní dostali a já ne? Jak bych se zachoval, kdybych dostal přidáno jako většina. Také bych křičel, že je to nespravedlivé, nebo bych si dokázal obhájit, proč já dostal přidáno a někteří ne?
Stejné je to s postavením. Proč povýšili toho a ne mne, to není spravedlivé! Proč nevedu skupinku já, ale ona. Já jsem ve sboru déle a svěřili mi jen úklid. To není spravedlivé!
Proč sousedu všechno prochází a já jednou zaparkuji v zákazu a mám pokutu. To není spravedlivé! Proč mi neprodloužili smlouvu a jiným ano? To není spravedlivé!…
Asi bych mohl uvádět další desítky příkladů.
Myslím, že cítíte, že jde spíše o lásku k penězům, touhu po uznání a postavení, které přináší výhody, o závist, což je pýcha a soud druhých.
Ani jedna z těchto věcí nemůže přinést Boží požehnání, ani kdyby jejich obhajoba vypadala sebesvatěji, sebezbožněji a sebespravedlivěji. Naopak přináší chudobu a trápení, protože vycházejí z nevděčného srdce:
De 28:47-48  Protože jsi nesloužil Hospodinu, svému Bohu, s radostí a vděčným srdcem v hojnosti všeho,budeš sloužit svým nepřátelům, které na tebe Hospodin pošle, v hladu a žízni, nahotě a nedostatku všeho…
Naopak spokojenost s tím, co mám ukazuje na vděčné srdce. Takému srdci Bůh otvírá průduchy svého požehnání.
Až zase budeme říkat: „To není spravedlivé“, zastavme se a přemýšlejme zda nám jde skutečně o spravedlnost, nebo jen naše srdce přestalo být vděčné.

Tak konečně jsem opět tady. Mám náročnější období jak ve službě, doma, tak také se svým tělem. Jindy i v takové situaci jsem byl schopný brzo ráno vstávat a začít psát. Teď to prostě nešlo a zatím ani nejde. Během dne již čas nemám a večer přicházím unavený.
Během toho, co jsem se odmlčel, proběhla jazyková a textová korektura knih Růst do plnosti. Je tedy již k dispozici. (Viz knihy)
Také připravuji dvě různá vyučování. Jedno o Bibli, nebo spíše o tom jak ji číst a také bych rád dokončil myšlenky ohledně autority.
Bude pojednávat o čem autorita je, ale co přináší pro věřící, kteří v ní v nějaké oblasti stojí ať již v církvi nebo mimo ni.
Součástí obsahu bude i pohybování se mezi sociální a duchovní službou. To všechno, společně se sloužbou, která mi zabírá většinu času, stojí větší množství energie, které se mi občas (poslední dva měsíce) nedostává.
Také od ledna můžete pravidelně poslouchat živé vysílání na Rádiu 7. Vždy poslední sobotu v měsíci od 9.15 do 11.00 mám ve studiu hosta, s kterým mluvím nejen o jeho životě a službě, ale také diskutujeme na konkrétní téma. Tento měsíc, tedy 25.3. bude hostem biskup Církve živého Boha Dan Kolinger a tématem je proroctví a prorokování v církvi.
To jen na omluvu těm, kteří jsou věrni a pravidelně chodí dál na tyto stránky, přestože jsem se na tak dlouho odmlčel.

Přemýšlel jsem i o změně vzhledu stránek. Může se tedy stát, že otevřete stránky a budou vypadat úplně jinak, než doposud. To však může nastat, až vyšetřím více času. Tak kdo ví, kdy to bude….
Ale již jsem o sobě napsal dost. Nejsem zvyklý psát o sobě a stránky nejsou o mně.
Věřím, že od zítřka se tu budeme opět pravidelně scházet nad různými zamyšleními, nebo vyučováním.

Zatím děkuji Bohu za vás všechny, kteří toužíte být blíž Bohu, nebo spíše být více s ním a plnit jeho vůli, neboť právě vy jste pravou rodinou, posilněním a oporou nám i sobě navzájem, i když se třeba vůbec neznáme a nikdy jsme se neviděli. Radujme se, máme velkou rodinu všude na světě. Vždyť Ježíš říká:

Marek 3.33-35 „Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji bratři?“
A rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: „Hle, má matka a moji bratři. Neboť kdo činí Boží vůli, to je můj bratr, má sestra i matka.“

Lukáš 8:21  On jim však odpověděl: „Má matka a moji bratři jsou ti, kteří slyší Boží slovo a činí je.“ 

Genesis 1:6_19
I řekl Bůh: Budiž klenba uprostřed vod a nechť odděluje vody od vod. Bůh tedy udělal klenbu a oddělil vody, které byly pod klenbou, od vod, které byly nad klenbou. A stalo se tak. Bůh nazval klenbu nebesy; a byl večer a bylo ráno, den druhý. I řekl Bůh: Ať se vody pod nebesy shromáždí na jedno místo a ukáže se souš. A stalo se tak. Bůh nazval souš zemí a nahromaděné vody nazval moři. Bůh viděl, že to bylo dobré. I řekl Bůh: Ať země dá vyrašit trávě, zeleni vysévající semeno, ovocnému stromoví nesoucímu na zemi ovoce podle svého druhu, ve kterém je jeho semeno. A stalo se tak. Země vydala trávu, zeleň vysévající semeno podle svého druhu a stromoví nesoucí ovoce, ve kterém je jeho semeno podle jeho druhu. Bůh viděl, že to bylo dobré. A byl večer a bylo ráno, den třetí.
I řekl Bůh: Ať jsou světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci a byla na znamení, k určování časů, dnů a let. A ať jsou světly na nebeské klenbě, aby svítila na zemi. A stalo se tak.
Bůh udělal dvě veliká světla: Větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci, a hvězdy. Bůh je dal na nebeskou klenbu, aby svítila na zemi, a aby ovládala den a noc a oddělovala světlo od tmy. Bůh viděl, že to bylo dobré. A byl večer a bylo ráno, den čtvrtý.

Tři, čtyři roky po mém obrácení jsme se s několika bratry přeli o stvoření světa. Zda ho Bůh stvořil za šest dní – skutečných dní, nebo za šest tisíc let, ale také byl mezi námi zastánce miliónu let, nebo aspoň statisíců let vývoje.
Po letech to pro mne není důležité. Spíše ve stvoření hledám Boží odkaz pro mne.
Minule jsme skončili u prvního dne. V CSP je dokonce napsané jeden den, místo první den. Tak mi to spíše připomíná „start“, nebo počátek apod. Také jsme zjistili, že světlo nebylo takové, jako máme dnes tady na zemi. Nebyly ještě slunce, měsíc ani hvězdy. Přesto Bůh stvořil dříve rostliny. Něměly slunce, aby je zahřívalo. Stačilo jim světlo Boží. Teprve čtvrtý den Bůh stvořil slunce, měsíc, hvězdy a celý vesmír – nebeskou klembu. Proč? Aby svítila na zem a aby ovládala den a noc a aby byla na znamení, k určování časů, dnů a let. Ve skutečnosti teprve tady můžeme mluvit o pozemském dni, o pozemském čase, světle a tmě. Jaká byla zima a jaké bylo světlo do té doby? Takové jaké bude v novém Jeruzalémě a Božím království. O něm víme, že z něho bude vytékat řeka a kolem ní budou stromy, které ponesou ovoce. (A nebude tam ani slunce, ani měsíc)
Dnes víme, že pokud by nesvítilo slunce, pak bude na zemi obrovská zima, která je i v kosmu. Asi bychom všichni hned umrzli.
Ale duchovní oblast neprožívá zimu a teplo. Cherubům nezamrznou křídla, když je na zemi -30, ani démoni nepotřebují kožich. Oni se ani nepotí, když je 40 ve stínu. Pro duchovní svět je světlem přítomnost Boží a jeho nepřítomnost pro tmu. Teplo a zima pro něj nehrají roli.
Mojžíš, když psal tyto řádky, nic nevěděl (asi) o zemské přitažlivosti, o přitažlivosti měsíce, slunce, o působení kosmických těles na sebe. Ale věděl, že Bůh jim dal moc ovládat den a noc.

Přemýšlel jsem proč Bůh prvně stvořil rostliny a ne slunce, které by je zahřívalo. Dlouho jsem na nic nepřišel. Dokonce jsem si říkal, jestli to při sepisování neprohodili.  Až mi to asi došlo. Je to svědectvím pro nás, že i kdyby nic nebylo a nic pozemské nefungovalo, stačí Boží přítomnost, aby věci mohli růst, aby bylo světlo. Říká mi tím neboj se, já dávám život a vzrůst. Já jsem světlem, které dává a udržuje život. Je to zde stejné jako s životem věřícího. Žije sice v pozemském těle, které je smrtelné, ale také má život věčný, spasení. Je to stejné jako to, že spolu s Kristem jsme usazeni na nebeském trůnu (Efezským 2.) a přitom žijeme tady na zemi. Prolíná se duchovní s pozemským. Tak je to ovšem v celém Písmu.

Rostliny stvořené před sluncem mají i další účinek. Rozbíjí jakoukoli teorii „křesťanského“ učení o evoluci. Prostě to tom nejde vecpat.

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlo lidí. A to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.

Na počátku stvořil Bůh nebesa a zemi. Země byla pustá a prázdná, temnota byla nad hlubinou a Duch Boží se vznášel nad vodami. I řekl Bůh: Budiž světlo! A bylo světlo.  Bůh viděl, že světlo je dobré, a oddělil Bůh světlo od tmy. Bůh nazval světlo dnem a tmu nazval nocí; a byl večer a bylo ráno, jeden den.

Tolikrát jsem četl těchto pět prvních veršů. Mnohokrát jsem je použil v kázání a slyšel v kázání jiných. Přesto jsou stále plné Božího tajemství. Pojďme se podívat a možná trochu poodhalit to,co je zde napsané.

Na počátku Bůh stvořil nebe. O několik veršů dál (8.) se dočteme, že další den Bůh stvořil rozdělením vod nebesa. Tedy logicky v prvním verši jde o jiné nebe, než, které známe z pohledu nad naše hlavy. Také čteme, že na počátku stvořil zemi. Domnívám se, že tady vidíme počátek stvoření věcí duchovních (nebeských) a pozemských, tělesných. Dále čteme, že zde je nějaká hlubina (propast) a vody. To vše před prvním dnem. Hlubina, nebo propast je v Písmu ve většině případech spojena se smrtí, uvrhnutím člověka (duše) do propasti. Do místa smrti. Také se dovídáme, že tam není Duch Boží. Ten je nad vodami. Nad místem – zemí, kde Bůh chce začít tvořit život a někoho, pro kterého se to vše snaží dělat – člověka.
Vše se děje před prvním dnem. Ještě nebylo stvořeno světlo a tudíž nenastal den a noc. Teprve poté Bůh tvoří světlo. Temnotu nemusel tvořit, ta byla nad propastí. Jen oddělil světlo od tmy.
Toto světlo není závislé na slunci a hvězdách, které ještě nebyly. Je to světlo z Boha, je to světlo jeho slova. Poprvé tady čteme: I řekl Bůh: „Budiž světlo!“
Pokud hlubina není jen fyzickou hlubinou, propastí a má jiný význam, pak musíme předpokládat i jiný význam u světla a tmy.
(Jan 1:1-5, Římanům 13:12, Zjevení 22:5 ….)
V prvním dnu se světlem přichází světlo světa, ale také temnota spojená s pádem Satana na stvořenou zem.
Možná to vnímáš jinak, ale vždy se celým Písmem prolínají věci nebe a věci pozemské. Věci duchovní a věci světa. Tak, je tomu podle mne i tady na začátku.
Tyto první verše Písma mi ukazují na poslední verše Písma, na Zjevení: Na věčný život ve světle Božího dne-nekonečného dne, kde Ježíš setře každou slzu a trápení již nebude, nebo ve tmě bez Boha – hlubině (propasti), věčné noci, kde bude skřípění zubů a pláč.
Duchovní věci se prokazují fyzicky. Proto věřím, že skutečně bylo světlo nebe a byla tma hlubiny.

Ale je to mé zamyšlení nad prvními pěti verši Písma.

Mnoho křesťanů sice čte celou Bibli, ale tak nějak nepřikládá váhu Staré smlouvě. Říkáme si: “ My žijeme z milosti a ne ze zákona apod.“ Sám Ježíš však nás upozorňuje na:
Matouš 5:17-20  „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. Neboť amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království Nebes nazván nejmenším. Kdo by je však činil a učil, ten bude v království Nebes nazván velkým. Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do království Nebes určitě nevstoupíte.

Velmi často se nevíme poradit se Starou smlouvou. Přestože můžeme vidět tvrdost některých Božích soudů (kamenování za některé věci apod.), můžeme ale vidět i milost Boží. Bůh přikázal oběť za hřích. Židé se skrze tuto oběť měli očistit od toho konkrétního hříchu – věřím tomu, že byli očištěni, když to Bůh řekl. I to je milost Boží, že to mohli dělat, i když to museli opakovat. (I my musíme stále vyznávat své hříchy, jen nemusíme dělat zvířecí oběti) Také věřím tomu, že pokud šli obětovat s pohrdáním, nečinili pokání, tak oběť něměla žádný význam. Pokud srdce se nepohnulo, pak ani oběť něměla účinek.
Podobně je tomu i dnes. Pokud rozhodnutí pro Krista není opravdové, pokud tvé srdce se neotevře Kristu, pak nic dalšího nemůže fungovat a pomoci nám. Pokud není pokání opravdové, je pak zbytečné chodit ke křtu, brát večeře Páně a dělat „dobré skutky“.
To je to, o čem Bůh mluvil skrze proroky, kdy napomínal Židy pro jejich nevěrnost, pro to, že ho uctívají jen ústy a ne srdcem. Proto jim dál zaslibuje, že přijde den, kdy jim dá nové srdce (i nám).
Když Izraelité přešli přes Jordán do zaslíbené země, Bůh přísně potrestal první hřích, kdy si jeden představitel rodiny schoval věci z poraženého Jericha. Byli všichni ukamenování a pak místo spálené.
Podívejme se jak Duch svatý jednal s Ananiášem a Sefirou v 5.kapitole Skutků.
Je velký rozdíl mezi Starou a Novou smlouvou, přesto Bůh je stejný tam i tam. Buďme proto opatrní v tom, jak se o Staré smlouvě vyjadřujeme a jaký postoj k ní máme – vyjadřuje to také něco o naší představě o Bohu.

Sešli jsme se několik bratří a mluvili o budoucnosti. Tedy budoucnosti světa. Ještě jinými slovy tedy o současné politice.
Když člověk vnímá to, co se děje v současné době v USA, musí mu to připomnat scénář z Turecka.
I když je Turecko a USA totálně jiné a je nesmírný rozdíl v demokracii, přesto můžeme najít společné prvky přípravy na budoucnost. (Tak jako u báťušky cara v Rusku – Putina)

Dnes se Amerika postavila skrze některé soudy proti dekretu prezidenta. Když jsem tuto zprávu uslyšel v TV, první, co my přišlo na mysl bylo, to si američané říkají o pěkný terosristický útok. Ne proto, že mohou do země lidé z arabských zemí, ale proto, aby byla upevněna moc prezidenta a mohl vydávat dekrety, které upevní jeho moc. Tak jako v Turecku.
Představme si, že by nyní došlo v USA k nějakému velkému útoku teroristů. Navíc z řad těch, kteří přicestovali díky zrušení prezidentova dekretu. Celé by se to posunulo do jiných pozic. Lidé by sami byli pro prezidentské dekrety …
Osobně si myslím, že k němu dojde, Ať již bude uskutečněný z řad teroristů  přicházejících  po zastavení dekretu, nebo tomu někdo prostě „pomůže“, aby to tak bylo.
Myslím, že Trump nemůže jednak jinak než jak jedná. Bůh nám dal poznat předem, co má přijít. (o tom jsem již několikrát psal, ale i tak se k tomu opět někdy vrátím). Proto se musí sám stát, nebo připravit půdu pro jedno z těch králů, kteří předají vládu pod jednu moc. Tedy získat plnou kontrolu nad informacemi o lidech a nad jejich penězi. To může jen díky hrozbě terorismu.
Pro nás křesťany je jedno jak to dopadne, ať již budou naše finance po kontrolou a tedy lehce zabavitelné zdroje na obživu, ať již budou mocní vědět o každím našem slovu a budou se nás snažit zastrčit mezi nebezpečné radikály, proti kterým se musí bojovat a zničit je, ať do dopadne tak, nebo onak, my máme milost, že můžeme a budeme (pokud nás Pán nevytrhne) žít z jeho moci.
V takových chvílích se prokazuje naše důvěra v něho a jeho spolehlivost, že se o nás postará.

Lekce V. cz

lekce V. sk

Tento kurz skončil.  Kurz bude vydán také jako kniha formátu A5 o 100 stranách pod názvem Růst do plnosti. Bude bez cvičení a bude mít formát knihy a ne učebnice.
Zatím probíhá jazyková a textová korektura.
Připravuje se i slovenské vydání.

Nenechávame si oddychový čas a ihned po tomto kurzu připravujeme kurz základů a také jednoduchý přehled Bible.
Oba kurzy budou probíhat ve sboru v Galantě. Opět bude text kurzu vyvěšený na stránkách podobně jako byl tento.
Kurz základů by měl mít cca čtrnáct lekcí a začne v první týdnu  měsíce března (marca) a jednoduchý přehled Bible začíná tento týden a bude probíhat minimálně rok.

Minule jsem psal o tělu, dnes se zaměřím na duši. Co je v Písmu myšleno duší? Asi záleží také na překladu, ale budu se zabývat tím, co říkají české překlady.
První význam duše v Písmu je život, živý tvor.  Například výraz „každá živá duše“. Tedy každý, kdo žije. Někde je vyznačen rozdíl mezi živými tvory, které duši nemají a těmi, které duši mají (Zjevení 8:9), jindy jde o všechny živé tvory včetně zvířat (Zjevení 16:3). Nejčastěji se vztahuje na živého člověka. V některých překladech a především v knihách staré smlouvy se objevuje místo duše duch, ale jedná se též o život.
Druhý významem duše je naše nitro. Opět v knihách staré smlouvy se mluví jak o duši, tak o duchu člověka. Davidovy Žalmy jsou plné duše, které volá po Hospodinu, touží po Hospodinu, je sklíčená, trápená, ta, které se přikazuje, aby chválila Boha apod.
Když jsem byl malý, byly pro mne duší vaky vánočního kapra (odborně plynové měchýře, kterými reguluje ryba svou polohu nahoru, dolů). Pak jsem si několik let takto nějak představoval „dušičku“. Ale i ta byla hmotná na rozdíl od té lidské duše, kterou Bůh stvořil.
Židům 4:12 je napsané:  Neboť Boží slovo je živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce.
Přestože jsou často spojované výrazy duše a duch člověka v jedno, novozákonní pohled je rozděluje. To můžeme vidět právě na tomto verši. Dá se oddělit od sebe skrze Boží slovo.
Duše se drží těla. Duch touží  po Bohu a spojení Duchem svatým.
Je těžké pro člověka rozlišit, kdy vnitře slyší touhy duše a kdy ducha. K tomu potřebuje Boží slovo, které jde až na samou podstatu. Musíme si uvědomit, že se jedná nejen o Písmo, ale také živé slovo od Boha skrze kázání, vyučování nebo proroctví, které je s ním (Písmem) v souladu.

Duše je část vnitřního člověka, která si ukládá zkušenosti těla. Příjemné i nepříjemné. Nejen, že si je ukládá, ale také se snaží podle nich řídit celé tělo. Tím chce, aby tělo dělalo to, co je jí příjemné. Tělesně příjemné. Tím se stává závislá na tělu a jeho schopnostech tyto „příjemné“ věci – touhy naplnit. Skrze tělo získává tělesné zkušenosti a vjemy, pocity, které z těchto zkušeností vznikají. Duše se nechce vzdát těla. Bere ho jako zdroj všeho, co má. Bojuje o tento pozemský – tělesný život, který ji vlastně „živí“. Aspoň to tak duše cítí.
Asi bychom mohli diskutovat o dědičnosti, která má na duši také vliv. (Je dnes vědecky prokázané, že vlivem negativního života /alkoholismus, drogy a další závislosti, včetně závislosti na internetu, pornografii…/ mají vliv na změny /poruchy?/ v genetickém kóku. Tato změna, jak bylo prokázané, se pak přenáší až čtyři generace, než se opět srovná.)

Když se pozorně začteme do Písma, zjistíme, že duše nemůže existovat bez těla. O pozemském tělu víme, že se rozpadne v prach. O duši víme, že někam odchází, aby dříve nebo později získala opět tělo. Tentokrát duchovní. Také víme, že nejdříve vstanou mrtví v Kristu (1.Tesalonickým 4). Ve Zjevení čteme o nespočetném zástupu v nebi těch, kteří jsou oblečeni v bílá rouha v rukou mají palmové listí a chválí Boha. Tedy mají již nová těla. Není to jen duše. Ve dvacáté kapitole se dovídáme, že duše lidí, kteří oživli a kralují (na zemi) s Kristem tisíc let. Toto kralování určitě nemohlo být míněno jen v duši. Duše musela získat opět tělo. Jan o tom píše, že oni ožili. Píše o tom jako o prvním vzkříšení a ti, kteří byli tady vzkříšení, pak nemají podíl na druhé smrti. (tedy celá cirkev Kristova).
Ostatní mrtví neožili, dokud se nenaplní těch tisíc let.
Teprve pak dojde ke konečnému zničení země a všichni mrtví stojí před  Bohem. Z minulé (19) kapitoly víme, že byli i tito lidé opět obživeni, aby přijali soud (tedy museli opět stát v nějakém duchovním těle před Bohem). Pak byli vrženi, pokud nebyli nalezeni v knize života, do ohnivého jezera, kde bude již i ďábel. (Druhá smrt.)
Dostal jsem zajímavou otázku. Když budeme mít nové tělo, pak si již nebudeme nic pamatovat z pozemského života. Začneme odznovu, jako na čistý papír i v naši duši?
Co se týká církve, tak nevím. Myslím si, že ani nebudeme mít čas ani chuť se vracet do minulosti, protože bude s Kristem. To zastíní vše.
U těch, kteří budou vzkříšeni k soudu si naopak myslím, že oni budou vědět všechno. Není možné někoho soudit, aniž by si pamatoval to, za co je odsouzený. (Často ani pozemský soudce neodsoudí člověka, který ztratil paměť.)
Proto si myslím, že to budou vědět velmi dobře.

Pokud čtu o duši a konci, vyvstvá mi několik věcí:
– pokud je druhá smrt, musí být i druhý život (nemůže zemřít to, co je již mrtvé),
– vzkříšením se rozumí oblečení duše do nového těla,
–  je více míst, kam mizí duše : „A moře vydalo mrtvé, kteří v něm byli, i Smrt a Hádes vydali mrtvé, kteří v nich byli, a každý byl souzen podle svých skutků – tedy ti, kteří neuvěřili v Krista. – Zjevení 20:13-14,
ale je také ráj- místo, kde je Ježíš? místo pro duše věřících, kteří čekají na vzkříšení – duchovní těla? – Ježíš mu řekl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji. Lukáš 23,43
– je jiná sláva vzkříšení těch v Kristu – vzkříšeni skrze Ducha svatého,
– a je jiné vzkříšení k soudu a k uvržerní do ohnivého jezera.

Pokud se zabývame tímto tématem, můžeme se dostat do mnoha slepých uliček, do mnoha neznámych věcí, které nemůžeme nyní pochopit. Dokonce to může těm, kteří jsou slabší ve víře přinést nepříjemný tlak.
Není potřeba všechno znát.
Je jeden dobrý recept:
Znát vůli Boží pro nás a plnit ji. Slyšet hlas našeho Pastýře Ježíše Krista a také ho poslechnout a dělat to, co říká. Pak nám může být jedno, co bude. Máme totiž zaslíbení, že budeme na věky s ním. Máme zaslíbení nebeských příbytků.
Jan 14:1-3  „Ať se vaše srdce nechvěje. Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce jsou mnohé příbytky. Kdyby nebyly, řekl bych vám to. Neboť vám jdu připravit místo. A odejdu-li a připravím vám místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.  

Vracím se k tomu, co jsem před několika dny slíbil: že budou následovat zamyšlení o duši a o tom, kam odchází po smrti.
Odpověď částečně dostaneme, když si objasníme pojmy, které máme v Písmu. Písmo mluví o člověku jako o  tělu, duši, (živá duše), duchu a také musíme mluvit i Duchu svatém.

Co je tělo? Tělo je schránka pro duši a ducha a Ducha svatého. Bůh učinil člověka z prachu země – tělo. Teprve pak mu vdechl život – ducha (duši). (1.Tesalonickým 4:4, Římanům 9:23, 2.Korintským 4:7,…)
Dnes v nemocnicích udržují na přání pozůstalých tělesné funkce člověka – krevní oběh, dýchání apod., přesto člověk je mrtvý. Nemá duši. Nemyslím tím umělý spánek, ani čas strávený v komatu, kdy člověk může sylšet, co mu jiný povídá. Jde skutečně o stav smrti, kdy se ještě lidé snaží udržet některé tělesné funkce zemřelého. To dávám za příklad těla, jako schránky pro duši a ducha člověka. Smrt těla nastává tedy tím, že odchází z těla duše a duch člověka. Tělo se pak rozpadne. Ať je pochováno, nebo spáleno, nakonec končí opět jako prach země.
Pokud je tělo natolik poškozené, že nemůže být dále schránkou pro duši, nastává smrt. Ale také nastane tím, že duše, duch člověka je povolán odejít a tělo bez ní umírá, i když fyzicky nemá žádný problém.
Pouze ve dvou případech v Písmu byli lidé vzati s tělem a s duší, duchem (a Duchem) do nebe. (Enoch a Eliáš) Podobné zaslíbení májí věřící v Krista, kteří se dožijí doby, kdy zazní polnice a oni budou vzati přímo i s těly (a promněněni) z této země.

Možná si někdy můžeme klást otázky:“Potřebujeme tedy tělo, když se rozpadá? Nemůžeme být pouze duší, nebo duchem? Nemůžeme být rovnou v duchovním tělu?“
Pavel píše, že je prvně tělo „duševní“- pozemské, tedy první Adam, který byl z prachu země. Pak teprve může být tělo duchovní – nebeské. První člověk je ze země a všichni jeho potomci (úkolem Adama a Evy bylo mít také potomky),  druhý člověk (Pán) je z nebe a takovou podobu nesou i ti, kteří v něho uvěřili.
Abychom mohli uvěřit, svobodně se rozhodnout pro Pána, musíme se narodit v těle. Bez tohoto života se nedá vstoupit do Božího království. V těle se rozhodujeme, kde chceme trávit věčnost.
Proč to Bůh učinil právě tak, nevím. Vím však, že je to tak dobré, protože vše, co Bůh činí je dobré!
Z lidského hlediska Bůh učinil člověka k obrazu svému – dal mu svobodnou vůli se rozhodovat. Když se člověk rozhodl špatně, dal mu šanci vše napravit tím, že uvěří v jeho Syna, Ježíše Krista. To se však neobejde bez toho, abychom měli tělo, které umírá. (I Kristus musel mít tělo, které umřelo a bylo pohřbeno). Kdybychom neměli tělo a byli jen duší a duchem (i Bůh mluví o sobě, že má duši a Ducha, ale o tom až při zamyšlení o duši, duchu a Duchu)
nemohli bychom tělesně umřít, kdyby se Ježíš nestal také plně člověkem, nemohl by za nás zemřít a my bychom skončili společně s padlými anděli v ohnivém jezeře. Proč? Protože duše a duch neumírá, nedalo by se vše napravit. Jednou Bůh řekl, že odplatou za hřích je smrt. A to platí. Navíc jsme všichni potomci Adama a Evy jen díky tomu, že je Bůh stvořil v těle.
Z Božího hlediska snad můžeme částečně najít odpověď ve verších:  Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic , co je… (Jana 1:1-3…)
Moje osobní odpověď na to je, aby se Bůh oslavil a oslavil svého Syna Ježíš Krista před vším světem (jak pozemským, tak duchovním).
Konečnou odpověď nejspíše dostaneme až od samotného Pána, kdy budeme tváří v tvář. Tedy ovšem, pokud nás to pak bude ještě vůbec zajímat.

Po několika letech práce s lidmi, nebo při službě  lidem a s nimi  člověk prochází několika fázemi. Když přijdeme poprvé do služby, je všechno skvělé, lidé nad očekávání a služba je tím jediným, co bychom chtěli dělat. Po několika měsících se to mění.
Časem zjistíme, že mnoho lidí nás zneužívá, narážíme na lhostejnost a sobectví. I ti, kteří o sobě říkají, že jsou křesťany, nás zrazují a zraňují, pomlouvají a nejsou schopni vděku. Zjistíme, že je to jiné být křesťanem v neděli a jiné každý den osm hodin v práci. Najednou se cítíme potlučení a především hořkneme. Ale o tom jsem již psal.  Dnes chci poukázat na jednu věc, kterou si neuvědomuje.
Někteří časem najdou svůj recept na to, jak se s tím vyrovnat a nezahořknout a nestát se nepříjemným, nevrlým a otrokem.
Jednoduše se stanou lhostejným ke všem těm drobným, nebo větším zraněním, obléknou se do zbroje lhostejnosti. Všechny tyto nepříjemné věci začnou brát jako malichernosti, přes které se přenášejí. Naučí se je nachat stékat po sobě, aniž by se nechali jimi nějak zranit. Ať je to nevděk, závist, zloba, zranění apod. Vypadá to na povrch skvěle a dokonale. Můžeme mít rádi i ty, kteří nám ubližují. Je to však skutečná láska,  nebo jen z nouze cnost?Láska je o obětech, k těm patří i bolest ze zranění, uražení, ponížení apod. Láska je to, že i přes tato zranění jsem pro lásku Boží ve mě k člověku ochoten znovu sloužit, znovu ráno vyjít k lidem. Pak začne proudit láska. Tak jako my máme důkaz Kristovy lásky k nám v krvi a kříži Krista, tak důkaz naší lásky k jiným je v naší oběti – i přes bolest a zranění a v tom je ta oběť, skrze kterou dokážeme jít s nimi dál, nebo jim dále sloužit.

Rozdíl mezi prvním přístupem a druhým je v tom, že v tom prvním chybí Kristův  a také náš kříž.

Občas křesťany slyším hovořit o tom, kam je Ježíš posílá, k jaké skupině lidí, k jakému národu, ale také i k vlastní rodině. Hovoří o tom, jako o svém poslání. Pak se snaží k této skupině dostat. Přirozeně, protože tam jsou poslaní. Přiletí někdy jako vítr, někdo ja uragán a občas někdo jako lehký vánek. Vše je úžasné. Po třech měsících (nebo půl roce) začnou vidět vady. Vady na té skupině, vady na způsobu služby, vady na lidech, s kterými slouží. Přijdou na to, že nepočítali s tím, v jaké prostředí budou sloužit, ať je to okultismus a prokletí, kultura, kterou nejsou schopni pochopit a tolerovat, špína, nemoce, nepřátelství, nepochopení, odpor k evangeliu, nebo jen obyčejný nezájem.
Pak se ze služby stane otročina. Lidská otročina, která ničí toho člověka a ničí také samotné poslání v této skupině lidí.
Po několik týtdnů jsem tady vydával vyučování o ovoci Ducha, jehož výsledkem je, že věřící, všude kam jde , přináší se sebou pokoj, radost a lásku. To proto, že nechal v sobě skrze Ducha svatého vyrůst sebeovládání, mírnost, věrnost, dobrotu, laskavost, trpělivost. To všechno obsahuje pokoj, radost a láska.
Každý, kdo začíná sloužit, každý kdo vychází na misii se setká s touto situací. Někteří ji překonají, jiní odchází. Ti, kteří odchází se pak většinou stáhnou a nechtějí již dál sloužit. Možná se pokusí znovu o službu, ale opakuje se to stejně. Musí se to opakovat, až do doby, kdy přejdeme přes toto období, ve kterém vidíme jen zlé věci a vady.
O co jde. Je to jednoduché. Pokud máš skutečně lásku k lidem, ke kterým jsi poslaný, pak tato láska tě převede přes všechny ty vady, které ti brání sloužit, které ti nevoní a které jsou vadami protože to nejde podle tvých představ a tužeb. Jednoduše, jde ti o tu skupinu, etnikum, rodinu tak moc, že jsi ochoten vše ostatní obětovat proto, aby oni došli do Božího království, aby došlo ke změně.
Prostě si řekneš: “ Kašlu na tyto okolnosti. Dúležití jsou pro mne lidé (národ, děti, senioři, studenti, rodina,…..), všechno ostatní je nepodstatné. To odkládám. Proto neodejdu a budu pokračovat. Proto se knim vrátím a už nebudu od nich utíkat ….

Tady se pozná jak dalece v tobě vyrostlo ovoce Ducha. Je-li láska v tobě, nebo jen si ji užíváš nad sebou, sám pro sebe.
Je-li v tobě, pak nemáš problém ji přinášet kamkoli, kam tě Pán pošle. Chceš-li jen, aby tě Bůh zahrnoval láskou, pak ve službě nemůžeš obstát a musíš se vrátit k Duchu svatému, aby v tobě začal budovat jeho ovoce. To něco stojí. To stojí oběti.

Je to stálý proces. Můžeš si myslet, že jsi to vybojoval, že máš již „celou“ lásku v sobě, ale záhy zjistíš, že ještě stále něco chybí a musíš znova…

Tak rosteme do lásky Kristovy, do jeho plnosti v nás.

lekce V. sk

Lekce V. cz

2 Korintským 7:5  Vždyť když jsme přišli do Makedonie, nezakusili jsme žádnou tělesnou úlevu, ale ve všem jsme byli sužováni; zvenčí boje, zevnitř strachy.

Setkávám se občas s věřícími, kteří jiné odsoudí proto, že jsou nemocní, nebo unavení, nebo jsou v soužení. Ten soud je v tom, že o nich hovoří jako o křesťanech, kteří nemají dost velkou víru na to, aby byli zdraví, stále plní síly a stále stáli ve viditelných vítězstvích beze strachu. Myslím, že neví o čem hovoří.
Nedávno jsem se s tím opět setkal, když bratr, který nikdy nebyl nemocný takto soudil jiného, který bojoval dlouhodobě s nemocí.
Přemýšlel jsem o tom, kdo má vlastně více víry. Jestli ten, který nebyl nikdy nemocný a milost, kterou od Boha v této oblasti má, zaměnil za svou víru, jako by to byla jeho zásluha, že je stále zdravý, nebo ten, kdo přestože bojuje s nemocí, stále zůstává věrný Kristu, slouží mu, i když není uzdravený.
Lehce se nám mluví o víře v uzdravení, když jsme zdraví. Víra se prokazuje až v akci, tedy až jsi nemocný. Proto nikoho nesuďme, ale modlleme se za něj a za jeho uzdravení.

Každý z nás je v těle a prožívá tělesné věci. Neznám nikoho tak duchovního, aby toto neprožíval. Pokud to o sobě někdo říká, pak je to jen fráze člověka, který si s duchovními věcmi jen hraje.
I apoštolové prožívali věci tělesně a byli sužování, měli strachy a obavy. (Možná ne o sebe, ale měli.)
Důležité je, že v i v těchto situacích věřili a šli dál ve víře, že Kristus je s nimi a vede je. Že je dovede k vítězství. Byl to Duch Boží, který je posiloval a pozvedal a dával sílu těmito tělsenými boji a útlaky projít.
Je to stejné jako s nemocí. Včem je více víry? Když prohlašuješ že máš víru do situací, ale zatím jsi jimi neprošel a nešel jsi údolím, nebo když jsi na dně v údolí, ale zůstáváš věrný a důvěřuješ Kristu, i když nevidíš nebe nad sebou?

Pavlův verš mne dnes povzbudil více, než verše, které mluví o zázracích a uzdravení, které Duch svatý skrze Pavla dělal.
I on prožíval tělesné věci a neznamená to, že nechodil Duchem, nebo měl malou víru.

Chci tě povzbudit. Tvá víra není měřená ani tak zázraky a uzdraveními (i když to je skvělé a má to být), ale tím, jak důvěřuješ Bohu právě ve chvílích, kdy nemáš sílu a možná ani nejsi schopný se modlit, ale nevzdáváš to, důvěřuješ. Nejen měřena, ale také i roste a stává se pevnější, stává se jistotou.

Omlouvám se těm, kteří čekali pokračování o Božím království. Téma, které bude (kam odchází lidé po smrti) potřebuje více času na přípravu, aby se mu dalo jednoduše rozumět. Jde více o vyučování, než zamyšlení. Teď se mi však nakupilo mnoho dalšího psaní a především pracovních povinností. Tak bude na stránkách v pondělí nebo v úterý.

Možná právě pro množství nakupených povinností, bych se chtěl zamyslet nad tímto tématem. Často bych mohl život přirovnat ke kolotoči. Osobně na kolotoče nechodím, protože se mi na nich točí hlava a za malou chvíli je mi zle. Obdivuji ty, kteří to dokážou i několikrát za sebou. Kolotoči života se však těžko vyhýbá. Den za dnem do práce, povinnosti práci, pak z práce domů, povinnosti doma, vyspat se a opět do práce… Sobota je na dodělání toho, co se nestihlo během týdne. Někdy vyjde čas na výlet, osobní věci. Pak den volna (možná, záleží kolik máte dětí), někdo jde do církve a opět ráno do práce …  Co pak mateřská s několika dětmi. To není ani sobota ani den volna. Člověk si nejdříve říká, to je dočasně, přijde jiný čas a bude volněji. Ožením se/ vdám se a budeme na mnoho věcí dva a nebudu sám/sama. Pak si říká, že bude dobře až děti odrostou. Pak až odrostou vnoučata.  Bude dobře v důchodu, konečně se zastavím, ale…
Kolotočem nemusí být jenom povinnosti. Můžeme po práci chodit sportovat, nebo za přáteli, bavit se a pak opět do práce  a bavit se a do práce a ….  Pozdě zjistíme, až již nemůžeme, že z toho kolotoče jsme toho moc neviděli. Jak se točil, bylo to nějak rozmazané, a jak se otáčel pořád dokola, všechno se to časem slilo v jedno a nejednou je spousty roků pryč a…?  A co? Cítíme, že  něco uteklo? Nebo jsme něco zmeškali?
Pokud se podobně začneme ptát, pokud máme pocit, že nás život „semlel“, že bychom chtěli seskočit z toho kolotoče, pak je to nejspíše proto, že jsme během života nezjistili to, proč vlastně žijeme. My osobně. Co má být, nebo mělo být smyslem toho našeho života.
Šalamoun došel k marnosti. Všechno je v životě nakonec marnost. A on prošel vším. Mohl si dopřát vše, co svět dával, mohl si splnit každý sen. Přesto přišel k tomu, že věci i život jsou marnost. Až na jedno. Pokud život není prožitý s Bohem. V něm člověk nachází naději pro budoucnost a On dokáže z toho kolotoče udělat něco, co dává smysl našemu životu, abychom si jednou neříkali: „A nebyla to všechno marnost?“

Nejde tedy o to, jestli jsme na každodenním kolotoči, nebo z něho čas od času seskakujeme, ale spíše o to, jestli v tom všem nás doprovází Bůh, Kristus a Duch svatý.  Možná si říkáš, to vím. Jsem křesťan a Šalamouna a jeho Kazatele mám přečteného, ale přesto je důležité si to připomínat, když se začnu trápit, nebo trápit druhé pro věci, které stejně pominou, jsou dočasné a nejsou důležité. Je mnoho věcí, na kterých za každou cenu stojíme, lpíme na nich jako na něčem podstatném pro náš život a které nám přitom berou čas a radost z toho, že Bůh je s námi. Nejen sobě bereme, ale to horší je, že skrze to i druhým kolem nás. Dokonce nás zaslepí natolik, že nejsme schopni vnímat Boží přítomnost.

Vždy je to na nás se rozhodnout, co je důležité. Žít v Boží přítomnosti, nebo se nechat točit životem bez něho,  Pokud se rozhodnu pro to první, pak určitě jednou odejdu „sytý dnů“.

.

Jan 18:36-37 Ježíš odpověděl: „Mé království není z tohoto světa; kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji strážci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; ale mé království není odtud. Pilát mu řekl: „Jsi tedy král?“ Ježíš odpověděl: „Ty říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.““

Odkud tedy je království Ježíše, když není z tohoto světa? Samozřejmě z nebe. Je to Boží království. Když toto království není z tohoto světa, jaké je to království? O tom jsem trochu psal minule. Musíme si uvědomit, že Ježíš mohl požádat Otce o legie andělů a Otec by je poslal a ty by ho vytrhly z jeho situace. On, Ježíš však chtěl být poslušný a naplnit to, pro co přišel na svět. Zemřít za hříchy lidstva, aby mohli lidé vejít očištěni právě do tohoto Božího království skrze víru v něj.
Také si musíme uvědomit, že mimo t, že byl Bohem, byl také plně člověkem. Tedy ve smrtelném těle lidí, kteří chodí po této zemi. Kdyby byl v těle nebeském, pak by ho nemohli usmrtit. Proto byl i tímto tělem omezený. Byl z těla Marie – tedy z těla člověka. Na jeho z mrtvých vstání („znovuzrození“) však již lidské tělo nemělo žádný vliv. Byl vzkříšen skrze Ducha svatého a stejně tak budeme vzkříšeni po smrti i my (Římanům 8.kapitola). Jeho tělo bylo jiné.

Dalším důležitým faktem je, že Ježíš přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě. Aby ti, kdo jsou Boží, uslyšeli a následovali ho. V té době byl knížetem – vládcem světa satan (Lukáš 4:5, Jan 12:31) a to až do ukřižování Ježíše. Po jeho z mrtvých vstání Ježíš říká: „Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi“. Tady končí vláda satana na zemi.
Proč o tom píši? Je to důležité pro pochopení výroků o Božím království a výroků o tom, že k nám přiblížilo a je mezi námi.
Matouš 12:28  Jestliže však já vyháním démony v moci Ducha Božího, pak už k vám přišlo Boží království.
Tato Ježíšova slova jasně ukazují na to, že Boží království je zjevované všude tam, kde se prokazuje přítomnost a moc Ducha svatého. Co to znamená? Tedy i skrze nás pokud jednáme v moci Ducha svatého. Ježíš poslal své učedníky hlásat Boží království:
Lukáš 10:8 -9 A do kteréhokoli města vstoupíte a přijmou vás, jezte, co vám předloží, uzdravujte v něm nemocné a říkejte jim: ‚Přiblížilo se k vám Boží království.‘
V 9. kapitole v šestém verši Lukáše se píše:
Vydali se na cestu a procházeli jednotlivé vesnice, hlásali evangelium a všude uzdravovali.
A dále: Lukáš 9:60  Řekl mu: „Nech mrtvé pohřbít jejich mrtvé; ty však jdi a rozhlašuj Boží království.“
Jaké evangelium hlásaly, když nevěděli, že Ježíš půjde na kříž a vstane mrtvých? Hlásali dobrou zprávu, že se k nim přiblížilo Boží království. Na znamení toho, že je to pravda Duch svatý skrze ně uzdravoval, osvobozoval od démonů (Lukáš 10:17).
Dobrá zpráva o Božím království je potvrzena mocí Ducha svatého a lidé mohou zakusit závdavek tohoto království skrze uzdravení, vysvobození a spravedlnost Boží.
Pak je pravdivý výrok, že Boží království je již mezi vámi, i když plně se uskuteční až v novém nebi a nové zemi a novém Jeruzalémě.
Lukáš 16:16  Zákon a Proroci až do Jana; od té chvíle se zvěstuje Boží království a každý je do něho naléhavě zván. (B21 – Až do Jana tu byl Zákon a proroci, od té doby…)
Boží království je věcí Nové smlouvy. Ve Staré smlouvě nečteme přímo o Božím království. Někteří proroci se o něm zmiňují, ale lidé té doby viděli spíše, že vše přijde na tomto světě. Saduceové dokonce nevěří na vzkříšení ani na anděly. I v době Ježíše Židé byli přesvědčení včetně jeho učedníků, že on nastolí své království místo toho, které existovalo. Proto nechápali, že má být ukřižován. I dnes ještě někteří očekávají změnu na zemi. Že přijde doba, kdy skrze velké probuzení bude nastoleno spravedlivé zřízení, bude láska, pokoj…. Zatím jsem to nevyčetl. Pokud něco přijde ještě na této zemi, pak nastolení tisíciletého království. A to tím, že bude svázán satan.
Pak bude svinuta země i nebe a přijde soud. Do tisíciletého království to však půjde se světem z kopce. Dokonce tak, že antikrist bude vládnout. Ještě předtím pravděpodobně bude vzata ze země církev – tedy ti, kteří vydali své životy Kristu, aby se jako nevěsta Kristova vrátili s Ježíšem při jeho druhém příchodu. O tom však v poslední části tohoto „vyučování – přemýšlení“.
Ti, kteří uvěřili v Ježíše Krista jako svého Spasitele, jsou vedeni jeho Duchem. Ti, kteří se rozhodli jemu sloužit, je to Duch svatý, který skrze ně v nich jedná.
Tím, každý z nich je sám v sobě nositelem obrazu Božího království. Obraz je tím jasnější a ostřejší, čím více roste ovoce Ducha svatého, které se projevuje skutky navzájem mezi námi a také dobrými skutky vůči světu. (Vyučování k růstu do plnosti) Jsou to dobré skutky předem připravené pro nás Bohem.

Ježíšovo: Matouš 6:33  Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno (v.31-32)vám bude přidáno. Znamená a) hledej Krále a jeho spravedlnost (hledej Krista, přijmi Ducha svatého a v jeho moci jednej a nech se jím proměňovat do jeho podoby). Když to budeš dělat, věř, že již máš vše, co potřebuješ ke zbožnému životu. Navíc se můžeš na svého Otce spolehnou, že on se postará o svého syna, o svoji dceru. b) Vyhledávej aktivně dobré skutky, které Bůh pro tebe připravil (to je spravedlnost, dělat vůli Otce).

Závěr:

Boží království je tam, kde je Král.
Boží království je zjevované skrze skutky těch, které vede Duch svatý, ať již mezi sebou navzájem, nebo vůči světu. (láska, radost, pokoj, spravedlnost).
Boží království je zjevované lidem ve světě skrze moc Ducha svatého (uzdravování, osvobození, spravedlnost)
Boží království skrze přítomnost Ducha svatého máme v nás a jeho obraz vůči lidem kolem roste a je srozumitelnější a jasnější pokud roste ovoce Ducha svatého v nás.

To všechno má vést k tomu, aby lidé zatoužili po tom žít navěky v tomto království, které pro ně Otec připravil na věčnosti a aktivně ho vyhledávali a to, jak ho mohou získat – tedy, aby začali hledat Boha skrze víru v Ježíše Krista a mohli aspoň částečně zakoušet jeho přítomnost  v nynějším životě.

Obraz: Duchem naplněný křesťan je místem, kde se zjevuje z nebe kousek Božího království, jako kužel světla z reflektoru namířeného z nebe. Pokud se navzájem mezi takovými křesťany zjevuje ovoce Ducha a roste, je prostor, který je osvětlen větší, viditelnější a celistvější a pro pohled ze světa je takové světlo pak silnější a mocnější. A ne jenom pro pohled ze světa. Ono je mocné a silné.