Včera večer jsme měli oslavu k Mezinárodnímu dni Romů. Tedy spíš jsme měli večer chval, kterým jsme Bohu děkovali za tento národ a za to, že na něho nezapomněl a začal ho obracet k sobě.
Zaznělo tam několik chval, které vnikly tím, že autor vzal hudbu nějaké známí romské písně (nejspíše lidové) a změnil text tak, aby chválil Boha, Ježíše Krista.
Většina z dvou set lidí to nezaregistrovala, ale našli se i ti, kteří to poznali a měli k tomu připomínky typu: „Něco takového není biblické.“ apod. Poněkud mne to udivilo. Ze dvou důvodů:
1. Na to, abych mohl rozsuzovat co je biblické a co ne, musím skutečně dobře znát Písmo, protože pak se mi může stát, že o něčem říkám, že toto není biblické a přitom to Bůh může lidem v Písmu přikazovat.
2. Ten druhý důvod se přímo týká písní. Mnozí považují za duchovní písně pouze ty, které mají v některých modrých, červených, hnědých nebo černých zpěvnících. Musí to být písně aspoň osmdesát let staré. No tak moc zase ne, ale aspoň padesát. Ty nové, moderní již za tak duchovní nepovažují, protože neodráží jejich pojetí duchovní hudby.
Mnoho z těch „zaručeně“ duchovních písní vznikalo tím, že se vzaly známé nápěvy a naspaly se na ně nové texty. Mnohdy to byly nápěvy hospodských písní té doby. Dnes však tyto písně neznáme v původním verzi, tak nás to „nepohoršuje“, ale naopak měříme podle nich „dnešní“ duchovnost.
Je to jako bych napsal nový text k některé písni Michala Davida, například k Poupata, nebo Já chci žít nonstop. Za dalších padesát let již tu píseň asi v originále lidé neuslyší, ale církev si novou verzi bude zpívat ještě sto let. A možná, právě o ni by pak říkala, že to je duchovní píseň a ty, které se v té době budou psát a zpívat odsoudí jako neduchovní.
(To je jen příklad, protože tak dlouho tady Pán církev nenechá.)

Důležitý je obsah písně a to, kdo ji zpívá a z jakého důvodu. Bůh vidí do srdcí lidí a dokáže si chvály sám přebrat. nemusíme  mu v tom pomáhat. Ty Boží přijme, ty, které nejsou zpívané pro něho ( i když mají skvěle duchovní texty) ty přehlíží. Ještě že není tím, kdo rozebírá co je biblické a co ne. On se raduje, když pro něho někdo něco udělá. jen tak, z lásky k němu. Tak, jako se raduje máma, když ji její malé dítě z lásky vyrobí kostrbaté a moc nepodařené srdíčko. Nevadí ji to, protože je pro ní důležité, že ten její synek nebo dcerka udělali z lásky k ní. O to víc se raduje Bůh, když jako jeho děti jednáme stejně.