Davidův pamětní zápis. Chraň mě, Bože, neboť v tobě hledám útočiště. Budu dobrořečit Hospodinu, který mi radí. I v noci mě kázní mé svědomí. Stále si stavím Hospodina před sebe. Když je mi po pravici, nepadnu. Proto se mé srdce raduje a má sláva jásá. I mé tělo bude přebývat v bezpečí, neboť mou duši nepřenecháš podsvětí; nedáš svému věrnému spatřit jámu. Dáváš mi poznat stezku života, hojnost radosti je tvá přítomnost, ve tvé pravici je věčné blaho. (Žalm 16.1-11.CSP)
Bůh mi radí.
Bůh mi kázní svědomí /vyučuje mé ledví/ (i když spím)
Bůh mi je po pravici a podpírá mě
Bůh mi dává spasení
Bůh mi dává kudy mám životem jít
Bůh mi dává hojnost radosti
Bůh mi zajišťuje osobní zdar (blaho)
Co bych chtěl více.
Když čtu příběh Davida, který tento žalm napsal, vidím mnoho těžkých chvil na jeho cestě životem. Odsunut rodinou, byl ten poslední, posmíván, byl tím, kterému záviděli Boží požehnání na jeho životě, byl pronásledovaný králem a jeho lidmi, byla mu vzata manželka a dali ji jinému muži, žil mezi nepřáteli, za jeho zády jeho věrní dělali intriky a zabíjeli, stal se vrahem manžela své milenky, jeho syn zemřel po narození, další jeho syn znásilnil svoji sestru, a další syn zabil svého bratra, tentýž syn ho zradil a uloupil mu království a pak byl zabit v boji, další syn se svévolně snažil stát králem, když již byl David starý a nemocný.
Od samého počátku až do konce života prožíval David samé těžké věci. Přesto píše tyto verše. Nebo spíše právě proto může psát tyto verše. On prožil ve všech těch bojích a těžkých chvílích, kdy ho zrazovali nejbližší, kdy mu záviděli, kdy sám padal, kdy viděl umírat nebo se zbláznit své děti, že Bůh byl sním. Poznal, jak ho podpírá a pozvedá, jak proměňuje jeho charakter, potěšuje, dává naději a těší ho osobní přítomností. Proto mohl napsat, že Bůh mu zajišťuje osobní zdar, blaho.
Všimni si, že ho netrápili nepřátelé, s těmi bojoval a vyhrával nad nimi, ale vždy to byli ti blízcí, kterým sloužil, nebo přímo jeho rodina.
Procházíš podobnými událostmi? Nejspíše ano. Asi ne tak dramatickými jako David, ale stejně bolestivými a zrazujícími.
David to řešil tím, že si stále stavil před sebe Hospodina. Měl ho neustále na očích. Věděl, že je mu po pravici a vždy se může o něho opřít. Za mnohé věci David nemohl, mnohé byli důsledkem jeho hříchu, ale ať to bylo tak, či onak, Bůh byl stále před jeho očima a po jeho pravici. Nikdy ho neopustil. David Boha.Bůh Davida.
Kam se díváš a máš upřený zrak, když procházíš stejným obdobím, kam se díváš a kde hledáš společnost, když se ti vede dobře? U lidí? K lidem? Nebo s Duchem svatým?
Apoštol Pavel prožíval mnoho těžkých chvil, ale píše v dvanácté kapitole Židům: Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle…
Kam a na koho máme upřený pohled?