„Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí.“ (Marek 10:15)
… Ať ho chválí oheň a kroupy, sníh a mlha, bouřlivý vítr, jenž činí jeho slovo, …. (Žalm 148:8)

Hrál si s vámi váš táta? Se mnou moc ne. Aspoň si to nepamatuji. A mají si hrát tátové? Co myslíte? Určitě ano. Někdy jsou již starší, tak jim to nejde, možná si s nimi taky nikdo nehrál, tak to neumí. Možná mají starosti s uživením rodiny, nebo další problémy v práci a na hraní nemají myšlenky. Ale obecně se shodneme, že by si měli hrát (aspoň občas) se svými malými dětmi.
A co Boží Otec? Myslíte si, že nemá smysl pro to, aby si hrál se svými dětmi. Že nemá smysl pro humor, pro radost? Že nedokáže svatost, úctu, slávu, čest, svou absolutní autoritu spojit s hrou se svými dětmi? Náš Otec je Bůh. On umí vše a dokonale. Osobně věřím, že nám dává prostor i pro radost při hrách s ním osobně. Zní to moc fantasticky? Moc odvážně? Sám nám říká, že máme být ve víře jako malé děti a tak přijmout Boží království.

Uvedu jeden příklad. Dívali jste se někdy na nebe s mraky a rozpoznávali jste tam různé obrazy zvířat a věcí? Otec je ten, který je činí svým slovem. Činí svým slovem i vítr, který je utváří do obrazců. Zkusme si hrát se svým nebeský Otcem. Jen tak. Nic po něm nechtít a mít radost z toho, že vím, že je teď se mnou. Jen tak si hrát, jako malé dítě. Možná mu říct: „Tati a můžeš jen pro mě stvořit krokodýla?“  No a když vydržíš pozorovat, uvidíš… No a pak žirafu, slona… A radovat se z toho, že můj Otec je teď se mnou a hrajeme si… a roste můj osobní vztah k němu. Je to moc přitažené za vlasy? Já si myslím, že ne. Začíná svítat, tak se jdu podívat, jestli jsou venku mraky.