Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby přemíra té moci byla z Boha, a ne z nás. 2 Korintským 4:7
Zkuste udělat nádobu z hlíny a pak v ní mít vodu. Hlína se začne rozpouštět, je mazlavá a znehodnotí vodu. Pokud není dobře vyschlá, nádoba změkne, ztratí tvar a je nepoužitelná. Proto se hliněné nádoby vypalují. Je to stále hlína, ale vypálením se změní jejich vnitřní struktura. Vypaluje se do teplot kolem 1180-1240 stupňů. Během vzrůstající teploty se v hlíně děje několik důležitých procesů. Od odvodnění, přes krystalizaci (zpevnění, křehkost) až po slinování (zhuštění pórů a mřížky, její zpevnění, nakonec sjednocení povrchu), které dává pevnost tvarů a minimální propustnost, nebo dokonce žádnou. Díky vypálení se také zamezí tomu, aby částice a různé složky hlíny znečistily obsah věcí, které se v nádobě potom uchovávají.
Ve svých hliněných nádobách máme uložený poklad. Je to Duch svatý. Pokud naše nádoby nejsou dobře přepálené přidáváme k jeho dílu naši sílu, naše já. Jsme těmi, kdo mohou zakalit to, co Bůh začal dělat. Proto nás Bůh přepaluje. Ne najednou, ale postupně během našeho křesťanského života. Prvně odchází voda, pak začíná krystalizace a zakončí to slinováním. Zpevněním tvaru a zcelením všech našich pórů. Najednou jsme schopni se připojit k tomu, co Duch svatý dělá, místo abychom do jeho díla přidávali věci ze své vůle, své mysli a našich emocí.
Již pak nejsme jen mazvlavou hlínou s jílem, jsme sice křehkou nádobou, která však přepalováním dostává svůj pevný tvar. Nádobou která při každém novém přepálení získává více z podoby Ježíše Krista.
1 Korintským 10:13 Nezachvátilo vás jiné pokušení než lidské; věrný je však Bůh, který vás nenechá zkusit více, než snesete, ale se zkouškou dá i východisko, abyste ji mohli snést.
Každé přepalování není o našich schopnostech, duchovních darech a službě, ale o budování Božího charakteru v nás. Necháváme v Boží peci kousek po kousku naše sobecká já, tím, že se rozohodneme v těžkých a pro nás důležitých věcech podle: „ne jak chci já, ale podle tvé vůle Otče“.