(pokračování)
Ke schopnosti napomínat potřebujeme být plní dobroty, mít poznání, moudrost. Mít tuto schopnost, ukazuje na skutečně velký růst ovoce Ducha svatého v nás. Pavel píše Římanům: „Sám jsem o vás, moji bratři, přesvědčen, že i vy jste plni dobroty, naplněni veškerým poznáním, a že jste schopni se i navzájem napomínat.
Římanům 15:14 CSP
Jedna věc je napomínat a druhá být napomínán. Vždy jde o to, jaký postoj zaujmeme k tomu, že nás někdo napomíná. Je to podobné jako u schopnosti napomínat. To, jak napomenutí přijímáme, ukazuje na náš duchovní růst. Můžeme mít nejrůznější obdarování, být silní ve slovu, mít zjevení pro církev, moc k uzdravování, ale ve skutečnosti to, jak daleko jsme došli a jak daleko dojdeme ukazuje náš postoj k napomínání.
Napomínání vlastně odhaluje naši pýchu a otvírá oči, abychom viděli, jak je to s naší pokorou. Dává prostor pro to stát se pokornějšími. Napomínáni dokáže zasáhnout i dobře skrytou pýchu schovanou za falešnou pokorou. Dokáže ji velmi jednoduše odhalit. Falešná pokora bude souhlasit s napomínáním. Dokonce ihned. Dokáže se kát, ale ve výsledku nese stále stejné ovoce. Člověk s falešnou pokorou, přestože s radostí přijímá napomenutí, je stále beze změny. Stále jedná stejně. Přesto mluví o tom, jak přijímá napomenutí a jak jsou pro něj dobrá.
Napomenutí dokáže zasáhnout věci skryté, věci a stavy, které nechceme vystavit na světlo. Ať již proto, že se stydíme nebo je nechceme řešit a někdy si je prostě neuvědomujeme. Skutečné napomínání je jako jehla, která píchne věc přesně do středu. Proto nikdo nemá rád, když je napomínán. Často to bolí a cítíme se zraněni a dokonce napomínajícími zrazeni. Zvláště, když se jedná o veřejné napomenutí. V takovém stavu nejsme často ani schopni rozlišit, zda to napomenutí bylo vedeno Duchem. To proto, že jsme zasaženi do pro nás bolestivého místa, je to nepříjemné a každý, kdo nás napomíná, je pro nás na druhé straně. Je nepřítel. Myslíte, že to tak není? Buďme upřimní a řekněme si, jaké jsou naše první reakce na napomenutí. Je to normální. Jen když dorůstáme více a více do podoby Krista, se napomínání (někdy se používá slovo káznění) stává radostí. To, jaký postoj zaujmeme, je velmi důležité pro náš další duchovní růst. Tak, jak jsem již napsal, napomínání odhaluje naši pýchu, dává prostor s ní pracovat, tedy spíše ji ze života odstraňovat a být tím blíže Bohu. „Klíčem k poznání je úcta k Hospodinu; moudrostí a p o u č e n í m jen hlupák pohrdá. Přísloví 1:7 B21 Kdo se drží poučení, míří k životu, zabloudí ale, kdo nedbá na domluvu. Přísloví 10:17 B21
(pokračování příště)