Cítíte se někdy nedoceněni? Chtěli byste mít více odpovědnosti? Lidé touží mít hodně odpovědnosti ( i s pravomocemi), ale neuvědomují si, co to znamená ani naši skutečnou odpovědnost. V dobrých firmách každý ví, jaká je jeho odpovědnost, za co a jakou má pravomoc. V duchovním životě to mnohokrát nevíme. Můžeme se obviňovat a trápit se pro to, za co nejsme odpovědni a naopak nenaplnit to, za co odpovědnost neseme.
Apoštol Pavel píše: „Skrze milost, která mi byla dána, pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak, abyste jednali rozumně, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh.“ (Římanům 12:3 [CzeCSP])
Podle míry víry. Nějak za každou cenu se chceme dostat výše, mít odpovědnost za něco, na co nemáme dostatek víry.
Každý duchovní dar, vše, co děláme, musíme dělat z víry. Vše, co dostáváme, máme z milosti. Máš nějaký duchovní dar? Máš ho z Boží milosti. Máš víru na to a na to…. Děkuj Bohu, je to jeho milost, že ji máš. Nemáš takovou míru víry, máš ji menší? Děkuj Bohu za to jakou víru máš, je to dar milosti od něho pro tebe.
Petr píše: „Rosťte v milosti a poznání našeho Pána a Zachránce Ježíše Krista. Jemu buď sláva i nyní a až do dne věčnosti. [Amen].“     (2. Petrova 3:18 [CzeCSP])
I v milosti se musí růst. Jak jsem již psal, jsme na cestě a každý z nás je na ni jinak daleko. Nenech se trápit tím, na co ještě nemáš, na co jsi nedostal dostatek milosti a víry. Pokud se necháš vtáhnout do odpovědnosti za službu, do které jsi nebyl Bohem povolaný, budeš se trápit, protože ji nebudeš dělat z milosti Boží, ale z vlastních sil, i když se budeš modlit a modlit, sloužit a sloužit…. Můžeš být pomocníkem ve službě a skrze ni růst v milosti a poznání, ale nemůžeš mít za ni odpovědnost, pokud jsi nedostal milost, takovou odpovědnost unést. Neznamená to, že do služby musíš vstoupit dokonale připravený, čekat na to až budeš lepší apod. Znamená to, že do ní máš vstoupit, když tě do ní Bůh z milosti uvádí. Pak je to jeho služba skrze tebe.
Často se trápíme pro nespasené kolem nás a bereme to za osobní selhání. Selhání naší služby, selhání naší víry, že se lidé neobrací k Ježíši.  Není naší odpovědností obrácení. My nedáváme milost. My nejsme schopni dát znovuzrození. My nejsme Kristus a nezamřeli jsme za hříchy světa. My nejsme schopni odpustit hříchy. To je Boží věc. To patří Ježíši. To dělá Duch svatý. Nejsme odpovědni za to, jestli se někdo obrátí, uvěří nebo ne. Ano, má nás bolet, když vidíme jít lidi do pekla, prosit za ně, ale neneseme za to odpovědnost. Pokud bychom tuto odpovědnost měli, měli bychom i pravomoc k tomu, spasení dát. Pak bychom byli jako Bůh a měli právo odpouštět hřích, udělovat milost. To nemáme. A díky za to, že nemáme.
To, že takovou odpovědnost na sebe bereme, jeď buď naše nevědomost a jsme obelhaní, abychom byli skrze to trápeni, nebo je to ten nejvyšší stupeň pýchy, který říká, že jsem jako Bůh. (Evě had nalhává: „Jistě nezemřete,  neboť Bůh ví, že v den, kdy z něho budete jíst, se vaše oči otevřou a budete jako Bůh, budete znát dobré a zlé.“(Genesis 3:4-5 [CzeCSP])
Naše odpovědnost je, aby se lidé kolem nás dověděli o tom, že je Bůh volá k sobě, že Ježíš za ně zemřel, že je odpuštění a milost nad nimi.  Že Bůh se chce s nimi usmířit. Jsme odpovědni udělat vše, co po nás Pán chce, abychom udělali. Jsme odpovědni za to, abychom byli světlem a solí v tomto světě, ale nejsme odpovědni za samotné spasení lidí.