Vrátím se k naší dovolené v Bulharsku. Bulharsko je zemí, kterou jsem měl možnost navštívit několikrát v různém období mého života. Dokonce jsem v něm téměř rok žil. Je jedno místo, kde jsem byl vždy, když jsem ho navštívil. Je to Primorsko. Leží u moře na jihu země. Poprvé jsem tam byl v roce 1965. Po prázdninách jsem měl nastoupit do první třídy. Byly to pro mne zvláštní a dobrodružné týdny, které jsem to léto zažil. Po cestě přes tehdejší Jugoslávii se mi objevil zánět slepého střeva. Táta se mnou pospíchal po tehdejších prašných a kamenitých cestách z Jugoslávie do Sofie v Bulharsku. (Jinde nebyla nemocnice, kde by mne mohli operovat) Po cestě mu kámen, který odletěl od kola kamionu rozbil přední sklo a my do Sofie jeli bez předního skla. V Sofii mne operovali a já zůstal týden v nemocnici. Po týdnu jsme pokračovali k moři do Primorska. Na pláž jsem tam z kempu chodili po betonovém mostě přes řeku. Most byl velmi frekventovaný, a proto měl zvlášť chodník pro pěší. To bylo skvělé až na jednu díru v něm. Tenkrát mi do ní zapadla noha a já přišel o žabku, která spadla do řeky. O pár let později, kdy jsem byl již na druhém stupni základní školy, jsme opět navštívili Primorsko. Spali jsme ve stejném kempu a samozřejmě chodili po stejném mostě na pláž. Tentokrát jsem na něm neztratil žabku, ale propadl jsem tou dírou celý. Zachytil jsem se jen rukama a rameny. Po zbytek pobytu mi slaná voda moře připomínala, kde všude jsem byl poškrábaný. A bylo toho hodně. O nějakých dvanáct let později při mém delšim pobytu v Bulharsku jsem se opět ocitl na čas v Primorsku. Díra v mostě byla opět o něco větší, ale byla zakrytá několika prkny. Proto mne zajímal tento most i při naši letošní dovolené. Místo díry, tam byl beton. Bylo poznat, že tam zas tak dlouho není. Dva, tři roky? Mohli jsme však přes něj chodit. Přesto měl i tentokrát jednu vadu. Právě v místě, kde byla předtím díra, bylo nyní zrezivělé zábradlí, které bylo samá díra a drželo jen silou vůle. Byl z něho jen tenký rezem a dírami prorezlý plátek. Spoje již dávno postrádaly šrouby a divil jsem se, že ještě sám od sebe nespadnul. Nezkoušel jsem se o něj ani opřít, abych nakonec neplaval v řece pod ním a nehledal žabku, která mi do ní před třiapadesáti lety spadla.
Podobné díry můžeme mít i v našich životech. Občas díky nim ztratíme pár dobrých, ale drobných věcí. Prostě tou dírou propadnou jako moja žabka. Může to být díra v našem charakteru a my si můžeme říct, no nezvládl jsem to, ale vlastně se nic moc nestalo, příště si dám pozor. Nebo to může být nástraha od toho zlého, na kterou jsem skočil. Může se nám zdát, že o nic nejde, protože jinak je vše ok, až na tu malinkatou dírku. Pak po nějakém čase na to zapomeneme, ale znovu naletíme, nebo zjistíme, že problém v té oblasti mého charakteru se ještě zvětšil a prohloubil a já do té díry spadl celý. Je těžké se pak dostávat ven. Kdyby mi tenkrát někdo nepomohl měl bych problém vylézt zpátky a most. Je lepši každou malou díru hned odstranit, zabetonovat a nenechat ji zvětšovat, třeba padesát let, jako na tom mostě. Pokud nebudu jednat s malými věcmi v mém charakteru, za nějakou dobu mi přerostou přes hlavu. Dnes jsem háklivý na to, když někdo říká: “ o nic nejde, to mám pod kotrolou“ nebo „stalo se, ale zvládam to, neboj“. Pokud nám „něco propadlo“ dírou v charakteru, pak i když to byla drobná věc, neměl jsem to pod kontrolou, ji ak by se to nestalo a potřebujeme s tím jednat a to hned. Jinak se nám stane, že v tom zůstaneme celí. I když se nám to naše místo podaří narovnat, „zabetonovat“ včas, je potřebe si dávat stále pozor, protože se nástraha může přesunout o kousek vedle k zábradlí. I rez a díry se dají utajit krásnou a silnou vrstvou barvy, ale to zrezivělé zábradlí neudrží. Je stále potřeba nechat zkoumat své srdce Bohem, nechat se usvědčovat Duchem svatým a jednat.
Zkoumej mě, Bože, a poznej srdce mé, poznej mé myšlenky, jen mě vyzkoušej! Zjisti, zda držím se cesty škodlivé, a cestou věčnosti mě veď!
Žalmy 139:23-24 B21