Před časem jsem měl zvláštní zážitek. Nevím, jestli jsem spal a byl to tak živý sen nebo jsem nebyl ve snu, ale byly to velmi živé obrazy, které jsem viděl. Nevím, jak dlouho to trvalo. Možná jen pár vteřin, možná část noci. Nevím. Dokonce se nedá popsat ani to, co se přesně odenrávalo. Vnímal jsem, že mi Bůh dal pohlédnout do nitra člověka, několika různých lidí. Tak jak to může jen on. Nevím ani o jaké lidi se jednalo a ani nešlo o to, co konkrétního jsem viděl, ale o to pochopit Boží záměr s člověkem a jeho jednáni s člověkem. Jeho obrovské milosrdenství, spravedlnost, lásku a moudrost. Najednou jsem pochopil slova: „Jako je vysoko nebe nad zemí, tak jsou mé cesty nad vašimi cestami, tak je mé smýšlení nad vaším smýšlením.“ Izaiáš 55:9 B21
Viděl jsem nitro člověka jako nekonečný vesmír, na jehož konec nejsme schopni dohlédnout, ani pochopit. Jak málo o sobě víme, a jaké minimum víme o druhých. Každé nitro člověka, do kterého jsem mohl nahlédnout bylo samostatným nekonečným vesmírem, odlišným od těch ostatních. Vesmírem s vlastním pohybem, událostmi, barvami a časem a nekončeným prostorem. Čím hlouběji jsem se do něj nořil a viděl, tím více jsem viděl nových nepoznaných míst, tím větší se mi zdál, jako by se stále roztahoval a já se v něm ztrácel. Přesto tak jako vesmír fyzický i tyto byly v neustálém pohybu. Vše naprosto přesně fungovalo a zapadlo do sebe. Jednu chvíli jsem vnímal, že zde není čas. Tento vnitřní vesmír člověka jako by existoval stále. Bez času, ale s událostmi, které se v něm sice děly v časových úsecích. Na konkrétní události si již nepamatuji, jen vím, že se pohybovaly v prostoru a někdy se stalo, že se z určitých pohledů překrývaly. Teď, když nad tím přemýšlím si kladu otázku: od kdy se počítá čas? Od stvoření světa? Od kdy se počítá čas našeho života?
Pak mi to mé vidění dává smysl:
„On „On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce, ke chvále slávy jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu.“
Efeským 1:4, 6 CSP
