Co byste si mysleli o sourozenci v Kristu, který by o sobě říkal: „Nikdy jsem nebyl hříšný, dělám jen dobré věci, rozhoduji spravedlivě a pravdivě vidím svět, nikdy jsem neměl žádnou slabost ani závislost, všechno co mám, jsem dosáhl prací a jsem, dostatečně zajištěn, jsem čestný, nebojím se budoucnosti, nikdy jsem nebyl nemocný, jsem dokonalý a nepotřebuji odpuštění, protože není mi co odpouštět. Jediné, co mi chybí je věčný život, ale ten mi Ježíš dá, protože jsem dokonalý.“ Přemýšlím o tom, v čem by se mohl u takového člověka oslavit Ježíš. Nepřímo tím říká, že Ježíše nepotřebuje, především jeho oběť a na nebeské království má přece nárok pro svou dokonalost.

A co si myslí o takovém člověku Bůh? To najdeme v Lukáši 18.kapitole.

Snažíme se vystavovat ty své lepší vlastnosti, svou dokonalost aspoň v některé oblasti. Slabosti naopak zakrýváme, nemluvíme o nich. Pavel sám píše, že se chce chlubit svými slabostmi. Proč? Protože na nich může ukázat milost a lásku Boží v jeho životě. Slávu a moc Ježíše Krista.
Raději budu slabý, aby Duch svatý ve mne mohl jednat silněji. Sám Ježíš říká: „Komu se málo odpouští, málo miluje.“ Pokud nemáš nic, co by ti Bůh mohl odpustit, jsi buď již na věčnosti u Boha, nebo jsi se dostal do situace, kdy sám sebe vidíš již jako dokonalého. Z tohoto pohledu jsou pak všichni kolem tebe hříšní, nedokonalí, nezasluhující si Boží milost. Láska se v tobě nenajde. Tvoje srdce postupně ztvrdne a nakonec se postaví i do pýchy vůči Bohu. Zkoumejme jak o sobě smýšlíme.

Ano jsme spravedliví, ospravedlnění, jsme dokonalí, mocní, jsme vítězové, ale to vše díky Kristu a tomu, že v nás přebývá jeho Duch. Že je to on, kdo nás zastupuje před Bohem otcem na trůnu. Že na tomto trůnu sedíme díky němu … Bůh vidí v nás Krista.
Je to o vztahu s Duchem svatým. Kdyby nás opustil, nebo my jeho, pak jsme opět tam, kde jsme byli dříve.

Bůh nás touží dovést do podoby svého Syna. Je to cesta na celý život. Když zakusíme jedno vítězství ve svém životě, Duch svatý nám za nějaký čas ukáže další oblast, kterou musíme projít a společně s ním v ní zvítězit. To je na celý život. To je cesta k proměně do podoby Ježíše Krista.

Tvůj bratr a tvá sestra v Kristu prožívá úplně stejné věci. Možná jsi již prošel/prošla tím, čím oni procházejí, pak se je snaž podpořit a povzbudit, protože i před tebou jsou nové výzvy a budeš potřebovat podporu a povzbuzení těch, kteří šli tou tvou cestou před tebou.

Zkusme si představit nedělní shromáždění. Zní chvály. Za bicími sedí mladý muž, který možná před několika hodinami bojoval s tím, jestli si má vzít drogu nebo ne. Asi by mnozí pochybovali o tom,

zda je znovuzrozený. Možná si ji vzal. Možná ne. V tuto chvíli to nikdo neví.
Do mikrofonu zpívá mladá dívka, která si ráno, než odjela na shromáždění, odskočila tajně zakouřit. Mimo mladého vedoucího chval tam každý má své boje, výhry a prohry. Devadesát procent církve by se pohoršilo nad tím, že jsou ve předu a chválí Boha. Naproti nim v několika prvních řadách sedí lidé bez domova. Je z nich na několik metrů cítit alkohol. Mezi nimi je pak několik uniforem Armády spásy. A také věřící, kteří vypadají „normálně“. Společenství pětadvaceti, třiceti lidí.

Od první modlitby a tónu první chvály je cítit Boží přítomnost. Lidé jsou více a více vtahováni do uctívání Boha. Při následném kázání se Bůh začíná dotýkat lidí, kterým tečou slzy po tváři. Přítomnost Ducha svatého je zjevná a není nikdo, kdo by nebyl zasažen Boží přítomností. Opilci jsou střízliví, hříšníci usvědčovaní a lidé zůstávají chválit Boha.
Zdá se vám to vymyšlené? Ne, není. Je to popis jednoho shromáždění v Bratislavě. Ty, kterými by křesťané pohrdli jako nesvatými a nepoužitelnými „služebníky“, Bůh použil, aby oslavil své jméno. Jak málo známe Boha a jak hodně bychom chtěli rozhodovat místo něho o tom, kdo může a kdo mu nemůže sloužit.

Jednou jsem slyšel váženého pastora mluvit o jedné nahrané kazetě. Dostal ji od  své ovečky. Ten mladý muž tam nazpíval to, co cítil k Pánu. Byly to jeho osobní chvály. Pastor mluvil o tom, že když si to začal přehrávat, cítil při tom cigaretový kouř. Muž přitom musel kouřit. Tak kazetu vzal a vyhodil ji. Podle něho to nemohly být chvály Bohu, ale bylo to od ďábla.
Když to vyprávěl, sám jsem v té době kouřil. Přitom jsem miloval Pána. Bůh ke mně mluvil skrze Ducha svatého a já prožíval jeho přítomnost ve svém životě. Proto jsem nebyl schopen pochopit slova toho pastora. Na nějakou dobu mne to odradilo chtít sloužit, protože i já jsem kouřil. Díky, že Duch svatý mne v tom nenechal se dlouho babrat. Ujistil mne, že mne i tak miluje a má chvála, mé modlitby ho potěšují. Dokonce mi svěřil službu. A pak přišla i svoboda od kouření.
Někdy se snažíme být svatější než Bůh, ale vůči druhým. Pokud se máme nechat sami lámat pro Pána, jsme v tom již chladnější.

Po této zkušenosti s mocnou přítomností Ducha svatého, byli tito mladí služebníci na jedné velké konferenci, kde se mluvilo o Boží přítomnosti na shromáždění. Když odcházeli z konference, měli zkušenost, že při službě pár dní předtím zažívali mnohem, mnohem silnější Boží přítomnost, než na konferenci, kde bylo mnoho set „zralých“ a „svatých“ křesťanů.
Bůh nás proměňuje ve službě jemu. Bohu nevadí jak na tom jsme, ale touží po tom, abychom mu na jeho výzvy kývli, řekli ano. Pak nás začne skrze službu vyučovat, proměňovat a posvěcovat.
Nečekej až budeš svatý, ale pokud miluješ Pána, řekni mu tady jsem, použij mne.