Zamyšlení na každý den. Fotbálek.

Byl jsem na tréninku fotbalové přípravky. Tedy kluků, kteří ještě nechodí do školy. Bylo jich jedenáct. Každý jiný tělem, fyzičkou a také povahou. Nemusíte je znát, ale při tréninku a hře se to všechno ukázalo. Všichni měli touhu být nejlepšími, všichni měli touhu dávat góly, všichni chtěli vyhrát.
Přesto to mohlo vypadat jinak. Jeden  běhal a běhal. Moc nepřemýšlel, ale běhal za balónem, všude tam, kam balón zrovna letěl. Když nešlo běhat za balónem, tak běhal jen tak. nedokázal se soustředit na hru, aby viděl spoluhráče, kterým by mohl nahrát. Když dostal míč, snažil se s ním dostat až k brance a dát gól. Několik jich dal, ale více se trefoval vedel. Právě proto, že se nedokázal soustředit, zamířit. Prostě tak, jak běhal sem a tam, stejně i střílel. Naběhal toho více, několikrát více než ostatní.
Jiný vypadal, že se mu nechce běhat. spíše chodil a běhat začal, až když se míč přiblížil nebo viděl, že by ho mohl dostihnout a kopnout na branku. Někdy se zapomněl a dokonce se vrátil ke své brance, aby pomohl v obraně. Nebylo to tím, že by nechtěl hrát, nebo něchtěl dávat góly, jen jeho fyzička a tělesná konstrukce mu neumožňovaly, aby běhal stejně jako jeho spoluhráč. Byl však připravený přihrávat a nakonce  také nějaké ty góly sám dal.
Na dalším hráči bylo vidět, že má fotbalové myšlení. Viděl, kde jsou jeho spoluhráči, aby jim nahrával, sám byl vždy tam, kam nakonec míč přiletěl a on mohl dát gól. Přestože moc neběhal, byl vždy tam, kde bylo potřeba. Byl tam i hoch, který byl synem trenéra. Bylo na něm vidět, že z nich umí nejlépe běhat s míčem, kličkovat apod.
Nebudu vyjmenovávat všech jedenáct, jen jsem si uvědomil, jak jsou rozdílní, jak různě každý z nich dává góly, jak každý má „problém“ s něčím jiným a přesto tvořili jeden tým, ve kterém všichni chtěli vyhrát.
Tak trochu jsem si v té chvíli představil církev, sbor. Také někteří stále běháme za něčím. Chceme dávat „góly“ , zasazovat rány ďáblu, ale moc nám to nejde. Často se trefíme vedle, protože jsme stříleli za letu bez přípravy. Tak proběháme a promrháme mnoho střel a času. Nakonec unaveni padneme na palubovku, abychom se za chvíli opět zvedli a běhali a běhali.
Mohl bych tak převést všechny ty povahy, které jsem u těch malých chlapců viděl na nás, kteří jsme v církvi. Nebudu to však protahovat. Prostě jsme jim podobní. Přesto jsme jeden tým, jedno tělo a máme společný cíl. Možná máme různé povahy, máme jiný způsob, jak dávat góly, máme však také něco velmi důležitého, co nás spojuje. Jednoho trénera. Jednoho stratéga. Jednoho sjednotitele. Ducha svatého. Občas se nám stává, že někteří z nás máme trochu jiný cíl, než ostatní, trochu méně energie než ostatní, trochu méně techniky, trochu více aktivit než ostatní, trochu více radosti a ohně než ostatní. Ono to nevadí, hlavně to nevadí Duchu svatému, On nás přivádí k jednotě, k týmu, který jde k vítězství a který získá vítězství.
On se usmívá jako se usmívá trenér těch předškoláků, když po tréninku se předháněli v tom, jak který dal gól, jak se mu dařilo, nebo když si vyčítáme, proč jsme si nepřihráli. Nakonec, ale hrdě s trenérem a před zraky svých otců a dědů odchází do šatny.
I v tom jsme jim podobni.
Možná nejsme v křesťanské přípravce, přesto máme, na rozdíl od těch hochů, stále stejného a nejlepšího trénera.