Ve svém životě jsem položil lidem mnoho otázek. Možná jich byly tisíce. Nevím. Přesto mnohé odpovědi mi nepřinesly očekávaný výsledek. Když se  někoho v cizím městě zeptáte: „Víte, prosím, kde je tady  nádraží?“, můžete dostat jasnou a pravdivou odpověď, která vám však nepomůže : „Ano, vím.“, a dotázaný jde dál.  Stalo se mi to. Když se zeptám, zda můžu zatáhnou za záchranou brzdu ve vlaku, nebo zda můžu přejít přes staveniště, může někdo odpovědět, že můžu. Ano je to pravda, můžu, ale tato odpověď mne neinformuje o následcích, které přijdou, když to udělám. Stejné je to s otázkou: „Mohu sníst tyto houby?“  Odpověď: „Ano, mohu“ . Ale nemusím se dovědět, že jen jednou v životě. Kdybych otázku položil jinak : „Jsou ty houby jedovaté?“, zachránilo by mi to život, nebo ušetřilo pobyt v nemocnici. V Písmu je jeden verš v první Korintským, který říká, že mohu všechno. Pokud se zeptám, jestli mohu všechno, dostanu odpověď ano, ale již se nedovím, že to pokračuje tím, že ne všechno mi prospívá.

I když se při modlitbách ptáme na néjaké věci, měli bychom být hodně konkrétní, abychom dostali hodně konkrétní odpověď, popřípadě hodně konkrétni návod  na řešení situace, věci, vztahu…, na kterou se ptáme. Nebo, abychom dostali vyčerpávajíci odpověď na dotaz ohledně konkrétního verše. Nejlepší je však se modlit, abychom položili Boží otázky, tedy abychom se ptali na to a tak, jak Bůch to sám chce. Pokud se budeme ptát tímto způsobem, pak nám to ušetří mnoho oklik, zklamání, tápání a mnoho nedoruzumění. Především si můžeme být jisti, že dostaneme odpověď, kterou nejvíce pro svů život v dané chvíli potřebujeme.

Požádejme Ducha svatého, aby on sám nám vložil do úst/srdce ty správné otázky. (To se vztahuje k na modlitby).

Pak nám naše otázky budou skrze Boží odpovědi otvírat a ukazovat cestu, po které máme jít, bez zbytečných oklik a  bez toho, abychom se museli vracet a hledat znovu správný směr.

Když Ježíši dávali otázky, jeho odpovědi byly většinou o něčem jiném, než na co se člověk ptal.                                                                 Otázky pokládáme z mnoha důvodů. Tak to  bylo i s otázkami, které dostával Ježíš. Dostával je , aby ho nachytali na něčem, za co by ho mohli odsoudit. Ptali se ho ze zvědavosti, ale jen z lidské zvědavosti, bez skutečného zájmu, také se ho ptali proto, aby zakryli, nebo omluvili vlastní jednání, ptali se ho, aby mu nepřímo vyčetli jeho jednání. Ptali se ho, aby mohli odsoudit druhé. Ptali se ho, aby ukázali jiným, jak jsou chytří. Ptali se ho proto, aby od  něho dostali potvrzení  pro své záměry a myšlenky. To jak a jakou otázku pokládáme je takovým ukazatelem toho, co se odehrává uvnitř nás. Ježíš to viděl. Z toho důvodu jeho odpovědi zdánlivě neodpovídaly na otázky lidí. Jeho odpovědi mířily přímo na pohnutky, na skutečný důvod, pro který byla otázka položena. To bylo také často důvodem pohoršení, protože Ježíš tak zjevil, co je uvnitř lidí.

Zaposlouchejme se  někdy do otázek a odpovědí lidí. Někdy to vypadá tak, jako by ten, kdo pokládá otázku vůbec neslyšel odpověď. Přestože odpověď dostal a jasnou, stále se ptá na to samé. Proč? Protože chce slyšet jinou odpověď. Má o tom, jak by měla odpověď vypadat, jinou představu.   Neptá se proto, aby se něco dověděl, ale aby slyšel člověka říct to, co sám chce slyšet. Pokud to tak není, pak ho odpovědi vlastně ani nezajímají.

Toto je jeden z velkých důvodů, proč lidé neslyší, co jim Pán říká. Ať již skrze Písmo, nebo skrze Ducha svatého, nebo jeho služebníky.

Když jdeme za Pánem s otázkou, zkoumejme proč se ho chceme na to, či ono ptát. Jaký je náš skutečný motiv. Chceme znát odpověď, abychom se skutečně podle  ní zařídili? Je  naše otázka pokládaná někomu, komu skutečně věříme, že pro  nás má jen to nejlepší, je v tom láska k němu? Pokud jdeme s otázkou k Pánu upřímně, dostaneme upřímnou a přímou odpověď. Pokud jdeme z jiného důvodu, pak nikdy  nedostaneme odpověď.  Ne proto, že nám ji Pán nechce dát, ale z důvodu, že ji neslyšíme, protože jsme chtěli slyšet něco jiného.

Asi před rokem a půl, když jsem kázal v jednom z našich sborů, jsem zmínil 29.verš z třetí kapitoly Markova evangelia. Verš, ve které Ježíš mluví o rouhání se proti Duchu svatému. Mluví o tom, že těm, co to dělají, nebude nikdy odpuštěno. Po shromáždění se jedna sestra ptala, jestli má tedy smysl dále chodit do sboru, když jí nebude nikdy odpuštěno. Neptala se mne, ale jiného kazatele, který tam také ten den byl. Dostala odpověď, že je to trochu jinak, že jedině, kdyby vědomě se zřekla Ježíše. Jedině tím  by se rouhala Duchu svatému. Sestra spokojeně odešla. Krátce na to se dostala do velkých sporů se svými sousedy a do sboru přestala chodit.

Jako pastoři a služebníci máme velký soucit s lidmi. Jindy je tento soucit spojený s obavou, aby nám ovečka neodešla ze sboru. Bůh však tento problém nemá. Má soucit mnohem vetší než my, ale není příjemcem lidí.  Pro něho A je A a nemusí z něho dělat něco jiného nebo barvit A do růžova.

Přečteme si to, co tomuto výroku předcházelo a ještě verš následující:  Přišli do domu a opět se shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst. Když to uslyšeli jeho příbuzní, vyšli, aby se ho zmocnili, neboť říkali: “Pomátl se.” Učitelé Zákona, kteří sestoupili z Jeruzaléma, říkali: “Má Belzebula. V moci vládce démonů vyhání démony!” Zavolal je k sobě a mluvil k nim v podobenstvích: “Jak může Satan vyhánět Satana? Jeli království proti sobě rozděleno, takové království nemůže obstát. Budeli dům proti sobě rozdělen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže Satan povstal sám proti sobě a rozdělil se, nemůže obstát, ale je s ním konec. Avšak nikdo nemůže vejít do domu siláka a uloupit jeho majetek, jestliže siláka nejdříve nespoutá, a teprve pak vyloupí jeho dům. Amen, pravím vám, že všechno bude lidským synům odpuštěno, prohřešení i rouhání, jakkoliv by se rouhali.  Kdo by však vědomě promluvil zle proti Duchu Svatému, nemá odpuštění v tomto věku, ale je vinen věčným prohřešením. ” Říkali totiž: “Má nečistého ducha. (Marek 3:20-30 CSP)

Byli to příbuzní, kteří se ho chtěli zmocnit, protože si mysleli, že to, co dělá a říká,  je z pomatené mysli.                                                         Jsou to učitelé zákona, kteří říkají o něm, že má Belzebuba.               Poslední verš tohoto oddílu mluví o tom, že o něm říkají “ Má nečistého ducha“.

Na to Ježíš mluví o rouhání se Duchu svatému. Rouhat se znamená vědomě mluvit zle. Ježíš uzdravoval, vymítal, mluvil jinak než učitelé zákona – „mluvil jako ten, kdo má moc“.  To vše se neobešlo jistě bez různých hlasitých a divných projevů. Jeho rodina, učitelé zákona, ale i jiní to, co dělal (Ježíš, Duch svatý a Otec jsou jedno), považovali za dílo satana ne Ducha svatého. Když Ježíš odpovídá poslům Jana Křtitele říká: „Jděte a vyprávějte Janovi, co tu slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou čistí, hluší slyší, mrtví se křísí a chudým se káže evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou nepohoršuje.“ Matouš                 Proč by se měl někdo pohoršovat nad Ježíšem? Protože ho uzdravil? Protože ho vysvobodil z démomonské moci? Proč? Proto, co mluvil a co se kolem dělo. Protože o sobě mluvil jako o Božím Synu. Nejen mluvil, ale prokazoval to Boží mocí. Byli mezi nimi i ti, kteří místo toho, aby se radovali z toho, že jejich bratr byl uzdraven z ochrnutí, se pohoršovali nad tím, že to Ježíš udělal v sobotu.

Když píšu toto zamyšlení, jde kolem  našeho bytu  skupinka lidí, kteří byli někde v hospodě a těď posilněni alkoholem jsou slyšel hodně daleko. Když na učedníky  sestoupil Duch svatý, Petr upozorňuje ty, kteří se nad nimi pohoršovali, že nejsou opilí, ale jen plní Ducha svatého. Jak se tedy asi naplnění Duchem projevovalo? Nepohoršilo by tě něco takového dnes v církvi?

I dnes jsou lidé, kteří se pohorušují nad tím, jak se který služebník projevuje pod mocí Ducha svatého, místo aby sledovali spíše, co Bůh skrze to dělá. Mají více strach z toho, že shromáždění není spořádané a tak „správně“ vedené, aby se nikdo nepohoršil. Aby nebyla ostuda, aby to bylo přesně podle toho, jak oni to vidí. Pokud to tak není, pak jsou schopni ve všem vidě démonické projevy. Nepřipomíná nám to něco? Dejme si pozor, abychom nebyli jako učitelé zákona z příběhu Ježíše a práci Ducha svatého nenazývali: Má nečistého ducha. Asi bychom zle mluvili o Duchu svatém.

Mnohokrát lidé odchází od Boha právě proto , že Bůh nedělá věci podle jejich představ. Neuzdravil mne teď,  nedal mi teď ženu, nezrušil mi exekuci, nepřestala mne bolet hlava, nezačali si mne lidé vážit, nedovolil mi v  neděli kázat, neuděli mne pastorem… Odchází protože ve svém srdci a mysli, začali zle myslet, cítit a pak i mluvit o tom, co Bůh dělá a jak to dělá.

Duch svatý však pracuje i skrze mé sourozence. Pokud začnu zle mluvit o jejich projevech, jenich způsobu služby, mohu se dostat do situace, že též začnu zle mluvit proti Duchu svatému. Co já vím, jak chce mé sourozence Bůh používat. Možná právě tak, aby to pohoršilo mojí mysl a vyšlo najevo, co je v mém srdci. Jestli je tam jen zákon nebo jeho láska.

Pokud se ti stalo, že jsi kritizoval, zle mluvil o službě, o projevech někoho jiného (mne se to stalo), pak se  nechovej jako ta sestra, která chtěla přestat chodit do sboru, ale přestaň s tím, změň své myšlení v této věci (to je skutečné pokání), požádej o odpuštění. Když ale své hříchy vyznáváme, Bůh je věrný a spravedlivý – odpustí nám naše hříchy a očistí nás od každé nepravosti. 1 Jan 1:9 B21. Pokud ovšem zústáváme v kritice, ve zlém mluvení proti projevům a způsobu služby bratří a sester, pak nám nemůže být odpuštěno, tak jak říká Ježíš. Dostaneme se do situace jako ti, kteří odešli od Boha proto, že nejednal tak,  jak si oni představovali.

“Poslouchejte! Hle, rozsévač vyšel zasít. A když rozséval, stalo se, že některé zrno padlo podél cesty; i přiletěli ptáci a sezobali je. A jiné padlo na skalnaté místo, kde nemělo mnoho země, a hned vzešlo, protože nemělo hlubokou zem…. (Marek 4:3‭-‬5 CSP)

Určitě všichni známe toto podobenství a víme jak pokračuje.  Dnes, když jsem se ve čtení k němu opět dostal, přemýšlel jsem nad ním trochu jinak. Pro koho to Ježíš říká a proč? Na první pohled to vypadá jakoby  informace pro apoštoly, s jakými lidmi se budou setkávat, když budou hlásat, že se přiblížilo Boží království. A tak to také mnozí z nás berou a  toto podobenství vztahují na svoji službu druhým. Zvláště tehdy, kdy naše služba nepřináší viditelný výsledek. Nemluví tím Ježíš s námi? Nechce nám na tom ukázat náš stav? Kde se dnes nacházíš? Na cestě? V trní?  Na skále? Jak je dnes úrodná naše půda? To je jen jedna otázka. Druhou je, jestli jsem v trní, nebo na cestě, na skále, mohu z cesty, trní a skály udělat úrodnou půdu?

Jezdil jsem z Havířova do Frýdku-Místku přes Sedliště. Před Frýdkem-Místkem vedla cesta lesem a byla nepřehledná. Často tam byly havárie. Z toho důvodu tam o pár desítek metrů dál začali stavět jinou cestu. Byla dlouhá asi tak dva kilometry. Nedávno jsem po pár letech opět jel touto cestou. Nemohl jsem poznat, kde byla stará cesta. Asfalt tam nebyl. Rostla tam tráva, byly ta vysázené stromy a nic nepřipomínalo, že tam ještě před nedávnem tuty vedla frekventokvaná cesta. Místo cesty tam byla úrodná půda.

V jiném podobenství Ježíš dává návod na to, jak ze skály a trní udělat úrodnou půdu: “Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl: „Synu, jdi dnes pracovat na [mou] vinici.“ On odpověděl: „Nechci.“ Ale potom toho litoval a šel.(Matouš 21:28‭-‬29 CSP)

Jsi ten, kdo má předpoklad být tou nejúrodnější půdou, i když to možná  není vidět, možná se vidíš jako ten, kterého starosti stále stahují, nebo se hned pohoršuješ, když Bůh nejdná tak, jak si představuješ. Možná si říkáš, že  nejsi dostatečně věrným… Nevadí, i to Bůh změní. Je to jen o „ale potom toho litoval a šel“. Je to o tvém rozhodnutí a  vyjití. Bůh udělá další, udělá z asfaltové cesty úrodnou půdu plnou života a hojnosti.

Tomáš, jinak Didymos, řekl ostatním učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ (Jan 11:16 [CzeCEP])

Toto byla reakce Tomáše na to, když se dověděl, že Lazar, přítel Ježíše, zemřel. Zvláštní reakce.
Kolikrát i my chceme v nějakých chvílích zemřít – naše „Pane vezmi si mne“ apod. Vždyť i takový „borec“ jako byl Eliáš volá k Bohu: Sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ (1. Královská 19:4 [CzeCEP]) Tak Eliáš volá k Bohu krátce po tom, co Bůh potvrdil naprosto zjevně modlitbu a na Eliášovo zvolání sestoupil z nebe oheň, který pohltil jeho oběť. Takto volá Eliáš krátce po tom, co pobil všechny Baalovy proroky. Takto volal po tom, co na jeho modlitbu po třech letech opět začalo pršet.
Chce zemřít proto, že královna Jezabel mu vyhrožuje smrtí.
Někdy nám připadá jednodušší zemřít, než bojovat. Utéct k Pánu. Říct raději nejsem lepší než ostatní, vezmi si můj život. Nechce se mi už. Nemám na to. Chci být již s tebou. A přitom to vypadá i velmi pokorně a svatě. Ale jen vypadá!
Co je lepší?  Pavel  procházel stejnou situací:  „…táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší;  ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás.  Proto pevně spoléhám, že zůstanu a budu se všemi vámi k vašemu prospěchu a k radosti vaší víry,…“ (Filipenským 1:23-25 [CzeCEP])
Ďábel udělá všechno pro to, aby jsi nenaplnil  Boží vůli a neviděl velká Boží vítězství v tvém životě. Dokáže tě utahat, zastrašit, zdeptat natolik, že už, už bys chtěl být s Pánem. Pokud něco takového prožíváš, chci tě povzbudit. Máš toho ještě mnoho a mnoho s Pánem udělat. Vyhrát mnoho bitev. Povstaň! Mrtvý tělem budeš sice již s Pánem, ale nedokončíš to, co máš. Nezažiješ vítězství, ke kterým jsi byl předem určený. Možná si myslíš, že nemůžeš dál, ale podívej na Pána, zavolej Duchu svatý postav mne, posilni. Nebyl jsi určen pro to, aby jsi byl hromádkou neštěstí, nebo smutným unaveným křesťanem. Byl jsi vyvolený pro to, aby jsi chodil plný Božího ohně, moci, moudrosti, síly, pokoje a lásky. Plný naděje. Povstaň a místo volání, aby si tě Pán vzal zvolej: „Tvůj oheň, moc tvého Ducha, Pane! Já si beru zpět tu naději i s radostí a pokojem. Já se teď stavím opět na nohy, protože ďábel je poražen a ty vítěz. Protože ty, který jsi ve mne jsi silnější než cokoli. Jsi vítěz dnes i v zítra a i dalších dnech.“
Nedívej se na to co dělá ďábel, nekomentuj to, protože pak ztrácíš čas, který jsi mohl věnovat tomu, co dělá Pán. Nevěnuj čas ďáblu, ale věnuj ho Bohu. Pokud správně zaměříš svůj pohled a hlas, nebudeš volat : „Pane vezmi si mne už“, ale naopak, „Pane, co pro mne ještě tady máš, co dalšího pro tebe mám udělat“.

Usilujte o pokoj se všemi a o posvěcení, bez něhož nikdo neuvidí  Pána. (Židům 12:14 [CzeCSP])

Předevčírem jsem měl nepříjemný telefonát. Snažil jsem se být příjemný a slušný, přestože člověk na druhé straně byl pravý opak. Nakonec jsem si neodpustil aspoň malou poznámku vůči tomu člověku. Neudržel jsem se a na jeho zvýšený hlas jsem poznamenal: „aspoň vím na čem jsem a s čím mohu počítat“ a zavěsil jsem. Pak jsem nad tím přemýšlel. Přemýšlel jsem, jestli jsem tou poznámkou nezavřel možnost k dalšímu jednání s tím člověkem.
Je důležité, jak končíme naše rozhovory, setkání, vztahy … Jaký je ten poslední obraz, který si lidé ze setkání, nebo vztahu s námi odnáší. To je to, co v nich zůstane. I kdybychom měli dobrý vztah, ale rozešli bychom se s tím, že jsme se pohádali, pak bychom sice říkali, že jsme byli kamarádi, kamarádky (bratři, sestry), ale….  Zůstala by v nás hořkost z posledního setkání. Nikdy nevíme, jestli se s lidmi ještě někdy příště setkáme. To, co zanecháme, může být pokoj a požehnání, nebo zranění, hořkost, bolest, strach, nejistota….. Vše, co zanecháme, věřte, poroste. Buď poroste pokoj a naděje, nebo ty negativní věci. A ďábel se postará, aby ty špatné věci rostly rychle a hluboko zakořenili.
Jsme dědicové požehnání a máme čím žehnat. Nemusíme souhlasit s tím, co člověk dělá, jak se chová a přesto máme i pro takového plný koš požehnání: můžeme mu žehnat Božím navštívením, moudrostí, svobodou v Kristu, poznáním Boha, plností Ducha, přijetím milosti…. Nežehnáme proto, abychom  „zžehnali“ člověka naší tvrdostí a ukázali mu tím, jak je špatný, ale žehnáme mu z Boží lásky, která je v nás. To je něco, co přináší do lidských životů pokoj a naději, kterou dnes většina lidí ztrácí.
Pokud je to na nás, buďme se všemi v pokoji. A věř, že je to na nás.

Jsou chvíle, kdy člověk ví, co je dobré, co by měl dělat, ale nemůže se na to soustředit.  Čtete, protože víte, že je dobré každý den číst Písmo, ale zjistíte, že vlastně ani nevíte, co čtete. Když si to uvědomíte, začnete znovu s tím, že teď se na to budete soustředit. Začnete znovu číst a s hrůzou zjistíte, že opět jste myšlenkami někde jinde. U svých starostí, nadějí, radostí. nedokážete svou mysl a celé nitro soustředit na čtení. „Jste mimo“.
Občas to zažívám a asi nejsem úplně sám.
David píše:
Kéž se má ústa tvou chválou naplní, abych tě mohl celý den velebit! (Žalmy 71:8 [CzeB21])
Ve všech českých překladech a ve slovenském Roháčikově  překladu Bible se píše o „tvé chvále, tvou chválou„.
Ježíš o nás  hovoří takto:  „Ale přichází hodina, a již je zde, kdy praví ctitelé se budou klanět Otci v duchu a pravdě; vždyť sám Otec hledá takové ctitele.  Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě.“
(Jan 4:23-24 [CzeCSP])
Často se nám stává, že MY chceme číst Písmo, že MY cheme chválit, naším tělem. Naše chvála a naše snažení ke čtení a službě je závislé na naši duši a těle. Pokud je naše duše něčím rozhozená, naše tělo unavené, pak máme problém s chválou i se čtením. I učedníci usnuli, když ježíš chtěl, aby se s ním modlili. Pak jim řekl: „… duch je odhodlaný, ale tělo malátné.“ (Matouš 26:41 [CzeB21])
David to vše znal. Věděl, že potřebuje, aby z jeho úst a srdce vycházela chvála, která je přímo z Ducha svatého. Aby to byla chvála, kterou dává Duch svatý Ježíši.  On mě oslaví (Duch svatý), neboť vám oznámí, co přijme ode mě. (Jan 16:14 [CzeB21])
David volá k Otci, aby to byl on, kdo ho, Davida, naplní chválou k němu samotnému. (budou se klanět v duchu a v pravdě)
Je to Bůh Otec, je to Duch svatý, který oslavuje Ježíše. Taková chvála, taková touha po čtení Písma a službě není závislá na okolnostech, na naší náladě, našich starostech, na počasí… .
Věřím, že když ráno dáme své srdce Bohu k dispozici, aby on skrze něho chválil a oslavil Ježíše Duchem svatým, pak také on nám dá se soustředit po celý den na Boží věci.
Jsou chvíle, kdy nemám čas, být ráno v nějakém ztišení, ale vždy mohu s ním mluvit. „Vidíš, teď jsem zaspal. Zase jsem nevstal, abych byl s tebou. Promiň. Mám však na tebe celý den a toužím v něm být s tebou, ať budu muset dělat cokoli. Připomínej se mi, prosím. Naplňuj mne po celý den chválou k Ježíši, k tobě. Dej ať se mohu radovat a vstoupit do situací a dělat věci, které jsi pro mne připravil, i když teď dobíhám a ujela mi tramvaj a asi přijdu pozdě.“
„Prosím dej, ať i když dnes budu spát, mé tělo, duše, mysl a duch bude tebe vyvyšovat, ať tvá chvále je se mnou i ve spaní…“
Žádej Boha, aby z tebe vycházela jeho chvála, jeho touha, jeho život.
Věř, že v takové dny budeš vědět, jak je ti blízko, budeš vnímat a zažívat jak je tvé srdce plné chvály a žádná situace tě nevyvede z jeho přítomnosti. Budeš soustředěný Bohem na Boha.

 A od správců se nakonec vyžaduje, aby byl každý shledán věrným. (1. Korintským 4:2 [CzeCSP])

Velmi často to, co vidíme na lidech a co je na první pohled zjevné, je jejich schopnost nebo neschopnost. Naučili jsme se především rozlišovat podle schopností každého. Dokonce podobně přemýšlíme, když někoho potřebujeme obsadit do služby. Bude na to mít? Nebude? Je dostatečně schopný? Je dostatečně vyučený v církvi? Je dostatečně vzdělaný? Je dostatečně „hodný“, „milosrdný“… .
Božím měřítkem není schopnost, ale věrnost. Pokud srdce člověka je věrné, vše ostatní Bůh dodá. Věrnost je pro Boha vzácností.

Je mnoho schopných lidí, kteří se dokáží postavit ke všemu a vše se jim daří. Ale, přestože měli ten nejlepší předpoklad pro úspěch, nedosáhli žádných významných úspěchů a výsledků. Proč? Protože nedokázali být věrní jedné věci. Naopak mnozí ti, kteří tyto předpoklady neměli, učinili velké objevy, dosáhli postavení a stali se uznávanými odborníky. Prostě byli věrní tomu, čemu se začali věnovat. A postupně věrnost začala přinášet své ovoce.

Bohu nevadí naše neschopnost, protože je to on, kdo nás může uschopnit, obdarovat umem a svými dary, dát svou moudrost…. On hledá věrná srdce.
Věrnost je spojená s vírou v toho, komu jsme věrni. Je spojena s vděčností a úctou k tomu, komu jsme věrni. Je spojena s přátelstvím s tím, komu jsme věrni. Věrnost je součástí lásky k tomu, komu jsme věrni.
Věrnost se nedívá na okolnosti, je stále ve spojením s tím, komu jsme věrni. Věrnost zůstává, i když všichni odešli a opustili toho, komu jsme věrni. Věrnost si neklade otázky proč. Věrnost je věrností. Věrnost je.
Sám dobře vím, jak málo věrným člověkem jsem byl. Jak i dnes si nejsem jistý, jak bych se zachoval v různých situacích, které jsem zatím nezažil a ani si nedokáži představit. Zda bych zůstal věrný, kdybych měl položit život, nebo být mučen, nebo vidět, jak je někdo z mých blízkých mučen. To všechno se ve světě odehrává, hlavně dnes na územích obsazených IS, ale i jinde. Ale možná i v menších věcech. Nejsem schopen jako jiní říct: „Ježíši, já tě nikdy nezradím!“
Spíše volám: „Ježíš, zachovej mou věrnost až do konce.“ A Ježíš to skrze Ducha svatého činí v mém životě. Krok za krokem.
Věrnost je ovoce Ducha svatého v nás: „Ovocem Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost,….“ (Galatským 5:22 [CzeCSP])
Chceme být a zůstat věrní? Pak co nejčastěji přebývejme v přítomnosti Ducha svatého a nechávejme se jím vést. Pak co nejvíce nechávejme v sobě prostor pro něho. Výsledkem bude, že budeme shledáni věrnými a ve věrnosti vytrvalí. Nemysleme si, že bez přítomnosti Ducha svatého můžeme ve věrnosti obstát.
Pokud zjistíme, že naše věrnost se vytrácí, znamená to, že jsme přestali chodit Duchem a začali chodit podle těla.

Apoštol Pavel píše Timoteovi, aby předával učení věrným. Myslím, že to je rada i pro nás, když si vybíráme spoluslužebníky a učedníky. Pokud vidíme věrné, pak si můžeme být jisti, že chodí Duchem. Pokud chodí Duchem, není pro ně nic nemožné a mohou být Duchem uschopněni ke všemu, co je pro Boží království potřeba.

Některá představení se v divadle hrají několik sezón. I čtyři, pět let a déle. Čím větší a známější divadlo, tím déle se hrají. Herci je hrají rádi. Přestože to jsou stovky představení, jsou pokaždé trochu jiná. Nikdy nejsou zahraná úplně stejně jako ta předchozí. Stává se také, že někdy herci jeden druhému udělají nějaký naschvál- řeknou nebo udělají něco, co není ve scénáři, co nemají připravené, aby své kolegy vyvedli z míry. Možná proto, že se za tolik let již trochu ve stále stejné hře nudí.
To jsou herci, ale co divák. Představme si, že bychom chodili do divadla každý týden vždy na stejnou hru. Několik let. Seděli bychom a předem znali každé slovo, které na jevišti padne. Jediné na co bychom čekali, by bylo, zda někdo z herců neudělá chybu, nebo nějaký naschvál druhým a tím okoření celé představení.

Asi před dvěma týdny jsme mluvil po shromáždění s jedním mužem, který se rozhovořil o tom, jak nudná jsou setkání křesťanů. Jak nemohou nic dát dnešním mladým lidem.  Prý je to pořád stejně dokola. Prostě nuda. To  mne přivedlo k tomu, abych se zamyslel nad tím, jestli má pravdu nebo ne. Zda je dobré, jestli ti, kteří přichází do shromáždění (kostelů, modliteben, různých sálu), hledají zábavu a církev by se tomu měla přizpůsobit, jestli je to v pestrosti kázání, jestli je to v pestrosti programu nedělního shromáždění apod.
Pravda je taková, že práva, kterou kazatel přináší je dva tisíce let stará a celou dobu stejná. Dva tisíce let se káže stejná pravda. Pokud sloužím ve sboru několik let každý týden slovem a mezi tím ještě někde na skupince, pak se pro mnoho z posluchačů má slova opakují stále dokola. Ví, co asi řeknu, čím zakončím, jakou výzvu dám apod. Jak tedy udělat církev pestřejší, kde není nuda, kde nevím, co bude následovat, bude mne udržovat v pozornosti a napětí a přitom v jednotě?
Není to zase tak složité a přitom se dokonce nemusím ani podbízet lidem ze světa. Vyžaduje to zapojení všech.
Pokud se v církvi staneme jen diváky, brzo se budeme nudit, protože budeme všechno znát (to se stává tak od tří let chození pravidelně na bohoslužby). Jak to změnit? Stát se z diváků služebníky.  „Co s tím, bratři? Když se scházíte, každý něco přináší – někdo píseň, někdo vyučování, někdo zjevení, někdo jazyk a někdo výklad. Ať se to všechno děje k vzájemnému posílení.  Chce-li někdo mluvit v jazycích, ať mluví postupně dva nebo nejvýše tři a někdo ať vykládá;  když tam ale nebude, kdo by to vykládal, pak ať ve shromáždění mlčí a mluví jen pro sebe a pro Boha.  Proroci ať mluví dva nebo tři a ostatní ať to rozsuzují.  Dostane-li zjevení někdo jiný z přítomných, pak ať ten první mlčí.  Můžete přece jeden po druhém prorokovat všichni, aby se všem dostalo poučení a povzbuzení.  Proroci mohou své puzení ovládat;  Bůh přece není Bohem zmatku, ale pokoje – tak je tomu všude, kde se shromažďují svatí.“ (1. Korintským 14:26-33 [CzeB21])
Pokud budeme žít život plný Ducha svatého, budeme mít vždy dostatek svědectví o tom, co Bůh dělá v našich životech a co chce dělat. Nebudeme muset stále opakovat několik let jedno stejné svědectví, ale budeme mít každý týden nové. To je pestrost, přestože jde vždy o stejnou zprávu o Ježíši.  Můžeme mít v církvi dramatické a napínavé situace při modlitbách za nemocné, za spoutané, za ztrápené….
Musíme se stát z diváků herci. Musíme vstoupit do role, kterou nám Bůh pro život s ním připravil. Musíme, my všichni, vstoupit na Boží jeviště a začít.  (Zdá se mi, že nás, apoštoly, Bůh postavil jako poslední, jako odsouzené na smrt, neboť jsme se stali divadlem světu, andělům i lidem. (1. Korintským 4:9 [CzeCSP]))
Kdo tedy sedí v hledišti a kdo je na jevišti? Na jevišti jsme my, kteří milujeme Ježíše, rozhodli jsme se stát jeho služebníky, my, kteří se necháme vést Duchem svatým. V hledišti pak je svět (mocnosti a panstva tohoto světa), andělé a lidé tohoto světa. Na které straně jsi v tomto „divadle“?  Jsi stále v hledišti nebo jsi již na jevišti společně s celým zástupem svědků (11. a 12. kapitola Židům)?
Pokud jsi křesťan, pak vstaň ze své židle v hledišti, která ti nepatří a vyběhni na Boží jeviště, kam patříš.

Dovedete si představit, kdybychom skutečně měli Pána neustále před svýma očima? Kdyby  nás držel, podpíral a byl po naší pravici.
Slyším ta slova: „To bych neupadl, tak jako teď.“ „To bych snadno přešla přes ty těžkosti, které teďka mám.“ „Určitě bych neonemocněl, protože by byl se mnou.“… Ano, to by bylo skvělé.  Nemyslel jsem ale tímto směrem.
Představme si, že by viděl všechno, co teď dělám. Nebyl bych najednou na rozpacích, nestyděl bych se před ním za své jednání. Neuhýbal bych pohledem, když bych se mi díval do očí? Kolik věcí bych již nedělal, kdyby byl před mýma očima. Zkusme nad tím přemýšlet. Vidět ho, jak stojí před námi a dívá se nám do očí. Přemýšlet nad tím, jestli bychom se za něco styděli? Děláme něco takového? Našlo by se něco? Jak přemýšlím o lidech a věcech, po čem skrytě toužím, jak vidím jiné… Přemýšlejme teď nad tím…………………….

Tak co?

Skutečnost je taková, že i když mu nevidíme do očí, je stále s námi. Možná nás Duch svatý usvědčuje z hříchu, ale přesto nás to nechá chladným, možná se na chvíli zastavíme, ale pak se opět vrátíme k tomu, z čeho jsme byli usvědčováni. Dělali bychom to stejně, kdyby stál Ježíš stále před našima očima? Kdyby jsme fyzickýma očima viděli, že nás vidí? Určitě ne.
Tak proč to děláme, když ho nevidíme. Protože Duch se pro nás stal jen nějakým „pocitem“, „zachvěním“, „husí kůží na těle“. Prožitkem a ještě jen chvilkovým. Pokud by pro nás byl osobou, která v nás přebývá, museli bychom se stydět. Museli bychom už dávno být v pokání a změně.

Před ním není nic neodhaleného v našem životě. On je ten, který stojí před našima očima, který prochází nás samotné skrz na skrz.
Jsme naučeni se přetvařovat. Jinak se chovat před návštěvou, před šéfem, před dětmi, před tchyní, před pastorem a jinak se chováme, když jsme sami, bez toho, že nás někdo vidí.
On ví, jací jsme pod maskou. Nemusíme se před ním přetvařovat, ale naopak přiznat sami sebe. Pak s pohledem před sebe , s pohledem upřeným na něho, začít žít jeho život a skončit s tím svým. Pokud si ho budeme stále stavět před své oči, nesejdeme z cesty.
Stavět před oči si však můžeme osobu, ne pocit.

Davidův pamětní zápis. Chraň mě, Bože, neboť v tobě hledám útočiště. Budu dobrořečit Hospodinu, který mi radí. I v noci mě kázní mé svědomí.  Stále si stavím Hospodina před sebe. Když je mi po pravici, nepadnu.  Proto se mé srdce raduje a má sláva jásá. I mé tělo bude přebývat v bezpečí, neboť mou duši nepřenecháš podsvětí; nedáš svému věrnému spatřit jámu. Dáváš mi poznat stezku života, hojnost radosti  je tvá přítomnost, ve tvé pravici je věčné blaho. (Žalm 16.1-11.CSP)

Bůh mi radí.
Bůh mi kázní svědomí /vyučuje mé ledví/ (i když spím)
Bůh mi je po pravici a podpírá mě
Bůh mi dává spasení
Bůh mi dává kudy mám životem jít
Bůh mi dává hojnost radosti
Bůh mi zajišťuje osobní zdar (blaho)

Co bych chtěl více.

Když čtu příběh Davida, který tento žalm napsal, vidím mnoho těžkých chvil na jeho cestě životem. Odsunut rodinou, byl ten poslední, posmíván, byl tím, kterému záviděli Boží požehnání na jeho životě, byl pronásledovaný králem a jeho lidmi, byla mu vzata manželka a dali ji jinému muži, žil mezi nepřáteli, za jeho zády jeho věrní dělali intriky a zabíjeli, stal se vrahem manžela své milenky, jeho syn zemřel po narození, další jeho syn znásilnil svoji sestru, a další syn zabil svého bratra, tentýž syn ho zradil a uloupil mu království a pak byl zabit v boji, další syn se svévolně snažil stát králem, když již byl David starý a nemocný.
Od samého počátku až do konce života prožíval David samé těžké věci. Přesto píše tyto verše. Nebo spíše právě proto může psát tyto verše. On prožil ve všech těch bojích a těžkých chvílích, kdy ho zrazovali nejbližší, kdy mu záviděli, kdy sám padal, kdy viděl umírat nebo se zbláznit své děti, že Bůh byl sním. Poznal, jak ho podpírá a pozvedá, jak proměňuje jeho charakter, potěšuje, dává naději a těší ho osobní přítomností. Proto mohl napsat, že Bůh mu zajišťuje osobní zdar, blaho.

Všimni si, že ho netrápili nepřátelé, s těmi bojoval a vyhrával nad nimi, ale vždy to byli ti blízcí, kterým sloužil, nebo přímo jeho rodina.
Procházíš podobnými událostmi? Nejspíše ano. Asi ne tak dramatickými jako David, ale stejně bolestivými a zrazujícími.
David to řešil tím, že si stále stavil před sebe Hospodina. Měl ho neustále na očích. Věděl, že je mu po pravici a vždy se může o něho opřít. Za mnohé věci David nemohl, mnohé byli důsledkem jeho hříchu, ale ať to bylo tak, či onak, Bůh byl stále před jeho očima a po jeho pravici. Nikdy ho neopustil. David Boha.Bůh Davida.

Kam se díváš a máš upřený zrak, když procházíš stejným obdobím, kam se díváš a kde hledáš společnost, když se ti vede dobře? U lidí? K lidem? Nebo s Duchem svatým?

Apoštol Pavel prožíval mnoho těžkých chvil, ale píše v dvanácté kapitole Židům: Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle…

Kam a na koho máme upřený pohled?

V Kristu jsem přijat:

Jsem Boží dítě  (Jan 1:12).
Jsem Kristův přítel (Jan 15:15).
Jsem ospravedlněn (Římanům 5:1).
Jsem spojen s Pánem a jsem s ním jeden duch (1.Kor  6:17).
Bylo za mne zaplaceno. Patřím Bohu (1.Kor 6:20).
Jsem částí Kristova těla (1.Kor 12:27).
Jsem svatý (Efezským 1:1).
Byl jsem přijat jako Boží dítě (Efezským 1:5).
Mohu jít přímo k Bohu skrze Ducha svatého (Efezským 2:18).
Byl jsem vykoupen a všechny mé hříchy byly odpuštěny (Ko1:14).
V Kristu jsem dosáhl plnosti. (Koloským 2:10)

V Kristu jsem v bezpečí:

Jsem navždy vysvobozený z odsouzení (Římanům 8:1-2).
Jsem si jist, že všechno napomáhá k mému dobru (Řím.8:28).
Jsem svobodný od jakýchkoli odsuzujících obvinění vznášených proti mně (Římanů 8:33-34).
Od Boží lásky nemohu být odloučen (Římanům 8:35).
Bůh mě postavil na pevný základ, pomazal a dal mi svou pečeť (2. Korintským 1:21-22).
Jsem spolu s Kristem skryt v Bohu (Koloským 3:3).
Mám důvěru, že dobré dílo, které ve mne Bůh začal, bude dokončeno (Filipským 1:6).
Jsem občanem nebe. (Filipským 3:20).
Nedostal jsem ducha strachu, ale ducha moci, lásky a rozvahy. (2. Timoteovi 1:7).
V době nouze mohu najít milost a milosrdenství (Židům 4:16).
Narodil jsem se z Boha a ten zlý se mě nemůže dotknout. (1.Janův 5:18).

V Kristu má můj život význam:

Jsem solí a světlem země (Matouš 5:13-14).
Jsem ratolestí pravého vinného kmene, proudí mnou Jeho život(Jan 5:1-5).
Byl jsem vyvolen a určen, abych nesl ovoce (Jan 15:16)
Jsem Kristovým svědkem (Skutky 1:18).
Jsem Boží chrám (1.Korintským 3:16).
Jsem služebníkem Božího smíření – přivádím druhé k Bohu (2. Korintským 5:17-20).
Jsem Boží spolupracovník (2. Korintským 6:1).
Jsem spolu s Kristem posazen v nebesích -na trůnu (Efezským 2:6).
Jsem Boží dílo. (Efezským 2:10).
Mohu k Bohu přistupovat svobodně a s důvěrou (Efezským 3:12).
Všechno mohu skrze Krista, který mě posiluje ( Filipským 4:13)

(Převzato z knihy N. Andersona Living Free in Christ)

To, o co jde, je vlastně být jedno v s Bohem. Jednota s Bohem nám zaručuje vše. Spasení, jeho milost, dědictví Božího království, všechna zaslíbení …. a také jednotu s ostatními bratry a sestrami.
O nic víc nejde, protože toto přináší vše ostatní. Ďábel udělá vše pro to, abychom tuto jednotu neměli. Dělá to skrze lež, které když uvěříme, sami se pak vzdalujeme Božímu požehnání, které přináší jednota s Bohem. Lež je to jediné, co na nás ďábel má. To ostatní vychází z toho, jestli a nakolik jsme jeho lžím uvěřili.
Další překážkou, proč nejsme schopni vstupovat do jednoty s ostatními, je nedůvěra v sebe. Možná jste již zažili zklamání ze sebe samých, které vás vedlo k rezignaci, ke stažení se ze služby, nebo vás odsunulo do posledních řad v církvi, až jste tam přestali chodit. Přitom vám nikdo neublížil, vážíte si svých sourozenců, „máte je rádi“, ale přesto se necítíte hodni být s nimi.
Viděl jsem to i u bratrů a sester, kteří několik let sloužili, byli pilíři sboru a najednou se ztratili ze služby i ze sboru.
Byli najednou zklamáni ze sebe samých. Ze svého života. Přestali důvěřovat, že skrze ně může Bůh něco dělat, změnit, že je Bůh může dál používat, začali vidět jen své nedostatky, pro které před sebou ztratili důvěru. Můžeme to přirovnávat ke ztrátě víry, nebo naděje. Myslím si však, že je to hlavně ztráta lásky. Lásky k sobě:
„On mu řekl: „ Miluj  Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.   To je největší a první přikázání.  Druhé je mu podobné:  Miluj  svého bližního jako sebe samého.   Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci.“  (Matouš 22:37-40 [CzeCSP])
Když se vrátím do třinácté kapitoly 1.Korintským, kde je popisovaná láska a vztáhnu to na milování sebe samého, zjistím jak nedostatečně miluji sám sebe:  Láska je trpělivá, dobrotivá, láska nezávidí, [láska] se nevychloubá a není domýšlivá.  Nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nerozčiluje se, nepočítá zlo.  Neraduje se z nepravosti, ale raduje se spolu s pravdou.  Všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží.  (1. Korintským 13:4-7 [CzeCSP])
Jsem dostatečně trpělivý se svými chybami a nedostatky? Jsem k sobě dobrotivý, nebo se stále odsuzuji a počítám si a připomínám si stále všechno to zlé, co jsem kdy udělal (přestože vím, že Ježím mi to již odpustil)? Raduji se, když odhalím o sobě pravdu? Jsem schopen sám sebe snášet? Věřím a doufám ve svou budoucnost v Kristu?
Nedostatek lásky k sobě je překážkou k tomu, abychom mohli mít jednotu se svými bližními. Protože je nedokážeme skutečně milovat. Milujeme tak, jak milujeme sami sebe. Pokud máme nedostatek lásky k sobě samým, nemůžeme ho mít dost ani pro druhé (nejsme s nimi dostatečně trpěliví, laskaví, dobrotiví, důvěřiví, nemáme pro ně naději a nevěříme jim).
Jedním z receptů jak milovat sami sebe je uvidět se tak, jak nás vidí Bůh, jak jsme pro něho vzácní. Vzácní tak, že je pro nás ochoten obětovat to nejdražší, svého Syna, že nás nikdy neztrácí ze zřetele a je připraven vždy zasáhnou, když to potřebujeme. Bojuje za nás, modlí se za nás (Duch svatý), přimlouvá se za nás (Ježíš). Máme péči, která odpovídá péči milovaných dětí. A já a ty jsme milovanými a vzácnými Božími dětmi, přestože jsme v mnohých věcech nedokonalí. Láska není nijak spojena s naší dokonalostí nebo neschopností, s našimi chybami a pády. Láska prostě je nebo není. A u Boha je. Je pro nás. Pro tebe i mne. A je jí dostatek na každý den, každou hodinu, každou minutu.
Užívej si jí do sytosti. Pak ji budeš moci mít dostatek i pro druhé a budeš si užívat jednoty.

Jedna z věcí, která nám brání být jedné mysli, jednoho srdce se svými sourozenci v Kristu, je nustálá nedůvěra v druhé. Nedokážeme důvěřovat. Být jednoho srdce a jedné mysli vyžaduje plnou důvěru. Nebo spíše naopak v jednotě srdce neexistuje nedůvěra. Není tam pro ni místo. Buď je jednota, nebo je nedůvěra. Když se Ježíš modlil za naši jednotu, modlil se, abychom byli jedno jako je jedno On se svým Otcem. Tedy v plné důvěře. Ježíš ví, co chce dělat Otec a chce to dělet také on. Tak je to s jejich myšlením, vůlí, jejich konáním, jejich pocity… Boží dílo je jednotné dílo Otce, Ježíše a Ducha svatého.

Ježíš se modlí za to, abychom i my mohli stejně pracovat na jeho díle. Jde nám příkladem. Svěří sám sebe, jako bezrané dítě, do rukou nedokonalých lidí. Josefa a Marie. To je důvěra. Svěřuje nám správu nad zemí. Přestože ví, že padáme, přestože zná naše zlá srdce, přestože ví, že bez jeho moci a záchrany  nejsme schopni naplnit jeho posláni, které  nám lidem dal. Důvěra.

Modlí se také za to, abychom byli jedno s ním a s Otcem, abychom byli v jednotě všichni společně. Abychom  byli společne v Otci (Ježíši, Duchu svatém). Proč? Protože ví, že jen tak můžeme zažívat skutečnou jednotu  mezi sebou jako sourozenci v Kristu. Ví, že jsme plní zranění, které jsme si přivodili sami navzájem. Ví, že pro mnohá zklamání nejsme schopni důvěřovat jeden druhému. Můžeme však důvěřovat někomu, kdo nás nikdy nezklamal, ale naopak pro nás i položil život. Jemu samotnému. Pokud mu budeme důvěřovat, pak důvěřujme i tomu, že tak, jak jedná s námi, tedy, že nás proměňuje ke svému obrazu, že i vše, tedy i  naše chyby obrací k  našemu dobru, že přesně tak jedná i s našimi sourozenci, kteří zase nejsou schopni důvěřovat nám.

Pokud se začnu spoléhat na Krista, pak nemusím mít strach spolupracovat a sjednotit se s ostatními, které také on vede a jedná s nimi, jako jedná s námi. Důvěra a jednota mezi křesťany začíná s plnou důvěrou a jednotou s Ježíšem Kristem.

Tento týden jsem měl společné setkání s lidmi, kteří by chtěli řešit situaci v jedné obci. Jedná se o problémy s romskou osadou. Seděl jsem a poslouchal, jak lidé mluví. Každému o něco šlo. Byly tam osobní zájmy, zájmy většinové společnosti, zájmy státu, zájmy neziskových organizací. Každý tam měl nějaký důvod, proč je zapojený do práce v osadě a u každého byl ten důvod jiný. Obecně to  nazvali řešením situace v osadě. Na jedné věci se však shodli. Nic za mnoho let  nevyřešili a situace je podle nich stále stejná. Chyběl mi tam jeden podstatný názor a zájem. A to těch, kterých se to týká.  Lidí z osady. Večer jsem si v hlavě znovu promítal celé jednání. Uvědomil jsem si, jak je to podobné s námi v církvi. Jak každý z nás máme svůj zájem v církvi. Co by se mělo dělat a jak, koho  nechat sloužit a jak a kdy. Kdo povede to či ono. Kolik peněz dáme na to a to. Jakou kdo bude mít výplatu. Co člověk, co rodina, co rodinný církevní klan, to jiný zájem. I výsledek je pak stejný jako při našem jednání o osadě. Shodneme se na tom, že chceme něco řešit, že se musí něco změnit, ale nic se nevyřešilo a  nic se nezměnilo. (Znám případ, kdy se deset let jen mluvilo o tom jakou  barvou se vymaluje modlitebna, než se skutečně vymalovala.)

I když mluvíme o tom, že nám jde o církev, o Boží věci, přesto v našich jednáních se vytrácí to, o co skutečně jde.   „Celé to množství věřících mělo jedno srdce a jednu duši. Nikdo nic nenazýval svým vlastním majetkem, ale měli všechno společné.“ Skutky 4:32 B21 . Jinými slovy neměl nikdo svůj vlastní zájem, ale byli jednotní. V čem byli jednotní? V tom, o co jde hlavně samotnému Ježíši: „Neprosím ale jen za ně. Prosím i za ty, kteří ve mě uvěří skrze jejich slovo. Ať jsou všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě; ať jsou i oni jedno v nás, aby svět věřil, že jsi mě poslal. Dal jsem jim slávu, kterou jsi dal mně, aby byli jedno, jako my jsme jedno. Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonale jedno a aby svět poznal, že jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mě. Jan 17:20‭-‬23 B21″.

Naše zájmy nás rozdělují. JEHO nás uvádí do jednoty. Potřebuje si nechat Duchem svatým zjevit pravdu o našem prospěchářství, o tom, jak jsme si zaměnili své touhy za jeho…. . Pak se vrátit ke společnému hledání jednoty s našimi sourozenci a s ním samotným. On je naší hlavou.

Co je smrtelný člověk, že si ho ceníš a že si ho všímáš?  Navštěvuješ ho každé ráno, neustále jej budeš zkoušet.
(Job 7:17-18 [CzeCSP])

V dětství máme několik vývojových etap. Jedné z nich říkám „maminčina sukně“. Je to čas, kdy jsme nedali bez maminky ani krok. Pokud šlo do tuhého, schovali jsme se za její sukně. To bylo určitě bezpečné období pro nás a krásné pro maminku, ale když to u člověka trvá až do třicítky, je nejspíše někde chyba 🙂 . Dalším silným obdobím je čas, kdy nechceme být vůbec s rodiči a především pod jejich kontrolou. I tento čas, pokud trvá příliš dlouho, není úplně v pořádku. Ale něco v nás z tohoto období zůstává stále. Kdo z nás je rád pod nějakou trvalou kontrolou? Komu nevadí, že je v každém v rozhodování omezen na schválení, nucen k poslušnosti i ve svých třiceti, čtyřiceti a více letech? Komu nevadí, že stále musí nějak a někomu vykazovat vše, co udělal. Možná některým v některých oblastech to nevadí, ale neustále a ve všem?

Pro věřící to platí také. Osobně si myslím, že některé nové sbory a služby vznikají právě proto, že se někdo chce dostat z pod kontroly a začít si věci dělat „po svém“. Dostat se z podřízenosti někoho jiného, nebo jiných. Přitom si neuvědomujeme, že Bůh je neustále s námi. Navštěvuje nás každé ráno. Možná, tedy určitě se nechová jako naše pozemská autorita, ale ví o všem, co děláme a má nás pod kontrolou. Jen si to my sami neuvědomujeme, nebo nechceme uvědomovat. Přesto to tak je.
Lidská autorita nemá tu moc jako Bůh nás ochránit a vést nás tak, aby všechny věci prospívaly pro nás, ale naopak má o nás strach (rodiče, pastoři…), strach o firmu, společenství (vedoucí). Má odpovědnost, které ji nutí vykonávat nad námi přímou nebo nepřímou kontrolu, vést nás, nechat se o všem informovat, ponechat si schvalovací pravomoc apod. Někdo více, někdo méně. To je pro nás často věc, o které si myslíme, že nás brzdí, že díky tomu se nemůže rozvinout náš talent, naše schopnosti…, často nás to jenom štve, necítíme se v tom dobře a budí to v nás pocit, že nám nedůvěřují.

Přesto Bůh nás má pod kontrolou každý den, každou chvíli.  David o tom píše:  Ty mě, Hospodine, zkoumáš, ty mě znáš.  Ty víš, jak sedám a jak vstávám zas, už zdálky rozumíš mým myšlenkám!  Sleduješ, jak chodím i jak uléhám, všemi mými cestami se zabýváš.  Ještě než mi přijde slovo na jazyk, ty už to, Hospodine, všechno víš!  Zezadu i zpředu jsi mě obklopil, svou dlaň jsi na mě položil.  Takové poznání je nad mé chápání – je příliš hluboké, na to nestačím!  Kam bych byl unikl před duchem tvým? Před tvojí tváří kam bych se skryl?  Kdybych do nebe vystoupil, tam jsi ty, kdybych si ustlal v podsvětí – i tam jsi!  Kdybych si oblékl křídla jitřenky, kdybych se usadil za mořem dalekým,  i tam by mě vedla ruka tvá, tvá pravice by mě držela!  Kdybych si řekl – Snad pohltí mě tma, až světlo kolem mě noc vystřídá –  tobě nebude temná ani tma, noc jako den ti záři dá, tma bude pro tebe světlu podobná!  Mé nitro zformovals ty sám, v lůně mé matky jsi mě tkal.  Chválím tě za tvá díla ohromná, za to, jak podivuhodně jsem udělán a že mou duši tak dobře znáš!  Jediná z mých kostí ti nebyla ukryta, když jsem byl vskrytu formován, když jsem byl hněten v zemských hlubinách!  Můj zárodek tvé oči viděly, všechno jsi zapsal do knihy – dny, jež mi byly určeny, než začal první z nich. 
(Žalmy 139:1-16 [CzeB21])
Bůh na rozdíl od člověka má moc, která vše, co podnikneme, obrací v náš prospěch. Proto někdy nevnímáme jeho neustálou přítomnost, i když má Bůh neustálou a plnou kontrolu nad naším životem, od jeho početí až po smrt. Má ho pod kontrolou ještě před stvořením světa.
Jsou to však jeho zkoušky, které nás formují a které nás přivádí k tomu, abychom se jako Davit radovali z jeho výchovy, jeho neustálé přítomnosti a vedení (byť si to neuvědomujeme). Jak jsou mi drahé, Bože, tvé myšlenky, je jich tak mnoho, že nejdou vypočíst!  Kdybych je počítal, než písku je jich víc; budu zas s tebou, až se probudím!
(Žalmy 139:17-18 [CzeB21])

Asi si teď říkáš, že lidé (rodiče, tví vedoucí, pastoři) nejsou Bůh a nechovají se jako on, že jejich kontrola a výchova není dokonalá, jako ta Boží.
Máš pravdu, ale o to více se radujme z neustálé Boží výchovy a přítomnosti, vždyť i právě skrze tuto lidskou kontrolu a výkon lidské autority nás vychovává. Samozřejmě pokud věřím tomu, že: Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru. (Římanům 8:28 [CzeB21])

Dal jsi mi ⌈štít své záchrany,⌉ ⌈tvá pokora mě činí⌉ velkým. (2. Samuelova 22:36 [CzeCSP])
Kolikrát byl Ježíš obviněn z toho, že se povyšuje, že je pyšný. Mnohokrát stál před touto kritikou. I my, pokud se dostáváme, do podobné situace, když chceme žít podle slov Písma. Podle slov tak, jak jsou napsaná. Ne podle toho, jak je chápe tento svět, nebo různé filozofie či způsoby myšlení (řecký, evropský, americký, východní …) Většinou s pokorou je spojováno “ stát někde v koutku a mlčet“, „být nemocný a přijmout to a mlčet“, „být utlačovaný nepřítelem a mlčet“, „být chudobný a mlčet“… . Ale to není biblická pokora. Když čtu Davidovy žalmy, tak tam neslyším mlčení, ale volání, křik k Bohu. Pokud bych se modlil stejně jako David v žalmech, určitě budu obviněn z pýchy (minimálně té duchovní) ,nebo aspoň z nepochopení Božích principů apod. Zaposlouchejme se do toho, co říká a jak volá David k Bohu ve svých žalmech.

Pokora je o něčem jiném. Je to to přiznání se k tomu, že bez Boha nejsem nic a nic nemohu.
Bůh sám je nazýván Davidem pokorným. „Tvá pokora mne činí velkým“. David vidí Boží pokoru. Boží pokora spočívá v tom, že on, všemocný Bůh, se sklonil k člověku. Nejen sklonil, ale ještě o něj pečuje a trpělivě očekává a připravuje nás k tomu, abychom i my se stali pokornými.

Pokud se sejde naše pokora – naše uznání, že bez Boha nejsme a nemůžeme dělat nic – s jeho pokorou – tedy s tím, že se k nám sklání a pečuje o nás, pak spojením těchto pokor dochází k uvolnění obrovské Boží moci v našem životě.
Bůh pokorný je. Teď je na nás se k té naší, nechat dovést jeho láskou a péčí. Jeho pokorou.

Hospodine, pomoz! Se zbožným je konec, berou za své věrní mezi lidmi.  Jeden druhého svou řečí šálí, mluví úlisnými rty a obojakým srdcem.  Kéž Hospodin zcela vymýtí ty úlisné rty, jazyk, co se velikášsky chvástá,  ty, kdo říkají: „Náš jazyk převahu nám zaručuje, máme přece ústa. Kdo je naším Pánem?“
(Žalmy 12:2-5 [CzeCEP])

Zaručeně vím, že ty víš o kom jsou tyto verše. Dokonce si dokáži představit, že před sebou vidíš konkrétní obličeje. A dokonce ti budu i věřit, kdybys mi řekl, že ty obličeje vídáš ve svém sboru, církvi. Věřím ti. Mám ale otázku: a co v zrcadle? Tam ten obličej nevidíš?
Se zbožným je konec, berou za své věrní… Proč? Protože jiní mají obojaké srdce? Nebo proto, že z nás se stávají postupně ti, kteří mluví lži, zastírají pravdu, mluví, ale v srdci mají vlastní zájem. Podívejme se do zrcadla a buďme upřímní. Kolikrát lidem a to i svým bratřím a sestrám neříkáme pravdu. Nějak tu pravdu pokroutíme, “ abychom“ nemuseli přiznat, že nám není zrovna moc dobře, že nejsme zrovna šťastní, že jsme něco ve svém životě a vztazích „podělali“. Raději to „nějak hezky“ zabalíme, abychom na otázku odpověděli, ale abychom nemuseli mluvit o pravém stavu věcí. Kolikrát mluvíme s někým jen proto, abychom od něho něco získali, ale jinak bychom o něj neprojevili zájem. Kolikrát mluvíme pěkné věci o někom, nebo někomu, ale v srdci máme něco jiného. A úsměvy, které rozdáváme? Nakolik jsou upřímné?
Když takto jednáme s lidmi, jak potom jednáme s Bohem? Jako by byl daleko, jako by nevěděl, co je skutečně v našem srdci a pro co věci děláme a proč říkáme krásná slova.
Nepatříme mezi ty, kteří si myslí, „že to ukecají“? Lidi možná ukecáme, ale Boha nikdy. Směje se nám. Nejen se směje, ale zlobí se na to, jak nakládáme se svým srdcem.
Denně zůstávali svorně v chrámu a ve svých domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. (Skutky 2:46 [CzeB21]) Co se pak stalo? „Pán k nim pak denně přidával další zachráněné. (verš 47)
Jak myslíme o lidech a jak o nich v srdci přemýšlíme? Bůh miluje přímé a nemá v lásce obojaká srdce.
Vždyť Hospodin Bůh je slunce i štít! Milost i slávu dává Hospodin, neupře žádné dobro upřímným. Hospodine zástupů, blaze člověku, jenž v tobě skládá důvěru! (Žalmy 84:12 [CzeB21])
Poctivým lidem světlo vychází, radost je dána upřímným. (Žalmy 97:11 [CzeB21])
Když mi není příliš do radosti, začnu přemýšlet  o sobě, jestli jsem byl vůči sobě, lidem a především Bohu zcela upřímný. Pokud to změním, vrátí se i radost do mého života. Je to zvláštní, protože si myslíme, že když budeme upřímní, že  z toho vzejde opak. Tak raději mluvíme vyhýbavě, mlžíme (lžeme) před přáteli a sourozenci v Kristu a později se do toho dostaneme tak, že začneme být neupřímní i před Bohem. Zastavme to a vraťme si radost. Mluvme, jednejme a mějme k sobě navzájem upřímný a radostný postoj, ať již spolu sloužíme, jíme, nebo se jen občas potkáváme.
Jen tak na konec: „Chceš znát Boží tajemství?“ Hospodin s upřímnými totiž sdílí svá tajemství. (CzeB21 Přísloví 3:32)

Co si pomyslíš, když ti někdo řekne slovo rajče. Možná na něho dostaneš chuť, možná se zašklebíš, protože ti nechutná, možná, že nebudeš chápat, proč ti to někdo říká. Možná, že to v tobě něco vyvolá nějaký pocit, ale nezmění tě to. Neusvědčí tě to.
Četl jsem o jedné Boží služebnici, že Bůh skrze ní jednal a byl přítomen takovou mocí, že by jí stačilo říct cokoli, například rajče a lidé kolem ní byli usvědčováni z hříšnosti před Bohem. Začali dělat pokání ve svých životech. Nevím, zda to byla pravda, ale vím, že obrácení, usvědčení, proměna našeho srdce a mysli není z našich slov, ani ze sebelépe předneseného a připraveného kázání, ani z profesionálně provedené pastorace nebo poradenství, ale je z Boží moci. Je to práce Ducha svatého. Nemusíš být skvělý řečník, nemusíš mít poznání o tom, jak si máš připravit kázání, nemusíš umět řecky a hebrejsky, nemusíš se cítit dokonalým služebníkem, aby Bůh skrze tebe měnil lidi, přiváděl je k sobě. Stačí, že budeš chodit s Bohem v sobě. Stejně nemusíš být skvělý hudebník nebo zpěvák, aby jsi zasahoval lidi a „přiváděl je do Boží přítomnosti“. Stačí, když skrze tebe bude zpívat sám Bůh. Můžeš být dokonalý muzikant, nebo zpěvák, kazatel, který umí kázat, pastorační pracovník, který přesně ví, co má dělat a kdy co říct a přesto se s člověkem nic nestane. Možná budeme cítit pomazání z některé chvály, protože na ní spočívá pomazání Ducha svatého, ale při další už ne. Pak opět ano a pak zase několikrát ne. Proč? Protože ČLOVĚK zpívá pomazanou píseň. Pokud pak zpívá chválu, která nebyla napsaná pod mocí Ducha, není cítit pomazání. Změní se to jenom tehdy, když každou chválu, bude z tebe ZPÍVAT BŮH v tobě. To je ta moc. Pak stačí si jen vyprávět s lidmi kolem tebe a Bůh bude jednat. Pak slova, která budeš říkat, i když to bude například jen rajče, nebo citron bude doprovázet Boží moc, která bude jednat. Proč? Protože to neříkáš ty, ale Bůh. To slovo není již lidské, ale Boží. A to má moc měnit, bořit, sázet, budovat, povzbudit, vysvobodit…
Je dobré být dobrým hudebníkem a zpěvákem, být skvělým řečníkem/kazatelem, je dobré mít vzdělání k pastoraci, ale bez Boží moci je to k ničemu. Je slovo bez života a nevede to k věčnému životu, ani ke skutečné oslavě Boha.
Přichází chvíle, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a v pravdě. Takové totiž Otec hledá, aby ho uctívali.  Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, ho musí uctívat v duchu a v pravdě.“
(Jan 4:23-24 [CzeB21])
Ve většině překladů je napsané „musí“ ho uctívat/klanět se… . Musí. Ne můžou apod,., ale musí. No, nemusí, ale pak se to stane pouze náboženstvím, něčím v čem není moc a život.
Nejde jen o uctívání, ale o vše, co děláme a žijeme. Usilujme o Boží přítomnost v nás a pak třeba řekneme „rajče“ a …

Dnes bych chtěl jen citovat jednoho Božího muže. D.L.Moody napsal:“…. V tom je rozdíl mezi Kristem a všemi náboženstvími tohoto světa. Každé lidské náboženství je v podstatě nauka o lidské svépomoci zdola nahoru. Řek praví: „Člověče, poznej sám sebe!“ Říman praví: „Člověče, vládni sám v sobě!“ Číňan praví: „Člověče, polepšuj sám sebe!“ Budhista praví: „Člověče, umrtvuj sám sebe, soustřeďuj v myšlení sám sebe, přerozuj sám sebe!“ Mohamedán praví: „Člověče, pokoř sám sebe!“ Žid praví: „Člověče, posvěcuj sám sebe!“ Katolík praví: „Člověče, zachraň dobrými skutky sám sebe!“
Naproti tomu Kristus učí, že člověk je tak slepý, mrtvý, malomocný, zkažený a zruinovaný, že si nemůže sám pomoci a že se musí s plnou důvěrou svěřit Boží pomoci, která přichází shůry dolů. Říká: „Beze mne nic nemůžete učinit!“

Když jsem tato slova četl, připomněla mi, kolikrát já sám jsem byl v různých situacích a obdobích mohamedánem, budhistou, židem, katolíkem, Římanem nebo Řekem a přitom jsem o sobě mluvil jako o křesťanovi. Divíš se? Kolikrát jsem se snažil změnit sám sebe, sám sebe posvětit, sám sebe poznat a zvládnout vlastní vůli, sám se stát pokorným, sám své tělo umrtvit, sám se polepšit. A jak to dopadlo? Nikdy jsem ničeho nedosáhl, jen zklamání ze sebe samého.
Bez Ježíše nemůžeme dělat nic.

A jak jsi na tom dnes ty? Kým jsi dnes? Kým dnes budeš? Jaké náboženství si v srdci pro dnešek vybereš?
Nebo to necháš na Ježíši?

Nejvíce energie při vytvoření nových věcí odčerpá přesvědčování druhých o správnosti a možnosti tyto nové věci udělat. Vždy mne dokáže rozčílit člověk, který aniž by přemýšlel o prospěchu té či oné nové věci, toho, co je potřeba udělat, začne mluvit a hledat vše, proč to udělat nemůžu nebo nemůžeme. Je rozdíl mezi tím, předkládat problémy, které to může přinést a tím, že to nejde udělat. Problém nám možná stíží život, ale je řešitelný a pro mnohé výzvou, ale „nejde to udělat“, je odsouzení, sebrání víry.
Proto je to vždy velký boj. Písmo nám říká:  Tvé přesvědčení ať zůstane mezi tebou a Bohem. Blaze tomu, kdo sám sebe neodsuzuje, když se pro něco rozhodl.  Ten však, kdo pochybuje, byl by odsouzen, kdyby jedl, neboť by to nebylo z víry. A cokoli není z víry, je hřích.
(Římanům 14:22-23 [CzeCEP])
Pokud pro něco ztratíme víru, nejsme to schopni dokončit. A když v tom však bez víry pokračujeme, Písmo to dokonce nazývá navíc i hříchem. Proto jde u nových věcí vždy o tak velký boj. Zlý se snaží zabránit jejich prosazení tím, že nám chce vzít víru. Navíc se snaží o to, abychom sami sebe pak odsuzovali. Ztráta víry vede k sebe odsouzení z toho, co děláme.  Používá k tomu ty nejbližší, lidi kolem nás, podřízené, vedoucí. Pokud v této fázi zvítězí tvá víra, pak máš 50% vítězné cesty za sebou. Stojí to ovšem nejvíce energie a síly z celé věci. Odměnou za to je však, že tvá víra v onu věc se upevní a posílí.
Při hledání nových cest děláme jednu velkou chybu. Zaměřujeme se na to, kudy jít nemůžeme. Kudy se nedá projít, proplout pro proletět, kde jsou peřeje, které nás můžou strhnout do propasti nevíry, mělčiny, ve kterých bychom uvízli se svou malomyslností, kde jsou položeny přes cestu kmeny problémů, které nejsme schopni zvednout apod. Hledáme všechny tyto nástrahy, ale nehledáme cestu. Někdy se zaměříme více na tyto nástrahy a překážky, že naše srdce a myšlení se pak zabývá jen vyhledáváním dalších překážek a nástrah, místo vyjití na cestu. Není důležité vědět kudy nedá projít, ale vědět, kudy vede skutečná a průchozí cesta. To, že budu vědět a všech místech, kterými nemůžu projít, mne do cíle ještě nedovede. Do cíle se dostanu jen tehdy, když budu znát kudy se jít dá.
Náš křesťanský život se může stejně stát stálým hledání a uvažováním nad tím, kudy nejít, kde na nás kdo a co číhá, stálým strachem z nástrah. Můžeme více času strávit hledáním toho, co chystá  dělá ďábel, než cestou za naším Pánem.
Ježíš je ta cesta. On ví kudy jít aniž bychom někde uvázli. Když ho následujeme, nemusíme se bát, že uvízneme, že padneme do pasti, do nástrah. Uvízneme jen tehdy, když budeme hledat kudy se jít nedá, protože ztratíme svého Pána- svou Cestu ze svého pohledu.
Nehledej vždy jen proč ne, nehledejme to, co dělá ten zlý, ale buďme zaměřeni na to, co dělá a čím je Ježíš a čím jsme my v něm.

Moudrá žena buduje svůj dům – strach

Včera jsem hodně cestoval. Od brzkého rány do večera. Během té doby jsem mohl mluvit s několika lidmi. Měli jedno společné. Prožívali v posledních několika dnech, nebo týdnech velké tlaky jak ze svého okolí, tak uvnitř sebe samotných. Všiml jsem si za roky služby Pánu, že existují téměř pravidelně tyto vlny tlaků a útoků na Boží děti. Jde to napříč církvemi a denominacemi. Také jsme si všiml, že tento tlak vždy předchází duchovní změně mezi Božím lidem. Vždy před dalším krokem církve blíže k Bohu, k jeho moci.
To, co mne povzbudilo bylo, že Boží děti si to uvědomují a nepanikaří a nestěžují si na to, jak v předchozí dobách. Jsou více vyzbrojeni, více vnímaví na to, co Pán chce dělat.
Všude vidím, jak Duch boží jedná se svým lidem. I tam, kde člověk nepředpokládal, že se může stát změna vidím, že lidé jsou formovaní Bohem k větší závislosti na něm, na jeho Duchu. Někdy hodně tvrdým způsobem, ale jsou. I sebetvrdší formování je lepší než žádné, protože vede k pokání a pokání k věčnému životu a zjevení Boží slávy a je důkazem jeho lásky k nám. On nad svými dětmi neláme hůl, ale vždy je z lásky vychovává. Je věrný tomu, co nám zaslíbil ve svém Slovu:  A sám Bůh pokoje kéž vás celé posvětí a celého vašeho ducha i duši i tělo kéž zachová bez poskvrny až k příchodu našeho Pána Ježíše Krista.  Věrný je ten, kdo vás povolává; on to také učiní.
(1. Tessalonicenským 5:23-24 [CzeCSP])
Tím, že Bůh začal jednat v poslední době i s vlažnými, tvrdými, probouzet spící a třepat s církevními hradbami předsudků, zaslepeností, zahleděním se do sebe a ořezávat naše srdce, mě dává naději na příští dny. Vidím, jak se mnohé kameny v nás a kolem nás proměňují na život.
To, jak to dělá, začínají více zářit Boží děti. Čím více září, tím jsou více terči pro toho zlého, který útočí. Čím více útočí, přichází více moci a svatosti. Haleluja.
Nemusíme se sami obhajovat a bojovat z vlastních sil. Bůh to dělá sám. Věřím, že Boží děti budou čím dál více svítit a zjevovat se skrze ně Boží sláva a moc. Vidím, jak Bůh dává moudrost těm, kteří jsou pohrdání lidmi pro nevzdělanost. Jak se oslavuje na těch, kteří jsou odmítáni a jak pracuje s těmi, kteří si přisvojili právo jako jediní všechno vědět a rozhodovat. Jak potírá pýchu a ješitnost, jak jedná se závistivými a nepřejícími srdci. Píši ne o lidech ve světě, ale o idech v církvi.
Nevím, jak je to jinde ve světě, ale vnímám , že se u nás (ČR a SR) začíná pozvedávat vlna Boží moci. Vlna, která bude pozvedávat jeho lid. Někdy jen tak, jindy to bude tvrdé, ale Bůh chce, aby jsme všichni na té vlně byli a nechali se jí nést. Neboj se naskočit na tuto vlnu. Nevzpírej se Duchu svatému, když s tebou začne jednat. Raduj se, vyhlížej, očekávej. Bůh s tebou neskončil, naopak. Začíná přicházet s novými věcmi pro svou církev, s obživením toho, co umíralo, posilněním toho, co ochablo, rozhořením toho, co jen doutnalo, potěšit všechny truchlící;  zajistit pro truchlící na Sijónu, aby jim byla dána čelenka místo popela, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha malomyslnosti. Budou nazváni: Duby spravedlnosti, setba Hospodinova, aby byl oslaven. 
(Izaiáš 61:2-3 [CzeCSP])

Dělal si z vás někdo legraci proto, že jste nebyli schopni něco udělat? Nikdy mi nešel šplh. Možná ještě vylézt na strom (horší to pak bylo dolů), ale šplhat po tyči nebo po laně, to ne! To byl pro mne nesplnitelný úkol. Ani metr. Dostal jsem se jen tam, kam jsem vyskočil. Dost jsem si vytrpěl připomínkammi od učitelů, ale především smíchu a posměšků od spolužáků, kterým to šlo. Vlastně všem ostatním z třídy to šlo. Jim to šlo, mně ne. Oni se smáli, já trpěl.

On jim řekl: „Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete–li mít víru jako zrno hořčice, řeknete této hoře: Přejdi odtud tam, a přejde; a nic vám nebude nemožné. (Matouš 17:20 [CzeCSP])
Ježíš jim ⌈na to⌉ řekl: „Amen, pravím vám, budete–li mít víru a nezapochybujete–li, učiníte nejen to, co jsem učinil s fíkovníkem, ale kdybyste i této hoře řekli: Zvedni se a vrhni se do moře, stane se to.
(Matouš 21:21 [CzeCSP])
Apoštolové řekli Pánu: „Přidej nám víry!“  Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako zrno hořčice, řekli byste této moruši: Vykořeň se a přesaď se do moře, a poslechla by vás.“
(Lukáš 17:5-6 [CzeCSP])
Slyšel někdo z vás, že někdo něco podobného u vás v církvi udělal? Myslím, že ne. Ježíš však toho schopný je. Je to podobné jako s mým šplháním. On to umí – má víru, já ne. Rozdíl je v tom, že Ježíš se mi nesměje a nedělá si z nás legraci tak, jak si ji dělali moji spolužáci. Ani tato slova o víře neříkal proto, aby ukázal na naši neschopnost, ale abychom si uvědomili, že to možné je.

Když moje veškerá snaha vyšplhat se po tyči (a to jsem měl kolem sebe plno rádců) vyšla na prázdno, přestal jsem se snažit. Od té doby jsem se spíše tyčím a lanům vyhýbal. Bral jsem za úspěch, že jsem vylezl někde na strom. Prostě jsem se snažil na to zapomenout, řekl jsem si nejde to, tak se již nebudu snažit, ani se nebudu proto trápit. Výsledkem je, že jsem do dnešních dnů nikdy na žádnou tyč nevyšplhal.
Není to podobné s naší horou? S naší moruší? S naším fíkovníkem? Nikdy jsem nepochopil, proč mi šplh nešel, to však neznamená, že již nikdy nevyšplhám po tyči, nebo po laně. Naopak, když o tom teď píši, dostávám chuť to znovu začít zkoušet. Těším se na ten pocit, až se vyšplhám v tělocvičně až ke stropu. A co s naší horou a naší moruší. Také se těšíte? Začínáte se těšit? Já ano.

V tom ⌈dosáhla láska při nás cíle⌉, že máme naprostou důvěru pro den soudu, neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. (1. Janova 4:17 [CzeCSP])
Jak je to s naší důvěrou pro den soudu. Pochybuješ, zda budeš spasen? Máš strach? Někteří křesťané by odložili příchod Ježíše pro svou církev co nejdál. Proč? Protože nemají jistotu, že obstojí v den soudu. Nejde však o vytržení církve.  Kdo z nás ví, co bude zítra, pozítří, za týden, za rok. Dnes jsme tu, ale zítra?
Důležitý je dnešní den. jak jsem na tom nyní, právě teď. Zítra již být nemusí. Pokud bude zítra, bude právě důležité to zítra, ne  pozítří. Protože pozítří nemusí být….
Dávejte pozor, bratři, aby někdo z vás neměl zlé a nevěrné srdce, které by se odvracelo od živého Boha.  Raději se navzájem denně povzbuzujte, dokud ještě platí ono „Dnes“, aby se někdo z vás nedal oklamat hříchem a zatvrdit.  Jsme přece Kristovými společníky – pokud si tu počáteční jistotu neochvějně udržíme až do konce.  Jak říká: „Dnes, když ho uslyšíte mluvit, nebuďte zatvrzelí jako tehdy při vzpouře.“
(Židům 3:12-15 [CzeB21])
Nečekejme na další den. Právě pro tuto chvíli je ono „Dnes“. Dnes, právě teď víš, jak na tom jsi? Možná si říkáš, včera jsem na tom byl dobře, včera jsem si byl jistý svým spasením. Dnes nevím. Není ani důležité včera. Jen dnes.

 V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání; vždyť strach ⌈působí muka⌉, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.  My milujeme, neboť on první miloval nás.
(1. Janova 4:18-19 [CzeCSP])
Někdy si myslíme, že se mluví o naší lásce k Bohu, nebo naší lásce k druhým. Jde zde především o Boží lásku k nám. Jen tato láska dokáže z našich životů vytěsnit strach. Jen ta je dokonalá. Když se bojíme, nejsme dokonale naplněni – nejsme plně otevřeni  pro Boží lásku (přemoženi jeho láskou). Teprve po svém naplnění jeho láskou můžeme mi milovat jeho a skrze něho i jiné.
Pokud si to neuvědomíme pak sebe, lidi kolem sebe, ale i Ježíše milujeme svoji nedokonalou láskou. Protože je to láska nedokonalá, nejsme schopni plně odpouštět, nejsme dostatečně trpěliví, nejsme schopni lidi přijímat bez předsudků, nemáme pro lidi naději do budoucna, jsme často zklamáni lidmi a přichází i hořkost. A také strach, který přináší muka. Strach z lidí, strach ze sebe, strach z budoucnosti, strach z Boha, strach ze dne soudu.
Pros Boha o plnost jeho lásky ve svém životě. Pros a otevři se pro jeho lásku. Čím budeš jeho lásky plnější, čím více budeš jeho láskou přemožený/á, pak všechno to zmizí a budeš moc se ve všem a ohledně všech spolehnout na něho. Nebudeš se muset ve věcech spoléhat na lidi, nebudeš od nich očekávat oplácení dobrého nebo zlého, nebudeš se bát budoucnosti, protože budeš s důvěrou vyhlížet Boží jednání a jeho přítomnost tě bude potěšovat. Budeš s radostí očekávat onen den soudu.
Začni touhou po naplnění láskou, kterou tě miluje Bůh.

Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se toto všechno stane.

Stalo se vám, že jste dlouho něco nechápali a nechápali ( i několik let) a pak najednou vám svitlo a zjistili jste, jak to je. Přitom to bylo po celou dobu naprosto jasné, jen vy jste to neviděli, nebo neporozuměli. Znáte to?
Já jsem to měl u tohoto verše. Pro pochopení přidám celou pasáž:   Když seděl na Olivové hoře a byli sami, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku!“  Ježíš jim odpověděl: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl.  Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ‚já jsem Mesiáš‘ a svedou mnohé.  Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách; hleďte, abyste se nelekali. Musí to být, ale to ještě není konec.  Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech.  Ale to vše bude teprve začátek bolestí.  Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno.  A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět;  povstanou lživí proroci a mnohé svedou  a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých.  Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.  A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec.  Když pak uvidíte ‚znesvěcující ohavnost‘, o níž je řeč u proroka Daniele, jak stojí na místě svatém – kdo čteš, rozuměj –  tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor;  kdo je na střeše, ať nesestupuje, aby si vzal něco z domu;  a kdo je na poli, ať se nevrací, aby si vzal plášť.  Běda těhotným a kojícím v oněch dnech!  Modlete se, abyste se nemuseli dát na útěk v zimě nebo v sobotu.  Neboť tehdy nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy již nebude.  A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by spasen žádný člověk; ale kvůli vyvoleným budou tyto dny zkráceny.  Tehdy, řekne-li vám někdo: ‚Hle, tu je Mesiáš nebo tam‘, nevěřte!  Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné.  Hle, řekl jsem vám to už předem.  Když vám řeknou: ‚Hle, je na poušti‘, nevycházejte! ‚Hle, v tajných úkrytech‘, nevěřte tomu!  Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka.  Kde je mrtvola, slétnou se i supi.  Hned po soužení těch dnů se zatmí slunce, měsíc ztratí svou zář, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti nebeské se zachvějí.  Tehdy se ukáže znamení Syna člověka na nebi; a tu budou lomit rukama všechny čeledi země a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou.  On vyšle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené do čtyř úhlů světa, od jedněch konců nebe ke druhým.  Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že je léto blízko.  Tak i vy, až toto všecko uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi.  Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všechno stane.
(Matouš 24:3-34 [CzeCEP])

Dlouho jsem si myslel, že se jedná o pokolení, které vidělo chodit Ježíše po zemi. Vzal jsem to tak, že Ježíš mluví k lidem kolem sebe. Pak mi ale nedával smysl konec této části: Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení,než se toto všechno stane. Proč?
Protože zde Ježíš mluví o konci časů. Najednou to ale vypadá, jako by se to mělo vztahovat na pokolení, které v té době žilo. Pak by to nebyla pravda. Nechápal jsem to, ale nechal jsem to tak.
Po mnoha letech jsem se k tomu vrátil a najednou  jsem jasně viděl, o čem to je.
Tak i vy (budoucí pokolení), až toto všecko uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi . Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení (to pokolení, které to vše uvidí), než se to všechno stane.
Najednou to dává všechno smysl. Že?
Navíc, když o tom přemýšlím nyní, nejsme tím pokolením, ke kterému Ježíš těmito verši mluví, právě my? Není to o našem pokolení, že nepomine, než se to všechno stane? Co myslíš?

Vše co děláme, bychom nejen měli umět, ale také mít kapacitu na to, to pokrýt duchovně. Co to znamená. Například pokud jsem sám a zaseji si velký lán mrkve a přitom dojíždím daleko do práce, pravděpodobně se mi stane, že mi mrkev nevyroste, nebo vyroste jen na malém kousku a vše ostatní zajde pod plevelem nebo zakrní, protože jsem neměl dost času na její roztřídění, okopání, odplevelení. Setba i má práce vyjde na zmar. Proč? Protože jsem si nespočítal náklad.  Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby?  Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí.  ‚To je ten člověk‘, řeknou, ‚který začal stavět, ale nemohl dokončit.‘
(Lukáš 14:28-30 [CzeCEP])
Co je naší věží a co nákladem na ni? Naší věží je sklizená mrkev a naším nákladem na ni je náš čas na protrhávání, okopávání, sklízení. Pokud si špatně spočítám čas, pak nebudu mít dostatek času na veškerou práci a pak jsou pouze dvě možnosti:
1. každou práci „odflinknu“, jinak bych nestačil vše obhospodařit a výsledkem je velmi nízká úroda (kvalita práce a kvalita výsledku), nízký výtěžek apod., nebo
2. pokud nebudu chtít pracovat povrchně, pak se zaměřím na mnohem menší část pole než jsem původně zasel, ostatní nechám na zmar (postavím jen první patro věže …).

Stejné je to se službou v církvi nebo v křesťanské organizaci. Aby naše služba měla smysl, musí být plná Ducha, i když se jedná o sociální, nebo jinou pomoc (Diakoni v prvotní církvi, na které se mnoho křesťanské sociální práce odvolává, byli lidé svatí a plní Ducha svatého). Někdy tomu říkáme „duchovní pokrytí“. Já to přirovnávám k balónu. Ideální stav je když balón-látka a ostatní materiál, ze kterého je balón sestrojen (služba) je plně nafoukaný vzduchem (Duchem svatým). Pak plní svoji funkci. Problém nastane, když balón, který je téměř plný vzduchu a začíná se zvedat, někdo náhle rozšíří, zvětší jeho kapacitu – přišije další díl, aby ho zvětšil (přidá další službu, další aktivitu…). V takové chvíli balón opět zplihle klesne k zemi, protože nemá na tak velký objem najednou dostatek vzduchu a dál neplní svou funkci. Pokud se to stále opakuje, nebo neustále se přidává různá sociální služba a aktivity bez přidání služby plné Ducha svatého, pak se nikdy balón nevznese k nebi, tam kam patří a pro co byl určen. Bude neustále na zemi. Stane se světskou službou, která církvi bere čas, energii a peníze. Stane se pouze prací za peníze, nebo suchou, i když velmi odbornou službou bez života.
Navíc, jak se píše v Písmu, se stane mnohým pro smích a jiné pohorší, zvláště, když o ni budeme hovoříme, že ji děláme ve jménu Ježíše a přitom nebude plná Ducha svatého.
Spočítat si náklad platí i pro naší osobní službu. Pokud si toho nabereme hodně, tolik, že nám služba a starosti seberou čas být v přítomnosti Ducha svatého a udržovat tento vztah, nespočítali jsme si náklad a naše služba bude nakonec nemastná neslaná – bez moci, bez radosti, bez života, nebo ji nedokončíme.
Budeme jako zplihlý balón. Balón však patří na nebe, jako my, Boží děti.

Všimli jste si, jak často si lidé nerozumí? Zvláště pak tehdy, jedná-li se o budoucnost.  Stává se mi, že mluvím s lidmi o konkrétních věcech, které nás čekají, které musíme udělat, o jistotě a zabezpečení budoucích věcí. Ujišťuji se, že si rozumíme. Dokonce nejen, že si rozumíme, ale souhlasíme a sjednotíme se. Často lidé přinesou vlastní příklad nebo nápad. To je dopoledne. Pak se rozejdeme a večer zjistím, že jsou úplně mimo porozumění věci, plní obav z budoucnosti, strachu z toho, že neví, co je čeká apod. Jako by hned po tom, co jsem se s nimi rozešel, přišel někdo, kdo všechno převrátí, zastíní mysl a sebere všechny argumenty. Někdy se to stává během týdne, jindy se to stane během jednoho dne nebo hodiny. Je to zvláštní. Říkám si, kde dělám chybu. Hledám ji i v rychlosti dnešní doby, roztržitosti dnešní doby, ale zjistil jsem, že to bylo i za doby, kdy ježíš chodil po této zemi.
Když seděl na Olivové hoře, v soukromí k němu přistoupili učedníci a říkali: „Řekni nám, kdy to bude a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku?“ (Matouš 24:3 [CzeCSP]) Učedníci věděli, že Ježíš musí odejít. To vyplývá z jejich otázky … jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku? Přesto za několik málo dní na vše zapomněli.
To mne uklidnilo v tom, že s tím stejně nemohu moc dělat. Musím čekat, až lidé věci sami prožijí z Ducha svatého. Až dostanou potvrzení z Ducha svatého. Jinak přichází ten zlý se svým strachem, který hned zastíní a odstrčí do pozadí všechno, o čem jsme mluvili. Na místo pak dosadí pochybnosti, které člověka přivedou na úplně jinou „kolej“. Člověk se začne chovat a přemýšlet úplně jinak, než jsme spolu mluvili. Naše myls a fantazie je tím, kde se začnou odehrávat katastrofické scénáře, obrazy pochybností  a je vytvořený úplně jiný obraz, který vůbec neodpovídá tomu, o čem jsme spolu předtím mluvili. Zasetý strach vytvoří svůj lživý obraz. Ďábel vždycky použije všechny naše špatné zkušenosti a připomene všechna zastrašující slova a zprávy.
Snad jedinou obranou proti tomu je stále ubezpečovat, znovu vysvětlovat. Za hodinu, den, týden si ověřit, jestli stále je člověk v obraze, nebo mu ho zlý nějak pokřivil. Pokud ano, znovu ubezpečovat, vysvětlovat a modlit se za svobodu mysli a její podřízenosti pod mysl Kristovu.
V duchovní skutečnosti je to o tom, že v takových chvílích přestaneme důvěřovat Bohu. Zaměříme se na člověka. Lidé nás často zklamou a ubližují, lžou, a proto má ďábel z čeho vybírat, když  nám vkládá pochybnosti a strach. Když však vše v důvěře odevzdáme Bohu, protože známe velikost jeho lásky k nám, pak strach a pochybnost nemá místo. V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání; vždyť strach ⌈působí muka⌉, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. (1. Janova 4:18 [CzeCSP])

Možná očekáváš, že uslyšíš něco o posledních slovech Ježíšových nebo některého ze služebníků. Ne, neuslyšíš.
Já mám dnes na mysli a na srdci naše poslední slova. Slova, která musíme za každou cenu říct. Slova, která jsou tečkou za rozhovorem, za poradou, za „výměnou názorů“, za manželským soupeřením. Říkáme tomu „mít poslední slovo“. Chtěl jsem napsat: „prosadit za každou cenu svoje“, ale nebylo by to úplně ono. Ne vždy si prosadíme to, o čem mluvíme, ale přesto musíme k tomu, či onomu říct poslední slovo – chceme to být my, kdo to ukončíme, uzavřeme.
Představme si, že se sejdou dva lidé, kteří chtějí mít vždy poslední slovo. Pak je to nejen nekonečný rozhovor, ale postupně nabírá na síle a často končí v hádkou. Když to posloucháte, musíte si říkat : „O co tu vlastně jde?“
Nebo když skončí nějaká porada, vše je dohodnuté a lidé se začnou rozcházet, vždy jeden a ten samý člověk  nakonec ještě řekne slovo, které vše shodí. Slovo, které bylo zbytečné a mnohým to zkazí náladu. Říkáte si: „Co to bylo?“ Možná znáte někoho takového, nebo se v tom sami poznáváte.
Mnoho z těch, kteří to dělají, se odvolávají na obhajobu pravdy. Vždyť přece mám pravdu. To však dělá i druhá strana. Nebo se hájí tím, že přece oni nejlépe ví… , nejčastěji pak slovy typu „přece jsme jim to musel říct“, nebo „někdo mu to musel říct“.
Chci ti tedy i já říct, že zde nejde ani o pravdu, ani o to něco udělat nejlépe, ani o pomoc, ale jen a jen prosazení sebe. Pravda nepotřebuje mít poslední slovo, ona  vždy dříve nebo později vyjde najevo. Lidské ego však poslední slovo potřebuje. Lidská duše potřebuje nakonec přidat nějakou poznámku, která popudí druhé (a just). Tělesnost si tím přidává na důležitosti (To jsem mu /jí/ to zase nandal /nandala/.)
Míra známosti Boží, přítomnosti Ducha svatého v nás a proměna do podoby Ježíše, se dá měřit podle naší tichosti.
Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže dobrým způsobem života své skutky v moudré tichosti. (Jakub 3:13 [CzeCSP])
Pánův otrok se nemá hádat, nýbrž má být přívětivý ke všem, schopný učit, má být trpělivý  a v tichosti kárat odpůrce. Snad jim dá Bůh pokání k poznání pravdy,
(2. Timoteovi 2:24-25 [CzeCSP])
Možná je to tím, že musíš mít vždy poslední slovo, že se kolem tebe lidé neobrací ke Kristu, možná právě proto, se v tvém domě neusídlil pokoj, nebo ztrácíš přátele. Možná proto se cítíš sám, sama. Možná proto se cítíš pořád unavený a unavená. Ježíš ti říká: Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším. (Matouš 11:29 [CzeCSP])
Vzdej se svého posledního slova. Nauč se v tichosti mlčet a uvidíš a zažiješ požehnání, která jsi doposud nezažil, nezažila. Staneš se svědectvím a požehnáním pro druhé.
Stačí se jen vzdát posledního slova a tiše mlčet.

Včera jsem byl na bazénu, na který nejsem zvyklý. Většinou chodím plavat do klasického bazénu, kde také probíhají závody. Tady však byla vířivka s teplou vodou přímo v bazénu, a další různě kolem bazénu a tobogán. Bylo tam také místo, které napodobovalo proud řeky. Byl to tak desetimetrový kruh široký cca dva metry. Když jsem vešel (doplaval) do tohoto prostoru, měl jsem dvě možnosti: nechat se unášet proudem, nebo plavat proti proudu. Plout proti proudu bylo velmi náročné. udržet se  aspoň na místě a nebýt stržen proudem, vyžadovalo velmi velké úsilí. Stejně to však člověk po nějaké době již nevydržel a nechal se unášet. Pak jsem znovu začal plavat proti a opět jsem to vydržel jen několik minut. Tak dokola jsem plaval a vzdával to, plaval a vzdával to. Bylo to náročnější než si klasicky plavat v bazénu tam a na zpět.

V jedné písni Jiřího Zmožka, se zpívá: „Do proudu řeky tvé, Duchu svatý, chtěl bych vstoupit. V proudu řeky tvé, Duchu svatý, chtěl bych být.“ Když jsem se snažil plavat proti proudu, vzpomněl jsem si na tuto píseň a musel jsem se smát. Najednou jsem viděl, jak náročné je „plavat“ proti proudu Ducha svatého. Kolik to stojí sil a jak to vyčerpává. Stejně jako mne zmáhalo plavání proti proudu. A stejně to dlouho člověk nevydrží. Stejně je pak stržen proudem.

Vždyť Boží království není pokrm a nápoj, nýbrž spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém. (Římanům 14:17 [CzeCSP]) Jsou chvíle, kdy si my křesťané uvědomujeme, že být spravedlivým, mít pokoj a radovat se, nejde samo o sobě. Bez přítomnosti a vedení Ducha svatého to vlastně nejde. Pak máme opět chvíle, kdy si začneme myslet, že jsme si vše, co máme od Boha, něčím zasloužili, nějakou svou spravedlností, prací, službou jsem si zasloužili pokoj a radost a požehnání. Často to poznáme podle toho, že se snažíme druhé přinutit, aby byli spravedliví, dosáhli pokoje a za každou cenu se radovali, sami však to v takovém případě začínáme ztrácet. Začneme se pomalu otáčet proti proudu a snažit se ze všech sil plavat proti proudu. Na maximum vlastních sil. Problém se násobí, že to pak vyžadujeme i od jiných. Zůstaneme však stát na místě a jsme vyčerpaní. Odejde radost a usmějeme se jen, když se nás někdo zeptá na to, jak se máme. Užívat si pokoje? Na pokoj nemáme ani pomyšlení a o spravedlnost jsme přišli hned ve chvíli, kdy jsme tu Kristovu nahradili naší. A tak se dřeme a dřeme. Dobrou zprávou je, že to stejně nejde dlouho vydržet. Jednou nám dojdou síly a my se budeme muset podvolit proudu Ducha svatého. Je lepší se nechat unášet.
Když člověka unáší proud řeky, má často strach z toho, kam ho ten proud strhne, zda nebude po proudu jez nebo nějaký prudký spád na kameny apod. V proudu Ducha svatého se nemusíme ničeho takového bát. Vstupme do jeho proudu – neboť Jan křtil vodou, vy však po nemnohých těchto dnech budete pokřtěni v Duchu Svatém.“ (Skutky 1:5 [CzeCSP]) – a nechme se jím unášet. Neučme se v něm plavat a sloužit.
Přestaňme plavat proti proudu vždyť …všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové. (Římanům 8:14 [CzeCSP])

Když se zamyslím nad tím, jak vypadaly první církve a jaké měly možnosti, musím se radovat z toho, že žiji dnes. Máme na rozdíl od nich vše. Máme ucelené Písmo, máme svědectví o prvotní historii církve a mocných skutcích prvních křesťanů, máme techniku, která umožňuje rychlý přenos informací do celého světa, máme dopravní prostředky a komunikace, které nám umožňují se rychle přepravovat, máme techniku, díky které můžeme oslovit mnohatisícový dav lidí a přitom nepřijít o hlasivky. Máme hlučné chvály. Máme všechno, co potřebujeme. Jedno nám však chybí (aspoň u nás ve střední Evropě) – mocné skutky víry.
Dnešní křesťan zná téměř všechny příběhy z Bible, ví jak jsou v ní řazeny jednotlivé knihy, má přečtenou spoustu knih a rozborů Písma. Zná techniky evangelizace, techniku pastorace, ví jak nejlépe vyučovat, má vše rozdělené podle cílových skupin, má dobrou strukturu církve, jsou mu dostupné všechny informace o tom, kde a jakou aktivitu církve dělají. Může navštívit stovky konferencí ročně. Má nejrůznější týmy pro nejrůznější aktivity. Má mnoho vedoucích. Má vše. Jen Boží moc ne. Boží moc k uzdravení, osvobození… Není mnoho svědectví vzkříšení z mrtvých (v Česku a na Slovensku jsem o žádném zatím neslyšel). Nějak to vypadá, že tlačíme káru vlastní silou.
Církev je plná přikrytého hříchu, plná nemocných, svázaných a posedlých, kteří znají Písmo, jsou na každé aktivitě, touží po uzdravení a vysvobození, ale …
Co takhle všechny ty aktivity opustit, přestat vést lidi k „technické“ znalosti Písma, principů a technik. Začít je vést do osobního vztahu s Pánem, vkládat na ně ruce, křtít je Duchem svatým, předávat oheň. Sedět u Ježíšových nohou, být plní touhy splnit každé jeho slovo a přání z lásky k němu. Někdy nabývám dojmu, že veškerá ta aktivita je takovým zastřeným a osobně nepřiznaným alibismem a náhražkou za chybějící Boží moc a lásku mezi námi. Alibismus typu: „Pane, vždyť mi ti přece tak moc sloužíme.“

Právě tebe a mne chce Bůh použít ke zjevení své slávy. Použít k záchraně těch, kteří jsou svázáni a nemocní, kteří trpí pod mocí hříchu. Věřím, že tě Bůh volá před svůj trůn, aby tě pak poslal jako svého zmocněnce tady na zemi. Neboj se mu říct: „Ano Tatínku. Půjdu.“ A vyjít. On ti přidá vše, co budeš potřebovat.

Potřeboval jsem opravit boty. Nedaleko paneláku, kde jsme bydleli byla soukromá opravna bot. Chodil jsem kolem ní téměř každý den. Přesto jsem své boty jel nechat opravit do centra města. Proč? Vždy, když jsem šel kolem opravny byla na ní cedulka s omluvou, že je švec někde mimo krámek. Že přijde za hodinu, nebo bude otevřeno až další den apod. Když jsem pak potřeboval opravit boty, jel jsem raději rovnou jinam. Předpokládal jsem, že tam opět nebude, nebo nebude až budu potřebovat si je vyzvednout.
Často toužíme sloužit Bohu. Chtěli bychom, aby nás Bůh mocně používal, prožívat zázraky ve službě, chodit v moci. Jsme však vždycky k zastižení, když nás Bůh potřebuje. Nejsme zrovna s rodinou, s dětmi, nebo nemáme zrovna poradu apod. Žijeme v době, kdy se upřednostňuje, že služebník by měl mít jeden den  v týdnu na svou rodinu, na odpočinek. Ale co když mne Bůh chce použít zrovna v ten den? Copak ten den mám „dovolenou“ od Boha? Když po mně Bůh chce, abych mluvil o něm na poradě, kterou vedu, tak ho odkáži na to, že jsem měl pro něj vyhrazený čas jen na začátku porady při úvodní modlitbě a teď musí počkat na konec, až mu dám prostor pro požehnání toho, na čem se na poradě usneseme? Když chce, abych změnil něco, pro co jsem se rozhodl, tak ho odkáži na to, že mi to měl říct dříve? Že teď to již neudělám?
Kolikrát nejsme k zastižení pro odpočinek nebo pro jídlo, nebo jen proto, že se nám teď nechce. Kolikrát nechceme být k zastižení.
Prožívat Boží moc a chodit v Duchu svatém znamená  být také pro něj  VŽDY k zastižení. Pokud nejsme ochotni pro tuto oběť, nemůžeme si stěžovat na to, že neprožíváme Boží přítomnost a moc ve svém životě a při službě. Jsme-li k zastižení, jistě nás Bůh použije a bude používat.
Jak jsi na tom ty? Jsi pro Boha vždy k zastižení?

V posledních dvou dnech jsem měl tu milost, že jsem mohl dělat několik oficiálních rozhovorů s našimi mladšími kolegy. Tyto rozhovory měly zhodnotit jejich duchovní vývoj za poslední rok. Pro takový rozhovor jsme dostali vypracované otázky, na které jsme společně s nimi odpovídali. Jedna z nich se zabývala nácviky a disciplínami, které mají pomoci k prohloubení vztahu s Bohem.
Když jsem si tuto formulaci několikrát přečetl, uviděl jsem problém církve. Zabýváme se disciplínami a nácviky, principy a technikami místo, abychom byli s jednoduše s Bohem.
To je to , o čem mluví Ježíš, když říká, že nepřišel zrušit Zákon, ale naplnit. O co jde Bohu? O naši spásu, o vztah s námi a naši oddanost jemu a důvěru v něj. Co může více toto naplnit, než neustálý vztah s ním samotným. Spojení našeho ducha s Duchem svatým. Jeho živé slovo (Ducha svatého v nás) v našich ústech. Jeho přítomnost v nás samotných. Co může být více intimnější?
Snad deset minut, nebo hodina modliteb podle připraveného seznamu, stále se opakující slova proseb? Pravidelná „duchovní“ cvičení  a duchovní výjezdy? Co je bližší, volat někomu třikrát denně telefonem, nebo s ním trávit společně celé dny, celý život. Pak se  nemusím příliš zabývat tím, kolikrát  je správné se denně modlit, zda ráno nebo v poledne. Ve jménu koho se modlím, nebo zda jsem přečetl dnes dostatek veršů z Písma. Je lepší Písmo číst s ním a nechat si vyprávět proč zrovna toto lidem diktoval skrze svého Ducha, nebo se si svým Tátou sednout v pokoji ke kávě (piji ji však jen já) a rozebrat to, co pro mne na celý den nachystal. Nebo jen mlčet. Zdá se to neskutečné? Ale toto je osobní vztah.
Duch svatý má vždy čas být s námi. To my si odskakujeme jednou do práce, jednou do hospody na pokec, ke kamarádkám, do „fitka“, nebo na některou z církevních aktivit. Pak se k němu vracíme v určený čas, abychom byli „duchovně aktivní“.
On však může být všude s námi. Nejen může být, ale je. Jen my na něj nemáme čas.
Když jsem nekuřák, nestarám se o zákony, které mi zakazují nebo povolují  někde kouřit. Nepotřebuji je. Jsem nad nimi. Podobně je to ve vztahem s Bohem. Pokud žiji s Bohem v intimním neustálém vztahu, žiji v neustálé modlitbě, žiji v neustálém uctívání, nebo spíše jsem nad tím vším. Proč? Protože jsem s Bohem. Nemusím nad tím přemýšlet, ale spíše si užívat jeho přítomnosti a odpočinutí u jeho nohou.
Snažím se rozhořet v tobě touhu po takovém životě. Touhu k němu volat, jak po něčem takovém toužíš. Bůh taková hořící srdce miluje.

I řekl Bůh: Budiž světlo! A bylo světlo. (Genesis 1:3 [CzeCSP])
Bůh řekl a stalo se. A bylo to (světlo). Není napsáno Bůh myslel a bylo. Je napsané Bůh řekl a bylo. Bůh tvoří slovem. Tvoří tím, že vysloví to, co se má stát nebo stvořit. Jakou řečí byly vysloveny tyto tvořivé věty?
Bůh mluví k duchu (někdo říká k srdci) člověka, nebo k němu mluví jazykem, kterým člověk mluví. Dobře. Ale jaký je jazyk Boha? Jak mluví, když nemluví k lidem, ale do situací, když tvoří nové lidské orgány, když stvořil světlo, zvířata, vodu….  Několikrát jsem slyšel služebníky, jak se v legraci přou o to, jakým jazykem se v Božím království bude mluvit. Jasně, oni to věděli. Jejich.  Ale skutečně – jakým jazykem tam budeme chválit, mluvit mezi sebou apod. Asi si říkáš, o čem to píši, že to teď není vůbec důležité, ale přemýšlel jsem o tom ve vztahu k tomu, jakým jazykem mluví Duch svatý v nás, když tvoří, mění náš charakter apod.
Mnoho z nás věřících se bojí mluvit Božím jazykem, jazykem Ducha svatého, který je v něm. Proč? Je to něco, co nemohu pochopit? Je to něco, co pak nemají pod kontrolou – tedy obsah toho, co Duch skrze by mohl říkat? Nevěří tomu?
Bůh mluví, to víme a věříme tomu. Také určitě chápeme, že když tvořil svět, nemluvil některým ze světových jazyků. Má svůj. Boží, andělský. Každopádně je to jazyk, kterým pronáší slova a věty, které mění, budují, tvoří. Věty, kterými je spravovaný chod země i celého vesmíru. To, že je Ježíš nazvaný Slovem, není samo sebou. Toto vyslovené Boží slovo se v Ježíši stalo tělem a přebývalo mezi lidmi.
Když bychom mohli být u toho, když Bůh tvořil svým slovem svět, asi bychom tomu, co říká vůbec nerozuměli, ale viděli bychom moc toho, co říká na tom, co by se dělo.
Duch svatý je Bůh. Každý, kdo uvěřil v Ježíše Krista, má právo přijmout jeho moc a přítomnost do svého života. On také mluví v nás a skrze nás, mluví k našemu duchu, mluví tak, abychom mu rozuměli, ale mluví také svým jazykem, svým slovem, kterému, pokud nám to nezjeví, nerozumíme. Nerozumíme, ale můžeme vidět a zažívat jeho moc. Jím nás proměňuje k obrazu Ježíše Krista, přináší pokoj, mění situace kolem nás, ale i někde na druhém konci země, vytrhává z moci pekla, uzdravuje, dělá zázraky…,  a když nám zjeví, co vlastně říká (výklad toho, co skrze naše ústa říká), dostáváme živé slovo přímo do Boha. On mluví. není to myšlenka. On potřebuje k mluvení naše ústa. Naše hlasivky a především naši ochotu mu v důvěře vydat sami sebe, aby nás použil i k mluvení jeho slova jeho jazykem.
Nebraň Duchu skrze tebe takto mluvit, ale naopak dej mu co nejvíce prostoru ve svém životě. Modlí se tak za tebe, buduje tě, mění situace, vybojovává boje, které ty nikdy nemůžeš vybojovat. Dovol mu, aby skrze tvá ústa mohl tvořit, i když ty jeho slovům a větám nebudeš rozumět. Neboj se a důvěřuj mu. Pak uvidíš jakou stvořitelskou moc má Boží slovo.

Včera večer jsme měli oslavu k Mezinárodnímu dni Romů. Tedy spíš jsme měli večer chval, kterým jsme Bohu děkovali za tento národ a za to, že na něho nezapomněl a začal ho obracet k sobě.
Zaznělo tam několik chval, které vnikly tím, že autor vzal hudbu nějaké známí romské písně (nejspíše lidové) a změnil text tak, aby chválil Boha, Ježíše Krista.
Většina z dvou set lidí to nezaregistrovala, ale našli se i ti, kteří to poznali a měli k tomu připomínky typu: „Něco takového není biblické.“ apod. Poněkud mne to udivilo. Ze dvou důvodů:
1. Na to, abych mohl rozsuzovat co je biblické a co ne, musím skutečně dobře znát Písmo, protože pak se mi může stát, že o něčem říkám, že toto není biblické a přitom to Bůh může lidem v Písmu přikazovat.
2. Ten druhý důvod se přímo týká písní. Mnozí považují za duchovní písně pouze ty, které mají v některých modrých, červených, hnědých nebo černých zpěvnících. Musí to být písně aspoň osmdesát let staré. No tak moc zase ne, ale aspoň padesát. Ty nové, moderní již za tak duchovní nepovažují, protože neodráží jejich pojetí duchovní hudby.
Mnoho z těch „zaručeně“ duchovních písní vznikalo tím, že se vzaly známé nápěvy a naspaly se na ně nové texty. Mnohdy to byly nápěvy hospodských písní té doby. Dnes však tyto písně neznáme v původním verzi, tak nás to „nepohoršuje“, ale naopak měříme podle nich „dnešní“ duchovnost.
Je to jako bych napsal nový text k některé písni Michala Davida, například k Poupata, nebo Já chci žít nonstop. Za dalších padesát let již tu píseň asi v originále lidé neuslyší, ale církev si novou verzi bude zpívat ještě sto let. A možná, právě o ni by pak říkala, že to je duchovní píseň a ty, které se v té době budou psát a zpívat odsoudí jako neduchovní.
(To je jen příklad, protože tak dlouho tady Pán církev nenechá.)

Důležitý je obsah písně a to, kdo ji zpívá a z jakého důvodu. Bůh vidí do srdcí lidí a dokáže si chvály sám přebrat. nemusíme  mu v tom pomáhat. Ty Boží přijme, ty, které nejsou zpívané pro něho ( i když mají skvěle duchovní texty) ty přehlíží. Ještě že není tím, kdo rozebírá co je biblické a co ne. On se raduje, když pro něho někdo něco udělá. jen tak, z lásky k němu. Tak, jako se raduje máma, když ji její malé dítě z lásky vyrobí kostrbaté a moc nepodařené srdíčko. Nevadí ji to, protože je pro ní důležité, že ten její synek nebo dcerka udělali z lásky k ní. O to víc se raduje Bůh, když jako jeho děti jednáme stejně.

Mou duši stále stravuje touha po tvých pokynech. (Žalmy 119:20 [CzeB21])
A na jiném místě David píše: Neboť mě strávila horlivost pro tvůj dům, ….  (Žalmy 69:10 [CzeCSP])

Po čem horlíme tak, že nás to stravuje. Mnohdy říkáme v srdci horlím pro Boha, pro Ježíše, ale okolnosti mi v tom často brání, aby šel naplno.
Musím na to odpovědět, že okolnosti nám v tom budou vždycky bránit, ale právě stravující horlivost dokáže tyto okolnosti odstranit nebo spíše nevnímat, jako by tady nebyly.
Dnes ráno mne Pán vzal kolem ramen a šel jsem s ním na procházku. Stalo se mi víckrát, že jsem cítil jeho objetí na svých ramenou, ale tentokrát ke mne nemluvil, ale vedl mne. Když jsem se podíval na zem zjistil jsem, že jdu bosý. najednou jsem viděl pod sebou škleb démonů, kteří chtěli na nás vyskočit, ale my jsme šli přes ně, jako by byli pod nějakým sklem pod našima nohama. Sklo tam ale nebylo. Pak jsme bosýma nohama začali šlapat po syčících hadech, kteří na nás otvírali hubu se svými jedovatými zuby, šlapali jsme po nich a oni jen syčeli. Byl to pro ne nepříjemný pocit, obával jsem se, že mne některý kousne, byl jsem velmi opatrný. Nic se však nedělo a šli jsme dál. Měl jsem větší jistotu a v tu chvíli jsme začali chodit po štírech s jejich jedovatými ocasy, nebylo to příjemné, ale již jsem se nebál. Věděl jsem, že mi nic nemohou udělat. nakonec jsem se s Pánem ocitl na moři. Dál to nepokračovalo. Najednou jsem si uvědomil, že skutečně neexistují okolnosti, které by nás mohly zastavit nebo nám ublížit, když důvěřujeme Bohu a jeho Slovu. Pokud se o něj opřeme (necháme se jím obejmout), pak můžeme dělat všechno to, co dělal Ježíš. Jde o to jak horlím pro Ježíše, jak horlím pro jeho Dům a království. Poznám to podle toho, co mne stravuje. Zda to jsou Boží věci, nebo je to svět, strach o sebe, o svou pověst, o své zajištění, o svůj dům a svou rodinu ….
Co tě stravuje? A co chceš, aby tě stravovalo? Řekni to Pánu.

AUTORITA – IV KRIZE JAKO CESTA VPŘED

Nemyslete si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč. (Matouš 10:34 [CzeB21])

Meč je nástroj, kterým něco oddělujeme jedno od druhého. Duchovní obraz takového rozdělení mečem najdeme v těchto verších:  Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.  Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.
(Židům 4:12-13 [CzeCEP])
O tomto meči Pán mluví. Co zde rozděluje Boží slovo (meč): Rozděluje nebo odděluje od sebe pravdu a lež. Odděluje od sebe Boží a lidské (ďábelské), odděluje od sebe Boží království a peklo.
Tou největší lží, kterou v posledních desetiletích ďábel roznáší není to, že Bůh není, ale to, že není peklo a jeho nekončící utrpení. Lež je v tom, že tedy všichni jednou nějakým způsobem skončíme  u Boha v jeho království. Ano to je v posledních letech tou největší lží ďábla, kterou se snaží klamat lidi.

Boží slovo přináší do našich životů krizovou situaci. Musíme ale vědět, že krize není jenom nějaký sešup směrem dolů, ale je to stav, kdy si uvědomíme, že musíme se sebou nebo se situací něco dělat. Že musíme učinit nějaké rozhodnutí. Tomu se říká krizová situace. Krize je jako dojít na křižovatku a muset se rozhodnout pro nějaký další směr. Z krize se můžeme posunout dopředu, ale také dozadu. Krize se vyznačuje tím, že po jejím skončení nejsme nikdy již na stejném místě, jako v době, kdy začala. Buď jdeme dál dobrým směrem, nebo špatným. Buď jsme kus ve předu, nebo kus vzadu. Buď nás posune, nebo vrátí. To záleží na to,m jaké rozhodnutí v době krize uděláme.
Tak je to i s mečem našeho Pána. Tento meč nám jasně ukazuje, že se musíme rozhodnout. Staví nás před rozhodnutí: buď půjdeme za pravdou – Kristem, nebo za lží (lidské, ďábelské myšlení), buď půjdeme dopředu ke svobodě v Duchu svatém, nebo zpět pod zákon, tradice, pověry, nevíru, náboženského ducha. Buď budeme naslouchat Ježíši a dělat to, co říká, že máme dělat, nebo budeme svévolníky, kteří si myslí, že oni sami nejlépe ví, co je dobré a co zlé. Buď budeme žít a sloužit v moci a síle Ducha svatého, nebo vše budeme tlačit lidskou silou. Buď budeme směřovat k Božímu království nebo směřovat do pekla.
Vnímáme v tom to napětí? Ten boj? Uvnitř nás samotných, v církvi, ve společnosti, státě, ve světě. Je to stálý boj o lidské duše.
Proto Ježíš říká, že nepřišel přinést pokoj, ale meč. A neříká to pohanům, ale Božímu lidu, ale přenáší se to na celý svět. Já nejsem výjimkou.
Pokoj tohoto světa přináší smrt, ale Kristův meč mi odhaluje pravdu. Oddělujeme mne od lži a vede k rozhodnutí. Pak mohu směřovat k životu s Bohem, v Duchu svatém a přebývat v pokoji Ježíše Krista.
Díky Pane  za tvůj meč.

Nyní tedy není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši [a nechodí podle těla, ale podle Ducha]. (Římanům 8:1 [CzeCSP])

Ti, kdo jsou živi podle těla, mají na mysli věci těla; ale ti, kdo jsou živi podle Ducha, myslí na věci Ducha.  Myšlení těla znamená smrt, myšlení Ducha život a pokoj.
(Římanům 8:5-6 [CzeCSP])

Nejsme odsouzeni, ale je tady jedna podmínka: pokud nechodíme/nemyslíme podle těla, ale podle Ducha. Nebo ještě jinak pokud žijeme a myslíme skrze Ducha svatého v nás.
Jak víme, že žijeme podle Ducha svatého? Můžeme to snadno zjistit. Nad čím během dne přemýšlíš? Máš strach? Nepokoj? Stresy? Depky? To, jak přemýšlíš a o čem přemýšlíš, ukazuje na to, jestli chodíš Duchem nebo podle těla. Teď mi můžeš namítnou, já jsem pokřtěný Duchem, modlím se  duchovními jazyky …
Ano, ale důležité je však ovoce a to je to, jak a o čem přemýšlíš.
V neděli jsem dostal otázku: „Jak se máš?“ Odpověděl jsem: „Nestěžuji si.“ Tato odpověď se tazatelce moc nezamlouvala. Brala ji tak, že se mi moc dobře nedaří. Skutečnost je však jiná. Není to skvělé, že si nestěžují? Kolikrát za den, za hodinu si na něco stěžujeme, na něco reptáme? Je skvělé si nestěžovat.
K čemu nám je radostné shromáždění, když lidé za branou církve stáhnou tvář a jsou znovu v depresi, ve strachu, ve stěžování si…. Přitom bylo ve sboru tak skvěle, tak jsme chválili a modlili se (i v jazycích)….
Je to proto, že nejsem schopen stále žít v přítomnosti Ducha svatého, kterého jsme přijali.
Jak to můžeme změnit? Je to v našich silách? Ano i ne. Vše je z milosti Boží.
1. Modli se za touhu být neustále veden Duchem svatým. Prostě to dej i se sebou samým do jeho rukou. Modli se tak dlouho, až budeš mít jistotu, že Duch je s tebou tak, jako když jsi byl na shromáždění, když se za tebe modlil jiný služebník. Řekni o své touze a o touhu samotnou Duchu svatému.
2. Jak udržet stálou přítomnost? Nebýt jen někdy v Duchu a pak celý den nic? Není to složité, ale něco to od nás vyžaduje.  Jestli po tom toužíš, mám pro tebe radu. Máš mobil nebo hodinky? Nastav si tam upozornění na každou hodinu (nebo půl hodiny, nebo dvě hodiny-je to na tobě). Když zapípne toto upozornění, zamysli se nad tím, co jsi v uplynulém čase dělal/a nad tím, jestli se jsi se modlil/a v duchu (v jazycích) o Boží vedení, rozhodnutí, informace, které byly potřeba, nebo jsme byli vedeni vlnou rychlých rozhodnutí bez Boha, odvedl naši pozornost svět a světské myšlení o světských věcech a světské zábavě. Pokud zjistíš toto, učiň z toho pokání a vyprošuj vedení do další hodiny, půlhodiny, do dalších dvou hodin apod. Modli se tak dlouho, dokud nepřijde opět Boží přítomnost. Potřebujeme vědět a být ujištěni o přítomnosti Ducha svatého v nás. Pokud jsme plni Ducha, víme to! Je to poznat! A poznají to i lidé kolem nás.
3. Snaž se volnou chvíli (ve vlaku, v tramvaji, v metru, doma) věnovat Božímu slovo. Nemusíš číst všechny reklamní letáky, je lepší ten čas dát Božímu slovu. I to si při pípnutí zhodnoť – jak jsi využil/a volnou chvíli. Promarnil jsem ji, nebo využil být s Pánem  skrze jeho Slovo nebo Ducha svatého? I k tomu si musíš vymodlit touhu.

Takže je to nejen na Duchu, ale i na našich rozhodnutích. Zkus se řídit touto malou radou a časem zjistíš, že je možné chodit celý den v Duchu svatém. Nenech se odradit, když zapomeneš. Jde to krok za krokem, ale do týdne do dvou budeš schopen chodit podle Ducha a za měsíc za dva zjistíš, že tvé myšlení již není světské, není podle těla, ale myslíš v souladu s Duchem svatým. Není to o tom, jak dlouho jsi křesťanem, ani o tom kolik jsi přečetl knih, kolik roků jsi studoval biblickou školu, ale o touze chodit s Duchem svatým, o to obětovat a podřídit tomu vše. Můžeš ihned zažívat Boží přítomnost v sobě a jeho moc a následně to předávat, nebo si dál stěžovat, čekat, čekat a stěžovat si a čekat a stěžovat …
Co si vybereš?

Dnes mi přišly mailem tyto verše:
Přikazuji ti:
Buď silný a statečný,
neboj se a nestrachuj,
neboť Hospodin, tvůj Bůh,
je s tebou, kamkoli půjdeš.
  Jozue 1,9

Určitě jste je tak jako já často četli a slyšeli. Dnes jsem si v nich však hlavně všiml věty „Přikazuji ti.“ Je to rozkaz se nebát. Být statečný a silný. Když je Hospodin, tvůj Bůh s tebou, tak se nesmíš bát. Tvůj strach vyznívá jako slabost Boží. Jako by s tebou byl Bůh, který tě nemůže ochránit, podepřít, zvítězit… .Náš strach je snížením a urážkou Boží moci. Jaké je pak naše svědectví? Mnohdy se snažíme zakrýt náš strach tím, že ho vložíme mezi strach ostatních (každý máme někdy strach, každému se někdy nedaří, každý máme svůj černý pátek…) Bůh však přikazuje „NEBOJ SE!“ Proč? Protože „JÁ JSEM S TEBOU“.

Strach přichází ve chvíli, kdy si myslíme nebo si necháme namluvit, že Bůh není s námi, že je daleko, že je proti nám…
Jde především o chvíle, kdy jsme se my od něho vzdálili (ne on od nás) tím, že jsme dělali vlastní rozhodnutí, spoléhali jsme více na sebe, svůj rozum, schopnosti, sílu a nehledali jeho vůli. Nebo ji hledali, ale neposlechli. Kdy jsme se více zahleděli do světa než do Božího království. Přestali jsme vyhledávat jeho přítomnost v nás. Tehdy přichází do našeho vědomí myšlenky, že jsme opět hříšní a nehodní a s nimi i strach.

Strach odchází s vírou v to, že jsme Božími dětmi. Když víme, že Hospodin je skutečně náš Otec, že jsme naplněni jeho Duchem svatým, který nám stále dokazuje, že jsme jím přijati. Že on, Hospodin je náš Bůh, který nás neopouští. V takové chvíli strach odchází. Pak jsme schopni dělat Boží skutky, protože skutečně vnímáme Boží přítomnost, Boží moc, Boží lásku, Boží vedení a chodíme v bázni před naším nebeským Otcem.
Potřebujeme být stále ve spojení s Duchem svatým, kterého nám poslal Ježíš, a který přebývá v nás. Neuhašovat jeho oheň, ale naopak ho rozdmýchávat modlitbou, čtením Písma, děkováním a chválou. Poslušností, když nás o něco požádá. Každý den. Po celý den. Ve všem. Vždy.
Pak pochopíme, jak velká moc je skryta ve jménu Ježíš, ve jménu, které přebývá skrze Ducha svatého v Božím chrámu – v nás samotných. Pak nebude pro nás nic nemožné, protože Bůh je s námi. Je s námi tak blízko, jak je to jen možné. Je v nás. Takové poznání nezná strach. Nebude již platit starozákonní „Přikazuji ti“,
protože strach nebude. Bude smělá důvěra v moc jména Ježíš, které v nás přebývá.

Dnes je sobota po  Velkém pátku, kdy si křesťanský svět připomíná ukřižování Ježíše Krista. Co mne na celých Velikonočních svátcích zaráží je sobota.  Je to téměř dva tisíce let, co Kristus vstal z mrtvých, byl vzkříšen Duchem svatým, který vzkřísí k životu i nás. Je po pravici Otce, přimlouvá se za nás. Tedy je stále živý a stále s námi. On sám to říkal svým učedníkům, než vystoupal do nebe. Skrze Písmo i nám zanechal tento vzkaz:
„A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku“  Ježíš nám říká, že bude s námi po všechny dny, ne jen po některé, nebo po některé ne. Skutečně po všechny dny, tedy i dnes na Bílou sobotu. Nevím, proč se chováme tak, jako by dnes s námi nebyl. Když jsem dnes v televizi viděl záběry, jak se lidé sklánějí k „umělým“ hrobům, líbají sochy Ježíše přibitého na kříž, jak slyším o mrtvém Ježíši… Co to děláme? Jako by skutečně dnes s námi nebyl. Opak je pravdou. On, Ježíš je dnes s námi živý tak, jako je s námi celou dobu od z mrtvých vstání, nejen od této doby, ale od stvoření světa. Proč klekáme a líbáme dřevo a kámen? Copak ono má srdce? Proč líbáme a klaníme se před mrtvým kamenem, místo, abychom naslouchali živému. O tom mluví i tato píseň:

Ako za závojom vidím Tvoju tvár.
Len Ty, Pane náš, si Boh môj a môj Pán.
Pred Tebou pripadám si ako chladný,
keď bozkávam tu tvojej soche nohy.

Kameň nemá srdca, nemá žiadny hlas
Nezavolá: Milujem ťa, prídi zas.
Chcem len počuť tlkot tvojho srdca,
keď privína ma k tebe ruka tvoja.

Volám Ťa dnes, Duchu Svätý,
Kriste, zmývaj moje hriechy.
Milosť i tiež Teba daj mi.
Potom budem s Tebou na veky
a navždy.

Je tu počuť mnoho duchov hlasných,
obrazy vôkol – vidieť mnoho svätých.
Však Ty si jediný ten mocný, pravý.
Kristus,  Boh náš, Pán môj jediný a svätý.

Kameň nemá srdca, nemá žiadny hlas
Nezavolá: Milujem ťa, prídi zas.
Chcem len počuť tlkot tvojho srdca,
keď privína ma k tebe ruka tvoja.

Volám Ťa dnes, Duchu Svätý,
Kriste, zmývaj moje hriechy.
Milosť i tiež Teba daj mi.
Potom budem s Tebou na veky
a navždy.
(Text písně Kameň nemá srdca)

 „O čem?“ zeptal se jich. „O Ježíši Nazaretském,“ odvětili. „Byl to prorok mocný ve skutcích i slovech před Bohem i přede vším lidem.  Vrchní kněží a naši vůdcové ho vydali, aby byl odsouzen k smrti, a nechali ho ukřižovat.  My jsme ale doufali, že to je on, kdo má vykoupit Izrael. Navíc je to už třetí den, co se to všechno stalo. (Lukáš 24:19-21 [CzeB21])

Když čtu příběh ukřižování Krista, kladu si několik otázek:
Jak bych se choval já, na místě učedníků. Také bych pochyboval? Nerozuměl tomu, co se stalo? Byl bych zklamaný? Ztratil bych naději? Utekl bych? Čekal bych, že se může ještě něco zásadního změnit? Jinými slovy, jednal bych jako učedníci, nebo bych očekával na z mrtvých vstání  Ježíše? My máme Bibli, která nám vše oznámila, dnes víme, že Ježíš vstal za tři dny z hrobu, ukázal se učedníkům, byl vzat do nebe, je po pravici Otce a poslal nám Ducha svatého. Víme to. Jsme na tom lépe , než tehdejší učedníci. Máme informace, které oni neměli.
Neměli? Skutečně neměli?
Od té doby začal Ježíš oznamovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma, mnoho vytrpět od starších, vrchních kněží a znalců Písma, být zabit a třetího dne vstát z mrtvých. (Matouš 16:21 [CzeB21]) Neoznámil jim to jednou, dvakrát, ale oznamoval jim to. Mnohokrát. Tak tedy přesně věděli, co se má stát. Když však přišla realita, nějak s ní přišel i výpadek jejich paměti. Nic si z toho nezapamatovali.
Ježíš o nás říká: … „Blaze těm, kteří neviděli, a uvěřili.“ (Jan 20:29 [CzeB21])
Skutečně je tento verš o nás? I když, se vrátíme z nedělní Bohoslužby domů do reality běžného dne? přijde Copak nejsme někdy těmi, kteří, když najednou nejsme uzdraveni, když děti se nechovají podle našich představ, když nás vyhodili mne z práce, když nás v církvi nikdo nechápe a když Bůh mlčí, nejsme tedy těmi, kteří jednají stejně jako ti dva učedníci? Neříkáme si stejně s nimi: My jsme doufali, ale… Nemáme i my v takových chvílích výpadek paměti a nemůžeme si vzpomenout a nevzpomínáme si na všechna ta zaslíbení, která máme. Na to, co pro nás Ježíš již udělal,… Na to, že ježíš žije.
Není pro nás najednou ukřižovaný a mrtvý jako pro ty učedníky?
Vidíte, a to máme také všechny informace.
Nestačí jen mít informace, ale potřebujeme si připomínat, co pro nás již Ježíš udělal, být stále plni vděku a chvály. Jinak i my se budeme cítit, že Ježíš zemřel a je stále mrtvý. Potřebujeme mít stále kontakt s živým Ježíšem.
Ano zemřel. Ale také vstal z mrtvých. Ano, jsou a budou situace, kdy se možná budeme cítit tak, jako by Ježíš zemřel a byl stále mrtvý. My ale víme, že vstal z mrtvých. Potřebujeme to zažívat. každého dne. Zažívat Velikonoce 365x do roka.

Představme si, že by Bůh byl demokrat a nechal by rozhodnout ve volbách nebo referendem o tom, co hřích je a co není. Nebo liberál, který by řekl, dělejte si co chcete, jak si myslíte, jen nesahejte na mou osobní svobodu. Dovedete si představit, co by se dělo?
Částečně se to vlastně již na zemi a hlavně v Evropě děje. Ne proto, že by to Bůh chtěl a on byl liberál, ale proto, že lidé si chtějí rozhodovat sami o sobě nezávisle na tom, co jim říká Bůh.
Protože se demokraticky dostává k moci a na rozhodující místa mnoho homosexuálů, prosazují se pravidla, která oni navrhují a která jsou v rozporu s pravidly a hodnotami, které Bůh dal člověku.
Co považuji mnohem nebezpečnější je, že liberální křesťanství se nad takou věcí ani nepohorší, ale raduje se, že i homosexuální jedinci dosahují svých práv… Pro něj je to znak toho, že demokracie prosazuje svobodu. Svým přesvědčením o svobodě vlastně toto podporuje a dokonce to svádí na to, že Ježíš to chce, že si to přeje. Ano, Ježíš přišel vysvobodit lidi a dát jim svobodu, ale z moci hříchu. A ne je lidským pojetím svobody dostat znovu pod jeho moc (hříchu).
(Když se podívám do slovníku, zjistím, že liberalismus se příliš neliší od anarchie. Rozdíl je pouze v tom, že liberalismu uznává stát jako prostředek k udržení lidských svobod. Liberalismus má základ v osvícenectví a bere si za úkol osvobodit lidi od ideologické nesvobody. Za takovou například považuje poslušnost Bibli a výroky typu „Vše je z Boží milosti apod.“ /tolik slovník/)
Jsem vděčný, že Bůh takový není. Ježíš jasně říká: „Já jsem ta cesta, pravda a život,“ … „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14:6 [CzeB21]) Nedává jinou možnost. Křesťanský liberalismus říká: „Já tomu věřím, ale ať si každý hledá cestu k Bohu jak chce, jak to cítí, je přece svobodný.“ (Ale sám přišel k Bohu skrze víru v Ježíše – nějak na to již zapomněl.)
Ježíš říká: „Vyjdi na cesty a mezi ploty a přinuť lidi přijít, ať je můj dům plný. (Lukáš 14:23 [CzeB21])
To je v rozporu s filozofií křesťanského liberalismu. Natož pak Ježíšův výrok: „Nemyslete si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč.“ (Matouš 10:34 [CzeB21]) Toto je již v úplném rozporu s liberálními myšlenkami a jejich pohledu na svobodu a spravedlnost. Mohl bych pokračovat Ježíšovými výroky o soudu apod.
Nemyslím si, že osobně by liberální křesťan zradil přímo Ježíše, naopak, mnozí by možná položili za něj život. Avšak křesťanský liberalismus svým pohledem na svobodu často svede z cesty mnohé ovce a především, spíše nahrává ďáblu v odvádění lidí z cesty za Bohem, které vede přes podřízenost a pokoru, ne přes svobodomyšlenkářství – volnomyšlenkářství. Takový způsob myšlení je z lidí a ne z Boha. Vlastně je protikladem teokracie, proti které vlastně bojuje. Ta však je základem Božího království. Nemyslím si, že vůbec jde spojit liberalismus s křesťanstvím jako takovým. Buď budu křesťanem nebo liberálem.
Jeden člověk s touto filosofií dokáže svést z Božích cest i celá společenství, protože lidé rádi slyší řeči o svobodě myšlení a svobodě slova. Neradi slyší o podřízenosti Bohu, poslušnosti jeho Slovu a činění toho, co po nich Ježíš chce.

Byl jsem nejednou svědkem toho, jak právě tento druh křesťanské filosofie, skrze své příznivce, bránil v šíření evangelia z důvodů, že lidé mají právo se rozhodnout neslyšet. Místo, aby hájili právo člověka slyšet evangelium, jako moci k jejich svobodě od hříchu. Jako by nestačilo, že o to, aby neslyšeli se již o sto šest stará ďábel. Místo, aby mu v tom bránili, sami ve jménu Boha a jejich pohledu na svobodu a spravedlnost mu v tom ještě pomáhají.

Osobně liberalismu v křesťanství beru jako filosofii, která zpochybňuje Boží slovo, odvádí od živé víry, uháší oheň Ducha svatého v lidech i církvi a utláčí vše, co by mohlo zjevovat Boží moc v církvi a především velmi často brání lidem přicházet k Bohu. Nebezpečí je v tom, že křesťanský liberalismus na první pohled nevypadá vůbec nebezpečně a tváří se velmi přátelsky!
Ale pozor, je to nebezpečná infekce. Je to  duch , který čeká v krásném obleku s příjemným vystupováním na kořist, aby ji nelítostně ulovil.

„Nemusejí odcházet,“ odpověděl jim Ježíš. „Vy jim dejte najíst.“ (Matouš 14:16 [CzeB21])

Jsou lidé, kteří odchází z církevních shromáždění zklamaní nebo „nijací“ – nic z toho nemají, nic se s nimi nestalo, nic nedostali, nic, nic, nic… Naučí se chodit v neděli do shromáždění, protože je to dobrý zvyk, protože se to od nich očekává, protože se tam setkají se známými… Proč to tak je?
Pak jsou lidé, kteří jdou do církve, aby dostali najíst (nejen fyzicky, ale některým jde i o duchovní pokrm), aby se naplnily jejich potřeby. Nejméně jde na tato shromáždění lidí, kteří chtějí dát najíst jiným.

Mnoho lidí odchází z církve protože není naplněno očekávání, které do ní vkládají. Jaké očekávání? Můžeme najít výmluvu a říct, že mají asi špatné očekávání. Ježíš však tak neuvažoval. Uzdravil každou nemoc a každý neduh. Na kříž přibil všechna prokletí a naše nemoci vzal na sebe. To lidé slyší kázat při evangelizaci, to lidé čtou v evangeliích a tak čekávají, že to uvidí a zažijí i v církvi.
Pak jsou zklamaní, že to v církvi není. Někteří si nechají namluvit, že to bylo jen na počátku církve a dnes již zázraky nejsou a je potřeba se soustředit na vyučování a „duchovní“ růst. Vtom lepším případě na sociální pomoc lidem. NE!. Nesouhlasím, lidé stále potřebují být uzdraveni, stále potřebují vidět, že je mezi námi Boží moc. Stále mají touhu po nebeském království, i když to nedokáží pojmenovat. I když o tom nemluví, nechtějí skončit v pekle. Potřebují aby jim dal někdo skutečně najíst ať se jedná o uzdravení, vysvobození, dovolání spravedlnosti…, aby je někdo přivedl k živému Spasiteli, ne k frázím o něm. To, že je živý se nedá jinak poznat, než tak, že to – život – s ním prožijeme a osobně zažijeme v našem životě, že je živý. Setkáme se s tím, co v našich životě dělá. Mrtvý přece nemůže nic udělat.
Neboj se jít a dát jim najíst. Ježíš by učedníky neposílal, kdyby věděl, že to nemohou udělat. Naopak je napomínal: „Stále ještě nechápete?“ „Stále jste nechápaví?“ Tak se ptá i nás:“Stále nechápeš, že můžeš to, co jsem řekl že můžeš?“

Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude odsouzen.  Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vymítat démony, budou mluvit v nových jazycích,  budou brát hady, a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží; budou vkládat ruce na nemocné a ti se uzdraví.“ (Marek 16:16-18 [CzeB21])
Přijmi to, nebuď jako ti o kterých je napsané: A když ho spatřili, klaněli se mu, i když někteří pochybovali. (Matouš 28:17 [CzeB21])Je mnoho těch, kteří vidí, káží, slouží, tady klaní se mu, ale nakonec pochybují.
Byl jsem zděšený tím, jak může myšlení světa ovlivnit i zkušené a moudré křesťany. Slyšel jsem jednoho z nich povídat o tom, že pokud je někdo muslim nebo budhista a umírá, zavolá mu jeho kněze (muslimského nebo budhistického), aby mohl důstojně a spokojeně umřít. Zní to moc pěkně a láskyplně, ale je v tom hadí jed! Takové myšlení je od ďábla a ne z Boha. Copak někdo může důstojně a pokojně odejít do pekla? Do zatracení?

Vidíme, slyšíme, ale pochybujeme. Postavme se proti tomu. Vyznejme to jako hřích, vyznejme před Pánem, že nebudeme pochybovat o tom, že můžeme udělat a žít všechno, co Ježíš řekl, že můžeme dělat a můžeme žít.

Pojďme a dejme jim najíst.

Jsou dva způsoby, jak mohu chodit jako křesťan na návštěvy do domů, bytů známých i neznámých.
První je popsaný ve Skutcích 5 a také  Skutcích 20 : Každého dne pak nepřestávali v chrámu a po domech učit a prohlašovat Ježíše za Mesiáše. (Skutky 5:42 [CzeB21])

Ten druhý způsob je pak popsán v 1.Timoteovi: Také by se učily marnit čas chozením po domech; a nejen marnit čas, ale klevetit, plést se do cizích věcí a říkat, co se nepatří. (1. Timoteovi 5:13 [CzeB21])

Momentálně se nacházíme v jedné obci v situaci, že nemůžeme sehnat prostory k tomu, kde se scházet. Důvod je jednoduchý. Protože se jedná o scházení se romského společenství a také proto, že nejspíš v obci nechtějí, aby tam přišla další církve.
Není to na Slovensku výjimečná situace. Co s tím?
Myslím si, že první křesťané měli podobný problém. Pokud to bylo možné, tak kázali v synagogách. Když jim to pak zakázali (většinou ze žárlivosti a strachu, že jim někdo přebere lidi, nebo, že nemají stejnou moc, jindy v tom byl skutečně jiný pohled na Boha a Krista), se scházeli po domech, nebo na veřejně přístupným místech, kde se mohli společně setkat a odkud je nikdo nevyhazoval. Později se musela shromáždění konat tajně někde v katakombách, lesích nebo odlehlých místech. Takže nic nového pod sluncem. Ještě jsme na tom dobře, protože nás nikdo nepronásleduje.(Zatím.)
Vraťme se však k otázce, co s tím. Odpověď je jednoduchá. Dělejme to tak, jak to dělali ve skutcích. Když není jiná možnost, soustřeďme se na domy. Možná proto není jiná možnost, abychom dělali to, co dělal Ježíš a jeho učedníci. Oni měli velmi účinnou evangelizaci. Tato evangelizace se soustředila na dvě věci:
1. Přiblížilo se nebeské království.
2. Prohlašování Ježíše za Mesiáše.
Jak se obě tvrzení mohly prokázat. Jedině tím, že se k nim Bůh přiznával divy a zázraky ve všech oblastech života. (zdraví, zaopatření, ochrana, porušením fyzikálních a přírodních zákonů…)

Kázání a vyučování bez prokázání moci jména Ježíš není příliš účinné. Mohu vyučovat a kázat bez této moci, možná několik málo lidí oslovím, ale ti stejně dříve nebo později odejdou. V tom lepším případě zůstanou, pokud jim to přinese nějakou východu. Kázání a vyučování v moci jména Ježíš- prokázání tohoto jména – je potvrzováno mocí jen skrze moc toho jména. Ať již především hlubokým pokáním posluchačů, tak také zázraky a divy.
Proto jej Bůh povýšil nade všechno, jméno nad každé jméno mu daroval,  aby před jménem Ježíš kleklo každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí  a každý jazyk aby ke slávě Boha Otce vyznal, že Ježíš Kristus je Pán.
(Filipenským 2:9-11 [CzeB21])
Pokud zvěstujeme toto mocné jméno Ježíš, pak Bůh se ke své slávě k němu přiznává tak, jak se přiznával v době prvních křesťanů.
Vztahuj svou ruku k uzdravování a dej, ať se ve jménu tvého svatého služebníka Ježíše dějí divy a zázraky!“  Místo, na kterém se shromáždili, se po jejich modlitbě zatřáslo. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali směle mluvit Boží slovo.
(Skutky 4:30-31 [CzeB21])
Každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, však bude zachráněn.‘  Slyšte má slova, Izraelité: Bůh vám dokázal, kdo je Ježíš Nazaretský, když skrze něj mezi vámi konal divy, zázraky a znamení, jak sami dobře víte.
(Skutky 2:21-22 [CzeB21])
Věří, že dnes Bůh chce dokazovat mezi lidmi, kdo je Ježíš. Nepotřebujeme velká shromáždění, ale možná stačí jen jít po domech a zeptat se na potřeby lidí, jestli je někdo nemocný, jsou bez práce,…. pak se za ně modlit v mocném jménu Ježíš.  (Možná i na ulici, v práci  apod.) On se ke svému jménu přizná. Věř. To je ta nejúčinnější evangelizace, jaká existuje. Pak nám dá znát další kroky..

Až půjdeš spát, nic nebude tě strašit, až usneš, tvůj sen bude příjemný.  Nebudeš se bát náhlého děsu ani zkázy, jež čeká ničemy.  Hospodin bude stát po tvém boku, on sám tvé nohy před pastí ochrání!  (Přísloví 3:24-26)
Již včera jsem psal o tom, jak jsem spal v lese pokojným spánkem a s důvěrou v Boží ochranu. Věřím, že Bohu není jedno jestli se v noci budíme ze strachu, nemůžeme pro stres usnout, vstáváme ráno unavení, protože jsme celou noc ve své mysli pracovali.
Určitě mu to není jedno. Je to náš Otec a touží, aby jeho děti měly klidný spánek. Aby jsme skutečně mohli spát spánkem spravedlivých.
V pokračování veršů se dovídáme o některých našich rozhodnutích, které nám tento spánek mohou odcizit:
„Neodpírej dobrodiní těm, kdo je potřebují, když je v tvé moci něco učinit.  Neříkej bližnímu: „Přijď jindy,“ když právě teď mu můžeš pomoci.  Nechystej proti bližnímu nic zlého, když k tobě chová důvěru.  Nežaluj nikoho pro nic za nic, když ti neprovedl žádné zlo.  Nezáviď člověku, jenž páchá násilí, nesdílej žádnou z jeho cest.“ (Přísloví 3:27-31 [CzeB21])
Jednoduchá rada. Nejen jednoduchá, ale jsou v ní obsaženy věci, které můžeme skutečně naplnit, aniž bychom potřebovali nějaké zvláštní zmocnění, zvláštní uschopnění a hluboký duchovní prožitek. Postupně se budu zamýšlet nad každou z těchto rad, ale i bez toho je jasné, že je v moci každého člověka jednat podle těchto slov.
Boží slovo platí pro všechny, jak pro jeho děti, tak i pro ty, kteří v něho nevěří. I když člověk  nevěří, nebo nevěří jen něčemu z Božího slova, nic to nezmění na tom, že to slovo je Pravdou a má moc měnit, bourat, stavět a budovat. Že se naplní podle toho, jak je napsané. Znám ze svého života lidi, kteří se sice zatím nestali křesťany, ale přijali Boží slovo – jeho moudrost a rady z jeho veršů pro svůj život. A ono změnilo jejich život k lepšímu. Věřím, že také časem způsobí jejich obrácení se k němu samotnému.
Jestli chceme spát spánkem spravedlivých, potřebujeme, aby se mnoho věcí, stalo běžnou součástí našeho života. Většinou jde o věci, které mohu udělat sám, stojí jen na mém rozhodnutí, na tom, že je začnu uplatňovat v životě tak, jak mi radí Bůh. Je z nich mnoho těch, které je schopen udělat každý člověk na zemi.
Tyto čtyři věci obsažené v dnešních verších spojuje svědomí, které nám nedá spát, pokud je porušujeme. Bůh dal svědomí každému z nás. proto nemá nikdo omluvu. Ono nás usvědčuje, ať jsme věřící nebo ne. Ono nás pak probouzí ze spánku, nedá nám spát, protože nás vrací k tomu, co jsme udělali jinak, než jsme měli, nebo neudělali, když jsme měli. I když se snažíme ho často potlačit, ono si najde dříve nebo později cestu, byť by to mělo trvat i desítky let.
Za mnohé proměny v životech můžeme děkovat tomu, že Bůh dal člověku svědomí a skrze něho může k nám promlouvat. Děkujme Bohu za tento dar, o kterém se příliš v církvi nemluví.
Hospodina, svého Rádce, velebím, i v noci mě učí mé svědomí. (Žalmy 16:7 [CzeB21])
Pohané nemají Zákon, ale když sami přirozeně dělají, co Zákon žádá, pak jsou Zákonem sami sobě. Nemají sice Zákon,  ale prokazují působení Zákona zapsaného v jejich srdcích. Dosvědčuje to i jejich svědomí: jejich vlastní myšlenky je někdy obviňují a jindy obhajují.
(Římanům 2:14-15 [CzeB21])

Chvilku si pospíš, chvilku zdřímneš, na chvilku složíš ruce a poležíš;  najednou tě jak tulák navštíví nouze, bída tě přepadne jako loupežník!  (Přísloví 24:33-34 [CzeB21])

Věřím, že nepatříš mezi ty, kteří nechtějí pracovat. Dokonce si myslím,  že jsi pracovitý(á). Přesto se ti může stát přesně to, o čem mluví verše v Přísloví. Nepřítel nejen neustále slyší, ale také nespí. Na rozdíl od nás. Často v době, kdy se nic zvláštního neděje, nejsme pod žádným tlakem a v celku se nám daří, říkáme, jak nám Bůh žehná, právě v té době můžeme být jako ti, kteří si na chvilku zdřímli, na chvilku složili ruce. A ejhle, co se nám to najednou v životě vylíhlo za problém. Nepřítel nespí a čeká na to, až přestaneme být ostražití. Pak se vloudí do našeho života, pomalu a nenápadně. Nejednou zjistíme, že jsme zamotáni do jeho pavučin, nebo odloudil někoho z rodiny, zavařil nám to ve vztazích v práci i doma, podvedl nás a proklouzl mezi prsty.
Najednou zjistíme, že nám někdo převrátil hodnoty, protože jsme byli unavení, rezignovaní, potřebovali jsme si odpočinout, „vyspat se“.  Potřebujeme být stále ve střehu. Bezelstní jako holubice a ostražití jako hadi. To jsou slova našeho Pána. Je to možné? Je  možné být stále obezřetný? Duchovně nezaspat? Ano i ne.
My na to sami nemáme. Nedocílíme toho svoji snahou, horlivostí ani mučednictvím…. . Člověk svým tělem v tom neobstojí. Aspoň většina z nás. Ti, kteří si myslí opak, padají do pastí.
Bůh se však oslavuje v našich slabostech. Tam, kde jsme ochotni přiznat svoji slabost a dát ji jemu, tam Bůh sám doplní, co je potřeba. On také nespí:
„Má pomoc od Hospodina přichází, jenž nebe i zemi učinil!  On nedá klopýtnout noze mé, můj ochránce jistě nedříme.  Jistěže nedříme ani nespí ten, který ochraňuje Izrael!  Hospodin je můj ochránce, Hospodin po mé pravici dá mi stín.  Neublíží mi slunce během dne, ani měsíc za nocí.  Hospodin mě ochrání před vším zlým, mou duši ochrání.  Hospodin ochrání mé vycházení i vcházení jak nyní, tak i navěky!“
(Žalmy 121:2-8 [CzeB21])
Potom, co jsem uvěřil, jsem stále ještě žil venku, nebo na ubytovnách. Několikrát se mi stalo, že jsem musel přespat venku v lese. Byl jsem unavený, ale strašila mne představa, že po mě lezou různí brouci, pavouci … . Nemohl jsem usnout. Pak jsem se začal modlit, dal jsem se pod Otcovu ochranu a v naprostém klidu jsem usnul. Ráno jsem neměl na sobě jediný štípanec, ani na sobě nejmenšího mravence. Zažil jsem to podobně s komáry. Bůh mne učil důvěře v jeho ochranu. Jak to bylo fyzicky, tak to bylo i v duchovní ochraně. Tak to bylo dříve, ale je to i dnes. Mohu vejít do odpočinutí a přitom se nemusím bát toho, co nepřítel mezi tím chystá. Bůh nespí a ochraňuje moji duši, boří nástrahy ďábla,. provází nás přes jeho pasti.
Mohu být v odpočinutí a přitom být stále ve střehu, protože je to Bůh sám, kdo mne střeží. Potřebuješ s ním o tom mluvit, říct mu, že se dáváš pod jeho ochranu. Zažít to v praxi. Prožít. Ne si to jen myslet. Potřebujeme o tom mluvit s naším Pánem. A také být mu poslušní.
Přeji ti odpočinutí pod jeho ochranou.

Když jsem přijeli sloužit do Prahy, dostal jsem z Ducha svatého obraz o tom, co všechno chce udělat během následujících tří let. Napsal jsem to na papír a snažil jsem se to časově krok za krokem nějak propojit, aby to dávalo smysl mně i mým nadřízeným. Pak jsem ten papír odložil. Po třech letech jsem z Prahy odcházeli. Když jsem se podíval na to, co po  nás zůstávalo, bylo to přesně to, co mi Duch svatý ukázal tři roky před tím. Mělo to však jeden háček. Vše se uskutečnilo, ale přišlo to a stalo se to úplně jinak, než jak jsem to na papíře propojoval.
Bůh nám mnohdy dává sny, ve kterých uvidíme vizi – konečný cíl. Je pak na něm, jak nás během doby vede, abychom do tohoto cíle došli.
Je pošetilé pokoušet se přinutit Ducha svatého k tomu, aby k nám začal mluvit tak, jak mi chceme, v jakém čase mi chceme a co mi chceme. Duch svatý je naprosto svobodný a nezávislý na nás a naších představách. Někdy se tak snažíme přinutit Ducha svatého k nám mluvit, že přeslechneme jeho hlas. Je to proto, že ho nutíme, aby k nám mluvil podle toho, jak jsme si to vysnili, nebo jak si myslíme, že by to správně mělo být. Pak se nám taky může stát, že když chceme za každou cenu slyšet Ducha svatého, zaměníme náš hlas a hlas našich představ za jeho.
Byl jsem rád, že jsem ten papír s vizí na tři roky založil, protože jsem nemusel kontrolovat, jestli je to přesně tak, jak jsem si to napsal. Dokonce jsem na to zapomněl. Duch svatý byl u mne svobodný v tom, co chtěl a jak to chtěl dělat. On je vlastně vždycky svobodný, ale mi se někdy sami svážeme naplánovanými postupy a kroky, které nám nedají šanci naslouchat tomu, co Duch chce dělat.
Jsou jen tři věci, které ti pomůžou slyšet Boží hlas a vidět jeho sny. Touho ho slyšet a poslechnout. Naslouchat a očekávat, že začne mluvit. Žádat o konkrétní věci. Bůh určitě naplní tuto tvoji touhu. Musíš však být připravený, že bude k tobě mluvit tak, jak on sám uzná za vhodné:
– skrze Písmo
–  Duchem svatým skrze hlas tvého ducha
–  pokojem
–  nedostatkem pokoje
–  skrze výklad jazyků (můžeš vnímat, za co se v jazycích modlíš,
nebo při modlitbách uvidět obraz toho, co se modlíš)
–   skrze sny
–   vnitřní jistotou (zjevením-svědectvím v sobě samých)
–  nadpřirozenými událostmi
Neodmítej nic z toho. Nevíš, co Bůh použije. Jen mu řekni o své touze ho slyšet, dělat to, co ti oznámí, jít tam, kam tě pošle …
Řekni mu, jak toužíš slyšet jeho hlas a toužíš po tom, aby tě ochránil od cizích hlasů. Věř, že On to uslyší a dříve nebo později začneš slyšet a vnímat jeho hlas.

Když píšete divadelní hru, muzikál, scénář k nějakému inscenaci nebo filmu, téměř vždy musíte vytvořit nějakou malou roli. Nebo několik takových rolí. Jsou to role, bez kterých se nedá upřesnit děj, místo, kde se hra odehrává nebo doba v níž se odehrává a pod. Nebo se tam ta postava prostě jen hodí, protože celý děj oživí. Jsou to vedlejší, nebo taká malé role. Někdo z herců řekl, že nejsou malé a velké role, ale jen malí a velcí herci. Je to pravda. I když je role malá – krátký výstup, často se bez ní v divadelním představení neobejdete. Mám před očima herce, který hrál ve filmech většinou komorníky. Mnoho toho nenamluvil, sem tam nějakou větu, ale bez něho by to nebylo ono. Byl přitom velkým hercem Národního divadla. Byl skvělý a skromný herec, který byl ochoten zahrát i „malou“ roli a dělal to skvěle a nedělal ze sebe někoho důležitého, kdo má dostat vždy jen hlavní roli (takových důležitých herců se vždy najde dost)
Tak nejsou velké nebo malé sny/vize, ale jen sny od Boha nebo moje sny a přání.  Přesto existují Boží sny, na které člověk čeká celý život, nebo mnoho let, než se naplní a pak ty, které nás k tomuto snu provází. Ježíš se narodil, aby mohl zemřít za naše hříchy, vstát z mrtvých, abychom i my mohli vejít do věčného života v jeho království. Než však šel umřít na kříž a tak naplnit vizi určenou pro něj, musel projít mnoha věcmi. Naplnit vizi o učednících, kteří byli sním, musel vejít do mnoha skutků, které Otec připravil a ukázal mu je při modlitbách, aby bylo zjeveno, že on, Ježíš, je nejen člověkem, ale také Bohem. Musel projít křtem, slávou i pronásledováním.
Pro nás, věřící, je tou „velkou“ Boží vizí obraz věčného života s Kristem v jeho království. (Ona nám dává směr i naději.) Než se však tento obraz na nás naplní musíme vejít i do jiných Boží snů, velmi důležitých, které nás vychovávají pro konečný obraz.

Někdy jsme v očekávání, že to, co nám Bůh ukáže ve snu nebo vidění se ihned uskuteční. Většinou je to naopak. Musíme projít obdobím čekání, než se to začne uskutečňovat. Doba čekání je čas našeho dozrávání pro naplnění snu, který nám Bůh vložil do srdce. Musíme mezitím projít mnoha zkušenostmi, které nás vyučí,  díky kterým dorůstáme do velikosti toho snu. Někdy musí dorůst naše víra v Boží slovo, jindy rozhodování se podle Ducha svatého, mnohdy zkušenosti, které nás zbaví naivního křesťanství … .  je to čas našeho růstu, jehož odměnou je naplnění Božího snu v našem životě. To, jak jsem ochotný se nechat proměňovat, často ovlivňuje délku čekání. Jsou však situace, kdy musíme čekat na naplnění mnoha dalších okolností.
Bývá také důležité, jak a s kým se o snech, které mi Bůh vložil do srdce, mluvím. Některé sny potřebuji sdílet, abych povzbudil ostatní kolem mne, jindy je lepší mlčet a jen čekat. Někdo napsal, že s Božími sny mám chodit ne za sourozenci, ale za rodiči(myšleno duchovními). Někteří sourozenci mohou začít žárli, ale rodiče si to uloží a přemýšlí o tom (Josef a jeho bratři).

Bůh mne čas od času posílá s nějaký slovem nebo obrazem za lidmi, abych jim to slovo sdělil, nebo ten obraz představil. Pak člověku musím mnohdy říct, že Bůh mu to oznamuje proto, aby až se to stane věděl, že je to od něho. Proč by to měli lidé vědět?
Těch důvodů je několik. Tady jsou dva z nich. Aby lidé věděli, až se ty věci budou naplňovat, že Bůh je s nimi a nemuseli mít strach, ale radost a neději. Ten hlavní je však, aby si člověk nemyslel, že se ty věci staly jeho zásluhou, ale aby museli uznat, ano Bůh jednal a naplnil, co řekl, ne já.  Aby přiznali slávu bohu, ne sobě.
VII. Bůh dává sny(vize) proto, aby nás uchránil od pýchy a povyšování se. Chrání nás od myšlenek naší důležitosti a povýšenosti nad ostatními.
“ Ve snu, v nočním vidění, když hluboký spánek padne na lidi, v dřímotách na posteli.  Tehdy to lidem dá na vědomí a zapečetí je v tom, o čem byli poučeni, aby odvrátil člověka od jeho špatného díla a vzdálil pýchu od muže.“
(Job 33:15-17 [CzeCSP])