Jak upřimní křesťané o požehnání přišli

Skupina upřimných věřících hledala Boží vůli. Byli upřimní před Pánem a přiznali, že ji neznají. Tak volali o poznání. Bůh jim několikrát odpověděl skrze slovo, lidi, situace apod. Oni však ze strachu, aby neminuli Boží cestu nevykročili podle toho, co jim Bůh ukazoval a stále se modlili o poznání Boží vůle. Možná se modlí do dnešního dne. Ovšem již dávno nejsou tam, kde měli být a tak přišli o požehnání z místa, kde pro ně bylo připravené a také o požehnání plynoucí z poslušnosti.

Upřimnost bez poslušnosti, poznání bez rozhodnosti vyjít, požehnání nepřináší.

„Ať však žádá ve víře a nic nepochybuje. Neboť kdo pochybuje, podobá se mořské vlně, hnané a zmítané větrem.“ Jakub 1:6 CSP

ZVITĚZIT, O TO TU JDE / II

3. Okolnosti, které  vznikají dlouhodobou souhrou mnoha situací a stavů.

Když se modlíme za některé lidi, situace nebo věci, myslíme, že Bůh luskne prsty a je to. Některé věci Bůh činí ihned nebo se nám to tak zdá. Musíme si uvědomit, že u Boha nejsou náhody. Nenarodil jsem se náhodou. Bůh o mne věděl ještě před mým narozením, tak jako věděl o Jeremiášovi. „Dříve, nežli jsem tě utvořil v nitru, znal jsem tě a dříve, nežli jsi vyšel z lůna matky, posvětil jsem tě a dal jsem tě za proroka národům.“ Jeremiáš 1:5 . Bůh má spočítané i naše vlasy na hlavě. „I všechny vlasy na vaší hlavě jsou spočteny.“ Matouš 10:30 CSP Uváděl jsem příběh o slepci slepém od narozeném. Ježíš na něm vysvětluje, že se tak narodil ne pro hřích rodičů, ale aby na něm byla zjevena sláva Boží. A skrze Ježíše také byla. Když si ten jeho život rozebereme, zjistíme, že Bůh vše pečlivě připravoval mnohá desetiletí předem. Slepý byl dospělým mužem. Musel tedy být slepý několik desítek let. Než se narodil museli se jeho rodiče sejít, vzít se a počít ho. Aby se to stalo, muselo se stát mnoho věcí. Museli se do sebe zamilovat, nebo jejich rodiče domluvit sňatek… Podobně v životě jejich rodičů a prarodičů musely nastat situace, které vedly k jejich sňatku…. a tak dál do zadu. Vraťme se však k slepému. Narodil se slepý. Nenarodil se tak, protože někdo zhřešil. Tady bych se na chvíli zastavil. Velmi často soudíme situace druhých podobně. Je nemocný, postižený – to je prokletí, to je pro hřích jeho nebo rodičů, prarodičů …. Soudit se dá jednoduše.  Je hříšný. Místo abychom viděli možnost zjevení Boží slávy, vidíme  knížectví satana. Samozřejmě, že někdy za věcmi je hřích nebo prokletí, ale je tu také Boží sláva a Boží milost. Co chceme vidět? Na co jsme více zaměření? Co hledáme v lidských situacích? I když je za situacemi hřích člověka, Ježíš přišel, zjevil prvně Boží slávu a pak teprve říkal: „Běž a už více nehřeš“.  Narození slepého dítěte je problém i dnes, natož v době Ježíše. Tenkrát to ještě více zdůvodňovali hříšností rodičů a proletím. Vychovávat a starat s o slepého bylo náročné.  Mohli bychom říci, že to od Boha nebylo spravdlivé, že pro zjevení jeho slávy musel ten slepý i rodiče mnoho vyrpět. To je náš pohled. Boží je jiný. On určitě také skrze slepotu chlapce jednal s jejich charkterem, s lidmi kolem a se samotným chlapce. Věřím, že mnoho lidí bylo ovlivněno a v mnoha životech Bůh skrze tuto slepotu jednal, až přišlo na zjevení Boží slávy. Vyvrcholení situace. To nebylo jen lusknutí prsty, ale dlouný Boží příběh přes několik generací připravovaný.

Když jedeme autem a auto se rozhodne, že dál  nepojede, je jedno jestli se to stane na pusté silnici nebo v rušném městě. Voláme k Bohu o pomoc. Vzápětí nám někdo pomůže. Říkáme: “ Bože to bylo rychlé, díky“. To, že nám někdo zastaví, aby nám pomohl není náhoda. Není to jen rychlá  Boží záchranná akce. Bůh je všude přítomný a vševědoucí. Věděl, co se nám stane a také připrvavil pro tuto chvíli, dávno předtím než se stala, řešení. Ten kdo se u nás zastavil, aby nám pomohl, byl veden Božím duchem. Někdy to lidé ví, ale většinou ne. Bůh připravil jeho cestu i jeho srdce. Skrze takového člověka nám pomůže, ale také jedná  i s jeho situací. Možná je čas, aby se setkal s věřícím a slyšel evageliu, možná je čas na nová přátelství, možná potřebuje modlitbu, možná jen povzbuzení, že pomohl sestře, bratru, když poslechl Boží vedení a jel dnes jinou cetou než obvylke. Takových příběhů a tisíce jiných příběhů jsou na světě milióny. Jsou miliardy lidí, jejchž životní situace ovlivňují milióny a miliardy dalších lidí. Nad tím vším je však Bůh, který v tom všem ví i o tobě a tvé situaci, dokonce v těch miliardách modliteb ví o každém tvém – mém vlasu, který nám spadne z hlavy.  Mnohá řešení našich situací existují díky tisícům jiných situcí, které museli vzniknout a nám připadají jako by Bůh řekl slovo a stalo se. Ano řekl slovo, ale často mnohem dříve, než jsme začali volat o pomoc.  Přesto vše přesně zapadlo do mozaiky tvého života a mozaiky světa. Tomu se říká život.

(Pokračování příště)

 

 

VÍTĚZSTVÍ, O TO TU JDE / II

(Pokračování)

D. Velmi důležité je se rozhodovat. Teď myslím skutečně jen rozhodnutí. Tam je také často mířený útok z venčí. Lidé, kteří nedokáží  přijímat rozhodnutí, zůstávají stát na místě. Je to logické. V průběhu života musíme dělat mnoho a mnoho zásadních rozhodnutí, které nás na životních křižovatkách vedou dál. Pokud jsme napadáni strachem z toho, že se špatně rozhodneme,  nebo jen prostě NEVÍME, velmi často mineme Boží vůli. Nerozhodnost vede k chřadnutí našeho ducha i duše. Postrádáme pak cíl, vizi.  Kde schází jasný směr, lid upadá, … Přísloví 11:14 B21 Pokud zůstáváme stále na jednom místě ze strachu z důsledku rozhodnutí, ztrácíme směr a začneme ztrácet také oheň. Dřive nebo později se staneme vlažnými. Když nic neděláme, ani Bůh se nemůže v našich životech oslavit. Když nic neděláme, k čemu je naše víra….  je zde nebezpečí, že se staneme křesťanskými lenochy – „Lenoch říká: Na ulici je lev, budu zabit uprostřed náměstí.“ Přísloví 22:13 CSP  Útoky, které mají za úkol zastavit náš proces rozhodování se, přicházejí často přes media a také přes systém „jedna paní povídala“. Je to cílené zasévaní pochybností, o kterém nemusí ani vědět ti, kteří ho rozsévají. Jen se rozhodnu pro ano, zaslechnu nějakou negativní zprávu nebo názor a já opět nevím. Své ano beru zpět. A tak stále dokola. Svědčí to o tom, že nejen neznám Boží vůli pro mme, ale především prokazuji nedůvěru v Ježíše v jeho schopnosti vést moje kroky. Dokazuje to, že věřím více tomu, co slyším od „nepřátel“ jejich zastrašování, než že se s důvěrou opírám o Krista.

Jak s tím nakládat, jak zvítězit.

Jedete vlakem. Víte, že máte vystoupit ve stanici. Když vlak zastaví jdete ke dveřím,  uslyšíte někoho mluvit, že na té zastávce zrušili připoj k MHD, že je lepší jet o zastávku dál. Najednou začnete pochybovat o tom, jestli máte vystoupit nebo jet dál. Než se rozhodnete, vlak se opět rozjede a zastávka, kde jste měli vystoupit se vám ztrácí z dohledu. Na další zastávce opět něco uslyšíte a opět se vám nepodaří vystoupit. Po několika přejetých zastávkách začnete být obiňovaní zlým, že nejste tam, kde jste měli být. Je to tak silné, že to chcete napravit, otevřete dveře, vyskočíte z vlaku abyste se vrátili. Pokud pád ve zdraví přežijete, zjistíte že teď ani nevíte, kde jste a kudy máte jít. Jiní vydrží obviňování a počkají na další zastávku a nasednou na vlak zpět. Ovšem když se blíží k zastávce, kde měli původně vystoupit, přichází pochybnosti o tom, jestli to má vůbec ještě cenu, jestli není lepší se vrátit tam, odkud jsem původně vyjel, když už se vracím tímto směrem. Zastávka se blíží a já stojím u dveří a nemohu se rozhodnout. Vlak zastaví, dveře se otevřou a po minutě se opět rozjíždí. A já…. ? Přichází další zastávka. Teď začnu přemýšlet, jestli je správné se vracet. Nebylo skutečne lepší vystoupit tam, kde jsem měl. Možná vyskočím z jedoucího vlaku, možná počkám na další zastávce na spoj opačný směrem. Nastoupím a jedu. Ale vystoupím tam nakonec?…..

Možná se usmíváš, ale takto jedná mnoho věřících a lidí vůbec. Je mi jich líto. Potřebujeme si uvědomit několik věcí:

a) Bůh vede mé kroky. Když nevím, které z mnoha dveří, cest je ta správná cesta, správné dveře, mohu prosit o jeho vedení v rozhodování. Říct mu, že nevím jak dál, on však ano a tak se spoléhám na jeho vedení. Pak ale musím vyjít. Protože jak prokážu, že svá slova myslím vážně, než tím, že vyjdu, že otevřu některé dveře. Spoléhám se ve víře, že když jsem o to prosil, On to učiní a má ruka šáhne po té pravé klice, má noha vkročí na tu správnou cestu. „A to je ta naprostá důvěra, kterou máme k němu, že když bychom o něco žádali podle jeho vůle, slyší nás. A vímeli, že nás slyší, kdykoli o něco žádáme, víme, že máme to, co jsme od něho žádali. 1 Jan 5:14‭-‬15 CSP  A není jeho,vůle, abychom šli po jeho cestách? Přece je. Tak se neboj rozhodnout.

b) Většinou ti budou stačit na rozhodnutí tři dny. Během nich budeš vědět, co je Boži vůle. Pokud to člověk protahuje, pak pro svou nerozhodnost nebo proto, že se mu do toho nechce. Nechce do nových věcí… Když jsme k sobě upřimní, nakonec zjistíme, že jsme Boží vůli znali již od začátku.

c) Zaměřme se na Ducha svatého a ne na media a babské povídačky. Znovu se vracím k tomu, že vše stojí a padá s důvěrou – vírou v Krista. Věděl jsem kam jedu a kde mám vystoupit. Všechno však začalo padat na tom, že jsem naslouchal a uvěřil člověku.

d) Většinou máme Bohem daný čas k učinění rozhodnutí. Pokud tento čas promeškáme a učiníme rozhodnutí pozdě, stejně mineme cíl. Nevstoupíme do stejné řeky. Prostě to již odteklo. Několikrát se mim stalo, že jsem příliš dlouho váhal. Nakonec jsem se sice rozhodl, ale nedopadlo to dobře. Byl jsem jako ten, který za jízdy vyskočil z vlaku, protože zmeškal vystoupit na zastávce. Tenkrát mi Pán řekl, abych se nevracel. Potřebuji jít dál. Prostě to,  co jsem měl udělat je pryč a nedá se to vrátit. „Postav se a jdi dál a vem to jako ponaucení.“ Změň myšlení v rozhodování se. (pokání je vlastně změna myšlení)

e) Utíkej od „babského povídáni“, nerozhoduj se podle toho, co slyšíš v médiích. Oni mají za úkol manipulovat lidi. Ty jsi svobodný, protože nasloucháš hlasu Ducha svatého a Písma. Pokud  se chceš správně rozhodnout pros o rozhodnutí, ale také řekni poslouchám. Posloucháme různě. Někdo ušima (to jsou výjímky) věšina svým duchem a někteři myslí. Nebo obojím. Hlavně se neboj vyjít.

(Pokračování zítra)

 

 

VÍTĚZSTVÍ, O TO TU JDE / II

(Pokračování)

Mezi vydírání dávám také podstrkování myšlenek na smrt. Pokud budeš dále tak sloužit naplno, pokud neodejdeš ze služby, pokud nepřestaneš…. , určitě zemřeš, přivodíš si smrt.  Nebo podstrkování těchto myšlenek při nějakých zdravotních potížích nebo příznacích.  Nemusí jít o přímé napadení naší osoby, ale může dojít k umírání lidí kolem mne, stejného věku nebo mladších. Hned takových okolnostní ten zlý chce využít a začne hlodat do naší mysli, aby nahnal strach ze smrti. Vyděrač vždy využívá strachu. Obrana může být odlišná. Stojí však vždy na tom, čemu věřím. Někdo věří, že Bůh dává život. Ano, pak jsem v Boží vůli a nemusím mít strach. Jiný věří, že Bůh rozhoduje o životě  a smrti. Pak potřebujeme ujištění o tom, že není ještě ten čas. Další je ve víře, že v Kristu nemohu onemocnět k smrti a je ještě několik dalších postojů víry. Nechci nikomu brát tuto víru, pokud je postavena na víře v Krista, na víře v živého Krista a jeho slovu a ne na víře v principy. Jde zde o mnoho a mnoho různých drobných odchylek v tom, jak věřime.  Procházel jsem několikrát situacemi, kdy jsem byl takto zastrašovaný a mocnosti zla se mne snažily vydírat. Bylo to velmi silné a prožíval jsem až fyzicky blízkost smrti. To, co mne dávalo  nakonec svobodu a poráželo tyto mocnosti a svázalo jejich moc nademnou byl postoj víry, který jsem získal od Pána. Ten je podobný postoji třech Božích služebníků z knihy Daniel. „Jste teď připraveni, jakmile uslyšíte roh, píšťalu, citeru, harfu, cimbál, buben a všechnu tu hudbu, padnout a klanět se té soše, kterou jsem vyrobil? Jestli se nepokloníte, budete ihned hozeni do rozpálené ohnivé pece! A který bůh by vás mohl zachránit z mé moci?“ „Na to ti, Nabukadnezare, nepotřebujeme sami odpovídat,“ řekli králi Šadrach, Mešach a Abednego. „Jestli nás Bůh, kterého ctíme, bude chtít zachránit, zachrání nás z rozpálené ohnivé pece i ze tvé moci, králi. A i kdyby ne, vezmi na vědomí, králi, že tvé bohy ctít nebudeme a zlaté soše, kterou jsi vztyčil, se nepokloníme.“ Daniel 3:15‭-‬18 B21 Měl jsem a mám podobný postoj víry. Věřím, že je to na Bohu. Pokud  bude chtít, pak tu zůstanu dokud neučiním vše to, co pro mne připravil, abych to udělal. Pokud se však rozhodne mne povolat k sobě, haleluja. On dělá dobré věci. Vždyť, kde se budu mít lépe než u něj. „Neprodávají se snad dva vrabci za haléř? Přitom ani jeden z nich nepadne na zem bez vědomí vašeho Otce. Proto se nebojte. Jste dražší než mnoho vrabců.“ Matouš 10:29‭, ‬31 Poznal jsem, že toto vydírání stojí na našem strachu ze smrti. A to je opět nevíra v Krista. Buď máme strach z fyzického umírání  nebo strach pochází z toho, že nemáme jistotu ve vzkřísení, v to že jsme spaseni. V obou připadech potřebujeme vejít do úzského vztahu s Duchem svatým a prožít toto ujištění, prožít toto spasení. Pak odchází i strach.

Tuto část  bych zakončil slovy Pavla: „Už se nemohu dočkat! Mám totiž naději, že v ničem nebudu zahanben, ale že nyní, tak jako vždy, bude na mém těle veřejně oslaven Kristus, ať už skrze život anebo smrt. Žít – to je pro mě Kristus, a umřít – to je zisk! Zůstanu-li naživu v tomto těle, znamená to pro mě plodnou práci. Proto nevím, čemu dát přednost, neboť mě přitahuje obojí. Mám touhu odejít a být s Kristem, což je zdaleka nejlepší; zůstat v tomto těle je ale potřebnější kvůli vám. Proto vím jistě, že tu ještě pobudu. Kvůli vašemu prospěchu a radosti ve víře tu s vámi všemi zůstanu, aby vaše chlouba v Kristu Ježíši díky mně ještě vzrostla, až se k vám vrátím. Filipským 1:20‭-‬26 B21

(Pokračování příště)

 

VÍTĚZSTVÍ, O TO TU JDE / II

C. Vydírání

Jsou nejrůznější útoky duchovních mocností zla. Některé nás mohou dovést až k smrtelné úzkosti. Jsou to různé situace, obviňování, nemoce… Je tu ještě jedna oblast. Možná je tou nejzákeřnější. Je to duchovní vydírání. Většinou se vztahuje na nejbližší rodinné příslušníky. Děti nebo rodiče. Co myslím vydíráním. Jsou to situace a stavy, při kterých se nám snaží vložit myšlenku, že pokud budeme dál sloužit, přijdeme o děti (vnoučata), které utečou nebo odejdou od Pána. Můžeme slyšet od blízkých narážky typu, nemáte rádi své děti, protože pro toho vašeho Boha je berete od kamarádů, rodiny (pokud se rozhodujeme jít někam na misiji) nebo je opouštíte. Pak vás ten váš  Bůh  nemiluje, když toto dělá dětem. Dokonce to může jít tak daleko, že postaví děti do vzpoury proti rodičům. S rodiči je to podobné. Nemůžeme sloužit, protože rodiče by nás od sebe odehnali nebo naopak jsme pod tlakem, kdy jsme manipulováni způsobem: „ty od nás odcházíš, to máme za to všechno, co jsme pro tebe udělali…“. Dokonce tak mohou jednat lidé v církvi a někdy celé společenství. Potřebujeme přesně znát Boží vůli pro nás. To je naše kotva při takových manipulacích. Potřebujeme mít pevné ujištění od Pána pro naše povolání, abychom mohlli obstát při takovém vydírání. Je to vždy o tom, že víme, víme a víme, jak, kde,  kdy a ským máme sloužit. To je tou největší obranou. Samožřejmě jsou situace, které si vyžadují naši přítomnost. Kdy se potřebujeme rozhodnout opustit službu a začít službu u „svých“. Onemocnění a stáří rodičů, kdy se o ně potřebujeme postarat. Ale i tady potřebujeme vědět od Pána, kde být. Možná právě je to situace a příležitost pro jiné členy rodiny a přibuzné, aby se mohli zapojit nebo napravit ještě věci z minulosti, dát vzájemně vztahy dopořádku apod. Tím, že opět převezme  roli „zachránce“ můžeme jiným v tom bránit. Nemůžeme dělat věci jen proto, že je jiní od nás očekávají. Musíme dělat věci proto, že je od nás očekává Bůh. Tedy ty „jeho věci“. Při takových situacích potřebujeme mít o to větší ujištění o tom, co Duch svatý po nás chce. Protože, když dáme prostor pro jiné (zvláště, kterým se pro špatné vztahy moc nechce), musíme počítat s tím, že se můžeme stát v jejich očích černými ovcemi, budeme pomlouváni….

Pokud se necháme vydírat kvůli dětem nebo jiným rodiným příslušníkům, blízkým přátelům, stejně o  ně přijdeme. Je to podobný princip, jako při fyzických únosech dětí nebo při fyzickém vydírání pro nějakou slabost v našich životech. Pokud únosci podlehneme, nic mu nebude bránit, aby to opakoval a stejně nikoho dobrovolně nepropustí. Většinou unesený je zabit. Je to podobné při duchovním vydírání. Ustoupíme, protože máme strach, že dětem zkazíme dětství, přijdou o kamarády, že ublížime rodičům apod., pak budeme vždy ustupovat a nátlak se bude stupňovat, protože únosce nás dostal v našem slabém místě.  A stejně uvidíme jak děti, rodiče místo aby šli k Bohu jdou do pekla. Prostě nejsme v Boží vůli a tím i lidé v naší rodině.

… „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i tvůj dům!“ Skutky 16:31

Potřebujeme si uvědomit, že Bůh ví o naší rodině, když nás povolává do služby. Ví, co je nejlepší pro nás, pro naše děti i  rodiče. Pokud jdeme v poslušnosti jeho cestou, jsme uprostřed jeho vůle, On jedná i s naším okolím včetně rodiny. Někdy někdo v rodině onemocní, jindy má někdo z dětí problémy ve vztazích nebo finanční problémy a najednou jsme to my, kdo to chceme řešit. Necháme se svést k tomu, jako by to stálo na nás, zda problémy pominou nebo ne. Bůh to ví a věděl to předem. Důvěřujme mu, že bude jednat i v naší rodině a s blízkými, i když jsme stovky, tisíce  kilometrů daleko. I zde je vše postavené na víře v Krista. Nejsme Bohem,  ale jeho služebníky.

(Pokračování příště)

 

VÍTĚZSTVÍ, O TO TU JDE / II

(Pokračování)

B. Vítězství skrze víru

Tady bych rád uvedl dva příklady z Písma. V obou se jedná o dlouhodobou nepříznivou situaci lidí – nemoc nebo postižení. Ježíš zde hovoři i o jejich víře. Nemluví o jejich hříchu. Aby více nehřešili. Z toho usuzuji, že jejich situace nebyla zaviněna z jejich strany. Prostě duchovni zlo z venčí začalo působit v jejich životech.

Jde o příběh ženy s krvotokem (Marek 5:21-34) a slepého v Jerichu (Marek 10:46-52). Oběma Ježíš na konci po jejich uzdravení říká : „Tvoje víra tě uzdravila“ Zde jasně vyplývá naše aktivita. Očekává se naše víra. Potřebujeme si šak uvědomit, že uzdravení není z nás, ale z Krista a my jen tuto Kristovu moc k uzdravení uvolnili naší vírou. Jasně je to vidět na ženě s krvotokem. Ježíš ji neviděl, tlačilo se na něj mnoho lidí, nemocných lidí, ale jen jedna osoba s vírou, která vypůsobila, že z Ježíše vyšla moc k uzdravení. Slepý, když se dověděl, že jde kolem Ježíš, začal na něj křičet, aby se nad ním smiloval. Proč smiloval? On věřil, že Ježíš je Spasitel. Oslovoval ho Synem Davidovým. Věřil, že On ho může zahránit a uzdravit. Nenechal se odbýt, dokud si ho Ježíš nevšiml. Žena naopak neměla tolik odvahy. Jednak by se neměla ukazovat na veřejnosti a jednak zažila díky nemoci mnohá trápení. Je jedno jak na tom jsme, důležité je, zda uděláme krok víry. U ženy to byl tajný dotek, u slepého křik. Oba byli trápeni duchovními mocnostmi zla. Věřili však, že moc Ježíse je větší. Věřili, že Ježíš má veškerou moc. Tato víra  aktivovala tuto moc a byli uzdraveni, mocnosti zla byly poražené a musely odejít z jejich životů. Je tady jeden velký rozdíl mezi nimi a slepým od narození. Oni věděli, kdo Ježíš je a věřili v jeho moc. Tak i my víme kdo je Ježíš, známe ho. Věříme také v jeho moc tak jako tito dva?

Věřím, že Bůh má vše pod kontrolou. Zvláště, když se jedná o jeho děti. Proto věřím, že má pod kontrolou každou  situaci, do které se dostáváme. Mohu mu důvěřovat, že v každé takové situaci je se mnou, i když to v té chvíli necítím. Vždyť : Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!“ Římanům 8:38‭-‬39 B21 Nic nás nemůže oddělit. Tato láska nás má dovést do podoby Kristovy. „Pohleďte, jakou láskou nás Otec zahrnul: smíme se nazývat Božími dětmi – a také jimi jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, teď jsme Boží děti, ale ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se ukáže, budeme podobní jemu, neboť ho uvidíme tak, jak je. Každý, kdo k němu upíná tuto naději, usiluje být čistý, jako je čistý on.“ 1 Jan 3:1‭-‬3 B21

Nevím, odkud přišlo rčení „nejlepší na konec“. Možná z Písma z příběhu proměnění vody na víno?  Nevím. Vím ale, že Bůh chce z nás dostat to nejlepší. To  se z nás nedostane, když budeme žít jen v pohodě, bez tlaků a těžkých situací. Tlaky a zkoušky trénují naši víru, ukazují nám, jak jsme na tom ve skutečnosti, nutí nás volat: „Otče, dopomož mé nevíře!“ Prosit o více víry, dovolovat Duchu svatému, aby v nás mohlo růst jeho ovoce. A také, abychom viděli vítězství nad zlým, která přichází slrze naši víru v Krista. Abychom se naučili uvolňovat vírou v něho, Ježíše, v jeho jméno,  jeho moc do situací a viděli jak se poráží nepřitel.

Naše víra se projevuje také tím, co vyznáváme nad situací. Zda Boží moc ke změně, uzdravení ve jménu Ježíš nebo jen si stále stěžujeme a hovořime o tom, jak jsme nemocní, jak je to špatné… To první je projev víry, to druhé přijetí prohry.

„Mějte z toho jen radost, bratři moji, kdykoli upadáte do různých zkoušek. Nechte však vytrvalost dozrát, abyste byli dokonalí a úplní a nic vám nescházelo.“ Jakub 1:2‭, ‬4 B21

Dostat to nejlepší znamená přitlačit lis. Až na samé dno. Tak jako v příběhu syrofenické ženy, která bojovala správný boj o svobodu své dcery. (Matouš 15:21-28) Nejdříve prosila Ježíše a ten ji ani neodpověděl. To ji neodradilo a stále šla za nimi a křičela. Křičela tak, že i učedníci se postavili proti ní a žádali Ježíše, aby ji řekl, že má odejít. Neodešla, i když ji Ježíš říkal, že tu není pro ni. Přesto se nedala odradit. Její víra se spojila s vytrvalostí. Ježíš přitvrdil. Řekl ji, že nemůže dát jídlo psům, které je určené dětem. Nakonec se před Ježíšem ponížila a nevadilo ji ani to, že ji obrazně nazval psem. S pokorou (klaněla se), mu řekla, že i štěňata jí dropty spadlé ze stolu. Nenechala se odbýt a to ji přineslo osvobození její dcery. Její víra a vytrvalost, byť uctivá slavily úspěch a uvolnily Kristovu moc do života její dcery a pro ni pak obrovskou zkušenost. Ježíš určitě věděl, jaká víra je v této ženě, ale bez jeho přehlížení a tvrdého přístupu by tato víra  nevyšla na venek. Nestala by se skutkem. Pak by byla k ničemu. Tlak lisu pomohl ženě dostat z ní to nejlepší, co v ní  bylo ve vztahu ke Kristu. K víře v něho.

I naše situce, byť jsou plánované a uskutečňované duchovním zlem, nás mají posunout a posílit. Dostat z nás to nejlepší, co v nás vůči Kristu je. Bůh to má pod kontrolou. Tak jako se situací Josefa. Josef nakonec říká bratrům, kteří ho zradili a chtěli zabít: „Zamýšleli jste proti mně zlé věci; Bůh to však zamýšlel k dobrému, aby se stalo, co dnes vidíte – aby byl zachráněn život mnoha lidí.“ Genesis 50:20 B21

Podobně je to i snámi. Nebojme se. Jsme pod Boží ochranou. I když náš charakter není dokonalý, jsme stále pod Božím „dozorem“ a přestože duchovní mocnosti proti nám útočí a zamýšlejí zlo, Bůh zamýšlí dobro. Někdy nám bratři a sestry v takových situacích odmítnou pomoc nebo nás zrazují od  naší neodbytnosti. Nemůžeme se na ně zlobit, protože oni jinak nemůžou, Bůh jim to  nedovolí, protože jinak by se nemohl oslavit on. A my bychom se nespoléhali na něj, ale na lidi.

Když jsme Božími dětmi, čí vůle se stane? Toho zlého nebo Boží? Potřebujeme se jen spoléhat na Boha, ve víře se opírat o Krista. Prosit o to, co nám chybí (víra, odhodlání, smělost…) a on nás vybaví. Bez zkoušek však tyto vlastnosti a dary neaktivujeme ve svém životě.

(Pokračování zítra)

 

VÍTĚZSTVÍ, O TO TU JDE / II


(Pokračování)

I u napadení nemocí si musíme nejdřive uvědomit, o co tu jde. Je to opět boj o naši víru. Zda vytrváme ve víře v Krista nebo to vzdáme. Nejde jen o nemoce, ale další krizové situace, které nás potkávají, a za kterými stojí duchovní mocnosti zla. Nemoce uvádím jako nejlepší vzor, protože se nás nejvíce dotýkají.

Každé naše vítězstvi na tomto poli nás posunuje blíže Bohu, rozšiřuje naše poznání Božího královstvi a ještě více zapaluje naši lásku ke Kristu.  Je to boj na život a na smrt. Tak jako všechno, co prožíváme od doby našeho obrácení. Duchovni mocnosti zla dělají vše pro ztrátu naší víry, chtějí v nás vybudovat pevnost beznaděje, udělají vše pro rozbujení kořene hořkosti v našem nitru a tím i pro ztrátu Boží přítomnosti v našich životech. Bez víry se nemůžeme líbit Bohu. (Židům 11:6 CSP)

Ukažme si na několika případech přístup k nemoci (nejde jen o nemoc) a postoj Ježíše.

A. Nemoc ke slávě Boží.

„Cestou uviděl člověka slepého od narození. Jeho učedníci se ho zeptali: “Rabbi, kdo zhřešil, že se narodil slepý? On sám , nebo jeho rodiče?” Ježíš odpověděl: “Nezhřešil ani on ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Jan 9:1‭-‬3 CSP  V překladu B21 Ježíš říká:Ježíš odpověděl: „Nejde o to, zda zhřešil on, nebo jeho rodiče, ale aby na něm byly zjeveny Boží skutky.“ Jan 9:3 B21 Když vezmu oba překlady a spojím je, vyjde mi z toho toto: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče, ale i kdyby, nejde tu o to, kdo zhřešil, ale o zjevení Boží slávy.“

Tady si potřebujeme všimnout, že slepý  o nic neprosí, ale všiml si ho sám Ježíš. Ale také toho, že slepý ho poslechl a přestože nevěděl, kdo k němu mluví, přestože Ježíš udělal něco divného, ale přitom nemluvil o uzdravení jeho očí, šel si umýt oči. V jeho mysli i srdci začala růst víra, když se ho Ježíš dotknul, když k němu promluvil. Víra se projevila tím, že poslechl.

Jsou situace, za které nemůžeme, ale ve kterých mnohem více slyšíme Krista, který k nám promlouvá, který se nás dotýká. Cítíme i přes nepříznivou situaci mnohem intenzivněji jeho doteky a následně roste naše víra. Nakonec vidíme Boží slávu. Čím těžší situace, tím více Boží slávy. Je v našich životech oslaveno jméno Ježíš. Je to svědectví i pro druhé. Mocnost, která zde nemoc působila musela odejít. Přišlo vítězství.

Bůh nechá v jistých situacích působit po určitou dobu na naše životy, duchovní mocnost zla, ale jen proto, aby následně zjevil svou slávu a moc na našich životech. Mocnost, která se raduje z toho, že nás dostala, je poražena, musí odejít a nám přisluší odměna. Odměna mnohem bližšího vztahu s Pánem, intezivnější vnímání Ducha svatého a větší víra a vděčnost ke Kristu. Navrácení toho, co nám bylo vzato i s úroky.

Vypadá to jako bychom pro to nic  neudělali. Ano. I tak bychom se měli ptát Ducha svatého, zda nemoc nepřišla pro nějaký hřích v našem životě. Pokud ne, pak se ptát jak se chce skrze tuto nemoc Bůh oslavit a co mám dělat. Nejde jen o nemoci, ale o situace v nejrůznějších oblastech života. Máme i v těchto situacích děkovat Bohu, radovat se z jeho přitomnosti a být poslušní, když po nás bude něco chtít udělat. Ve víře očekávat jeho zásah.

„Radujte se v Pánu vždycky; znovu říkám: Radujte se! Všichni lidé ať znají vaši vlídnost. Pán je blízko. O nic nemějte starost, ale za všechno se modlete. O své potřeby proste s vděčností Boha, a Boží pokoj přesahující všechno chápání bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ Filipským 4:4‭-‬7 B21

(Pokračování zítra)

 

 

VÍTĚZSTVÍ, O TO TU JDE / II

(Pokračování)

Miluji tě, Hospodine, sílo má! Hospodin je má skála, tvrz, má záchrana! Můj Bůh je má skála, v něm úkryt nalézám, můj štít, roh vítězství, můj hrad. Vzýval jsem Hospodina – je hoden chvály – od mých nepřátel mě zachránil! provazy hrobu mě ovinuly, osidla smrti mě dostihla. Vzýval jsem Hospodina ve své úzkosti, ke svému Bohu křičel jsem – on ve svém chrámu slyšel mé volání, až k jeho uším dolehl můj křik. …. Sehnul se z výšin, uchopil mě, z mohutných vod mě vyprostil, vyrval mě mocnému nepříteli, odpůrcům silnějším, než jsem byl. Přepadli mě v den mé bídy, Hospodin mě však podpíral, vyvedl mě na svobodu, uhájil mě, vždyť má mě rád! Žalmy 18:2‭-‬4‭, ‬6‭-‬7‭, ‬17‭-‬20 B21

Král David je pro nás velkým přikladem, jak bojovat s nepřítelem z venčí. Prožíval často stavy úzkosti, byl pod neústálým tlakem bojů, zrady, dokonce ve vlastní rodině. Chtěli ho zničit všechny okolní národy. Vést národ tvrdé šíje nebylo nic lehkého, i když věděl, že je to Boží lid.  Věděl, kam se v takových chvílích schovat. Kde je jeho úkryt a zastánce.

Prakticky to znamená obnovit důvěru v Krista. Když jsme  napadeni nepřitelem, většinou přijde úlak, úzkost apod. Nesmíme v tom zůstat. Musíme se zaměřit na Krista a ne na ten útok. Vyznávat Kristu lásku, vzdávat mu díky a vyznat mu, že jsme v úzkosti, ale vše dáváme v důvěře do je rukou a proto se přestáváme bát. Nejen to vyznat, ale také se i myšlenkami začít zaobírat Boží láskou k nám. Je dobré se zaměřit na žalmy, ve kterých to David vyznává. Potřebujeme opět vrátit do naší mysli, že je pro nás důležitější vztah s Kristem, než to, co je kolem mne. V takové chvíli přichází pokoj. Strach je pryč. Nejednou jsem schopen vidě věci jinak. Duch mi ukazuje, že vlastně to tak hrozné není a přináší řešení. V té chvíli je mé tělo, duše a celá psychika uvolněna a jsem „uzdravený“. Nepřítel – mocnosti musí odejit.  O to více pak mohu chválit Boha. O to více jsem Bohu vděčný.  Žalm 18 pokračuje : „Hospodin odplatil mi za moji spravedlnost, za čistotu mých rukou mě odměnil.“ Žalmy 18:21 B21 Je to Bůh, který nás ospravedlňuje skrze Krista. Pokud se k němu obracíme s důvěrou ve všech věcech, pak skrze naši víru v Krista se stáváme před Bohem spravedlivými.

(Je otázkou, jak dlouho mi tato vděčnost a především důvěra vydrží. Jak rychle ze mne vyprchá a já se zase více zaměřuji na to co je kolem, než na Krista. Pak přichází opět „náš den bídy“  a my opět voláme.)

I ve chvíli, kdy Boha  chválíme, kdy se o něj opíráme, může přijít napadení nemocí. Skutečnou fyzickou nemocí. Občas slyším, že přichází skrze hřích nebo pro něco, čím jsme dovolili nemoci přijít. Slýchávám to většinou od těch, kteří v životě nebyli nemocní. Místo aby byli vděčni za takovou milost, kterou mají, ukazují na nemocné jako na hříšníky. Přitom to tak nemusí vůbec být. Naše nemoc může prostě přijít, i když nedáme žádnou příčimu, aby přišla. Proto radím těm stále zdravým, aby se zdrželi soudů a raději byli více vděčni Bohu za své zdraví. Není to jejich zásluha, že jsou zdraví.

Samozřejmě, že hřích a zvláště dlouhodobý může do našich životů přinést nemoc. Tady to je jasné, co s tím. Tady potřebujeme velké a upřimné pokání. Co však s tím, když nevíme proč nemoc přišla. Nejsme usvědčováni Duchem z žádného hříchu a přesto najednou v době, kdy máme velmi dobrý vztah s Bohem nás srazí nemoc.

(Pokračování příště)

VÍTĚZSTVÍ, O TO TU JDE / II

(Pokračování)

2. Používání duchovními mocnostmi nás samotných proti nám, je tím nejrozšířenějším napadením křesťanů, ale lidí vůbec. Pokud křesťan se nenechá takto používat, pak přidají silnější kalibr. Jsou to útoky na zdraví, rodinu, na materiální zajištění, práci a pod. Duchovní mocnosti přesně ví, kam zasáhnout. Kde je bolestivé místo. Tam, kde jsou lidé pevní a nemají slabost v hmotném zajištění, tedy umí žít v bohatství i chudobě, zaútočí na rodinné příslušníky nebo obráceně. Neútočí tam, kde jsme silní a odolní. Cílem je zaneprázdnit naše myšlení myšlenkami o tom či onom problému, který útokem způsobí. Přenést náš pohled z Krista na problém. Tak polehoučku nás a naše modlitby přenést a zaměřit na sebe, jen na svůj problém. Učinit z nás lidi zaměřené na sebe. Pokud to uděláme, pak začne přicházet i strach ze situace a z budoucnosti. Důvod je jednoduchý. Začali jsme sledovat dílo toho zlého a přestali jsme se dívat na to, co dělá Kristus. V takových chvílích děláme chyby, nejsme schopni obrany, začnou přicházet výčitly vůči Bohu… Některé situace křesťané nezvládají, hledají viníka mezi lidmi, dochází k rozvodům, protože nastrčí vždy někoho u  něhož problémy nejsou, někdy docházi dokonce k pokusům o sebevraždu.

Takto většinou útoči na ty, kteři stojí před nějakou službou Bohu. Před nějakým rozhodnutím, které by je mohlo posunout ve službě, ale především více ke vztahu s Bohem. Časté jsou útoky na zdraví. Ovšem pokud dojdete k lékaři, zjistíte, že vám nic není. Každé vyšestření jen konstatuje, že vám nic není. Pomalu si připadáte jako simulant. Přitom máte příznaky různých  nemocí. Myslíte, že máte infarkt nebo žaludeční vředy, nemocná játra nebo nemůžete chodit. Stavy jako by vás někdo dusil tím, že vám svírá hrdlo nebo máte pocit, že máte v krku knedlík… je tu hodně možností. Mají společné to, že vám u lékaře nic nezjistí. Má to dvě příčiny. Ta první je v tom, že se mocnostem podařilo nalomit vaši víru a do vašeho nitra a myšlení přišel strach. Nejdříve jako obava, ale pak strach. Strach o budoucnost, strach rodin, strach o službu, strach o nějaký výsledek. Nejdříve přichází zpochybnění, že nejste v Boží vůli, pak následně, že to nedopadne dobře…. Prostě přestanete důvěřovat a pochybnosti a strach vás přitlačí k zemi. Přitom to  nemusí být na vás hned vidět. Odehráva se to ve vaší mysli a pak nitru. Jste v neustálém stresu, který si  nemusíte ani uvědomovat. Po čase se objeví první zdravotní problémy. Jsou vyvolané tlakem, stresem. Proto se nedají odhalit vyšetřením. Je to jen výsledek stresu, který je zaviněný tlakem z venčí. Při dlouhodobém životě pod těmito tlaky se vše může přenést skutečně na nějaký zdravotní problém. Jsou to psychosomatické onemocnění. Jsou i přímé útoky na zdraví, ale o tom později. Samozřejmě, že je z takových situací cesta ven.

(Pokračování zítra)

 

VÍTĚZSTVÍ, O TO TU JDE/ II

(Pokračování)

Okolnosti, které pro nás připravují jiní.

1. Pokud mluvíme o vítězství, pak si musíme uvědomit, že jsme  v neustálém boji. Někdy to vypadá, že boj ustal, že je nastoleno období míru, ale je to jen klamný manévr, abychom ztratili obezřetnost, abychom zlenivěli, abychom usnuli. Pak jsme lehkou kořistí pro nepřítele. Pokud bojujeme,  pak stále bojujeme o naši víru, o naši duši, o věčný život. Jedna věc jsou naše vnitřní boje s naším já, s hříchem apod. Druhou pak útoky z venčí. Ty přichází z ponebeských oblastí. „Náš zápas totiž není proti krvi a tělu, ale proti vládám, mocnostem a světovládcům přítomné temnoty, proti duchovním silám zla v nebeských sférách.“ Efeským 6:12 B21 Obojí se může prolínat.

Náš zápas není tedy s lidmi. Když apoštol Pavel píše, že běží závod tak, aby získal věnec vítěze, nezávodí s Petrem, Jakubem nebo s nějakým jiným apoštolem nebo člověkem o tento věnec. Nebojujeme o vítězsví mezi sebou, ale bojujeme proti duchovním mocnostem. To je to nejdůležitější, co si musíme stále uvědomovat. Nejvíce konfliktů a následně tlaků a bojů vzniká mezi námi. Dokonce více mezi křesťany než mezi námi lidmi žijícími ve světě. Důvod je ten, že u křesťanů předpokládáme skvělé a Boží jednání. Je to „duchovní naivita“ z naší strany. Většina křesťanů se nechá ovlivňovat duchovními mocnostmi. Důvody jsou jednoduché. Chodí podle těla a ne Duchem. Čím více necháme v sobě růst ovoce Ducha svatého, tím méně dáváme prostor tomu zlému, aby nám našeptával a použival pro své plány. Tam, kde nejvíce přichází je závist a žárlivost. To jsou dvě největší brány, skrze které nás použivá. Jak jednat a ubránit se proti takovým okolnostem.

– Uvědomováním si, že tyto okolnosti připravují duchovní bytosti a ne lidé. Lidé jsou jen nástrojem v jejich boji proti nám. Dále si potřebujeme uvědomit, co je jejich cílem. Především rozbít jednotu, abychom se nemohli společně v jednotě modlit. Kde se dva totiž shodnou na modlitbách, stane se to. Dále jim jde o to, aby byl do nás zaset kořen hořkosti a začal růst v našem srdci. To postupně vede k oddělení se od druhých křesťanů a následně k výčitkám vůči Bohu. Místo vděčnosti začneme soudit Boha. Tím se dostáváme mezi ty, kteří se nemohou líbit Bohu. Ztráta naděje a víry. To je cíl snažení duchovních mocností. Z toho plyne i naše obrana:

– Nepřestávat milovat toho, kdo je proti nám manipulováný duchovními bytostmi. Děkovat za něj Bohu a dávat ho pod Boží autoritu.

– Modlit se za něj, aby mohl uvidět, jak je manipulovaný, za Boží poznání do jeho života, žehnat mu, ne tomu co špatného dělá, ale jako osobě. Svazovat, ve jménu Ježíš, nad ním moc toho zlého, který ho používá a uvolňovat ho, ve jménu Ježíš,  pro slyšení, vidění a poslušnost Boží vůli.

– Nepřestávat kontrolovat stav svého srdce vůči tomuto člověku. Zda tam stále je láska k němu. Pokud zjistím, že moje láska pokulhává, vyznávat to před Pánem a prosit o větší naplnění Duchem, protože jsem začal vytrácet blízký vztah s ním. To samé s kořenem hořkosti. Zkoumat a ihned vytrhnout s pomocí Ducha svatého.

Je to dlouhodobá záležitost. Někdy celoživotní, ale jsme tím také trénovaní v lásce a obezřetnosti. Neusneme a nezlenivíme. Může se stát, že Bůh takového člověka od nás odvede, ale můžeme si být jisti, že se objeví jiní lidé, možná i těžšího kalibru. Tím nejlepším, co se může stát, že se takový člověk časem změní, uvidí jak to s ním je a stane se naším blízkým bratrem, sestrou. Tam, kde má být Boží tým, tam je nejvíce útoků, tlaků, ale o to jsou pak vztahy pevnější a v jednotě. Nicméně to nemění nic na tom, že se objeví další člověk, který se nechá proti nám manipulovat.

Je také velmi důležité se modlit za poznání od Boha do takové situace. Může se se stát, že chyba je v nás a ne v člověku vedle. Možná nám říká Boží věci, chce nás nasměrovat na Boží cestu ( v případě nadřízeného), ale my s tím nesouhlasíme, nelíbí se nám to a tak si ho zařadíme mezi nepřatele a myslíme si, že ho používá ten zlý. Je důležité nechat prozkoumat naše srdce a myšlení Duchem svatým a pokud to není v pořádku, udělat pokání. Bůh dává odpovědi upřimným.

(Pokračování zítra)

 

 

VÍTĚZSTVÍ, O TO TU JDE / II

VÍTĚZSTVÍ NAD OKOLNOSTMI

Okolnosti se dají vyjádřit také slovy stavy nebo situace.  Pro naši potřebu je můžeme rozdělit do tří typů podle toho od koho pochází:

1. Okolnosti, které jsme si připravili vlastním jednáním. (Tyto okolnosti můžeme ovlivnit svým jednáním, tedy jsme za  ně taky odpovědní.)

2. Okolnosti, které pro nás připravují jiní. (Tyto okolnosti se potřebujeme naučit rozlišovat podle toho, zda nám mají prospět nebo ublížit. Dobrého se držme, ale zlé odmítejme)

3. Okolnosti, které  vznikají dlouhodobou souhrou mnoha situací a stavů. (Většinou jsou to situace, kterým se nemůžeme vyhnout, musíme jimi projít a  nemůžeme je nijak ovlivnit. Můžeme se však naučit jak jimi procházet, abychom mohli jimi projít nezraněni, ale naopak posilněni – vítězně)

Okolnosti, které si připravujeme sami.

Do velkého množství situací, které nás válcují, které nám přináší bezesné noci a dostávají nás do slepých uliček, se dostáváme sami. Asi se tomu nikdy úplně nevyhneme.

Za dvacet let služby jsme měli možnost přímo pracovat a vést jedenáct sociálních pracovníků. Spoluracovali jsme však s několika desítkami. U téměŕ poloviny z nich jsme viděli, že jejich služba je vlastně náplastí na jejich vlastní problémy. Jako by to, co jim nefungovalo v jejich životech, chtěli napravit na životech jiných. Trochu mi to připomínalo křesťany, kteří se snaží za každou cenu sloužit nějak „duchovně“, ale vlastně si tím zakrývají vlastní nevyřešený problém, nějaký hřích, neveřejnou závislost, neodpustění, pocit méněcennosti… . Tak jako u těch sociálních pracovníků, tak i u nich to nakonec vyjde najevo, ale především to přináší mnohem těžší situace a protože slouží jiným tak i těm. Pak odchází z práce  nebo ze služby zklamaní a často na dost dlouho se i stáhnou z církve. Vlastně si tuto situaci připravili tím, že neřešili, přehlíželi nebo se báli řešit svou situaci. Je to proto, že věřící nevěří, že ho Kristus může změnit, změnt situaci. Není zde osobní a silný vztah s Bohem skrze Ducha svatého. V podstatě se tím zabývá celý první díl. Jindy se nechají ke službě přesvědčit jinými, kteří neví, jak na tom jsou. Nesmíme mít strach odmítnou. Nemusíme to lidem vysvětlovat, ale musíme přijít blíže a upřímně ke Kristu. Je to naše odpověnost. Když se v takové situaci ocitneme je jen jedno řešení:

“ Pane, Ježíši, odpusť mi, že jsem věci řešil po svém, že jsem přikrýval a neřešil svoje věci. Odpusť mi to. Teď vím, že tě potřebuji více znát, znát tě osobně, plně ti důvěřovat. Prosím, sestup do mého života svou mocí, svým mocným Duchem. Dávám ti tuto situaci do tvých rukou, pod tvou autoritu a budu ve víře očekávat tvé jednání. Děkuji. “

Jak to je, když chodíme Duchem. I v tomto případě se dostáváme do těžkých, neřešitelných situací. Nejednou se mi stalo, že jsem byl do nich přímo vedený Duchem. Nechtělo se mi do nich, ale Duch mne vedl. A nejednou jsem byl ve slepé uličce. Nespal jsem, protože jsem nevěděl, jak z toho ven.  Bylo to však pro mé dobro. Takových situacích Duch svatý využíval k tomu, aby ve mne rostlo a sílilo jeho ovoce. Často jsem skrze takové situace musel trénovat sebeovládání, trpělivost, věrnost. Rostla víra a naděje v Krista.  A tyto situace trvají dodnes. Nesou velký užitek v mé výchově. A vím, že ještě trvat budou. Nakonec vždy východisko bylo jednoduché. Ale neviděl jsem ho do té doby, dokud jsem vše neodevzdal v plné důvěře do Božích rukou. Často mne to vede k tomu, že potřebuji mít jistotu, že jsem na Boží cestě.

Když taková situace přichází a já vím, že jsem šel Boží cestou, je třeba se ptát: „Duchu svatý, co mne tím chceš naučit?“ Děkovat a radovat se z toho, že Bůh chce, abych se posunul. Je to jeden z důkazů jeho lásky ke mně. V takové chvíli se okolnosti a situace změní, protože se změní můj pohled na ni. Dokáži ji nyní vidět z Božího pohledu a Duch mne skrze ni učí novým věcem. Haleluja.

(Pokračování příště)

 

 

Život ve vítězství – závěr první části

(Pokračování)

3. Z chození Duchem se dá navrátit k chození tělem také tím, že přestaneme dávat prostor Duchu svatému v nás. Nedovolíme, aby v nás rostlo jeho ovoce. „Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost. Tomu se žádný zákon nevyrovná.“ Galatským 5:22‭-‬23 B21 Bez toho, aby v nás rostlo toto ovoce Ducha, nejsme schopni odolat pokušení. Jsme bez obrany a beze zbraní proti hříchu, který číhá u  našich dveří. Snadno podléháme. Jak chceme obstát, když v nás není Boží zdrženlivost, trpělivost, mírnost…

Musíme s Duchem svatým v nás spolupracovat a naslouchat mu. Naslouchat znamená i dělat to, co nám říká. Již jsem o tom psal, že i poslušnost je otázka skutečné víry. Duch svatý je také Duchem milosti, který s námi jedná podle svého ovoce.

Pokud však v některém z těchto tří připadů jednáme tak, že se začneme navracet k tělesnosti, pak postupně ztrácíme schopnost slyšet Ducha svatého v nás. Čím více se od něj vzdalujeme, tím více otvíráme dveře hříchu, nevíře a ztratíme schopnost rozlišit, co je pro nás dobré a co zlé. Přestaneme vidět nástrahy hříchu a naopak Boží věci začneme vidět jako překážku ke svobodě. Přesto v nás zůstane pocit viny. Nikdy se nebudeme radovat z tohoto života jako jiní, protože jsme okusili Pravdu. Toto poznání v nás zůstane a bude nás neustále usvědčovat, dokud se nevrátíme s pokáním zpátky ke Kristu. Taky se může stát, že se již nevrátíme.

Dvacet let za mnou lidé chodí s tím, abych jim pomohl přestat s hříchem. Na začátku jsem jim dával různé rady, které jsem slyšel z kázání jiných. Vše jsem vždy podložil verši z Písma. Někdy to pomohlo jindy ne. Spíše naopak. I když se lidé zařídili podle rad a přestali s hříchem, nevypadali, že žijí ve svobodě. Žili stále pod hrozbou. Je to stejné jako být propuštěn z vězení na podmínku. Stále mit strach z toho, že se tam vrátíte pro nějakou hloupost a bude to ještě horší. To není skutečná svoboda v Kristu Ježíši ani svoboda chození Duchem.  Tak jsem jim radil podle vlastních zkušeností s Boží milostí v mém životě. Časem jsem zjistil, že ani to nefunguje. Bůh jedná idividuálně. Protože zná srdce člověka a jeho cesty. Pro každého má jiné řešení a jiný pohled, co hřích již je a co ještě ne. Ke konci těchto dvaceti let jsem nabyl přesvědčení, že je to jen a jen na vztahu toho člověka a Krista. Dokonce, že zde nejde ani o konkrétní hříchy, ale o to, kým je pro nás Kristus a jak v něj věříme. A jestli vůbec víme kým v Kristu jsme my. Dnes se snažím, aby lidé sami přišli s hříchy ke Kristu a pravdivě s ním mluvili o příčinách i pocitech. O své slabosti i nedostatečné víře. Aby se nebáli před ním vylít svá srdce. Přečtěme si opět ovoce Ducha svatého: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost. Copak bude jednat s námi jinak, když k němu přijdeme? Určitě ne. Nakonec jeden námět k žádosti při modlitbě:

„Bůh sám totiž ve vás působí, abyste nejen chtěli, ale i dělali, co se mu líbí! Filipským“  2:13 B21

Když se Pavel loučil a věděl, že již bude zabit napsal: „Bojoval jsem dobrý boj, svůj běh jsem dokončil, víru jsem zachoval“. 2 Timoteus 4:7 B21

 

(Ještě dnes odpoledne bude toto vyučování v ucelené formě pod stránkou  „Vyučování“ a pod názvem „VÍTĚZSTVÍ, O TO TU JDE/ I)

 

Život ve vítězství – VII

(Pokračování)

Budeme děkovat každý den za milost, ze které žijeme.

Budeme připomínat to, co pro nás Kristus udělal. Jednak na kříži, ale i v našem novém životě.

Budeme trávit čas s ním místo jen řečmi o něm.

2. Změnit chození tělem na chození Duchem nejde bez toho, že se přestaneme stále dívat do starého života. A obráceně. Z chození Duchem můžeme přejít do chození tělem, když se začneme obracet k minulému životu. Ježíš mu odpověděl: „Kdo se chopí pluhu a ohlíží se zpátky, nehodí se pro Boží království.“Lukáš 9:62 B21Apoštol Pavel o sobě napsal: „Nemyslím si, bratři, že bych to už získal, ale jde mi jen o jedno: zapomínaje na to, co je za mnou, vztahuji se k tomu, co je přede mnou. Filipským 3:13 B21 Pro Pavla to byl Kristus.

Když byli Izraelité mocnými zázraky vyvedeni Bohem skrze Mojžíše z otroctví Egypta, při prvním problému se začali ohlížet zpět k Egyptu, po jistotách, které jim otroctví zajišťovalo, místo, aby se spolehli a důvěřovali Bohu, který se jim tak mocně dal poznat. A stéle s nimi chodil v oblakovém sloupu. Jeden z největších zázraků, který měli stále před očima. Stále byl před nimi, když je vedl, ve tmě jim byl světlem.  Přesto nepochopili a nevěřili. Bylo to o tom, že ve chvíli nejistoty, toužili po tom, co znali a viděli. Na poušti neviděli nic (nevěřili, že by z pouště mohli mít něco k jídlu, něco k pití), v Egyptě aspoň česnek a cibuli. To je projev nevíry, který obrací zrak k jistotám starého života, protože v problémech, ze kterých momentálně ztrácíme východisko a řešení, nejsme schopni důvěřovat Ježíši, přestože je hned vedle nás, v nás skrze Ducha svatého. Ukazuje nám cestu, je naším světlem, ale jedná- li se o praktické věci, obracíme se k tomu viditelmému, k tomu co známe.

„Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme. Díky ní naši předkové došli u Boha uznání. Vírou rozumíme, že vesmír byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nevzniklo z ničeho viditelného“. Židům 11:1‭-‬3 B21 Hovoříme sice, že věříme, ale chceme předem viditelné důkazy. Ale víra je o neviditelných (to neznamená, že neexistují) věcech ve které doufáme a věříme. To je víra. „Žijeme totiž vírou, a ne viděním“. 2 Korintským 5:7 B21 Naše otáčení se do starého života, k jeho jistotám, nás přivádí k hříchu, protože dokazuje naši nevíru. Přináší sebou reptání na situace, kterým Kristu vyčítáme. Říkáme mu tím stejné věci jako Izraelité Mojžíšovi: “ Do čeho si mě to dostal? Nebylo mi lépe ve sterém životě“.

Zkus teď hned po přečtení této části zhodnotit své reptání z pohledu toho, co jsi četl, četla. Možná budeš potřebovat přijít před Pána a říct: “ Odpusť mou nevíru. Prosím, potřebuji pomoc k větší víře. Zříkám se nyní nevíry v mém životě. Ve jménu Ježíš ti nevíro přikazuji, abys opustila mé myšlení i život. Nyní vyznávám, že věřím každému tvému slovu, které vychází z tvých úst. S tvou pomocí Duchu svatý nebudu již chodit podle toho, co vidím, ale podle toho čemu věřím.“

Vidíme znovu platnost Ježíšových slov: „Hřích (je), že nevěří ve mne:…“

(Pokračování zítra)

Život ve vítězství – VI

(Pokračování)

Každému z nás se stává, že někdy podlehne. Někdo častěji, jiný je již více vycvičený v tom, jak vítězit nad pokušením, nad hříchem. Přesto jsme viděli, že i velcí Boží služebníci a služebnice, skrze které Bůh mocně jednal slovem, zázraky a na jejich bohoslužbách se obraceli tisíce k Pánu, nakonec podlehli pokušení upadli do hříchu a odstoupili ze služby.

Přesto věříme, že můžeme žít život bez hříchu. Že hřích může stále zůstat jen za dveřmi.  Jak je to možné. Hřích je výsledkem nevíry a chození podle těla. Tedy děláme to, co se chce našemu tělu a duši. Duch svatý nán ovšem ústy Pavla nejen zaslibuje, ale i přikazuje: „Říkám vám: Žijte Duchem, a nepodlehnete tělesným sklonům. Galatským 5:16 B21. Můžeme si být jisti tedy tím, že pokud se budeme v životě řídit a následovat Ducha svatého, nepodlehneme pokušení a tím nezhřešíme. V tom samém listě se ptá Pavel Galaťanů: „Blázniví Galatští! Kdo vás tak obloudil? Vás, kterým byl přímo před očima vykreslen Ježíš Kristus ukřižovaný! Chtěl bych se od vás dozvědět jedno: Přijali jste Ducha díky skutkům Zákona, anebo díky víře v to, co jste slyšeli? Tolik jste prožili – bylo to k ničemu, úplně k ničemu? Uděluje vám Bůh Ducha a působí mezi vámi zázraky díky skutkům Zákona, anebo díky víře v to, co jste slyšeli?“ Galatským 3:1‭-‬2‭, ‬4‭-‬5 B21. Tady vidíme, že i věřící, kteří chodí Duchem, mohou časem sklouznout do tělesnosti.

Jak se z chození Duchem dostaneme k chození podle těla (a tedy i  pod vládu hřichu):

1. Když jako Galadští zapomeneme na milost, kterou jsme dostali.

Spasení jsme získali z milosti, z víry v Ježíše Krista. Nijak a ničím jsme si spásu nemohli zajistit. Žádným dodržováním zákona, žádnými skutky. Prostě Bůh se rozhodl, že nám udělí milost a dá nám možnost se k němu navrátit. Vše pak má být v našich životech k jeho slávě. Toho však také nejsme schopni, pokud nepřijímáme denně jeho milost a nežijeme Duchem svatým.

Pokud se vracíme k životu z vlastní síly, k zásluhám, abychom se zalíbili  Bohu, nebo se k němu tímto přiblížili. Pokud si tímto snažíme zajistit spasení, vlastně otvíráme dveře hříchu a prokletí. Spoléhat se na své skutky a chodit z vlastní síly a vlastního rozumu ( tedy podle těla) dokazuje naši nevíru v Boží slovo a zaslíbení. Je to pohrdání smrtí Ježíše Krista na kříži a pohrdání mocí z výsosti – tedy Duchem svatým a jeho dílem. Proto se nemůžeme zalíbit Bohu. Dostáváme se do pýchy, protože vlastně říkáme: “ Bože, mi tě nepotřebujeme, my si spásu dokážeme vysloužit vlastní silou a nebudeme se spoléhat na nějakou tvou milost.“ Pak také tak posuzujeme druhé a podle svých měřitek bychom chtěli rozhodovat o tom, kdo je Boží a kdo ne.

Můžeme se z toho dostat?

(Pokračování zítra)

 

Život ve vítězství – V

(Pokračování)

Když víme, jak je člověk stvořený a jak funguje, jak nám to může pomoc? Co s tím? Vrátím se zpátky k počátkům člověka. Adam s Evou, přestože zhřešili, stále slyšeli Boží hlas. Byli stále spojeni skrze ducha s Bohem. Aspoň zpočátku. I Kain slyšel Boží hlas i po tom, co zabil svého bratra. Pak však od Boha utekl. Přestal hledat jeho vůli, radu, společenství. Mohl přijít a žádat odpuštění, ale raději utekl. Jeho potomci pak Boha přestali hledat. Proto duch, který byl v nich jakoby „umřel“. Zůstal v člověku, ale… Když lidé raději komunikovali s bůžky, démony, klaněli se modlám, libovali si v okultních věcech a především odmítli Hospodina, pak duch, který byl v člověku usnul?, zakrněl? Nevím jakým slovem to popsat. Lidé pak žili bez ducha, ovládala je a ovládá duše a tělo. Víme, že takoví lidé se nemohou líbit Bohu. Tělo a duše vedou člověka od Boha, tedy do hříšného myšlení i jednání. Je to logické, protože ztratili informace o tom, co je Boží a co z Boha není. Duch je krmený a roste skrze Boží slovo. Když toto slovo nehledali, duch „umřel hlady“ a oni ztratili spojení s Bohem. Naše tělo i duše nejsou schopni panovat nad hříchem, tedy ho nepustit do svého života. To může jenom duch, který je spojený s Bohem skrze Ducha svatého. Dnes v novozákonní době věřící v Krista jsou právě znovuzrozeni proto, že došlo k obnovení, „znovuzrození“ jejich ducha, který se napojil na Boha, Ducha svatého. (Možná obráceně, Duch svatý se dotkl našeho umrtveného ducha a spojením s ním mu dal nový život a tím i celému člověku.) Když člověk vírou přijme Ježíše Krista jako osobního spasitele, a Pána, dotýká se ho Boží duch. Bez doteku Ducha svatého není možné uvěřit v Krista. Ježíš sám říká: „Nikdo ke mně nemůže přijít, pokud ho nepřitáhne můj Otec, který mě poslal; já ho pak vzkřísím v poslední den.“ Jan 6:44 B21 Zároveň s tím, že člověk vydává svůj život Kristu, jsou mu odpuštěny hříchy a jeho „list (CD)“ je vyčištěno. Jedinou věcí, která dokáže vše smazat, je krev Ježíše prolitá za naše hřichy na kříži. Naší vírou v něj dochází ke smazání starého života a to dokonce i toho vodoznaku, který na něm zanechali naše předchozí generace.  Všechna rodová prokletí jsou zlomena a vymazaná. Když si to představíme, pak začínáme s čistým listem. Začínáme nový život. Přesto nestačí začit psát a ukládat na čistý papír/disk. Je potřeba, aby do něho byl vložený „nový rodový vodoznak“, nová „DNA“. DNA Ježiše Krista. To dokáže udělat pouze Duch svatý. „Ale těm, kteří ho přijali, dal právo být Božími dětmi – všem těm, kdo věří v jeho jméno. Takoví nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.“ Jan 1:12‭-‬13 B21 Díky této DNA, díky naši nové identitě přijímáme všechno, co prožíváme novým způsobem. Vidíme věci z pohledu Božího, slyšime jinak, vnímáme jinak, přemýšlíme jinak a podle toho i jinak žijeme a jednáme.  Když tedy máme právo stát Božími dětmi, platí pro nás i verš: Přebývá-li však ve vás Boží Duch, pak nežijete v těle, ale v Duchu. Kdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Římanům 8:9 B21 Je důležité pro vše, co děláme, žít v Duchu. (Více na toto téma v knize Růst do plnosti, která je ke stažení na stránce “ Knihy/CD“) Když tedy jako novozákonní křesťané máme v sobě znovuzrozeného ducha spojeného s Duchem svatým, proč ještě stále upadáme do hříchu, místo, abychom nad ním panovali? U nás je to podobné jako u Kaina. Představme si, že naše nitro je jako místnost, která má dvoje dveře. Jedněmi nás navštěvuje pokušení a hřích a druhými k nám vstoupil Duch svatý. Ve chvíli, kdy se Duch svatý spojil s naším duchem, my jsme byli usvědčeni z nevíry v Syna Božího, činili jsme pokání a plně jsme se obrátili k Bohu. Duch v nás začal růst skrze živé Boží slovo. Tedy čtením Písma nám Duch svatý více a více oživoval našeho ducha. Naše rozhovory s Kristem (ducha s Duchem svatým) pomáhají posilňovat našeho, vnitřního člověka a náš život se mění, naše myšlení se skrze to mění. Zjišťujeme, že máme jinou „DNA“. No a z nás roste krásný křesťan. Co se stalo s těmi dveřmi, skrze které nás navštěvoval hřích? Aniž bychom si to uvědomili, dveře se zavřely. Obrazně řečeno tím, co se v nás dělo se „průvanem“ skrze Ducha svatého zabouchly.  Mohli bychom říct, že máme vyhráno. Hřích se však nevzdává a čeká na prahu dveří a klepe, klepe, volá a volá. Pokouší a pokouší. Posílá staré známe, kteří říkají, jak se mají dobře, posílá přátele z mokré čtvrti, kteří zvou na skleničku, posílá přítelkyně, s kterými se tak dobře pomlouvalo druhé, posílá ženy a muže ke svádění…  Posílá a posílá, pokouší a pokouší.

(Pokračování zítra)

Život ve vítězství – lV

(Pokračování)

Jak to je s člověkem? Z čeho se vlastně skládá člověk? Bůh stvořil člověka z těla, duše a ducha. Duch dává život a je stvořen k tomu, aby komunikoval a byl napojen na Boha, který sám je Duch. Když Ježíš hovoří se samařskou ženou u studny, mimo jiné ji říká toto: „Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě.” Jan 4:24 CSP Spojení s Bohem je právě zajištěno skrze ducha člověka. Když člověk na zemi umírá duch se navrací k Bohu. Pak je tu duše. Mnoho psychologů i teologů se snaží popsat duši člověka, vysvětlit kde se vzala a jak funguje. Duši člověk získává při svém početí. Pokud bych ji nějak v této chvíli nějak popsal, pak jako nepopsaný list (disk v PC), na který se začnou psát (ukládat ) informace, zkušenosti, vjemy… které člověk postupně získává. Na základě toho pak jedná. Je tu však ještě jedna důležitá věc a to informace, které se na ni přenášejí od rodičů. Je jako kvalita listu, na který se vše ukládá a která zásadně ovlivňuje chod – jednání duše. Vše vidí černě, vše vidí růžově, je prudká, je bázlivá, má různý temperament… . Také se zde promítá vliv prokletí předchozích generací, nenávist, závist, které se začnou projevovat později. Je to jako přenesení „genetický informací“ nebo rodového vodoznaku na papír.  Lidská duše s tímto rodovým zatížením začíná a toto zatížení ovlivňuje další zpracovávání životních informací a velmi silně tím také ovlivňuje chování naší duše. „Hospodin prošel kolem něj a volal: „Hospodin, Hospodin! Bůh soucitný a milostivý, nesmírně trpělivý, velmi laskavý a věrný, pamatující na milosrdenství tisícům pokolení, odpouštějící nepravost, provinění i hřích. Nezapomíná však trestat, ale za nepravost otců volá k odpovědnosti syny i vnuky do třetího i čtvrtého pokolení.“ Exodus 34:6‭-‬7 B21 K tomu se ještě vrátím, když budu psát o odpuštění skrze krev Ježíš Krista. Na konec člověka tvoří také tělo. To, co je z člověka nejvíce vidět a také co ho nejvíce dokáže odvést z Boží cesty. Na druhou stranu duch a duše bez těla nemá na zemi své vyjádření. Ruce, nohy, svaly, mimika, mozek… To všechno je nástroj pro realizaci duše a ducha člověka. Tělo však samo o sobě je také řízeno jeho pudy.

(Pokračování zítra)

Život ve vítězství III

(Pokračování)

Podobně je tomu i dnes. V Novém zákonu čteme: „Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru.“ Římanům 8:28 B21 Všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. Kain Boha nemiloval. Jak poznáme, že milujeme Boha?

1. Toužíme po vztahu s ním. Pokud chci mít vztah s Bohem, nemohu toužit po vztahu se světem. „Vy nevěrníci! Nevíte, že přátelství se světem znamená nepřátelství s Bohem? Kdokoli se rozhodne být přítelem světa, stává se Božím nepřítelem.“ Jakub 4:4 B21 Hledáme na prvním místě jeho království.Toužíme po tom znát nejen jeho vůli, ale také jeho názor na náš život. Sdílíme se s ním s dobrým i špatným.

2. Milujeme své bratry a sestry. „Kdo nemiluje, nezná Boha“– vždyť Bůh je láska.1 Jan 4:8 B21 Ostatně jsou to vlastně dvě přikázání, které nám dává Kristus: „“Ježíš mu řekl: „‚Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ V těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.““ Matouš 22:37‭, ‬39‭-‬40 B21

Pokud budeme plnit tato dvě přikázání, ochrání nás od hříchu a dají nám vítězství na sebou samým.

Můžeš namítnout, že Kain znal a mluvil s Bohem, že tedy na tom byl lépe než my a hřešil. Jenže opak je pravdou. Nám Bůh seslal Ducha svatého a každý věřící může žít a chodit s Duchem svatým. Pak je Bůh v nás samotných. V listě Galatským apoštol Pavel píše: Říkám vám: „Žijte Duchem, a nepodlehnete tělesným sklonům.“Galatským 5:16 B21 Tělesné sklony nebo také chození podle těla jsou vypsané o pár veršů dál: „Skutky těla jsou zřejmé, jsou to [cizoložstvo,] smilstvo, nečistota, bezuzdnost, modloslužba, čarování, nepřátelství, svár, žárlivost, hněvy, soupeření, rozdělení, sekty, závisti, [vraždy,] opilství, hýření a podobné věci. To vám předpovídám, jak jsem již dříve řekl, že ti, kdo takové věci dělají, neobdrží dědičně Boží království.“ Galatským 5:19‭-‬21 CSP Mnozí mohou o sobě říci, že mají Ducha Kristova, že přijali Ducha svatého do svého života. Přesto, když budeme k sobě upřímní, musíme přiznat, že často podléháme jednání podle těla. Lže tedy Písmo? Zajisté ne. Když budeme číst verše o životě s Duchem svatým zjistíme jednu důležitou věc a to je to, že se očekává naše aktivita. Například již zmíněný verš z Ga 5:16. Pavel v nám v něm přikazuje ŽIJTE, neříká, že Duch bude žít náš život, svůj život žijeme my a jsme to my, kdo máme být aktivní, mít touhu po jeho přítomnosti v našem životě. A na jiném místě: „Neboť všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové.“ Římanům 8:14 CSP Tady se píše, kdo jsou vedeni. Být veden předpokládá, že se necháš vést. Jiným způsobem by se to dalo popsat „v důvěře někoho následovat“. Jsou věci, které v nás a s námi dělá Duch svatý, ale je také mnoho věcí, u kterých se očekává naše aktivita.

Život ve vítězství II

(Pokračování)

VÍTĚZSTVÍ NAD HŘÍCHEM

Asi bych popsal mnoho stránek, kdybych vyjmenovával všechno, co je hřích. Jednotlivé věci. Budu se zabývat hříchem obecně. Jen pro ukázku však uvedu dva příklady z prvních kapitol Písma. Adam a Eva. Nevěřili Božímu slovu. Měli osobní poznání Boha tváří v tvář, procházeli se s ním, ale přesto nevěřili jeho slovu, které jim řekl o stromě poznání dobrého a zlého. Pokud okusí zemřou. Kdyby tomu věřili, že zemřou nejedli by. Do té doby neznali smrt, neměli praktickou zkušenost se smrtí, a proto neuvěřili. Navíc ovoce slibovalo poznání a had to, že budou jako Bůh. Oba jedli, tak se nemohli jeden nad druhým povyšovat poznáním, ale uvěřili slovům hada, že budou jako Bůh. Proč chtěli být jako Bůh? Navíc ovoce vypadalo, že bude chutné. Jazyk člověka s jeho chuťovými pohárky byl velkým pokušitelem. Hned o kapitolu dále čteme o závisti a žárlivosti Kaina na Ábela, která vedla až k vraždě Ábela. Předtím než Kain zabil Ábela, Bůh k němu mluví: „“Hospodin tedy Kainovi řekl: „Proč se zlobíš? Proč máš zkřivenou tvář? Copak tě nepřijmu, když budeš jednat dobře? Když ale nebudeš jednat dobře, pak ve dveřích číhá hřích a dychtí po tobě. Ty ale máš nad ním panovat.““ Genesis 4:6‭-‬7 B21 Tady se hřích již stupňuje. Kain měl poznání od rodičů, že hřích přináší smrt. Že existuje trest. Navíc dostává přímo od Boha ujištění, že ho přijme jako Ábela, když bude dělat dobře. Kain tuto možnost zahazuje a zabíjí Ábela. Tady vidíme, jak hřích zaslepuje. Kain zná Boha a ví, že Bůh vidí vše a o všem. Přesto se před Bohem chová jako by Bůh byl slepý a hloupý. Tady je vidět totální nevíru v Boha. Projevuje se to i v odezvě na trest. Místo pokání má Kain opět jen starost o svůj život. „Můj trest je větší, než lze unést,“ odpověděl Kain Hospodinu. „Pohleď, dnes mě vyháníš ze vší úrodné země a budu se před tebou muset skrývat. Budu na zemi tulákem a štvancem a kdokoli mě najde, ten mě zabije!“ Genesis 4:13‭-‬14 B21 Jde mu jen o sebe a nelituje toho, co udělal. Tak dokáže hřích zničit srdce a duši člověka. A přesto Bůh mu na tělo dává znamení, aby nemohl být zabit. Boží milosrdenství a milost jsou nesmírné. Jak vítězit nad hříchem je popsané již ve čtvrté kapitole Písma. Znovu to napíšu: „Copak tě nepřijmu, když budeš jednat dobře? Když ale nebudeš jednat dobře, pak ve dveřích číhá hřích a dychtí po tobě. Ty ale máš nad ním panovat.“ Genesis 4:7 B21 Bůh tady dává dvě výzvy. Výzvu k pokání a výzvu k panování nad hříchem. Kain však na tyto výzvy nereaguje a nechá se ovládnout svou nenávistí, kterou sebou přináší hřích, který tím nad ním začal panovat. Přitom mohl začít nad hříchem panovat a zavřít mu dveře do jeho života. Stačilo uvěřit Bohu.

(Pokračování zitra)

Život ve vítězství I

I. VÍTĚZSTVÍ V OSOBNÍM ŽIVOTĚ –

VÍTĚZSTVÍ NA SEBOU SAMÝM

Zvítězit v osobním životě znamená dojít do Božího království. Vše ostatní je prohra. Ježíš zvěstoval, že se přiblížilo Boží království („Čas se naplnil – Boží království je blízko. Čiňte pokání a věřte evangeliu!“Marek 1:15 B21) Ano, on sám, Král tohoto království, přišel na zem otevřít brány tohoto království všem aby lidé mohli do jeho království vejít. Bylo to již blízko, kdy zemře na kříží za hříchy všech lidí a tak z nás sejme to, co nám bránilo vejít do tohoto království. Také posílal své učedníky ohlašovat, že Boží království je blízko. Ohlašovali dobrou zprávu lidem. Zprávu o Ježíši Spasiteli. Věřit evangeliu, jak o něm mluví Ježíš, je právě věřit této zprávě. (Po Ježíšově smrti a jeho vzkříšení, učedníci již mluví o Božím království jako o něčem, co není jen blízko, ale již na zemi působí a oni jsou jeho vyslanci.)

Prvním předpokladem pro vítězství je tedy víra. Víra v Ježíše Krista. Víra je dar od Boha. Jak jsem napsal již v úvodu, všichni nějak žijeme vírou. Dostali jsme ji od Boha. (Nedá se jinak získat, nedá se koupit, zdědit, ani nevznikne někde vývojem buněk.) Proto každý může uvěřit v Krista a v evangeliu a nemá výmluvu. Je to o našem rozhodnutí, jak s tímto darem víry naložíme, čemu budeme věřit. První a nejdůležitější boj, který bojujeme, je o naši víru. Ježíš o tom hovoří: „… Až ale přijde Syn člověka, najde na zemi víru?“Lukáš 18:8 B21 Naše vítězství je závislé na tom, zda obstojíme ve víře. Druhý osobní boj je o zachovávání naši čistoty a posvěcování se. Jedná se o Ježíšova slova „čiňte pokání“. Tedy vyznávejme hříchy a odvracejme se od nich. Co je hřích? I na to nám odpovídá Ježíš: „Hřích, že nevěří ve mne;…“ Jan 16:9 B21 Pokud nevěříme pak nejsme schopni konat. Pokud věřím, pak jsem schopný mluvit o víře, ale hlavně dělat – žít to, čemu věřím. Pokud věřím v Ježíše, jako Spasitele a Boha, pak mám bázeň nedělat to, co mi říká, že dělat mám. Má víra mne vede k tomu, že konám. Na jiném místě o tom Ježíš mluví: „Slyší-li někdo má slova a neplní je, já ho nesoudím; nepřišel jsem totiž, abych soudil svět, ale abych svět spasil. Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by ho soudil. V poslední den jej bude soudit slovo, které jsem mluvil.“Jan 12:47‭-‬48 B21 Vidíme, že všechen hřích vychází z nevíry v Krista a z nevíry v jeho slovo. Z nevíry v Písmo. Víra nebo nevíra v Písmo, v Krista není jen myšlenkový pochod, jen nějaké rozumové pochopení nebo nepochopení, ale je to bytostní záležitost člověka. Je to celý jeho život se vším všudy. S jeho myšlení, i jednáním… Máme tedy proti sobě dva protivníky: nevíru a z ní plynoucí hřích.

Život ve vítězství – úvod

ŽIVOT VE VÍTĚZSTVÍ

Obecně v životě jde o to, zda v něm zvítězím nebo ho prohraji. Zda se poddám okolnostem, zda podlehnu lenosti, lhostejnosti. Zda budu zmítaný vlastními pocity, ubíjen pochybnostmi a tělesnými touhami nebo se tomu všemu postavím, budu nad tím panovat a dám životu smysl. Ke konci svého života lidé nejvíce litují toho, že jejich život postrádal cíl, smysluplný záměr, že promarnili mnoho let života. Cílem pro život je zvítězit, proběhnout cílovou páskou. Každý z nás má svoji trať, po které běží. Má svou cílovou pásku, kterou má protrhnout tím, že závod doběhne. Zůstat někde na trati je prohra. Běžet jen proto, abych se účastnil, je předem prohraný závod. Máme běžet tak, abychom získali věnec vítěze. Jde to?    Ano, jde.

I věřící lidé často prožívají chvíle marnosti a někteří dokonce i na konci života. Je hrozné odcházet z tohoto světa s takovým pocitem. Pocitem, že vše, co jsem žil, dělal, sloužil bylo zbytečné, prázdné, že bylo něčím, co lehce a rychle shoří. To pak můžeme nazvat prohraným životem. Tématem však není prohra, ale vítězství. Tak se zaměříme na ně. Co vlastně znamená zvítězit nebo žít vítězný život? Slova vítězství, vítězit a vítěz samy o sobě ukazují na boj člověka. Pokud je to boj, pak také musí být nějaký soupeř. Člověk má několik soupeřů ve svém životě. Na prvním místě to je on sám. Pak okolnosti a situace kolem něj a tím třetím jsou ostatní lidé. Všichni celý život nějak bojujeme právě s těmito třemi soupeři.

Vše v životě člověka je postaveno na víře. Ani si to neuvědomujeme. Lidská činnost, vztahy i jeho osobní život. Uvedu jen několik málo příkladů. Chodíme do práce, protože věříme, že dostaneme plat. Pokud bychom tomu nevěřili, pak bychom do práce nechodili. Jsou lidé, kteří stále věří, že dostanou za práci zaplacené i přesto, že jim zaměstnavatel několik měsíců neplatí. Volby jsou výsledkem naší víry v to, že ti, které volíme, pro nás udělají něco dobrého. Čím menší víra, tím menší účast. Nakonec i samotná neúčast může být výsledkem víry. Prostě věříme, že se stejně nic nezmění. Věříme, že se dožijeme penze, proto si na ni spoříme. Zaséváme obilí a jiné plodiny, protože věříme ve sklizeň. Věříme v pevnost vztahu, proto uzavíráme manželství, máme blízké přátele, protože jim věříme, usedáme za volant, protože věříme, že dojedeme do cíle. Vše je postavené na víře. Studujeme proto, že věříme, ze studia dokončíme. Ten, kdo začne pochybovat, ten se nepohne dál. Zůstane stát na místě. Nevsedne do auta, nezačne studovat, nebude chodit do práce, nezaseje, zůstane sám bez přátel. Nic nedokáže. Nejen jednotlivec, ale dokonce celé národy. Národ, který věří jen v dnešek, nemá šanci na pokrok. To jak jednáme, jaké děláme skutky za našeho života, je ovlivněno tím, čemu věříme. Víra lidi posunuje dál, protože věří v příští den, týden, měsíc, rok, staletí, věčnost. Často si ani náš život ve víře neuvědomujeme, dokud nám ji někdo nebo něco nezpochybní. Podraz přátel, havárie, zaměstnavatel, který nezaplatil, zrada partnera, nepovedený projekt, několik neúrodných roků po sobě… . Léty ztrácíme víru. Krok za krokem. Proto je jen málo seniorů, kteří se snadno pro něco nadchnou, kteří jsou schopni ještě věřit. Prostě během let ztratili víru a tím i smysl. Smysl života souvisí s tím, čemu věříme. To nejlepší pro nás je mít víru, která jde až za náš pozemský život. Která ho přesahuje. Někdy říkáme “ jde až za hrob“ Ta dává smysl mnoha náboženstvím. Já, jako křesťan věřím v Boha, Božího Syna Ježíše Krista a Ducha svatého. Věřím, že skrze víru na mne čeká i po smrti věčný život v Božím království. Tato víra dává smysl mému osobnímu životu. Mám cíl dojít do tohoto království. Je to ona cílová páska pro můj život. Pomáhá mi přejít přes nejrůznější okolnosti a situace a vítězit nad nimi a uschopňuje mne žít a vycházet s ostatními v lásce a z lásky. Z tohoto pohledu budu psát o životě ve vítězství. Má víra není jen snem o věčném životě, ale je zároveň osobním vztahem s Bohem, Ježíšem Kristem skrze stálou přítomnost Ducha svatého, tak jako je a byla pro stovky miliónů a miliardy těch, kteří v Krista věří nebo v dějinách uvěřili.

(Pokračování příště)

Na šteklích

Omlouvám se vám, pokud neznáte slovo štekle. Jsou to prostě podpadky. (Německy.) Vysoké podpadky. Většinou se tak u nás označují tenké i pořádně masivní podpadky u dámských bot. Jsou období, kdy se jejich tvary a výška mění podle módy, ale v každé době upoutají pozornost žen vysoké a tenké „jehly“ společenských lodiček. Sestry neradujte se, dnešní řádky nebudou o módě.

Jako děti jsme se rádi bavili tím, že jsme se hrabali ve skřiních rodičů. Samozřejmě za jejich nepřítomnosti. Tak se stalo, že jsem si zkoušel obout do máminých lodiček, které byly na pořádných šteklích. Nemohl jsem v nich stát natož udělat krok. Na rozdíl od mé sestry, jsem hned padal do předu. Sestra však se samozřejmou přirozeností ženy v nich lehce vykračovala, zatím co já se na zemi divil, jak v tom může někdo vůbec chodit.

Co jsem slyšel nářků  na bolest nohou, když se máma nebo sestra vrátili domů, po několika hodinovém nošení takových bot. A nešlo jen o boty, ale také o nejrůznejší výkřiky módy, díky nimž často tělo trpělo. Táta jim pak říkal:  „parádo trp“.

Cenou za to, že se chci líbit jinýn, nebo se snažit vypadat jako oni, být IN nebo na sebe upozorňovat, je utrpení. Trápení. Je to především proto, že se snažím svoji tělesnou přirozenost nepřirozeně vtěsnat nebo nějak upravovat….

V duchovnim světě je to podobné. Pokud se chci lidem stále líbit, pokud se stále s někým porovnávám, pokud chci vyniknout nad jiné, určitě to přináší trápení a trápení. Protože se stále přetvařuji, stavím se do rolí, které mi nejsou vlastní, jsem stále ve střehu a přemýšlím o tom, co si o mne myslí jiní. Nemohu sedět na dvou židlích. Nemohu se chtít zalíbit lidem i Bohu. Pokud se však chci zalíbit Bohu, nepotřebuji se přetvařovat. Nepotřebuji vypadat lépe, než to ve skutečnosti je. Nepotřebuji vypadat jako druzí a dokonce se nepotřebuji snažit nad druhé vynikat.  Bůh stejně zná o nás pravdu a miluje nás i přesto jací skutečně jsme. Není důležité co si myslí lidé, ale jak nás vidí On. Navíc být skutečný, nepřináší trápení a únavu jako chození na šteklích.

 

V nadbytku i v tísni

„Neříkám to proto, že bych trpěl nedostatkem; naučil jsem se totiž být za všech okolností spokojen. Umím se uskromnit a umím užívat hojnost. Do všeho jsem v každém ohledu zasvěcen: být sytý i hladový, mít nadbytek i nedostatek. Všechno mohu v Kristu, který mě posiluje.“ Filipským 4:11‭-‬13 B21

Naučit se být za všech okolností spokojen. To je pro nás velmi důležité. Kdo je spokojený nereptá. Kdo je spokojený nekritizuje a nesoudí, ale je schopen přinést správný pohled na věci i na sebe. Na jiném místě dokonce čteme: „Opravdu velkým pramenem zisku je totiž zbožnost, která se spokojí s tím, co má.“ 1 Timoteus 6:6 CSP

Vypozoroval jsem u těch, kteří přišli k Pánu z chudoby a velké bídy, že mají problém se naučit být spokojeni za všech okolností. Samozřejmé je, že to neplatí u všech a není to pravidlo, ale viděl jsem to často. Bůh se o své děti totiž postará. Všichni u něho mají dostatek. Pro  ty, kteří přichází z chudoby a ponížení, má povýšení a zopatření. Dobré zaopatření pro své služebníky. Na dobré věci se dobře zvyká. Na vodu, na teplou vodu, na krásnou koupelnu…, na pravidelný plat, benefity, jistotu zajištění… najednou se toto zaopatření stane jistotou, o kterou nechci přijít. Začnu se hrozit, že bych se mohl vrátit, odkud jsem přišel. Některé tato myšlenka natolik paralizuje, že nejsou schopni jít dál ve službě, pokud nemají jistotu, že budou mít zajištěné stejné podmínky jako doposud. Pak máme problém. Začne nám jít více o naše zajištění, než o službu Pánu. Začneme Bohu klást podmínky.  Umět se uskromnit i užívat hojnost. Někdy si vykládáme jako využít všeho, co teď mám. Prostě si dopřát vše, na co mi hojnost stačí. Nemyslím si, že Pavel právě píše o tomto. Naopak umět užívat si hojnosti podle mne zde znamená nezblbnout z toho, že se mi teď daří moc dobře.  Zůstat za všech okolností stejný. Stejný v chudobě i v bohatství. Být ochotný jít dál, i kdyby to mělo znamenet, ze přijdu a to „užívat hojnost“. Ono pokud se to nedokáži naučit ve světských věcech jako je majetek, peníze, postavení, jak se to nučím s těmim duchovními. Jak mám dostat plnost a hojnost v těch duchovních.

(pokračování příště)

Pane, Pane

“Proč mne oslovujete „Pane, Pane“, a nečiníte, co říkám?“ Lukáš 6:46 CSP

Vlastně úspěšný a vítězný život křesťana z pohledu Krista, z pohledu Písma stojí na tom, zda činíme nebo nečiníme, co Ježíš říká. Mnoho z nás stále dokola volá Pane, Pane, tady jsem. Pane, Pane, nezapomeň na mne. Pane, Pane, zastaň se mne. Pane, Pane,… V jakém významu používáme toto oslovení? Jako pane, paní, slečno? Nebo ho oslovujeme skutečně jako někoho, kdo nad námi má právo panovat. Tedy náš pán. Většina lidí má  v zaměstnání nějakého nadřízeného. Přesto o něm nemůže říct, že je to jejich pán. Soukromníci používají slogan „náš zákkazník, náš pán“, ale ve skutečnosti to někdy bývá obráceně. I když se již setkávám s podnikateli, keří se skutečně na maximum snaží podřídit požadavkům zákazníka. Ale je to omezené na práci, podnikání. Vnímáme, že oslovení pane ve významu panovat, je úplně o něčem jiném než o mém šéfu v práci nebo zákazníkovi v podnikání. Toto oslovení pane, používají a používali sluhové a otroci. Ti, kteří bez poznámek, bez odmlouvaní, bez diskuzí udělali to, co jenich pán řikal. Bylo to a je jejich přirozeností. V takovém případě je jejich oslovení své pána pánem opravdové. Oni skutečně mohou řict pane.

Jak je to s námi, když řikáme Pane? Je to opravdové nebo jen hovorové oslovení. Můžeme přece říct Ježíši, Kriste, Bože. Pokud však přidáváme Pane Ježíši, Pane Bože, náš Pane, můj Pane, měli bychom vědět, co vlastně tím říkáme, aby výtka Ježíše nemusela padat na naši hlavu.

Než budeme opět říkat Ježísi Pane, když v modlitbách budeme volat Pane, Pane, zastavme se a srovnejme si, co pro nás oslovení Pane znamená, co tím chceme Kristu řict, jaký postoj tím  vyjádřit.

Možná, že pak dokonce začneme činit to, co říká.

Uznejte

„Veškeré řeky do moře míří, moře se ale nepřeplní. Tam, odkud pramení, se řeky vrací, aby pak odtamtud znovu plynuly. Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit! Oko se pohledem nikdy nenasytí, ucho se nenaplní slyšením! Kazatel 1:7‭-‬8 B21

Včera jsem se díval několik minut na video. Byly na něm prameny řek, které tekly z hor. Obrovské masy vody tekoucí prudce směrem do údolí. Každou vteřinu desítky (možná stovky) kubíků vody. Představoval jsem si dvě věci. Za prvé jak obrovské množství vody to je jen z těch několika pramenů, které jsem viděl a za druhé jak dlouho a intezivně by muselo pršet, aby z hor mohla téct stále taková masa vody. Pokud si při tom představim spotřebu lesů a zeleně v okolí, pak by muselo pršet stále bez přestání. Myslím, že nepomůže k vysvětlení ani tání s něhu na horách, protože to, na co jsem se díval, bylo v létě a žádný sníh tam nebyl. Kazatel mluví, že se řeky vrací tam, odkud pramení. Tedy vysoko do hor.

A co teprve, když člověk začne přemýšlet nad vesmírem. Nad vznikem hmoty a života. Lidé stále chtějí věci poznávat, slyšet nové teorie, vidět nové obrazy. Přesto to nikam nevede. Jen k dalším otázkám a touze po dalšich obrazech. Často se věřicím, kteří hovoří o tom, že vše stvořil Bůh svým slovem, klade otázka: „A kdo stvořil Boha.“ Přitom například jejich teorie velkého třesku má stejný problém. Kde se vzala prahmota, která byla u toho třesku, energie, která by byla potřebná a hlavně proč by mělo něco „třesknout“ . Jaký by byl k tomu důvod, příčina. Myslím, že i nevěřící v Boží stvořitelskou moc  dochází k poznání selhání jejich teorií. Přesto stále touží slyšet a  vidět. Slovy kazatele jak je to úmorné a hlavně to končí v neznámu a marností.

Není nakonec zdravější a pokoj přinášející přijmout Boží zásah. Navíc to nejen přináší pokoj, ale dříve nebo později můžeme dojít k osobnímu a živému vztahu s tím, kdo vše to stvořil. Možná, že právě od něho se jednou dovíme, jak to dělá a udržuje v chodu.

Přestaňte! Uznejte, že já jsem Bůh, vyvýšený nad národy, vyvýšený nad zemí! Žalmy 46:11 CSP

Mít dětskou víru, neznamená zůstat stále dítětem

Kristus nás nabádá, abychom byli jako děti, abychom  měli dětskou víru.  „Amen, říkám vám, pokud se neobrátíte a nebudete jako děti, vůbec do nebeského království nepřijdete.“ Matouš 18:3 B21 O tři verše dál se dovídáme, že je to myšlené na víru, kterou děti věří. Určitě tím není myšlené, že nemáme duchovně dospívat. Je pro nás velmi důležité, abychom duchovně dospěli. Je mezi věřícími mnoho snílků, kteří církvi svým snílkovstvím ublížili. Být snílkem není to samé, jako chodit vírou. Snílek jen krásně sní. Ten, kdo chodí vírou, dělá skutky víry. Ten uskutečňuje Boží věci na zemi. Když jsme v Havířově začínali naši službu, byli jsme velmi naivními křesťany. Naše najivita spočívala v tom, že jsme věřili tomu, že každý křesťan je plně vydaný Kristu, ve všem poctivý, pravdomluvný… Velmi rychle jsem zjišťovali, že tomu tak není. A jsme o tom ujišťováni dodnes. Poznání nám zbořilo naši naivitu v této oblasti, ale dospělost je ještě o něčem jiném, než o samotném poznání a procházení situacemi. Dospíváme tím, jak se k takovým poznáním a zkušenostem stavíme. Jak formují náš názor.  Co po nich zůstane v našich srdcích. Nedospělí věřící se dokáží rozhádat pro nejrůznější odchylky ve výkladu Písma, pro různý způsob projevování duchovních darů, jiný způsob křtu a braní VP. Jsou schopni rychlého soudu a ryhlých rozchodů s bratry a sestrami. Dokáží být plni ohně, ale také rychle zahořknout, když jejich naivita narazí. Dospělost znamená více vidět očima Otce, umět rozlišit podstatné věci od nepodstatných. Vrcholem dospělosti tady na zemi je milovat Boží láskou a rozumět Otcově srdci. Jako křesťané nemáme naivně chodit po tomto světě a nechat se podvádět, obírat, nechávat se lapit do pastí a stále opakovat chyby. Dospělost je v tom, že mohu žít v tomto světě mezi vlky a přesto přežít, nebýt sežrán a nejen přežít, ještě i milovat, zůstat upřimný a hlavně zůstat čistý. To chce odhodit naivitu a křesťanskou dětinskost stranou.  Ježíš nám to říká docela jasně. „Posílám vás jako ovce mezi vlky, proto buďte chytří jako hadi a nevinní jako holubice.“ Matouš 10:16 B21 Potřebujeme opustit křesťanské dětství. Dětství se vyznačuje tím, ze je velmi sobecké. Zaměřené samo na sebe. Na svoje pravdy… a zároveň je velmi naivní. Potřebujem jít dál do dospělosti, která nás buduje v lásce, přináší moudrost a bere odpovědnost. Neznamená to, že v tom všem nemáme dětsky věřit svému Otci, že nás provází, vede, drží a chrání, směřuje naše srdce a miluje.  Naopak, v tom jediném máme zůstat jako dítě, abychom nakonec mohli chodit vírou.

Spolupracovníci

Jsou chvíle, kdy se začnu ptát, jak dlouho se mám zabývat lidmi, kteří neslyší Slovo, jejichž život, přestože říkají, ano věřím, stále žijí podle svého, kteří zneužívají lásky a dobrotivosti druhých. Není to každý den. Není to ani jednou za měsíc, ale někdy tyto chvíle přichází. Většinou v těžkých chvílích, do kterých mne přivede služba lidem. Pak se ptám, jestli to má smysl. Pokud takové období trvá déle, pak přichází dalši otázka. Jsem vlastně na tom správném místě? Nemám sloužit jinde, jinak a především jiné skupině lidí?

Možná se dostáváš občas do stejné situace. Možná si kladeš stejnou otázku. V takových chvílích mne Bůh pomáhá pochopit jeho milost a milosrdenství. Vede mne zpět, abych viděl, jak jednal on. Jak jednal a jedná se svým národem. Kolikrát ho zradili. Kolikrát na něj zapomínali. Kolikrát to vypadalo, že již přestal být jejich Bohem a odešel od nich. Kolikrát se chovali tak, že by se jich jako Otec musel zříct a zanevřít na ně. Ale nakonec zjistíme, že i v takových chvílích měl s nimi dobré úmysly, i když byl nahněvaný. Stále k nim posílal své Slovo, skrze proroky, stále je volal k sobě a měl pro ně připravená svá požehnání, stále otevřenou náruč pro připad, že by se chtěli vrátit. Byl vždy přpravený přijmou ty, kteří se k němu obrátili, i když před tím od něho utekli nebo ho zrazovali. Čekal a připravoval jejich cestu. Připravoval pro ně i pro nás cestu milosti zkrze Krista. Ulehčil jim obětí na kříži cestu k němu samotnému.

Pracoval s nimi ve všech generacích a po genrace připravoval spásu. My sice žijeme jen ve své generaci, někdy máme milost zakusit na chvíli tu budoucí a setkat se s tou minulou, ale proti Bohu to je jen zrnko písku v poušti. Přesto můžeme v čase, do kterého nás Bůh postavil jednat se stejnou láskou a milosrdenstvím a trpělivostí jako on. Vždyť jsme jeho spolupracovníci „Neboť jsme Boží spolupracovníci; vy jste (oni jsou) Boží pole, Boží stavba“ 1 Korintským 3:9 CSP . Ano ve své generaci jsme Božími spolupracovníky na jeho díle. Prožíváme stejné věci, jako Bůh. Někdy se nám smějí, otáčí se k nám zády, neposlouchají rady, říkají ano a dělají ne, zrazují nás, ale také přichází ke Kristu, slouží mu…. Právě ve službě své generaci dokážeme pochopit vellikost Božího srdce. Kde my nejsme schopni odpouštět, on, přestože dal lidem více než my, odpouští. Tam, kde nám dochází láska pro nevděk a zradu, tam on ji má stále dostatech, přestože dal svůj život. (Nebo právě proto?)

Nemusíme ani chodit k druhým. A co já a mé zrady, neposlušnost a jeho trpělivost, milosrdenství, milost a láska ke mně.

Při pohledu na sebe, si uvědomím, že to smysl má. Tak se zase postavím a jdu dál tam a k těm, ke kterým mne posílá. Vždyť jsem přece jeho spolupracovník na jeho díle. A ty?

Jak hloupý k moudrosti přišel a lhář ke své moci

„Hovořil samé lži, lži které byly tak průhledné. Hovořil jednu lež za druhou. Lež na lež. Hovořil je nahlas a vehementně. Nakonec si lidé řekli, že na tom, co říká, přece musí něco být. Zvolili si ho za vůdce.“

„Někde ztratil svou zubní protézu, a proro přestal mluvit. Od té doby ho lidé považují za moudrého.“

„I blbost může míť krásné květy. Po květech však přichází její plody.“

O setnících nebo o nás?

Odpověděli: „Setník Kornelius, spravedlivý a bohabojný muž, který má dobrou pověst u celého židovského národa, dostal od svatého anděla pokyn, že tě má pozvat k sobě domů, aby vyslechl tvá slova.“ Skutky 10:22 B21

Tento setník mi připomíná mnoho lidí, které jsem poznal. Jsou to lidé bohabojní, nežijí v hříchu, maji štědré srdce, jejich vztahy a manželství jsou pokojná, ale jedno jim chybí. Neznají Ježíše. Poznal jsem mezi nimi ty, kteří byli kdysi alkoholiky, náruživými kuřáky, ale rozhodli se s tím skoncovat a skoncovali s tím. Měli silnou vůli se z toho dostat a dostali se z toho. Ale jedno jim chybí neznají Ježíše. Znám mezi nimi ty, kteří mají klidný a spokojený život v okruhu své rodiny. Ale jedno jim chybí. Neznají Ježíše.

Často jdeme k těmto lidem s tím, že Bůh jim chce změnit jejich život. Chce jim pomoci, slibujeme že jim dá sílu změnit svou situaci. Je to pravda, ale tito lidé nechápou, co jim vlastně říkáme. Mluvíme k nim o hříchu a možná jsme to my, kdo s ním musíme více bojovat než oni. Možná potřebujeme více se měnit my než oni. Možná, že takové evangelium může mít dočasný úspěch u závislých, nešťastných, s rozbitými vztahy…, ale ne u skupiny lidí, do které patřil setník. Vlastně u žádné, protože pak jdou lidé za změnou, ne za Kristem. Jsou ochotni obchodovat. Věřím, ale změň, věřím, ale …

Ježíš jasně hovoří o tom, co je hřich. Hřích je v tom, že v něho nevěříme. Na prvním místě nejde v evangeliu nabízet uzdravení, vztahy, vysvobození.. za víru v Krista. Evangelium je o samotném Kristu, o setkání s ním, o naději na věčný život, o zvěstování Božího království. Často lidem nabízíme sice dobré věci, ale nepodstatné pro jejich spasení. Věřím, že ty ostatní nám budou přidány během života s Kristem. Možná již při jeho zvěstování. Nechme na Bohu samotném, aby se přiznával k evangeliu skrze moc Ducha svatého.

Petr hovořil k setnikovi a jeho lidem toto: „Uložil nám, abychom kázali všemu lidu a dosvědčovali, že on je ten, koho Bůh ustanovil soudcem živých i mrtvých. Jemu vydávají svědectví všichni proroci: skrze jeho jméno přijme odpuštění hříchů každý, kdo v něj věří.“ Skutky 10:42‭-‬43 B21Předtím svědčil o tom, co Ježíš dělal a co viděl na vlastní oči, ale nesliboval a nekupoval si tím posluchače.

Nemusel nic slibovat, ani dokazovat hříšnost posluchačů. Zvěstoval Krista Spasitele, toho kdo odpouští hřichy a bude soudit svět. Kázal naději. Odpuštění je naděje. Ostatní dělal Duch svatý. Všichni kdo tam byli, uvěřili v Ježíše a byli naplněni Duchem svatým.

Občas se nám stává, že chceme při kázání evangelia dělat práci za Boha a přitom zapomínáme dělat tu, ke které jsme byli posláni.

 

Nespokojení se stanou spokojenými – 7

(Závěr)

Pokud jsi četl poslednich šest zamyšlení a zjistil si, že jseš omotávaný některým z chapadel, pak si nenařikej na to, jak špatně na tom jsi, ale řekni haleluja, jsem na tom dobře!, moc dobře!, protože vidím. Mnozí to nevidí, i když to mají před očima, i když to slyší nejsou schopni to uslyšet. Raduj se, že máš oči k vidění a uši k slyšení. Můžeš začít jednat se svými myšlenkami. Nespokojenost přichází především a hlavně skrze ně.

Občas se dostávám do stavu nespokojenosti, ale vždy si za to můžu sám. Je to proto, že dovolím myšlenkám se zabývat sám sebou a nechám vládnout nad nimi své pocity. Musel jsem se učit trénovat v různých situacích, abych prvně ovládl své  myšlení a teprve pak začal mluvit. Opačně to vždy zavání malérem nebo vyslovením hloupých slov, kterých pak lituji. Ale jsou venku a nepřispívají k mé spokojenosti. Naopak. Pokud se ráno rozhodnu, že budu mít pod kontrolou své myšlení (a žádám Boha, aby mi to připomínal ve vypjatých situacích), pak den prožívám velmi spokojeně a to i přesto, že v ten den procházím nebo řeším težkou věc. Spokojenost je vlastně chození  s pokojem nebo jinak pokojné chození nebo přinášení někam nebo do něčeho pokoj. Nespokojenost je chození bez pokoje. (ne s pokojem) Pak nemohu nikam a nikomu pokoj ani přinést.

Je mnoho věcí, které nám Bůh již dal, abychom jimi žili a spravovali tuto zemi. Jedním z nich je náš rozum. Myšlení. Také nám dal svobodu nad ním vládnout. Jak nad ním budeme vládnou se odrazí na tom, jak spokojeně nebo nespokojeně budeme po této zemi chodit. Kolik pokoje budeme přinášet. Navíc máme v každé vteřině možnost volat k Bohu o moudrost.

 

 

 

Nespokojení se stanou spokojenými – 6

(Pokračování)

Co s tím? Jedna věc je to vše rozebrat, vědět. Druhá pak s tim něco dělat. Důležité je v jakém stádium se nacházíme. Myslím, že každý z nás se občas necháme polapit pýchou, závistí, žárlivostí nebo nevděčností. Potřebujeme se však co nejrychleji dostat z jejich chapadel. Potřebujeme k tomu, mimo jiné,  také svoje myšlení, které máme ovládat a nenechat ho napospas svým myšlenkám ovládanými svými pocity. Potřebujeme obnovit nebo proměnit svou mysl. Tam začíná změna. Proto potřebujeme pracovat se svou myslí. Potřebujeme kontrolovat to, jak o věcech myslíme, jaké myšlenky nám při té či oné situaci přicházejí. Uvedu přiklad. Někdo nás napomene a nás to v první moment zraní. Jaké myšlenky nám začnou přicházet na mysl. Budou to myšlenky o odplatě, o  sebelítosti, o kritice té osoby… nebo se začneme reálně zabývat tím, jestli skutečně nemám něco změnit a to napomenutí mne mělo k tomu přivést. Pokud tak začnu přemýšlet, pak začnu za to napomenutí děkovat a také za toho, skrze koho přišlo. Možná první myšlenka, která přijde bude špatná, ale je v mé moci to zastavit a dál nepokračovat. Pokud to nezastavím budou se více a více bořit do bláta a pak je těžší opět získat kontrolu nad svým myšlením a nad tím, jaká slova budou ze mne vycházet. I pýchu a povyšování mohu v jejím zárodku utnout, když budu mít své myšlenky pod kontrolou. Máme bořit hradby a pevnosti. Ale předevšim hradby a pevnosti v našem myšlení. Pokud chci žit spokojený život, pak to vyžaduje, že budu muset pro to něco dělat.

Dalšim typickým přikladem je závist. Přeji lidem kolem sebe jejich úspěch? Mám radost, když dostanou něco, co jsem si sám přál dostat a  nedostal? Je požehnání jiných také mým požehnáním? Nejlepší obranou závisti je štědrost. Mít štědré myšlení a štědře na lidi a věci myslet. Štědrost je spojena s velkorysostí. Nejde jen o hmotné věci, ale také o čas, štědře rozdávat laskavost, být štědrý v odpouštění… závist naopak vede ke skouposti a lakomství ve všech oblastech. Pokud se přistihneme při závisti, musíme se ji vzdát a cíleně být myšlenkama přejícím. Zprvu nám možná budou slova štědrosti skřípat mezi zuby, ale krok za krokem se budeme v tom cítit radostnější a začneme vnímat jak přichází do našeho života svoboda.

Přemýšleli jste někdy proč je tolik vtipů o tchyních. Kde se to vzalo, že tchyně a nevěsta mají často ve svém vztahu problém? Jde o vlastnictví. O to, komu patří manžel, manželka. Zda partnerovi nebo rodiči. Najednou to, na co sis dělal a měl nárok jenom ty, na své dítě, je ohroženo. Je ohrožený tvůj nárok. Je ohroženo tvé vlastnictví.  Teď je tu někdo, kdo ho/ji chce jen pro sebe. Jeho partner. To platí o domácnosti a jejím vedení atd. Žárlivost. Nejde jen o lidi. Může jít napřiklad o službu. Ve chvíli, kdy si ji přivlastníme jen pro sebe, nejsme schopni pak nikoho jiného do služby přijmout.  Máme strach, že si ji také přivlastní. Spíše ostatní vyháníme místo, abychom spolupracovali.

Proč to tak rozebírám. Protože pokud se v tom uvidíme, můžeme se zaradovat, že nejsme slepými a můžeme cíleně jednat s našimi myšlenkami. Mít pod kontrolou vlastní myšlení je počátek kontroly nad našim jazykem. Nad našimi slovy. Jestli je oko čisté, je i vnitřek čistý. To neznamená, že naše oko musí být fyzicky nezkalené, ale jde o to, jak se díváme na věci a lidi kolem. Jak je vidíme. Vidím nějakého člověka poprvé, ale i tak mi přijde o něm nějaká myšlenka. Vidím situaci kolem sebe a hned o ni začnu přemýšlet. Jde o to jak. Je-li oko čisté znamená to, že o lidech a věcech přemýšlime čistě. Bez povýšenosti, bez závisti, bez žárlivosti, bez soudu, bez kritiky… pokud tak přemýšlíme, pak i  naše nitro je čisté a my spokojení.

Naopak je to se svévolníky. Ti utíkají, i když je nikdo nehoní. Je to proto, že si myslí, že i ostatní o nich přemýšlejí a vidí je stejně jako oni druhé. Proto stále před něčím a  někým utíkají. Nemají pokoj. Jsou nespokojení.

(Zakomčení přiště)

Nespokojení se stanou spokojenými – 5

(Pokračování)

Nespokojenost má několik kořenů:

1. Pýcha. Pýcha se nespokojí s ničím menším než s uctíváním sebe samotné. Pokud se jí toho  nedostává je nespokojená. Projevuje se to kritickým pohledem na všechno, co dělají druzí. Není možné pro ni se stotožnit s jiným názorem, než jaký má ona. Není pro ni možné se podřídit a přijmout ani stejný názor, pokud nevyšel z ní. Z toho plyne veškerá její nespokojenost ať v zaměstnání, doma v církvi a dokonce i při zábavě. Většina cestovatelů ze zaměstnáni do zaměstnání, z církve do církve je právě postižena tímto druhem nespokojenosti. Hledají zaměstnání podle svých představ a postavení v něm, podle svého ohodnocení sebe sama, které je vždy mnohem vyšší než odpovídá skutečnosti. To platí také na způsob vedení života v církvi a dokonce i rodiny. Je schopná dlouhodobě vydržet jen tehdy, když vše kolem ní bude jen podle ní. Považuje se za něco výjímečného a dožaduje se i výjmečného postavení a zacházení. Pokud nevede a nehraje prim, pak je nespokokená  ale i toto dlouho nevydrží, protože se začne ohlížet a vidí, že jsou další vedoucí…  Takových pyšných nespokojenců – cestovatelů, jsme zažili desítky.

2. Závist. Závist je až životu nebezpečná. Závist dokáže i zabíjet. Závist dokáže závidět všechno. Majetek, úspěch nebo požehnání, obdarování, pozornost, postavení, přátelstvi… Proč on, proč ona, proč oni a ne já. Závist začíná často u slůvka proč. Buď se považuje, za nedoceněnou – já taky pracuji stejně jako oni, možná i více, tak proč oni a ne já, já nejsem horší než ostatní, tak proč oni a ne já, já jsem byl nejvíce ochotný, tak proč ne já, ale oni. V každém sboru, do kterého jsme byli poslaní, jsme narazili na tuto závist. Ať již, že některý z kolegů nám záviděl přízeň, nebo přišel ihned některý sborovník a vysvětloval, jak se na něho vždy zapomínalo při rozdělováni odpovědností a on přitom vždy věrně stál za pastorem, byl ten jediný, kdo ve sboru pracoval… na konci dodal, že věří, že nejsme tak nespravedliví jako ti předchozí. Závist používá i druhou stranu. Tedy nárok, protože je nejpotřebnější, nejchudší, nejnemocnější, nejslabší, prostě největší chudinkou. Říká si: ti sousedé stále něco dostávají, kupují a přitom toho mají dost, proč nám nikdo nic nedá, není s námi, proč jen my nejsme požehnaní, to není spravedlivé, vždyť my jsme ti potřební. Oni si kupují zbytečnosti a já nic nemám… Závist si dokáže vždy zdůvodnit, proč touží a chce věci druhých. A i když je dostane, stejně se nestane spokojenou, protože je stále co závidět. Závist rozbíji vztahy v rodinách, v církvi, v zaměstnání, všude a pokud se s ní v čas nejedná stupňuje do takové míry, že začne dělat naschvály, intriky, pomluvy, přináší rozbroje a může se uchýlit k vraždě. Závist vyhání ze společenství do samoty, protože ve společenstvi se nezaměřuje na lásku a vztahy, ale jen pozoruje, co kdo má více než ona. Pokud to uvidí, pak se nedokáže soustředit na nic jiného. No a vždy je co vidět. I když dostane to, co závidí, stejně je dál nespokojená, protože nedokáže vidět, co dostala. Její oči jsou zaměřené jen na to, co mají druzí.

3. Žárlivost. Žárlivost je na první pohled podobná závisti. Žárlivost může žárlit také na vše. Rozdíl je v tom, že žárlivost touží něco vlastnit jen a jen pro sebe. Věci i vztahy. Závist touží po tom, co mají druzí, chce mít stejné nebo podobné, ale žárlivost ty věci druhých chce vlastnit. Nechce mít stejné, ale chce vlastnit přesně tu konkrétní věc, vztah, člověka a nechce, aby to nebo je měl někdo jimý. Stejně jako u závisti dokáže dojít i k vraždě, aby se stala jediným majitelem.  Pokud někomu závidím postavení, závist se spokojí s tím, že získá stejné postavení někde jinde. Žárlivost ne. Ta touži po tom konkrétním vašem postavení a dělá vše, aby ho získala. Nebo se uvnitř užírá, ale stejně to vyjde dříve nebo později najevo. Žárlivost je mnohem nebezpečnější než závist. Jeji myšlení často funguje na: když to nemohu mít já, tak nikdo.

4. Nevděčnost. Nedostatek vděku provází všechny předchozí kořeny nespokojenosti. Nevděčnost je tmavou rouškou na očích. Nevděčnost je slepá k tomu, co všechno jsme již obdrželi. Projevuje se především tam, kde je závist, ale i pýcha. Nevděčnost je také nedostatek důvěry tam, kde k tomu nemáme důvod. Dokážeme možná projevit díky a vděčnost ve chvíli, kdy něco dostaneme, kdy nám někdo pomůže, ale ta se ztrácí ihned, když se dostaneme opěk do nedostatku. To, že nám někdo předtím pomohl pro nás není dúvodem k důvěře, že se nemusíme strachovat, ale jen cestou k tomu, abychom si po něm opět vyžadovali pomoc. Když ji nedostaneme, zapomínáme, že nám někdy pomohl. Naše vděčnost je pryč. Pro mnoho lidí, které potkávám je vděčnost něco, co rychle pomíjí. Vydrží jen do prvních starostí a problémů. Nevděčnost probouzí závist i žárlivost: proč se věnujete jiným, když já potřebuji pomoc. Nikdy mi nepomáháte. Kde jste byli, když jsem potřeboval pomoc. Kolikrát slyším tato slova právě od lidí, kterým bylo nejvíce pomáháno. Vypozoroval jsem, že čím více pomáháte, ať již v jakékoli oblasti života nevděčným lidem, tím více roste jejich nevděk a s ním i závist a žárlivost a tím i stálá nespokojenost.

(Pokračování příště)

Nespokojení se stanou spokojenými – 4

(Pokračování)

Jít dál znamená pracovat na změně svého myšlení. Potřebuji přestat být nespokojený. Potřebuji, aby moje myšlení o situacích a lidech se měnilo. Aby mohlo vidět dobré věci a radovat se. Pokud začneme měnit své myšlení, pak dokáži měnit i své jednání.

1. Mnoho věcí děláme, protože si neuvědomujeme, že je děláme. Zdají se být naší součástí. Pokud je objevíme a začneme si na ně dávat pozor, pak je můžeme změnit.

2. Změna myšlení vyžaduje sebekontrolu. Mohu o svých chybách – věčné nespokojenosti vědět, ale pokud se nebudu kontrolovat, budu stále dál nespokojený s nesouhlasným postojem. Až se to stane, pak si možná řeknu: “ To jsem to zase projel na celé čáře, já to nikdy nezměním“. Ano pokud se nebudu kontrolovat, nezměním to. Sebekontrola je vlastně ovladání sebe sama. Svého myšlení. Já mohu ovlivnit, na co zaměřím své myšlení a od čeho ho budu odklánět. Není to snadné a není to hned, ale po několika měsících uvidíme obrovský pokrok. Mnoho věcí ve svém životě máme ve svých rukou a můžeme je ovlivnit.

3. Potřebujeme být trpěliví. Nic není hned. Navíc trpělivost je znakem kladného myšlení. Pokud mám s nečím nebo s někým trpělivost (i sám se sebou) je to znakem toho, že mám pro něj nebo situaci naději. A to již samo o sobě přináší spokojenost. Často naše nespokojenost je důsledkem, že nejsme trpěliví.

4. Pokud chci dosáhnout změny, potřebuji být v tom všem věrný. Uvědomím si pravdu, začnu se kontrolovat, přichází změna, ale pokud přestanu být věrný tomu, jak uskutečňuji svoji změnu, mohu se lehce navrátit zpět. Proto potřebuji být věrný v tom, co jsem začal. Vytrvat. Změna nikdy nekončí. Je to stálý proces na celý život.

Toto jsou obecné body, které jsou známe a dají se použít nejen pro změnu naší nespokojenosti a kritičnosti, ale obecně pro uskutečnění změn v našem životě. Teď však z jiného soudku a to praktické příklady ze života nespokojených lidí a jak to mohou změnit nebo změnili.

(Pokračování přiště)

 

 

Nespokojení se stanou spokojenými – 3

(Pokračování)

Tak jako u každé uskutečněné změny, je důležité po ní toužit. Abych mohl toužit po změně, musím znát a přiznat si skutečný stav. Poznat pravdu o své nespokojenosti. Na to stačí si odpovědět na pár jednoduchých otázek. Problém bývá v tom, že si potřebujeme odpovídat pravdivě. A to ne každý ihned dokáže. Možná si teď říkáte, ale nespokojenost nemusím zjišťovat, o té přece vím. Ano, ale mnoho z nás si říká, ale já nejsem stále nespokojený, jen… nebo já jsem vlastně spokojený, ale… Jiní zase o sobě tvrdí: já nejsem nespokojený, jen nesouhlasím…, jen to dělají špatně,… jen mne štve, že…, kdybych to dělal já… . Křesťané si zase na veřejnosti nechtějí přiznat, že jsou nespokojení s tím, jak žijí, jak myslí. Někteři s tím, co jako křesťané musí žít a nejde jim to. Navenek to však nepřiznáváme. Dál žijeme svůj tajný nespokojený život. Často to nepřiznáme ani sobě. Přejdeme to nějakou frází. Proto je důležité si uvědomit pravdu.

Buďme upřimní  a řekněme si, kolikrát za den někoho nebo něco zkritizuji. S někým nebo s něčím nesouhlasím. Nejde jen o to, to někomu říct, ale stačí myslet si to.  Schválně si to vyzkoušejme. Spočítejme si to. Dnes nebo zítra. Vyzkoušet si to, znamená dávat si během dne na to pozor. Cílevědomě si na to dávat pozor. Možná to budu muset dělat několikrát, protože během dne tento cíl ztratím a zjistím to až večer. Uvědomím si pak, jak na tom jsem. Jak často jsem s někým nebo s něčím nespokojený. To platí také o mé osobě. Vyzkoušejme si, jak často jsem během dne nespokojený sám se sebou. Kolik kritiky pošlu sám na sebe. Možná pak budu překvapený. Udělejme si vždy čárku, když mi nespokojenost, nesouhlas, kritika přijde na mysl nebo ji vyslovím. Možná budu váhat si udělat čárku, když jsem si to uvědomil a myšlenky a slova jsem zastavil. Ne udělejme si čárku i tak, abychom viděli, jak často jsme pod tímto vlivem. Potřebujeme to vidět černé na bílém.

Až pak budeme večer tyto čárky počítat, nebuďme se sebou nespokojení, tedy tím špatným způsobem, ale změňme přístup již tady. Nekritizujme se, ale buďme praktičtí a začněme se radovat z toho, že se nám podařilo zjistit skutečnost, jak na tom jsme, prostě že známe pravdu a můžeme to začít měnit. Vidíte, již to samotné je začátek změny. Změny z nespokojenosti na děkování za poznáni pravdy.  Potřebujeme však jít dál.

(Pokračování příště)

Nespokojení se stanou spokojenými – 2

(Pokračování)

Neustále nesouhlasit s tím, co je, je velmi únavné. Postrádá to radost. Pokud nám nedělá radost kazit radost druhým. Psal jsem o dobré nespokojenosti. Říká se tomu také konstruktivní kritika. Je málo těchto konstruktivních kritiků, je málo těch, jejichž nesouhlas se snaží věci posunout dopředu. Většina nespokojenců je spíše soudců, jejich nespokojenost vychází ze sobectví. Jsou nespokojení, protože se vždy najde někdo, kdo má více. Ať se jedná o mamon, vzdělání, spokojený život, postavení, přátele, pokoj… prostě jde o závist. V ruku v ruce se závistí jde o žárlivost. Díky ní může být z našeho života, ale i života těch pro které žárlíme, peklo. Někdy nežárlíme na lidi, ale na věci. Na všechno, o čem si myslíme, že odvádí pozornost od nás jinam nebo k jiným. Dalšími velkými oblastmi, které vytváří naši neustálou nespokojenost, jsou snaha se srovnávat s druhými a zalíbit se lidem. Porovnávat se je velký problém, protože žiji stále mezi lidmi, kteří jsou jiní než já. Nemohu být nikdy spokojený, když se začnu porovnávat s jejich dary, s jejich výjimečností. Mé jsou jiné a nakonec se vždy najde někdo, kdo je na tom v mých očích lépe než já. Líbit se lidem je dřina. Je to jako tlačit do kopce těžký kámen, který ti pod vrcholem vyklouzne z rukou a skončí opět dole. Ty ho jdeš opět tlačit nahoru a opět ti před vrcholem spadne dolů. A tak pořád dokola. Sisyfovská práce. Je to marná práce, protože lidem se nedokážeme stále líbit. Samostatnou kapitolou jsou pak perfekcionisté. Je pro ně těžké být spokojený, protože je těžké být ve všem dokonalý a mít dokonalé vše.

Odpozoroval jsem také lidi, kteří jsou nespokojení a nemají k tomu žádný důvod. Jsou stále nespokojeni jen tak. Připadá mi,  že nespokojenost je jejich sportem. Jejich koníčkem.

Nespokojenost je silně infekční. Jeden stále nespokojený člověk v týmu dokáže vytvořit velmi rychle nespokojenost všech. Nespokojenost ničí spolupráci, ale také vztahy. Dříve nebo později se stále nespokojeným lidem začnou ostatní vyhýbat. Nikdo nechce stále slyšet stežování si na něco nebo někoho, neustálé reptání na život. Nechtějí se nechat nakazit nespokojeností.

Je možné s tím něco dělat?

(pokračování příště)

Nespokojení se stanou spokojenými -1

Mnoho z nás si myslí, že máme důvod být nespokojení. Mnoho z nás navíc hledá viníka své nespokokenosti ve svém okolí. Ať v lidech, okolnostech, vyšší moci… Ti, kteří ho našli v sobě, pak neví co s tím a cítí se obviněni a jejich nespokojenost se o obrací proti nim samotným a stávají se ještě více nespokojeni.

Co je nespokojenost? Je to stav, který přichází tehdy, když si myslím, že situace, můj život, jednání a rozhodování druhých apod. nejsou takové, jaké si myslím, že by měly být. Nespokojenost může přicházet také s vědomím, že nevím, jaké by to mělo být, ale nesouhlasím s tím, jaké to je. Nespokojenost přichází také tehdy, když se rozhoduji tak, jak vím, že bych neměl. Nespokojenost přichází… Nespokojenost je projev nesouhlasu. Výsledkem kritického myšlení.  Někdy nespokojenost potřebujeme, abychom pohli svou nebo obecně situací, ale ve většině případů končí nespokojenost nevděčností, souzením a často se lidé dostávají do negativních pocitů, které mohou končit depresemi. Pokud stále žiji v nespokojenosti, stává se moje nespokojenost lisem, který na mne neustále tlačí. Presuje mne a presuje mne ze všech stran až se dostávám do deprese.

Dnes bych chtěl zůstat u té nespokojenosti, která přináší ovoce. Byli lidé, kteří nebyli spokojeni s otroctvím. Se segregačními zákony v USA. Mnoho jich bojovalo, bojovalo za rovnoprávnost černochů. Někteří se zbraní, vyvoláním revoluce… výsledkem jejich snahy byla porážka a ještě větší nespokojenost, která přinesla zlé věci. Naproti tomu byli lidé jako M.L.King, kteří svou nespokojenost vylili před Bohem. Ne jako kritiku Božího díla, ale jako něco, co mají na srdci. Touhu jejich srdce po změně. Bůh jim dával sílu, odvahu i moudrost, jak mají jednat. Nakonec samotná smrt – vražda M.L. Kinga se stala startem ke změnám zákonů v USA. Jeho nespokojenost se situací vedla ke změně života stovek miliónů lidí a změně pohledu celého světa. Jiní nebyli spokojeni, že lidé umírají na různé nemoci a vynalezli penicilín, očkovací vakcíny, jiní nebyli spokojeni a začali tyto vědce finančně podporovat. Další nebyli spokojeni s tím, že děti v Africe umírají hlady a začali organizovat potravinovou pomoc, stavět tam nemocnice, léčit.

Nemusí jít o nespokojenost světového formátu. Stačí nespokojenost s naším životem. Důležité je, s čím jsem nespokojený. S tím, jak je můj život hmotně zajištěný nebo s tím jak se chovám, přemýšlím.  Prostě se svým charakterem? Zažil jsem pár lidí, kteří nebyli spokojeni s tím, že stále pomáhají jiným lidem. Sami se nazývali hlupáky.  Je důležité mít tu správnou nespokojenost. Nespokojenost, která dokáže rozvíjet moji duši k dobrým věcem. Mohu však mít nespokojenost, která ji dál utápí v sobectví, závisti, soudu.  Nespokojenost s tím, že dělám zlo. Nespokojenost s tím, že žiji v hříchu, nespokojenost s tím, že jsem stále nevděčný… tato nespokojenost je ta, která mne dokáže posunout, pokud nezůstanu jen u stěžování si, ale začnu něco se sebou dělat. Samozřejmě znám již odpovědi některých křesťanů: musíš jít ke Kristu, musíš žít v Duchu, musíš vše poddat pod Krista, vyznávej to jako hřích, modli se, musíš začit pozitivně myslet a modlit se, musíš uvěřit… . Ano, všechno je to vlastně pravda, ale přesto i já mám na tebe otázku: „Tak proč ty sám si stále na něco nebo někoho stěžuješ? Proč to tobě samému nefunguje, když to všechno víš? Proč tvé modlitby k Bohu jsou spíše soudy bratří a sester a ne díky vděčnosti?“ Poznal jsem ve svém životě mnoho spokojených a vděčných lidí, kteří nikdy nevěřili v Krista. Znám, mnoho věřících, kteří žijí sobecky nespokojeným životem.

Když jsem začínal sloužit a pracoval jsem na noclehárně, měl jsem tam několikrát v týdnu skupinku s těmi, kteří tam chodili nebo bydleli. Učili jsme se poznávat Boží pravdy, rady a návody na život. Poznávat Krista, živého Boha. Někteří uvěřili, zůstali ve sboru, jiní odešli a nevím o nich. Byli i ti, co neuvěřili (bylo jich dost),  ale vzali si k srdci Boží slovo a jeho rady. Změnilo to celý jejich život. To bylo vlastně to „tajemství“ úspěchu změny lidí na noclehárně. Nevím, zda to Bůh někdy později použil k tomu, aby uvěřili v Krista, ale změna v jejich životě zůstala. Boží slovo, Boží rada platí pro každého a je každému přínosem, když ji poslechne. Ať již ví nebo neví, že se jedná o Boží pravdu. To je má osobní zkušenost.

To platí také pro spokojený nebo nespokojený život. Proto je mnoho spokojených, kteří nereptají v sekulárním světě a mnoho reptajících a nevděčných mezi křesťany. Prostě jedni je používají a možná ani neví, že jsou v Bibli a jsou druzí, kteři ví všechno, ale stejně se tím neřídí.

(pokračování příště)

 

 

Milost, která pracuje

„Moje milost je nad každou starost. Moje milost je dostatečná v každém čase, na každém místě a pro každou situaci. Moje milost je plná lásky k tobě“ Tato slova jsem dnes přijal nejen pro sebe.

Umíme žít v Boží milosti a z Boží milosti? Myslím, že si to ani neumíme moc představit. Tedy předem představit. Jen zíráme, když to někdy dokážeme prožít. Věřím, že Boží touhou je, abychom ji prožívali každého dne. Dostali jsme milost v Kristu. Na prvním místě odpuštění všech hříchů skrze oběť Ježíše na kříži, jednak pro změnu našeho myšlení a života a také pro všechno, co můžeme a máme ve jménu Ježíš udělat. Pavel píše: „Boží milostí jsem ale to, co jsem, a jeho milost ke mně nevyšla naprázdno. Pracoval jsem více než oni všichni, avšak ne já, ale Boží milost, která je se mnou.“ 1 Korintským 15:10 B21 Pavel si dobře uvědomoval, že bez Boží milosti by jeho snaha, veškerá dřina a vše, co prožíval vyšlo naprázdno. Jednak potřeboval milost pro to, aby vůbec uvěřil a rozhodl se sloužit Kristu, potřeboval milost k tomu, aby pro to čím prošel, co prožil nakonec nezahořkl. Potřeboval milost k tomu, aby mohl všechno naplnit, dnes bychom řeklli, aby mohl zvládnout takové pracovní nasazení a objem práce a především milost k tomu, aby to přinášelo ovoce. Pavel si byl vědomý toho, že to vše, co bylo za ním v jeho službě a to jak obstál je dílem Boží milosti. Milost je to, co by mělo žit a pracovat s námi každého dne. Může se nám stát, že začneme obdivovat nebo závidět službu jiných. Řikáme si; tomu se podaří vše, na co šáhne. Nejsme schopni pochopit, kolik toho může zvládnout a unést… Připadá nám, že to má mnohem lehčí než mi, jako by měl někde protekci. Pokud Boží milost je protekcí, pak ji má. Ale Bůh má milost pro všechny, jen mi ji nechceme v mnoha připadech přijmout. Nějak jsme si nastavili, že milost začíná a končí odpuštěním našich hříchů skrze oběť Ježíše a pak to musíme „dodělat“ sami.
Boží milost je však více. Je pro všechno, co žijeme a děláme. Milost k vítězství nad našimi hříšnými návyky, milost k vítězství nad závislostmi, milost k vykonávání služby a práce, na kterou nemáme, milost obstát při útocích toho zlého…. ve všem. Častým důvodem proč v ní nežijeme po svém obrácení, je neochota přiznat to, co říká Pavel – nepracoval jsem já, ale Boží milost, která byla se mnou. Žít v milosti je také prokazovat milost a milosrdenství. Pokud se tohoto prokazování milosti vůči jiným vzdáváme, pokud začne u nás vítězit závist a soupeření, pak v nás snadno zakoření kořen hořkosti. Hořkosti nejen vůči lidem, ale především vůči Bohu. Pokud se neraduji ze života v milosti jiných, ale závidím jim to, vyčítám tím Bohu, proč oni a ne já. Mé srdce se místo vďěčnosti a radosti z milosti stane půdou, ve které začne růst tento kořen hořkosti vůči Bohu. Tak často přicházíme o milost. V takovém našem postoji nemůže Boží milost skrze nás a pro nás pracovat.

Synu můj, čerpej sílu z milosti, která je v Kristu Ježíši.
2 Timoteus 2:1 B21 Pak milost, kterou nás Bůh zahrnuje  nevyjde naprázdno.

Co je moudrost? Závěr

Moudrost a rozumnost je přinášet pohled a předevšim řešení situací Božím způsobem nebo zjevením, které je od Boha. Aby moudrost přinášela ovoce, musí být spojena s poslušností v uskutečňování moudrosti a naprostém  respektování Božího pohledu na náš život. Přinášet moudrost těm, kteří se ji vysmívají nebo jen souhlasně pokývají hlavou, ale stále si žijí svůj život, je jako házet perly sviním. Vše nakonec zašlapou do hnoje pod sebou. Bůh nás varuje, abychom takové věci nedělali. Svévolník se nikdy nepoučí, ten touží naplnit jen své věci a představy. Svévoli Bůh dává na stejnou úroveň jako čarodějnictví a věštectví. Svévolník sám sebe považuje za moudrého a nepotřebuje rady od jiných ani od samotného Hospodina. Proto se snadno dostává pod vliv ďábelské moudrosti, která člověka staví proti Bohu a vede ho postupně do záhuby.

Moudrost od Boha naopak přináší řešení i do neřešitelných věcí, protože se spoléhá na Boha samotného. Jemu předkládá věci a u něho hledá odpovědi. Moudrost ví jaké a jak položit Bohu otázky. Prostě se můzeme modlit, „Duchu svatý, jak se mám ptát, co se mám ptát, co je teď to důležité…“ a Duch nám vloží do úst ta správná slova pro hledání odpovědí u Hospodina a také o co máme žádat. Stává se nám totiž, že chceme řešit věci, místo abychom jen čekali, až s nimi Bůh pohne. Stává se nám, že hledáme odpovědi na momentálně drohořadé věci a přehlížíme to důležité…

Nakocen člověk zjistí, že není dobré být příliš moudrý. Vždyť i to pomine. Není nad to být s Hospodinem a užívat si jeho přitomnosti, milosti a jeho náruče. Není nad to hledat, jak se mu zalíbit a chodit s Duchem svatým. Nejen naplnit vše, co pro mne připravil, ale také si užít toho, co mi každý den dává. Nejsou právě tyto věci moudrostí?

Co je moudrost? 3 – pokračování

V listě Jakuba se dočteme, ze získání  moudrosti je vcelku jednoduché.“Nedostáváli se někomu z vás moudrosti, ať ji žádá od Boha, který dává všem štědře a nevyčítá, a bude mu dána.“
Jakub 1:5 CSP Požádejme a bude nám dána. Myslím si, že i zde existují dva způsoby jak moudrost získáváme. Jeden je poznáváním Boha, jeho myšlení, jeho přání, jeho jednání. Pokud s ním trávíme čas, rozmlouváme s ním, nasloucháme mu a poslechneme ho v tom, co nám radí, v tom, co máme dělat, začínáme se mu podobat myšlením i jednáním a v našich životech se začne odrážet jeho rozumnost a jeho moudrost. Tento způsob je přístupný všem věřícím. Druhý způsob je mít dar moudrosti. Je to jako by nějaká nadstavba nad to, co již získáváme životem s Bohem. Je to dar Ducha svatého a on ho dává těm,  kteří ke své práci a službe potřebují speciálně zvláštní moudrost navíc.  Tak jak ji měl Šalamoun. Získáni daru moudrosti nás můze lehce dostat do pýchy, ostatně jako používání každého jiného daru Ducha svatého. A to je cesta do hříchu a mimo Boží vůli. Proto mnohdy procházíme různými zkouškami, abychom si uvědomovali svou slabost a závislost na Boží milosti. Pokud by to tak nebylo, začali bychom pohrdat jeho milostí. Proto je psáno, že počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem. Pokud ztratíme tuto bázeň, moudrost získaná do toho dne ztráci Boží hodnotu, protože ji začneme používat hříšným, světským způsobem. Převrátíme to Boží přeně tak, jak to dělá ďábel.

Slyšel jsem tanto výrok: „Pokud chce Pán Bůh někoho potrestat, vezme mu rozum.“ Je to spíše lidské pořekadlo, ale můžeme v Písmu vysledovat, že to mnohdy tak je. I my bychom mohli dosvědčit na některých konkréních životech lidí, že to je pravda. Zvláště, když se lidé dostanou do pýchy, Bůh je sníží právě skrze jejich nerozumnost, nemoudrost. Mohou se dostat až na psychiatrii. Tak jako Nabúkadnesara (Daniel 4). Dary, které dává však nebere zpět. Tedy dostane-li někdo dar moudrosti, Bůh mu ho nevezme, ale neznamená to, že obstojí jen díky moudrosti, kterou dostal. Ani Šalamoun, který je považovaný Písmem za nejmoudřejšího člověka, neobstál a pro své  ženy nechal stavět chrámy cizím bohům a dovolil tam obětovat dokonce i lidské oběti.

(Pokračování příště)

Co je moudrost? 3

„Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem, poznání Svatého je rozumnost.“ Přísloví 9:10 CSP

Moudrost a rozumnost mají společnou cestu. Bázeň před Hospodinem není moudrostí, ale startuje její získávání. Získávání moudrosti shůry, moudrosti od Boha. Základní znaky této moudrosti popisují tyto verše –  „Moudrost shůry je především čistá, potom pokojná, mírná, poddajná, plná milosrdenství a dobrého ovoce, nepochybující, bez přetvářky.“ Jakub 3:17 (CSP)

Bůh nás nabádá k získání této moudrosti, hledání, naslouchání… I samotná moudrost na nás volá a hledá nás (Přísloví). Je popisovaná jako osoba. Často to vypadá, jakoby se po světě procházela nějaká duchovní bytost, která se jmenuje moudrost. Jindy si myslíme, že Bůh nám nějak rozšíří náš rozum a my začneme být moudřejši. Jde ale o přítomnost Ducha svatého v našem životě. Jeho spojení s námi. Bůh je osoba a tedy má i různé vlastnosti. Jednou z nich je moudrost. Duchem svatým jsme napojeni na tuto nevysychající studnu moudrosti. Protože se jedná o moudrost Ducha svatého, tedy osoby, je často popisovaná moudrost jako bytost. Pokud přichází do našeho života Duch svatý, přichází s ním i jeho moudrost a jeho rozumnost. Velmi často se nám stává, že při řešení situací, při rozhodování se zapomínáme ptát – hledat odpovědi u Ducha svatého a rozhodujeme se a řešíme podle vlastních schopností, vlastního poznání a zkušeností. Začneme používat pozemskou nebo duševní moudrost. Teprve, když vidíme jak je to zlé hledáme u Boha. Přitom Bůh je stále s námi a čeká na to, až se začneme ptát, abychom použili jeho moudrost – jeho rozumnost. Co je tedy moudrost? Je to vlastnost našeho živého Boha. A skrze spojení s Duchem svatým máme právo ji používat, jen si o ni musíme říct.

(Pokračování příště)

Co je moudrost? 2

(Pokračování)

Jakub se zmiňuje také o moudrosti duševní a pozemské. Mé osobní rozlišení těchto dvou je jednoduché. Duševní moudrost máme na základě získaných informací, které duse získává vzděláním, zabýváním se různými filozofickými směry, bájemi, historií, ale také sledováním života jiných. Mnoho takto moudrých lidí mohu slyšet na různých světských přednáškách, na divadelních pódiích, literárních kavárnách, ale také v církvi a dokonce někdy za kazatelnou (vysvětlím později). Pozemská je podle názvu spojená se zemí. Je to něco, co se snaží vypadat velmi realisticky, prakticky. Mohl bych hodně psát o této lidské moudrosti, ale není to tím hlavním. Mají něco velmi společného. Ve svém důsledku jdou proti Duchu, i když se někdy schovávají za existenci a víru v Boha, jsou produktem lidské mysli a duše. Tento druh moudrosti se dokonce dostáva i do některých biblí jako nekanonické knihy, které nejsou inspirované Duchem svatým, ale některými duchovními jsou doporučované ke čtení,  právě pro tuto lidskou moudrost nebo pro popis historických událostí. Dokonce, jak jsem nedávno slyšel, je znich citováno některými kazateli.  Tento druh moudrosti má jednu špatnou vlastnost, kterou velmi používá. A to jsou otázky. Otevřené a nezodpovězené otázky, které mají věřícímu nahlodat jeho víru. Víra je postavena na tom, že věřim tomu, co ještě nevidím a právě na to tyto otázky míři. Na druhou stranu jsou v nich často tak nepravdivé výroky o Bohu, že nezkušené mohou zvyklat. Proto jsem velmi opatrný při setkáních s takovou moudrostí. Co z ní vyzobat a co zahodit.

Pokud se pak méně zkušený křesťan setká s démonickou moudrostí, neví si rady. Neví jak reagovat, protože slova, která tato démonická moudrost používá ho dokáží přesvědčit, že je špatný, nehodný, že ho Bůh nemůže mít rád apod. Její slova jsou jako had. Jako úhoř, kterého nemůžete chytit, protože se vám vždy vysmekne. Vidíme a víme, že je to démonické, ale nakonec jsme obviněni my. Je to proto, že ďábel je mistr v obviňování a především Božích dětí. On je žalobník bratří. Není možné se zaplétat do diskuzí s těmito „moudrostmi“ a lidmi skrze které hovoří. Tady se můžeme jen modlit, ve Jménu Ježíš, svazovat její moc, ale nemůžeme diskutovat. Modlit se a čekat až Duch svatý zavře ďáblu pusu, kterou používá.

Konečně se dostanu k tomu důležitému a to je moudrost z hůry, moudrost od Boha, Boží moudrost.

(Pokračování příště)

 

Co je moudrost?

Co je moudrost? Jednoduchá odpověď, kterou dostávám je, že moudrost je bázeň před Hosppdinem. Tedy jejží počátek. Podle Přísloví 9:10. U Jakuba čteme o moudrosti toto: „Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže dobrým způsobem života své skutky v moudré tichosti. Máteli však v srdci hořkou závist a soupeření, nechlubte se a nelžete proti pravdě. To není moudrost sestupující shůry, ale pozemská, duševní, démonská. Vždyť kde je závist a soupeření, tam je zmatek a kdejaká špatná věc. Moudrost shůry je především čistá, potom pokojná, mírná, poddajná, plná milosrdenství a dobrého ovoce, nepochybující, bez přetvářky.“
Jakub 3:13‭-‬17 CSP  Z Jakubových slov a nejen z nich, vychází, že moudrost je uskutečněný výsledek našeho myšlení. Pokud naše myšlení je cele zaměřené na Boha a jeho vůli (bázeň před Hospodinem), pak se dá předpokládat, že u takového člověka se projeví jednání, které budeme posuzovat jako moudrost ( moudrost s hůry). Pokud naše myšlení je zaměřené jen na nás, pak se začne projevovat moudrost pozemská, duševní, démonská.

Jestli je člověk moudrý od Boha nemůžeme posuzovat podle toho jak mluví, protože samotná slova ještě nejsou moudrost, ale podle toho jak žije a jedná. To je zřejmé z toho, jak Jakub popisuje oba druhy moudrosti. Rozděluje je podle viditelného ovoce, které nesou. Často hledáme moudrost ve slovech lidí. Děláme tady chybu. Vrací mne to k tomu, o čem jsem psal v posledních zamyšleních: „Buďte však těmi, kdo slovo činí, ne buďte pouze posluchači, kteří klamou sami sebe.“ Jakub 1:22 CSP Mnoho z nás hovoří slova, která slyšela v kázáních, četla v Písmu a vypadáme moudře a dokonale, ale pro ty, kteří nás znají a ví, jak žijeme, jsme k smíchu. Proč? Protože jsme jako čuník, který druhým mluví o tom, jak důležité je žít v čistotě, nebo poskakující vrabec, který hovoří o tom, jak se má správně chodit, krok za krokem. Dokonce věříme tomu, co říkáme, ale lžeme tím sami sobě, protože kdybychom tomu věřili, pak to žijeme. Jsme oklamáni sami sebou. Jsme schopni nakonec uvěřit, že jsme moudří a svatější než ti, ke kterým ta slova mluvíme a máme je právo poučovat. Právě takovou moudrost považuji za démonskou. Neboť jí pohoršujeme lidi kolem sebe a místo abychom jim byli svědky o Kristu, odvádíme je od něj. Poskvrňujeme tím i Kristovu nevěstu, jeho církev. Mezi démonskou moudrost mohu zařadit také žalování na bratry a sestry v modlitbách, žalování k Bohu, žárlivost a pod. Často se skrývá za to, že víme, co si druzí myslí, stojí na tom, že chce ovládat druhé a vyvyšovat se nad jiné. Vede sebe nebo druhé do pýchy.

(Pokračování příště)

 

Nejlepší místo a největší bezpečí

Jak často jsem slyšel a slyším „jsem věřící“ nebo „věřím v Boha – Bohu“…  Když se pak zeptám, co to pro toho, kdo „věří v Boha“ znamená, musím několika způsoby vysvětlovat, na co se vlastně ptám. Vysvětlovat proč se ptám, vždyť mi to přece řekli „věřit v Boha“. Když konečně dostanu odpovědi, drtivá většina zní podobně: věřím, že mi Bůh pomůže, věřím, že mne Bůh zachrání, věřím, že mi odpoušťí hříchy, věřím, že se postará o mou rodinu, věřím, že mi…. Slyším v tom to ŽE MI, ŽE BŮH BUDE DĚLAT NĚCO PRO MNE. Pak občas uslyším slova: … věřit znamená důvěřovat v Boha. Začnu se radovat, protože to vypadá, že se dostanu k cíli. Zeptám se tedy a co to pro tebe znamená důvěřovat? Odpověď většinou zní: důvěřuji, že mi Bůh pomůže, důvěřuji, že mne Bůh zachrání, důvěřuji, že mi Bůh…   Najednou se opět vzdaluji od cíle, kam jsem chtě otázkou co znamená věřit , dojít.

Samozřejmě, že je správné důvěřovat Bohu, že mne zachrání, odpustí mi…., ale není to to hlavní. Sami cítíme, když jsme to teď četli, že to trochu skřípe, tedy spíše dost skřípe. Proč? Protože v tom opět vychází napovrch naše sobectví, naše soběstřednost. Co tedy by mělo znamenat naše „věřím Bohu“.

„Víra pochází ze slyšení. Víra je tedy ze slyšení zvěsti a zvěst skrze slovo Kristovo.“Římanům 10:17 CSP   Pokud věřím, slyším slovo Kristovo. Pokud věřím tomu slovu, pak to dokazuji tím, že se podle něj řídím. Ježíš o tom hovoři takto: “Ne každý, kdo mi říká: „Pane, Pane“, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích. Matouš 7:21 CSP …..Slyší-li kdo má slova a neplní je, já ho nesoudím; nepřišel jsem totiž, abych soudil svět, ale abych svět spasil. Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by ho soudil. V poslední den jej bude soudit slovo, které jsem mluvil. „Jan 12:‬47‭-‬48 B21

Víra je především o poslušnosti. Vlastně ten, kdo odmítá plnit to, co slyší od Krista, odmítá jeho samotného. Odmítá Boha. Naopak, pokud naši víru prokazujeme poslušností jeho slovu, nemusíme pak tak často říkat Bože , věřím, že mi pomůžeš, Bože, věřím, že mi…. , protože budeme uprostře jeho vůle, kde jsme na tom nejlepším místě a v největším bezpečí.

 

 

Hospodinova duše

Bůh je duch, (Jan 4:24),  ale má také duši. „Učiním si mezi vámi příbytek a má duše si vás nezoškliví.“ Leviticus 26:11 CSP Jeho duše i nenávidí (Žalm 11:5, Izajáš 1:4, …), smilovává se – ustrnuje se (Soudců 10:16), mohl bych vyjmenovávat další stavy Boží duše   jako pomsta, radost, ale také Ježíšova unavená duše až k smrti…

Bůh zná naše stavy, naši duši. O Ježíši je napsané toto: „On se nedopustil hříchu, ani lest nebyla nalezena v jeho ústech“. 1 Petr 2:22 CSP  A a na jiném místě se dovídáme, že byl také pokoušen: „Protože sám vytrpěl pokušení, může pomoci těm, kteří jsou pokoušeni.“ Židům 2:18 CSP

Nikdo nemůže pomoci druhému a nedokáže ho chápat pokud sám neprošel stejným trápením, stejnými situacemi. Ježíš jimi prošel. „Neboť nemáme takového velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž takového, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu.“ Židům 4:15 CSP
Pkud by neměl duši, pak by nechápal, ale ví, čím procházíme. Pokud by neměl duši, nemohl by nám být vzorem v tom jak obstát.

Bůh má nejen duši, ale je plný emocí. Proto se s námi může radovat, ale i plakat. Když k němu přicházíme, pamatujme, že je plný citů, sice také hrozný v hněvu, ale i vášnivě milující.  Není automatem na milosrdenství, přestože je plný milosrdenství, není automatem na odpuštění,  přestože odpouští, není automatem na spravedlnost, přestože je spravedlivý, ale je milujícím Otcem jemuž můžeme říkat Tatínku, aspoň ti, kteří se k němu s důvěrou obrací.

 

Duše člověka

Po delší odmlce opět sedám k tabletu, abych se s vámi sdílel. Včera mi jeden bratr poslal odkaz na mé stránky. Nepochopil jsem proč a bral jsem to jako omyl. Dnes mi to vysvětlil. Když jsem psal poslední článek – přání, pak jsem se zmínil o tom, že mám dovolenou do šestého ledna. Proto tento mi milý bratr vyhlízel sedmého na stránkách nějaké nové zamyšlení. Dobře mne zná a tak očekával, že nevydržím do konce dovolené nepsat. Ostatně to stejné jsem si myslel o sobě před svátky i já. Tak s nadějí chodil na stránky již od začátku roku. A nic. Ani sedmého, ani desátého, ani čtrnáctého.  Nevydržel tak mi poslal stránku, na které jsem psal o konci dovolené. No a jsem opět tady. I když jsem se opozdil, pro mne to byla nová věc, nebýt akltivní. Překvapilo mne, jak snadně a lehce se dá na to navyknout. Ale po pravdě šlo také o to, mít co psát nebo vědět o čem psát.

„Až se navrátí prach na zem tak, jak dříve byl, a duch se navrátí k Bohu, který jej dal.“ Kazatel 12:7 CSP  „Hospodin Bůh vytvořil člověka z prachu ze země, a do jeho chřípí vdechl dech života; a člověk se stal živou duší.“ Genesis 2:7 CSP
Mnohokrát hovoříme o své duši velmi zle. Přitom nebojujeme o ducha, ale právě o ni. Duch se navrátí k Bohu, který ho dal. Jde o duši. Velcí Boži mužové bojovali ne o ducha, ale vedli boj o duše. Je to duše Davida, které přikazuje, aby chválila Boha, je to jeho duše, o které hovoři, že přilnula k Bohu (Žalm 63), v ní střeží Boží svědectví (Žalm 119), očekává na Hospodina na jeho slovo (Žalm 130), ale je to také stejná duše, která je zraňovaná, stojí před propastí, přijímá potěšení a hříšnost těla…  Ježíš nám hovoři, že svou trpělivostí máme získávat své duše. (Lukáš 21:19). Na mnoha místech je to právě naše duše, které hrozí „smrt“. Tělo zemře. Je hřišné a odplatou hříchu je smrt. Duše však ne. Duše pro Boha velmi vzácná a touží po ni. To pro ni zemřel na kříži. Je důležité jaký postoj máme ke své duši, jak o ní a k ní promlouváme, co ji předkládáme k vidění a slyšení. Zda touhy a skutky těla nebo touhy a skutky Ducha. Jak hovoříme o tom, co vidíme a prožíváme. Duše je ovlivnitelná jednáním těla. Je zranitelná, může zahořknout, nenávidět, žit z negativních zkušeností a odplácet zlo zlem nebo bude oslavovat Boha, bude po něm toužit a očekávat na něj. Je to po celý život boj právě o ni. Každá duše potřebuje tělo. Po smrti dostane nové tělo a poklekne a vyzná, že Ježíš je Pán.  Jaký máme – máš – vztah ke své duši? Miluješ ji? Tak dělej vše pro to, aby očekávala na Boha, aby ho uctívala a chválila. Pokud ji budeš stále soudit, místo za ni bojovat, pak se budeš točit v bludném kruhu. Pokud ji budeš vydávat Bohu, budeš k ní mluvit Boží věci, žehnat ji a krmit Boží vůlí a slovem, začneš měnit i svůj život.

Duše má, chval Hospodina, duše má žehnám ti touhou po Kristu, žehnám ti touhou po Boží blízkosti, žehnám ti radostí z jeho přítomnosti, vždyť jemu samému patříš.

Přání.

Dnes odpoledne odjíždíme na dovolenou. Měla by trvat do 6.1., ale vím, že budu muset mezi svátky dokončit některé věci, tak se práci nevyhnu. Přesto se budu snažit, abych naplnil to, že Vánoce jsou svátky pokoje. Tedy odpočinout od shonu, od rozhodování a být jen tak s Pánem a rodinou. To je také důvod, proč v tomto roce píši naposledy a odmlčim se až do nového roku. Rád bych spočinul i od psaní, od tabletu, notebooku a mobilu. Musím přiznat, že jsem sám zvědavý, jak dlouho mi to vydrží.

Přeji nám všem, abychom čas volna využili skutečně k odpočinutí, k čerpání z pokoje a radosti našeho Pána. I vojáci na frontě jsou po určitém čase staženi z první linie, aby mohli načerpat, otřepat ze sebe hluk a napětí boje. Pak se mohli vrátit zpět do první linie. Do přímého boje. A ten nás příští rok čeká. Mnohem urputnější, intezivnější. Jsme v počátcích velké duchovní bitvy, která pro mnoho z nás, kteří následujeme Krista, bude určující. Budeme se muset mnohem jasněji a otevřeněji přiznat ke Kristu. Bude to bitva, která bude oddělovat Boží od tělesného. Bude začínat v nás, v církvi a pak se šířit dál. Bude vyžadovat osobní a celé odevzdání se Bohu, budeme muset se vzdát skutečně všeho pro Krista, nebude čas říkat Bohu „někdy příště“ nebo „já se teprve připravuji…“,  ale bude to také čas, kdy budeme sklízet, budeme vidět vítězství.  Ti, kteří patří Bohu začnou zářit a budou viditelnější a viditelnější a tma bude temnější a temnější. O to více na ty, co budou osvětlovat svět kolem sebe, bude vedeno více útoků ze všech stran. Ano ze všech stran. Ale nic tento svět nezmůže, protože tma nemůže porazit světlo a nikdo nemůže porazit Boha v jehož armádě jsme. Budeme svádět mnohé duchovní boje, ale také budeme zjišťovat jak jsme dokonale Duchem svatým vyzbrojeni pro tento boj.

Žehnám nám všem Božím posilněním, čerpánim z jeho plnosti bez ostychu. Žehnám nám všem statečným srdce, plným milosrdenství a milosti a odpuštění. Žehnám nám proudy živé vody vyvěrajícími z našeho nitra a zasahujícími ostatní kolem nás. Žehnám nám všem pokojem v Kristu Ježíši.

 

 

 

Nenápadné zpochybnění

„Chci, abyste věděli, jaký boj svádím za vás i za ty, kteří jsou v Laodikeji, a za všechny, kdo mě osobně neznají. Toužím, aby byli povzbuzeni v srdci a spojeni láskou, aby dospěli k veškerému bohatství plné jistoty porozumění a k poznání Božího tajemství – Krista, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.“
Toto říkám, aby vás nikdo neklamal přesvědčivými řečmi.“
Koloským 2:1-4 B21

Během těchto několika dnů, co čtu list Koloským, jsem se několikrát setkal u různých znalců Písma, a teologů, kteří se zabývají rozborem bible, že vlastně listy Koloským a Efezským pravděpodobně nepsal sám Pavel, ale napsal je nějaký jeho učedník. Mají k tomu mnoho různých důvodů. A mnozí z věřících o tom vedou dlouhé diskuze. Přes všechny jejich důvody mne však nepřesvědčili, že autorem není Pavel. Je to jednoduché. Duch Boží nelže. Věřime, že Písmo svaté je inspirované – vdechnuté Duchem Božím a je naprosto pravdivé, protože Bůh není lhář. Hned v úvodu listu je toto:  „Pavel, z Boží vůle apoštol Krista Ježíše, a bratr Timoteus svatým a věrným bratrům v Kristu, kteří jsou v Kolosách: Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce.“ Koloským 1:1‭-‬2 B21 Copak by Bůh dopustil vědomou lež, podvrh ve svém slově? A další verše v úvodu druhé kapitoly, kterými jsem začal dnešní zamyšlení, copak by mohl někdo lhát s takovou láskou k bratřím a sestrám, s takovou starostlivostí? Navíc nejsou to slova přesně podle Pavlova srdce? Jak se dá lehce zaplést do klamných věcí. Je to snadné, když hledám a bádám po lidsku, když se stále vracím a přehrabuji v lidském myšlení a filozofování, které k ničemu nevede. Když místo abych zapouštěl kořeny v Krista, tedy se snažil objevovat jeho bohatství, které vede k poznání a moudrosti a upevňuje víru, se stále zabývám jen rozborem vět, stylu a spekulacemi. Přitom v Kristu najdu moudrost, která není složitá, poznání, které pak vidím jako logické a říkám si, proč mne to nenapadlo, proč jsem to neviděl? Vždyť je to přece jasné! Nenapadlo mne to, protože jsem hledal jinde než u něho. Jak Pavel píše, plná jistota a porozumění je v poznání Ježíše Krista. Není to rozumová věc, aspoň ne podle lidského chápaní. Je to duchovní poznání a dá se chápat jen Duchem. Podobně jako Pavel píšu to proto, aby vás nikdo neklamal přesvědčivými řečmi. Pokud bych přijal jejich verzi o tom, že tyto a ještě další podobné listy nepsal Pavel, nazval bych Boha lhářem a zpochybnil bych celou bibli. Pokud bych připustil pochybnosti o tom, pochyboval bych následně o všem, co je v bibli. A to je, aniž si to mnozí uvědomují, cílem ďábla. Zpochybnit Boží slovo. To dělá od počátku, už Evě a Adamovi zpochybnil Boží slovo a snaží se o to i nyní. A to nejen tímto způsobem. Potřebujeme se rozhodnout, že budem věřit tomu, co je napsáno v bibli. Když začne útočit duch nevíry, my  naopak potřebujeme proklamovat svoji víru. „Ve jménu Ježíše, jsem se rozhodl Tatínku, že budu přes všechny pochybnosti a nezodpovězené otázky věřit tvému slovu. Věřím mu, jako jediné pravdě.  Duchu svatý pomáhej mi a veď mne do poznání a upevňuj moji víru. Díky.“

 

Křižovatka bez pravidel

Někdy nadáváme na předpisy a pravidla. Jsme přesvědčeni a někdy právem, že nám stěžují život. Představme si, že bychom po silnicích jezdili bez pravidel. Jen tak. Bylo by to zajímavé, hlavně na křižovatkách. Bez přednosti z prava, bez hlavních a vedlejších cest, bez semaforů… každý by jezdil podle svého. Jen na chvíli si to představme. Sedíme za volantem a chceme se dostat přes křižovatku. Vjet nebo ne? Nemít silniční pravidla, možná by se konečně lidé začali modlit. A v tom to právě je. Pokud by všichni lidé hledali a byli poslušní Bohu, nechali se dokonale vést Duchem svatým, věřím, že pak by  nemusela být ani silniční pravidla. Protože to tak však není, pravidla musí být, abychom se vzájemně nepozabíjeli. To platí nejen pro silniční pravidla, ale pro všechny ostatní zákony. Tam, kde lidé nechtějí naslouchat Bohu, tam musí přijít zákon a pravidlo.

Ovšem jde se na to podívat i obráceně. Kde se spoléháme na pravidla a zákony, nepotřebujeme Boha. V tom spočívá past zákonictvi. Stejně jako když dodržuji silniční pravidla, mohu předpokládat, že dojedu bez nehody, tak při dodržováni zákona předpokládám, že dojdu život bez nehod. Nepotřebuji pak Boží milost, nemusím se spoléhat na jeho milosrdenství a především namám zájem hledat jeho samotného. Vystačím si sám. V tom je největší hříšnost zákonictví – odvádí od osobního vztahu s Bohem. Bůh není potřeba, mám zákon. „Já jsem dobrý člověk, nikdy jsem nekradl, nelžu, dodržuji zákony a platim daně.“

David a proroci vědeli, že chodit s Bohem a poslouchat Boha – mít s ním osobní vztah, je nad každý zákon, protože pokud ho poslouchám jsem nad každým zákonem. A pokud se mi něco nepodaří a já padnu, mohu mu důvěřovat, že mne ve svém milosrdenství neodsoudí, jako to dělá zákon, ale pozvedne mne svou milostí.

Vždy, když přestáváme mít vztah s Bohem, kdy nechceme nebo neposloucháme Ducha svatého, začneme se  vracet  zpět k zákonu, abychom si nahradili vztah s Pánem a jeho vedení. Prostě ztratíme směr, myslíme si, že jsme ztratili ochranu a nemáme jak, přejet křižovatku a tak potřbujeme pravidla, která nám nějaký směr vytýčí a ochrání nás na křižovatce. Ale bez Boha a bez Boží cesty. Nevracejme se k tomu, co nás spíše zotročuje a odvádí od Boha, když můžeme být nad tím. Vždyť Duch svatý je v nás.

Koloským 1:24-29 Tajemství odhaleno

Proto se teď raduji ve svých utrpeních pro vás, neboť na svém těle nesu část Kristových soužení, jež má nést jeho tělo, totiž církev. Jejím jsem se stal služebníkem podle pověření, které mi Bůh udělil: abych vám plně vyjevil Boží slovo. Toto tajemství bylo po věky a pokolení skryté, nyní však bylo zjeveno jeho svatým. Jim, a to i mezi pohany, se Bůh rozhodl svěřit bohatství tohoto slavného tajemství: Kristus je ve vás! Ta naděje slávy! Jeho kážeme: ve vší moudrosti napomínáme a učíme každého člověka, abychom každého člověka přivedli k dokonalosti v Kristu. To je to, oč usiluji a bojuji veškerou silou, kterou on ve mně mocně působí.
Koloským 1:24‭-‬29 B21

Před dvěma dny jsem viděl ve zpravodaji fotku bratra, kterého jsem poznal a sloužil mu hned po jeho obrácení. Jeho život byl velmi, velmi špatný. Mozek byl zdevastovaný alkoholem, byl to hrubián, který měl problém s  vyjadřováním a tak více mlčel, než mluvil. Když už začal mluvit, pak to byl proud nadávek a sprostých slov. Na fotce byl vyfocený při službě jiným. Nikdo by v té chvíli nevěřil tomu, že mohl mít tak zničený život. Choval se stejně i po svém obrácení jen s jedním rozdílem. Měl jiné oči než dříve, laskavější a často mu z nich tekly slzy. Předtím jsem ho nikdy neviděl brečet. Modlil jsem se za něj a vyznával nad ním slova o jeho  budoucnosti Božího sluzebníka, který bude vzorem pro ostatní. Bylo to na jedné skupince, kde se nás sešlo kolem dvaceti. Když jsem skončil modlitbu, uviděl jsem, jak se někteří návštěvníci skupinky šklebí. Nevěřili, že by se ta slova mohla naplnit. Na něm. Znali ho a viděli, že i po uvěření se nic nezměnilo. Tedy aspoň si to mysleli. Protože nic nenasvědčovalo, že by přijal do svého života Ducha svatého. Po několika letech pochybností, kdy na venek nebylo nic vidět, nejdnou z něho začal růst služebník, který měl poznání Písma i osobního sestkáni s Pánem. Rostl a to velmi rychle. Dnes je z něho věrný služebník, skvělý chlap, který ví, o čem mluví a umí se skvěle vyjadřovat. Nemožné se stalo skutečností. Jak se to stalo? Bylo na něm zjeveno jedno velké tajemství Božího zaslíbení. A to, že Kristus je v něm. Ta naděje slávy.

Necítil jsem se dobře, když jsem někoho slyšel na veřejnosti mluvit o tom, že má Krista v srdci nebo podobná vyjádření. Zvláště, když jejich život tomu neodpovídal. Ten hlavní důvod však byl, že jsem si řikal, vždyť tomu ti lidé kolem nerozumí. Nemohl se vyjádřit jinak? I bratr, o kterém píši mohl taková slova říkat, přestože nebylo nic vidět, ale on věděl, že unitř něho se něco děje. Že tam Duch svatý sám bojuje s jeho starým člověkem, že ho mění, vede ho do svobody od alkoholu, otvírá mu mysl a celkově ho mění. To byl obrovský tlak a boj uvnitř něho. On nebyl předhozen lvům, kamenovaný, nestroskotal jako Pavel, ale uvnitř něho se odehrávalo něco podobného, aby prožil slavná vítězství Krista sám v sobě. To ho upevňovalo a ukotvovalo ve víře a důvěře Bohu. Lidé kolem to neviděli. Viděli jen pády. „…víme, že soužení působí vytrvalost, vytrvalost spolehlivost a spolehlivost naději.“
Římanům 5:3‭-‬4 B21 Pak to však přišlo a začalo i to viditelné. Najednou lidé viděli zázrak. KRISTUS V NĚM.

KRISTUS V NÁS, V TOBĚ.

Dnes slouží, prožívá pohanění od jedněch pro svou minulost, od druhých pro svou změnu – víru,   stejně jako ho prožíval Kristus, Pavel a mnozí další až do do dnešních dní.  Slouží jako služebník místní církvi a svým způsobem, který mu dal Duch svatý  v něm, pomáhá, aby i ostatní mohli být přivedeni k dokonalosti Krista.

Slavné tajemství přestalo být tajemstvím.

Koloským 1:22-23 Kotva víry a naděje

„Ve svém lidském těle podstoupil smrt, aby vás před sebou postavil svaté, bez poskvrny a úhony – pokud ovšem zůstáváte pevně ukotveni ve víře a neuchylujete se od naděje evangelia, jež jste slyšeli, jež bylo vyhlášeno všemu stvoření pod nebem a jehož jsem se já Pavel stal služebníkem.“ Koloským 1:22‭-‬23 B21

Bůh, Kristus zemřel, abychom my mohli před ním stát bez poskvrny, bez hříchu, bez chyby. Má to však podmínku. Pokud ovšem zůstáváme ukotveni ve víře a neuchylujeme se od naděje evangelia. To souvisí s tím, co jsem psal včera. Pochybnosti přichází skrze mysl. Ta, pokud je napadena pochybnosti,  pak zpochybní naše spasení, víru a bere  naději na věčný život. Proto potřebujeme mít pod kontrolou, nad čím přemýšlíme a jak o tom přemýšlíme nebo jak dovolíme, aby naše myšlení bylo pod kontrolou Ducha svatého….“Vezměte si také přilbu spasení a meč Ducha, jímž je Boží slovo.“ Efeským 6:17 B21

Během služby se stále mění moje myšlení a pohledy na na věci. Jako bych ty věci viděl jednak z větší výšky, tedy jejich místo v celku, ale zároveň i hlubší vhled dovnitř věcí a situací. Pochopení jádra věci, kořenu situace… Děje se to tak, že mne Bůh neustále staví před nějaká rozhodnutí, do různých situací. Mám možnost se nějak rozhodnout. Nechám se svést k rychlému řešení, podle toho, co vidí moje oči a slyší moje uši a podle chápání svého rozumu? Nebo hledám Boží odpověď. Ten, kdo ji hledá, dostává odpověď. A mám možnost se rozhodnout podle Boží odpovědi. Čím více a častěji se musíme takto rozhodovat, tím více se učíme znát Boží myšlení. A čím těžší situace, težší rozhodování, tím více do nás vrůstá Krisrovo myšlení. Stáváme se více a více ukotveni ve víře, protože naše myšlení se nebude odchylovat od naděje evangelia. Toto praktické vedení životem je více, než jen poslouchání kázání, byť plných moci. Potřebujeme to, co v kázáních slyšime, také prožívat vlastním životem. Teorie nás nezmění. Poslušnost zažívaná v praxi ano. Psal jsem to již několikrát, tou nejlepší pomocí je pro nás v takových situacích Písmo a modlitby v duchovních jazycích. „Kdo mluví v jazycích, posiluje sám sebe, …“ 1 Korintským 14:4 B21  Někdy se tlačíme do víry, místo, abychom  k jejímu posilnění použili Boží dary. Duchovní dary a samotného Ducha svatého. Modlitba v jazycích ( je také vlastně Boží slovo – meč Ducha svatého ) nás nejem buduje, ale povzbuzuje i naši naději v beznadějných situacích a dokonce i tyto situace mění a my vidíme Boží zásahy, které upevňují naši víru. Bůh by nám nedával něco, co by nám nemělo být ku pomoci.

To všechno nám pomalu odhaduje to velké tajemství. O něm až zítra.

 

A co jsi ode mě slyšel před mnoha svědky, to svěřuj věrným lidem, kteří budou schopní učit zase další. (2. Timoteova 2:2)