Polibek spravedlnosti s milostí

Co nás žere na nespravedlnosti? Většinou to je „pro každého jiný metr“. Takové to „tomu projde všechno, ostatním nic“. Musím tady popravdě dodat, že mnohé jiný metr žere ne z touhy po spravedlnosti, ale ze závisti, že jiný metr není použit také vůči nim  a jejich rodině nebo přátelům. Jinak tím „ostatním nic“, spíše přikrýváme „mně nic“. Opravdově se možná rozhorlíme  jen při nespravedlnosti v televizním seriálu, ale kdo ví….? Nevyhýbá se to ani nám křesťanům. Potřebujeme zkoumat své srdce  Duchem svatým a jednat i s nepříjemnou pravdou, kterou se o něm dovíme. Když David volá k Bohu své „suď  mne Bože“, nemyslí tím, že má být Bohem odsouzen, ale aby se od  něj dověděl pravdu o svém srdci. Jako lidé se snažíme používat spravedlnost podobně jako Bůh. Na rozdíl od Boha je naše uplatňování spravedlnosti nedokonalé jako jsme nedokonalí my lidé.

Boží spravedlnost je jednoduchá. „Člověče, dal jsem ti měřítko, abys věděl, co je správné a co ne.“ Podle toho měřítka ovšem  není nikdo, kdo by nezhřešil. Je jedno jestli před jeho oznámením nebo až po něm. Prostě není nikdo, kdo by neměl být potrestán. Když to pomĕřím s lidskými zákony a pravidly i tady bych mohl říct, že zde není nikdo, kdo by je beze zbytku dodržel. Ovšem zde na zemi platí, že pokud není žalobce, není soudce. Proto mnoho a mnoho našich přestoupení není potrestaných, protože se je nikdo nedoví, nebo to druhým nestojí za to s tím jednat. U Boha to je jiné. On vidí vše. Proto může říct: …všichni zhřešili a postrádají Boží slávu,…Římanům 3:23 CSP a také vyřknul jednoznačný a spravedlivý soud pro všechny: „Mzdou hříchu je smrt,…. Římanům 6:23 CSP. Boží soud je jednoznačný.

I pozemský soud připouští různé polechčujíci okolnosti. Přiznání viny, účinnou lítost, snahu o nápravu…  Zde však právě často dochází ke zneužití. I když to není zneužité, není zde jasný předpis a je  na soudci, jak vše vyhodnotí, co chce využít ve prospěch viníka nebo proti  němu. Tady často hovoříme o nespravedlnosti. Ani uznání polehčujících okolností ani milost nejsou a nemohou být spravedlivé, ale jsou součástí právních předpisů. Nemohou být spravedlivé, protože  nedochází k potrestání viny. Bůh je spravedlivý, nikomu nestraní a za vinu je jasný trest. Za hřích je smrt.

Jak je to s Boží milostí a milosrdenstvím. Boží milosrdenství a Boží láska k člověku vede Boha k tomu, aby mu udělil milost. Boží milost se uplatňuje všude tam, kde je hřích. Je to logické. Kde není hřích, nemusí být uplaťněna milost. Naopak čím více se rozmáhá hřích, tím více se rozšiřuje potřeba milosti. Proto Písmo říká:  Když přišel Zákon, provinění se rozmnožilo, ale kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozmnožila milost! Římanům 5:20 B21

Včem spočívá Boží spojení milosti a spravedlnosti? Je přece napsané že: „Spravedlnost a právo jsou základ tvého trůnu; milosrdenství a věrnost kráčejí před tebou.“ Žalmy 89:15 CSP a „Milosrdenství a věrnost se potkají, spravedlnost a pokoj se políbí.“
Žalmy 85:11 CSP. Napsal jsem, že milost nemůže  být spravedlivá, tak jak to Bůh řeší? Bůh  nenechává hřích bez trestu. Každý hřích je potrestaný. KAŽDÝ!!! I ten náš, včerejší, dnešní, zítřejší. Je součástí hřebů, které přibily Ježíše na kříž. Kristus je ten, na kterém je vykonaný spravedlivý trest. Tedy můžeme říct, že spravedlnosti bylo učiněno za dost. Spravedlnost byla uskutečněna. Boží láska k člověku vedla Ježíše na kříž. Potom, co bylo učiněno spravedlnosti za dost, může přijít milost. Je všude tam, kde lidé hřeší. Tedy všude. Milost musíme přijmout. Milost je v tom, že již nemusíme nést trest, za naše provinění. Přesto jsou lidé, kteří se raději nechají trestat, než by přijali milost. Milost mohu přijmout dobrovolně a také jen tehdy, pokud vím, že jsem vinen. Přesto to nefunguje tak, že musím cítit vinu, abych byl spasený. To Písmo neříká. Ježíš v Písmu opakuje, že kdo v něho věří, bude žít. Spasení je z víry. Není zde další podmínka. Jinak by nefungovala milost a láska bez podmínek. Když uvěříme v Ježíše, že je Boží syn, že byl tady na zemi, byl ukřižován, umřel a vstal z mrtvých, když ho vyznáme jako Pána, budeme spaseni. (Římanům 10: 9-10). Teprve po jeho poznání a poznání jeho lásky, jsme Duchem svatým usvědčovaní z hříšnosti, protože i ten lidsky nejčistčí člověk je vedle Krista obrovským hříšníkem. Pak jsme vedeni k pokání. Je to Duch a láska ke Kristu, která nás k tomu vede a má moc měnit náš život. (Komu bylo hodně odpuštěno  hodně miluje.) Pro oběť Ježíše, který byl potrestán za naši nepravost můžeme říct, že jsme spravedliví nebo přesněji ospravedlněni v Kristu.

„A tak tedy: jako skrze provinění jednoho člověka přišlo na všechny lidi odsouzení, tak i skrze spravedlivý čin jednoho člověka přišlo na všechny lidi ospravedlnění k životu.“
Římanům 5:18 CSP

Nakonec i v milosti se nachází spravedlnost. Vždyť když se necítime hříšní, netoužíme po milosti. Jinými slovy kdo Krista skutečně nemiluje, nevníma ani svou hříšnost a je stále samospravedlivý. Nevolá odpust mi Bože, jsem hříšník.

 

 

 

 

 

O spravedlnosti jinak, než jsme zvyklí

(Pokračování)

Abychom se mohli posunout dále v tom, jak být spravedlivým vedoucím, musíme si říct, co je vlastně spravedlnost. Jak obecně funguje Boži spravedlnost. Jsme zvyklí z církve mluvit, že spravedlnost je Kristus, že jsme ospravedlněni v Kristu a také, že naše spravedlnost je skrze víru v Krista. Všechno to mohu  nazvat pravdivými výroky, ale stále jsem se nedověděl, co je vlastně spravedlnost Boží. V čem spočívá spravedlnost Kristova.

Jen několik veršů, které nám ukazují na Boži spravedlnost.

Vždyť Hospodin, váš Bůh, je Bohem bohů a Pánem pánů, Bohem velkým, mocným a hrozným, který nikomu nestraní a nepřijímá úplatek, zjednává právo sirotkovi a vdově, miluje příchozího a dává mu pokrm a oděv.
Deuteronomium 10:17‭-‬18 CSP

Nebudeš šířit klamnou zprávu. Nepřipojíš se k ničemovi, abys byl zlovolným svědkem. Nepůjdeš s davem za špatnostmi. Nebudeš svědčit při sporu tak, že se nakloníš k většině a převrátíš právo , ani nebudeš nadržovat chudému při jeho sporu.
Exodus 23:1‭-‬3 CSP

Cokoli děláte, dělejte z duše jako Pánu, a ne lidem. Vždyť víte, že od Pána dostanete za odměnu dědictví. Pánu Kristu služte! Neboť kdo činí zlé, dostane zpět to , co zlého učinil. Bůh nikomu nestraní.
Koloským 3:23‭-‬25 CSP

Petr otevřel ústa a řekl: “Opravdu nyní chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a činí spravedlnost.
Skutky 10:34‭-‬35 CSP

Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Miluj svého bližního a svého nepřítele měj v nenávisti.‘ Já vám však říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete synové svého Otce v nebesích. On přece dává svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“
Matouš 5:43‭-‬45‭, ‬48 B21

Kristova láska nás zavazuje. Jsme totiž přesvědčeni, že jeden zemřel za všechny, a tak zemřeli všichni. On zemřel za všechny, aby ti, kdo žijí, nadále nežili sami pro sebe, ale pro toho, který za ně zemřel a vstal z mrtvých.
2 Korintským 5:14‭-‬15 B21

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen.
Jan 3:16‭-‬17 B21

Obecná Boží spravedlnost je rovný přístup ke všem a stejný přístup pro všechny k Bohu. To je spravedlnost. Mít stejnou šanci jako ostatní. Mít jistotu, stejného Božího pohledu jako maji ostatní….       To je to, s čím bojujeme jako vedoucí. Vidět všechny lidi stejně a dávat jim stejnou šanci a stejné možnosti přístupu k věcem, rozhodnutím, vztahům, službě. Lidé musí mít stejné možnosti. To, jak snimi naloží je již jiná věc. Stejně tak musí mít stejnou šanci na naše odpuštění, milosrdenstvi, lásku, důvěru…  Pokud jako vedoucí a to na všech stupních vedení  budeme jednat s takovou spravedlností, pak naše společenství budou vyhledávaná právě pro Boži spravedlnost v nich.

Vždyť i Bůh ve své spravedlnosti učinil naše spasení skrze víru, protože uvěřit můžeme všichni, bohatí i chudí, silní i slabí, uznávaní i odstrčení, chytří i hlupáci. Máme stejnou možnost se rozhodnout. Bůh to tak učinil. „To je dobré a milé před Bohem, naším Zachráncem, který chce, aby byli všichni lidé zachráněni a přišli k poznání pravdy.“ 1 Timoteus 2:3‭-‬4 CSP Bůch chce, aby všichni lidé byli zachráněni, a proto jim dal všem stejnou příležitost k rozhodnutí včetně odmítnutí, aby se zachoval spravedlivě.

Je tady však další rovina spravedlnosti. Rovina uvěřivšího v Krista a Boži pohled na něho. O tom však opět příště.

Modlitba: Bože, prosím, vlož do mého srdce tvůj pohled na spravedlnost, učin mé srdce spravedlivé, abych mohl podle něj jednat se sebou, ale i s lidmi kolem mne. Prosím, abych se na všechny mohl dívat stejným pohledem milosrdenství a byl ochoten přijímat všechny stejně.

(Pokračování příště)

 

 

 

Sobectví – překážka ke spravedlnosti

(Pokračování)

Sobectvi, zaměření sám na sebe, patří mezi hlavní překážky, které bráni jednání ve spravedlnosti.  V každém z nás je trochu sobce. U někoho hodně u jiných již méně. Záleži na tom, jak kdo dorůstáme do Krista. Jak se necháme tvárnit a budovat Duchem svatým. Proto o tom píši, abychom přemýšleli o sobě a nepřemýšleli o kom to vlastně Knoflíček píše. Proti sobectvi stojí zaměření na Krista. Ovšem všechno se dá zneužít ke vlastnímu prospěchu. Sobectví dokáže najít verše, kterými si kralování svého já dokáže omluvit nebo zaměnit za Boží vedení. Jedním z poznávacích znaků toho je pocit ublíženosti. Vedoucí zaměřený sám na sebe se cítí stále ohrožený, stále zraňovaný, nedoceněný, zrazovaný. Výsledkem je spůsob vedení, který ho má před tím vším ochránit. U každého trochu jiný. U  někoho obranný u jiných útočný, někdy obojí. Takový služebník se nedokáže radovat ze své služby Pánu. Je to logické, protože neslouží vlastně Pánu, ale sobě. Na první pohled jeho služba bude vykazovat velikost, vydannost, otevřenost, ale časem se ukáže, že se tak chová jen do doby, kdy nemusí ustoupit ze svého sobectví. (Umírat svému já.) Dokud mne všichni poslouchají a dělají to podle mých představ, jsem velkorysý, usmívám se a jsem ochotný sloužit. Pokud však někdo projeví jiný  názor, okamžitě so postavím k obraně nebo k útoku. Cítím se takovým člověkem ohrožený, zraněný. Stávám se ve svých očích obětí. A tak ten, který byl pro mne včera bratrem a přítelem, je druhý den nepřítelem. Je to další poznávací znak sobeckého vedení. Měním přátele podle toho, jak se cítím. Jeden den je pro takového služebníka člověk Božím mužem nebo ženou, druhý den nástrojem ďábla. V sobectví se totiž špatně rozvíjí dar věrnosti. (Ale i ostatní dary Ducha svatého.)

Problém je v tom, že služba podle mých představ není službou Pánu a to i tehdy, kdyby měly tyto různé představy kus společné cesty. Buď sloužím Boží představě nebo své. Boží vůli nebo své. Lidé nezralí v této oblasti, myslím tím, že se stále pohybují na úrovni duchovní puberty, která je právě projevem sobectví spojeného s částečným duchovním poznáním, se chrání výroky typu: „Bůh mi to řekl“, které vlastně znemožní jakoukoli diskuzi a modlitby pro hledání Božích cest. Sám jsem tím na začátku své služby procházel. Často jsem říkal: „Bůh mi to řekl. Bůh to chce.,..“ a vzal jsem tím možnost lidem říct, co vnímají, jak k nim promlouvá Duch svatý… Nedal jsem jim jinou šanci, než mne slepě následpvat, nebo odejít, pokud měli jiný názor. Někteří zůstali, ale ztratili chuť sloužit. Nechtěl jsem slyšet jiný názor, protože by to mohlo ohrozit to, pro co jsem se rozhodl. Sobectvi vždy předpokládá, že jen já sám znám Boží pravdu a jeho cesty, kterými máme jít. Zapomíná na to, že Duch svatý promlouvá i k ostatní sourozencům a chce nás sjednotit svým Duchem, ne diktátem jednoho sobce. Pokud je věc od Boha, nemusím mít strach dávat prostor mým Bratřím, protože i je vede Duch svatý a ten chce prosadit Boži vůli. Nakonec stejně dojdeme k Boží cestě, ale vidíme zázrak sjednoceni v Duchu, který cestu jen potvrzuje.

Kdo se odděluje, hledá vlastní touhy, rozzuří se proti každé obezřetnosti. Přísloví 18:1 CSP

Často slýchávám soudy o svých sourozencích v Kristu. Nejčastěji o tom, že  nejsou naplněni Duchem svatý. Právě proto, že se chovají sobecky. Pokud tak uvažuješ, mám pro tebe špatnou zprávu, pak i ty podle vlastního soudu nemůžeš být naplněn Duchem svatým. Vždyť v každém z nás je kousek sobce, nejsme dokonalí a stále rosteme do podoby Kristovy. Je to dlouhý proces. Pokud si na sobě rozeznal prvky sobeckého jednání, znamená to, že k tobě mluví Duch svatý. Pak je tu právě teď prostor pro změnu.

Modlitba: Duchu svatý, děkuji ti, že  mne usvědčuješ z mého sobectví. Prosím, jednej s mým sobeckým srdce, myšlením a jednáním. Toužím po tom, abych mohl/a skutečně jednat podle tvé spravedlnosti a být nesobecky/á vůči všem kolem mne. Bez tebe to nezvládnu. Prosím vepiš to do mého srdce a daj mi sílu k to u jednat ne podle mého já, ale podle tvé spravedlnosti.

(Pokračování příště.)

Z hrušky dolů

Měli jsme jako studenti takové úsloví: kamarád nekamarád z hrušky dolů. Mělo to nahradit jiné úsloví: padni, komu padni. Tedy úsloví o spravedlnosti pro všechny, všem stejně. Dnes bych to trochu pozměnil na služebník neslužebník z trůnu dolů. Tedy ne z nějakého lidského, ale z trůnu, který patří Kristu.

U Matouše říká Ježíš tato slova: A protože se rozšíří špatnost (bezzákonnost CSP), láska mnohých vychladne. Matouš 24:12 B21 Obecně je špatnost rozšíŕena mezi lidmi. Kde je špatnost, tam se těžko hledá a domáhá spravedlnosti. Všimněme si situací, které nastávají u nás i ve světě. K moci se dostávají despotické osobnosti. Problém je v tom, že je nikdo z lidí nedokáže sesadit z trůnu. Náš premiér chce vést zemi jako firmu. O všem jako svou firmu. Tak chtíc nebo nechtíc se staneme dříve nebo později všichni jeho zaměstnanci, protože stát se stane jeho firmou. V Maďarsku je to podobné, na Slovensku také.  Sice zde se domohlo nějakých změn, ale mocmář dosadil místo sebe na trůn svého „poslušného synka“.  Tak taky žádná změna, žádná sláva. Vidíme jak volba prezidenta Zemana a samotný prezident rozděluje zemi a dokonce i kŕesťany. A to ne jenom v nějaké diskuzi, ale životně rozděluje. Tito lidé jsou schopni udělat vše proto, aby se udrželi na trůnu. Dokonce se spojit s komunisty, extrémisty a dát jim podíl na vládě. Jen aby zůstali u kormidla. Jedním důležitým znakem všech těchto lidí je, nenávist ke všem, kteří mají jiný názor než oni, natož jestli je kritizují (říkají jim pravdu o nich do očí). Takových se hned zbavují, zesměšňují je, snaží se je ušlapat, dostat od sebe co nejdál. Místo nich si pak kolem sebe dávají poslušné loutky, kterými mohou manipulovat, které z nich mají strach, nebo je bezmezně obdivují.  I to časem vyprchá a loutky jsou odstraněny, protože časem projevili svůj názor a jsou nahrazeni jinými, nebo nikým a postupně se takový člověk stává samovládcem. Ten všude dosazuje svou rodinu, přátele. Pro ně pak zákony neexistují. Mohou si dělat, co chtějí. Naopak tvrdě zákon vyžadují od ostatních, aby zakryli vlastní bezzákonnost. A to bez spravedlnosti. Pokud tento stav trvá dlouho přenese se i směrem dolů. Lidé přestanou věřit v dobro a snaží se také urvat, co mohou. Pokud ovšem neemigrují do jiné země.

Nemyslím si, že Ježíš myslel svými slovy jen stav světa, protože to se od světa bez Boha očekává, ale předpokládám, že také tím ukazoval na stav v církvi. Podobně to totiž funguje i v mnohých církevních sborech. Pokud se služebník posadí na trůn, který mu nepatří, začne se chovat stejně jako dnešní despotičtí politici. Místo, aby ovečky pásl, tak je rozhání protože si dovolily ho zkritizovat nebo mít jiný názor než on. Pak si začne kolem sebe vytvářet ochraný a bezpečný prostor z vlastních rodinných příslušníků, kterým všechno projde. Naopak od oveček pak vyžaduje dodržování i toho, co sám nedodržuje.  I o tom Ježíš mluví na jiném místě. To odrazuje ostatní, aby takový sbor navštěvovali. Takovou  nepravost mají i ve světě. Proto nemusí navštěvovat církev. Tam hledali naopak Boží spravedlnost, milosrdenství a lásku, která je vylita na všechny bez rozdílu. Našli však opět jen nepravost a  nespravedlnost. Problém je v tom, že takoví vedouci mají své jednání vždy perfektně podložené verši z Písma a místo, aby viděli jak utlačují a vyhánějí jiné, sami se považuji stále za oběť a za ty, kterým se křivdí. Proto trvá, než je tento stav odhalený a usvědčený. A i v takovém případě se sním špatně jedná, protože lidé se kolem bojí.

Už možná začínáte chápat proč jsem dal dnes název z hrušky dolů, tedy spíše z trůnu dolů. To je jediná možnost, jak věci změnit. Ne revolucí, ale změnou charakteru. Pokořením se a přenecháním skutečné vlády Kristu a přesunutí se k jeho nohám. Proto ať jsme na jekékoli pozici v církvi, mělii bychom nechat každý den, v každém rozhodnutí přezkouma stav svého srdce Duchem svatým a pak teprve jednat.

O  tom však příště, protože je zde řešení, Bůh má vždy východisko.

Modlitba:Zkoumej mě, Hospodine, zkoušej mě, prověř mé ledví i srdce! Vyzpytuj mě, Bože, a poznej mé srdce, zkoumej mě a poznej mé myšlení a pohleď, neníli ve mně cesta trápení, a veď mě cestou věčnosti!

(Pokračovaní příště)

Jak chutná Bůh?

Stáňa je několik dní nemocná. Důsledkem nemoci je, že nic necítí a nevnímá chutě. Je pak těžké něco uvařit, aby to bylo správně ochucené. Pokud nevnímám vůně ani chutě, je těžké nejen vařit, ale také si na jídle pochutnat. Vlastně je pak jedno, co jím.

Pokud nejsem schopen vnímat Boží laskavost, pokud necítím Boží dobrotu jeho spravedlnost a hlavně se neraduji z jeho přítomnosti, pak jsem jako kuchař bez chuti a čichu.  Nemohu lidem správně přiblížit Boha, nemohu ukázat život, život v hojnosti, který dává Kristus. Jen předávám něco, co je bez chuti a bez zápachu. Něco, co druhé spíše odradí než přitáhne. Dokonce sám pak žiji mdlý, smutný a nespokojený život. (Přesto někdo dokáže hovořit o dobrých Božích věcech, i když je osobně nikdy nepoznal. Dřív nebo později to však posluchači zjistí, když uvidí rozdíl mezi tím, co říká a žije. Pokud se ovšem díky tomu obrátí ke Kristu….?)

Je mi spíše líto vždy těch, kteří ví o Boži dobrotě a Boží laskavosti, trpělivosti, věrnosti, radosti, pokoji i lásce, ale nemohou svědčit o tom, že jí vnímají ve svém životě. Mnoho z nás přejíždí auty krásnou krajinou, nádhernými horami, kolem přehrad při západu slunce a přesto si nevšimneme krásy, kterou nám Bůh připravil. Prostě přejedu. Bůh svořil zemi pro člověka. Všechno připravil a pak ho do toho všeho vsadil, aby se člověk  mohl radovat z jeho díla. Vše připravil pro člověka. Biblista mi může namítnout verši z Písma, že ne pro člověka, ale pro Krista. Pro něho a skrze  něho bylo všechno stvořeno. Ano, ale i Kristus byl plně člověkem, i on přišel na zem jako člověk a přitom zůstal plně Bohem. Nebuďme jako řidiči, kteří si nevšímají krajiny, kterou projíždějí. Nebuďme křesťany, bez osobního vztahu s Bohem. Bez poznávání jeho samotného.

Vrátím se k jídlu. Rád pozoruji lidi, kteří jí s chutí. Dostávám přitom sám chuť na jídlo. Žijme život s Bohem s chutí. Uživejme si toho, co nám zde na zemi připravil. Užívejme si všech jeho darů a především jeho samotného. Jeho přítomnosti v našich životech. Věřme, že i on po tom vztahu touží.

Modlitba: Tatínku, děkuji za svět, který si stvořil. Děkuji za jeho barvy, vůně, za jeho tvary a rozmary. Prosím otevři mi oči, abych v tom všem mohl vidět tvoji péči o mne, ale především abych skrze to mohl vnímat tvoji rozmanitost a velikost. Prosím, abys ve mne probudil vášeň tě poznávat a touhu po osobním setkáváni s tebou. Nechci být skrytý v šedi, ale vzít vše, co mi chystáš každého dne. Abych moh říc jiným jak skvěle chutná náš Bůh a život s ním.

O Duchu svatém trochu jinak 3


Minule jsem psal o Duchu svatém jako o  našem příteli, který je tichý, jemný, který se nevnucuje a který má moc měnit naše nitro. Je však také Boží tvořivou mocí, vykonnou mocí. Osobou, která má moc porážet silné, když utlačují slabé, která mocným hlasem a bouří mění dějiny,  která má moc bořit, ale také budovat. Musíme si uvědomit tyto dvě působnosti Ducha svatého. Jedna je, kdy působí v nás a skrze nás a druhá, kdy jedná mimo své děti a zasahuje a určuje dění kolem. To nám více pomůže chápat jeho jednání.

Dnes jsem četl o králi Asovi a o tom jak porazil nepřítele, který měl obrovskou převahu. Duch Boží jednal. Jistě jsme již na jiných místech četli jak Bůh zmátl nepřátele Izraele, jak se pobili mezi sebou, jak slyšeli hluk, který nebyl….  je toho hodně v Písmu. Zastavené vody, Sodoma a Gomora…

Potřebujeme také vědět, že Duch svatý, jedná a je i v našich bratrech a sestrách. Vždy mu jde o jednotu mezi nimi. Nikdy nevede k vzájemnému bratrskému boji, nevraživosti, či ponižování a vysmívání. Právě naopak. Dokonce nechce, abychom tak jednali s našimi nepřáteli. Soud i pomsta patří Bohu. Pokud budeme vnímat a vidět jednáni a moc Ducha svatého mimo nás, tím více si budeme uvědomovat, že je přítomný také v životech našich bratří sester. A to i v těch, které nemusíme a mnohdy i v těch, o kterých si myslíme, že v nich není.  Jsou chvíle, kdy se ocitáme pod duchovním tlakem. Velkým tlakem. Když budeme upřimní k sobě, zjistíme, že se většinou jedná o nejednotu, o boj unitř církve… Jsme pod tlakem právě proto, že naše srdce a duch jsou nastaveny jinak než Duch svatý, který nechce rozdělení a roztržky mezi svými dětmi. Jsme tak dlouho pod tlakem, dokud se nesjednotíme s Duchem svatým. Pak vše najednou opadá. To, proč jsme byli vúči druhým tvrdými soudci, je  najednou malicherností.

Ve většině případů, proč v noci nespíme, protože jsme ve stresu a pod tlakem, kterému mylně říkáme duchovní útok, se jedná o náš nesoulad s Duchem svatým. Pokud jde skutečně o duchovní útok, projevuje se to jinak, protože pokud jsme ve shodě s Duchem svatým, přichází pokoj i během útoků, protože víme, že jsme v něm, že nás nemůže nic ohrozit nebo nám ublížit. Pokud se cítíme pod tlakem, dloubodbě ve stresu a myslíme si, že procházíme duchovními útoky, pak se ptejme znovu Ducha svatého, kde se chováme, myslíme a především smýšlíme o druhých jinak, než on. Pokud nám to zjeví a já vím, že to udělá, pak prosme o sjednocení sním. Rozhodněme se jednat stejně jako on.

Modlitba: pro inspiraci k vlastní modlitbě,  nebo jen pro povzbuzení a posilnění místo modlitby dnes předkládám tuto pasáž z Písma.

Vyšel Asovi vstříc se slovy: „Slyš mě, Aso i všechen Judo a Benjamíne! Hospodin bude s vámi, když budete s ním. Když ho budete hledat, dá se vám najít. Když ho opustíte, opustí vás. Izrael byl už dlouho bez pravého Boha, bez kněze, který by je učil, a bez Zákona. Když se ale ve svém soužení navrátí k Hospodinu, Bohu Izraele, on se jim dá najít. V těchto dnech není bezpečné cestovat tam ani zpět. Mezi obyvateli všech zemí vládne nepokoj. Národy i města se drtí navzájem, neboť je Bůh stíhá všemožným soužením. Vy se však vzchopte a nepolevujte, vždyť vaše námaha má odplatu.“ Když Asa uslyšel tato slova, proroctví z úst Azariáše, syna Odedova, vzchopil se a odstranil ohavnosti z celé judské a benjamínské země i z měst, která zabral v Efraimských horách. Obnovil také Hospodinův oltář stojící naproti předsíni Hospodinova chrámu.
2 Letopisů 15:2‭-‬8 B21

 

 

 


 

 

O Duchu svatém trochu jinak 2

Tak co, představili jsme si to. Všechno to  naše jednání, kdy bychom neustále viděli Ducha svatého vedle sebe? Nepolil vás přitom studený pot? Asi bychom si to přáli,  na druhou stranu bychom se báli ztráty soukromí…   Bůh je dobrý a vše dobře učinil a naplánoval. Proto Ducha svatého nevidíme a dokonce ani vždy nevnímáme. Sestra se mne jednou ptala na to, zda náš táta (pozemský) je v nebi. Přikývl jsem. Pak se mne ptala zda ji tedy vidí a slyší. V její otázce byla slyšet obava z toho, že by to tak mohlo být.                                                                                                   Nebeský Otec je všude přítomný, proto vidí i slyší vše. Duch svatý je laskavý, dobrotivý, tichý a také diskrétní. Je náš osobní přítel, rádce, pomocník. Je naší silou i zastáncem. Nevnucuje se. Připomíná se, ale nevnucuje. Proto ho tak často přestaneme vnímat, to však neznamená, že nás opustil, že již není v nás a s námi. Asi ho často zarmucujeme svými slovy a jednáním, on však je skutečný Přítel. Nehodí nás proto přes palubu.  Naopak, pracuje na naší proměně, na naší cestě do Božího království. To však není to hlavní, o čem jsem chtěl dnes psát.

Jel jsem s kolegou autem a hovořili jsme o tom, jak Bůh má věci pod kontrolou.  Někdy nám nedovolí uzavřít dobrý obchod, protože má pro nás ještě lepší, jindy proto, abychom nepadli do léčky a někdy protože nás chce něčemu naučit. Vždy je to však pro náš prospěch. Můžeme si však položit otázku proč nás nevede přímo. Proč nás nechá připravit ten nepravý obchod a pak ho zastaví, protože má pro nás lepší. Proč nás nechá tápat a pak nás vyvede ze tmy do světla, proč  musíme mnohokrát jít jinou cestou, aby nás pak vrátil a navedl na tu pravou. Vždyť je stále s námi. Nemyslím si, že je to jenom proto, že ho nechceme poslechnout nebo si dělat věci po svém. I Pavel se snažil jít určitým směrem, pak jiným, když jim Duch svatý zabránil. Duch ho mohl navést přímo, ale nechal ho zkoušet různé cesty. Určitě to stálo mnoho času. Pavel si na to nestěžuje ani se nad tím nepozastaví. Až pak dostává sen, ve kterém je zván do Makedonie. Najednou přesně ví kam má jet. Do jakého města. Předchozí tápáni nebere jako svoje selhání ve vztahu k Duchu svatému. Duch svatý musí často připravit situace a druhé lidi a také nás, než nás přivede na místo, kde máme vykonat jeho vůli, kde máme svou poslušností oslavit Ježíše a přivést k němu další. Tak nás nechává čekat. Nebo chodit do kola, když nám to pomůže.  Nevadí. Vždyť máme jistotu, že je s námi a v nás. Ne vždy je pro nás dobré všechno vědět předem. Proč to…, proč až potom…, proč on…, proč ne já…, proč….  když nevíme, uchrání nás to často od vzpoury, která začíná slůvkem proč. Jindy bychom se snažili dělat věci svou silou a rozumem a nenechali oslavit se Ježíše. Je mnoho důvodů, pro které v určité chvíli Duch svatý mlčí. Věř, že i to je pro naše dobro. On je přece náš přítel.

Modlitba:  Duchu svatý, děkuji, že jsi stále se mnou. Děkuji, že vedeš mé kroky a připravuješ situace kolem mne. Děkuji, že v tom všem mohu vidět tvou lásku ke mne. Vyznávám, že bez tebe bych nebyl schopný oslavovat Ježíše. Vyznávám, že často reptám a ptám se proč to nebo ono, jako bych to věděl lépe než ty. Odpust mi to. Vyznávám, že tě potřebuji a toužím zažívat tvoji přítomnost, která mne mění, která mi dává zakoušet Boži království. Duchu svatý vyučuj mne chodit a žít s tebou stále více a více.

 

O Duchu svatém trochu jinak.

Jak bychom se chovali, kdyby k nám přišel na návštěvu někdo, koho si nejen nesmírně vážíme a máme před ním respekt, ale také bychom věděli, že nás může obdarovat vším, co v životě potřebujeme. Chovali  bychom se stejně jako před jeho návštěvou nebo  bychom své chování radikálně změnili? Asi většina z  nás by změnila své chování. Jinak bychom se vyjadřovali, dávali bychom si pozor na to, jak mluvíme, určitě bychom se  nenechali unést hněvem, byli bychom pozornější nejen k hostu, ale i jiným a také laskavější a… určitě bychom byli více vnímaví na to, co se doma děje.

My však takového hosta doma máme. Ano ti, kteří přijali do svého života Ducha svatého. Jen ho nevidíme. Duch svatý je však osoba. Osoba se vším všudy, tedy i s tím, že se dokáže radovat, ale také ji dokážeme zarmoutit. Na rozdíl od návštěvy je u nás stále. Neodjíží po  několika dnech nebo týdnech. Je součásti našeho domova, je součástí nás samotných. Tedy vidí, slyší, vnímá vše to co my, ale jde i za toto všechno. I do míst v našich životech, které jsou nám ukryté nebo jsme se je sami snažili skrýt před drrunými nebo i před námi samotnými. Prostě ví o všem. Protože ho však nevidíme, vetší část dne se možná chováme jako by s námi nebyl. Voláme k němu, modlíme se k  němu, jen když si myslíme, že je to potřeba. Někdy, když se cítíme sami. Často ho přehlížíme, snažíme se stáhnout zázraky z nebe a přitom Bůh v jeho osobě je stále u  nás a v nás. Představme si, že jsme návštěva u přátel, která sedi u nich doma, vedle nich na židli. Místo aby s námi mluvila přímo, nechává nám vzkazy na mobilu nebo píše maily. Nebo se chová tak, jako bychom tam nebyli a dokonce  mluví špatně o lidech, které milujeme. A dělá to i pŕesto, že ví o naší lásce k nim.  Tak nějak se chováme k Duchu svatému. Nenaštvalo by vás to, kdybyste byli na jeho místě?  Jak bychom se chovali, kdyby Duch svaty byl u nás ve viditelné podobě? Kdybychom ho neustále viděli. Přemýšlejme o tom.

(Pokračováni příště)

Modlitba: Duchu svatý, prosím, dej mi poznáni jak je to s tvou přítomností v mém životě. Prosím, odpust mi, že se často chovám, jako bys nebyl v mém životě, že tě dokáži zazdít, jako bys neexistoval. Že k tobě volám, jako bys byl někde daleko. Prosím, uveď mne do pravdy. Zkoumej mne, mé srdce a napravuj, abych se nechoval jinak, když si uvědomím tvou přítomnost, ale byl stále stejný. Abych skutečně a vědomě chodil s tebou.


 

 

Hranice

Opět, jak se stává v poslední době více zvykem, sedím na benzině a píši. Z okna vedle stolu vidím zasněžený tatranský Kriváň a za ním další majestnátné štíty Tater. Ráno jsem  vyjel z Havířova a snídám teď pod Tatrami. Přejel jsem již v životě mnoho a mnohokrát různé hranice států. V Evropě to člověk ani nezjistí, že je již v jiném státě. Někdy je to vidět ihned. Rozdíl v kvalitě cest, architektury, chudoby apod. Není viditelný rozdíl jen mezi bohatou a chudou zemí, ale také například mezi Německem a Nizozemím. Rozdíl je cítit ve vzduchu, ale také ve vzpůsobu jízdy a především v hospodářských budovách, upravenosti polí … Mezi Českou republikou a Slovenskem  by cizinec rozdíl však nepoznal, tak jako mezi mnoha jinými zeměmi.

Někdy hranici mezi státy prostě  nepoznáme. Podobně je tomu i s hříchem. Pokud se často pohybujeme podél hranic s hříchem, často hranici překročíme, aniž si toho všimneme. Prostě hned za hranicí je to podobné jako před ní. Zvláště, když neznáme dobře místni jazyk. To nám státy splývají. Pokud neznáme Boži jazyk, neznáme jeho hlas, pokud se nenecháme vyučovat Písmem, pak těžko rozlyšíme hranici. Kdy jsem před ní a kdy jsme ji již překročili. Pokud koketujeme s minulostí, pokud jsme se vzdálili od Pána, pohybujeme se kolem hranic.

Pokud je nechceme překročit a to se nám v takových situacích lehce stává, potřebujeme se držet ve vnitrozemí. Jen z nitrozemí dokáži vidět jasně hranici, ale především  nemusím mít obavy, že když uskočím někdy stranou, že se octu mimo hranici.

Někdy se stává, že pokud dlouho pracujeme s lidmi, kteří stále žijí za hranicemi, že nejen začneme mluvit jejich jazykem, ale také se nám může ztratit hranice, přes kterou nemůžeme jít. Může se to stát i při dlouhodobé službě, kdy ve snaze se jim přiblížit. Spíše se pak přizpůsobíme jejich životnímu stylu i myšlení a to je kousek začít s nimi žít za hranicemi.

Dnes v Evropě nemáme hraniční kontroly ani nepotřebujeme pasy. Když jsem naposled letěl do Anglie, musel jsem však při kontrole na letišti v Anglii předložit nejen dokumenty, ale také letenku zpět a říct, proč jsem přiletěl. To mi jasně připomělo, proč jsem v Anglii.

I my máme takovou pasovou kontrolu u hranic. Ducha svatého. On se nás ptá, proč se potulujeme kolem hranic s hříchem, je to skutečně jen zájem přivést jiné ke Kristu? Nebo je v tom něco jiného, co si neuvědomujeme, past… Stačí se jen zaposlouchat, když nám poklepe  a rameno a pak si uvědomit jestli se skutečně potřebujeme přibližovat k hranicím.

Modlitba: Děkuji nebeský Otče, že máme ve tvém  Synu občanství tvého královstvi, svou zemi, kterou si nám zaslíbil. Duchu svatý děkuji ti, že mne chráníš od překročení hranic. Prosím, vlož mi do srdce bázeň, kdykoli se přiblížím k místům, kde mne nechceš mít. Otevři mi uši, abych slyšel tvá upozornění i sílu tě poslechnout. Vyznávám, že patřím do tvého království a ne do knížetstvi světa.

 

Jen tak odpočinout.

Od sobotního večera až do této chvíle jsem se snažil odpočívat. Fyzicky, ale také mentálně. Tedy moc nepřemýšlet. Přiznám se, že právě s tím jsem měl a mám vždy velký problém, zvláště, když nemám něco dokončené nebo vím, že musím v nejbližších dnech projít  něčím, co je pro mne nepříjemmé nebo na mne vytváří časový či jiný tlak. Jediné co funguje, je začít  psát texty k písním nebo pokračovat v psaní pro rozhlas nebo jen tak. K tomu však potřebuji klid. Když ho mám, tak to jde, odpočinu si, ale vlastně ne mentálně. Teď se mi to podařilo, aspoň včera vypnout. Asi očekáváte, že napíši, že to bylo díky tomu, že jsem si četl v Písmu nebo se modlil. Ne. Jen jsem prostě dlouho spal, šel na oběd, pak na návštěvu, díval jsem se na televizi a nakonec opět dlouho spal. Když se snažila vrátit do mysli nějaká starost, která mne čeká, donutil jsem se od ní oddělit. Hlavně jsem nic nepsal a také ani o tom nepřemýšlel. Nejvíc unavuje starost a vědomí odpovědnosti. Potřebujeme dny, kdy z toho vyjdeme. A potřebujeme dny, kdy nad ničím nebudeme přemýšlet, jen si užívat dne, života, který nám Pán připravil. Pokud jsem unavený a přetažený nepomůže mi ani čtení Písma, protože se nesoustředím na to, co čtu a stále mne ruší myšlenky na to, co musím nebo na to co se děje. Pak čtení je o ničem. Vrcholem je, že nejsem schopný ani psát, ani pracovat ani sloužit, protože se nedokáži na nic soustředit. Prostě zjistím, že jsem celý den pracoval, nic jsme neudělal. Hodně mi v takových chvílích pomáhá spánek a poslech přátel, kteří si mezi sebou povídají o banálních věcech, kterým se všichni s radostí zasmějeme. Nebo jen tak si posedět v kavárně a hovořit  s neznámími lidmi nebo sedět sám a pozorovat hemžení kolem. A tím nejdůležitějším pak je,  vyhnout se jakémukoli rozhodování.       Někdy stačí jeden den, jindy potřebuji tři dny, týden. Většinou po dvou dnech jsem schopný se soustředit na čtení. Teď, mi stačil jeden den. Především noc. Po dlouhém čase jsem opět vnímal, že se ve spánku modlím a cítil jsem i ve spaní přítomnost Ducha svatého. Ráno pak bylo úplně jiné. Opět bych mohl znovu jít do duchovního boje, začít číst a psát, sloužit… mám však ještě dnešní den. Díky Bohu za tento den. Tak budu končit, abych si užil nicdělání a nic rozhodování. Doporučuji to i vám. Nechte se překvapit, jak v takových chvílích dokáže Duch svatý proměnit naše myšlení, posilnit a dokonce dát i nové cesty.

Modlitba: Bože děkuji, že myslíš i na naše odpočinutí a nauč mne odpočívat. Prosím, dej ať mohu pochopit a uvidět, co je zbytečnou starostí a co je pro tebe a tím i pro mne důležité. Nauč mne správně odpočívat a radovat se z věcí a lidí, které mi dáváš do života.

 

Sobota.

Ondřej se vracel s bratrem Petrem a ostatními z Olivetské hory. Ještě byl plný dojmů z toho, co viděl. Ježíš, o kterém si mysleli, že je mrtvý, se jim několikrát ukázal. Zjevil se dokonce uprostřed nich, když byli zavřeni v domě. To, co se však dnes stalo, ho omráčilo. Jasně viděl, jak Ježíš stoupá k nebi, jen tak. Nikdo a nic ho neneslo. A jak přitom zářil. A ty bytosti, určitě to byli andělé, velcí, mocní a mluvili k nim. Bylo to tak mocné, hrozné a přitom pokojné. V tom všem si ani nepamatuje, co ti andělé k nim promlouvali.
Myšlenky ho vedly do vzpomínek. Co všechno se za dva měsíce událo. Byla to smršť událostí. Petr šel vedle něho mlčky. Ostatní, mohlo jich být snad pět set, se v malých skupinkách trousili k Jeruzalému.
Ondřej se v myšlenkách vrátil o čtyřicet dní zpět. Znovu se mu přehrával obraz, jak večer po Ježíšově ukřižování byli všichni vystrašeni a schovávali se v domě.

Nikdo nemluvil.
První tenkrát protrhnul ticho Petr:
„ Musíme se schovat. Budou nás pronásledovat“
Jakub se k němu přidal: „Ano, když ho ukřižovali, tak nás budou chtít taky. Měli bychom se rozejít. Nevím, co a proč se to stalo, ale jsme bez svého vůdce bezradní a bezmocní.“
Matka synů Zebedeových si něco stále opakovala. Nebylo ji rozumět, jen občas bylo slyšet její povzdech: „Tak teď už nebudou sedět hned vedle něho, už nebudou vládnout.“
Ze tmy se ozval pochybovačný hlas Tomáše: „Naletěli jsme podvodníkovi. Kdyby nebyl podvodník, určitě by ho nemohli ukřižovat. Mesiáše přece nemůžou zabít.“
Marie s pláčem v hlase, ale přitom důrazně Tomáše napomínala: „ Nevím, co se děje, tak jako Jakub a ostatní, ale vím, že není podvodník. Copak jsi u toho Tomáši nebyl, když uzdravoval, vysvobozoval, křísil mrtvé, copak to byl podvod? Ne, ne, ne. Copak nám srdce nehořelo, nebyli jsme zasaženi, když k nám mluvil, když byl s námi? Ne. To nemůže být konec. Takhle to přece neskončí. Ne. Ne. Ne.“ Naplno se rozplakala.
Pak nastalo ticho. Všichni jsme se pomalu uložili ke spánku. Byli jsme jako zraněná zvířata, která se na noc schovávají. Bez naděje na zítřek.
……
To je část příběhu (upravená část rozhlasové inscenace), jak mohli prožívat sobotu po ukřižování Krista jeho učedníci.
Někdy prožíváme takové soboty i my. Je ticho. Bůh k nám nemluví, neslyšíme, nevíme, co se děje. Přichází pochybnost, ten zlý začne našeptávat: „Všechno je to nesmysl, čemu věříš?“ „Je to všechno jinak, jsi sám“. „Bůh není, jak by mohl být svět stvořený za sedm dní, vždyť se podívej na vědecké důkazy.“ Tak nějak podobně přichází útoky právě v době, kdy neslyšíme a kdy je kolem ticho, jako by nás Bůh opustil. Jako by Bůh umřel.
Opak je pravdou. Chci tě ujistit, že právě v takových chvílích je naše a především jeho svědectví nejsilnější. Ve všech těch útocích někde uvnitř nás je světlo víry, která nás udržuje v naději, která nás i v tichu a samotě vede dál. Pak najednou se zvedneme a víme, že i přestože neslyšíme a nevnímáme Boha je tu. Uvnitř nás. To je jeho dílo. To je jeho napnění zaslíbení, že nás nikdy neopustí a nikdy se nás nezřekne. Je to jeho svědectví o něm osobně, i když to vypadá, že umřel. Neumřel !

Modlitba: Ježíši děkuji za tvoji oběť. Děkuji, že přestože jsou chvíle, kdy tě nevnímám, kdy mi připadá, že neslyším a jsem sám opuštěný, přesto se mohu spolehnout na to, že jsi se mnou. Děkuji ti za dar víry, za to, že stále jsi se mnou a podpíráš mne, i když to nevnímám. Děkuji za tvoji věrnost. Že jsi se stal mou nadějí.

 

V jednotě.

Mnohokrát jsem přemýšlel nad verši z Matouše 5:37 Ať je tedy vaše slovo ‚ano, ano‘ — ‚ne, ne‘; co je nad to, je ze Zlého. Protože předchozí verše hovoří o přísaze, měl jsem za to, že se jedná o naše sliby, které dáváme, a které nemůžeme splnit, nebo nevíme zda je  budeme moc splnit. Dnes se dívám na tento verš také z jiného pohledu. Z pohledu víry. Pomáhám si jiným veršem: Římanům 14:23  … Všecko, co není z víry, je hřích. Ano, ano, znamená: ano, věřím tomu, že ano. Ne,ne, znamená: ne,  nevěřím tomu. Co je mimo to je pochybnost. Nevíra. Nemohu věřít i nevěřit. Pokud něčemu věřím, nemusím si brát za svědka nebe, Boha … Prostě věřím. Nebo nevěřím.
Jinými slovy jde o soulad mezi tím, co říkám a čemu věřím. Pokud je to jiné, stávám se pokrytcem, alibistou. O těchto lidech Ježíš říká:Takto však, že jsi vlažný, a nejsi studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst. Zjevení :16
Pokud má slova jsou v souladu s vírou ve mne samotném, pak se stanou skutečností a mohu i hory přenášet slovem. (Matouš 17:20  On jim řekl: „Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrno hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné.) Mnohdy něco vyhlašujeme slovy, ale v sobě máme pochybnosti. Naše ano není ano. Naše ano je spíše možná, snad, asi ne, co kdyby, já?, co když…. Proto se neděje mnoho zázraků. Uvnitř si pak říkáme: musíš věřít, musíš věřit, ale víme, že pochybujeme.  Pak jsou věci, které se rozhodl dělat Bůh a ty se stanou i přes naše pochybnosti. Bůh je totiž v souladu se svým slovem. Když řekne ano – stane se ano, protože on je ano, pokud řekne ne – stane se ne, protože on je ne…, pokud řekne budiž světlo, je světlo, protože On je světlem… Pokud řekne život, je život protože on je život, když řekne uzdravení, je uzdravení, protože on je naše uzdravení… To nás pak mate a říkáme si: „Někdy modlitba funguje a jindy ne. Proč?“
Nemusíme se bát přiznat Bohu, že něčemu nevěříme nebo o něčem pochybujeme. Můžeme požádat, aby dopomohl naší nevíře, aby nás zbavil našich pchybností, ale především nemluvme a nejdnejme tak, jako bychom věřili, když uvnitř nás jsou pochybnosti. Buďme opravdoví a upřimní. K upřimným se Bůh staví upřímně a odpovídá na jejich prosby.

Modlitba: Bože, odpust mi, že často hovořím ano, ale uvnitř mě je pochybnost, nevíra. Odpust mi hřích, že dělám věci z nevíry, jen proto, že se to žádá, očekává ode mne nebo že musím. Vylévám před tebou mé srdce, mé pochybnosti. Prosím jednej s mou nevírou, jednej s pochybnostmi. Nenech mne v tom. Toužím jít za tebou, naplňovat tvou vůli. Podepři mne svou rukou, chci přijmout víru od tebe.  Skládám ti k nohám veškerou pochybnost a beru si důvěru a naději v tebe. Prosím zapečěť to svým Duchem svatým ve mně.

 

 

 

 

Budou mne znát.

Všechna lidská náboženství nás vedou k tomu se stát lepšími vlastní silou, vlastním poznáním, nebo vlastní svatostí. Vedou ke spáse vlastní vírou a vlastní vůlí.  Kristus nás přišel zachránit z nebe. Bez podmínek. Bez toho, abychom se před tím museli stát dobrými. Nejsme dokonce zachráněni z naší víry, ale z víry, kterou máme od Boha samotného. Z jeho milosti.

Pravděpodobně to pro většinu z nás není novinka. Víme to. To nám však nebrání v tom, abychom se stále vraceli pod vliv zákonictví a pod jeho prokletí. Nejen vraceli, ale strhávali tam také další.
Kolik jsem slyšel vyučování o modlitbě. O druhu modliteb, o technice, času…. Kolik jsem slyšel vyučování a svatosti. Jak být svatější a jak žít svůj život, aby to bylo skutečností. Kolik jsem slyšel technik,… Kolikrát se vyučuje o …. Pak se snažíme promodlit do Božího království (naší snahou, naší věrností, naší vytrvalostí…), snažíme se žít tak, abychom si připadali, ale i druhým svatými. Opět jsme to my sami, kdo se o to snaží vlastní silou.
Nevím kdo a především o čem a jak vyučoval Eliáše, Davida, Abraháma, Mojžíše, Jana Křtitele a další starozákonní Boží služebníky. Oni prostě žili s Bohem. Toužili ho poznat a přebývat v jeho přítomnosti. Bůh se jim dal poznat a to je proměňovalo a vedlo k poslušnosti.
My, novozákonní křesťané jsem na tom mnohem lépe než oni. Náš vztah s Bohem by měl být díky Ježíši a naplnění Duchem svatým mnohem uzší, přímější a především trvalý. Měli bychom znát Boha osobně. Poznávat ho den odedne více. A to i bez konferencí a hlubokých vyučování. Spíše bychom si měli navzájem a světu vydávat svědectví o tom jaký Bůh je a co dělá. Předávat si osobní zkušenost ze setkání s Bohem. Měli bychom být svědectvím Boží milosti, moudrosti, spravedlnosti a moci.
Stálým svědectvím. Mnoho takových životů však nevidím. Spíše vidím ty, kteří se snaží ze všech svých sil a jsou ztrápeni, protože někde uvnitř ví, že na to nemají.
Pokud je však vidím, pak jsou jako zářící hvězda na obloze. Jedni na ně žárlí a druzí obdivují a dělají z nich super křesťany. Obojí je špatné.
Hledejme osobní vztah s Bohem. Volejme po něm. Nabídněme Bohu sebe. A především se mu konečně vzdejme. Se vším.
Mluvme s ním. Důvěřujme mu.

„Protože toto je smlouva, kterou uzavřu s domem Izraele po oněch dnech, praví Pán: Dám jim své zákony do mysli a napíši jim je na srdce; a budu jim Bohem a oni mi budou lidem. A nikdo už nebude učit svého spoluobčana a nikdo svého bratra slovy: ‚Poznej Pána‘, neboť mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího z nich, protože se slituji nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy a jejich nezákonnosti již nikdy nevzpomenu.“ (Židům 8:10-12)

V tom je úžasná svoboda církve. Pokud budeme těmi, kteří znají Pána, pak bude mezi námi láska, moudrost, spravedlnost i moc.
Osobní známost je více, než jen vyučování. Buďme těmi, kteří touží po vztahu s Bohem a žijí v něm.

Mraky.

Opět jsem mimo domov, v Anglii. Když jsem v sobotu  letěl z Bratislavy bylo ještě pěkné počasí a v pět ráno teploměr ukazoval čtyři stupně. Anglie nás však vítala mraky, sněhem a mínus dvěma. Vysoko nad mraky bylo krásné modré nebe, viděl jsem, jak nad a pod námi křižují naší dráhu jiná letadla. Pak jsme začali klesat a najednou jsme byli v obklopení šedými mraky. Klesali jsme a stále jsme nic neviděli. Jindy jsme proletěli mraky a najednou se objevily domy, políčka, řeka a potoky, jezera, cesty,  města a vše jako na dlani.  Tentokrát jsme viděli kolem letadla jen mraky. Nebylo  stále nic vidět. Přitom jsme  klesali, dlouho klesali a zdálo se  že hodně, hodně dlouho. Bylo to nepříjemné.  Člověk cítil, že se blížíme k zemi. Stále vysokou rychlostí. Řítili jsme se prudce k zemi bílou tmou. Pod námi se kám přibližovala země, ale my jsme ji neviděli. Vím, že pilot nemusí vidět před sebe, aby mohl letět a přistávat. Přesto to bylo nepříjemné, protože jsme neviděli zemi, neviděli letiště a cítili jsme, jak letadlo manévruje na přistání. Najednou v mžiku se objevila plocha přistávací dráhy, na které jsme během pár vteřin přistáli.

Zajímavý pocit. Kdyby to šlo, člověk by v těch okamžicích vystoupil. Podobně se to stává s životem. Máme kolem sebe mlhu, mraky a nevidíme kam se řítíme. Jen se nám zdá, že je to velmi rychle a nemůžeme to zastavit. Chtěli bychom aspoň na chvíli vystoupit, zjistit, co je pŕed námi, oddechnout si od napětí, ale musíme zústat v tom letadle života. Zaplavují nás různé pocity. Od zvědavosti, strachu, odevzdanosti, beznaděje, ale také naděje. Míchá se to v nás. Ne vždy letíme nad mraky.  Často v nich a v turbulencích. Piloti mají přístroje, které navádí letadlo správným směrem, ale pokud by selhaly, nevím, jak by piloti letadlo vedli. I my jsme vedeni v této mlze.  Nejsme sami. Můžeme mít a máme toho nejlepšího autopilota života, který existuje. KRISTA. Duchu svatému, kterého nám poslal za sebe a kterého jsme přijali nevadí žádná mlha ani tma, aby viděl. Je naspané, že i tma je mu světlem. My však pro obavy z mlhy se snažíme přepnout  na ruční řízení a chceme svůj život řídit sami. Z letadla jsme viděl, že pod námi je něco modrého a myslel jsem si, že je to moře, když jsme však k tomu přiletěli blíže, byly to opět jen mraky. Kdybych se podle toho řídil, letěl bych jiným směrem a bloudil bych více a více. Často si myslíme, že dokážeme v mlze rozeznat tu stoprocentně správnou cestu, ale nakonec se opět ztratíme v mlze a mracích. Je lepší se spoléhat na toho, kdo vidí i skrze tuto bílou tmu. Poslechnout ho a následovat ho. Pak se nemůžeme  ztratit a nemusíme se obávat, že mineme letiště a přistávací dráhu Božího království. Máme zaslíbení dobrých věcí, ale také podmínku  naslouchat jeho hlasu a následovat ho. Přepni na Ducha svého a dej pryč ruce z řídící páky. Pak můžeš spočinout v pokoji, i když letíš skrze mraky a nic nevidíš.

Modlitma: Ježíši, vyznávám, že ty jsi ta Cesta, Pravda i Život. Že jsi tou mojí cestou, pravdou a životem. Vyznávám, že ne já, ale ty znáš cesty, kterými mám jít. Ty znáš pravdu mého života. Ty sám jsi pro mne vším. Odpust mi, že přestože to vše vím, často si chci řídit život sám, že nečekám na tebe. Prosím, klepni mne vždy přes prsty, když se budu chtít chopit sám té řídící páky, když budu chtít se z mraků a mlhy dostat vlastním úsilím a rozumem. Nauč mne čekat na tebe, nauč mne slyšet tvůj hlas i v bouři a vidět tvé kroky i vmlze. Zkoumej mé srdce. Toužím a chci tě vždy a za všech okolnosti následovat a nechat se tebou vést.

 

 

 

Ve jménu Ježíš

Navštívil jsem blok Henrika  Andersena. Měl tam zajímavou otázku. Zněla nějak takto: „Do jaké míry můžeme říct, že sloužíme lidem ve jménu Ježíše, když zřídka kdy nebo téměř nikdy neslyší od nás jméno Ježíš?“.

Protože neumím anglicky, nemohl jsem na to reagovat. Pokud bych na to reagoval, napsal bych toto.

Pavel píše Korinťanům slova: „Proto tedy jako Kristovi velvyslanci prosíme na místě Kristově, jako by skrze nás žádal Bůh: Smiřte se s Bohem.“ 2 Korintským 5:20 B21  Pavel sám sebe a své spoluslužebníky  nazývá velvyslanci Kristovými. I my jimi jsme, pokud jsme uvěřili v jeho Jméno, přijali ho jako osobního Spasitele… nyní jsme jako Pavel a další také jeho velvyslanci a sloužímem lidem v jeho jménu. Ve jménu Ježíš. Ale jen tehdy pokud to o nás lidé ví. Nemohu sloužit v něčím jménu, pokud neohlásím, kdo za mnou stojí. Jaké je to jméno, v jehož zastoupení sloužím. Pokud to neudělám, sloužím ve vlastním jménu. Svět a lidé v něm to tak berou.
Jsme zástupci Ježíše na zemi. Jsme zástupci jeho království. Pokud to dělám ve svém jménu, pak také ve své síle, rozumu a moci. Jen když veřejně zastupuji Ježíše, mohu využívat veškeré síly a zdrojů Božího království,  které tím, že sloužím ve jménu Ježíš talé reprezentuji. Pokud se přiznávám k  němu, On se přizná ke mně. V tom je jedno z několika “ tajemství“, jak sloužit v moci Ducha svatého.

Modlitba:  Hospodine, prosím, aby mi bylo dáno tvé slovo, abych mohl otevřít ústa a směle oznamovat tajemství evangelia,  jehož vyslancem jsem , abych je hlásal tak směle, jak mám. Nebeský Otče dej ať mluvím tvé slovo se vší smělostí. Vztahuj svou ruku k uzdravování a dej, ať se ve jménu tvého svatého služebníka Ježíše dějí divy a zázraky!“ (podle Efezským 4 a Skutky 4)

 

Fíkovník v garaži

Zjišťujeme, že fíkovník je zvláštní rostlina. Pořídili jsme si dva. Jsou to velmi mladé stromky. Spíše dva pruty. Loni jsme z nich sklidili kolem šestnácti fíků (nepamatuji si to přesně). Na zimu jsme je z balkónu přenesli do garáže, kde nemrzlo , ale bylo mnohem chladněji  než v bytě. A především tam byla tma a také měly nedostatek vody, protože jsme omezili zalévání na minimum. V polovině zimy jsme zjistili, že pupeny praskly a derou se první listy. Dokonce ještě předtím než bylo vidět rodící se listy, začaly vykukovat první fíky.  To, že to byly fíky jsme zjistili až později. Přenesli jsme je teď na chodbu před bytem. Mají šest fíkú. Tak do pěti centimetrů. Bez světla, bez vody a bez tepla. Tyto fíky jsou pro mne svědectvím, že i tam, kde by  neměl být, život být může a dokonce život v hojnosti. Nevím, jak se to stalo. Je to pro mne však povzbuzením pro službu, ve které jsme. Pohybujeme se spíše v duchovní temnotě, kde i když se káže, zalévá a pečuje, zatím mnoho ovoce nevidíme. Spíše tmu, chaos, zmatek. I v tom všem může vyrůst chutné ovoce. Tak jako naše fíkovníky začaly rodit i ve tmě. (Všimli jste si, že rostliny Bůh stvořil dříve než slunce, měsíc a hvězdy?) Pokud přichází Boží světlo, nemůže tma ani zmatek obstát. To mi dává naději všude tam, kde vidím jen tmu. To mi dává naději do situací, kde žádná naděje není. To mne posiluje ve chvílích, kdy nevidime žádné řešení. Boží světlo jeho přítomnosti dokáže dát život i tam, kde jen smrt a tma. Bůh sám je život. A život v hojnosti. Život věčný a také život na této zemi. On sám je světlo lidí a života. Světlo pro můj i tvůj život.

Modlitba: Nauč mě rozvážnosti a poznání, vždyť já tvým příkazům věřím. Dokud jsem nebyl pokořen, bloudil jsem; teď však zachovávám tvé slovo. Jsi dobrý a prokazuješ dobro; vyuč mě svým ustanovením. Tvé slovo je lampou pro mé nohy, je světlem na mé stezce. Byl jsem velmi pokořen, Hospodine, obživ mě podle svého slova. Veď mé kroky vždyť ani tma před tebou není temná, noc ti svítí jako den, temnota jako světlo. S tebou se nebudu ničeho bát ani tmy, ani zmatku a chaosu, protože mne sytíš životem svého slova a chráníš mne svou spravedlnosti a milosrdenstvím. Tva láska nemá konce. (Podle Žalmů 119 a 139)

 

Když nevidíš, potřebuješ si pamatovat.

Pokud jsme uprostřed boje, může se nám stát, že nevidime na cíl. Tak jak jsem již o tom psal. Někdy nevíme jak dál, neslyšíme a nevidíme, co teď v této chvíli máme dělat. U mne to pak prostě je pokračovat v tom, co jsem měl dělat doposud. Jiné to je, když začneme v takové chvíli ztrácet víru. Nebo to tak jen vidíš, nebo to vidí lidé kolem tebe. Jeden rozhovor pro televizi zakončila žena z osady slovy: „nikdo pro nás nic neudělal“. Nebyla to pravda, protože právě pro ni a její rodinu lidé udělali nejvíce. Asi by mě měl takový výrok  naštvat, ale spíše jsem přemýšlel o její a moji paměti. Na co si pamatujeme. Co udržujeme ve své paměti. Co z ní dokážeme “ vydolovat“ a na co jsme schopni zapomínat.  Hledáme, co pro nás někdo neudělal nebo to co udělal a dělá. Právě v boji a ve chvílích, kdy  neslyšíme Boží hlas, nevnímáme vedení pro vřavu boje, potřebujeme se vrátit k tomu, co pro mne Kristus udělal. Připomínat si jeho skutky v mém životě a také ty, které jsem viděl jak dělá pro jiné. Nemusíš dnes vidět, nemusíš dnes slyšet, ale máš paměť. Připomínejme si vše, co Bůh pro nás již udělal a děkujme mu za to. Poroste naše víra a ve chvílích, kdy neslyšíme a nevidíme budeme v boji vítězit skrze víru, kterou podepřelo a „nakrmilo“ naše svědectvi a vděčnost Bohu. Pak opět přijde slyšení i vidění.

Modlitba: I tvá svědectví jsou mým potěšením, jsou to mí rádci. Dej mi porozumět cestě svých přikázání; přemýšlím o tvých divech. Má duše se rozplývá žalem; pozdvihni mě podle svého slova. Odvrať ode mě cestu klamu; milostivě mě obdaruj svým zákonem. Vyvolil jsem si cestu pravdy, stavím si před sebe tvá nařízení. Přilnul jsem ke tvým svědectvím, Hospodine, kéž nejsem zahanben.
Žalmy 119:24‭, ‬27‭-‬31 CSP

 

Ztrácíš smysl toho, co děláš, jak sloužíš, tvých bojů?

Občas se mi stává, že se mi vytrácí smysl toho, co dělám. Možná se s tím setkává více z nás.  Pro něco od Pána se  nadchnu, vidím cíl před sebou, ale pak přijde nějaký problém na cestě a zastaví mne to. Najednou se soustředím na problém a začnu řešit další  malé problémy, ze kterých se skládá ten větší, který mne zastavil. Pak přijde ještě více menších, ze kterých se skládají ty malé a stále něco řeším.  Najednou jsem unavený a říkám si, jestli to  má smysl. Pak  mi Pán pozdvihne hlavu a já uvidím cíl a najednou to všechno smysl má a dává.                                                                         Podobné je to v boji. I v tom duchovním. Pokud nechci ztratit směr, pokud se nechci nechat unavit neustálými potyčkami a provokacemi, musím stále vidět před sebou cíl. Ano, našim cílem je Boží královstvi, našim cílem  je záchrana duší, ale teď také mluvím o jednotlivých věcech na této naší cestě. Bůh pro  nás nachystal mnoho jednotlivých cílů. Připravil pro každého z nás jedno, dvě, pro někoho i tři poslání v životě. To vše do sebe zapadá jako menší krabička do větší, jako ruské bábušky. Tvoje a moje poslání a jednotlivé cíle jsou cestou ke konečnému cíli. Jsou to jednotlivé boje, kterými musíme projít a zvítězit. Nejde je přeskočit. Nesmí nás však zastavit. Často je na nás nastražena past. Satan nás chce zatáhnou do řešení více a více problémů, které často nesouvisí s našim cílem. Ani momentálním, ani konečným. Zaneprázdní nás hledáním řešeni nejrůznějších problémů, abychom si přestali všímat  našeho cíle. Tak nás pak odvede jiným směrem. Chce, abychom minuli cíl, který pro  nás má Bůh. Cíl pro toho, kdo je na cestě k němu, je velmi důležitý. Je to to, do čeho dává veškerou energii, je to to, čemu dává svůj čas a vše tomu podřizuje. Když pak mine cíl, vše se mu zdá zbytečné a marné. Vše, co dělal a dělá mu přestane dávat smysl. Stejně je to s vojákem, který denně cvičí  trénuje, aby jednou porazil nepřítele. Pokud ho pak mine, vše co se naučil a co si natrénoval,  mu přestane dávat smysl.

Pokud ti připadá, že to, co děláš a žiješ začalo postrádat smysl, může to být tím, že ses nechal chytit do pasti. Možná řešíš stále stejné problémy v sobě, v partnerství, v rodině, v církvi a čim více se je snažíš vyřešit, tím více rostou a množí se čím dál tím více. Zastav se. Možná bojuješ špatné boje, které tě odvádějí k dalším vedlejším bojů. Zkontroluj si hlavni cíl, tvé poslání od Pána. Zjistíš, že leží v jedné přímce i s těmi menšími a ty jsi někde v jiném směru. Pak se vrať.

Možná je všechno tak, jak má být, jen ses zaměřil více na boje samotné, než na cíl. Zvedni hlavu zaměř se na cíl a pak bojuj. Pak uvidíš, který boj je důležitý a který jen pastí, která tě má odvést.

Modlitba: Hospodine, ty mne znáš. Znáš také každý můj boj ať je uvnitř mne nebo vně. Vyznávám, že často bojuji své boje a né tvoje. Vyznávám, že se často nechám chytit do pastí, abych bojoval pro svou pravdu, pro své touhy, pro svou ješitnost. Místo, abych bojoval o duše, bojuji proti nim. Prosím odpust mi a otevři mi oči. Pozvedej mi hlavu, abych viděl  tvé cíle. Jednej s mými motivy, abych vždy měl na mysli i na srdci tvé zájmy a ne své. Děkuji.

Boj o duše – neobracet se zády

Když jsem se v předchozích zamyšleních zmínil, že boj je Hospodinův, myslel jsem to obecně. Bůh je ten, který nás posílá, který nám dává zbraně, cvičí nás, dává sílu, je s námi, když bojujeme, činí divy a zázraky… Jako vojáci Ježíše Krista však musíme bojovat my sami. Musíme jít do bitvy, vítězit nad nepřítelem, zabírat jeho území, používat duchovní zbraně, které jsme dostali. Jsme v duchovní válce a bojujeme. Je to tedy i  náš boj. Nemůžeme si říct, to je boj Boží, tak složím ruce do klína a budu se jen dívat nebo se otočím zády a nebude mne to zajímat. Jsme v armádě, která je vítězná. I když to tak v některerých situacích není vidět, je to armáda, která je předem určená k vítězství. Jako jednotlivec však mohu prohrát, být sražen a dokonce poražený. Myslím tím duchovně. I když píšu o duchovním boji, musím si uvědomit, že výsledek boje se odráží v mém fyzickém světě. Zasahuje do mého běžného života. Některé prohry nebo aspoň situace, které mohou vypadat v životě jako prohry jsou přípravou k velkému vítězstvi. Pod tlakem, pod složitostí situací, nedostatkem času, všechny tyto věci tlačí na náš charakter a vychází z něj naše sobecké motivy, s kterými můžeme s Pánem jednat a to vede k vítězství. Proto je napsané, že se máme radovat, když procházíme rozločnými zkouškami. Neznám situaci, s kterou si Ježíš nedokázal poradit. Navíc vždy to pomohlo mému charakteru. Posunulo mne to blíže k tomu se více podobat jemu. Jde jen o čas, kdy to v takových zkouškách pochopíme.

Největší chybou pro nás bývá se otáčet k nepříteli zády. Dokonce utíkat před ním. Pokud se otočím zády, pak nemohu vidět co dělá, co připravuje. Pokud se mu nebudu dívat do očí, nebudu vědět kdy  chce zaútočit. Duchovní boj je boj, ze kterého se neutíká, jinak člověk dostane pár ran přes záda. Aspoň v tom lepším případě. Když jsem k nepříteli otočen zády jsem zranitelný i proto že má fantazie dokáže ze strachu pěkně nepřítele zvětšit a zesílit. Obráceně je to pak s pýchou, která podceňuje nepřítele. Dává mu prostor k tomu, aby za našimi zády upletl pěkně velkou síť, do které nás pak lehce chytí.

  1. Potřebujeme k nepříteli stát stále čelem. Dívat se na  něj skrze Boží slovo,  skrze moc Ducha svatého v nás. Pak se nepřítel začne zmenšovat včetně jeho moci, až dojde k jeho porážce. Často nás chce unavit čekáním. V jedné bitvě každý den proti sobě nastupovala vojska, ale neútočila. Bylo to těžké, protože vojáci po třech dnech přestali být obezřetní a unavilo je stále oblékání těžké zbroje. Nakonec vojsko, které nedokázalo být dostatečně trpělivé, prohrálo.

Potřebujeme uvidět, že tím nepřítelem nejsou lidé, ale ten zlý, který je používá. Náš boj je za nás a za ně. Každý, kdo není spasený patří zlému a on ho může používat a používá. Přesto náš boj není proti lidem. Proč? Vždyť máme právě bojovat o jejich duše. Bojujeme tedy pro jejich záchranu. Tedy proti tomu, kdo je drží v zajetí.

Musíme se dívat skrze člověka na skutečného nepřítele. Potřebujeme však předtím vědět, že jsme v Boží armádě, potřebujeme z každé časti bitvy vidět na vrchního velitele našeho vojska, Ježíše, což by nemělo být těžké, protože na něj ukazuje Duch svatý v nás. Proto můžeme i v tomto boji vyznávat společně s Pavlem, že s upřeným pohledem na Ježíše běžíme kupředu.

Modlitba: Bože odpust mi, že jsem často utíkal z boje. Že jsem se stáhl, když jsem se měl postavit čelem. Že mi přestalo jít o záchranu duší, ale o můj čas, o moje věci. Odpust mi, že mi začalo být lhostejné, jestli lidé kolem mne jdou do pekla. Odpust mi, že jsem se soustředil jen na sebe a svou rodinu. Odpust mi, prosím. Dej ať mohu být plný ohně, posilni mne a dej mi statečné srdce. Srdce tvého bojovníka. Dej mi vášeň záchranáře duší pro tvé království. Dej mi soucit, který mi nedá pokoj, když bych chtěl být lhostejný. Děkuji.

Boj o duše – povolené sobectví

Pokud chceme bojovat o duše jiných, pak především musíme získat pro království tu svoji. Nebo ji během bojů za jiné neztratit. Co je člověku platné, kdyby získal celý svět, ale sám sebe ztratil nebo sám sobě uškodil? Lukáš 9:25 B21. O tom je náš kříž, poslušnost… Nemůžeme bojovat o duše, pokud sami nebudeme věřit ve vítězství a důvěřovat Bohu. Je to jeho boj, já jsem jen voják, který bojuje za vítěznou stranu. Pokud budeme žít vědomě v hříchu a nic s tím nedělat, je to otáčení k nepříteli s odkrytými zády. O tom však jindy. To důležité je, že nemůžeme bojovat za druhé pokud bychom sami přišli o svou záchranu o své spasení. Skutečně k čemu nám to bude  když bychom ztratili věčnost s Bohem. V pekle nám nepomůže radost z toho, že jiní tam nejsou. Tam žádná radost nebude. Touha především zachránit svou duši je tím jediným sobectvím, které Bůh toleruje. Musíme si však uvědomit, že zachránit svou duši a ztratit život pro Krista je jedno a to samé. Potřebujem toužit po svém spasení, po celý život a mít to stále na zřeteli, když procházíme boji za duše jiných. Mimochodem, jak by lidé mohli věřit evangeliu, které kážeme, kdyby viděli, že sami o spasení „zas tak moc nestojíme“. I takové služebníky jsem slyšel a setkal se s nimi.

Modlitba: Ježíši, děkuji ti, že jsi mne zachránil. Děkuji, že si mne smrtí na kříži vykoupil pro tvé království. Děkuji, že si tam prolil svou krev, aby mi mohly být odpuštěny hříchy. Děkuji Otče, že jsem u tebe našel milost a přivedl si mne k Ježíši. Prosím, abys do mne skrze Ducha svatého vložil neustálou touhu po spasení mne samotného,  ale i lidí tohoto světa.

 

A co jsi ode mě slyšel před mnoha svědky, to svěřuj věrným lidem, kteří budou schopní učit zase další. (2. Timoteova 2:2)