Koloským 1:19-20 Smíření

„Bohu se zalíbilo všechnu plnost složit v něm a skrze něj se sebou smířit vše. Krví jeho kříže, jím samým, pokoj způsobil tomu, co je na zemi i na nebi.“ Koloským 1:19‭-‬20 B21

Již jsem psal o prvenství a dokonalosti,  Božství Ježíše, proto se nebudu příliš zabývat jeho plností.  Jen možná tolik, že plnost je stav, kdy to již více nejde. Pokud je něco plné, je to plné a víc se tam nevejde. Jinými slovy je tam maximum. Tak je to s Ježíšem, je všeho plný. Nejde dát více. U něho je všeho na maximum. Nebo také dokonale plné. Dokonalé. Včetně pokoje, o kterém píše Pavel v následujícim verši.

Když se díváme na to, co se na zemi děje, co se děje v nás a kolem nás, tak si  můžeme říct, že to není a nemůže být pravda. Přesto to je pravdou. Pokud se necháme vést důvěrou ve jméno Ježíš, pak důvěra a víra vypůsobí pokoj. Není to naše víra, ale víra a důvěra, která vychází ze samotného jména Ježíš. Tak i jeho pokoj. Nebo ještě jinak – vstoupíme do jeho pokoje. Přijme nás ve svém pokoji. Pokud toto pochopíme, jsme schopni pochopit i příběh ze skutků.

„Právě tam byl přinesen jeden muž, chromý od narození. Každý den ho pokládali u chrámových vrat zvaných Krásná brána, aby si od těch, kdo vcházeli do chrámu, něco vyžebral. Když uviděl Petra a Jana, jak se chystají vejít do chrámu, prosil je o almužnu. Petr mu spolu s Janem pohlédl do očí a řekl: „Podívej se na nás.“ Petr mu řekl: „Stříbro a zlato nemám, ale co mám, to ti dám. Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ Vzal ho za pravou ruku, zvedl ho a do jeho nohou a kloubů se ihned vlila síla. Vyskočil na nohy a začal chodit. Pak s nimi vešel do chrámu, kde se procházel, poskakoval a chválil Boha. ….. Když to Petr uviděl (úžas lidí kolem), promluvil k lidu: „Izraelité, proč se tomu divíte? Proč na nás hledíte, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento muž chodí? ….. Bylo to jeho jméno (Ježíš), co na základě víry v něj dalo sílu tomuto muži, kterého vidíte a znáte. Ano, víra, která se opírá o něj (jméno Ježíš), ho před vašima očima úplně uzdravila. Skutky 3:2‭-‬4‭, ‬6‭-‬8‭, ‬12‭, ‬16 B21
Mnohokrát jsem nad tím přemýšlel a ptal se, kde vzal ten chromý tu víru. Vzdyť se mu nekázalo evangelium. Jen mu Petr řekl, ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď. Petr mluvi k lidem, že to bylo jméno Ježíse, které ho upevnilo ve víře. Ve studijním překladu tato pasáž zní takto: „A tohoto muže , kterého vidíte a znáte, na základě víry v Ježíšovo jméno toto jméno upevnilo a víra, která je skrze něho, mu dala toto plné zdraví před očima vás všech.“ Skutky 3:16 CSP
To je odpověď i na naše obrácení. Vždy jsem se ptal, jak je možné, že jsem uvěřil v Ježíše? Byla to moc toho jména… “ a víra, která je skrze něho…“, která přichází ze jména Ježíš.

Tak je to i s pokojem a usmířením s Bohem. Nejde o okolí, ale o mne. Ovšem jeho krev byla prolita za všechny – tedy za svět. Ten potřebuje slyšet o jméně Ježíš o tom, že Bůh v něm chce usmířit člověka s ním samotným. S Bohem, s Otcem. Potřebují to slyšet, aby se mohli rozhodnout tuto nabídku přijmout nebo odmítnout. Bylo by divné, kdyby nás Ježíš zval do svého pokoje, ale v nebi by toto smíření nebylo. To by nám nijak neprospělo ani nás nelákalo.Tady se mluví o nebi jako nebeském královstvi,  Božím království. Na konci nebudou tři nebe, jak o nich píše Pavel, (prvním je obloha a vesmír, druhým ponebeské oblasti – místo, kde se odehrává duchovni boj a třetím nebem je místo, kde přebývá Bůh a Kristus, tedy Boží království) ale pouze jedno, to třeti a pak již jen ohnivé jezero. Zlo-ďábel i s falešným prorokem, smrt… budou uvrženi do ohnivého jezera (Zjevení 20), proto již nebude potřeba ponebeských oblastí, kde se nyní duchovně bojuje. Píšu o tom proto, že někteří si podobné verše o smířeni nebe i země s Bohem vykládají tak, že Bůh se usmíří i s ďáblem a jeho posluhovači. Písmo to neříká. Naopak: „Ďábel, který je sváděl, byl uvržen do jezera ohně a síry, kde je i šelma a falešný prorok; tam budou trýzněni dnem i nocí na věky věků….. Smrt i Záhrobí byly uvrženy do ohnivého jezera – to je ta druhá smrt. Kdokoli nebyl nalezen zapsán v knize života, byl uvržen do ohnivého jezera.“
Zjevení 20:10‭, ‬14‭-‬15 B21
Pro svou církev však Ježíš přinesl usmířeni a pokoj s Bohem: „Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuly a moře již nebylo. Uviděl jsem svaté město, Nový Jeruzalém, jak sestupuje od Boha z nebe, připravený jako nevěsta okrášlená pro svého muže. Uslyšel jsem mocný hlas z trůnu: „Hle, Boží stánek s lidmi: bude bydlet s nimi a oni budou jeho lid; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť minulé věci pominuly.“
Zjevení 21:1‭-‬4 B21

Koloským 1:18 Hlava

„On je hlavou těla církve, on je počátek a prvorozený z mrtvých, aby tak ve všem držel prvenství.“ Koloským 1:18 B21
Pavel se ve svých listech několikrát zmiňuje o církvi jako o těle Kristově a o Kristu jako o hlavě toho těla. Když přijdeme o některou část těla, věšinou můžeme žít. Dnes dokonce můžeme nahradit i některé důležité orgány cizími nebo umělými. Včetně srdce. Hlavu však ne. Hlavu nelze nahradit ničím. Neexistuje žádný počítač, umělá inteligence, která by mohla na našem těle nahradit hlavu. Když přijdeme o hlavu, je konec. Umíráme. Okamžitě. Když přicházíme o Krista, přicházíme o život. Okamžitě přicházíme o věčný život. Podobně je to i s církví, pokud se nechá připravit o hlavu, pak umře. Možná si ji  nahradí nějakým symbolem, sochou, obrazem, tradicí. Ale ve skutečnosti se stane mrtvou. Dokonce pokud by Kristus přestal existovat, svět by ztratil smysl a asi by se zhroutil. Protože jak jsme četli v předchozích verších, vše bylo stvořeno jím a pro něho.

Také i zde čteme o prvorozenectví. Dokonce se zde upřesňuje, že zde se opravdu jedná o prvorozenectví lidské. Pavel hovoří o tom, že Kristus má prvenství i mezi mrtvými. Proč? On je prvním, kdo porazil tělesnou smrt. Z historie víme, že hodně lidí vstalo z mrtvých. A to nejen službou samotného Ježíše, ale i proroků. Ježíš však byl první, kdo byl vzkříšen a již nezemřel. Všichni ostatní, kteří byli vzkříšeni opět zemřeli. Pak jsou zde ti, kteří byli vzati do nebe za života Enoch, Eliáš, ale ti zase nezemřeli jako Ježíš, tak nemohli být vzkříšeni.  Ve verši se dovídáme také to, že se to stalo proto, aby držel prvenství ve všem. Aby se pro nás stal skutečnou hlavou. Hlavou své církve. To, že je Bohem, který stvořil svět a vše ostatní s ním, ještě ho neučinilo hlavou církve. Jeho církev musela teprve vzniknout. Teprve jeho smrt za ty, kteří v něho uvěří- to je jeho církev. Otevřela cestu ke vzniku  církve a přijetím Ducha svatého se to dovršilo. Církev jsou nejen ti, kteří věří, ale musí se stát těmi, kteří do svého života přijmou stejného Ducha svatého, který vzkřisil i jeho k věčnému životu. Stejným Duchem budeme vzkříšeni i my, jeho církev. „Víme totiž, že Ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a spolu s vámi nás přivede před svou tvář.“ 2 Korintským 4:14 B21 Tak se stal i mezi jimi tím prvním.

 

 

 

Koloským 1:15-17 Prvorozený

„On je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření. Vše v nebi i na zemi bylo stvořeno jím – to, co se vidí i co se nevidí, trůny i panství, vlády i mocnosti. Skrze něj a pro něj bylo stvořeno vše a on je přede vším a jím všechno stojí.“ Koloským 1:15‭-‬17 B21
To, že Kristus je obrazem neviditelného Boha dokážeme logicky přijmout. Nebo spíše si to představit. Ježíš říká Filipovi: „Filipe,“ odvětil Ježíš, „tak dlouho jsem s vámi a nepoznal jsi mě? Kdo viděl mě, viděl Otce. Jak můžeš říkat: ‚Ukaž nám Otce‘? Jan 14:9 B21
Těžší je to se slovy „prvorozený všeho stvoření“. Pokud je Ježíš plně  Bohem, neměl by mít počátek. Tady se hovoři o prvorozeném všeho stvoření. Selským rozumem, narozený přede všemi. Pokud bychom to vztahovali na jeho narození z Marie, pak by nebyl před vším stvořením. Na jiném místě se píše o Ježíši jako prvorozeném mezi mnoha bratřími. Je to vysvětleno tím, že tito mnozí bratři byli předurčeni, aby přijali podobu – charakter, srdce – Ježíše. „Ty, které předem znal, totiž předurčil, aby přijali podobu jeho Syna, aby se tak stal prvorozeným mezi mnoha sourozenci. Římanům 8:29 B21 Pavel se zde vůbec nezabývá prvorozenectvím jako prvně narozeným, ale spíše jeho postavením. Postavením toho komu se mají  bratři podobat, aby byli nazýváni bratřími  a pro koho se stali spolubratřími Boha.

Když se pozorně zamyslíme nad veršem ze Zjevení: „Já jsem Alfa i Omega,“ praví Pán Bůh, který je, který byl a který přichází, ten Všemohoucí“. Zjevení 1:8 B21 A o dvacet jedna kapitol dál to o sobě mluví Kristus: Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec, první i poslední.“ Zjevení 22:13 B21 Počátek i konec. My si ani nedokážeme představit jaké to bylo před stvořením světa. Jak existoval Bůh předtím. Nedokážeme si představit existenci něčeho nebo někoho bez jeho začátku. Jedno však víme, že počátkem i koncem je Bůh. „Já jsem počátek i konec“. Tím Bůh nemyslí svůj počátek a konec, ale náš. Počátek i konec země. Ne, že byl někým někde stvořený nebo se jen tak vyskytl nebo se z něceho vyvinul. Ne, to není o tom, ale ON JE NAŠÍM počátkem, ale i koncem. Kristus je počátkem všeho stvoření. Ne, že on je prvním, který se narodil. Jen v něm  a skrze něho, jinými slovy jím samotným,  začalo všechno. Tak jak o tom hovoří další Pavlova slova „Vše v nebi i na zemi bylo stvořeno jím – to, co se vidí i co se nevidí, trůny i panství, vlády i mocnosti. Skrze něj a pro něj bylo stvořeno vše a on je přede vším a jím všechno stojí.“

Možná se to nezdá důležité, ale někteří lidé chodí a zpochybňují Ježíšovo božství právě na verších o prvorozenectví. (svědkové Jehovovi a další)  Potřebujeme mít jistotu v tom, ze Kristus je nejen plně člověkem, ale také Bohem, abychom nebyli pak zmítáni pochybnostmi.

 

Koloským 1:13-14 Bůh má moc přenést

„On nás vysvobodil z nadvlády temnoty a přenesl do království svého milovaného Syna, v němž se nám dostalo vykoupení, totiž odpuštění hříchů.“ Koloským 1:13‭-‬14 B21
Je to Bůh, který to vše dělá. Jak to dělá? Skrze Ježíše, který na kříži vzal naše hříchy na sebe. Vírou, která ovšem opět není z nás, přijímáme toto předání našich hříchů na něho, na Ježíše. Tímto způsobem jsou nám hříchy odpuštěny a otevřená cesta k tomu, aby Bůh nás mohl přenést do království svého Syna. Jak to však bylo před ukřižováním a z mrtvých vstání Ježíše. Víme, že ve starozákonní době, lidé přinášeli zvířecí oběti za svůj hřích. I za hříchy celého národu. Bylo to Boží nařízení, které Bůh osobně předal Mojžíšovi. Přesto můzeme číst v knize Izajáše toto:  „K čemu jsou mi všechny ty vaše oběti? praví Hospodin. Mám už dost beraních zápalů i sádla tučných dobytčat. Krev býků, kozlů a beránků mi není příjemná. … umyjte se a očisťte! Odkliďte mi už z očí zlo, jež jste páchali. Přestaňte jednat zle – Potom to můžeme spolu probrat, praví Hospodin: Jsou-li vaše hříchy rudé jak šarlat, zbělají jako sníh. Jsou-li jak purpurová látka, budou jak vlna beránčí.“
Izaiáš 1:11‭, ‬16‭-‬16‭, ‬18 B21
Tady Bůh hovoří o pokání, ale také o tom, aby k němu přicházeli a probrali to s ním. Ujišťuje je otom, že jejich pokání, jejich odvrácení se od špatného jednání je dostačující k tomu, aby jim bylo odpuštěno, když mu budou důvěřovat a přijdou k  němu samotnému požádat o oduštění. Izraelité ale nepřicházeli. Raději se dál vyžívali ve špatnostech a pak šli a dávali v chrámu oběti, aby se z nich vykoupili. Nebylo tam pokání. Byl to obchod, byl to pouze obřat. Podobně můžeme jednat i dnes. Ponechávat si hříšnost, ale na druhé straně přiznávat hřích a žádat o odpuštění, ale bez pokání. David a pár jedinců v každé době to pochopili. I David zhřešil a jeho hřích byl těžší něž hříchy mnohých z nás. Přesto neběžel obětovat nějaké zvíře, ale přišel k Božím nohou

a činil pokání. Měl smělou důvěru se s tímto odevzdat do Boží spravedlnosti, protože znal Boží srdce. Chodil Duchem, proto padl před Bohem na zem. Šel k němu samotnému, bez prostředníka : “ Pro předního zpěváka. Žalm Davidův. Poté, co za ním přišel prorok Nátan kvůli jeho poměru s Batšebou. Smiluj se nade mnou, Bože, ze své lásky, v hojném svém soucitu odstraň mé poklesky. Důkladně omyj mě od mého provinění, od mého hříchu mě očisti! Uznávám všechny své zločiny, svůj hřích mám stále na mysli. Proti tobě, tobě samému, jsem zhřešil, před tvýma očima jsem se zla dopustil! Ve svých výrocích jsi proto spravedlivý, oprávněn jsi mě odsoudit! Vždyť nesu vinu už od narození, hříšný jsem od svého početí. Ty však jsi od počátku toužil po věrnosti, už v lůně matky učils mě moudrosti. Yzopem očisti mě a budu zas čistý, omyj mě a budu bělejší než sníh! Dej mi zas uslyšet radost a veselí, mé údy zlámal jsi – kéž znovu tancují! Od mého hříchu kéž svou tvář odvrátíš, všechny mé viny kéž odstraníš! Stvoř ve mně, Bože, srdce ryzí, v mém nitru obnov ducha stálosti. Nevyháněj mě ze své přítomnosti, svého svatého Ducha neber mi! Navrať mi radost ze své spásy, ušlechtilým duchem mě posilni.“ Žalmy 51:1‭-‬14 B21
A Bůh mu odpustil i bez zvířecí oběti.

Bůh měl a má moc nás přenést ze tmy do světla ze smrti do života. Určitě se najde výklad, proč to mohl udělat s Davidem. A možná, že by jich bylo více. Prostě neznáme Boží cesty, jeho nadčasovost, ani nejsme shopni obsáhnout jeho myšlení, milosrdenství a jeho lásku i Kristovu oběť a její velikost a dalekosáhlost do budoucnosti i minulosti. Ano. David z Ducha věděl o Mesiáši. Davit věřil v jeho z mrtvých vstání. Vždyť sám, o tom přinášel proroctví v žalmech. Osobně to já vnímám, že to ale bylo především mezi srdcem Boha a srdcem Davida.

 

 

Koloským 1: 7-12 Cíl moudrosti a poznání

„Toto vše jste se dozvěděli od našeho milovaného spoluslužebníka Epafra, který je vůči vám věrný Kristův služebník a který nám také pověděl o vaší lásce v Duchu.“ Koloským 1:7‭-‬8 B21
Z těchto veršů vidíme, že ne všechny prvotní sbory v malé asii byly založeny Pavlem. Pavel pravděpodobně v Kolosech nikdy nebyl, i když znal několik lidí z tohot města, o kterých se zmiňuje ve svých listech. To jen pro zajímavost a také proto, abychom si uvědomili, jak pozorně nebo nepozorně čteme Písmo. Mnoho drobných věcí, které nám mohou posvítit na události nebo význam, nám často projde před očima bez povšimnutí. Důležité jsou pro mne však slova „o vaší lásce v Duchu.“ Je to o chození s Duchem svatým v nás. Pavel píše v listě Galatským o ovoci Ducha svatého. Tady se dovídáme jaký vliv má, když to ovoce roste. Ne o naší lásce z nás, ale o lásce v Duchu. Vychází z nás, je námi projevovaná vůči ostatním a hlavně na prvním místě projevovaná k Bohu a ke Kristu, ale je to Duch svatý, skrze kterého to vše je možné. I na dalších verších můžeme číst o použivání duchovnich darů a růstu ovoce Ducha svatého. Čteme jak se Pavel za ně s ostatními modlí. „Ode dne, kdy jsme o vás uslyšeli, proto nepřestáváme v modlitbách prosit, abyste byli ve vší moudrosti a duchovním porozumění naplněni poznáním jeho vůle a abyste svým životem vždy dělali Pánu čest a radost: abyste stále nesli ovoce dobrých skutků, rostli v poznání Boha, byli všemožně posilováni mocí jeho slávy, abyste mohli všechno trpělivě překonat a abyste s radostí děkovali Otci, který vám umožnil podíl na dědictví svatých ve světle.
Koloským 1:9‭-‬12 B21
Tady se naprosto prakticky poznáváme, proč potřebujeme dar moudrosti a poznání (duchovní porozumění). Abychom v této mourosti a poznání vždy dokázali rozpoznat Boží vůli pro nás i pro situace a tím dělali Pánu čest a radost.  Na prvním místě máme svými životy a jednáním dělat Pánovi čest. Čest před lidmi, ale také před duchovními bytostmi. Dělat čest znamená, že žiji tak, že můj život oslavuje Krista, nejen chválou a slovem, ale i čestným způsobem života. Ukazováním, že jeho obět nebyla v mém životě marná. Dá se to taky říct jednoduše, že mu nedělám ostudu. Že se mnou může chlubit, jako se chlubil Jóbem.  Pak je tu také radost. Je velmi důležité mít touhu dělat Bohu radost.  Protože toužíme poznat, čím mu tu radost můzeme v životech udělat. Pokud tytoj věci jsou našim cílem, přijdou i další věci jako ovoce dobrých skutků a růst v poznáni Boha, posilnění tím, jak se oslavuje v našich životech ve všech situacích, růst ovoce Ducha svatého v nás a radostná vděčnost, že nám umožnil mít podíl v jeho nebeském  království, tedy mít podíl na jeho slávě, moci i svatosti.

 

Koloským 1:1-6 Prameny naděje

„….neboť jsme se doslechli o vaší víře v Krista Ježíše a o lásce, kterou máte ke všem svatým. Obojí pramení z naděje, která je pro vás uložena v nebi, jak už jste slyšeli, když slovo pravdy, totiž evangelium, přišlo k vám. To nese ovoce a rozrůstá se po celém světě a stejně tak je tomu u vás již ode dne, kdy jste je uslyšeli a opravdově poznali Boží milost.“  Koloským 1:4‭-‬6 B21
Evangelium je vlastně zpráva o naději ve věčný život s Kristem. Je naděje v to, že Kristus nám připravuje příbytky v jeho Království. Je to naděje v usmíření s Bohem a v odpuštění. Jak píše Pavel v listě Koloským z této naděje pramení dvě řeky. Víra a láska. Pokud lidem kážeme jen pokání a Boží soud, pokud vzbuzujeme v lidech strach, pak nekážeme evangelium. Lidé potřebují vidět naději, aby mohli jít za ní. Bez naděje není možné, aby rostla víra, nejen rostla, ale byla vzbuzena v nás. To samé platí o lásce. Pokud evangelium, které káži vzbuzuje strach, nemůže vzbudit v nás lásku k Bohu. Naopak naděje v odpuštění, naděje v setkání se s Boží láskou a samotné setkáni s ní v nás lásku k Bohu probouzí.

Je důležité, jak evangelium přinášíme. Vždyť již samo o sobě znamená dobrou zprávu a každá dobrá zpráva přináší naději.

 

 

Věřím, ale…

Věřím, ale… čim dál více toto od křesťanů slyším. Sice mi to Bůh řekl, ale…, vím od Boha, že to mám udělat, ale…, Bůh mi to zjevil, ale… . Za ale si mohu dosadit mnoho slov, mnoho překážek, mnoho situací, mnoho pocitů… Čím více ale, tím větší ztráta síly.

Mít zjevení, věřit, vědět a znát stále neznamená, že jsem schopen dělat a žít podle toho, co vím, čemu věřim a v čem mám zjevení. Proto mnoho věcí jsme schopni učit nebo kázat, ale ne žít. Dokonce víme jak a jsme to schopni naučit jiné, ale…

Zdá se nám to nepochopitelné, a jsme zklamaní zvláště, když to zjistíme u lidí, kteří jsou pro nás vzorem nebo se s tím setkáme u sebe. Co s tím? Naučil jsem se, že bez boje a naděje nejde nic posunout. David jednou nešel do boje a skončilo to hříchem s Batšebou a pokračovalo to zosnováním smrti jejího manžela. Mnoho z nás nechce bojovat. Chtěli  bychom mít klid v sobě i kolem sebe. Skutečnost je však jiná. Asi jste se setkali s tím, že jste se začali modlit za někoho a téměř okamžitou reakcí je konflikt s ním. Je to boj o to, jestli vytrváme nebo to vzdáme. Můžeme být unavení, nemít sílu bojovat. To se může stát a také se to stává, ale neměli bychom ztrácet naději. Naději, že i když teď nemám sílu bojovat a jsem unavený, je tu Kristus, který nejen je schopen, ale také mne uschnopní dále bojovat a nejen může být, ale bude mojí silou. Možná v tom je ten rozdíl. Nestačí věřit, mít zjevení, vědět, že Bůh může dělat nemožné, ale věřit, že nemožné udělá. Myslím, že v tom je síla naděje a víry.

 

Minulost versus naděje

„Bojoval jsem dobrý boj, svůj běh jsem dokončil, víru jsem zachoval.“2 Timoteus 4:7 B21
Jak se to Pavlovi podařilo doběhout do cíle? Dal nám na to návod. „Ne že bych už toho dosáhl anebo už byl dokonalý, ale ženu se vpřed, abych přece jen uchvátil to, k čemu jsem byl uchvácen Kristem Ježíšem. Nemyslím si, bratři, že bych to už získal, ale jde mi jen o jedno: zapomínaje na to, co je za mnou, vztahuji se k tomu, co je přede mnou. Ženu se k cíli, k vítězné odměně Božího nebeského povolání v Kristu Ježíši.“ Filipským 3:12‭-‬14 B21
Zapomínaje na  to, co je přede mnou. Máme dobrá i zlá období. Nejen, že se nám nedaří, ale předevšim ve vztahu ke Kristu.  Ve svém životě jsme poznal několik služebníků, jejichž službu, ale osobní vztah ke Kristu a obecenství s Duchem svatým  bych jim mohl jen závidět. Někteří z nich byli i mými přáteli, proto vím, že i jejich osobní život odpovídal tomu, co kázali. Přesto někteří z nich již neslouží a možná i odpadli od víry. Jiní se rozvedli a přestali sloužit. Nevím, ale každopádně je pryč vše, co bylo. Dnes žijí v hříchu, nebo daleko od církve. Není vůbec důležité, co bylo, ale to co je dnes. Vždy záleží na dnešku. Jaký vztah k Pánu máme dnes. Jestli dnes jsme schopni činit pokání, žit podle toho, co kážeme. I když se nám „daři“ v osobním životě, ve službe, i když náš sbor, skupinka…. rostou, nemohu se dívat na to, co bylo včera. Co bylo, bylo z Boží milosti a co bude dnes, bude buď opět z Boží milosti nebo z mé síly. Podobně je to s životem. Pokud jsem žil skvělý Boží život, pak to nic nebude znamenat, pokud dnes podlehnu a začnu žít v hříchu. Je to pro někoho sice těžké poznání, ale minulé zásluhy nic neznamenají. Poklad, který jsem si hromadil v nebi je najednou pryč, protože dnes ztrácím nebe. Nakonec to nebyli vlastně naše zásluhy, ale jen milost Boží, že jsme obstáli. Jde o dnešek a budoucnost. Proto je dobré zapomínat, co je za mnou. Ať to na to dobré, abych se nedostal do pýchy nebo to zlé, abych nezahořkl a nerostla u mne beznaděj. Potřebujeme žít každý den přitomností a to přítomnosti s Pánem.  Můžeme padat, mít obdobi duchovního prázdna, ale to, co bychom neměli ztrácet je naděje v Krista naděje slávy našeho spasení.

Jim, a to i mezi pohany, se Bůh rozhodl svěřit bohatství tohoto slavného tajemství: Kristus je ve vás! Ta naděje slávy!
Koloským 1:27 B21

Proč piji raději coca colu než pepsi

Všimli jste si rozdílu v reklamě těchto dvou firem? Reklama coca coly je zaměřena na radost ze života, na osvěžení. Prostě na dobré věci a na výrobek samotný. Nestará se a nedělá si reklamu zesměšňováním konkurence.  Když jde reklama na pepsi, jsem si jistý, že se bude snažit zesměšnit svého konkurenta. Nejde ji ani tak o to být dobrý, jako ukázat, že ten druhý je špatný. Reklama na úkor druhého. Podobný způsob myšlení můžeme vidět i u některých dalších výrobků. (Somat versus finish.) Pokud si jako spotřebitel mám pak vybrat, vyberu si ten výrobek, jehož reklama nepomlouvá toho druhého. Proč? Jednak si myslím, že ten, který staví na zesměšňování druhých, asi sám není kvalitní  a obráceně, že ten kdo to nedělá, je si jistý svou kvalitou a sám sebou. Pokud se jedná o reklamu samotnou, kým to je, že je taková? Reklamní firmou, která tu reklamu tvoří? Firmou, která vlastní pepsi, a která  reklamu schvaluje? Oběma?

To mne přivedlo k tomu, zamyslet se nad tím,  jak lidem předkládáme Krista a křesťanství? Snažíme se ho vyvýšit tím, že budeme poukazovat na špatnost světa a lidí, nebo zesměšňovat ostatní náboženství, dokonce i některé křesťanské společenství? Pokud ano, není divu, že nás lidé nechtějí poslouchat nebo si vybrat pro život naši cestu. Že se spíše odvracejí. Duch svatý oslavuje Krista, Kristus oslavuje Otce. Nestará se o ostatní náboženství. On ví kým je, nepotřebuje druhé zesměšňovat a ponižovat, aby dokázal, že je lepší. On je nejlepší. On je ta cesta, pravda i život. On přináší naději, přináší sám sebe. To je naše evangelium. Měli  bychom se zaměřit na Krista a naději Božího království, než kritizovat špatnost světa a lidí. Kritika odpuzuje, naděje naopak přitahuje.

Tak jako coca cola aniž by se o to snažila se stala nepřítelem pro pepsi, tak Kristus a křesťané se stávají světu trnem v oku. Ne proto, že aktivně proti němu bojují, ale pro to, kým ve své podstatě jsou. Zaměřujme se na Krista a Boží království a nenechávejme se svést ke stejnému jednání, které používá ten zlý. Kritikou a poukazováním na druhé se lepšími nikdy nestaneme a ani druhé nedovedeme ke změně. Lidé potřebují slyšet o naději a ne kritiku.

Mimochodem i proto piji raději coca colu a ne pepsi.

 

 

Důležitost – Kým jsme v Kristu

(pokračování)

To nejdůležitější je prožít kým jsme se stali v Kristu Ježíši. Kým jsme, jaký má náš život v něm význam a v jakém bezpečí jsme, když jsme v Kristu ukryti.

Následující řádky jsou převzaty z knihy Neila Ardersona Život ve svobodě v Kristu. (Liing free in Christ, Regal Books1993)
Prosím, nejen čtěme, ale modleme se za to, aby mohly tyto verše v nás zakořenit a pozvednout nás na úroveň do které patříme.
(Již dříve jsem je na stránkách uváděl, ale neškodí si je znovu připomenout)

V Kristu jsem přijat

Jan 1:12     Jsem Boží dítě.
Jan 15.15      Jsem Kristův přítel.
Římanům 5:1        Jsem ospravedlněn.
1.Korintským 6:17     Jsem spojen s Pánem a jsem s ním
jeden Duch.
1.Korintským 6:20     Bylo za mne zaplaceno. Patřím Bohu.
1. Korintským 12:27     Jsem částí Kristova těla.
Efezkým 1:1      Jsem svatý.
Efezským 1:5       Byl jsem přijat jako Boží dítě.
Efezským 2:18        Mohu jít přímo k Bohu skrze Ducha
svatého.
Koloským 1:4     Byl jsem vykoupen a všechny mé
hříchy byly odpuštěny.
Koloským 2:10      V Kristu jsem dosáhl plnosti.

V Kristu jsem v bezpečí

Římanům 8:1-2    Jsem navždy vysvobozený z
odsouzení.
Římanům 8:28    Jsem si jist, že všechno napomáhá k
mému dobru.
Římanům 8:33-34    Jsem svobodný od jakýchkoliv
odsuzujících obvinění vznášených
proti mně.
Římanům 8:35    Od Boží lásky nemohu být odloučen.
2.Korintským 1:21-22     Bůh mě postavil na pevný základ,
pomazal a dal mi svou pečeť.
Koloským 3:3     Jsem s polu s Kristem ukryt v Bohu.
Filipským 1:6      Mám důvěru, že dobré dílo, které ve
mně Bůh začal, bude dokončeno.
Filipslým 3:20     Jsem občanem nebe.
2.Timoteovi 1:7      Nedostal jsem ducha strachu, ale
ducha moci, lásky a rozvahy.
Židům 4:16    V době nouze mohu najít milost a
milosrdenství.
1.Janův 5:18    Narodil jsem se z Boha a ten zlý se
mě nemůže dotknout.

V Kristu má můj život význam

Matouš 5:13-14     Jsem solí a světlem země.
Jan 15:1-5     Jsem ratolestí pravého vinného kmene, proudí mnou Jeho život.
Jan 15:16     Byl jsem vyvolen a určen, abych nesl ovoce.
Skutky 1:8     Jsem Kristovým svědkem.
1.Korintským 3:16     Jsem Boží chrám.
2.Korintským 5:17-20    Jsem služebník Božího smíření (přivádím druhé k Bohu).
2.Korintským 6:1     Jsem Boží spolupracovník.
Efezským 2:6     Jsem spolu s Kristem posazen v nebesích.
Efezským 2:10     Jsem Boží dílo.
Efezským 3:12     Mohu k Bohu přistupovat svobodně a s důvěrou.
Filipským 4:13     Všechno mohu skrze Krista, který mne posiluje.

Určitě jsme každý schopen najít mnoho dalších veršů, které ukazují na to, kým v Kristu jsme. Je důležité si uvědomit, že mnohé věci z našich životů nezmizí, ale přejdou s námi do nového života s Kristem. Myslím tím naše finanční závazky, rodinné vztahy, pracovně právní vztahy apod. Nemůžeme si říct v Kristu jsem nové stvoření, všechno pominulo a odejít od svých dluhů, dětí, nebo nedodržet své pracovní závazky. Jsme sice nové stvoření s novým pohledem, ale mnoho těchto věcí, které nám mohou přinášet starosti a neřešitelné problémy, jsme nyní schopni v Kristu vyřešit úplně jiným a čistým způsobem. Bůh nám pomůže splácet dluhy i narovnávat vztahy. Nemůžeme změnit to, co se stalo, ale Bůh může změnit důsledky toho, co jsme udělali a obrátit to v dobré. To je aspoň moje osobní zkušenost.

Nechme prostor Duchu svatému, aby nám on sám dával zjevení o tom, kým jsme v Kristu Ježíši.

(Konec)

 

 

 

Důležitost – Uchopit dědictví zaslíbení

(pokračování)

Bible je plná Božích zaslíbení – slibů. Tato zaslíbení jsou vlastně vyslovená a zapsaná proroctví – živá slova, která byla lidmi přijata od Boha a zapsaná, aby je lidé měli zaznamenané. Pokud by platila jen pro jednoho člověka, který je přijal, pak by nemělo smysl je zapisovat. Pokud jsou zapsané, pak tady byly pro generace před námi, pro národy a také pro nás, kteří žijeme v této době.

Význam slova zaslíbení je podle jazykovědců slib. Ten může být kladný i záporný. Tedy můžeme slibovat dobré nebo špatné věci. V našem pohledu však slovo zaslíbení bereme jako něco dobrého pro nás a náš život. Myslím, že právě v tom je rozdíl významu slova zaslíbení od slova slib. Některá zaslíbení jsou již naplněna. Například o narození Mesiáše, jeho životě, smrti…, na naplnění některých ještě čekáme jako například na jeho druhý příchod apod. Pokud mluvíme o zaslíbení, pak očekváme , že to jsou dobré věci pro nás. Zaslíbení o zastání se nás Bohem proti nepřátelům, o jeho láskce k nám, od které nás nic neoddělí, o tom, že jeho slovo nikdy neselže a nevrátí se k němu zpátky aniž by nevykonalo to, co má. Zaslíbení o tom, že nám chystá příbytky ve svém království, zaslíbení o ochraně, zdraví, věku… Některá prostě platí, aniž bychom s tím museli něco dělat. Dokonce platí i pro ty, kteří nejsou Božími dětmi. Například je jedno přikázání, které má zaslíbení.  „Cti svého otce a matku,‘ to je první přikázání se zaslíbením, aby ti bylo dobře a abys byl dlouho živ na zemi.“ Efezským 6:2-3 Viděl jsem naplňovat toto zaslíbení na lidech, kteří neznali Krista, ale vážili si svých rodičů. Prostě toto zaslíbení je živé i bez naší zvláštní aktivity. Také zaslíbení o druhém příchodu Ježíše, o čase kdy přijde a mnoho dalších jsou pouze v rukách Otce a je na něm, kdy je naplní. Je však mnoho zaslíbení, která potřebujeme uchopit a naplnit je v našem životě. Jsou to zaslíbení, které můžeme sami aktivně „stahovat“ do našeho života. Je to celá škála zaslíbení – od ochrany, přes uzdravení, požehnání ve financích a majetku, změny našich srdcí a charakteru, vztazích… Je toho hodně, několik tisíc zaslíbení.
(nikdy se mne nezřekne, převezme moje starosti a obavy, s ním je pro mne všechno možné, nikdo mne nemůže vytrhnout z jeho rukou, co se mnou začal, také dokončí, pokud v něj věřím, nemohu být odsouzen, vede mne od vítězství k vítězství, nebudu mít nedostatek v ničem dobrém, uchrání mne před pádem, vede mne po cestě spravedlnosti, přizná se ke mě před Otcem, žádná zbraň vyrobená proti mne se nesetká se zdarem, jazyk, který mluví proti mně bude usvědčen ze lži…. ) Bylo by zdlouhavé jich tady více vyjmenovávat. Znám tři způsoby, jak tato zaslíbení uplatňovat ve svém životě. Jeden je skrze víru a druhý skrze zjevení. Jsou věřící, kteří nemívají zjevení (proč, to je na jiný článek), ale mají víru v to, že zaslíbení jsou tady pro ně. Buší v modlitbách a nedají pokoj jako ta vdova u soudce nebo soused, kterému přišla návštěva. Tak dlouho Bohu připomínají jeho slib, až ho Bůh začne naplňovat. Jiní prožijí zaslíbení jako zjevení z Ducha svatého. Najednou ví, že konkrétní zaslíbení je pro konkrétní situaci v jejich životě a stojí pak na tom. Děkují za ně a očekávají jeho naplnění.
Obojí stojí na víře a naději. Obojí je podpíráno modlitbou a vztahem a důvěrou k Bohu. Je to však naše aktivita, která uvolňuje toto zaslíbení, které se pak z litery v bibli stává živým a mocným skutkem v našem životě.  Jsou některá zaslíbení, která platila jen pro konkrétní dobu, národ nebo situaci v Písmu. Přesto jsou tu také pro nás a jsou stále platná. Jde zde především o to, že nám Bůh skrze ně ukazuje jak jednal a stejně tak může jednat i v našich životech a situacích i dnes. Třetí způsob platí pro ta zaslíbení, která mají podmínku. Jako například zaslíbení z přikázání o vážení si rodičů. Nemohu chtít po Bohu, aby naplnil své zaslíbení, dokud ve svém životě neplním podmínku, kterou to zaslíbení sebou nese. Naopak, pokud ji plním, mohu směle předstupovat před Boha a žádat naplnění zaslíbení. Každopádně potřebujeme být před Bohem upřimní.

Potřebujeme se naučit rozpoznávat tato zaslíbení v bibli. To nejde bez toho, abychom bibli četli. Pokud na některé narazíme, zapišme si ho do nějakého notýsku. Snažme se pochopit, zda se jedná o zaslíbení, které platí i pro nás dnes. Modleme se za to, aby  to Duch svatý zjevil našemu duchu. Budeme překvapeni, jak rychle se nám notes bude zaplňovat poznámkami. Nebušme bezhlavě na Boží dveře hned, když nějaké zaslíbení najdeme, ale nechme Ducha svatého, aby nám ho vložil do srdce, dal nám pochopení nejen významové, ale také času, kdy máme začít „bušit“ na vrata a především víru v jeho naplnění. Někdy nám Duch ukáže, že je naplnění zaslíbení na cestě a musíme jen čekat a děkovat. Vyznávejme to slovo nejen jako připomínku Bohu, ale také do situací a vztahů. Zaslíbení se naplňuje také tím, že ho přijmeme pro sebe a pak ho promlouváme do našich situací, vztahů, duchovních bojů. Promlouváme ho nahlas. Jednak vyslovené slovo má moc, jednak roste naše víra v této situaci, protože víra roste ze slyšení slova. Musíme tak dlouho zaslíbení vyhlašovat, dokud se nestane skutečností. Potřebujeme však ho vyhlašovat s vírou. Některá zaslíbení jsou průběžná pro celý náš život a budeme je muset vyhlašovat stále. Jedna osobní rada na konec. Někdy potřebuji zaslíbení správně seřadit za sebou. Myslím tím, že někdy potřebuji naplnit zaslíbení na sobě, které změní můj postoj, charakter, srdce tak, abych mohl naplnit podmínky pro zaslíbení s podmínkou.

(pokračování příště)

 

 

 

Důležitost – Dědictví zaslíbení

(pokračování)

„Během čtení budete sami moci poznat, jak rozumím Kristovu tajemství, které Bůh v předchozích dobách lidem neodhalil, ale nyní je skrze Ducha zjevil svým svatým apoštolům a prorokům: že totiž pohané jsou skrze evangelium spoludědicové, součásti téhož těla a spoluúčastníci jeho zaslíbení v Kristu Ježíši.“
Efeským 3:4‭-‬6 B21

„A když jste Kristovi, jste símě Abrahamovo a dědicové podle zaslíbení.“ Galatským 3:29 B21

Naše dědictví je samo o sobě  Božím zaslíbením. Zaslíbení nebo-li slib je něco, co na rozdíl od Boha my lidé nepovažujeme za důležité. Mnoho slibujeme a mnoho slibů neplníme. Dnešní doba spěje k tomu, že slib nic neznamená. Nikdo na  něj nedá. Například o politicích se říká, že když politik řekne ano, znemná to, že může být, pokud řekne může být, znamená to ne, řekne-li však ne, není to politik. Reklamě, která je plná slibů, stejně jako politická scéna, nikdo nevěří. I my sami často zapomínáme na to, co jsme slíbili. Nebo slibujeme věci, které pak nemůžeme splnit. Ježíš nás upozorňuje na jednu velmi praktickou věc: „Ať je tedy vaše slovo ‚Ano‘ ano a ‚Ne‘ ne. Co je nad to, je od zlého.“ Matouš 5:37 B21 To, co je nad, je to, co  nemohu splnit, když dám slib. A my toho nemůžeme mnoho slibovat, protože opět jak říká Ježíš: „Nepřísahej ani na svou hlavu. Nemůžeš přece jediný svůj vlas udělat bílým nebo černým.“ Matouš 5:36 B21 Co mi můžeme zaručit? Copak vůbec víme, co bude zítra? …. Plané sliby lidstva vedou k tomu, že dané slovo nemá žádnou váhu. Dokonce ani psané sliby a smlouvy. Dříve byl slib daný mužem považovaný za platnou smlouva. Dnes? ( Naše ano nebo ne také znamená stotožnění se s tím, co říkám, pokud říkám ano, ale myslím ne, je to od zlého, ale o tom jsem již psal.)

To je cíl zlého, aby lidé nevěřili navzájem dávaným slibům. Čím více žijeme v tom, že nemohu věřit tomu, co mi lidé slíbili, tím více nejsem schopen důvěřovat Božím slibům, nejen důvěřovat, ale vůbec chápat, co je vlastně Boží slib. Ti však, kteří začali důvěřovat Bohu, zjistili, že Bůh je ten, který nezapomíná na své sliby a plní je. To je velmi důležitá zkušenost pro náš život. Zvlášte v dnešní době. Veškerá naše víra a naděje je postavená na slovu – slibům, které nám dal a dává v Písmu. Vírou v Ježíše získáváme také přistup ke všem slibům, které nám v bibli dává. V něm je „ano“ ke všem Božím zaslíbením a skrze něj zní naše „amen“ ke slávě Boží.
2 Korintským 1:20 B21

Porozumět tomuto dědictví je velmi důležité. Jak jsem již napsal pokud jsme nedospělí, pak jsme sice právoplatní dědicové, užíváme si tohoto dědictví, protože z něho žijeme a ono o nás pečuje, ale nemůžeme s ním volně zacházet. Pokud dospíváme, pak se od nás očekává, že se postupně budeme stávat těmi, kteři s ním budou správně hospodařit, správně ho používat. Přesunuje se to najednou z péče o nás na vlastní hospodaření s dědictvím. Najednou zjišťuji, že se musím strarat já sám o sebe a mám k tomu používat dědictví, které jsem zdědil. Ono se před tím o mne staralo samo-nebo spíše Bůh sám svá zaslíbení na mne uplatňoval. Dnes musím dědictví uplatňovat sám na sobě, ale také směrem k jiným. Uplatňovat vírou, že Bůh je pravdomluvný a jeho slovo věrné a nikdy nepomine. Často jsme překvapeni, že v našich křesťanských životech ustane čas, kdy se před námi otvírali všechny dveře, kdy jsme nemuseli nic, protože vše potřebné, ale i nad to hned přicházelo do našich životů, potkávali jsme to na své cestě. To proto, že o nás pečovalo naše dědictví. Pak přichází chvíle, kdy Bůh chce, abychom my sami uchopili své dědictví – jeho zaslíbení – a začali z něj žít. Pokud tomu neporozumíme, začneme si myslet a stěžovat si na to, že nás Bůh nemá rád, že nám přestal žehnat apod. Nebo začneme hledat na sobě chyby, pro které to „přestalo fungovat“. Je to často mnohem jednodušší. Stačí uchopit své dědictvi – zaslíbení a vírou ho začít naplňovat ve svém životě, na své cestě do Božího království.

(pokračování příště)

Důležitost – V Kristu jsme dědici spravedlnosti

(pokračování)

2. Dědici spravedlnosti. „Vírou Noe, varován o tom, co ještě nebylo vidět, v Boží bázni postavil archu, v níž se zachránila jeho rodina. Tak zahanbil svět a stal se dědicem spravedlnosti, která je z víry.
Židům 11:7 B21  Spravedlivými se stáváme vírou v Krista. Spravedlivý je ten, kdo nemá na sobě špínu hříchu. Kdo není ušmudlaný denodenním hříchem, který se na nás tak lehce přilepí. Bůh věděl, jak nemožné je pro naše tělo nepošpinit se hříchem, proto nám dal možnost vyznávat hříchy každý den, každou minutu, proto se jeho milost obnovuje každého rána. Naším dědictvím však je spravedlnost, která nebude udržovaná stálým pokáním, protože v Božím království nebude hřích a hříšnost, o kterou bychom se mohli pošpinit. Jsme na cestě k tomuto dědictví. Mnohá trápení a vnitřní boje,  neklidný spánek nám právě přináší boj s našim tělem. Přesto vidíme postupná vítězství a spravedlnost, která přichází skrze víru. Krok za krokem. Ta úplná, která je bez bojů na nás teprve čeká. Ta je součástí  našeho dědictví.  „Stezka spravedlivých jak paprsek světla víc a víc září, až se rozední“. Přísloví 4:18 B21  „Teď na mne čeká koruna spravedlnosti, kterou mi v onen den udělí Pán, ten spravedlivý soudce – a nejen mně, ale všem těm, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.“ 2 Timoteus 4:8 B213.

Samostatnou kapitolou našeho dědictví jsou zaslíbení. Již proto, že právě tuto část našeho dědictví Božích dětí si můžeme nejvíce užívat tady na zemi. Tady a dnes.

(pokračování příště)

Důležitost – V Kristu jsme dědici věčného života

(pokračování)

V jednom z Návštěvních dnů Šimka a Grossmanna Šimek hovoří o svém dědictví po strýci bezemkovi, po kterém zdědil veškerou půdu. „To byl krásný okamžik. Přijel jsem, sebral jsem dva květináče a zase jsem odjel“. Něčeho podobného se, my Boží děti, nemusíme obávat. Našim dědictvím je nesmírné bohatství Božího království. Náš Otec je vlastníkem všeho. Přesto si to všechno nedokážeme představit. Co tedy takové dědictví obsahuje?

1. Ta nejdůležitější část našeho dědictví je věčný život. „Jeho milostí jsme takto ospravedlněni, abychom se stali dědici věčného života, který očekáváme“. Titus 3:7 B21

Pokud by našim dědictvím nebyl věčný život s Bohem v jeho království, všechno by bylo marné. Věčný život je spojen s Božím královstvím. Pokud  bychom nebyli vzkříšeni k věčnému životu, pak všechno padá. Je to základ naší naděje. Pokud lidé nemají tuto  naději, nemají víru ve věčný život v Božím království, život jim nedává smysl a žijí jen a jen pro pozemský život, který si chtějí „užít“ ať to stojí, co to stojí. Proto hlasatelé evangelia často hlásali příchod Božího království. Sám Ježíš „…poslal je ohlašovat Boží království a uzdravovat nemocné“.Lukáš 9:2 B21 Ježíš ve svých podobenstvích často vyučuje o Božím královstvi. To je předmětem jeho poselství Židům.  Mnozí z nich, tak jako lidé dneška, nevěřili v anděly, duchovni mocnosti a především ve věčný život po smrti. Ve vzkříšení. Druhou věcí je, jak se do Božího království dostat. Dostat se do něj znamená navrátit se ke vztahu k Bohu. Vrátit se domů k Otci a to je možné jen skrze víru v Krista. Evangelium se však neobejde bez hlásání Božího království. To věděli již i apoštolové, kteří šli ve stopách svého Mistra.

„Když ale uvěřili Filipovi kážícímu o Božím království a o jménu Ježíše Krista, dávali se muži i ženy pokřtít“.Skutky 8:12 B21

„Pavel pak šel do synagogy a tři měsíce tam směle mluvil; hovořil s lidmi a přesvědčoval je o Božím království“. Skutky 19:8 B21

„Pavel pak zůstal celé dva roky ve vlastním pronájmu a přijímal všechny, kdo za ním přicházeli. Kázal o Božím království a učil o Pánu Ježíši Kristu se vší smělostí a bez překážek“. Skutky 28:30‭-‬31 B21

„Teď vím, že nikdo z vás, mezi nimiž jsem chodil a kázal o Božím království, mě už nikdy neuvidí“. Skutky 20:25 B21

Věčný život v Božím královstvi je tím největším a hlavním podílem našeho dědictví Božích dětí. Naděje v toto dědictví posilňuje naši cestu s Kristem a je tou největší odměnou naší víry. Věčný život je věčná přítomnost v Boží blízkosti.

Naše dědictví však zahrnuje další věci.

(pokračování příště)

Důležitost – v Kristu jsme dědici

(pokračování)

Asi by mělo stačit říct, že jsme se v Kristu stali Božími právoplatnými dětmi. Zjistil jsem, že nestačí. Každý má jinou zkušenost z toho být dítětem, máme jinou zkušenost co synovství znamená. Jedním z důležitých práv, které patří právoplatným dětem je dědičné právo. Právo na dědictví.  „Když se však čas naplnil, Bůh poslal svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod Zákonem. A protože jste synové, Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, volajícího: „Abba, Otče!“ A tak už díky Bohu nejsi otrok, ale syn, a když syn, pak také dědic.“ Galatským 4:4‭, ‬6‭-‬7 B21
„A jsme-li jeho děti, pak jsme i dědicové, totiž dědicové Boží a spoludědicové Kristovi. Máme-li tedy podíl na jeho utrpení, budeme mít podíl i na jeho slávě. Římanům 8:17 B21 Rád bych vysvětlil, jak Boží dědictví a spoludědictví funguje. Mnozí z nás jsme přesvědčeni, že se stávame dědici až po smrti toho, kdo nás dědicem ustanovil nebo po němž právoplatně dědíme. Není to však pravda. Jsme-li dětmi, jsme dědicové již od svého narození. Když se narodí rodičům dítě, narodil se jim zároveň dědic. My již vlastně užíváme společně s rodičem svého dědictví. Jsme z něho živeni, zaobstaráváni…, dokonce s ním můžeme částečně nakládat, když nám rodiče dávají kapesné, kupují z něho byty…. Dědictví je to, co již naše rodiče mají, co jim patří a co během života získají. Jen nemůžeme o tom rozhodovat, dokud nás k tomu sami nepřizvou. To, že jsme dědici nesouvisí se smrtí rodičů, ale s tím, že jsme jejich děti. Pokud by dědictví souviselo se smrtí rodiče, pak bychom se nikdy Božího dědictví nedočkali, protože Bůh je věčný,  nikdy nezemře. Pokud děti rostou v poslušnosti a učí se zacházet s dědictvím – majetkem, financemi, dobrým jménem rodičů… – pak rodiče nemají problém s postupným předáváním správy nad částí jejich dědictví nebo nad jejich celým dědictvím ještě za jejich života. Podobně je to s Božím dědictvím. Pokud se vírou v Krista a přijetím Ducha svatého stáváme Božími dětmi, stali jsme se také dědici s polu s Kristem. Náš prvorozený Bratr Ježíš je tím, kdo může plně také plně spravuje Boží dědictví – Ježíš k nim přistoupil a řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Matouš 28:18 B21 My, přestože jsme jeho spoludědicové, se musíme učit spravovat toto dědictví. Nejdříve se radujeme z toho, že jsme z tohoto dědictví zaopatřováni skrze našeho staršího Bratra Ježíše, později začínáme s části tohoto dědictví hospodařit, učíme se ho používat. Pokud jsme poslušní Duchu svatému, pak se učíme rychle a je nám ta část spoludědictví, kterou jsme se naučili použivat předána do správy. Nejde zde o čas, jak dlouho se učíme, ale o to, jak jsme se stali poslušní Duchu svatému, jak jsme se dokázali s ním sjednotit. Tak postupně v jednotě s Kristem přebýráme správu nad svým dědictví. Je to proces, krok za krokem. Další otázkou je, co je tím dědictví, které se učíme spravovat.

(pokračování příště)

Důležitost

Jednou mi nadřízený řekl: „Pokud nejde o život, o nic nejde.“ Každý den se rozhodujeme, co je skutečně důležitějši? Co například počká a v čem musíme jednat okamžitě? Nejde však jen o věci a situace, ale také o nás samotné. Jsme důležití nebo nejsme? Jak nás pohled na nás samotné v této oblasti ovlivňuje? Cítíme se významní nebo zapomenutí. Jsme VIP ve svých očích nebo se cítíme bezcenní. Jak se vidím já? Jak ty? Je pro nás důležitější, jak se vidíme sami nebo jak nás vidí druzí? Je to mnoho otázek a to, jak si na ně odpovídáme vlastně velmi silně ovlivňuje naše životní cesty a také naše duchovní cesty. Někdy na tom, jak vidíme sami sebe je vidět náš duchovní růst. Pavel píše: „Co o mně soudíte vy anebo lidé vůbec, to pro mě znamená velmi málo; nezáleží mi dokonce ani na vlastním úsudku. Mé svědomí je čisté, ale tím ještě nejsem ospravedlněn; mým soudcem je přece Pán. 1 Korintským 4:3‭-‬4 B21“ Pavel byl velkým Božím služebníkem, ale i on rostl v duchovním poznání. Můžeme to vidět právě na tom, jak mluví sám o sobě. Na počátku své služby se řadí mezi ty velké apoštoly, pak se vidí jako nejmenši z apoštolů, ještě později říká, že se ani nemůže nazývat apoštolem a nakonec se považuje za otroka Krista. Co naše oči vidí, když se podívají do zrcadla?

Zažil jsem „silné jedince“, ty kteří si o sobě mysleli, že jsou silní vůdcové,  kolabovat v krizových situacích a „slabé“, ty, kteří o sobě stále pochybovali,  jednat v podobných situacích v autoritě a statečně. Podle čeho určujeme, kdo je silným jedincem a kdo slabým článkem. Podle vlastních měřítek? Co jsou ta naše měřítka?

Náš problém je, že si mnohé o nás samotných dokážeme omluvit nebo přizpůsobit (a to i Písmem) podle toho, jak chceme vypadat před sebou nebo před ostatními. Vytváříme si vlastní tváře. Pak ovšem ztrácíme kontakt s realitou, s pravdou nebo se dostáváme pod tlak,  protože si uvědomujeme tento rozdíl a máme strach z toho, že to bude odhalené. (Právě krizové situace a tlaky odhalují to, co je skryté. Ať v dobrém nebo ve zlém.)  Na jedné straně se dokážeme přeceňovat a uvádět sami sebe do pýchy, na druhé se nedocenit a považovat se za neschopné. Obojí nás vede mimo Boží cesty. Někdy tak o sobě přemýšlíme pod tlakem a posuzováním od jiných lidí, nebo srovnáváním se s nimi. Potřebujeme však vědět kým skutečně jsme, jakou máme hodnotu a hlavně jaké je naše postavení v Kristu Ježíši.

Kým jsme? Již jsem nedávno o tom psal. Dnes z jiného verše. „Víte přece, čím jste byli vykoupeni ze svého marného životního způsobu, zděděného po předcích – nebylo to pomíjivými věcmi, stříbrem ani zlatem, ale vzácnou krví Kristovou!…“ 1 Petr 1:18‭-‬19 B21 „Neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny; jak by nám s ním tedy nedaroval i všechno ostatní?“
Římanům 8:32 B21
Jsme natolik vzácní, že za nás byla prolita krev. Boží krev. Svatá krev. Jsme vzácní pro Boha. Jeho obětování vlastního Syna nás staví na úroveň Božích dětí. Božích synů a Božích dcer. To je kým jsme, pokud jsme vydali své životy Kristu a přijali Ducha svatého do svých životů. Odpověď na první otázku kým jsme tedy zní: JSME PRÁVOPLATNÝMI BOŽÍMI DĚTMI.

Zde máme také odpověď na druhou otázku, jakou máme hodnotu. NESMÍRNOU. HODNOTU BOŽÍ KRVE, KTERÁ BYLA ZA NÁS PROLITA. Obětováním Syna za nás, nám Bůh přiřkl stejnou hodnotu jako oběti, kterou za nás obětuje. Máme tak velkou hodnotu, jakou hodnotou jsme byli vykpoupeni.

Odpověď  na třetí otázku je delší. Kým jsme a jaké je naše konkrétní postavení v Kristu.

(pokračování zítra)

 

 

Kdo kam jde 4 – závěr

(pokračování)

Billy Graham a  Charles Templeton byli vrstevníky a oba nadějnými a uznávanými evangelisty. Templeton však stále více dával přednost na pochopení věcí, na kreativnost myšlení, které jak tvrdil máme od Boha. Nechtěl se vzdát svého myšlení. Graham pak více a více vnímal, že když věří Písmu, i když možná všemu nerozumí a nechápe, přichází více moci skrze tuto víru do jeho kázání.  To byl zásadní rozdíl v jejich životech. Oba na počátku uvěřili v Krista a jeho oběť a oba to roky raké kázali. Templeton byl dokonce považovaný za nejtalentovanějšího mladého muže dnešní Ameriky. Templetona však jeho upřednostnění myšlení dovedlo k odpadnutí od křesťanství.  Sám o tom mluvil v tom smyslu, že již není v kontaktu s církví, i když má pro ni velké pochopení. Hovořil o tom, že nemohl dál rozumově přijímat křesťanství a Boha nazývat svým Otcem. Naopak Billy Graham dál kázal Krista a skrze jeho službu se obrátily milióny lidí a stovky miliónů jich slyšelo evangelium.

Pokud není pro někoho návratu, pak pro ty, kteří odpadnou od víry, kterou předtím poznali. Bez víry není možné se navrátit, zahozením víry jsem zahodil i oběť Krista, kterou jsem již poznal se vším všudy a musel bych pak znovu, jak Pavel píše, Krista ukřižovat. Pokud však upadám do slabostí – hřichů, pokud se nechávám svést, ale víra ve mme zůstává, mohu kdykoli činit pokání a navrátit se ke Kristu a Otci, protože Bůh je věrný. Každý den je pro nás nová milost. Pokud jsme byli obelhaní ďáblem, že se nemůžeme vrátit, dnes učiňme pokání, požádejme Otce o odpuštění a vrhněme se zpět do jeho milující náruče.

Kdo kam jde 3

(ppkračování)

Ve čtvrtek jsem slyšel svědectví, které se vztahuje k tomuto tématu. Bratr vyprávěl o tom, jak moc byl zklamaný vztahy v církvi a také samým sebou, že se rozhodl nejen nechodit do církve, ale vrátit se i ke starému způsobu žovota. Tedy k podvodům, drogám, smilstvu…Byl pevně rozhodnutý se vrátit a své rozhodnutí začal uskutečňovat, přesto se to nestalo, protože to prostě již nešlo. Chtěl, ale v praxi to už nešlo. Pak se opět vrátil a od té doby slouží Pánu s vřelým a otevřeným srdce. Něco podobného jsem zažil také sám na sobě. Bůh v Písmu mnohokrát volá ke svým dětem, aby se vrátili k  němu po tom, co odpadli. Ve staré smlouvě i nové. Ve Zjevení… Vždy je to spojeno s činěním pokání. I já i můj bratr jsme věděli, že to naše chtění se vrátit ke starému životu není Boží. Nikdo nám nemohl vyrvat ze srdce víru, že Ježíš za nás zemřel, proto díky Boží milosti jsme se vrátili, ale s pokáním, věděli jsme, že odejít byl ten největší nesmysl, co jsme chtěli uskutečnit. Byla v nás víra v Krista, kterou jsme si nazasluhovali, ale byla tam, Bůh nám ji nevzal. Najednou jsme viděli rozdíl mezi starým a tím, co pro nás Kristus udělal. Naše oddanost Bohu ještě vzrostla. Jakub píše, že ne všechno je hřích k smrti a má pravdu. Víme sice, že hřích je hřích a za hřích je smrt, ale také vime, že vše, co Bůh dělá je dobré. Někdy nám vadí některé věci na lidech více, než momentálně vadí Bohu. Je to proto, že Bůh je na rozdíl od nás dokonalý ve své trpělivosti, lásce, věrnosti a milosrdenství. Ví, jak probýha změna v nás, v našem myšlení a jedná s námi krok za krokem. Například to, z čeho jsme nebyli Duchem usvědčováni na počátku našeho obrácení, dnes vidíme jako hřích, s kterým chce Duch svatý, abychom jednali. Před lety nás z toho neusvědčoval, protože jsme nebyli tak daleko, abychom to například byli schopni přijmout, pochopit nebo s tím jednat, byť s jeho pomocí. Bůh velmi dobře ví, jak a kdy s námi jednat. Je to také o hloubce poznání Boha a chozeni s ním. Naše poznání bylo omezené více, než je dnes. Lidé však také vidí naše nedostaky, hříchy a my jejich,  ale pokud se nenecháme vést Duchem svatým, pak nevidíme nad bratrem, sestrou Boží milost a Boží práci s ním. Začneme soudit a vyhrožovat odpadnutím. Ďábel toho rád využije, aby si přisadil a trápil nás například skrze Pavlův verš a zpochybnil naše spasení, Boží lásku a Boží milost. Odpadnutí, o kterém Pavel píše je něco jiného. Ježíš říká, že hřích je v tom, že nevěří v něho. Odpadnutí souvisí se ztrátou víry. Pokud mám víru, mohu činit pokání a vrátit se. Bůh je natolik věrný, že vyznávámeli své hříchy, on je nám odpouští. (1Jan 1:9)  Ďábel ti chce však namluvit, že nemá cenu dělat pokání, když jsi padnul. Chce ti namluvit, že se již nemůžeš vrátit, protože již není cesta návratu k Bohu skrze Krista. To není pravda! Bůh říká navrať se, udělej pokání a navrať se, já tě přijmu. Pavel, podle mne, má na musli něco jiného, zde se jedná předevšim o ztrátu víry ve spasení skrze víru v Ježíše a jeho spásotvorný čin na kříži, jeho zmrtvých vstání… Pokud jsme opustili tuto víru, tak jako agnostici, kteří postavili spasení na poznání, byť poznáni Božích věcí, ale ne na víře v oběť Ježíše, pak není návratu. Přestoze na počátku byla jejich víra v Krista. Uvedu příklad dvou známých služebníků Billyho Grahama a Charlese Templetona.

(pokračování zítra)

Kdo kam jde 2

(pokračování)

Ježíš o svém ukřižování řekl.  Nyní se koná soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. Jan 12:31 B21.  A jinde hovoří o tom, že nám Duch svatý odhalí v čem je  soud….. že vládce tohoto světa je již odsouzen. Jan 16:11 B21
Vlastně satan i se světem je již odsouzený a jen čeká na vykonání rozsudku. Nebo na nástup a výkon trestu. Bůh se však slitoval a rozhodl se vůči lidem mít dobrou vůli a tak vyhlásil v Kristu a jeho oběti na kříži, léto milosti. Vejít s lidmi do pokoje.  “Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi Božího zalíbení. ” Lukáš 2:14 CSP  V kralickém překladu to zní doslova: Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle. Lukáš 2:14 CSBKR. V Kristu Bůh vyhlásil obdobi, kdy se bude moc člověk vyhnout tomuto výkonu trestu a přijmout milost od Boha. Proto všichni, kdo tuto milost přijímají, tedy uvěří v evengelium, zprávě o této milosti v obětování Krista, Božího syna za naše hříchy, jsou omilostněni a vchází do pokoke s Bohem.  Bůh toto období časově neohraničil, protože stále čeká v touze po tom, aby všechny jeho děti tuto milost mohli přijmout. „Pán neotálí splnit svůj slib, jak si někteří myslí, ale prokazuje vám svou trpělivost. Nechce totiž, aby někdo zahynul, ale aby všichni došli k pokání. 2 Petr 3:9 B21“
Uvěřit zde znamená, nejen slyšet, ale také začít podle toho jednat. Je jednoduché říci v nadšení a z duše „veřím,věřim“, ale Ježíš také říká: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, copak jsme ve tvém jménu neprorokovali? Nevymítali jsme ve tvém jménu démony? Nedělali jsme ve tvém jménu mnoho zázraků?‘ A tehdy jim jasně řeknu: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mě vy, kdo pácháte zlo!‘ Matouš 7:21‭-‬23 B21″  Apoštol Pavel pak píše: “ Pro ty, kdo byli už jednou osvíceni, kdo okusili ten nebeský dar, získali podíl na Duchu svatém, a přesto odpadli, pro ty je nemožné znovu se vrátit k pokání. Znovu by tak pro sebe křižovali Božího Syna, znovu by ho vydávali potupě! „Židům 6:2‭, ‬4‭-‬4‭, ‬B21
Tyto Pavlovy verše často zneužívá ďábel k tomu, aby zastrašil Boží děti a uváděl je v paniku ohledně jejich spasení. Proto potřebujeme mít ohledně těchto, veršů jasno.

(pokračování příště)

Kdo kam jde

Další dedektivní postava, mne inspirovala k tomuto zamyšlení. Při jednom vyšetřování jeden ze svědků s policií velmi ochotně spolupracoval. Dedektiv krok za krokem sbíral důkazy, které vedly právě k tomuto pachateli, ale stále neměl hlavní usvedčujícící důkaz nebo přiznání. Tak si se svědkem sedl a začal s ním hovořit nejen o případu, ale také o svědkově osobním životě. V celkem krátkém čase se svědek začal zamotávat do toho, co říkal, až se vlastně několikrát nepřímo přiznal. Pak již stačilo předložit nashromážděné důkazy a ze svědka se stal obžalovaný. I když by se v tomto dalo najít mnoho ponaučení, mne zaujal konec, kdy usvědčený vyskočí a zařve na dedektiva: “ Bež do pekla!!!“ Dedektiv v klidu vstal, ale razantně mu odpověděl: “ Tam půjdeš ty!“

Najednou mi došlo jak máme jednat se satanem. Peklo je připravené především pro něho a smrt: „Ďábel, který je sváděl, byl uvržen do jezera ohně a síry, kde je i šelma a falešný prorok; tam budou trýzněni dnem i nocí na věky věků. Zjevení 20:10 B21
Smrt i Záhrobí byly uvrženy do ohnivého jezera – to je ta druhá smrt. Zjevení 20:14 B21“  Přesto se satan(ďábel) snaží Boží děti trápit tím, že budou uvrženi do pekla, nahánět jim hrůzu a stavět je do role nemilovaných dětí. Tak jako v té dedektivce i on se nám snaží nalhat, že jdeme do pekla. Chce nám vzít naději, radost a jistotu Božích dětí. Naše odpověď by měla být stejná jako dedektiva. „TAM JDEŠ TY, SATANE!!! TO JE PRO TEBE!!!

Často máme zkreslené představy o peklu. Pohádky a báchorky nám v mysli vytvořily představu, že je to místo stvořené pro člověka, že nás tam čerti – démoni budou mučit. Že peklu vládne satan. Bible jasně říká, že tam bude trýzněn právě satan, démoni, falešní proroci, že to je místo, kam bude svržena smrt. Protože známe tuto pravdu z Písma, můžeme směle satanu odppvědět: TO JE PRO TEBE, NE PRO MNE !!!  Potřebujeme být v této věci razantní, ne však pyšní nebo vychloubační. Prostě vědět KDO KAM JDE a říct mu to.

(pokračování zítra)

 

 

Myslet si neznamená poznat pravdu

Mám rád dedektivky. Především ty starší. Takové klasiky. K nim dnes již patří i seriál Julie Lescautová. Přesto, že se dívám na dedektivky, Duch svatý mne často osloví i skrze jejich hrdiny. Zažil jsem to v posledních dnech hned víckrát. Seriál o této komisařce již několikrát opakoval. Neviděl jsem všechny díly, ani většinu z nich, ale dost na to, abych mohl zaregistrovat její častou odpověď na stále ji kladenou otázku. Ale nezaregistroval jsem to, dokud mne na to neupozornil Duch svatý. Často se jí v seriálu někdo ptá na to, co si o případu myslí. Nebo situaci, o člověku… Její nejčastější odpovědí je „nemyslím si nic, já hledám pravdu (vraha…)“.  Na toto mne Duch svatý upozornil. Nemyslím si nic, já hledám pravdu. Jak by to bylo jednoduché, kdybychom takto jednali. Našim velkým problémem je, že prvně přemýšlíme a pak hledáme pravdu. To však většinou máme svého ducha a duši ovlivněné našim myšlením, které je často velmi daleko od pravdy. Komisařka odmítá spekulovat o tom, co se odehrálo, o tom, kdo je vrah nebo co má na svědomí ten nebo onen. Prostě jde po stopách, sbírá důkazy a v jedné chvíli ví, kde je pravda. Pokud by hned na začátku začala spekulovat a přemýšlet o různých variantách, o tom kdo a co by, kdyby… pak by se ji mohlo stát, že by k pravdě nedošla. Možná došla, ale velkou a složitou oklikou, na které by mohla obvinit i neviné. I my se denně dostáváme do situací, ve kterých je důležité znát pravdu. My ji máme na dosah. Ježíš říká, já jsem ta cesta, pravda a život. Máme kde ji hledat. Místo toho vymýšlíme , co si kdo může myslet, co kdo o nás asi mluví, co se stane, když nastala tato situace, kdo má vlastně pravdu, jak to se mnou bude a s rodinou, jak mám jednat, kudy se vydat. Začňu vymýšlet stovky možností, které ve mne zanechají někdy strach, paniku a stres, jindy naopak přehnané naděje, někdy nás dovedou k povýšenosti a pýše. Přitom je pravda v nás samotných. V našich ústech, v našem nitru. V Duchun svaté, kterého jsme přijali. Pán Ježíš nám zaslibuje:  „Až ale přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy. Nebude totiž mluvit sám od sebe, ale řekne vše, co uslyší – oznámí vám i věci budoucí.“ Jan 16:13 B21 Víme tedy, kde hledat pravdu. Kde a kdo nám ji oznámí. Hledejme u něho. Ptejme se ho. Čekejme na odpověď. Je to lepší, než stále se zabývat svými myšlenkami a ubližovat tím sobě i druhým. Pokud budeme hned v situacích hledat pravdu, náš život se změní v přímou cestu, která bude světlem pro mnohé kolem nás a předevší, světlem pro naše nohy, které pak vždy najdou tu správnou cestu a nebudou zakopávat o překážky a nástrahy, které tam ten zlý klade.

 

Mocné působení 4 víra a modlitba

Určitě jste již slyšeli někoho hovořit o tom, že ten či onen nebo ta či ona mi vzali víru. (V Krista)  Kdyby nebylo toho a toho, neztratil bych víru (V Krista). Je to hrozné obvinění. Navíc hloupé.  Víra v Krista je dar od Boha. „Nikdo ke mně nemůže přijít, pokud ho nepřitáhne můj Otec, který mě poslal; já ho pak vzkřísím v poslední den. Jan 6:44 B21 Pokud jsi jednou poznal pravdu, nemůže ti ji nikdo vzít, ani ji nemůžeš ztratit. Je v tobě. Jen se od ní můžeš odvracet, ale vždy budeš vědět, že Kristus je živý, že je Boží Syn, že za tebe zemřel. To ti již nikdo nevezme. Ani zklamání z lidí, ani zrada, ani žádná jiná situace. Takové výroky jsou jen pokus svést na druhého, že nechci odpustit, že nechci opustit lásku k mamonu, že se mi nechce bojovat se svými tělesnými sklony, že si chci dělat, co chci… není to nic více, než jen výmluva. Víra je o vztahu s Bohem, ne o vztahu s lidmi. Můj vztah k lidem je ovlivněn vztahem k Bohu. Pokud budu milovat Boha, budu milovat i člověka. Pozor, věřit a milovat jsou dvě rozdílné věci. Tento vztah má velký vliv na to, jak mocně Duch svatý působí skrze nás. Pokud nemiluji Boha, nebudu milovat ani lidi a nebude se tedy ani skrze mne k nim projevovat Boží milosrdenství a soucit. Když se díval na zástupy (Ježíš), byl pohnut soucitem k nim, protože byli ztrápení a zmatení jako ovce bez pastýře. Matouš 9:36 B21 Někdy se snažíme protlačit nějaký zázrak nebo zvrátit situaci svou vírou, nebo přesvědčováním sebe samých o své víře. Opakujeme věřím, věřím, věřím, že to uděláš, že se to stane…, ale je to jen naše přání, které se snažíme uskutečnit skrze naši lidskou vírou, do které se ještě ze všech sil nutíme. Jindy se snažíme Boha ukecat, aby to udělal. Vyjmenováváme všechny důvody, proč by to měl udělat. Přes naši velkou snahu se však nic neděje.  Nějak jsme zapomněli na Ducha svatého v nás. Mu máme dát k dispozici své tělo, aby dělalo skutky, které chce skrze nás dělat. Náše ústa, aby on se skrze  ně modlil (to je pak modlitba v souladu s Boží vůlí) a vyhlašoval uzdravení, vysvobození z pout a okovů, požehnání,  naše ruce, aby je on vkládal na lidi… . A to vše jak on sám chce. Místo abychom se nutili do víry, místo, abychom ukecávali Boha, potřebujeme se ptát Ducha svatého, co chce dělat, co chce říkat a dát se mu k dispozici. Mít s ním neustálý rozhovor. Vnímat ho, když nakupujeme, když hovoříme s lidmi, když se díváme na televizi…., vždy je s námi a má nám co říct a především chce být s námi. I ve vztahu mezi lidmi to funguje podobně. Lidé jsou sice spolu, ale často každý přitom někde jinde.  Pak ten vztah je nefunkční. Stejně nejsou spolu. Často podobně fungujeme s Duchem svatým. Pokud budeme mít skutečný vztah s ním, budeme s ním rozebírat věci, které vidime, slyšíme, které chceme dělat, budeme s ním mluvit a naslouchat mu, budeme tedy společně žít, pak budeme mít stálou a dokonalou modlitbu. Lidé, kteří takto žijí spolu, se po čase začnou podobat tomu druhému. Stejně myslí, stejně mluví apod. Tak je to i se vztahem s Duchem svatým. Začneme časem stejně přemýšlet, mluvit a jednat. Začneme se více podobat Ježíši Kristu. A to včetně mocného působení.

 

Mocné působení 3 skutek

Víra je důležitá pro mocné působení i mimo naše slova. Vidíme z Písma i života s Kristem, že dalším působením je konání skrze nějaké úkony. Někdy je slovo doprovázeno nějakým činem Ducha svatého skrze nás , někdy koná skrze nás i beze slov.  Příkladem je Mojžíš a jeho hůl. Udeřil do Nilu a z vody se stala krev, vztáhl hůl nad moře a rozdělil ho. Jinde hodil kus dřeva do hořké vody a dala se pít. Podobně jiní. Eliáš použil plášť, aby rozdělil řeku, po něm Elíša udělal to samé, také hodil dřevo na vodu v místě, kam dopadla na dno železná sekera. Ta pak vyplavala ze dna na povrch. Duch svatý skrze Izajáše vyléčil krále tím, že mu položil na hrudník hrst fíků. Ježíš dotekem křisil mrtvé, apoštolové vkládali na lidi ruce a lidé byli uzdraveni, skrze Pavla Duch svatý uzdravoval a vysvobozoval šátky, kterých se Pavel dotkl. Mohl bych toho hodně uvádět. Jde o úkony, které máme dělat, a ke kterým nás pudí Duch svatý. On to pak použije k tomu, aby oslavil Krista svým mocným jednáním. Jako u samotného slova jde i zde, o to překonat strach z toho, že se nic nestane. V této oblasti jsme lehce napadnutelní zlým. Proto potřebujeme mít stále ujištění o přítomnosti Ducha svatého v nás. Člověk nemusí mluvit, aby se uvolnilo mocné působení, stačí udělat to, co má. U každého člověka jedná Bůh jinak. To nejhloupější je si myslet, že když budu dělat přesně to, co udělal některý z Božích mužů, že se automaticky stane nějaký zázrak, že tím donutím Ducha svatého jednat. Podobně je to se samotnými věcmi. Hůl sama o sobě je holí. To, co se s ní nebo skrze její používán děje, je Boží dílo. Věc sama o sobě je jen věcí. Neoslavujme a neuctívejme a nehledejme moc u  Božích nástrojů (včetně člověka), ale Boha samotného.  Neexistuje spouštěč zázraků. Neexistuje spouštěč Boží moci. Je to pouze na Duchu svatém, on pracuje a jedná, jak on sám chce. Nemůžeme ho k ničemu nutit ani ničím donutit, aby jednal podle nás. Je to vždy na něm. Na jeho rozhodnutí. Jsme to naopak my, kdo jsme nástroj. Když jsme předělávali jednu část chaty, pořidil jsem si dvě různá kladiva. Jedno mělo dřevěnou rukojeť druhé železnou. Z té dřevěné mi občas kladívko spadlo a já to musel opravovat. Navíc jsem měl strach, že tak mohu někoho zranit. Také klouzalo v ruce a když jsem s ním musel dělat několik hodin v kuse pracovat, udělal se mi na ruce puchýř. To se železnou rukojetí bylo sice o něco těžší, ale mnohem bezpečněji se s ním pracovalo. Také rukojeť seděla v ruce tak, že se mi žádný puchýř nikdy neudělal. Co myslíte, jaké kladívko jsem používal nejčastěji? Podobně jsme na tom i my. Jen na rozdíl od kladívek se můžeme rozhodnout jakým kladívkem chceme být. Je na nás jestli se Mistru z nás udělá na ruce puchýř nebo mu padneme akorát do ruky a budeme nástrojem, který pracuje s Mistrem v jednotě. Žádný nástroj nemá moc, dokud ho člověk nezačne používat. Moc není v kladívku, i když se s ním dá zatlouct hřebík, ale v ruce, která ho drží a používá.  Tak i skrze nás se nemůže projevovat mocné Boží působení, dokud nás ve své ruce nedrží Duch svatý a nezačne nás používat. Přestaňme chtít být rukou. Radujeme se, že můžeme být kvalitním (on je tou kvalitou v nás) nástrojem v jeho rukou.

Mocné působení 2 ústa

(pokračování)

Mocné působeni Boží skrze nás může mít a má nejrůznější formu, je prostě neomezené stejně, jako je neomezený Bůh. Zaměřil bych se na tři znich. Tím prvním jsou naše ústa. Působení skrze naše ústa, tedy skrze slovo, které vychází z našich úst. Již jsem psal o sjednocení se s Duchem svatým v nás. Míra tohoto sjednocení pak odpovídá míře toho, co a jak mocné vychází z našich úst. Nakolik jsme ochotni svůj život skutečně odevzdat pod autoritu Ducha svatého. Mnohokrát jsem psal o tom, že slova mají moc. Ano. Proto je důležité z koho vycházejí. Zda Ducha nebo z těla. Každé slovo něco ovlivní, ale tělesné nemá a nemůže mít v sobě Boží působení, Boží moc. Bůh Slovem tvořil svět. Ježíš slovem uzdravoval, křísil mrtvé, dělal zázraky, měnil životy. Víme, protože to říká sám Ježíš, že jeho slova, která hovořil jsou Duch a život. Stejný Duch a Slovo, které tvořilo svět a dalo Adamovi život. Pokud chceme, aby skrze naše ústa mocně působil Bůh i naše slova musí být Duch a život. Pokud jsi přijal Ducha svatého, pak jsi na tom stejně jako Ježíš. Může z tvých úst vycházet Duch, který je v tobě a mocně působit. My to nevidíme, ani ho ani jeho tvoření, ale můžeme vidět výsledek. Musíme si uvědomit několik věcí. Tou hlavní je, že On je tvůrce a Pán a my jsme – v tomto případě naše ústa, jeho nástroj. Často se chováme obráceně. My chceme panovat a rozhodovat o tom komu, kde a jak má působit, místo abychom v pokoře čekali na jeho rozhodnutí a podřídili se mu. Pokud se stavíme do role Pána, pak z našich úst nevychází Duch, ale tělo s jeho myšlením, emocemi…,  které je bez moci. Další důležitou věcí je, jak svá ústa používáme. Jak hovoříme obecně. Jsou stále připravená být nástrojem pro Ducha svatého v nás nebo jen někdy. Používáme je k soudu, hanění, zlořečení, ironii… . To nepíši, že bych chtěl někoho soudit, vždyť je to i pro mně a pro má ústa. Duch svatý mi připomněl Mojžíše. Vždyť on pro svá ústa ztratil možnost převést Boží lid do zaslíbené země. Je v Božím království, je v Písmu pro nás vzorem, mluvil s Bohem tváří v tvář, ale přesto ztratil tuto velkou příležitost. I my jsme ztratili mnoho velkých příležitostí, kdy skrze naše ústa  Bůh mohl mocně působit. Máme milost přicházet k němu a činit pokání. Uděljme pokání z našich úst a z toho, co z nich vychází. Začněme znovu, ale ne tělesně. Rozhodněme se nechat svá ústa jako nástroj pro Ducha svatého. Čím častěji budou naše ústa nástrojem Ducha svatého, tím více a ve větši moci bude skrze ně přicházet mocné Boží působení. Za třetí to je víra.

(pokračování příště)

 

Mocné působení

To je to, oč usiluji a bojuji veškerou silou, kterou on ve mně mocně působí. Koloským 1:29 B21 Bůh ve mně mocně působí.  Tajemství Boží moci u některých služebníků je právě toto. BŮH V NICH MOCNĚ PŮSOBÍ. To pak se projevuje i navenek. Prostě začnou téct proudy živé vody z jejich nitra. Pavel tady píše o nešení evangelia. Jeho hlásání evangelia Bůh potvrzoval svým mocným jednáním. Svýmy mocnými skutky. Zázraky. Přesto jako Ježíš, byl Pavel pro tyto skutky a Slovo často kamenován, pronásledovaný a nakonec sťatý. Někdy si můžeme říkat, jak to mohl vydržet. Dělal dobro, ne zlo. A na konec zůstal sám. Také Ježíš zůstal sám. Všichni se rozprchli.  Pavel vydržel, protože v něm mocně působil Duch svatý, kterou svou mocí mu dodával sílu, nadšení, usilovnost a cíl, pro který ho chtěl použít. Vždy budeš mít dostatek síly a naděje (i když to tak nebude na první pohled vypadat), protože Duch svatý v tobě ji má vždy dostatek. On nás znovu staví na nohy, on nám znovu dává smysl služby, aby se nám práce v Pánu nezdála marná, on sám je zdroj veškerého Božího života  v nás. Potřebujeme se naučit s ním žít, ne ho jenom v nás občas navštěvovat. On je zdrojem veškeré síly a moci svých učedníků. Ano učedníků. Potřebujeme se stát učedníky Ducha svatého. Apoštolové měli Ježíše, když Ježíš odchází k Otci, posílá rovnocennou náhradu. Ducha svatého. Učednictví pokračuje. I my potřebujeme být vyučeni, potřebujeme  být zmocněni jeho mocí a vysílaní jako učedníci do světa, abychom se vraceli udiveni a nadšeni z toho, že se nám i démoni poddávají, abychom pak prožili, že je lepší být v jeho přítomnosti než se radovat z moci. Potřebujeme prožít svoji slabost a potřebu jeho v nás. Potřebujeme zatoužit po sjednocením s ním. Pak se opět začne projevovat skrze nás jeho přítomnost a mocné působení podle toho, jak sám bude chtít. Dokud tím vším neprojdeme, a někdy to je i přes naši zradu, pak nejsme ochotni nechat působit Ducha svatého tak, jak sám chce, ale chceme ho omezovat podle naší vůle a tím i omezíme jeho působení skrze nás na minimum.

(pokračování příště)

Není večeře jako večeře – závěr

Večeře Páně není jenom lámání chleba. Je tady ještě kalich vína, o kterém Ježíš mluví jako o jeho krvi, která se za nás prolévá. Krev, kterou píše Bůh novou smlouvu s člověkem. Bůh se rozhodl dát lidem šanci se s ním usmířit. „Jsme-li teď jeho krví ospravedlněni, čím spíše jím budeme zachráněni před Božím hněvem! Jestliže jsme ještě jako nepřátelé byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, čím spíše nás, již smířené, zachrání jeho život! A nejen to; chlubíme se samotným Bohem díky našemu Pánu, Ježíši Kristu, který nás s ním usmířil.“ Římanům 5:9‭-‬11 B21
„Právě tak vzal po večeři kalich se slovy: „Tento kalich je nová smlouva v mé krvi. Kdykoli z něj pijete, čiňte to na mou památku.“
1 Korintským 11:25 B21“ Je to opět symbol, který nám má něco připomínat. A to něco je, že za nás byla prolita Boží krev. Někdy si nedokážeme uvědomit, jak velkou máme hodnotu. Hodnotu Božího života. Pokud symbolicky pijeme z tohoto kalicha, opětovně říkáme, že chceme setrvat v teto smlouvě. Děláme to na památku Pána, ale on nám to přikazuje pro nás, proto, abychom nikdy nezapoměli na to, co pro nás bylo učiněno (zvěstujeme Pánovu smrt), jakou hodnotu pro Boha máme a  kým v Kristu jsme.

Můžeme zde najít další hlubší význam. My, kteří jsme vydali své životy Kristu jsme spojeni v jeho krvi. Jsme omyti od hříchů a jeho krev nás spojuje v jeho rodinu. Dostáváme stejnou duchovní DNA.

Pokud lámeme chleba s ostatními bratry a sestrami, pokud společně pijeme z jednoho kalichu s otevřeným srdce plným vděčnosti, lásky, odevzdanosti a chvály Bohu. Pokud přistupuje k jeho stolu s odpuštěním a čistým srdcem, pak přichází zpečetění smlouvy Duchem svatým. Vnímáme jeho přítomnost v nás mnohem silněji a především ji vnímáme mezi sebou. Pak přestává být Večeře Páně jen symbolem,  ale stává se živým svědectvím toho, co pro nás Kristus udělal. V opačném případě si pijeme odsouzení.

 

 

Není večeře jako večeře

Slíbil jsem, že se budu zamýšlet nad dalším tématem, který sice není tak třaskavým jako křest, ale také dokáže do krve rozhádat věřící. Tím je Večeře Páně. Nebo také, jak o ni hovořila prvotní církev hody lásky. (Juda 1:12) I když tyto hody lásky nebo-li  Večeře Páně (VP), nejsou předmětem velkých sporů, přesto některé církve ji mají za spásotvornou nebo tvrdí, že jejim přijímáním přijímáme tělo Kristovo. I zde je mnoho sporů o tom, jak ji provádět, jak často a co pro nás má znamenat. Když však vezmeme v úvahu slova samotného Ježíše a obyčejný „selský“ rozum, který jsme dostali od Boha, je lehké pochopit význam Večeře Páně. „A vzal kalich, vzdal díky a řekl: “Vezměte to a rozdělte mezi sebe. Neboť vám pravím, že od této chvíle již nebudu pít z plodu vinné révy, dokud nepřijde Boží království.” Pak vzal chléb, vzdal díky, rozlomil a dal jim se slovy: “Toto je mé tělo, které se za vás dává. To čiňte na mou památku.” A právě tak vzal po večeři kalich a řekl: “Tento kalich je nová smlouva v mé krvi, která se za vás vylévá.“ Lukáš 22:17‭-‬20 CSP
Sám Ježíš říká, že to máme činit na jeho památku. Zde není nic řečeno o tom, že bez pravidelného vykonávání nebudeme spaseni, ani to, že bychom tím přijímali skutečné tělo Krista. Říká, že to máme dělat na jeho památku. Důležitou je také odpověď na otázku kdy to máme dělat. Dovídám se to v 1.Korintským v jedenácté kapitole. Jedná se o společnou večeři. Věřící se scházeli ke společné večeři tak, jako večeřel Ježíš s učedníky. Tím si chtěli připomínat památku. Ovšem mnozí to nepochopili a udělali si z toho sobecké hodování. Tedy VP je důležitá, když se sejde společenství věřících. Je těžké se dělit o chléb sám se sebou. Pít společný chalich sám se sebou. VP má smysl pouze, když se sejdou aspoň dva učedníci Kristovi. O čem vlastně je? Proč Ježíš říká, že to máme dělat na jeho památku. VP předcházelo Ježíšovo mytí nohou učedníkům. Jasně jim dal najevo, co je to být jeho služebníkem. Podobně je to s památkou na něho. Co si máme VP připomínat. „Toto je mé tělo, které se za vás dává“. Jak lidé poznají, že jsme Kristovi? „Když jste poslušností pravdě očistili své duše k nepředstírané bratrské lásce, milujte vroucně jedni druhé z čistého srdce.“ 1 Petr 1:22 B21 Ano, že se vroucně milujeme. Když si připomínáme to, že Ježíš za nás vydal, připomínáme si i to, že se máme vydávat jedni za druhé. „…a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a vydal sám sebe za nás jako dar a oběť příjemně vonící Bohu.“ Efeským 5:2 B21 To je to, co si lámáním chleba připomínáme. Ježíš zná naše slabosti, naši náchylnost k nelásce a sobectví, tak chce, abychom si připomínali, co pro nás obětoval. Abychom si to připomínali právě v době, kdy jsme spolu, když se scházíme. Copak já nemohu odpustit bratru, když sám Ježíš za něho zemřel stejně jako za mě? To je to Pavlovo: Ať každý sám sebe prověří, než bude jíst z toho chleba a pít z toho kalichu. Kdo totiž jí a pije, aniž by si uvědomoval, že jde o Pánovo tělo, takový jí a pije své vlastní odsouzení. To proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných, a mnozí dokonce umírají.“ 1 Korintským 11:28‭-‬30 B21 Pokud si uvědomuji, že za mne i za mé sourozence Ježíš umíral na kříži, pak nemůžu dál držet neodpuštění vůči druhým, mé soudy jiných se mi stanou trnem v oku a musím je vyndat a zanechat jich… pokud si to neuvědomuji, nemohu zvěstovat památku Kristovu. Je to pak největším pokrytectvím a sobectvím. Milováním jedněch k druhým zachováváme nejlépe památku toho, že Ježíš zlomil své tělo za nás. Pak to můžeme vyjádřit i lámáním těla – chleba mezi sebou.

Když se nad tím zamyslíme, má to ještě další hlubší význam. Kdo je tělo Kristovo? Přece my církev. Sourozenci Kristovi. Pokud se za nás lámalo tělo Krista, pak i my, jeho tělo, se máme lámat jeden za druhého. I to tím, že lámu chléb s polečně s bratrem, sestrou, vyjadřuji, že i já jsem ochotný se lámat za něj. To je projev lásky Kristovy mezi námi.

(pokračování příště)

 

 

Křest – závěr

(Závěr)

Pokud si odpovíme na otázku jestli je křest spásotvorný nebo není a já jsem přesvědčen z Písma, že není, pak nám to pomůže odpovědět na další sporné otázky. Teď začnu od shora. Pokud je křest krokem, který symbolizuje naši víru, pak je to o mé víře a ne o víře rodičů nebo těch, kteří mne nechávají pokřtít bez mého vědomí. Někteří rodiče si myslí, že zachránili věčný život svým dětem, když je nechali jako novorezeňata pokřtít. Pokud tomtak berou, tak budou jednou zklamaní.  Něco jiného je Bohu dítě odevzdat s vědomím, že mu patří a nám je pouze svěřené do výchovy do doby než samo se vydá Kristu. Pak je na nás, jak dítě povedeme ke Kristu a jsme odpovědni, ža to, že jsme mu v tom byli sami příkladem. Někdo může namítnout, že právě toto má na mysli a dokazuje tím, že dítě nechává pokřtít. Pak však by se dítě stejně muselo samo ještě jednou rozhodnout a nechat se pokřít. Křest je osobní rozhodnutí a má sybolický význam jen tehdy, když jsme k němu dovedeni skrze víru v Ježíše Krista. A to se může stát až v době, kdy si to můžeme uvědomovat  a sami o sobě vědomě rozhodovat. Jednoduše, kdy si můžeme říct: „chci se nechat pokřtít“. A to novorozeně nemůže.

Křest ponořením nebo pokropením (nemyslím tím jen kropenkou). Pokud se jedná o symbolické vyjádření toho, že spolu s Kristem umírám, pak neumřu, když mne někdo pokropí vodou, ale když se ponořím celý. Opět mohu  namítnnout, že se mohu utopit, i když se neponořím celý. Stačila by hlava… jde, ale o vyjádřeni, ze umírám cele, že umírám starému životu. Myslím, že ponoření to lépe vyjadřje. Ovšem tam kde není dost vody…, kde je ji málo i na pití, ..? Myslím, že podle okolností toto symbolické vyjádření může probíhat různě. Především jde o to, abychom skutečně opustili svůj starý život a jeho cesty a vydali na cestu Ježíše Krista. A nějakým způsobem to také symbolicky vyjádřili před světem i nebem.

Pro mnohé církve se nově obrácený stává právoplatným členem společenství až po křtu. Je to jejich rozhodnutí, pokud mají tuto podmí ku ke členství v jejich křesťanském společenství. Písmo o tom nehovoří. Stáváme se tělem Kristovým vírou v něho. Když jsme omyti jeho krví od svých hříchů – jeho prolitá krev nás spojuje. Díky tomu jsme jedné Boží DNA a především, když máme v sobě jeho Ducha svatého. Jen tehdy jsme jeho dětmi a patříme Kristu. Jsme jednou Boží rodinou, tedy jeho církví.

Na závěr bych chtěl opět použít slova z listu Židům: Nechme už tedy úvodních řečí o Kristu a směřujme k dospělosti. Nepokládejme znovu základy – ať už je to pokání z mrtvých skutků, víra v Boha, učení o křtech, vkládání rukou, vzkříšení z mrtvých a o věčném soudu. Dá-li Bůh, vydáme se dál.
Židům 6:1‭-‬3 B21
Věřím, že Bůh chce, abychom šli dál. Tak opusťmě spory o tyto věci a hledejme plnost Ducha svatého a jednotu v něm. Vydejme se dál k dospělosti.

 

Křest 2

(pokračování)

Ty největší spory kolem křtu se týkali těchto věcí:

a) křest velmi malých dětí (novorozenců) – ano/ne

b) křest ponořením nebo stačí pokropit – ano/ne

c) je křest vstup do církve – ano/ne

c) je křest spásotvorný – ano/ne ( to znamená, zda je potřebný ke spasení)

Myslím, že je důležité začít třetím bodem. Je křest důležitý pro spasení člověka? Co myslíte? Někde se vyučuje  že ano. Já osobně si to nemyslím. Věřím, že je důležitý, ale není podmínkou ke spasení. Spasení je z víry a ne ze skutků. Křest je jen důsledek víry. Je to skutek, který následuje po obrácení se k Ježíši a vydání našich životů pod jeho autoritu. Vírou byli zachraněni Abrahám, Izák a Jákob. Oni byli spaseni vírou, ale nebyli pokřtěni. Pokud by spasení stálo křtu, asi bychom se s nimi v Božím království nesetkali. Oni v něm však jsou. Ale také Noe. Uvěřil Bohu, poslechl a stavěl archu, a proto se neutopil on ani jeho rodina. I oni prošli vodou, ale předcházela víra a poslušnost. Plavba na moři byla jen důsledek víry a poslušnosti. Izraelité prošli rozděleným mořem a právě na jejich příběhu apoštol Pavel vysvětluje, že nestačí křest. Oni byli pokřtěni v oblaku, který je provázel, mořem, kterým prošli, byli tím spojeni s Mojžíšem,  a přesto mnozí nedošli. Zemřeli na poušti. Dokonce je napsané, že jedli a pili stejný duchovní pokrm a nápoj, kterým byl Kristus. Ten je po celou dobu doprovázel. I tak ve většině z nich Bůh nenašel zaslíbení. (1.Korintským 10; 2-5) To bylo zaznamenáno pro nás, pro naše poučení. Znám pár těch, kteří se nechali pokřtít a mysleli si, že mají hotovo, že mají zajištěné spasení. Dál však nepřestali žít v hříchu a to je nakonec odvedlo úplně od Pána, v kterého předtím uvěřili a vyznali jako svého Pána. Naopak lotr na kříži vedle Ježíse,  který v něho uvěřil, neměl šanci se nechat pokřtít, přesto dostal od Ježíše zaslíbení, že s ním bude u jednoho stolu.

Podobnéje to Janovým křtem ku pokání. Lidé přicházeli za Janem v nějaké naději, naslouchali mu, uvěřili tomu, co říká a nechali se pokřít na znamení svého pokání. Zde křest nebyl samotným pokáním, pokání museli lidé udělat předtím než se nechali pokřtít. Ve svých myslích, ve svém srdci, a mnozí i svými slovy. Vidíme to na slovech apoštola Pavla. Pavel jim řekl: „Jan svým křtem vedl lidi k pokání a vyzýval je k víře v toho, který měl přijít po něm – v Ježíše.“ Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jménu Pána Ježíše. Skutky 19:4‭-‬5 B21 Vedl ku pokání.
Podobně je to se křtem, o který se bratří stále přou. Křest symbolizuje, že spolu s ním (Kristem) jsme zemřeli (starému životu). To je naše ponoření a spolu s ním budeme žít (nový život). To je naše vzkříšení, vynoření se z vody. Tak to z Písma chápu já. Má to být znamením pro svět i pro nebe. Vyjádření našeho vztahu s Kristem a symbolické svědectví našeho rozhodnutí. Vyjádření předělu mezi našim starým a novým životem.  Je tady však něco důležitějšího pro věčný život. Přebývá-li však ve vás Boží Duch, pak nežijete v těle, ale v Duchu. Kdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Římanům 8:9 B21 je to Duch svatý v nás. Můžeme se nechat pokřtít, ale pokud nemáme ve svých životech Ducha svatého, pokud nepřebývá v našich tělech (ve našich tělesných nádobách, v chrámu Božím), pak nepatříme Kristu a křest vodou na tom nic nezmění. Pokud však jsme naplněni Duchem svatým, kdo nám zabrání, abychom se dali pokřít i ve vodě? Samozřejmě to je možné i obráceně nebo najednou. Ale vždy jde o naše upřimné hledání Boha a víru v Ježíše. Víru, kterou nám dává Bůh.

(pokračování příště)

Odmlka

Na několik dní jsme se odmlčel. Mělo to dva důvody. Prvním byl nedostatek času. Rozhodli jsme se rozšiřovat Boží království tím, že začneme příští rok zakládat další sbory. Toto rozhodnuti vyvolalo vlnu dalších potřeb a jednání. Proto jsem se nedostal ke psaní. Druhým pak nedostatek klidu. Po takovém rozhodnutí ihned ten zlý zaútočil, aby napadl víru ve vše, co dělám a děláme. I když jsem nepochyboval, přesto jsme potřeboval čas si věci srovnat, pojmenovat si je, abych mohl jednoznačné odpovědi na jeho útoky. Prostě nechat se pohladit Pánem a upevnit ujištění Duchem svatým, abych se vrátil do pokoje a klidu. Teď však mohu opět pokračovat.

 

 

 

Křest

Kristus mě totiž neposlal křtít, ale kázat evangelium, a to bez moudrých řečí, aby snad nebyl zmařen Kristův kříž.
1 Korintským 1:17 B21
Už apoštol Pavel měl problém s tím, jak si první věřící vysvětlovali a používali ve svých sporech křest. Dovedlo ho to až k tomuto výroku. Tak jako v době Pavla, tak po celá staletí různý pohled na křest vyvolával spory mezi bratry. Jednou o to, zda se mají křtít dospělí nebo i děti. Jindy o to, zda jen pokropit nebo ponořit. A také zda je křest nutný ke spasení nebo ne. Mnohdy nešlo ani o křest, jen se použil, jako zbraň ve sporech. Došlo i na fyzické tresty a útoky. V 1. Korintským se Pavel staví proti tomuto rozdělení. Tady jde o to, kdo koho křtil. Jinými slovy, kdo má ten správný křest nebo kdo je důležitější pro křtění a také kdo ke kemu patří nebo nepatří. Jak důležitý bratr mne křtil.  V historii církve byla období, kdy spory mezi jednotlivými (ne katolickými) denominacemi a společenstvími křesťanů byly větší a úpornější. Pak byl křest velmi dobrým tématem pro osočování jedněch vůči druhým.  Jedno takové období prožívali i v době počátků působení Armády spásy. Na počátku v  Armádě spásy sloužilo mnoho věřících z nejrůznějších denominací. Armáda byla hnutím. Tito věříci sebou přinášeli různý pohled na křest. Tak, jaký důraz byl dáván ve společenství, ze kterého pocházeli. To postupně vedlo k roztržkám uvnitř hnutí. Aby se zabránilo těmto sporům a nejednotě uvnitř začínajícího hnutí, učinilo vedení Armády spásy rozhodnutí, že se v rámci služby Armády spásy křtít  nebude. V podstatě v souladu s verši apoštola Pavla, který, jak vidíme, řešil podobný problém. Přesto si vedení uvědomovalo potřebu křtu, a proto každý, kdo projevil zájem, se mohl nechat pokřtít v jiném křesťanském společenství, podle toho, jak sám způsob křtu chápal. Bylo to ponechané na svědomí jednotlivců. Toto platí do dnešní doby. Občas se setkávám s útoky na Armádu spásy spojených právě  se křtem. Nevím o nikom, kdo by se chtěl nechat pokřtít, aby mu to nebylo umožněné. Nebo dokonce zakázané. Naposledy jsem o těchto útocích slyšel při mé návštěvě anglických sborů. Vedli je ti, kteří byli ještě nedávno jejími členy. Přitom během jejich členství byli pokřtěni a nikdo v těch sborech nebyl beze křtu. To spíše na vysvětlenou, protože nemám potřebu obhajoby.

Možná je důležité si vysvětli, co křest vodou znamená a říct si něco o míře jeho důležitosti. Co o tom říká Písmo. To však příště.

(pokračování příště)

Červená Karkulka

Není sice ráno, kdy většinou píši příspěvky, ale naopak večer, ale potřeboval jsem si odpočinout po návratu z Anglie. Nevím, kdo v Anglii hovořil příběh o malém zatoulaném psu, ale velmi mne to zaujalo. Nad malým zatoulaným psem se slitoval jeden člověk. Vzal ho domů, pořádně ho vykoupal, dal mu najíst a připravil pro něj pelíšek. Pejsek se najedl, uvelebil se v novém pelíšku a spokojeně usnul. Pán ho každý den krmil a staral se o něj. Bylo zajímavé, že pokaždé, když se najedl vyrostl ale hned s ním rostl i jeho hlad. Každý den jedl více a více. Až se stalo, že jeho pán neměl, co mu dát na jídlo. Stalo se něco neuvěřitelného. Z toho malého, úbohého a zatoulaného pejska se najednou stal vlk, který začal řvát, cenit zuby a chtěl svého pána sežrat, protože neměl, co jíst. Nevím, jak to dopadlo, to jsem již neslyšel. Když jsem nad tím přemýšlel, vzpomněl jsem si také na pohádku o Červené Karkulce. Oba příběhy měly a mají něco společné. Ano, ani ten pán pejska, ani Červená Karkulka nepoznali na první pohled, že jednají s vlkem. Již jako malý kluk jsem tomu nevěřil. Říkal jsem, vždyť to musela Karkulka poznat! Nepoznala.
I Ježíš a Pavel mluví o vlcích: Matouš 7:15  „Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Skutky apoštolské 20:29  „Já vím, že po mém odchodu k vám vejdou draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo.“ Je těžké rozpoznat vlka od ovce. Aspoň hned. Ani nevím, zda vlk musí být vlkem vždy již od narození, nebo jen časem ovce zvlčí. Nevím. Vím však, jak se to nakonec pozná. Když najednou ovečka nedostane to, co chce, po čem touží, co si myslí, že musí mít a je jí to odepřené. Skutečná ovce si možná „pobečí“ a pak jde dál, v tom horším případě si najde novou pastvu, kde doufá, že najde to, co ji pastýř odepřel, ale vlk jedná jinak. Vlk řve a chce sežrat. Chce zničit tu, či onu církev, v které byl, která ho krmila a o něj se starala. Největší nepřátelé místních církví nebo obecně církve jsou ti, kdo do nich předtím patřili. Církevní historie je jich plná.
Takže dneska chápu, že Karkulka mohla ve vlku klidně vidět neškodnou ovečku, tedy babičku.

Nehledejme kolem sebe vlky,ale buďme obezřetní koho krmíme. Někdy prostě jen musíme zvolit půst, abychom to zjistili.
Matouš 10:16  „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a prostí jako holubice.

 

Pro mé bratry a sestry v romských sborech v Anglii

Všechny vás zdravím ve Jménu našeho Pána Ježíše Krista. Jak vás v Margate, v Chatam, tak v Gravesend. S vděčností vás mám před očima a děkuji za vás Pánu. Byl jsem potešený, když jsem viděl váš hlad po Bohu, vaše nadšení, naději, kterou máte v Kristu. Jste pro mne velkým povzbuzením. O to více mne mrzí, že ještě než jsem stačil dojet na letiště, vím, že se opět někdo snaží rozbíjet, ubližovat a trápit bratry a sestry uprostřed vás.  Přijali jste mne jako svého a já se tak vždy u vás cítím. Proto jsem se rozhodl hned vám napsat tento dopis. Copak by Bůh poslal někoho, aby vás neustále trápil? Aby stále zpochybňoval vaši víru a to, kým jste v Kristu Ježíši. Možná říká, to není proti vám, ale proti církvi. Ale kdo je církev, kdo je Armáda spásy? Nejste to právě vy, kdo milujete Krista, máte na svých životech vyryté jeho svědectví? Nejste to právě vy, kdo jste v ní uvěřili, spolu v ní rostete, bojujete, prokazujete si vzájemnou lásku? Zabíráte území pro Boží království.  Nejste to vy, kdo v ní prožíváte přítomnost Ducha svatého, který promněnil vaše životy? Ano vy a já a mnoho dalších Duchem naplněných bratří  sester po celém světě. Pokud někdo hovoří o ní zle, hovoří zle také o vás a mě. Nejen to, ale jsme tělo Kristovo a tak zle hovoři o Kristu samotném, o Duchu svatém, který v nás přebývá. Copak Duch svatý nás chce trápit? Trhat naše srdce a duši? Zarmucovat ducha? A to někteří jste během několika hodin opět začali prožívat. To není od Boha. Ten zlý je ten, kdo trápí, utlačuje a zabíjí. Nenechte se napálit.

Jsem v církvi již dlouho a většina rozdělení a roztržek neměla nikdy skutečně teologický důvod. Vždy to byl důvod osobní. Nevraživost, uraženost, neochota se podřídit, skrytý hřích, touha po tom udržet nebo získat autoritu nad církví, ukázat, kdo má pravdu, ješitnost. Ale to si každý aktér nerad přiznává. Tak se musí najít viník. Nejjednodušší je obvinit církev, společenství. A podložit to teologií. Jako slovo to zní vznešeně, ale samo se nemůže bránit. Tak je to jednoduché svést na církev. V tom je ta past. Církev, křesťanské společenství jsou děti Boží. Aniž si to možná uvědomujeme, ale pokud soudíme církev, soudíme právě je. Kristus nepřišel odsoudit, ale zachránit. Jeho charakter není destruktivní, ale buduje své děti. Každý, kdo přišel napadat, soudit, žalovat, vyhledávat důvody k roztržkám, nepřichází ve jménu Božím. Jde ve svém těle. „Projevy tělesnosti jsou zřejmé. Patří sem smilstvo, nečistota, nestydatost, modlářství, čarování, nepřátelství, svárlivost, nevraživost, zloba, soupeřivost, roztržky, sekty, závidění, opilství, obžerství a další podobné věci. Varuji vás; jak už jsem vám říkal, ti, kdo tohle dělají, nebudou mít podíl na Božím království. Galatským 5:19‭-‬21 B21
Duch svatý nám jasně říká, kdo  stojí za odsuzováním : „A uslyšel jsem mocný hlas, jak v nebi říká: „Teď přišlo vítězství, moc a království našeho Boha a vláda jeho Mesiáše, neboť byl svržen žalobce našich bratrů, který je dnem i nocí obviňoval před Bohem.“
Zjevení 12:10 B21 Tady vidíme, kdo je ten, kdo stále žaluje a obviňuje. Kristus je náš obhájce, Satan se nás dnem i nocí snaží obvinit před Bohem. Ten, kdo má Kristův charakter, neobviňuje, nežaluje, nevyhledává roztržky, ale spojuje a buduje.

Zaslechl jsem, že nová vlna obvinění přišla skrze video, na kterém voják nebo důstojník tančí na ulici. Znám to video. Viděl jsem ho před pár lety. Je to dost staré. Trochu mne zarazilo, že ten, který mi jeden večer podáva ruku a říká pokoj Boží, následně vyhledává něco, čím by ulížil a zranil. Kdo z nás ví, pro koho ten člověk na videu tančí? Před Pánem? Protože v jeho zivotě je radost Boží? Proč soudíš cizího služebníka, co když mu to poručil Duch svatý? Pak soudíš jeho. Naopak pamatuj,  jak dopadla Míkal, když ve svém srdci pohrdla Davidem, který tančil svlečený před lidmi. On tančil před Pánem. Nepohrdla Davidem, ale samotným Pánem, pro kterého David tančil. Copak nečteš v žalmech, že některé byly napsané pro zpěv a tanec před Pánem? Copak proroci netančili, když je uchvátil Duch Hospodinův. Copak Izraelité netančili z vděčnosti Bohu? Copak vy netančíte při chvalách v církvi? Tančíte. A soudí vás někdo?  Je to jen další pokus vám vzít radost, vyvolat roztržku a přidat do rodin bolest. Nedejte se, ale postavte se  a vzepřete se ďáblu. Vyznejte, že tato obvinění, ve jménu Ježíš nepřijímáte. Oddělte se od toho. Pokud někdo o tom , či jiném bude hovořit, vstaňte a odejděte, nenchte se svazovat a trápit. Jsme zde, abychom vzdávali chválu našemu Pánu s radostí a vděčností. To dělejme a na to  se zaměřme. Jen začnete chválit a Duch svatý skrze vaše chvály jedná, hned by vás ten zlých chtěl zastavit.

Jak se zachovat? Ten, kdo to dělá, skrze koho to přichází, může být zraněný. To však neznamená, že se má nechat takhle používat, vždyť tak na sebe přivolává Boží hněv. Přece stačí říct, odcházím, protože odešel někdo, koho chci následovat. A tečka. Nebo mohu říct, jsem zraněný tím, co se děje, přestanu  hodit. Osobně si myslím, že bratři, kteří tak mluví se potřebují sami před sebou ospravedlnit, aby našli pokoj, aby svému svědomí mohli ulevit, tak za každou cenu musí nějak duchovně zdůvodnit svůj odchod. A tím nejbližším a nejjednošším způsobem je to hodit na církev. I když to dělají, stejně pokoj nenajdou. Protože obviňují a přinášejí zmatek a strach. Sami pak  nemohou najít pokoj. Věřím však, že  Bůh jim ve svém milosrdenství dá jednoho dne milost a oni uvidí, co dělali a jak ubližovali bratřim a sestrám, živé církvi. Proto je neodsuzujme, ale vyprošujme milost k tomu, aby mohli vidět a chodit v Božím charakteru. Oddělme se od toho, co říkají, ale nechme otevřenou cestu pro jejich návrat, pokud uvidí svoji chybu.

Modlím se, aby vás Duch svatý, který je ve vás, posilňoval a otevřel duchovní oči, abyste viděli nejen nástrhy toho zého, ale v Boží moudrosti a bázni před ním uměli také tomu zlému odpovědět na modlitbách, aby Bůh upevnil vaše duchovní nohy a vy mohli obstát pevně  zakořeněni v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Pošlu vam také touto cestou slova k na veceři Páně a křtu, ale až dojedu domů.

Zatím s láskou Kristovou

Josef

O Duchu svatém a o nás 2

(pokračování)

Pro svůj život s Duchem svatým si skutečně potřebujeme uvědomit kdo je Duch svatý, který v nás přebývá. „Jsme chrámem Božím. Copak nevíte, že jste Boží chrám? Vždyť ve vás přebývá Boží Duch! Kdokoli ničí Boží chrám, toho zničí Bůh, neboť Boží chrám je svatý, a to jste vy.“ 1 Korintským 3:16‭-‬17 B21 Mnoho z nás, znovuzrozených křesťanů, má nesprávný vztah k Duchu svatému. Myslí si, že Duch svatý je tu pro to, aby nám sloužil, aby se projevovala díky jemu Boží moc skrze nás, bereme ho jako nějakou baterii pro náš život. Myslíme si, že, když se „napojíme na Ducha svatého“, tak bude skrze něho proudit Boží energie do nás. Když se ptám co je vlastně Boži moc nebo Duch svatý v nás, pak slýchávám, slova o duchovních darech a jejich projevech. Ale on sám je BŮH A BŮH JE DUCH. A DUCH JE ŽIVOT. Měli bychom mít úctu a respekt k Duchu svatému. Takovou úctu, jaká přísluší jen Bohu. My jsme tu proto, abychom sloužili jemu a ne on nám. My jsme jeho nástrojem pro Boží věci, a ne on naším pro naplnění našich představ a tužeb. Naše tělo je pro něho, aby mohl skrze něj činit to, co sám chce. A zároveň to, co je pro nás nejlepší. Pokud změníme náš pohled na Ducha svatého, pokud pochopíme vážnost této situace, svatost jeho přítomnosti v nás, Boží svrchovanost, pak se změní celý náš život. Bude pro nás lehčí se podřídit, začneme hovořit úplně jinak, protože přijde bázeň, do našich životů. Bůh nás bude moci použít k mocným činům. Předevšim však přestaneme odrazovat svět od Boha tím, že budeme žít něco jiného, než říkáme a jak se mezi sebou chováme. Přestaneme svět poučovat a kritizovat, protože se skutečně začne projevovat v našich životech Boží přitomnost svou mocí, svatostí a láskou. Pak přestane platit: Jak je psáno, „Pohané pohrdají Božím jménem kvůli vám“. Římanům 2:24 B21

O Duchu svatém a o nás

Víme, že Ježíš přišel na svět jako dítě. Marie s ním měla stejné starosti, jako má každá maminka novorozeněte. Také víme, že prospíval v poslušnosti a moudrosti a všem pro radost. „Ježíš zatím rostl a byl čím dál moudřejší a milejší Bohu i lidem.“
Lukáš 2:52 B21 Můžeme číst, že jako dítě si by vědomý toho, že Bůh je jeho otcem. Když jako dítě přišel do chrámu, věděl, že je doma. Poznal, že tam přebývá jeho Otec. Duch svatý byl u jeho početí, aniž by Marie poznala muže. Přesto svou pozemskou službu započal až mnohem později. Potom, co na něho sestoupil Duch svatý po Janově křtu. Slovo se stalo tělem. Některé filmy o Ježíši a  některé spisky se nám snaží namluvit, že činil zázraky již jako dítě. Bible říká opak. Prvním zázrakem, který učinil bylo proměnění vody na víno při svatbě v Káni po tom, co na něho sestoupil Duch svatý a on přišel plný Boží moci. Tehdy teprve začala jeho služba.  Nečinil nic dříve, než na něho sestoupil Duch svatý. „Toto Ježíš udělal v Káně Galilejské jako počátek svých zázraků. Tehdy zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili.“
Jan 2:1‭, ‬11 B2
Sám říká učedníkům: „Duch je ten, kdo dává život; tělo nedokáže nic. Slova, která vám mluvím, jsou Duch a jsou život.“
Jan 6:63 B21 Janovo evangelium o Ježíši říká: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. A to světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila.“
Jan 1:1‭, ‬3‭-‬5 B21 Na počátku bylo Slovo. To Slovo byl Bůh. Ježíš to upřesňuje, když říká Duch a život. Bůh je Duch. Proč se snažím tak složitě dojít k tomu, že Duch svatý je ten, kdo činí vše na zemi? Abychom si uvědomili do koho jsme křtěni. Kdo v nás přebývá, když jsme chrámem Božím. Duch Boží, tedy Duch svatý byl u stvoření světa. Bůh tvořil Slovem – tedy Duchem svatým. Ježíš činil vše Slovem – Duchem svatým. My, kteři jsme přijali křest v Duchu svatém, tuto moc z výsosti, jsme plni Ducha svatého. Stejného Ducha Božího, který byl u stvoření světa, hvězd, slunce a života. Uvědomujeme si to? Nebo je pro nás jen třetí osobou Boží trojice. Ten třetí v řadě? Ten, který nám slouží? Ne on je Bůh se stvořitelskou mocí!!! Ježíš jasně určuje jeho svatost, autoritu a postavení, když nás varuje: „Kdokoli by řekl slovo proti Synu člověka, bude mu odpuštěno, ale kdokoli by mluvil proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím.“ Matouš 12:32 B21 Nakolik ctíme Ducha svatého, nakolik si ho vážíme a děkujeme mu? Čím pro nás je? Skutečně je pro nás mocným Bohem, plným milosti a slitování, ale také moci a slávy? Nebo je jen automatem na zázraky? Tím, kdo má plnit naše přání? Tím, kdo nám má sloužit? Čím pro nás je?

(pokračování zítra)

Hladový a bohatý 3

Blaze vám, kteří teď hladovíte, neboť budete nasyceni. …
Lukáš 6:21 B21 Bylo v mém životě období, kdy jsem zakoušel často hlad. Neměl jsem co jíst a žaludek mi to dával hodně najevo. Aspoň ze začátku. Než se stáhnul a zvykl si na nedostatek jídla. Ježíš nenechal ty, kteří šli za ním, aby ho slyšeli nebo byli uzdraveni, hladovět. Nakrmil je chlebem a rybami. Bylo jich mnoho tisíc. Rozmnožil jídlo tak, aby se dostalo na každého. Sám jsem zažil, jak Bůh rozmnožil jídlo. Když jsem vydával jednu neděli obědy seniorům, bylo zřejmé, že ho máme nedostatek. Když jsme se blížili ke konci, viděli jsme, že nebudeme mít maso ani přílohu pro několik posledních seniorů. Pomáhal mi tenkrát jeden z mužů, kteří bydleli v azylovém domě. Než nám jídlo úplně došlo, vzal jsem ho stranou a řekl jsem mu, že se budeme za to modlit.  Po modlitbě jsme se vrátili k vydávání. Nešetřili jsme, ale naopak jsme dávali větší porce. Nakonec nám zůstalo tolik, že si tento muž mohl sebou odnést plný hrnec bramborové kaše a několik porcí masa. Asi by tito senioři bez obědu neumřeli hlady. Možná bychom to mohli vyřešit tím, že bychom pro ně koupili v obchodě náhradní jídlo…. Bůh však zasáhnul. Nejen všichni dostali oběd, ale především pozvedl mou víru a dal obrovský prostor pro mé svědectví o Ježíši muži, který byl se mnou. Když však Ježíš mluví o hladových, kteří budou  nasyceni, pak nemluví jen o potravě pro tělo, ale o touze po jeho slově, po něm samotném. Vrátím se k tomu, že jsem byl často o hladu. I když mi ze začátku bylo z hladu zle, za několik dní si žaludek, zvyknul. Stáhnul se a já jsem nemusel jíst celý den, dokonce i dva dni a nic mi nebylo. Naopak jsem měl problém s tím, když jsem se pak hodně najedl. Když jsem se dostal do situce, kdy jsem měl stravu pravidelně, pak si můj žaludek na to tak zvyknoul, že se hlásil přesně určený čas, kdy byl zvyklý na stravu. Jeden můj přítel to má tak přesné, že se musí v přesný čas najíst, jinak má pocit, že umírá. Prostě žaludek se začne tak svírat, že máme bolesti a je nám zle, jako bychom nejedli několik dní. Přesto tělo má dostatek zásob a energie na to, aby vydrželo i několik dní bez jídla.  Hlad o Bohu je jako svírání toho žaludku. Cítíme, že nám stále něco chybí. Jsme uvnitř sebe, ve svém nitru prázdní. Když se setkáme s Duchem svatým, s Božím slovem, s Kristem zjistíme, že to je ono, co naše nitro nasycuje a začneme se cítit duchovně najezeni. To je hlad, o kterém mluví Ježíš. To jsou hladoví, kteří budou  nasyceni. Je to podobné jako se žaludkem. Když se naučíme pravidelně sytit z Boží přítomnosti, Božim slovem, pak pokud se nám to nedostává, dostáváme hlad. Opět zjišťujeme, že nám něco chybí. Náš duchovní žaludek se začne hlásit a svírat nás a my pociťujeme hlad po Bohu. Čim více se sytíme, tím větší hlad v případě nepřítomnosti Božího „pokrmu“ máme. Náš duchovní žaludek se vlastně stále rožšiřuje a hlad se zvěšje. Dobrou zprávou je, že nemusíme mít strach z toho, že bychom umřeli hlady. Bůh má vždy pro nást tolik potravy, kolik potřebujeme a ještě více. Dokonce nemusíme mít strach z toho, že by nám bylo zle z přejedení. Je tu však nebezpečí. Skutečne to funguje podobně jako s našim žaludkem. Podud tento hlad neukojíme, ale spokojíme se s náhražkou, pak se časem náš duchovní žaludek opě stáhne  my přestaneme cítit potřebu jíst. Bude nám stačit stále menší a menší porce. Nakonec přestaneme jíst a naše duchovní tělo se nám začne „ztrácet před očima“. Buďme hladoví!!! Roztahujme si každý den svůj duchovní žaludek, abychom zítra měli ještě věší hlad po Bohu. Nebojme se. Jezme z jeho stolu, jezme z něho samotného. On nemá konce.

Ježíš jim odpověděl: „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět; kdo věří ve mě, nebude nikdy žíznit.
Jan 6:35 B21

Hladový a bohatý 2

Být bohatý, není hřích. Špatné může být to, jak jsem bohatství získal nebo jak ho používám. V Písmu několikrát čteme verše, které nás mohou mylně dovést k myšlence, že bohatý člověk se nemůže obrátit k Pánu nebo, že bohatí nevejdou do Božího království. Verše za to  nemohou, ale to, jak je vykládáme. Když se podívám do Písma na bohaté, zjistím, že mezi ně určitě patří Abrahám, ale i Izák a Jákob se svými syny. O Josefově nesmírném bohatství nemůže nikdo pochybovat. Ale i Mojžíž, David a především Šalamoun. Někteří proroci jako Izajáš. Ale mnozí z předních křesťanů měli obrovské bohatství. (Setník, některé z žen, které provázely Ježíše….) Nemohu proto za slovo bohatý dát rovnítko se špatným nebo nespaseným. Je to vztah k majetku, který ukazuje na náš charakter a na to, co milujeme. Láska k mamomu není jen pro bohaté, ale jsou jí ovládání i chudí. Prostĕ to  nezáleži na tom, kolik majetku momentálně mám. Poznal jsem velké množství bezdomovců, kteři nemohli přijít k Pánu, protože milovali tak mamon, že honbou za ním se dostali až na ulici. Jiní na ulici stále snili o tom, že zbohatnou, o tom jak si budou žit v přepychu, že nebyli schopni slyšet evangelium. Jsou lidé i mezi křesťany, kteří musí mít stále nové věci, novinky z techniky, nové auta… a všechny peníze do takových věcí vkládají a z druhé strany na ně musí ještě více pracovat a pracovat, že nemají čas chodit do shromáždění, více mluví o tom, co chtejí pořídit, než o Božích věcech. Mohl bych psát a psát. Naše chudoba často plyne z touhy po majetku. Jednak ta duchovní, protože naši touhu obracíme směrem od Krista a pokud se pak modlíme, tak proto abychom něco hmotného získali, místo abychom se přiblížili osobně ke Kristu. Výsledkem je, že nic nedostáváme. Ani duchovně ani hmotně. Pak reptáme…, ale také nás tato touha dovede dělat věci tak, že nejsou čisté a správné. Pak se nemůžeme divit, že nás Boží požehnání nenavštěvuje. Pro touhu po mamonu nejsme schopni vidě dobré věci, které pro nás Bůh připravil. Včetně spasení. Jsou celé rody a zdevastované oblasti právě proto, že lidé touží po hmotných věcech a nedokáži být vděční za to, co mají. Pokud nejsme schopni si věci naplnit prací, protože pracovat neumíme, nevydržime nebo nemůžeme, pokud nejsme dobrými obchodníky, abychom si finance zajistili, pak nás tato touha dovede do heren a kasín, k podvodům a krádežím. Nakonec i svou chudobu začneme zneužívat k tomu, abychom naplnili touhu po mamonu.

(pokračování příště)

Hladový a bohatý

„Hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou.“
Lukáš 1:53 B21 To jsou slova Marie, když začala velebit Pána při její návštěvě Alzběty. Nemyslím si, že se jedná o nasycení jídlem, že se jedná o bohaté majetkem. Koho tedy Duch svatý ústy Marie označuje za bohaté? Ty, jejichž bohatství je v nich samých a to podle jejich vlastních měřítek ne podle Božích. Podle Božích jsme všichni chudí.

Jak o sobě smýšlíme duchovně? Jsme bohatí? Máme dost? Rozdíl mezi bohatým majetkem a bohatým v duchu podle osobních měřítek je v tom, že většinou bohatému majetkem se zdá, že má stále málo a chce více a více. Bohatý duchen pak obrácě. Nechce dál dostávat, protože si myslí, že už má vše, má více než jiní a nepotřebuje dále bohatnout. V sobě si říká já mám dost, co mi buden ten či onen povídat. Proč bych měl nasouchat těm, kteří nejsou ještě tam, kam jsem došel duchovně já. To se může klidně stát i těm, kteří slouží věrně Pánu mnoho let. Po celou dobu služby měli různá zjevení, Duch svatý skrze ně mluvil a dokonce dělal zázraky. I takovým se může stát, ze se začnou zařazovat mezi bohaté duchem. Zažil jsem pastora většího sboru, měřeno českými poměry, který nechtěl chodit na setkání pastorů, kteří měli menší sbory. Nechtěl se účastnit konferencí, které organizovali ti, kteří vedli menší sbory. S tím, že mu tam přece nemůže dát nikdo více, než má on sám. Ani účast na takových konferencích neschaloval vlastním ovečkám. Asi by to bylo jiné, kdyby ho „menší“ pastoři požádali, aby je vedl při jejich společných setkáních, aby se stal jejich apoštolem. Asi by se účastnil konferencí, kdy na nich byl hlavním řečníkem…. to je být bohatý duchem. Nemusí se to stát jen velkým pastorům, ale i nám, ovečkám ve sboru. Znám mnoho skvělých pastýřů, kteří přestože mají velký sbor nebo sbory, kteří chodí plni Ducha a přesto se dokáží zařadit mezi ostatní, kteří jsou stále mezi těmi, kteří naslouchají, kteří ví, že Bůh k nim může mluvit a hovoří i skrze ty, kteří nemají stejně velký sbor jako oni. A znám mnoho oveček, které nechtějí naslouchat protože již ví vše a duch jim vše zjevuje. Nikoho,vlastně nepotřebují poslouchat a nikomu naslouchat. Jsou přede již bohatí narozdíl od těch druhých.

Kde se momentálně nacházíme my? Byli bychom Ježíšem nasyceni nebo jsme propouštěni s prázdnou?

(pokračování zítra)

 

Pokoj – jak zpracovat nepokoj v pokoj – závěr

(pokračování)

Co dodat na závěr? V něděli jsem hovořil s jedním bratrem, který měl velmi dlouhou a dramatickou cestu k Pánu, stejně tak jako jeho začátky duchovního růstu. Řekl mi, že ho po celou dobu držela slova, která jsem mu někdy na začátku řekl: „Když to Bůh s tebou začal, tak to také dokončí. Věř.“ Ta slova často držela i mne, když jsem čelil útokům a neuměl jsem se bránit. Věděl jsem a měl jistotu, že mne Bůh v tom nenechá, že přijde vysvobození, že uvidím vítězství. Proč? Protože za mne dal to nejcenější, svého Syna. Má hodnota v jeho očích byla vyrovnaná hodnotou oběti. Měl jsem jistotu, protože proč by mne jinak k sobě zavolal a dal i milost uvěřit? Aby mi pak nepomohl, když jsem padal? To jsem nemusel uvěřit, ale on mi tu milost dal a dal  mi i víru. Díky a sláva Bohu, sláva jeho Synu Ježíši a Duchu svatému.
Svůj poklad, Ducha svatého, vložil do nás, do hliněných nádob. Jak málo stačí na to, aby člověk skončil. Fyzicky nebo psychicky, přesto vítězíme. I když to vypadá, že nějakou bitvu prohráváme nebo dokonce prohrajeme, nakonec slavíme slavné vítězství spolu s Kristem. Je neuvěřitelné, co všechno v něm dokážeme vydržet.
Pavel v 2. listě Korintským píše slova, která přijal od Pána:  “ …ale on mi řekl: ‚Stačí ti má milost, neboť má moc se dokonává ve slabosti.‘ (2:9)

Tato jistota je důležitá pro náš pokoj v křesťanském životě. Jistota, že to neskončí tak, jak to momentálně vypadá, protože náš úděl je jiný. Jsme dědicové záchrany. Židům 1:14  „Což nejsou oni všichni služební duchové, posílaní k službě kvůli těm, kdo mají dostat do dědictví záchranu?“
Jsme dědicové a naše dědictví je ve slávě Kristově a nikdo nám ho nemůže vzít. Nejen nemůže, ale všechny zkoušky, boje, útoky…  jsou proměňovány. Místo, abychom klesali, naše víra se osvědčuje. Proč? Jak je to možné? Protože Bůh dokončuje na nás to, co s námi započal. Dokončuje naše synovství, dokončuje náš charakter, který roste do podoby Krista.
1 Petrův 1:3-9  „Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás podle svého velikého milosrdenství znovu zplodil k živé naději vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých, k dědictví nezničitelnému, neposkvrněnému a nevadnoucímu, uchovávanému v nebesích pro vás, kteří jste mocí Boží střeženi skrze víru k záchraně, která je připravena, aby byla zjevena v posledním čase. Proto jásáte, i když jste nyní nakrátko, je-li to nutné, zarmouceni rozličnými zkouškami, aby osvědčenost vaší víry, vzácnější než pomíjející zlato, jež je zkoušeno ohněm, byla nalezena k chvále, slávě a cti při zjevení Ježíše Krista. Ač jste ho neviděli, milujete ho; ačkoli ho ani nyní nevidíte, věříte v něho a jásáte nevýslovnou radostí, plnou slávy, docházejíce cíle své víry, záchrany duší.“
Když jsem jednou hovořil, že máme děkovat a zpívat chvály Bohu i ve zých časech a situacích, dostal jsem otázku: „Jak mohu děkovat, když se mi dějí špatné věci, jak mohu chválit a děkovat, když je mi do breku a trápím se?“ Tady je odpověď. „Ač jste ho neviděli, milujete ho; ačkoli ho ani nyní nevidíte, věříte v něho a jásáte nevýslovnou radostí, plnou slávy, docházejíce cíle své víry, záchrany duší.“

Konec

 

 

 

Pokoj – jak zpracovat nepokoj v pokoj 5

(pokračování)

Vnější útoky od satana (ať jsou to útoky vedené skrze lidi, situace nebo přímo duchovními mocnostmi) mají na prvním místě u nás vyvolat paniku a strach. Strach ze smrti, strach o děti, rodinu, strach o místo, strach o zdraví, paniku a chaos v naší víře… Má nás to zahnat do kouta. Pak se lehce dopouštíme chyb (právě v takových okamžicích se může stát, že otevřeme dvěře mocnostem, aby mohli působit uvnitř nás), zapomínáme na Boží zaslíbení, vzdávame se a utíkáme. Protože je to boj, nejlepší obranou je útok!!!! (Poddejte se tedy Bohu. Postavte se proti Ďáblu, a uteče od vás. Jakub 4:7) Satan a démonické mocnosti jsou nakonec zbabělé a před Kristem a Boží přítomností utíkají. Ať to vypadá sebehůř, musíme se jim postavit. V Jakubovi vidíme i jak: „Poddejme se tedy Bohu…“
1. Buďme za všech okolností Bohu vděční. Vzdájeme Bohu dík, chvalme ho – zpívejme žalmy – vyznávejme mu svou lásku a vděčnost. Vyvyšujme ho. Zjistíme, že když toto děláme najednou situace přestává být tak vážná, jak na začátku vypadala. Najednou začne přicházet do věcí Boží světlo, skrze jistotu, kterou v Bohu máme. A také je to tím, že démoni neradi slyší slova vděčnosti a chvály směřované ke Kristu a Bohu. To je to nejdůležitější z duchovního boje. Vždy jdou první ti, kteří chválí Boha na své nástroje. Pokud to tak bylo, Izrael vítězil. Jejich zbraní byla chvála Hospodinu a spoléhání se ne na zbraně, ale na něho samotného. Proto chodili jen s nástroji, zpívali. Nepotřebovali vojsko a ochranu, jejich ochranou a zbraní byl Hospodin. Boj je Hospodinův.

2. Čti a vyznávej verše y Písma. Ty, které zaslibují vítězství například Iz 54:17, ale také verše, které odkazují na to, co čeká satana a démony a mluví o jejich prohře.

3. Bůh nám dal moc svázat a rozvázat. Musíme být zde velmi opatrní. Často nad sebou rozvazujeme moc zlého, když hovoříme negativně o sobě, situacích, zdraví… Svazujeme jeho moc, když mluvíme v očekávání Božích zaslíbení. Když hovoříme vírou o tom, co ještě nevidíme, jako by to už bylo. (vítězství, uzdravení, vysvobození, požehnání ve všech oblastech života) Naše ústa mají obrovskou moc. Tyto věci pak přicházejí do našeho života a musí ustoupit to, co připravoval pro nás satan. Nemůžeme ho svázat, ale můžeme svazovat jeho moc nad našimi životy a životy jiných. To vše ve jménu Jeížíš. Neboť pouze v tomto jménu je moc. „…a jak nesmírná je velikost jeho moci vůči nám, kteří věříme v souladu s působením převahy jeho síly. Tu uplatnil v Kristu, když jej vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad každou vládu i autoritu i mocnost i panstvo a nad každé jméno, které je jmenováno nejenom v tomto věku, ale i v budoucím.“ Ef 1:19-21

3. Neboj se! Neboj se, jen věř. To nám na mnoha místech přikazuje Bůh. Nejen přikazuje, ale nás tím povzbuzuje, abychom povstali. „Hospodin odstranil rozsudek nad tebou, odvrátil tvého nepřítele. Král Izraele, Hospodin, je ve tvém středu, neboj se již zlého.“ Sofoniáš 3:15 Strach má velké oči a satan to ví. Proto buďmě smělí, „pojďme směle vzhůru a obsadíme ji“ to jsou slova Káleba, když mluvil i Izraeli. Strach zahání na poušť, smělá důvěra v Hospodina do zaslíbené země.

(příště závěr)

 

 

 

Pokoj – jak zpracovat nepokoj v pokoj 4

(pokračování)

Co je tedy cílem cílem útoků z venčí? Pavel píše korinťanům,  … „abychom nebyli oklamáni od Satana; vždyť jeho úmysly nám nejsou neznámy.“ 2 Korintským 2:11 CSP a Ježíš nám úmysl satana odhaluje:
„Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a hubil;“…..  Jan 10:10 CSP. Cíl je tedy jasný ukradnout, zabít a vyhubit. Satan udělá vše proto, uby ti ukradl víru v Boha a Krista, udělá všechno proto, aby tě zabil, když ti nemůže vzít víru, abys nemohl šířit evangelium a Duch svatý tě nemohl použít, nebo proto, aby vzal víru jiným. Jeho posedlostí je vyhubit vše, co má naději v Hospodina nebo o čem ví, ze by naději mohlo mít. Vzít ti věčný život.
Napsal jsem, že jsme v neustálém boji, ale potřebujeme vědět a každý den a chvíli žít ve vědomí, že ten boj je pro nás předem vyhraný: ….“já (Ježíš) jsem přišel, aby měly život – život v plnosti.
Jan 10:10 B21 Satan sice přichází aby zabil a kradl, ale Ježíš, kterému jsme dali život přišel abychom měli život v plnosti. A on Satana na kříži porazil. To je to nejdůležitější. Možná to nevidíme lidskýma očima kolem nás a někdy na našich tělech a životech, ale to nemůže změnit, že je to pravda. Pokud jsme vydali život Kristu, přijali Ducha svatého, pak satan je pod našima nohama a čeká na konečné vykonáni rozsudku na něm. Byl již odsouzený:  …“a o soudu, že vládce tohoto světa (satan) je již odsouzen.” Jan 16:11 CSP a čeká na vykonáni rozsudku: „Bůh pokoje už brzy rozdrtí satana pod vašima nohama. Milost našeho Pána Ježíše s vámi.“ Římanům 16:20 B21. Ve zjevení je popsán jak bude vypadat jeho konec: „Ďábel, který je sváděl, byl uvržen do jezera ohně a síry, kde je i šelma a falešný prorok; tam budou trýzněni dnem i nocí na věky věků.“ Zjevení 20:10 B21 Kdežto nám, kteří patříme do vítězného týmu, nám patří zaslíbení: „Kdo vítězí, tomu dám usednout se mnou na mém trůnu, jako jsem i já zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůnu. Zjevení 3:21 B21 Kdo vítězí. Kdo stále vítězí. Můžeme nezvítězit? Asi ano, jinak by satan nevynakládal tolik úsilí, aby nás porazil. Je to jako při závodě. Když to během závodu vzdáme, nevyhrajeme. Nejen nevyhrajeme, ale ani se nemůžeme umístnit na některém místě. Nejsme ani mezi posledními, protože jsme to vzdali. Satan chce, abychom to vzdali. Ježíš již udělal vše, abychom zvítězili. Naše vítězství je v tom, že stále běžíme, že to nevzdáváme. Někdy se nám může zdát, že je konec, nemůžeme popadnout dech, zastavíme se, protože nás píchá v boku, někdy začne bolet kpleno a říkáme si, že to nedáme, končíme. Ale pak se znovu pomalu rozběhneme a běžíme, protože to nechceme vzdát a chceme doběhnout do cíle. Vítezství je doběhnout. Láska Kristova a přítomnost Ducha svatého nás v takových chvílích, kdy to vypadá na prohru, pozvedá, činí v našich životech zázraky, posilije víru a před oči staví naději. Ubezpečuje nás o tom, že vítězství je  naše. I když si můzeme myslet, že je konec, že jsme to prohráli, přichází Kristus, aby ukázal svou moc a slávu na našich životech. Bůh má moc moc nás posílit v každé situaci (Ři 16:25). V mém i tvém životě. „… Ten (Kristus) vás (nás) bude posilovat až do konce, aby vám v den našeho Pána Ježíše Krista nebylo co vytknout.“ 1 Korintským 1:8 B21 Pokud ztrácíme síly v tomto boji, nemusíme se bát, máme toho, kdo nás vždy posílí, i když to vypadá, že přichází na poslední chvíli, v poslední vteřině, ale o to je pak vítězství větší a slavnější. Je o to více oslaveno jméno Ježíš v našich životech. A jde pravě o oslavení a vyvýšení Krista a ne nás.
Popsal jsem, co dělá pro nás Bůh, ale je tu ještě důležitá část, co máme při tlaku a útocích dělat a jak se bránit nebo spíše jak útočit.

(pokračovaní příště)

Pokoj – jak zpracovat nepokoj v pokoj 3

(pokračování)

Mimo vnitřní nepokoj, který vychází z boje naší tělesnosti vúči Duchu svatému, působí na nás také útoky z vnějšku. Tady to může být proklínání a zlořečení, kterým na nás okolí útočí, mohou to být přímo démonické útoky, kdy ďábel se nás snaží zničit fyzicky nebo nám aspoň vzít víru, ale také postoje našich bratří a sester, jimž chybí duchovní poznání a snadno se stanou nástrojem toho zlého. Velkou kapitolou je pak vliv a tlak náboženského ducha. Pokud člověk pracuje s etniky, začne se projevovat duch rasismu. Je toho hodně a nestačila by na vše ani jedna stránka. Nemyslím si, že je nutné vše rozebírat a nechci dělat reklamu tomu zlému. Naopak.

Dost často slyším bratry i sestry, jak si na tyto útoky stěžují. Občas i sám sebe. Nejen stěžovat, ale také vidím, jak působí destruktivně v jejich životech. Ničí víru, bere nadšení a energii, dokonce útočí na zdraví věřícího. Uvádí ve zmatek. Místo pokoje, pak mnozí zakouší deprese, únavu a vyčerpání.  Je to normálni v životě křesťana? Podívejme se na Ježíše. Lidé ho chtěli shodit ze skály – Vstali, vyhnali ho za město a dovedli ho až na okraj hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. Lukáš 4:29 CSP Dělal dobré skutky a přesto ho chtěli kamenovat – Židé se opět chopili kamenů, aby jej ukamenovali. Ježíš jim řekl: “Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od [svého] Otce. Pro který z nich mne chcete kamenovat? ” Jan 10:31‭-‬32 CSP Jeho vlastní rodina ho považovala za blázna a chtěla ho nechat zavřít do blázince – Když to uslyšeli jeho příbuzní, vyšli, aby se ho zmocnili, neboť říkali: “Pomátl se.”
Marek 3:21 CSP Kněží ho považovali za obsazeného démony –
Učitelé Zákona, kteří sestoupili z Jeruzaléma, říkali: “Má Belzebula. V moci vládce démonů vyhání démony!” Marek 3:22 CSP Prožíval nepřátelství od živlů – Pak vstoupil do lodi a jeho učedníci ho následovali. A hle, na moři se strhla veliká bouře, takže vlny zakrývaly loď; on však spal. I přišli [jeho učedníci] , vzbudili ho a řekli: “Pane, zachraň [nás], hyneme!” Matouš 8:23‭-‬25 CSP….

Je to Ježíš, který pak říká učedníkům: “Jestliže vás svět nenávidí, vězte, že mne nenáviděl dříve než vás. Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co je jeho. Že však nejste ze světa, ale já jsem si vás ze světa vybral, proto vás svět nenávidí. Pamatujte na slovo, které jsem vám řekl: „Otrok není větší než jeho pán.“ Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat; jestliže zachovali mé slovo, i vaše zachovají. Ale to všechno vám učiní kvůli mému jménu, protože neznají toho, který mě poslal. Jan 15:18‭-‬21 CSP

Nedivme se, že se nám tyto věci dějí. Je to normální v životě toho, kdo miluje a následuje Krista. Dělo se to našemu Pánu, děje se to i nám. To, co potřebujeme, je zachovat správný postoj v takových situacích, mít poznání a správná slova na jazyku. Potřebujeme si uvědomit, že se to děje a bude dít po celý náš křesťanský život, ale přesto můžeme i v takových situacích prožívat Boží pokoj a jeho požehnání. Pokud si dokážeme odpovědět na otázku co je cílem těchto útoků, dostaneme i odpověď, jak jim vítězně čelit a prožívat vnitřní pokoj od Pána.

(ppkračování zítra)

 

Pokoj – jak zpracovat nepokoj v pokoj 2

(pokračování)

Jonáš prožíval tento vnitřní boj. Nechtěl udělat to, co po něm Bůh žádal. Skutecně až na samém dně moře, v břiše velryby šel do sebe a  vzdával Bohu chválu a sliboval, ze učiní to, co slíbil. Ano, udělal pak to, co po něm Bůh chtěl a šel do Ninive a volal lid k pokání, ale stále s Bohem nesouhlasil, stále omlouval svoji neposlušnost. Dokonce se vymlouval na znalost Boha. Když Bůh po Jonášově volání k pokání, viděl, že se lid v Ninive obrátil a začal litovat svých špatných skutků, pak jim odpustil a odvrátil od Ninive ohlašovaný trest. Tehdy se ukázalo, proč Jonáš utíkal: „Jonášovi se to však hrozně moc nelíbilo a rozzlobil se. Modlil jsem se k Hospodinu: Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ve své zemi? Kvůli tomu jsem chtěl utéct do Taršíše. Vždyť vím, že ty jsi Bůh milostivý a soucitný, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství, a slitováváš se nad zlem. Nyní, Hospodine, vezmi ode mě prosím můj život. Je pro mě lepší, abych zemřel, než abych žil.“ Jonáš 4:1‭-‬3 CSP
Jonáš chtěl zemřít proto, že se nestalo to, co ohlašoval. Byl ochotný pro svou ješitnost a prorockou pověst nechat zemřít sto tisíc lidí. Neradoval se z jejich záchrany, protože pro něj samotného to znamenalo, že si o něm budou myslet, že je falešný prorok. Nebo si myslel, že je to nespravedlivé, že mají být potrestaní. V tu chvíli mu ješitnost zastřela oči i srdce a byla příčinou celého jeho neštěstí a prožitých okamžiků v útrobách velryby. I nás ješitnost a zahledění se do sebe vede do neustále se opakujícího trápení a nepokoje. Máme pokoj, ale jen na chvíli a to i přesto, že Boha poslechneme až do té doby, kdy se skutečně stotožníme s jeho vůlí. Jedna věc je dělat věci proto, že nás k tomu Bůh okolnostmi přinutí a jiná proto, že jsme jedno s Bohem. V tom prvním případě pokoj po krátkém čase ztrácime, protože se ozývá náše tělesnost a cítíme se ublíženě. V tom druhém pokoj zůstává, protože se radujeme z toho, co Bůh dělá. Říkáme si:  jo, to je ono, Bože. Jsme mu vděčni za to, že můžeme být součástí jeho díla, že nás používá a především za to, že s námi pracuje na naší promněně. Je důležité nejen poslechnout, ale také se stotožnit s Bohem. Být s ním v jednotě. Pak náš pokoj je stálý, protože uvnitř jsme s Bohem v jednotě a neprobíhá žádná vnitřní válka. Recept je jednoduchý, tak jako u všeho. Potřebujeme si uvědomit pravdu o našem nitru. Potřebujeme, aby nám Bůh odhalil naše skutečné pohnutky a proč nejsme Boha schopni poslechnout a stotožnit se sním. Co to je? Samospravedlnost, ješitnost, zranění, závist, touha po uznáni…. potřebujeme odhalit skutečnou příčinu našeho boje s Duchem svatým v nás. (My bojujeme s ním, ne on s námi.) Činit pokání. Uznat Boží pravdu o nás a odvrátit se od toho, jak smýšlíme nebom cítíme. Modlit se za to, abychom se s ním sjednotili. Nejen poslechli, ale také měli jednotu. Modleme se za poddajné a ochotné srdce před Bohem a pro něho. Nesvádějme všechno na démony. Mnoho nemocí je zapříčiněno právě jen neposlušností a vnitřní zpourou naši tělesnosti proti Duchu svatému. Buďme Bohu vděčni za vše, děkujme mu, chvalme ho ústy i srdcem. Pokoj s radostí si pak na trvalo u nás najdou příbytek..

Jinak to je, pokud je napadán náš pokoj z venči.

(pokračování příště)

Pokoj – jak zpracovat nepokoj v pokoj

Již jsem napsal, že se jedná o pokoj Kristův v nás, pokoj Ducha svatého, ale také o pokoj, který mi sami máme přinášet svým životem – jednáním  všude kolem nás. Jeden jako přítomnost Ducha svatého. Druhý pak my máme osobně vnášet do situací, vztahů….ten, který je ovocem Ducha svatého v nás. Znamená to, že jedním nás Pán upokojuje, když se ocitáme pod tlakem, v pronásledování, když jsme neprávem obviňováni, když je nám ubližované. Je to pokoj pramenící z úzkého vstahu s Pánem. Je to pokoj od Pána k nám. Ten druhý je od nás směrem k ostatním. Ten od Pána je dokonalý. Ten náš krok za krokem k dokonalosti teprve roste. Je potřeba rozlišovat tyto dva druhy pokoje, byť za oběma stojí Duch svatý. Můžeme si připadat, že jsme v úplném pokoji a to často jsme, když nás přikrývá Kristus, ale vzápětí jsme schopni přinést místo pokoje do situace nervozitu, chaos a neklid. A to jsme si předtím mysleli, že máme ohledně pokoje vyhráno. Je rozdíl žít v Božím pokoji a pokoj rozdávat.

Pokud se jedná o mne, pak se v případě nepokoje začnu modlit v andělských (ducovních) jazycích. Většinou mi pak Duch svatý zjeví odkud nepokoj pochází. Zda důvod nepokoje je uvnitř mne nebo jde-li o útok z venčí. Podle toho pak jednám. Pokud jde o náš vnitřní, pak skvělým příkladem je Jonáš.

Jonáš věděl, co Bůh po něm chtěl, ale utíkal od svého poslání opačným směrem. Dokonce šel tak daleko, že si s „klidem“ v bouři, která se strhla pro jeho neposlušnost, lehl v lodi do podpalubí a usnul. Jiní strachy nevěděli, co dělat, aby se zachránili, ale Jonáš spal. Měl klid? Neměl? Někdy si dokážeme svoji neposlušnost natolik obhájit, že začneme věřit, že jednáme správně nebo dokonce tak moc nechceme Boha poslechnout, že se smíříme i s možnou smrtí, kdyby přišla ve spánku. Prostě to chceme zaspat. Až se naše vnitřní napětí stane pro nás nesnesitelné, jako útroby velryby, která polkla Jonáse,  potom, co ho námořníci shodili z lodi do moře, aby si zachránili život. Teprve pak, až si sáhneme uvnitř sebe na samé dno, jsme ochotni se poddat, ale často ještě s reptáním. Tímto způsobem života žijeme v neustálém tlaku a v neklidu. Jediným východiskem je poslechnout. Nemusí nás Bůh nikam posílat, stačí, když chce, abychom odpustili, vzdali se nadvlády nad druhými, přiznali svoji chybu a neschopnost, žehnali těm, kteří nám přináší trápení nebo dokonce, abychom se podřídili pod autoritu bratra v církvi. Stačí poslechnout a uznat, že má Bůh pravdu.

„Pojďte a pohleďte na Hospodinovy skutky, jakou hroznou spoušť udělal na zemi. Činí přítrž bojům až do končin země, láme luky a přesekává kopí, vozy pálí ohněm. Přestaňte! Uznejte, že já jsem Bůh, vyvýšený nad národy, vyvýšený nad zemí!“
Žalmy 46:9‭-‬11 CSP
Uznejme. Stejně jako naše neposlušnost přináši spoušť do našeho pokoje, stejně tak dokáže poslušnost Bohu tuto spoušť obrátit v zelený sad pokoje.  Dokáže učinit přítrž bojům, lámat luky a okřesekávat kopí, ukončit naší vnitřní válku. Jen uznejme, že je svrchovaný nad naším životem, že jen on je „s námi, nepřístupným hradem je nám Bůh Jákobův.“
Žalmy 46:12 CSP
(pokračování zítra)

Pokoj – boj uvnitř nás

(pokračování)

Pokud prožíváme nepokoj, pak se odehrává boj někde uvnitř nás. Je to podobný boj, jako když přicházíme plni Ducha Božího do prostředí, kde vládne kníže tohoto světa – satan. I uvnitř nás jsou stále místa – v našem charakteru, myšlení, vůli… která nejsou odevzdaná pod autoritu Ducha svatého. Tento střet, který nastává ve chvíli, kdy bychom tato místa měli Bohu odevzdat, vyvolává uvnitř nás napětí, vnitřní boj a často trápeni. Čim dříve vědomě rozhodneme podřídit  naši vůli Boží, čim dříve učiníme rozhodnutí a přijmeme Boží vidění této věci nejen za správné, ale pro nás jako nejlepší cestu, pak se tohoto tlaku zbavíme. Přestaneme se trápit a rozlije se v nás Boží pokoj. Mnohdy to vnímáme jako útok zvenčí. Svádíme to na útok od démonů, ale jde o nás a je to v nás. Podněty, které ukazují na tato Bohu neodevzdaná místa, přicházejí sice zvenčí a skrze lidi kolem nás, ale problém je uvnitř nás. Často bojujeme mnoho let s lidmi, stavíme se proti moci démonů, ale stačilo by jen se poddat Boží vůli. Neodevzdané místo odevzdat pod autoritu Ducha svatého, prosit a rozhodnout se o stotožnění se s jeho pohledem a vůlí pro náš život a tak si začít užívat pokoje, který s Kristem přichází do našeho života.

Samozřejmě nepokoj přichází i jako útok z venčí. Je to útok od nepřítele, který začne útočit na naši mysl. Především chce zpochybnit naše postavení Božích dětí. Naši jistotu spasení, naši jistotu ve vztahu s Otcem. Pokud se mu to podaří, pak začneme o sobě a o své víře pochybovat. Pochybnosti pak otvírají cestu strachu, mnoha zákeřným otázkám, které nás začnou svádět k tomu, abychom se začali sledovat, rozebírat…, abychom se zaměřili na to, jak jsme špatní a nedokonalí nebo naopak jak jsme hodni litování, protože nás nikdo nechápe. Ani Bůh. Prostě svůj pohled z Krista přeneseme na sebe a staneme se sami sobě středem všeho. Pokud se do takové situace dostaneme a myslím si, že se tam občas každý dostaneme, pak je potřeba se opět zahledět směrem ke Kristu, naslouchat mu a vyžádat si na něm odpověď na to, jak chce, abychom mu sloužili a pak se zaměřit tímto směrem. Je to jedna z cest, jak přenést pohled ze sebe na Boží záměr, na Boží cesty a tím se vlastně také vrátit na cestu pokoje.

(pokračování příště)

Pokoj – “Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj….“

Ježíš je nazýván Knížetem pokoje. Vždyť se nám narodilo dítě, byl nám dán syn; na jeho ramenou spočine vláda a bude nazýván: Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje.
Izaiáš 9:5 B21
Jak to jde dohromady se slovy samotného Ježíše? „Nemyslete si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč.“
Matouš 10:34 B21

Na první pohled ne, ale navzájem se tyto verše nevyvracejí.

„Nyní, když jsme ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána, Ježíše Krista.“ Římanům 5:1 B21 Máme pokoj, který přichází z ospravedlnění. Je to pokoj, který vychází z toho, že se nemusíme obávat. Víme, že jsme přijati nebeským Otcem, máme jistotu spasení. Náš pokoj pramení z toho že máme pokoj s Bohem. „Máme to vyřešené.“

To nejdůležitější pro nás však je, že nosíme pokoj v sobě samotných skrze přítomnost Ducha svatého v nás. Pokud přijmeme Ducha svatého, pak v nás přebývá stejný pokoj jako v Kristu. Pokud však přicházíme s tímto pokojem ke světu, střetávají se dva duchovní světy. Svět pod mocí Satana, svět chaosu a nepokoje, trápení, lži a smrti s Božím královstvím a jeho pokojem, radostí, láskou a životem.  Tyto dva světy se nedají sloučit a jsou ve válce. Neustálé válce. Klid, který i v této válce máme plyne z poznání, že ať se děje cokoli, Ježíš již zvítězil a Satan je poražený. Víme tedy, jak tento boj vlastně skončí.  Tomuto stavu odpovídají slova Ježíše o tom, že nepřišel na zem uvést pokoj, ale meč. Ano, pokoj je nepřítelem pro vládce světa, který potřebuje lidi držet ve strachu, nepokoji a nevědomosti. Ještě více útočí na věřící a právě skrze ty, kteří jsou pokojem a přítomností Ducha svatého nejvíce námi konfrontovaní.  Nespasené rodinné příslušníky, přátele, spolupracovníky…, ale také svévolníky v církvi. I kdybychom nic neříkali, jen naše přítomnost je usvěčduje a oni reagují. Natož, když přinášime meč, jímž je slovo Boží. Ano, Ježíš přišel uvést meč, který naprosto jasně vymezuje Boží a světské. Jeho boj je dán tím, kým je. Náš boj je dán tím, kým jsme v Kristu. Známkou Božích válečníků je právě jejich pokoj a jistota.

Přesto, že toto všechno víme, přichází často do našich životů nepokoj a strach. Stáva se to tehdy, když si necháme naši mysl napadnout satanovou lží, která převrací Boží pravdu o tom, kým jsme, komu patřime a o konečném vítězství, které je pro nás připravené. Další oblastí, pro kterou do našich životů přichází neklid a trápení, je zahledění se na sebe. To je velkou pastí, pro kterou jsme často týráni a žijeme v zajetí chaosu a nepokoje.

(pokračování zítra)

 

 

Pokoj

Dostal jsem pozvání do vánočního rozhlasového pořadu, který doposud vlastně sám moderuji. Pro tentokrát za moderátorský mikrofon zasedne někdo z kolegů. A také bude v jiném vysílacím dni. Nejspíše 8.12. To sice není zde tak důležité, ale pobavilo mne to. O to více mne rozesmálo téma. Pokoj. Vnitřní pokoj Boží. Já mám být hostem na toto téma? Já? To je legrace ne? Smál jsem se, když jsem téma poprvé uslyšel. Vzdyť jsem stále v jednom kole. Nepatřím mezi usedlé čtenáře bible, kteří rozvážně v řeči kladou slova Písma a jejichž hlas zní až neuvěřitelně pokojně. Ne, sem skutečně nepatřím ( i když bych si občas přál), stále něco řeším, někam cestuji, sháním, jsem na schůzkách a večer přicházím dost vyčerpaně domů. Když už je čas pak se snažím psát. Texty k písním, úvahy nebo přemýšlím o vizích, které mi Pán posílá nebo si pustím televizi a dedektivky. Mimo to se pohybujeme a sloužíme v prostředí, které  nepřináší pokoj, naopak přináší chaos, neklid, neustálý duchovní boj, pohybujeme se v prostředí, kde Boži řád je pro mnohé nepřítelem číslo jedna. Nedá se tedy říct, že se procházíme v pokoji. Proto se mi při první představě, že já mám mluvit o vnitřním pokoji, roztáhl obličej úsměvem a hlasitě jsem se rozesmál.

Později se mi to však rozleželo v hlavě. Jakou máme vlastně představu o pokoji. Co pro nás představuje slovní spojení „žít v pokoji“. V Božim pokoji. Uvědomil jsem si, že většina lidí ze sekulárního světa, kteří mne znají si myslí, že jsem pohoďák , který přináší pokoj. Ale nejlépe je se zeptat Stáni, mé ženy. Není to tak vždy. Přestože máme v sobě Ducha svatého, který je stejný s Kristem, tedy Kníže pokoje, přestože tento pokoj působí na lidi, se kterými se stýkáme, tedy přítomnost Ducha svatého, přesto mé chovaní se vždy nemusí zdát jako chování pokojného člověka. Má to především dva důvody. První je, že do pokoje (našeho) dorůstáme – ovoce ducha. Druhým je, že máme často zkreslenou představu o pokoji. Podobně jako o tichosti. Mojžíš byl nazván nejtižším člověkem, ale nedokáži si ho představit, že by při tom všem, co s lidmi prožíval, byl příliš tichý, že by nemluvil, mluvil tiše, nerozčílil se… podobně je to i s pokojem. Pokoj, chození v pokoji je úplně něco jiného, než si mnoho z lidí myslí. O tom však zítra.

(pokračování zítra)

Napomínání – závěr

(Pokračování)

Dostal jsem otázku, co vlastně znamená být větlem a být solí. Bylo to ze slov, které učedníkům říká Ježís.

“Vy jste sůl země. Jestliže sůl ztratí chuť, čím bude osolena? Nehodí se již k ničemu, než aby ji vyhodili a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže být ukryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nekladou ji pod nádobu, ale na stojan; a svítí všem, kteří jsou v domě. Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích.”
Matouš 5:13‭-‬16 CSP

Nechal jsem tazatele nejdříve řict, co on si o tom myslí. V jeho myšlení to znamenalo evangelizovat. Být vidět a být slyšet.  Ježíš to však tady sám vysvětluje. Začnu od zadu. Co má naše světlo ozářit? Ježíš odpovídá, že naše dobré skutky. Proč, aby lidé vzdali slávu Otci, který je v nebesích. Dobré skutky je mnohem více, než hlásání evangelia, konání dobrých skutků vyžaduje, abychom my sami byli dobří. Ježíš zde ve svých slovech pokračuje a hovoří o tom, jací máme být, aby zakončil tím, že máme být dokonalí jako je dokonalý náš nebeský Otec. Být solí a světlem je být dokonalý jako je dokonalý náš nebeský Otec.

Pokud chce sportovec dosáhnout dokonalosti ve svém sportu, potřebuje trénovat a mít trenéra. Trenér vidí jaké dělám chyby, vidí, kde bych se mohl zlepšit, možná v nějakém pohybu, možná potřebuji posilnit nějaké svaly, možná potřebuji více vůle, možná potřebuji odpočinout nebo změnit stravu. Trenér to vidí a mluví o tom s námi. Pokud ho posloucháme, pak se jako sportovci zdokonalujeme. I my, když chceme jít za Boží dokonalostí, nám Bůh posílá trenéry. Na prvním místě je to Duch svatý. Pokud jsme mu povolní a posloucháme jeho tiché rady, napomínání a poučení roste v nás jeho ovoce – ovoce Ducha svatého. Rosteme k dokonalosti. On sám pak pracuje v nás.  Někdy nám pošle trenéra i skrze své děti. Jindy, když pro naše starosti a způsob života nejsme schopni slyšet hlas Ducha svatého, posílá lidi, aby nás napomenuli, aby nám pomohli si mnoho věcí uvědomit a vést po cestách Pána. Jindy potřebujeme vzor, na kterém můžeme vidět jaké praktické kroky máme dělat a jak.

Vše je však marné, pokud to nechceme, pokud trenéra odmítáme. Nemůžeme dojít k dokonalosti. Nedojdeme k dokonalosti ani tehdy, pokud nebude vytrénovaná naše vůle. Pokud se naše vůle nespojí a nepůjde s vůlí Boží v jednotě. Měl jsem vždy problém spojit dvě tvrzení. Že se máme vzdát své vůle a mít vůli Boží. To může platit o víře, ale ne o vůli. Vždyť všude je napsané, že my máme dělat to a to a my máme přestat dělat to a to. To znamená, že jde o naši vůli. Jen ta naše vůle a ta se musí napojit na tu Boží. Musí chtít jít s ní po stejných cestách. Musíme uznat, že Boží vůle je to nejlepší, s čím se můžeme spojit. Boží vůle je Boží a naše je naše. Jen se my s tou svou musíme stotožnit s tou Boží. To je o neustálém rozhodování a neustálém uznávání, že Boži je to nejlepši pro nás.

Je pravda, že Bůh je láska, že jeho laskavá náruč je pro nás vždy otevřená, že nás přijímá takové, jací jsme. Je však také pravda, že touží, abychom se stali jeho světlem a solí pro svět a to vyžaduje pracovat ne své změně. Nechat pracovat Ducha svatého na naši změně. Od nás se vyžaduje pouze poslušnost tomu, co nám radí, v čem nás napomíná, kam nás posílá, co máme a nemáme dělat. Určitě by každý z nás nejraději byl v Boží náruči a užíval si toho, že jsme přijati tací, jací jsme. Pokud by to tak zůstalo stále, nemohli bychom se změnit, nemohli bychom se stát světlem ani solí. Bůh nás ve své lásce přijímá jací jsme, se všemi chybami s veškerou naší nedokonalostí, ale nechce, abychom v ní dál zůstávali. On je dobrý otec. Který rodič by chtěl, aby jeho dítě zůstalo stále na úrovni prvňáka, nebo zastydlo v pubertě na celý život. Proto nás přisně vychovává a k tomu patří i napomínání. Radujme se, že to dělá, radujme se, když to dělá i skrze jiné sourozence, protože je to důkaz jeho lásky, je to důkaz, že s námi neskončil, ale trpělivě nás vede k dokonalosti, k podobě Ježíše Krista.

Napomínání – synové tohoto věku…jsou rozumnější….

(pokračování)

Občas slýchávám věty typu: “ Ty mne budeš tak poučovat“ (myšleno ironicky)  nebo “ On mne nebude poučovat“ (tady to spíš zní uraženě). Poučení přináší sebou nějakou zkušenost z minulosti. Pokud ji odmítáme, vystavujeme se nutnosti touto zkušeností projít sami. Prostě narazit. To jsme si mohli ušetřit, kdybychom naslouchali poučení nebo napomínání, kdybychom ho neodmítli proto, kdo nám ho říká, ale přemýšleli o tom, co napomínání říka a proč. Tak, jako Bůh posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé a nechává svítit slunce na dobré i zlé, tak Boží slovo a zaslíbení platí také pro všechny lidi. Abychom některá ponaučení a napomenutí mohli uplatňovat, musíme sice uvěřit v Boha a Krista, ale mnoho jich stále platí pro všechny. Například pokud chceme, aby se nám dobře vedlo a byli dlouho živi, je ctít otce a matku. Jedním z důležitých předpokladů pro to, aby se to v našich životech stalo, je to skutečně dělat. Bez ohledu na to, jestli věříme v Krista nebo ne. Divíme se, když vidíme, jak se mnohým z těch, kteří odmítají Krista daří. Když se však podíváme na jejich život důkladněji, zjistíme fakt, že jsou to lidé, kteří neodmítali poučení a napomínání. I Ježíš upozorňuje na to, že „… synové tohoto věku jsou vůči svému pokolení rozumnější než synové světla.“ Lukáš 16:8 CSP. V napomínání je obecně zkušenost minulosti. Přemýšlejme o napomenutí, ať nás jakkoli zraní, ať nás třeba napomíná někdo, koho si nevážíme.  Neodmítejme napomenutí.

Ķřesťané se ve své pýše mylně domnívají, že oni ví všechno a svět kolem nich nic. Přitom lidé světa žijí mnohdy lépe než oni. A to nejen  materiálně, ale i společensky a dokonce šťastněji a charakterněji.  Rozdíl je v tom, že pyšný křesťan odmítne ponaučení a to ho vede z Božích cest. Pokud člověk světa však přijímá napomínání a poučení, nevede ho to sice do Božího královstvi a věčného života, ale tady na zemi se mu vede dobře. Například nemusím věřit Bohu, ale když přijmu jeho pravdu a budu požehnáním pro druhé, budu štědře dávat, budu také štědře sklízet. To prostě platí, i když věřím v Krista nebo ne. Úspěšní podnikatelé toto pravidlo znají. Nemusí všichni krást. Mnoho a mnoho z nich poctivě pracovalo a pracuje. A mnoho z nich je štědrých a pak štědře sklízí.

Křesťan, který přijímá napomínání a poučení je však na prvním místě vedený těmito dvěma pomocníky skrze Ducha svatého cestami Božími do věčnosti s Bohem, do Božího království. Nicméně všechno ostatní je mu pak přidáno. Je tedy na tom lépe než ten, který přijímá napomenutí a poučení, ale odmítá Krista. Jak je však na tom křesťaň, který napomínání odmítá? Snad dojde do Božího království, ale skrze mnohá trápení a rány…, které nemá proto, že miluje a před světem vyznává Krista, ale proto, že odmítá napomenutí a poučení, a kterými nemusel procházet, kdyby dbal na napomenutí. Kéž bychom trpěli jen proto, že milujeme Krista, ale většinou trpíme pro naši neposlušnost.

(pokračování příště)

Napomínání – na té druhé straně

(pokračování)

Ke schopnosti napomínat potřebujeme být plní dobroty, mít poznání, moudrost. Mít tuto schopnost, ukazuje na skutečně velký růst ovoce Ducha svatého v nás. Pavel píše Římanům: „Sám jsem o vás, moji bratři, přesvědčen, že i vy jste plni dobroty, naplněni veškerým poznáním, a že jste schopni se i navzájem napomínat.
Římanům 15:14 CSP
Jedna věc je napomínat a druhá být napomínán. Vždy jde o to, jaký postoj zaujmeme k tomu, že nás někdo napomíná. Je to podobné jako u schopnosti napomínat. To, jak napomenutí přijímáme, ukazuje na náš duchovní růst. Můžeme mít nejrůznější obdarování, být silní ve slovu, mít zjevení pro církev, moc k uzdravování, ale ve skutečnosti to, jak daleko jsme došli a jak daleko dojdeme ukazuje náš postoj k napomínání.

Napomínání vlastně odhaluje naši pýchu a otvírá oči, abychom viděli, jak je to s naší pokorou. Dává prostor pro to stát se pokornějšími. Napomínáni dokáže zasáhnout i dobře skrytou pýchu schovanou za falešnou pokorou. Dokáže ji velmi jednoduše odhalit. Falešná pokora bude souhlasit s napomínáním. Dokonce ihned. Dokáže se kát, ale ve výsledku nese stále stejné ovoce. Člověk s falešnou pokorou, přestože s radostí přijímá napomenutí, je stále beze změny. Stále jedná stejně. Přesto mluví o tom, jak přijímá napomenutí a jak jsou pro něj dobrá.

Napomenutí dokáže zasáhnout věci skryté, věci a stavy, které nechceme vystavit na světlo. Ať již proto, že se stydíme nebo je nechceme řešit a někdy si je prostě neuvědomujeme. Skutečné napomínání je jako jehla, která píchne věc přesně do středu. Proto nikdo nemá rád, když je napomínán. Často to bolí a cítíme se zraněni a dokonce napomínajícími zrazeni. Zvláště, když se jedná o veřejné napomenutí. V takovém stavu nejsme často ani schopni rozlišit, zda to napomenutí bylo vedeno Duchem. To proto, že jsme zasaženi do pro nás bolestivého místa, je to nepříjemné  a každý, kdo nás napomíná, je pro nás na druhé straně. Je nepřítel. Myslíte, že to tak není? Buďme upřimní a řekněme si, jaké jsou naše první reakce na napomenutí. Je to normální. Jen když dorůstáme více a více do podoby Krista, se napomínání (někdy se používá slovo káznění) stává radostí. To, jaký postoj zaujmeme, je velmi důležité pro náš další duchovní růst. Tak, jak jsem již napsal, napomínání odhaluje naši pýchu, dává prostor s ní pracovat, tedy spíše ji ze života odstraňovat a být tím blíže Bohu. „Klíčem k poznání je úcta k Hospodinu; moudrostí a  p o u č e n í m  jen hlupák pohrdá.  Přísloví 1:7 B21 Kdo se drží poučení, míří k životu, zabloudí ale, kdo nedbá na domluvu. Přísloví 10:17 B21

(pokračování příště)

A co jsi ode mě slyšel před mnoha svědky, to svěřuj věrným lidem, kteří budou schopní učit zase další. (2. Timoteova 2:2)