Povolání

Několik posledních let pozoruji obrovskou absenci skutečných křesťanských vůdců. Tento nedostatek je vidět ve všech oborech lidské činosti a života. Asi by se našlo mnoho těch, kteří by se jimi chtěli stát nebo se již stali. Já mám však na mysli skutečné vůdce, kteří mohou být lidem nejen vzorem v morálce, ale také duchovně a také v tom, jakým způsobem vedou lidi. I Kristus se s tímto setkal.

Tehdy řekl svým učedníkům: “Žeň je velká, dělníků je však málo.
Matouš 9:37 CSP

Každý kdo dnes podniká a má zaměstnance ví, jak je těžké získat kvalitní pracovníky. Nejde vždy o odbornost, ta se dá postupně získat, ale kvalitu charakteru, spolehlivosti a oddanosti firmě. Takových pracovníků je obrovský nedostatek. A právě z těch, se pak mohou stát skvělí vedoucí a vůdcové.

Mnohdy si myslíme, že můžeme z někoho vychovat dobrého člověka. Je to stejně naivní jako když si snoubenka nebo snoubenec myslí, že dokáže změnit manželstvím špatný chrakter partnera. Pak se v manželství trápí mnoho desetiletí. Podobně je to i s pracovníky, členy týmů apod. Osobně věřím, že dobrým člověkem se člověk rodí a nestává se jím výchovou a vyučováním, byť by bylo sebedokonalejší. Samozřejmě to dobré často není vidět a může se projevit až po mnoha letech. Pokud to tam však není, tak to tam nijak nedáme. Ten, kdo to vidí a ví o tom, je jen Bůh. Když je dobré jádro (semeno), pak má výchova, učednictví a vyučovaní smysl.

V noci řekl Pán skrze vidění Pavlovi: “Neboj se, ale mluv a nemlč, protože já jsem s tebou, a nikdo se tě nedotkne, aby ti ublížil. Neboť mám mnoho lidu v tomto městě.”
Skutky 18:9‭-‬10 CSP

Bůh zná, kdo jsou jeho. Ví, kdo z jakého semene vyrostl. Ne všichni v Korintě, byli jeho. Komu patřili ti zbylí?

Předložil jim jiné podobenství: “Království Nebes je podobné člověku, který na svém poli zasel dobré semeno. Zatímco lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozesel mezi pšenici plevel a odešel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, ukázal se i plevel…..
Matouš 13:24‭-‬26 CSP

……….On [jim] odpověděl: “Rozsévač dobrého semena je Syn člověka a pole je svět. Dobré semeno, to jsou synové království, plevel jsou synové toho Zlého; nepřítel, který je zasel, je Ďábel. Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé. Jako se tedy sbírá plevel a pálí se v ohni, tak bude při skonání [tohoto] věku. Syn člověka pošle své anděly, i seberou z jeho království všechna pohoršení a ty, kdo činí nepravost, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy se spravedliví rozzáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši [k slyšení] , ať poslouchá!”
Matouš 13:37‭-‬43 CSP

Proto věřím, že „dobrý člověk“ je z dobrého semene. Život a setkání s Božím slovem a skutky je přitahuje a odhalujej z jakého semene jsou.

Při výběru učedníků, při výběru členů týmu a vedoucích potřebujeme Boží zjevení o lidech. Ne všichni, kteří na první pohled vypadají jako andělé, jsou ze semene Syna člověka. Dokonce někteří budou odhaleni až při konci věků. Čím více budeme naslouchat Duchu svatému a méně hledět na obdarování a vzhled, o to více budeme mile překvapení dobrým jádrem v členech našich týmů, našich zaměstnanců, budoucích vedoucích.

„Dobrý člověk“ nemusí vždy být rozpoznaný podle toho, jestli vydal svůj život Kristu (nemusí být ještě jeho čas), ale může být členství v našem týmu právě cestou k tomu, aby takový člověk zazářil jako Boží dítě. Naopak ten, který neustále hovoří o Bohu a Kristum může ve skutečnosti být plevelem, o kterém se tato pravda zjeví až při sklizni.

Osobně pro mne mimo hlasu Ducha svatého je potvrzením to, jaké ovoce, kdo nese.

Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což se sbírají z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom nese dobré ovoce, ale prohnilý strom nese špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce ani prohnilý strom dobré ovoce. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bývá vyťat a hozen do ohně. Poznáte je tedy po jejich ovoci.”
Matouš 7:15‭-‬20 CSP

Nejde jen o proroky, ale obecně o lidi, kteří chodí v rouše beránka, ale uvnitř jsou vlci. O lidi, kteří nemají v sobě dobré jádro, ale jen skvělou slupku.

Musíme být při výběru velmi opatrní, abychom pak nebyli zbytečně trápeni těmito lidmi.

(Pokračování příště)

Jak reagovat

(Pokračování)

Včera jsme poslouchali záznam online bohoslužby. Na začátku všechny posluchače přivítala a četla více veršů z Písma sestra. Pak tyto verše zopakovala vlastními slovy a s jednoduchou výzvou k jejich uplatnění v našich životech. Teprve pak následovaly chvály a kázání. Vše bylo Boží a v Duchu. Bohoslužba se vysílal pře facebook. Přibyly tam k její službě dva komentáře. Komentář a reakce na komentáŕ. První byl o tom, že žena nemá kázat. Druhý zaútočil na muže, který komentář napsal, ale nakpnec končil tím, že je to opravdu ubohé, když žena káže. Byly to urážlivé a nepravdivé komentáře a především bezohledné a útočné na sestru. Přesto jsem četl komentáře od „křesťanů“, které byly mnohem urážlivější a některé i sprosté. Nebyla v nich jedna zásadní věc a to úcta k člověku, která je jednou ze základní složky lásky. Natož pokud si člověk říká křesťan.

Nejde dnes o rozebírání služby žen, ale o to, co a jak my křesťané dáváme a píšeme na facebook a do jiných moderních medií. Svět nás podle toho často hodnotí a mnoho negativních otázek a útokú vzešlo právě z toho, co „běhá“ v mediích po celém světě. Nemůžeme se divit, že svět nevěří církvi, když si přečte mnohé komentáře a mnohá vyjádření. Není to novodobá záležitost. Apoštol Pavel se s podobnými situacemi také setkával a dělali mu stejné starosti a stejně poškozovali církev v jeho době. A to i bez facebooku.

Jak se někdo z vás odvažuje, když má s někým spor, soudit se před nespravedlivými, a ne před svatými? Copak nevíte, že svatí budou soudit svět? Když máte jednou soudit svět, to nejste schopní rozsoudit takové maličkosti? Nevíte, že budeme soudit anděly? Čím spíše běžné životní záležitosti! Vy ale s takovými věcmi chodíte k soudu a přijímáte za soudce lidi, kteří v církvi nic neznamenají! Říkám to k vaší hanbě. To mezi vámi není ani jeden moudrý, který by své bratry mohl rozsoudit? Ale bratr se soudí s bratrem, a to před nevěřícími! Už vůbec to, že se spolu soudíte, je vaše prohra. Proč raději nesnášíte křivdu? Proč raději netrpíte škodu? Vy ale křivdíte a škodíte, a to vlastním bratrům!
1 Korintským 6:1‭-‬8 B21


Odsuzovat, hanit a hádat se na facebooku, je stejné jako někoho dávat k soudu. Dokonce před veřejností. Můzeme mít jiný názor, můžeme diskutovat o různých výkladech Písma, ale to patří do círlve a ne do světa. A nepatří tam ani soudy o běžné a pozemské statky mezi církvemi. Vzpomínám si, jak poškodil obraz církve soud a soudní tahanice o majetek a značku… – určení nástupnické organizace, když se rozdělovala Jednota bratrská. Byly toho plné noviny a televize. Bratři si odkazovali věci přes veřejná média. Jak pak jsme schopni rozsoudit ty Boží věci, když se nedokážeme dohodnout mezi sebou. Jak nám má veřejnost věřit a brát za morální autoritu?

Další problém je způsob vyjádření naší víry, duchovní obdarování, která jsou často sporem uvnitř církve. Natož pak světské veřejnosti, když se s některými setká. Mnohé prostě patří jen do společenství nebo do našeho soukromí. Problém je, že díky vysílání online se tyto věci dostávají na veřejnost, která je nemůže chápat a přijmout. I v tom potřebujeme moudrost. Chceme přinášet Krista nebo rozbroje?

Co kdyby na společném shromáždění církve všichni mluvili v jazycích? Když tam přijdou nezasvěcení nebo nevěřící, neřeknou snad, že blouzníte?
1 Korintským 14:23 B21

Ano řeknou. Nejde jen o jazyky, ale jsou věci, které patří do naší komůrky, do církve a pak věci, které směřují k veřejnosti. Chápu, že nemohu zabránit jednotlivcům se vyjadřovat, ale i vedoucí církví dělají tyto chyby. Nebo si neuvědomují jak sebe i církev zbytečně vystavují útokům. Pokud se budeme řídit radami apoštola Pavla, určitě nám odpadne hledání odpovědí na mnoho nepříjemných otázek ze světa. Na druhou stranu jich i tak dost zůstane. Možná by stálo za to, se tomuto tématu věnovat jako samostatnému vyučování na biblických školách. Určitě by to pomohlo těm křesťanům, kteří zastávají nějaké postavení ve stání správě, v různých organizacích nebo i v soukromém sektoru. Také by se o tom mělo hovořit v církvi, protože také z jejich řad vychází moho nepřiměřených reakcí, keré nepatří na facebook…

Tuto čast zakončím opě slovy apoštola Pavla:

Usilujte o pokoj se všemi lidmi a o svatost, bez níž nikdo neuvidí Pána.
Židům 12:14 B21


Jak reagovat

Před několika dny jeden z bratislavských pastorů rozeslal dopis, ve kterém žádá ostatní o slova a věty, která jako křesťané bychom měli odpovídat lidem, kteří na nás útočí pro naši víru. Jeho dopis byl reakcí na útoky mířené proti ministru zdravotnictví SR bratru Markovi a na jeho odvolání. Vnímal, že v této věci církev selhala.

Člověk, který se stále uzavírá sám do sebe a zajímá ho jen jeho stav, jeho postavení, jeho myšlení a stále řeší jen sám sebe, se musí zákonitě vzdalovat od ostatních a od reality okolního světa. Přestává chápat druhé a ti zase jeho. Podobně je to i s církví. Církev, která hledí jen na sebe přestane znát potřeby lidí ve světě. Přestane chápat okolí a okolí nechápe ji. Pokud se ke světu obrátí, pak jen jako ta, která má recept na jeho záchranu. Jako ta, která zná, co je spráné a co ne, jak to má být a jak ne. I když to vypadá na první pohled jako správné, lidem světa to přijde velmi arogantní a vyvolává to v nich negativní reakci vůči církvi. Ví takové společenství, jak ho v jejich městě vidí lidé z venčí? Nemyslím tím, že se musíme vnucovat nebo se snažit zalíbit. Myslím jen, abychom se zamysleli, za co by měli lidé v našem městě děkovat za nás a za naše společenství a vzdát proto Bohu slávu. Pro jaké dobré skutky? Co vidí? Co slyší? S čím se setkávají?

Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích.”
Matouš 5:16 CSP

Za jaké moje (tvoje a našeho společenství) dobré skutky mohou lidé v mém městě vzdát slávu mému Otci?

Útoky ze světa na nás mají několik důvodů. První a hlavní je neustálý duchovní boj. Panstva a mocnosti knížete tohoto světa – satana bojují proti všemu, co přichází z Ducha svatého. Útočí na vše a na každého, kdo je poslušný Duchu svatému. Dělají to různými způsoby, ale především používají lidi. Nejen lidi ze světa, ale i samotné členy církve, kteří se jimi nechají zneužít, protože neumřeli vastnímu já a jejich ego je stale silnější než jejich duch. Dále je to stálý konflikt mezi Duchem a tělem. Věci Ducha nemohou být přijaté a srozumitelné tělesnému smyšlení. Lidé světa nemohou porozumět tomu, co dělá a hovoří Duch. Mohou však vidět naše dobré skutky. Často chceme měnit města, organizaci, stát, ale k tomu nás Kristus nepovolal. Máme lidem kázat evangelim o vzkříšeném Ježíši. Máme činit učedníky. Ne měnit vlády firem, měst a států. Jak bychom to udělali? Tím, že kdybychom vyhráli volby uzákonili bychom desatero? Uzákonili bychom všechna Boží nařízení? To už tady bylo a nefungovalo to. Nezměnilo to lidi ani národ ani stát. Proto nás Kristus posílá k jednotlivcům. Člověka mění setkání s živým Kristem, s Duchem svatým, ne setkání s pravidly. Jde o lidi ne o státy. Do Božího království nevejdou státy a organizace, ale znovuzrození lidé. Pokud lidé poznají Krista a budou světlem jiným, budou mít vliv. Čím víc znovuzrozených, tím více světla a vlivu. Když jsme u toho světla, musíme si uvědomit, že světlo odhaluje hřích. Mnozí mohou být usvědčovaní z hříchu, i když nic neříkáme. Je to díky přítomnosti Ducha svatého v nás. Reakce mohou být různé. Někdo začne s pokáním, někdo uteče do tmy a jný zaútočí, aby nás od sebe odehnal.

Když se vrátím na začátek, naše odpověď bude vždy závislá na tom, z jakého důvodu byla otázka položená. Nemůžeme vše svádět na ďábla, když se jedná o odezvu na naše arogantní chování a na to, že nejsme světlem světu. Tady je nejlepší odpovědí naše pokání a změna našeho života, aby lidé mohli uvidět naše dobré skutky, které Bůh pro nás předem připravil a vzdat tak slávu Bohu. Pokud se jedná o útočné otázky, které jsou skutečným duchovním bojem a jejich důvodem je poškození, vyhnání a oslabení církve a křesťana a je zde napadáno samotné Boží království, pak máme zaslíbení od samotného Krista:

Když by vás vedli do synagog a před vlády a vrchnosti, nestarejte se, jak [a čím] byste se obhájili nebo co byste řekli. Neboť Svatý Duch vás v té hodině naučí, co je třeba říci.”
Lukáš 12:11‭-‬12 CSP

(pokračování zítra)

Tak a jedeme dál

Na delší dobu jsem se odmlčel. Nejde stále psát a psát. Musí být o čem. A to něco by mělo mít smysl. To něco by mělo lidem pomáhat v jejich životě. Ten, kdo píše, by to vše měl mít prožité dříve, než začne psát. Je to pak poznat a je v tom něco více než jen slova. Pisatelé dopisů (pastoračních listů) v bibli nenapsali nic, co neprožili sami. Jejich život byl velmi bohatý a přesto těch listů není mnoho, ale o to více nás zasahují.

Procházel jsem obdobím, kdy jsem si musel urovnat všechny zážitky posledního roku. Pochopit situace a vyznat se v tom, co se děje. Jinými slovy věci vstřebat a pochopit a přijmout, co mám dál dělat a jak, co je to důležité, co po mne Bůh chce. Věřím, že znám svůj úkol pro nejbližší dva roky. Možná budu muset během té doby udělat a začít mnoho různých věcí, ale jen o dvou z nich vím, že je musím během té doby dokončit. Obě souvisí i se psaním. Tak z Boží milosti „jedeme dál“.

Boží vůlí – zasuň meč

„Kolemjdoucí ho uráželi, potřásali hlavou a říkali: “Ty, který boříš svatyni a ve třech dnech ji stavíš, zachraň se, jsi-li Syn Boží, [a] sestup s kříže!” Podobně se posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími. Říkali: “Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je králem Izraele, ať nyní sestoupí s kříže, a my v něho uvěříme. Složil naději v Bohu, ať [ho] nyní vysvobodí, stojí-li o něho. Vždyť řekl: „Jsem Boží Syn!“” Stejně ho tupili i lupiči, kteří byli ukřižováni spolu s ním.“

Matouš 27:39-44 CSP

Ježíš nereagoval na jejich urážky. Nenaštval se, necítil se uražený, nevracel útok ani se nebránil. Přitom mohl. Stačilo slovo. Mohl mocí dokázat, že měl pravdu a sestoupit z kříže. Boží vůlí však nyní nebylo, aby prokazoval své Božství, ale aby zemřel a vstal z mrtvých. Ježíšovou touhou bylo naplňovat Otcovu vůli. Ve všem. I tady na kříži. Pokud by takový nebyl, neměli bychom spasení, milost odpuštění a volný přístup k Otci do jeho nebeského království.

Jak se chováme my, když se cítíme urážení. Máme snahu se bránit? Dokazovat, že jsme křesťané, obhajovat Boha nebo dokonce vracet útoky. Jde nám více o “křesťanskou” prestiž nebo o naplnění Boží vůle. Právě teď na nás budou více a více tlačit, více nadávat na Boha a křesťany, obviňovat, vysmívat se. Jak budeme reagovat? Nebo jak už reagujeme? Přemýšlíme, zda naše reakce je Boží vůlí nebo naopak se dostáváme mimo ni? Nejde nám jen o prestiž a zraněnou křesťanskou důstojnost, ješitnost? 

Je čas mluvit (evangelium) a čas mlčet (nechat se obhájit Bohem). Bůh nepotřebuje obhájce. Všemi těmi posměšky a urážkami je spíše zraněné naše já, které pak reaguje. My však máme hledat Boží vůli. 

„Ježíš mu řekl: “Příteli, proč jsi přišel?” Tu přistoupili, vztáhli na Ježíše ruce a zmocnili se ho. A hle, jeden z těch, kteří byli s Ježíšem, natáhl ruku, vytasil meč, udeřil veleknězova otroka a uťal mu ucho. Tehdy mu Ježíš řekl: “Vrať svůj meč na místo. Neboť všichni, kdo se chápou meče, mečem zahynou. Či myslíš, že nemohu poprosit svého Otce, a on mi hned pošle víc než dvanáct legií andělů? Jak by se však naplnila Písma, že se tak musí stát?”“

Matouš 26:50-54 CSP

Boží vůlí je, aby každý mohl dojít spasení. Naše reakce však tomu může bránit. Tou správnou reakcí je: 

“Ale vám, kteří slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří….Jak chcete, aby lidé činili vám, [i vy] stejně čiňte jim…. Ale milujte své nepřátele a čiňte dobře, půjčujte a neočekávejte něco na oplátku. A vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, protože on je dobrotivý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.”“

Lukáš 6:27-29, 31, 35-36 CSP

Žalm 91

Přilnul ke mně, a tak ho zachráním, poznal mé jméno a já ho vyvýším. Bude mě volat a já mu odpovím, v dobách soužení budu s ním, vysvobodím jej a oslavím. Dlouhým životem ho nasytím – ukážu mu své spasení!“
Žalmy 91:14‭-‬16 B21
V CSP je místo zachráním “ uvedu do bezpečí“. Být v bezpečí je příjemný pocit, nejen pocit, ale příjemná skutečnost. Jste v horách, venku mrzne a je vánice. Ještě před několika hodinami jste v ní mrzli a bořili se do sněhových závějí. Pak jste objevili chatu. Jste zachráněni, jste v bezpečí. Slyšíte, jak vítr naráží do chaty, hučí a z okna není vidět ani na krok. Vy však sedíte u krbu, ze kterého vás objímá teplo a vesele praská dřevo. Máte na stolku teplý čaj a jste v pohodě, protože nemusíte být venku. Jste v bezpečí vytopené chaty. I to může být pocit bezpečí. Přitom mnoho jiných v té vánici bloudí a nemůže najít chatu.

Poznal mé jméno. Často se spokojíme se jménem Ježíš, Kristus a myslíme si, že známe Boží jméno. Poznat jméno znamená poznat toho člověka, který je nosí. Poznat, tedy znát jeho vlastnosti, charakter, to, co mu udělá radost, co ho rozčílí. Nejen toto všechno znát, ale být s ním ve velmi blízkém kontaktu, velmi blízkém obecenství. Dříve jména měla svůj význam a vystihovala člověka. Boha nejde vystihnout jedním jménem, proto jich má mnoho. Zachránce (Spasitel), Otec, Vykupitel, Utěšitel, Nejvyšší, Bůh bojuje za nás, Hospodin, Zaopatřovatel, Kníže pokoje…. Jaké má jméno pro nás? „Poznal mé jméno a já ho vyvýším“.

Celý žalm je o mé záchraně, o mém bezpečí, o zaslíbeních Božích pro mne. O mém hrnku teplého čaje u krbu. Žalm byl psán v době starozákonní. Nová smlouva nese pro nás ještě něco vyššího než jen naší ochranu a náš teplýl čaj. Již o tom mluví i Izajáš v 32.kapitole.

Hle – přichází spravedlivý král, jehož knížata budou poctivá! Každý z nich bude jak skrýše před větrem a úkryt před deštěm, jako potoky vody v pustině a stín mocné skály v zemi vyprahlé.
Izaiáš 32:1‭-‬2 B21
Ano je to zaslíbení Krista, ale také se tam hovoří o nás. Kdo jsou ta knížata? Přece novozákonní věřící naplnění Duchem svatým. Tak, jako potřebujeme poznávat Boha, potřebujeme poznat, kým jsme v Kristu. Kým jsme se stali, když jsme uvěřili. Tato poznání z nás dělají lidi, kteří se nebojí když přijde doba soužení, kteří si netěžují, protože ZNAJÍ jeho Jméno, ale také se sami stávají pro druhé úkrytem, vodou, která přináší život, odpočinutím v příjemné, chládku. Jsou chatou s krbem a hrnkem teplého čaje v době vánice. Pak přestanou žít ve strachu o svůj život, protože ví, že jsou v rukou Nejvššího.

(Konec)

Žalm 91

(Pokračování)

Včera jsem psal vlastně o prvních čtyřech verších. Dnes bych nás chtěl zavést dál. Důvod, proč jsem si vybral tento žalm je, že mnozí se ho v této době modlí, přesto oni i jejich rodiny bojují s coronou, prožívají těžké průběhy nemoci a některým dokonce umírají příbuzní. Pak začneme pochybovat o Bohu a jeho zaslíbeních. Nebo začneme pochybovat o sobě a svojí víře.

Každému z nás byla dána určitá míra víry. A i ta je silná v jiných oblastech u mne a v jiných u tebe. Ale je ! To, v čem se všichni posunujeme, je náš vztah s Bohem. Vztah důvěry, naděje, víry a lásky. Tím procházíme všichni. Právě takové situace jako je tato, nás dokáží přimknout k němu nebo naopak nás od něho vzdálit. V dnešní době se potřebujeme modlit, aby naše víra a vztah s Bohem obstál. To, co prožíváme je jenom začátek. Budou přicházet další a další, těžší a těžší věci a my potřebujeme obstát. Důležité je dojít do Božího království než to, jak dopadne naše zdraví, náš majetek….. tady na zemi. (Svádí-li tě tedy tvá ruka nebo noha, usekni ji a zahoď od sebe. Je pro tebe lepší, abys chromý nebo zmrzačený vstoupil do života, než mít obě ruce nebo obě nohy a být uvržen do věčného ohně.Matouš 18:8 B21 Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Raději se bojte Toho, který může duši i tělo zahubit v pekle. Matouš 10:28 B21) Možná náš strach přichází z obavy o naše těla, o naše tělesné potřeby. Jednou to všechno půjde stejnak do hnoje. Nebojme se a o to více se přimkněme k Bohu.
Na prvních verších jsme si ukázali, že nestačí jen verše číst nahlas a proklamovat (vyhlašovat), když nemáme vztah s Nejvyšším. Musíme mít skutečně domov, příbytek u něho, abychom se mohli dožadovat zaslíbení. Ale, i když tento vztah a příbytek máme, neznamená to, že se těžkým věcem vyhneme. Máme někdy představu, že se pomodlíme a Bůh nás přenese někam na klidný ostrov, kde si to budeme užívat. Tak to však není. A je to dobře, i když bychom si to přáli. Jistě tě vysvobodí z lovcovy pasti, z morové rány nejprudší…. Nezalekneš se noční hrůzy ani střel, jež ve dne létají, morové nákazy, jež tmou se plíží, ani zhoubné rány v čase poledním. Po tvém boku jich padne tisíc a deset tisíců po tvé pravici, tebe to ale nechá být. Žalmy 91:3‭, ‬5‭-‬7 B21
Pokud mne má Bůh vysvobodit, musí to být z něčeho. Z pasti, útoku na tebe a tvoji rodinu, z války, od nenávistit lidí…. to znamená, že v tom jsem a prožívám to. Také nás Bůh nevytrhne z tohoto světa jen proto, že se nám to nelíbí, že je nám to nepříjemné nebo že se bojíme. Vytržení přijde v jeho čase. Do té doby budeme tady i přesto, že prochází zemí pandemie (mor) i přesto, že nás budou očkovat, že jsou války, pronásledování, zemětřesení a tsunami. Zaslibuje nám, když budeme mít příbytek u něho, že budeme mít v tom všem jeho pokoj. Nebudeme mít strach a budeme v tom všem plní nepochopitelného pokoje. Když jsem se v nemoci nemohl nadechnout a již se mi točila hlava a čekal jsem, že ztratím vědomí, bylo to nepříjemné a mé tělo se bránilo, ale měl jsem přitom nepochopitelný klid. Žádný strach o život. Ujištění o tom, že jsem Boží dítě a jdu do Božího království, domů. Bylo to pro mne důležité, protože jsem si často kladl otázku, zda obstojím, pokud mi půjde o život. Dnes vím, že Bůh je v tom se mnou a dá mi svůj pokoj a ujistění. Že jsem ještě tady jsem přijal s tím, že jsem ještě nenaplnil vše, co Bůh chce, abych pro něj udělal. Ale On prokázal jsvou moc a dal mi ujištění, že mne ani v takových chvílích neopustí. I kdybych měl jít údolím stínu smrti, ničeho zlého se nebojím, neboť ty se mnou jsi: tvůj prut a tvá hůl mě konejší. Žalmy 23:4 B21 Dnes vím, co tento verš znamená. Haleluja. Bůh se oslavuje právě v našich těžkých chvílích, když to vypadá, že prohrajeme, že to vzdáme… Ne, nebojme se on nás dovede až do konce. On to s námi začal, On to i dokončí. Ty i já jsme vykoupení drahou krví jeho Syna Ježíše Krista. Tak moc jsme drazí jeho Božímu srdci.

(Pokračování zítra)

Žalm 91

Ve skrýši Nejvyššího kdo přebývá, ve stínu Všemohoucího bude spočívat. Hospodinu řeknu: „Jsi mé útočiště, můj hrad, můj Bůh, na něhož spoléhám!“ Jistě tě vysvobodí z lovcovy pasti, z morové rány nejprudší. Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly najdeš bezpečí, štít jeho věrnosti tě obklopí! Nezalekneš se noční hrůzy ani střel, jež ve dne létají, morové nákazy, jež tmou se plíží, ani zhoubné rány v čase poledním. Po tvém boku jich padne tisíc a deset tisíců po tvé pravici, tebe to ale nechá být. Pouze to spatříš na vlastní oči, uvidíš odplatu ničemných! Když Hospodinu řekneš: „Jsi mé útočiště,“ Nejvyššího když zvolíš za svůj příbytek, žádné neštěstí se ti nepřihodí, rána se vyhne tvému obydlí. Vždyť kvůli tobě pověřil anděly, na všech tvých cestách aby tě chránili, na rukou aby tě nosili, nohu o kámen aby sis nezranil. Přes lvici i zmiji půjdeš dál, lva i baziliška pošlapáš! „Přilnul ke mně, a tak ho zachráním, poznal mé jméno a já ho vyvýším. Bude mě volat a já mu odpovím, v dobách soužení budu s ním, vysvobodím jej a oslavím. Dlouhým životem ho nasytím – ukážu mu své spasení!“
Žalmy 91:1‭-‬16 B21
Hned první verš nám dává podmínku nebo určuje komu jsou určena následující zaslíbení : „Tomu, kdo přebývá ve skrýši Nejvyššího.“ Přebývat ve skrýši, v úkrytu nebo v bezpečí. Skrýš si mohu připravit pro zlé časy, skrýš mohu objevit a zapamatovat si ji, může mi ji někdo ukázat, doprovodit mne tam. Je mnoho způsobů jak objevit nebo si jinak zajistit skrýš, bezpečí ve zlých časech. Lidé to také dělají. Jedni si myslí, že je to v uložených penězích, jiní říkají můj dům, můj hrad, další si kupují nemovitosti v ústranní a plní je zásobami… a také jsou ti, kdo se snaží žít zdravě a mít dostatek vitamínů. Je to podle toho, před čím se snažíme ukrýtm a ochránit. Dnes vidíme, že ty naše skrýše moc nefungují. Lidé jsou nemocní, umírají ať jsou silní nebo slabí, bohatí nebo chudí, mladí nebo staří, nacpaní vitamíny nebo bez nich, ať žijí na venkově nebo ve městě. Žádná lidská skrýš neobstojí. Jediná, která obstojí je ta v Bohu. Být skrytý nebo přikrytý samotným Bohem. Je zde ještě jedno důležité slovo „přebývat“. Nebo také bydlet. Kdo ve skrýši Nejvyššího bydlí. Pro mne to zní i takto: „Kdo má svůj domov u Nejvyššího“. Pro malé děti je největším zastáncem táta s mámou. Když je zle, utíkají se skrýt domů. Cestou křičí: „Tati (mami) POMÓÓÓC, chtějí mi ublížit…“. Vždy, když je zle, doma hledáme a najdeme oporu. Děti, když jim někdo chce ublížit, si neotevřou knihu, aby tam četly o tom, že je táta ochrání. Ony běží domů k tátovi se schovat. Tak bychom to měli dělat i my. Naše srdce by mělo volat: „Vím, kde je můj domov, přece u tebe Nejvysší.(U tebe je má skrýš ) Pomoc, už běžím pod tvá křídla, protože ty jsi můj Táta, ke kterému se s důvěrou obracím. Vím, že u tebe jsem doma (Hospodinu řeknu: jsi mé útočiště, můj hrad).“ Nepotřebuji číst, ale prožít. Mít živý vztah s Otcem. Pak vlastně z mého srdce i úst budou vycházet slova žalmu. Mohu si v takové chvíli s Duchem svatým číst a vyznávat slova žalmu. Těď budou pravdivá, živá a mocná. Možná budou vycházet trochu jinak, ale bude to mít stejnou váhu. Bude to o tom, že znáš Otce, jeho srdce a spoléháš se na něj.

Jak mohu vědět, že mám u něj svůj domov? Všichni, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou totiž Božími syny. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče! Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.
Římanům 8:14‭-‬16 B21
Potřebujeme přijmout (přijali jste Ducha synovství) Ducha svatého, aby nás mohl vést a dosvědčovat nám, že jsme dětmi Božími. Abych mohl přijmou Ducha svatého musím uvěřit v Krista a tak si otevřít cestu do Božího domova, do úkrytu a pevného hradu… (Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy pak vede ke spáse. Vždyť Písmo říká: „Kdokoli v něj věří, se jistě nezklame.“
Římanům 10:9‭-‬10:11) Když uvěřím a vyznám mám právo se stát Božím dítětem. Bůh nás přijímá za své děti a stvrzuje to tím, že nám dává svého Ducha.

Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kteří ho prosí?“
Lukáš 11:13 B21
Stačí pak požádat o jeho Ducha svatého.

(Pokračování zítra)

Dobrý první únorový den.

Zjistil jsem, že s největší pravděpodobností jsou všechny příspěvky nenávratně pryč. Pokud se mi podařilo nějaké vrátit, pak to bylo jen několik prvních vět. Ještě, že jednotlivé stránky a jejich obsah zůstal.

To mne přivedlo na myšlenku o tom, co tu po nás zůstane. Vždy jsem rád cestoval. Procházel starými městy, vnímal jsem krajinu, navštěvoval galerie, zajímavá místa a vše jsem si ukládal do paměti. Tedy většinou se mi to ukládalo samo, aniž bych se snažil. Jsou statisíce a miliony lidí, kteří podobně hledají nové a nové zážitky a ukládají je do paměti. Když umřeme, umřou s námi. Přestanou existovat. Pokud jsme je nezachytili pro druhé jako fotku nebo video, v písemné podobě nebo jako vyprávění, jako obraz…, pak nenávratně zmizí spolu s námi. Vše, co žijeme nenávratně zmizí spolu s námi, pokud jsme si to nechávali pro sebe.

Sobecký život zaměřený sám na sebe a pro sebe si sebou skutečně vezme všechno. Tady po něm zůstane prázdno. Knihy se mohou ztratit, shořet, videa a fotky zmizí jako příspěvky z mých stránek. Nic nemusí zůstat. Ale abych nekončil tak smutně, je něco, co zůstává. Zůstává to, co jsme zanechali v jiných lidech, kteří nás přežijí. Nemyslím tím to, co jsme jim zanechali fyzicky, protože i to se může a nakonec se ztratí. Myslím, co jsme jim vložili do jejich ducha, duše, mysli. Tak jako jiní do nás. Možná si ani neuvědomí od koho to mají, ale důležité je, aby to i oni zanechali v dalších lidech. Možná zanechali mnohem více, než my v nich. Pokud chceme zanechat něco skutečně věčného, pak zanechejme Boží slovo, jeho lásku prokazující se našimi životy, lásku ke Kristu a jeho Slovu. Pokud to budou předávat dál, naše životy nesou ovoce a ponesou ho tady na zemi, i když už nebudeme. Nenechme si Boží království jen pro sebe.

Muž, který vyzkoušel v životě všechno a měl moudrost od Boha, král Šalamoun řekl: „Pamatuj na svého Stvořitele, dřív než se přetrhne stříbrná šňůra a zlatá mísa než se rozbije, dřív než se roztříští džbán nad pramenem a kolo u studny se rozláme, než se prach vrátí do země, kde býval, a duch se vrátí k Bohu, jenž ho daroval. Marnost nad marnost, řekl Kazatel, všechno je marnost.“
Kazatel 12:6‭-‬8 B21

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. A to světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila.
Jan 1:1‭-‬5 B21

Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.
Matouš 24:35 B21
(Slova Ježíše Krista)

A tak přinášejme lidem to nepomíjivé, to věčné.

A co jsi ode mě slyšel před mnoha svědky, to svěřuj věrným lidem, kteří budou schopní učit zase další. (2. Timoteova 2:2)