Dobrota, která vede k pokání

Někdy před necelým rokem jsem byl na hokeji. To, co jsem slyšel kolem sebe se nedá tady přesně, ze slušnosti, opakovat,  ale vše souviselo s tím, jak mají domácí hrát, protože prohrávali. Drtivá věšina diváků komentovala jejich výkon tak odborně, že to vypadalo, že jsou bývalí hráči nebo rozhodčí. Možná dokonce trenéři, protože věděli, kde dělá trenér chyby.  Zdání klame. Většina z těch kritiků nikdy nestála na bruslích, natož aby hráli hokej závodně, pískali ho nebo trénovali. Tím, že se na něj chodili dívat, sledovali ho v televizi, slyšeli a četli různé komentáře, se naučili jeho pravidlům, hokejovým výrazům a z různých odborných komentářů i nějaké té taktice. Postavit je však na led, byla by to pro ně katastrofa a hazardování s jejich zdravím.

Jsou různé zápasy, které prožíváme. Někdy to vypadá, že zrovna prohráváme, jindy jsme nadšeni z vítězství,  ale  často se v tom jen motáme. I my máme kolem sebe diváky. Naše sourozence v Kristu. A i tady to někdy vypadá jako na tom hokeji. Jen ve slušné formě. Komentujeme proč ten či onen padl, proč skrze jiného přichází moc a jak k ní přišel, jak by měl jiný vyučovat, sloužit, jak mu to nejde v rodině s dětmi… na všechno máme recept a víme, co s tím mají ti jiní dělat. Skutečně jako na hokeji. Říkáme to ze své osobní zkušenosti života s Duchem svatým? Máme to, co říkáme skutečně prožité? Nebo máme jen informace z kázání, knížek, videí… ? Když komentujeme druhé sourozence, dokážeme sami to, co jim v komentářích dopučujeme, žít?

Ten, kdo prochází duchovními Boji, ten, kdo mluví ze své zkušenosti se mnohému  naučil. Především tomu, že ne moji silou ale Duchem.  Pak dokáže být shovývavější, trpělivější a místo komentářů povzbuzuje, pozvedá na modlitbách, staví se do mezer a především mlčí, než aby říkal prázdná slova kritiky a soudu.

Mnoho  znás neustále padáme do těchto slov. Jen Boží shovívavost nás hned nesoudí. Máme tu milost, že Bůh s námi ještě neskončil, ale naopak nás postaví do té situace, kterou jsme u druhých komentovali, nebo nám ukáže, že jsme na tom úplně stejně. Najednou zjistíme, že se ani neumíme postavit v bruslích na led, natož útočit nebo bránit, dávat góly. Zjistíme, že to není zas tak jednoduché a vyžaduje to trénování, dřinu, vytrvalost a především také nadání- Ducha svatého, který nás bude uschopňovat právě v této konkrétní věci. Také uslyšíme podobné komentáře a rady jako jsme měli my sami. Je to druh Boží výchovy jeho dětí, které neustále soudí. Mělo by nás však tato Boží shovívavost a dobrota vést k pokání. „Anebo snad podceňuješ bohatství jeho laskavosti, shovívavosti a trpělivosti? Nechápeš, že tě Boží dobrota vede k pokání?“ Římanům 2:4 B21 Nepokoušejme však stále Boha dokola našimi soudy. Vždyť s takovou laskavostí a trpělivostí jakou jedná s námi jedná i s jinými. Pokud soudíme jiné soudíme sobecky i právě tuto Boží laskavost a přivoláváme na sebe stejný pohled soudu jako máme vůči jiným. I my přece potřebujeme jeho bohatství laskavosti, shovívavosti a trpělivosti. Jinak bychom nemohli nikdy obstát.

 

 

Co zůstane, o co jde

Vraceli jsme se z návštěvy domů. Na jedné bratislavské křižovatce jsme zůstali dlouho stát na červenou. Přímo proti mým očím  byl poutač, který upozorňoval na koncert Daliela Landy v Bratislavě. Nevím proč, ale najednou jsem začal přemýšlet nad lidskou slávou a bohatstvím. Začalo to tím, co z toho člověk má na konci kariéry? V době, kdy již pro věk, nemoci apod. nemůže hrát, nahrávat, zpívat. Prostě, když to vše skončilo. Zda vzpomínky stačí? Zda se z nich dá žít. Pak mi myšlenky sklouzly ke Gottovi. Co všechno prožil za dobu své slávy. Kdyby však přestal koncertovat, stačí žít z těch vzpomínek? Kdyby teď odešla jeho sláva. Stačila  by minulost? On si již vyzkoušel, jak málo stačí k tomu, aby se vše změnilo. Stačí člověku obecně žít ze vzpomínek? I o ty však mohu ze dne na den přijít. Mohu přijít o slávu, ale také o vzpomínky na ni. Stačí nějaká porucha v mozku, odumírání buněk více, než je normál… Co pak člověku zůstane? Čím je, když přišel o minulost? K čemu mu to všechno před tím bylo? Pfú a je to pryč jako pára nad hrncem. Tak jsem se do toho zabral, že jsem na dalši křižovatce přehlédl červenou.

Všechno, co bylo včera, před týdnem, dvěma je minulostí. Kdybych si chtěl přesně vzpomenout na každý den dovolené, na každou hodinu ze včerejška, tak to asi nedám. Dovolená je pryč. Rychle zapomínáme. Nebo možná jen já? A to si i já mohu říct, že jsem toho za šedesát let prožil více, než většina jiných. Přesto nebo právě proto mi přicházel při těchto myšlenkách pocit marnosti. Tak vlastně o co jde?

Jednou nám to však bude připomenuto. I kdybychom ztratili paměť úplně, přijde čas, kdy budeme stát před Bohem a uvidíme svoji minulost. Buď se budeme stydět a litovat, ale bude pozdě nebo se budeme radovat, že jsme konečně doma u svého Otce. Je to na nás, ve které skupině budeme. Zda naše hříšná minulost před Bohem zmizí díky víře v Ježíše Krista, díky omytí jeho krví, kterou za nás prolil na kříži, nebo zda nám bude Bohem připomenuta a potrestaná věčností v pekle.

I Bůh má „výpadek paměti“. Myslím to obrazně. Jeho zapomínání je cílené, je úmyslem. A to je pro nás dobré. „Tehdy se slituji nad jejich vinami a na jejich hříchy nevzpomenu nikdy víc.“ Židům 8:12 B21 „Nevzpomínejte na věci minulé, o starých neuvažujte! Hle, já činím novou věc, a klíčí právě teď – vy to nevíte? …… Já, já sám kvůli sobě smažu tvé přestupky a nevzpomenu na tvůj hřích.“ Izaiáš 43:18‭-‬19‭, ‬25 B21

Co bylo, je pryč. Bůh má pro nás každý den nové věci. To, co potřebujeme, je si každý dnešek dát do pořádku s Bohem. Každý dnešek se upínat k tomu, co je přede mnou, co pro mne připravil, do čeho mám vstoupit a jak ho oslavit. Možná jen ve svém životě, v mém srdci. Možná nějakým skutkem… vždyť jde jen o to, den co nejvíce prožít s vědomím a vnímáním jeho přítomnosti.

O co jde? Pavel píše známé: „Nemyslím si, bratři, že bych to už získal, ale jde mi jen o jedno: zapomínaje na to, co je za mnou, vztahuji se k tomu, co je přede mnou.“ Filipským 3:13 B21 A pokračuje:“ Ženu se k cíli, k vítězné odměně Božího nebeského povolání v Kristu Ježíši.“ Filipským 3:14 B21

Spravedlnost evangelia

Často si lámeme hlavu, hádáme se o to, co je nebo bylo spravedlivé a co ne. V čem spočivá spravedlnost. Někteří, i z nás křesťanů, se zastavujeme nad tím, jestli to či ono je spravedlivé a máme chuť  Bohu vytknout nespravedlnost. Vždy si najdeme nějaké zdůvodnění, proč tak uvažujeme a ani si neuvědomujeme, jak je takové naše myšlení zvrácené.

Myslím si, že potřebujeme poznat jednu důležitou věc. Boží svět není veden demokraticky. Netočí se kolem lidských rozhodnutí a lidského přemýšlení a hodnot. Svět i se vším na něm, tedy i s námi je stvořen Bohem a patří jen a jen jemu. Je to teokracie, doslova. Vláda Boha. Bůh sice člověka ustanovil správcem nad tímto světem, ale právě proto, že člověk si sám rozhodl, co může a co ne, přišel o tuto správu a předal ji knížeti temna. Satanu. A to se vším, včetně sebe samého. I přesto Bůh naplánoval, jak to pro člověka obrátit v jeho prospěch.

Je to vše o Bohu, jako o tvůrci a majiteli. Včetně spravedlnosti. On jediný může určit, co je spravedlivé a co ne. On je ten, kdo určuje pravidla a ne člověk. Co jsme mi lidé? Dnes tu jsme a zítra tu nemusíme být. Dnes můžeme mít mnohá poznání a zítra mít pomatenou mysl, dnes můžeme překonávat rekordy a zítra být na vozíčku. Co jsme? V koho vkládáme naděje? Koho obdivujeme? Člověka? Cha. Není nikoho, na koho bychom se mohli spolehnout. Nikoho, mimo samotného tvůrce života. Toho, kdo život dává, kdo jediný má moc nás zachránit. Toho, o koho se mohu vždy opřít. O Boha samotného.

Občas dostávám otázku ohledně Boží spravedlnosti. Ta většinou zní nějak takto: „Když uvěřím a  budu v Božím království, to tam bude taky několika násobný vrah, když uvěří?“ Když odpovím ano, tazatel se většinou rozčílí, že to není od Boha spravedlivé.

V evangeliu je zjevena Boží spravedlnost. Boží pohled na spravedlnost, který tak často nechápeme. Evangelium vychází od Boha a vrací se k němu nazpět. Ne však bez užitku. Vrací Boží děti zpátky k Otci. Vrací je skrze pokoru, protože evangelium přijímá pouze ten, kdo ví, že potřebuje odpustit, kdo ví, že Ježíš měl proč za něho zemřít. Když toto poznám, je mi jedno jak velký hříšník je někdo druhý. V tom je ta spravedlnost. Evangelium vyšlo z Božích úst a od Spravedlivého k hříšníkům, k padlému stvoření, aby se navrátilo zpět k Bohu s ospravdlněnými dětmi. Dětmi, které vírou v Krista byly započítany mezi spravedlivé.

Spravedlnost je v poddáni se Bohu. Pýcha se Bohu nepoddá, ani nepřijme zvěst evangelia, ale stéká po něm jako voda, aniž se ho nějak dotkne.

Engelium zjevuje Boží spravedlnost.

Z víry k víře

Lidé věři různým věcem. Věří v energii stromů, věří v různé životní proudy v těle člověka (čakry), věří v mimozemské civilizace… Víra je jedna věc. Druhá kam tuto víru nasměrujeme. Každému Bůh dal do života krapet víry. Bez víry bychom nezaseli, bez víry bychom nepracovali, protože  bychom nevěřili v úrodu, v plat. Bez víry bychom neměli naději v budoucnost. Ti, kteří víru ztrácejí, propadají často depresím, někteří se uchyluji až k sebevraždě. Víra je vždy spojena s nadějí. Pak ale záleží, na co ji zaměřím. Na sebe? Věřím jen sobě? Jsem nadčlověk? Na druhé? Věřím jen některým lidem, skupinám? Věřím pověrám? Můj život je pak plný strachu, zda jsem na něco nezapomněl a nestane se mi něco zlého? Věřím okultním věcem a východním nábožentvím….., další věří všemu dohromady. Je mnoho směrů kam mohu namířit svou víru, ale jen jeden vede ke spasení, k věčnému životu s Bohem v jeho království. Víra v Ježíše Krista. Pro tuto naději, pro tuto víru jsme každý dostal od Boha dar víry a poznání o jeho stvoření. Abychom ho hledali, našli a zůstali s ním.

Ta je probouzena slyšením evangelia a jeho moc nám skrze Ducha svatého přidává k naší víře víru Boží, která je neotřesitelná, plná jeho moci, slávy, naděje a lásky. Skrze tuto víru docházíme jejího cíle, spásy našich duší.

Evangelium je Boži mocí ke spasení, ale také skrze něj je zjevena Boží spravedlnost skrze víru k víře. Kam zaměřuješ svou víru? Ke Kristu? Pak tě Boží spravedlnost přivede k ještě větší a mocnějši víře, k pevné naději ve tvé spasení. Jestli ji však zaměřuješ na něco jiného, pak nemáš naději. Všechno tě zklame, všechno skončí a jednou zjistíš, že tvá víra byla prázdná a vedla místo k naději k beznaději a místo k životu ke smrti.

Kam zaměřujeme svou víru?

Pro ty, kteří věří.

Je mnoho převráceného myšlení i mezi letitými křesťany. Jednak proto, že někdy v minulosti přijali nebo pochopili kázání zkresleně, a po celý svůj křesťanský život na tom staví část svého života nebo služby, jindy je to proto, že sice čteme Písmo, ale nenecháme si ho vysvětlovat Duchem svatým. Čteme na množství, ne na obsah. Čteme na plány ne na diskuzi s Duchem svatým. Pokud takto přistupujeme k Písmu, pak velmi lechce můžeme slova Písma převrátit, svým převráceným myšlením. Někdy čteme proto, abychom Písmem dokázali, že jsme to my, kdo máme pravdu.

Písmo je tu proto, aby nás vychovávalo,  napravovalo, usvědčovalo z nepravosti a to  nejde bez toho, aniž bychom po jeho čtení nečinili pokaní, neměnili se. Pokud nedochází ke změně, pak jsme jen četli, ale nejedli jsme tento chléb života. Radost ze čtení Písma přichází právě z poznání, které mne usvědčuje a vede ke změně. Pak mé myšlení je Bohu povolné a lehce se podřizuje myšlení Kristově.

Jednou převrácenou myšlenkou, se kterou se setkávám je, že evangelium je moc ke spasení každému. Tak to v listě Římanům není. Stojí tam: “ … každému, kdo věří….“. Je tam podmínka. Je mocí ke spasení tomu, kdo věří. Ta moc ke spasení přichází s vírou. Pokud hovořím evangelium někomu, kdo nevěří, slova po něm stečou a nic nezanechají. Naopak u Božích dětí ( které ještě neví, že jimi jsou), probouzí víru, kterou mají v sobě. Duch Boží skrze tuto víru mluví k jejich duchu. Něco v nich obživne. Toto se neděje každému. Vůbec nezáleží na zásluhách, vzdělání nebo skaženosti člověka.  Prostě přišla moc ke spasení skrze slyšené evangelium.

Proč je důležité si toto uvědomit? Můžeme se často setkat spíše s odmítnutím evangelia, než s jeho přijetím. Pokud se nám to stává často, začneme pochybovat o jeho moci a také o své víře. Výsledkem je, že přestaneme evangelium rozhlašovat. Přitom jde o úplně něco jiného. Pán mluví v Korintu k Pavlovi: Já jsem s tebou a nikdo se tě ani nedotkne, aby ti ublížil. Mnozí v tomto městě totiž patří mně.“ Skutky 18:10 B21 Pavel musel mluvit, aby slyšeli všichni, které tam měl Bůh, všichni ti, kteří mu patřili. Protože Pavel nevěděl, kteří to jsou, musel kázat pokud možno celému městu. Proto tam zůstal rok a půl. Mnozí slyšeli, ale slovo po nich jen steklo. Nemají však před Bohem výmluvu, že neslyšeli, že nedostali šanci. Hřích, jak ukazuje Ježíš, je v tom, že v něj neuvěřili. Pro ty, o kterých Bůh Pavlovi hovoří, že mu patří, byla slova evangelia spouštěčem Boží moci ke spasení. Tak je tomu i dnes. Pokud lidem přinášíme evangelium o Ježíši Kristu, evangelium Božího království pro ty, kteří patří Bohu se stanem jeho mocí k jejich spasení. Těm však, kteří nevěří je smrtelnou vůní k smrti.

Protože stejně jako Pavel nevíme, kdo Bohu patří a kdo ne, musíme kázat evangelium všem. Protože to nevíme, potřebujeme prosit za ty, ke kterým nás posílá. Kdo ví, snad se smiluje a řady těch, které mu patří pro naše prosby a modlitby rozšíří ještě o mnohé. Možná i o národy. Bůh slyší naše prosby.

Je lepší dívat se vpřed, než se otáčet dozadu

Den před skončením pobytu u moře jsem opět ráno seděl  na terase apartmánu a přemýšlel:

„Dnes musím většinu věcí sbalit a zítra dopoledne odjíždíme zpět. Dovolená nám sice ještě  neskončí, ale pobyt tady v Bulharsku ano. Uběhlo to velmi rychle. Ani sluníčku se nechce s námi loučit, tak se schovalo za mraky a jen tak občas pokukuje, aby vidělo, jak na tom jsme. Snad si to ještě rozmyslí a usměje se na nás v celé své parádě. Když jsme tady byli první den, večer jsme si připadali jako bychom tady byly již týden. Dnes se zdá, jako bychom přijeli včera.“

Asi každý z nás zná tento pocit, kdy se zdá, že jsme někde již dlouho a pak, že dny velmi rychle uběhly. Přestože čas je stále stejný, hodina je stále šedesát minut a minuta šedesát vteřin, přesto nám utíká různě rychle. Někdy si ani neuvědomíme a rok je za námi. Snažil jsem se přijít na to, čím to je. Je to očekáváním něčeho? Nebo prožívání něčeho pěkného nebo naopak špatného? Je to v užívání si života? Je to v neustálém spěchu? Je to v lenošení? Přemýšlel jsem a hledal jsem zpětně v životě, proč se nám to zdá. Musím přiznat, že jsem na nic nepřišel. Prostě ať jsem to probíral ze všech stran, jednou to bylo tak a jindy onak. Nemohu říct, že nám čas utíká různě, protože…. . Snad jen mohu říct, že je to většinou když se otáčíme dozadu. Když se díváme zpět. Když se zaměříme na něco, co již nemůžeme změnit, protože to již bylo a je to za námi.

Není lepší se zaměřit na to, co je a co bude? V očekávání je více než v minulosti. V budoucnosti je stále možnost něco změnit, něco ještě udělat, prožít… něco začít nebo dokončit začaté. Je lepší se dívat ku předu, než mít hlavu otočenou zpět.

Ježíš mu odpověděl: „Kdo se chopí pluhu a ohlíží se zpátky, nehodí se pro Boží království.“ Lukáš 9:62 B21 Je velkým rozdílem připomínat si velké skutky Boží v mém životě a dívat se stále dozadu. Připomínáním si toho, co Bůh dělal v mém životě podporuji víru, ale nesmí mne to přivést k tomu, že se upnu jen ke vzpomínkám.

Bůh chce dělat velké věci v našich životech. Dnes i zítra. Potřebujeme je očekávat, vyhlížet. Potřebujeme se o něj opřít a důvěřovat.  Pokud jsme v minulosti dělali chyby, pokud jsme něco zbabrali a dělali jsme z toho pokání, požádali jsme Krista o odpuštění, uznali před ním chybu, pak je potřeba se zvednout, přestat se stále dívat na chyby, které jsme dělali a vyrazit dál s Bohem, s Duchem svatým. On nám to nechce a nebude připomínat, naopak je to u něj smazané. Je to od nás nedostupně daleko: „Jako je od západu východ vzdálený, tak vzdálil od nás naše přestupky.“ Žalmy 103:12 B21 a : „…. : odpustil nám všechny viny a smazal ten nepřátelský dlužní úpis, jehož předpisy byly proti nám. Navždy jej zrušil, když jej přibil na kříž!“ Koloským 2:13‭-‬14 B21

Vydávejme se každý den směle na nové Boží cesty a s radostí a vděčností přijímejme jeho strastlivost, péči, výchovu a mocné jeho skutky pro naše životy.

 

 

V čas

Je deset. Zvedl jsem se z křesílka a vrátil se z terasy na pokoj. Musím přece jen nějaké věci sbalit a připravit auto na zítřek. Vracíme se a čeká nás dlouhá cesta. Půjdeme dnes ještě k moři, i když to vypadá, že bude pod mrakem? Asi by mi to nevadilo, ale najednou vnímám, že je „hotovo“. Že vše, proč jsme  zde byli, ať to byl odpočinek, moře i s jeho podnebím, očekávání změn, slova je dokonané. Možná jsem si neuvědomoval, pro co všechno jsme sem jeli, ale teď vím, že nic dalšího již nebude a další pobývání zde a čekání na zítřek je zbytečné. Tak proč neodjet teď hned? Opatrně se ptám Stáni, co by říkala na to, kdybychom jeli domů hned. Po chvilce mlčení souhlasí. Balíme a ve dvanáct vyrážíme.

Tak jsme doma nekonec dříve, než jsme plánovali. Více než patnáct set kilometrů probíhalo naprosto nad očekávání. Přes hranice a mýtné brány jsme projížděli bez zdržení a nakonec po sedmnácti hodinách jízdy a hodinové přestávce jsme dorazili domů. Bez známek velké únavy.

…, On sám vše dělá včas a krásně a lidem vložil věčnost do srdce, člověk však nevystihne Boží dílo od počátku až do konce. Kazatel 3:2‭, ‬11 B21

Bůh dělá všechno včas. Pokud Bůh dokoná, pokud to, na co jsme čekali udělá, nemá smysl dál čekat. Bůh vše dělá krásně a má to svůj účel. Je potřeba v tom, co v nás udělal začít žít a užívat to k jeho slávě. Jen tak docházíme k dalším mezníkům, ve kterých opět něco mění v nás nebo kolem nás. Nejde stále stát a čekat až to bude všechno dokonalé, protože dokonalost přichází postupně krok za krokem. Ano krok za krokem. Ne při stání. Bůh chce, abychom s ním žili, prožívali situace, jednali a nechali se každým krokem měnit k obrazu Ježíše Krista. A to vše v jeho čase. Je čas čekání a je čas vyjít.

Pokud věřím, že Bůh dělá vše ve správném čase, pak když v nás něco změní ať již charakter, myšlení, vlastnost… nebo nám dá zjevení, pošle slovo, pak určitě proto, že je čas, abychom „onu změnu“ začali žít a používat a nečekali další roky nečinně než přijde něco dalšího. Nepřijde dokud  nezačneme žít a používat to předcházející.

Je hotovo. Tak nebudu teď ani já přece čekat až do osmnáctého. Pokračuji.😊

Dovolená

Ne, že bych odjezdem na dovolenou si vzal volno od Boha. Ne, to ne, ale přesto se na stránkách odmlčím až do 18.9., kdy se vrátíme.

V sobotu v Rádiu 7 byla jedním z hostů Lenka Pucová. Hovořili jsme o životě lidí, kteří žijí singl. Upozornila na jedno z nebezpečí, které je může potkat. A to uzavření se do sebe. Mluvila o tom, že má velmi bohatý vnitřní život a dokáže být hodiny uzavřená v něm. Je to věc, kterou si musí hlídat, aby ztratila vztah s lidmi.

Vím, o čem mluví, protože mám něco podobného a to nežiji sám. Také dokáži žít uvnitř sebe. Je to skvělé, pro vidění prorockých obrazů, pro psaní apod., ale Bůh nás nestvořill pro vnitřní život, ale život jako takový. Je to podobně nebezpečné jako se zavřít s počítačem a žít ve virtuálním světě.  Pro psaní a přemýšlení je důležité zažívat příběhy, být v reálném ději, v reálných skutečnostech. Podobně je to i s vírou v Boha. Svou víru nezjistím, pokud ji budu používat jen virtuálně. Abych ji uskutečnil, potřebuji skutečný život. Jedním z nich je i dovolená, na které bych rád prožil mnoho nových zážitků s rodinou, lidmi a Pánem. Věřím, že jich bude dostatek pro několik dalších měsíců. Vám všem přeji také mnoho nových setkání s živým Bohem a lidmi kolem, které vás budou inspirovat k dobrému a bohatému životu. Zatím ale nashledanou 18.9.

Dobro a zlo.

Dnešní zamyšlení opět souvisí s převrácenou myslí. Ve světě je velmi rozšířené přesvědčení o rovnováze zla a dobra. Tak jak to mají taoisté ve svém znaku. Nějak se to dostalo do i způsobu myšlení mnoha křesťanů. V jejich životech musí být rovnováha ve všem. Dokonce i mezi zlem a dobrem. Tamhle jsem udělal zlo, ale tady jsem zase udělal dobro. Ono se to přece vyváží.

Je to lež nejen teologická, ale také filosofická. Začnu od té druhé. Základem života je pohyb. Základem smrti je 0 – nic. Základem života, který Bůh pro nás zamýšlí je pohyb směrem k Božímu království, k věčnému životu v jeho blízkosti. Nic znamená smrt. Žádný pohyb. Když dělám zlo, pak to mohu vnímat jako záporné číslo. Základem zla je také pohyb, ovšem ten nás má dostat do věčnosti bez Boha, do ohnivého jezera, kde skončí mimo jiné i: „Smrt a Hádes byli uvrženi do ohnivého jezera. To je ta druhá smrt: ohnivé jezero.“ Zjevení 20:14 CSP
Tedy nula – smrt, která vzniká „vyrovnáním“ dobra a zla nakonec skončí i s tím Zlým v ohnivém jezeře. Jediné, co zůstává a co vede cestou k věčnosti, je dobro. Byli jsme k tomu stvořeni. Nebyli jsme stvořeni ke zlu, ale k dobru: “ Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu. Bůh viděl všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré. A byl večer a bylo ráno, den šestý.“ Genesis 1:27‭, ‬31 CSP A jinde opět čteme: „Pokropím vás čistou vodou a budete čistí; očistím vás od všech vašich nečistot a od všech vašich bůžků. Dám vám nové srdce a nového ducha dám do vašeho nitra. Odstraním srdce kamenné z vašeho těla a dám vám srdce masité.“ Ezechiel 36:25‭-‬26 CSP Bůh o nás nesmýšlí ve zlém a neplánuje zlo: „Vždyť já znám úmysly, které s vámi zamýšlím, je Hospodinův výrok. Úmysly o pokoji a ne o zlu, abych vám dal budoucnost a naději.“ Jeremiáš 29:11 CSP. Bůh pro nás plánuje dobro. Musime opustit myšlení o rovnováze mezi dorým a zlým. Musíme opustit myšlení  že nám něco takového přinese pokoj nebo budoucnost. Je to úplně převrácené myšlení. Je to jako bychom museli přijít o jednu ruku, abychom byli dokonalí a také o jednu nohu, jedno oko, jeno ucho, jednu ledvinu, plíci… jde přece o rovnováhu mezi dobrem a zlem. Vždyť je to nesmysl. Bůh touží, abychom konali dobré věci: „veďte dobrý způsob života mezi pohany, aby v tom , v čem vás pomlouvají jako zločince, uviděli vaše dobré skutky a oslavili Boha v den navštívení.
1 Petr 2:12 CSP Nikde Bůh nechce po člověku, aby dělal zlé věci. Ani proto, aby se „náš svět dostal do rovnováhy“. Naopak máme neochvějně konat dobro. Zahoďme tedy myšlení, že musime občas dělat i zlé věci. Zahoďme stejné myšlení o druhých.  Náš znak ať je jako tady ten:

 

 

Nic nevidíte? To proto, že je celý bílý, představující dobro Boží a jeho dětí.  Tady je cesta k bílé: Jen pojďte a proberme to , praví Hospodin; jsouli vaše hříchy jako šarlat, zbělejí jako sníh, jsouli rudé jako purpur, budou jako vlna.
Izaiáš 1:18 CSP
(Pokračováni příště)

 

 

Převrácená mysl.

Čistým je vše čisté; nečistým a nevěřícím však není čisté nic – nemají totiž čistou mysl ani svědomí. Prohlašují, že znají Boha, ale svými skutky to popírají. Jsou nesnesitelní, nepovolní a nepřipravení konat jakékoli dobro.
Titus 1:15‭-‬16 B21

Tato slova píše Pavel Titovi, když ho zanechal na Krétě. O  několik veršů dříve o kréťanech  napsal toto: „Je totiž spousta buřičů, žvanilů a svůdců, zvláště mezi obřezanými, a těm se musejí zacpat ústa. Pro mrzký zisk učí nemístným věcem a rozvracejí tak celé rodiny. Jeden z nich, jejich vlastní prorok, řekl: „Kréťané jsou věční lháři, zlé bestie, líné pupky!“ Měl úplnou pravdu. Proto je přísně napomínej, ať jsou zdraví ve víře a nezabývají se židovskými bájemi a příkazy lidí, kteří se odvracejí od pravdy.“ Titus 1:10‭-‬14 B21

Bylo období, že jsem neočekával, že v bibli může být  něco takového napsané o celém národu. Dnes se však čím dál více setkávám s takovými lidmi. Jsou jich desítky, dokonce stovky. Nemluvím o nevěřících, ale o těch, kteří prohlašují, že znají Boha, že věří. A  nejsou to sice Kréťané, ale jejich chovaní je stejné. Vidím jich stále více. Jejich myšlení je naprosto převrácené. Jsou zlo ochotni vydávat za dobro a Boží pravdy  nahrazují lží a dál mluví o jako o pravdě. Jediné, co je ve skutečnosti zajímá jsou jejich pupky a přitom nejsou ochotni něco dělat.  Úplně se to shoduje s verši z listu Titovi.

Zvrácené myšlení je velmi infekční a především nebezpečné. Zvrácené nebo převrácené myšlení je nebezpečné v tom, že nás ubezpečuje, že opak je pravdou. Pokud, jak říká Pavel, se nebudou přísně napomínat a křiklounům z nich nezavírat ústa, pak hrozí tato infekce i těm, kteří jim chtějí sloužit bez takového napomínání. I jim pak hrozí že začnou přemýšlet převráceně. Z praxe vím, že pokud pracujete s nebo mezi lenochy a nebudete je tvrdě nutit pracovat, pak sami nakonec přivyknete na lenošení. Špatné věci se lechce přichytí, o dobré se musí bojovat. Ale k tomu převrácenému myšlení. K převrácenému myšlení věřících. Nějak jsme si Pavlovo „Řekovi Řekem, Židovi Židem…Romovi Romem“ posunuli tak daleko, že můžeme tolerovat hřích, protože oni jsou přece jiná kultura. Znovu upozorňuji, že mluvím o těch, kteří říkají, že znají Boha, že věří v Krista. Za poslední roky jsme to slyšel mnohokrát. Je to však zvrácené, protože Písmo je jedno. Bůh nenechal napsat jedno Písmo pro Židy, druhé úplně jiné pro Řeky, další úplně jiné pro Romy, Čechy, Slováky…. . Ne. Je jedno. A v něm je jasně napsané, pro co nevejdeme do Božího královstvi.

Celý Zákon je totiž obsažen v jediné větě: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Když ale jeden druhého koušete a žerete, pozor, ať se navzájem nerozsápete!…… Projevy tělesnosti jsou zřejmé. Patří sem smilstvo, nečistota, nestydatost, modlářství, čarování, nepřátelství, svárlivost, nevraživost, zloba, soupeřivost, roztržky, sekty, závidění, opilství, obžerství a další podobné věci. Varuji vás; jak už jsem vám říkal, ti, kdo tohle dělají, nebudou mít podíl na Božím království. Galatským 5:14‭-‬15‭, ‬19‭-‬21 B21 Není to jenom Pavel, kdo je varuje před tím, že nevejdou do Božiho království. A nehovoři se zde o nevěřících, ale lidech v církvi. Hovoří o tom i Zjevení: Ale bázliví, nevěrní, ohavní, vrazi, smilníci, čarodějové, modláři i všichni lháři mají svůj díl v jezeře, které hoří ohněm a sírou – to je ta druhá smrt.“ Zjevení 21:8 B21 Pokud budeme mít strach napomínat, pak se sami staneme těmi, kteří nakonec budou podobni těm, které měli napomenout. Budeme zařazeni mezi ty bázlivé. Je jedno jestli ze strachu nebo z toho, že jsme se jim chtěli zalíbit. Nechat se tlapkat po ramenou. Bůh říká: „Netřes se před nimi, jinak tě roztřesu strachem z nich.“ Pokud máme být Božimi posly, nesmíme se bát být nepopulární. Pokud jdeme k lidem s láskou, pak rádi sneseme, že nás budou odsuzovat, mít  v nelásce, budou proti nám bojovat, jen když aspoň někteří vejdou do Božího království. Tolerovat špatné věci, podvody, lži, manipulaci, zlodějnu, vypočítavost… nás samotné odvádí od pravdy a začíná převracet naše myšlení. Mějme čisté myšlení i ústa. Vždyť Bůh nám dal nové odvážné srdce, ne bázlivé. Napomínejme a někdy velmi tvrdě, ale dělejme to ne pro odsouzení, ale pro lásku a naši touhu po tom, aby lidé vcházeli do Božiho království.

 

 

 

Milujte své nepřátele

Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, [žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí,] a modlete se za ty, kteří vás [urážejí a] pronásledují,
Matouš 5:44 CSP

Před několika dny jsem to slyšel při zahájení bohoslužby. Hned jak tento verš dozněl, napdlo mne: „Jak můžeme milovat své nepřátele, když nemilujeme ani ty, kteří pro  nás chtějí dobro a milují nás.“  Milovat někoho také znamená říkat mu i méně přijemné věci. Pak ten Zlý přijde s myšlenkou: „Vidíš, říká, že tě miluje, ale nejraději by ti všechno zakázal. Určitě tě chce ovládat. Diktovat ti. Ty přece nejlépe víš, co a jak dělat. To není láska. Dej si ne něj pozor, to neni od Boha.“ Možna ten Zlý to našeptává jinak, ale výsledek je stejný. Ochlazení vztahů, nedůvěra, odtržení, nedostatek moci a Boží slávy v životech.

Ježíš nám dal pouze dva příkazy. Milovat Boha a bližního jako sebe sama. Hned jak to řekl, Satan přišel s pochybností: „A kdo je vlastně můj bližní?“ Proč se ústy člověka ptal? Co očekával za odpověď: “ Ten, kdo se k tobě chová dobře? Ten kdo ti pomáhá? Ten kdo o tobě mluvi a myslí dobře?“ Ne. Ježíš se na to dívá jinak. Tvůj bližní je ten, kdo o tobě říká, že jsi jeho bližní. Kdo o tobě může říct, že se k němu chováš dobře. Ten kdo může říct, že mu pomáháš. Ten kdo může říct, že o něm mluvíš a smýšlíš dobře….

Kolik lidí může v církvi říct, že jsme jeho bližní? Můžeme s klidným svědomím říct ať teď vystoupí ten, komu jsme ublížili, koho jsme ponížili, pomluvili, přehlíželi? Můžeme to říct s klidem, s vědomím, že tady nikdo nevystoupí, protože jsme byli pro ně vždy bližními?

Mnohdy říkáme, že milujeme své nepřátele. Někdy jen proto, že se pak cítíme jako mučedníci. Ale pokud nejsme schopni milovat ani ty, kdo milují nás a necháme se Zlým obelhat a místo našich bližních z nich děláme nepřátele, pak nejsme schopni milovat vůbec a potřebujeme se vrátit so úzkého vztahu s Bohem, kde není místo pro Zlého a jeho našeptávání.

Hřích – závěr

Dokončení

Často hledíme více na své okovy, než na toho, kdo nám je může sejmout. Hledíme více do tmy než do světla….  Pokud jsme uvěřili v Ježíše Krista, uvěřili v to, že byl, byl potrestán na kříži za naše špatnosti, vstal z mrtvých a je po pravici Boží v nebi, v to, že je živý a můžeme mít s ním vztah a ten vztah budujeme, byli jsme přeneseni do jeho království. Tedy pod jeho autoritu. Lidé si často myslí, že jsou neutrální. Tedy, že sice nevěří v Boha nebo v Krista a v nebeské království, ale také nevěří v Satana a peklo. Že jsou někde v neutrálním prostředí  někde uprostřed. Tak tomu není. Buď jsme pod autoritou jednoho nebo druhého. Vírou v Krista se dostáváme z moci Satana pod autoritu Krista. Pod touto autoritou jsme chráněni. Ďabel může jen obcházet jako lev řvoucí, ale nemůže na nás, protože nás ztratil. Ztratil na nás právo. Stali jsme se dětmi Božími. V tom je zásadni rozdíl. Může se nám stát, že se necháme ještě svést, nebo zastrašit řevem, někde pootevřeli dveře pro působení Zlého (nemá však na nás již právo), ale i s tím nám Bůh pomáhá i na to ve své milosti myslel. Máme něco, co nemohou mít lidé bez víry v Krista: „Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti.“ 1 Jan 1:9 CSP Bůh dal člověku svědomí. Většiny lidí se svědomí dotýká a ví o svých špatnostech a často je jejich špatné skutky trápí a mučí celý život,  ale jen věřící v Krista mohou přijít k odpuštení a očištění. Pokud nevěřím, nepřicházím.

Velkou pastí je pochybnost o Božím odpuštění. Pokud jsme upřímně žádali o odpuštění a odvrátili se od toho špatného, Bůh nám to skrze Krista odpustil. Tečka. Je mi odpuštěno a jsem očištěný.  Potřebuji jít dál a přestat se obviňovat a odsuzovat.

V boji proti hřichu, tedy proti Satanu, který stojí za naší svázaností hřichem, můžeme bojovat jak za sebe, tak za druhé. Máme dělat stejné skutky, které dělal Ježíš, když chodil po zemi. On sám o sobě prohlásil: „Duch Hospodinův je nade mnou, neboť mě pomazal nést evangelium chudým. Poslal mě vyhlásit propuštění zajatým a prohlédnutí slepým, propustit soužené na svobodu a vyhlásit léto Hospodinovy milosti.“ Lukáš 4:18‭-‬19 B21 I my máme vyhlašovat jako děti Boží, jako následovníci Krista a jeho mladši sourozenci propuštění zajatých (hříchem), soužených (hříchem), zaslepených (hříchem).  U koho jsou tito v zajetí, kdo se nás snaží dostat do zajetí? Víme to. Satan a to skrze hřích. My máme naopak právo přicházet a vyhlašovat propuštění zajatých. A to dokonce i sebe, když se nám to stane. Vyhlašovat léto milosti Boži nad sebou i druhými.

Nebojujme proti hříšníkovi, nesuďme ho ( a tím ani proti sobě samým, neodsuzujme se), ale  vyhlašme nad nimi svobodu. Léto milosti Páně.

Královské výroky se vždy vyhlašovali a ve chvíli vyhlášení začaly platit právě v tom místě, kde byly vyhlášeny. Vyhlašovali je speciálně určení lidé. I my jsme specialně určení lidé, abychom vyhlašovali svobodu lidem. I nám je dáno, že platí Králův výrok po vyhlášení na tom místě, kde ho vyhlašujeme.

Pamatujme si, že Bůh, Duch svatý chce jednat skrze naše těla. Nebojujme se svým tělem, neodsuzujme ho, ale odevzdejme ho plně k dispozici Duchu svatému, aby ho mohl používat a skrze něho se zjevovat. To je umrtvovat svá těla. Odevzdávat je Duchu svatému. To je ten nejlepší návod proto, abychom ho nedávali k dispozici Zlému.

Konec

Hřích 3

Pokračování

Jedinou šancí pro naše vysvobození z moci hříchu je Kristus. Porazil Satana na kříži a také: Neboť smrtí, kterou zemřel, zemřel hříchu jednou provždy; a život, který žije, žije Bohu. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za živé Bohu v Kristu Ježíši, [našem Pánu]. Římanům 6:10‭-‬11 CSP

I když říkáme, že jsme křesťané, že máme Krista ve svém srdci, přesto platí, že se musíme rozhodnout komu naše tělo bude sloužit. Jako znovuzrození věřící se naše těla mají stát příbytkem Božím. Copak nevíte, že jste Boží chrám? Vždyť ve vás přebývá Boží Duch! 1 Korintským 3:16 B21 A v listě Římanůn se ještě píše: Všichni, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou totiž Božími syny. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče! Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.
Římanům 8:14‭-‬16 B21

Bůh touží po našem těle. Má být jeho příbytkem a nástrojem ke zjevení jeho samého skrze lidi. Stejně po našem těle touží démoni, aby ho zotročili a použili jako jejich nástroj vzpoury proti Bohu. Komu dáme své tělo? Pokud ho cele nepřenecháme Bohu, Duchu svatému, pak si ho použije určitě ten Zlý.

V Kristu jsme dostali svobodu. Zákon, skrze který mohl působit hřích, aby v nás vyvolával hříšné žadosti, pro znovuzrozené Boží děti neplatí. Jsou svobodné od prokletí zákona. My máme novou smlouvu s Bohem skrze Ježíše Krista. Smlouvu podle které jsme svobodni od zákonu. Všechno mohu v Kristu Ježíši, ne však všechno mi prospívá. Vidíme ten rozdíl? Není nás kde obviniť, není kde přijít s hříšnou žádostí. Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona, když se stal prokletím za nás …
Galatským 3:13 B21

I když mám zkoumat, co mi prospívá, zkoumat, co je v Božích očích dobré, správné a cenné. Dobrého se pak držet.  Je velký rozdíl, v tom, že něco nesmím, mám něco zakázané jinak zemřu a tím, že zkoumám, co mi prospívá a co ne. Jedno je Boží příkaz, druhé je moje vlastní poznání. Tedy stotožnění se s Bohem na tom, co je dobré a co zlé. A je to Duch svatý, který je v nás a který nás v tomto zkoumání provází a napomáhá nám. Tedy  Bůh sám, kdo nás chrání od hříšného jednání.  „Právě tak nám také Duch pomáhá v naší slabosti. Když ani nevíme, za co a jak se správně modlit, sám Duch prosí s nevýslovným úpěním za nás. Ten, který zkoumá srdce, ovšem rozumí smyslu Ducha, že podle Boží vůle prosí za svaté.“ Římanům 8:26‭-‬27 B21
Obrovský rozdíl. Především proto, že být svobodný v Kristu vyžaduje vztah s Bohem skrze Ducha svatého. To je ta nejsilnější obrana proti hříchu. Satan může jen obcházet kolem a řvát a nic nezmůže, protože naše oči, uši, ústa, myšlení, prostě celé tělo je plné Ducha  svatého. Není pak prostor kudy by mohl vejít s pokušením, lží, žádostí. I tak potřebuji vědomě opatrovat svou ochranu: „Víme, že žádný, kdo se narodil z Boha, nehřeší. (Proč?)  Kdo se narodil z Boha, opatruje se, aby se ho ten Zlý nedotýkal.“
1 Jan 5:18 B21

Jako ochrana proti tomu Zlému je být plný Ducha svatého. Neustále. Být plný jeho Slova, které se v Duchu svatém, jež v nás přebývá, stává živým skutečným mečem, který zlého zahání s jeho hříchem a pokušením.

Říkám však: Duchem choďte a žádost těla nedokonáte.
Galatským 5:16 CSP

(Dokončeni zítra)

 

 

Hřích 2

Pokračování.

Z toho, co jsem psal o hříchu, vyplývá, že hřích je mocnost. Velká mocnost. Ďábelská mocnost. Sám Satan. Duch Boží je jeden a provází ty, kteří se vydali Kristu. Je však mnoho jiných duchů, kteří slouží Satanu a jeho knížectví. Nazývame je různě, ale všichni mají jedno společné a to hřích. Jejich podstatou je hřích a následkem jejich působení je hříšné jednání přinášející lidem věčnou smrt. Oni sami jsou hříchem, který čeká u dveří.
Oni jsou tím našeptávačem, oni jsou těmi, kdo pokouší, oni jsou těmi, kdo panují nad těmi, kteří nemají v životě Krista. Pavel píše, že skrze zákon je poznání hříchu, ale hřích tady panuje od Adama a Evy. Hříchem se pojmenovává často hříšné jednáni, ale jednání nemá moc. Nepanuje. Démoni ano. Adam s Evou vlastně odevzdali své pravomoci ve prospěch Satana, ve prospěch hříchu, který začal panovat. Mnozí s tím, co píši nemusí souhlasit, ale vycházím jak z Písma, tak ze skušeností. Lidé vědí, co je dobré, chtějí dobro dělat, ale nemohou. Nemohou proto, že jsou pod mocností, která jim to nedovolí.

První zákon (přikázání), který Bůh dal je: Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu v zahradě můžeš svobodně jíst, kromě stromu poznání dobra i zla. Z toho nejez, neboť v den, kdy bys z něj jedl, jistě zemřeš.“ Genesis 2:16‭-‬17 B21 Do této doby Adam s Evou neměli jak být pokoušeni Satanem. Pokud není zakon,  není možné někoho pokoušet k hříšnému jednání, protože mohu všechno. Zákon nebo jinak Boži přikázání nám ukazují, co je dobré, Bohu milé, co je čisté a vedouci do Božího království,  ale zároveň vzniká prostor pro pokušitele. Pro lháře a původce hříchu, aby nás sváděl k překročení těchto přikázání. Dělá to přes naše těla. Oči, uši, duši, emoce, pudy… vzbuzuje v nás žádosti. Ať tedy hřích nevládne ve vašem smrtelném těle, tak abyste poslouchali jeho žádosti;…
Římanům 6:12 CSP Jsou to žádosti hříchu, které naše těla poslouchají. Kterým nemohou odolat. Jsou hříchem oklamáni. Tak jako Eva. Hřích sám sebe nenazve hřichem, ale vymyslí si tisíce možností, jak člověka oklamat. Také má moc, ze které se člověk nedokáže dostat. Někkdy jsou to velmi těžké věci, kde vidíme přímo  démonické jednáni, jindy jsou malé a nenápadné. Všechny nás však zotročují ať již veřejně nebo tajně. Jsme otroky hříchu.

Je důležité si uvědomit tyto věci, abychom mohli žít život ve svobodě a nepodléhat více hřichu.

O tom zítra.

Hřích

Několik málo dní bych se rád zamýšlel nad hříchem. Pokud znám svého nepřítele, mohu proti němu úspěšně bojovat. Hřích je náš nepřítel a my ho musíme porážet. Nemůžeme si myslet, že jsme vůči němu odolní, když jsme uvěřili nebo spíše, že nás nechá na pokoji. Naopak. Číhá v našich dveřích, aby mohl vejít do nás a zabíjet nás.

Zkusme se zamyslet co je vlastně hřích.

Po nějaké době se stalo, že Kain přinesl Hospodinu oběť z plodů země, zatímco Ábel ji přinesl z prvorozených ovcí svého stáda a z jejich tuku. Hospodin našel zalíbení v Ábelovi a v jeho oběti, ale v Kainovi a jeho oběti zalíbení nenašel. Kaina to rozlítilo, až se mu zkřivila tvář. Hospodin tedy Kainovi řekl: „Proč se zlobíš? Proč máš zkřivenou tvář? Copak tě nepřijmu, když budeš jednat dobře? Když ale nebudeš jednat dobře, pak ve dveřích číhá hřích a dychtí po tobě. Ty ale máš nad ním panovat.“
Genesis 4:3‭-‬7 B21

Hřích čeká. Čeká ve dveřích. V našich životech je mnoho dveří, které jsou zavřené nebo otevřené. Hřích obchází a hledá, které dveře jsou pro něj otevřené. Hřích dychtí po člověku. Chce nad ním panovat. Bůh říká však opak, že jsem to já a ty kdo má panovat nad hříchem. Panovat nad hříchem je nepustit ho skrze dveře dovnitř, ale o tom příště. Často hřích nazýváme minutím Boží vůle, jindy hovoříme o něm jako o myšlenkách, které nás pokouší, nebo přímo pokušením.  To vše je jen důsledkem hříchu , který vstoupil do našeho života, aby panoval, zotročoval a přivedl ke smrti. Je jedno jak se v nás projevuje. Jeho projev a podoba se mění podle naší touhy, která mu umožňuje mít moc nad námi,  ale stejně stále je to jeden a ten samý hřích.

V šesté kapitole Řimanům se mluví o tom komu sloužíme. Hříchu? Spravedlnosti? Sloužime tomu, kdo je našim pánem. O našem těle často hovoříme jako o hříšném těle. To neznamená, že naše tělo je hřích, ne, je stvořeno Bohem, ale je slabé a podléhá hříchu. Nemá sílu mu odolat. To je to hříšné tělo. Aspoň do té doby, dokud mu bude vládnout hřích.

Hřích se chopil příležitosti, kterou mu to přikázání skýtalo, a vzbudil ve mně všemožnou dychtivost. Bez Zákona je ovšem hřích mrtvý. Římanům 7:8 B21 Tomuto verši se budeme věnovat více, ale nyní jsme ho sem zařadil předevšim proto, abychom mohli lépe chápat, co je hřích. Verš hovoří, že se hřích chopil příležitosti a také, že vzbuzuje v nás všemožnou dychtivost. Nejsem to já, ale hřích, kdo to ve mně dělá. Pokud si to uvědomím, pak pochopím slova apoštola Pavla: „Jelikož dělám to, co nechci, souhlasím s tím, že Zákon je dobrý. Nedělám to tedy už já, ale spíše hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně (to jest v mé tělesnosti) není nic dobrého. Chtít dobro, to umím, ale konat je už ne. Jelikož tedy dělám to, co nechci, nedělám to už já, ale hřích, který je ve mně.“
Římanům 7:16‭-‬18‭, ‬20 B21

To, co pro tuto chvíli důležité je, že je tu oddělené mé já a hřích, který je ve mne.

Ještě jeden verš k zamyšleni nad tím, co je vlastně hřích. Ježís je pokoušeny skrze Petra k tomu, že nesmí zemřít (tedy aby minul Boží vůli pro sebe), přečtěme si, jak s tímto hříšným pokušením jedná, jak jedná přímo s hříchem: „Od té doby začal Ježíš oznamovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma, mnoho vytrpět od starších, vrchních kněží a znalců Písma, být zabit a třetího dne vstát z mrtvých. Petr ho tehdy vzal stranou a začal ho kárat: „Bůh tě chraň, Pane, to se ti nesmí stát!“ On se ale odvrátil a řekl Petrovi: „Odstup ode mě, satane! Svádíš mě, protože nemyslíš na Boží věci, ale na lidské.“ Matouš 16:21‭-‬23 B21

Naše těla lehce podléhají moci hříchu, protože jim nabízí to, po čem touží, co se jim líbí. Tedy tělesné požitky. Výsledkem pak tělesnosti je: „Projevy tělesnosti jsou zřejmé. Patří sem smilstvo, nečistota, nestydatost, modlářství, čarování, nepřátelství, svárlivost, nevraživost, zloba, soupeřivost, roztržky, sekty, závidění, opilství, obžerství a další podobné věci. Varuji vás; jak už jsem vám říkal, ti, kdo tohle dělají, nebudou mít podíl na Božím království.“
Galatským 5:19‭-‬21 B21
Satanu jde právě o to, aby lidé neměli podíl na Božím království.

 

Křivdy a škody….

J.A.Komenský píše o pravých křesťanech toto:

Je pravda, že jim zlý svět nedopřává pokoje  a co jim může udělat navzdory či k posměchu, to dělá, škube je, trhá, leccos na ně hází, plive na ně, podráží jim nohy a ještě leccos horšího, co dokáže vymyslet. A z mnoha příkladů jsem viděl a poznal, že se to děje z nařízení nejvysšího Pána, aby ti, kdo zde chtějí být dobří, museli nosit bláznovský oděv, protože povaha tohoto světa umožňuje, aby to, co je moudré u Boha, bylo světu pouhým bláznovstvím. Proto jsem spatřil, že mnozí se vzácnými Božími dary byli světu , a často i vlastním, jen pro smích a opovržení. Říkám, že se to děje, ale také jsem viděl, že oni se o to vůbec nestarají, ale mají potěšení z toho, že svět si před nimi zacpává nos jako před zápachem, odvrací od nich oči jako od něčeho ošklivého, pohrdá jimi jako blázny a jako zločince je popravuje. Zvolili si heslo, podle kterého poznávají, že jsou Kristovi – nesnažit se zalíbit světu. Kdo totiž neumí vesele snášet křivdy, ten ještě nemá plně Ducha Kristova – tak o tom mluvili a navzájem se posilovali. Tvrdili také , že svět stejně neodpouští ani svým vlastním, sdírá je, šidí, odkrádá a trápí. Aťsi tedy totéž dělá i nám. Nemůžeme-li tomu trýznění uniknout, chceme je snášet, aby nám světem způsobené škody  byly vynahrazeny Boží štědrou dobrotou. Tak se nám jejich posměch, nenávist, křivdy a škody obrátí v zisk. Dokonce jsem zjistil, že svět sice rozlišuje na štěstí a neštěstí, bohatství a chudobu, váženost a pohrdání, ale praví křesťané ani slyšet nechtějí o tom, že by šlo o protiklady. Tvrdí, že vše, co přichází z Boži ruky, je dobré, šťastné a prospěšné. Proto se nad ničím nermoutí, v ničem se nerozpakují a nekroutí, ať už jim nařídíš, aby panovali nebo sloužili, rozkazovali nebo poslouchali, jiné učili  nebo se učili od nich, měli hojnost nebo trpěli nouzi, vše jim vyjde nastejno: budou se tvářit stejně a starat se jen o to, aby se líbili Pánu Bohu. Říkají totiž, že svět není ani tak veliký, aby nešel unést, ani tak vzácný, aby ho nemohli oželet. Proto je žádná touha ani žádná ztráta nijak  nermoutí. Uhodí-li je někdo do pravé tváře, nastaví mu radostně i druhou, chceli se snimi někdo soudit o plášť, nechají mu i košili. Vše přenechávají Bohu, svědku a soudci, a jsou si jisti, že všechno bude ve svém čase znovu otevřeno a spravedlivě rozsouzeno.

(Labyrint světa a ráj srdce v jazyce 21.století)

Máme plnost Ducha Kristova? Nakolik jsme již praví křesťané?

 

Pospolu

Davidova poutní píseň. Jak je to vzácné a jak příjemné, když bratři žijí spolu v jednotě! Jak vzácný olej na hlavě, stékající po bradě – po bradě Áronově tekoucí, po jeho rouchu až po cíp. Jak rosa z hory Hermonu sestupující na hory Sionu. Tam přece Hospodin požehnání udílí – život až navěky!
Žalmy 133:1‭-‬3 B21

Jiný překlad hovoří jak je to dobré a příjemné, když bratři přebývají pospolu. Je mnoho těch, kteří se v církvi moc dobře necítí. Není jim tam příjemně. Není pro ně církev vzácnou.  Možná právě proto, že nedokáží žít s těmi, kteří jsou jiní, i když máme společnou víru a Spasitele. Možná se více snažíme o takzvanou biblickou čistotu, než projevovat lásku. Prosazovat svůj pohled na biblický život církve je jednodušší než žít v lásce. Láska se neprosazuje, ani se nesnaží bořit názory druhých. Láska usiluje o svornost a jednotu, láska ví, co je důležité a co před Pánem shoří. Jednou budeme překvapeni kolik z toho, o co bojujeme bude bráno za naši zbytečnou námahu, kolik těch našich zaručených pravd bude tváří v tvář Bohu směšných. Naopak jak velkou odměnu dostaneme za to, na co si ani nevzpomínáme. Za objetí, za sjednocení s druhými, byť jen na krátkou dobu. Za podanou pomocnou ruku, za odpuštění a smíření. Za tolik věcí, které se nám zdály být nějak obyčejné nebo nepodstatné ve srovnání s našim bojem za naše pravdy.

Co jiného je nastavit druhou tvář, nechat i plášť, jít druhou míli….

Často to je jen o našem pohledu na lidi a pohledu na sebe. Pokud se pořádně rozhlédneme, tedy rozhlédneme Božíma očima, pak to s tou jednotou nebude zase tak velký problém.

 

 

Jako nakrmený kojenec

Davidova poutní píseň. Nemám, Hospodine, srdce naduté, povýšeným zrakem nerozhlížím se. Do ničeho přehnaného se nepouštím, do ničeho, co je nad mé možnosti. Což nejsem spokojený a poklidný, jako když matka své dítě nakojí? Právě nakojenému se podobá ve mně duše má. V Hospodina, Izraeli, skládej naději jak nyní, tak i navěky!
Žalmy 131:1‭-‬3 B21

Jak jsou ta Davidova slova neuvěřitelná, když se podíváme na jeho žIvot plný bojů, plný činů, které přesahovali lidský rozměr. „Do ničeho přehnaného se nepouštím, do ničeho, co je nad mé možnosti.“ Nakonec má David pravdu. Nepouštěl se do věcí nad jeho možnosti. Do těch se pouštěl  Bůh a David byl jeho poslušným dítětem. David se ptal, co má dělat a jak. Ptal se, zda je to či ono Boží. Proto může s klidným svědomím prohlásit: nedělal jsem nic nad své síly nad mé možnosti.

I druhá polovina žalmu je podobná té první. Když čteme jiné Davidovy žalmy, cítíme v nich velké napětí, velký tlak, pod kterým se nacházel, někdy to vypadá, že procházel až depresí. On však zde opět hovoří neuvěřitelně o tom, že je spokojený a poklidný jako nakrmený kojenec.  Ano. I to je pravda, protože to byl výsledek jeho volání k Bohu v době krizí, jeho důvěře v Hospodina v době tlaků a napětí, čekání. Když se spoléháme na Boha, pak přichází pokoj. Pokud důvěřujeme Bohu, že nás vede, že nás ochraňuje jako své děti, pokud jsme si jisti jeho přikrytím, pak přichází pokoj i v těch nejtěžších chvílích. Je jedno co děláme, kde jsme, jakou kariéru máme nebo nemáme, jestli máme peníze nebo nemáme, jestli se válčí nebo neválčí,  co se děje, protože je v nás jistota, že Bůh má náš život pod kontrolou a chce pro nás to nejlepší, i když to  nemusí být vidět. Bereme to, kde jsme, že je od Boha. To je skutečná důvěra, která se spokojí s tím, co má.

Každý procházíme boji, tlaky a krizemi, ale důležité je, co v takové chvíli děláme. Zda budeme moci nakonec jako David hovořit o spokojenosti a klidu.

 

Dělení

Budeš-li, Pane, připomínat viny, kdo, Hospodine, obstojí? Ty jsi však plný odpuštění, aby tě lidé v úctě chovali!
Žalmy 130:3‭-‬4 B21

Umíme se dělit? Když pozoruji lidské životy, často vidím jak jeden druhému zavidíme. Nejsou to jenom auta, domy, postavení, ale také Boží milost.

Když máma dá všem třem dětem stejnou čokoládu, stejně si začnou závidět. Postupně, jak bude mizet v jejich puse a žaludku, budou závidět tomu, kdo si ji uschoval, nebo ji hned nesnědl celou. Nejen závidět, ale obrátí se ještě proti mámě, že oni již  nemají a ten třetí má. Tak si závidíme pozornost druhých, rodičů, Boha. Možná mi lidé  neumíme spravedlivě dělit svou lásku a pozornost mezi své děti, ale Bůh ano. Psal jsem o milém Bohu. Všechny Boží děti jsou Bohu milé. Stejně milé. Bůh nikomu nestraní. Rozdíl je však v tom, jak jsme schopni jeho pozornost přijímat a vnímat. Pokud se stále díváme kolem a pozorujeme druhé jak si uživají Boží pozornosti, rozptyluje  nás to natolik,  se nedokážeme soustředit na to, co pro nás Otec má.  Ztrácíme vzácný čas, který nám chce věnovat. Nejde tu však jen o čas, ale nejsme schopni Boží pozornost vnímat a užít si ji. Pak začneme závidět druhým jejich radost, jejich požehnání, jejich pokoj, divy, které Bůh pro ně a kolem nich dělá. Začneme na  ně žárlit. Od toho je kousek k nenávisti a pak i k obviňování Boha, že není spravedlivý. Proč jen oni a ne já… Začneme ztrácet bázeň a úctu před Bohem.

Začneme být nepřející a to dokonce i co se týče Božího odpuštění. Nejsme pak schopni se o Boha „dělit“. Jednou jsem slyšel kázání o tom, že ve vztahu k Bohu máme být sobci (myšleno sobci vůči druhým lidem). To prý je dobré. Jak mi přibýval věk , tak jsem od takového názoru odstupoval. Sobec je sobec a sobectví zůstane sobectvím. Máme mít radost, když vidíme druhé, jak se radují ve vztahu s nebeským Otcem, jak chodí plni Ducha svatého. Pokud nás to netěší, pak potřebujeme zaměřit svůj pohled jinam. K Ježíši, k Otci. Je čas, kdy Otec chce být jen s námi a je čas, kdy chce, abychom byli s lidmi jako živé svědectví jeho lásky. To přináší, že další přichází k němu. Další, s kterými se musíme dělit o jeho lásku a pozornost. Bůh jí má však stále dost pro každého, jen musíme být zaměřeni na něj. Těšit se z toho, co teď pro nás má.

Spoléhám na Hospodina, spoléhám celou duší, v jeho slově skládám naději. Má duše Pána vyhlíží více než strážní svítání, než strážní svítání!
Žalmy 130:5‭-‬6 B21

Svému milému

„Marné je pro vás časně vstávat, pozdě usedat a jíst chléb trápení, vždyť Bůh dává svému milému spánek.“ Žalmy 127:2 CSP Je lepší být ten milý Boží než ten, kdo se snaží dostat do jeho přízně tím, že se sedře službou. Kdo je Bohu milý? Nevím, jak to přesně vyjádřit, protože to zahrnuje mnoho věcí a především určité jednání. Pokud se staneme milým Bohu, pak je to jen z jeho milosti, rozhodnutí a jednání vůči člověku. Mnoho z nás se stalo  Božím milovaným, ale nevědělo si s tím rady. Když zakoušíme Boží přízeň, může nás to dovést do pýchy, protože si začneme na tom brát sami zásluhu. Jsme v přízni, protože jsme si to nějak zasloužili apod. Bůh nás musí vyvést z tohoto omylu. A to hodně bolí. Být Božím milovaným je dar, který bychom měli s vděčností a se vší pokorou přijmout a také ho použít. Použiváním myslím vracet to stejně Bohu. Tedy Bůh sám je pro nás našim milým. To by se mělo projevit ve vztahu. Mít radost z jeho přítomnosti, těšit se na důvěrné chvíle s ním, vytvářet si během dne, co nejvíce prostoru pro taková setkání. Těšit se na něj jako na milovaného člověka. Vím, že pak mohu jít i se zavázanýma očima, protože On mi připravuje cestu, chrání mne od nepřátel, zastane se mne a koná pro mne divy. Slyší můj hlas, když k němu volám. Pak nepotřebuji všemu rozumět, protože láska se moc rozumem neřídí. Jeho ochrana, zastáni a podobně nemohou být ovšem nikdy důvodem, proč je Bůh našim milovaným, ale jen důsledkem milujícího vztahu dvou osob. Milovaného a milujícího Otce a milovaného a milujícího syna/dcery.

„Vězte, že Hospodin svého věrného vyvolil, Hospodin vyslyší moje volání!… …Mé srdce plníš větší radostí, než když sklízejí zrní a víno v hojnosti. Pokojně uléhám, pokojně spím – ty sám, Hospodine, mě chráníš v bezpečí.
Žalmy 4:4‭, ‬8‭-‬9 B21

 

A co jsi ode mě slyšel před mnoha svědky, to svěřuj věrným lidem, kteří budou schopní učit zase další. (2. Timoteova 2:2)