Zamyšlení na každý den. Chceme na hrad?

Minulou sobotu jsme jeli na výlet. Trochu jsme se prošli na zdejší Babě a pak jsme se rozhodli podívat na hrad Plavecký Štvrtok. Kupodivu není tak úplně blízko obce Plavecký Štvrtok. Spíše naopak. Je vidět z velké dálky, ale když přijedete pod kopec, na kterém stojí, nevíte jak se k němu dostat. Nikde není ukazatel a nevede k němu žádná cesta. Dvakrát jsme kolem projeli autem, ale nic. Napadalo mne, že tento hrad asi nikdo nedobyl, protože k němu nepřátelé nenašli  cestu. Pak nás místní informovali o cestě někde „tam“. Když jsme našli lesní pěšinu, která vedla na hrad, setkali jsme se na samém začátku s lidmi, kteří se z hradu vraceli. Aniž bychom se na něco ptali, vychrlili na nás věty ve smyslu, že pro nás ten výstup není. Jsou tam ostré kameny a plno velkých popadaných stromů, které se musí podlézat nebo přelézat. To prostě není pro nás. Nevím, kde k tomu přišli, že pro nás cesta není, ale toto jejich tvrzení nás vedlo k tomu, že jsme hledali schůdnější cestu. Sice jsme našli něco jako asvaltku hned kousek vedle, ale ta nevedla na hrad. Po několika desítkách metrů po této pohodlné cestě, jsme se dověděli od místních, že jediná cesta na hrad je po oné lesní pěšině. Řešili jsme, jak moc chceme vylézt na hrad. Chtěli jsme moc. Vydali jsme se po pěšině i přes předchozí varování. Ani nám tak nevadily ostré kameny a povalené kmeny stromů, jako prudké stoupání. Několikrát jsme museli povalené stromy podlézt nebo obcházet, jindy přelézt. Kameny jsme také cítili na chodidlech. Něco málo nad polovinou cesty jsme slyšeli pilu. Za několik okamžiků jsme viděli lesní dělníky, kteří přeřezávali kmeny a uvolňovali cestu. Šli od shora dolů. Stromy zde nebyly popadané po nedávné vichřici a ležely tu jistě několik let. Ale v ten den se někdo rozhodl cestu uvolnit. Zbytek cesty jsme již měli volný. Přesto to bylo náročné stoupání. I na hradě (zřícenině) samotném  se špatně chodilo, protože všude byla jen skála, žádné schodiště, zdivo se uvolňovalo a vyléz až nahoru na torzo věže bylo i malým dobrodružstvím. Ne nadarmo tam byla cedulka: Vstup na vlastní nebezpečí. Ale ten krásný výhled. Přestože hrad je na jednom z vrcholů místních Karpat u Rohožníku, byl vidět i hrad Děvín  nedaleko Mikulova. Cestu dolů jsme již měli volnou, protože ji lesní dělníci mezitím celou uvolnili. Tak jsme si pěkně užili, ale nakonec jsme přece byli hodně vyčerpaní a ještě dnes cítíme tento výlet v našich svalech.

I v životě a především ve službě se vždy někdo najde, kdo nám jasně vysvětlí, proč to nebo ono nejde, nebo to, či ono není pro nás, protože na to nemáme. Když to neřiká přímo člověk, pak je to našeptávané do naší mysli. Pokud to poslechneme můžeme sejít z cesty, protože začneme hledat cestu, na kterou z lidského hlediska máme. Nebo to vzdát a nevyjít vůbec. Pán Ježíš nás nabádá, abychom si sečetli náklady. Pro mne to znamená vidět a poznat zda to, kam mám jít je Boží cesta pro mne nebo není. Pokud je, pak mi na ni nevadí ani ostré kameny, ani vyvrácené stromy a ani prudké stoupání, i když mne potom bolí svaly a nemohu popadnout dech. Vždy mi na jeho cestě Pán vychází naproti, aby mi uvolnil cestu, i když na začátku to vypadá, že je neschůdná a v polovině si říkám, že tady asi umřu.  Stačí vyjít, rozhodnout se, překonat první překážky.

Nakolik nám záleží dojít do jeho království. Na ten jeho hrad. Jak moc po tom toužíme. Tak, že jsme ochotni jít, i když nás všichni zrazují? I když je to velmi  nepohodlné a vedle se  nabízí příjemnější cesta? Toužíme po tom tak, že jsme ochotni na té cestě ztratit i život? Nebo jen o tom mluvíme.

Jak moc chceme do Božího království? Tak jako my na hrad? Tak moc? A ještě víc?

Někdy je dobré se pustit i do výstupu na který nemáme a na hrad, který je velmi vysoko. Je tam dobrý rozhled, který nám umožní uvidět sami sebe a mít větší, hlubší a širší pohled na to, co vlastně chceme. Moc chceme.

Nahoru, dolů, nahoru

Jsou chvíle, kdy si myslíme, že s námi život mele a jsme drceni mlýskými kameny. Zdá se nám, že to nikdy nepřestane. Nemusí to trvat měsíce a roky,  někdy stačí dny a hodiny. Stačí v jeden den dostat dvě, tři špatné zprávy, do toho nevychází věci tak, jak jsme si je naplánovali apod. Včera jsem se dověděl zprávu, podle které by naše dvouleté úsilí mohlo vyjít vniveč. Hned se k tomu přidaly všechny negativní vzpomínky. Měla z toho vyjít marnost  nad marnost. Přitom ještě pár hodin předtím byl člověk nahoře. Nemusí to být hned na nás vidět, že jsme se ocitli na cestě dolů, ale bolí to u srdce a máme mnoho otázek, někdy dojde i síla se ptát.  Z nebe zalitého sluncem, černá propast. Můžeme se tomu vyhnout? Myslím, že podobným situacím ne. Žijeme ve světě, ne v nebi. Působí na nás stejné vlivy jako na ostatni. Nedivím se lidem tohoto světa, že se pod tlakem opíjejí nebo páchají sebevraždy. Tlak na nás je silný a stále silnější. Pokud v něm neobstojí lidé víry, pak kdo?

Lidé víry mají vedle sebe a dokonce skrze Ducha svatého v sobě někoho, kdo „sám trpěl ve svých zkouškách, může teď pomoci těm, kdo procházejí zkouškami.“ Židům 2:18 B21 Často to není o tom, že změní  situaci, ale pomůže nám na ni se dívat z jeho pohledu. Přinese klid a my můžeme znovu pokračovat. Pak zjistíme, že situace není tak vážná, že bychom se museli opíjet nebo zabít. Z jeho pohledu má sebehůř vypadající situace jistě řešení nebo se dá přes ní s klidem projít.

Když jsem dnes ráno zhodnotil situaci, o které jsem se včera dověděl, zjistil jsem, že vlastně o nic hrozného nejde, abych se musel cítit dole. Další vývoj během několika hodin mi to potvrdil. Přesto jsem několik hodin strávil v bolesti u srdce a v hledání toho, co je pro mne důležité a co ne. Mělo to smysl? Mělo. To, co máme a to, co  nemá svět je, že vše prospívá tomu, kdo miluje Pána.

A také můžeme vědět, že uvidíme světlo na konci tunelu. Mnohá trápení vychází z našeho očekávání, naše já je zklamané, má strach, nechce přijmout, co se mu nelíbí. Pak přichází i pády do údolí. Nezachvátilo vás jiné pokušení než lidské; věrný je však Bůh, který vás nenechá zkusit více, než snesete, ale se zkouškou dá i východisko, abyste ji mohli snést. 1 Korintským 10:13 CSP

Jednou jsme nahoře  a jednou dole, ale co je důležité, že dole nezůstaneme a navíc se více posouváme k Bohu.

Co dokáže jeden život s Pánem.

Několik dní se vracím k životopisu hraběte Zinzendorfa, zakladatele Obnovené Jednoty bratrské. (Moravští bratři)  Byl to člověk plně vydaný Kristu. Přinesl do církve nový pohled na misii, sociální postavení lidí, na církevní společenství a jeho společný život. Byl to jen důsledek a naplnění toho, co po něm Pán chtěl. Nebyl reformátor, jen naplňoval Boží poslání, které mu Bůh dal. Přestože jsem o  něm mnoho četl, vždy objevuji  něco, co mne před tím nenapadlo.

V první polovině osmnáctého století byla církev v Evropě stále silně propojená se státem a místní šlechtou. Nejen propojena, ale mnohdy plně na státu závislá. (Myslím tím protestantské církve té doby.) Duchovní měli sice vliv na to, co se dělo, ale také obráceně, to byl král, kníže nebo jiný vladař, který nakonec církev v té či oné podobě povoloval nebo zakazoval, dával různá omezení a pod. Dokonce královští úředníci schvalovali kdo  a kde bude duchovním pastýřem. Z našeho pohledu to nebyla jednoduchá doba pro církev. Oni však v té době žili a brali to za samožřejmé. Také se ovšem snažili své názory na jiné církve, či vznikající denominace vnutit vládnoucí moci. Pak tímto způsobem ovlinit duchovní atmosféru ve státě. I dnes u nás a v okolních státech je stále na rozhodnutí státu, zda a kdo církví bude nebo ne. Ty velké a silné se pak  snaží ovlivnit  zákon o církvích ve svůj prospěch a diktovat co církev je a co není a to vše skrze stát. Stále je církev propojena se státem, přestože jím není podporovaná, jak tomu  bylo v minulosti. Je to v principu stejné jako za dob Zinzerdofa. I on bojoval za uznání Obnovené Jednoty bratrské církví, ale až potom, kdy byli odmítnuti jinými církvemi, pod které se chtěli připojit. Celý jeho život byl jedním velkým bojem. Aby mohl uskutečnit vše, co mu Bůh vložil na srdce, musel stále prosazovat věci, přes velký odpor tehdejšího světa, „křesťanského světa“, který byl již rozdělený ve vlivu a prostoru z nepotřeboval žádné nové církve a denominace. I přes stálý a velký odpor, dokázal během svého šedesátiletého života, službu Obnovené Jednoty bratrské rozšířit i mimo evropské země. Dát směr, který i po jeho smrti udržovala, napsal stovky písní, tisíce kázání v několika jazycích, stovky článků,  po mnoho let připravoval hesla na každý den a to na každý nadcházejíci rok, cestoval nejen po Evropě, ale také po Americe, kde povzbuzoval bratry a sestry, ustanovoval veducí, inocioval misie k indiánům, pomáhal při otevření nových sborů-obcí, ze kterých později vznikly vesnice a města v Americe. Vždy se snažil, sjednotit církev, organizoval různé konference a setkání církví, ale všechny jeho pokusy se většinou obrátili proti němu. Kam přišel, tam se něco dělo a většinou něco dobrého zůstalo, přestože narážel vždy na velkou opozici. Jen v málo zemích byl vřele přijat (Anglie).

Fascinuje mne různorodost a množství práce, kterou dělal a především, která po něm trvale zůstala. Nebyl jen muž činu, ale také muž modlitby a hlubokého vztahu s Pánem. Je pro mne vzorem pracovitosti, vytrvalosti a věrnosti na Božím díle. Vzorem jak procházet tlaky a protivenstvím a nevzdávat to. V mnohém mi to připomíná o sto let později vznik Armády spásy a Boothovo “ Budu bojovat…“

Možná jsme často v situacích a tlacích, kdy bychom to chtěli vzdát, kdy ztrácíme smysl a ptáme se proč. Proč vlastně tady ztrácíme čas bojem, když jsme si to mohli užívat s Pánem při čtení Písma, krásných modlitbách a uprostřed církve posloucháním skvělých kázání.

Lidé, sourozenci v Kristu, jako jsou Zinzendorf a další jsou mi v takových chvílích posilněním a povzbuzením, že to stojí za to. A také si říkám, co vše dokáže člověk s Pánem vykonat za jeden krátký život. Jaký je ten náš?

 

Viditelné a neviditelné.

Po celou dobu křesťanství se služebníci Paně snaží o to, aby církev byla dokonalou. A mnoho z křesťanů neustále hledá tuto dokonalou církev. Někteří, protože ji nenacházejí, stále cestují z církve do církve. Další se snaží ji založit, aby po krátké době zjistili, že založili stejně  nedokonalou církev, jako jsou nedokonalé všechny jiné. Jsou však tací, kteří jsou přesvědčeni, že právě ta jejich je dokonalá a dávají to patřičně najevo těm ostatním. Dokonalá církev není postavena na těch nejlepších teologických doktrinách a jejich dodržování. Její dokonalost neleží na skvělé organizaci a aktivitách. Dokonce ani na těch nejlepších výkladech Písma. Jedním z ovoce dokonalosti církve je jednota a přitom svoboda Ducha svatého. Osobní známost Pána, plné vydání se jemu. Pokud najdu církev, kde za vše, za co se modlí, je Bohem uskutečněné, pak mohu o takové církci začít uvažovat, že by mohla být dokonalá. Kde se dva na něčem v modlitbě shodnou, Bůh to udělá. To je zaslíbení Ježíše. „Říkám vám také, že pokud se dva z vás na zemi shodnou ohledně čehokoli, za co by prosili, stane se jim to od mého nebeského Otce.“ Matouš 18:19 B21 Ještě jsem takovou nenašel.  Navštívil jsem hodně církví, mnohé byly skvělé, ale ne dokonalé. Ale možná, že jsem  jim to zrovna zkazil já svou přítomností.

Jsou dvě církve. Jedna viditelná a druhá neviditelná. Stále hledáme tu neviditelnou. Nebo chceme neviditelnou zviditelnit. Nemyslím si, že se to stane  dříve, než při vytržení. Vytržením, bude zjevena ta neviditelná církev. Do ní patří všichni ti, pro které si Pán přijde.“ Tehdy budou dva na poli; jeden bude vzat a druhý zanechán. Dvě budou mlít mlýnským kamenem; jedna bude vzata a druhá zanechána.“ Matouš 24:40‭-‬41 B21 Říkám vám: V tu noc budou dva na jednom loži; jeden bude vzat a druhý zanechán.Lukáš 17:34 B21

Co dodat? Možná jen: dva budou v kostele a jeden bude vzat a druhý zanechán. Přesto tato neviditelná církev funguje, slouží Pánu a je všude na světě. Je součástí i té viditelné církve. Napříč denominacemi a svobodnými sbory … . Její členové se poznají navzájem, protože když se sejdou vypadá to, jako by se sešli lidé, kteří se znají od malička. Jsou jednoho ducha, jejich služna se vzájemně doplňuje a zapadá do sebe, aniž by to musel někdo organizovat a plánovat. Pokud se sejdou je tam plnost Ducha svatého. Poznají je po lásce mezi nima. Když se společně modlí dějí se divy a zázraky. Nejsou všichni v jednom sboru, viditelné církvi, ale Duch je roztrousil po zemi, aby měl všude své děti, které jsou světlem a zjevením Krista na zemi. Když se ho jednou farizeové zeptali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Boží království nepřichází zjevně. Nebude možné říci: ‚Je tu!‘ anebo: ‚Je tam.‘ Boží království už je přece mezi vámi!“
Lukáš 17:20‭-‬21 B21

Ke které církvi patříš? Víš to?

 

 

Když se dva perou, třetí je vítěz

V době našich studií, jsme museli prostudovat vcelku podrobně dějiny církve. Měli jsme z nich dvě zkoušky. Zaujalo mne, jak se vždy našli bratři, kteří se dokázali ve jménu Krista rozhádat. Nebyla to často jen výměna názorů, ale věšinou přímo bratrovražedný boj. Z bratrů se stali nepřátelé. Dějiny církve jsou toho plné. A to nemyslím jen na boj katolíků s protestanty, který trvá v některých zemích do dnes. (Myslím tím skutečný fyzický boj.) I mezi protestanty, evangelikálními církvemi to vždy vřelo a někdy se i popravovalo a zabíjelo.  Dnes se většinou již nezabíjíme, ale boje jsou vedeny pořád. Nemyslím tím vyměnu názorů, ale skutečný boj. V době, kdy máme možnost veřejně ihned reagovat na každý výrok toho druhého, kdy se všichni můžeme do toho přidat svými komentáři, je to o to více zraňující a zabíjející bratrskou lásku. I dnes tyto věci prožíváme. Vždy se najde nějaké téma. Již tradičně výklad Zjevení, ale i další místní a časově omezené věci, světské divadlo, prezidentské volby, … . Když se podívám do historie, nic z těchto bratrských bojů nevzešlo dobrého. Ztráta víry, polarizace křesťaňů, po kterých se chce, aby se přidali na jednu nebo druhou stranu a především ztráta důvěry církve. Svět nezajímá výklad Zjevení, ale sleduje naše chování. Jak svět rozpozná křesťany? Podle teologie? Ne, to svět skutečně nezajímá, ale přece po lásce mezi nimi.  Ješitných mužů má svět nespočet.

Když se dva hádají, vždy někdo vítězí. Pokud se přou křesťané, vítězí ten zlý. Proč? Protože se věřící zabývají něčím jiným než bojem o duše lidí. Naopak je ztrácejí, dokonce se sami dostávají na okraj propasti pro neodpuštění. Nejhorší je to, že se všichni obhajují verši a slovíčky Písma a někteří i dokonce Duchem svatým a neuvědomují si, že ovlivňují myšlení mnoha těch, kteří jim věří a mohou postavit stovky, tisíce křesťanů proti sobě navzájem. Nebudou sice proti sobě střílet z pušek, ale budou mít na hodně dlouho problém se s těmi na druhé straně sjednotit. Smutné na tom je, že ten zlý si mne ruce a směje se.

Měli bychom si vzít z toho ponaučení. Naše reakce, naše ješitnost, prosazování svých zaručených pravd má vždy vli na mnoho dalších bratří a sester.

Na letišti.

Předečírem večer jsem čekal na letišti přátele, kteří měli přiletět z Anglie. Letadlo mělo spožďení hodinu. Postával jsem , procházel se a  jak jinak, pozoroval provoz na letišti a lidi. Když jsem na letiště přijel, moc nás na něm nebylo. Pak přišlo spoždění několika letadel, která měla hned odletět zpět s novými cestujícími. Bylo nás tam hned plno. My, čekající na přátele ze tří letadel, jsme se míchali s těmi, kteří již měli do nich nastupovat.  Kupodivu nikoho jsem neslyšel reptat. Někteří si polehali na sedačky, ale většina skončila u stolků jedné ze dvou restaurací. Protože již bylo po deváté, začal jim noční režim. Spočíval mimo jiné v tom, že již neobsluhovali, ale hosté si museli koupit pití a jídlou u pultu a pak si ho sami donést ke stolku. Také se veškeré nápoje nalévaly do papírových nebo umělohmotných kelímků místo do skla. Jedna restarace striktně pravidlo dodržela. Prostě je večerní režim, nakonec nemusíme běhat sem tam, mezi stolky a obsluhovat. Druhá ten noční režim odložila. Viděla totiž zákazníky, kteří musí čekat. Šla druhou míly se zákazníkem. Nebylo to o přetažení zákazníků a o pěnezích, protože  bychom si stejně něco koupili i u pultu. Myslím, že obě restaurace byly na tom stejně, co se týče zákazníků, byly celkem daleko od sebe. Prostě to bylo o ochotě udělat něco navíc.

Udělat něco navíc. Jak dobře se cítíme, když úředník, nám pomáhá nad rámec své povinnosti, prodavačka je ochotnější než obvykle a řemeslník udělá něco navíc i bez toho, že to chce zaplatit. Potěší nás to, mile překvapí. Změní atmosféru, dokonce vytvoři nová přátelství. O co více bychom to měli dělat my křesťané. Nejen doma, v církvi, ale všudem kolem. Dokonce i vůči našim nepřátelům a lidem, kteří nejsou příjemní. Nezaslouží si to?  No a co? Copak je to o nich? Ne. Je to o mně. Mnohdy to vykoná mnohem více, než naše přesvědčování o  naší a Boží lásce.

Zkusme, každý den pro někoho udělat něco navíc, než musíme. Než se od nás očekává. Než to po nás vyžaduje  naše služba Pánu. Pro ty, které známe i pro ty, které neznáme. Jen tak. Nic nečekat nazpět. Nemít v tom žádný úmysl. Jen tak. Určitě nás to potěší a také ty kolem. Zkusme měnit atmosféru.

Je to dobrá zkušenost. Jen tak. Je tak milovat Pána, jen tak bez očekávání, ale radostí mu sloužit. Nebo spíše dělat radost, dělat něco navíc. Jen tak.

 

Ono staré přikázání, které je nové.

Dnes ráno jsem vyjel do Třebíče. Po cestě často poslouchám, zelenou vlnu. Se zelenou vlnou se svezou občas i zrávy Radiožurnálu. Tak jsem několikrát slyšel informaci, že vědci ve Švýcarsku dostali nějaký nový přístroj pro urychlování částic protonů (pokud se nemýlím tedy atomového jádra prvků). Přístroj je instalovaný někde sto metrů pod zemí, kde je také vytvořený více než dvacetikilometrový tunel. Představil jsem si celý ten výzkum, budovy, podzemní pracoviště, mnoho  vědeckých pracovníků, světové kapacity. Ostatní personál, mnoho a mnoha dalších drahých a jedinečných přístrojú. Celou tu ochranu areálu…  . Pak jsem si to začal převádět na peníze. Miliardy a miliardy Eur. To vše slouží jednomu účelu, aby vědci zjistili situaci těsně po nebo při velkém třesku. Miliardy a miliardy Eur, statisíce hodin práce, jen pro to, aby svět dokázal, že Bůh nestvořil zemi svým slovem. Jaká marnost z našeho pohledu Božího služebníka. Vždyť je to jasné, říkáme si. Ať si to přečtou. Ano, Písmo nepřipouští vznik světa velkým třeskem. Podle toho, jak byl postupně Bohem tvořen. O tom však jindy. Dnes jsem cestou do Třebíče a pak do Brna přemýšlel nad tou velkou snahou, velkými investicemi. Neví, že je to marnost, ale jednou se to doví. Tak mne to zujalo, že jsem vjel do špatného pruhu a místo abych odbočil na Třebíč, uháněl jsem dál na Prahu a pak se musel vracet. Taky jsem objel kruh dvaceti kilometrů, ale neměl jsem urychlovač, tak jsem přijel se spožděním. Co mne tak zaujalo, že jsem vjel do špatného pruhu? Přemýšlel jsem zda také neinvestuji do marností. Možná ne miliardy Eur, ale svůj čas, svůj život. Jestli neinvestuji do do dokazování něčeho někomu, nebo sám sobě. Jestli nehledám objevené. Jak bych se pak tvářil, až bych zjistil, že vše byla marnost. Vždyť vše je již dokonané. Není nová pravda. A co vy? Co vlastně chceme jiným nebo sobě dokázat, co chceme objevit a proč? Není nic, co bychom nevěděli. Není pro nás nic nového, i když to, co již víme bychom měli každý den brát jako něco nového, živého, mocného, co nám dává každého dne novou milost, novou šanci.

„Nepíšu vám, milovaní, žádné nové přikázání, ale to staré, které jste měli od počátku – je to ono staré přikázání, to slovo, které jste slýchali od počátku. To, co vám píšu, je však zároveň nové přikázání, neboť se naplňuje v něm i ve vás. Tma pomíjí a pravé světlo už svítí. Kdo říká, že je ve světle, a přitom nenávidí bratra, je až dosud ve tmě. Kdo miluje bratra, zůstává ve světle a nikomu není kamenem úrazu. Kdo ale bratra nenávidí, zůstává ve tmě. Chodí tmou a neví, kam jde, neboť mu oči zaslepila tma. Píšu vám, drazí, že jsou vám pro jeho jméno odpuštěny hříchy. Píšu vám, otcové, že jste poznali Toho, který je od počátku. Píšu vám, mládenci, že jste zvítězili nad tím Zlým. Napsal jsem vám, děti, že jste poznali Otce. Napsal jsem vám, otcové, že jste poznali Toho, který je od počátku. Napsal jsem vám, mládenci, že jste silní a Boží slovo ve vás zůstává a zvítězili jste nad tím Zlým. Nemilujte svět ani to, co je v něm. Kdo má v lásce tento svět, nemá v sobě lásku k Otci. Svět je samá touha těla, touha očí, namyšlenost života – nic z toho není z Otce, vše je to ze světa. Svět pomíjí tak jako jeho touhy, ale kdo plní Boží vůli, trvá navěky.“
1 Jan 2:7‭-‬17 B21

To přece není nic nového, co bychom nevěděli. Přesto je to pro nás nové, když to začneme žít každý den.

 

K vyšší cestě. 7

(Dokončení)

Kristus. „Všechno, co potřebujeme k životu a zbožnosti, nám darovala jeho božská moc, když jsme poznali Toho, který nás povolal ve své slávě a ušlechtilosti. Takto nám byla darována vzácná a veliká zaslíbení, abyste skrze ně získali účast na Boží povaze a unikli zkáze, do níž se svět ve své žádostivosti řítí.“
2 Petr 1:3‭-‬4 B21 Všechno, úplně všechno nám bylo darováno, co potřebujeme, abychom mohli žít dokonalý život. Život v Kristu Ježíši. Máme to. Je to tu pro nás. Nemusíme přešlapávat na jednom místě, ale můžeme si všechno vzít. V Kristu a v poznání jeho jsme získali všechna Boží zaslíbení pro naši proměnu do jeho podoby. To, že jsme to všechno dostali, ještě neznamená, že jsme si to vzali. Jako malý chlapec jsem se těšil na Štědrý večer a rozbalování dárků. Byl jsem tak nedočkavý, že jsem začal velmi náruživě rozbalovat svoje dárky, které jsem viděl. V tom všem jsem přehlédl dárek, který byl na druhé straně vánočního stromku u stěny.  Našel jsem ho až za několik dní. Dostal jsem ho, ale nenašel jsem ho a nerozbalil. To se stává i mnohým křesťanům. Radují se z toho, že uvěřili, rozbalí nějaký z darů Ducha a dál nehledají. Zůstanou stát. V Kristu máme mnohem více. Všechno. Dokonalost. Svatost. Moc. Jen musíme více hledat, někdy se musíme podplazit pod stromkem, jindy si musíme některé věci vybojovat. Izraelity Kristus provázel po celou dobu, co byli na poušti. Přesto museli po cestě mnohokrát bojovat. Bůh jim dal zaslíbenou zemi, byla jejich, ale oni  byli stále na poušti. Potřebovali dojít do té země, potřebovali vybojovat  mnohé boje, aby si mohli vzít to, co je jejich. Co jim Bůh zaslíbil a také dal.

„Ode dnů Jana Křtitele až dosud nebeské království snáší násilí a násilníci je uchvacují.“ Matouš 11:12 B21 Uchvátit  nebeské království mohou jen  násilníci. Je nám jasné, že se zde nemluví o démonech a o svévolnících. Ti přece nemohou uchvátit Boží království. Tam nemohou ani vstoupit. Ani s ním nemohou pohnout. Uchvátit nebeské království mohou jen svatí. Někdy musíme věci skutečně vybojovat. Naším dědictvím je právě Boží království. Jsme jeho dědicové, ale ještě ho nemáme. Bůh nám ho zaslíbil, dal do dědictví, ale my musíme ještě vybojovat mnohé boje, projít mnohé pouště. Tím vším nás Bůh proměňuje do podoby Krista. Psal jsem trochu postupně, jednu věc  za drunou, ale Bůh s námi pracuje jako s celkem. Když jedná s jednou věcí, jedná i s ostatními. Rosteme a jdeme po vyšší a vyšší cestě, abychom dorostli do Krista, který nám na začatku byl velký, jako kabát dospělého na dítěti, ale den ode dne nám víc pasuje až s námi nakonec sroste v dokonalosti.

„Chci ho znát, znát moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení! Chci se s ním ztotožnit i v jeho smrti, Ne že bych už toho dosáhl anebo už byl dokonalý, ale ženu se vpřed, abych přece jen uchvátil to, k čemu jsem byl uchvácen Kristem Ježíšem. Nemyslím si, bratři, že bych to už získal, ale jde mi jen o jedno: zapomínaje na to, co je za mnou, vztahuji se k tomu, co je přede mnou. Ženu se k cíli, k vítězné odměně Božího nebeského povolání v Kristu Ježíši. Všichni, kdo jsme dospělí, tedy sdílejme tento postoj. Pokud v nějakém ohledu smýšlíte jinak, Bůh vám zjeví i to. K čemu jsme ale už došli, toho se držme.“
Filipským 3:10‭, ‬12‭-‬16 B21

Konec

 

K vyšší cestě. 6

(pokračování)

Když se podívám na Ježíšův život a to velmi jednoduše žjistím tři důležité veči. On „se nedopustil hříchu, ani lest nebyla nalezena v jeho ústech“.1 Petr 2:22 CSP První je, že se nedopustil hříchu. Další, o které se tady dovídáme, že nikdy z jeho úst nevyšla žádná lest. To je velmi důležité. Někdy pro prosazování i Božích věcí začneme přemýšlet a mluvit lstivě. Jakoby Bůh neměl moc prosadit sám sebe. To Ježíš nedělal. Nepotřeboval nikoho nahánět do slepých uliček a klást pasti. Jeho slova byla vždy přímá a byla pravdou. Někdy poslouchám lidi, kteří prošli různými výcviky jak mluvit s lidmi. Ať to jsou sociálni pracovníci, terapeoti, kaučové, prodejci a další v četně některých pastorů. U všech hned po prvních několika slovech vnímám, že mne chtějí někam dostat, vnutit mi jejich cestu rozhovoru a často předem vím, kam ty cesty vedou. Je to deformace z jejich profese a různých výcviků, že již nedokáží jednat normálně a jednoduše se zeptat přímo na to, co je zajímá. Je však mnoho z nás, co tuto profesní deformaci nemáme a přesto jsme ve slovech lstiví a úskoční. Co nejvíce z člověka vytáhnout a co nejméně se odhalit. Vidíte, nemluvím o velkých konspiračních lstech, ani o velkých plánovaných hříších, ale jen o slovech, rozhovorech, ve kterých budeme opravdovými nebo budeme shledáni jako úskoční a lstiví.

Třetí věcí je to, že Ježíš všemu co říkal a dělal, věřil. Po mnoho let mám svatost také spojenou s tím, jak Bůh vidí čisté a nečisté. Vždy mne fascinovaly verše: „“Jestliže se malomocenství rozbují dále po kůži, malomocenství pokryje celou kůži člověka postiženého ranou od hlavy až k chodidlům, všude, kam kněz dohlédne, a kněz vidí, že malomocenství pokrylo celé jeho tělo, prohlásí člověka postiženého ranou za čistého; celý zbělel, je čistý.“ Leviticus 13:12‭-‬13 CSP Další verše, které na mne působí podobně jsou ze Zjevení: „Takto však , že jsi vlažný, a ne jsi studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst.“ Zjevení 3:16 CSP  Bůh miluje celistvost. Ne něco napůl. Nemyslím si, že zde jde o to, jestli je někdo horlivý a jiný jasně odmítavý. Je to jen obraz čisté víry v to, co dělám a říkám.  Je to spíše o tom, že Bůh přímo nesnáší alibismus. Jak mohu dělat něco, čemu vlastně nevěřím. Pokud si připravuji zadní vrátka, pokud si připravuji plán B, jak pak věřím plánu A. Jak mohu říkat věci ve  víře, když o nich pochybuji. To je tady vlažnost.  Pokud tak žiji, pak mám podobný přístup k Bohu, ke Kristu. Je to ono: „Ano, já věřím, ale pro jistotu si to ještě pojistím jinak…, já věřím, ale…“

Bůh si předem vybral nás, ne my jeho. On, svým Duchem nás přivedl ke Kristu. On si nás předem oddělil ještě než jsme se narodili. On nás předem učinil svatými, jen mi tam potřebujeme dojít. Být opravdovými, nehledat svatost ve způsobech a projevech, ale v něm samotném, v upřimném vztahu s ním, kdy k němu přistupujeme s důvěrou (vírou), bez jakékoli lsti ve svých ústech a myšlenkách.

(pokračování zítra – závěr)

 

K vyšší cestě. 6

(pokračování)

Když uslyšime slova „svatý člověk“. Koho si představíme? Člověka s ostrými rysy, na jehož obličeji jsou vidět duchovni zápasy a jeho tělo je vycvičené skrze duchovní cvičení a půsty?  Na nejznamějším vyobrazení Jana Husa to tak vypadá. Přesto Hus vypadal úplně jinak. Byl kulatého obličeje a nebyl ani tak štíhlý. Prostě podle vzhledu  a našich představ by nebylo poznat, že žije svatým životem, životem vydaným Kristu. Někdo jiný si oddělení pro Krista představuje jako oddělení se od lidí. Život v samotě jen při rozjímání, v modlitbách, v kláštěře, dříve někde odděleně v lese nebo jeskyni… , dnes ve svém bytě, nebo chatě, samotě. Další jako člověka stále milého s chápajícím úsměvem, který je ve stálem pokoji a pokoj je kolem něho. Všechny ty obrazy bych mohl z Písma vyvrátit. Byl Jan Křtitel svatý? Ano. Sice žil na poušti,  ale byl kolem něj pokoj? Můžeme o Pavlovi říct, že byl svatý? Určitě ano, ale on byl stále mezi lidmi a kam přišel, tam se strhl poprask. Doslova boj. Petr, copak tohoto rybáře bychom si dovolili nazvat svatým, kdybychom ho někde potkali? Měl chápajíci úsměv, když po jeho slovech vynášeli mrtvá těla Ananiáše a Zafiry? Svatost nesouvisí s tím jak vypadáme a jak se jako lidé projevujeme, ale předevšim vyrostlým ovocem Ducha. Je to oddělené srdce pro Krista tak, že se začne pro něj oddělovat i naše myšlení. To potom je následně a dlouhodobě slyšet v našich slovech a běžném životě, v rozhodování. Svatost neznamená, že musím za každou cenu přinést pokoj. Někdy svatost přináši rozdělení, dráždí žárlivost a závist, porovnávání se a mnoho duchovních nepřátel. Svatost prochází boji, ale vítězně.

Když se vrátím k tomu velkému kabátu. Jednou jako mladík jsem začal nosit tátův kabát. Byl mi velký, všichni to viděli a smáli se, jenom já ne. Chtěl jsem, aby mne brali za dospělého. Bylo náročné pro mladého chlapce ho nosit, protože byl těžký a když jsem ho měl dlouho na sobě, začala mne bolet ramena a za krkem. Když jsem však vyrostl a zesílil nebyl problém ho nosit. Padl mi a nepřipadal mi těžký. Prostě jsem dorostl. Jen vyšel z módy, tak jsem ho přestal nosit. Podobně je to s naší svatostí. Pokud jsme ještě v Kristu nedorostlí, pak nás svatost tlačí a je pro nás námahou a nejraději bychom ten kabát odložili. Naše snaha být a vypadat svatě, mnohé kolem nás vede ke smíchu a uštěpačným řečem.  Čím jsme duchovně dospělejší  pak se tento kabát pro nás stavá přijatelnějším až se stane samozřejmostí. Netíží, naopak zjišťujeme jeho výhody a radujeme se, že ho máme na sobě, že ho můžeme nosit. Tento kabát nikdy nevyjde z módy, tak ho nemusíme měnit za jiný.

Ale vraťme se z mého mládí a od kabátu zpět k lidem. Ježíš je jak plně člověkem tak plně Bohem. Tedy svatým. V čem spočívala jeho svatost, když chodil tady po zemi? Zkusme to zjistit?

(pokračování zítra)

K vyšší cestě. 6

Jednou jsem slyšel přirovnání, že se svatostí je to jako s velkým kabátem. Jsme v něm, je  nám velký, hodně velký, že bychom pomalu z něho vypadli, ale postupně do něj dorůstáme. To se však dá říct téměř o všem, co se týká života v Kristu.

Co je svatost? Kdy jsme nebo se stáváme svatými? Opět jako u spravedlnosti, to my lidé posuzujeme z několika pohledů. Někdo mluví o někom jako o svatém, když ho vidí konat dobré skutky. Jinde se svatý musí prokázat zázrakem a to jak za života, tak po smrti. (ŘKC)

Jeden pohled je být oddělen pro Boha, pro Krista, druhý náš osobní život a jednání vůči  druhým. Myslím si však, že je to jeden balík, který  nemohu rozdělit. Kdy se tedy stávám svatým?  Kdy si poprvé oblékám ten pomyslný kabát svatosti, pokud použiji tento příměr? Když se podíváme do Písma, zjistíme, že vše, co bylo nazývané svatým souviselo s oddělením pro Boha. Ať to byly věci, země nebo lidé. Místo-kus země kde se člověku zjevil Bůh, náčiní v chrámu, které používali kněží, když Bohu sloužili, lidé. Petr o nás věřících píše: „Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid určený k Božímu vlastnictví, abyste rozhlásili mocné skutky toho, jenž vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Vy, kdysi „Nelid“, jste nyní lid Boží; vy, kdysi „Neslitovaní“, jste však nyní došli slitování.“ 1 Petr 2:9‭-‬10 CSP Pokud použiji jiná slova než oddělený pro Boha, pochopím co je být svatým: „patřící Bohu, být jeho vlastnictví“. Ano, Bohu patří celý svět, ale tady jde o něco víc než obecné vlastnictví Boží, které pochází z toho, že Bůh je Stovřitel, tady jde o velmi osobní vlastnictký vztah, velmi silné pouto, postavené na dobrovolnosti člověka. Svatý je ten, který se dobrovolně rozhodl stát vlastnictvím Boha.

Kdy se to stává? Jednak když vyznáme Ježíše jako svého Pána. Říkáme tím, že se dobrovolně stáváme jeho služebníky, o kterých   může rozhodovat, jak on sám chce. Doslova jako pán nad svým majetkem. Pavel o sobě mluví jako o otroku Kristově.  „Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ Římanům 10:9 B21 Nejde jen o obecné vyznání, že je Pán, ale o vyznání, že je mým Pánem. Další krok, kdy se staváme dobrovolně vlastnictvím Božím je křest. Křtem vyznáváme před celým světem jak fyzickým tak duchovním, že jsme umřeli tomuto světu, abychom se narodili pro Krista. „Všichni, kdo jste pokřtěni do Krista, jste se do Krista oblékli.“ Galatským 3:27 B21  „Nevíte snad, že když jsme byli pokřtěni do Krista Ježíše, byli jsme všichni pokřtěni do jeho smrti? Křtem jsme s ním pohřbeni do smrti, abychom – tak jako byl Kristus vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou – i my vkročili do nového života.“ Římanům 6:3‭-‬4 B21
Tady je počátek naší svatosti. Ale určitě ne konec.

(pokračování příště)

 

K vyšší cestě. 5

Žít spravedlivý život není semozřejmostí. Jak v našem osobním životě, tak vůči jiným. Ať již s nimi jen žijeme nebo je máme vést. Srdce člověka je velmi zrádné a především převrácené k sobě samému. Dokáže najít výmluvy, dokáže zaslepit a pak vydávat bílé za černé a obráceně, jen aby dostalo své. Navíc to navleče tak, aby to vypadalo, že jednáme spravedlivě. Že je to vlastně vůči nám spravedlivé a máme na to právo. Začneme žít v samospravedlnosti. Pak podobně začneme samospravedlností zasahovat do okolí a vydávat nespravedlnost (samospravedlnost je nespravedlností v Božích očích tím i hříchem) za Boží spravedlnost a pravdu. Tak překrucujeme naše cesty v Boží cesty, naši pravdu v Boží pravdu. Navíc jsme tak oklamáni, že tomu často věříme a přesvědčujeme i ostatní.

Spravedlivý člověk je nejen ospravedlněn u Boha skrze víru v Krista, ale také stále na prvním  místě hledá Boží království a jeho spravedlnost. Boží královstvi je místo, kde spravedlnost je samozřejmostí. Dokonalá Boží spravedlnost. Hledání spravedlnosti spočívá v prohlubování poznání Boha samotného. Jeho přítomnost v našich životech. Potřebujeme nejen jeho dar moudrosti, ale především jeho samotného. „Můj synu, jestliže přijmeš mé řeči a uchováš u sebe mé příkazy, učiníš své ucho vnímavé pro moudrost a nakloníš své srdce k rozumnosti, jestliže zavoláš na porozumění a pozvedneš svůj hlas k rozumnosti, jestliže ji budeš hledat jako stříbro, pátrat po ní jako po skrytých pokladech, tehdy porozumíš bázni před Hospodinem a získáš poznání Boha. Vždyť moudrost dává Hospodin a z jeho úst pochází poznání a rozumnost. Uchovává úspěch pro přímé, je štítem pro ty, kdo žijí bezúhonně, střeží stezky práva a chrání cestu svých věrných. Tehdy porozumíš spravedlnosti, právu a přímosti, každé dobré stezce, neboť moudrost vstoupí do tvého srdce a poznání tvou duši potěší; rozvaha bude tebe chránit, rozumnost tě bude střežit.“
Přísloví 2:1‭-‬11 CSP  Všimněme si těchto slov ve verších …. uchovává úspěch pro přímé…  je štítem těm, co žijí bezúhonně…. chrání cestu svých věrných…. tehdy (až tehdy!) porozumíš spravedlnosti, právu a přímosti…

Abych mohl docházet v životě ke spravedlivému jednání, musím na prvním místě ztratit sama sebe. Pokud nepřestanu hledět jen  na sebe, nikdy nedojdu k poznání bázně před Hospodinem.  Naopak ho ještě začnu obviňovat. (a všechno kolem) Pokud se nezřeknu svého já, pak moudrost jen po mně steče a nic z ní ve mne nezůstane. Pokud neponesu každého dne svůj kříž a budu podléhat strachu, pak nejsem a nebudu schopen uplatnit ve svém životě a v životě kolem mne Boží spravedlnost.

Nestačí jen prosit o moudrost. Potřebujeme jednat každého dne se svým životem. Nechat se usvědčovat Duchem svatým z naší nespravedlnosti, činit z toho pokání, tedy vydat se cestou Boží spravedlnosti. Není to tak, že hned budu jednat spravedlivě. Rostu v tom, jak jsem postupně v různých rozhodnutích, slovech o situacích a lidech usvědčován Duchem, že nejednám spravedlivě a měním to. Tak se posunuji od samospravedlnosti ke spravedlnosti Božího království. Některé věci jsou nám zřejmé, jiné nám o našem myšlení musí zjevit Duch svatý, abychom nebyli oklamáni sebou samým. Moudrost Boží a spravedlnost Boží nevyslovitelně převyšuje tu lidskou. Nejsme ji schopni ihned pochopit. Jen skrze Ducha svatého v nás a to ještě jen částečně. Proto se musíme stále nechat vést a ptát se na na rozhodnutí Ducha svatého.

Ani spravedlivá rozhodnutí, ani moudrost nás však nemohou chránit od hříchu a pádu zpět, pokud nechceme jednat se svými slabostmi a špatným myšlením. Pokud nechceme zároveň růst ve svatosti.

(Pokračování zítra)


 

K vyšší cestě. 5

„Nestraň ani chudákovi v jeho při.“ Exodus 23:3 B21 To neznamená, že se ho nemám zastat, když je v právu, to neznamená, že mu nemám pomoc, když to potřebuje. Na druhou stranu platí to samé o bohatém a vlivném. Jak často je trpěný a omlouvaný hřích bohatého, jen ze strachu, že přijde společenství o jeho desátky a organizace o finanční podporu. A vlivného ze strachu, že se urazí, odejde a stáhne sebou ty, na které má vliv nebo postaví další vlivné proti nám. Opět jsme u strachu. Strach nikdy nevede ke spravedlivému a správnému rozhodnutí. Naše nespravedlivé rozhodnutí jen lidi skazí. Ty v jejichž prospěch rozhodneme si začnou myslet osobě, že jsou VIP a nikdo na ně nemá, ale stejně jednou odejdou. Nejde do nekonečna jim nadržovat. Jednou prostě budeme muset říct ne. A proto, že jsme je našim ustupováním nenaučili spravedlnosti pro všechny, pak se urazí a odejdou. Za tu dobu vlivní ovlivní více lidí, které stáhnou sebou. Jenže mezi tím nám také odejdou i ti, vůči kterým jsme jednali nespravedlivě. Ztratíme důvěru všech.

Další velmi rozšířenou a námi omlouvanou nespravedlností je rodinkaření. „Já na bráchu, brácha na mě.“ Sem patří také „kamarádčov“, partičky apod. Možná si teď říkáte, že to není v církvi a křesťanský organizacích možné, ale je. Začíná to tím, že jako vedoucí máme strach mít vedle sebe někoho, koho moc neznáme. A to i přesto, že nám ho doporučil Duch svatý. Ze strachu (a jsme opět u strachu) si raději vezmeme někoho, koho známe. Někoho z rodiny (jinak bychom s ní možná nevydržely apod.) nejbližší přátele. I oni mají své rodiny a své přátele. Jde to dokonce tak daleko, že nám začne být jedno, jestli jsou věřící nebo ne. Dovedeme to omluvit. Vždyť on tak trochu věří. Pak když všichni zjistí, že nevěří, přijde omluva: „Ale já jsem věřil, že mezi křesťany uvěří“. To je jen začátek. Protože hráz je již prolomená. I ten nevěřící začne mít požadavky, kterým se začne postupně ustupovat.  Pak přijde další se svým známým, který sice není křesťan, ale skvělý odborník a manažer, kterého zaručeně potřebujeme. A mezi křesťany takového nenajdeme. Vedoucí ustoupí, protože přece i on přijal rodinu. Později se zjistí, že zas tak skvělý odborník není, ale je manžel sestry manželky. Když se na to začne poukazovat a připomínají se pravidla, podle kterých nemohou v křesťanské organozaci zastávat vedoucí funkce nevěřící, začne se hledat, jak pravidlo obejít. Tak se vytvoří další pozice nějakého zástupce, je jedno jak se to nazve, hlavně že mu zůstanou stejné pravomoce a plat. Když se na to začne znovu poukazovat, pak je nejlepším řešením se těch kritiků zbavit. Aspoň se uvolní místo pro další známé známých. Je to hrozné, ale existuje to. To, co je na tom nejtragičtější je, že vše se to děje jako ve jménu Ježíš a pro Boží království.  Po čase, protože vedoucí má všechny své přímé podřízené nějak zaháčkované, není problém tlačit na změnu pravidel a původně křesťanská organizace se stane světskou fabrikou. Ani ve světské, dobře vedené organizaci toto však není možné. Možná na začátku je strach, možná i dobrý úmysl změnit něco, co  efunguje,  možná zranění z nějakého nespravedlivého jednání někoho z organizace, ale výsledkem je zaslepenost, která dokáže vedoucího přivést až k intrikování a pletichaření, říkání polopravd, prosazení své představy ať to stojí, co to stojí, plánování zlých věcí, aniž si to již uvědomuje. Každopádně je vedoucí mimo Boží cestu, mimo spravedlnost a to jen proto, že někde na začátku přestal hledat a vykonávat spravedlivá rozhodnutí. Je to jen příklad, ale je postavený na reálné příběhu jedné organizace.“ Ale i v církvi se to stává. Sice ne tak drasticky a okatě, ale někdy se to objeví.

Kdo vymýšlí, jak páchat zlo, toho nazvou pletichářem.“ Přísloví 24:8 CSP

Kdyby skutečně mezi křesťany, v církvích a křesťanských organizacích fungovala spravedlnost, církve by se plnily lidmi.

Naučil jsem se, že někteří z těch, kteří se snaží hlasitě o něco bojovat a prosazovat to ve jménu spravedlnosti, sami spravedlivě nevedou, spravedlnost ve svém životě nemají, jen ji chtějí pro sebe. Proto dnes velmi zkoumám a hledám odpověď u Pána, jestli ten, kdo křičí po spravedlnosti, skutečně spravedlnost chce. O tom je třetí nejrozšířenějši spravedlnost-nespravedlnost.

(pokračování zítra)

K vyšší cestě. 5

(pokračování)

Co si vlastně představujeme pod slovem spravedlnost. Pokud slyšíme slovo spravedlnost, pak se nám vybaví nejdříve soud a soudce. Dalším obrazem je zastání v nějaké při apod. Spravedlnost má však širší pojem. Jde o správné správcovství ve všech oblastech života. Jde o správcovství pod Božím vedením. Správcovství v rodině, církvi, správcovství ve společnosti a firmě, správcovství země a lidu. Tedy jinými slovy jde o spravedlivé vedení. Abychom si mohli každý večer řict: “ A vidím, že to bylo dobré“. Tak jak si to říkal Bůh při stvoření světa. Abychom mohli večer spát spánkem spravedlivých a nebudili se výčitkami svědomí.

Pokud nás Bůh postaví do vedení a je jedno čeho, pak potřebujeme rozhodovat – spravovat věci spravedlivě. Každé rozhodnutí je těžké a každé rozhodnutí sporu přináší jednu spokojenou stranu a jednu nespokojenou. Tím nejhorším a nejméně spravedlivým rozhodnutím je rozhodnutí, které bylo učiněno na základě mít s oběma stranami pokoj. V 90% to nejde a nefunguje. Jen to přinese infekci nespravedlnosti do společenství, firmy, rodiny, církve…  K tomu, abychom mohli spravedlivě vést a rozhodovat (vedení je o stálem rozhodování), potřebujeme moudrost a poznání od Boha. Teď jsme se vrátili k duchovním darům. Ano potřebujeme dar moudrosti a poznání. Bůh ho dává těm, kteří o něj prosí, těm, kteří chtějí dělat Boží rozhodnutí, těm, které ustanovuje do vedení. Ne vždy musí křesťan vědět, že existují duchovní dary a být v nich vyučen. Jen prostě došel k poznání, že bez Boží moudrosti a poznání se neobejde a prosí o ně. (Jiný opět dojde k poznání, že bez Boží moci se ve službě neobejde…) Bůh dává těm, kteří prosí, kteří žádají dobré věci na jejich Boží cesty.
Naopak vím o mnohých, kteří ví všechno o darech Ducha svatého, modlí se v jazycích, prorkují, ale jejich rozhodování je roky o sobeckosti, závisti, o malé domů, prostě o nespravedlnosti.

Pro ukázku jen několik okolností a nesprávných pohledů, které si ani neuvědomujeme, a pro které nejsme schopni jednat spravedlivě. Prvním z nich je u křesťanů lítost a takzvané milosrdenství s chudými a lidmi na okraji. Mnohokrát se pro tuto lítost zastáváme těchto skupin, přestože ublížily a nebyly v právu vůči někomu, kdo je na tom mnohem lépe než oni. Je rozdíl pomoc lidem nebo jednat spravedlivě. Když vezmu Boží příklad. Za hřích je smrt. To je spravedlivé. Pak šel Ježíš na kříž, aby nám pomohl a zachránil nás. Pleteme si milosrdenství se spravedlností. Příklad. Někdo z takové skupiny něco ukradne bohatšímu. To, že je chudý ho neomlouvá, že něco ukrad.  Nemohu se ho proto ve sporu s okradeným zastávat a nadržovat mu. Je tu řešení. „Ano, máte pravdu a spravedlnost je na vaší straně, když vás okradl.“ Pak může přijít milosrdenství. „Pokud mu to nemůžete odpustit, uhradím vám škodu za něj.“ V té chvíli, pokud bychom to měli vzít na sebe, najednou některým z nás naše milosrdenstí zeslábne. Je totiž jednodužší ohrazovat se zastáním chudých, bezdomovců, Romů, než skutečně prokázat milosrdenství. Lidé potřebují pocítit a uvědomit si, že jednají špatně. A také poznat, co je millsrdenství. Jinak nemohou dojít k pokání. Pokud se jich budeme zastávat i přesto, že jednají zle, pak před jejich očima překrucujeme spravedlnost v jejich prospěch. Jen je naučime zneužívat jejich postavení a podpoříme vědomí, že jim pro jejich postavení všechno projde. Znehodnotíme spravedlnost království a stejně je takové naše nerozumné milosrdenstvi nedovede do vztahu s Kristem. Spíše naopak.

(pokračování zítra)

K vyšší cestě. 5

(pokračování)

Pokud jsme vytrénovaní v boji se strachem a dokážeme ho porážet, pak se nám otevírá brána ke spravedlnosti. „Hospodin kraluje, raduj se, země, množství ostrovů ať zajásá! Hustý mrak jej obklopuje, právo a spravedlnost jeho trůn podpírá.“ Žalmy 97:1‭-‬2 B21 Právo a spravedlnost jsou dva ze zakladů Božího království. Copak bychom toužili po nebi, kdyby to tam mělo být stejné jako tady na zemi. Že by tam vládlo bezpráví  a jenalo by se tam s námi nespravedlivě? To, co nás přitahuje k nebi je věčný život a láska. Láska mimo jiné nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, neraduje se z nepravosti, ale raduje se z pravdy… součástí dokonalé lásky je tedy také právo a spravedlnost. Ne lidská, ale Boží, dokonalá láska, která vyhání strach. Jsme vyslanci tohoto království a měli bychom být opřeni o spravedlnost a právo. Naše rozhodování a život by měli stát na spravedlnosti a právu. Na prvním místě hledejme Boži království a jeho spravedlnost.

Tam, kde vládne strach, nemůže vládnout spravedlnost. Ze strachu jsme schopni uhnout ze spravedlivého rozhodnutí, jsme schopni překroutit právo nebo se rozhodování vyhnout. To začíná v rodinách, ve společenstvích, ve společnosti jako takové. Proto se lidé nemohou často dovolat práva a spravedlnosti. Hledají ji a touží po ni. Kde jinde by skutečnou spravedlnost měli najít než v církvi. Proto je velmi důležité být ujištěný o bezpodmínečné Boží lásce vůči mne samotnému. Proto je důležité nést svůj kříž každého dne, protože jen dokonalá láska vyhání strach. Mimo Boži lásky v obecné rovině nám Bůh přidává nad míru lásku ke konkrétním skupinám lidí. Říkáme tomu, že nám je nebo něhoho položil na srdce. Právě díky tomu jsme schopni procházet mnoha trápeními, zraněními, problémy a přesto je dál milovat a dokonce se radovat ze služby. Právě tato láska, vložená do našeho srdce, přemáhá a vyhání strach z oněch skupin, lidí nebo starostí a bolestí, z naši neschopnosti a nedokonalosti, které jsou s touto službou spojené. Duch svatý pak dodá i sílu a autoritu a uschopňuje nás.

Ve strachu není ani právo ani spravedlnost. My křesťané chápeme spravedlnost a právo většinou jen vúči sobě. Tvrdíme, že jsme spravedliví v Kristu. Mluvíme o tom, ale nerozumíme tomu.  Jsme ospravedlňováni, když vyznáváme své hříchy – Bůh nám je pro oběť Ježíše odpouští a očišťuje nás od veškeré nepravosti, a jednak pokud zůstáváme v Kristu, nedopuštíme se dalších nepravostí. Tedy neměli bychom. A v tom je problém. My se jich dopouštíme a znovu potřebujem odpuštění. To je naše ospravedlnění z Krista. Víra v Ježíše a v jeho oběť, která nás uvádí do Boží spravedlnosti, protože naše nepravost je omývána jeho krví prolitou na kříži. Jsme jí přikryti.  Je tu však také spravedlnost jako postoj a jednání nás vůči jiným. Protože to není již o Bohu, který nám odpouští, ale o nás jak jednáme s jinými. Často si neuvědujeme, že nejednáme Božím způsobem a tím se dopuštíme nespravedlnosti. To má právě velký vliv na růst Božího království. Naše (křesťanů) nespravedlivé jednáni odrazuje mnohé. My jsme přece odrazem slávy Kristovy. Ti, kteří se nejvíce ohrazují, že jsou křesťané, právě nejméně jednají v Boží spravedlnosti a právu. (Osobní pětadvacetiletá zkušenost.) Jsou v postoji, že jen oni jsou spravedliví a soudí všechno kolem. Jejich spravedlnost je jen jejich pohledem, ne pohledem Božím. Stávají se samospravedlivými. (Tím se vyznačuje především náboženský duch – jen ke mně mluví Bůh, jen já mám ten správný pohled na věci, … ale o tom někdy a někde jinde) Pokud si chceme udržet spravedlivý postoj a pohled na situace a vůči lidem kolem, lidem, které nám Bůh svěřil, pak se musíme očistit od podobných lidí v naší blízkosti. Oni mohou ovlivnit naše jednání. Někdy totiž zní velmi jistě a přesvědčivě.

(pokračování příště)

K vyšší cestě. 4

(pokračování)

Pokud se nevzepřeme strachu ať používá jakoukoli svoji formu, nakonec se můžeme stát jeho nástrojem vůči našim bratřím a sestrám. Pokud se budu zabývat sourozenci v Kristu, kteří druhé stále manipulují, nahánějí jim strach, nepřímo nebo přímo vyhrožují něčím napadením ať již duchovním nebo fyzickým, zjistím, že tito lidé sami žijí stále ve strachu z něčeho. Že jsou manipulovaní strachem, že je jim neustále někým nebo něčím vyhrožovanené, nebo jen tak mají strach bez důvodu, protože žijí ve společenství plném strahu. Pokud se nechceme vzepřít strachu, pak je velmi pravděpodobné, že se sami staneme nositeli zastrašování. Staneme se otrokem strachu a budeme ho poslouchat. Proto se potřebujeme strachu vzepřít, kdykoli na nás začne řvát a obcházet kolem, kdykoli se začne plížit kolem našich myšlenek.

K vyšší cestě nás čeká vždy mnoho nových věcí. Jedna za druhou. Nové věci znamenají změny. Stačí jen stěhování od rodičů, na misii do jiného města, opuštění dospělých dětí, vnoučat. Nemusí jít vždy o velké duchovní věci. Nebo vlastně jde, ale jsou uloženy v těch malých rozhodnutích, že se vzepřu strachu ze změn. Tento strach zastavil nejeden pár, pro který měl Pán připravenou službu.

Každá změna k dobrému přináší sebou nutnost velkých  změn v našich životech. Uvedu jeden příklad. Naši mladší kolegové se měli pro službu přestěhovat. Pro ně to znamenalo odejít ze zázemí, kde měli o všechno postarané díky jejich rodičům. Nemuseli se mnoho starat o domácnost a tím se plnĕ věnovat službě. Vypadalo divně, že se musí přestěhovat a přijít o toto zázemí. Určitě přicházel strach z toho, zda tuto novou situaci zvládnou. Služba, domácnost, děti. Pro ně to znamenalo mnoho velkých změn a výzev. Postavili se proti strachu a začali se spíše těšit. Dnes by již  nechtěli věci vrátit zpět. Ví a zakusili, že je to dobré a posunulo je to dopředu. Nejen jako rodinu, ale také v důvěře v Pánu.

Každý posun dopředu znamená změnu života. Jak duchovního, tak fyzického. Pokud nechceme zůstat jen u slov, musíme vybojovat strach ze změn, které budeme muset podstoupit. Někdy se musíme postavit manipulaci ze strany nejbližšího okolí, které má také strach ze změny, jindy strachu ze sebe samých, že to nezvládneme, nebo ze ztráty pohodlí. To znamená ze ztráty něčeho, co již dobře známe, víme, co múžeme očekávat… a jít do neznáma. Pokud vybojujeme tento krátký boj, (někdy je to utrpení a jde to skrze pláč) pak zjistíme, že jsme se posunuli k dobrým věcem, že jsme poznali o něco více Boha a především, že pevněji stojíme. Nebudeme se chtít vracet. Pokud ano, pak jsme to nevybojovali, ale jen se přizpůsobili někomu nebo něčemu a strach se bude vracet do té doby dokud neprojdeme vítězně tímto bojem. Každé vítězstvi nad strachem nám přidává na poznání kým jsme v Kristu a přináší pevnější postoj a vede směrem k dospělosti.

(pokračování zítra)

 

K vyšší cestě. 4

(pokračování)

Musím se rozhodnout na čí straně chci být. Zda na straně dokonalé lásky nebo strachu. Žít v Kristu nebo mimo. Mimo znamená neopustit starý způsob života a být stále manipulovaný zlým skrze strach. Někdy jsme schopni vybojovat tento boj jen částečně. Jen v některých oblastech. Ve zbytku jsme stále svíráni strachem a jeho způsoby, které používá. Již jsem je v této kapitole jmenoval (pochybnost, beznaděje, nevíra…)  Abychom se mohli posunovat a růst, musíme se mu vzepřít. Strach působí jednak skrze naše zkušenosti z minulosti, skrze naši představivost a fantazii, skrze naslouchaní (dívání se) špatným věcem a především skrze manipulaci zastrašováním, vyhrožování od lidí nebo lidma. Dokonce věřících. Každý jsme na tom jinak. Někoho to, že mu někdo  vyhrožuje nakopne k tomu, aby se postavil proti, aby se vzchopil a vzepřel se strachu. Jiného to úplně odrovná. Jak bojovat se strachem a jeho různým působením? Jediným způsobem je se mu postavit čelem, vzepřít se.

„Buďte střízliví a bděte! Váš protivník Ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil. Postavte se proti němu, pevní ve víře, vědouce, že tatáž utrpení se naplňují na vašem bratrstvu po celém světě. A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu [Ježíši], vás, když nakrátko snesete utrpení, sám zdokonalí, utvrdí, posílí, postaví na pevný základ. Jemu buď [sláva a] moc na věky [věků]. Amen.“ 1 Petr 5:8‭-‬11CSP  Petr píše, že když sneseme nakrátko utrpení, sám Bůh nás zdokonalí a postaví na pevný základ. Myslím si, že to nakrátko je doba našeho rozhodování k tomu, že se mu, Ďáblu a jeho zastrašování,  vzepřeme. Tady prožíváme ten boj se strachem. Když jsme se již vzepřeli, pak Ďábel i se zastrašováním uteče. „Poddejte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás,…“ Jakub 4:7 B21

Dospělý v Kristu je střízlivý člověk, který stále bdí. I Eliáš utekl strachem. Strachem z Jezabel. Proto nestačí mít obdarovaní a velkou službu, potřebujeme být bdělí a střízliví v pohledu kolem, jinými slovy nenechat se  něčím zaslepit.  Náš protivník dokáže nejen obcházet a řvát, ale také být velmi nenápadný. V Danielovi můžme číst o jedné jeho taktice, kterou používá skrze lidi a také je tam návod jak máme s ní jedat. „Svou úlisností svede ty, kdo porušují smlouvu; lidé znající svého Boha se mu ale statečně vzepřou.“ Daniel 11:32 B21 Lidé, kteří znají svého Boha jsou ti, kteří nejen žijí v Kristu, ale ví kým jsou v Kristu. Žit v Kristu pro někoho znamená jen žít pod jeho ochranou a pomocí. Vědět kým jsem v Kristu, je o jistotě a také Boží moci v mém životě, co mohu a co mám dělat já v jeho Jménu.

(pokračování zítra)

 

 

K vyšší cestě. 4

(Pokračování)

Cesta z duchovní puberty do dospělosti je dlouhá. Někdy se zdá, že jsme již dospěli, ale ještě v mnohých věcech se stále „babráme“ a nechávame se zavést do slepých uliček. Prostě dospíváme postupně. V  něčem rychleji v jiných věcech to trvá roky. Zkušenosti, skrze které dospíváme jsou Boží cestou. Asi by bylo jednodušší, kdybychom si přečetli Slovo a hned bychom jednali přesně podle něho. Toho však plně nejsme schopni. Bůh to ví a ví také, že ten nejlepší způsob jak dospět je, abychom zažívali jeho moc, lásku, spravedlnost, jeho myšlení a jednaní v praktickém životě. Sám Ježíš říká:  Každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podobný moudrému muži, který postavil svůj dům na skále.
Matouš 7:24 B21 Plnit Ježíšova slova, znamená je žít. To nás posunuje. Není to o psychologii, ale praktických zkušenostech s Božim jednáním v našich životech a životech lidi kolem nás. My bychom někdy chtěli dospět hned. To není možné. Čím vice dospíváme, tím více si uvědomujeme kým v Kristu jsme. Čím více jsme v Kristu, tím méně máme strach. Umenšování strachu až ke konečnému vítezství je dalším poznávacím znamením naší cesty k dospělosti. Je to znakem vyšši cesty.

Strach.V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání; vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.
1 Jan 4:18 CSP

Buď láska nebo strach. Mám z něčeho strach, pak jsem ještě nepochopil nebo nepoznal jak velkou lásku ke mě má Bůh. Pokud bych ji znal, neměl bych strach. Strach mohu mít téměŕ ze všeho. Tak jako dokonalá láska zasahuje všechny oblasti našeho života, ať tělo, rozhodování, praktický život, postoj k Bohu a lidem, naše jednáni s lidmi, tak stejně strach. Pokud mám z něčeho strach, mám v té oblasti nedokonalost v lásce. Do protikladu ke strachu dávame odvahu, ale tím protikladem není odvaha a smělost, ale láska. Tak jako láska je trpělivost, laskavost, věrnost, víra, naděje, pravda a především život, tak strach je podezřívavost, pochyby, nevěrnost a nevíra, netrpělivost, žalovaní, lež a smrt. Strach mučí i zabíjí a to nejen duchovně, ale i fyzicky. Může vést až k zástavě srdeční činosti.  Naopak láska uzdravuje, dává pokoj a potěšení a vede k životu.

Pokud stále více poznávám kým jsem v Kristu (ne jen podle slova, ale mám to prožité), tím více se setkávám s Boží – pravou láskou a také se v jejím používaní zdokonaluji, protože mám méně a méně strachu, který mi předtím bránil lásku přijímat a hlavně v ní žít.

(pokračování zítra)

K vyšší cestě. 3

(Pokračování)

Opustit soud znamená změnit pohled i smyšlení o lidech. Mohu lidem pomáhat a přesto je soudit nebo s nimi dokonce opovrhovat. Soud je velmi často spojený s naší povýšeností. Proto se nám náš soud často vrací. Přesně to, za co soudíme druhé, se nám samotným stává. Uděláme přesně to samé, co jsme odsoudili na jiných. I to je naše vyučování a cvičení, abychom mohli příště jednat bez soudu. To, jak vyrůstáme z puberty, poznáme podle toho, že si z takových situací bereme ponaučení. Nesvádíme to na to, že u nás je to něco jiného, že my to myslime jinak. Často se setkávám s tím, že si ani neuvědomujeme, že děláme to samé, co jsme u jiných odsoudili. (I z vlastní zkušenosti.) Duchovně dospělý člověk se nechá poučit. Ne vždy to je ihned. Některým se stává, že poučení hned nepřijmou, ale pak o tom přemýšlí a změní postoj. Jiný naopak říká ano, ano je to pravda, ale brzy na to zapomene a nic se nezmění. Kdo z nich roste a kdo zůstává na místě. Nepřipomíná vám to jeden příběh z Písma?  Pokud se necháme poučit Bohem, vyřešíme dvě věci najednou. Situaci do které jsme se dostali a budeme jednat s naším smyšlenim o druhých, s naším odsuzováním.

Než začneme někoho nebo něco soudit, představme si, že stejně jako my, by nás začal soudit Bůh. Podle stejných měřítek jako máme my k těm, které soudíme. Jak bychom dopadli na jeho soudu?  Jak často se vystavujeme tomuto soudu tím, že sami soudíme.

Jednou jsem soudil člověka i to jak řešil situaci. Byl u toho i můj šéf. Když jsem skončil, v klidu mi řekl, že to byl jeho nápad a příkaz, který ten kolega jen dopbře splnil. Zůstal jsem jako socha a nevěděl jsem, jak se mám chovat. Byl to zkušeny vedoucí, který dávno vyrostl z duchovni puberty, který měl smysly zkušenostmi vycvičené ke spravedlnosti a rozenání dobrého a zlého. Neurazil se, ale vysvětlil mi situaci i to, proč takové rozhodnutí udělal. Dál jsme měli velmi dobré vztahy a pro mne to byla dobrá zkušenost, která mne posunula. Nevíme, proč naši sourozenci dělají mnohé věci. Nevíme, jestli jen neplní poslušně příkazy Boží, nebo svých autorit. Jak často slýchávám, že to či ono rozhodnutí není dobré, že není z Ducha svatého. Jak to vím?

Sám musím bojovat proti takovým myšlenkám, abych nevynášel soud. Největší je boj, pokud jsem v nějaké skupině nebo s člověkem, který stále kritizuje. Musím odejít, jinak bych se  nakazil. Dnes je to mnohem lepší, ale dříve to bylo jako infekce, která se uhnízdila uvnitř myšlení a stále pracovala a měnila se ve slova. I dnes jsou situace, které mne mohou rozhodit, nejsou podle mých představ, jsou v rozporu (momentálně) se zaslíbením, nebo slovem, které jsem dostal, ale učím se s tím jednat. Snažím se ztišit a oddělit se od toho. Pak to předat Pánu. Ve většině případů pak přijde pokoj. Někdy za hodinu, jindy další ráno. Začnu to vidět a přemýšlet z jiného pohledu a především vždy mne skrze to Duch svatý posune dál. Mohu pak pokračovat ve službě bez soudu. Není to však bez boje. Učím se podobně dívat na většinu situací kolem sebe.

Pavel v listě Římanům píše: Kdo vůbec jsi, že soudíš cizího služebníka? Před svým vlastním pánem obstojí, či selže. A on obstojí – Pán jej dokáže podepřít!  Římanům 14:4 B21

Je lepši podepírat. Když se setkáme se soudem od jiných k sobě nebo dalším, buďme opatrní, abychom také nazačali soudit, ale snažme se podepřít, vysvělit, ukázat, žehnat a modlit se.

(pokračovaní zítra)

K vyšší cestě. 2

(pokračování)

Existuje celý seznam veršů z Písma, které nám říkají kým v Kristu jsme. Přestože se o tom káže a vyučuje, nějak to nejsme schopni přijmout. Nevíme jak to v sobě udržet, jak být těmi, kterými bychom měli v Kristu být, nebo jak proklamujeme svými ústy, že jimi jsme. Není jiná cesta než žít mezi lidma. Pokud jsem pod ochranou samoty, nikdy nezískám zkušenosti a nezjistím jak na tom ve skutečnosti jsem. Pokud nezačnu sloužit i těm, které moc nemusím nebo mi nějak dříve ublížili, nezjistím, jak je to doopravdy s mojí láskou. Zda jsem ochotný skutečně nést svůj kříž. Citovat můžeme cokoli, slyšet a přikyvovat tomu a říkat „to je fakt pravda“ není tak těžké, ale řídit se podle toho… Potřebuji si své smysly vytrénovat a to nejde někde mimo lidi. Potřebuji se přestat hádat o učení a přemýšlet o tom, co Bůh skutečně po mě chce. Je naprostou samozřejmostí, že bez Ducha svatého to nejde. On nám připomeme v situacích vše co jsem četli v Písmu, co jsme slyšeli v kázáních a vyučováních, dodá nám sílu a povzbudí nás, ale udělat, nebo naopak přestat dělat, to musíme  my sami.

K vyšši cestě. 3

Soud. Nedospělý člověk stále soudí. Má to jasné. Černobílé. V pubertě soudíme rodiče, učitele, generace, situace… Křesťanský puberťák si neuvědomuje, že vlastně soudí Boha. Rodiče ať fyzické nebo duchovní mu dal Bůh, učitele povolává a posílá  Bůh, celé generace byly vedeny Bohem a všechny situace, které nás potkávají má Bůh pod kontrolou. Pracuje s nimi tak, aby nám situace prospěla a my z ní vyšli zkušenější a silnější (je to jeden ze spůsobů tříbení našich smyslů, abychom lépe poznali co je dobré a co zlé). Soudem se stavíme proti němu.  Proč? Protože soud patří mu a ne nám. Kristus nepřišel, aby soudil, ale aby zachránil. Naše oči by měli vidět svět a lidi kolem očima zachránce a ne očima soudce. Bůh ví, že by nás musel všechny smést, kdyby dnes uplatnil právo soudu. Nedělá to. Čeká se svým soudem, protože touží po tom, aby všichni lidé došli k pokání. (2 Petrova 3) I my máme mít stejný postoj k lidem. I k těm, které známe i s jejich chybami a jejichž chyby nemůžeme vystát. Přečtěme si příběhy velkých mužů a žen víry v Písmu. Copak nedělali chyby, copak je Bůh neviděl, ale kolikrát jim to připomíná? Skutečně jen ty nejzávažnější přestupky. Přesto v listě Židům je dává za vzor. Pavel nám pak píše toto:  Chceš-li však někoho soudit, člověče, věz, že sám nemáš výmluvu, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe – vždyť sám děláš to, co soudíš!
Římanům 2:1 B21
Souzení druhých nepatří k dospělosti. Souzení nikoho nevychová, nikomu nepomůže, jenom ubližuje druhým i nám. Dospělý křesťan došel již k tomu, že soud je marnost a zmar a opustil ho.

(pokračování zítra)

A co jsi ode mě slyšel před mnoha svědky, to svěřuj věrným lidem, kteří budou schopní učit zase další. (2. Timoteova 2:2)