Boží vůlí – zasuň meč

„Kolemjdoucí ho uráželi, potřásali hlavou a říkali: “Ty, který boříš svatyni a ve třech dnech ji stavíš, zachraň se, jsi-li Syn Boží, [a] sestup s kříže!” Podobně se posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími. Říkali: “Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je králem Izraele, ať nyní sestoupí s kříže, a my v něho uvěříme. Složil naději v Bohu, ať [ho] nyní vysvobodí, stojí-li o něho. Vždyť řekl: „Jsem Boží Syn!“” Stejně ho tupili i lupiči, kteří byli ukřižováni spolu s ním.“

Matouš 27:39-44 CSP

Ježíš nereagoval na jejich urážky. Nenaštval se, necítil se uražený, nevracel útok ani se nebránil. Přitom mohl. Stačilo slovo. Mohl mocí dokázat, že měl pravdu a sestoupit z kříže. Boží vůlí však nyní nebylo, aby prokazoval své Božství, ale aby zemřel a vstal z mrtvých. Ježíšovou touhou bylo naplňovat Otcovu vůli. Ve všem. I tady na kříži. Pokud by takový nebyl, neměli bychom spasení, milost odpuštění a volný přístup k Otci do jeho nebeského království.

Jak se chováme my, když se cítíme urážení. Máme snahu se bránit? Dokazovat, že jsme křesťané, obhajovat Boha nebo dokonce vracet útoky. Jde nám více o “křesťanskou” prestiž nebo o naplnění Boží vůle. Právě teď na nás budou více a více tlačit, více nadávat na Boha a křesťany, obviňovat, vysmívat se. Jak budeme reagovat? Nebo jak už reagujeme? Přemýšlíme, zda naše reakce je Boží vůlí nebo naopak se dostáváme mimo ni? Nejde nám jen o prestiž a zraněnou křesťanskou důstojnost, ješitnost? 

Je čas mluvit (evangelium) a čas mlčet (nechat se obhájit Bohem). Bůh nepotřebuje obhájce. Všemi těmi posměšky a urážkami je spíše zraněné naše já, které pak reaguje. My však máme hledat Boží vůli. 

„Ježíš mu řekl: “Příteli, proč jsi přišel?” Tu přistoupili, vztáhli na Ježíše ruce a zmocnili se ho. A hle, jeden z těch, kteří byli s Ježíšem, natáhl ruku, vytasil meč, udeřil veleknězova otroka a uťal mu ucho. Tehdy mu Ježíš řekl: “Vrať svůj meč na místo. Neboť všichni, kdo se chápou meče, mečem zahynou. Či myslíš, že nemohu poprosit svého Otce, a on mi hned pošle víc než dvanáct legií andělů? Jak by se však naplnila Písma, že se tak musí stát?”“

Matouš 26:50-54 CSP

Boží vůlí je, aby každý mohl dojít spasení. Naše reakce však tomu může bránit. Tou správnou reakcí je: 

“Ale vám, kteří slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří….Jak chcete, aby lidé činili vám, [i vy] stejně čiňte jim…. Ale milujte své nepřátele a čiňte dobře, půjčujte a neočekávejte něco na oplátku. A vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, protože on je dobrotivý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.”“

Lukáš 6:27-29, 31, 35-36 CSP

Žalm 91

Přilnul ke mně, a tak ho zachráním, poznal mé jméno a já ho vyvýším. Bude mě volat a já mu odpovím, v dobách soužení budu s ním, vysvobodím jej a oslavím. Dlouhým životem ho nasytím – ukážu mu své spasení!“
Žalmy 91:14‭-‬16 B21
V CSP je místo zachráním “ uvedu do bezpečí“. Být v bezpečí je příjemný pocit, nejen pocit, ale příjemná skutečnost. Jste v horách, venku mrzne a je vánice. Ještě před několika hodinami jste v ní mrzli a bořili se do sněhových závějí. Pak jste objevili chatu. Jste zachráněni, jste v bezpečí. Slyšíte, jak vítr naráží do chaty, hučí a z okna není vidět ani na krok. Vy však sedíte u krbu, ze kterého vás objímá teplo a vesele praská dřevo. Máte na stolku teplý čaj a jste v pohodě, protože nemusíte být venku. Jste v bezpečí vytopené chaty. I to může být pocit bezpečí. Přitom mnoho jiných v té vánici bloudí a nemůže najít chatu.

Poznal mé jméno. Často se spokojíme se jménem Ježíš, Kristus a myslíme si, že známe Boží jméno. Poznat jméno znamená poznat toho člověka, který je nosí. Poznat, tedy znát jeho vlastnosti, charakter, to, co mu udělá radost, co ho rozčílí. Nejen toto všechno znát, ale být s ním ve velmi blízkém kontaktu, velmi blízkém obecenství. Dříve jména měla svůj význam a vystihovala člověka. Boha nejde vystihnout jedním jménem, proto jich má mnoho. Zachránce (Spasitel), Otec, Vykupitel, Utěšitel, Nejvyšší, Bůh bojuje za nás, Hospodin, Zaopatřovatel, Kníže pokoje…. Jaké má jméno pro nás? „Poznal mé jméno a já ho vyvýším“.

Celý žalm je o mé záchraně, o mém bezpečí, o zaslíbeních Božích pro mne. O mém hrnku teplého čaje u krbu. Žalm byl psán v době starozákonní. Nová smlouva nese pro nás ještě něco vyššího než jen naší ochranu a náš teplýl čaj. Již o tom mluví i Izajáš v 32.kapitole.

Hle – přichází spravedlivý král, jehož knížata budou poctivá! Každý z nich bude jak skrýše před větrem a úkryt před deštěm, jako potoky vody v pustině a stín mocné skály v zemi vyprahlé.
Izaiáš 32:1‭-‬2 B21
Ano je to zaslíbení Krista, ale také se tam hovoří o nás. Kdo jsou ta knížata? Přece novozákonní věřící naplnění Duchem svatým. Tak, jako potřebujeme poznávat Boha, potřebujeme poznat, kým jsme v Kristu. Kým jsme se stali, když jsme uvěřili. Tato poznání z nás dělají lidi, kteří se nebojí když přijde doba soužení, kteří si netěžují, protože ZNAJÍ jeho Jméno, ale také se sami stávají pro druhé úkrytem, vodou, která přináší život, odpočinutím v příjemné, chládku. Jsou chatou s krbem a hrnkem teplého čaje v době vánice. Pak přestanou žít ve strachu o svůj život, protože ví, že jsou v rukou Nejvššího.

(Konec)

Žalm 91

(Pokračování)

Včera jsem psal vlastně o prvních čtyřech verších. Dnes bych nás chtěl zavést dál. Důvod, proč jsem si vybral tento žalm je, že mnozí se ho v této době modlí, přesto oni i jejich rodiny bojují s coronou, prožívají těžké průběhy nemoci a některým dokonce umírají příbuzní. Pak začneme pochybovat o Bohu a jeho zaslíbeních. Nebo začneme pochybovat o sobě a svojí víře.

Každému z nás byla dána určitá míra víry. A i ta je silná v jiných oblastech u mne a v jiných u tebe. Ale je ! To, v čem se všichni posunujeme, je náš vztah s Bohem. Vztah důvěry, naděje, víry a lásky. Tím procházíme všichni. Právě takové situace jako je tato, nás dokáží přimknout k němu nebo naopak nás od něho vzdálit. V dnešní době se potřebujeme modlit, aby naše víra a vztah s Bohem obstál. To, co prožíváme je jenom začátek. Budou přicházet další a další, těžší a těžší věci a my potřebujeme obstát. Důležité je dojít do Božího království než to, jak dopadne naše zdraví, náš majetek….. tady na zemi. (Svádí-li tě tedy tvá ruka nebo noha, usekni ji a zahoď od sebe. Je pro tebe lepší, abys chromý nebo zmrzačený vstoupil do života, než mít obě ruce nebo obě nohy a být uvržen do věčného ohně.Matouš 18:8 B21 Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Raději se bojte Toho, který může duši i tělo zahubit v pekle. Matouš 10:28 B21) Možná náš strach přichází z obavy o naše těla, o naše tělesné potřeby. Jednou to všechno půjde stejnak do hnoje. Nebojme se a o to více se přimkněme k Bohu.
Na prvních verších jsme si ukázali, že nestačí jen verše číst nahlas a proklamovat (vyhlašovat), když nemáme vztah s Nejvyšším. Musíme mít skutečně domov, příbytek u něho, abychom se mohli dožadovat zaslíbení. Ale, i když tento vztah a příbytek máme, neznamená to, že se těžkým věcem vyhneme. Máme někdy představu, že se pomodlíme a Bůh nás přenese někam na klidný ostrov, kde si to budeme užívat. Tak to však není. A je to dobře, i když bychom si to přáli. Jistě tě vysvobodí z lovcovy pasti, z morové rány nejprudší…. Nezalekneš se noční hrůzy ani střel, jež ve dne létají, morové nákazy, jež tmou se plíží, ani zhoubné rány v čase poledním. Po tvém boku jich padne tisíc a deset tisíců po tvé pravici, tebe to ale nechá být. Žalmy 91:3‭, ‬5‭-‬7 B21
Pokud mne má Bůh vysvobodit, musí to být z něčeho. Z pasti, útoku na tebe a tvoji rodinu, z války, od nenávistit lidí…. to znamená, že v tom jsem a prožívám to. Také nás Bůh nevytrhne z tohoto světa jen proto, že se nám to nelíbí, že je nám to nepříjemné nebo že se bojíme. Vytržení přijde v jeho čase. Do té doby budeme tady i přesto, že prochází zemí pandemie (mor) i přesto, že nás budou očkovat, že jsou války, pronásledování, zemětřesení a tsunami. Zaslibuje nám, když budeme mít příbytek u něho, že budeme mít v tom všem jeho pokoj. Nebudeme mít strach a budeme v tom všem plní nepochopitelného pokoje. Když jsem se v nemoci nemohl nadechnout a již se mi točila hlava a čekal jsem, že ztratím vědomí, bylo to nepříjemné a mé tělo se bránilo, ale měl jsem přitom nepochopitelný klid. Žádný strach o život. Ujištění o tom, že jsem Boží dítě a jdu do Božího království, domů. Bylo to pro mne důležité, protože jsem si často kladl otázku, zda obstojím, pokud mi půjde o život. Dnes vím, že Bůh je v tom se mnou a dá mi svůj pokoj a ujistění. Že jsem ještě tady jsem přijal s tím, že jsem ještě nenaplnil vše, co Bůh chce, abych pro něj udělal. Ale On prokázal jsvou moc a dal mi ujištění, že mne ani v takových chvílích neopustí. I kdybych měl jít údolím stínu smrti, ničeho zlého se nebojím, neboť ty se mnou jsi: tvůj prut a tvá hůl mě konejší. Žalmy 23:4 B21 Dnes vím, co tento verš znamená. Haleluja. Bůh se oslavuje právě v našich těžkých chvílích, když to vypadá, že prohrajeme, že to vzdáme… Ne, nebojme se on nás dovede až do konce. On to s námi začal, On to i dokončí. Ty i já jsme vykoupení drahou krví jeho Syna Ježíše Krista. Tak moc jsme drazí jeho Božímu srdci.

(Pokračování zítra)

Žalm 91

Ve skrýši Nejvyššího kdo přebývá, ve stínu Všemohoucího bude spočívat. Hospodinu řeknu: „Jsi mé útočiště, můj hrad, můj Bůh, na něhož spoléhám!“ Jistě tě vysvobodí z lovcovy pasti, z morové rány nejprudší. Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly najdeš bezpečí, štít jeho věrnosti tě obklopí! Nezalekneš se noční hrůzy ani střel, jež ve dne létají, morové nákazy, jež tmou se plíží, ani zhoubné rány v čase poledním. Po tvém boku jich padne tisíc a deset tisíců po tvé pravici, tebe to ale nechá být. Pouze to spatříš na vlastní oči, uvidíš odplatu ničemných! Když Hospodinu řekneš: „Jsi mé útočiště,“ Nejvyššího když zvolíš za svůj příbytek, žádné neštěstí se ti nepřihodí, rána se vyhne tvému obydlí. Vždyť kvůli tobě pověřil anděly, na všech tvých cestách aby tě chránili, na rukou aby tě nosili, nohu o kámen aby sis nezranil. Přes lvici i zmiji půjdeš dál, lva i baziliška pošlapáš! „Přilnul ke mně, a tak ho zachráním, poznal mé jméno a já ho vyvýším. Bude mě volat a já mu odpovím, v dobách soužení budu s ním, vysvobodím jej a oslavím. Dlouhým životem ho nasytím – ukážu mu své spasení!“
Žalmy 91:1‭-‬16 B21
Hned první verš nám dává podmínku nebo určuje komu jsou určena následující zaslíbení : „Tomu, kdo přebývá ve skrýši Nejvyššího.“ Přebývat ve skrýši, v úkrytu nebo v bezpečí. Skrýš si mohu připravit pro zlé časy, skrýš mohu objevit a zapamatovat si ji, může mi ji někdo ukázat, doprovodit mne tam. Je mnoho způsobů jak objevit nebo si jinak zajistit skrýš, bezpečí ve zlých časech. Lidé to také dělají. Jedni si myslí, že je to v uložených penězích, jiní říkají můj dům, můj hrad, další si kupují nemovitosti v ústranní a plní je zásobami… a také jsou ti, kdo se snaží žít zdravě a mít dostatek vitamínů. Je to podle toho, před čím se snažíme ukrýtm a ochránit. Dnes vidíme, že ty naše skrýše moc nefungují. Lidé jsou nemocní, umírají ať jsou silní nebo slabí, bohatí nebo chudí, mladí nebo staří, nacpaní vitamíny nebo bez nich, ať žijí na venkově nebo ve městě. Žádná lidská skrýš neobstojí. Jediná, která obstojí je ta v Bohu. Být skrytý nebo přikrytý samotným Bohem. Je zde ještě jedno důležité slovo „přebývat“. Nebo také bydlet. Kdo ve skrýši Nejvyššího bydlí. Pro mne to zní i takto: „Kdo má svůj domov u Nejvyššího“. Pro malé děti je největším zastáncem táta s mámou. Když je zle, utíkají se skrýt domů. Cestou křičí: „Tati (mami) POMÓÓÓC, chtějí mi ublížit…“. Vždy, když je zle, doma hledáme a najdeme oporu. Děti, když jim někdo chce ublížit, si neotevřou knihu, aby tam četly o tom, že je táta ochrání. Ony běží domů k tátovi se schovat. Tak bychom to měli dělat i my. Naše srdce by mělo volat: „Vím, kde je můj domov, přece u tebe Nejvysší.(U tebe je má skrýš ) Pomoc, už běžím pod tvá křídla, protože ty jsi můj Táta, ke kterému se s důvěrou obracím. Vím, že u tebe jsem doma (Hospodinu řeknu: jsi mé útočiště, můj hrad).“ Nepotřebuji číst, ale prožít. Mít živý vztah s Otcem. Pak vlastně z mého srdce i úst budou vycházet slova žalmu. Mohu si v takové chvíli s Duchem svatým číst a vyznávat slova žalmu. Těď budou pravdivá, živá a mocná. Možná budou vycházet trochu jinak, ale bude to mít stejnou váhu. Bude to o tom, že znáš Otce, jeho srdce a spoléháš se na něj.

Jak mohu vědět, že mám u něj svůj domov? Všichni, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou totiž Božími syny. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče! Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.
Římanům 8:14‭-‬16 B21
Potřebujeme přijmout (přijali jste Ducha synovství) Ducha svatého, aby nás mohl vést a dosvědčovat nám, že jsme dětmi Božími. Abych mohl přijmou Ducha svatého musím uvěřit v Krista a tak si otevřít cestu do Božího domova, do úkrytu a pevného hradu… (Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy pak vede ke spáse. Vždyť Písmo říká: „Kdokoli v něj věří, se jistě nezklame.“
Římanům 10:9‭-‬10:11) Když uvěřím a vyznám mám právo se stát Božím dítětem. Bůh nás přijímá za své děti a stvrzuje to tím, že nám dává svého Ducha.

Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kteří ho prosí?“
Lukáš 11:13 B21
Stačí pak požádat o jeho Ducha svatého.

(Pokračování zítra)

Dobrý první únorový den.

Zjistil jsem, že s největší pravděpodobností jsou všechny příspěvky nenávratně pryč. Pokud se mi podařilo nějaké vrátit, pak to bylo jen několik prvních vět. Ještě, že jednotlivé stránky a jejich obsah zůstal.

To mne přivedlo na myšlenku o tom, co tu po nás zůstane. Vždy jsem rád cestoval. Procházel starými městy, vnímal jsem krajinu, navštěvoval galerie, zajímavá místa a vše jsem si ukládal do paměti. Tedy většinou se mi to ukládalo samo, aniž bych se snažil. Jsou statisíce a miliony lidí, kteří podobně hledají nové a nové zážitky a ukládají je do paměti. Když umřeme, umřou s námi. Přestanou existovat. Pokud jsme je nezachytili pro druhé jako fotku nebo video, v písemné podobě nebo jako vyprávění, jako obraz…, pak nenávratně zmizí spolu s námi. Vše, co žijeme nenávratně zmizí spolu s námi, pokud jsme si to nechávali pro sebe.

Sobecký život zaměřený sám na sebe a pro sebe si sebou skutečně vezme všechno. Tady po něm zůstane prázdno. Knihy se mohou ztratit, shořet, videa a fotky zmizí jako příspěvky z mých stránek. Nic nemusí zůstat. Ale abych nekončil tak smutně, je něco, co zůstává. Zůstává to, co jsme zanechali v jiných lidech, kteří nás přežijí. Nemyslím tím to, co jsme jim zanechali fyzicky, protože i to se může a nakonec se ztratí. Myslím, co jsme jim vložili do jejich ducha, duše, mysli. Tak jako jiní do nás. Možná si ani neuvědomí od koho to mají, ale důležité je, aby to i oni zanechali v dalších lidech. Možná zanechali mnohem více, než my v nich. Pokud chceme zanechat něco skutečně věčného, pak zanechejme Boží slovo, jeho lásku prokazující se našimi životy, lásku ke Kristu a jeho Slovu. Pokud to budou předávat dál, naše životy nesou ovoce a ponesou ho tady na zemi, i když už nebudeme. Nenechme si Boží království jen pro sebe.

Muž, který vyzkoušel v životě všechno a měl moudrost od Boha, král Šalamoun řekl: „Pamatuj na svého Stvořitele, dřív než se přetrhne stříbrná šňůra a zlatá mísa než se rozbije, dřív než se roztříští džbán nad pramenem a kolo u studny se rozláme, než se prach vrátí do země, kde býval, a duch se vrátí k Bohu, jenž ho daroval. Marnost nad marnost, řekl Kazatel, všechno je marnost.“
Kazatel 12:6‭-‬8 B21

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. A to světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila.
Jan 1:1‭-‬5 B21

Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.
Matouš 24:35 B21
(Slova Ježíše Krista)

A tak přinášejme lidem to nepomíjivé, to věčné.

A co jsi ode mě slyšel před mnoha svědky, to svěřuj věrným lidem, kteří budou schopní učit zase další. (2. Timoteova 2:2)