Dopisy Petrovi – Šestý dopis

Tak jsem opět zpět.. Zpět s tím, že bych rád dokončil všechny rozepsané věci. Mezi ně patři Dopisy Petrovi, které by měli pomoc začínajícím vedoucím. Nejen pastorům, ale začínajícím služebníkům obecně. Dnes tedy šestý dopis a zítra závěrečný sedmý. Pak tyto dopisy přenesu opět do knižní podoby a budou na stránkách ke stažení jako kniha.

 

ŠESTÝ DOPIS

Milý Petře

Stále děkuji Bohu za tvou službu. Raduji se z toho, jak si ve službě vedeš a jak se necháváš vést Duchem svatým. Přesto ti dnes chci napsat o jednom z velkých nebezpečí a pokušení, které se nevyhnulo mnoha velkým služebníkům, na kterých tak jako na tobě bylo vidět vedení Duchem svatým. Je to smilstvo. Má několik podob. Ne vždy se musí jednat o sex s jinou ženou. Je tu něco mnohem nebezpečnějšího a zákeřnějšího. Duševní nevěra, která vede ke ztrátě lásky, důvěry a především jednoty v manželství. Často ďábel zaútočí v době, kdy se manželka stará o malé děti, je nemocná nebo prochází nějakým kritickým obdobím a přestává s manželem sloužit. Vypadá to, jako by se uvolnilo místo vedle vedoucího sboru. Místo, kde předtím stávala jeho manželka. Vždy se najde ve sboru sestra, která ráda toto místo zaujme. Byla by to dobrá pomoc, jen kdyby šlo o službu ve sboru. Často se takové sestry dostanou do role náhradní pastorovy ženy. I když zde nejde o sex, začne zvláštní vztah ve službě, který sice pomalu, ale více a více vedoucího s takovou sestrou svazuje dohromady. Řeší spolu věci sboru, modlí se, slouží si navzájem. Nejednou taková sestra služebnice zaujme místo, které patří jen manželce. A to ve sdílení pocitů, trápení a radostí. Nakonec o vedoucím ví více než jeho vlastní žena. Je to krok k velkým manželským problémům, které mohou vést až k rozvodu. Mnoho vedoucích tuto věc podcenilo nebo možná ani nepochopilo. Vždyť nic se sestrou nemá miluje manželku a stará se o rodinu…. Každá žena nebo většina z nich pozná, kdy se jí její muž odcizuje. Muž to však tak nevnímá. Pokud tebe a sestru, která ti pomáhá v době, kdy manželka nemůže, začnou noví lidé ve sboru považovat za manžele, může být již pozdě. V tom dobrém je to znamení, že musíš radikálně změnit způsob služby a především ukončit tento vztah se sestrou a jasně se oddělit. Je to bolestivé, ale pokud to bylo skutečně v čistotě srdce, pak se to obejde bez zranění. Pokud tam ovšem bylo již něco více – láska, touha…, pak musíš očekávat velmi nepříjemné reakce od takové sestry. Je však potřeba vše skončit. Každý vztah, který rozbil manželství i velkých služebníků začal právě podobně „nevinně“ až přerostl i v sexuální nevěru a odchod od rodiny i ze služby. Takový „nevinný“ vztah může prožívat i manželka vedoucího, pokud on na ni nemá čas, nenaslouchá ji, neví, co se doma děje. I zde se najde bratr, který bude ochotně naslouchat a zajímat se o její problémy. Tak jako u vedoucího, to může dopadnout i s jeho manželkou. Osobně si myslím, že to v nějaké podobné formě potká každého služebníka. Je to jedna z pastí, kterou ten zlý používá, aby rozbil manželství a hlavně manželství služebníků. Každý z nás prožívá v různém věku různé krize. Muži i ženy. Zde přichází podobné nebezpečí, že ti podstrčí někoho, kdo má o tebe zájem, kdo ti rozumí nebo kdo tě „bere“. Pro koho si autoritou. Potřebujeme se mít na pozoru. Modlit se za to, abys rozpoznal včas tyto nástrahy. Místo aby sis v srdci stěžoval na svou ženu, pomáhej ji, když prochází krizí. Vrátí se ti to, když sám budeš prožívat krize, ale především v udrženém a upevněném rodinném vztahu. Když se zmiňuji o rodině, nemůžeme vynechat děti. Stejně jako tvoje žena i děti se nevyhnou útokům od zlého. Navíc místo, abychom pomohli, často jim naopak ubližujeme. Jak? Tím, že na ně klademe mnohem větší nároky než je v jejich věku dobré. Bereme jim dětství jen proto, že jsme duchovní vedoucí a lidé očekávají, že naše děti budou dokonalé. Ne nebudou, jsou to děti a ne dospělí. Potřebují prožít své dětství jako jiné děti. Nejhorší ze všeho je, když je obviňujeme proto, že nám – vedoucím – dělají ostudu. Dáváme jim najevo, že nám jde více o to, co si si o nás myslí lidé kolem než o ně samotné. Tak se děti mohou snadno stát protivníky naší služby a my se v jejich očích staneme pokrytci. Zahořknou vůči církvi i Bohu. Na druhou stranu jsem viděl rodiče, které naopak své děti protěžují, omlouvají … Děti pak začnou zneužívat svého postavení „dítěte vedoucího“. Musíme se chovat spravedlivě především ve své rodině a tím být vzorem i ostatním. Pokud máme bezproblémové děti, nestavme to jako naší zásluhu, ale děkujme za tu milost Bohu. Ne vždy tomu tak je. Většinou nám aspoň jedno z dětí přináší více starostí a problémů, i když jsme nic ve výchově a lásce nezanedbali. Prostě to tak je a my nic nezmůžeme. Jen se modlit a čekat na Boží zásah. O to více pak rozumíme rodičům, kteří mají problémové děti. Často nenesou vinu a trápí se pro své děti. Mám i v této oblasti povzbuzení. I tyto děti časem Bůh dokáže přitáhnout k sobě a právě oni pak začnou sloužit. Jen to trvá déle a dojdou tam po cestách, které bychom jim nikdy nevybrali. Potřebujeme je vydat Bohu a důvěřovat mu. Tvoje rodina je právě to místo, které potřebuje nejvíce milosti a spravedlivého vedení. Tam právě často selháváme a dáváme tak prostor ďáblu, aby měl kam útočit. Čím „větší“ služba, tím tvrdší útoky a rodina a vztahy v ní jsou pro tyto útoky tím prvním místem. Nemůžeme dobře sloužit, když nemáme pokoj a jednotu ve svém domě. Teď se opět vrátím na začátek. Často místo abychom dali doma věci do pořádku, vyčistili si vztahy a dělali v této oblasti našeho života pokání, utíkáme od tohoto nepokoje , který je v našem domě a začneme ho hledat jinde. Pak lehce podlehneme a zbudujeme si jiný vztah tak, jak jsem psal v úvodu dnešního dopisu. Milý Petře, i když si teď možná říkáš, že to není tvůj problém, buď velmi pozorný, protože tyto věci přichází velmi nenápadně a člověk velmi pozdě zjistí, že je již v pasti. Pak je problém se z ní dostat. Také v této oblasti si nechceme připouštět, že bychom měli činit pokání, zvláště zpočátku, kdy „vlastně o nic nejde“. Aspoň to je nejčastější výmluva, kterou nám ten zlý podstrčí do úst i do hlavy. Modli se, abys v této oblasti mohl i v budoucnu obstát a uvidět pravdu. Jsem stále s tebou a můžeš se na mne kdykoli obrátit., i když určitě víš, že to nejlepší je hned přijít k našemu Pánu Ježíši Kristu.

S láskou Kristovou Josef

Přestávka

Sledoval jsem hokejový zápas a poslouchal komentátora. Bylo to zvláštní komentování. Připadal jsem si jako bych zápas poslouchal v rozhlase. Popisoval každou přihrávku a dění na hřišti, přestože jsme to viděli na obrazovkách. Protože to nemohl stihnout, popisoval hru, která se již před několika vteřinami odehrála. Na ledě přitom již byla jiná situace. Byl stále o krok pozadu. Asi byl více zvyklý komentovat hokej v rozhlase než v televizi. Vrcholem pro mne byly věty: „to bylo skvělé zkončení útoku“.  Znělo to velmi často. Mělo jen jeden háček, nikdy po tom skvělém zakončení, nepadl gól. Bylo to tedy skutečně skvělé zakončení?

Jak komentujeme náš život.. Taky jen doháníme, to, co se děje na našem životním hřišti, jsme o krok pozadu? Taky máme „skvělá zakončení útoků“ jen jsou bez efektu?

Protože se posledních několik týdnů cítím unavený a tak trochu jako ten komentátor, věřím, že potřebuji nyní nějaký čas na odpočinek a  hledání cesty pro tyto stránky (a nejen pro ně). Nechci aby zůstaly jen u „skvělého zakončení“ bez gólů, ale aby měly oheň Ducha a přinášely naději vítěztví.

Odmlčím se na měsíc a kolem 25.6. se opět ovzu. Doufám, že mi tuto krátkou přestávku odpustíte. Prosím o vaše modlitby. Děkuji.  Věřím, že pak ze stránek potečou proudy živé vody k povzbuzení a posilnění nás všech.

Josef

 

Pohádka o lavičce

Pohádka o lavičce

Setmělo se. Park se vyprázdnil. Lavičky osiřely. Park se ponořil do tmy. Lampy již nesvítily. Včera je odpojili od elektriky. Většinou zde v tuto hodinu začínal jiný svět, který lidé neviděli a neslyšeli. Svět laviček, parkových lamp, houpaček a odpadkových košů. Byl to velmi vzrušující svět. Jedni přes druhé si sdělovali své celodenní zážitky. Ozývaly se výbuchy smíchu, ale také obdivné výkřiky, když houpačka vzrušeně vyprávěla o kouscích, které na ní děti dělaly.
Dnes je však ticho. Nikomu se nechce mluvit. Zítra se má park zavřít a pak provádět rekonstrukce. Všichni vnímají, že to je i jejich konec. Každý z nich pochází z různého roku. Doplňovali je tak postupně. Jak se komu chtělo.
Nejstarší tady byly lavička a lampa vedle ní. Ty tu byli již, když se park před šedesáti lety zakládal. Ostatní byly mnohem, mnohem mladší.
„Tak, kamarádi“, nakonec začal smutným hlasem smetník. „Dvacet let do mne vyhazovali smetí a teď do smetí vyhodí mne. A vás taky.“
„No ale, já zase tak stará nejsem“, ozvala se nesměle houpačka, „já jsem tady jen patnáct let“.
„My taky“, přidaly se betonové lavičky. „Proč by nás měli vyhazovat do smetí?“
„Neslyšeli jste to včera“, nedal se odbýt smetník „nesplňujeme přece bezpečnostní normy.“
Parkem se rozlehlo slabé, ale slyšitelné a sborové „ÁÁÁCH“.
„Co s námi udělají“, v obavě se ptala houpačka.
„Co by udělali“, přidala se do rozhovoru jedna z vysokých lamp, „odvezou nás někam, kde nás rozeberou a rozřežou, železo dají do šrotu, ostatní rozdrtí a odvezou někam za město na skládku.“
Opět bylo slyšet sborové „ÁÁÁCH“, jen teď ještě tišeji.
„Já mám strach“, vydechla ze sebe houpačka.
„Já taky, já taky,“ ozývaly se postupně všechny lavičky a lampy. „Máme strach“.
Jen nejstarší dřevěná lavička se železnou konstrukcí mlčela. Vypadala spokojeně. Naprosto  klidně. Jako by se jí zítřejší katastrofa netýkala.
Její mladší betonová kolegyně se na ni otočila:
„Jak můžeš být tak klidná, vždyť nás zítra čeká konec. Smetiště.“
Lavička se lehounce usmála. „Nebojím se, protože jsem v rukou Všemohoucího, našeho Hospodina“
„Ona se zbláznila“, vykřikl smeťák, „to má z toho poslouchání těch věřících, co sem chodili zpívat. Ty jsi lavička a ne člověk. Ty jsi věc.“
„Nech ji mluvit“, okřikovali ostatní smeťák.
Lavička pokračovala: „Možná jsem pro někoho věc, ale dřevo, ze kterého mne vyrobili je z velkého a krásného stromu, který své větve vypínal k nebi a chválil jimi Hospodina, za to, že je dobrý. A zůstalo to v něm. Železo, ze kterého je má konstrukce, Hospodin stvořil již při stvoření světa a schoval ho do země. Pak dal lidem moudrost jak ho najít a zpracovat. I ono chválí Hospodina za to, co koná. I když nás vyrobili lidé, jsme vlastně Hospodinovo stvoření a jsme mu vděčni. Proto mám pokoj. Nevím, co se zítra stane, ale důvěřuji svému Hospodinu. Kterého chválím svými dřevěnými latěmi i železnou konstrukcí“
V parku nastalo ticho. Nikdo další již nepromluvil. Vypadalo to, že všichni usnuli. Jen kolem staré lavičky zářilo zvláštní světlo.
Lampa, která vedle ní stála, nemohla usnout. Přemýšlela o tom, co jim lavička řekla.
„I já jsem Hospodinovo stvoření?“ Mluvila jen k sobě, ale i tak se na ni zachvěl kryt, který zakrýval elektrické vedení.
Lavička poznala, že její dlouholetá přítelkyně přemýšlí a také věděla o čem. Tak k ní promluvila: „Neboj se a věř svému Stvořiteli. Bude dobře“.
Železný rám lavičky se přidal. „Podívej, čím jsem vším prošel. Byl jsem v zemi, pak mne vykopali, vozili z místa na místo až mne vhodili do žhavé pece a přepalovali a tavili, až jsem vyteklo do formy. To nebylo všechno. Protahovali mne lisy, kovali kladivy, řezali pilou, ohýbaly na ohýbačce a nakonec do mne vrtaly otvory. Nebylo to jednoduché a bez bolesti, ale pak jsem mohl být tady a sloužit těm, co si potřebovali sednout. Mám úkol, pro který mne Hospodin stvořil. Každý den ho za to chválím, že jsem nemusel zůstat v zemi. I když prší a já začínám rezivět, i když u mne psi zvedají nožku a čůrají, i když…, prostě jsem Mu vděčný. I ty jsi z hliníku a než stvořili tvé tělo, bylas v hlíně, kterou stvořil Hospodin, i tvé sklo je přetavený křemík, který Bůh stvořil. I ty jsi jeho stvořením. Neboj se, důvěřuj mu, že se o tebe postará. Věř.“
Lampa cítila, jak při těchto slovech v ní začala proudit naděje. Uvěřila tomu, že i ona je Boží stvoření. Najednou přišel klid, který přinesla její víra, její důvěra, že se Hospodin postará.
Vypadalo to, že ostatní spí, ale poslouchali a jejich těla se orosila, jako by plakala. Jen smeťák vrtěl svým poklopem na projev nesouhlasu a s úšklebkem se uložil ke spánku se slovy: „Však zítra uvidíte.“

Pomalu se rozednívalo a v parku začal čilý ruch. Přijel traktor a lidé začali demontovat houpačku, lampy i ostatní lavičky. Stará lavička slyšela své kolegyně, jak naříkají a volají: „Ale my jsme ti věřili. Věřili jsme tomu, cos nám včera říkala a teď nás odvážení.“
„Nebojte se“, povzbuzovala je na dálku.
Architekt se stavby vedoucím se zastavili před starou lavičkou. Architekt najednou promluvil: „Večer mne napadlo tu udělat retro koutek. Prostě necháme tady tu původní lavičku a tu lampu. A i ten starý strom nad nimi. Ostatně než dorostou ty, které zde zasadíme, tak aspoň tady bude stín. Co myslíš?“
Stavby vedoucí si prohrábl vousy a usmál se: „To není jen tak, že ty to tady chceš nechat, jen proto, že jsi sem chodil za mlada na rande?“ Oba se zasmáli.
„No, ty jsi architekt, je to na tobě,“ domluvil stavby vedoucí.
„Tak jsme domluveni, tady to necháme v původním stylu. Jen je opravíme a dáme nový nátěr. Původní. Pokud si z toho rande pamatuji, pak lavička měla vždy dvě žluté latě a jednu červenou. A tak dokola. Konstrukce byla červená. I spodní část lampy a sloup stříbřitošedý. Zařídíš to?“, otočil se architekt na stavby vedoucího.
„Samozřejmě“ zněla odpověď.
Lampa nechtěla uvěřit tomu, co slyší. Tak zůstanou a ještě je opraví. Hospodin se postaral.“ Pak pohlédla na klidnou lavičku, mrkla na ni a slabě řekla: „Děkuji, moje přítelkyně.“
Její děkování přehlušil traktor, který odvážel na přívěsu ostatní zařízení parku. Traktor se zastavil u stavby vedoucího. Z okýnka řidič volal: „Haló, šéfe, mám návrh. Mám zahrádku v jedné zahrádkářské kolonii. Ty lavičky by se nám tam hodily i ty lampy. Elektriku tam máme. A ušetřili bychom za skládku. Co ty na to?“
Stavby vedoucí se na chvíli zamyslel a pak souhlasil: „Tak si to vem všechno i s houpačkou. Jen bychom s tím měli starosti. A co ten smeťák tady?“
„Ne ten nepotřebujeme, máme své. Po cestě ho vyhodím.“

Stará lavička se dívala za odjíždějícím traktorem: „Neříkala jsem vám to. Nebojte se a důvěřujte Hospodinu. On se postará“.

O půl roku později.

„Tak jsme opět na svém místě, drahá přítelkyně. Nepřipadá vám, že jsme úplně omládly?“ Ptá se lampa lavičky.
„Taky se tak cítím. Mám svůj původní nátěr. Tak jsem začínala. Dokonce mi nechali ve dřevě i všechny ty vrypy, které mi tam milenci udělali. Těch srdíček, iniciál a letopisů. Ano, jak za mlada. I se tak cítím. To je krása.“
„Jen mne mrzí“, pokračuje lavička, „že jsme tady již půl dne a nikdo si ještě ani nesedl. Tak například ta paní s taškami. Haló, paní, tady jsme. Nechcete si u nás odpočinout?“
Nic. Nikdo je neslyší.
„Tak to vypadá, že první den tu skončíme jen samy dvě. Ale jak se to tu změnilo, co? Ten areál pro děti a je to takové super moderní. Ani bych nepoznala, co je lavička a co nějaký přístroj na cvičení. Ale je to tu hezké.“
„Pozor přítelkyně“, přerušuje lavičku lampa, “běží sem nějaké děti“.

„Domi, pojďte sem, tady to je super.“
Dominik se svým mladším bráškou běží za Samuelem. Za nimi si vykračuje jejich sestřenka Kristínka.
„Fakt, tady to je jiné. Na té lavičce se musí skvěle sedět.“ Dominik se posadil na lavičku. Spíše do lavičky. Byla na něj velká, a jak se opřel, sjel do jejího údolí a nohy mu vysely vysoko nad zemí.
„Já ču taky, já taky“, volal na něj bráška Šimon.
Dominik se naklonil, chytil brášku vzadu za kalhoty a tahal ho nahoru na lavičku. Konečně se vyškrábal nahoru a spokojeně se uvelebil.
Samuel, nejstarší a největší z nich se pohodlně usadil a složil si ruce jako nějaký principál.
„To bude naše místo, nikdo nás tady hned tak neuvidí, ale my odsud vidíme všude. To je skvělé.“
Lavička si konečně uvědomila, proč si na ni celý den nikdo nesedl: „Tak nás tady nikdo hned tak nevidí, slyšela jste to?“ Zavolala lavička na lampu.
Samuel se zarazil: „Slyšeli jste to, někdo tady mluví.“ Všichni se otáčeli kolem sebe, nikoho však neviděli. Lavička se lekla, že ji lidé slyší a škubla sebou.
„Zemětřesení“, volal Dominik.
„Zeměšení“ opakoval po něm Šimon.
„Uklidněte se, žádné zemětřesení není. Nic se nepohlo“, Kristínka, která stála před lavičkou, si klepe na čelo. „Co blbnete.“
Lavička se ještě nevzpamatovala z úleku, jen nahlas hlesla: „Oni mne slyší.“
To již slyšel i Dominik i Kristínka.
„To není jen tak. Tady skutečně někdo mluví“, se strachem v hlase oznamoval Dominik.
„Neboj se, já si to s ním vyřídím“, Kristínka poskočila a zaujala bojový postoj.
„Na to musíme přijít, to je záhada.“ Rozhodně prohlásil Samuel.
„Ano, musíme to odhalit. Někde tady musí být reproduktor, nebo baterky nebo…“, Dominik slézá z lavičky a leze pod ní. Jeho slova zanikají, jak se plazí pod lavičkou. „Tak tady nic není“, opět vyleze na lavičku.
„Je to záhada, všichni jsme slyšeli hlas, jak mluvil. Musíme vytvořit tým a vše řádně a vědecky prozkoumat“, pokračuje Dominik.
Samuel se toho vložil: „Četl jsem knížku, kde také řešili záhadu, ale neříkali si tým, ale bratrstvo“.
„Bratrstvo, to je skvělé. To dobře zní. Souhlasím“, přidala se Kristínka.
„Jak můžeme být bratrstvem, když je mezi námi holka“, přemýšlel nahlas Dominik.
„Tak ji čihnem vlasy a bude kluk“, po dlouhé době se přidal Šimon.
„Vlasy nedám“, zatnula Kristínka pěsti a opět zaujala bojovný postoj.
„To nevadí, že je holka, prostě budeme bratrstvo i s holkou“. Rozhodl nakonec Samuel.
„Tak jo,“ souhlasil Dominik, „ ale jaké to bude bratrstvo?“
„No co třeba bratrstvo záhady,“ navrhoval Samuel.
„Ne, to je asi divný“, opět nahlas přemýšlel Dominik.
„Kluci, mám to“, zvolala Kristýnka, „začalo to lavičkou, tak Bratrstvo od tajemné lavičky.“
„Jo, to by šlo,“ nakonec se všichni shodli.
„Tak ruku na to,“ ujal se opět vedení Samuel a napřáhl dopředu svou pravou ruku. Všichni ho následovali. Ruku na ruku.

„Vidím taťku“, přerušila slavnostní mlčení Kristýnka, „musím jít. Dnes spím u táty“.
„Já taky musím jít, já zase dnes spím u mámy“, přidal se Samuel, „ostatně tam jdou vaši Dominiku. Tak nezapomeňte, jsme od teď Bratrstvo od tajemné lavičky a zase se sejdeme tady na lavičce. Ahoj,“ Samuel odešel směrem na parkoviště.
„Proč Kristýnka spí dnes u táty a Samuel u mámy, když mi s Dominikem spíme vždycky společně s mámou i tátou“, přemýšlel Šimon. Dlouho však ne, protože dnes zažil něco úžasného. Je přece členem Bratrstva od tajemné lavičky. A to bude něco.

Ale o tom až někdy jindy.

 

Vlak

„Blahoslavený je člověk, jehož síla je v tobě, který je odhodlán putovat. Procházejí údolím balzámovníku a učiní je pramenem, nadto je raný déšť halí požehnáním. Putují — stále silní — a objeví se před Bohem na Sijónu.“ Žalmy 84:6‭-‬8 CSP

Asi před patnácti lety jsme byli na konferenci chval. Několikrát během konference jsme byli rozděleni do modlitebních skupinek. V poslední z nich k nám přišlo slovo od jednoho bratra. Hovořil o nás jako o zeleném vlaku, na který lidé po jeho trase netrpělivě očekávají. Zelená barva označovala naději. Tedy vlak naděje. Po patnácti letech, bych mu měl dát za pravdu a potvrdit slovo jako spovo od Pána. Ale není konec. Tento vlak nemá konečnou stanici. Je stále na cestě a je mnoho stanic, kde ještě nestál a kde čekají lidé.

„Blahoslovený je člověk,…., který je odhodlán putovat.. Můžeme být vlakem naděje, ale pokud vlak nevyjede, stává se zbytečným. Vlak, který nevyjede, nemůže přinášet naději.

Balzámovnik neboli mirhovník roste na velmi suchých místech. Na okrajích pouště a pod. Údolí balzámovníku je vyprahlé místo. Pokud jsme odhodláni vyjet, pak i taková vyprahlá údolí se stanou místem pramene života, živé vody, pokud jimi projedeme. Nejen to, ale přinášíme sebou také déšť požehnání.  Bůh sám se stará, abychom pak mohli vyjet a jezdit v jeho síle až do té doby, než budeme stát před ním tváří v tvář. To však můžeme zažívat jen tehdy, když vyjedeme.

 

 

 

Déšť

Což jsou mezi přeludy pronárodů ti, kdo by mohli dát déšť? Což nebesa vydávají deště? Nejsi to ty sám, Hospodine, náš Bože? Skládáme naději v tebe, neboť ty konáš všechny tyto věci!“
Jer 14,22

Dnes ráno nám kolega přeposlal tyto úžasné verše. Není to známý verš, který bychom si často předávali. Možná ho někteří čtou poprvé. Přesto je pro nás důležité, nad ním se zastavit. Víme jak vzniká déšť, jak sníh, jak kroupy? Ano, učili nás to ve škole. Je to v celku jednoduché pochopit. Možná ani o tom nepřemýšlíme, ale je to někde v nášem podvědomí. Nějaké fyzikální zákony, pravidla… Když se díváme na předpověď počasí. Vidíme v našem nitru to, co nás naučila škola nebo si uvědomujeme, že déšť dává Hospodin? Dokážeme předvídat počasí, na mobilech máme rozvrhnuté teploty, které nás čekají po jednotlivých hodinách. Tak i s deštěm. Spoléháme se na to, když jdeme ven. Přesto vše řídí Hospodin. Možná to vše tak připravil, mraky, teploty vzduchu podle výšky, proudění větru. Nakonec je to ale na něm. Zažil jsem, že všude kolem nás pršelo a řádila bouřka, ale na místě, kde jsme byli v okruhu sta metrů nespadla ani kapka. To samé zažívali Izraelité v Egyptě. Po celém Egyptě padaly obrovské kroupy, které ubíjely dobytek, ale tam, kde byli oni nespadla ani jedna. Po celém Egyptě byla tma, ale na jejich území světlo…

Až se budeme dívat na předpověď počasí vzpomeňme si na tyto verše a vzdejme Bohu slávu: Což nebesa vydávají deště? Nejsi to ty sám, Hospodine, náš Bože?

Pohádka o mašince a Šimonovi

„Jé, babička přišla! Babička je tu! Babičko, přinesla si mašinku Tomáše pro Šimonka?“
„Nech babičku vydechnout“, se z kuchyně ozval hlas maminky. „Stejně se ptáš jen proto, že si s mašinkou chceš hrát ty.“
„Nech ho, to nevadí“, ozvala se babička a pohladila svého staršího vnuka po hlavě. Ten mladší ještě spal v pokojíku.

Šimon se usmíval, možná se mu zdál sen o tom, jak řídil hasičské auto. I ve snu však zaslechl slova „babička“… „mašinka“… „Šimonek…“. Jeho tvářička se ještě více rozzářila, úsměv ještě více roztáhl. Vypadalo to, že se probudí, ale jen se otočil na druhý bok a se svou malou ručkou pod hlavou spokojeně pokračoval ve spaní.

Stál na opuštěném nádraží. Byl sám. Bez maminky, bez tatínka, bez bratříčka. Úplně sám a kolem jen tma. Toto ještě nezažil. Nikdy nezůstal sám. Jestli ano, tak jen na malou chvilku. A to měl vždycky strach, že ho opustili. Dnes však tady na tom nádraží se nebojí. Naopak. Probudila se v něm zvědavost. Začal se rozhlížet kolem. Ani si neuvědomoval, že v té tmě normálně vidí. Něco mu však bylo divné.  Již byl s tatínkem několikrát na nádraží a jel vlakem, ale na tomto nádraží něco chybělo.  Dal si dlaň na čelo, jak to dělali maminka i tatínek, když si nemohli na něco vzpomenout. A z jeho úst vyšlo slabé: „Ach jó“. Pak si dal ruce v bok. „Na to musím přijít.“ Začal znovu prozkoumávat nádraží. Dokonce si klekl a lezl po kolenou, aby všechno pečlivě prozkoumal. Najednou to uviděl. Tedy spíše něco neviděl. Na nádraží chyběly koleje. Bylo to vlakové nádraží bez kolejí. „Jak sem může přijet vlak, když tu nejsou koleje“, přemýšlel Šimon nahlas. „Možná proto jsem tady sám, protože sem nejezdí vlaky. Proč by sem pak chodili lidé?“
Pak obrátil svou pozornost sám na sebe. „Jak jsem se sem dostal? Proč tu jsem sám? Co se mnou bude?“, najednou začal přicházet strach a Šimon začínal potahovat nosíkem. To dělal vždy, než se rozplakal. Dnes to však nestihl. Upoutalo ho světlo, které se k němu blížilo po kolejích ne kolejích. Zvědavost zvítězila nad pláčem. Upřeně se díval na světlo, které se zvětšovalo a přibližovalo. Už je skoro u něho. Najednou se na nádraží objevily i koleje a po nich přijela krásná, ale stará mašinka. Kouřilo se jí z komína, ale přitom všem nevydávala žádný zvuk. Přijela úplně potichu. Zastavila před Šimonem. Byla sama. Neměla žádný vagón, ani žádného strojvedoucího, jak tatínek říká mašinfíru. To slovo se mu vrylo do paměti. Hrozně se mu líbí. Kolikrát si přál být takovým mašinfírou, ale nevěděl, co takový člověk dělá.
„Mašinfíra, mašinfíra…“
Podíval se na své ruce, pak dolů na své tělo a nohy. Měl na sobě uniformu strojvedoucího. Mašinfíry!
„Tak pojď dál, dnes mne budeš řídit ty.“ Slyšel Šimon hlas mašinky. Vydal se ke stupátku, kterým se mohl dostat do kabiny. Bylo to moc vysoko. Přesto na něho nastoupil bez problémů, jako by se poddalo jeho výšce a pak ho vyneslo nahoru ke kabině strojvedoucího.
„Jů, to je budíků a páček. Já jsem ve skutečné mašince!“
„Ano jsi, ozvala opět mašinka“
„A jak tě mám řídit, když před námi nejsou koleje?“ ptal se Šimon.
„Máš postřeh, Šimone, jsi šikovný kluk. Je to jednoduché. Když se rozjedu, ihned mám před sebou několik metrů svých vlastních kolejí, po kterých jedu. Proto mohu jezdit všude tam, kam budeš chtít. Po zemi mezi pralesem nebo pouští, po vysokých horách, po moři i po jeho dně, po nebi, mezi hvězdami. Prostě kam budeš chtít. Stačí jen zmáčknout to zelené tlačítko a přát si kam chceš jet“
Šimon se na chvíli zamyslel a pak zmáčkl tlačítko. Mašinka se zasmála a rychle vyjela. Šimon před sebou viděl stále kousek kolejí, po kterých jeli. Konečně od nich odtrhl pohled a podíval se oknem ven. Uháněli prérií. Totiž, když se zamyslel předtím, než zmáčkl zelené tlačítko, vzpomněl i na pohádku, kterou viděl v televizi. Bolek a Lolek v prérii. Teď to viděl na vlastní oči. Uháněli krajinou, plnou spálené trávy, sem tam míjeli obrovské kaktusy. Uslyšel někde za nimi : „hou,hou,hou…“ a již kolem nich ujížděli na koních indiáni. Mávali luky a oštěpy a stále křičeli to svou hou, hou. Předběhli mašinku a zmizeli někde za kopcem. Teď zase běží nazpět a za nimi se ženou na koních kovbojové. Je slyšet střílení a kolem mašinky občas prosviští i šíp nebo oštěp. No konečně jsou všichni pryč. Ale jen utichne indiánské hou, hou, je slyšet dusot mnoha kopyt. Hned před nimi se objevilo stádo bizonů. Jen tak, tak se jim mašinka vyhnula. Kdyby nebyl mašimfírou, dal by si Šimon ruce na oči, ale nemůže, vždyť řídí mašinku.
Jeden z bizonů se obrátil proti nim, je největší ze všech bizonů. Šimon vidí, jak se víří prach pod jeho kopyty. Čím více se blíží k sobě, tím je bizon větší a větší. Je obrovský.
„Teď se srazíme, to bude rána.! Šimon si nakonec ve strachu zakrývá oči. Čeká ránu a nic. Naopak teplý vzduch prérie vystřídal svěží vítr. Pomalu roztáhl prsty, aby aspoň mezi nimi viděl, co se stalo. Byli na břehu moře. Ne na břehu, teď do něho dokonce vjeli. Chtěl vykřiknout, že se utopí, ale mašinka jela dál mezi velkými, ale klidnými vlnami. Na její krátké koleje bylo spolehnutí. Přidali se k nim delfíni a hrají si s mašinkou na honěnou. Vedle nich se vynořilo obrovské tělo, je to, jako by z moře vyplul velký ostrov. Zastínil mašinku. Pak se ukázala velká ocasní ploutev od toho těla a plácnutím do vody vytvořila vlny, které se přes ně valí jedna za druhou. Rychle se někam schovat, aby se nakonec mašinka nepřevrhla. Koleje se naklonily směrem ke dnu a mašinka vjela pod hladinu. Mířili šikmo dolů. Šimon se rozhlíží kolem, jestli nezhlédne malou mořskou vílu nebo aspoň jestli se někde neobjeví malý Nemo. Místo toho mezi pralesem z korálů opřeni o útesy hrají tři žraloci karty o krásné perly. Snad si jich nevšimnou, raději pojedeme zase na hladinu. Šimonovi začala být zima a taky tu přibylo tmy. Honem na hladinu za sluníčkem. Mašinka míří kolmo vzhůru. Vyjede nad hladinu, ale nezastavuje. Míří přímo do oblak ke sluníčku.
„To je něco“, volá Šimon a vlásky mu vlají, jak mašinka nabírá kosmickou rychlost. Už jsou nad mraky a ze země je taková malá koule. Teď už je jako kulička na cvrnkání, teď jako špendlíková hlavička. Mašinka zvolnila rychlost a také teď neletí kolmo vzhůru, ale jen do mírného kopce, jako po velké bílé spirále. Šimonovi to připomíná skluzavku do vody, jen jedou nahoru místo dolů. Pěkně širokou skluzavku, na které je plno pěny. Vystrčí prst a zaboří ho do té pěny. Připomíná mu to šlehačku. Olízne si ho a ano, je to šlehačka. „Hm, ta je dobrá“, stále znovu a znovu boří prst do šlehačky. „To bude asi ta mléčná dráha“, o které mluvil tatínek. Pak začne ve šlehačce malovat. Nejdříve malé autíčko a o kousek dál větší, pak ho napadne namalovat medvěda. Maloval by dál, ale upoutala ho velká černá skvrna uprostřed šlehačky. Vypadá to jako velká černá díra. Má strach, že propadnou někam hluboko skrze tuto díru. Mašinka do ní vjela velkou rychlostí. Místo aby se propadli, všude se rozstříkla černá hmota. Tedy spíše moc tmavě hnědá, že vypadala jako černá. Šimonovi se přilepila na obličej. Nestačil ani zabrblat, protože najednou zacítil známou chuť a vůni. Vůni čokolády. To je ono. Čokoláda se šlehačkou. Ta chutná jako ta, co mi kupuje maminka. Ta s tou hvězdou. „Mňam“, olizuje se Šimon.
Najednou se přestane usmívat. Vzpomněl si na maminku. Ne na její čokoládu, ale na její úsměv, pohlazení. Tady je sám. Tady je tak sám, že ho ani tolik čokolády nedokáže rozveselit.
„Mašinko, proč tu není maminka nebo tatínek?“
„Víš Šimonku, já jsem tu jen pro tebe, já jsem tvůj sen o mašince, která je jen pro tebe. Nemohu sem vzít tvoji maminku ani nikoho jiného.
Šimon začal potahovat nosem. Najednou si uvědomil, že mašinka je bez vagónků, které by někoho někam vezli. „Copak mašinky si jezdí jen tak bez cíle? Bez toho, aby někoho vozili? Bez lidí, bez tatínků, bratříčků, maminek?“
Když vyslovil slovo maminek, již to neudržel a začaly mu stékat slzy. Jak tekly, tak vytvářely z kapek čokolády a šlehačky na jeho tváři své cestičky. „Já chci domů, k mamince“, je slyše mezi vzlyky Šimonův hlásek.

Šimon ze spaní začne plakat. Slzy jako hrách mu stékají po tvářičce. Babička se k němu skloní a slyší jen jeho slabé „Já chci domů, k mamince“.
Skloní se k němu ještě více a dá mu pusinku na jeho tvář mokrou od slz.
Šimon otevře oči. „Jé babičko“ volá překvapeně.
„Kde je maminka?“ Vstane a běží z pokojíku do kuchyně. Obejme maminku kolem nohou a tiskne se k ní vší silou.
„Šimonku počkej, vždyť mne porazíš“, bere ho maminka do náruče, „copak se stalo, co? Nechceš vidět, co ti babička přinesla?“
„Babi, cos mi přinesla, ukaž!“, vysmekne se z náručí maminky a běží k babičce. Babička začala z tašky vytahovat velkou krabici, na které byl obrázek mašinky Tomáše.
„Tomáš, mám Tomáše“, radostně volá Šimon. Pak se zarazí.
„Babičko a máš i vagónky? Mašinka nemůže jezdit jen tak bez vagónků. Ona musí vozit lidi.“
„A kam je bude vozit, Šimonku?“
„No za tatínky nebo maminkami, babičkami nebo do práce nebo za dědečkem, když nemůže přijet on k nám.“
„Tak pojď, ty náš rozumbrado“, řekla babička a začali spolu rozbalovat krabici s mašinkou Tomášem a přidávat k ní vagónky.
„Babičko, já budu teď ten mašinfíra a budu vozit tebe, ano? Pojedeme za tatínkem a pak za dědou a pak za strejdy a pak…“
„To víš, že jo. Já pojedu, když mne poveze takový mašinfíra jako ty“, na to povídá babička.
A tak tam jezdí. Pokud jim nedošly baterky, asi jezdí dodnes.

Oči špeha

„Píšu vám, dítky, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno. Píšu vám, otcové, že jste poznali toho, který je od počátku; píšu vám, mládenci, že jste přemohli toho Zlého. Napsal jsem vám, dítky, že jste poznali Otce; napsal jsem vám, otcové, že jste poznali toho, který je od počátku; napsal jsem vám, mládenci, že jste silní a slovo Boží ve vás zůstává, a přemohli jste toho Zlého.“ 1 Jan 2:12‭-‬14 CSP

Když jsem minule psal, že vysíláme své osobní špehy do neznámých a problémových situací, na nepřátelská území, je důležité, jakýma očima se tito naši špehové dívají na situace. Jinými slovy jak přemýšlíme a vidíme situace. Na co se nejdříve díváme. Pokud můj zrak je upřený na Krista, a pak teprve na situace, problémy, nepřátele, nemoci, trápeni… pak v jeho náruči plné lásky se náš pohled mění. U něho najednu prožíváme, že ten zlý je již odsouzený (Jan 16:11), že jsme v náručí toho, jemuž je dána veškerá moc (Matouš 28:18, Filipským 2:10). Že je nám odpuštěno a ten zlý na nás nemůže vytrhnout z ruky Otce (Jan 10:27-30). Pak i naše oči vidí jinak. Stanou se očima víry, naděje a opětované lásky.

 

Zvědové v nás

„Pohleď, Hospodin, tvůj Bůh, před tebe dal zemi. Vytáhni a obsaď ji , jak ti řekl Hospodin, Bůh tvých otců. Neboj se a neděs. Přistoupili jste všichni ke mně a řekli jste: Pošleme před sebou muže, aby pro nás proslídili zemi a přinesli nám zpět zprávu o cestě, kterou máme táhnout, a o městech, do kterých máme vejít. Líbilo se mi to a vybral jsem z vás dvanáct mužů, jednoho muže za každý kmen. Deuteronomium“ 1:21‭-‬23 CSP

Je to začátek čtyřicetiletého putování Izraelitů pouští. Stáli před zaslíbenou zemí. Stačilo uvěřit Bohu a poslechnout:: “ Vytáhni a obsaď ji… Neboj se a neděs“. Kdyby vytáhli, neputovali by dál pouští. Měli krátce v paměti velké Boží jednání s Egyptem, přechod přes Rudé moře suchou nohou, zničení nejsilnější armády té doby, která je pronásledovala. A sami pro to nic neudělali. Vše udělal Bůh pro jejich svobodu.Přesto nebyli schopni vyjít hned, ale chtěli nejdříve prozkoumat zemi, do které měli jít.. Po průzkumu dostali ještě větší strach a deset z dvanácti zvědů odradilo celý národ od poslušnosti, zapříčinilo čtyřicet let  putování po poušti, než vymřela celá generace, která odešla z Egypta. Hrozný příběh o tom, jak končí nedůvěra Bohu.

I my jsme na tom podobně. Jako jedinci nebo jako jako církev nebo křesťanská organizace. I my často místo a abychom poslechli, vysíláme zvědy. Děláme si průzkum situace, ekonomické rozbory, přemýšlíme o plusech a záporech toho, do čeho nás Bůh posílá. Říkáme tomu biblické jednání, počítání nákladů. Pak nás naše poznání situace odradí od uskutečnení Božího slova v našich životech. Díky našim osobním zvědům jsme zjistili, že na to nemáme, že máme málo lidí na tak velký úkol od Boha, že nemáme dostatek financí, že nezvládneme tu či onu školu, protože na to nemáme, prostě protože a protože… nakonec od záměru ustoupíme. Je nám lepší zůstat na poušti.

Bůh říká neboj se a neděs. Neboj se a neděs se toho, co tvé oči zvěda vidí. Buď jako Káleb a Jozue, kteří viděli to samé co ostatních deset zvědů, ale věděli, že vše, čeho se oni báli je nic proti Bohu. Věděli, že Bůh bude bojovat za ně. Nebáli se a neděsili, ale věřili. Když se podívám na věřící, kteří se nejrychleji posunují v poznáni Boha, vidím, že jsou to lidé víry. Většinou v sobě nemají ani toho zvěda. Prostě jdou a dělají to, co jim říká Bůh, že mají dělat.. Tato skupina věřících je nejmenší.  Pak jsou ti, kteří posílají své vnitřní zvědy na obhlídku situací, ale pak musí vybojovat boj s pochybnostmi, které jejich oči zvěda viděli. To jsou ti, kteří nakonec sice poslechnou a vyjdou, ale vždy se znovu a znovu vracejí na poušť s dalším rozhodováním v nových situacích. Posunují se v poznání Boha, ale mnohem pomaleji, než ti první. Pak je tu skupina, která si neustále stěžuje, že je na poušti.Je tam proto, protože vždy uvěří svým očím a ne Bohu. Nikdy vlastně nevejde do zaslíbené země, stále se putuje pouští a stěžuje si na manu a na…. Je to hrozné, ale tato skupina je mezi křesťany tou největší. Protože je největší ovlivňuje často jednání církve či křesťanské organizace. Tak některé znich zastaví v následování Ducha svatého. Pokud se člověk dlouho pohybuje mezi touto skupinou, může se nakazit věčným pochybováním a věčným zkoumáním, které jen udržuje pochybnosti.

Jedinou obranou je nebát se a neděsit a vyjít z pouště do zaslíbené země. Poslechnout a jít a o více se nestarat.. I takové jednání se počítá za spočtení nákladů. Vždyť na straně má dáti, má bojovati, má uskutečňovat má… je samotný Hospodin zástupů.

Řekněte lidem

Zpívej Hospodinu, celá zem, zvěstujte jeho spásu každý den! O jeho slávě národům vyprávějte, o jeho divech řekněte lidem všem!

Tyto verše jsou z knihy Letopisů. Mnoho set let před narozením, ukřižováním a vzkříšením Krista. Tak nějak jsme si zvykli na to, že evangelizace patří do dnešní novozákonní doby.  Ale již v době babylonského zajetí, tedy v době kdy pravděpodobně knihy letopisů byly napsané, byli voláni ti, kteří poznali Hospodina, jako živého Boha k tomu, aby zvěstovali jeho spasení. A aby to dělali každý den. Mají vypravovat o jeho slávě národům, o jeho divech všem lidem. V době zajetí žilo v babylonské a později v médsko perské říši mnoho desítek národů a desítky miliónů lidí. Všichni byli smíchaní a pohybovali se z jednoho konce říše na druhý. Tak jako to  bylo za doby vzkříšení Krista v Řimské říši. Tak jako je tomu dnes v Evropě.

Abychom však mohli vyprávět o Boží slávě, o Kristu, o divech, které koná, musíme ho znát, zakoušet přítomnost jeho slávy, zakoušet jeho divy ve svém životě.

Dnes ráno jsem se probudil a věděl jsem, že Bůh je se mnou. Cítil jsem na sobě jeho ruku. Věděl jsem, že mne jen chce ujistit o své přítomnosti, potvrdit zaslíbení, která mi již dal. A především znovu vzbudit moji touhu po jeho stálé přítomnosti.

Bůh nechce, abychom vydávali svědectví proto, že musíme, ale přichází se svou láskou a jejími doteky nás naplňuje touhou po něm a touhou vyprávět o jeho spáse, slávě a divech. Očekávejme na jeho doteky lásky, vyhlížejme je a hlavně se jimi nechme proměňovat a inspirovat..

 

V Boží přítomnost

Hospodine zástupů, jak překrásně je ve tvém příbytku! Má duše dychtí, toužebně vyhlíží k Hospodinovým nádvořím. Mé srdce i tělo volají živému Bohu vstříc! Vždyť i ten vrabec domov má, hnízdo si našla vlaštovka, aby vyvedla svá mláďata – u tvých oltářů, Hospodine zástupů, Králi můj a Bože můj! Blaze těm, kdo ve tvém domě dlí, oslavovat tě budou navěky! séla Blaze tomu, kdo v tobě sílu nachází – v srdci je připraven na cestu vyrazit! Vyprahlým údolím když poutníci kráčejí, proměňují je v studnici a první déšť je požehnáním zahalí. Od síly k síle putují – před Bohem na Sionu se všichni ukáží! Hospodine, Bože zástupů, slyš mou modlitbu, popřej mi sluchu, Bože Jákobův! séla Štíte náš, Bože, pohlédni, svého pomazaného zahrň milostí! Jeden den ve tvých nádvořích je lepší než jinde na tisíc! V domě svého Boha chci postávat u prahu, než abych bydlel v příbytcích ničemů. Vždyť Hospodin Bůh je slunce i štít! Milost i slávu dává Hospodin, neupře žádné dobro upřímným. Hospodine zástupů, blaze člověku, jenž v tobě skládá důvěru! Žalmy 84:2‭-‬13 B21 https://bible.com/bible/15/psa.84.2-13.B21

Jak přebývat ve slávě, nádheře, v síle a radosti

Zpívej Hospodinu, celá zem, zvěstujte jeho spásu každý den! O jeho slávě národům vyprávějte, o jeho divech řekněte lidem všem!

Veliký je Hospodin, vší chvály hodný, nad všechny bohy ohromný! Bohové národů jsou samé modly, Hospodin ale stvořil nebesa.

Sláva a nádhera je v jeho přítomnosti, síla a radost je tam, kde přebývá. 1 Letopisů 16:23‭-‬27 B21

Vezmu to od zadu. Kde přebývá Bůh? Určitě všichni chceme žít plní síly a radosti. Být v přitomnosti Boží slávy a nádhery. Být její součástí. Daří se nám to? Vidím čím dál tím více, jak se svět žene k horším a horším rozhodnutím ve jménu lidské spravedlnosti, ve jménu lidského štěstí. Čim více usiluje o spravedlnost, tím více uvolňuje zlo a bezpráví, čím více usilije o přiměřeně dobrý život pro všechny, tím více bohatnou jedinci a ostatní se stávají novodobými otroky, jejichž jednání je ovlivňované médii a těmi, kteří ta média vlastní…

Síla a radost se slávou a nádherou je tam, kde přebývá Bůh. Odpověd by mohla znít například ve chvále svého lidu nebo uprostřed svého lidu, v Božím dítěti skrze Ducha svatého a pod. Tak jak to můžeme najít ve verších Písma. Tedy určitě přebývá upopstřed své církve. Církev by v dnešní době měla být  právě nositelem Boží přítomnosti, Boží slávy a nádhery, ale také jeho spravedlnosti a milosti. Opakem toho kam se řití svět se svou lidskou moudrostí. Lidé by v ní měli vidět světlo, cestu pro dnešní život, svobodu v Kristu…

Přesto to však mnohdy v církvi tak nevypadá. Někdy po Bohu chceme, aby následoval nás, naše rozhodnutí. Jednou se pomodlíme, pak si uděláme rozhodnutí o tom, co a jak budeme dělat a myslíme si, že tam půjde s námi i Bůh. Bože požehnej nám tuto naši cestu. Někdy se i z křesťanských organizací vedených a zřízených Bohem, stanou organizace vedené světským způsobem, způsobem, který není Boží, protože nehledají místo, kde Bůh nás očekává, ale cesty a místa podle světských měřítek a pak chtějí aby je tam Bůh provázel. Někdy to máme i v osobním životě. Je to velký omyl. V prvním připadě jde o hledání Boha a jeho vůle. V druhém o naši vůli, kterou chceme potvrdit od Boha. V tomto případě je na prvním místě naše rozhodnutí místo, aby na prvním  místě bylo rozhodnutí Boha. Bůh sám.

O Velikonocích se také často připomíná vyjití Izrazelců z Egypta. Bůh s nimi byl v oblakovém sloupu. Když se zvedl, zvedly se i téměŕ dva milióny lidí, kteří ho následovali. Když zůstal stát, stáli i oni. To bylo chození s Bohem, to bylo přebývání Boha mezi nimi. Když by vyšli podle sebe, oblak by s nimi nešel. Pokud by se zastavili a oblak by se přesto pohyboval, ztratili by ho a ztratili by se i oni v poušti. V obou případech by přišli o Boží přítomnost..

Pokud chceme, aby síla a radost, sláva a nádhera byla s námi, musíme my chodit za Bohem, tam kde momentálně je. Následovat ho po jeho cestách. Ptát se kde je a kde bude, kudy bude procházet a ne ho „lanařit“  na našimstranu. Bůh je Bůh.

Velikonoce

Bylo dlouhé období v mém životě, kdy jsme nechápal proč Velikonoce slaví celý svět. Vždyť jaro v tuto dobu je jen na severní polokouli. Na jižní mají podzim. Později jsem to pochopil, že Velikonoce nejsou o rozpuku života po zimě, ale o smrti a vzkříšení Ježíše Krista. A jsem mu za to vděčný. Nejen za to, co pro nás udělal, ale i za to, že jsem to mohl pochopit, uvěřit a přijmout.. DÍKY.

Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Římanům 10:9 B21

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Jan 3:16

Trojnásobně pro nás

Slova o rychlém rozhodování mne samotného dostihla. Jen jsem dopsal, otevřel jsem poštu a přečetl jsem si dopis, který mne  tak trochu „zdvihnul ze židle“. Musel jsem hned na něj reagovat.. Vlastně nemusel, tedy aspoň ne hned, ale reagoval. Podle toho to vypadalo. Když už jsem napsal odpověď, mohl jsem s jejím odesláním počkat, ale nepočkal. Pak mne mrzelo, že jsem nepočkal. Asi bych to napsal jinak a lépe. Ale už to je.

Vždy, když hovoříme, píšeme slova, která jsou k poučení  nebo k vyučení, platí na prvním místě pro toho, kdo je píše. Ano jsou pro věšchny nás, ale především prok mne, pokud je hovořím. Ať je to vyučování nebo kázání,  nebo jen hovoříme mezi sebou. Vždy platí trojnásob pro jejich autora. Ještě jako duchovně mladý křesťan jsem jezdil po Česku a živil se malováním. Tím, jak jsem jezdil na různá  místa, jsem mnohdy neměl kam jít na Bohoslužby, ale i když jsem našel společenství, mnoho času jsem trávil sám při malování. Stávalo se pak, že mi přicházela na mysl kázání. Doslova to byla celá a ucelená kázání. Zpočátku byla jen v mysli, ale později jsem je mluvil při malování nahlas, jako bych je někomu říkal. Nikdo však se mnou nebyl. Říkal jsem je vlastně sám sobě. Hodně mne to měnilo. Věděl jsem, že hovořím z Ducha. Později jsem pochopil, že je pro mne lepší Boží  slovo slyšet, než aby zůstalo jen u myšlenky. „Víra je tedy ze slyšení zprávy a tou zprávou je slovo Kristovo.“ Římanům 10:17 B21 Myslím, že všechna ta kázání bych mohl směle kázat i dnes a měla by nám co říct. Když jsem nemohl chodit na vyučování, do společenství, Kristus to zařídil jinak a celkem zvláštním způsobem, abych slyšel jeho slovo. Má víra tím hodně rostla. Neptejme se tedy pro koho bylo to slovo, napomínáni, povzbuzení.  Neptejme se pro koho jsme to vyučovali nebo kázali, protože je to především pro nás. Tak se nebojme vyučovat sami sebe. Nebo tedy nechme se sami sebe vyučovat Duchem svatým, který přebývá v nás.

Rychlé rozhodování a rychlá slova

Během včerejšího dne jsem měl mnoho prožitků, řekl jsem mnoho myšlenek, slyšel jsem mnoho myšlenek, udělal několik rozhodnutí a byl na několika místech a setkáních. Když jsem se večer vrátil, opět mne čekaly nějaké informace, na základě kterých jsem pak opět musel udělal nějaká rozhodnutí. Myslím, že něco podobného prožívá mnoho znás. Někdo častěji někdo jen občas. Vždy to však vznamená, že ovlivňujeme naši budoucnost v následujících dnech, měsících a letech. Podle toho, jak závažné rozhodnutí děláme, ovlivňujeme nejen naši budoucnost, ale často i život lidí kolem nás, těch s kterými spolupracujeme, a kterým sdělujeme naše myšlenky. Oni obráceně formují stejným způsobem i naše kroky do budoucnosti.  Nemusí to v té chvíli vypadat jako důležité rozhodnutí nebo geniální myšlenka, ale následně to může ovlivnit naši cestu na dlouhou dobu.

Protože si to moc neuvědomuje, nevidíme za důležité mnoho našich rozhodnutí a mnoho našich slov, které každý den říkáme.

Buďme pomalí k rozhodování a mluvení. Vím, o čem mluvím, sám jsem ten, kdo se za toto musím modlit a také na tom pracovat.. Zastavme se na pár vteřin, než začneme mluvit,  na něco přikyvovat, rychle plánovat… Možná si říkáme, to zas nejsou tak důležité věci, ale i tak dejme prostor, abychom mohli své rozhodnutí a slova nechat vést Duchem svatý. I v těch nenápadných rozhovorech a rozhodnutích. Nenechme se odradit těmi, kteří nás považují za blázny, kteří se za všechno modlí. Nakonec nemusíme to říkat, že potřebujeme minutku na modlitbu, ale udělejme si ji a předejme své rozhodnutí do Božích rukou. Věřte, že se to vyplatí a ušetří nám to mnohá trápení.

 

 

Zjevení pro každého

Tak, jako může každý Duchem neplněný křesťan prorokovat, stejně může mít i zjevení. Nejen mít jednou za život, ale potřebujeme Boží zjevení ve svém životě velmi často. Řekl bych až pravidelně. Zjevení není nic vzdáleného. Znamená to, že nám Bůh něco zjevuje. Ukazuje nám něco, co jsme zatím neviděli, zjevuje nám známé věci z jiných a nových pohledů, uschopňuje nás najednou pochopit to, co bylo našemu chápání nedostupné… Není to jenom v pochopení Písma, ale vztahuje se to na celý život kolem nás. Proto je důležité mít tato zjevení, co nejčastěji. Je to nadpřirozené Boží jednání s naší myslí. Začneme vidět věci novými pohledy. Zjevení se stává světlem ve tmě té či oné situace. V tom světle jdeme nějakou dobu, ale potřebujeme toto světlo mít i v ostatních situací.

Občas slyším stesky křesťnů, že se jim nedostává zjevení. Chtěli by, ale nemají. Důvodů může být několik. Myslím si, že tím velkým je, že očekávají příchod zjevení nějakým velmi nadpřirozeným způsobem. Očekávají ho skrze vytržení do ponebeských oblastí nebo sestoupení zvláštní Boží přítomnosti… Ano i tak může a přichází zjevení, ale vetšinou je to skrze jednoduché a každodenní věci. Modleme se za otevřené duchovní oči, abychom mohli vidět očima, ušima, myslí při čtení… Zjevení může přicházet, i v situaci, kterou prožíváme každý den stejně. Najednou přijde nějaká otázka z Ducha jako například: „Proč to děláš stejně?“, nebo „Ještě tě to baví? Ukážu ti něco nového“ a podobně. Protože nejsme nastaveni na něco takového, nevšimneme si toho. Jindy jen něco zahlédneme a Duch svatý nám na tom ukazuje nová zjevení. Jindy zkoumáme Písmo a to, co jsme četli stokrát a rozumíme tomu, se stane v jednom okamžiku nepochopitelné. Najednou nám to, jak jsme to chápali, přestane dávat smysl  a to je čas pro nové zjevení ze Slova. Přijde nové otevření očí, spadnou šupiny z očí. My získáme nový pohled, z větší výšky, který nás posunuje dál. Je mnoho podnětů, skrze které nám Duch svatý chce něco zjevit. Ovšem také my musíme být otevření. Nesmíme se zaměřit jen na jednu představu o tom, jak nám Bůh může své věci zjevovat.. Bůh nám může ukazovat obrazy skrze přírodu a zvířata, skrze práci, může použít tvé uklízení, nakupování…., film, knihu, kázání, modlitbu, vyučování. Ukáže nám duchovní obraz na něčem, co vidíme fyzicky, ale jen pokud jsme ochotni si to představit . A tady najednou vidíme, jak je důležitá fantazie-představivost, o které jsem psal, před několika dny.  Pokud toužím po zjevení, potřebuji se Ducha svatého ptát, žádat a pak očekávat odpověď, která může přijít různými způsoby.

Věřím, že zjevení přicházejí postupně, tak abychom je mohli uvidět a pochopit.. Jsou to stupně k většímu a většímu poznání. Proto je potřebuje k růstu každý křesťan. Je to jako zbourání hradeb kolem nás a otevření nového prostoru. I ten se stane časem malým a my narazíme opět na hradby. Je to tím, že rozšiřujeme naše myšlení, až nestačí prostor, ve kterém se pohybuje. Pak musí padnout další hradby a tak dál a dál. Pokud bychom ovšem přeskočili a padly by hradby, kterou stojí za těmi našimi, nic by nám to nepomohlo. Nic by to pro naše myšlení i život nepřineslo, nerozšířilo. Ani bychom o tom nevěděli. Proto zjevení, které bourá hradby jde krok za krokem a tak se zjevuje i nám. Bůh nám jím otvírá naše myšlení a naše poznání jeho samého a jeho díla.

Nečekejme, ale vyhlížejme zjevení. Pak se nám dostaví.

 

Svědomí a Duch svatý

(Závěr)

2. Svědomí nás nepřivádí do pokory. Mnoho z těch, kterým kážeme Krista, si myslí, že nepotřebují věřit. Nepotřebují odpuštění, protože mají čisté svědomí. Jejich svědomí je z ničeho neobviňuje. Lékař je pro nemocné. My jsme zdraví.

3. Svědomí nedává řešení. Duch svatý ano. Usvědčí z nepravosti, ale dá také řešeni – pokání. Přiznání špatného jednání před Bohem a změny ve smyšlení, které vede ke změně jednání. Duch svatý nás přivede ke Kristu, kde máme odpuštění. Samotné svědomí nás k němu nepřivede. Naopak může přivést k branám jiných fylozofických nebo náboženských směrům.

Našli bychom určitě i další pasti ve svědomí. Nestavím se negativně k samotnému svědomí, zvláště pokud je ovlivněno kŕesťanskou výchovou, ale svědomí nedává život, spíše odráží společenství, ve kterém žijeme. Svědomí je naší součástí, tak jako city apod. Nemůžeme se ho zbavit, ale také ho nemůžeme udělat měřítkem a někým, kdo určuje náš život.. Tím by vždy mělo být Písmo a Duch svatý. Svědomí nás obviní, přináší často obavu, dokáže paralizovat (na základě našich dřívějších selhání, nás nenechá dál jednat ), uvádí do studu a strachu. Může nás na něco důležitého upozornit, ale měli bychom to vždy probrat s Duchem svatým a porovnat s Písmem. Jinak i v křesťanském životě nás může dovést do náruče náboženského a kritického ducha.

Potřebujeme se naučit žít se svým svědomím. Je naší součástí stejně jako naše myšlení, city, vůle… Vše máme od Boha a on nám to nedal náhodou. Potřebujeme jen, aby vše bylo podřízeno Duchu svatému. Pokora není v ponižování se, ani v trápení svých těl, ani v chudobě, ani v neustálém obviňování se… pokora je uvědomění si vlastní nedokonalosti a potřebě Boha pro svůj život v jeho všech oblastech. Taková pokora vede k radosti, pokoji a svobodě.

Fér

Včera jsem slyšel přiběh muže, jemuž se v životě dařilo mnohem méně dobře, než ostatním.  Byl věřící a tak volal k Bohu, že to není fér. Několikrát tak volal. Pak přišla od Boha odpověď: „Kdyby to mělo být fér, byl bys dnes v pekle.

Teké si stežuješ, že věci v tvém životě nejsou fér?

 

 

 

 

 

Svědomí a Duch svatý

Jednou z velkých zbraní zlého je naše svědomí. Co je vlastně svědomi? Říkáme o lidech „ten má svědomí“ a myslíme tím, že dokáže rozlišit své jednání na dobré a zlé  nebo „ten má špatné svědomí“, to zase o tom, kdo něco provedl a vidíme, že se trápí.Jindy mluvíme, jako o člověku,  který žádné svědomí nemá.Tedy o někom, komu je jedno jestli někomu ubližuje. Většinou tím myslíme sobce. Podobně je to s námi a pohledem jiných na nás. Naše svědomí nás usvědčuje z toho, co děláme nebo jsme udělali špatně, ze zlého chování. Také naše rozlišování na toho kdo svědomí má a kdo ne, je ovlivněno zda je dotyčný (my) ochotný svědomí poslechnout a omluvit se, změnit chování apod. Na první pohled to vypadá dobře, téměř křesťansky, ale je v tom i několik pastí, které nás mohou odvést z cesty s Bohem.

1. Potřebujeme rozlišit, kdy nás usvědčuje svědomí a kdy Duch svatý. Mnohdy si myslíme, že je to jedno, ale není. Eva s Adamem jedli ze stromu, ze kterého měli zakázané jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého. V té chvíli se jim otevřeli oči a poznali, že jsou nazí. Důsledkem poznání byl strach. Ve všech překladech je napsané, že se báli nebo se lekli, protože zjistili, že jsou nazí. Schovali se před Bohem. Možná se styděli, možná se leklli nebo báli toho, co si uvědomili, že neposlechli svého Stvořitele.. Nakonec jedli ze stromu poznání dobrého a zlého. Tedy museli poznat, že jednali zle. Ovšem toto poznání bylo ze stromu ne z Boha a přináší obvinění, stud a strach. Toto  usvědčení bylo z poznání ne z Ducha svatého. V tom je velký rozdíl. I pro nás v dnešní době. Naše lidské svědomí je ovlivněno našim poznáním. Jinak na nás působí svědomí, když jsme vychováváni v okultním prostředí, jinak v materialistickém prostředí, jinak mezi lidojedy, nebo v arabském světě. Vždy nás bude usvěčovat z chování, které není typické pro společnost, ve které jsem byl vychovaný. Je to proto, že mé poznání je omezená na poznání společnosti, ve které jsem vyrostl. Praktický příklad, který jsem u jednoho dítěte zažil. Svědomí jednoho dítěte ho obviňovalo, že svého otce neposlechlo a nešlo s ním krást, ale hrát si. Nebylo svědomím usvědčeno pro krádeže, které jindy dělalo, protože v jeho spolčenství to nebylo nic špatného, naopak. Špatné však bylo neposlechnout otce. Proto mělo výčitky svědomí a bálo se. Duch svatý nás usvědčuje, když jednáme proti Bohu, v rozporu s Kristovým charakterem a proti jeho vůli. Nejsme usvědčováni svědomím, které je ovlivňováné světovými názory, lidskou etikou toho či onoho etnika  nebo společenské vrstvy. Jsme usvědceni Bohem. Pavel píše:   Pro mne je pramálo důležité, zda mě posuzujete vy nebo lidský soud. Ale ani já sám sebe neposuzuji. Ničeho, co by svědčilo proti mně, si sice nejsem vědom, ale tím nejsem ospravedlněn; ten, kdo mne posuzuje, je Pán. 1 Korintským 4:3‭-‬4 CSP Ten zlý nás často skrze svědomí dokáže trápit a obviňovat z něčeho, z čeho nás Bůh neobviňuje, dokáže nás trápit obviňováním něčeho, co nám Bůh již odpustil a zapomenul na to… a obráceně, omluvit naše bezbožné jednání.  Je důležité vědět, co o nás myslí Bůh a jak o nás myslí. Nechme svědomí světu, my máme Ducha svatého a máme se řídit jeho úsudkem o nás. A Duch svatý o nás mýšli i takto: „Vždyť já znám úmysly, které s vámi zamýšlím, je Hospodinův výrok. Úmysly o pokoji a ne o zlu, abych vám dal budoucnost a naději. Jeremiáš 29:11 CSP

(Pokračování zítra)

Náhoda nebo víra

Pokud věřím, že  Bůh má můj život ve svých rukou a já  tomu věřím, protože jsem mu ho do jeho rukou vydal, pak nemohu věřit na náhody. Náhoda vlastně neexistuje. Vše má nějakou příčinu, proč se to stalo. Jen mi o ni nevíme. Přesto často z  našich úst vychází: „náhodou jsem ho potkal“, „to byla náhoda, že se ti to podařilo“, náhodou jela kolem sanitka“, „náhodou mu spadl na nohu ze stromu kokos😊“ a další a další náhody. Jindy slovo náhoda zaměníme za štěstí a mimoděk ve stejném významu, jako má slovo náhoda. Často si ani neuvědomujeme, kolikrát za den takto mluvíme. A když mluvíme, je to i v našem myšlení a srdci. (Někdy mluvíme o náhodě jen proto, abychom nemuseli přiznat svou chybu – náhodou se to rozbilo…)

Každou  „náhodou“ vycházející z našich úst, popíráme víru v Boži vedení a Boží plán s člověkem nebo z Boha děláme chaostníka. Jedno i druhé ničí naši víru. Je to v našem myšlení a srdci. Na jednu stranu říkáme Bože já ti věřím a na druhou “ to byla náhoda“. Jak mohou přijít do mého života Boží zázraky, nadpřirozená moc Ducha svatého, jak se mohu krok za krokem měnit do podoby Krista skrze Boží zásahy a jeho vedení, když tu jsou kolem mne jen náhody.

Uvažovat v náhodách je zpochybnit Boží existenci, náš život, vše. Nakonec by nic nemělo smysl, protože by to byla jen náhoda. I jako křesťan můžeš prožívat ztrátu smyslu života a to když začneš připouštět náhody. Možná musíš opustit víru v náhodnost a vrátit se vírou ke Kristu, jako k tomu, kdo má v rukou tvůj život, ve kterém není nic náhodou, ale všechno ti prospívá, protože tě miluje a ty jeho.

 

 

 

V záplavě informací.

Probíral jsem se maily. Než jsem stačil všechny nové otevřít a přečíst, než jsem všechny reklamní poslal do koše, přišlo několik nových. Tak jsem se znovu probíral poštou.Ty předchozí, které jsem do koše neposlal, byly odsunuty na vedlejší kolej. Někam do zapomenutí. Někdy se mi stává, že v tom množství stále přicházejících mailů některý důležitý přehlédnu nebo taky pošlu do koše.

To jsou jen maily. Kde je facebook, mesanger, viber, instagram… . Obrovské množství informací, které se na nás hrne ze všech stran. Jak se v nich orientovat? Většinou člověk informaci přijme nebo spíše zaregistruje, ale vzápětí je potlačena novými informacemi.Tak stále dokola. Každý den, pro někoho každou hodinu, ale u některých také každých pár minut.. Nejde o ukládání informací, vjemů, protože mozek má dostatečnou kapacitu paměti, ale jde o vyhodnocení toho, co přijímáme. Nemáme na to čas, protože už je tady nová informace a zase nová informace atd. Nakonec se staneme závislými na stále nových informacích. Abychom je všechny stihli posílat a přijímat zkracujeme jejich text až na hesla. Dnes se posílají často jen fotografie. Jde i o životní styl, který vynechává přemýšlení o věcech, jít do hloubky a podstaty věci. Styl rychlého přesunu po povrchu od jedné informace k druhé. Čim kratší, tím lepší. Více stihnu přijmout a předat. Problém je v tom, že jako u každé závislosti i tady nevidíme žádný problém. Když jsme upozorněni, vždy máme vhodnou výmluvu a zdůvodnění.

Může se nám stát, že i naše křesťanství se nám stane honbou po informacích. Kdo v kázání řekne něco nového, kde se co ve světě stalo známým kazatelů a služebníkům, kolik veršů stihnu za pět mimut přečíst, splnil jsem plán čtení… Přitom nemám čas nad nimi přemýšlet, přežvýkat je v sobě. Ne jednou, několikrát.. Jít na samou podstatu věci. Na vztah s Kristem. Může se nám stát, že stejně jako nové informace odsunují ty předchozí, my odsunujeme verše a Slovo, pro nové verše a nové Slovo, aniž to předchozí jsme pochopili a prožili. Tak jsme jen vyhližiteli, přijímateli a předavateli informací – slov, veršů, kázání, které jsme vlastně nezpracovali a které nám pak nic nedávají.

Vztah není o informacích, vztah je o času a pochopení, vztah to je  základ společenství s Duchem svatým. Nechtějme z něho jen tahat informace a přeposílat je dál, ale buďme s ním, i bez informací. Jen tak pro radost z jeho přítomnosti. Pak budeme schopni vnímat i jeho radost z nás. Budeme si ti to užívat.

ZVÍTĚZIT O TO TU JDE / III

(Závěr)

Teď se budu asi opakovat, ale nevadí. V praktické službě se stáváme často otroky lidí. Lidé si myslí, že jim musíme vždy pomáhat.. Jen proto, že jsme křesťané. Ne nemusíme. To je důležité si uvědomit., že ve službě (ať pastorační , slovem nebo praktické pomoci) se setkáváme také s lidmi, kteří naši pomoc zneužívají a manipulují nás. Když pomoc nedostanou, říkají nám něco ve smyslu: „To jsi křesťan?“ Nebo: „Tak to sem nebudu chodit., tady nejsou křesťané“ a podobně. Potřebujeme vždy a všude sloužit ve svobodě víry. Pokud vnímám, že sloužím z donucení lidí, že nevěřím tomu, jakou službu a komu poskytuji, musím skončit.. Myslím tím se způsobem služby a člověkem nebo lidmi, kterým sloužím. Dobrou ochranou není nic jiného, než opět být v Duchu svatém. Pokud vím z Ducha komu a jak mám sloužit, tak mne nemusí trápit soudy lidí!!!! Pokud vím z Ducha, komu mám pomoc ukončit, nemusí mne trápit, co bude dál!!!! Musíme si uvědomit, že na prvním místě nesloužíme lidem, ale Kristu, našemu Bohu a jsme JEHO služebníky, abychom v našich životech,  tedy včetně služby, sloužili Jemu a ne lidem. NEJSME SLUZEBNÍKY LIDÍ !!!  Samozřejmě nás posílá i k lidem, ale tak jak sám chce. Důvěřujme mu, on ví. Jdeme k lidem ve jménu Ježíš. Někdy to špatně chápeme.Lidskýma očima vidíme potřeby lidí a hned je chceme řešit a myslíme si, že Duch svatý bude v tom také. Ne nemusí. Můžeme v tom zůstat úplně sami a pak to tlačíme vlastní silou… cítíme zklamání … Je to pro to, že  Bůh nepobíhá za námi tam, kam se chce nám, ale my máme následovat Boha tam, kam nás vede. Ještě jednou opakuji, že v samém základu tu nejsme proto, abychom naplňovali potřeby lidí, ale abychoch naplňovali Boží vůli.

Možná jste očekávali povídání o různých technikách, způsobech a pravidlech služby jiným. Vím, že jsou všude dostupné. I kdybych je tady všechny popsal, nepomohou. Je to o našem vztahu s Duchem svatým, o našem budování Božího charakreru o naší otevřenosti v mysli pro obrazy a vize Ducha svatého. Pak Duch svatý ukáže i jak (technika) a povede nás po bezpečných stezkách i v praktické službě (pravidla). DŮVĚŘUJ ME MU. CO NENÍ Z VÍRY JE HŘÍCH.

 

ZVÍTĚZIT, O TO TU JDE / III

(Pokračování)

Jak jsem již napsal, fantazie nám pomáhá k pochopení Božích záměrů i jeho samotného. Zavrzelé srdce nám brání chápat Boží myšlení: „Ježíš to ale věděl, a tak jim řekl: „Proč se dohadujete, že nemáte chleba? Ještě nechápete a nerozumíte? Ještě máte tvrdé srdce?“ Marek 8:17 B21 Zatvrzelá srdce, nepochopení, život bez fantazie, to vše spolu souvisí a vzájemně se ovlivňuje. Zatvrzelé srdce nedovolí a nevpustí jinou myšlenku nebo představu než tu, kterou si již jednou udělalo. Pokud chceme sloužit jiným, nesmíme mít ztvrzelá srdce. Musíme dovolit Duchu svatému rozbít tuto zatvrzelost a nechat si změnit srdce na měkkě, živé, Boží. Více jsem se pohyboval mezi lidmi, kteří mají zatvrzelá srdce. A teď mluvím nejen o lidech světa, ale především o lidech v církvi. Divil jsem se, že nejsou schopni porozumět tomu, co říkám, pro mne jasným věcem, divil jsem se, jak mohou mluvit o víře a přitom nepoužívat víru. Nebo spíše víru používat jen velmi omezeným způsobem. Pak i já jsem musel dovolit Duchu svatému jednat s mým srdcem, abych byl schopný přijmout představu, že On je schopný jejich srdce změnit. Pak jsem mohl vydržet mnoho let těmto lidem sloužit a mít je rád. Předtím jsem měl spíše snahu bojovat, než jim sloužit. Tvrdé srdce nechápe Boží moc a Boží cesty.  Tak jako učedníci, kteří byli denně s Ježíšem, viděli obrovské množství zázraků a stále nechápali, že s Ježíšem nemusí mít strach o nic, že u něho je všechno možné. Místo, aby se radovali, strachovali se o jídlo. Báli se, že nebudou mít, co jíst. Přitom ještě před několika hodinami viděli zázrak rozmnožení jídla pro tisíce lidí. Ježíš vysvětluje jejich postoj zatvrzelým srdce. Bránilo jim vidět Boží způsob služby, bránilo jim vidět něco jiného, než to, co již dobře znali ze svých životů. V životě jsem pochopil jednu věc: „Co si nedokážeme představit, to pro nás neexistuje. Co pro nás neexistuje, to také nejsme schopni učinit.“  To je důležité pro to, jak lidem sloužíme, zda v moci nebo ve vlastní síle. Kam jsme schopni dojít a dovést tam i jiné. Můžeme číst o zázracích a moci, můžeme hovořit o tom, že tomu věříme, ale pokud to skutečně nepochopíme, že je to v našich životech možné, nedokážeme si to v mysli představit, nikdy tak sloužit nebudeme.

Uvedu několik příkladů. Bůh několika lidem nadiktoval přesné plány. Noemu archu, Mojžíšovy stánek setkávaní, Davidovy plány chrámu. Přečtěte si návody a zkuste vše namalovat a vytvořit bez představivosti. Zjistíte, že to nejde. My vždy budete ovlivněni obrazem, který jste již někde viděli. Oni neměli předlohu, oni potřebovali Boží představu, Duch svatý jim ji vložil do jejich myšlení a oni vytvořili podle ní Boží dílo. Pokud teď nedovolíš Duchu svatému, aby ti v představě ukázal jak tvořili, stejně tato slova ani ty nepochopíš. Potřebujeme dovolit Duchu svatému, aby mohl vkládat své věci do našich představ. Nejen písemný návod z Božího slova, ale také „přilozený obrázkový návod“. Potřebujeme to ke své službě, tak jako oni, abychom skutečně pochopili Boží cestu a záměr v naší službe. Aychom tvořili Boží dílo a ne lidské kopie.

Když se modlím s lidmi za křest v Duchem svatým a prosíme o moc z výsosti, někteří ze sourozenců nemají problém se začít modlit v jazycích. Jiní však ano. U mnohých z nich vnímám, jak „to v nich bublá“ a chce to ven, chce se Duch svatý modlit nahlas  andělskými jazyky. Jejich zatvrzelé srdce, které se drží představy, že je to nesmysl, že je to bláznové, jim nedovoluje se začít modlit. V této oblasti zatvrzelé srdce pak má vliv na celý duchvní život křesťana. Zastaví tím mnohé projevy Ducha v jeho životě i službě. Opět je to o představivosti. Jejich představivost se omezuje jen na pozemské a ne na duchovní. V tom je zatvrzelost jejich srdcí. Učedníci byli s Ježísem a měli stále zatvrzelá srdce a nechápali. I v církvi se můzeme modlit, číst Slovo, poslouchat kázání, možná i kázat, ale přitom nám můze zůstat srdce zatvrzelé. Pokud začneš soudit ty, kterým sloužíš, pak se tvé srdce zatvrdilo. Nedokáže je vidět a představit si jejich budoucnost-záchranu. Nevidíš je očima Ježíše Krista. Vlastně jim bereš naději.

Jsou celé skupiny křesťanů, kteři si nedokáží představit, že Duch svatý by mohl být přítomný v člověku. (Proto ho ve svém životě také nemají.) Jinými slovy, že Bůh by mohl přebývat v člověku. Nedokáží si to představit, tak to není možné.  Věří, že Bůh je, že nás slyší, že dělá zázraky, ale je někde mimo. Pro ty je pak těžké zažívat stálou Boží přítomnost, žít v jeho moci a autoritě. Většinou se stáhnou jen do role prosebníků. Nemají ujištění, že jsou Boží děti, které Bůh miluje. Už vůbec nejsou schopni pochopit-představit si, že jsou dědicové jeho království. Pak se mohou pohybovat pouze v pojmech „smíme a nesmíme“.

Pro naši službu potřebujeme dovolit Duchu svatému, aby mohl používat naši fantazii. Je také důležité, čím ji krmíme. Naše fantazie se krmí našima očima, ušima, přemýšlením, zážitky, zkušenostmi.Tedy tím, co je v tomto světě. Pokud ji budeme krmit dobrými věcmi, pokud ji budeme zaměřovat na věci Písma a Krista, bude plná smělosti, odvahy, neděje a bude prostorem, kde Duch svatý nám bude dávat podněty. Opačně pak bude plná strachu, beznaděje, světských věcí.

(Příště závěr)

 

 

ZVÍTĚZIT, O TO TU JDE / III

(Pokračování)

Myslím, že jsem měl vždy bohatou fantazii, tedy představivost. Když jsem začal navštěvovat církev, najednou jsem o ni přicházel nebo spíše jsem ji potlačoval. Měl jsem pocit, že se fantazie do církve moc nehodí. Aspoň podle postojů některých bratří a sester. Setkával jsem se totiž více s konstatováním Slova a jasných skutečností. Bylo to vše dobré, čisté, střízlivé ale také někdy sterilní. Když jsem  však četl Písmo, přiběhy mi v mysli ožívaly a já jsem je viděl. Měly v mé mysli svůj vlastní život a byly to ony, které mi pomáhaly pochopit Boží podstatu, jeho milost i spravedlnost, jeho dobrotu i hněv… Podobně mou představivost podporovalo mnoho kázání.  Vše se odehrávalo v mé mysli a mělo vliv na přijetí Slova do mého života a také na to, jak jsem ho žil a žiji. Ne všude je fantazije a její svět křesťany přijímaný. Spíše je z ní strach, zda to není něco špatného. Kdyby to bylo špatné, Bůh by nám ji nedal. Jde o to, čím je živená nebo spíše, čím živíme naše myšlení i víru. Podle toho se vytváří obrazy a představy – naše fantazie.

Potkal jsem v křesťanském životě mnoho těch, kteří nemívají žádné vize. Prostě si nedokáži představit na prázdném místě před nimi dům nebo nejsou schopni vidět službu tam, kde zatím žádná není, sbor, který zatím neexistuje… To se však vztahuje i na jejich osobní život. Je těžké za něčím jít, směřovat k něčemu, budovat něco, když si to nedokáži ve svém myšlení představit. Jednou z věcí, kterou jsem často dělal a získal jsem v ní nějakou zkušenost, díky častému stěhování, je skládání nábytku. Když rozděláte krabice s deskami, vysypete různé šroubky… , ale nenajdete nikde návod, máte problém. No a když najdete návod, ale nebudou v něm obrázky, budete mít také problém. Obrázky v návodu jsou velmi důležité a velmi pomáhaji k postavení nábytku a pochopení nejen celkového obrazu, ale i toho, jak jednotlivosti do sebe zapadají. Naše představivost je od Boha a on s ní počítá. Bible je plná obrazů. Je to proto, že nám pomáhají pochopit Boha, Krista i Ducha svatého.  Jejich osobnost, jejich tvůrčí činy, jejich spasitelské činy, jednotlivosti i celek. Ani my nejsme schopni jiným přinést Krista, evangelium – dobrou zprávu o Ježíši Kristu, přijatelným způsobem, pokud nedovolíme Duchu svatému, aby pomohl naší představivosti. Nejsme schopni nadchnout ostatní pro službu, do které teprve vcházíme, nejsme schopni oslovit tým, pokud jim nedokážeme vykreslit obraz cíle tak, aby ho byli schopni vidět ve své mysli a přijmout ho do svého srdce. Bůh často nechával a ještě i dnes nechává proroky nejdříve vytvořit obraz a pak k němu dal a dává své slovo, jindy proroci popisují, co, viděli ve své mysli jako obraz. Žalmy jsou plné obrazů o tom jaký je Bůh. Přestože víme, že je Duch, čteme o jeho rukách, dlaních, náručí, vidíme ho jako pevnou tvrz, hrad, má křídla, je skalou… To vše nám pomáhá pochopit Boha, pomáhá posilovat naši naději a víru. I v Nové smlouvě čteme o krvi, která smývá náš hřích, o ovoci Ducha, o přilbě, pancíři, štítu, botách. O církvi jako těle, chrámu Ducha svatého, hliněných nádobách, o nás v Kristu a Kristu v nás, v našem srdci… To vše tam je proto, abychom si mohli vytvořit v sobě obraz, který nám lépe pomůže chápat Boží dílo s námi a kolem nás. Představivost je jednou z důležitých složek našeho křesťanství a služby Pánu a skze něj a pro něj i lidem kolem nás.

(Pokračování zítra)

ZVÍTĚZIT, O TO TU JDE /III

(Pokračování)

„V sobotu se přihodilo, že procházel obilným polem. Jeho učedníci trhali klasy, rukama je mnuli a jedli. Někteří z farizeů jim ale řekli: „Jak to, že děláte, co se v sobotu nesmí?“ Ježíš jim odpověděl: „Copak jste nečetli, co udělal David, když měl se svými muži hlad? Jak vešel do Božího domu a vzal posvátné chleby předložení, které nesmí jíst nikdo kromě samotných kněží, a jedl a dal i svým mužům?“ Potom dodal: „Syn člověka je pánem i nad sobotou.“ Lukáš 6:1‭-‬5 B21 Čistému vše čisté. Je jednoduché uchovat se navenek čistý, když nesloužím a nikam nechodím, nemám televizi a v práci pracuji sám… Je to jako ve vězení. Vězni mohu o sobě snadno říkat, že jsem svobodný a „svatý“, když jsem ochráněn zdí věznice. Mluvím o zjevných věcech. Jiná věc je čistota našeho myšlení, ale do něho vidí jen Bůh. Když sloužíme lidem světa, pohybujeme se v jejich světě, s jejich myšlením a viděním, s jejich postoji. To nás často může pošpinit. Proto potřebujeme společenství církve, abychom si to uvědomili. Dlouhý pobyt v “ v prostředí světa “ zanechává na nás svůj prach, který potřebujeme smývat. Pro některé je to dobrá výmluva, proč neslouží. Nechtějí se pošpinit. Ježně to nejde sloužit  bez doteku se světem. Na druhou stranu dlouhý pobyt ve světě bez kontaktu na církev vede k tomu, že se nejen zaprášíme, ale můžeme světem nasáknout. Nejde jen o to nebýt v církvi, ale nemít nikoho, komu bychom byli vykazatelní. Mnoho křesťanů přímo nesnáší vykazatelnost. Berou to jako nesvobodu, ale měli bychom se z ní radovat, protože je naší ochranou. Znám i několik vedoucích, kteří měly velké sny a vize, ale také velké úlety, protože nechtěli mít nad sebou žádnou autoritu. Přestože jejich společenství bylo velmi aktivní ve službě zvěstování evangelia a i praktické služby, nechali se zavést až mimo Boží slovo. Vždy si potřebuji uvědomit, že služba není to nejdůležitější. Tím je přítomnost Pána v našich žovotech. Vykazatelnost nás nutí být ve střehu v této oblasti.

Každá služba Pánu, která je zaměřená na lidi mimo církev, přináší situace, které vyžadují i netradiční přístup. Někdy se nám bude zdát nevhodný, trapný, málo pokorný. Pokud to je však z Ducha svatého, nemusíme se obávat. Je-li naše myšlení čisté, bude i netradiční způsob před Bohem čistý. Jen se musíme zbavit  myšlení zatíženého tradicemi, pravidly, principy a doktrínami. Tak jako jimi nebyl zatížený David. Když si zvykneme na nějaký způsob služby,  který nám doposud fungoval, můžeme si  být jisti, že fungovat přestane. Bůh nechce, abychom si byli jisti nějakým způsobem. Bůh touží po tom, abychom se spoléhali na něj. Pokud nám přestane ve službě fungovat to, co doposud fungovalo, potřebujeme se nejdříve ptát, zda jsme se přestali spoléhat na Pána a více se spoléháme na způsob služby. V takové situaci se musíme vrátit a volat k Duchu svatému. Potřebujeme se navrátit pod jeho vedení. Nebývá to hned, že pak dostaneme něco nového pro službu. Musíme o to usilovat a Duch svatý chce, abychom mu byli skrze hlledáni blíže.

Ve službě, ale i v osobním vztahu Bůh rád používá naši fantazii. Je to něco, co Bůh člověku dal do jeho života a také chce, abychom ji používali. Samozřejmě fantazii dotknutou jeho přitomností. To však se dostáváme k poslední části.

(Pokračování přístě)

ZVÍTĚZIT, O TO TU JDE / III

(Pokračování)

„V těch dnech pak vystoupil na horu, aby se modlil. Celou noc strávil v modlitbě k Bohu, a když se rozednilo, zavolal své učedníky. Vybral z nich dvanáct a nazval je apoštoly:“ Lukáš 6:12‭-‬13 B21 Tady máme příklad přímo od Ježíše, jak vybírat své spolupracovníky. Samozřejmě to platí i obráceně. Potřebujeme po modlitbě mít ujištění z Ducha svatého, že máme být součástí toho nebo toho týmu. V obou případech je to o tom, že toto ujištění musí mít obě strany.

Poslední z pěti důležitých věcí, které při službě potřebujeme, je vědět, jak máme sloužit. A to platí jak při evangelizaci, pastoraci, učednickém procesu, ale také při praktické pomoci. To vyžaduje stálé napojení na Ducha svatého a jeho vedení. Při přípravě, při realizaci, při neočekávaných situací… Pokud jsme si vědomi, že za naší službou stojí Duch svatý, pak nejsme zklamaní z toho, když naše služba není přijata. Nemůžeme očekávat vděčnost od lidí. I Ježíše chtěli kamenovat. Tehdy  se jich ptá: “ Pro který z dobrých skutků mne chcete kamenovat?“ I to se nám můze stát. Učedník není nad Mistra. A dokonce i u našich přátel v církvi. Ti  budou za naši službu vděčni Bohu (což je to nejlepší pro ně a nás) a my se nesmíme nechat zranit tím, že nám nikdo neřekl ani „dík“. My však děkujme Bohu a také za ty lidi, kteří nám pomáhají. I my jsme v pozici, kdy nám někdo slouží, přestože sami sloužíme. Pokud sloužíme tím, že naslouháme nejdřive Duchu svatému a pak děláme a mluvíme to, co nám říká, že máme dělat, stahujeme Boží slovo na zem a do služby. To je pak služba v prorockém duchu. Nemusí tím být jen samotné prorokování. To nejlepší, jak sloužit v pastoraci, učením, praktickou pomocí je právě sloužba v tomto duchu. Nevztahuje se to jen na evangelizace a na církevní shromáždění. Měli bychom usilovat o tento způsob služby.

Když sloužíme, měli bychom sloužit podle našich darů, které jsme dostali z Ducha svatého při svém znovuzrození. Někdy je objevíme, až když začneme sloužit, protože nás k jejich objevení nikdo nevedl nebo jsme o nich prostě nevěděli nebo pochybovali. Pokud však chceme, abychom sloužili s radostí, pokojem a především v jistotě Boží přítomnosti v naší službe, musíme sloužit jeho dary. Naše služba, jak jsem již napsal, je boj o duše pro Krista. ( Často si to neuvědomujeme, pokud přimo neevangelizujeme)Tento boj se  především odehrává v ponebeských oblastech a na zemi v člověku nebo kolem něho se pak projevuje fyzicky. Pokud sloužíme – jsme v boji, a to i když jen podáme žíznivému sklenku vody ve jménu Ježíš. To, jestli jsme v boji je určováno tím, v jakém jménu sloužíme. (Ve svém?, ve jménu Ježíš?, ve jménu organizace ?…) Pokud tedy naše služba je o boji v ponebeských oblastech, potřebujeme bojovat duchovními zbraněmi. Těmi je naše víra v Krista, Boží slovo, modlitba, dary Ducha svatého, naší obranou je svatost a posvěcování se, tedy náš růst do Božího charakteru – ovoce Ducha svatého – do Krista.  Bez těchto věcí jsme ve službě ztraceni, brzy se z ní stane břemeno, které nás tíží a my budeme hledat, jak se z ní dostat ven, protože se stane pro nás trápením. I když  budu sloužit Božími zbraněmi, neznamená to, že nebudu cítit únavu, že nepřijdou myšlenky na prohru, že nebudu vědět kudy kam. To bude občas přicházet. Takové situace nás udržují v blízkosti a závislosti na Duchu svatém a Bůh nás nenechá v situacích, které bychom nezvládli, ale naopak nám s tím dá i řešení a vyvádí nás z nich. Nejde jen o nás. Naše služba je především v tom, že jsme pozorováni. Ve všem potřebují lidé, kterým sloužime vidět náš život, jak zvládáme těžké situace, jak řešíme a odrážíme útoky toho zlého a přitom neztrácíme víru.  Toto je velmi důležité. Jedna věc jsou naše slova a ruce, ale druhá to jak lidé vidí náš život.  To nejvíce přitahuje, to potvrzuje naše slova, to je tou nejlepší školou.  Lidé vidí, jak prakticky funguje Boží slovo v životě,  pak vzdávají chválu Bohu.

(Pokračování příště)

 

ZVÍTĚZIT, O TO TU JDE / III

(Pokračování)

Je velmi důležité vědět z Ducha svatého, s kým máme sloužit. Ať již my se připojujeme k  nějakému týmu nebo si zveme, přijímáme  někoho do týmu. Vždy tam, kde je více lidí, je i více rozdílných názorů. To přináší konflikty, zdržuje službu, ale na druhou stranu nás to vyučuje vedení a podřízenosti. Více lidí je schopno více udělat. Zažívat velká vítězství. Mnoho věřících slouží osamoceně. Právě proto, že nejsou schopni pracovat v týmu. Podřizovat se, nechtějí řešit konflikty, ale také proto, že se k němu nikdo nepřipojil a sbor službu tohoto druhu nemá. Pokud dlouhodobě sloužím sám, je zde nebezpečí, že přestanu i chodit do sboru. Nebudu nikoho potřebovat a nikomu nedovolím mluvit do služby a také do svého života. To mne může odvést mimo církev. Ani Ježíš však nevysílal nikoho samotného, ale posílal učedníky po dvou. I my potřebujeme být ve službě minimálně ve dvou.  Pro službu ve dvou a více lidech je důleIté, aby všichni byli znovuzrozenými křesťany. Pokud to tak  není, nemůžeme být v jednotě. Mimo jiné víme přece, že „ti, kdo žijí v těle, se tedy Bohu líbit nemohou.“ Římanům 8:8 B21 Jak nám může fungovat služba, když mezi námi je někdo, kdo se nelíbí Bohu. Možná tuto podmínku považujete jako něco samozřejmého, ale mnoho týmů má mezi sebou nejen lidi, kteři nejsou naplněni Duchem svatým, ale dokonce ty, kteří  nevěří v existenci Boha a Krista. Jedná se především o týmy, které se zaměřují na praktickou službu, ale zažil jsem to i v některých evangelizačních týmech. Předevšímto se tito lidé objevovali mezi členy chválicích skupinek.

Pro jednotu potřebujeme tedy být všichni plní Ducha, ale také musíme být v jednotě v tom, o co nám jde. Pokud budeme mít jinou priority, byť je z Ducha svatého, služba se rozpadne. Mnozí to vnímají, proto do týmu dokáží vzít i nevěřící, pokud se s nimim shodnou v tom, o co jim jde. V priorotách. Tady někteří dělají chybu, jak jsem žil napsal. Ovšem mít jednotu v prioritách je důležité. Nejednota v této věci rozbíjí týmy a hlavně pokud si členové neuvědomí tuto pravdu, dochází ke zraněním, lidé v týmu se cítí zrazeni, může přijít hořkost ze služby.  Uvedu známý příklad z Písma. „Barnabáš chtěl, aby s sebou vzali i Jana Marka, ale Pavlovi se to nezdálo, protože je v Pamfylii opustil a nešel s nimi do díla. Vznikl z toho tak ostrý spor, že se spolu rozešli. Barnabáš vzal s sebou Marka a odplul na Kypr, kdežto Pavel si vybral Silase, a když ho bratři svěřili Boží milosti, vydal se na cestu.“ Skutky 15:37‭-‬40 B21 Oba to byli lidé plni Ducha svatého, oba se nechali vést Duchem svatým, přesto se oba dostali do prudkého sporu. Když se podíváme na jejich priority zjistíme, že dříve nebo později se museli rozejít. Pavlovou prioritou od Boha bylo zvěstovat evangelium pohanům. Bůh skrze něho dělal mocné skutky, ale také procházel, velkým protivenstvím, na které Marek nebyl připravený. Barnabášova priorita byla vychovávat Boží služebníky. Nakonec samotný Pavel je toho důkazem, byl to právě Barnabáš, který ho vyhledal a uváděl do služby. „Barnabáš proto odešel do Tarsu vyhledat Saula, a když ho našel, přivedl ho do Antiochie. Strávili v tamější církvi celý rok a učili spoustu lidí. Právě zde v Antiochii byli učedníci poprvé označeni za křesťany.“ Skutky 11:25‭-‬26 B21 Barnabáš i v Markovi rozeznal Božího muže, který potřeboval vedení, aby se z něho stal velký a věrný Boží muž. Pavel a Barnabáš tvořili skvělý tým. Přišla však chvíle, kdy Pavel již nepotřeboval vedle sebe dobrého mentora, ale někoho podobného sobě. Někoho, kdo měl stejnou prioritu jako on. Barnabáš zase v sobě nezapřel dar, který mu Bůh dal. Najít, přivést a vyučit Boží služebníky. Tento příběh dvou Božích mužů by mohl tady skončit. Ale neskončil. Později v Pavlových listech čteme o Markovi toto:  „…a moji spolupracovníci Marek, Aristarchos, Démas a Lukáš.“ Filemon 1:24 B21, …. „Pozdravuje vás můj spoluvězeň Aristarchos, Barnabášův bratranec Marek (o něm jste už dostali pokyny: pokud k vám přijde, přijměte jej)“ Koloským 4:10 B21 nebo … „Jediný Lukáš se mnou zůstal. Vyzvedni Marka a přiveď ho s sebou; velmi potřebuji jeho pomoc. 2 Timoteus 4:11 B21.  Vidíme, že Barnabášova priorita byla dūležitá, vychoval z Marka věrného služebníka, který nakonec pomáchal nejen církvi, ale i samotnému Pavlovi. Nakonec to byl Marek, který s ním zůstal a pomáhal mu předtím, než byl Pavel popravený.

Pokud poznáme tuto pravdu, nemusíme se rozcházet ve zlém, ale naopak si vzájemně žehnat a modlit se za službu toho druhého. Nebo dokonce dál sloužit, ale s vědomím, že každý máme od Boha určenou prioritu. (Při zakládání sboru).

(Pokračování příště)

 

 

ZVÍTĚZIT, O TO TU JDE / III

Co potřebuji vědět, než vyjdu jiným sloužit. Když chci nést evangelium lidem.

Jsou dva druhy podomních prodejců. Jedni jsou systematičtí, rozdělí si obec  nebo město na jednotlivé části a pak nabízí své zboží dům od domu, ulici od ulice, čtvrť od čtvrti. U druhých to vypadá chaoticky. Jsou jednou zde a následně na druhém konci města a nakonec neobejdou ani všechny domy. Vypadají, že pobíhají bez jasného cíle. Přesto mohou mít větší prodejní úspěch než ti, kteří obešli všechny domy. Větší úspěch za kratší dobu a s menší námahou. Je to proto, že jednají podle intuice. Pokud jejich intujice funguje, pak patří mezi úspěšné, pokud  ne pak jsou z nich jen chaosníci bez úspěchu. Zaměřme se na ty úspěšné. Proč jsou úspěšnější, je v tom, o co jim jde. Oni se zaměří na vyhledání skutečných kupců. Ti první se zaměřují na to, aby obešli všechny domy v obci. Oni vnímají, že v tomto konkrétním domě je člověk, který si jeho zboží koupí. O tom vedlejším domě ví, že by bylo zbytečné tam nabízet. Nemohou vám řict jak to ví. Prostě intuice prověřená léty zkušeností. Oni věří své intuici. Ti první chodí bez intuice a bez víry. Sice mluví, že když odebejdou všechny domy, musí i oni narazit i na ty, kteří jejich zboží koupí. To není víra a nakonec to není ani pravda. U prodeje je také důležité, kdo nám otevře a v jakém čase zrovna zvoníme na zvonek. Tedy v jakou dobu jsme přišli, na atmosféře domova, do kterého zvoníme…  Ten, kdo se řídí intuicí, takové věci neřeší a nepotkávají ho. Nebo ne tak často. Když se tyto dva rozdílní prodejci sejdou a porovnávají výsledky, ten bez intuice začne závidět, protože se více nadřel a je na tom hůře. Ale způsob práce nezmění, protože intuici nemá nebo té, kterou má, není schopen věřit.

I mezi křesťany je to podobné. Zjistí se to, při sluzbě. Většinou dřive ne. Když budeme chodit Duchem a dělat rozhodnutí z Ducha svatého, nebudeme to lidem kolem sebe, bratřim a sestrám nějak dokázat. Nejde vysvětlit, proč jsme se rozhodli zrovna takto, kromě toho vysvětlení, že to víme od Ducha svatého. Ti druzí budou chtít potvrzení. Důkaz. A vy jim ho nemůžete dát, protože jednáte na základě víry. Jediný způsob potvrzení je, že to Duch oznámí ostatním při modlitbě. Tady však narážíme, že jsou mezi námi „systematičtí“ křesťané, kteří mají uzavřené duchovní uši. Modlí se za vedení, ale neslyší odpověď. Proto o našem rozhodnutí a úsudku pochybují a raději volí mít předem viditelné důkazy, než se rozhodnou. To však není rozhodování na základě víry, ale toho, co vidím před sebou. Pokud ti jsou ve vedení, pak jsme často zastavováni a je trénovaná naše věrnost a trpělivost.

Co nás tato část učí. Jednak to, že potřebujeme vědět kde, kdy a komu máme sloužit. Konkrétní čas a konkrétní místo a konkrétní lidi, skupinu lidí… jinak nám hrozí, že nás to bude stát hodně energie, peněz, času a výsledek skoro žádný. Pokud by toto trvalo delší dobu, je to na vyhoření, zvlažněni a ztrátu víry. Přitom uvidíme jiného služebníka, který má mnohem větší výsledky za kratší  dobu.  I u nás může začít pučet závist. Potřebujeme znát z Ducha svatého konkrétní věci. Pokud máme ujištění z Ducha svatého, že jsme na správném místě u správných lidí ve správném čase, pak nemusíme závidět druhým, protože jsme v Boží vůli, a to i když momentálně, ale někdy i dlouho nevidíme žádné výsledky. Ovšem kromě toho  „kde“, „komu“, „kdy“ potřebujeme ještě mít další konkrétní informace od Ducha svatého.

(Pokračování)

 

 

 

 

 

Principy v hlavě nepomohou, ale v Bohu…

Je sice dobré znát Boží principy, ale pokud neznáme živého Boha a nežijeme s ním, nijak nám nepomohou. Naopak, pokud žijeme s Kristem, jsme v něm a On v nás skrze Ducha svatého, pak principy přestáváme vnímat, protože v něm máme všechno, co potřebujeme ke zbožnému životu.

(Všechno, co potřebujeme k životu a zbožnosti, nám darovala jeho božská moc, když jsme poznali Toho, který nás povolal ve své slávě a ušlechtilosti. 2 Petr 1:3 B21)

 

ZVÍTĚZIT, O TO TU JDE / III

(Pokračování)

Již jsem napsal, že naše služba Bohu spočívá v přivádění lidí ke Kristu, ale pak se na nás zaměřují útoky toho zlého mnohem více, než když jsme jen nedělní křesťané. Je to proto, že jsme se tím stali nejen aktivními služebniky Božího království, ale jsme mnohem více nebezbeční pro knížetství Satana tady na zemi. Jsme jeho úhlavními nepřáteli. Bereme mu duše. Pokud budeme jen pomáhat prakticky, bez toho, abychom mluvili lidem Slovo, pak nejsme nebezpeční, ale pokud je to spojené se Slovem, jsme těmi největšími nepřáteli. Praktická pomoc často otvírá srdce lidí k tomu, aby mohlo být do něho zaseto. Je jedno, jak to vypadá, ale „sociální“ práce může být jedním z několika nástrojů, jak přivádět lidi ke Kristu. My jsme to mnohdy a mnohde nepochopili a předali jsme sociální, praktickou pomoc lidem ze světa, místo abychom ji měli my osobně jako nástroj, který dal Bůh jeho dětem. Svět se toho chopil a využívá toho. Křesťané raději jdou dělat něco jiného. Vysvětlím, o co tu jde. Člověk je ochotný naslouchat tomu, kdo mu pomůže. Jeho srdce se stává aspoň na chvíli vděčné a otevřené pro toho, kdo mu přináší pomoc. Pokud mu pomoc přináší člověk světa, jeho srdce je otevřené slyset svět. Vděčnost, byť chvilková, je zaměřena na člověka, který mu pomohl nebo organizaci skrze kterou mu pomohl. Ovšem pokud tuto pomoc přináši Boží dítě ve jménu Ježíše, otvírá se na chvíli prostor v srdci pro Boží slovo a vděčnost člověka můžeme směřovat k Bohu. Právě o toto se připravujeme, když přenášíme naši povinnost na svět. Ježíš řekl učedníkům, vy jim dejte najíst. I když to museli udělali skrze zázrak, který před mnoha tisíci lidí Ježíš učinil, samotné jídlo lidem nosili apoštolové. Myslím aby pomoc přicházela fyzicky skrze Boží děti. I kdyz se jedná o křesťanskou organizaci, pokud přímá pomoc přichází skrze lidi světa, posíláme potřebné do světa. Moc nefunguje, že člověk světa pomůže a pak přijde ten duchovní s tím „správným slovem a s tím nejdůležitějším“ . To pak lidé již neposlouchají, protože jejich srdce bylo obrácené skrze pomoc jinam. Pokud chci skutečně pomáhat a pomoc splnila účel, musí být moje praktická pomoc spojena se Slovem. Člověk, kterému pomáháme musí být seznámený s tím, že tato pomoc je přímo od Boha, i když mu ji dává člověk. Vše máme dělat a používat proto, aby lidé mohli přijít ke Kristu a dát mu své životy.

Velmi často se stává, že i v křesťanských organizacích jsou přijímáni pro tuto službu lidé světa. Často proto, že křesťané z různých důvodů do toho jít nechtějí, malé finance, nutnost se dál vzdělávat, neustálý tlak a duchovní boje. Pokud v takové organizaci pracují lidé světa, nepřichází útoky na službu z nadpozemské moci zla, ale službě se daří a rozvíjí se. Je to proto, že není pro satanovo knížetství nebezpečná. Pro něj je přece jedno jestli je člověk sitý nebo hladový, jen když má jeho duši. Ve chvíli, kdy se v týmu objeví duchovní člověk, který automaticky bude využívat tuto službu pro vytrhávání duší z pekla, k přivádění lidí ke Kristu, začnou útoky. Útoky na toho služebníka. Ostatní ho budou napadat a budou se ho snažit dostat z týmu. Budou útoky na finamce, na kvalitu, budou použiti různí úŕedníci, aby službu dělali nepříjemnou nebo ji dokonce zastavili …. Je to pochopitelné, protože se služba stane nepřítelem toho zlého, knížete světa a ten používá páky tohoto světa. A na takový povyk stačí jen jeden hořící křesťan v týmu. Proto vedoucí služeb a to i věřící podvědomě vybírají do sociálních služeb vlažné křesťany nebo ještě raději nevěřicí. Neznají pravdu o tom, proč se dějí nepřijemné věci, když přijmou hořicího křesťana. Ti, kteří mají poznání, těm je jasné, že přijdou útoky, ale je jim to jedno, protože touží po tom, aby lidé v jejich službě byli především spaseni pro Boží království.

(Pokračování příště)

ZVÍTĚZIT, O TO TU JDE / III

(Pokračování)

I když stále platí, že jsme spolu s Kristem ukryti v Bohu, i když platí, že jsme pod jeho ochranou, neznamená to, že když vstupujeme do veřejné služby pro Krista, nebudeme pod nátlakem a útoky nadzemských duchovních mocností zla. Naopak budeme jejich terčem. Vítězství spočívá v tom, že přesto všechno, přes všechny ty útoky zůstáváme ve službě a dál naplňujeme Boží vůli. Jejich cílem je nás zastavit, vzít nám smysl služby. Víru v to, čemu a komu sloužíme. Pokud přestaneme chodit Duchem a to se stane ve chvíli, kdy přestaneme být v Boží vůli, pak jsme i my osobně snadnějším cílem. V osobním životě jde o naše spasení, ve službě o spasení jiných. Pokud nás dokáží tyto mocnosti dostat mimo, pak je ohroženo také mnoho životů, které jsme měli nasměrovat ke Kristu a k cestě k nebeskému království. V podstatě by to byla prohra. O to tu zlému jde.

Pavel popisuje svoji službu i takto: Zdá se mi, že nás, apoštoly, Bůh postavil jako poslední, jako odsouzené na smrt, neboť jsme se stali divadlem světu, andělům i lidem. My jsme blázni kvůli Kristu, ale vy jste rozumní v Kristu; my jsme slabí, vy však silní; vy slavní, my beze cti. Až do této hodiny hladovíme a žízníme, jsme skoro nazí, dostáváme rány, jsme bez domova, lopotíme se prací vlastních rukou. Když nám spílají, žehnáme, když nás pronásledují, snášíme to, když jsme haněni, domlouváme. Stali jsme se jakoby smetím tohoto světa, vyvrheli pro všechny až doposud.“1 Korintským 4:9‭-‬13 CSP Pavel tady přesně vystihuje, co čeká toho, kdo chce na plno sloužit Kristu a naplňovat Boží plán.

Ano, pokud sloužíš jsi sledovaný. Především anděli. Duchovními bytostmi. Jedni se budou radovat, jak jako ty, hliněná nádoba, odoláváš útokům a jak skrze tvůj život se oslavuje sám Kristus, jiné „skřípou zubami“, protože přes jejich útoky stále oslavuješ Krista a jsi ty i služba svědectvím jeho slávy a moci. Není možné oslavovat, pokud neprojdeš bojem. Bojem, kve kterém si často říkáš to už nemohu, to bude moje smrt. Ať již duchovně nebo tělesně. Co tě v něm může čekat za útoky: Budeš pro lidi blázen. Nejen pro lidi ze světa, ale i církve. V církvích slouží tak deset procent členů. (Čím méně členů, tím jsou procenta vyšší. Čím více členů, tím se velmi procento snižuje až k deseti procentům) Ostatní jsou diváci. Jeden služebník jim říká čumilové. Na co se dívají? No přece na tebe a tvou službu. Komentují ji, kritizují, méně z nich ti žehná a modlí se za tebe, většina ví, jak bys to měl dělat a neděláš a modlí se způsobem, abys to dělal tak, jak je to podle nich správné. Takové modlitby jsou k ničemu. Spíše škodí. Velmi málo z nich ti drží ruce. Nemůžeme sloužit sami. Potřebujeme skrytý tým modlitebníků, bratří a sester, kteří nejsou vidět, ale bojují za nás na modlitbách. Jednou nám náš bývalý pastor při našem vstupu do služby řekl, že budeme potřebovat aspoň třicet sourozenců v Kristu, kteří se za nás budou modlit. Bojují o naši ochranu. O to, abychom obstáli a naplnili Boží záměr. Mnoho lidí z vlastních řad ti nebude rozumět, bude tě brát za snílka  blázna. Již to, že chodíš Duchem je provokuje, ale když přidáš službu skrze Duchovní dary, staneš se bláznem. Je to proto, že jsou jiného ducha. Řídí se více lidským rozumem, lidskou radou, než se nachají vést Duchem svatým.  Jak si v takovém prostředí počínat. Neztratit směr, neztratit pohled na Krista. To platí ve všem. Mnoho služebníků zde dělá chybu, že hned nereaguje na tento útok. Potřebujeme se tomu v Kristu postavit. Jde o to, že se jedná o lidi, kteří chtějí mít na všechno vliv, mít to pod kontrolou a tomu, čemu nerozumí, nejsou schopni pochopit a dostat pod kontrolu (a to jsou věci Ducha) je provokují. Tak se snadno stanou nástrojem toho zlého, který je chce použít proti naší službě. Nemůžeme se stavět proti člověku, ale mocnostem, které jsou za ním. Potřebujeme je veřejně odhalit. To znamená, že máme veřejně vysvětlit naší službu, cíl a odhalit, jak to ten zlý chce překazit. Nemusím jmenovat lidi, ale musím odhalit působení mocností. Jde omto, že by se nakazili od tohoto ducha i ostatní lidé v církvi a byli by manipulováni proti naší službě. I Pavel se tal stavěl proti této práci nepřítele, i když se nechal obhájit Bohem, přesto vysvětloval svou službu i její způsob. Nebojím se šípů vystřelených na mne, jsem pod ochranou Boží, mám štít víry…, ale bojuji o duše těch druhých. Nezlořečím osobám, ale mohu lámat proklínat jejich manipulaci nad druhými, (někdy musíme i nad námi). Pokud se ve falešné pokoře stáhneme, dovolíme tomu zlému zabrat další prostor v lidských srdcích a myšlenkách. Pokud se hned postavíme a odhalíme jeho záměr, mnohé od toho zachráníme a nestratíme území. Někdy to nakonec musí být i velmi adresné a jmenovité.  Lidé potřebují, aby byla odhalena lež a byla zjevená pravda.

(Pokračování příště)

ZVÍTĚZIT, O TO TU JDE / III

Neboť jste zemřeli a váš život je ukryt s Kristem v Bohu. A když se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete ve slávě. Koloským 3:3‭-‬4 CSP

Jsme ukryti s Kristem v Bohu. Proč zde použil Pavel slovo ukryti? Na jiných místech používá Kristus v nás, my v Kristu, v Bohu, ale nemluví o úkrytu. V žalmech často čteme, že Bůh je naším úkrytem, pevností, ve které jsme v bezpečí, jsme přikryti jeho perutěmi apod. Ano máme Krista v srdci, jsme v něm, tedy jsme jím obklopeni ze všech stran včetně toho, že jsme jím přikryti shora a stojíme na něm. „Ty víš, kdy si sedám a kdy vstávám — už dávno znáš mé úmysly. Rozebrals mé putování i mé uléhání a dobře znáš všechny mé cesty. Ještě nemám slovo na jazyku — hle, Hospodine, ty už všechno víš. Oblehls mě zezadu i zepředu a položils na mě svou dlaň. Úžasné poznání! Úplně mě přesahuje! To nezvládám!“ Žalmy 139:2‭-‬6 CSP Je naší součástí, i když to fyzicky nejsme schopni pochopit. Jako bychom byli obklopeni ze všech stran ochranou ochranou zónou Krista, která však prostupuje i námi. Navíc tak jak jsme spolu s Kristem, jsme ještě ukryti v Bohu. Jak velké bezpečí máme !!! Je služba veřejná a je služba skrytá. Přestože se nikde fyzicky neukrýváme, jsme i s naší službou ukryti v Bohu, v bezpečí. Duchovní mocnosti nás nevidí. Bůh nás skryl. Sloužíme a neprožíváme žádný útok. Naše služba, jako by probíhala sama o sobě, bez velké námahy. My sami prožíváme pokojné dny, objevujeme Boží pravdy, rosteme ve slovu…. dokonce učime druhé, prožíváme své osobní zázraky, učíme se rozumět vedení. (Jediným našim nepřítele jsme my, náš hřích.) Přesto nejsme vidět. Nejen v duchovním světě, ale někdy to můžeme vnímat i v tom fyzickém. Jsme přehlíženi i se službou, kterou děláme. I když to tak vnímáme, nejsme přehlíženi, jen jsme v úkrytu Všemohoucího. V úkrytu proto, abychom mohli v klidu růst. V úkrytu, kde nás Bůh připravuje k další etapě naší cesty.

Délka této přífpravy je u každého z nás různá. Dny, týdny, měsíce, roky, desetiletí? A každá další etapa je přípravou na tu budoucí. Proto během další služby se pak často utíkáme schovat do tohoto úkrytu, kde nacházíme čas odpočinutí, nová zjevení, čas kdy něco nového raší a potřebuje v tuto chvíli ochranu a pokoj k zapuštění kořenů. Čas našeho proměnění, před další etepou. Přečti si verše, které následují. Jsou o tom, že máme svléct toho starého člověka s jeho tělesnými sklony a máme se obléct v slítovný soucit, dobrotu, pokoru…. Vždy, když jsem se schoval do úkrytu Všemohoucího, jsem byl a stále bývám v něm oblečen do něceho, co mi chybělo a chybí, co jsme nebyl schopný si obléct ve službě, kde jsem byl stále pod útoky nadpozemský mocností zla. Vždy jsem z toho úkrytu vyšel jiný. Mohl jsem vyjít v Kristově slávě. „Neboť Bůh, který řekl: „Z temnoty ať zazáří světlo,“ zazářil v našich srdcích, aby osvítil lidi poznáním Boží slávy v osobě Ježíše Krista. 2 Korintským 4:6 CSP A když se ukáže Kristus, váš život, i vy se s ním ukážete ve slávě. Myslím, že tento verš nemluví jen o konci časů, ale i dnešním dni. Kristus se chce dát poznat, ukázat lidem. Osvítit lidi a dělá to mimochodem tím, že ho mohou zahlédnout i skrze světlo, které jde z našich životů. Když jsem vycházel z tohoto úkrytu Všemohoucího, více jsem byl schopen osvítit jiné. Byl jsem více ve slávě Ježíše Krista. To se nedá ukrýt. To je najednou vidět  a také to přitahuje toho zlého. „Proto se diví, že s nimi neběháte do téhož proudu prostopášnosti, a urážejí vás …. Jsteli tupeni pro jméno Kristovo, jste blahoslavení, neboť na vás spočívá Duch slávy [a moci] , Duch Boží. 1 Petr 4:4‭, ‬14 CSP  Veřejná služba je právě o tom.

(Pokračování zítra)

 

 

Křesťan co prospal svůj sen

Vize se často překládá jako sen. Já však cítím rozdíl mezi snem a vizí. Sen je jen sem. Vize má cíl. Aspoň to tak cítím. Mnoho křesťanů má sny. Málo skutečné vize.

Nejhorší je, když stále jen sníme. Je to jako stále spát a mít krásné sny. Potřebujeme se probrat ze spaní a vykročit, směřovat k cíli, abychom neskončili jako křesťan co prospal své sny-vize.

 

ZVÍTĚZIT, O TO TU JDE / III

Jak pomáhat vítězit jiným. Pokud se rozhodneme jít ven, jít k druhým lidem, přivádět je ke Kristu a učit a vést je k vítězstvi v jejich životech, pak musíme počítat s útoky nadpozemských mocností zla na naši osobu a také na samotnou naši službu. Stáváme se úhlavním nepřítelem těchto mocností. Proto tento díl je zařazený na závěr. Proto jsme museli napřed probrat útoky z venčí. Nejen útoky z venčí, ale také vítězství nad našimi hříchy, ty jsou otevřenými dveřmi pro vstup těchto mocností do našeho života.

Než jdeme „ven“ musíme si probrat svůj život. Neskrýváme nějaký hřích? Pokud víme o hříších v našich životech a vědomě ho přikrýváme a neřešíme, pak musíme počítat s tím, že dříve nebo později na to místo zaútočí duchovní mocnost, aby zastavila naši službu nebo ji úplně zničila. Již jsme zjistili, že hřích je způsobem nevírou v Ježíše, nevírou v jeho Slovo. Hřích je v chození tělem a ne Duchem. Bojovat s duchovními mocnostmi můžeme pouze opět jen duchovně a duchovními zbraněmi. Tím, že v nás roste Boží charakter (ovoce Ducha) a získáváme dary Ducha svatého. Když se nad tím zamyslíme, přijde nám, že tedy rosteme postupně. A tím i naše víra a tím i naše svatost. Ano, nemohu jít do boje s tím, že mám vědomě přikrytý a neřešený hřích, ale je v mém životě mnoho věcí, které potřebují dorůst společně s vírou a ty se ukazují právě v tomto boji – ve službě. Je dobré, když nás do služby uvádí někdo, kdo umí rozeznat tuto míru naší víry. „Skrze milost, která mi byla dána, pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak , abyste jednali rozumně, podle toho , jakou míru víry udělil každému Bůh.“ Římanům 12:3 CSP  Viděli jsme, jak byli do služby postaveni lidé těsně po svém obrácení a vysvobození z drog. Jedni obstáli, ale těch bylo málo, většina během několika měsíců padla. Bůh je věrný a proto je nenechal ležet, ale pozvedl je, přesto jejich služba prakticky skončila a oni se na mnoho let stáhli a byli z nich jen nedělní křesťané. Nechtěli již do žádné služby v dalších letech vstoupit. Někdo může hned a někdo musí nejdříve trénovat, aby jeho víra vzrostla a on obstál. Často to sami nejsme schopni na začátku rozeznat a potřebujeme k tomu církev. V roce 1997 jsem se vrátil do Havířova s mnoha osobními zkušenostmi v chození s Duchem svatým, ale také jsem byl stále ještě nepřipravený pro službu, pro mnoho mých nedostatků. I když jsem slyšel hlas Ducha svatého, jeho ovoce ve mne ještě nedorostlo do velikosti, která by mi dovolovala nějak sloužit. Měl jsem stále v životě mnoho věcí, kterých jsme se potřeboval zbavit. V té době v církvi začala službu skupinka, která chodila do nemocnice a sloužila pastoračně nemocným, ale také modlitbami za uzdravení. Měl jsem touhu sloužit, a tak jsem se přihlásil do této skupinky. Pastor mi však nedovolil se k této skupině připojit. Znal můj stav a věděl, že bych byl velmi slabým článkem, skrze který by mohl ten zlý skupinku napadat. A také mne chtěl chránit od útoků, které bych v té době nebyl ještě schopný vírou odrážet. To mi však nebránilo v tom, abych se za nemocnici a lidi v ní modlil. Na podzim 1997 a začátek roku 1998 jsem často chodil po večerech kolem nemocnice a kolem části města, kterému se říkalo za Stromovkou nebo Stromovka. Byl jsem skrytý, nikdo o mně nevěděl a já se modlil. Pak jsem se přestěhoval, oženil, Bůh nás přivedl do jiné církve. V roce 2002 jsme začali studovat biblickou školu a museli jsme se přestěhovat do Ostravy. Rok před tím jsem se však stal členem týmu, který začal připravovat křesťanské komunitní centrum v nemocnici se stálou duchovní službou. Byl to zázrak, protože do té doby se do nemocnice křesťané dostávali jen formou soukromých návštěv. V den, kdy jsme se stěhovali, toto centrum bylo slavnostně otevřené vedením nemocnice a seskupením církví v Havířově. Nejen služba v nemocnici, ale také na Stromovku přenesli dvě církve své modlitebny a mohl jsem být u toho, když se to připravovalo, ale ne při otevření tak jako s centrem v nemocnici. Bůh obě věci dlouho předem připravoval. Nemusíme být vždy vidět, nemusí vždy všichni o nás vědět, aby nás Bůh zařadil do svého týmu. Když jsme se stěhovali, věděl jsem, že tenkrát v roce 1997 jsem byl členem týmu, ale věděl o tom jen Bůh. Byl jsem  skryt v Kristu a ochráněn od útoků toho zlého. Nebyl čas abych sloužil tím, že budu viděn, že služba bude veřejná, ale Bůh mne přesto použil. (Jako mnoho, dalších, kteří se určitě za nemocnici modlili) Použil mne podle míry víry, kterou jsem v té době měl. Tenkrát jsem to nechápal a mrzelo mne, že jsem nemohl sloužit. Cítil jsem se ukřivděný. Ale Bůh věděl, co dělá, co připravuje a dělal to tím nejlepším způsobem.

Než začnu sloužit je důležité vědět, jak velkou míru víry mám a podle toho se zařadit do služby pod vedením Ducha svatého. Žádné místo ve službě Pánu není důležitější než to druhé. Jde jen o to být na tom mém místě a sloužit pod vedením Ducha svatého. Může se nám zdát, že jsme odstrčeni někam na okraj, přesto to může být místo, kde Bůh chce dělat velké věci. Právě proto, že nejsme vidět. O tom však v další části.

(Pokračování zítra)

ZVÍTĚZIT, O TO TU JDE / II

(Pokračováni)

Nevím jak konkrétně Bůh pracuje tady na zemi. Zda nechá toho zlého, aby si dělal a plánoval jak se mu to líbí, ale pak do toho zasáhne, aby ochránil své dětí, aby zjevil svou moc a slávu. Možná spíše to je tak, že ve své vševědomosti, všudypřítomnosti předem zná lidská rozhodnutí, předem zná tahy toho zlého, proto může předem připravovat situace, záchranu, vyučování, naše spasení. My to však vidíme jako momentální situaci. Ano, často přichází a činí zázraky hned, ale přesto věděl, že nastane situace, kdy zázrak budeme potřebovat již předtím, než jsme se narodili. Jindy musíme dlouho čekat. Někdy to na nás může působit jako bychom byli figurkami na šachovnici, ale nejsme. Bůh nás miluje. Miluje tak, že dal za nás vlastního Syna. Proto pro  něho nejsme figurkou na šachovnici, ale dětmi, které miluje a chce, aby se dostali domů. Do jeho nebeského království.

Potřebujeme brát život, jak jde a důvěřovat Otci, že ať kolem sebe vidíme mnoho špatných věcí, on ví o všem a má to pod kontrolou. Nemusíme to chápat, ale neměli bychom se zmítat jako vlny na moři ve větru.

Potřebujeme se naučit rozpoznávat situace podle toho zda jsou zapříčiněny našim hříchem, zda to jsou útoky ponebeských mocností zla a podle toho jednat. Rozpoznávat zda to je běh života, který nemůžeme nijak ovlivnit, jen ho v pokoře a víře v Krista přijímat.

„Ten, kdo přebývá v úkrytu Nejvyššího, přečká noc ve stínu Všemohoucího. Říkám o Hospodinu: Je mé útočiště, má tvrz, můj Bůh, v něho doufám. On tě uchrání před osidlem ptáčníkovým, před morovou zkázou. Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště, jeho věrnost je pavézou i štítem. Nebudeš se bát nočního děsu, ani toho, že ve dne přiletí šíp, ani moru, obcházejícího po setmění, ani zhouby, jež ničí za poledne. Po tvém boku padne tisíc, deset tisíc po tvé pravici, k tobě se to nepřiblíží. Jistě uvidíš na vlastní oči, ano uzříš odplatu ničemům. Protože jsi Hospodina, mé útočiště, protože jsi Nejvyššího učinil svým příbytkem, nestane se ti nic zlého, rána se ke tvému stanu nepřiblíží, neboť svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě střežili na všech tvých cestách. Na rukou tě ponesou, aby tvá noha neklopýtla o kámen. Budeš šlapat po lvu i po zmiji, pošlapeš mladého lva i draka. Protože ke mně přilnul, vytrhnu ho; uvedu ho do bezpečí, protože zná mé jméno. Bude ke mně volat a já mu odpovím, budu s ním v soužení, vytrhnu ho a obdařím ho slávou. Nasytím ho vysokým věkem a dám mu spatřit svou spásu. Žalmy 91:1‭-‬16 CSP

(Konec druhého dílu)

 

 

Jak upřimní křesťané o požehnání přišli

Skupina upřimných věřících hledala Boží vůli. Byli upřimní před Pánem a přiznali, že ji neznají. Tak volali o poznání. Bůh jim několikrát odpověděl skrze slovo, lidi, situace apod. Oni však ze strachu, aby neminuli Boží cestu nevykročili podle toho, co jim Bůh ukazoval a stále se modlili o poznání Boží vůle. Možná se modlí do dnešního dne. Ovšem již dávno nejsou tam, kde měli být a tak přišli o požehnání z místa, kde pro ně bylo připravené a také o požehnání plynoucí z poslušnosti.

Upřimnost bez poslušnosti, poznání bez rozhodnosti vyjít, požehnání nepřináší.

„Ať však žádá ve víře a nic nepochybuje. Neboť kdo pochybuje, podobá se mořské vlně, hnané a zmítané větrem.“ Jakub 1:6 CSP

ZVITĚZIT, O TO TU JDE / II

3. Okolnosti, které  vznikají dlouhodobou souhrou mnoha situací a stavů.

Když se modlíme za některé lidi, situace nebo věci, myslíme, že Bůh luskne prsty a je to. Některé věci Bůh činí ihned nebo se nám to tak zdá. Musíme si uvědomit, že u Boha nejsou náhody. Nenarodil jsem se náhodou. Bůh o mne věděl ještě před mým narozením, tak jako věděl o Jeremiášovi. „Dříve, nežli jsem tě utvořil v nitru, znal jsem tě a dříve, nežli jsi vyšel z lůna matky, posvětil jsem tě a dal jsem tě za proroka národům.“ Jeremiáš 1:5 . Bůh má spočítané i naše vlasy na hlavě. „I všechny vlasy na vaší hlavě jsou spočteny.“ Matouš 10:30 CSP Uváděl jsem příběh o slepci slepém od narozeném. Ježíš na něm vysvětluje, že se tak narodil ne pro hřích rodičů, ale aby na něm byla zjevena sláva Boží. A skrze Ježíše také byla. Když si ten jeho život rozebereme, zjistíme, že Bůh vše pečlivě připravoval mnohá desetiletí předem. Slepý byl dospělým mužem. Musel tedy být slepý několik desítek let. Než se narodil museli se jeho rodiče sejít, vzít se a počít ho. Aby se to stalo, muselo se stát mnoho věcí. Museli se do sebe zamilovat, nebo jejich rodiče domluvit sňatek… Podobně v životě jejich rodičů a prarodičů musely nastat situace, které vedly k jejich sňatku…. a tak dál do zadu. Vraťme se však k slepému. Narodil se slepý. Nenarodil se tak, protože někdo zhřešil. Tady bych se na chvíli zastavil. Velmi často soudíme situace druhých podobně. Je nemocný, postižený – to je prokletí, to je pro hřích jeho nebo rodičů, prarodičů …. Soudit se dá jednoduše.  Je hříšný. Místo abychom viděli možnost zjevení Boží slávy, vidíme  knížectví satana. Samozřejmě, že někdy za věcmi je hřích nebo prokletí, ale je tu také Boží sláva a Boží milost. Co chceme vidět? Na co jsme více zaměření? Co hledáme v lidských situacích? I když je za situacemi hřích člověka, Ježíš přišel, zjevil prvně Boží slávu a pak teprve říkal: „Běž a už více nehřeš“.  Narození slepého dítěte je problém i dnes, natož v době Ježíše. Tenkrát to ještě více zdůvodňovali hříšností rodičů a proletím. Vychovávat a starat s o slepého bylo náročné.  Mohli bychom říci, že to od Boha nebylo spravdlivé, že pro zjevení jeho slávy musel ten slepý i rodiče mnoho vyrpět. To je náš pohled. Boží je jiný. On určitě také skrze slepotu chlapce jednal s jejich charkterem, s lidmi kolem a se samotným chlapce. Věřím, že mnoho lidí bylo ovlivněno a v mnoha životech Bůh skrze tuto slepotu jednal, až přišlo na zjevení Boží slávy. Vyvrcholení situace. To nebylo jen lusknutí prsty, ale dlouný Boží příběh přes několik generací připravovaný.

Když jedeme autem a auto se rozhodne, že dál  nepojede, je jedno jestli se to stane na pusté silnici nebo v rušném městě. Voláme k Bohu o pomoc. Vzápětí nám někdo pomůže. Říkáme: “ Bože to bylo rychlé, díky“. To, že nám někdo zastaví, aby nám pomohl není náhoda. Není to jen rychlá  Boží záchranná akce. Bůh je všude přítomný a vševědoucí. Věděl, co se nám stane a také připrvavil pro tuto chvíli, dávno předtím než se stala, řešení. Ten kdo se u nás zastavil, aby nám pomohl, byl veden Božím duchem. Někdy to lidé ví, ale většinou ne. Bůh připravil jeho cestu i jeho srdce. Skrze takového člověka nám pomůže, ale také jedná  i s jeho situací. Možná je čas, aby se setkal s věřícím a slyšel evageliu, možná je čas na nová přátelství, možná potřebuje modlitbu, možná jen povzbuzení, že pomohl sestře, bratru, když poslechl Boží vedení a jel dnes jinou cetou než obvylke. Takových příběhů a tisíce jiných příběhů jsou na světě milióny. Jsou miliardy lidí, jejchž životní situace ovlivňují milióny a miliardy dalších lidí. Nad tím vším je však Bůh, který v tom všem ví i o tobě a tvé situaci, dokonce v těch miliardách modliteb ví o každém tvém – mém vlasu, který nám spadne z hlavy.  Mnohá řešení našich situací existují díky tisícům jiných situcí, které museli vzniknout a nám připadají jako by Bůh řekl slovo a stalo se. Ano řekl slovo, ale často mnohem dříve, než jsme začali volat o pomoc.  Přesto vše přesně zapadlo do mozaiky tvého života a mozaiky světa. Tomu se říká život.

(Pokračování příště)

 

 

VÍTĚZSTVÍ, O TO TU JDE / II

(Pokračování)

D. Velmi důležité je se rozhodovat. Teď myslím skutečně jen rozhodnutí. Tam je také často mířený útok z venčí. Lidé, kteří nedokáží  přijímat rozhodnutí, zůstávají stát na místě. Je to logické. V průběhu života musíme dělat mnoho a mnoho zásadních rozhodnutí, které nás na životních křižovatkách vedou dál. Pokud jsme napadáni strachem z toho, že se špatně rozhodneme,  nebo jen prostě NEVÍME, velmi často mineme Boží vůli. Nerozhodnost vede k chřadnutí našeho ducha i duše. Postrádáme pak cíl, vizi.  Kde schází jasný směr, lid upadá, … Přísloví 11:14 B21 Pokud zůstáváme stále na jednom místě ze strachu z důsledku rozhodnutí, ztrácíme směr a začneme ztrácet také oheň. Dřive nebo později se staneme vlažnými. Když nic neděláme, ani Bůh se nemůže v našich životech oslavit. Když nic neděláme, k čemu je naše víra….  je zde nebezpečí, že se staneme křesťanskými lenochy – „Lenoch říká: Na ulici je lev, budu zabit uprostřed náměstí.“ Přísloví 22:13 CSP  Útoky, které mají za úkol zastavit náš proces rozhodování se, přicházejí často přes media a také přes systém „jedna paní povídala“. Je to cílené zasévaní pochybností, o kterém nemusí ani vědět ti, kteří ho rozsévají. Jen se rozhodnu pro ano, zaslechnu nějakou negativní zprávu nebo názor a já opět nevím. Své ano beru zpět. A tak stále dokola. Svědčí to o tom, že nejen neznám Boží vůli pro mme, ale především prokazuji nedůvěru v Ježíše v jeho schopnosti vést moje kroky. Dokazuje to, že věřím více tomu, co slyším od „nepřátel“ jejich zastrašování, než že se s důvěrou opírám o Krista.

Jak s tím nakládat, jak zvítězit.

Jedete vlakem. Víte, že máte vystoupit ve stanici. Když vlak zastaví jdete ke dveřím,  uslyšíte někoho mluvit, že na té zastávce zrušili připoj k MHD, že je lepší jet o zastávku dál. Najednou začnete pochybovat o tom, jestli máte vystoupit nebo jet dál. Než se rozhodnete, vlak se opět rozjede a zastávka, kde jste měli vystoupit se vám ztrácí z dohledu. Na další zastávce opět něco uslyšíte a opět se vám nepodaří vystoupit. Po několika přejetých zastávkách začnete být obiňovaní zlým, že nejste tam, kde jste měli být. Je to tak silné, že to chcete napravit, otevřete dveře, vyskočíte z vlaku abyste se vrátili. Pokud pád ve zdraví přežijete, zjistíte že teď ani nevíte, kde jste a kudy máte jít. Jiní vydrží obviňování a počkají na další zastávku a nasednou na vlak zpět. Ovšem když se blíží k zastávce, kde měli původně vystoupit, přichází pochybnosti o tom, jestli to má vůbec ještě cenu, jestli není lepší se vrátit tam, odkud jsem původně vyjel, když už se vracím tímto směrem. Zastávka se blíží a já stojím u dveří a nemohu se rozhodnout. Vlak zastaví, dveře se otevřou a po minutě se opět rozjíždí. A já…. ? Přichází další zastávka. Teď začnu přemýšlet, jestli je správné se vracet. Nebylo skutečne lepší vystoupit tam, kde jsem měl. Možná vyskočím z jedoucího vlaku, možná počkám na další zastávce na spoj opačný směrem. Nastoupím a jedu. Ale vystoupím tam nakonec?…..

Možná se usmíváš, ale takto jedná mnoho věřících a lidí vůbec. Je mi jich líto. Potřebujeme si uvědomit několik věcí:

a) Bůh vede mé kroky. Když nevím, které z mnoha dveří, cest je ta správná cesta, správné dveře, mohu prosit o jeho vedení v rozhodování. Říct mu, že nevím jak dál, on však ano a tak se spoléhám na jeho vedení. Pak ale musím vyjít. Protože jak prokážu, že svá slova myslím vážně, než tím, že vyjdu, že otevřu některé dveře. Spoléhám se ve víře, že když jsem o to prosil, On to učiní a má ruka šáhne po té pravé klice, má noha vkročí na tu správnou cestu. „A to je ta naprostá důvěra, kterou máme k němu, že když bychom o něco žádali podle jeho vůle, slyší nás. A vímeli, že nás slyší, kdykoli o něco žádáme, víme, že máme to, co jsme od něho žádali. 1 Jan 5:14‭-‬15 CSP  A není jeho,vůle, abychom šli po jeho cestách? Přece je. Tak se neboj rozhodnout.

b) Většinou ti budou stačit na rozhodnutí tři dny. Během nich budeš vědět, co je Boži vůle. Pokud to člověk protahuje, pak pro svou nerozhodnost nebo proto, že se mu do toho nechce. Nechce do nových věcí… Když jsme k sobě upřimní, nakonec zjistíme, že jsme Boží vůli znali již od začátku.

c) Zaměřme se na Ducha svatého a ne na media a babské povídačky. Znovu se vracím k tomu, že vše stojí a padá s důvěrou – vírou v Krista. Věděl jsem kam jedu a kde mám vystoupit. Všechno však začalo padat na tom, že jsem naslouchal a uvěřil člověku.

d) Většinou máme Bohem daný čas k učinění rozhodnutí. Pokud tento čas promeškáme a učiníme rozhodnutí pozdě, stejně mineme cíl. Nevstoupíme do stejné řeky. Prostě to již odteklo. Několikrát se mim stalo, že jsem příliš dlouho váhal. Nakonec jsem se sice rozhodl, ale nedopadlo to dobře. Byl jsem jako ten, který za jízdy vyskočil z vlaku, protože zmeškal vystoupit na zastávce. Tenkrát mi Pán řekl, abych se nevracel. Potřebuji jít dál. Prostě to,  co jsem měl udělat je pryč a nedá se to vrátit. „Postav se a jdi dál a vem to jako ponaucení.“ Změň myšlení v rozhodování se. (pokání je vlastně změna myšlení)

e) Utíkej od „babského povídáni“, nerozhoduj se podle toho, co slyšíš v médiích. Oni mají za úkol manipulovat lidi. Ty jsi svobodný, protože nasloucháš hlasu Ducha svatého a Písma. Pokud  se chceš správně rozhodnout pros o rozhodnutí, ale také řekni poslouchám. Posloucháme různě. Někdo ušima (to jsou výjímky) věšina svým duchem a někteři myslí. Nebo obojím. Hlavně se neboj vyjít.

(Pokračování zítra)

 

 

VÍTĚZSTVÍ, O TO TU JDE / II

(Pokračování)

Mezi vydírání dávám také podstrkování myšlenek na smrt. Pokud budeš dále tak sloužit naplno, pokud neodejdeš ze služby, pokud nepřestaneš…. , určitě zemřeš, přivodíš si smrt.  Nebo podstrkování těchto myšlenek při nějakých zdravotních potížích nebo příznacích.  Nemusí jít o přímé napadení naší osoby, ale může dojít k umírání lidí kolem mne, stejného věku nebo mladších. Hned takových okolnostní ten zlý chce využít a začne hlodat do naší mysli, aby nahnal strach ze smrti. Vyděrač vždy využívá strachu. Obrana může být odlišná. Stojí však vždy na tom, čemu věřím. Někdo věří, že Bůh dává život. Ano, pak jsem v Boží vůli a nemusím mít strach. Jiný věří, že Bůh rozhoduje o životě  a smrti. Pak potřebujeme ujištění o tom, že není ještě ten čas. Další je ve víře, že v Kristu nemohu onemocnět k smrti a je ještě několik dalších postojů víry. Nechci nikomu brát tuto víru, pokud je postavena na víře v Krista, na víře v živého Krista a jeho slovu a ne na víře v principy. Jde zde o mnoho a mnoho různých drobných odchylek v tom, jak věřime.  Procházel jsem několikrát situacemi, kdy jsem byl takto zastrašovaný a mocnosti zla se mne snažily vydírat. Bylo to velmi silné a prožíval jsem až fyzicky blízkost smrti. To, co mne dávalo  nakonec svobodu a poráželo tyto mocnosti a svázalo jejich moc nademnou byl postoj víry, který jsem získal od Pána. Ten je podobný postoji třech Božích služebníků z knihy Daniel. „Jste teď připraveni, jakmile uslyšíte roh, píšťalu, citeru, harfu, cimbál, buben a všechnu tu hudbu, padnout a klanět se té soše, kterou jsem vyrobil? Jestli se nepokloníte, budete ihned hozeni do rozpálené ohnivé pece! A který bůh by vás mohl zachránit z mé moci?“ „Na to ti, Nabukadnezare, nepotřebujeme sami odpovídat,“ řekli králi Šadrach, Mešach a Abednego. „Jestli nás Bůh, kterého ctíme, bude chtít zachránit, zachrání nás z rozpálené ohnivé pece i ze tvé moci, králi. A i kdyby ne, vezmi na vědomí, králi, že tvé bohy ctít nebudeme a zlaté soše, kterou jsi vztyčil, se nepokloníme.“ Daniel 3:15‭-‬18 B21 Měl jsem a mám podobný postoj víry. Věřím, že je to na Bohu. Pokud  bude chtít, pak tu zůstanu dokud neučiním vše to, co pro mne připravil, abych to udělal. Pokud se však rozhodne mne povolat k sobě, haleluja. On dělá dobré věci. Vždyť, kde se budu mít lépe než u něj. „Neprodávají se snad dva vrabci za haléř? Přitom ani jeden z nich nepadne na zem bez vědomí vašeho Otce. Proto se nebojte. Jste dražší než mnoho vrabců.“ Matouš 10:29‭, ‬31 Poznal jsem, že toto vydírání stojí na našem strachu ze smrti. A to je opět nevíra v Krista. Buď máme strach z fyzického umírání  nebo strach pochází z toho, že nemáme jistotu ve vzkřísení, v to že jsme spaseni. V obou připadech potřebujeme vejít do úzského vztahu s Duchem svatým a prožít toto ujištění, prožít toto spasení. Pak odchází i strach.

Tuto část  bych zakončil slovy Pavla: „Už se nemohu dočkat! Mám totiž naději, že v ničem nebudu zahanben, ale že nyní, tak jako vždy, bude na mém těle veřejně oslaven Kristus, ať už skrze život anebo smrt. Žít – to je pro mě Kristus, a umřít – to je zisk! Zůstanu-li naživu v tomto těle, znamená to pro mě plodnou práci. Proto nevím, čemu dát přednost, neboť mě přitahuje obojí. Mám touhu odejít a být s Kristem, což je zdaleka nejlepší; zůstat v tomto těle je ale potřebnější kvůli vám. Proto vím jistě, že tu ještě pobudu. Kvůli vašemu prospěchu a radosti ve víře tu s vámi všemi zůstanu, aby vaše chlouba v Kristu Ježíši díky mně ještě vzrostla, až se k vám vrátím. Filipským 1:20‭-‬26 B21

(Pokračování příště)

 

VÍTĚZSTVÍ, O TO TU JDE / II

C. Vydírání

Jsou nejrůznější útoky duchovních mocností zla. Některé nás mohou dovést až k smrtelné úzkosti. Jsou to různé situace, obviňování, nemoce… Je tu ještě jedna oblast. Možná je tou nejzákeřnější. Je to duchovní vydírání. Většinou se vztahuje na nejbližší rodinné příslušníky. Děti nebo rodiče. Co myslím vydíráním. Jsou to situace a stavy, při kterých se nám snaží vložit myšlenku, že pokud budeme dál sloužit, přijdeme o děti (vnoučata), které utečou nebo odejdou od Pána. Můžeme slyšet od blízkých narážky typu, nemáte rádi své děti, protože pro toho vašeho Boha je berete od kamarádů, rodiny (pokud se rozhodujeme jít někam na misiji) nebo je opouštíte. Pak vás ten váš  Bůh  nemiluje, když toto dělá dětem. Dokonce to může jít tak daleko, že postaví děti do vzpoury proti rodičům. S rodiči je to podobné. Nemůžeme sloužit, protože rodiče by nás od sebe odehnali nebo naopak jsme pod tlakem, kdy jsme manipulováni způsobem: „ty od nás odcházíš, to máme za to všechno, co jsme pro tebe udělali…“. Dokonce tak mohou jednat lidé v církvi a někdy celé společenství. Potřebujeme přesně znát Boží vůli pro nás. To je naše kotva při takových manipulacích. Potřebujeme mít pevné ujištění od Pána pro naše povolání, abychom mohlli obstát při takovém vydírání. Je to vždy o tom, že víme, víme a víme, jak, kde,  kdy a ským máme sloužit. To je tou největší obranou. Samožřejmě jsou situace, které si vyžadují naši přítomnost. Kdy se potřebujeme rozhodnout opustit službu a začít službu u „svých“. Onemocnění a stáří rodičů, kdy se o ně potřebujeme postarat. Ale i tady potřebujeme vědět od Pána, kde být. Možná právě je to situace a příležitost pro jiné členy rodiny a přibuzné, aby se mohli zapojit nebo napravit ještě věci z minulosti, dát vzájemně vztahy dopořádku apod. Tím, že opět převezme  roli „zachránce“ můžeme jiným v tom bránit. Nemůžeme dělat věci jen proto, že je jiní od nás očekávají. Musíme dělat věci proto, že je od nás očekává Bůh. Tedy ty „jeho věci“. Při takových situacích potřebujeme mít o to větší ujištění o tom, co Duch svatý po nás chce. Protože, když dáme prostor pro jiné (zvláště, kterým se pro špatné vztahy moc nechce), musíme počítat s tím, že se můžeme stát v jejich očích černými ovcemi, budeme pomlouváni….

Pokud se necháme vydírat kvůli dětem nebo jiným rodiným příslušníkům, blízkým přátelům, stejně o  ně přijdeme. Je to podobný princip, jako při fyzických únosech dětí nebo při fyzickém vydírání pro nějakou slabost v našich životech. Pokud únosci podlehneme, nic mu nebude bránit, aby to opakoval a stejně nikoho dobrovolně nepropustí. Většinou unesený je zabit. Je to podobné při duchovním vydírání. Ustoupíme, protože máme strach, že dětem zkazíme dětství, přijdou o kamarády, že ublížime rodičům apod., pak budeme vždy ustupovat a nátlak se bude stupňovat, protože únosce nás dostal v našem slabém místě.  A stejně uvidíme jak děti, rodiče místo aby šli k Bohu jdou do pekla. Prostě nejsme v Boží vůli a tím i lidé v naší rodině.

… „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i tvůj dům!“ Skutky 16:31

Potřebujeme si uvědomit, že Bůh ví o naší rodině, když nás povolává do služby. Ví, co je nejlepší pro nás, pro naše děti i  rodiče. Pokud jdeme v poslušnosti jeho cestou, jsme uprostřed jeho vůle, On jedná i s naším okolím včetně rodiny. Někdy někdo v rodině onemocní, jindy má někdo z dětí problémy ve vztazích nebo finanční problémy a najednou jsme to my, kdo to chceme řešit. Necháme se svést k tomu, jako by to stálo na nás, zda problémy pominou nebo ne. Bůh to ví a věděl to předem. Důvěřujme mu, že bude jednat i v naší rodině a s blízkými, i když jsme stovky, tisíce  kilometrů daleko. I zde je vše postavené na víře v Krista. Nejsme Bohem,  ale jeho služebníky.

(Pokračování příště)

 

VÍTĚZSTVÍ, O TO TU JDE / II

(Pokračování)

B. Vítězství skrze víru

Tady bych rád uvedl dva příklady z Písma. V obou se jedná o dlouhodobou nepříznivou situaci lidí – nemoc nebo postižení. Ježíš zde hovoři i o jejich víře. Nemluví o jejich hříchu. Aby více nehřešili. Z toho usuzuji, že jejich situace nebyla zaviněna z jejich strany. Prostě duchovni zlo z venčí začalo působit v jejich životech.

Jde o příběh ženy s krvotokem (Marek 5:21-34) a slepého v Jerichu (Marek 10:46-52). Oběma Ježíš na konci po jejich uzdravení říká : „Tvoje víra tě uzdravila“ Zde jasně vyplývá naše aktivita. Očekává se naše víra. Potřebujeme si šak uvědomit, že uzdravení není z nás, ale z Krista a my jen tuto Kristovu moc k uzdravení uvolnili naší vírou. Jasně je to vidět na ženě s krvotokem. Ježíš ji neviděl, tlačilo se na něj mnoho lidí, nemocných lidí, ale jen jedna osoba s vírou, která vypůsobila, že z Ježíše vyšla moc k uzdravení. Slepý, když se dověděl, že jde kolem Ježíš, začal na něj křičet, aby se nad ním smiloval. Proč smiloval? On věřil, že Ježíš je Spasitel. Oslovoval ho Synem Davidovým. Věřil, že On ho může zahránit a uzdravit. Nenechal se odbýt, dokud si ho Ježíš nevšiml. Žena naopak neměla tolik odvahy. Jednak by se neměla ukazovat na veřejnosti a jednak zažila díky nemoci mnohá trápení. Je jedno jak na tom jsme, důležité je, zda uděláme krok víry. U ženy to byl tajný dotek, u slepého křik. Oba byli trápeni duchovními mocnostmi zla. Věřili však, že moc Ježíse je větší. Věřili, že Ježíš má veškerou moc. Tato víra  aktivovala tuto moc a byli uzdraveni, mocnosti zla byly poražené a musely odejít z jejich životů. Je tady jeden velký rozdíl mezi nimi a slepým od narození. Oni věděli, kdo Ježíš je a věřili v jeho moc. Tak i my víme kdo je Ježíš, známe ho. Věříme také v jeho moc tak jako tito dva?

Věřím, že Bůh má vše pod kontrolou. Zvláště, když se jedná o jeho děti. Proto věřím, že má pod kontrolou každou  situaci, do které se dostáváme. Mohu mu důvěřovat, že v každé takové situaci je se mnou, i když to v té chvíli necítím. Vždyť : Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!“ Římanům 8:38‭-‬39 B21 Nic nás nemůže oddělit. Tato láska nás má dovést do podoby Kristovy. „Pohleďte, jakou láskou nás Otec zahrnul: smíme se nazývat Božími dětmi – a také jimi jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, teď jsme Boží děti, ale ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se ukáže, budeme podobní jemu, neboť ho uvidíme tak, jak je. Každý, kdo k němu upíná tuto naději, usiluje být čistý, jako je čistý on.“ 1 Jan 3:1‭-‬3 B21

Nevím, odkud přišlo rčení „nejlepší na konec“. Možná z Písma z příběhu proměnění vody na víno?  Nevím. Vím ale, že Bůh chce z nás dostat to nejlepší. To  se z nás nedostane, když budeme žít jen v pohodě, bez tlaků a těžkých situací. Tlaky a zkoušky trénují naši víru, ukazují nám, jak jsme na tom ve skutečnosti, nutí nás volat: „Otče, dopomož mé nevíře!“ Prosit o více víry, dovolovat Duchu svatému, aby v nás mohlo růst jeho ovoce. A také, abychom viděli vítězství nad zlým, která přichází slrze naši víru v Krista. Abychom se naučili uvolňovat vírou v něho, Ježíše, v jeho jméno,  jeho moc do situací a viděli jak se poráží nepřitel.

Naše víra se projevuje také tím, co vyznáváme nad situací. Zda Boží moc ke změně, uzdravení ve jménu Ježíš nebo jen si stále stěžujeme a hovořime o tom, jak jsme nemocní, jak je to špatné… To první je projev víry, to druhé přijetí prohry.

„Mějte z toho jen radost, bratři moji, kdykoli upadáte do různých zkoušek. Nechte však vytrvalost dozrát, abyste byli dokonalí a úplní a nic vám nescházelo.“ Jakub 1:2‭, ‬4 B21

Dostat to nejlepší znamená přitlačit lis. Až na samé dno. Tak jako v příběhu syrofenické ženy, která bojovala správný boj o svobodu své dcery. (Matouš 15:21-28) Nejdříve prosila Ježíše a ten ji ani neodpověděl. To ji neodradilo a stále šla za nimi a křičela. Křičela tak, že i učedníci se postavili proti ní a žádali Ježíše, aby ji řekl, že má odejít. Neodešla, i když ji Ježíš říkal, že tu není pro ni. Přesto se nedala odradit. Její víra se spojila s vytrvalostí. Ježíš přitvrdil. Řekl ji, že nemůže dát jídlo psům, které je určené dětem. Nakonec se před Ježíšem ponížila a nevadilo ji ani to, že ji obrazně nazval psem. S pokorou (klaněla se), mu řekla, že i štěňata jí dropty spadlé ze stolu. Nenechala se odbýt a to ji přineslo osvobození její dcery. Její víra a vytrvalost, byť uctivá slavily úspěch a uvolnily Kristovu moc do života její dcery a pro ni pak obrovskou zkušenost. Ježíš určitě věděl, jaká víra je v této ženě, ale bez jeho přehlížení a tvrdého přístupu by tato víra  nevyšla na venek. Nestala by se skutkem. Pak by byla k ničemu. Tlak lisu pomohl ženě dostat z ní to nejlepší, co v ní  bylo ve vztahu ke Kristu. K víře v něho.

I naše situce, byť jsou plánované a uskutečňované duchovním zlem, nás mají posunout a posílit. Dostat z nás to nejlepší, co v nás vůči Kristu je. Bůh to má pod kontrolou. Tak jako se situací Josefa. Josef nakonec říká bratrům, kteří ho zradili a chtěli zabít: „Zamýšleli jste proti mně zlé věci; Bůh to však zamýšlel k dobrému, aby se stalo, co dnes vidíte – aby byl zachráněn život mnoha lidí.“ Genesis 50:20 B21

Podobně je to i snámi. Nebojme se. Jsme pod Boží ochranou. I když náš charakter není dokonalý, jsme stále pod Božím „dozorem“ a přestože duchovní mocnosti proti nám útočí a zamýšlejí zlo, Bůh zamýšlí dobro. Někdy nám bratři a sestry v takových situacích odmítnou pomoc nebo nás zrazují od  naší neodbytnosti. Nemůžeme se na ně zlobit, protože oni jinak nemůžou, Bůh jim to  nedovolí, protože jinak by se nemohl oslavit on. A my bychom se nespoléhali na něj, ale na lidi.

Když jsme Božími dětmi, čí vůle se stane? Toho zlého nebo Boží? Potřebujeme se jen spoléhat na Boha, ve víře se opírat o Krista. Prosit o to, co nám chybí (víra, odhodlání, smělost…) a on nás vybaví. Bez zkoušek však tyto vlastnosti a dary neaktivujeme ve svém životě.

(Pokračování zítra)

 

VÍTĚZSTVÍ, O TO TU JDE / II


(Pokračování)

I u napadení nemocí si musíme nejdřive uvědomit, o co tu jde. Je to opět boj o naši víru. Zda vytrváme ve víře v Krista nebo to vzdáme. Nejde jen o nemoce, ale další krizové situace, které nás potkávají, a za kterými stojí duchovní mocnosti zla. Nemoce uvádím jako nejlepší vzor, protože se nás nejvíce dotýkají.

Každé naše vítězstvi na tomto poli nás posunuje blíže Bohu, rozšiřuje naše poznání Božího královstvi a ještě více zapaluje naši lásku ke Kristu.  Je to boj na život a na smrt. Tak jako všechno, co prožíváme od doby našeho obrácení. Duchovni mocnosti zla dělají vše pro ztrátu naší víry, chtějí v nás vybudovat pevnost beznaděje, udělají vše pro rozbujení kořene hořkosti v našem nitru a tím i pro ztrátu Boží přítomnosti v našich životech. Bez víry se nemůžeme líbit Bohu. (Židům 11:6 CSP)

Ukažme si na několika případech přístup k nemoci (nejde jen o nemoc) a postoj Ježíše.

A. Nemoc ke slávě Boží.

„Cestou uviděl člověka slepého od narození. Jeho učedníci se ho zeptali: “Rabbi, kdo zhřešil, že se narodil slepý? On sám , nebo jeho rodiče?” Ježíš odpověděl: “Nezhřešil ani on ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Jan 9:1‭-‬3 CSP  V překladu B21 Ježíš říká:Ježíš odpověděl: „Nejde o to, zda zhřešil on, nebo jeho rodiče, ale aby na něm byly zjeveny Boží skutky.“ Jan 9:3 B21 Když vezmu oba překlady a spojím je, vyjde mi z toho toto: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče, ale i kdyby, nejde tu o to, kdo zhřešil, ale o zjevení Boží slávy.“

Tady si potřebujeme všimnout, že slepý  o nic neprosí, ale všiml si ho sám Ježíš. Ale také toho, že slepý ho poslechl a přestože nevěděl, kdo k němu mluví, přestože Ježíš udělal něco divného, ale přitom nemluvil o uzdravení jeho očí, šel si umýt oči. V jeho mysli i srdci začala růst víra, když se ho Ježíš dotknul, když k němu promluvil. Víra se projevila tím, že poslechl.

Jsou situace, za které nemůžeme, ale ve kterých mnohem více slyšíme Krista, který k nám promlouvá, který se nás dotýká. Cítíme i přes nepříznivou situaci mnohem intenzivněji jeho doteky a následně roste naše víra. Nakonec vidíme Boží slávu. Čím těžší situace, tím více Boží slávy. Je v našich životech oslaveno jméno Ježíš. Je to svědectví i pro druhé. Mocnost, která zde nemoc působila musela odejít. Přišlo vítězství.

Bůh nechá v jistých situacích působit po určitou dobu na naše životy, duchovní mocnost zla, ale jen proto, aby následně zjevil svou slávu a moc na našich životech. Mocnost, která se raduje z toho, že nás dostala, je poražena, musí odejít a nám přisluší odměna. Odměna mnohem bližšího vztahu s Pánem, intezivnější vnímání Ducha svatého a větší víra a vděčnost ke Kristu. Navrácení toho, co nám bylo vzato i s úroky.

Vypadá to jako bychom pro to nic  neudělali. Ano. I tak bychom se měli ptát Ducha svatého, zda nemoc nepřišla pro nějaký hřích v našem životě. Pokud ne, pak se ptát jak se chce skrze tuto nemoc Bůh oslavit a co mám dělat. Nejde jen o nemoci, ale o situace v nejrůznějších oblastech života. Máme i v těchto situacích děkovat Bohu, radovat se z jeho přitomnosti a být poslušní, když po nás bude něco chtít udělat. Ve víře očekávat jeho zásah.

„Radujte se v Pánu vždycky; znovu říkám: Radujte se! Všichni lidé ať znají vaši vlídnost. Pán je blízko. O nic nemějte starost, ale za všechno se modlete. O své potřeby proste s vděčností Boha, a Boží pokoj přesahující všechno chápání bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ Filipským 4:4‭-‬7 B21

(Pokračování zítra)

 

 

VÍTĚZSTVÍ, O TO TU JDE / II

(Pokračování)

Miluji tě, Hospodine, sílo má! Hospodin je má skála, tvrz, má záchrana! Můj Bůh je má skála, v něm úkryt nalézám, můj štít, roh vítězství, můj hrad. Vzýval jsem Hospodina – je hoden chvály – od mých nepřátel mě zachránil! provazy hrobu mě ovinuly, osidla smrti mě dostihla. Vzýval jsem Hospodina ve své úzkosti, ke svému Bohu křičel jsem – on ve svém chrámu slyšel mé volání, až k jeho uším dolehl můj křik. …. Sehnul se z výšin, uchopil mě, z mohutných vod mě vyprostil, vyrval mě mocnému nepříteli, odpůrcům silnějším, než jsem byl. Přepadli mě v den mé bídy, Hospodin mě však podpíral, vyvedl mě na svobodu, uhájil mě, vždyť má mě rád! Žalmy 18:2‭-‬4‭, ‬6‭-‬7‭, ‬17‭-‬20 B21

Král David je pro nás velkým přikladem, jak bojovat s nepřítelem z venčí. Prožíval často stavy úzkosti, byl pod neústálým tlakem bojů, zrady, dokonce ve vlastní rodině. Chtěli ho zničit všechny okolní národy. Vést národ tvrdé šíje nebylo nic lehkého, i když věděl, že je to Boží lid.  Věděl, kam se v takových chvílích schovat. Kde je jeho úkryt a zastánce.

Prakticky to znamená obnovit důvěru v Krista. Když jsme  napadeni nepřitelem, většinou přijde úlak, úzkost apod. Nesmíme v tom zůstat. Musíme se zaměřit na Krista a ne na ten útok. Vyznávat Kristu lásku, vzdávat mu díky a vyznat mu, že jsme v úzkosti, ale vše dáváme v důvěře do je rukou a proto se přestáváme bát. Nejen to vyznat, ale také se i myšlenkami začít zaobírat Boží láskou k nám. Je dobré se zaměřit na žalmy, ve kterých to David vyznává. Potřebujeme opět vrátit do naší mysli, že je pro nás důležitější vztah s Kristem, než to, co je kolem mne. V takové chvíli přichází pokoj. Strach je pryč. Nejednou jsem schopen vidě věci jinak. Duch mi ukazuje, že vlastně to tak hrozné není a přináší řešení. V té chvíli je mé tělo, duše a celá psychika uvolněna a jsem „uzdravený“. Nepřítel – mocnosti musí odejit.  O to více pak mohu chválit Boha. O to více jsem Bohu vděčný.  Žalm 18 pokračuje : „Hospodin odplatil mi za moji spravedlnost, za čistotu mých rukou mě odměnil.“ Žalmy 18:21 B21 Je to Bůh, který nás ospravedlňuje skrze Krista. Pokud se k němu obracíme s důvěrou ve všech věcech, pak skrze naši víru v Krista se stáváme před Bohem spravedlivými.

(Je otázkou, jak dlouho mi tato vděčnost a především důvěra vydrží. Jak rychle ze mne vyprchá a já se zase více zaměřuji na to co je kolem, než na Krista. Pak přichází opět „náš den bídy“  a my opět voláme.)

I ve chvíli, kdy Boha  chválíme, kdy se o něj opíráme, může přijít napadení nemocí. Skutečnou fyzickou nemocí. Občas slyším, že přichází skrze hřích nebo pro něco, čím jsme dovolili nemoci přijít. Slýchávám to většinou od těch, kteří v životě nebyli nemocní. Místo aby byli vděčni za takovou milost, kterou mají, ukazují na nemocné jako na hříšníky. Přitom to tak nemusí vůbec být. Naše nemoc může prostě přijít, i když nedáme žádnou příčimu, aby přišla. Proto radím těm stále zdravým, aby se zdrželi soudů a raději byli více vděčni Bohu za své zdraví. Není to jejich zásluha, že jsou zdraví.

Samozřejmě, že hřích a zvláště dlouhodobý může do našich životů přinést nemoc. Tady to je jasné, co s tím. Tady potřebujeme velké a upřimné pokání. Co však s tím, když nevíme proč nemoc přišla. Nejsme usvědčováni Duchem z žádného hříchu a přesto najednou v době, kdy máme velmi dobrý vztah s Bohem nás srazí nemoc.

(Pokračování příště)

VÍTĚZSTVÍ, O TO TU JDE / II

(Pokračování)

2. Používání duchovními mocnostmi nás samotných proti nám, je tím nejrozšířenějším napadením křesťanů, ale lidí vůbec. Pokud křesťan se nenechá takto používat, pak přidají silnější kalibr. Jsou to útoky na zdraví, rodinu, na materiální zajištění, práci a pod. Duchovní mocnosti přesně ví, kam zasáhnout. Kde je bolestivé místo. Tam, kde jsou lidé pevní a nemají slabost v hmotném zajištění, tedy umí žít v bohatství i chudobě, zaútočí na rodinné příslušníky nebo obráceně. Neútočí tam, kde jsme silní a odolní. Cílem je zaneprázdnit naše myšlení myšlenkami o tom či onom problému, který útokem způsobí. Přenést náš pohled z Krista na problém. Tak polehoučku nás a naše modlitby přenést a zaměřit na sebe, jen na svůj problém. Učinit z nás lidi zaměřené na sebe. Pokud to uděláme, pak začne přicházet i strach ze situace a z budoucnosti. Důvod je jednoduchý. Začali jsme sledovat dílo toho zlého a přestali jsme se dívat na to, co dělá Kristus. V takových chvílích děláme chyby, nejsme schopni obrany, začnou přicházet výčitly vůči Bohu… Některé situace křesťané nezvládají, hledají viníka mezi lidmi, dochází k rozvodům, protože nastrčí vždy někoho u  něhož problémy nejsou, někdy docházi dokonce k pokusům o sebevraždu.

Takto většinou útoči na ty, kteři stojí před nějakou službou Bohu. Před nějakým rozhodnutím, které by je mohlo posunout ve službě, ale především více ke vztahu s Bohem. Časté jsou útoky na zdraví. Ovšem pokud dojdete k lékaři, zjistíte, že vám nic není. Každé vyšestření jen konstatuje, že vám nic není. Pomalu si připadáte jako simulant. Přitom máte příznaky různých  nemocí. Myslíte, že máte infarkt nebo žaludeční vředy, nemocná játra nebo nemůžete chodit. Stavy jako by vás někdo dusil tím, že vám svírá hrdlo nebo máte pocit, že máte v krku knedlík… je tu hodně možností. Mají společné to, že vám u lékaře nic nezjistí. Má to dvě příčiny. Ta první je v tom, že se mocnostem podařilo nalomit vaši víru a do vašeho nitra a myšlení přišel strach. Nejdříve jako obava, ale pak strach. Strach o budoucnost, strach rodin, strach o službu, strach o nějaký výsledek. Nejdříve přichází zpochybnění, že nejste v Boží vůli, pak následně, že to nedopadne dobře…. Prostě přestanete důvěřovat a pochybnosti a strach vás přitlačí k zemi. Přitom to  nemusí být na vás hned vidět. Odehráva se to ve vaší mysli a pak nitru. Jste v neustálém stresu, který si  nemusíte ani uvědomovat. Po čase se objeví první zdravotní problémy. Jsou vyvolané tlakem, stresem. Proto se nedají odhalit vyšetřením. Je to jen výsledek stresu, který je zaviněný tlakem z venčí. Při dlouhodobém životě pod těmito tlaky se vše může přenést skutečně na nějaký zdravotní problém. Jsou to psychosomatické onemocnění. Jsou i přímé útoky na zdraví, ale o tom později. Samozřejmě, že je z takových situací cesta ven.

(Pokračování zítra)

 

VÍTĚZSTVÍ, O TO TU JDE/ II

(Pokračování)

Okolnosti, které pro nás připravují jiní.

1. Pokud mluvíme o vítězství, pak si musíme uvědomit, že jsme  v neustálém boji. Někdy to vypadá, že boj ustal, že je nastoleno období míru, ale je to jen klamný manévr, abychom ztratili obezřetnost, abychom zlenivěli, abychom usnuli. Pak jsme lehkou kořistí pro nepřítele. Pokud bojujeme,  pak stále bojujeme o naši víru, o naši duši, o věčný život. Jedna věc jsou naše vnitřní boje s naším já, s hříchem apod. Druhou pak útoky z venčí. Ty přichází z ponebeských oblastí. „Náš zápas totiž není proti krvi a tělu, ale proti vládám, mocnostem a světovládcům přítomné temnoty, proti duchovním silám zla v nebeských sférách.“ Efeským 6:12 B21 Obojí se může prolínat.

Náš zápas není tedy s lidmi. Když apoštol Pavel píše, že běží závod tak, aby získal věnec vítěze, nezávodí s Petrem, Jakubem nebo s nějakým jiným apoštolem nebo člověkem o tento věnec. Nebojujeme o vítězsví mezi sebou, ale bojujeme proti duchovním mocnostem. To je to nejdůležitější, co si musíme stále uvědomovat. Nejvíce konfliktů a následně tlaků a bojů vzniká mezi námi. Dokonce více mezi křesťany než mezi námi lidmi žijícími ve světě. Důvod je ten, že u křesťanů předpokládáme skvělé a Boží jednání. Je to „duchovní naivita“ z naší strany. Většina křesťanů se nechá ovlivňovat duchovními mocnostmi. Důvody jsou jednoduché. Chodí podle těla a ne Duchem. Čím více necháme v sobě růst ovoce Ducha svatého, tím méně dáváme prostor tomu zlému, aby nám našeptával a použival pro své plány. Tam, kde nejvíce přichází je závist a žárlivost. To jsou dvě největší brány, skrze které nás použivá. Jak jednat a ubránit se proti takovým okolnostem.

– Uvědomováním si, že tyto okolnosti připravují duchovní bytosti a ne lidé. Lidé jsou jen nástrojem v jejich boji proti nám. Dále si potřebujeme uvědomit, co je jejich cílem. Především rozbít jednotu, abychom se nemohli společně v jednotě modlit. Kde se dva totiž shodnou na modlitbách, stane se to. Dále jim jde o to, aby byl do nás zaset kořen hořkosti a začal růst v našem srdci. To postupně vede k oddělení se od druhých křesťanů a následně k výčitkám vůči Bohu. Místo vděčnosti začneme soudit Boha. Tím se dostáváme mezi ty, kteří se nemohou líbit Bohu. Ztráta naděje a víry. To je cíl snažení duchovních mocností. Z toho plyne i naše obrana:

– Nepřestávat milovat toho, kdo je proti nám manipulováný duchovními bytostmi. Děkovat za něj Bohu a dávat ho pod Boží autoritu.

– Modlit se za něj, aby mohl uvidět, jak je manipulovaný, za Boží poznání do jeho života, žehnat mu, ne tomu co špatného dělá, ale jako osobě. Svazovat, ve jménu Ježíš, nad ním moc toho zlého, který ho používá a uvolňovat ho, ve jménu Ježíš,  pro slyšení, vidění a poslušnost Boží vůli.

– Nepřestávat kontrolovat stav svého srdce vůči tomuto člověku. Zda tam stále je láska k němu. Pokud zjistím, že moje láska pokulhává, vyznávat to před Pánem a prosit o větší naplnění Duchem, protože jsem začal vytrácet blízký vztah s ním. To samé s kořenem hořkosti. Zkoumat a ihned vytrhnout s pomocí Ducha svatého.

Je to dlouhodobá záležitost. Někdy celoživotní, ale jsme tím také trénovaní v lásce a obezřetnosti. Neusneme a nezlenivíme. Může se stát, že Bůh takového člověka od nás odvede, ale můžeme si být jisti, že se objeví jiní lidé, možná i těžšího kalibru. Tím nejlepším, co se může stát, že se takový člověk časem změní, uvidí jak to s ním je a stane se naším blízkým bratrem, sestrou. Tam, kde má být Boží tým, tam je nejvíce útoků, tlaků, ale o to jsou pak vztahy pevnější a v jednotě. Nicméně to nemění nic na tom, že se objeví další člověk, který se nechá proti nám manipulovat.

Je také velmi důležité se modlit za poznání od Boha do takové situace. Může se se stát, že chyba je v nás a ne v člověku vedle. Možná nám říká Boží věci, chce nás nasměrovat na Boží cestu ( v případě nadřízeného), ale my s tím nesouhlasíme, nelíbí se nám to a tak si ho zařadíme mezi nepřatele a myslíme si, že ho používá ten zlý. Je důležité nechat prozkoumat naše srdce a myšlení Duchem svatým a pokud to není v pořádku, udělat pokání. Bůh dává odpovědi upřimným.

(Pokračování zítra)

 

 

VÍTĚZSTVÍ, O TO TU JDE / II

VÍTĚZSTVÍ NAD OKOLNOSTMI

Okolnosti se dají vyjádřit také slovy stavy nebo situace.  Pro naši potřebu je můžeme rozdělit do tří typů podle toho od koho pochází:

1. Okolnosti, které jsme si připravili vlastním jednáním. (Tyto okolnosti můžeme ovlivnit svým jednáním, tedy jsme za  ně taky odpovědní.)

2. Okolnosti, které pro nás připravují jiní. (Tyto okolnosti se potřebujeme naučit rozlišovat podle toho, zda nám mají prospět nebo ublížit. Dobrého se držme, ale zlé odmítejme)

3. Okolnosti, které  vznikají dlouhodobou souhrou mnoha situací a stavů. (Většinou jsou to situace, kterým se nemůžeme vyhnout, musíme jimi projít a  nemůžeme je nijak ovlivnit. Můžeme se však naučit jak jimi procházet, abychom mohli jimi projít nezraněni, ale naopak posilněni – vítězně)

Okolnosti, které si připravujeme sami.

Do velkého množství situací, které nás válcují, které nám přináší bezesné noci a dostávají nás do slepých uliček, se dostáváme sami. Asi se tomu nikdy úplně nevyhneme.

Za dvacet let služby jsme měli možnost přímo pracovat a vést jedenáct sociálních pracovníků. Spoluracovali jsme však s několika desítkami. U téměŕ poloviny z nich jsme viděli, že jejich služba je vlastně náplastí na jejich vlastní problémy. Jako by to, co jim nefungovalo v jejich životech, chtěli napravit na životech jiných. Trochu mi to připomínalo křesťany, kteří se snaží za každou cenu sloužit nějak „duchovně“, ale vlastně si tím zakrývají vlastní nevyřešený problém, nějaký hřích, neveřejnou závislost, neodpustění, pocit méněcennosti… . Tak jako u těch sociálních pracovníků, tak i u nich to nakonec vyjde najevo, ale především to přináší mnohem těžší situace a protože slouží jiným tak i těm. Pak odchází z práce  nebo ze služby zklamaní a často na dost dlouho se i stáhnou z církve. Vlastně si tuto situaci připravili tím, že neřešili, přehlíželi nebo se báli řešit svou situaci. Je to proto, že věřící nevěří, že ho Kristus může změnit, změnt situaci. Není zde osobní a silný vztah s Bohem skrze Ducha svatého. V podstatě se tím zabývá celý první díl. Jindy se nechají ke službě přesvědčit jinými, kteří neví, jak na tom jsou. Nesmíme mít strach odmítnou. Nemusíme to lidem vysvětlovat, ale musíme přijít blíže a upřímně ke Kristu. Je to naše odpověnost. Když se v takové situaci ocitneme je jen jedno řešení:

“ Pane, Ježíši, odpusť mi, že jsem věci řešil po svém, že jsem přikrýval a neřešil svoje věci. Odpusť mi to. Teď vím, že tě potřebuji více znát, znát tě osobně, plně ti důvěřovat. Prosím, sestup do mého života svou mocí, svým mocným Duchem. Dávám ti tuto situaci do tvých rukou, pod tvou autoritu a budu ve víře očekávat tvé jednání. Děkuji. “

Jak to je, když chodíme Duchem. I v tomto případě se dostáváme do těžkých, neřešitelných situací. Nejednou se mi stalo, že jsem byl do nich přímo vedený Duchem. Nechtělo se mi do nich, ale Duch mne vedl. A nejednou jsem byl ve slepé uličce. Nespal jsem, protože jsem nevěděl, jak z toho ven.  Bylo to však pro mé dobro. Takových situacích Duch svatý využíval k tomu, aby ve mne rostlo a sílilo jeho ovoce. Často jsem skrze takové situace musel trénovat sebeovládání, trpělivost, věrnost. Rostla víra a naděje v Krista.  A tyto situace trvají dodnes. Nesou velký užitek v mé výchově. A vím, že ještě trvat budou. Nakonec vždy východisko bylo jednoduché. Ale neviděl jsem ho do té doby, dokud jsem vše neodevzdal v plné důvěře do Božích rukou. Často mne to vede k tomu, že potřebuji mít jistotu, že jsem na Boží cestě.

Když taková situace přichází a já vím, že jsem šel Boží cestou, je třeba se ptát: „Duchu svatý, co mne tím chceš naučit?“ Děkovat a radovat se z toho, že Bůh chce, abych se posunul. Je to jeden z důkazů jeho lásky ke mně. V takové chvíli se okolnosti a situace změní, protože se změní můj pohled na ni. Dokáži ji nyní vidět z Božího pohledu a Duch mne skrze ni učí novým věcem. Haleluja.

(Pokračování příště)

 

 

Život ve vítězství – závěr první části

(Pokračování)

3. Z chození Duchem se dá navrátit k chození tělem také tím, že přestaneme dávat prostor Duchu svatému v nás. Nedovolíme, aby v nás rostlo jeho ovoce. „Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost. Tomu se žádný zákon nevyrovná.“ Galatským 5:22‭-‬23 B21 Bez toho, aby v nás rostlo toto ovoce Ducha, nejsme schopni odolat pokušení. Jsme bez obrany a beze zbraní proti hříchu, který číhá u  našich dveří. Snadno podléháme. Jak chceme obstát, když v nás není Boží zdrženlivost, trpělivost, mírnost…

Musíme s Duchem svatým v nás spolupracovat a naslouchat mu. Naslouchat znamená i dělat to, co nám říká. Již jsem o tom psal, že i poslušnost je otázka skutečné víry. Duch svatý je také Duchem milosti, který s námi jedná podle svého ovoce.

Pokud však v některém z těchto tří připadů jednáme tak, že se začneme navracet k tělesnosti, pak postupně ztrácíme schopnost slyšet Ducha svatého v nás. Čím více se od něj vzdalujeme, tím více otvíráme dveře hříchu, nevíře a ztratíme schopnost rozlišit, co je pro nás dobré a co zlé. Přestaneme vidět nástrahy hříchu a naopak Boží věci začneme vidět jako překážku ke svobodě. Přesto v nás zůstane pocit viny. Nikdy se nebudeme radovat z tohoto života jako jiní, protože jsme okusili Pravdu. Toto poznání v nás zůstane a bude nás neustále usvědčovat, dokud se nevrátíme s pokáním zpátky ke Kristu. Taky se může stát, že se již nevrátíme.

Dvacet let za mnou lidé chodí s tím, abych jim pomohl přestat s hříchem. Na začátku jsem jim dával různé rady, které jsem slyšel z kázání jiných. Vše jsem vždy podložil verši z Písma. Někdy to pomohlo jindy ne. Spíše naopak. I když se lidé zařídili podle rad a přestali s hříchem, nevypadali, že žijí ve svobodě. Žili stále pod hrozbou. Je to stejné jako být propuštěn z vězení na podmínku. Stále mit strach z toho, že se tam vrátíte pro nějakou hloupost a bude to ještě horší. To není skutečná svoboda v Kristu Ježíši ani svoboda chození Duchem.  Tak jsem jim radil podle vlastních zkušeností s Boží milostí v mém životě. Časem jsem zjistil, že ani to nefunguje. Bůh jedná idividuálně. Protože zná srdce člověka a jeho cesty. Pro každého má jiné řešení a jiný pohled, co hřích již je a co ještě ne. Ke konci těchto dvaceti let jsem nabyl přesvědčení, že je to jen a jen na vztahu toho člověka a Krista. Dokonce, že zde nejde ani o konkrétní hříchy, ale o to, kým je pro nás Kristus a jak v něj věříme. A jestli vůbec víme kým v Kristu jsme my. Dnes se snažím, aby lidé sami přišli s hříchy ke Kristu a pravdivě s ním mluvili o příčinách i pocitech. O své slabosti i nedostatečné víře. Aby se nebáli před ním vylít svá srdce. Přečtěme si opět ovoce Ducha svatého: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost. Copak bude jednat s námi jinak, když k němu přijdeme? Určitě ne. Nakonec jeden námět k žádosti při modlitbě:

„Bůh sám totiž ve vás působí, abyste nejen chtěli, ale i dělali, co se mu líbí! Filipským“  2:13 B21

Když se Pavel loučil a věděl, že již bude zabit napsal: „Bojoval jsem dobrý boj, svůj běh jsem dokončil, víru jsem zachoval“. 2 Timoteus 4:7 B21

 

(Ještě dnes odpoledne bude toto vyučování v ucelené formě pod stránkou  „Vyučování“ a pod názvem „VÍTĚZSTVÍ, O TO TU JDE/ I)

 

Život ve vítězství – VII

(Pokračování)

Budeme děkovat každý den za milost, ze které žijeme.

Budeme připomínat to, co pro nás Kristus udělal. Jednak na kříži, ale i v našem novém životě.

Budeme trávit čas s ním místo jen řečmi o něm.

2. Změnit chození tělem na chození Duchem nejde bez toho, že se přestaneme stále dívat do starého života. A obráceně. Z chození Duchem můžeme přejít do chození tělem, když se začneme obracet k minulému životu. Ježíš mu odpověděl: „Kdo se chopí pluhu a ohlíží se zpátky, nehodí se pro Boží království.“Lukáš 9:62 B21Apoštol Pavel o sobě napsal: „Nemyslím si, bratři, že bych to už získal, ale jde mi jen o jedno: zapomínaje na to, co je za mnou, vztahuji se k tomu, co je přede mnou. Filipským 3:13 B21 Pro Pavla to byl Kristus.

Když byli Izraelité mocnými zázraky vyvedeni Bohem skrze Mojžíše z otroctví Egypta, při prvním problému se začali ohlížet zpět k Egyptu, po jistotách, které jim otroctví zajišťovalo, místo, aby se spolehli a důvěřovali Bohu, který se jim tak mocně dal poznat. A stéle s nimi chodil v oblakovém sloupu. Jeden z největších zázraků, který měli stále před očima. Stále byl před nimi, když je vedl, ve tmě jim byl světlem.  Přesto nepochopili a nevěřili. Bylo to o tom, že ve chvíli nejistoty, toužili po tom, co znali a viděli. Na poušti neviděli nic (nevěřili, že by z pouště mohli mít něco k jídlu, něco k pití), v Egyptě aspoň česnek a cibuli. To je projev nevíry, který obrací zrak k jistotám starého života, protože v problémech, ze kterých momentálně ztrácíme východisko a řešení, nejsme schopni důvěřovat Ježíši, přestože je hned vedle nás, v nás skrze Ducha svatého. Ukazuje nám cestu, je naším světlem, ale jedná- li se o praktické věci, obracíme se k tomu viditelmému, k tomu co známe.

„Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme. Díky ní naši předkové došli u Boha uznání. Vírou rozumíme, že vesmír byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nevzniklo z ničeho viditelného“. Židům 11:1‭-‬3 B21 Hovoříme sice, že věříme, ale chceme předem viditelné důkazy. Ale víra je o neviditelných (to neznamená, že neexistují) věcech ve které doufáme a věříme. To je víra. „Žijeme totiž vírou, a ne viděním“. 2 Korintským 5:7 B21 Naše otáčení se do starého života, k jeho jistotám, nás přivádí k hříchu, protože dokazuje naši nevíru. Přináší sebou reptání na situace, kterým Kristu vyčítáme. Říkáme mu tím stejné věci jako Izraelité Mojžíšovi: “ Do čeho si mě to dostal? Nebylo mi lépe ve sterém životě“.

Zkus teď hned po přečtení této části zhodnotit své reptání z pohledu toho, co jsi četl, četla. Možná budeš potřebovat přijít před Pána a říct: “ Odpusť mou nevíru. Prosím, potřebuji pomoc k větší víře. Zříkám se nyní nevíry v mém životě. Ve jménu Ježíš ti nevíro přikazuji, abys opustila mé myšlení i život. Nyní vyznávám, že věřím každému tvému slovu, které vychází z tvých úst. S tvou pomocí Duchu svatý nebudu již chodit podle toho, co vidím, ale podle toho čemu věřím.“

Vidíme znovu platnost Ježíšových slov: „Hřích (je), že nevěří ve mne:…“

(Pokračování zítra)

Život ve vítězství – VI

(Pokračování)

Každému z nás se stává, že někdy podlehne. Někdo častěji, jiný je již více vycvičený v tom, jak vítězit nad pokušením, nad hříchem. Přesto jsme viděli, že i velcí Boží služebníci a služebnice, skrze které Bůh mocně jednal slovem, zázraky a na jejich bohoslužbách se obraceli tisíce k Pánu, nakonec podlehli pokušení upadli do hříchu a odstoupili ze služby.

Přesto věříme, že můžeme žít život bez hříchu. Že hřích může stále zůstat jen za dveřmi.  Jak je to možné. Hřích je výsledkem nevíry a chození podle těla. Tedy děláme to, co se chce našemu tělu a duši. Duch svatý nán ovšem ústy Pavla nejen zaslibuje, ale i přikazuje: „Říkám vám: Žijte Duchem, a nepodlehnete tělesným sklonům. Galatským 5:16 B21. Můžeme si být jisti tedy tím, že pokud se budeme v životě řídit a následovat Ducha svatého, nepodlehneme pokušení a tím nezhřešíme. V tom samém listě se ptá Pavel Galaťanů: „Blázniví Galatští! Kdo vás tak obloudil? Vás, kterým byl přímo před očima vykreslen Ježíš Kristus ukřižovaný! Chtěl bych se od vás dozvědět jedno: Přijali jste Ducha díky skutkům Zákona, anebo díky víře v to, co jste slyšeli? Tolik jste prožili – bylo to k ničemu, úplně k ničemu? Uděluje vám Bůh Ducha a působí mezi vámi zázraky díky skutkům Zákona, anebo díky víře v to, co jste slyšeli?“ Galatským 3:1‭-‬2‭, ‬4‭-‬5 B21. Tady vidíme, že i věřící, kteří chodí Duchem, mohou časem sklouznout do tělesnosti.

Jak se z chození Duchem dostaneme k chození podle těla (a tedy i  pod vládu hřichu):

1. Když jako Galadští zapomeneme na milost, kterou jsme dostali.

Spasení jsme získali z milosti, z víry v Ježíše Krista. Nijak a ničím jsme si spásu nemohli zajistit. Žádným dodržováním zákona, žádnými skutky. Prostě Bůh se rozhodl, že nám udělí milost a dá nám možnost se k němu navrátit. Vše pak má být v našich životech k jeho slávě. Toho však také nejsme schopni, pokud nepřijímáme denně jeho milost a nežijeme Duchem svatým.

Pokud se vracíme k životu z vlastní síly, k zásluhám, abychom se zalíbili  Bohu, nebo se k němu tímto přiblížili. Pokud si tímto snažíme zajistit spasení, vlastně otvíráme dveře hříchu a prokletí. Spoléhat se na své skutky a chodit z vlastní síly a vlastního rozumu ( tedy podle těla) dokazuje naši nevíru v Boží slovo a zaslíbení. Je to pohrdání smrtí Ježíše Krista na kříži a pohrdání mocí z výsosti – tedy Duchem svatým a jeho dílem. Proto se nemůžeme zalíbit Bohu. Dostáváme se do pýchy, protože vlastně říkáme: “ Bože, mi tě nepotřebujeme, my si spásu dokážeme vysloužit vlastní silou a nebudeme se spoléhat na nějakou tvou milost.“ Pak také tak posuzujeme druhé a podle svých měřitek bychom chtěli rozhodovat o tom, kdo je Boží a kdo ne.

Můžeme se z toho dostat?

(Pokračování zítra)

 

A co jsi ode mě slyšel před mnoha svědky, to svěřuj věrným lidem, kteří budou schopní učit zase další. (2. Timoteova 2:2)