Osoba Ducha svatého

(Pokračování)

Jak je to tedy s Ducem svatým v nás? Je to velmi těžko vysvětlitelné, ale přesto se o to pokusím.

„Když vás jim vydají, nestarejte se, jak a co máte říkat. Co máte říci, vám bude dáno v tu chvíli. Nejste to totiž vy, kdo mluví, ale Duch vašeho Otce, který mluví ve vás. Matouš 10:19‭-‬20 B21“

Přebývá-li ve vás Duch Toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista, obživí i vaše smrtelná těla svým Duchem, který ve vás přebývá. Římanům 8:11 B21

Copak nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který je ve vás a kterého máte od Boha? Už nepatříte sami sobě; 1 Korintským 6:19 B21

Veršů, které potvrzují, že Duch svatý vstoupil do našeho života je mnoho. Dokonce jsem si musel mezi nimi vybírat. Také mnoha způsoby je popisované jak Duch svatý k nám přichází a vstupuje do života věřích. Je to proto, že se to dá těžko popsat a tak se k tomu používají různé výrazy, aby to bylo pro nás uchopitelné. Vždy se však jedná o osobu. Když slyším nějaké pochybnosti nebo dokonce strach, pak pochází často z představy, že je v nás někdo, kdo nás ovládá a já vlastně ztrácím kontrolu nad sebou samým nebo nad svými rozhodnutími. Docela chápu tyto obavy a dokáži si to představit. Duch svatý však  nepřichází jako násilník, který nás  chce obsadit, ale jako utěšitel, přítel, rádce, jako ten, kdo se nám v nás prokazuje Boží láskou.

Jak to tedy funguje.  Uvnitŕ nás existuje vnitřní život. Máme vnitřního člověka. Proto neochabujeme; i když náš vnější člověk chátrá, ten vnitřní se však den ze dne obnovuje. 2 Korintským 4:16 CSP  a na jiném místě se píše: Podle vnitřního člověka radostně souhlasím se zákonem Božím. Vidím však jiný zákon ve svých údech,který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu,jenž je v mých údech. Římanům 7:22‭-‬23 CSP a též: Z toho důvodu klekám na kolena před Otcem [našeho Pána Ježíše Krista], po němž má své jméno každá rodina v nebesích i na zemi, aby vás podle bohatství své slávy posílil mocí skrze svého Ducha na vnitřním člověku,… Efeským 3:14‭-‬16 CSP Nakonec Pavel mluví také o našem vnitřním zraku: Kéž osvítí váš vnitřní zrak, abyste viděli, k jaké naději vás povolal, jak slavné je bohatství jeho dědictí mezi svatými… Efeským 1:18 B21 Překlad CSP hovoří o očích srdce. Vírou je oživen náš duch, který je našim vnitřním člověkem. Byl umrten hříšností, ale vírou v Krista znovu ožívá a promlouvá k nám, vidí věci tak, jak jsme je nikdy neviděli, vede nás způsobem, který jsme neznali. Prosím, zkusme si představit tohoto našeho vnitřního člověka jako mladý stromek, mladý výhonek, který je ohýbán poryvem našich životních zkušeností, našich emocí. Tomuto mladému vyhonku přichází napomoc Duch svatý. Stává se pevnou oporou a výhonek se může o něj opřít, tak jako se opírá mladý stromek o kůl, který  byl zatlučený vedle něho a ke kterému se přivazuje. Na rozdíl od skutečného stromku a kůlu, nikdo našeho vnitřního člověka k Duchu svatému nepřivazuje. Je svobodný. Může se od něho kdykoli oddělit a dál se zmítat životem. A také to náš vnitřní člověk často dělá. Proto i člověk, který je pokřtěný Duchem svatým může udělat věc, která se neslučuje se životem křesťana. Pak přichází opět doba, kdy se rád opře o svou oporu. Tak jsou spolu. Duch svatý hovoří k našemu duchu a náš duch našimi ústy. Duch svatý promlouvá, nemanipuluje, nesvazuje. Náš duch může mluvit věci Ducha našimi ústy, ale nemusí. Má to ve své moci. Je naprosto svobodný. Uvedu k tomu tři verše: Když se totiž modlím v jazycích, modlí se můj duch, ale má mysl zahálí. 1 Korintským 14:14 B21 A o pár veršů dříve Pavel píše: Kdo mluví v jazycích, nemluví totiž k lidem, ale k Bohu. Je puzen Duchem, ale nikdo mu nerozumí; co říká, zůstává tajemstvím. 1 Korintským 14:2 B21 Duch mluví k našemu duchu a náš duch skrze naše ústa. A nakonec:  Proroci mohou své puzení ovládat; 1 Korintským 14:32 B21

Určitě jste někde viděli jak strom, u kterého lidé nechali dlouho opornou hůl začal tuto hůl obrůstat, jako by s ní srostl. Tak je to, s duchem člověka, který se rozhodl, že bude Duchu svatému naslouchat a bude se řidit podle jeho rad. Možná někdy se vychýlil, ale nakonec se snaží být v co nejtěsnějším spojení se svou oporou. Pak to najednou vypadá, že jsou srostlí v sobě. Pak duch člověka myslí stejně jako Duch svatý, miluje stejně jako Duch svatý a stejně nenávidí hřích…. Kdo pak mluví ústy člověka….? Pak jsme jedno s Duchem svatým.

Rád bych se ještě vrátil před naše obrácení, ale o tom opět příště.

Osoba Ducha svatého

Minulý týden jsem zjistil zásadní věc. Položil jsem lidem (věřícim) otázku: „Co je pro vás Duch svatý.“ Někteří nedokázali odpovědět, jiní odpověděli slovy, které se naučili tedy třetí osoba trojjediného Boha a zbytek se snažil vyjmenovat vlastnosti. Když jsem jim řekl, že je to osoba, pak všichni byli překvapeni a to i ti, kteří mluvili o třetí osobě trojjediného Boha. Uvědomil jsem si, že pravděpodobně více křesťanů by nedokázalo na tuto otázku dpovědět a jsou překvapeni, že Duch svatý je osobou. Dokážeme si představit Boha Otce jako osobu, přestože je duch, protože máme pozemského otce, dokážeme si představit Ježíše, protože přišel na svět jako člověk, ale nedokážeme si představit Ducha svatého. Proto je často pro nás těžko uchopitelný, někteří ho spíše vnímáme jen jako tvůrčí a mocnou sílu Boha Otce nebo Syna, jiní jako energii apod.

Duch svatý je však osoba. Osoba se vším, co osobu dělá. Pokud si toto uvědomím, pak se změní i můj vztah k němu. Jinak jednám se silou a energií a jinak s osobou. Osobu nedělá tělo, ale vůle, emoce, tvořivé myšlení. Tvořivou a mocnou sílu nebo energii nemůžeme zarmoutit, ale osobu ano: „Nezarmucujte svatého Božího Ducha, jehož pečetí jste byli označeni ke dni vykoupení. Efeským 4:30 B21. Síla nebo energie se netrápí: Oni se ale bouřili a jeho svatého Ducha trápili; a proto se jim v nepřítele obrátil a sám bojoval proti nim. Izaiáš 63:10 B21. Síla nebo energie nemá svou vůli: „To vše ale působí jeden a tentýž Duch, který obdarovává každého jednotlivě, jak sám chce.“ 1 Korintským 12:11. Síla nebo energie nehovoří přímou řečí, nepřemýšlí…:  „Proto, jak říká Duch svatý: „Dnes, když ho uslyšíte mluvit, nebuďte zatvrzelí jako tehdy při vzpouře, v den pokušení na poušti.“ Židům 3:7‭-‬8 B21 „Totéž nám dosvědčuje i Duch svatý. Nejdříve totiž říká: „Toto je smlouva, kterou s nimi po těch dnech uzavřu, praví Hospodin: Své zákony vložím do jejich srdce a vepíši jim je do mysli,“ Židům 10:15‭-‬16 B21 Jednou, když uctívali Pána a postili se, Duch svatý řekl: „Oddělte mi Saula a Barnabáše pro dílo, k němuž jsem je povolal.“ Skutky 13:2 B21

Asi bych našel desítky veršů, které v celé bibli ukazují na to, že Duch svatý je osoba. Tuto pravdu je důležité prožít, protože to často změní můj přístup k němu a především to umožní mnohem lepší komunikaci z mé strany. Občas mi lidé říkají, že neslyší Boha. Možná je to právě tím, že pro nás Duch svatý není skutečnou osobou.

To, že je Duch svatý osobou pak nám může přinést dalši otázky, které je potřeba si zodpovědět. Jak je to potom se křtem Duchem svatým apod. O tom však příště.

 

Bible živých lidí

V minulém roce se ke mě dostala informace o člověku věřícím, že země je placka. Deska. Věděl jsem, že je to velmi  vzdělaný člověk, proto mne to překvapilo.. Hned začátkem roku jsem na jednom z prvních shromáždění narazil na podobný názor nebo spíše víru. Jeden bratr prohlásil, že také věří, že země je placka a ne koule. Večer jsem pak objevil stránky podobně smýšlejících lidí. A asi jich není málo. Jak je možné věřit v roce 2020 v době letadel, v době okamžitého přenosu obrazových informací z celého světa, v době GPS, že země je rovnou deskou? Je to věc víry, ne rozumu. Protože je to věc víry, nemůžeme jim to vyvrátit žádnými jasnými důkazy ani logickými argumenty. Je to pouze můj názor, že za touto vírou stojí otevřenost pro konspirační myšlení, které hovoři, že vše kolem kulatosti země je podvrh a dílo temných sil. Dále pak hradby našeho myšlení, které nám nedovolí používat prostý selský rozum, který jsme dostali od Boha.

Bůh nám dal rozum, abychom uvažovali o věcech kolem nás a v nás. Abychom přemýšleli o jeho stvoření a o něm samotném. Víra v Boha se může opírat o pevný základ v poznání běhu světa. Pavel o tom píše: „Co se dá o Bohu poznat, je jim zřetelné, neboť jim to Bůh odhalil. Jeho neviditelné znaky – jeho věčnou moc a božství – lze už od stvoření světa rozumem postřehnout v jeho díle. Nemají tedy výmluvu“ Římanům 1:19‭-‬20 Rozum je tedy v poznávání Boha důležitý. Jiné to je s vírou v Krista. Opět Pavel píše:..ale my kážeme Krista ukřižovaného – pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovství,… 1 Korintským 1:23 B21. Tady je potřeba víra. Zvěst o Kristu se mnohým může zdát bláznovstvím, ale pokud uvěříme této „bláznivé“ zvěsti, stane se pro nás Boží mocí ke spasení a Boží moudrostí. Potřebujeme víru, jak jinak bychom uvěřili ve vzkříšení a Boží království, které neni z tohoto světa, ale také musíme používat praktický rozum, který nám Bůh dal, protože jinak z bible uděláme tajemnou knihu plnou záhad a tajných znamení.

Na delši dobu jsem se odmlčel. Bylo to z důvodu zaneprázdněností povinnostmi, které přináší finanční uzávěrky, vyúčtování dotací apod. Teď se opět vrátím k pokračování povídání o Božích lidech z bible. Myslím, že bude příhodné toto povídání pojmenovat Bible živých lidí. Aspoň pod tímto názvem je pak všechny najdete na tomto webu. Včetně těch, které jsem již napsal.  Neznamená to, že nebudu psát i jiná zamyšlení, naopak budu se snažit je psát opět pravidelně a mezi ně postupně vkládat povídání o Božích lidech z bible.

Jsem potěšen, že jste webu zachovali přízeň, přestože jsem se na několik týdnů odmlčel. Je to pro mne povzbuzením pro pokračování v této službě.  Díky.

 

Bible živých lidí

Ke konci roku jsem sloužil na jednom setkání věřících, Téma bylo Duchovni dary. Ke konci jsem byl jedním z přítomných obviněn, že vyučuji bludy. Jeho hlavním argumentem bylo, že mluvím o sobě a ne o Kristu. Mluvil jsem o Duchu svatém a o tom, co dělá. Nepotřebuji se obhajovat z toho, že mluvím svědectví o věcech, které  Bůh v mém životě dělá, jak mne životem vedl… . A určitě nehodlám ztrácet čas dohadováním s jinými věřícími. Během let mne však Duch svatý naučil o věce více přemýšlet. Tak jsem přemýšlel i nad tím, co říkal a na pomoc jsem si vzal bibli. Zjistil jsem, že od druhé kapitoly v bibli je to příběh člověka, příběhy lidí o tom, jak s nimi jednal Bůh, jak v jejich životě měnil situace, jak prokazoval lidem sám sebe a na druhou stranu je to o lidech o jejich hledání Boha, poznávání jeho moudrosti, lásky spravedlnosti. Jsou to příběhy lidí, kteří poznali Boha a jejichž srdce mu patřilo a příběhy svévolníků, kteří ho odmítli. Je to příběh záchrany lidí. Bible by bez těch příběhů měla jen pár kapitol. Nakonec je to vše o mém – o tvém životě s Bohem nebo bez Boha. Je to příběh o dvou hlavních rolích o člověku a o Bohu. Pokud by bylo jen o Bohu, bible (ne Bůh) by ztratila smysl. Všechny ty příběhy lidí nechal Bůh zaznamenat (opět lidmi) pro naše poučení. Není možné mluvit o Bohu (Ježíši, Duchu  svatém) pokud nemáme osobní setkání s ním. Ježíš hovoří, že lidi poznáme podle ovoce, které nesou. Ovoce těch, kteří žijí Duchem je zřejmé,  je to sebeovládání, mírnost, věrnost, dobrota, laskavost, trpělivost, pokoj, radost a láska a to vše je Boží a z Boha. Láska se dá prokázat jen skutkem. Božím vůči nám, lidským vůči Bohu a vůči lidem. Aby se stal a prokázal ten největší Boží skutek lásky Boha k člověku, musel Ježíš (Bůh) přijít na svět v těle a stát se také plně člověkem. Víme, že Bůh je láska, ale co by nám to bylo platné, když jeho lásku nepřijmeme, nebudeme prožívat a nebudeme o ní svědčit ostatním. Přitom se nevyhneme, abychom nemluvili o svém životě. Vždyť jsme to my lidé, kteří vedeni Duchem svatým píšeme 29. kapitolu Skutků. Nebude sice již zaznamená v bibli, ale naši sousedi, lidé kolem nás ji mohou číst skrze svědectví našeho života s Bohem a skrze ovoce Ducha svatého, které lidem našim životem přinášíme. Nenechme se odradit od podávání svědectví. Tím nejvěšim svědectvím prokázání, že Kristus žije, je nejsou slova a disputace, ale náš život s ním a ve skutcích, které v nás a skrze nás dělá.

Přeji nám všem, aby rok 2020 byl byl plný takových svědectví.

 

 

Hledání pravdy 2

Ježíš je pravda. Jak často to slyším z úst věřících. Víme, co to znamená?

„“Tomáš mu řekl: “Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?” Ježíš mu řekl: “Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.““ Jan 14:5‭-‬6 CSP

Z tohoto verše (6) pochází naše „Ježíš (Kristus) je pravda“. Cesta, Pravda, Život zde mají velké písmeno, tedy se jedná o jméno. Předpokládáme, že je to jiné pojmenování, které vyjadřuje to, kým osoba Ježíše je. Velká písmena také označují  božství Ježíše. To říká učedníkům on sám v následujících verší: „“Jestliže znáte mne, poznáte i mého Otce. A od nynějška ho znáte a viděli jste ho.” Filip mu řekl: “Pane, ukaž nám Otce a to nám stačí.” Ježíš mu řekl: “Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty jsi mne nepoznal? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říkat: „Ukaž nám Otce“? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky.“ Jan 14:7‭-‬10

Je těžké pro mnoho z nás uchopit vyjádření, že Ježíš je Pravda. Když se zeptám toho, kdo to říká, co je tedy tou pravdou, odpoví mi: „no přece Ježíš“. Z toho se však moc nedovím. Zůstane to jen u konstatování a já se točím v kruhu.

Vrátím se k vyjádřeni samotného Ježíše, že on je Cesta, Pravda a Život. Vlastně to sám vysvětluje slovy, že nikdo nepřichází k Otci než skrze něho. Lidé po celém světě hledají cestu k Bohu. Je jim předkládáno mnoho lží, jak se k Bohu dostat. Jak s ním navázat kontakt, jak se dostat do jeho království. Ale jen víra v Ježíse se stává pro nás jedinou možnou cestou – vírou v něj se nám on sám stává Cestou k Bohu Otci. V těch všech lžích nám najednou skrze víru zazáří ve světle Pravda, možná to nedokážeme popsat, ale víme to.To dělá víra. Pokud zůstáváme ve víře, získáváme poznání jeho osoby a toho, že v něm je skutečně pravda, kterou stále hledáme. Tak jak ho krok za krokem objevujeme, tak poznáváme stále více pravdy, pravdy o něm – o Bohu, o sobě i o tom, jak máme použít naše nové poznání pravdy. Vše, co řiká je pravda, jeho slova v bibli, jsou pravda, Duch svatý, kterého nám poslal jako rovnocennou náhradu za sebe, k nám mluví pravdu a ukazuje na pravdu. Pokud máme taková poznání pravdy, pak také podle ní začínáme žít a pravda nás vysvobozuje. „Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.” Jan 8:32 CSP Vysvobozuje od hříchu, tím i od věčného zatracení dalekko od Boha a dává věčný život. Ježíš, se nám stal vírou v něj cestou, na níž objevujeme více a více pravdy, která nás osvobozuje a vede k věčnému životu. Ježíš je pro nás tedy skutečně Cesta, Pravda a Život. Pak platí jeho slova:  „Amen, amen, pravím vám, kdo věří [ve mne] , má život věčný. Jan 6:47 CSP

 

Hledání pravdy

Navštívil jsem svou sestru. Nenavštěvuji ji tak často. Snad proto a pro náš již vyšší věk při našem setkání vždy dojde také na vzpomínky z dětství. Tentokrát jsme vzpomínali na naše společné zážitky. Na události, které jsme prožili oba najednou, ve stejnou chvíli,ve stejném čase a na stejném místě. Překvapil mne poznatek, že viděla ty události jinak než já. Viděla a zažila úplně něco jiného, přestože jsme v tom byli oba najednou. Divil jsem se, protože já jsem některé věci, o kterých mluvila vůbec nezaregistroval, jako by se nestaly nebo neexistovaly nebo při tom vůbec (např. lidé) nebyli. Ona to měla podobné, když jsem o tom samém hovořil já. Stáňa, která byla se mnou, pak mohla slyšet dva úplně rozdílné popisy situací, které jsme společně se setrou v mládí prožívali. Pokud by nás slyšel někdo mluvit odděleně, asi by si myslel, že mluvíme o dvou různých událostech. Nestalo se to u jedné vzpomínky, ale hned u několika. Pravděpodobně jsme tak hovořili i při předchozích setkáních, kdy jsme vzpomínali na dětství a mládí, ale teprve letos jsem si to uvědomil.

Když jsme odcházeli z návštěvy, najednou jsem pochopil, proč jsou v bibli čtyři evangelia a proč některé události v nich, byť se v nich jedná o jednu stejnou událost, mi připadají, jako by šlo o dvě rozdílné. Nejde jen ovevangelia, ale i jinde bible popisuje stejné události rozdílně. Jak je to jednoduše vysvětlitelné. Pro každého, kdo ji prožil, znamenala v jeho očích něco jiného nebo důležitost té události byla v něčem jiném. A  nejde jen o bibli. Jde o život a to, jak ho vidíme. Jak prožíváme události, které prožíváme společně v manželství, v přátelství, v církvi, v práci… Jak posuzujeme historii a jaká fakta jsme zaznamenali my a jaká fakta jiní.

Společně se setrou jsme pravdivě popsali události z dětství, ale mohlo to vypadat, že jeden si vymýšlí. Jak lehce může dojít k hádce o pravdu. A jak často k takovým hádkám i mezi křesťany dochází při hledání pravdy. Kde je vlastně pravda?

Jaké pro nás vysvobození, když víme, ze jedině Kristus je tou pravdou.

(Pokračování přiště)

Svělem

Tento (Kristus) byl to pravé Světlo osvěcující každého člověka přicházejícího na svět: Byl na světě a svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Ale těm, kteří ho přijali, dal právo být Božími dětmi – všem těm, kdo věří v jeho jméno. Takoví nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. Jan 1:9‭-‬13 B21

Díky Boží pomoci, kterou až dodnes zakouším, tu však stojím a vydávám svědectví malému i velkému. (apoštol Pavel) Neříkám nic než to, co předpověděli proroci i Mojžíš: že Mesiáš má trpět, jako první vstát z mrtvých a zvěstovat světlo tomuto lidu i pohanům.“ Skutky 26:22‭-‬23 B21

Kristus je  světlem, které osvětluje náš život, naši cestu, po které jdeme. Bez něho bychom nemohli najít cestu a dojít do Božího království. Je tu pro nás ještě jeden obraz o osvětle: „Kdysi jste byli tmou, ale teď jste v Pánu světlem. Žijte jako děti světla,…“ Efeským 5:8 B21 a další: „Vy jste světlo světa. Město ležící na hoře nemůže být skryto. Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ Matouš 5:14‭, ‬16 B21

Naučili jsme se žít v Krisově světle, ale většinou již nechceme sami být tím světlem. Chceme se radovat a radujeme se v jeho světle, ale jen  na čas. Když píšu tyto řádky vidím tento obraz: velké čisté světlo. Uprostřed světla vidím postavu. Jako by stála těsně před tím světle. Je jasně vidět, protože je tmavší než světlo kolem ní. Dokonce tímto kontrastem to vypadá, jako by kolem postavy světlo bylo ještě ostřejší a zvýrazňovalo ji. Tak nějak asi vypadáme, když se chceme radovat v Kristově světle, ale sami se světlem nechceme stát. Neuvědomujeme si, že nás lidé nevnímají jako světlo, ale jako šedou postavu stojící ve světle. Neuvědomujeme si to, protože nás těší, že jsme vidět. MY. Tak se radujeme z toho MY a přitom říkáme, že se radujeme v Kristově světle. Pak to přejde, protože to byla nase lidská radost a potěšení z toho, že jsme vidět. Pokud se sami nestaneme světlem, nedokázeme mít skutečnou trvalou Boží radost.

Pokud se staneme (Božím) světlem, naše světlo se spojí s Kristovým natolik, že nebude poznat, že stojíme před ním. Lidé neuvidí nás, naši postavu, ale jen světlo Boží. V tom je skutečná radost v Kristu.

Jeho učedníci si tehdy vzpomněli, že je psáno: „Horlivost pro tvůj dům mě pohltí.“ /Mesiáše/ Jan 2:17 B21  Být světlem znamená být horlivý pro Boží dům, pro Boha. Být světlem je nechat se pohltit, jako plameny pohlcují palivo, aby z něho mohlo vyjít světlo. Je snadnější a především pohodlnější pobývat ve světle Krista, než být za VŠECH okolností světlem a nechat se pohlcovat. Nechat se pohltit znamená pokořit se. Ztratit své já. A to nejde dokud soupeřím, závidím, vyvolávám roztržky,  žiji ve zlobě, neodpuštění smilstvu, povyšování se nad druhého,  pokud tvrdě prosazuji své zájmy, představy a sny. Nemohu se pokořit dokud „mám vždycky pravdu“, dokud se cítím stále ublížený a tím, který je vždy mezi posledními….

Skutečně chceme být světem?

 

 

 

Svoboda

Běnem roku jsem se občas setkval s věřícími, kteří podle jejich tvrzení nechtějí přijít o svobodu. Proto nechtějí být součástí žádného církevního společenství. Chodí jednou sem, podruhé jinam, často nikam, prostě jak se jim zachce nebo jak se jim nechce. Mají i mnoho dalších důvodů. O těch psát nechci. Chci psát o Ježíši a jeho svobodě.

Kristus byl u Boha.Všechno pro něj a skrze něj povstalo a je. (Janovo evangelium) Co mu chybělo? Měl svobodu konat, měl svobudu volby, měl svobodu…. . Přesto přišel  na svět jako malé dítě. Mimino moc svobody nemá. Je odkázané na druhé s jídlem, přebalováním, nerozhoduje o tom, kam ho položí, kam s ním půjdou… je bez svobody. Kristus se vzdal své svobody a své nezávislosti a stal se závislý na lidech. Celý jeho život byl o tom, že se vzdával svobody pro lidi. My často vidíme jen zázraky a moc, ale nevidíme bolest srdce nad lidmi a jejich životy. Každá oběť znamená ztrátu svobody. Lidské svobody. Musíme z ní něco ukrojit, a ychom mohli něco obětovat. Kousek po kousku až ji ztratíme úplně. Teprve pak můžeme zakoušet svobodu nebeského království, protože úplně umřela touha po naší lidské svobodě. Teprve pak přichází skutečná pokora a začneme chápat, co znamená: „Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej nalezne.“ Matouš 16:25 B21. Nebo: „Když vás Syn vysvobodí, budete opravdu svobodní.“ Jan 8:36 B21 a „Ano, bratři, byli jste povoláni ke svobodě. Tu svobodu ovšem nemějte za záminku pro svou tělesnost, ale raději si navzájem v lásce pomáhejte. Galatským“ 5:13 B21.

Asi bychom měli hodně naslouchat Duchu svatému, než začneme zdůvodňovat naši neochotu se zařadit církevního společenství strachem ze stráty svobody.

„…a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Raději se napomínejme, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží ten den.“ Židům 10:25 B21

 

Slunovrat

Dnes ráno se země vydává na „zpáteční cestu“ k létu. Slunovrat jednoduše vysvětlitelná záležitost, kterou Bůh připravil pri stvoření světa, aby se stále opakovala. Proč ze zimního slunovratu vzniklo jedno z největších okultních období roku?

1. Mohlo vzniknout díky nevědomosti: „Citery, loutny, tamburíny, píšťaly, víno na jejich hodech nechybí. Hospodinovy skutky je ale nezajímají, dílo jeho rukou vůbec nevidí. A proto můj lid půjde do zajetí, neboť mu chybí poznání; jeho urození budou umírat hlady, obyčejní budou žízní vyprahlí! Záhrobí už proto rozvírá svůj chřtán, jeho bezedná tlama zeje dokořán; výkvět i spodina spadne tam, celý ten rozjařený bujný dav! Člověk bude sražen a každý ponížen, pohledy pyšných skloní se.“ Izaiáš 5:12‭-‬15 B21

2. Nedostatek poznáni pochází z nevíry a neúcty vůči Bohu. Již včera jsem psal, že lidé nepoznali Boží láskyplné dílo, které učinil pro lidi. Věděli, že je zde něco většího než oni, ale raději se obraceli k bůžkům, s kterými mohli uzavírat obchody formou obětí. Nemuseli měnit své životy, naopak ponebeské mocnosti a vlády je podporovaly v nemravnostech, nenávisti a vzpouře vůči Bohu, který jediný mohl skutečně změnit a zajistit životy svého stvoření.To je dovedlo až službě těmto mocnostem. To se nejvíce projevovalo v době slunovrat. „Z nebe se zjevuje Boží hněv proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svévolně potlačují pravdu. Co se dá o Bohu poznat, je jim zřetelné, neboť jim to Bůh odhalil. Jeho neviditelné znaky – jeho věčnou moc a božství – lze už od stvoření světa rozumem postřehnout v jeho díle. Nemají tedy výmluvu.“ Římanům 1:18‭-‬20 B21

3. Lidé vždy chtěli znát budoucnost. Především ze strachu z toho, jestli je nepotká něco zlého. Strach jako projev nedůvěry v Boha je dovedl k věštění mnohými způsoby zvláště kolem Vánoc. To pochází z pohanských oslav slunovratu. Jen namátkou: házení střevíce za hlavu – ohledně svatby, krájení jablek – ohledně zdraví, lití olova a hádání z tvarů, rybí šupiny pod talířem – bohatství…. to jsem jmenoval jen ty nejznámnější. Někdo si říká, že to je jen legrace, tradice, ale otvíráme tím naši mysl pro to, aby do ní mohli vstoupit myšlenky toho zlého. Pak to jde dále, jako čtení horoskopů na budoucí rok… a již místo, abychom důvěřovali Bohu, hledáme v okultních věcech, kterým a skrze které vládnou démoni a dělají z nás otroky strachu.

4. Pak z toho nejde ven, protože jsme stále hlouběji a hlouběji zaplétaní do pavučin lží, které směřují proti Bohu. Pohané věřili, že při slunovratu mohou mrtví chodit po zemi a to v různých podobách. Proto prostírali na stůl talíře navíc, kdyby je náhodou tito mrtví chtěli navštívit, aby je neurazili …  Myslím, že pohostinní lidé nemusí prostírat navíc, protože když jim přijde nějaká návštěva dokáži prostřít dodatečně. Lidé mají strach ze zlých věcí, ale neuvědomují si, že :Čeho se bojí bezbožný, to přichází na něj; ale čehož žádají spravedliví, dává Bůh. Přísloví 10:24 BKR  Mnohdy se svévolník chlubí Božím požehnánim, ale není to požehnání pro jeho skutky, není to požehnání vůbec, je to jen to, že: „On přece dává svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé.“ Matouš 5:45 B21

Často pak lidé děkují za dobré věci místo Bohu, bůžkům, léčitelům, čarodějnicím a ty zlé, které si sami na sebe přivolali, svádi na Boha.

Proč o tom píšu. Prostě proto, že se opět rok od roku více vrací v době slunovratu okultní a démonocké praktiky, které vládly za dob pohanství, místo abychom přijali jasný a logický fakt o tom, co slunovrat je. Abychom byli vděčni Bohu za to, že stvořil zemi tak, ze na ni můzeme žít a udržuje vše tak, aby požehnání setby a sklizeňě nepřestávalo.

 

Slunovrat

Blíží se nejdelší noc roku. Pak přichází zimní slunovrat. Tedy slunce se začné opět vracet k rovníku. Tedy jinak země se otáčením kolem slunce dostane do bodu, kdy její severní část bude nejzdálenější od slunce a jižní nejblíže slunci. Je to dáno tím, že zemská osa je vykřivená. Zemská osa je pomyslná přímka, která spojuje severní pól s jižním a protíná střed země. Protože nemění svou polohu, která je při otáčení kolem slunce stále stejná vzniká právě tato situace. Od nedělního rána se země bude pohybovat zpět do bodu, kdy to bude opačně. Sever bude nejblíže a jih nejdál. Vždy uprostřed tohoto stěhování země kolem slunce se dvakrát  dostáváme i se zemí do středu její dráhy, kdy slunci je nejblíže rovník a obě poloviny jsou na tom se vzdáleností stejně. Tomu říkáme rovnodennost. Po cestě tam a  cestě zpět.  Obě polokoule mají zimní slunovrat jinak. Vzdy v době, kdy ta druhá má léto. Proč tady dávám jednoduchou lekci ze zeměpisu. Je důležité si uvědomit, co slunovrat je. Díky vykřivené zemské ose a otáčení se kolem slunce máme roční období. Máme setbu a sklizeň, máme období jara a podzimu. Je to důležité proto, aby lidé mohli žít po celé zemi a uživit se. Udržuje to pravidelný koloběh. Je to Boží zaslíbení:

Když Hospodin ucítil příjemnou vůni, řekl si v srdci: „Už nikdy kvůli člověku neprokleji zem, i když jsou myšlenky lidského srdce už od mládí zlé. Nikdy už nepobiji vše živé, jako jsem to učinil. Dokud bude trvat země, nikdy nepřestane setba a žeň, chlad a horko, léto, zima ani noc a den.“ Genesis 8:21‭-‬22 B21 Bůh zaslibuje, že nepohne zemskou osou a bude udržovat cestu země kolem slunce, tak jak to připravil při stvoření světa.

Bůh řekl: „Ať jsou na nebeské obloze svítilny, aby oddělovaly den od noci; budou znameními k určování období, dnů a let; budou na nebeské obloze svítilnami k osvětlování země!“ – a stalo se. Genesis 1:14‭-‬15 B21

Lidé tedy minimálně od dob potopy věděli, že slunce bude vždy vycházet a bude setba a žeň. Tedy pravidelná roční období.

Zimní slunovrat byl pro lidi a národy, které neznaly Boží pravdu tajemným o očekávaným obdobím v roce. Zimy byly vždy nebezpečím pro zdraví, nedostatek potravy… zvláště v severnějších a jižnějších částech zeměkoule. Mnoho lidí umíralo. Návrat teplejších dnů, delšího svitu slunce byl netrpělivě očekávaný. Neznalost Boha, který koloběh zajistil a touha po zjištění toho, co přinese další rok pro život jednotlivce i společnosti, vedl lidi k hledání budoucnosti v okultních praktikách jako je věštění a zajišťování si dobré úrody a hojnosti obecně různými smlouvami s bůžky- nadpřirozenými bytostmi- a to oběťmi a to dokonce i obětováním lidí. Datum slunovratu se stalo pro celá tisíciletí možností pro vlády a mocnosti v ponebeských oblastech, jak ovládat lidi a dělat si z nich otroky strachu.

Pokračování zítra

Žalm 23 – sesterské (Slovo nejen pro ženy)

ŽALM 23

„Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dává mi uléhat na travnatých pastvinách, přivádí mě k vodě na místech odpočinku. Obnovuje mou duši, pro své jméno mě vodí po pravých stezkách. I kdybych šel údolím nejhlubší tmy, nebudu se bát zlého, neboť ty jsi se mnou. Tvé žezlo a tvá hůl mě potěšují. Připravuješ mi stůl před zraky mých nepřátel, mažeš mi hlavu olejem, můj kalich přetéká. Dobrota a milosrdenství mě budou jistě provázet po všechny dny mého života. Po dlouhé časy se budu vracet do Hospodinova domu.“

S pastýřem se v bibli setkáváme mnohokrát. Je obrazem Boží péče a lásky k jeho lidu. Pisatelem žalmu je David, který znal důvěrně chování ovcí i péči o ně. Ví, o čem v žalmu píše.

  1. Hospodin je můj pastýř
  • On – Kristus chce být naším osobním pastýřem. Dal svůj život za nás. Zaplatil nejvyšší cenu. Jan 10:11  „…Dobrý pastýř pokládá svou duši za ovce.“ David věděl jak se chová dobrý pastýř. Sám nasazoval život za své stádo. Bojoval s medvědem i lvem. (1.Samuelova 17:36)
  • Ovce potřebují pastýře, protože se jinak ztratí. (my máme všemohoucího vůdce)
  • Ovce znají hlas svého pastýře. Jan 10:3 „Tomu hlídač otevírá a ovce slyší jeho hlas; své ovce volá jménem a vyvádí je.

2.  Nebudu mít nedostatku

  • Zdůrazňuje, že mi nic nebude chybět. Pastýř dává ovcím vše, co potřebují, aby netrpěly nouzí. To neznamená, že mají vše, co chtějí, ale mají vše, co potřebují. Matouš 6:31-33 „Nepropadněte tedy starostem a neříkejte: ‚Co budeme jíst?‘ nebo: ‚Co budeme pít?‘ nebo: ‚Co si oblečeme?‘ Neboť o to všechno horlivě usilují pohané. Vždyť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete.  Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno.“

    3. Na zelných loukách mě pase
  • Pastýř vybírá pro své stádo to nejlepší místo. Nejdříve sám projde novou cestou, najde nové pastviny a pak tam přivede stádo. Kristus nás zná a vede náš život tou nejlepší cestou pro nás a pase nás na lepších pastvinách, které vybral. Židům 4:15-16 „Neboť nemáme takového velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž takového, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu. Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas.“4. K vodám tichým mne přivádí
  • Ovce si nelehnou k odpočinku, dokud mají z něčeho strach. Jen klidná, strachu zbavená ovce si ulehne k odpočinutí. Ovce také potřebují pít. Tam, kde jsou napajedla, se také stahuje dravá zvěř, která zneklidňuje a ohrožuje ovce. Dobrý pastýř přivádí své ovce ke klidným vodám. Do bezpečného odpočinku. Římanům 8:15  „Nepřijali jste ducha otroctví, abyste se opět báli, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!“ Židům 2:15 „… a osvobodil ty, kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví.“
  • 1 Timoteovi 2:1-2  „Především tedy prosím, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy a děkování za všechny lidi, za králea za všechny ty, kdo jsou ve vysokém postavení, abychom mohli vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti.“5.  Duši mou občerstvuje
  • Nebeský Pastýř své ovečky občerstvuje Duchem svatým a slovem, aby nezemřely – duchovně.
  • Počítá své ovce, když nějaká chybí, okamžitě ji vyhledá. Ovce, která spadne na záda, se nedokáže obrátit zpátky na nohy. Potřebuje pomoc pastýře, protože jinak zemře. I my často tak bezmocně ležíme ve svých problémech, okolnostech a potřebujeme pomoc svého Pastýře. On přichází se slovem i mocí a staví nás na nohy. Nás bezmocné. Haleluja.6. Vodí mne po stezkách spravedlnosti, pro své jméno
  • Ovce jsou návyková zvířat. Bez pastýře chodí stále stejnou pěšinou až v ní vyšlapou hubokou brázdu. Pasou se stále na stejném místě, až ho úplně spasou a znečistí ho tak, že je zamořené hmyzem a nemocemi.
  • Dobrý pastýř ví, že ovce musí být neustále pod jeho vedením.
  • Převádí je na různá místa, aby ovce neuhynuly na pro různá onemocnění.
  • Má přesně promyšlený plán, podle kterého pastviny střídá.
  • Dodržuje všechna ochranná opatření proti nemocím ovcí
  • Jeho stádo je zdravé.

I my jsme jako ovce. Stále bychom nejraději žili stejně. Máme strach z nových věcí, které ještě neznáme a starých se nechceme zbavit, i když jsou přítěží a někdy nás tlačí do bahna vychozené brázdy. Jak hladce sklouzneme k „zákonickému“  životu. Naše srdce nás dokáže lehce oklamat.

Jeremjáš 17:9  Srdce je lstivé nade vše, je nevyléčitelné. Kdo mu porozumí? Přísloví 16:9  Srdce člověku vymýšlí cestu, ale jeho kroky určuje Hospodin. Bůh nás vodí po svých cestách spravedlnosti. Nejsou to široké cesty, ale úzké stezky, kde se učíme jeho spravedlnosti. Kde vychází napovrch vše, co se skrývá v našem srdci, aby to, co není Boží, bylo odstraněné a zůstalo jen ryzí zlato. On sám, Kristus, je naší spravedlností.

7.  Když půjdu údolím stínu smrti, nebudu se bát ničeho zlého – ty jsi se mnou 

  • Ani smrt nás nemůže oddělit od nebeského Pastýře.
  • On nás provede tímto údolím (tělesným umíráním) do věčného života.
  • Ať zuří bouře, ať se děje cokoli, on o tom ví, ať nás napadne dravá zvěř nebo dravý proud můj Pastýř je v tom se mnou, nemusím se bát. (hluboký vztah)8. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují
  • Hůl představuje autoritu, ochranu, ale také výchovu. Deuteronomium 8:5  Věz tedy ve svém srdci, že tak jako člověk vychovává svého syna, tak Hospodin, tvůj Bůh, vychovává tebe. Židům 12:6  neboť koho Pán miluje, toho vychovává, a švihá každého, koho přijímá za syna.
  • Hůl odhání divokou zvěř.
  • Hůl popohání a také trestá neposlušné ovce, aby nezabloudily. Chrání nás před hříchem. Hovoří k našemu srdci. Varuje nás, kárá – přivádí nás na správnou cestu. 2 Korintským 7:10  Zármutek, který je podle Boha, působí pokání k záchraně, jehož nelze litovat, kdežto zármutek světa působí smrt.
  • Zahnutou částí berly si pastýř přitahuje ovce k sobě, aby je mohl prohlédnout, ošetřit, potěšit se z nich.9.  Prostíráš mi stůl před zraky protivníků
  • Stůl představuje horské pastviny – tedy hojnost potravy.
  • Tyto pastviny jsou těžko dostupné a velmi vzdálené. Dobrý pastýř pečlivě prozkoumá a připraví cestu – odstraní vše nebezpečné z cesty, teprve potom projdou ovce.
  • Kolikrát nás dokáže nepřítel – ďábel – zastrašit natolik, že strneme a nejsme schopni další cesty. Kristus nás však chrání a my můžeme v pokoji a jistotě užívat z toho, co pro nás připravil. I v zimě- ve zlých dobách- má pro nás připravenou čerstvou potravu v bezpečí jeho přítomnosti.10.  Hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš
  • Olej má význam požehnání, které je až po samý okraj, až přetéká z našich životů na životy jiných.
  • Olej má i jiný význam v péči o ovce. Malé mušky nakladou vajíčka v nose ovce a během několika dní se vylíhnou malé larvy, které proniknou ovci do hlavy. To působí ovci bolest, ovce tlučou hlavou o skálu, o zem… Pokud pastýř včas nezasáhne, ovce oslepne. Pastýř v takovém případě včas natřít ovci čenich olejem a tím zabít mušky.
  • I my potřebujeme potírat olejem – být stále v přítomnosti Ducha svatého, aby náš duchovní zrak neoslepl a my si nepřivodili slepotou „bolest hlavy.11.  Dobrota a milosrdenství mě budou provázet celý můj život 
  • Ovce si dobře uvědomuje jak dobrého pastýře má. Pozná svého Pána.
  • Ježíš –láska-bezpečí a my.12.  Do Hospodinova domu se budu vracet
  • Z cest po horských pastvinách, úzkých stezek, zelené a čerstvé pastvy pod ochranou svého pastýře se ovce vracejí domů do ovčince. I tady je vše pro ně předem připravené. Jsou doma v bezpečí a v odpočinutí po dlouhé cestě. Jak dobře je doma.
  • Má to i jiný obraz. Pán šel předem, aby nám připravil domovy, do kterých se z pastvin budeme vracet.
  • David byl pastýřem ovcí a tímto žalmem nejen vyznává důvěru a lásku k Hospodinu, ale také nám dává dobré rady pastýře.

Filipenským 3:20-21  Vždyť naše občanství je v nebesích, odkud také dychtivě očekáváme Zachránce, Pána Ježíše Krista, který přetvoří tělo naší poníženosti ve stejnou podobu těla jeho slávy působením, kterým je mocen si také všecko podmanit.

Jan 14:1-3 „Ať se vaše srdce nechvěje. Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce jsou mnohé příbytky. Kdyby nebyly, řekl bych vám to. Neboť vám jdu připravit místo. A odejdu-li a připravím vám místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.

Vánoce – církevní svátky ano nebo ne? 2

(Pokračování)

Narození Krista v sobě spojuje nebeské s pozemským. Lidský porod, ale zázračné početí. Marie a Josef se v Betlémě setkávají s tvrdou realitou když nemohou sehnat místo ke spaní, když se uchylují na seno k jeslím, aby tam Marie rodila. Je to skutečnost světa lidí. Také se však setkávají s tím, jak mocně a opět zázračně jedná Bůh, když skrze hvězdu a hvězdy přivádí mudrce z daleka se vzácnými dary. Velmi praktické a zaroveň velmi mocné. Jak vydávají svědectví o andělech pastýři, kteří se přišli poklonit Spasiteli. Bůh jedná v realitě života velmi prakticky a přitom velmi zázračně. Přináší na zem nebeské, aby bylo součástí života pozemského. Na jak praktické místo Bůh přivádí Marii a Josefa pro setkání s pastýři a „tajné“ setkání s mudrci. I když při hledání místa to nevypadalo na Boží vedení.  Vlastně celý život Kristův je spojení nebeského s pozemským a měl by to být i život nás křesťanů.

Tak jako Bůh přivedl mudrce a pastýře ke Spasiteli světa, tak k němu přivádí nás, abychom se setkali s živým Kristem. Tak jako se Ježíš narodil z ženy pozemským porodem, ale byl počat nebeským z Ducha svatého, tak i my své nové životy po setkání s ním a s vírou v něj, žijeme tady na zemi velmi praktickým životem, ale jako u něho i náš nový život víry je počat nebeským z Ducha svatého. (Kdo nemá Ducha, není jeho – Římanům, 8.kap.) Tak jako on pochází z nebe, tak i ti, kteří v něj uvěřili mají svůj domov v nebi, kam směřují. Tak jako on spojil pozemské s nebeským, tak i my spojujeme pozemské s nebeským. Tak jako on je, tak jsme i my představiteli toho nebeského. Na prvním místě Boží nekončící lásky bez podmínek, zázraků pokud je to potřeba a mocného a nepochopitelného vedení našich životů po Božích cestách.

Proč bych si s radostí nepřipomínal Kristovo narození, i když neznám jeho přesné datum. Vždyť jeho narozením jsem toho tolik získal. Tolik mi připomíná, proč jsem na této zemi a kde je můj skutečný domov.

Vánoce – církevní svátky, ano nebo ne?

Nedopatřením jsem zaslechl část výroku prezidenta Zemana, kterým vyjadřoval svůj názor na vánoční svátky, které nepovažuje na rozdíl od Velikonoc za církevní svátek. Spíše ho vidí jako svátek rodiny.

Jeho výrok mne vedl k přemýšlení. Musím dát za pravdu, že vánoční čas nemá ve skutečnosti nic společného se skutečným datem narození Ježíše Krista. Je také zřejmé, že církev tímto svátkem chtěla přenést pozornost z oslav pohanských svátků slunovratu ke křesťanství a ke Kristu. Nevím, nakolik se jí to dařilo v minulosti, ale po celý svůj život vidím spíše koktejl namíchaný z pohanských zvyků, okultních praktik, mamonu a to vše nalité do poháru křesťankých koled…. Možná to zní tvrdě, ale je to mé pozorování. Pak jsou tu děti Boží. Některé z nich se od svátků odvrací, druzí se je snaží využít k hlásání evangelia a další pak se radují ze dnů volna.

Je to tedy církevní svátek nebo nebo? Tady na Slovensku určitě je. Pokud pominu špatné datum narození Krista, pak oslava jeho narození je církevnim svátkem pro všechny křesťany. Nebo aspoň by měla být. Dlouho jsem patřil mezi odpůrce vánočních oslav narození Krista. Dnes se dívám na věci jinak. Pokud by nebylo narození, tedy pokud by nepřišel Kristus v těle, nemohly být ani Velikonoce. Nemohlo by být ukřižování a vzkříšení. Z tohoto hlediska má oslava narození Ježíše stejně silný mandát jako Velikonoce.

Je tu však ještě něco navíc. O tom však zítra.

 

Teď a tady

Nuže nyní vy, kteří říkáte: ‚Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města a zůstaneme tam rok a budeme obchodovat a vydělávat‘ — nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Vždyť jste pára, která se na chvilku ukazuje a potom mizí. (Jakub 4:13-14)

Nedělejte si tedy starost kvůli zítřku, neboť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost vlastního trápení.“ (Matouš 6:34)

Je dobré mít plán. Mnohé věci nemůžeme dělat, pokud je dobře nenáplanujeme. Je dobré být připravený. Bůh naši připravenost může kdykoli použít. Přesto chci psát o dnešku. Teď a tady.
Proč? Protože jsem mnoho věcí promarnil tím, že jsem je odkládal, místo abych začal hned. Teď tuto chvíli, tuto minutu, vteřinu mi dal Bůh, abych ji žil. Nikdy již nedostanu šanci ji prožít znovu. Prostě už byla. Jak odešla? Prázdná? Nenaplněná?
A co celé naše dny, týdny, měsíce?

Když jsem psal o Božích mužích a ženách, kteří žili v době před Mojžíšovým zákonem, měl jsem pocit, že právě oni žili dneškem i přes zaslíbení, která dostali do budoucnosti a jejichž naplnění  neměli šanci uvidět lidskýma očima.  Mnoho zaslíbení bylo naplněno až dlouho po jejich smrti. Nečekali, až se zaslíbení naplní a pak to bude „ono“, pak teprve začnou žít s Bohem, pak teprve to bude skutečná služba, pak teprve budou moci rozvinout dar, který dostali. Pak tomu budu věřit… Ne, oni žili den za dnem a šli vstřic tomu, co Bůh pro ně připravil. I přes  nepřiznivé situace, které je potkávali. Možná ani nepřemýšleli o tom, že jdou za zaslíbením, jen prostě žili s důvěrou v Hospodina, s vírou, že je s nimi a neopouští je. Prostě jejich víra byla běžnou součástí jejich životů. Pracovali s touto vírou, vdávali se a ženili s touto vírou, bojovali s touto vírou a sklízeli a jedli s touto vírou, obchodovali s touto vírou a umírali s touto vírou.  Ani o tom moc nemluvili, nechodili na nedělní Bohoslužby, středeční vyučování…, ale jejich život byl celý prodchnutý Boží přítomností. Stavěli oltáře a pomníky, aby sobě a všem kolem nich mohli připomínat, co pro ně kdy Hospodin udělal. (Dnes jsou vidět pomníky, které připomínají, co který služebník „učinil pro Boha“.)

Poslední roky pozoruji, že se mění pohled na život s Bohem. Přibývá (nebo spíše začínají být rozeznatelní) těch, kteří se více podobají těmto lidem víry. Víry, kterou svět rozpoznaná skrze běžný život Božích dětí, aniž by museli mnoho mluvit o tom, jak Krista milují a citovat světu jeden verš Písma za druhým. Těch, kteři mají svědectví sami v sobě a ve svých životech. Jsem Bohu vděčný, že to mohu vidět a některé osobně znát.

 

Boži muži a ženy – Josef 4

Josef se stal pánem Egypta. Dostal jméno Safenat-Paneach, což znamená Zachránce světa. Josef si dobře uvědomil, že vláda není o tom, že se mi lidé klanějí, ale o tom, jak mohu zlepšit jejich život, jak je ochránit, jak jim pomoc, když je to nutné. Uvědomoval si skutečnost, že  musí být i přísný a tvrdý, aby je mohl „zachránit“. Byl druhý po faraonovy, měl vše po čem mohl zatoužit. Po třinácti letech tvrdé školy v otroctví a věznění, začal panovat nad celým Egyptem. Přestože dal jednomu ze svých synů jméno Manases, protože mu Bůh dal zapomenout na všechno trápení, jedno mu zůstávalo a to jeho sen od Boha o snopech – bratrech, otci a matce, kteří se před ním klanějí. Věřím, že zapomenul na příkoří, ale tento sen se ještě nenaplnil. Věděl, že ten sen není o jeho panování v Egyptě. Blížil se čas poslední Josefovy zkoušky a také pochopení a výklad těchto snů. V době hladomoru se v Egyptě objevili jeho bratři. Poslední jeho zkouška při setkání s nimi a především pochopení snu: Panování není o klanění, ale o záchraně svého lidu. Přečtěme si, co říká bratřím:

„Pojďte ke mně blíž,“ řekl Josef svým bratrům. A když přišli blíž, řekl: „Já jsem Josef, váš bratr, kterého jste prodali do Egypta. Netrapte se ale a nehněvejte se na sebe, že jste mě sem prodali. Sám Bůh mě sem poslal před vámi, aby vám zachránil život. Už dva roky je přece na zemi hlad a přichází ještě pět let, kdy se nebude orat ani sklízet. Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše přežití na zemi a zachránil vám život velikým vysvobozením. Nebyli jste to tedy vy, kdo mě sem poslal, ale Bůh! To on mě učinil faraonovým otcem, pánem celého jeho domu a vládcem nad celou egyptskou zemí. Genesis 45:4‭-‬8 B21

Připomeňme si Josefa vždy, když začneme reptat, že Bůh nenaplňuje svá zaslíbení, když naše srdce bude smutné z toho, že nevidíme uskutečňování snů, které jsme dostali, když budeme chtít Bohu pomoc s jejich uvedením na svět. Nejde o naše sny, ale o Boží. Nejde o náš čas, ale Boží. Bůh nám sám postupně odkrývá konečný obraz a cíl toho, co nám zaslíbil.

 

 

Muži a ženy Boží – Josef 3

Josef na co sáhnul, Bůh požehnal. Já to soukromě nazývám Josefovo pomazání. Nevím, jak velký byl Putifarův majetek, ale nejspíše hodně velký a měl hodně otroků a služebnictva. Josef nad nimi „panoval“. Ani u svého otce neměl takové postavení, přestože zde byl otrokem. Asi své otroctví ani moc nepociťoval. I z Putifarova domu se mohl dostat před faraona, dokonce je to pravděpodobnější než z vězení. Josef však musel do vězení. Jednak protože ještě nebyla dokončena jeho proměna a také, aby viděl, že Bůh může člověka pozvednout odkukoli kamkoli.

I ve vězení s ním je Bůh: „Hospodin však byl s ním. Zahrnul jej svým milosrdenstvím a zjednal mu přízeň u vrchního žalářníka. Vrchní žalářník nakonec svěřil všechny vězně v žaláři do Josefových rukou. Cokoli tam dělali, měl na starosti on. Vrchní žalářník ani nemusel na nic, co mu svěřil, dohlížet. Hospodin byl totiž s ním a působil, aby se mu všechno dařilo.“ Genesis 39:21‭-‬23

Bůh sice přísně vychovává ty, které miluje, ale také je přitom zahrnuje svým milosrdenstvím a láskou.

Ve vězení byla zlomena Josefova touha po tom být „šéf“. Přestože i tam mu byla svěřena správa nad celým vězením. Ale vězení je vězení.  Bůh tam proměnil Josefovo myšlení o sobě. Když byl předvolán pře faraona, aby vyložil faraonův sen a pak mu poradil, hovořil Josef tímto způsobem: „Nechť tedy farao vybere rozvážného a moudrého muže a ustanoví ho nad egyptskou zemí. Nechť farao začne jednat. Ať ustaví nad zemí úředníky a během těch sedmi let hojnosti vybírá pětinu úrody egyptské země. Úředníci ať během těch nadcházejících dobrých let shromažďují všechny potraviny, ať uskladní obilí pod faraonovu pravomoc, uloží potraviny do měst a hlídají je. Tak vznikne pro celou zem zásoba jídla na těch sedm let hladu, který v Egyptě nastane, a země se nezhroutí hladem.“ Genesis 41:33‭-‬36 B21  Tato slova říká již jiný Josef. Není v nich ani slovo o něm, i když jsou to rozhodná slova. Neukazuje na svoji dokonalost.  Je to skutečně pokorný Josef, který je připravený převzít odpovědnost a vládu. Přesto stále jestě nechápe sny, které dostal od Boha před mnoha lety.

Bůh nás během své „výuky“ může postavit do různého postavení. Každé má určitě smysl v životě člověka a pro jeho okolí, ale často poznání toho, proč se věci děly jak se děly přichází mnohem později. Přestože jsme prošli Boží školou nemusíme chápat to, proč nás Bůh k něčemu vybral. Nebo spíše nechápeme k čemu. Poznání toho přichází mnohem, mnohem později. Přesto se někdy může zdát, že to už přišlo, jako u Josefa před fzraonem a jeho povýšení. Bůh však zamýšlel více. Bůh vždy s našimi životy zamýšlí více, než si v dané chvíli dokážeme představit.

Muži a ženy Boží – Josef 2

Josef měl velkou bazeň před Hospodinem. Nebyl to strach, ale úcta k Otci. Neexistovala žádná „bible“ ani jen Starý zákon. Josef znal Boha z osobní zkušenosti s ním. Z této zkušenosti pramení Josefova láska k Bohu. O to více ho mohl poznávat a cítit jeho přítomnost, když byl v otroctví. Přestože vnímal, že Bůh je všude s ním a ve všem, co dělal, neznamená to, že byla u něho zlomena pýcha, nebo spíše jeho osobní a sobecký pohled na sny, které dostal. Jak to múžeme poznat? Vždyť vše vypadá u Josefa tak dokonale. Přesto Josef musí jít ještě níže než jen do otroctví. Musí na samé dno. Do vězení. Do vězení pro otroky. V té době nebylo nižšího postavení. Být otrok a ještě vězeň. Přečtěme si o Boží ruce nad Josefem a jeho slova, která říká ženě svého pána.

….Nakonec ho Putifar ustanovil správcem svého domu a svěřil mu do rukou všechno, co měl. Od té chvíle Hospodin domu toho Egypťana požehnal. Díky Josefovi bylo Hospodinovo požehnání na všem, co měl v domě i na poli, a tak nechal všechen svůj majetek v Josefově správě. Když měl doma jeho, nestaral se o nic než o své jídlo. Josef byl nápadně krásný, překrásný muž. Po nějaké době mohla manželka jeho pána na Josefovi oči nechat. Nakonec řekla: „Spi se mnou!“ On však odmítl. Řekl manželce svého pána: „Když mě můj pán má doma, o nic se nestará. Vše, co mu patří, mi svěřil do rukou. Nikdo nemá v domě větší pravomoc než já; neodepřel mi nic kromě tebe, poněvadž jsi jeho žena! Jak bych mohl spáchat takovou hanebnost a zhřešit proti Bohu?“ Genesis 39:4‭-‬9 B21

Ta Josefova slova vypadají pěkně. … Jak bych mohl zhřešit proti Bohu. Věřím, že Bůh si Josefa právě pro tento postoj zamiloval, ale v této části jeho života vidím spíše skoušku, která měla prokázat jeho postoj ke snům, které dostal – budou se mi klanět. Tady Josef ještě nedorostl tam, kde ho Bůch chtěl mít. Podívejme se na to, co říká Putifarově ženě: „Nikdo nemá v domě větší pravomoc než já; neodepřel mi nic kromě tebe, poněvadž jsi jeho žena!“ Jinými slovy „všichni se mi tady klanějí“ nebo „jsi jeho žena, ale všemu ostatnímu tady rozkazuji já“.  Nemusel jí to říkat. Stačilo říct: „Můj pán mi důvěřuje. Jak bych mohl spáchat takovou hanebnost a zhřešit proti Bohu.“ On ale dává najevo své postavení.  To, co se dělo potom, byl jen způsob jak se měl Josef dostat až úplně dolů, dokud nepochopí skutečný výklad snů, které dostal. Nepochopí Božím způsobem. I dnes mnoho perspektivních vedoucích a nebo těch, kteří jsou na cestě k vedení musí projít podobnou zkouškou. Jestli již umřeli svým sobeckým představám o naplnění jejich služby. I někteří z nich musí jít ještě níže a níže ve službě, aby opustili své sny a pochopili Boží význam zaslíbení, které dostali. A nemusí to být tak velká služba a postavení jako měl nakonec Josef. Možná jen vedení skupinky, chvál… čím větší sen, zaslíbení od Boha, tím tvrdší a delší doba Boží výchovy.

Muži a ženy Boží – Josef

Příběh Josefa mne provázel v počatcích mého křesťanství. Příběh mladíka, kterému bylo mnoho zaslíbeno Bohem, ale který musel projít dlouhou školou pokory, dlouhou školou milosrdenství, dlouhou školou poslušnosti, aby se nakonec mohlo naplnit všechno, co mu Bůh řekl. Během jeho života Bůh neučinil žádný zjevný zázrak, ale samotný Josefův život byl jedním velkým Božím zázrakem a svědectvím velikosti a dokonalosti Božího vedení člověka. Svědectví o tom, že se Bohu nic nevymklo z jeho rukou. Poprvé jsem tento příběh četl ve vězení a stal se pro mne branou ke přečtení celé bible. Byl to příběh, při jehož čtení jsem poprvé zjistil, že Bůh může ke mně promlouvat a promlouval.

Jak jeho příběh začíná? Narozením z lásky. Z touhy po něm. Jákob měl mnoho dětí a měl je rád a všechny pro něho byly požehnání a to i přes všechno, co musel prožít pro jejich žárlivost, neshody a nevěrnost. U Josefa bylo něco navíc. Byl toužebně očekávaný syn. Syn z ženy, kterou Jákob miloval a pro kterou byl schopný čtrnáct let sloužit jejímu otci. Josef byl hýčkané dítě. Dnes bychom řekli, že ho očekávala velká kariéra v rodinném podniku, že měl potenciál pro budoucnost. Byl vzdělávaný a Jákob okázale dával najevo, že to bude Josef, kdo po něm převezme „firmu“.  Jak to působilo na Josefa. Jak  bychom dnes nazvali takového synka. Jak bychom se stavěli ke svému mnohem mladšímu bratru, který by na nás chodil žalovat, a které ho by otec miloval více  než nás a dával to nejevo?

O Josefovi se hodně vypráví jako o člověku, který vykládal sny. On však začíná tím, že má vlastní sny. Sny o tom, že se mu budou klanět jeho bratři i jeho otec a matka.  „Josef měl sen, ale když ho vyprávěl svým bratrům, nenáviděli ho tím více. Vázali jsme na poli snopy. Můj snop náhle vstal a zůstal stát a hle, vaše snopy obklopily ten můj a klaněly se mu!“ Jeho bratři mu řekli: „“Tak ty bys nad námi chtěl kralovat? Ty bys nám chtěl vládnout?!““A tak ho nenáviděli ještě víc, kvůli jeho snům a jeho slovům.“
Genesis 37:5‭, ‬7‭-‬8 B21 „Josef pak měl ještě další sen a vyprávěl ho svým bratrům: „“Měl jsem další sen. Hle, klanělo se mi slunce, měsíc a jedenáct hvězd!““ A když to vyprávěl otci a bratrům, otec ho okřikl: „“Cos to měl za sen? To se ti já s tvojí matkou a bratry máme klanět k zemi?““ Bratři pak na něj žárlili, ale jeho otec o tom všem přemýšlel.“ Genesis 37:9‭-‬11 B21

Co Boží sen udělá s takovým mladíkem? Už tak byl otcem povýšený nad své starší bratry. Teď navíc takové sny. Nikomu nemusel vykládat jejich smysl, všichni to pochopili sami, když jim to říkal. Od té doby nečteme, že by měl nějaký další sen. Nemyslím si, že neměl další sny od Boha. Víme, že měl velmi blízký vztah k Bohu a to znamená mít s ním rozhovory, mít jeho sny a vidět, jak se naplňují. Jen o tom již nikde nehovoří. Dostal první lekci, že sny od Boha mají mnohem hlubší význam. Nestačí je jen řict svým bratrům, to spíše vede k závisti, ale potřebujeme je skutečně pochopit. Pochopit v nich Boží záměr. Josefa čekalo skvělé a dlouhé období, kdy se tomu učil. Dostal na jeho začátku hned dvě lekce. První, že s takovými sny se nemáme svěřovat bratřím a sestrám, protože mohou vzbuzovat závist a mohou jimi být považované za povyšování se nad ně. Je lepší s nimi v pokoře přijít za svými duchovními rodiči, kteří budou nad nimi přemýšlet. Druhou lekcí bylo, že pokud přijmu sen od Boha, musí ve mne zemřít můj sobecký výklad toho snu. To se Josefovi stalo, když místo aby se mu bratři klaněli, prodali ho do otroctví. Tak začíná Josefovo skvělé období Boží výchovy.

 

 

 

 

Muži a ženy Boží – Jákob 2

Víme, že sklízíme to, co zasejeme. Často jsem jako vzor zasívání slyšel poukazovat na Jákoba. Podvedl svého otce a sám byl podveden svým strýcem. Je tu ovšem ještě jedna setba, na kterou v životě lidí zapomínáme. Je to Boží setba do našich životů. Pokud Bůh něco do nás „zaseje“, pak z toho nemůže vyrůst nic jiného než Boží věc. I v této oblasti setby je Jákob pro nás příkladem. Boží setba se dokáže přenést přes tu naši „lidskou“ setbu. Dokonce dokáže změnit náš zasetý „plevel“  na ovoce přinášející Boží ovoce do našich životů i životů jiných. Jak Bůh zaséval do Jákoba. Nejspíše to první semínko přišlo skrze matku, která dostala zaslíbení od Boha před jeho narozením , že on (mladší) bude dědicem Abrahámova pozehnání. Určitě s ním o tom mluvila nebo aspoň podle toho jednala. Pak to byl Bůh sám, který k němu sestoupil a promluvil ve spánku. „…A měl sen: Hle, na zemi stál žebřík, jehož vrchol dosahoval do nebes. A hle, po něm vystupovali a sestupovali Boží andělé. Vtom nad ním stál Hospodin a řekl: Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozhojníš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a v tvém semeni budou požehnány všechny čeledi země. A hle, já jsem s tebou. Budu tě chránit, kamkoli půjdeš a přivedu tě zpět do této země, protože tě neopustím, dokud nevykonám to, co jsem ti řekl.“ Genesis 28:12‭-‬15 CSP

To byloBoží slovo, které  bylo zaseto do Jákoba. Odezva byla jednak okamžitá „…. Potom Jákob učinil slib: Jestliže bude Bůh se mnou, bude mě chránit na této cestě, kterou se ubírám, a dá mi chléb k jídlu a oděv k oblékání, takže se vrátím v pokoji do domu svého otce, bude Hospodin mým Bohem a ten kámen, který jsem postavil jako posvátný sloup, bude domem Božím. A ze všeho, co mi dáš, ti jistě dám desátek.“ Genesis 28:20‭-‬22 CSP , ale také toto semeno Slova v  něm rostlo po celý jeho život.. Jákob poznával, že Bůh plní, to co mu slíbil, možná cítil jeho přítomnost ve svém životě, nevím, ale jeho myšlením a postoje a především jednání ukazují na to, jak se měnil v Božího muže. A to i přes těžký život, který měl. V těžkých chvílích mu Bůh toto zaslíbení opakuje, aby Slovo v něm rostlo a rostlo. Slovo naděje a víry.

Po celou dobu jeho života se nikde nedočteme, že by mu Bůh vyčítel nebo připomínal jeho podvodné jednání. Ani Jákob se neohlíží dozadu, ale hledí a směřuje k zaslíbení, které dostal. Možná i my jsme jako Jákob. Zasíváme lidské věci, které nejsou správné. Bůh však do  našich životů zasévá nebo chce zasít své semeno. Své Slovo, aby vyrostla jeho úroda bez ohledu na to, kdo jsme a co jsem již lidského stačili zasít my.

Jsem přece Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe – nenavštívím tě už děsem. Ozeáš 11:9 B21

Hospodin dokoná se mnou své záměry; tvá láska, Hospodine, trvá navěky – neopouštěj prosím dílo rukou svých! Žalmy 138:8 B21

Jsme přece jeho dílo! Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil k dobrým skutkům, které předem připravil, abychom se jim věnovali. Efeským 2:10 B21

Jsem si jist, že Ten, který ve vás začal dobré dílo, je dovede až do konce v den Krista Ježíše. Filipským 1:6 B21

Jako by Jákob znal všechny tyto verše a mnoho dalších. Šel a žil v  DÍLE Božích rukou, které vyrostlo z Boží setby do jeho života.

Muži a ženy Boží – Jákob

Dnes máme mnoho knih. A někteří z nás i knihy čtou. A jsou dokonce takoví, kteří věří tomu, co je v těch knihách napsané. Občas a poslední dobou o něco častěji se setkávám s křesťany, kteří věří takovým knihám více než bibli. Jsou schopni uvěřit různým situacím v románech, byť napsaných křesťany, než samotným veršům a příběhům v bibli. Věří apokryfním knihám a knihám, které se za ně považují. Mluví o nich a hájí je jako svatou věc. Proč? Většinou jde o věci tajemné, neznámé nebo slibující odhalení nepoznaných tajemství. Především nás ale nenutí měnit životy, být poslušní. Nejen nenutí, ale ani nemohou nic změnit. Nemají moc Božího slova. Proto se jim „lépe“ věří. Je to mrtvá víra, která nepotřebuje skutek poslušnosti.  Věřit Božím věcem, Božímu slovu znamená podle toho jednat. Být poslušný. Být usvědčovaný Duchem a také jím – Písmem a Duchem být uschopněn k poslušnosti. To je znakem živé víry.

Tuto víru měli Boží lidé, o kterých vypravuje Bůh v bibli. Lidé, které si proto Hospodin oblíbil a použival, i když si je vybral předem, než to mohli prokázat. Předem se pro ně rozhodl, připravil si je svým zvláštním způsobem a ještě zvláštněji je používal. „Byli cizinci pro tuto zem: Tito všichni zemřeli ve víře, aniž dosáhli zaslíbení. Jen je zdálky zahlédli, vítali je a vyznávali, že jsou na zemi cizinci a přistěhovalci. Kdyby měli na mysli tu, kterou opustili, měli přece dost času k návratu. Oni však toužili po lepší vlasti – po té nebeské. Sám Bůh se proto nestydí nazývat se jejich Bohem, neboť jim připravil město.“ Židům 11:13‭, ‬15‭-‬16 B21

Neměli knihovny plné knih a mnozí nečetli žadnou „knihu“ té doby. Byli odkázáni jen na víru. Víru, že je to Hospodin, kdo k nim mluví, víru, že On plní svá zaslíbení.  Mezi ně patřil i Jákob. On sám o svém životě řekl:  …. „Byl to krátký a těžký život. Zdaleka se nevyrovnal putování mých otců.“ Genesis 47:‬9 B21 Boží muži a ženy nemají lehké životy. Naopak se mohou spíše shodnout s Jákobem. A to i přesto, že Jákob byl předem vybrán. Bůh si ho vybral dříve, než se narodil.

I otec Jákoba – Izák měl svého bratra Izmaela, kterého Bůh nevybral za následovatele Abrahamova rodu. Izmael se však narodil z otrokyně, Izmael se narodil jako snaha a naplnění Božího zaslíbení lidským rozumem a lidskou snahou a silou. Proto nebyl Bohem vybraný. Izák byl naplněním Božího zaslíbení Božím způsobem, Duchem. Ne mocí a silou, ale jeho Duchem. U Jákoba je to však jiné. On byl dvojče, ale narodil se jako druhý. Ezau, bratr Jákoba  a jeho prvorozenectví nebyl Boží omyl, nebo lidská snaha, ale Boží záměr. Bůh zde dokazuje, že záleží jen a jen na něm. Ještě před narozením obou bratří rozhodl, že mladší bude „větší“ než prvorozený. Nejde o to, jak se Jákob choval, ale o to, že si ho Bůh vybral pro své dílo. Podle skutků by si ho asi vybrat nemohl, ale Bůh se rozhodl dřive, než Jákob nebo Ezau mohli cokoli špatného udělat. Pak s Jákobem jednal a měnil ho, až z něho vychoval Božího muže.  O tom příště.

I já i ty jsme byli Bohem vybraní mnohem dříve než jsme se narodili, než Bůh formoval naše kosti v matčině lůnu. Teď jsme na cestě plné Božího jednání a výchovy. Na cestě Božích dětí a proměn do podoby Krista. Bůh si nás nevybral pro naše skutky, ale jen se pro nás rozhodl. Rozhodl se nejen nás stvořit, ale také s námi být na cestě (Jeho cestě) našich životů. A proto RADUJME SE. „Radujte se v Pánu vždycky; znovu říkám: Radujte se! Filipským 4:4 B21

Muži a ženy Boží – Rebeka, žena Izáka

„…Z téhož muže, našeho otce Izáka, počala Rebeka dva syny. Ještě se nenarodili a neudělali nic dobrého ani zlého – aby se však Boží rozhodnutí opíralo o vyvolení (nešlo totiž o skutky, ale o Toho, který povolává), bylo jí řečeno: „Starší bude sloužit mladšímu.“ Jak je psáno: „Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua jsem však zavrhl.“ Římanům 9:10‭-‬13 B21

O Rebece je také napsáno: Izák si oblíbil Ezaua, neboť mu chutnala zvěřina, ale Rebeka si oblíbila Jákoba. Genesis 25:28 B21 Věřím, že i Rebece chutnalo maso jako Izákovi, ale ona v sobě nosila slovo, které dostala od Hospodina o Jákobovi ještě před jeho narozením. Nosila v sobě slovo a ono v ní rostlo a s ním i obliba Jákoba. Bylo to v ní tak silné, že se snažila Bohu pomoc naplnit to, co ji bylo řečeno. I přesto, že si byla vědoma, že se její muž může k ní otočit zády. Přestože si uvědomovala, že může úplně ztratit svého prvorozeného Ezaua. Rebeka byla na stejné „vlně“ obliby jako Hospodin. Nevíme jak se k tomu, jak jednala postavil Bůh. Není o tom v Písmu zmíňka. Každopádně ale víme, že se i Izák smířil s tím, co mu s Jákobem provedli. Možná si uvědomil svůj omyl, když jednal a svoje sympatie rozdával podle chuti zvěřiny a ne podle Božího rozhodnutí. Možná si uvědomil, že jednal podle těla. Možná bylo pro něho důležitější prvorozenectví.Nevěřím, že by nevěděl o slovech, které Hospodin Rebece řekl. Jistě spolu o tom hovořili. Slovo však dostala Rebeka a ne on. Ona to slovo držela v srdci a byla schopna pro jeho naplnění i oklamat svého muže. O Ezauovi víme, že skrze něho přicházelo do životů Izáka a Rebeky trápení. Především pro ženy, které si Ezau vzal. Naopak Jákob byl ochotný vybrat si ženu ze svého rodu a poslechnout v tom svého otce. Tady se Rebece dostalo zadostučinění, byla obhájena i ve svém jednání.

Boží muži potřebují mít vedle sebe statečné ženy. Ženy, které se nebojí jít za slovem od Hospodina, zvláště když pro starosti a pro „velké“ věci jejich muži přehlédnout, že schází z Boži cesty. Chce to statečnost a víru upozornit nebo přímo jednat. I když to mnohdy je velmi nepříjemné, velmi těžké a také v očích mužů nebo okolí nevhodné a „neboží“, Bůh se jich nakonec zastane.

Nemyslím si, že Bůh by jednal způsobem Rebeky, to určitě ne, ale zná srdce a myšlení lidí a věděl, jak bude Rebeka jednat. Věděl jak to dopadne a byl připravený její jednání použit v dalším životě a výchově Jákoba a tím i celého Izraelského národa.

Jeho myšlení převyšuje naše a často nejsme schopni pochopit, proč jedná různě s různými lidmi a stejnými situacemi.

Muži a ženy Boží – Izák 2

Vírou se přistěhoval do zaslíbené země, jakkoli byla cizí, a bydlel v ní ve stanech stejně jako Izák a Jákob, dědicové téhož zaslíbení. Židům 11:9 B21

Izák přijal zaslíbení, které dostal jeho otec. Sám Hospodin mu to potvrdil. Při předání požehnání zase na jeho syna, byl Izák oklamaný Jákobem. Velmi zle oklamaný. Nejenom synem Jákobem, ale i vlastní manželkou. Využili jeho zdravotního stavu, kdy Izák již téměř neviděl a Jákob se tedy vydával za svého prvorozeného bratra Ezaua a místo něho přijal od otce požehnání prvorozeného. Tady je: „Hle, vůně mého syna – jak vůně pole, jemuž Hospodin žehná! Ať Hospodin dá ti nebeskou rosu, úrodnou zem, obilí i víno v hojnosti. Ať lidé slouží ti, ať se ti klaní národy. Pánem svých bratří buď, ať se ti klaní synové matky tvé. Ať jsou zlořečeni, kdo ti zlořečí, a požehnáni, kdo ti žehnají!“
Genesis 27:27‭-‬29 B21
O Jákobovi budu ještě určitě psát, tak zůstanu ještě chvíli u Izáka. Když to Izák zjistil, nezrušil své požehnání. Ani nevyhnal Jákoba nebo svou ženu. I když se zhrozil, i když to bylo něco nepředvídatelného, nevzal své požehnání zpět.. Tady si uvědomuji, jak velkou váhu mají vyslovená slova. To, co teď píšu, mohu smazat a nebude to. Co si myslím, mohu změnit nebo potlačit, ale to, co vyslovím již nechytím a nevrátím do svých úst, už to  „nespolknu“, aby to nevyšlo. Slova jsou venku a působí. Písmo mohu smazat, přepsat, roztrhat, ale slovo neuchopím, nevidím kde se toulá, kam směřuje a kolika lidí se dotýká. Nemohu za ním poslat jiné, které ho smaže.  Ono pracuje, i když je neviditelné, dostává se do duchovních oblastí… Dokonce se nemohu vymluvit na situaci. Mohu sice řict, že jsem byl oklamaný,  mohu být zděšený z toho, co jsem pak řekl, ale nevrátím to do svých úst..

Můj táta občas říkal: „co jsem řekl, řekl jsem“. Nechápal jsem to, zvláště, když jsem očekával, že své slovo vezme zpět. Přestože nebyl znovuzrozený křesťan, myslím si, že v tomto měl poznání.

Mohl Izák změnit své rozhodnutí? Lidsky řečeno a myšleno mohl. Mohl říct ruším to, co jsem řekl a udělal. Bude to jinak. Izák to však neudělal. Měl  tomu jeden velký důvod a tím byl jeho vztah s Bohem. Byl jeho služebníkem. Byl jeho obrazem vůči své rodině a lidu. Nemohl rušit své slovo, své požehnání, protože ani jeho Bůh neruší své slovo. Dalším důvodem bylo, že to nebylo jeho požehnání, ale požehnání od Boha. Bylo to Boží zaslíbení. Třetí důvod souvisí s tím druhým. Boží zaslíbení, Boží dědictví a Boží požehnání, Bůh sám mohl zastavit, aby nebyl Izák oklamaný. Bůh věděl, co připravuje Rebeka se svým synem Jákobem. Přesto to dopustil. Věřím, že Izák si to uvědomoval.

Než se Jákob a Ezau narodili bylo Rebece řečeno: a Hospodin jí řekl: „Ve tvém lůnu jsou dva národy; dvojí lid se z tvých útrob rozdělí. Jeden lid bude silnější než druhý a starší mladšímu bude služebník.“ Genesis 25:23 B21

Otázkou je jestli se to stalo protože to Bůh předem řekl nebo Bůh to řekl, protože věděl, jak se Ezau, Jákob a Rebeka zachovají?  A mohlo se to naplnit  i jiným způsobem než podrazem?

Určitě jsou i na tyto otázky odpovědi, ale to až při povídání o Jákobovi a Rebece.

 

 

 

Muži a ženy Boží – Izák

Pro Boží milosrdenství vás vyzývám, bratři, abyste vydávali své životy Bohu jako živou, svatou a příjemnou oběť; to bude vaše pravá bohoslužba. Římanům 12:1 B21

Kdo jiný by měl nejlépe vědět , co znamená být živou, svatou a příjemnou obětí, než samotný Izák, který byl svým otcem připravený na oltáři jako obět Bohu.Ležel svázaný na dřiví a kamenech a čekal až ho vlastní otec podřeže jako ovci.

Zvláštní zkušenost z dětství. Kolik z dnešních lidí se vymlouvá na své traumata (zranění) z dětství, aby zdůvodnilo svá selhání v dospělosti. U Izáka nic takového nevidíme. Naopak. Jeho život svědčí o opaku.

Každý máme ve svém životě svého „Izáka“. Pro někoho to jsou děti, rodina. Pro jiné domov, rodné místo kde má kořeny, pro další majetek, podnik, práce, situace ve které se nachází, nevyplňěné touhy a pro některé i „služba“ Pánu. Potřebujeme toho svého Izáka položit na oltář, jako oběť Hospodinu. Teprve pak můžeme svobodně Bohu sloužit. Potřebujeme nechat na Bohu, co nám z oltáře vrátí, ale pokud to vrátí, pak nás to již nebude svazovat a nejen to, samotné věci, lidé, situace dostanou úplně nový smysl v našem životě a pokud se jedná o lidi, pak i jejich životy se promění.

„Gerarští pastýři se však začali s Izákovými pastýři o studnu hádat: „Ta voda je naše!“ A tak Izák tu studnu nazval Esek, Rozepře, protože se s ním přeli. Potom vykopali další studnu. I o tu se hádali, a tak ji nazval Sitna, Nepřátelství. Přesunul se tedy odtud dál a vykopal další studnu. O tu se už nehádali, a tak ji nazval Rechobot, Prostranství. Řekl totiž: „Teď nám Hospodin daroval prostor, abychom se rozplodili na zemi.“ Genesis 26:20‭-‬22 B21

Předtím než začal kopat studny, byl vyhnán pro závist z filištinského území. Filištínci zasypali všechny studny, které vykopal jeho otec. Izák se nepřel, přestože byl mocným a možná mocnější než ti, co ho vyhnali a zasypali studny. Šel a kopal znovu a znovu a znovu. Věděl, že Bůh zaopatřuje, věděl, že je lepší se spoléhat na Boha a nechat ho, aby nás obhajoval. Nakonec se dočkal. Věděl, že to nakonec bude Hospodin, kdo jim dá prostor, vždyť dostal zaslíbení tak, jako jeho otec. A především to vše mnohem silněji prožil, když ležel jako oběť na oltáři.

I my, když jsme položili na oltář svého Izáka, potřebujeme tam položit ještě sami sebe, abychom se mohli vrátit proměnění. A potřebujeme to udělat i několikrát za svůj křesťanský život.. I my potřebujeme prožít to, co Izák. Být obětí pro Hospodina.

 

 

Muži a ženy Boží – Sára 2

Písmo bylo napsané pro naše poučení. Příběhy, lidí tam jsou, proto, abychom si vzali příklad nebo naopak, abychom nedělali stejné chyby.

Co nedělat stejně jako Sára. Bůh Abrahamovi zaslíbil potomka. Abraham o tom určitě se Sárou hovořil. „Vtom dostal Hospodinovo slovo: „Ten tvým dědicem nebude; tvůj dědic vyjde z tvých vlastních beder!“ Vyvedl jej ven a řekl: „Pohlédni k nebi a spočítej hvězdy, budeš-li je moci spočítat.“ Pak dodal: „Tolik bude tvého semene.“ Abram tehdy uvěřil Hospodinu a ten mu to počítal za spravedlnost. Genesis 15:4‭-‬6 B21 Bůh zde hovoří pouze o tom, že dědic vyjde z jeho beder. Z jeho semene. Nic zde není o Sáře. Sáře tehdy bylo přes sedmdesát let.. Byla neplodná a nebyla schopna pochopit a uvěřit, že by tento dědic mohl vzejít z ní. Znala Boží zaslíbení a snažila se lidským způsobem pomoci jeho naplnění. V té době bylo běžné, že místo neplodné paní, za ni porodí dítě otrokyně. Dítě pak nebude otrokyně, ale její paní. „“Proto Saraj Abramovi řekla: „Pohleď, Hospodin mi nedopřál, abych rodila. Spi tedy s mou otrokyní – snad získám syny skrze ni.“ A Abram ji poslechl.““ Genesis 16:2 B21  Sára tímto způsobem chtěla naplnit Boži zaslíbení. Bůh však nepotřebuje pro svá rozhodnutí náhradní řešení. U něho není nic nemožné. Takovou zkušenost však Sára ještě neměla. Potřebovala se sama setkat s Bohem a slyšet jeho hlas, jeho slovo, které pak v ní vzbudilo stejnou víru jako v Abrahamovi. Slovo, které přineslo víru, která vzbudila moc k jejímu početí. Svou „snahou pomoc“ Bohu naplnit jeho slovo si jen ještě před tím přidělala nepříjemnosti a starostí. Nakonec i do dnešní doby vytrvalého nepřítele pro rod jejího vlastního syna.

Dobrou zprávou je, že ji Bůh nikdy toto nevyčetl ani na to nepoukázal jako na nějaký „hřích“ nevíry. Ani já to nezmiňuji jako něco špatného, jen to používám jako přiklad, jak něco nedělat.

Narozdíl od Sáry máme dnes Písmo, ve kterém je i její příběh, máme Ducha svatého, který nám radí, učí nás, vede a povzbuzuje. My máme úplně jinou pozici než Sára. Ta se neměla kde poučit a sestkání s Bohem a se zaslíbením měla nejspíše sprostředkované přes Abrahama. Nakonec to byl Abraham,  který poslechl Sáru a který nesl odpovědnost..

Tento příběh mi vždy připomene: „Bůh dokáže sám naplnit své zaslíbení, tak se to nesnaž udělat za něj, aby sis tím nepřinesl místo požehnání trápení.“

 

 

Muži a ženy Boží – Sára

Sára – Bojovnice.

„“Bůh Abrahamovi řekl: „Své manželce Saraj už nebudeš říkat Saraj, Bojovnice, ale bude se jmenovat Sára, Kněžna. Požehnám ji a dám ti z ní syna. Požehnám ji a budou z ní národy, vzejdou z ní králové národů.“ Genesis 17:15‭-‬16 B21

Jak se z Bojovnice stává Kněžna, matka mnohých národů a králů? Sára prošla těžkými věcmi. Nemohla mít děti, což pro ni v tehdejší společnosti znamenalo velkou ostudu a méněcennost v očích ostatních žen. Dvakrát ji její manžel zapřel jako svou ženu a nechal ji odvést do domu jiného muže. V pětašedesáti musela vybojovat, že nakonec nechá jinou ženu, aby spala s jejím mužem a porodila mu syna. Musela snášet posměch a úšklebky ze všech stran vcetně své služky,  která porodila Izmaila. Musela bojovat.. Především bojovat sama se sebou, aby mohla překonat veškerou nepřízeň. Její situce z ní dělala bojovnici. I když měla oficiální postavení, přesto uvnitŕ sebe musela vybojovat mnoho bojů. Jen jednou si stěžuje Abrahamovi. Uvnitř však bojuje s hořkostí, s odpuštěním, pochopením svého života a jeho smyslu, ale přitom všem zůstává pokornou manželkou. Určitě byla hodna svého jména Sára-Bojovnice. Pak přichází do jejího života slovo přímo od Boha: Na to host řekl: „Za rok touto dobou se k tobě jistě vrátím a hle, tvá manželka Sára bude mít syna!“ Sára však poslouchala vzadu u vchodu do stanu. (Abraham i Sára už byli velmi staří a Sára už nebyla v plodném věku.) Sára se v duchu zasmála: „Teď, když jsem sešlá stářím, mám zakusit rozkoš? Navíc, můj pán je stařec!“ Genesis 18:10‭-‬12 B21  Smála se tomu, podobně jako se předtím usmíval Abraham. Přesto to slovo, které šlo přimo od Boha slyšela a přes svůj smích mu uvěřila. Víra je ze slyšení Božího slova (Víra je tedy ze slyšení zprávy a tou zprávou je slovo Kristovo. Římanům 10:17 B21). Skrze víru v Boží slovo počala. „Vírou také neplodná Sára i přes svůj pokročilý věk přijala moc k početí potomka, přesvědčena o věrnosti Toho, který dal zaslíbení.“ Židům 11:11 B21

Jak se stát z bojovnice za své představy, sny, práva kněžnou, matkou mnohých Božích synů a dcer?

Slyšením živého a čerstvého Božího slova a vírou v něho přijímáme moc ke změnám, k zázrakům k početí mnoha věcí, ve které jsme již přestali doufat..

Muži a ženy Boží – Abraham 3

„…a bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská. Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají.“… „Vírou Abraham poslechl Boží volání, aby šel na místo, jež měl dědičně získat. Přestože nevěděl, kam jde, vydal se na cestu.“ Židům 11:6‭, ‬8 B21

Vírou Abrahám poslechl Boží volání. Vyrostl a bydlel mezi národy, které uctívaly mnoho model, které prováděly nejrůznější oběti těmto modlám. Věřily ve vše, jen ne v Hospodina. Jak potom Abrahám věděl, že k němu promluvil Bůh? Již v prvním zamyšlení o Abrahamovi jsem napsal, že nepotřeboval zázrak k tomu, aby uvěřil. On prostě věřil, že k němu mluví Bůh. Bůh mu řekl vyjdi ze své země a on uvěřil, že hlas, který k němu mluví je Boží. Potřebujeme věřit, že Bůh mluví. Ať skrze Písmo, jiné lidi, ale především skrze Ducha svatého přímo k nám.

Kdo přichází k Bohu? Ti, kteří uvěřili, že Ježíš je Kristus. Je mnoho těch, kteří v toto uvěřili, čtou Písmo, ale přesto, když je Bůh osloví, pochybují o tom, že to byl Bůh; “ byl to Bůh?“, „co když slyším jen svůj hlas?“, „to může být od ďábla“, „to je nesmysl, jak mohu slyšet  Boha…“ . Mají mnoho výmluv, proč to nemusí být Bůh. Přesto říkají, že hledají Boha a jeho království.

Musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo ho hledají… ŽE BŮH JE A ŽE ODMĚŇUJE… odměnou je, že Boha poslechnu a vykročím do neznáma, poslechnu a dělám to, co říká, i když se to neshoduje s tím, co doposud znám, poslechnu… Díky tomu, že Abraham uvěřil, vyšel, odměnou mu byla jeho poslušnost, která ho dovedla k požehnání a k ještě větší víře.

Teď slyším ty pochybovačné hlasy: …ale co když se spletu a nebude ke mne mluvit Bůh, jak to mohu vědět, že to mluví on? Jednoduše, protože se odměňuje těm, kdo ho hledají. Hledáš ho a jeho království? Pak věř, že se ti odměňí. Odmění tím, že uvěříš jeho hlasu a důkazem tvojí víry bude poslušnost.. Pokud toužíš ho poslouchat a činit jeho vůli (to je hedání Božího království), pak k tobě určitě bude mluvit a mluví. Ježíš říká o Otci: Kdo z vás je takový člověk, že podá svému synu kámen, když tě prosí o chléb? Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré věci těm, kdo ho prosí?“ Matouš 7:9‭, ‬11 B21

Když ho chceš poslouchat, nenechá přece mluvit k tobě toho zlého svým hlasem. Můžeš se modlit za to, aby k tobě během dne mluvil a na základě slov Ježíše o dobrém Otci uvěř hlasu, který pak bude mluvit. Nepochybuj. Buď jako Abraham. Protože uvěřil, byl schopný poslechnout.

 

Muži a ženy Boží – Abraham 2

Možná je dobré si připomenout  i nějaká věková fakta. Sára byla o deset let mladší než Abraham. Porodila Izáka ve svých devadesáti letech. Když zemřela bylo Abrahamovi 137, Izákovi 37 a Izmailovi 51 let. Pak měl Abraham ještě dalších šest synů s další manželkou. Když Abraham umřel jeho vnukům Ezauovi a Jákobovi bylo patnáct.. (Jen k připomenutí Sem syn Noemům ještě žil a zažil Abrahamovy vnuky jako čtyřicátníky)

Druhá věc, které jsem si dřive nevšiml se týká Abrahamova poznání Božích pravidel a přikázání. Teprve až v rozhovoru Boha s Izákem, kdy  mu Bůh potvrzuje zaslíbení, které dal již jeho otci se dovídáme: „To proto, že Abraham uposlechl můj hlas a zachoval, co jsem mu svěřil – má přikázání, má ustanovení a má ponaučení.“ Genesis 26:5 B21. Bůh svěřil Abrahamovi svá přikázání, ustanovení a ponaučení.

V předchozích kapitolách, které popisují Abrahámův život spíše čteme o zaslíbeních. Ano byl poslušný vyjít, byl poslušný v obětování Izáka…, ale spíše to vypadá, že Bůh k němu hovořil vždy až po mnoha letech. Teď vím, že Abraham měl nejspíše trvalý, každodenní vztah s Bohem, že na něm a v něm spočíval Duch Boží, který ho vedl, kterému naslouchal. Navíc k tomu měl čas od času zvláštní a osobní setkání s Bohem, o kterých se dovídáme z Písma. Právě zachovávání těchto ustanovení, přikázání a ponaučení mu zajišťovalo s přítomností Ducha Božího autoritu, kterou v té době měl v širokém okolí a u všech vůdců a králů, se kterými se setkával. Všichni věděli, že je to ten Boží.

Často chceme chodit i my v takové autoritě, být Boží osobností, ale nechce se nám zachovávat JEHO ustanovení, příkazy, které nám dává a neřídíme se ponaučeními, které nám svěřil. V této oblasti jsme často líní a nechápaví. Abraham žil v předzákonní době, ale  měl od Boha poznání toho, co je správné Boží a co ne. A řídil se tím. Je jedno jestli to budeme nazývat přikázáním, ponaučením nebo ustanovením. Pisatel v listě Židům o tom píše podobně: „Měli bychom o něm ještě mnoho co říci, ale je to těžké vysvětlovat, protože jste líní naslouchat. Po takové době už byste sami měli být učiteli, ale potřebujete, aby vám někdo znovu vysvětloval základní pravdy Božího slova. Jsou z vás kojenci – potřebujete mléko, a ne hutný pokrm. Kdokoli se živí mlékem, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je ještě nemluvně. Hutný pokrm je ale pro dospělé, to jest pro ty, kdo mají smysly zkušeností vycvičené k rozeznání dobrého a zlého“. Židům 5:11‭-‬14 B21. O kapitolu dál opět:: „Proto nebuďte líní, ale řiďte se příkladem těch, kdo skrze víru a trpělivost dosáhli zaslíbení.“ Židům 6:12 B21 Jím pro nás je i Abraham a jeho život.

 

Muži a ženy Boží – Abraham

Nyní tu ženu vrať jejímu muži, neboť je to prorok. Bude se za tebe modlit a zůstaneš naživu. Jestliže ji však nevrátíš, věz, že jistě zemřeš – ty i všichni, kdo k tobě patří.“ Genesis 20:7 B21

O Abrahamovi toho bylo napsané a kázené mnoho. Mnoho knih a filmů se zabývá jeho životem. Z tohoto důvodu se zastavím jen u dvou nebo tří věcí z jeho života. Ta prvni je ve verši 7 dvacáté kapitoly Genesis. …. neboť je prorok…

Abraham je prvním mužem, kterého bible nazývá prorokem. Můžeme zde tedy poznat základní znaky proroka. Je to prorokování? Do doby, kdy byl Abraham samotným Bohem nazvaný prorokem,  žádné proroctví nepronesl. I potom neprorokoval. Jen jednou a to, když šel obětovat svého syna Izáka. Prorokoval o tom, že Bůh si vybere svého beránka k oběti. To bylo vše. Nevidíme ho v Písmu jako klasického starozákonniho proroka. Přesto ho Bůh nazývá prorokem. Co dělá z člověka proroka? Co dělá z „běžného“ křesťana proroka? Je to zvláštní vztah s Bohem. Jsou to Boží navštívení na jedné straně a poslušnost a víra v to, že mluví sám Bůh na straně druhé. Abraham nepotřeboval zázrak k tomu, aby uvěřil a poslechnul Boha v tom, že má vyjít s celým svým domem na cesty.

Bohu nevadilo, že několikrát zapochyboval. Dokonce jednou se v nitru smál, když slyšel Boží zaslíbení. Zaslíbení, že ve stu letech splodí Izáka. Bůh ho nenapomenul jako Sáru, prostě mluvil dál a Abraham jeho slovům uvěřil. Víra je ze slyšení. O to je silnější, když k nám hovoří přímo Bůh. Když hovoří Bůh, nepotřebujeme zázraky. Aspoň ne všichni. Abraham je  nepotřeboval. Určitě hovořil s lidmi o tom, co  Bůh řekl, ale to ho proroken v Božích očích nedělalo.

Dalším znakem proroka je podle jeho příběhu to, že se modlí podle Boží vůle. Ne jak sám chce, jak sám cítí a myslí, ale tak jak Bůh chce, aby se modlil a za co chce Bůh aby se prorok modlil a v čase, který chce Bůh. Proto se modlitby proroků tak často naplňují.

Muži a ženy Boží – Sem

Abrahamovi bylo 56 let, když Noe zemřel. Mohli se tedy potkat. Abraham ještě zažil ty, kteří znali svět před potopou. Dokonce, pokud jsem správně počítal, se Abraham narodil 294 roků po potopě a zemřel 469 roků po potopě. Sem, který byl praotcem jeho rodu a synem Noeho žil ještě 502 roků po potopě. Přežil Abrahama o 33 roků.

Sem byl velmi požehnaný věkem. Mimo Náchora přežil všechny své vnuky a prapra..vnuky včetně Abrahama. To, co mne na životech těchto dvou posledních dlouhověkých mužů zaujalo, bylo, že v Písmu se o nich po potopě moc nedovídáme. Znali se s Abrahámem? Věděli a znali celou línii až k Abrahamovi? Měli totiž stovky a možná tisíce vnuků. Jak se jejich život odvíjel v době stavby babylonské věže a po zmatení jazyků?  Měli nějaké výsady jako zakladatelé rodú?

Co o Semovi víme. Jen to, že určitě pomáhal tátovi stavět archu, bylo mu 102 let, když skončila potopa. Pak známe jeho děti, z kterých vyšly různé národy. A jen jeden příběh, který ukazuje na to, jak si ctil svého otce. Patřil ke generaci mužů, kteří překlenovali období mezi předpotopní dlouhověkou generací a generací po potopě, které se rychle zkracoval věk až na Bohem určených 120 let. Zanechal jeho život pro nás nějaké ponaučení? Ano.

Cti otce i matku, aby se ti na zemi dobře vedlo a byl dlouho živ.

Sem je jedním z důkazů, že Bůh je stejný před potopou, po ní, před zákonem i po něm. Jeho zaslíbení platila od stvoření světa stejně až do dnešních dnů milosti a budou platit stále dál.

 

 

 

Muži a ženy Boží – Noe 3

S tebou však uzavřu smlouvu, a tak vejdeš do archy – ty a s tebou tví synové, tvá žena a ženy tvých synů. Genesis 6:18 B21

Noe  byl prvním mužem, s kterým Bůh uzavřel smlouvu. Bůh je Bohem smluv. Často uzavírá smlouvy. I dnes. I dnes chce uzavřít  smlouvu s tebou se mnou. Na první pohled jde o jednostranné smlouvy. I u Noeho to tak vypadá. Ale neni tomu tak. Pro každou smlouvu potřebujeme dvě strany. A to i v případě, že se nic od jedné z těch dvou stran nežádá. No, vlastně žádá: aby ta smlouva mohla začít fungovat, musí ji druhá strana přijmout a to i v případě, že se nic po ní nežádá. Bůh uzavřel s Noem smlouvu. Jednostrannou. Noe ji přijal tím, že začal stavět archu. Pokud by nezačal stavět, nevešel by do ní. Ani on ani jeho synové, jeho žena ani ženy jeho synů. Osobně věřím, že Duch svatý sjednává podobnou smlouvu s každým Božím dítětem. Možná tomu dnes jen říkáme  Boží zaslíbení. Věř, že pro Boha to má sílu smlouvy s tebou. Potřebuješ jen udělat jednu věc a to vírou si tu smlouvu osvojit, přijmout ji. Možná „začít ve víře stavět tu svoji archu“.

Muži a ženy Boží – Noe 2

„Toto je Noemův příběh. Noe byl mezi svými současníky spravedlivý a poctivý člověk. Noe žil s Bohem.“ Genesis 6:9 B21

Noe byl spravedlivý a poctivý člověk. Otázkou je jestli byl spravedlivý a poctivý a proto žil s Bohem. Nebo žil s Bohem a proto byl spravedlivý a poctivý. O verš dříve čteme, že Noe našel u Boha milost..Někdy se snažíme spravedlnost, poctivost a dobrotivost druhých ponížit tím, že řekneme: „No to je proto, že mají u Boha milost, že je chrání“. Ano mají, ale důležité je, že zůstávají věrní. Většinou se snažíme tímto způsobem omluvit a zdůvodnit svoji nespravedlnost, nevěru a neposlušnost.- svévoli. Tak stejně jako se satan snažil snížit Jobovu věrnost před Bohem. Noe pracoval na velkém díle záchrany lidského rodu. Adamova rodu. Mnoho let pracoval na arše, pak prožil potopu, založil novou společnost lidí a přesto ve všem poslechl  Boha. Přesně poslechl Boha. Mohl to udělat tak jako mnozí z nás, prostě si jen jednou, jen kousíček udělat podle své představy. Neudělal to. Dokonce, když již vody potopy opadly a holubice se do archy vrátila s olivovým listem, Noe ještě čekal sedm dní, než mu Bůh řekl, aby vyšel ven.

Dokáži si sebe představit, jak bych neptrpělivě čekal a měl bych cukání vyjít a zvědavě zkoumat, jak to se zemí vypadá. Vždyť již holubice přinesla čerstvý olivový lístek. Udržel bych se, abych čekal na slovo od Pána? Nevím, nevím.

I my máme milost od Boha. Dokonce každý den, můžeme novou milost přijímat. Jsme ale ochotni být věrní a ve všem poslušní jako Noe? Mimo jiné to bylo to, co ho opravňovalo k tomu, aby archu postavil a přepravil se do jiné doby.

„Těší snad Hospodina zápaly a oběti, jako když ho někdo poslušností ctí? Poslouchat je lepší nežli obětovat, věnovat mu pozornost je nad tuk beraní. 1 Samuel 15:22 B21

Velmi rádi Boha chválíme, zvedáme ruce, vyznáváme a vyvyšujeme jeho svaté Jméno, modlíme se…, ale jsme poslušní? Poslušní, když nám říká: „Odpusť jim.“ Nebo udělej to nebo ono… . Posloucháme ho? Konáme podle jeho příkazu?

Noe ano, poslechl, tak jako mnoho jiných Božích mužů a žen, přestože byli nedokonalí a často chybujíci jako my. Oni i přes svou nedokonalost Boha poslechli. Je zajimavé, ze prvně poslechli a udělali a pak stavěli oltáře. My stavíme oltáře chválou a uctíváním, ale posloucháme?

Ježíšova slova jsou:“Kdokoli plní Boží vůli, ten je můj bratr, sestra a matka.“ Marek 3:35 B21

 

 

 

 

 

Muži a ženy Boží – Noe 1

Noa zná snad každé křesťanské dítě. Dokonce i mnoho dětí mimo církev. Noe je známý téměr celému světu. Jistě byly statisíce kázání a článků o tomto Božím muži. Proto budu dnes vyprávět z trochu nevšedního pohledu o této rodině.  První myšlenka, která mne napadla, když jsem došel až k potopě, byla : kam se ztratili vsechny ty děti Božích mužů uvedených v Adamově rodokmenu. Set měl mimo Enoše další syny a dcery. Enoch měl mimo Metuzaléma další syny a dcery. Noe měl své bratry a sestry. Ti všichni pocházely z rodu Seta, toho kdo začal uctívat Hospodinovo jméno. Skutečně to byl jen jeden ze synů, kdo obstál ve víře? Který předal viru v Boha? Možná ani to ne a Bůh si vybral z rodu někoho sám, komu se dal poznat. To nevíme, ale víme, že Lámech, otec Noema umřel pět let před potopou. Zažil stavbu archy. Zažil a slyšel slovo, které Bůh dal jeho synu. Byl by také v arše, kdyby žil déle? Je to hloupá otázka? Noe měl mnoho bratří a sester. Nikdo z nich nebyl zachráněný. Jen Noe se svou rodinou. Co se stalo s tou větví Seta? Že se to stalo s větvi Kaina, tomu rozumíme. Ale Set a jeho rod, který je vyjmenovaný až k Noemu? Z toho usuziji dvě věci. Muži, kteři jsou vyjmenovaní v rodě Adama k Noemu, nemuseli být zrovna Božími muži a ani určitě nejsou vždy prvorozenými, ale jsou tam proto, že jsou součástí cesty od Adama k Enochovi od Enocha k Noemu. Pak dál až k Ježíši. Jsou součástí živote těch, které si  Bůh vybral, oddělil pro chozeni s ním, které pomazal a posvětil. Kainova linie však skončila potopou.

Čím chceme být? Jen jménem v nějaké rodové linii, nebo chceme u svého jména mít poznámku jako Set s Enošem a nebo dokonce mít vlastní příběh s Bohem v historii lidsta jako Enoch, Noe a další nebo se spokojíme se čtením příběhů jiných Božích mužů a žen?

 

 

Muži a ženy Boží – Set, Enoš a Enoch

Další dva muži, o kterých se píše asi jen na dvou místech a to velmi krátce jsou Set a Enoš. Set otec Enoše a syn Adama a Evy. Přestože se o nich zmiňuje jen několik málo veršů a to spíše v rodokmenu Adama, je u jednoho z těch veršů důležitá poznámka. Poslouchejte: „Také Setovi se pak narodil syn a dostal jméno Enoš, Člověk. Tehdy začalo vzývání Hospodinova jména. Genesis 4:26 B21. Set byl syn Adama. Musel znát Hospodina, tak i jeho syn Enoš, vnuk Adamův. Měli informace z první ruky. Znali určitě Kaina…

Stejně jako Ábel nemuseli věřit, že Bůh je. Oni to věděli. Přesto se u Ábela mluví o víře a u Seta a Enoše o počátku vzývání Hospodinova jména. V Adamově rodokmenu jsou hned po Adamovi. Na druhém a třetím místě. Kain tam není, i když žil a také věřil, že Bůh je. Vždyť s Bohem rozmlouval. Mnozí i v dnešní době zažili Boží dotek, Boží mocný zázrak ve svých životech, ale nakonec se od Boha odvrátili. Hovořil jsem s jedním mladým mužem, jemuž Bůh nenaplnil jeho sen a tak od něho odešel, přestal chodit do církve a začal si žít po svém. Přesto mi vyprávěl, že už Boha ve svém životě nemůže popřít. Ví, že je, ví, že žije v hříchu. Chce se Boha zbavit, zbavit se povědomí o něm, ale nejde to. Žije velmi nešťastný život. Nechce se k Bohu vrátit, ale nemůže ani na něho zpomenout. Věřím, že nakonec se přece jen v pokoře a v pokání vrátí.

I dnes si Bůh nevybírá podle prvorozenectví. Dokonce ani ne podle toho jestli Boha o  Bohu víš nebo ne. Vidíme to při čtení Písma v mnoha příbězích. Mnozí lidé, kteří se považují za křesťany, pouze věří, že  Bůh je, že existuje Kristus. Dokonce toho hodně ví a myslí si, že jim to stačí. Nestačí. Potřebují něco více. Vztah lásky, poslušnosti, obětavosti a bázně před ním.

Semovo srdce a srdce Enoše bylo při Bohu a oni a jejich rod si Bůh vybral k nesení víry v něho, ve kterém byl vždy někdo, kdo nesl víru, lásku a bázeň před Hospodinem, někdo, kdo uctíval svého Boha a chodil s ním. Oni nepotřebovali věřit, že Bůh je, jejich víra byla o lásce k němu, bázni a poslušnosti a chození v jeho přítomnosti.

Dalším příkladem muže víry v tomto období byl Enoch. I u něho je důležitá poznámka: „Enoch žil s Bohem, až jednou zmizel, neboť ho Bůh vzal.“ Genesis 5:24 B21 Myslím, že Enochovi se splnilo to, po čem touží mnoho věřících. Být vzat do Božího království za živa. Být vytržený Kristem a přitom nemuset projít zkušeností tělesné smrti. Nevím zda tak přemýšle,l vždyť žil v době dlouhověkosti a v porovnání s ostatními byl vzat Bohem celkem „mladý“. Bylo mu „pouhých“ 365 let. (Je lepší zemřit mladý s Bohem, než starý bez Boha). Enoch nezemřel, byl přímo vzat Bohem. V jaké blízkosti musel Enoh s Bohem žít, v jakém úzském spojení. Jaká musela být jeho víra a důvěra v Boha. List Židům o něm píše: „Vírou byl Enoch odsud vzat, aby nespatřil smrt: „zmizel, neboť ho Bůh vzal.“ Ještě než byl vzat, měl pověst Božího oblíbence a bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská. Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají. Židům 11:5‭-‬6 B21 Měl pověst Božího oblíbemce. Proč? List Židům nám odpovídá:pro svou víru. A Juda o něm píše toto: V sedmé generaci od Adama o nich prorokoval Enoch, když řekl: „Hle, Pán přichází s nesčíslnými tisíci svých svatých, aby soudil všechny lidi a každého usvědčil ze všech jejich bezbožných skutků, které bezbožně páchali, a kvůli všem tvrdým slovům, která ti bezbožní hříšníci proti němu mluvili.“ To jsou ti reptáci a nespokojenci vedení vlastními choutkami, honosní mluvkové, ziskuchtiví pochlebovači! Juda 1:14‭-‬16

Ani Enoch to neměl lehké. Nežil v době, která  byla nakloněna službě Bohu, žil naopak v době, která Bohem pohrdala, kdy lidé byli ve vzpouře, žili bez bázně… skoro stejně jako dnes a jako po celou dobu lidsta. Přesto si zachoval viru  zůstal přimknutý ke svému Bohu. Byl jeho prorokem. Stal se Božím oblíbencem. Stal se jím natolik, že neokusil smrti, ale Bůh ho vzal z tohoto světa přímo k sobě.

I někteři křesťané si stěžují na to, že Bůh má mezi nimi své oblíbence. Teď očekáváte, že řeknu, že to není pravda. Ne. Má je. Má své oblíbence. Ta spravedlnost je v tom, že se jím může stát každý kdo vírou hledá Jeho. Skutečně Jeho jako osobu, jako někoho blízkého, po jehož přítomnosti touží. Pokud však hledáme Boha vírou, která věří jen v jeho pomoc, v jeho uzdravení, v jeho zásahy a ne osobně jeho samotného, pak se asi mezi jeho oblíbence nedostaneme.

Jak jsme na tom? Patříme mezi Boží oblíbence? Jak a proč vyhledáváme Boha?

„Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají.“

Muži a ženy Boží – Ábel

Miluji příběhy  Božích mužů a žen, o který se píše v Písmu. Příběhy lidí, kteří poznávali lásku a spravedlnost Boží, zakoušeli ji a učili se z ní. Přiběhy jsou pro mne zdrojem poznávání Božího charakteru, jeho práce s našim srdcem, jeho vedení a správy země a života.

O Adamovi a Evě jsem již psal v povídání o stromech. Vrátím se k nim, ale až na konci toho velkého seznamu Božích služebníků. Dnes budu krátce vyprávět o Ábelovi. Moc toho o něm nevíme. Pouze předpokládáme, že byl druhým synem Adama a Evy. Tedy čtvrtým člověkem na zemi. Mladším bratrem Kainovým. Nežil dlouho, protože byl zabit svým bratrem. Přesto o něm pisatel listu Židům píše: „Vírou Ábel přinesl Bohu lepší oběť nežli Kain. Díky ní byl uznán za spravedlivého (neboť Bůh přijal jeho dary), a přestože zemřel, díky ní dosud mluví.“ Židům 11:4 B21  Bůh nenašel v Ábelově oběti zaslíbení protože obětoval maso, ale proto s jakým srdcem přistupoval s obětí k Bohu. Jeho srdce bylo plné víry. To bylo to, co si na Ábelovi oblíbil Bůh. To vedlo Hospodina k tomu, že Ábelovu oběť přijal a Kainovu ne, přestože byl Kain prvorozený. Dokonce čteme, že díky této víře k nám mluví. Ano  byl to první muž víry. Měl sice krátký život a nikde se nepíše o tom, že zanechal potomky, přesto jeho víra přečkala vše a je i nám povzbuzením. Nejde o délku věku, ale o skutky, kterými se projevuje naše víra k Bohu, ke Kristu. Víra, která vede ke spasení věčnému životu s Bohem v nebeském království.

Kdy naposled přijal Bůh některou z našich obětí? Půstu, financí, času, ponížení, … víme o tom? Byla to oběť plná víry s níž jsme ji předkládali před Boha? Můžeš se postit čtyřicet dní, ale pokud v tvém srdci není víra milujíci Boha, byla to zbytečná oběť.. Naopak jednodenní púst člověka, který jím prokazuje skutečnou víru plnou lásky k Bohu může být libou vůní našemu Otci otevírající nebeské průduchy požehnání. Tak je to s každou obětí, kterou přinášíme Bohu. I dnes se najdou Kainové, kteří závidí jiným Boží požehnání, kterého se jim samotným nedostává, přestože tak hodně pracují pro Pána. Možná by místo závisti se měli podívat na svá srdce, činit pokání z nevíry a prosit o více víry a lásky ke Kristu, o naplnění Duchem svatým, vždyť „ten, který v nás působí svou mocí, je schopen učinit nesrovnatelně mnohem více než cokoli, oč prosíme nebo si představujeme.“ Efeským 3:20 B21

 

Dva stromy – strom života

(Dokončení)

Když Mojžíš zemřel setkal se jeho nástupce Jozuje s Kristem:

„On řekl: Ne. Jsem přece velitel Hospodinova zástupu. Právě jsem přišel. Nato Jozue padl tváří k zemi a klaněl se. Zeptal se ho: Co můj Pán promluví ke svému otroku? Velitel Hospodinova zástupu Jozuovi odpověděl: Zuj si z nohou sandály, neboť místo, na němž stojíš, je svaté. A Jozue tak učinil.“ Jozue 5:14‭-‬15 CSP Dál je popisované jak Bůh Jozuovi dává přesné pokyny ohledně dobytí Jeruzaléma. „Zuj si sandály…“ to vyžadoval vždy Bůh, když sám byl přítomný na konkrétním místě. Například, když se s ním setkal Mojžíš a Bůh k němu mluvil skrze ohnivý keř. Mimo to Jozuje oslovuje muže Pane s velkým P. To patří jen Bohu, Božímu Synu  Duchu svatému. Velitel vojska Hospodina zástupů je Kristus: A uviděl jsem otevřené nebe, a hle, bílý kůň, a ten, kdo na něm seděl, [se jmenoval] Věrný a Pravý; spravedlivě soudí a bojuje. Jeho oči byly [jako] plamen ohně a na hlavě měl mnoho diadémů; má napsané jméno, které nezná nikdo než on sám. Je oblečen do pláště zbroceného krví a jeho jméno je Slovo Boží. A vojska, která jsou v nebi, jela za ním na bílých koních, oblečená do bělostného čistého kmentu. Z jeho úst vychází veliký ostrý meč, aby jím bil národy; bude je pást železnou berlou. On bude šlapat lis vína planoucího hněvu Všemohoucího Boha. Na plášti a na svém boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů. Zjevení 19:11‭-‬16 CSP

David věděl o Kristu tak jako mnozí z proroků, kteří o něm psali.

I v zajetí v Babylóně se zjevuje v ohnivé peci, aby chránil své děti:

„Protože byl králův rozkaz tak přísný, rozpálili pec tak silně, že ty muže, kteří do ní Šadracha, Mešacha a Abednega házeli, sežehl plamen. Tito tři muži, Šadrach, Mešach a Abednego, pak dopadli svázaní doprostřed rozpálené ohnivé pece. Náhle se král Nabukadnezar zděsil. Vstal a ohromen se ptal svých rádců: „Copak jsme nehodili do plamenů tři svázané muže?“ „Jistě, Výsosti,“ odpověděli. „Jenže já vidím čtyři muže,“ on na to, „a rozvázané! Procházejí se v plamenech, vůbec nic jim není a ten čtvrtý vypadá jako boží syn!“ Daniel 3:22‭-‬25 B21

Asi by to bylo na dlouho, kdybych uváděl příklady, kdy Kristus provázel člověka již od stvoření světa do dnešních dnů. O  je zde stále. On je ovocem, ze kterého roste strom spravedlnosti, strom života. Vrátím se k verši na počátku: Z ovoce spravedlivého je strom života, a kdo je moudrý, ten duše získává. Přísloví 11:30 B21

I já i ty můžeme nést ovoce, které se stane stromem spravedlnosti a stromem života pro mnohé. Stromem života pro jejich duše. Stane se to tím, že sami budeme přicházet k Ježíši a poneseme jeho ovoce, které bude přivádět ostatní k němu, k původci života a osobnímu Spasiteli každého z nás.

Dva stromy – strom života

Z ovoce spravedlivého je strom života, a kdo je moudrý, ten duše získává. Přísloví 11:30 B21

Jíst ze stromu života znamená jíst ovoce spravedlivého. Tím jediným spravedlovým je Kristus. On sám o sobě také říká: Ježíš jim řekl: “Já jsem ten chléb života. Kdo přichází ke mně, jistě nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“. Jan 6:35 CSP  Na jiném místě pak: Neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.” Jan 6:33 CSP

Pokud se rozhodujeme pro strom života  rozhodujeme se pro Krista. Stejně tak tomu bylo již v Edenu. Ne vždy musíme vědět, jak se co děje. Stači udělat skutek víry. Ten v Adamově a Evině  případě znamenal jíst ze stromu života. Z Písma víme, že tento skutek víry neudělali. Asi by se jim pak otevřelo srdce pro Boha, pochopili by nepochopitelné – tedy věčnost a nejdli by ze stromu poznání dobréno a zlého. Nepotřebovali by to, netoužili by po tom, protože by poznali něco většího. Poznali by Syna Božího. Oni však dali přednost něčemu, co jim slibovalo něco konkrétního, co se mohlo stát ihned, co údajně povyšovalo… . Život věčný je pro nás lidi pojem velmi vzdálený a často nepochopený.  Naše srdce touží po konkrétních věcech, po rychlém naplnění našich přání a tužeb. Nejsme schopni pochopit věčnost..

Kristus provází člověka pořád.  Byl již před založením světa, jím svět vznikl a vše tu je pro něj. Provázel ty své již v době před zákonem, během něj a samozřejmě o to více dnes, v době milosti kdy se dnešní jeho děti, které nesou jeho jméno – křesťané s  ním osobně setkávají. Byl tady vžy pro lidi a ti, kteři ho hledali, ho nacházeli.

Písmo o tom hovoří jasně:

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic , co je. V něm byl život a ten život byl světlo lidí. A to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Jan 1:1‭, ‬3‭-‬5 CSP – to je napsané o Kristu

Když Izrality vyváděl Mojžíš ze zajetí v Egyptě, provázel je oblakový sloup, který byl proně v noci světlem, ale také ochranou, procházeli rozevřeným mořem i tady je vedl oblakový sloup a po celých čtyřicet let, kdy chodili po poušti: „Nechci, bratři, abyste nevěděli, že naši otcové byli všichni pod oním oblakem a všichni prošli mořem, všichni byli pokřtěni v Mojžíše v oblaku a v moři, všichni jedli týž duchovní pokrm a všichni pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.“ 1 Korintským 10:1‭-‬4 CSP

(Pokračování zítra)

 

 

Dva stromy

A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a umístil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal ze země vyrůst veškerému stromoví žádoucímu na pohled a dobrému k jídlu, stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobrého a zlého. A Hospodin Bůh člověku přikázal: Ze všeho stromoví zahrady směle jez, ale ze stromu poznání dobrého a zlého, z toho nejez. Neboť v den, kdy bys z něho jedl, jistě zemřeš. Genesis 2:8‭-‬9‭, ‬16‭-‬17 CSP

Jaké by to bylo na zemi, kdyby  Adam s Evou jedli ze stromu života místo ze stromu poznání dobrého a zlého. To je však jen kdyby. Někdy svůj hřích svádíme na ten prvotní. Na jejich neposlušnost v  Edenu. Přesto každý člověk na zemi stojí denně před stejným rozhodnutím jako Adam s Evou. Rozhodnu se pro život, věčný život a proto budu jíst ze stromu života nebo se  rozhodnu pro vlastní chytrost a rozhodování podle sebe, vlastní soud a vlastní spravedlnost, pak budu jíst ze stromu poznání dobrého a zlého.  Rozhodnutí pro strom života vede vstříc k Bohu.K návratu k němu. Rozhodnutí pro strom poznání dobrého a zlého přivádí člověka do vzpoury proti Bohu a k věčnému odloučení od něho.

Každý den si vybíráme, z jakého stromu budeme jíst. Každý den se rozhodujeme, zda budeme neposlušní jako Adam s Evou nebo se v pokoře a radosti poddáme pod mocnou, milosrdnou a lásky plnou ruku Boži.

Hřivna v šátku aneb zakopané hřivny II.

(Pokračování)

Včera jsem slíbil, že se dnes podívame na hřivny (talenty).
Toto podobenství se dá použít v kázání různě. Na duchovní dary-talenty, na desátky, na službu. Prostě různě. Mohu k tomu ještě přidat i jiné verše. Jako první:

„Kdo není se mnou, je proti mně; kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.“ Matouš 12:30 B21

V podobenství jsou dvě skupiny lidí. Ti, kteří pána nenávidí a nechtějí ho a druhá se skláda z jeho služebníků. Když to přenesu na dnešní dobu, pak se jedná o ty, kteří jsou mimo církev a nechtějí Krista a druhá jsou věřící v církvi – on je jejich Pánem a Králem a lidé v církvi to ví. Tedy jinými slovy jsou služebníky (otroky) svého Krále. (Někdy jsme si slovo služebník nějak povýšili na svobodného člověka, který se sám rozhoduje , nebo aspoň na někoho významného v církvi. Když však řekneme služka, pak to už zní jinak, než jak o služebnících Krista přemýšlíme. Myslím si, že proto Pavel o sobě mluví jako o otroku Ježíše Krista. To bylo a je posluchačům jasnější.)

V té druhé skupině jsme všichni, které Pán shromáždil k sobě. On sám touží po tom, aby jich shromáždil co nejvíce. Předpokládá, že jeho služebníci, které již k sobě shromáždil, budou v jeho práci pokračovat spolu s ním. To je jeho cíl. Spása lidí. Každému z nás dal určitou míru víry, různé dary a především poslal Ducha svatého, aby v nás a skrze nás na tom díle pracoval. Očekává výsledek odpovídající tomu, kolik jsme od něj dostali. I ten nejmenší v Božím království je bohatší, než ti nejbohatší na zemi. Dostali jsme mnoho.

Není možné jen chodit v neděli do církve, ale je nutné také shromažďovat.. Ne jen být konzumentem nedělního slova, být jen tím, kdo stále jen z Božího království bere, ale také do něj shromažďovat.. Ti, kteří neshromažďují, ale jen berou jsou stejní jako ten služebník, který dostal a zakopal. Je přirovnaný k těm, kteří jsou nepřátelští, kteří rozptylují. Jak rozptylují? Prostě jen berou a nepřináší a to je rozptylování. Každý z nás je odpovědný sám za sebe, co udělá s hřivnou nebo talentem, který dostal.

Toužíš přinášet do Božího království, nebo jen v modlitbách chceš brát.? Pokud toužíš shromažďovat a děláš pro to vše, co můžeš, pak ti mohu zaručit, že budeš přebývat v Pánově radosti. Pokud chceš jen brát, pak se Jeho radost od tebe vzdálí a nikdy nebudeš mít dost . A nejde jen o peníze.

 

Hřivna v šátku aneb zakopané hřivny I.

Lukáš 19:11  Když to lidé poslouchali, řekl další podobenství, protože byl blízko Jeruzaléma a oni si mysleli, že Boží království se má objevit ihned. 12  Proto řekl: „Jeden urozený člověk odešel do daleké krajiny, aby se ujal kralování a pak se vrátil.13  Zavolal deset svých otroků, dal jim deset hřiven a řekl jim: ‚Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu. 14  Avšak jeho spoluobčané ho nenáviděli a poslali za ním poselstvo se slovy: ‚Nechceme, aby nad námi tento člověk kraloval. 15  A stalo se, když se jako král vrátil, že si dal zavolat ty otroky, kterým svěřil peníze, aby se dověděl, kolik vydělali. 16  Přišel první a řekl: ‚Pane, tvoje hřivna vynesla deset hřiven. 17  Řekl mu: ‚Výborně, dobrý otroku, protože jsi v nejmenší věci byl věrný, měj pravomoc nad deseti městy. 18  Přišel druhý a řekl: ‚Tvá hřivna, Pane, získala pět hřiven. 19  Také tomuto řekl: ‚I ty buď vládcem nad pěti městy. 20  A přišel jiný a řekl: ‚Pane, hle, tvá hřivna, kterou jsem měl uloženou v šátku, 21  neboť jsem se tě bál, protože jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel. 22  Řekl mu: ‚Podle tvých slov tě budu soudit, špatný otroku. Věděl jsi, že jsem člověk přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel. 23  Proč jsi nedal mé peníze na stůl směnárníkovi? A já bych si je po příchodu vybral s úrokem!‘ 24  A těm, kteří tam stáli, řekl: ‚Vezměte od něho tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven.‘25  Řekli mu: ‚Pane, už má deset hřiven.‘ 26  Pravím vám, že každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.
27  ‚Avšak ty mé nepřátele, kteří nechtěli, abych nad nimi kraloval, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.

Úmyslně jsem zkopíroval všechny verše, které se dotýkají tohoto podobenství o hřivnách.  Jsou zde hřivny tím nejdůležitějším? Co tyto hřivny vlastně představují? A proč toto podobenství Ježíš říká?  Dovídáme se to ve verši 11 – „řekl další podobenství, protože byl blízko Jeruzaléma a oni si mysleli, že Boží království se má objevit ihned.“ Z toho mohu soudit, že v tomto podobenství nejde na prvním místě o hřivnu, ale především o trpělivost a  věrnost do doby, než přijde jako Pán a Král.  Jasně to Ježíš říká o sobě ve veši 12. , kdy mluví o člověku, který odchází, aby se stal králem a pak se vrátil panovat.
Dalším pro mne důležitým veršem je následující verš 13, kde čteme, že jeho spoluobčané ho nenáviděli a nechtěli, aby se stal králem, dokonce někam posílali poselstvo, aby jím nemohl být. To jasně mluví o nepřátelství, o většinovém nepřátelství. V
této atmosféře nenávisti žijí jeho služebníci (otroci) s hřivnami, které jim svěřil. Vtrátí se hospodář? Nevrátí se? Bude král? Nebude král? Nezabijí ho? Nebude mít strach, se vrátit? Žije ještě, když tak dlouho nejde? To, co udělali s hřivnami odráželo jejich věrnost, jistotu, naději, ale také malomyslnost, jejich nevíru a lenost. (Někdo říká, že má víru, ale jeho lenost mu ji nedovolí proměnit ve skutek)
Ještě bych zdůraznil poslední verš 27, který patří k podobenství: „Avšak ty mé nepřátele, kteří nechtěli, abych nad nimi kraloval, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.“

Kteří nechtějí, abyc nad nimi panoval – kdo to je?
Žijme mezi lidem, který ve většině nechce, aby nad nimi panoval Kristus. Nejde o to jestli lidé věří v Boha. Zde na Slovensku věří v Boha a Krista mnoho lidí, ale kolik z nich chce, aby nad nimi panoval?
Ve stejném podobenství o hřivnách v Matouši 25 kapitole se dovídáme, že toho, který zakopal svou hřivnu („zavázal ji do šátku“) Ježíš nazývá líným a zlým člověkem. Zahrnul ho mezi ty, kteří ho odmítají. I on byl vhozen do tmy, kde bude pláč a skřípění zubů. (Matouš 25:30)
Naše víra a trpělivost v očekávání Pána, jeho návratu, ale také čekání na jeho slovo, zásah, uzdravení …. je právě napadaná atmosférou vyvolávanou těmi, kteří nechtějí, aby nad nimi Kristus panoval. Výsled naší bitvy o víru můžeme vidět na ovoci – na tom, co uděláme s hřivnou, kterou nám Kristus svěřil.
Co je tou hřivnou?
O tom zítra.

 

 

 

Dopisy Petrovi – Sedmý dopis (závěr)

Petře,

i na dálku vidím a slyším, jak jsi dorostl do služebníka Ježíše Krista. Děkuji za to Pánu, protože vím, že to není lidské dílo a lidská snaha, ale dílo Ducha svatého. Sláva našemu Bohu za to, co dělá.

Dostal jsi jako učedník všechno, co ke službě Pánu potřebuješ. Je tedy čas se rozloučit. Toto je poslední dopis, který ti posílám, jako učedníku. Vždy budeš v mém srdci a vždy se můžeš na mne obrátit.. Nebyl jsi pro mne jen učedníkem, ale také přítelem, kterým zůstaneš navždy.  Dovol mi však, abych dnes některé důležité věci ještě shrnul do několika málo bodů.

1. Vždy měj na paměti, že vztah s Kristem je nejdůležitější. Pokud si chceš uchovat oheň Ducha svatého, musí být tento vztah na prvním místě a stále obnovován. Bez něho nemůžeme dělat nic. Teď si říkáš, že se tě to netýká, že to máš.To si mysleli všichni, co tento vztah ztratili a padli. Modli se o to, abys mohl obstát, aby tě Pán vždy držel při sobě a to i ve chvílích, kdy bys chtěl od něho nebo ze služby  jemu odejít.. Volej k němu tak dlouho, dokud nedostaneš od něho ujištění, že to udělá.

2. Nesuď druhé. Máš skrze Ducha napomínat, ale i povzbuzovat, ale vyvaruj se soudu. Nám nepatří soudit. Tím myslím neustálé posuzování druhých včetně kopegů. Často to děláme, abychom tím ukázali, jak jsme sami dobří nebo se necháme zatáhnout do těchto řečí nebo proto, že místo abychom se soustředili na na to, ce dělá Pán soutředíme se na to, co dělá člověk. Utíkej od takových diskuzí a vyhýbej se lidem, kteří tak jednají. Pamatuj, že budeme souzeni tak, jak sami soudíme. Věř , že se to vrací.

3. Neboj se počkat s rozhodnutím, dokud se neporadíš s Duchem svatým. Neukvapuj se. Těžko se to pak bere zpět. Naše slovo platí. Neboj se tak jednat  i v malých věcech každodenního života. Jednak mnoho malých věcí tvoří velké, ale především udržuješ neustálý rozhovor a vztah s Duchem svatým. Je to to Pavlovo „neustále se modlete“.

4. Pamatuj, že vedeš za sebou lidi. Proto bys je měl vodit po cestách, kterými si prošel i ty sám. Potřebuješ mít prožité a zjevené to, co ostatní vyučuješ nebo kam je vedeš. Bůh ti ty lidi svěřil, „abys je vodil po dobrých pastvách“. Abys je neztrácel z vlastní viny.  Máme činit učedníky a učit je všemu, čemu nás naučil Pán a Pánovi  učitelé. Neustálý boj s těmi, co Pánovi nejsou nás od tohoto poslání odvádí a bere sílu. S takovými jednej rázně a také veřejně, ale nenech se zatáhnout do bojů, které chtějí s tebou vést. Ovce slyší hlas svého Pána a následují ho. Ti, které Bůh svěřil dotvé péče také  slyší tvůj hlas a budou tě následovat..

5. Pokud přijdeš na místo, kde již jiný stavěl, neboř to dílo, ale hledej u Ducha svatého jak máš na tom dál stavět. I služebníky, kteří byli před tebou, vedl Duch svatý. Jinak vždy stavěj tam, kde ještě nikdo nehlásal nebo nebudoval církev.

6. Tělo Kristovo je církev. To vyučuj, zvláště v dnešní době, kdy mnozí jsou církví sami sobě a nechtějí navštěvovat společná shromáždění. Není to jenom o internetu, ale především na dálku nemusím jednat se svou neláskou k druhým, se svým hříchem, protože mnohý hřích se zjevuje až ve vztazích s druhým, když se setkáváme s druhými věřícími. Veď ty, které ti Pán svěřil k lásce k církvi, k tělu Kristovu. Kdo nemiluje církev- své sourozence- nemiluje ani hlavu – Krista.

7. Nebuď naivní v tom, že křesťané kolem tebe jsou dokonalí. Nejsou a nebudou. Mnoho z nich tě bude zklamávat, někteři přímo trápit stejně jako některé děti trápí své rodiče. Chraň své srdce, aby pro tyto lidi nezahořklo. Tím by tvoje služba skončila. Měj vždy na paměti, že to neubližují tobě, ale Pánu. Proto je vydávej jemu a raď se s ním jak s nimi jednat.. Chraň své srdce, aby tam tak nebyl zaset kořen hořkosti. Pavel byl mnohými zrazený, často opuštěný, pomlouvaný, ale nezahořknul. Věděl, že je poslán Pánem a ne lidmi, další jeho ochranou srdce bylo, že vždy děkoval za všechy a všechno a radost Pánova byla jeho silou. Snaž se to dělat také.

8. Měj vždy před všemi čisto ve financích, které jsou ti svěřené. Je potřeba, aby lidé viděli, jak se jedná s financemi, které církev má. Pokud již vedeš větší sbor, měj věrné lidi, s kterými se o financích radíš. „Skládej sboru pravidelně účty“. Tím zamezíš většině obav a pomluvám ( i když se vždy někdo najde) a především ty sám jsi ochráněný před jejich zneužitím.

9. Buď spravedlivý v jednání s druhými. Nesnaž se někomu nadržovat, nakonec to takový člověk zneužije a obrátí proti tobě. Také s nikým nejednej v hněvu, abys pak neučinil špatné rozhodnutí nebo řekl zlé věci. Ať je tvé ano ano a ne ne. Jednej tak, že můzeš i v dalších dnech stát s čistým svědomím za svým rozhodnutím.  Je nešťastný ten, který svá rozhodnutí stále zpochybňuje a zpětně nad nimi musí přemýšlet.   Pamatuj, že i tvé děti a rodina jsou jen lidé a nemůžeš s nimi jednat tvrději než s ostatními jen proto, ze jsou děti vedoucího. A obráceně je protěžovat v církvi, protože je to tvá rodina.

10. Je mnoho těžkých věcí, které ti lidé svěřují. Nemůžeš se o ně s nikým sdílet.. Tam, kde o ní ví dva je padesáti procentní šance, že se svěřená věc neudrží. Když jsou do ni zasvěceni tři, pak je to sto procent.. Nauč se tato břemena jiných, ale i tvoje skládat u Pánových nohou. Vedoucí je v mnohých věcech úplně sám a nemůže se svěřovat – házet  břemena na ovce. Mohlo by je to zabít, protože nemusí být schopny taková břemena unést., ale také se to obrátí proti tobě a sníží to tvou důvěryhodnsot.. Je také důležité si pravidelně dělat revizi vztahů, zvláště ohledně sester. Některé sestry, především ty, které žijimdlouho samy, si mohou některá tvá slova nebo gesta vysvětli jinak. Například tvojí citovou náklonností k nim. Buď v této oblasti opatrný a obezřetný. Přináší to pak mnohé nepříjemnosti a trápení.

Určitě by se dalo najít dalších padesat bodů, které by se zde daly uvést, ale vybral jsem jich jen deset. Myslím, že jsou to ty důležité.

Dobrou zprávou je, že jsme poznáním Krista dostali všechno, co potřebujeme ke zbožnému životu. Je to Duch svatý v nás, který ví všechno a může nám vše vysvětli a ukázat, pokud mu to dovolíme. Skrze něho můzeme poznávat  Pána. Pak platí toto Boží zazlíbení: „Nuže, toto je smlouva, kterou po těch dnech uzavřu s domem Izraele, praví Hospodin: Své zákony vložím do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Pak budu jejich Bohem a oni mým lidem. Jeden už nebude druhého poučovat, každý už nebude bratra nabádat: ‚Poznej Hospodina!‘ Všichni, od nejmenšího až po největšího z nich, mne totiž budou znát. Židům 8:10‭-‬11 B21

Duch svatý ti bude vším. Pokud mu dovolíš naučí tě všemu, co potřebuieš. Svěřuji tě pod jeho autoritu a žehnám ti jeho neustálou přítomností v tvém životě. Vyprošuji, aby tvé srdce bylo vždy otevřené směrem k Bohu, k Ježíši Kristu a tvůj duch stále spojený s Duchem svatým.

S láskou Kristovou

Josef

Dopisy Petrovi – Šestý dopis

Tak jsem opět zpět.. Zpět s tím, že bych rád dokončil všechny rozepsané věci. Mezi ně patři Dopisy Petrovi, které by měli pomoc začínajícím vedoucím. Nejen pastorům, ale začínajícím služebníkům obecně. Dnes tedy šestý dopis a zítra závěrečný sedmý. Pak tyto dopisy přenesu opět do knižní podoby a budou na stránkách ke stažení jako kniha.

 

ŠESTÝ DOPIS

Milý Petře

Stále děkuji Bohu za tvou službu. Raduji se z toho, jak si ve službě vedeš a jak se necháváš vést Duchem svatým. Přesto ti dnes chci napsat o jednom z velkých nebezpečí a pokušení, které se nevyhnulo mnoha velkým služebníkům, na kterých tak jako na tobě bylo vidět vedení Duchem svatým. Je to smilstvo. Má několik podob. Ne vždy se musí jednat o sex s jinou ženou. Je tu něco mnohem nebezpečnějšího a zákeřnějšího. Duševní nevěra, která vede ke ztrátě lásky, důvěry a především jednoty v manželství. Často ďábel zaútočí v době, kdy se manželka stará o malé děti, je nemocná nebo prochází nějakým kritickým obdobím a přestává s manželem sloužit. Vypadá to, jako by se uvolnilo místo vedle vedoucího sboru. Místo, kde předtím stávala jeho manželka. Vždy se najde ve sboru sestra, která ráda toto místo zaujme. Byla by to dobrá pomoc, jen kdyby šlo o službu ve sboru. Často se takové sestry dostanou do role náhradní pastorovy ženy. I když zde nejde o sex, začne zvláštní vztah ve službě, který sice pomalu, ale více a více vedoucího s takovou sestrou svazuje dohromady. Řeší spolu věci sboru, modlí se, slouží si navzájem. Nejednou taková sestra služebnice zaujme místo, které patří jen manželce. A to ve sdílení pocitů, trápení a radostí. Nakonec o vedoucím ví více než jeho vlastní žena. Je to krok k velkým manželským problémům, které mohou vést až k rozvodu. Mnoho vedoucích tuto věc podcenilo nebo možná ani nepochopilo. Vždyť nic se sestrou nemá miluje manželku a stará se o rodinu…. Každá žena nebo většina z nich pozná, kdy se jí její muž odcizuje. Muž to však tak nevnímá. Pokud tebe a sestru, která ti pomáhá v době, kdy manželka nemůže, začnou noví lidé ve sboru považovat za manžele, může být již pozdě. V tom dobrém je to znamení, že musíš radikálně změnit způsob služby a především ukončit tento vztah se sestrou a jasně se oddělit. Je to bolestivé, ale pokud to bylo skutečně v čistotě srdce, pak se to obejde bez zranění. Pokud tam ovšem bylo již něco více – láska, touha…, pak musíš očekávat velmi nepříjemné reakce od takové sestry. Je však potřeba vše skončit. Každý vztah, který rozbil manželství i velkých služebníků začal právě podobně „nevinně“ až přerostl i v sexuální nevěru a odchod od rodiny i ze služby. Takový „nevinný“ vztah může prožívat i manželka vedoucího, pokud on na ni nemá čas, nenaslouchá ji, neví, co se doma děje. I zde se najde bratr, který bude ochotně naslouchat a zajímat se o její problémy. Tak jako u vedoucího, to může dopadnout i s jeho manželkou. Osobně si myslím, že to v nějaké podobné formě potká každého služebníka. Je to jedna z pastí, kterou ten zlý používá, aby rozbil manželství a hlavně manželství služebníků. Každý z nás prožívá v různém věku různé krize. Muži i ženy. Zde přichází podobné nebezpečí, že ti podstrčí někoho, kdo má o tebe zájem, kdo ti rozumí nebo kdo tě „bere“. Pro koho si autoritou. Potřebujeme se mít na pozoru. Modlit se za to, abys rozpoznal včas tyto nástrahy. Místo aby sis v srdci stěžoval na svou ženu, pomáhej ji, když prochází krizí. Vrátí se ti to, když sám budeš prožívat krize, ale především v udrženém a upevněném rodinném vztahu. Když se zmiňuji o rodině, nemůžeme vynechat děti. Stejně jako tvoje žena i děti se nevyhnou útokům od zlého. Navíc místo, abychom pomohli, často jim naopak ubližujeme. Jak? Tím, že na ně klademe mnohem větší nároky než je v jejich věku dobré. Bereme jim dětství jen proto, že jsme duchovní vedoucí a lidé očekávají, že naše děti budou dokonalé. Ne nebudou, jsou to děti a ne dospělí. Potřebují prožít své dětství jako jiné děti. Nejhorší ze všeho je, když je obviňujeme proto, že nám – vedoucím – dělají ostudu. Dáváme jim najevo, že nám jde více o to, co si si o nás myslí lidé kolem než o ně samotné. Tak se děti mohou snadno stát protivníky naší služby a my se v jejich očích staneme pokrytci. Zahořknou vůči církvi i Bohu. Na druhou stranu jsem viděl rodiče, které naopak své děti protěžují, omlouvají … Děti pak začnou zneužívat svého postavení „dítěte vedoucího“. Musíme se chovat spravedlivě především ve své rodině a tím být vzorem i ostatním. Pokud máme bezproblémové děti, nestavme to jako naší zásluhu, ale děkujme za tu milost Bohu. Ne vždy tomu tak je. Většinou nám aspoň jedno z dětí přináší více starostí a problémů, i když jsme nic ve výchově a lásce nezanedbali. Prostě to tak je a my nic nezmůžeme. Jen se modlit a čekat na Boží zásah. O to více pak rozumíme rodičům, kteří mají problémové děti. Často nenesou vinu a trápí se pro své děti. Mám i v této oblasti povzbuzení. I tyto děti časem Bůh dokáže přitáhnout k sobě a právě oni pak začnou sloužit. Jen to trvá déle a dojdou tam po cestách, které bychom jim nikdy nevybrali. Potřebujeme je vydat Bohu a důvěřovat mu. Tvoje rodina je právě to místo, které potřebuje nejvíce milosti a spravedlivého vedení. Tam právě často selháváme a dáváme tak prostor ďáblu, aby měl kam útočit. Čím „větší“ služba, tím tvrdší útoky a rodina a vztahy v ní jsou pro tyto útoky tím prvním místem. Nemůžeme dobře sloužit, když nemáme pokoj a jednotu ve svém domě. Teď se opět vrátím na začátek. Často místo abychom dali doma věci do pořádku, vyčistili si vztahy a dělali v této oblasti našeho života pokání, utíkáme od tohoto nepokoje , který je v našem domě a začneme ho hledat jinde. Pak lehce podlehneme a zbudujeme si jiný vztah tak, jak jsem psal v úvodu dnešního dopisu. Milý Petře, i když si teď možná říkáš, že to není tvůj problém, buď velmi pozorný, protože tyto věci přichází velmi nenápadně a člověk velmi pozdě zjistí, že je již v pasti. Pak je problém se z ní dostat. Také v této oblasti si nechceme připouštět, že bychom měli činit pokání, zvláště zpočátku, kdy „vlastně o nic nejde“. Aspoň to je nejčastější výmluva, kterou nám ten zlý podstrčí do úst i do hlavy. Modli se, abys v této oblasti mohl i v budoucnu obstát a uvidět pravdu. Jsem stále s tebou a můžeš se na mne kdykoli obrátit., i když určitě víš, že to nejlepší je hned přijít k našemu Pánu Ježíši Kristu.

S láskou Kristovou Josef

Přestávka

Sledoval jsem hokejový zápas a poslouchal komentátora. Bylo to zvláštní komentování. Připadal jsem si jako bych zápas poslouchal v rozhlase. Popisoval každou přihrávku a dění na hřišti, přestože jsme to viděli na obrazovkách. Protože to nemohl stihnout, popisoval hru, která se již před několika vteřinami odehrála. Na ledě přitom již byla jiná situace. Byl stále o krok pozadu. Asi byl více zvyklý komentovat hokej v rozhlase než v televizi. Vrcholem pro mne byly věty: „to bylo skvělé zkončení útoku“.  Znělo to velmi často. Mělo jen jeden háček, nikdy po tom skvělém zakončení, nepadl gól. Bylo to tedy skutečně skvělé zakončení?

Jak komentujeme náš život.. Taky jen doháníme, to, co se děje na našem životním hřišti, jsme o krok pozadu? Taky máme „skvělá zakončení útoků“ jen jsou bez efektu?

Protože se posledních několik týdnů cítím unavený a tak trochu jako ten komentátor, věřím, že potřebuji nyní nějaký čas na odpočinek a  hledání cesty pro tyto stránky (a nejen pro ně). Nechci aby zůstaly jen u „skvělého zakončení“ bez gólů, ale aby měly oheň Ducha a přinášely naději vítěztví.

Odmlčím se na měsíc a kolem 25.6. se opět ovzu. Doufám, že mi tuto krátkou přestávku odpustíte. Prosím o vaše modlitby. Děkuji.  Věřím, že pak ze stránek potečou proudy živé vody k povzbuzení a posilnění nás všech.

Josef

 

Pohádka o lavičce

Pohádka o lavičce

Setmělo se. Park se vyprázdnil. Lavičky osiřely. Park se ponořil do tmy. Lampy již nesvítily. Včera je odpojili od elektriky. Většinou zde v tuto hodinu začínal jiný svět, který lidé neviděli a neslyšeli. Svět laviček, parkových lamp, houpaček a odpadkových košů. Byl to velmi vzrušující svět. Jedni přes druhé si sdělovali své celodenní zážitky. Ozývaly se výbuchy smíchu, ale také obdivné výkřiky, když houpačka vzrušeně vyprávěla o kouscích, které na ní děti dělaly.
Dnes je však ticho. Nikomu se nechce mluvit. Zítra se má park zavřít a pak provádět rekonstrukce. Všichni vnímají, že to je i jejich konec. Každý z nich pochází z různého roku. Doplňovali je tak postupně. Jak se komu chtělo.
Nejstarší tady byly lavička a lampa vedle ní. Ty tu byli již, když se park před šedesáti lety zakládal. Ostatní byly mnohem, mnohem mladší.
„Tak, kamarádi“, nakonec začal smutným hlasem smetník. „Dvacet let do mne vyhazovali smetí a teď do smetí vyhodí mne. A vás taky.“
„No ale, já zase tak stará nejsem“, ozvala se nesměle houpačka, „já jsem tady jen patnáct let“.
„My taky“, přidaly se betonové lavičky. „Proč by nás měli vyhazovat do smetí?“
„Neslyšeli jste to včera“, nedal se odbýt smetník „nesplňujeme přece bezpečnostní normy.“
Parkem se rozlehlo slabé, ale slyšitelné a sborové „ÁÁÁCH“.
„Co s námi udělají“, v obavě se ptala houpačka.
„Co by udělali“, přidala se do rozhovoru jedna z vysokých lamp, „odvezou nás někam, kde nás rozeberou a rozřežou, železo dají do šrotu, ostatní rozdrtí a odvezou někam za město na skládku.“
Opět bylo slyšet sborové „ÁÁÁCH“, jen teď ještě tišeji.
„Já mám strach“, vydechla ze sebe houpačka.
„Já taky, já taky,“ ozývaly se postupně všechny lavičky a lampy. „Máme strach“.
Jen nejstarší dřevěná lavička se železnou konstrukcí mlčela. Vypadala spokojeně. Naprosto  klidně. Jako by se jí zítřejší katastrofa netýkala.
Její mladší betonová kolegyně se na ni otočila:
„Jak můžeš být tak klidná, vždyť nás zítra čeká konec. Smetiště.“
Lavička se lehounce usmála. „Nebojím se, protože jsem v rukou Všemohoucího, našeho Hospodina“
„Ona se zbláznila“, vykřikl smeťák, „to má z toho poslouchání těch věřících, co sem chodili zpívat. Ty jsi lavička a ne člověk. Ty jsi věc.“
„Nech ji mluvit“, okřikovali ostatní smeťák.
Lavička pokračovala: „Možná jsem pro někoho věc, ale dřevo, ze kterého mne vyrobili je z velkého a krásného stromu, který své větve vypínal k nebi a chválil jimi Hospodina, za to, že je dobrý. A zůstalo to v něm. Železo, ze kterého je má konstrukce, Hospodin stvořil již při stvoření světa a schoval ho do země. Pak dal lidem moudrost jak ho najít a zpracovat. I ono chválí Hospodina za to, co koná. I když nás vyrobili lidé, jsme vlastně Hospodinovo stvoření a jsme mu vděčni. Proto mám pokoj. Nevím, co se zítra stane, ale důvěřuji svému Hospodinu. Kterého chválím svými dřevěnými latěmi i železnou konstrukcí“
V parku nastalo ticho. Nikdo další již nepromluvil. Vypadalo to, že všichni usnuli. Jen kolem staré lavičky zářilo zvláštní světlo.
Lampa, která vedle ní stála, nemohla usnout. Přemýšlela o tom, co jim lavička řekla.
„I já jsem Hospodinovo stvoření?“ Mluvila jen k sobě, ale i tak se na ni zachvěl kryt, který zakrýval elektrické vedení.
Lavička poznala, že její dlouholetá přítelkyně přemýšlí a také věděla o čem. Tak k ní promluvila: „Neboj se a věř svému Stvořiteli. Bude dobře“.
Železný rám lavičky se přidal. „Podívej, čím jsem vším prošel. Byl jsem v zemi, pak mne vykopali, vozili z místa na místo až mne vhodili do žhavé pece a přepalovali a tavili, až jsem vyteklo do formy. To nebylo všechno. Protahovali mne lisy, kovali kladivy, řezali pilou, ohýbaly na ohýbačce a nakonec do mne vrtaly otvory. Nebylo to jednoduché a bez bolesti, ale pak jsem mohl být tady a sloužit těm, co si potřebovali sednout. Mám úkol, pro který mne Hospodin stvořil. Každý den ho za to chválím, že jsem nemusel zůstat v zemi. I když prší a já začínám rezivět, i když u mne psi zvedají nožku a čůrají, i když…, prostě jsem Mu vděčný. I ty jsi z hliníku a než stvořili tvé tělo, bylas v hlíně, kterou stvořil Hospodin, i tvé sklo je přetavený křemík, který Bůh stvořil. I ty jsi jeho stvořením. Neboj se, důvěřuj mu, že se o tebe postará. Věř.“
Lampa cítila, jak při těchto slovech v ní začala proudit naděje. Uvěřila tomu, že i ona je Boží stvoření. Najednou přišel klid, který přinesla její víra, její důvěra, že se Hospodin postará.
Vypadalo to, že ostatní spí, ale poslouchali a jejich těla se orosila, jako by plakala. Jen smeťák vrtěl svým poklopem na projev nesouhlasu a s úšklebkem se uložil ke spánku se slovy: „Však zítra uvidíte.“

Pomalu se rozednívalo a v parku začal čilý ruch. Přijel traktor a lidé začali demontovat houpačku, lampy i ostatní lavičky. Stará lavička slyšela své kolegyně, jak naříkají a volají: „Ale my jsme ti věřili. Věřili jsme tomu, cos nám včera říkala a teď nás odvážení.“
„Nebojte se“, povzbuzovala je na dálku.
Architekt se stavby vedoucím se zastavili před starou lavičkou. Architekt najednou promluvil: „Večer mne napadlo tu udělat retro koutek. Prostě necháme tady tu původní lavičku a tu lampu. A i ten starý strom nad nimi. Ostatně než dorostou ty, které zde zasadíme, tak aspoň tady bude stín. Co myslíš?“
Stavby vedoucí si prohrábl vousy a usmál se: „To není jen tak, že ty to tady chceš nechat, jen proto, že jsi sem chodil za mlada na rande?“ Oba se zasmáli.
„No, ty jsi architekt, je to na tobě,“ domluvil stavby vedoucí.
„Tak jsme domluveni, tady to necháme v původním stylu. Jen je opravíme a dáme nový nátěr. Původní. Pokud si z toho rande pamatuji, pak lavička měla vždy dvě žluté latě a jednu červenou. A tak dokola. Konstrukce byla červená. I spodní část lampy a sloup stříbřitošedý. Zařídíš to?“, otočil se architekt na stavby vedoucího.
„Samozřejmě“ zněla odpověď.
Lampa nechtěla uvěřit tomu, co slyší. Tak zůstanou a ještě je opraví. Hospodin se postaral.“ Pak pohlédla na klidnou lavičku, mrkla na ni a slabě řekla: „Děkuji, moje přítelkyně.“
Její děkování přehlušil traktor, který odvážel na přívěsu ostatní zařízení parku. Traktor se zastavil u stavby vedoucího. Z okýnka řidič volal: „Haló, šéfe, mám návrh. Mám zahrádku v jedné zahrádkářské kolonii. Ty lavičky by se nám tam hodily i ty lampy. Elektriku tam máme. A ušetřili bychom za skládku. Co ty na to?“
Stavby vedoucí se na chvíli zamyslel a pak souhlasil: „Tak si to vem všechno i s houpačkou. Jen bychom s tím měli starosti. A co ten smeťák tady?“
„Ne ten nepotřebujeme, máme své. Po cestě ho vyhodím.“

Stará lavička se dívala za odjíždějícím traktorem: „Neříkala jsem vám to. Nebojte se a důvěřujte Hospodinu. On se postará“.

O půl roku později.

„Tak jsme opět na svém místě, drahá přítelkyně. Nepřipadá vám, že jsme úplně omládly?“ Ptá se lampa lavičky.
„Taky se tak cítím. Mám svůj původní nátěr. Tak jsem začínala. Dokonce mi nechali ve dřevě i všechny ty vrypy, které mi tam milenci udělali. Těch srdíček, iniciál a letopisů. Ano, jak za mlada. I se tak cítím. To je krása.“
„Jen mne mrzí“, pokračuje lavička, „že jsme tady již půl dne a nikdo si ještě ani nesedl. Tak například ta paní s taškami. Haló, paní, tady jsme. Nechcete si u nás odpočinout?“
Nic. Nikdo je neslyší.
„Tak to vypadá, že první den tu skončíme jen samy dvě. Ale jak se to tu změnilo, co? Ten areál pro děti a je to takové super moderní. Ani bych nepoznala, co je lavička a co nějaký přístroj na cvičení. Ale je to tu hezké.“
„Pozor přítelkyně“, přerušuje lavičku lampa, “běží sem nějaké děti“.

„Domi, pojďte sem, tady to je super.“
Dominik se svým mladším bráškou běží za Samuelem. Za nimi si vykračuje jejich sestřenka Kristínka.
„Fakt, tady to je jiné. Na té lavičce se musí skvěle sedět.“ Dominik se posadil na lavičku. Spíše do lavičky. Byla na něj velká, a jak se opřel, sjel do jejího údolí a nohy mu vysely vysoko nad zemí.
„Já ču taky, já taky“, volal na něj bráška Šimon.
Dominik se naklonil, chytil brášku vzadu za kalhoty a tahal ho nahoru na lavičku. Konečně se vyškrábal nahoru a spokojeně se uvelebil.
Samuel, nejstarší a největší z nich se pohodlně usadil a složil si ruce jako nějaký principál.
„To bude naše místo, nikdo nás tady hned tak neuvidí, ale my odsud vidíme všude. To je skvělé.“
Lavička si konečně uvědomila, proč si na ni celý den nikdo nesedl: „Tak nás tady nikdo hned tak nevidí, slyšela jste to?“ Zavolala lavička na lampu.
Samuel se zarazil: „Slyšeli jste to, někdo tady mluví.“ Všichni se otáčeli kolem sebe, nikoho však neviděli. Lavička se lekla, že ji lidé slyší a škubla sebou.
„Zemětřesení“, volal Dominik.
„Zeměšení“ opakoval po něm Šimon.
„Uklidněte se, žádné zemětřesení není. Nic se nepohlo“, Kristínka, která stála před lavičkou, si klepe na čelo. „Co blbnete.“
Lavička se ještě nevzpamatovala z úleku, jen nahlas hlesla: „Oni mne slyší.“
To již slyšel i Dominik i Kristínka.
„To není jen tak. Tady skutečně někdo mluví“, se strachem v hlase oznamoval Dominik.
„Neboj se, já si to s ním vyřídím“, Kristínka poskočila a zaujala bojový postoj.
„Na to musíme přijít, to je záhada.“ Rozhodně prohlásil Samuel.
„Ano, musíme to odhalit. Někde tady musí být reproduktor, nebo baterky nebo…“, Dominik slézá z lavičky a leze pod ní. Jeho slova zanikají, jak se plazí pod lavičkou. „Tak tady nic není“, opět vyleze na lavičku.
„Je to záhada, všichni jsme slyšeli hlas, jak mluvil. Musíme vytvořit tým a vše řádně a vědecky prozkoumat“, pokračuje Dominik.
Samuel se toho vložil: „Četl jsem knížku, kde také řešili záhadu, ale neříkali si tým, ale bratrstvo“.
„Bratrstvo, to je skvělé. To dobře zní. Souhlasím“, přidala se Kristínka.
„Jak můžeme být bratrstvem, když je mezi námi holka“, přemýšlel nahlas Dominik.
„Tak ji čihnem vlasy a bude kluk“, po dlouhé době se přidal Šimon.
„Vlasy nedám“, zatnula Kristínka pěsti a opět zaujala bojovný postoj.
„To nevadí, že je holka, prostě budeme bratrstvo i s holkou“. Rozhodl nakonec Samuel.
„Tak jo,“ souhlasil Dominik, „ ale jaké to bude bratrstvo?“
„No co třeba bratrstvo záhady,“ navrhoval Samuel.
„Ne, to je asi divný“, opět nahlas přemýšlel Dominik.
„Kluci, mám to“, zvolala Kristýnka, „začalo to lavičkou, tak Bratrstvo od tajemné lavičky.“
„Jo, to by šlo,“ nakonec se všichni shodli.
„Tak ruku na to,“ ujal se opět vedení Samuel a napřáhl dopředu svou pravou ruku. Všichni ho následovali. Ruku na ruku.

„Vidím taťku“, přerušila slavnostní mlčení Kristýnka, „musím jít. Dnes spím u táty“.
„Já taky musím jít, já zase dnes spím u mámy“, přidal se Samuel, „ostatně tam jdou vaši Dominiku. Tak nezapomeňte, jsme od teď Bratrstvo od tajemné lavičky a zase se sejdeme tady na lavičce. Ahoj,“ Samuel odešel směrem na parkoviště.
„Proč Kristýnka spí dnes u táty a Samuel u mámy, když mi s Dominikem spíme vždycky společně s mámou i tátou“, přemýšlel Šimon. Dlouho však ne, protože dnes zažil něco úžasného. Je přece členem Bratrstva od tajemné lavičky. A to bude něco.

Ale o tom až někdy jindy.

 

Vlak

„Blahoslavený je člověk, jehož síla je v tobě, který je odhodlán putovat. Procházejí údolím balzámovníku a učiní je pramenem, nadto je raný déšť halí požehnáním. Putují — stále silní — a objeví se před Bohem na Sijónu.“ Žalmy 84:6‭-‬8 CSP

Asi před patnácti lety jsme byli na konferenci chval. Několikrát během konference jsme byli rozděleni do modlitebních skupinek. V poslední z nich k nám přišlo slovo od jednoho bratra. Hovořil o nás jako o zeleném vlaku, na který lidé po jeho trase netrpělivě očekávají. Zelená barva označovala naději. Tedy vlak naděje. Po patnácti letech, bych mu měl dát za pravdu a potvrdit slovo jako spovo od Pána. Ale není konec. Tento vlak nemá konečnou stanici. Je stále na cestě a je mnoho stanic, kde ještě nestál a kde čekají lidé.

„Blahoslovený je člověk,…., který je odhodlán putovat.. Můžeme být vlakem naděje, ale pokud vlak nevyjede, stává se zbytečným. Vlak, který nevyjede, nemůže přinášet naději.

Balzámovnik neboli mirhovník roste na velmi suchých místech. Na okrajích pouště a pod. Údolí balzámovníku je vyprahlé místo. Pokud jsme odhodláni vyjet, pak i taková vyprahlá údolí se stanou místem pramene života, živé vody, pokud jimi projedeme. Nejen to, ale přinášíme sebou také déšť požehnání.  Bůh sám se stará, abychom pak mohli vyjet a jezdit v jeho síle až do té doby, než budeme stát před ním tváří v tvář. To však můžeme zažívat jen tehdy, když vyjedeme.

 

 

 

Déšť

Což jsou mezi přeludy pronárodů ti, kdo by mohli dát déšť? Což nebesa vydávají deště? Nejsi to ty sám, Hospodine, náš Bože? Skládáme naději v tebe, neboť ty konáš všechny tyto věci!“
Jer 14,22

Dnes ráno nám kolega přeposlal tyto úžasné verše. Není to známý verš, který bychom si často předávali. Možná ho někteří čtou poprvé. Přesto je pro nás důležité, nad ním se zastavit. Víme jak vzniká déšť, jak sníh, jak kroupy? Ano, učili nás to ve škole. Je to v celku jednoduché pochopit. Možná ani o tom nepřemýšlíme, ale je to někde v nášem podvědomí. Nějaké fyzikální zákony, pravidla… Když se díváme na předpověď počasí. Vidíme v našem nitru to, co nás naučila škola nebo si uvědomujeme, že déšť dává Hospodin? Dokážeme předvídat počasí, na mobilech máme rozvrhnuté teploty, které nás čekají po jednotlivých hodinách. Tak i s deštěm. Spoléháme se na to, když jdeme ven. Přesto vše řídí Hospodin. Možná to vše tak připravil, mraky, teploty vzduchu podle výšky, proudění větru. Nakonec je to ale na něm. Zažil jsem, že všude kolem nás pršelo a řádila bouřka, ale na místě, kde jsme byli v okruhu sta metrů nespadla ani kapka. To samé zažívali Izraelité v Egyptě. Po celém Egyptě padaly obrovské kroupy, které ubíjely dobytek, ale tam, kde byli oni nespadla ani jedna. Po celém Egyptě byla tma, ale na jejich území světlo…

Až se budeme dívat na předpověď počasí vzpomeňme si na tyto verše a vzdejme Bohu slávu: Což nebesa vydávají deště? Nejsi to ty sám, Hospodine, náš Bože?

Pohádka o mašince a Šimonovi

„Jé, babička přišla! Babička je tu! Babičko, přinesla si mašinku Tomáše pro Šimonka?“
„Nech babičku vydechnout“, se z kuchyně ozval hlas maminky. „Stejně se ptáš jen proto, že si s mašinkou chceš hrát ty.“
„Nech ho, to nevadí“, ozvala se babička a pohladila svého staršího vnuka po hlavě. Ten mladší ještě spal v pokojíku.

Šimon se usmíval, možná se mu zdál sen o tom, jak řídil hasičské auto. I ve snu však zaslechl slova „babička“… „mašinka“… „Šimonek…“. Jeho tvářička se ještě více rozzářila, úsměv ještě více roztáhl. Vypadalo to, že se probudí, ale jen se otočil na druhý bok a se svou malou ručkou pod hlavou spokojeně pokračoval ve spaní.

Stál na opuštěném nádraží. Byl sám. Bez maminky, bez tatínka, bez bratříčka. Úplně sám a kolem jen tma. Toto ještě nezažil. Nikdy nezůstal sám. Jestli ano, tak jen na malou chvilku. A to měl vždycky strach, že ho opustili. Dnes však tady na tom nádraží se nebojí. Naopak. Probudila se v něm zvědavost. Začal se rozhlížet kolem. Ani si neuvědomoval, že v té tmě normálně vidí. Něco mu však bylo divné.  Již byl s tatínkem několikrát na nádraží a jel vlakem, ale na tomto nádraží něco chybělo.  Dal si dlaň na čelo, jak to dělali maminka i tatínek, když si nemohli na něco vzpomenout. A z jeho úst vyšlo slabé: „Ach jó“. Pak si dal ruce v bok. „Na to musím přijít.“ Začal znovu prozkoumávat nádraží. Dokonce si klekl a lezl po kolenou, aby všechno pečlivě prozkoumal. Najednou to uviděl. Tedy spíše něco neviděl. Na nádraží chyběly koleje. Bylo to vlakové nádraží bez kolejí. „Jak sem může přijet vlak, když tu nejsou koleje“, přemýšlel Šimon nahlas. „Možná proto jsem tady sám, protože sem nejezdí vlaky. Proč by sem pak chodili lidé?“
Pak obrátil svou pozornost sám na sebe. „Jak jsem se sem dostal? Proč tu jsem sám? Co se mnou bude?“, najednou začal přicházet strach a Šimon začínal potahovat nosíkem. To dělal vždy, než se rozplakal. Dnes to však nestihl. Upoutalo ho světlo, které se k němu blížilo po kolejích ne kolejích. Zvědavost zvítězila nad pláčem. Upřeně se díval na světlo, které se zvětšovalo a přibližovalo. Už je skoro u něho. Najednou se na nádraží objevily i koleje a po nich přijela krásná, ale stará mašinka. Kouřilo se jí z komína, ale přitom všem nevydávala žádný zvuk. Přijela úplně potichu. Zastavila před Šimonem. Byla sama. Neměla žádný vagón, ani žádného strojvedoucího, jak tatínek říká mašinfíru. To slovo se mu vrylo do paměti. Hrozně se mu líbí. Kolikrát si přál být takovým mašinfírou, ale nevěděl, co takový člověk dělá.
„Mašinfíra, mašinfíra…“
Podíval se na své ruce, pak dolů na své tělo a nohy. Měl na sobě uniformu strojvedoucího. Mašinfíry!
„Tak pojď dál, dnes mne budeš řídit ty.“ Slyšel Šimon hlas mašinky. Vydal se ke stupátku, kterým se mohl dostat do kabiny. Bylo to moc vysoko. Přesto na něho nastoupil bez problémů, jako by se poddalo jeho výšce a pak ho vyneslo nahoru ke kabině strojvedoucího.
„Jů, to je budíků a páček. Já jsem ve skutečné mašince!“
„Ano jsi, ozvala opět mašinka“
„A jak tě mám řídit, když před námi nejsou koleje?“ ptal se Šimon.
„Máš postřeh, Šimone, jsi šikovný kluk. Je to jednoduché. Když se rozjedu, ihned mám před sebou několik metrů svých vlastních kolejí, po kterých jedu. Proto mohu jezdit všude tam, kam budeš chtít. Po zemi mezi pralesem nebo pouští, po vysokých horách, po moři i po jeho dně, po nebi, mezi hvězdami. Prostě kam budeš chtít. Stačí jen zmáčknout to zelené tlačítko a přát si kam chceš jet“
Šimon se na chvíli zamyslel a pak zmáčkl tlačítko. Mašinka se zasmála a rychle vyjela. Šimon před sebou viděl stále kousek kolejí, po kterých jeli. Konečně od nich odtrhl pohled a podíval se oknem ven. Uháněli prérií. Totiž, když se zamyslel předtím, než zmáčkl zelené tlačítko, vzpomněl i na pohádku, kterou viděl v televizi. Bolek a Lolek v prérii. Teď to viděl na vlastní oči. Uháněli krajinou, plnou spálené trávy, sem tam míjeli obrovské kaktusy. Uslyšel někde za nimi : „hou,hou,hou…“ a již kolem nich ujížděli na koních indiáni. Mávali luky a oštěpy a stále křičeli to svou hou, hou. Předběhli mašinku a zmizeli někde za kopcem. Teď zase běží nazpět a za nimi se ženou na koních kovbojové. Je slyšet střílení a kolem mašinky občas prosviští i šíp nebo oštěp. No konečně jsou všichni pryč. Ale jen utichne indiánské hou, hou, je slyšet dusot mnoha kopyt. Hned před nimi se objevilo stádo bizonů. Jen tak, tak se jim mašinka vyhnula. Kdyby nebyl mašimfírou, dal by si Šimon ruce na oči, ale nemůže, vždyť řídí mašinku.
Jeden z bizonů se obrátil proti nim, je největší ze všech bizonů. Šimon vidí, jak se víří prach pod jeho kopyty. Čím více se blíží k sobě, tím je bizon větší a větší. Je obrovský.
„Teď se srazíme, to bude rána.! Šimon si nakonec ve strachu zakrývá oči. Čeká ránu a nic. Naopak teplý vzduch prérie vystřídal svěží vítr. Pomalu roztáhl prsty, aby aspoň mezi nimi viděl, co se stalo. Byli na břehu moře. Ne na břehu, teď do něho dokonce vjeli. Chtěl vykřiknout, že se utopí, ale mašinka jela dál mezi velkými, ale klidnými vlnami. Na její krátké koleje bylo spolehnutí. Přidali se k nim delfíni a hrají si s mašinkou na honěnou. Vedle nich se vynořilo obrovské tělo, je to, jako by z moře vyplul velký ostrov. Zastínil mašinku. Pak se ukázala velká ocasní ploutev od toho těla a plácnutím do vody vytvořila vlny, které se přes ně valí jedna za druhou. Rychle se někam schovat, aby se nakonec mašinka nepřevrhla. Koleje se naklonily směrem ke dnu a mašinka vjela pod hladinu. Mířili šikmo dolů. Šimon se rozhlíží kolem, jestli nezhlédne malou mořskou vílu nebo aspoň jestli se někde neobjeví malý Nemo. Místo toho mezi pralesem z korálů opřeni o útesy hrají tři žraloci karty o krásné perly. Snad si jich nevšimnou, raději pojedeme zase na hladinu. Šimonovi začala být zima a taky tu přibylo tmy. Honem na hladinu za sluníčkem. Mašinka míří kolmo vzhůru. Vyjede nad hladinu, ale nezastavuje. Míří přímo do oblak ke sluníčku.
„To je něco“, volá Šimon a vlásky mu vlají, jak mašinka nabírá kosmickou rychlost. Už jsou nad mraky a ze země je taková malá koule. Teď už je jako kulička na cvrnkání, teď jako špendlíková hlavička. Mašinka zvolnila rychlost a také teď neletí kolmo vzhůru, ale jen do mírného kopce, jako po velké bílé spirále. Šimonovi to připomíná skluzavku do vody, jen jedou nahoru místo dolů. Pěkně širokou skluzavku, na které je plno pěny. Vystrčí prst a zaboří ho do té pěny. Připomíná mu to šlehačku. Olízne si ho a ano, je to šlehačka. „Hm, ta je dobrá“, stále znovu a znovu boří prst do šlehačky. „To bude asi ta mléčná dráha“, o které mluvil tatínek. Pak začne ve šlehačce malovat. Nejdříve malé autíčko a o kousek dál větší, pak ho napadne namalovat medvěda. Maloval by dál, ale upoutala ho velká černá skvrna uprostřed šlehačky. Vypadá to jako velká černá díra. Má strach, že propadnou někam hluboko skrze tuto díru. Mašinka do ní vjela velkou rychlostí. Místo aby se propadli, všude se rozstříkla černá hmota. Tedy spíše moc tmavě hnědá, že vypadala jako černá. Šimonovi se přilepila na obličej. Nestačil ani zabrblat, protože najednou zacítil známou chuť a vůni. Vůni čokolády. To je ono. Čokoláda se šlehačkou. Ta chutná jako ta, co mi kupuje maminka. Ta s tou hvězdou. „Mňam“, olizuje se Šimon.
Najednou se přestane usmívat. Vzpomněl si na maminku. Ne na její čokoládu, ale na její úsměv, pohlazení. Tady je sám. Tady je tak sám, že ho ani tolik čokolády nedokáže rozveselit.
„Mašinko, proč tu není maminka nebo tatínek?“
„Víš Šimonku, já jsem tu jen pro tebe, já jsem tvůj sen o mašince, která je jen pro tebe. Nemohu sem vzít tvoji maminku ani nikoho jiného.
Šimon začal potahovat nosem. Najednou si uvědomil, že mašinka je bez vagónků, které by někoho někam vezli. „Copak mašinky si jezdí jen tak bez cíle? Bez toho, aby někoho vozili? Bez lidí, bez tatínků, bratříčků, maminek?“
Když vyslovil slovo maminek, již to neudržel a začaly mu stékat slzy. Jak tekly, tak vytvářely z kapek čokolády a šlehačky na jeho tváři své cestičky. „Já chci domů, k mamince“, je slyše mezi vzlyky Šimonův hlásek.

Šimon ze spaní začne plakat. Slzy jako hrách mu stékají po tvářičce. Babička se k němu skloní a slyší jen jeho slabé „Já chci domů, k mamince“.
Skloní se k němu ještě více a dá mu pusinku na jeho tvář mokrou od slz.
Šimon otevře oči. „Jé babičko“ volá překvapeně.
„Kde je maminka?“ Vstane a běží z pokojíku do kuchyně. Obejme maminku kolem nohou a tiskne se k ní vší silou.
„Šimonku počkej, vždyť mne porazíš“, bere ho maminka do náruče, „copak se stalo, co? Nechceš vidět, co ti babička přinesla?“
„Babi, cos mi přinesla, ukaž!“, vysmekne se z náručí maminky a běží k babičce. Babička začala z tašky vytahovat velkou krabici, na které byl obrázek mašinky Tomáše.
„Tomáš, mám Tomáše“, radostně volá Šimon. Pak se zarazí.
„Babičko a máš i vagónky? Mašinka nemůže jezdit jen tak bez vagónků. Ona musí vozit lidi.“
„A kam je bude vozit, Šimonku?“
„No za tatínky nebo maminkami, babičkami nebo do práce nebo za dědečkem, když nemůže přijet on k nám.“
„Tak pojď, ty náš rozumbrado“, řekla babička a začali spolu rozbalovat krabici s mašinkou Tomášem a přidávat k ní vagónky.
„Babičko, já budu teď ten mašinfíra a budu vozit tebe, ano? Pojedeme za tatínkem a pak za dědou a pak za strejdy a pak…“
„To víš, že jo. Já pojedu, když mne poveze takový mašinfíra jako ty“, na to povídá babička.
A tak tam jezdí. Pokud jim nedošly baterky, asi jezdí dodnes.

Oči špeha

„Píšu vám, dítky, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno. Píšu vám, otcové, že jste poznali toho, který je od počátku; píšu vám, mládenci, že jste přemohli toho Zlého. Napsal jsem vám, dítky, že jste poznali Otce; napsal jsem vám, otcové, že jste poznali toho, který je od počátku; napsal jsem vám, mládenci, že jste silní a slovo Boží ve vás zůstává, a přemohli jste toho Zlého.“ 1 Jan 2:12‭-‬14 CSP

Když jsem minule psal, že vysíláme své osobní špehy do neznámých a problémových situací, na nepřátelská území, je důležité, jakýma očima se tito naši špehové dívají na situace. Jinými slovy jak přemýšlíme a vidíme situace. Na co se nejdříve díváme. Pokud můj zrak je upřený na Krista, a pak teprve na situace, problémy, nepřátele, nemoci, trápeni… pak v jeho náruči plné lásky se náš pohled mění. U něho najednu prožíváme, že ten zlý je již odsouzený (Jan 16:11), že jsme v náručí toho, jemuž je dána veškerá moc (Matouš 28:18, Filipským 2:10). Že je nám odpuštěno a ten zlý na nás nemůže vytrhnout z ruky Otce (Jan 10:27-30). Pak i naše oči vidí jinak. Stanou se očima víry, naděje a opětované lásky.

 

Zvědové v nás

„Pohleď, Hospodin, tvůj Bůh, před tebe dal zemi. Vytáhni a obsaď ji , jak ti řekl Hospodin, Bůh tvých otců. Neboj se a neděs. Přistoupili jste všichni ke mně a řekli jste: Pošleme před sebou muže, aby pro nás proslídili zemi a přinesli nám zpět zprávu o cestě, kterou máme táhnout, a o městech, do kterých máme vejít. Líbilo se mi to a vybral jsem z vás dvanáct mužů, jednoho muže za každý kmen. Deuteronomium“ 1:21‭-‬23 CSP

Je to začátek čtyřicetiletého putování Izraelitů pouští. Stáli před zaslíbenou zemí. Stačilo uvěřit Bohu a poslechnout:: “ Vytáhni a obsaď ji… Neboj se a neděs“. Kdyby vytáhli, neputovali by dál pouští. Měli krátce v paměti velké Boží jednání s Egyptem, přechod přes Rudé moře suchou nohou, zničení nejsilnější armády té doby, která je pronásledovala. A sami pro to nic neudělali. Vše udělal Bůh pro jejich svobodu.Přesto nebyli schopni vyjít hned, ale chtěli nejdříve prozkoumat zemi, do které měli jít.. Po průzkumu dostali ještě větší strach a deset z dvanácti zvědů odradilo celý národ od poslušnosti, zapříčinilo čtyřicet let  putování po poušti, než vymřela celá generace, která odešla z Egypta. Hrozný příběh o tom, jak končí nedůvěra Bohu.

I my jsme na tom podobně. Jako jedinci nebo jako jako církev nebo křesťanská organizace. I my často místo a abychom poslechli, vysíláme zvědy. Děláme si průzkum situace, ekonomické rozbory, přemýšlíme o plusech a záporech toho, do čeho nás Bůh posílá. Říkáme tomu biblické jednání, počítání nákladů. Pak nás naše poznání situace odradí od uskutečnení Božího slova v našich životech. Díky našim osobním zvědům jsme zjistili, že na to nemáme, že máme málo lidí na tak velký úkol od Boha, že nemáme dostatek financí, že nezvládneme tu či onu školu, protože na to nemáme, prostě protože a protože… nakonec od záměru ustoupíme. Je nám lepší zůstat na poušti.

Bůh říká neboj se a neděs. Neboj se a neděs se toho, co tvé oči zvěda vidí. Buď jako Káleb a Jozue, kteří viděli to samé co ostatních deset zvědů, ale věděli, že vše, čeho se oni báli je nic proti Bohu. Věděli, že Bůh bude bojovat za ně. Nebáli se a neděsili, ale věřili. Když se podívám na věřící, kteří se nejrychleji posunují v poznáni Boha, vidím, že jsou to lidé víry. Většinou v sobě nemají ani toho zvěda. Prostě jdou a dělají to, co jim říká Bůh, že mají dělat.. Tato skupina věřících je nejmenší.  Pak jsou ti, kteří posílají své vnitřní zvědy na obhlídku situací, ale pak musí vybojovat boj s pochybnostmi, které jejich oči zvěda viděli. To jsou ti, kteří nakonec sice poslechnou a vyjdou, ale vždy se znovu a znovu vracejí na poušť s dalším rozhodováním v nových situacích. Posunují se v poznání Boha, ale mnohem pomaleji, než ti první. Pak je tu skupina, která si neustále stěžuje, že je na poušti.Je tam proto, protože vždy uvěří svým očím a ne Bohu. Nikdy vlastně nevejde do zaslíbené země, stále se putuje pouští a stěžuje si na manu a na…. Je to hrozné, ale tato skupina je mezi křesťany tou největší. Protože je největší ovlivňuje často jednání církve či křesťanské organizace. Tak některé znich zastaví v následování Ducha svatého. Pokud se člověk dlouho pohybuje mezi touto skupinou, může se nakazit věčným pochybováním a věčným zkoumáním, které jen udržuje pochybnosti.

Jedinou obranou je nebát se a neděsit a vyjít z pouště do zaslíbené země. Poslechnout a jít a o více se nestarat.. I takové jednání se počítá za spočtení nákladů. Vždyť na straně má dáti, má bojovati, má uskutečňovat má… je samotný Hospodin zástupů.

Řekněte lidem

Zpívej Hospodinu, celá zem, zvěstujte jeho spásu každý den! O jeho slávě národům vyprávějte, o jeho divech řekněte lidem všem!

Tyto verše jsou z knihy Letopisů. Mnoho set let před narozením, ukřižováním a vzkříšením Krista. Tak nějak jsme si zvykli na to, že evangelizace patří do dnešní novozákonní doby.  Ale již v době babylonského zajetí, tedy v době kdy pravděpodobně knihy letopisů byly napsané, byli voláni ti, kteří poznali Hospodina, jako živého Boha k tomu, aby zvěstovali jeho spasení. A aby to dělali každý den. Mají vypravovat o jeho slávě národům, o jeho divech všem lidem. V době zajetí žilo v babylonské a později v médsko perské říši mnoho desítek národů a desítky miliónů lidí. Všichni byli smíchaní a pohybovali se z jednoho konce říše na druhý. Tak jako to  bylo za doby vzkříšení Krista v Řimské říši. Tak jako je tomu dnes v Evropě.

Abychom však mohli vyprávět o Boží slávě, o Kristu, o divech, které koná, musíme ho znát, zakoušet přítomnost jeho slávy, zakoušet jeho divy ve svém životě.

Dnes ráno jsem se probudil a věděl jsem, že Bůh je se mnou. Cítil jsem na sobě jeho ruku. Věděl jsem, že mne jen chce ujistit o své přítomnosti, potvrdit zaslíbení, která mi již dal. A především znovu vzbudit moji touhu po jeho stálé přítomnosti.

Bůh nechce, abychom vydávali svědectví proto, že musíme, ale přichází se svou láskou a jejími doteky nás naplňuje touhou po něm a touhou vyprávět o jeho spáse, slávě a divech. Očekávejme na jeho doteky lásky, vyhlížejme je a hlavně se jimi nechme proměňovat a inspirovat..

 

A co jsi ode mě slyšel před mnoha svědky, to svěřuj věrným lidem, kteří budou schopní učit zase další. (2. Timoteova 2:2)